AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006

Transkript

1 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 DISKUZE NA TÉMA: Kde vede hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem? Václav Müller... 3 Kde vede hranice... / Jan Červený... 5 Kde vede hranice... / Josef Brůček... 5 Hra na profesionály, hra na amatéry - a její důsledky / Petr Macháček... 5 DIVADELNÍ PŘEHLÍDKY Na co stůně Pohárek SČDO Ladislav Vrchovský... 7 POPAD 2006 / František Zborník... 8 Karlínská Tříska 2006 / Milan Schejbal Wintrův Rakovník 2006 / Milan Schejbal VI. Dačické kejklování / Vladimír Zajíc Horažďovice 2006 / Lenka Lázňovská Tři z pěti a zázrak navíc 2. Lounské divadlení / Milan Strotzer Děčínská brána / Lenka Lázňovská V Lomnici nad Popelkou zabodoval August Rudolf Felzmann Setrvalý stav v Červeném Kostelci Jan Císař Odvaha a víra zvítězily Zlom vaz v České Třebové / Milan Strotzer Jubilejní 45. Třešťské divadelní jaro Vladimír Zajíc Kojetín s převahou průměrné zábavy Vít Závodský V Hodoníně se letos Thálii dařilo Vít Závodský Karolince stoupá prestiž / Jan Císař Slavičín letos bez vrcholů / Jan Šotkovský AMATÉRSKÁ SCÉNA Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu. Ročník 43. (Ochotnické divadlo 52.), číslo 2 / Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Blanická 4, Praha 2. Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer. Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Pavlína Morávková, Mgr. Marie Poesová. Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková a ing. Jaroslav Vondruška. Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga), Simona Bezoušková a Milan Strotzer. Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12 / Blanická 4, 120 2l Praha 2. Tel.: , fax: , mistr@nipos-mk.cz. Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník. Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, Praha 1, predplatne@predplatne.cz, tel.: Callcentrum , Fax: Objednávky přijímá redakce a distributor ( Cena ročního předplatného 240,- Kč. Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací. Redakční uzávěrka tohoto čísla byla Příští číslo vyjde NIPOS PRAHA 2006 ISSN Registrační číslo: MK CR E Hip hip Stodůlky aneb Desátý Stodůlecký píseček / Kateřina Čejková Přijeďte se podívat na Prima setkání ve Stra šecí / Jaroslav Kodeš Pracovní atmosféra bez rivalit a soupeření v Ostrově / Akram Staněk Životy jepičí a běhy maratonské Modrý kocour v Turnově / Vladimír Hulec Ač jsem ve tvém oku rek, sežralas mi okurek Audimafor Kostelec nad Orlicí Alena Zemančíková a Vladimír Hulec Jedu v tom, pojeď taky / JID Petr Christov Jarní divadelní festival v Brně 2006 P. Hnilička, P. Michele a V. Valentová Brněnská prima sezóna 2006 / Petra Kodysová Olomoucký PODĚS 2006 / Václav Klemens Střípky z valašskomeziříčského divadelního maratonu / Vladimír Fekar V Novém Jičíně zůstávají v půli cesty Hana Galetková a Jan Karaffa Březen ve znamení slova aneb Co přinesla krajská kola Wolkrova Prostějova Jana Štefánková Divadelní žatva v Jeseníku podesáté Saša Rychecký Štítek a Štít města Prachatic / ava VČERA, DNES A ZÍTRA Omladina ve Stavovském divadle Milena Štráfeldová Valná hromada Východočechů Alexandr Gregar Dobrovický zázrak / Pavlína Morávková Zemřel Jan V. Dvořák / -pm Kristina Herzinová slaví kulaté narozeniny Rozhovor s jubilantkou připravil Vít Herzina SERVIS / Dramaturgický pozorník ROZHNĚVANÁ GENERACE 2. část John Osborne / Vladimír Zajíc SERVIS / Legislativa / Informace Agentura DILIA informuje, radí a pomáhá amatérským divadelníkům Část 2. Autorské právo a autorskoprávní náležitosti v oblasti divadla / Lukáš