MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta v Lednici Břehové a doprovodné porosty vodních toků a nádrží (druhová, věková a prostorová struktura a způsoby pěstování a obnovy) Diplomová práce Autorka: Bc. Eva Homolková Vedoucí práce: doc. Ing. Milan Rajnoch, CSc. Lednice 2011

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Břehové a doprovodné porosty vodních toků vypracovala samostatně a využila jen literárních pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendlovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne Podpis 2

3 Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé diplomové práce doc. Ing. Milanu Rajnochovi, CSc. za odborné vedení práce a za podporu a trpělivost při jejím vytváření. Děkuji také Ing. Viktoru Suchoňovi a Čestmíru Svobodníkovi ze státního podniku Povodí Odry za poskytnutí materiálů k tomuto tématu. 3

4 Obsah 1. Úvod 7 2. Cíl práce 8 3. Literární část Vegetační doprovod vodních toků Funkce vegetačního doprovodu vodních toků a nádrží Funkce protierozní, protiabrazní Funkce ochrany břehů před poškozením vodou přitékající ze stran do koryta Funkce protideflační Funkce ochranná Funkce kvality vody Funkce útočiště fauny žijící v blízkosti vodních ploch Funkce estetická Funkce produkční Funkce tvorby přirozeného biokoridoru Funkce rekreační Funkce hygienická Funkce bioklimatická Výšková pásma břehové vegetace Zakládání břehových a doprovodných porostů Výchozí body pro návrh vegetačních doprovodů Obecně platná doporučení Základy navrhování břehových porostů Základy navrhování doprovodného porostu Sadební materiál Struktura výsadeb Technika výsadby Doba výsadby Péče o porosty Péče o založené porosty Ochrana porostů 26 4

5 3.9.3 Prořezávky Probírky Obnova porostů Ochrana břehů travními porosty Travní porosty Zakládání travních porostů Ochrana břehu toku vytrvalými bylinami Základní biotechnické opevňovací prostředky Materiál a metodiky Charakteristika modelového území Postup práce Metodika vyhodnocení současného stavu vegetace vodního toku Výsledky Vyhodnocení stávající vegetace Návrh pěstebních opatření Návrh obnovy břehové a doprovodné vegetace Druhová skladba Sadební materiál Spon výsadby Struktura výsadeb Technologie výsadby Péče o založené výsadby Návrh údržby vegetace Metody likvidace křídlatky japonské (Reynoutria japonica) Diskuze Závěr Souhrn Použitá literatura 55 5

6 10. Přílohy Č. 1 Inventarizace dřevin Č. 2 Pěstební opatření Č. 3 Výkaz výměr Č. 4 Rozpočet Č. 5 Mapa č. 1 Inventarizace Č. 6 Mapa č. 2 Návrh obnovy Č. 7 Fotodokumentace 6

7 1. Úvod Břehové a doprovodné porosty vodních toků jsou hodnotným a důležitým prvkem krajiny. Vyskytují se od nejvyšších horských poloh až po nížiny ve formě travní, keřové, stromové nebo kombinované vegetace. Jsou to skupinové a liniové porosty rostoucí v korytě, na březích a podél břehů vodních toků nebo podél vodních nádrží. Jsou součástí lužních ekosystémů, a proto představují tyto porosty bohatství rostlinných a živočišných druhů. Spolu s vodním tokem tvoří základní biokoridor, který po spojení s dalšími krajinnými prvky představuje kostru ekologické stability. Pozitivní vliv mají porosty na stabilizaci břehů, omezují zarůstání průtočného profilu vodní flórou, svým zastíněním snižují výpar z vodní hladiny, plní estetickou, krajinotvornou, produkční funkci, snižují účinek větrů, prašnost, hluk, mají rekreační význam. Nejvýznamnější je funkce vodohospodářská. Člověk po staletí využíval vegetaci ke zpevňování břehů a ochraně půdy. S nástupem mechanizace docházelo místo lehčích vegetačních úprav k převážně technickým úpravám toků. Technické úpravy znamenají vážný zásah do biotopů. Dříve bylo navrhování řešení úprav toků hlavně věcí technickou, hydrologickou, hydrotechnickou. Biologický aspekt sloužil pouze jako doplněk projektu. V současné době se díky revitalizačním programům začíná pohled na problematiku měnit. 7

8 2. Cíl práce Cílem diplomové práce je vyhodnocení stávajících vegetačních prvků vybraného úseku vodního toku řeky Ostravice a vypracování studie jejich pěstování, obnovy, případně založení nového vegetačního prvku. V úvodu zde bude shrnuta problematika vegetačních doprovodů vodních toků z hlediska výběru taxonů, technologie založení a následného pěstování či obnovy vegetačního prvku. 8

9 3. Literární část 3.1 Vegetační doprovod vodních toků Vegetačními doprovody se označují rostlinná společenstva souvisle zapojených lesních porostů nebo skupin, pásů a řad stromů, keřů a bylinné vegetace na březích toků a v jejich okolí (Tlapák, Herynek, 2001). Podle J. Krešla (1980) rozumíme břehovým porostem účelový porost dřevin při březích vodních toků a vodních nádrží, který slouží k ochraně a zajištění stability břehů, k zabezpečení inundačního území, popřípadě k jejich hospodářskému nebo krajinotvornému využití (Jurča a kolektiv, 1986). Břehové a doprovodné porosty - tvořící vegetační doprovod vodních toků jsou rostlinná společenstva údolních oblastí rostoucí na březích řek, potoků nebo bystřin a porosty údolních niv navazující bezprostředně na břehovou vegetaci. Stanovištní podmínky těchto společenstev jsou velmi různorodé, což je dáno velkým výškovým rozpětím od nížinných aluvií až vysoko do horských údolí, rozdílností půdních a klimatických podmínek a dalších vlivů. Rostlinná společenstva provázející naše vodní toky jsou proto velmi pestrá, obrážející rozdílnost ekologických podmínek ekotopů. Z ekologických faktorů nejvíce ovlivňujících břehová a pobřežní společenstva je voda. Výška hladiny v korytě řek ovlivňuje břehovou vegetaci, limituje její skladbu a vymezuje prostorové uspořádání dřevin na břehu. Hladina podzemní vody, její kolísání a výška, determinuje zase životní nebo existenční podmínky pobřežních nebo doprovodných porostů. Společenstva, která rostou bez podstatných zásahů člověka se vyvíjejí samovolně, procházejí přirozenou sukcesí a dospívají k přírodním fytocenózám. Porosty ovlivněné činností člověka, převážně porosty na upravených tocích, jsou obvykle porosty pozměněné druhové skladby a hospodářského tvaru (Šimíček, 1999). Druhy a účinky břehových porostů: Ochranné břehové porosty tyto porosty jsou vázány na koryto a břehy malých vodních toků. Jejich účelem je opevnění a stabilizace břehů. Chrání koryto před účinky proudící vody. Doprovodné břehové porosty nacházejí se podél vodních toků. Nejsou tak vázány přímo na koryto a břehy. Jejich účel je krajinotvorný. Začleňují 9

