Podkovy z hradu Rokštejna

Transkript

1

2 Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Katedra Archeologie Podkovy z hradu Rokštejna Morfologická analýza podkov stol. ve vztahu k druhu koně Bakalářská diplomová práce Adam Kuba Vedoucí práce: Mgr. Jana Mazáčková, Ph.D. Brno, 06

3 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne

4 Na tomto místě bych rád poděkoval zejména Mgr. Janě Mazáčkové Ph.D. za pro mě zajímavé téma, za vedení práce a cenné rady. Rovněž bych rád poděkoval podkováři Vítu Krejčímu za konzultace. A samozřejmě děkuji rodině za podporu a trpělivost.

5 Obsah. Úvod...6. Vývoj využití koňské síly...6. Domestikace koně (kůň divoký a kůň domácí) Doklady využití koňské síly do počátku středověku Počátky chovu koní Kobylí pole....5 Druhy středověkých koní Kůň tažný a orný Kůň jezdecký Kůň válečný...4. Podkování...6. Účel podkování...6. Popis podkovy Typologicko-chronologické systémy Dějiny bádání Peter Baxa, Slovensko (98 a 98) Vladimír Nekuda, Mstěnice (985) Rudolf Krajíc, Sezimovo Ústí (00) Jósef Kaźmierczyk, Slezsko (978) Morfologie podkovy Otázka ozubů Tvar plochy Konstrukční prvky podkovy Prvky zabraňující prokluzování Rýha Podkováky Hmatec Úpravy podkov pro nepravidelná kopyta a chůzi Ortopedické podkovy Opotřebení Metrika Faktory ovlivňující velikost kopyta Šířka a délka podkovy Šířka přední části...5 4

6 7. Podkovy v archeologických nálezech do. století Podkovy v archeologických nálezech od. do 5. století Sezimovo Ústí, okres Tábor, předměstí (. stol. - 40) Mstěnice, okres Třebíč, zaniklá tvrz (. pol ) Semonice, okres Náchod, zaniklá tvrz (. pol.. - počátek 4. stol.) Malé soubory: Pfaffenschlag, Lelekovice a Tepenec Hrad Rokštejn Lokalizace, geomorfologie a klima Vývoj osídlení Dějiny bádání Dějiny hradu Hrutovci-Střížovci Lucemburkové Valdštejnové Doklady využití koňské síly Soubor podkov z hradu Rokštejna Analýza podkov ve vztahu k druhu koně Metodika Popis databáze Analýza morfologie Analýza typologie Formy ozubů Typy podkov Analýza metriky Šířka podkovy Poměr délky a šířky podkovy Šířka přední části Vyhodnocení Typologie Metrika Závěr Zkratky Prameny Literatura Internetové zdroje Tabulková příloha

7 . Úvod Práce se zabývá morfologií podkov z hradu Rokštejna ve vztahu k druhu koně. Pro analýzu je vytvořena srovnávací databáze podkov ze Sezimova Ústí, Mstěnic, Semonic, Pfaffenschlagu, Lelekovic a Tepence. Kůň byl a je člověkem vnímán jako ušlechtilý a atraktivní a současně užitečný. Jeho exkluzivní postavení je odrazem jeho výjimečné role v dějinách lidstva, především v ekonomice a ve vojenství. Koňská síla poskytla lidstvu bezprecedentní mobilitu, což lze pokládat za počátek globalizace. Nezbytným předpokladem pro plné využití koňské síly je ochrana kopyt podkovou. V archeologických nálezech se na našem území podkovy vyskytují od doby laténské. Utilitární morfologie podkovy ztěžuje vyčlenění výrobních okruhů, jak je tomu například u keramiky. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč podkova stála poměrně dlouho na okraji badatelského zájmu, i když tvoří poměrně početnou skupinu v archeologických nálezech. V práci využívám zkušenosti z chovu koní a jezdectví a možnost konzultovat otázky podkování se zkušeným podkovářem.. Vývoj využití koňské síly. Domestikace koně (kůň divoký a kůň domácí) Znalosti o vývoji koně jako druhu nejsou dosud ucelené. V posledních desetiletích se ustálil názor, že v areálu Eurasie se v posledním glaciálu pohybovali dva druhy divokého koně: Equus ferus neboli tarpan (Obrázek : ) a pískově hnědý Equus przewalski neboli kertag. Po ukončení posledního glaciálu je dobře zdokumentovaný výrazný pokles velkých savců v prostoru Eurasie (-0 tisíciletí př. n l.). Otevřenou otázkou je, zda byl způsobený dramatickou změnou přírodního prostředí (zalesnění) nebo nadměrným lovem, protože v období V pojmenování koní přetrvává nejednoznačnost, která má kořeny v roce 9, kdy byl na základě písemných pramenů vyčleněn nový druh divokého euroasijského koně: tarpan. Došlo k překlasifikování koně divokého a domácího, pro kterého již existovalo vědecké jméno Equus caballus. Pro domácího koně byl proto zaveden taxon Equus caballus caballus a pro divoké eurasijské koně pak Equus caballus ferus a Equus caballus przewalskii. V roce 00 Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu rozhodla, že vědecká jména volně žijících taxonů mají přednost před vědecky mi jmény domestikovany ch forem. V souladu s tímto konceptem je pro divokého eurasijského koně závazné vědecké jméno Equus ferus (tarpan) a Eguus przewalski (kertag); pro koně domácího Equus caballus. 6

8 mladého paleolitu byl divoký kůň jedním z nejčastěji lovených druhů. V tisíciletí př. n. l. dochází ke zvratu, protože v areálu Evropy - od Iberského poloostrova na západě, přes oblast severně od Alp po Baltské moře až po Ukrajinu na východě-je doloženo značné množství nálezů kostí koní. Na mezolitických a neolitických lokalitách činí zastoupení koně v osteologickém souboru 0-0%, v euroasijských stepích až 40%. Jde pravděpodobně o důsledek rozvoje neolitického zemědělství, které v osídlených oblastech otevřelo krajinu (Dostál 04, 5). Archeologické a genetické výzkumy, publikované v roce 0 V. Warmuthem (Warmuth 0), ukazují, že centrem domestikace koně byla v polovině 4. tisíciletí př. n. l. širší oblast kolem Kaspického moře. Odtud se chov koní šířil směrem na západ, takže již v době bronzové byli koně chovaní v celé Evropě a objevují se již doklady využití koňské síly (Dostál 04, 6-7). Domestikací se rozumí složitý proces, kdy celá populace žila po mnoho generací pod vlivem člověka, který nahrazuje přirozený výběr výběrem chovatele. Domestikace koně zásadně ovlivnila dějiny, protože lidstvo získalo bezprecedentní mobilitu. Doklady divokých koní na našem území pochází vesměs z neolitu a jsou známé ze tří lokalit: Bylany okr. Kutná Hora a Černý Vůl okr. Praha-západ, které jsou součástí studie R. Kyselého z roku 005 (Kyselý 005, 55-0), a Těšetice-Kyjovice okr. Znojmo, které zpracovala G. Dreslerová v roce 006. První domestikovaní koně jsou v archeologickém materiálu velmi těžko rozpoznatelní, R. Kyselý upozorňuje, že od eneolitu se kosterní nálezy koní automatický klasifikují jako kůň domácí Equus caballus (Dreslerová 006, -). Na Iberském poloostrově a v západní a střední Evropě se vymizení divokých koní předpokládá již v době bronzové. Zmínky o divokých koních, které obsahuje řada mladších historických pramenů, se zřejmě týkají ferální populace, které vznikaly únikem domácích koní (koně mají silný stádní pud). Na východoevropských stepích se divocí koně vyskytovali až do přelomu 8. a 9. století..kůň zůstával lovným zvířetem ještě dlouhé období, což dokládá například listina z. pol. 8. století, ve které papež Řehoř III. vyjadřuje obavy o ohrožení populace koní, a nařizuje bavorskému a saskému legátovi Bonifáci (Dreslerová 006, -): Ty jsi dovolil některým jíst maso divokých i domácích koní. Nyní svatý bratře, nedovol toho. 7

9 .. Doklady využití koňské síly do počátku středověku Z oblasti botajské kultury ( př. n. l.) v severní části Kazachstánu pochází nejstarší doklady domestikace koně. Jde o kosterní pozůstatky se stopami typickými pro domestikanty, například užší metakarpy a stopy uzdění na zubech (Dostál 04, 5). Nejstaršími dochovanými součástmi výstroje koně jsou nálezy kostěných nebo parohových udidel a postranic. Ve střední Evropě se běžně vyskytují v nálezech z počátku doby bronzové, ale setkáváme se s nimi již na konci neolitu. Lze předpokládat, že prvním prostředkem pro ovládnutí koně byla ohlávka z organického materiálu bez udidla nebo s dřevěným udidlem. Otázka zda byl kůň poprvé člověkem využitý v tahu nebo zápřahu zůstává otevřená, protože udidlo je součástí jezdeckého uzdění i zápřahového postroje. Třmeny se staly součástí jezdecké výstroje až později pod vlivem Avarů (Měchurová 984, 6-9). V době bronzové význam koně roste, což v archeologických nálezech dokládá větší zastoupení kostí koní a nálezy stihlových udidel, postranic a součástí koňského postroje v kultuře platěnické. V bylanské kultuře jsou doložené tzv. knížecími pohřby na vozech na lokaliách Lhotka u Lovosic, Praha-Letňany, Hradenín u Kolína, Praha-Bubeneč nebo Poláky u Kadaně (Venclová 008, 46-66). V osteologických nálezech ze sídlištního komplexu Bohnice-Podhoří jsou doloženy kosti koní (Peške 987, ). Dobu halštatskou charakterizují kočovné kmeny Kimmerijců, k nimž se přidávají z východní části Balkánu pocházející Thrákové, které pronikají do Karpatské kotliny. Druhou vlnu představuje thráko-skytské etnikum v 6. stol. př. n. l. (Měchurová 979, 4). Na počátku doby laténské se středoevropský prostor stává průchozí oblastí různých už historických etnik, pro které je tažný a jezdecký kůň běžný prostředek mobility. Doklady využití koňské síly se na našem území od tohoto období vyskytují stále. V době římské byl kůň využíván ve válečných taženích germánských kmenů. Kůň byl základním vojenským prostředkem rovněž v době stěhování národů, jejíž charakter určovaly východní nomádské jízdní kmeny. Nomádská lehká jízda, především Hunů a Avarů, ovlivnila vývoj evropského chovu koní, který se začal orientovat na jeho vojenské využití. Kůň se stal symbolem postavení a moci elit rozpadající se rodové společnosti. Dokladem jsou bohaté hroby významných osobností, které byly pohřbeny společně se svým koněm. Na jižní Moravě jsou doloženy na lokalitách Břeclav-Pohansko (Vignatiová 99), Břeclav-Stará Břeclav (Lutovský 00, 4), Mikulčice-Klášteřisko okr. Hodonín (Klanica 985, ), Dolní Věstonice-Na Pískách, okr. Břeclav (Poulík 949, 0-). Ve větším měřítku se vyskytují na Slovensku, například Holiare, okr. Komárno (Zábojník 004, -7). Byla to předzvěst mimořádného významu koně, který dosáhl vrcholu ve středověku (Měchurová 979, 5). 8

10 .. Počátky chovu koní Plemena koní tvoří čtyři základní skupiny podle fylogenetického původu: plemena stepní (mongolská), východní (orientální), západní (okcidentální) a severská (nordická). Nejobecnější dělení koní je podle temperamentu na těžké a klidné chladnokrevníky (například norický kůň, fjordský kůň) a lehčí a živější teplokrevníky; plnokrevník je označení pro stará plemena bez příměsi jiné krve (například achaltekinský kůň, arabský kůň). Recentní genetické studie dokládají, že bezpostředně po domestikaci se projevily první výsledky plemenitby - došlo k vymizení původní černé a hnědé barvy tarpanů, které bylo nahrazeno pestrým zbarvením (Dostál 04, 6). Již zmiňované genetické výzkumy V. Warmutha z roku 0 přesvědčivě dokládají, že na Iberském poloostrově a v kaspické oblasti vznikla refugia divokých koní, a ve zbývající částech Evropy byla plemena divokých koní ovlivněna koňmi importovanými z jiných oblastí (Dostál 04, 5). Vy chodní a střední Evropa byla po staletí vystavena působení vnějších vlivů, kdy na její území pronikali z východu v několika vlnách mongolští koně s Huny, Avary, ugrofinskými kmeny a Tatary; na Ibersky poloostrov a do Itálie pronikali arabští koně s berbersky mi, posléze muslimsky mi nájezdníky a do jihovy chodní Evropy arabští koně s Turky. Předpokládá se křížení místních tarpánních typů koní s nomádskými koňmi lehkého mongolského typu, kteří jsou pokládáni za potomky kertaka. J. Dušek uvádí, že na našem území se vliv konstitučně tvrdých mongolských koní projevil zejména na jižní Moravě (Dušek 0, 66-67). Západní kůň typu chladnokrevníka se na naše území dostává už od 7. století prostřednictvím obchodních kontaktů, zejména se Sámovou říší a později v rámci středověké kolonizace. B. Macalík v práci z roku 9 o dějinách chovu koní na Hané předpokládá ovlivnění chovů německými chladnokrevníky, kteří se k nám dostávali prostřednictvím středověké kolonizace (Macalík 9, 97). Západní kůň, chladnokrevník, předznamenává typ budoucích rytířských koní. Jiný typ chladnokrevníka se na naše území dostával z Franské říše, která v 9. a 0. století rozvíjela chov koně importovaného Normany ze severní části Francie. V alpských oblastech se vyvíjel chov norického koně, těžkého chladnokrevníka vhodného do tahu v náročného terénu (obrázek : ). Chov založili Římané v provincii Noricum. K nám se dostával zejména obchodními karavanami po zlaté stezce. 9

11 Velmi ceněný byl východní kůň - arabský plnokrevník (obrázek : ). Vzácné plemeno pochází z oblasti náhorních stepí na Arabském poloostrově. Byl vyšlechtěn kolem. pol.. tisíciletí arabskými nomády metodou mimořádně důsledné plemenitby. Do Evropy se dostával několika cestami: arabskou expanzí na Pyrenejský poloostrov, jako kořist křižáckých tažení nebo obchodními kontakty. Arabští koně se stali základem evropských čistokrevných chovů (Dušek 0, 86-87). Sílí typová stabilizace koní a kůň se stává nezbytným v osobní a obchodní dopravě, ve vojenství a je odznakem společenského postavení. Kůň byl významným obchodním artiklem, export koní z velkomoravských chovů dokládá Raffelstettenský celní řád (90-906), který stanovil cla na zboží z Velké Moravy včetně koní. Další nepřímý doklad chovu koní na našem území poskytují Fuldské anály (87) popisující neobvyklé množství koní (644 koní), kteří byli ukořistěni moravské jízdní družině. Kůň byl častou válečnou kořistí, proto se v období válek chovy evakuovaly do klášterů; častá byla embarga na export koní (Dušek 0, 7). Středověké profesionální chovy byly zakládány při šlechtických sídlech a klášterech. Ostatní chov, tzv. zemský, byl roztříštěný a zaostával. Na význam klášterních chovů, které se vedle hospodářství věnovaly odchovu ušlechtilých koní, upozorňuje B. Macalík (Macalík 9, 97). Protože chov byl řízený především potřebami vojenství, bylo hlavním cílem zmohutňování, což je možné pozorovat na vývoji kohoutkové výšky koní. Ceněný byl rovněž atraktivní exteriér (oblíbené bylo zajímavé zbarvení), výkonnost, charakter a oblíbený byl mimochod. Koně byli kříženi cíleně, ale kritéria chovné selekce nejsou známá. Informace neposkytují ani ikonografické prameny, protože středověké umění podléhalo dobové akcentaci určitých tělesných forem. Středověcí koně byli diferencováni podle lokality chovu a funkčního využití. Chov čistokrevných koní s doloženými hipologickými informacemi je na našem území spojen až s nástupem renesance. Organizaci vyspělých španělských chovů přenesl na naše území především Ferdinanda I. (56-564) (Dušek 0, 74-78). Mimochod je čtyřdobý pohyb končetin, kdy kůň současně vykročí stejnostrannou přední a zadní končetinou. Tento chod, typický například pro osla, je velmi pohodlný pro jezdce. U koní vzniká spontánně nebo výcvikem. 0

12 Obrázek : : Vyhynulý euroasijský divoký kůň, tarpan, Equus ferus, obrazová rekonstrukce; : plnokrevník, syrský arabský kůň, 89; : Chladnokrevník, norický kůň, 9.