Matásek esemes pro AS Zprávičky Kalendář akcí / květen červenec REPERTOÁROVÁ PŘÍLOHA AS Divadelní hry prověřené jevištěm Milan Strotzer... I Dramaturgický pendant ke hře Pavla Němce Tak takhle to bylo Vladimír Zajíc... I TAK TAKHLE TO BYLO aneb Život je jen náhoda... Pavel Němec... II SERVIS / Dramaturgický pozorník HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ August Strindberg: Do Damašku I, II Milan Strotzer... XV NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY Lidia Amejko: Dvojdřívko Krzysztof Bizio: Pobavme se o životě a smrti Tomasz Man: Katarantka Ingmar Villqist: Kostka sádla s bakaliemi Pavlína Morávková... XVIII

2 3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA KDE VEDE HRANICE MEZI AMATÉRSKÝM A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM? aneb POKUS O VYMEZENÍ POJMŮ AMATÉRSKÉ DIVADLO, AMATÉRSKÉ UMĚNÍ, AMATÉRSKÁ DIVADELNÍ TVORBA Definice pojmů Amatér a Profesionál jsou obecně známé, nicméně před uvažováním kudy vede mezi oběma hranice není od věci si připomenout obsah těchto slov. Akademií vydaný Encyklopedický slovník z roku 1980 charakterizuje amatéra následovně: Kdo pěstuje umění, vědu, techniku nebo sport ze zábavy, ne jako své povolání opak profesionála. Z řečeného vyplývá definice amatérského divadla jako divadla, pěstovaného ze záliby (ochotnicky) bez nároků na odměnu. Profesionála lze charakterizovat takto: osoba, která provádí určitou činnost uměleckou, vědeckou, technickou, sportovní a pod. za úplatu (mzdu, honorář) - opak amatéra. Profese vyžaduje jistou přípravu, specializaci, eventuálně kvalifikační stupně. Obdobně jsou oba termíny charakterizovány ve Slovníku cizích slov z roku Pokud hovoříme o divadle provozovaném ze záliby tedy ochotnickém (amatérském) a jeho odlišení od divadla stálého, s uměleckými a technickými pracovníky, pracujícími v něm za úplatu (honorář) tedy profesionálním, je třeba ochotnické (amatérské) divadlo rozdělit minimálně na dvě skupiny. a) Divadlo, hrané ze záliby, bez nároků na zvyšování své reprodukční kvality (toto ochotnické divadlo tvoří na českém a moravském venkově většinu). b) Divadlo, usilující o zvyšování umělecké úrovně svých inscenací (eventuálně s pomocí divadelních odborníků, vzdělaných v oboru). Jde o soubory, účastnící se různých soutěží, přehlídek atd., kde se svými inscenacemi předstu- pují nejen před běžné obecenstvo, ale i před hodnotitele (porotu), která rozborem posoudí umělecký výsledek práce souboru. V tomto případě se můžeme pokusit stanovit hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem. Abychom dosáhli vytčeného cíle je třeba konkrétní divadelní inscenaci posoudit z několika pohledů. Dramaturgie volba uváděného titulu U profesionálního divadelního dramaturga lze předpokládat, že během svého studia, ale i v běžné praxi se seznámil s velikým množstvím divadelní literatury - textů her a se znalostí uměleckého souboru a jeho personálního obsazení. Dramaturg pak navrhuje konkrétní titul vedení divadla k inscenování. Někdy s touto iniciativou přichází rovnou režisér, který má zájem nastudovat hru, která jej oslovila a nevybočuje ze základního směřování daného divadla. V amatérském souboru obvykle specializovaný člověk, zabývající se dramaturgií, chybí. Nejčastěji si hru k inscenování vybírá sám režisér. Díky různým kurzům a školením lze u některých amatérů předpokládat určitý přehled a větší znalost divadelních textů. Nicméně srovnání amatéra s rozhledem a znalostmi dramaturga profesionála vždy převáží v prospěch vzdělaného. Obecně lze říci, že právě dramaturgie je Achillovou patou amatérského divadla. Režie tvorba scénického obrazu