10 provedené úpravy do okolní krajiny. Jako druhotnou funkci mají účel půdoochranný, především v inundačních územích toků (Jůva, Hrabal, Tlapák, 1984). 3.2 Funkce vegetačního doprovodu vodních toků a nádrží Funkce protierozní, protiabrazní chrání před účinky proudící vody, vlnobitím a chodem ledu a splavenin Dřeviny rostoucí na březích vod zprostředkovávají ochranu svými nadzemními i podzemními částmi. Břehové partie říčního koryta jsou zpevňovány kořenovým systémem, který prorůstá půdním profilem. Kořeny tím vážou půdní částice. Zasahují i do zóny neustálého zatopení, kde jsou vyhledávaným útočištěm vodní fauny. Nápor proudící vody tlumí nadzemní části rostlin. Chrání břehy před přímým vlnobitím, ledochodem. V kombinaci s neživými opevňovacími konstrukcemi působí jako dlouhodobá trvanlivá a spolehlivá stabilizace břehů (Šlezingr, Úradníček, 2002). Podmínkou stability ochranných břehových porostů je stabilní dno koryta, protože při hloubkové erozi se kořenový systém dřevin změnám podmínek růstu nemůže přizpůsobit a voda pod úrovní kořenového systému naruší břehy koryta. Stabilizaci břehů koryta kořenovým systémem dřevin musí být též přizpůsobeny směrové poměry trasy toku, aby se snížil účinek proudící vody. V násilně zakřivené potoční trati budou kořenové systémy dřevin obnažovány do větší hloubky a ztratí tak svůj ochranný účinek, optimální je proto trasa koryta, složená z oblouků o proměnlivé křivosti (Zuna, Soukup, 2007). V menší míře poskytují přímou mechanickou ochranu travní porosty. Účinnější jsou porosty keřovitých druhů vrb, které jsou udržované v hustém a pružném stavu. Vrbové výhony se při velkých vodách ohýbají a tlumí tak nápor proudící vody. Břehové porosty snižují rychlost při březích na hodnotu, která odpovídá přípustné nevymílací rychlosti. Dřeviny jsou často poškozovány, ale díky vysoké regenerační schopnosti nejsou ve funkci omezovány. 10

11 3.2.2 Funkce ochrany břehů před poškozením vodou přitékající ze stran do koryta Při velkých dešťových přívalech bývají nedostatečně opevněné břehy vodních toků poškozeny přívaly vody z okolního území. Podobné škody se objevují při návratu inundované vody do koryta toku. Vegetační doprovod stabilizuje břehovou linii. Zabraňuje tak rozšiřování koryta (Novák, Iblová, Škopek, 1986) Funkce protideflační Chrání říční koryta a nádrže před zanášením transportovaným materiálem z okolních pozemků. Uplatňuje se především v zemědělsky intenzivně obdělávané krajině. Vítr přináší kromě jemných prachových částic i organické zbytky, semena rostlin, přebytky hnojiv, ochranných prostředků aj. Vzrostlý zapojený doprovodný porost ze stromů a keřového podrostu zachycuje velkou část tohoto transportovaného materiálu (Šlezingr, Úradníček, 2002) Funkce ochranná před zarůstáním a zanášením říčního koryta Koryta vodních toků se při přímém dopadu slunečních paprsků prohřívají. Za nízkého vodního stavu ve vegetačním období se na dně objevují vodní rostliny, které zdrsňují povrch dna a omezují průtočnou plochu vodního toku. Snižuje se tak rychlost vody. V porostech vodních rostlin se usazují splaveniny a plaveniny a dochází k zanášení koryta (Novák, Iblová, Škopek, 1986). Ohroženy jsou především menší toky s malým sklonem dna. Nánosy jsou stabilizovány pomocí vodních rostlin. Dochází ke značnému zmenšení průtočného profilu. Hrozí větší nebezpečí záplav v době letních přívalových srážek (Šlezingr, Úradníček, 2002). Zarůstání a zanášení průtočného profilu vodních toků znamená častou potřebu udržovacích zásahů. Břehová vegetace umožňuje snížení udržovacích prací. Způsobuje ochlazení vody v korytě, zabraňuje přístupu světla. Dno toku se méně zanáší. Vzniklé nánosy u místního zvětšení zdrsnění dna nejsou zpevněny rostlinami a při větších průtocích vody jsou odplaveny (Novák, Iblová, Škopek,1986). 11

12 3.2.5 Funkce kvality vody vliv na samočisticí schopnost vodního toku Samočisticí schopnost toku spočívá v odstranění znečišťujících organických látek přirozenou cestou jejich rozkladem až na látky anorganické. Tento proces je závislý na přítomnosti živých organismů ve vodě, dostatečném přísunu kyslíku, teplotě vody a jejím pohybu. Na procesu se podílí vodní rostliny, které obohacují vodu kyslíkem. Jsou nazývány producenti. Dále spolupracují organismy konzumující organické látky, tzv. konzumenti a organismy, které se živí produkty látkové výměny konzumentů, tzv. destruenti. Samočisticí proces se uskutečňuje především na vodních rostlinách, na ponořených předmětech ve vodě a na kořenech stromů. Na těchto předmětech se usazují polysaprobní bakterie, které rozkládají organické látky. Břehové porosty přispívají k tomuto procesu ještě tím, že obohacují prostor nad vodní hladinou kyslíkem. Úplné zastínění hladiny není žádoucí. Se vzrůstajícím zastíněním toku klesá jeho samočisticí schopnost (Šlezingr, Úradníček, 2002) Funkce útočiště fauny žijící v blízkosti vodních ploch Břehové a doprovodné porosty jsou domovem mnoha živočichů. Staly se součástí systémů ekologické stability díky sjednocování malých políček do velkých celků. Přispěla k tomu i likvidace remízků, roztroušené zeleně a ladem ležících úhorů. Funkci útočiště nejlépe plní přirozené porosty nebo nově založené porosty odpovídající druhovou skladbou a prostorovým uspořádáním přirozené struktuře vegetačního doprovodu toku. Nově navržené porosty se nemohou zaměňovat s parkovou výsadbou, která ani při vhodném uspořádání nemusí splňovat podstatu vegetačního doprovodu vodního toku. Dobře navržená výsadba se skládá z postupně kvetoucích dřevin, dřevin odpovídajících danému lesnímu typu a dřevin autochtonních. Důležité je správně pečovat o výsadby (Šlezingr, Úradníček, 2002) Funkce estetická Estetické vjemy vyvolává vzrůst stromů a keřů i jejich celkový habitus, bohatství tvarů kůry a zejména borky, proměnlivost barvy a tvaru listů atd. Krása 12