13 .4 Kobylí pole Ke středověkému chovu koní patří zvláštní institut pozemkové služebnosti, který je v dobových písemných pramenech uváděn jako kobylí pole, cobyle pole, campis cabellarum a podobně. Šlo o prostor vyhrazený pro chovné polodivoké klisny, tzv. sveřepice, které se v zimním období mohly volně pohybovat po sousedních pozemcích. Pravděpodobně nejstarší doklad obsahuje pamětní zápis z roku 057 o založení litoměřické kapituly. Vznik práva měl zřejmě kořeny v organizaci chovu Slovanů, kteří koně chovali na volných pozemcích. Když tyto pozemky začaly přecházet do držení šlechty, zvyk volného chovu koní se udržel a institucionalizoval. Od. poloviny 4. století tato služebnost postupně zaniká. Roli patrně hrál i pokles poptávky po válečných koních, protože sílí význam pěchoty. Rožmberská kniha, nejstarší česky psaný právní text z. poloviny 4. století, upřesňuje právo kobylího pole tak, že se vztahuje jen na klisny označené a nepodkované, jinak jsou pokládány za orné (Vaněček 959, 4-4)..5 Druhy středověkých koní Středověké koně lze rozdělit na tři základní druhy podle funkčního využití: kůň jezdecký, tažný a nosný. Běžné byly kombinace, například válečný pochodový kůň byl využívaný současně jako nosný, tažný a jezdecký..5. Kůň tažný a orný Od neolitu se v tahu a orbě využíval hovězí dobytek. Volský zápřah v tahu a orbě dominoval do. století, přestože tažná a nosná síla koně je mnohem větší, například v severních německých zemích se srovnávala tažná síla jednoho koně s tažnou silou dvou volů (Dušek 995, 6). Důvodem byla vysoká pořizovací cena koně a nároky na jeho krmení (produkce krmiv byla v raném středověku nízká a nebyl dostatek pastvin (Dušek 0, 96). Problematický byl rovněž v té době používaný typ zápřahu do tzv. šle, protože koni ztěžoval dýchání, což neumožňovalo plně využít jeho tažnou sílu (vůl byl zapřahován za rohy (Měchurová, 979, 40). Právě zavedení novodobého typu zápřahu do chomoutu považuje většina badatelů za zlom ve využití koňské síly. Zavedení chomoutu, který zvýšil tažnou sílu koně až trojnásobně, se klade do. století. Původ chomoutu je zatím nejasný, v našich písemných pramenech pochází první zmínky z. stol. Ve. stol. dochází k jeho masovému využívání a ve 4. Ve.-4. stol. to bylo období od 6. října do. dubna, tedy od sv. Havla do sv. Jiří.

14 století prakticky mizí starý typ zápřahu. Ve.-4. století na šlechtických a farních dvorech již v zápřahu dominuje kůň (Beranová 006, 44). Pracovní využití koně umožnilo hlubokou orbu, což ovlivnilo celou středověkou ekonomiku, protože dokonalejší technologie orby zásadně zvýšila zemědělskou produkci. V archeologických pramenech je tato změna doložena nálezy asymetrických radlic od konce. stol. Byly součástí těžkého pluhu, jehož použití už vyžadovalo koňskou sílu (Nekuda 975, 6). Asymetrické radlice byly doloženy v Semonicích okr. Náchod, Bratronicích okr. Kladno, Sezimova Ústí okr. Tábor nebo Pfaffenschlagu okr. Jindřichův Hradec. Se zavedením novodobého zápřahu a větším zapojením koně je spojován častějšími nálezy podkov (Šaurová 979, 95). P. Baxa upozorňuje na ojedinělý výskyt volských podkov do. stol., přestože se hovězí dobytek běžně používal na těžké práce, a zpochybňuje význam chomoutu. Rozšíření podkování koní spojuje s rozvojem vojenství a potřebami těžké jízdy (Baxa 98, 44)..5. Kůň jezdecký Do raného středověku bylo vlastnictví koně především výsadou elit. Pro panovníky a vyšší šlechtu bylo ovládání jízdy na koni nutností. Na panovnických hradech musel být ustájen větší počet koní pro cestování s ozbrojeným doprovodem, pro kurýrní službu, zásobování, ceremoniální účely a rovněž lov, štvanice a turnaje. Koně museli být samozřejmě dokonale přiježděni. K ceremoniálním účelům byli vybírání lehčí koně s působivým exteriérem a se vznosnými chody. Často šlo o importy ušlechtilých koní ze španělských, lotrinských, limusinských chovů (Dušek 995, 9). Obrázek : Jezdec-sokolník, plaketa,staré Město-Špitálky, 9. století.

15 Prestižní záležitostí byla znalost lovectví a sokolnictví4, která patřila ke vzdělanosti šlechty a jejímž vzorem byla karolínská lovecká kultura. Velkými lovci byli Břetislav II, Václav I. a Přemysl Otakar II (Dušek 995, 8-. Sokolnictví je na našem území doloženo již z období Velké Moravy nálezem stříbrné plakety z lokality Staré Město-Špitálky okr. Uherské Hradiště (obrázek ). Unikátní toreutika poměrně realisticky zobrazuje koně typu chladnokrevníka (včetně typických rousů) a zvýrazňuje vysokou akci přední končetiny, což ukazuje na vyspělost výcviku koní (Dušek 995, 68)..5. Kůň válečný Centrem pozornosti středověkého chovu byl válečný kůň (dextarius, equus ad pugnandum). Požadovala se mohutnost, přiměřená rychlost, tvrdá konstituce, vysoký stupeň přiježděnosti a dokonalý pracovní charakter. Předpokládají se lehčí typy chladnokrevníků nebo křížence chladnokrevných a teplokrevných koní, častý byl kříženec chladnokrevné klisny s orientálními hřebci (Dušek 995, 9). Výrazným exteriérovým znakem v ikonografických pramenech jsou rousy. U rytíře (nobiles, comites) se předpokládala hipologická zdatnost a to jak jezdecké umění, tak chovatelská odbornost. Rytíř si měl koně sám podkovat nebo alespoň koni držet nohy při podkování (Dušek 995, 87). Nejstarší doklady obrněného jezdce na našem území pochází z 8. stol., v 0. stol. je starší typ obrněného jezdce již jistý. Mladší vývojová fáze těžkého jezdectva (obrněný jezdec na neobrněném koni) spadá do. stol. (Choc 967, ). Kultura rytířství je u nás spojena především s Přemyslovci, zejména s Přemyslem Otakarem II (Dušek 995, 90). Válečný kůň nesl břemeno přibližně 00 kg (jezdec 75 kg, výzbroj a výstroj 5-0 kg), což předpokládalo koně mohutné, tedy drahé. Ripuarský zákon z 8. stol. uvádí cenu válečného koně 7- solidů, což odpovídalo ceně těžké zbroje. Vysoká cena válečného koně je doložena i v pozdějších obdobích, z roku 7 pochází záznam o 0 hřivnách stříbra za vypůjčení dvou válečných koní Přemyslem I. Ve východní Evropě a zčásti i v Polsku se používalo koní drobnějších. Válečný kůň byl co nejvíce šetřen pro bitvu, proto měl těžkooděnný jezdec obvykle dva koně: válečného a cestovního (palafridus, equus palefridum), případně soumara, kteří jsou často zachyceni v ikonografických pramenech. Počet koní se lišil podle postavení rytíře, nejvyšší veli4 Sokolnictví středoevropští Slované převzali pravděpodobně od Hunů. Hodnota sokola byla vyšší než hodnota koně. 4

16 telé mívali koní více: templářský velmistr měl právo na čtyři koně, řádoví hodnostáři na tři, drobnější feudálové měli pravděpodobně pouze jednoho koně případně k němu soumara, jízdní zbrojnoši měli pouze jezdeckého koně. Velkou potřebu válečných koní pokrývaly šlechtické a církevní chovy, které nabývaly politický význam. Ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 057 máme informaci, že kníže Spytihněv daroval litoměřické kapitule velké množství hospodářských zvířat, mezi kterými dominuje stádo 00 klisen; v chovu žďárského kláštera bylo 58 klisen. Rytířské řády měly centrální chovy, z nichž byla zvířata přidělována jednotlivým rytířům podle potřeby (Choc 967, 99-00). Obrázek : Válečný kůň osedlaný rytířem v kroužkové zbroji, latinská Apokalypsa, pol.. stol., (podle Klučina 004, 84). 5

17 . Podkování. Účel podkování Hlavní funkcí podkovy je ochránit kopyto koně před nadměrným opotřebováním. Volně žijící kůň přizpůsobuje svůj pohyb v terénu tak, aby opotřebení a narůstání kopytní rohoviny bylo v rovnováze. Při pravidelné práci, zejména na tvrdém nebo hrubém podkladu, je nutné chránit kopyta koně podkovou, která zabrání opotřebení rohoviny až na citlivé tkáně. Podkova zastaví přirozené opotřebování rohoviny, která stále dorůstá (přibližně cm za měsíc). Proto je nutná pravidelná obnova podkování, kdy se podkova sejme, upraví se rohovina a znovu se připevní buď původní nebo nová podkova (podle stavu opotřebení). Interval by neměl být kratší než 4 měsíce, aby se kopytní stěna stihla zregenerovat a ne delší než 8 týdnů, protože prodlužováním kopyta se mění funkce vazů a kloubů, což může koně poškodit (Dušek 0, 65-66). Vedle ochrany kopyt je druhým účelem podkování náprava nebo léčba ortopedických vad. Proto podkovář před zahájením práce musí zkontrolovat postoj, chůzi, kopyta a opotřebení podkovy. Cílem podkování je, aby podkova byla rovnoměrně opotřebená. Podkování je zodpovědná profese, protože chyby se poměrně rychle projeví na výkonu koně a může vést až k nemocem kopyt, což je pro majitele vždy značná ztráta. Podkování má i negativa. Připevněním podkovy se končetina zvedne nad podklad o sílu podkovy, čímž se kopyto dostává do nepřirozené polohy a dochází ke zvýšenému namáhání šlach a kloubů. Rohovina, která se neopotřebovává, dorůstá totiž nerovnoměrně (v přední části více), takže situace se do obnovení podkování zhoršuje. Dalším negativním důsledkem je, že od podkladu se zvedne i rohový a vazivový střel kopyta, který postupně atrofuje a přestává plnit svou funkci odpružení končetiny. Podkova rovněž končetiny zatěžuje, což je negativní především pro pohyb ve rychlejším tempu (Hanslian 9, 4-44). Pro koně s plným pracovním vytížením je ochrana kopyt nutností. Kompromisem je kování pouze předních končetin, které jsou více zatížené. V archeologických pramenech se v našem prostředí s podkovami setkáváme od doby laténské. Mezi nejstarší písemné doklady použití podkov na našem území patří Kosmova kronika, kde jsou zmíněny podkovy koní svatebního průvodu Bonifáce Toskánského (Baxa 98, 45). Vedle koňských podkov se v archeologickém materiálu setkáváme s podkovami pro hovězí 6

18 dobytek5, muly a osly. Jsou ale publikovány pouze sporadicky. Dnešní podkovářská praxe je orientovaná především na sportovní a rekreační ježdění a pracuje se sériově vyráběnými podkovami. V této souvislosti upozorňuje P. Baxa na opatrnost při používání kritérií novodobé podkovářské praxe (Baxa 98, 48). Pro problematiku středověkého podkování mohou být poznatky novodobé praxe užitečné. Kvalitním zdrojem informací je učebnice podkovářství uznávaného onychologa A. Hansliana (Hanslian 9) z roku 9, která vznikla ještě v době pracovního využití koní a před nástupem sériově vyráběných podkov a zahrnuje i problematiku podkování dobytka, oslů a mul.. Popis podkovy Podkova je speciálně upravený pás oceli, který se připevňuje na kopyto pomocí hřebíků-podkováků. Kopyto se opatřuje podkovou za účelem ochrany před nadměrným pracovním opotřebením, pro práci v různém terénu a z léčebných důvodů u nepravidelných nebo nemocných kopyt (Dušek 0, 6). R. Krajíc zavedl v rámci analýzy materiálu ze Sezimova Ústí terminologii terminologii, která vychází z názvosloví podkovářské praxe. Vytvořil systém měřitelných hodnot doplněný nákresem (obrázek 4). Obrázek 4: Schema podkovy, (podle R. Krajíc, 00, obr. 94). 5 Podkování hovězího dobytka je komplikované, protože není ochotné zvednout končetiny. Proto součástí kováren bývaly dřevěné konstrukce zvané lisice, které umožnily podkování hovězího dobytka nebo vzpurných koní. 7

19 Podkovu lze rozdělit na pět částí: přední, dvě postranní a dvě patní. Postranní a patní část tvoří pravé a levé rameno. Plocha, která přiléhá ke kopytu, je horní plocha podkovy; plocha, která je v kontaktu s podkladem, je spodní plocha podkovy6. Šířka podkovy je maximální vzdálenost vnějšího okraje pravého a levého ramene (r). Šířka ramene je vzdálenost vnitřního a vnějšího okraje. Šířka přední části (š) je vzdálenost vnitřního a vnějšího okraje v přední části. Délka podkovy (l) je maximální vzdálenost přední a zadní části ramene. Velikost podkovy určuje rozvinutá délka vnějšího okraje. Na spodní ploše podkovy můžou být ramena v patní části opatřeny ozuby a v přední části může být hmatec. Čapka je jeden nebo více výběžků na horní ploše podkovy přední nebo postranní části. Síla podkovy (s) je maximální vzdálenost horní a spodní plochy bez ozubů a hmatců. Podkova má v pravém a levém rameni otvory pro podkovářské hřeby-podkováky, které mohou být na spodní ploše doplněny rýhou. U podkováků rozlišujeme hlavu tělo a hrot7. V práci používám terminologii R. Krajíce, kterou rozšiřuji o patku, což je důležitý morfologický prvek (obrázek 5): Obrázek 5: Schema podkovy s vyznačením patky (n), (podle Kaźmierczyk 978, Ryc. ). 6 7 Pro horní plochu se někdy používá termín kopytní nebo příkopytní a pro spodní plochu půdní plocha. Pro Francii a Itálii jsou typické důlčíkové podkovy, které nemají rýhy prohlubně pro hlavy podkováků. 8