Nejbližším spolupracovníkem dramaturga je režisér. I tuto činnost lze Václav Müller (schematicky) v ochotnickém divadelničení rozdělit minimálně do dvou skupin: V první jsou ochotníci, kteří dokáží dát dohromady partu nadšenců, s nimiž hru nacvičí a spokojí se s tím, že v dané oblasti vzniklo divadelní představení, které zúčastněným přináší společenské vyžití, radost a jistou úroveň kulturnosti. V některých případech to není tak málo. Do druhé skupiny lze zařadit režiséry, kteří nejen dokáží ochotnické herce nadchnout pro společný cíl, ale výsledné inscenaci dokáží vtisknout své vidění světa, svůj umělecký záměr. Schopnost při čtení divadelního textu (ale i jiného druhu umělecké literatury), vidět ve vnitřním zraku jeho scénický obraz, je darem. Režie se opírá o fantazii, kdo ji nemá, nenaučí se ji. Profesionální vzdělání fantazii nenahradí, naučí sice řemeslu, zvýší obecnou znalost v oblasti divadla a umění, ale scénický výsledek bez fantazie bude vždy jen průměrný. Takový režisér může Foto na titulní straně: Ve Velké Bystřici se 8. a 9. dubna 2006 uskutečnil Pohárek SČDO, národní přehlídka divadelních monologů a dialogů a individuálních výstupů s loutkou. Nad nevelkou účastí na této přehlídce a nevyužitými možnostmi v této oblasti divadelní činnosti se zamýšlí Ladislav Vrchovský v článku Na co stůně Pohárek SČDO v tomto čísle AS. V kategorii divadelní dialog získali první cenu za dialog Romea a Julie ze stejnojmenné Shakespearovy hry Jonáš Konývka a Jana Tomanová z Ostrova. J. Konývka obdržel navíc cenu za talentovaný mladý herecký výkon. Foto: Archiv přehlídky. Foto na zadní straně obálky: V průběhu měsíce března se uskutečnilo celkem patnáct krajských (krajových) přehlídek činoherního a hudebního divadla. Jaká kde byla letošní divadelní žatva v tomto druhu divadla, se můžete dočíst právě v tomto čísle AS. Například o přehlídce v Červeném Kostelci profesor Císař napsal: Standardní inscenační úroveň všech souborů a jeden fenomén, jež představuje Josef Tejkl s Černými šviháky z Kostelce nad Orlicí. Snímek z archivu červenokostelecké přehlídky nechává nahlédnout onen fenomén v akci, a sice v představení hry J. Tejkla Bílí andělé pijí Tesavelu.

3 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA být dobrým aranžérem scénického obrazu, ale výsledná inscenace bude postrádat vybudování vztahů mezi dramatickými postavami, jejich jednání bude pouze povrchní. V amatérském divadle české současnosti je několik režisérských osobností, jejichž divadelní práce je srovnatelná s prací některých profesionálních režisérů v oblastních divadlech. I když obvykle nemají nejlepší podmínky pro režijní práci ani kvalitní vzdělaný umělecký soubor, dosahují s minimem prostředků, díky jevištní fantazii, zajímavých scénických výsledků. Znám několik amatérských režisérů, kteří vyrostli mezi amatéry a stali režiséry profesionálními. I v profesionálním divadle se vyskytují režiséři, kteří rezignovali na své pedagogické působení v práci s uměleckým souborem, o profesní vývoj herců se nezajímají a spokojí se s tím, co herec přinese. Vlivem televize mají často sklon k tzv. zcivilnění hereckého projevu na úkor jeho zdivadelnění. Tak vznikají na jevišti tzv. tiché mše nejdoucí přes rampu. Opakem je režisérismus, preferující vnější efekt, v němž je pro režiséra herec pouhou figurou na šachovnici. Umělecký soubor páteř inscenace Bez dramaturga, režiséra, scénografa i bez technického personálu se divadlo obejde. Ne tak bez herecké osobnosti, tlumočící z jeviště dramatický text myšlenek autora literární předlohy. Podstatným artefaktem divadla je tedy herecký soubor a jeho