13 výsadeb dřevin má bohatou škálu projevů, násobenou dalšími přírodními činiteli, jako je reliéf krajiny, roční období nebo i klima a jeho proměny (Kavka, Šindelářová, 1978). Stromové a keřové porosty mají významný úkol při spoluutváření krajiny. Jsou součástí rozptýlené zeleně a významným krajinotvorným prvkem. Hlavním úkolem vegetačních doprovodů je spojit úpravu toku s terénem a začlenit ji do krajiny (Novák, Iblová, Škopek, 1986). Zásahy do říčního profilu a jeho okolí by se měly provádět s ohledem na stávající vegetaci. Technické zásahy je potřeba řešit s odborníky na vegetaci a zajistit nové výsadby nebo rekonstrukce břehových a doprovodných porostů (Šlezingr, Úradníček, 2002). Pokud se úprava neprovede, neosázené plochy zarostou nevhodným způsobem přirozenou sukcesí dřevinami. Nepřispívají tak ke stabilitě svahů koryta, nevyhovují ani příznivému estetickému dojmu a mění průtokové poměry v korytě (Novák, Iblová, Škopek, 1986). Vzrostlý, udržovaný vegetační doprovod vodních toků působí v rovinaté krajině jako dominantní prvek a jeho vliv na celkový charakter je nezanedbatelný (Šlezingr, Úradníček, 2002) Funkce produkční Pro výpočet množství dendromasy je důležité znát průměrnou šířku doprovodných porostů. Tato hodnota závisí na šířce toku. Ne každý porost je vhodný pro produkci kvalitního dříví. Proto se odhady zásob v těchto prostorech různí. Těžba v těchto prostorech tvoří jen procenta z celkové těžby. I tak je tato oblast cennou zásobárnou dřeva (Šlezingr, Úradníček, 2002). Břehové porosty jsou významné také z jiných produkčních hledisek. Velmi kladně ovlivňují životní prostředí a potravní nabídku rybích obsádek a tím i produkci ryb. Dobře je lze využít také pro včelařské účely, neboť právě porosty kolem toků jsou často tvořeny dřevinami (např. vrbami, javory, lípami, duby), které včelám především na jaře poskytují nektar a pyl. Z hlediska myslivosti má význam pro produkci lovné zvěře (Urban, Vrána, 1981). 13

14 3.2.9 Funkce tvorby přirozeného biokoridoru Vegetační doprovod vodních toků funguje jako přirozený biokoridor, spojnice, migrační cesta mezi lesními celky. Z ekobiologického hlediska je vegetace vodních toků neoddělitelnou součástí biotopu říčního toku a jeho bližšího i vzdálenějšího okolí Funkce rekreační Vegetační doprovod vodního toku či nádrže představuje základní podmínku pro vytvoření klidových zón v blízkosti toků velkých měst. U nádrží s rekreačním využitím je předpokladem jejího rozvoje. Podporou dobrého stavu rybí obsádky v toku i nádrži napomáhá rozvoji sportovního rybolovu Funkce hygienická Břehové a doprovodné porosty mají významnou hygienickou funkci. Zachycují prachové částice, působí jako částečná protihluková bariéra. Vyvolávají příznivý dojem na lidskou psychiku. Vitální vegetační doprovod toku či nádrže výrazně přispívá k: retardaci odtoku z břehových částí toků zvyšování infiltrační schopnosti půdy na svazích tvořících břeh toku snižování extrémních průtoků zvyšování minimálních průtoků (v oblastech mokřadů, odstavených ramen) ochraně toku před kontaminací vody rizikovými prvky optimálnímu rozvoji zoo- a biocenózy (Šlezingr, Úradníček, 2002) Funkce bioklimatická Spolu s tokem či nádrží dřeviny v břehových a doprovodných porostech příznivě modifikují mikroklimatické vlastnosti poměrně úzkého údolního prostoru. Bioklimatický vliv těchto porostů se po několika metrech či desítkách metrů od vodní hladiny vytrácí a každé sousední prostředí si vytváří vlastní mikroklima-fytoklima 14

15 (Vaníček, 1972). Tím, že jsou dřeviny špatnými vodiči tepla, účinně vyrovnávají extrémní teploty vzduchu, půdy i vody. Např. zastíněním vodní hladiny a přilehlých břehových partií je voda v korytě pomaleji prohřívána, což mimo jiné příznivě ovlivňuje nasycení vody kyslíkem, přirozenou samočisticí schopnost toku a podmínky existence živočišných i rostlinných organismů. Rozdílné prohřívání vzduchu, půdy i vody v zastavěných oblastech, otevřené zemědělské krajině a v lesních celcích vyvolává místní proudění vzduchu, jímž dochází k vyrovnání vzdušných teplotních zonací. Břehové a doprovodné porosty působí v krajině i jako účinné protivětrné bariéry, takže do jisté míry plní i funkci větrolamů, jejichž hlavním posláním je boj proti výsušným větrům a větrné erozi (Urban,Vrána, 1981). 3.3 Výšková pásma břehové vegetace Profundální pásmo jedná se o neustále (trvale) zatopenou část břehů. Je osídlená vodními rostlinami volně plovoucími, ponořenými, zakořeněnými i nezakořeněnými okřehek, rdest, stulík, leknín apod. Sublitorální pásmo tyto rostliny koření v bahně nebo v půdě zatopené vodou. Lodyhy, listy a květenství jsou přizpůsobené životu na vzduchu. Mají-li vhodné podmínky, vyskytují se v rozsáhlých seskupeních. Velké plochy zasahují i dále od vodní hladiny. Na plochých místech jsou porosty uspořádány v pruzích podle nároků na prostředí, podle odolnosti proti záplavě a podle odolnosti proti suchu. Toto pásmo zastupuje např. rákos obecný, šmel okoličnatý, puškvorec obecný, orobinec úzkolistý. Eulitorální pásmo zde se uplatňuje zatravnění jako zpevňující prvek spolu s výsadbou nízkorostoucích stromových a keřových porostů. Vyskytují se zde např. jílek vytrvalý, pýr plazivý, měkké dřeviny vrby olše, topol. Supralitorální pásmo toto pásmo v horních partiích svahů břehů a v prostorech za břehovou linií bývá jen někdy při zvýšených stavech zaplavováno vodou. V této zóně se uplatňují jako stabilizační prvek určité druhy travin a tvrdých dřevin. Na místech jen zřídka zaplavovaných vodou přecházejí pobřežní porosty zpravidla v luční společenstva nebo lesní porosty. Nachází se zde např. dub letní, jasan 15

16 ztepilý, javor mléč, lípa srdčitá (Novák, Iblová, Škopek, 1986, Šlezingr, Úradníček, 2002). Obr. 1 Schéma rozmístění břehové vegetace (Šlezingr, Úradníček, 2002) 3.4 Zakládání břehových a doprovodných porostů Vegetační doprovod vodních toků, výrazný architektonický komponent naší krajiny, je důležitým faktorem pro stabilizaci toků, ochranu břehů a vodohospodářskou prevenci. Dobře založené a ošetřované břehové a doprovodné porosty mohou být účinným prostředkem minimalizujícím výmolnou činnost, která v konečné fázi způsobuje destrukci břehů nebo narušení ochranných hrází. Vegetační zpevnění, jsou-li vhodně použita, mají řadu výhod oproti obvyklým stavebně-technickým řešením. Jsou přírodě blízká, jednoduchá, levná, pružná, odolná proti náporům velkých vod. Při správné volbě a použití mohou dokonale nahradit mnohem dražší, technicky a pracovně náročnější stavby z kamene, betonu nebo jiných materiálů. Doprovodné porosty, vegetace, stromy a keře nám pomáhají začlenit stavební objekty, ale i její realizace je nejen technicky fundovaná, ale také citlivá, respektující přírodu, krajinu a životní prostředí. Vegetační zpevňování břehů, zakládání břehových a doprovodných porostů je v oboru vodního hospodářství a hrazení bystřin specifickou činností, poněkud rozdílnou od běžných způsobů ozeleňování, výsadeb nebo zalesňování. Výsadbou nebo výsevem tu vznikají účelové porosty, které mají zpevňovat a chránit břehy proti vodní erozi a abrazi, nebo jako doprovodné porosty plnit řadu účelových funkcí (Šimíček, 1997). 16