20 4. Typologicko-chronologické systémy 4. Dějiny bádání Počátky diskuze k otázce zavedení podkování, chronologie a typologie podkov spadají do. pol. 9. století. Poměrně dlouho byla zatížená nacionálními pohledy-francouzští badatelé připisovali první podkovy Keltům, němečtí Germánům a podobně. Názvy jako keltská, španělská, švédská nebo germánská podkova se poměrně dobře ujaly. Otázka zavedení podkov je stále otevřená. V Římské říši ani v jejich provinciích se používání podkov nepotvrdilo. Jsou zde doloženy pouze předchůdci podkov hipposandály soleae ferreae (obrázek 6). Obrázek 6: Hipposandála, Římská říše. Po druhé světové válce se evropská archeologie profesionalizuje a jsou zahajovány systematické výzkumy, které od 60. a 70. let 0. století poskytují spolehlivě datovaný materiál, na jehož základě už mohou vzniknout typologicko-chronologické systémy (Baxa 98, 45-48). Česká archeologie se od počátku 60. letech 0. století podílela na výzkumu v oblasti společenských věd, který byl zaměřených na dějiny venkova. Realizovala se celá řada velkoplošných výzkumů: ZSV Pfaffenschlag (V. Nekuda, 960 až 97), Mstěnice (V. Nekuda, 960 až 009), ZSV Konůvky (D. Šaurová, 960 až 978), ZSV Svídna (Z. Smetánka, 967 až 97) a Bystřec u Hrotovic (Z. Smetánka a L. Belcredi, 975 až 006) (Kozák 05, 4). Tyto dlouhodobé výzkumy poskytly větší soubory podkov, jejichž analýza umožnila typologicko-chronologické třídění. První typologii podkov publikovala D. Šaurová v článku z roku 978. Autorka analyzovala ozuby 80 podkov ze systematického výzkumu ZSV Konůvky, na jejichž základě vytvořila řadu 8 typů ozubů. Rámcové datování souboru je podle existence vsi do.-5. století. Ná9

21 lezová situace umožnila přesnější dataci pouze u podkovy s ozubem, vytvořeným jednoduše přehnutím konců patní části ramen (typ 7), do. pol. 5. století, původně byla pokládána za mladší (Šaurová 979, 95-00). 4. Peter Baxa, Slovensko (98 a 98) V roce 98 publikoval P. Baxa typologicko-chronologický vývoj podkov pro. až. století. Podkovy rozděluje na typy I až IV, které dokládá sedmi nálezy z lokalit: Bratislava, Nitra a Smolenice. Typ I (9. až. stol.) popisuje P. Baxa jako malé lehké podkovy s malou šířkou ramen a se zvlněným okrajem, často bez ozubů. Zvlněný okraj je důsledkem výrobní technologie, kterou byly vytvářeny hluboké zápustky pro hlavy podkováků. Variantou je typ s menší tloušťkou a se širšími rameny. Typ II, který nastupuje od 9. století, představují jednoduché podkovy s rovným okrajem, malými hranatými otvory pro podkováky a ozubem, který je vytvořený jednoduchým ohnutím konců ramen; existují i varianty bez ozubu. Od. století se u typu II zvětšuje šířka přední části a podkov bez ozubů výrazně ubývá. Nástup inovativního typu III ve. pol.. stol. autor spojuje s ústupem typu I. Projevuje se v. pol.. stol. přechodným typem I-III, který má ještě zvlněný okraj, ale podkova již nese znaky vrcholněstředověkého typu III. Pro typ III je charakteristický modelovaný tvar se zvednutím patní částí ramen, na které navazují výrazně šikmo odsazené ozuby; přední část je proti typu I širší. Typ IV představují orientální typy podkov vyřezaných z plechu, s výrazně širokými rameny a bez ozubů. Nálezy typu IV na jižním Slovensku jsou spojované s přítomností Turků (Baxa 98, 45-49). U každého typu P. Baxa uvádí pojmenování odvozené od národností, což je užitečná informace při studiu starší literatury: podkova keltská (typ I), germánská nebo švédská (typ II) a španělská (typ III) (Baxa 98, 47). V roce 98 P. Baxa pokračuje typologicko-chronologickým vývojem pro. až 6. století, který navazuje na typy I až IV. Podkladem je soubor podkov z hradu Šariš, který je rámcově datovaný trváním lokality od. poloviny. století do konce 7. století. Typy I (dva nálezy) a II (jeden nález) potvrzují ústup. Nejpočetnější zastoupení má typ III, který se v souboru vyskytuje ve dvou variantách: se šikmo odsazeným ozubem a kolmo osazeným ozubem. Druhé nejpočetnější zastoupení má v souboru podkova typologicky blízká staršímu orientálnímu typu-derivát typu IV, někdy nazývaný panónský typ. Hlavním znakem derivátu typu IV je velká šířka přední části a široká ramena, která se výrazně zužují ke konci ramen; v některých případech má ozuby. Výskyt podkovy typu IV je ve střední Evropě spojovaný s tureckou 0

22 okupací, na severu Karpatské kotliny je typická pro. pol. 6. až 7. století (Baxa 98, ). 4. Vladimír Nekuda, Mstěnice (985) V roce 985 publikoval V. Nekuda výsledky systematického výzkumu ZSV Mstěnice, v jehož rámci byl zpracován soubor 5 podkov, datovaných od. pol.. stol. do. pol. 5. století. Přibližně polovina podkov pochází z tvrze. Podkovy jsou rozděleny do tří typů, první typ zahrnuje podkovy bez ozubů, které jsou v souboru zastoupeny 5 kusy. Typ představují podkovy s kolmo osazenými ozuby a typ se šikmo odsazenými ozuby; 4 podkov patří k typu a 7 podkov k typu. Existence ZSV s tvrzí, dvorem a předsunutým opevněním je datovaná od. pol. až. pol. 5. století. V. Nekuda porovnává mstěnický soubor podkov se starším souborem z hradiska Vysoká Zahrada, datovaným do. až. století, a opravuje názor, že podkovy se širší přední částí jsou starší typy. U vrcholněstředověkých podkov ze Mstěnic je šířka přední části 0-45 mm, u raněstředověkých podkov z Vysoké Zahrady 8- mm. Dále V. Nekuda určuje jako starší podkovy bez ozubů nebo s jedním ozubem. Typologii synchronizuje s J. Kaźmierczykem: typ odpovídá typu IV/ a typ typu VI/4. Podkovy se širší přední částí datuje V. Nekuda od. století a podkovy s lehčí přední částí a bez ozubů nebo s jedním ozubem označuje jako starší typy-čímž oponuje názorům, které podkovy se širší přední částí považovaly naopak za starší (Nekuda 985, 9-5). 4.4 Rudolf Krajíc, Sezimovo Ústí (00) Nejnovější typologii publikoval v roce 00 R. Krajíc jako součást analýzy výrobků ze železa ze systematického výzkumu předměstí Sezimova Ústí, jehož existence je datovaná od. až. pol. 5. stol. Rozsáhlý soubor obsahuje 5 datovaných podkov. R. Krajíc rozděluje podkovy do dvou základních skupin: skupina I obsahuje dva typy a skupina II šestnáct typů podkov. Skupina I je vyhrazena pro malé podkovy s malou šířkou přední části (do 0 mm), obsahuje pouze dva typy: první typ (a) představuje podkovy s rovným okrajem a bez ozubu, druhý typ (b) je vyhrazený pro podkovy se zvlněným okrajem. podkov souboru patří do skupiny II. Jedná se o malé a střední podkovy se širší přední částí (0 až 40 mm), která se zužuje směrem ke konci ramen (0 až 0 mm), s jedním nebo dvěma ozuby, podkovy bez ozubů zastupuje první typ (v Sezimově Ústí nedoložen), podkovy s ozubem vytvořeným jednoduchým zahnutím patří k typu. Další typy 4a-d, 5a-d, 6a-d jsou dané šířkou (a) a délkou (b) spodní plochy ozubu (vodorovně podélný, kvadratický a příčně podélný) a jeho napojení na patní část (kolmo osazená nebo šikmo odsazený). Podkovy s klínovitými

23 zimními ozuby patří do typu 7a a 7b. Tvar rýhy, počet otvorů a hmatec jsou u jednotlivých typů uvedeny jako varianty (Krajíc 00, 99-09). Sezimovoústecký soubor je cenný tím, že soubor je datovaný do tří horizontů: do. století, do. pol. 4. století a do zánikového horizontu roku 40; podkovy ze starých fondů jsou datované rámcově před rok 40. Nejsilněji je zastoupený zánikový horizont (78 %). R. Karjíc typologii synchronizoval s typologií pro Mstěnice, Konůvky a Šariš (Krajíc 00, 08). 4.5 Jósef Kaźmierczyk, Slezsko (978) Dosud nepřekonaným chronologicko-typologickým systémem je práce J. Kaźmierczyka z roku 978, která analyzuje podkovy z výzkumů na 5 lokalitách od konce 9. století. Jedná se o polskou část Slezska, což je oblast, která přiléhá k česko-polským hranicím od Frýdlanstkého výběžku po Český Těšín. Analyzovaný soubor obsahuje 75 koňských podkov (0.-5. stol.), 7 volských podkov (8.-4. stol.), 4 podkovy pro muly (0.-5. stol.) a oslí podkovy (0.-5. stol.). Každý typ podkov je dokumentovaný skupinou podkov a v závěru publikace je přehledná tabulka chronologicko-typologického systému (obrázek 8). Typologii tvoří 7 typů (I až VII), které tvoří 8 variant s datací. Systém sleduje tvar okraje, tvar plochy, tvar okraje, obrys (oválný pro přední končetinu nebo lomený pro zadní končetinu), hloubku zápustků, počet ozubů, přítomnost rýhy a patky. Každý typ má přiřazený aspoň jednu z forem ozubů A až F (obrázek 7). Podkovy z. až. století zahrnuje skupina prvních osmi typů. Jde o podkovy se zvlněným okrajem, tvarem plochy rovným (I/ a II/) nebo modelovaným (od II/). Zápustky kryjí nejvýš polovinu výšky hlavice podkováků nebo jsou zapuštěné (II/). Podkovy mohou být bez ozubů (I/), s jedním (II/ a II/) nebo dvěma ozuby (od III/). Jde o jednoduché ozuby, vytvořené jedním kolmým ohnutím konce ramen (A a A) nebo vícenásobným ohnutím (B, B nebo B, který může být vykovaný do estetické formy koňské hlavy ). S typem III/ může být použitý ozub E, který použivá i mladší typ VI/. Horní hranice datace je u typu I/, II/ a III/ do. století, u ostatních typů první skupiny se zvlněným okrajem do. století (Kaźmierczyk 978, 9-68).

24 Obrázek 7: Formy ozubů podkov v polském Slezsku, (podle J. Kaźmierczyk 978, Ryc. 4). Podkovy z. až 5. stol. jsou zahrnuty do druhé skupiny typů. Podkovy mají rovný okraj, modelovanou plochu a dva ozuby. U typu IV/ se objevují podkovy širší přední část, která se zužuje ke konci ramen, od typu IV/ mají všechny podkovy přední část více nebo méně širší. S vyjímkou typu IV/ mají podkovy mělké zápustky. V obou skupinách jsou vyhrazené samostatné typy pro varianty podkov s rýhou (II/, III/, IV/, V/ a VI/4) a hmatcem (III/4, III/5 a VII/). Pro typ VI je charakteristická přítomnost patky, kterou vytváří šikmé odsazení ozubů D, E (méně výrazná patka) a F. Tento typ podkov J. Kaźmierczyk pokládá za vhodné do těžkého tahu nebo jako jezdecký kůň rytířů v plné zbroji. Horní hranice datace je u typu IV/, IV/, VI/ a VI/ do 4. století, u ostatních typů druhé skupiny s rovným okrajem do konce sledovaného období - 5. století (Kaźmierczyk 978, 68-05). Jednoduché formy ozubů (A, A, B a B) patří k prvním třem typům druhé skupiny (IV/, IV/ a IV/). K podkovám se lžícovitě tvarovanou plochou, které byly pravděpodobně určené pro koně pracující v těžkém tahu, patří plochý ozub (C). U lehkých plochých podkov s technologicky propracovaným trapézovým ozubem (D) předpokládá J. Kaźmierczyk využití pro výcvik tažných koní a turnajové koně (trapézová forma ozubu bránila zaboření, takže

25 zvednutá patní část umožnila vyvinutí větší horizontální síly). J. Kaźmierczyk v klasifikaci sleduje vývoj technologie formování ozubů a naznačuje jejich funkční využití, což je podle stol. /. (?) - 5. stol. plochá okraj modelovaná rovný parabolický (zadní kon.) hluboké žádný jeden A A B B B C D E E F hmatec dva E rýha mělké / žádné.- 5. stol. / stol. / stol stol stol.. (?) - 4. stol stol stol.. -. stol.. -. stol.. -. stol.. - ½. stol.. -.stol. II/ II/ III/ III/ III/ III/4 III/5 IV/ IV/ IV/ V/ V/ VI/ VI/ VI/ VI/4 VII/ oválný (přední konč.) forma ozubu. - ½. stol.. -.stol. I/ zvlněný ozub 0. - ¼. stol. datace typ zápustky obrys plocha mého názoru velmi důležité8. patka Obrázek 8: Shrnutí chronologie a morfologie podkov v polském Slezsku, překlad autor, (podle J. Kaźmierczyk 978, 50-5). 8 Nákresy podkov by měly zachycovat technologii výroby (fasety přikování, překládání pásoviny apod.), což usnadní určení formy ozubu. Zobrazení jenom liniemi je přehlednější. 4

26 5. Morfologie podkovy 5. Otázka ozubů Podle dnešních kritérií by podkova pro jezdeckého koně měla být co nejlehčí a bez ozubů. Podkovy pro tažného koně mají delší ramena a zvednutou patní část, což se dociluje plynulým zvětšováním síly ramen nebo pro těžší tah ozubem. Novodobé dělení podkov na jezdecké podkovy bez ozubů ( pantoflice ) a podkovy pro tažné koně s ozuby ( ozubky ) se přeneslo i na dělení podkov v archeologickém materiálu. Základní rozdělení koní podle funkčního využití je na koně pracují ve rychlém tempu (klus, cval, trysk) a koně pracují v pomalém tempu (krok), což jsou koně pracující v těžkém tahu včetně orby. Použití nebo nepoužití ozubů je zdůvodněno mechanikou pohybu a anatomií kopyt. Kůň, který pracuje v rychlém tempu (a v případě jezdeckého koně je zatížený jezdcem) klade končetiny vysoko před sebe, takže při došlápnutí silně prostupuje ve spěnce, což přetěžuje šlachy povrchového ohýbače. Zvednutí patní části by namáhání šlach zvýšilo. Obrázek 9: Nahoře: kladení a zvedání končetiny u koně pracujícího v rychlém tempu - "prostupování ve spěnce" (podle Hanslian 9, obr. 44); dole: pohyb a kladení nohy koně pracujícího v pomalém tempu - bez "prostupování ve spěnce", (podle Hanslian 9, obr. 6). 5

27 Naopak tažný kůň, který se pohybuje v kroku, klade končetiny kolmo pod sebe nebo šikmo do zadu, protože se opírá do postrojů a snaží se vyvinout horizontální sílu. Spěnka je kolmo, což namáhá šlachu hlubokého ohýbače a zvýšení patní části podkovy namáhání těchto šlach sníží (Hanslian 9, 6-86). Schema rychlého a pomalého tempa je znázorněno v obrázku 9. Od. století, kdy došlo k vzestupu pracovního nasazení koní, se v morfologii podkov odehrála výrazná změna: hmota podkovy se přesouvá do přední části a současně se vytrácí podkovy bez ozubů (Baxa 98, 49). Například v souboru ze Sezimova Ústí, což je největší soubor podkov v české archeologii, nejsou podkovy bez ozubů zastoupené vůbec, takže v Krajícově typologii nejsou ani datované (Krajíc 00, 0). Ve Mstěnicích uvádí V. Nekuda 4 podkovy bez ozubů (Nekuda 985, ), počet ale bude nižší, protože v nákresech jsou zachyceny dvě podkovy bez ozubů, přičemž u inv. č nelze určit typ a u inv. č 9495 jde o typ IV/ s nízkým plynulým ozubem A. V Konůvkách uvádí D. Šaurová podkovy bez ozubů a pokládá je za starý typ, jehož nižší výskyt vysvětluje recyklací (Šaurová 979, 9). J. Kaźmierczyk datuje podkovy bez ozubů do.-. století (typ I/). Skutečnost, že prakticky vymizely podkovy bez ozubů, vede k otázkám o podkování jezdeckých koní: zda byli jezdečtí koně podkovaní a pokud ano, jakou podkovou. P. Baxa upozorňuje na problematičnost používání novodobých kritérií pro hodnocení středověkého podkování (Baxa 98, 48), což potvrzují ikonografické prameny, které zobrazují používání podkov s ozubem i pro jezdecké koně, například Velislavova bible z poloviny 4. stol. (Klučina 985, 54 a 56) nebo Mandevillův cestopis z. pol. 5. stol. (obrázek 0). Obrázek 0: Lovecký kůň podkovaný podkovami s ozuby, cestopis Johna Mandevilla, Čechy, 40-40, výřez loveckého výjevu. 6

28 5. Tvar plochy Modelovaná plocha podkovy se objevuje podle J. Kaźmierczyka již od. pol. 0. stol. a podkovy s výraznou modelací, především typy VI/ a VI/4, datuje od. pol.. stol. P. Baxa spojuje prohnutí ramen s typem III, jehož nástup klade do. stol. Tyto vrcholněstředověké podkovy mají prohnutou patní číst ramen a u některých se současně vyskytuje prohnutí přední části, takže podkova má konvexní tvar (obrázek : ). Obrázek : Konvexní podkova, : Lelekovice (podle Unger 999, obr. 6 : ); : současné podkovy, běžná plochá (vlevo) a konvexní "rocking horse shoes" (podle Nanric). V novodobém podkování, které používá především průmyslově vyráběné ploché podkovy (obrázek :, before), se doporučuje dodatečné sáňkovité prohnutí přední části podkovy pro usnadnění překlopení kopyta, ale není to ale běžná úprava, protože řada podkovářů kove pouze za studena a úprava kopyta pro modelovanou plochu je náročnější. V současnosti se konvexní podkovy objevují pod označením rocking horse shoes nebo banana horse shoes (obrázek :, after), pokud mají prohnutou pouze patní část. Jde o málo známý typ podkování, které vyžaduje zkušeného podkováře. Onychologové je doporučují pro nápravu ortopedických onemocnění jako je špalkovité kopyto nebo laminitida neboli zchvácení kopyt (Švehlová). Laminitida je obávané a dnes poměrně časté onemocnění, kdy se kopytní kost odpojí od lístkové spojovací vrstvy, přes kterou je zavěšena ke kopytní stěně. 7

29 5. Konstrukční prvky podkovy 5.. Prvky zabraňující prokluzování Podkova mění trakci (klouzavost nebo neklouzavost) kopyta na podkladu. Na hladkém povrchu podkova prokluzuje víc než bosé kopyto. Především na ledu, udusaném sněhu nebo na trávě. Prokluzování snižuje přenos motorických sil přenášených nohou koně, což zvyšuje namáhání svalů, kloubů a šlach končetin a kůň se rychle unaví. Přibližně do 4. století (typ I až III a IV/ v Kaźmierczykově typologii, obrázek 8) tuto funkci plnily hlavy podkováků, ktery vyčnívaly do spodní plochy a tvořily mnohočetné ozuby (Baxa 98, 46), což je zachyceno v řadě ikonografických pramenů (obrázek ). Pro tento typ podkováků měly podkovy větší sílu, aby otvory mohly mít hluboké zápustky. Namáhání hlav podkováků se ale přenášelo na slabá dna zápustek, což způsobovalo jejich promáčknutí a uvolňování podkováků (Kaźmierczyk 978, 4). Od. pol.. stol. se používaly pouze ozuby (Kaźmierczyk 978, 7). Ozub se vytvořil ohnutím konců ramen, případně se vykoval nebo zpěchoval do požadovaného tvaru, jejich forma hraje významnou roli v chronologicko-typologických systémech. Za přechod mezi podkováky a ozuby lze považovat boční ozub, vytvořený podkovákem s hlavící velikosti ozubu, jeden exemplář je doložen v Konůvkách (Šaurová 979, 98). V archeologickém materiálu se setkáváme s ostrým zimním ozubem. V novodobé praxi se ostrý ozub umísťuje na vnější rameno podkovy, aby nedocházelo ke zranění párové končetiny. Toto pravidlo potvrzuje D. Šaurová na nálezech z Konůvek (Šaurová 979, 99) a zmiňuje ho i J. Kaźmierczyk (Kaźmierczyk 978, 4). 5.. Rýha Rýha je umístěná a její boční plochy jsou sešikmené tak, aby podkováky směřovaly na bílou čáru, což je linie na vnitřní ploše kopytní stěny, která ohraničuje zavěšení kopytní kosti prostřednictvím lístkové rohoviny. Na vnitřní straně kopyta je kopytní strana slabší, proto mohou být podkováky blíž k přední části a může jich být menší počet než na vnější straně. Rýha může být průběžná nebo úseková, hluboká nebo jenom naznačená, může mít různý průběh v přední a patkové části. Přítomnost a charakter rýhy je součástí chronologickotypologického systému J. Kaźmierczyka a R. Krajíce. 8

30 5.. Podkováky P. Baxa pro.-. století rozlišuje dva druhy podkováků. Podkováky s mohutnou vysokou hlavou lichoběžníkového tvaru (mnohočetné ozuby) a podkováky tvaru písmene T. První druh spojuje s typem I podle své typologie, vyskytuje se do konce. stol. až počátku 4. stol. Podkováky T se vyskytují současně, ale jejich plné uplatnění patří do stol. (Baxa 98, 46) Hmatec Má bránit opotřebení přední části podkovy, která je nejvíc namáhaná. Hmatec na končetiny (především na přední) působí velmi negativně. J. Kaźmierczyk datuje podkovy s hmatcem již od. století. R. Krajíc uvádí v Sezimově Ústí podkovy s hmatcem; v nákresech je dokumentovaná podkova s hmatcem inv. č. K6/864, která je rámcově datovaná před rok Úpravy podkov pro nepravidelná kopyta a chůzi Pokud má podkova vnitřní a vnější rameno různé široké, silné nebo sešikmené okraje, může jít o úpravu pro nepravidelná kopyta nebo nepravidelnou chůzi, kterých je celá řada. Pro sbíhavá kopyta se zvětšuje síla patní části vnitřního ramene, pro rozbíhavá kopyta je naopak silnější vnější rameno. Pro kopyto, které strouhá (při chůzi zasáhne vnitřním okrajem sousední končetinu) je patní část vnitřního ramene rovněž silnější a navíc je vnější hrana vnitřního ramene sešikmená dovnitř (Hanslian 9, 49-0). Obrázek : nejčastější forma stíhání a úprava přední a zadní podkovy při stíhání (podle Král 97, obr. 88 a 89). Při stíhání, kdy kůň ve rychlém tempu zasáhne kopytem zadní končetiny stejnostrannou přední končetinu, má různou úpravu přední a zadní podkova. U zadní podkovy se zkosí přední okraj směrem do zadu. Přední podkova by neměla přesahovat patkovou hranu dozadu a zadní okraj ramene se zkosí dopředu. Pokud jsou na přední podkově ozuby, tak se odsadí směrem do předu (obrázek ). 9

31 Pro vrcholněstředověké podkovy je odsazení ozubů typické, např. ozuby na obrázku 7 :,, a 5. P. Baxa označuje podkovy se šikmo odsazenými ozuby jako inovativní typ III a jejich nástup datuje od. pol.. století (Baxa 98, 47). V. Nekuda označuje tyto ozuby jako klíncové a řadí do typu Nekuda 985, ). V typologii R. Krajíce jsou to podkovy se šikmo odsazeným ozubem typy: 4c, 4d, 5c, 5d, 6b a 6d (Krajíc 00, 04). U J. Kaźmierczyka jsou to ozuby typu D, E a F, které datuje od. pol.. století (obrázek 7). Nepravidelná kopyta jsou vrozená (nerovnoměrný růst rohoviny) nebo získaná (často špatným podkováním). Nepravidelnost chůze většinou způsobuje únava koně, což bylo ve středověku zřejmě časté. 5.5 Ortopedické podkovy P. Baxa uvádí doklady ortopedických podkov na řadě evropských lokalit, předpokládá jejich používání od počátku podkování. Částečné podkovy (srpové, tříčtvrteční) a podkovy s jedním ozubem vyrovnávaly vrozené nebo získané ortopedické vady. Podkovy s krytým středem nebo zadní částí měly pravděpodobně umožnit léčbu poranění nebo chorob kopyta (Baxa 98, 46-48). Několik ortopedických podkov z našeho území publikoval roku 940 veterinář K. Jiřina. Dvě pochází ze sbírek Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci: krycí podkova, pravdě Obrázek : Ortopedické podkovy, krycí a roztahovací podkova těsnivka, (podle Jiřina 940, obr. a ). podobně pro léčbu poraněného střelu (Olšany okr. Olomouc), a těsnivka datovaná do 5. stol. (Dřevohostice okr. Olomouc), což je podkova ze dvou nýtem spojených částí se šikmo odsazenými ozuby (obrázek ). 0

32 5.6 Opotřebení Při správném podkování dochází k opotřebování pouze v přední části kopyta, protože cílem podkování je, aby váha koně byla rovnoměrně rozloženo na kopyto (Hanslian 9, 0). Silně opotřebovaná přední část může být důsledek ploužení, což je vada chůze kdy kůň nezvedne kopyto dostatečně nad zem. Většinou se vyskytuje na zadních končetinách a příčinou bývá únava (Hanslian 9, 07-08). Silné opotřebení zmiňuje B. Šaurová u souboru z Konůvek a pokládá to za doklad podkování zadních končetin (Šaurová 979, 97). Jednostranné opotřebení podkovy může mít několik příčin. Většinou jde o ortopedickou vadu (nepravidelností kopyt nebo chůze). Rovněž kůň v tahu má přirozenou tendenci klást končetiny sbíhavě, takže vnější strana podkovy se opotřebuje rychleji (Hanslian 9, 8). Opotřebení může pomáhat rozpoznat pravo-levé určení podkov, pro určení druhu koně nemá orientace podkov význam. Ukázka opotřebeného ozubu je na obrázku : 6.

33 6. Metrika 6. Faktory ovlivňující velikost kopyta Velikost kopyta je daná zejména vzrůstem koně (kohoutkovou výškou) a jeho temperamentem (chladnokrevník nebo teplokrevník). Studii vzrůstu domestikovaných koní na území Čech a Moravy publikoval v roce 994 L. Peške. V době bronzové se průměrná kohoutková výška pohybuje nad 0 cm. Nejmenší průměrné výšky dosahoval domestikovaný kůň v době laténské a době římské, pro které je typická přítomnost tzv. keltského nebo germánského pony (obrázku 4). Od konce doby stěhování národů se průměrná kohoutková výška zvětšuje, ve středověku se pohybovala mezi 5-40 cm (Peške 994, 59-60). Obrázek 4: Vývoj kohoutkové výšky dobytka a domestikovaného koně od neolitu do středověku, průměrné hodnoty z lokalit v Čechách a na Moravě, (podle Peške 994, graf ).

34 Jako základní charakteristiku podkovy uvádí R. Krajíc vnější obvod, podle kterého dělí podkovy na: malé (do 0 mm), střední (větší než 40 mm) a velké (větší než 40 mm). Stejné třídění podle velikosti uvádí ve své učebnici A. Hanslian (Hanslian 9, 90). Jde o novodobé kritérium, ale umožňuje porovnat velikost středověkých podkov. Například D. Šaurová (Šaurová 979, 96): uvádí, že v souboru podkov z Konůvek mají největší zastoupení malé podkovy plus několik středních. Pokud jde o vliv temperamentu na velikost kopyta, potom obecně platí, že chladnokrevníci mají kopyta širší, protože pochází z oblastí s chladnějším a vlhčím klimatem. Rozdíly jsou patrné z obrázku 5. Teplokrevný kůň, pocházející z horkých a suchých oblastí, má kopyta užší. Kopyto se může přizpůsobovat i podkladu během života koně: na měkkém podkladu bude mít tendenci se rozšiřovat naopak na tvrdém zužovat9. Obrázek 5: Kopytní kosti koní,. -. století, Wroclaw (a - c), Niemcza (d, f), Legnica (e, g, h), (podle Kaźmierczyk 978, Ryc. 48). 9 Podkované kopyto má tendenci se zužovat, protože podkova je vlastně tvrdý podklad.