17 3.4.1 Výchozí body pro návrh vegetačních doprovodů Návrh vegetačních doprovodů vodních toků vychází: ze zpracované dokumentace územních systémů ekologické stability z návrhu komplexních pozemkových úprav a způsobů využití pozemků podél toku z charakteru vodního toku z cílů, kterých je třeba založením vegetačního doprovodu dosáhnout a z podmínek pro zachování účelových funkcí vodního toku ze stanovištních podmínek zhodnocených v biologickém průzkumu z druhové skladby současných porostů podél toku a v navazujících úsecích z podmínek pro založení porostu, potřebu jejich ochrany, ošetřování a výchovy z hydrologických a hydrotechnických podmínek, určujících namáhání svahu koryta a dobu zaplavení porostů Pro navrhování, výsadbu a ošetřování vegetačního doprovodu potoků a vodních toků s malým povodím je doporučena TNV Úpravy potoků a typizační všeobecná směrnice Navrhování úprav toků z hlediska tvorby a ochrany životního prostředí, arch. číslo Při návrhu v intravilánech se vychází ze zásad zahradní a parkové architektury (Ehrlich, Gergel, Zuna, Novák, Meruňka, 1996) Obecně platná doporučení Pro docílení kvalitního břehového či doprovodného porostu je vhodné ponechat část původních, třeba i méně vhodných porostů, nejlépe skupiny vzrostlých dřevin. Nová výsadba se pak váže na původní a využívá tak její ochrany. Do nové výsadby vybíráme dřeviny s ohledem na jejich budoucí převládající funkci. Především podle toho, budou-li plnit funkci doprovodného porostu nebo porostu břehového. U menších toků se jedná o kombinaci obou. Alejová výsadba není z ekologického ani krajinářského hlediska nejvhodnější řešení. Hodnota těchto vegetačních doprovodů je mála. V této situaci sázíme dřeviny na té straně toku, na které mohou částečně zastiňovat koryto. Využíváme ladem ležících 17

18 i velmi malých ploch přiléhajících k toku k dosadbám, jenž zvýší hodnotu vegetačního doprovodu. V návrhu dřevinné skladby vegetačního doprovodu nezapomínejme na keře. Mají zde své nezastupitelné místo. Základní ochranou proti vzniku a rozvoji eroze na svahu je travní koberec. Při návrhu především břehových porostů je nutné si uvědomit nízký zpevňovací účinek mladých porostů. Přestárlé dřeviny, vývraty, proschlé dřeviny, případně dřeviny z jiných důvodů určené k likvidaci je nutno odstranit před zahájením výsadby nově navržených dřevin, abychom následně nepoškodili nové sazenice. Nově zakládané břehové porosty upraveného koryta vysazujeme nad úroveň cca Q 150 (oblast eulitorálního pásma, pásma měkkých dřevin). Pro novou výsadbu používáme jen zdravé, vitální sazenice předepsaných parametrů (druh dřeviny, stáří sazenice, minimální výška odrostků ) a osvědčených sadebních postupů. Pro lepší růst opatřujeme sazenice dřevěnými kůly a ochranou proti okusu zvěří. Cílem výsadeb je vznik funkčních vertikálně rozvrstvených a druhově pestrých porostů, zabírajících maximální možný prostor v údolní nivě (Šlezingr, Úřadníček, 2002) Základy navrhování břehových porostů Návrh výsadeb v projektech i jejich realizaci je třeba přizpůsobit hlavnímu účelu vegetačních úprav, to znamená vytvoření druhově a prostorově členitého porostu, plnícího funkce vodoochranné, krajinotvorné a ekologické. Účinnost ochranné funkce dřevin závisí na typu kořenového systému a na schopnosti jeho vývoje na březích v dosahu zvýšené hladiny podzemní vody. Růst dřevin je možný nad hladinou nejčetnějších průtoků, vyskytujících se ve vegetačním období, a proto je výhodné využít ochranné funkce břehových porostů u potoků a bystřin, protože vodní stav, odpovídající nejčastějším průtokům v tomto období umožňuje růst dřevin blízko nad patou svahu břehu. U větších vodních toků musí být spodní část břehů pod hladinou nejčastěji se vyskytujících průtoků ve vegetačním období stabilizována obvykle jiným způsobem než břehovým porostem (např. záhozem, kamennou rovnaninou apod.). 18

19 Podmínkou stability ochranných břehových porostů je stabilní dno koryta, protože při hloubkové erozi se kořenový systém dřevin změnám podmínek růstu nemůže přizpůsobit a voda pod úrovní kořenového systému naruší břehy koryta. Stabilizaci břehů koryta kořenovým systémem dřevin musí být též přizpůsobeny směrové poměry trasy toku, aby se snížil účinek proudící vody. V násilně zakřivené potoční trati budou kořenové systémy dřevin obnažovány do větší hloubky a ztratí tak svůj ochranný účinek. Optimální je proto trasa koryta, složená z oblouků o proměnlivé křivosti. V takovém případě často postačí břehový porost jako jediný stabilizační prvek koryta. Dřeviny je třeba v průtočném profilu koryta umístit tak, aby nedošlo k nepříznivému ovlivnění průtoku vody. Nevhodné je jejich umístění k patě svahů břehů, kde nemají dostatečný prostor k vývoji kořenového systému a nevhodně usměrňují průtok vody. Vzdálenost mezi jednotlivými dřevinami by měla odpovídat tvaru a rozsahu kořenového systému. V řídkých břehových porostech vznikají v nechráněných místech břehové nátrže, za kterými se poškození břehů rozšíří do sousedních úseků koryta. V této souvislosti je třeba též připomenout, že nevhodné je vysazování dřevin v cílovém sponu, protože se tak v počátcích vývoje nedosáhne porostního vlivu a dřeviny z velké části uhynou. S ohledem na nebezpečí poškození dřevin proudem vody a plovoucími předměty (např. ledem) je důležitá odolnost dřevin, daná jejich schopností regenerace poškozených částí. Tou se vyznačují zejména vrby, olše, topoly a jasany. Dřeviny rostoucí v břehových porostech budou po určitou dobu vystaveny zatopení a tím tedy i nedostatkem vzdušného kyslíku v půdě. Zátopu nejlépe snášejí vrby, olše, topol černý, osika, dub letní, jilm, bříza, lípa a javor mléč. Neolistěné dřeviny překonají zátopu lépe než ve vegetačním období (Zuna, 2007). Při návrhu a realizaci břehových porostů je nutné dodržovat minimálně tyto zásady: Dřeviny rostoucí uvnitř průtočného profilu musí být upraveny jako kmenové porosty s korunou nad úrovní břehové hrany. Stromy pro zpevnění nejnižších částí svahu se umisťují ve výšce 0,6 až 1,1 m nad hladinou průměrných průtoků vody ve vegetačním období. Pro správné plnění funkce je vhodné vysadit souvislou výsadbu nebo větší skupinu. Na konkávním břehu u hodně zakřivených oblouků je doporučena vzdálenost mezi jednotlivými dřevinami 1,3 1,7 m, u oblouků s malou křivostí 19