35 6. Šířka a délka podkovy Podkova by měla podepírat nosnou stěnu kopyta, na níž spočívá váha koně, až po patkovou hranu (obrázek 6). V novodobém podkovářství platí, že podkova by v přední část podkovy neměla přesahovat okraj kopyta do místa, kde je kopyto nejširší (směrem k patkám okraj může přesahovat vně kopyto). Lze předpokládat, že toto pravidlo platilo i pro středověké podkování. To znamená, že šířka podkovy reprezentuje šířku kopyta koně a tím i jeho velikost nebo temperament. Tvar vnitřního okraje by měl být v přední části podkovy minimálně dvojnásobek tloušťky nosné stěny kopyta; tloušťka nosné stěny se dnes uvádí okolo cm. Obrázek 6: Vlevo kopyto arabského koně, vpravo těžkého chladnokrevníka s popisem částí kopyta, (podle Strasser 007). Délka podkovy není závislá pouze na velikost kopyta, může být prodloužená za patkovou hranu (obrázek 7). V novodobé praxi se doporučuje prodloužení ramen u podkov pro těžký tah. Pro délku podkovy uvádí A. Hanslian (Hanslian 9, -): Všeobecně má býti podkova tak dlouhá, že leží za každých okolností ještě plně na hraně patkové. Avšak to by nestačilo, neboť kopyto stává se v době do příštího podkování šikmo dopředu delším, takže původně dosti dlouhá podkova, je po čase pro delší a šikmo dopředu narostlé kopyto krátkou. Proto má podkova přesahovati hranu patkovou dozadu, a to různě daleko dle tvaru kopyt, služby koně, jeho chůze atd. 4

36 Prodloužení ramen je nápadné zejména u vrcholně středověkých podkov, bežně jsou prodloužené o 0 % šířky, ale jsou i exempláře prodloužené o víc než 5%. Dnešní běžné jezdecké podkovy mají obrys téměř kruhový a mají skoro stejnou délku a šířku. Podkovy pro tažné koně0 jsou mírně delší, nejvíc o 5% šířky. Obrázek 7: Délka podkovy: srpová (), přední "stihavka" (), pro kočárového koně (), pro tažného koně (4), pro kopyto ostroúhlé, ploché, plné a "medvědí" (5). (Podle Hanslian 94, obr. 95). Šířka kopyta rovněž souvisí s určením pro přední nebo zadní končetinu. protože kopyta zadních končetin jsou užší, protože přední končetiny nesou,6 až,5 krát větší váhu. Kopyto předních končetin má přední část okrouhlou, zadní má mírně lomený oblouk a je celkově mírně užší. 6. Šířka přední části R. Krajíc uvádí na prvním místě v posuzování podkovy: celkový tvar výrobku s důrazem na formování ramen (šířka, okraj), případně i přední části. Podkovy s malou šířkou přední části rameny řadí do skupiny I (Krajíc 00, 0). P. Baxa klade počátek podkov s úzkou přední částí do počátku podkování, kdy se souběžně vyskytovaly podkovy se zvlněným okrajem (typ I) a podkovy s rovným okrajem (typ II), u kterých se od. století přesouvá hmota do přední části (Baxa 98, 4). J. Kaźmierczyk šířku přední části nesleduje. 0 horseshoes. Werkman. [online] [cit ]. Dostupné z: Pro ilustraci výsledek přeměření šířky kopyt u klisny Českého teplokrevníka s kohoutkovou výškou 65 cm: přední 0 mm, zadní mm. 5

37 7. Podkovy v archeologických nálezech do. století Na našem území se v archeologických nálezech objevují první podkovy v mladší době železné a potom až v hradištním období (Beranová 980, 4-44). Z doby římské a doby stěhování národů nálezy podkov chybí. Do. století se ale podkovy v archeologickém materiálu vyskytují výjimečně. D. Šaurová (Šaurová 979, 96) upozorňuje, že nižší výskyt podkov může souviset s recyklací železa ve středověku. Na roli recyklace upozorňuje rovněž R. Pleiner, který pro 9. století uvádí, že kapacita hutí nepokrývala poptávku po železe a opotřebované předměty kováři překovali nebo použili do svářkového paketu. Důslednou recyklaci vidí jako důvod proč nerovnoměrného množství železných artefaktů na archeologických lokalitách - železné předměty nebyly vyzvednuty, pokud se staly nepřístupnými, například pod nově vybudovanými konstrukcemi nebo když se pro ně neměl kdo vrátit, což jsou zejména zánikové horizonty (Pleiner 96, 9-40). Podobně R. Krajíc upozorňuje, že zánikový horizont nejlépe ilustruje používané kovové předměty daného období (Krajíc 00, 5). Mezi nejstarší podkovy patří nález celé podkovy z pozdní doby laténské ze systematického výzkumu oppida Hrazany okr. Písek. Podkova má náznak zvlněného okraje, menší šířku přední části a ramen, 6 kruhových otvorů pro podkovák a je bez rýhy a ozubů (obrázek 8 : ). Dále zde byl nalezen fragment postroje a udidlo (Jansová 97, 7). Ze starší doby hradištní je známý nález téměř celé podkovy z hradiště Libětice okr. Strakonice, okres Strakonice. Podkova s mírně zvlněným okrajem má menší šířku přední části a ramen, s nevýraznou rýhou, 6 obdélnými otvory pro podkováky (prostřední pár je umístěný neobvykle v přední části). konce ramen jsou ze stran zkované do ozubu. Dalším dokladem využití koňské síly je zde nález udidla (Beranová 970, tab. : ). Do poloviny 0. století je datovaná malá téměř celá podkova bez ozubu z hradiska Stará Kouřim okr. Kolín. Podkova s rovným okrajem, menší šířkou přední části a ramen, bez rýhy a se 4 kruhovými otvory pro podkováky (střední pár je opět neobvykle umístěný v přední části) nemá ozuby (obrázek 8 : ). Jezdecké využití koní zde dokládá nález třmenu (Šolle 969, obr. 58 : ). Z mladší doby hradištní pochází poměrně početný soubor podkov z nížinného hradiště Dolní Věstonice-Vysoká Zaharada okr. Břeclav, který v roce 979 publikoval B. Novotný. Hradiště, které mělo funkci správního a vojenského centra, je datované do. až. století. Soubor obsahuje celkem 44 podkov, z toho 7 celých nebo částečně celých. Mají mírně zvlněný okraj, většinou mají rýhu, a síla podkovy se pohybuje od 6 do 9 mm. Výrazná je malá šířka přední 6

38 části a ramen, B. Novotný uvádí 8- mm. 6 podkov mělo naopak větší šířku přední části mm, která se ke konci ramen výrazně zmenšovala (autor popisuje jako lunicový tvar). Otvorů pro podkováky jsou obdélné a jsou na jedno rameno. Podkovy nesou jeden ozub formy A nebo A (výška až mm), v jednom případě je podkova bez ozubů. Uvedené znaky řadí podkovy v Kaźmierczykově typologii k typu II/ nebo II/ (s rýhou) a podkovu bez ozubů k typu I/. Datace podle typologie je.-. stol., u podkov s rýhou. pol čtvrtina. století, což se kryje s datací lokality. Kromě podkov bylo nalezeno 7 ostruh, udidla a zlomek třmene (Novotný 979, 87-94). Obrázek 8: Podkovy do. století. : oppidum Hrazany,podkova bez ozubů, (podle Jansová 965, obr. 9); : Stará Kouřim, podkova bez ozubů, 0. stol. (podle Šolle 969, obr. 4 : ); : Věstonice-Vysoká Zahrada, podkova bez ozubů s lomeným obloukem - pravděpdobně pro zadní končetinu,. -. stol. (podle Novotný 979, tab. ); 4: Mstěnice-hrádek, podkova se zvlněným okrajem a jednoduchým ozubem, konec. - pol.. stol., (podle Nekuda 985, obr. 4 : i). 7

39 Z nákresů (Novotný 979, tab. a ) lze odvodit šířku a délku u 4 podkov. Dvě podkovy mají oválný obrys, výrazně velká má šířku mm a délku 09 mm, menší 06 mm a 99 mm. Podkovy s lomeným obrysem (obrázek 8) :, jsou určené zřejmě pro zadní končetiny, mají šířku 0 mm a délku 08 mm, menší 00 mm a 06 mm. Z hrádku u ZSV Mstěnice okr. Třebíč, jenž byl v držení nižší šlechty od konce. do poloviny. století, pochází zlomek tyčinkového udidla, hřeblo a dva fragmenty podkov. Pravé rameno podkovy s výrazně zvlněným okrajem, rýhou a ozubem A (obrázek 8 : 4). Jde o typ III/ nebo II/, pokud podkova měla jeden ozub, který J. Kaźmierczyk datuje do.-. stol. (. pol čtvrtiny. stol.). Uvedené nálezy do počátku. století potvrzují, že podkovy typu I až III charakterizuje zvlněný okraj, menší šířka přední části; vykytují se podkovy bez ozubů (nebo s jedním ozubem) a hlavy podkováků mohly plnit funkci mnohočetných ozubů. 8

40 8. Podkovy v archeologických nálezech od. do 5. století Od. století roste zastoupení podkov v archeologickém materiálu. Rozvoj podkování je u tažných koní pravděpodobně spojený se zavedením novodobého zápřahu do chomoutu a u jezdeckých s potřebami těžké jízdy ve vojenství (Krajíc 00, 0). V následujících odstavcích budou popsané velké nálezové soubory podkov ze Mstěnic a Sezimova Ústí, které už byly zmíněny v kapitole věnované chronologicko-typologickým systémům. Tyto soubory jsou dále využity pro srovnání se souborem podkov z Rokštejna. Databáze je doplněna o menší publikované soubory podkov ze Semonic, Pfaffenschlagu a hradů Lelekovice a Tepenec. 8. Sezimovo Ústí, okres Tábor, předměstí,. stol Systematický výzkum začal v roce 96 (poč. Miroslav Richter) a pokračoval do roku 988, kdy byla prozkoumána většina plochy zaniklého předměstí Sezimova Ústí. V roce 00 publikovali R. Krajíc a R. Pleiner analýzu výrobků ze železa, která obsahuje 46 předmětů dokládajících využití koňské síly: 5 podkov (z toho 6 podkov pochází z levobřežního předměstí), udidel, hřeblo, 6 třmenů a 45 ostruh. Sezimovoústecký soubor je výjimečný tím, že podkovy jsou datované do horizontů:. století ( podkov),. pol. 4. stol. (4 podkov) a do zánikového horizontu roku 40 (6 podkov). Do souboru bylo zahrnuto 9 podkov ze starých sbírkových fondů, které jsou rámcově datované před rok 40. U 87 podkov, které mají publikovaný nákres, bylo možné určit typ podle J. Kaźmierczyka (Krajíc 00, tab ). V souboru je 8 celých podkov bez nákresu (inv. č. 8/50740, 599, 550, 79/5044, 794/50444, 795/50445, 778, 779), které R. Krajíc zařadil k typu 4c. Tento typ lze synchronizovat s Kaźmierczykovým typem VI/ nebo VI/4 (s rýhou). Přítomnost rýhy nelze zjistit, proto byl těmto podkovám přiřazen typ VI/?. Podkovu inv. č se nepodařilo určit typ ani ozub, u 9 podkov byl určen pouze ozub. Informace z tabulek, jako metrika, datace a Krajícův typ (Krajíc 00, tab. ), byly přeneseny do databáze. Celkem je v databázi typově určených 95 podkov, z toho 8 celých. Zastoupení typů, forem ozubů a rýh podle J. Kaźmierczyka je zobrazeno v grafech (graf, a ). Pro zachycení vývoje typů je využito datování podkov: soubor je rozdělený na podkovy datované před zánikovým horizontem a podkovy ze zánikového horizontu. 9

41 do zánikového horizontu zánikový horizont VI/? VI/4 VI/ VI/? VI/ V/ V/ IV/ IV/ III/5 III/4 III/ III/ III/ II/ II/ I/ 00 IV/? IV/ VII/ 0 Graf : Sezimovo Ústí, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk A A B B B C D E E E F Graf : Sezimovo Ústí, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk. 00% 6 80% 60% 5 8 do zánikového horizontu zánikový horizont 40% 0% 0%? bez rýhy s rýhou Graf : Sezimovo Ústí, procentuální zastoupení rýh. 40?

42 Z grafů je zřejmé, že před zánikovým horizontem tvoří největší skupinu typy VI (7 kusů) a IV ( ks). V zánikovém horizontu už typ VI dominuje (5 ks) a typ IV téměř nemá zastoupení ( ks). Raněstředověké podkovy jsou zastoupené jednou podkovou typu II/ s typicky zvlněným okrajem a jednoduchým ozubem A (inv. č. K87/866). Jedním exemplářem je zastoupený typ V/ s ozubem C (inv. č. 44), datovaný do. pol. 4. stol. Zastoupení typů a ozubů v horizontech je v tabulce a. typ / datace J. Kaźmierczyk před 40 II/ IV/. pol čtvrtina. stol stol. IV/ IV/ stol.. (?) - 4. stol. V/ VI/ VI/ stol.. pol stol stol. VI/4 VI/?. pol.. (?) - 5. stol.. pol.. (?) - 5. stol.?. stol.. pol. 4. stol. ZH součet 7 7 součet Tabulka : Sezimovo Ústí, početní zastoupení typů v horizontech. typ / datace J. Kaźmierczyk před 40. stol. A A B C E E F? součet 7. pol. 4. stol. ZH součet Tabulka : Sezimovo Ústí, početní zastoupení ozubů v horizontech. Pokud jde o ozuby, pak před zánikovým horizontem má největší zastoupení vyspělý ozub F (6 kusů) a následují jednoduché ozuby A a B ( ks). V zánikovém horizontu jasně dominuje vyspělý typ F (5 ks), jednoduché ozuby A jsou zastoupené pouze 6 podkovami. Do nejstaršího horizontu (. stol.) v databázi patří 4 podkovy. Vedle starého typu II/ jsou to: typ IV/ s ozubem A (inv. č. 85) a dvě podkovy VI/ s ozubem E (inv.č. 8000) a s ozubem E (inv. č. 547). 4

43 Typ IV je zastoupený variantami IV/, IV/ a IV/. Podkovy typu IV/ (7 ks) nesou všechny ozub A a jsou datované před rok 40. Dvě podkovy mají výjimečné zpracování. Podkova typ IV/ inv. č. K85/86 má v přední části značku, která je shodná se značkou na podkově typ VI/4 v souboru z Rokštejna inv. č. 08 (obrázek 9 : ). Podkova z Rokštejna má již vyspělejší ozub F s patkou. Druhá podkova typ IV/ má ozub ve tvaru laloku a v přední části má hmatec. Podobná podkova s hmatcem je doložena v Nedakonicích okr. Uherské Hradiště (obrázek 9 : ). Obrázek 9: : Značky v přední části podkovy, Sezimovo Ústí typ IV/ s ozubem A, inv. č. K85/86 (vlevo), Rokštejn, typ VI/4 s ozubem F, inv. č. 08; : Podkovy s lalokovými ozuby, Sezimovo Ústí, typ IV/ s ozubem A a nevýrazným hmatcem inv. č. K6/864 (podle Krajíc 00, tab. 97), Nedakonice (podle Žákovský 0, obr. 7 : b). 4

44 Podkovy IV/ (5 ks) s ozuby A jsou zastoupeny ve všech horizontech, ve dvou případech mají vysoký ozub A (inv. č. 676, 5800). Typ IV/ s ozubem B je zastoupený jedním exemplářem (inv. č. 006/5085), datovaný do. pol. 4. stol. Ozuby B jsou v celé databázi zastoupeny pouze formou B pouze v Sezimově Ústí a dvěma podkovami na Rokštejně (inv. č.. U dvou celých podkov typu IV je v přední části značka: inv. č. K85/86 a 08. Varianty typu VI mají v Sezimově Ústí největší zastoupení, zejména v zánikovém horizontu, kde tvoří 84%. Typ VI/ s ozubem E, který má podobnou konstrukci jako ozub F - je mohutnější, ale nemá ostrou patku. V databázi se vyskytují ještě na Rokštejně (4 ks) a na Tepenci ( ks). V Sezimově Ústí je zastoupený 6 podkovami: 5 podkov nese ozub E (inv. č. 7654, 099, 5, 507/5057, 8000) a v jednom případě E (inv. č. 547), který je už pouze na Rokštejně ( ks). Typ VI má nejpočetnější zastoupení ve variantách VI/ ( ks) a VI/4 ( ks) s ozuby F. Před zánikovým horizontem se prakticky vyskytuje pouze varianta bez rýhy VI/, v zánikovém horizontu posiluje varianta s rýhou VI/4 ( ks). Obvyklou formu ozubu F (Kaźmirczykův schematický nákres je na obrázku 7 : ) lze bezpečně synchronizovat s Krajícovým typem 4c; R. Krajíc uvádí, že v souboru je zastoupený 0 podkovami (Krajíc 00, 05). Zajímavou variantou ozubu F je ozub vyhnutý směrem ven (inv. č. 776, K86/86), možná jde o úpravu podkovy pro strmé stoupání. Druhá, početnější skupina (inv. č. 7797, 457/5085, celá podkova 8/50768, 7/50877, 68, 687/50567, 6006, 6) má ozub přehnutý naopak směrem k přední části. Tato úprava měla pravděpodobně zvětšit spodní plocha ozubu, aby se nezabořoval a patní část zůstala zvednutá, což by mohlo vyhovovat práci v těžkém tahu (obrázek 0). Analogie se vyskytují v souboru z Rokštejna (obrázek 7 : 5). Obrázek 0: Sezimovo Ústí, varianty ozubu F, (podle Krajíc 00, tab. 99). Koně se v terénu přirozeně pohybují po spádnici, nikoliv po vrtsevnici. 4

45 Jedna celá podkova typu VI má značku: inv. č. 79/5044. V nákresech jsou dvě podkovy se značkami, ale v celém souboru se jich vyskytuje víc (Krajíc 00, obr. 96). Datace R. Krajíce se kryje s datací typů J. Kaźmierczyka (obrázek 8). Pokud jde o dataci ozubů, tak formu F nese 5 podkov, které R. Krajíc datuje do. pol. 4. století, a 45 podkov ze ZH a jedna datovaná rámcově před rok 40. To znamená, že ozub F v Sezimově Ústí nastupuje od. pol. 4. století. Jednoduchou formu ozubu A nesou všechny staré podkovy do. století, dvě podkovy z. pol. 4. stol., 7 podkov datovaných před rok 40 a 6 podkov ze ZH. Soubor je cenný tím, že podkovy jsou datované a poskytují informace o vývoji typů na lokalitě: typ IV/ s ozubem A a s rýhou se vyskytuje pouze před zánikovým horizontem, typ IV/ s ozubem A a bez rýhy se vyskytuje od. stol. do zánikového horizontu. typ V/ s ozubem C se vyskytuje pouze před zánikovým horizontem, typ VI/ s ozubem F a bez rýhy nastupuje od. pol. 4. století, typ VI/4 s ozubem F a rýhou se vyskytuje až v zánikovém horizontu, typ VI/ s ozubem E se vyskytuje od. stol. do zánikového horizontu, což přesahuje dataci J. Kaźmierczyka, která končí v 4. stol. 44

46 8. Mstěnice, okres Třebíč, zaniklá tvrz, dvůr a předsunuté opevnění,. pol Systematický průzkum lokality zahájilo Moravské museum v roce 960 pod vedením V. Nekudy, který v roce 985 publikoval první výsledky výzkumu, jehož součástí je vyhodnocení 5 podkov (Nekuda 985, 9-5). podkov (z toho oslí inv. č. 545) pochází z tvrze, dalších 6 z příkopu; ze dvora pochází 6 podkov a 6 podkováků a z předsunutého opevnění podkovy. K dalším dokladům využití koňské síly patří udidel, 4 třmeny, 7 ostruh z tvrze a 9 ostruh ze dvora. V souboru je jedna oslí podkova (Nekuda 985, obr. 88 : j). Osídlení lokality je doloženo od neolitu. Na konci 8. století zde vzniká slovanská osada. Intenzivní bylo osídlení i v době mladohradištní. Na lokalitě lze sledovat proces feudalizace prostřednictvím nižší šlechty a přeměnu osady ve středověké osídlení od. pol.. století. V období vrcholného středověku jsou Mstěnice typickým příkladem zemanského sídla s hospodářským základem v jedné vsi. Mstěnický statek nebyl trvalým sídlem jednoho rodu, v průběhu jednoho století se zde vystřídalo několik rodů. Roku 409 se ve Mstěnicích usadil Jíra ze Mstěnic, který sám nebo v rámci bojové družiny Jana Sokola z Lamberka podnikal lapkovské akce. Následujícím držitelem byl Jan Dítě ze Mstěnic, který měl přední postavení mezi nižší šlechtou na jihozápadní Moravě. Mstěnická šlechta během 50 let hospodářsky prosperovala, ale do politického dění výrazně nezasáhla (Nekuda 985, 84-86). Zajímavou informaci poskytuje druhý svazek výsledků archeologického výzkumu v z roku 997, který obsahuje rozbor osteologických nálezů z usedlostí IV, V, VI a VII. Rozbor je zaměřený na kosti koně domácího, jehož vysoké zastoupení ve mstěnickém materiálu (4,6%) nemá na analogických lokalitách obdobu. Přitom na kostech koní nebyly nalezeny známky jatečného zpracování. U jednoho jedince byl zjištěn patologický stav hrudních obratlů, který lze pokládat za důsledek jezdeckého využití koně. Z kostí dospělých koní, které vykazovaly značnou míru velikostní variability, byla stanovena průměrná výška koně ze Mstěnic cm, což je podprůměrná kohoutková výška (obrázek 4), s tělesným rámcem, který odpovídá poměrně primitivním menším koním huculského typu (Lukáš 997, 99-06). Do databáze bylo zavedeno 4 podkov (z toho 7 celých), u kterých byl dostupný nákres nebo fotografie, ze které bylo možné určit typ; metrika byla čerpaná z tabulky podkov, která uvádí Kůň domácí je zde specifikovaný jako Equus przewalski f. caballus. 45

47 Graf 4: Mstěnice, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk A A B B B C D E E E F? Graf 5: Mstěnice, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk.. 4 s rýhou bez rýhy? 8 Graf 6: Mstěnice, početní zastoupení rýhy podle J. Kaźmierczyk. 46? VII/ VI/? VI/4 VI/ VI/ VI/ V/ V/ IV/? IV/ IV/ III/5 IV/ III/4 III/ III/ II/ III/ II/ I/

48 délku a šířku podkovy, přítomnost rýhy, počet otvorů a zachovalost (Nekuda 985, tab. 8890, obr. 0)4. Zastoupení typů, forem ozubů a rýh je v grafech 4, 5 a 6. Jednu podkovu se nepodařilo typově zařadit (inv. č. 9494). Podkova inv. č. 9495, kterou V. Nekuda zařadil mezi čtyři podkovy bez ozubu, je určena jako typ IV/ s nízkým ozubem A (obdoba těžké pantoflice ). V souboru jsou nejsilněji zastoupeny typy IV/ (8 ks) a typ VI/4 8 ks) - oba typy jsou opatřeny rýhou. U dvou fragmentů s ozubem A (inv. č. 806 a 65) a dvou fragmentů s ozubem F (inv. č a 9496) nebylo možné určit přítomnost rýhy. Typ V/ ( ks) s ozubem C s výrazně okrouhlým obrysem, pochází z předsunutého opevnění. Další exemplář tohoto typu je zastoupený už jen v Pfaffenschalgu. Typ VI/ ( ks) představuje jedinou podkovu prokazatelně bez rýhy-mstěnický soubor má v databázi nejvýznamněji zastoupené rýhy. U typu IV/ je početně zastoupený kónický typ ozubu A - varianta A (inv. č. 50, 540 a 550). Ozuby typu F mají obvyklé formy. Zajímavá je podkova inv. č. 58, která má z vnitřní strany ozubu F přikovaný klín. Pravděpodobně jde o pokus vytvořit trapézový ozub, který by se nezabořil a zvedal patní část podkovy, což je vhodné například pro těžký tah (obrázek ). Obrázek : Mstěnice, podkova s výrazně okrouhlým obrysem, inv. č. 609, podkova s ozubem doplněným klínem, inv. č. 58, (podle Nekuda 985, obr. 89 : f, a). 4 V. Nekuda v tabulce podkov uvádí hodnotu šířka ramen, což je vzdálenost vnějších okrajů patní části. 47

49 Graf 7 využívá informace o objektu, kde byla podkova nalezena. Na dvoře a tvrzi je vyrovnané zastoupení typů IV a VI, což je pro mstěnický soubor charakteristické. Z předsunutého opevnění pochází právě dvě již zmíněné podkovy, které se vymykají: podkova s okrouhlým obrysem (inv. č. 609) a jediná podkova bez rýhy (inv. č. 608) plus podkova se značkou (Nekuda 985, obr. 0). Podkova s klínem (inv. č. 58) pochází z příkopu r dvů tvrz 0 uté un s d pře í ěn n v e op p ko pří? VI/? VI/4 VI/ IV/? IV/ Graf 7: Mstěnice, početní zastoupení podkov na objektech. Kaźmierczykovy datace typů IV/ (.-4. stol.), V/ ( stol.), VI/ ( stol.) a VI/4 (. pol.. (?) - 5. stol.) odpovídají rámcové dataci trvání lokality od. pol.. do. pol. 5. století. 48

50 8. Semonice, okres Náchod, zaniklá tvrz,. pol.. - poč. 4. stol. Významný soubor 00 předmětů byl nalezený na konci 9. století v prostoru základové konstrukce v mocné vrstvě přepálené mazanice. Semonický soubor byl poprvé odborně publikovaný v roce 967 V. Humlem, který na základě militárií a pražského groše Václava II. datoval zánik tvrze na počátek 4. století. V nálezech převládají kovové artefakty (keramika je zastoupena pouze 6 kusy), mezi nimiž je významný soubor zemědělského nářadí (7 ks), který obsahuje dvě asymetrické radlice. Asymetrické radlice již vyžadují využití koňské síly; na lokalitách sledovaných databází je asymetrická radlice doložena jedním nálezem v Sezimově Ústí a jedním v Pfaffenschlagu. Využití koňské síly je dále doloženo 7 podkovami, udidlem, třmenem, dvěma ostruhami a hřeblem (Drnovský 0, 45). Pro vložení semonických podkov do databáze byla využita tabulka a textový popis podkov (Huml 967, 4-5, tab. IV). Jde o 7 celých podkov, fragmenty byly pravděpodobně vyřazeny. Určení typů a ozubů je v grafu 8 a 9. Typy IV a VI jsou zastoupeny vyrovnaně. Typ IV/ je zastoupený 4 podkovami. Podkova inv. č má ozub A, vytvořený jednoduše ohnutím (ozub na pravém rameni je ostrý, pravděpodobně vnější). Tato podkova má v databázi neobvyklé kruhové otvory pro podkováky. Další podkovy mají vysoké jehlanové ozuby typu A (inv. č a 8859, pravděpodobně ledové ozuby). Typ VI s ozuby F je zastoupený třemi kusy (inv. č. 885, 8854 a 8856). Všechny mají jen ozub vykovaný tak, že vnitřní plocha ozubu je kolmá k půdní ploše. Staré podkovy do. století jsou zastoupeny jedním exemplářem inv. č typu III/. Podkova má mírně zvlněný okraj a hranolovité ozuby A, ve středu přední části je oválná prohlubeň, snad značka. Vysoký ozub A je v Semonicích zastoupený nejsilněji v databázi, vyskytuje se už pouze ve velkých souborech ze Sezimova Ústí ( podkovy, z toho ze zánikového horizontu) a Mstěnic ( podkovy). Rýhu pro podkováky má v souboru pouze jedna podkova (inv. č. 885), v přední části je přerušená. Zastoupení typů, ozubů a rýh je zobrazeno v grafech (graf 8, 9 a 0). Datace typů IV/ (.-5. stol.), VI/ (.-5. stol.) a VI/4 (. pol.. (?)-5. stol.) odpovídá rámcové dataci trvání lokality od. pol.. do počátku 4. století. Kaźmierczykova datace typu III/ je ze staršího období (.-. pol.. stol.). 49

51 4 0 I/ II/ II/ III/ III/ III/ III/4 III/5 IV/ IV/ IV/ IV/? V/ V/ VI/ VI/ VI/ VI/4 VI/? VII/? 0 Graf 8: Semonice, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk. 4 0 A A B B B C D E E E F? Graf 9: Semonice, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk. s rýhou bez rýhy 6 Graf 0: Semonice, početní zastoupení rýhy. 50

52 8.4. Malé soubory: Pfaffenschlag, Lelekovice a Tepenec V letech 960 až 97 proběhl na ZSV Pfaffenschlag okr. Jindřichův Hradec systematický výzkum vedený V. Nekudou, který výsledky výzkumu publikoval v roce 975. Osídlení vsi má starší mladohradištní fázi a mladší středověkou fázi datovanou od konce. do ¼ 5. stol., kdy pravděpodobně zanikla v průběhu husitských válek. Doklady využití koňské síly představuje: 5 podkov, ostruhy, hřeblo, třmen a asymetrická radlice. Do databáze bylo zařazeno 9 podkov (z toho celé) dokumentované nákresem (Nekuda 975, obr. 6). V souboru dominuje typ IV (7 ks) s jednoduchým ozubem A, který je zastoupený variantou IV/ s rýhou ( ks) a IV/ (4 ks). Jedním exemplářem je zastoupený typ V/ s ozubem C a typ VI/4 s ozubem F a rýhou. Podkova inv. č typu IV/ (Nekuda 975, obr. 6 : ) má kruhové otvory pro podkováky. Podobný typ se v databázi již nevyskytuje, není ani v typologii J. Kazmierczyka. Může jít o podkovu z mladohradištní fáze nebo podkovu z počátků německé kolonizace. V letech 984 až 990 proběhl na hradě Lelekovice okr. Brno-venkov systematický výzkum vedený J. Ungerem, který výsledky výzkumů publikoval v roce 999. Hrad prošel třemi stavebními fázemi. Osídlení hradu, které charakterizují tři stavební fáze, je datované pouze do 4. stol. Doklady využití koňské síly představuje: podkov, 8 ostruh a 4 hřebla. Do databáze bylo zařazeno 6 podkov (z toho celé), které byly publikované s nákresem (Unger 999, obr. 6). V souboru dominuje typ VI/4 (5 ks) s ozubem F a rýhou. Jedním exemplářem je zastoupený typ IV/ s ozubem A (6: ). Podkova (Unger 999, obr. 6 : ) má ozub blížící se typu F, ale protože je výrazně plochá, byla zařazena k typu IV/. Od přelomu 60. a 70. let probíhal na hradě Tepenci okr. Olomouc záchranný průzkum, vedený V. Burianem, který výsledky publikoval v roce 984. Další záchranný výzkum proběhl v letech a (Vránová-Vrána 0). Osídlení hradu mělo krátké trvání s rámcovou datací Doklady využití koňské síly představuje: 50 podkov, hřeblo, 4 ostruhy a 4 třmeny. Do databáze bylo zařazeno 5 podkov (z toho celé) na základě podkov dokumentovaných nákresem (Burian 984, 4-5 a Vránová-Vrána 0, obr. -4). V souboru dominuje typ VI ( ks), který je zastoupený variantami VI/4 (7 ks) a VI/ (5 ks) s ozubem F a typ VI/ ( ks) s ozubem E. Jedním exemplářem je zastoupený typ IV/ s ozubem A. Podkova IV/ inv. č. 9/99-4/ má plynule zvýšené konce ramen, takže by ji bylo možné pokládat za podkovu bez ozubů, protože má šířku přední části mm, nelze ji zařadit ke starému typu I. 5

53 Obrázek : ZSV Pfaffenchlag, podkova s neobvyklými kruhovými otvory a jednoduchým ozubem typ IV/ s jednoduchým ozubem A (vlevo), podkova typ V/ s ozubem C (Nekuda 975, 6 ; a 8); : hrad Tepenec, podkova typ VI/ s méně obvyklým ozubem E (Vránová-Vrána 0, obr. 4); : ZSV Semonice, podkova typ IV/ s jednoduchým ozubem A (Huml 967, tab IV : 7); 4: hrad Lelekovice podkova typ VI/4 s inovativním ozubem F a s typicky zvednutou patní částí (vlevo), podkova téhož typu se současně zvednutou přední částí - konvexní podkova (podle Unger 999, 6 : ). 5