20 2 m. U přímých úseků se doporučuje vzdálenost 2 m. V konvexních obloucích je to 2 m a více. Záleží na místních podmínkách. Nejvhodnější sklon svahu je 1 : 2, případně 1 : 1,5. U čistých keřových výsadeb je vhodná skupinová výsadba střídavě po obou stranách toku. Nutná je soustavná a pravidelná údržba a výchova porostů. Koryto navržené k této úpravě by mělo mít šířku dna kynety alespoň 4 m. Vhodná je šířka berem více jak 10 m. Břehové porosty užších říček a potoků upravujeme s ohledem na větší možnost zarůstání průtočného profilu a větší možnost zachycení se případných splavenin na těchto porostech (Šlezingr, Úradníček, 2002). Obr. 2 Nevhodné umístění dřevin v oblasti paty svahu (Šlezingr, Úradníček, 2002) A dřevina v horní části delšího svahu, kořenový systém nezabrání podemílání B umístění dřeviny doprostřed pozvolného svahu nezabrání vzniku výmolu C dřevina v průtočném profilu kynety nestabilizuje svah, je překážkou průtoku D dřevina v patě svahu, možnost vzniku výmolu, či nátrže za dřevinou 20

21 3.4.4 Základy navrhování doprovodného porostu Za břehovými hranami umísťujeme dřeviny doprovodného porostu v pásu, jehož šířka odpovídá možnostem dané lokality. Vytváříme prostorově i druhově členitý doprovodný porost ve více řadách a patrech, který je z ekologického hlediska optimální (Šlezingr, Úradníček, 2002). Při volbě dřevin do nově zakládaných doprovodných porostů se vychází z charakteru okolní krajiny a z rozmístění ostatních rostlinných formací. Volí se dřeviny domácího původu, používání cizích dřevin odporuje právním předpisům. Vodítkem pro návrh druhové skladby doprovodných porostů je tvar koruny, velikosti kmene, zbarvení listů a nasazení větví keřů a stromů. Je vhodné kombinovat mohutné stromy s rozložitou korunou se štíhlými dřevinami (např. dub, javor, lípa s olší, jasanem a břízou). Při návaznosti na lesní porosty je vhodné odlišit břehovou vegetaci, např. při styku s jehličnatými porosty lze použít dřeviny se světle zabarvenými listy (např. vrby, jasan). Doprovodné břehové porosty zdůrazňují linii vodního toku a přispívají tak k modelaci krajiny, to se příznivě projeví zejména při nedostatku rozptýlené dřevinné zeleně. Z hlediska estetického působení doprovodných porostů je třeba nepravidelně střídat skupiny stromů nestejného vzrůstu, skupiny keřů i bylinných porostů (Zuna, 2007). Při návrhu a zakládání doprovodného porostu bychom měli zajistit alespoň: dvouetážový porost s využitím keřového patra nejméně dvouřadý doprovodný porost využití okolních pozemků či konfigurace terénu k plošnému rozšíření porostů aby základem doprovodného porostu byly stromy dosahující výšky 20 a více metrů u jednořadé výsadby zvolit jen jeden druh dřevin nevysazovat ovocné stromy podél toku větší mezery vhodně doplnit solitérami nebo menšími skupinkami nižších stromů a keřů keře vysazovat minimálně 1 m a stromy 3 m od hranice sousedního pozemku vhodná je konzultace s dendrology, botaniky a odborníky jiných profesí, aby výsledek činnosti byl co nejlepší. (Šlezingr, Úradníček, 2002) 21

22 3.5 Sadební materiál Typy sazenic podle kořenového systému a velikosti dle Justa (2005): Prostokořenné sazenice malé stromky výšky několik decimetrů až cca 0,8 m se hodí pro souvislé výsadby lesního typu, které následně budou obžínány. Starší sazenice do výšky cca 1,5 m jsou použitelné pro jednotlivé výsadby, jsou však citlivé na postup výsadby a v sušších místech vyžadují dostatečnou následnou zálivku. Krytokořenné sazenice - balové sazenice větší sazenice s kořenovým systémem zapěstovaným do přepravitelného balu. Velké balové sazenice alejových apod. typů jsou obvyklé v městském sadovnictví, při výsadbách v krajině však je jejich použitelnost omezená díky nákladnosti a značným nárokům na údržbu. Lze jich použít spíše jednotlivě jako výrazných dominant. - kontejnerové sazenice sazenice výšky 0,5 až 2 m. Lépe obstávají v nepříznivých poměrech, jsou méně náročné na následnou péči a mohou být sázeny po větší část roku. Pro výsadby v sušších místech a náročnějších podmínkách jsou kontejnerové sazenice nejvhodnější. 3.6 Struktura výsadeb Podle Justa (2003) se sazenice vysazují těmito způsoby: Lesnická výsadba se používá pro souvislé ozeleňování vybraných ploch. Prostokořenné sazenice o výšce do 0,5 metru se vysazují na husto, běžná je obdélníková síť cca 1 x 0,5 m. Výsadbu je nutné následně obžínat, aby ji neudusila buřeň. Proto se sází v pravidelné síti nebo alespoň v řadách. Jak tyto výsadby rostou, provádějí se výchovné probírky, kterými se postupně upravuje rozestup stromů a ruší pravidelnost jejich rozmístění. Oproti výsadbám v hospodářských lesích se při krajinářských výsadbách uplatní pestřejší skladba dřevin. Přirozené tvářnosti porostů odpovídá vytváření skupin sazenic jednotlivých nosných druhů. Při volbě druhového spektra dřevin je zapotřebí vycházet z poznatků lesnické typologie a fytocenologie. 22

23 Skupinová výsadba nepokrývá řešenou plochu souvisle. Zakládá shluky či řady nebo jen doplňuje stávající porost. Při krajinářských výsadbách se osvědčuje použití středně velkých sazenic, tedy velikosti zhruba 0,5 až 1,5 metru, které stačí obžínat jenom v první sezóně. Ve skupinách není zpravidla vhodné sázet v malých hustotách a cílových sponech, odpovídajících korunám dospělých stromů. Skupiny se zakládají podstatně hustěji. Sázení ve větší hustotě podporuje brzký vznik ochranného mikroklimatu skupiny, brzké dosažení pokryvného efektu, významného pro navazující oživení porostu a pro ochranu jednotlivých stromů nebo keřů před zvěří, a také vytváří rezervy pro případ ztrát. Jednotlivé výsadby ani při jednotlivých výsadbách není vždy vhodné sazenice stromů střední velikosti, od 1 do 2 m, které jsou při krajinotvorných opatřeních nejběžnější, sázet v cílových rozestupech. Takto založený porost se příliš dlouho zapojuje, jednotlivé stromy si příliš dlouho vzájemně neposkytují podporu. Navíc když dojde k částečným ztrátám, porost ztrácí souvislost. Proto je vhodné i jednotlivě sázet hustěji. V případě potřeby pak lze následně provádět probírky. Kompromisní vzdálenost sazenic je zhruba na jejich výšku. Kombinované výsadby se v krajině uplatní asi nejvíce. Podle místních podmínek, a také podle materiálu, který je k dispozici, se mohou do plošných lesnických výsadeb jako kostra vkládat skupiny nebo jednotlivci. Tímto způsobem lze též podporovat velikostní a tvarovou členitost zakládaných porostů. 23