54 9. Hrad Rokštejn 9. Lokalizace, geomorfologie a klima Hrad Rokštejn se nachází na východě okresu Jihlava, v katastru města Brtnice. Rokštejn se nachází na pravém břehu řeky Brtnice, přibližně, km na východ od jejího ústí do řeky Jihlavy. Hrad využívá strategické polohy ostrožny převyšující Brtnici o 6 m (455 m n. m.). Brtnicko je součástí přirozeně uzavřeného území, které tvoří geomorfologická jednotka Brtnická vrchovina. Nejvyšším bodem ploché vrchoviny je vrchol kopce Špičák (74 m n. m.). Podloží se skládá z moldanubika (pararula, svor, ortorula, migmatit, amfibolit), moldanubického plutonu (žula) a třebíčského plutonu (žula a syenit). K moldanubické oblasti patří rovněž jihlavský rudní obvod s drahými kovy. Především těžba stříbra hrála důležitou roli v osídlování oblasti. Půdy vzniklé na uvedených horninách jsou středně hluboké, písčitohlinité až kamenité, většinou typu středních až glejových podzolů a místy se vyskytují i půdy rašelinné. Flóra je součástí středoevropské květeny, řada má vývojové vztahy k alpinské oblasti. Od. století nastává středověké klimatické optimum, charakterizované vyššími průměrnými teplotami a současně s nižšími úhrny srážek. Nové zdroje půdy jsou vyhledávány i ve vyšších polohách, což vede k rychlému odlesňování. Na Brtnicku se snížil podíl lesů na 0%. Ve 4. století se klimatické podmínky zhoršují, dochází k demografickému poklesu, který souvisí rovněž s morovými epidemiemi (před polovinou 4. stol) a válečnými událostmi v 5. století. Dochází k masovému zániku středověkého osídlení a přesunu obyvatelstva do nižších, z hlediska zemědělské výroby výhodnějších poloh (Měřínský-Vosáhlo 009, 8-). 9. Vývoj osídlení Osídlení Brtnicka, jehož vrchol spadá do. pol. 4. století, souvisí s hospodářskými změnami ve. až století, které jsou charakteristické pro nástup vrcholného středověku. Prosazuje se emfyteutický5 právní systém, který zvyšoval iniciativu poddaných. Vzniká nová ekonomická struktura, která umožňuje masový rozvoj řemeslné a zemědělské výroby a obchodu. Výsledkem byl hospodářský a demografický růst, který spustil kolonizaci dosud neosídlených okrajových územích (Janák 988, 5). Vývoj osídlení lze rekonstruovat na základě archeologických, písemných a toponomastických 5 Na Brtnicku je dokladem emfyteuze existence lhot, jako Panská Lhota a zaniklá Lhotka, což byly vsi, které byly po určitou dobu osvobozené od povinností. 5

55 pramenů a rovněž studiem středověkých památek, především architektury. Českomoravská vrchovina patří k mladému sídelnímu území. S doklady trvalého osídlení se zde setkáváme až od. století; ojedinělé starší kultury jsou doložené většinou v okrajových oblastech a v blízkosti dálkových tras. Souhrn nálezů zpracoval v roce 94 J. Skutil. Dálková trasa která spojovala Podunají s Polabím se předpokládá nejpozději v mladší době železné a době římské. V raném středověku směřovala od Moravských Budějovic k Brtnici a dál k brodu přes Jihlavu, který byl koncem. a. třetiny. stol. přeložený z Luk na Jihlavu, Význam Haberské stezky vzrostl ve druhé polovině. století, pravděpodobně v souvislosti se vzestupem znojemské přemyslovské sekundogenitury Konrádovců (Měřínský 009, 7). Důležitý pramen pro časové určení počátků osídlení představují archeologické nálezy. Z. Měřínský zmiňuje nálezy silnostěnné keramiky z tuhové hmoty zdobené radélkem z Kněžic, Hofeřic u Okříšek, Zhořce a Panské Lhoty a datuje jej rámcově do. třetiny. století (Měřínský 988, -); ve Střenčí byla nalezena v průběhu prospekcí v květnu 05 (Kozák 05, ). Založení vsí na Brtnicku je zatím nejasné. Můžeme počítat se třemi hypotézami: šlechtické, církevní nebo zeměpanské založení. Šlechtické rody dostávají některá území Brtnicka do držby jako výsluhu již koncem. stol. nebo v. třetině. stol. Hrutovci-Střížovci získávají Kněžice s okolím a oblast mezi Střížovem a Lukami nad Jihlavou a ve druhé pol.. stol. budují hrad Rokštejn. Ranožírovci získávají výsluhou území v údolí Jihlávky mezi Stonařovem a Jihlavou (Kozák 05, 8). Brtnici (spolu se Smrčným, Lhotou, Jestřebím, Ostejkovicemi, Uhřínovicemi, Přísekou, Doubkovem a Malým) daroval markrabě Přemysl roku 4 nově založenému klášteru cisterciaček v Předklášteří u Tišnova, což je nejstarší písemný pramen týkající se Brtnice. Již roku 40 Václav I. navrací Brtnici (a Jihlavu) a okolní vsi zpět do zeměpanského zboží. Důvodem je pravděpodobně objev bohatých ložisek stříbra v okolí Jihlavy (Kozák 05, 5). 9. Dějiny bádání Počátek výzkumů je spojený s amatérskými výzkumy B. Coufala v 60. a 70. letech 0. století; později se připojil Z. Měřínský (tehdy student). V roce 98 až 988 (Archeologický ústav ČSAV v Brně) byl zahájen záchranný archeologický výzkum v souvislosti s plánovanou výstavbou vodního díla Střížov. Z realizace sešlo a výzkum od roku 989 pokračoval již jako systematický. Do roku 99 pod MZM Brno a dále přešel výzkum pod FF MU, prvních 6 let 54

56 pod HÚ a od roku 996 pod ÚAM. Výzkum je spjat s osobou prof. PhDr. Z.Měřínského, Csc., který jej vede od roku 98. V současnosti je v plánu dokončení průzkumu vnitřních a vnějších částí hradu. Nedořešené zůstává komunikační schema, průzkum obléhatelského stanoviště na jihozápad od hradu a zaměření na hospodářské zázemí, tedy zaniklým vsím a sídlům nižší šlechty (Měřínský 0, 45). V rámci seminárních a závěrečných prací FF MU bylo zpracováno množství dílčích studií. Pro keramický materiál vydělil Z. Měřínský tři časové horizonty (Měřínský 0, 88-9). Do prvního horizontu patří keramika ze zahloubených objektů horního hradu, datovaná do. třetiny. až počátku 4. století. Keramika 4. století, která je detailněji roztříděna na základě situací (příkop, vstupní brána horního hradu, smetišť a vyrovnávek v blízkosti východní věže). Poslední horizont představuje keramika, shodná s keramickou produkcí města Jihlavy, z období konce 4. a první třetiny 5. století. J. Mazáčková v disertační práci vyčlenila pro militária a výstroj jezdce a koně šest časových horizontů s mikrofázemi podle stavebních a provozních vrstev, které představují základní kostru vývoje antropogenních aktivit v areálu hradu. Horizont I (a-b) zahrnuje vrstvy a objekty z výstavby hradu a jeho užívání do tzv. markraběcí přestavby se dvěma mikrofázemi oddělenými požárovou vrstvou. Horizont II (a-d) zahrnuje velkolepou přestavbu hradu (není shodný s horizontem II Z. Měřínského). Mikrofáze jsou rozděleny na přestavbu horního hradu (IIa), výstavbu budovy C (IÍb), srovnání příkopu (IIc) a výstavbu hospodářských komor (IId). Horizont III(a-b) je zánikový horizont s nášlapnou provozní vrstvou (IIIa), překrytou požárovou vrstvou (IIIb). Horizont IV představují vrstvy vzniklé od zániku hradu. Horizont V jsou subrecentní zásahy v areálu hradu převážně z 9. století, horizont VI (a-b) je recentní amatérský výzkum (VIa) a dostavby (VIb) B. Coufala. Poslední horizont VII (a-b) představuje výzkum od roku 98 (VIIa) a restaurátorské a rekonstruční práce od roku 004 VIIb) (Mazáčková 0, 98-00). 55

57 9.4 Dějiny hradu 9.4. Hrutovci-Střížovci Z roku 89 pochází pravděpodobně první písemná zmínka o Rokštejnu. Listinu, kterou Dětřich z Kněžic daroval patronát nad kostely v Opatově a Moravanech kněžickému proboštovi a želivskému klášteru. Mezi svědky potvrzují Rutho de Rutensteyn a Bernardo de Ruthensteyne. Původ Rutenštejnovců je spojován s rodem kněžovických Hrutovců. Druhá hypotéza odvozuje původ podle rodového znaku (leknínový list) od rakouské ministeriální šlechty (páni z Trnavy-Unterthurnau, z Myslibořic nebo z Miroslavi). Další písemné zmínky pochází z roku 7, kdy jistý komorník Rutho přivěšuje pečeť na listinu týkající se kolonizace a správy majetku Oty staršího z Porce. Roku 5 povoluje Jan Lucemburský Hrutovi z Rutensteina prodej vsi Chlupice. Ješek z Rutonštajna, pravděpodobně syn Rutha, a Ota Martinic vytváří v roce 9 pravý spolek majetku v Martinicích a na Rutonštajně (Mazáčková 0, 44-46) Lucemburkové Nástup Lucemburků na Rokštejn může nepřímo dokládat listina o zastavení dvora v Ozřetíně z roku 59. Ješek ze Střížova se v ní odvolává na Ješka, pravděpodobně svého otce, a přivěšuje pečeť s leknínovým listem a s predikátem, který je částečně poškozený. Z. Měřínský čte predikát jako Rutenstein. Dvojí predikát vysvětluje tak, že Ješek v roce 59 již používal predikát vztahující se ke Střížovu, ale pečetil ještě původní pečetí z Rokštejna, odkud byl vytlačen markrabětem Janem Jindřichem. Rokštejn (a Brtnice) vystupuje ve druhém a třetím testamentu Jana Jindřicha z roku 66 a 7. Z. Měřínský časový úsek 59 až 66 označuje jako tzv. markraběcí stavební fázi, kdy proběhla rozsáhlá přestavba hradu (Měřínský 007, 9). J. Mazáčková nevylučuje získání Rokštejna již za vlády Karla Lucemburského (Mazáčková 0, 48). Hrad se stal centrem zdejšího zeměpanského území, přičemž hospodářským centrem byla Brtnice. Po smrti Jana Jindřicha (75) a Karla IV. (78) se rozpoutaly vzájemné zápasy uvnitř Lucemburského rodu. Pokles bezpečnosti a rozpad právního řádu mělo negativní dopad na dálkový obchod a tím i ekonomiku měst. Do vývoje se promítla i církevní krize vyvolaná papežským schizmatem. Spory mezi syny Jana Jindřicha-Joštem, Janem Soběslavem a Prokopem-vyústily v první (8) a druhou (9) markraběcí válku. Jošta podporovala velká města, mezi kterými byla 56

58 Jihlava, část vyšší a nižší šlechty a vyšší církevní představitelé. Na straně Prokopa stála především nižší šlechta, chudší složky panstva, nižší duchovenstvo a slezská knížata. V roce 94 byl v Udine zavražděn Jan Soběslav, což pravděpodobně ukončilo moravský konflikt. Byl dohodnut obecný landfrýd, po němž následovaly soudní spory (97-98). Po majetkovém narovnání mezi Joštem a Prokopem, připadlo rokštejnské zboží (bez Brtnice) Prokopovi. Prokop se zapojuje do nákladných vnitřních válek, které se rozpoutaly po zajetí Václava IV. opoziční šlechtou v roce 94. Tíživou finanční situaci Prokopa dokládá listina, kterou v roce 96 vyznává, že Hynkovi z Valdštejna dluží.000 kop pražských grošů. Z. Měřínský to pokládá za pravděpodobný důvod převodu hradu a panství do majetku Valdštejnů (Měřínský 007, 6) Valdštejnové Získání Rokštejna je doloženo až zápisem z roku 47, ve kterém Albrecht I. Rakouský potvrzuje Zdeňkovi z Valdštejna listinu markrabího Prokopa, kterou převádí rokštejnské zboží na Hynka z Valdštejna a jeho potomky (Měřínský 007, 5-7). Valdštejnové vlastnili rovněž hrad Sádek s vesnicemi, který získali roku 99. Hynek z Valdštejna tak na konci 4. století vytváří rozsáhlé, územně oddělené, panství (Mazáčková 0, 59). V roce 99 začala další fáze války mezi moravskými markrabaty, kterou vyhrocuje spor mezi Václavem IV. a Zikmundem Lucemburským. Do akci jsou najímány bojové družiny, které se rekrutují z hradních posádek. Mezi hlavními středisky figuruje hrad Brtnice a Rokštejn, který je napojený na družiny z valdštejnských hradů Valdštejn, Kolštejn a lichtenburský Ronov. Prostředky na vedení akcí získávají loupežnou činností. Z Rokštejna byly vedeny akce proti jihočeským Rožmberkům, což dokládá zápis v rožmberské popravčí knize z roku 40, která jako podněcovatel uvádí Prokopa. Dalším podněcovatelem je jmenován Zikmund z Křižanova, manžel Hynkovy dcery Markéty (někdy zvané Machna), který dočasně sídlil na Rokštejně (Mazáčková 0, 59). Aktivity rokštejnské bojové družiny vedené Zikmundem z Křižanova spadají především do prvního desetiletí 5. století. Roku 40 v kooperaci s Janem Sokolem z Lamberka podnikl Zikmund z Křižanova neúspěšný noční útok na Jihlavu. Jako motiv uváděli mstu za zajetí Heřmana z Bukové. Jihlava čelila několika útokům šlechty, ještě několikrát. Po smrti markraběte Prokopa v roce 405 akce bojových družin ztratily oficiální krytí a situace se mírně zklidnila, přesto Zikmund z Křižanova podnikal další akce, například úspěšný 57

59 přepad Jevíčka v roce 406 (Mazáčková 0, 6-66). Z. Měřínský popisuje aktivity šlechty takto: V neklidné době Václavovy vlády se totiž velká část šlechty věnovala výnosnému řemeslu, k němuž měla všechny předpoklady, poskytovala své služby a vojenské oddíly jednotlivým soupeřícím stranám za platy a zástavy zboží a sledovala často i své úzce osobní kořistnické cíle, obyčejnou loupež, lapkovství, ke kterému se za určitý podíl na lupu a ochranu najímala a i inspirovala činnost lapkovských rot. Těžko lze někdy postihnout, kde končila drobná válka, odpovědnictví a záští v rámci středověkých právních zvyklostí a kde začínala obyčejná loupež (Měřínský 007, -). Situace v zemi se dočasně uklidňuje uzavřením pětiletého landfrýdu, který s moravskými stavy uzavírá Václava IV. Po smrti Hynka I. z Valdštena se stal vůdčí osobou nejstarší syn Jindřich. Již v roce 40 byl poháněn za otcovy dluhy (dluh za půjčené pancíře od Jana řečeného Hruška z Újezda). Finanční situaci řeší půjčkou u jihlavských měšťanů Jindřich v roce 4 (o pět let později i mladší bratr Zdeněk). Jindřich pokračuje v loupeživé činnosti, vůdcem rokštejnské družiny je služebník pana Jindřicha Bohuš. Půhon z roku 47 dokládá akci proti kupcům ze Zhořelce, kdy kromě peněz byli uloupeni koně. Jindřich se v půhonných zápisech objevuje ještě v roce 49 a 40, jeho dluh činí 80 kop grošů a ručitelem je bratr Milota z Křižanova. Po úspěšném vojenském tažení na Moravu svolává Zikmund Lucemburský brněnský sněm, na kterém moravská šlechta kapitulovala. Vynucený landfrýd v roce 4 podepisuje rokštejnský Jindřich a pravděpodobně jeho syn Heník. Poslední zmínka o žijícím Jindřichovi pochází z následujícího roku, kdy mu král Zikmund potvrzuje výběr berně třebíčského kláštera. Bojové akce rokštejnských pokračují, což dokládá kumulace zápisů o akcích družiny Zdeňka z Valdštejna ve 0. letech. V roce 4 v kooperaci s Janem z Lichtenburkem zaútočili na Jihlavu (Mazáčková 0, 68-74). Z období 4 až 4 chybí jednoznačné informace o vývoji držby rokštejnského hradu. Množství nezodpovězených otázek vyvolává řadu hypotéz o příčinách vojenského útoku na Rokštejn. Jedna pokládá zánik Rokštejna za důsledek opozice Zdeňka z Valdštejna vůči katolické Jihlavě (Mazáčková 0, 76). Přesné datum zániku hradu se zatím nepodařilo stanovit. Dosavadní archeologické výzkumy a analýza písemných pramenů předpokládá poboření Rokštejna mezi roky 4 až 46. Počátek přestavby Brtnického hradu, kam se během husitských válek přesunulo centrum rokštejnského panství, je kladen před rok 46 (Měřínský 007, 59-79). V tomto roce Jihlavští posílají markraběti Albrechtovi stížný list, ve kterém se snaží zabránit přestavbě hradu z důvodu možnosti porušení zemského landfrýdu. Stížnost byla neúspěšná, protože 58