24 Obr. 3 Typy výsadeb (Just, 2005) A jednotlivá výsadba větších sazenic B- hustší rozptýlená výsadba středně velkých sazenic C výsadba tvarově i technologicky členěná (Just, 2005) 3.7 Technika výsadby Pro výsadbu keřů se vyhloubí jamky o průměru a hloubce 0,35 m, pro výsadbu sazenic stromů se vyhloubí jamky průměru 0,4 m a o hloubce 0,6 m. U stromových sazenic se osadí upevňovací kůl a do vyhloubené jamky se umístí sazenice, zahrne zeminou a mírně upěchuje. Sazenice se přihnojí NPK v množství 100 g na jednu jamku a provede se zálivka vodou. Na půdní povrch se kolem sazenice umístí mulčovací plachetka z jutoviny o rozměrech 0,65 x 0,65 m s bočním prostřihem k osazení na kmínek, a to ihned po provedení výsadby. Tím se omezí kořenová konkurence buřeně, sníží výpar z půdy a zvýší se půdní vlhkost v prostoru kořenového systému. 24

25 Plachetka se připevní k půdního povrchu drátěnými skobami. Sazenice se připevní ke kůlu a opatří mechanickou ochranou proti poškození zvěří (pletivo). Postup při výsadbě keřů je obdobný, množství NPK je 50 g na sazenici, nepoužívají se upevňovací kůly a k ochraně proti okusu zvěří bude většinou sloužit nátěr Morsuvinem nebo Aversolem, u sazenic lísky, střemchy a brslenu se může použít k ochraně též pletiva. Plachetky se používají i u sazenic keřů. Uvedený způsob výsadby omezí následnou péči o vysazené kultury na zálivku v suchém období, na kontrolu výsadeb a na doplnění uhynulých dřevin. Nezbytná je pečlivost při transportu a manipulaci se sadebním materiálem. Kořenové systémy sazenic nesmí zaschnout, sazenice nesmí být poškozeny odřením nebo olamováním, aby se předešlo úhynu a chorobám dřevin. Pokud nebudou sazenice vysazovány neprodleně po dopravení na stavbu, musí být založeny v předem připraveném vlhkém a zastíněném místě (Zuna, 2007). 3.8 Doba výsadby Doba výsadby se řídí stanovištěm, druhem dřeviny a druhem a kvalitou sadebního materiálu. Nejlépe se sadba ujímá při teplotách 7 10 C. U těchto nízkých teplot probíhá nízký výpar a slabá transpirace. Proto se sadba provádí na jaře nebo na podzim. Podzimní výsadba má výhodu v tom, že sazenice ještě na podzim zakoření a na jaře při dostatku vláhy ze zimního období ihned začínají růst. Rozšířenější je jarní výsadba, která se provádí po rozmrznutí a oschnutí půdy. Výsadba probíhá až do vyrašení. Rostlinný materiál se zemním balem nebo předpěstovaný v kontejnerech můžeme vysazovat i ve vegetační době. Hrozí ale při nástupu sucha úhyn, proto je lepší je rovněž vysazovat na jaře nebo na podzim (Novák, Iblová, Škopek, 1986). 3.9 Péče o porosty Stejně důležité jako odborné založení břehových a doprovodných porostů je pro jejich zdárný vývoj i následná péče. Tato péče, má-li být účinná, musí být cílevědomá a systematická již od samého vzniku porostů, po celou dobu jejich trvání (Šimíček, 1999). 25

26 3.9.1 Péče o založené porosty Nově založené břehové porosty jsou po výsadbě vystaveny nepříznivým vlivům prostředí a škodlivým činitelům, které ohrožují jejich existenci a vývoj. Škody způsobují nepříznivé mikroklimatické podmínky, buřeň a zvěř. Z mikroklimatických podmínek ovlivňuje zakořenění vysazených sazenic prosychání povrchových vrstev půdy. Proti suchu chráníme založené kultury kypřením, při kterém dochází k porušení půdního škraloupu, a tím se snižuje výpar. Sazenice na svazích koryta se neokopávají, aby se neporušila soudržnost povrchu půdy. Buřeň odebírá ve vegetačním období z půdy živiny a vláhu a vyvíjí konkurenční tlak na vysazené sazenice. Vysoká buřeň utlačuje nižší sazenice, které přerůstá. V prvních dvou letech se buřeň sežíná podle intenzity zaplevelení a podle výšky sazenic. Většinou se kosí jedenkrát až dvakrát za rok. Pokosenou buřeň pokládáme okolo sazenice, aby se snížil výpar z půdy a omezil se další rozvoj buřeně. Založené kultury se musí chránit proti okusu zvěří. K tomu používáme ochranné prostředky, např. oplocení založených kultur, ovázání rákosem, jutou nebo odpudivý chemický nátěr. I přes věnovanou péči se nepodaří jednou výsadbou zaplnit celý prostor. Na vysazované ploše zůstanou prázdná místa vzniklá uhynutím sazenic, které je třeba znovu vysadit. Osazují se pouze větší mezery odrostlejšími sazenicemi rychle rostoucích dřevin, menší místa se zapojí pomocí okolních kultur (Novák, Iblová, Škopek, 1986) Ochrana porostů Založené porosty ovlivňuje v jejich vývoji řada biotických a biotických činitelů, jenž je v jejich vývoji podporuje nebo poškozuje. Je důležité, aby pěstitel dovedl využívat pro růst a rozvoj porostů pozitivních činitelů a naopak včas a účinně potlačil činitelé negativní. Negativní činitelé, kteří jsou předmětem ochrany porostů, možno rozdělit na abiotické a biotické. Z abiotických činitelů, kteří poškozují růst a vývoj porostů, jsou především pozdní mrazy, dlouhodobé záplavy, sucho, krupobití, sněhové polomy a jiné živelné pohromy. Ty se dají jen stěží předvídat a ochrana proti nim je obtížná. Biotické činitele rozdělujeme podle původu na rostlinné, převážně houbové a živočišné. Ochranou sazenic a kultur proti houbovým nákazám, plísním a rzím, mohou být postřiky měďnaté (Kuprikol) nebo sírnaté (Sulikol), případně jiné fungicidní preparáty. 26

27 Pro břehové a doprovodné porosty mohou být velmi nebezpečné parazitické houby, které napadají stromy (kořeny, kmeny, větve), jenž poškozují nebo zcela ničí. Velmi často jde o sekundární postižení stromů primárně poraněných (štěrky, ledy, větrem apod.). Napadené stromy odstraňujeme. Velké nebezpečí pro břehovou vegetaci a doprovodné porosty představují některé zavlečené rostlinné druhy, které se až invazně rozšířily podél vodních toků. K těmto druhům patří: bolševník velkolepý, zlatobýl kanadský, třapatka dřípatá, netýkavka Royleova, křídlatka japonská, křídlatka sachalinská a další. K nejagresivnějším druhům patří křídlatky, které zcela potlačují břehovou vegetaci a stávají se vážným problémem při porostních obnovách. Podle dosavadních zkušeností se jeví jako nejúčinnější postřik chemickými prostředky Roundup, Logran a Glean. Případné použití těchto přípravků musí být v souladu se zákonnými předpisy na ochranu životního prostředí a krajiny. K hubení živočišných škůdců, larev, housenek a brouků se používá insekticidních prostředků práškových nebo postřiků. Jejich aplikace ve volné krajině je možná jen tehdy, jsou-li respektována příslušná zákonná ustanovení o ochraně krajiny a životního prostředí. Ochranu proti škodám způsobených zvěří (okus, ohryz, vytloukání apod.) provádíme nátěrem nebo nástřikem sazenic repelentními přípravky, ochrannými koši nebo oplocením Prořezávky Po založení porostů musíme pečovat o jejich zdárný vývoj. U břehových porostů z keřových vrb, zejména z krytin, to předpokládá jejich pravidelné seřezávání v 2-3letých, později 3-4letých cyklech podle růstu vrb nebo podle potřeby. V břehových a doprovodných porostech založených ze stromových dřevin a keřů provádíme první výchovný zásah v době zapojení korun. Prořezávkou negativním výběrem odstraňujeme všechny nežádoucí a nekvalitní jedince, zejména stromky poškozené, napadené, proschlé, redukujeme přehoustlé skupiny a vytínáme jedince vodohospodářsky nevhodné. 27

28 3.9.4 Probírky Probírky jsou výchovné zásahy v předmětním nedospělém porostu, při kterém se odstraněním nevyhovujících stromů podporují stromy hospodářsky nadějné. Tyto zásahy se týkají porostů ve stadiu tyčkovin a tyčovin. Základní lesnická definice probírky se v případě vegetačního doprovodu vodních toků musí rozšířit i o pohled vodohospodářský. Zejména v břehových porostech musí mít přednost při probírkových zásazích hledisko vodohospodářské. Probírku provádíme pozitivním výběrem, všímáme si stromů vodohospodářsky významných, které si nejlépe předem označíme a výchovné zásahy vedeme tak, abychom maximálně podpořili jejich rozvoj. Při probírkách sledujeme také umístění stromů v profilu, jejich hustotu a funkčnost, zejména v konkávách. Všeobecné pravidlo pro probírky v břehových porostech by je mělo klasifikovat jako probírky uvážené, mírné. Doporučuje se, aby hustota břehového porostu byla větší normálu, s mírně se překrývajícím zápojem. Břehová ochrana v konkávách břehů nesmí být probírkou narušena. Při probírkách odstraňujeme také stromy nebezpečně vrůstající do profilu, stromy poškozené, napadené, vývraty nebo zlomy, které by za povodní nebo zvýšení vodního stavu mohly ohrozit neškodný průtok, nebo být jinak nebezpečné Obnova porostů Obnovou porostů rozumíme tvorbu nového porostu za působení porostu starého. K obnově dochází, když dosavadní stromy uvolní místo novým, mladým. Děje se tak stářím stromů, jejich odumřením, polomem, vývratem, ale také těžbou, kdy stávající stromy, skupiny stromů nebo celé porosty již splnily svou funkci nebo hospodářský úkol. Nový porost můžeme vytvářet přirozenou obnovou náletem, výmladností pařezů, ale také umělou obnovou, kdy na uvolněnou plochu vyséváme semena nebo vysazujeme sazenice za spolupůsobení původního starého porostu, který zpravidla příznivě ovlivňuje vývoj nové výsadby. Obnova může probíhat pod porosty nebo vedle stávajících porostů, může se dít postupně nebo najednou, jednotlivě, ve skupinách nebo pruzích sečích. Obnovu břehových porostů provádíme výběrem jednotlivých stromů nebo stromových skupin s následnou dosadbou. Výběr provádíme šetrně a uváženě, aby 28

29 odstraněním stromů nebyla narušena stabilita břehů. Pro ochranu břehů a vysazených sazenic je možné po určitou dobu využít pařezových výmladků. Obnovu řadových výsadeb, úzkých pruhů doprovodných porostů nebo doprovodných porostů menších výměr provádíme jednotlivým až skupinovým výběrem s bezprostřední dosadbou odrostky příslušných dřevin. U plošně rozsáhlých doprovodných porostů, porostů údolních niv a lužních lesů navazujících na břehy řek musí být celý systém obnovy a její postup pečlivě připraven a časově rozpracován. Způsob porostní obnovy je nejlépe volit podle podmínek stanoviště, typu porostu a jeho stavu. Ke vhodným způsobům porostní obnovy patří způsob skupinově výběrný nebo systém postupných úzkých holosečí (max. na výšku stromu) s okamžitou dosadbou kvalitními, vyspělými sazenicemi nebo odrostky i s případným využitím náletu obnova vedle mateřského porostu. Postup obnovy by měl být rychlý, protože v lužních oblastech je velké nebezpečí silného zabuřenění prosvětlených nebo uvolněných ploch (Šimíček, 1999) Ochrana břehů travními porosty Travní porosty Travní pokryv zpevňuje půdní povrch a značně tak zabraňuje vzniku a rozvoji eroze. Při návrhu vhodných travních směsí vycházíme z doporučení (Marhoun, 1981), podle nichž by měla být splněna následující kriteria: produkce dostatečného množství nadzemní hmoty v co nejkratším čase trvalá produkce nadzemní hmoty v rámci dalšího vývoje travního koberce by neměla překročit 180 g/m 2 odolnost proti chorobám a škůdcům odolnost proti klimatickým výkyvům běžným v našich zeměpisných šířkách odolnost proti zatopení schopnost vytvářet hustý kořenový systém soustředěný v podpovrchové půdní zóně odolnost proti namáhání proudící vodou v říčním korytě 29