60 z roku 444 pochází rozhodčí výpověď o dělení statků mezi Jindřichem z Valdštejna ze Sádku a Zdeňkem z Valdštejna a Brtnice, který mimo jiné získává hrad v Brtnici (Měřínský 007, 55). Z majetkového narovnání dvou generací Valdštejnů plyne, že hrad Brtnice s městečkem a okolními vesnicemi a k tomu zbožie Vrchní i Dolni Rukštein držel Zdeněk z Valdštejna držel. Listiny z let dokládají majetkovou držbu stále funkčního hradu - Zdeněk Sádecký z Rokštejna na hradě potvrzuje přistoupení k vildštejnské mírové dohodě mezi Jiřím z Poděbrad a Oldřichem z Rožmberka. Poslední písemnou zmínkou o hradu je spor u zemského soudu z roku 466, kdy Hynek z Valdštejna pohání Mikuláše z Petrovic ohledně vojenské služby se dvěma koňmi na Rokštejně (Mazáčková 0, 80-86). 9.5 Doklady využití koňské síly V souboru kovových artefaktů z hradu Rokštejna jsou doklady využití koňské síly zastoupeny 66 podkov (aktuální stav podle předaných nálezů a databáze), 8 udidel, hřebla, třmeny a 9 ostruh (Mazáčková 0, tab. 47). Analýza ostruh (včetně garnitury), třmenů, udidel a hřebel je obsažena v dizertační práci J. Mazáčkové (Mazáčková 0, 90-4). Podkovy zpracovala v roce 999 v rámci seminární práce L. Hladíková Hladíková 999) s použitím typologie J. Kaźmierczyka. G. Dreslerová v roce analyzovala zvířecí kosti z horního hradu. V souboru 550 fragmentů bylo druhově určeno 95 kusů, hmotnost určených fragmentů kostí je 0, kg, neurčených 6,8 kg. Kůň Equus ferus f. caballus byl zastoupen jenom kusy o hmotnosti 9 g (Dreslerová 004, 45-5). 59

61 9.6 Soubor podkov z Rokštejna Soubor podkov z Rokštejna zpracovala podle typologie J. Kaźmierczyka v roce 999 L. Hladíková jako seminární práci pod vedením Z. Měřínského. Práce, která je uložena v knihovně ÚAM FF MU Brno, obsahuje podrobnou dokumentaci 4 podkov (Hladíková 999)6. Soubor předaný k analýze obsahuje 66 podkov s databází (57 podkov), která obsahovala metriku, popis, informace o poloze nálezu (část lokality, objekt, hloubka, popis vrstvy) a zařazení podle typologie R. Krajíce. U 0 fragmentů (inv. č. 8B, 8C, 7, 57, 586, 864, 855, 90, 904B a 0B) nebylo možné určit typ, jde o fragmenty deformované nebo bez ozubů (přední část). U jednoho fragmentu s ozubem (545B) se nepodařilo určit určit typ ozubu. 7 podkov (inv. č. 957, 98, 45, 496, 58, 640 a 070) nejsou součástí analyzované skupiny podkov, ale jsou dokumentované v práci L. Hladíkové (Hladíková 999). V rokštejnském souboru je zastoupeno 9 typů, což je nejvíc v celé databázi (Sezimovo Ústí má 8). Zastoupení typů, ozubů a rýh je zobrazeno v grafu, a. Celé podkovy, kterých je 9, jsou zobrazené na obrázku. Přehled typů, ozubů a zastoupení rýh je v grafech, a. Raněstředověké podkovy jsou zastoupené jedním exemplářem inv. č. 787 s mírně zvlněným okrajem, který je podle J. Kaźmierczyka zařazený k typu III/ s ozubem B (obrázek 4 : ). Typy IV, spojené s jednoduchými ozuby A a B, jsou na Rokštejně zastoupené ve všech variantách. Varianta IV/ s ozubem A a s rýhou je v souboru je zastoupená jedním fragmentem inv. č. 75 (obrázek 4 : 4). Typ IV/ představují v souboru dva fragmenty inv. č. 98 (obrázek 4 : 5) a 070 (obrázek 4 : ) a typ IV/ jeden fragment inv. č. 496 (obrázek 4 : ). Typ V/ s ozubem C, který je už datovaný od. stol., představují dva fragmenty inv. č. 490 (obrázek 4 : 7) a nezakonzervovaný inv. č. B5 (obrázek 4 : 6), který pochází z výrazně větší podkovy a má mírně modelovanou plochu. 6 L. Hladíková používá systém nákresů J. Kaźmierczyka bez stínování a s naznačením nedochovaných částí a s úplným bočním pohledem. Takové nákresy usnadňují určení typu, něření a sledování modelované plochy. L. Hladíková rovněž využila otevřeného typologického systému J. Kaźmierczyka a rozšířila ho o typy a varianty ozubů, které jsou typické pro Rokštejn. Protože databáze obsahuje i podkovy ze srovnávacích lokalit, byly použity pouze základní varianty ozubů Kaźmierczykovy typologie. 60

62 Obrázek : Rokštejn, celé podkovy. : typ VI/, inv. č. 884; : typ VI/4, inv. č. 08; : typ VI/4, inv. č. 00; 4: typ VI/, inv. č. 6076; 5: typ VI/, inv. č. 59; 6: typ VI/, inv. č. 80; 7: typ VI/?, inv. č. 4564; 8: typ VI/4, inv. č. A; 9: typ VI/ inv. č. 58 (podle Hladíková 999). 6

63 Technologicky propracované podkovy typu VI/ s trapézovým ozubem D, což je první ozub s patkou, jsou v celé databázi zastoupené pouze na Rokštejně a to poměrně významně 7 fragmenty: inv. č. 799, 99, 9, 545A, 500A a 500B (pravděpodobně z jedné podkovy) a 9478 (obrázek 5); nápadné jsou rozdíly ve velikosti (obrázek 5 : ). Podkovy s trapézovým ozubem působí jako lehké, zřejmě jezdecké podkovy, pouze podkova inv. č. 99 má masivní ozub, což může být i tím, že pocházela z velké podkovy. Tento ozub se již blíží ozubu E (obrázek 6 : ). Typy VI jsou na Rokštejně rovněž zastoupené ve všech variantách. Typ VI/ s ozuby E, které mají ještě nevýraznou patku, je na Rokštejně zastoupený 5 podkovami inv. č. 4, 546 a 999 (obrázek 6 : ). Inv. č. 597 a 58 jsou dokumentované L. Hladíkovou. Výrazný ozub E nese podkova inv. č. 546 (obrázek 6 :, první zhora). Rovněž podkovy s ozubem E působí jako lehké. Typy VI/ (bez rýhy) a VI/4 (s rýhou) jsou spojené s typickým vrcholněstředověkým ozubem F, pro který je charakteristické výrazné šikmé odsazení s typickou ostrou patkou. Ozub F může mít různé varianty. Obvyklá forma, která se vyskytuje běžně, je schematicky zobrazena v Kaźmierczykově typologii (obrázek 7 : ). V souboru z Rokštejna je u 8 z 9 celých podkov (obrázek ). V Krajícově typologii jde o typ 4c. U ozubu F lze vedle obvyklé formy vyčlenit 4 varianty: hranolový (obrázek 7 : ), vyhnutý (obrázek 7 : ), kolmý (obrázek 7 : 4) a přeložený (obrázek 7 : 5). Hranolová varianta se v Krajícově typologii vyskytuje mezi typy 5a, 5c, 5d a 6d. V Sezimově Ústí je početně zastoupená analogie k přeloženému ozubu, vyskytuje se u 8 podkov (inv. č. 7797, 457/5085, 8/50768, 7/50877, 68, 687/50567, 6006, 6); jsou zde rovněž analogie k vyhnuté (inv. č. 776 a K86/86) (obrázek 0) a kolmé variantě (inv. č. 796 a 668). Kolmou variantu je snadné zaměnit s jednoduchým ozubem A, u kterého ovšem chybý patka a prohnutí patní části; analogie ke kolmé variantě je rovněž v Kaźmierczykově typologii (Kaźmierczyk 978, Ryc. 8 : b, d). Typ VI/ v souboru zastupuje 6 fragmentů a celé podkovy. Obvyklou formu mají fragmenty inv. č. 80 a Hranolovou variantu ozubu má fragment inv. č Vyhnutou má fragment inv. č. 775, 7558 a celá podkova inv. č a Kolmá varianta je u inv. č. 785 a přeložená u inv. č. 775, 67A a A. Typ VI/4 představuje 6 fragmentů a 4 celé podkovy. Obvyklý tvar ozubu mají fragmenty inv. č. 5A, A. 705A, 484, 485, 6, 84 a 84. Hranolová varianta je u inv. č. 904A a celá podkova inv. č. 884 (masivní neopotřebovaná podkova), kolmá u inv. č. 58, 6

64 přeložená u inv. č. 697 (s výrazně prodlouženou patkou) a 5A. Podkova inv. č. 884 (obrázek : ), která je masivní, bez konvexního prohnutí a byla určená na malé kopyto šířky 85 mm. Má nápadnou analogii v Lelekovicích, šířka 89 mm (obrázek : 4 vlevo). Typy s nerozpoznatelnou přítomností rýhy jsou označené jako VI/? Obvyklá varianta ozubu F je u inv. č. 775 a 8, přeložená u inv. č V souboru lze obecně rozpoznat lehčí varianty podkov s menší silou a drobnějšími ozuby (obrázek 8). Například podkova inv. č. 08 se značkou je vyloženě lehká jezdecká podkova, naopak podkova 884 nebo 6076 jsou výrazně masivnější s mohutnějšími ozuby, kterými mohli být podkovaní koně pro tah. Konvexní prohnutí, kdy je současně prohnutá patní a přední část podkovy (obrázek 9 : a ), bylo rozpoznané u podkov inv. č. 00, A, 697 a 84 (typy VI/4) a 80 (typ VI/). Analogické konvexní podkovy jsou v souboru z hradu Lelekovice (obrázek 9 : ). Ukázkou silně opotřebeného ozubu je fragment inv. č. 0A a 874B; u celé podkovy inv. č. 80 je opotřebovaný pouze ozub na pravém rameni. Kaźmierczykova datace typů odpovídá rámcové dataci trvání lokality. pol.. - poč. 4. stol. Jenom nejstarší podkova III/ (. stol. -. pol.. stol.) je datovaná těsně před rámcové datování. 6

65 Obrázek 4: Rokštejn, podkovy s jednoduchými ozuby bez patky A, B a C. : levé rameno, typ III/ s ozubem B (inv. č. 787); : pravé rameno typ IV/ s ozubem B (inv. č. 496); : levé rameno typ IV/ s ozubem A (inv. č. 070); 4: rameno typ IV/ s ozubem A (inv. č. 75); 5: levé rameno typ IV/ s ozubem A (inv. č. 98); 6: pravé rameno typ V/ s ozubem C (inv. č. B5); 7: levé rameno typ V/ s ozubem C (inv. č. 490), (, a 5 podle Hladíková 999). 64

66 Obrázek 5: Rokštejn, podkovy s trapézovým ozubem D, : zleva inv. č. 500A, 500B, 9478, 99, 9, 799, 545A; : zhora zleva inv. č. 500A, 799,

67 Obrázek 6: Rokštejn, podkovy, : masivní trapézový ozub D, který se blíží ozubu E (inv. č. 99); : ozuby E, zhora E (inv. č. 546) a E (inv. č. 4 a 999). 66

68 Obrázek 7: Rokštejn, varianty ozubu F, : obvyklý ozub F (inv. č. 5A), vpravo podle typologie J. Kaźmierczyka; : hranolový ozub G (inv. č. 594); : vyhnutý ozub F (inv. č. 775); 4: kolmý (inv. č. 58); 5: přeložený ozub F (inv. č. 904A). 67

69 Obrázek 8: Lehké a těžké podkovy - rozdíly v síle a mohutnosti ozubu, : Rokštejn inv. č. 08 (vlevo) a 884 a ; : inv. č.785 a ; : inv. č. B a 485; 4: inv. č. 67 a 6; 5: Sezimovo Ústí inv. č. 464/50845 (nahoře) a 4557/50. 68

70 Obrázek 9: Plocha podkovy, : Rokštejn, konvexní podkova inv. č. A; : Rokštejn, konvexní podkova inv. č. 84; : Lelekovice, plochá (vlevo) a konvexní podkova (podle Unger 999, obr 6 : a ). 69

71 Graf : Rokštejn, početní zastoupení typů podle J. Kaźmierczyk A A B 4 0 B B C D E E E F Graf : Rokštejn, početní zastoupení ozubů podle J. Kaźmierczyk. 8 s rýhou bez rýhy? 7 Graf : Rokštejn, početní zastoupení rýhy. 70?? VII/ VI/? VI/4 VI/ VI/ VI/ V/ V/ IV/? IV/ IV/ IV/ III/5 III/4 III/ III/ III/ II/ II/ I/ 0

72 0. Analýza podkov ve vztahu k druhu koně 0. Metodika Předmětem práce je určení druhu koně na základě analýzy morfologie podkov. Druhem koně se míní rozdělení koní podle funkčního využití. Základní rozdělení je na koně pracující v rychlém tempu (klus, cval, trysk) a koně pracující v pomalém tempu (těžký tah, orba). Databázi tvoří podkovy z hradu Rokštejna a podkovy ze srovnávacích lokalit: Sezimovo Ústí, Mstěnice, Semonice, Pfaffenschlag, Lelekovice a Tepenec (obrázek 0). U souboru ze Sezimova Ústí je využito datování podkov. Databáze sleduje typologie a u celých podkov dostupnou metriku. Obrázek 0: Mapa - hrad Rokštejn a srovnávací lokality. Východiskem je využití již popsaných novodobých předpokladů, u kterých lze předpokládat, že platily i ve středověku. Pro rychlé tempo (klus, cval, trysk) je vhodná podkova lehčí, aby se nezatěžovaly končetiny koně. Naopak pro pomalé tempo (krok - těžký tah, orba) je vhodnější podkova celkově mohutnější, odolná vůči opotřebení, s delšími rameny (obrázek 7) a mohutnějšími ozuby, které zvedají patní část (obrázek 9). 7