30 Zakládání travních porostů Je nutné si uvědomit, že skladba porostu, jeho vytrvalost, celkové zapojení a následná životaschopnost je závislá na množství vzešlých a dostatečně vyvinutých jedinců v prvních dvou až třech měsících po výsevu. 1. Zakládání travních porostů výsevem před výsevem se uloží vrstva humusu na rozrušený urovnaný svah tvořící břeh toku. Výsev se provádí ručně nebo pomocí mechanismů v termínu počátek dubna až konec srpna. Zaválením se semena zapravují do půdy. Dle možností je důležitá zálivka v prvním měsíci a přihnojení. Z hlediska zabránění nežádoucího rozvoje plevelů je nutná jedna až dvě odplevelovací seče po cca 8-12 týdnech od výsevu. Ochranná funkce porostů pak působí za 2 3 měsíce po výsevu. 2. Zakládání travních porostů drnováním projeví se zde rychlý a skoro okamžitý účinek travních porostů. Drny získáváme z přilehlých stanovišť (louky, pastviny), které mají přibližně stejné stanovištní podmínky jako zpevňovaná lokalita. Sejmutí drnu provádíme speciálními noži. Nařežeme pásy v šířce asi 0,40 0,50 m. Od podloží se pásy oddělují lopatou. Sejmutý pás se rozdělí na čtverce o straně 0,40 0,50 m. Drny je nejvhodnější ihned ukládat na opevňované místo. 3. Zakládání travních porostů hydroosevem hydraulický způsob osévání ploch, kdy se pod tlakem rozstřikuje směs osiva, vody, hnojiva, organické hmoty a protierozních přísad. Tento způsob umožňuje ozelenit nepřístupné svahy. V rámci osiva je možno užít předepsanou travní směs i semena dřevin. 4. Ostatní technologie dále je možné využít pokládání předpěstovaných travních koberců, především tam, kde je potřebný okamžitý estetický a stabilizační efekt, komůrkových stabilizačních pásů, stabilizace svahu pomocí kokosových či jutových sítí, které pokládáme na osetou plochu (Šlezingr, Úradníček, 2002) Ochrana břehu toku vytrvalými bylinami Myšlenka použít k ochraně břehů vodních toků vytrvalé byliny vznikla jako reakce na technické opevňování břehů při regulaci nížinných vodních toků i v místech, kde vodní proud působí na břeh jen minimálně, či kde už zjevně místo odnosu dochází k sedimentaci. Investor vyžaduje, aby vysazené porost odolával takovým rychlostem proudu, které vznikají při vysokých průtocích (1,5 2,5 m.s -1 jarní vody). Projekty 30

31 řeší tento problém tak, že vegetační opevnění uplatňují jen na rovných tratích a v nepatrných obloucích. Před návrhem výsadby a volbou vhodných druhů rostlin se musíme seznámit s průtokovými poměry na toku, dosahovanými rychlostmi proudu a kolísáním hladiny. Požadavky, které klademe na rostlinné druhy: úspěšné přezimování vytrvalými oddenky vytváření hustých, zapojených porostů vytváření hustého drnu nebo rozsáhlého oddenkového systému rychlá regenerační schopnost při poškození nebo sečení rychlé zakořeňování a rozrůstání odolnost vůči působení vodního proudu a vlnění přijatelný estetický vzhled porostů dostupnost výsadbového materiálu Obecnými východisky pro nově zakládané plochy vegetace jsou: 1. hydrologické poměry 2. sklon břehového svahu a kvalita substrátu 3. autochtonní druhy vlhkomilné a vodní flóry Agrotechnické termíny výsadby Ačkoli je výsadbu sazenic a oddenkových řízků možno provádět i na podzim, dáváme přednost jarní výsadbě. Nejvhodnější období pro výsadbu i výsev je duben. Oddenky rostlin je však možno vysazovat prakticky po celý rok, i v období sucha, ovšem s menší úspěšností. Způsob výsadby a údržba porostů Odborníci se přiklánějí ke skupinovému (hnízdovému) způsobu výsevu či výsadby. Rostliny jsou vysazovány tak, že počet sazenic určený pro 10 m 2 bude soustředěn na 1 2 m 2 a zbytek plochy mezi jednotlivými skupinami bude ponechán volný pro invazi vysazených rostlin z hnízd. Hustší výsadby do hnízd podpoří ujímání a růst vysazených (vysetých) rostlin. Umožní rostlinám obsadit při dalším vývoji takové pásmo, které jim bude nejlépe vyhovovat. Tento způsob s sebou přináší riziko obsazení volné plochy nežádoucími (plevelnými) rostlinami. Proto bude třeba v prvních měsících tyto plochy odplevelovat. Odplevelování provádíme 1krát za 14 dnů a mělo by být prováděno celé první vegetační období. Porosty vyseté a vysázené nad hladinou 31

32 vyžadují zálivku, která bude nutná v prvních 14 dnech každý druhý den. Po vzejití výsevů a uchycení sazenic je možno intervaly zalévání postupně prodlužovat až na 1krát týdně. S nutnou zálivkou počítáme po dobu 4 6 týdnů podle srážkových poměrů (sborník přednášek Luhačovice, 1996) Základní biotechnické opevňovací prostředky Podle Nováka, Iblové, Škopka (1986) patří mezi biotechnické opevnění: 1. živé výhony a větve kombinované typy opevnění je možno oživovat neupravovanými výhony, případně celými větvemi z dřevin, které se vyznačují velkou výmladností (vrby, topoly, olše, jasany). 2. řízky při opevňování břehů vodních toků se používají pouze řízky z keřovitě rostoucích druhů vrb. Řízky se vyrábějí z vyzrálých kvalitních prutů získaných z vrbovitých porostů seřezáním nožem nebo zahradnickými nůžkami. 3. pruty v převážné většině vegetačních opevňovacích způsobů jsou jako vegetativní materiál použity živé vrbové pruty. 4. kůly kůly jsou silné části vrbových větví a kmenů, na silnějším konci zahrocené. Používají se v mimořádně tlustých vrstvách kamenných záhozů. Obr. 4 Vrbové kůly, ze kterých vyrostou stromy (Veronica, 2001) 32

33 5. vrbová povázka tvoří ji živé, rovné a dlouhé, nevětvené pruty průměru 0,02 až 0,03 m, které se ve vzdálenosti 0,30 m svazují páleným drátem do svazku průměru 0,10 až 0,15 m. Vyrábí se v délkách 10 až 12 m. Používá se především k upevňování vrbových pokryvů nebo haťových konstrukcí. 6. haťový válec je to svazek vrbových prutů o průměru do 0,30 m, převazovaný páleným drátem ve vzdálenostech 0,80 m. Vyrábí se v libovolných délkách z prutů nejlépe průměru 0,02 až 0,04 m na silnějším konci. Válce se vyrábějí na rovné ploše mezi dvěma řadami kůlů, probíhajícími rovnoběžně ve vzdálenosti 1 až 1,2 m. Kolmo na tyto řady se ve vzdálenostech 1,6 m položí řemeny, na které se ukládají dlouhé a rozvětvené pruty. Obr. 5 Zajištění paty svahu haťovým válcem (Novák, Iblová, Škopek, 1986) 7. haťoštěrkový válec tvoří jej obal z živých vrbových prutů o tloušťce 0,15 0,20 m a vnitřní štěrková nebo kamenná výplň. Průměr válce je 0,80 až 1 m, vyrábí se v libovolných délkách, nejčastěji 4 až 6 m. Ve vzdálenostech 0,50 m se stahuje páleným drátem. Používají se především pro zajištění paty svahů na tocích s vyšší hladinou stálé vody nebo při odstraňování břehových nátrží na štěrkonosných tocích. 8. rákosový válec doporučuje se jako vegetační prvek k ochraně břehů vodních toků s mírně kolísající hladinou. 33