kvalita. V tzv. sousedském ochotnickém divadle je režijní nadšenec rád, že dokázal zvolenou hru jakž takž typově vhodně obsadit, což je základem relativního úspěchu představení. U ambiciózních souborů, pracujících pod vedením zkušeného a náročného režiséra, může i v amatérském divadle vyrůst herecká osobnost, o níž projeví zájem i leckteré profesionální divadlo. Příkladů z minulosti je celá řada. I herectví je však dar z nebes. Předpokládaný talent lze sice vzděláváním rozvíjet, ale chybí-li, nelze ho ničím nahradit. Proto nestačí jen vůle chtít být hercem. Schopnost, třeba jen pohledem tlumočit vztah mezi dramatickými postavami, je dána jen málokomu. U špičkových herců divadla neexistuje hranice, dělící aktéry, co do jevištního účinu, na amatéry a profesionály. Samozřejmě, že nemám na mysli ekonomickou stránku, kdy jedni za svůj jevištní výkon sklidí pouze potlesk, zatímco druzí krom něj i finanční ohodnocení, honorář, plat. Scénografie spolutvůrce scénického obrazu Dalším artefaktem, vytvářejícím divadelní představení je scénografie. V amatérském divadle už je dávno pryč doba, kdy se hrálo v Mácových kulisách, souborech dekorací, znázorňující různá prostředí (selská sednice, panský pokoj, náves, les, atd.). I když leckde se ještě s takto malovanými kulisami setkáme, ochotníci současnosti se snaží i v této oblasti jít s dobou. Ochotníci bohužel postrádají nadšence, kteří by navrhli a vyrobili scénu odpovídající scénickým i režijním požadavkům. Bez vedení často inscenátoři v této oblasti tápají. Navíc je často rozhodujícím nedostatek finančních prostředků, které by zajistily výrobu dekorací a mobiliáře. Jen výjimečně je amatérská scénografie na úrovni ostatních složek inscenace, a to v případech, kdy hmotné nedostatky nahrazuje náznak, charakteristický znak určující prostředí děje tedy zase fantazie, nejen u inscenátorů, ale i u diváků. Divadelní technika služebník scénografa Srovnávání technického a světelného vybavení divadelních budov není předmětem těchto úvah. Nicméně dobrá práce s divadelní technikou, zejména se scénickým osvětlením podstatně ovlivňuje úroveň divadelních přestavení. Vždyť vhodně režisérem a scénografem ve spolupráci s osvětlovačem připravený světelný scénář, případně s užitím vhodných diaprojekcí, může nahradit nákladné dekorace. Některé domy kultury mají vybavení na vysoké úrovni, nicméně nemají soubor, režiséra ani scénografa, kteří by s technikou a světly uměli divadelně pracovat. Také v této oblasti lze různými školeními a praktickými semináři zvýšit úroveň divadelní práce v amatérských souborech. Záslužnou činnost ve vzdělávání divadelních techniků, osvětlovačů atd. a to i amatérů dělal pražský Scénografický ústav, vedený prof. Ing. Kouřilem. Hodnocení inscenace cesta ke kvalitě Zastavil bych se ještě u jedné, podle mého soudu podstatné věci, tvořící AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem to je hodnocení inscenačních výsledků. Profesionální divadla jsou hodnocena jednak externími kritiky, třeba zastupujícími různá média, jednak ředitelem (uměleckým šéfem) souboru. Rozbor inscenace režisérem po premiéře je součástí nastudování, tedy interní, obvykle bez těch, kdož na inscenaci nepracovali, a v podstatě tedy není hodnocením. Moje zkušenost s profesionálním divadlem je i v tom, že hodnocení inscenace ředitelem divadla (uměleckým šéfem) je ovlivněno celou řadou okolností. Nezřídka i osobními důvody, pro které nelze některé pravdy vyslovit nahlas (při chybném pochopení by bolely), hodnocení výkonu ovlivňuje v profesionálním divadle i finanční zařazení toho kterého herce či herečky. Mnohokrát jsem si uvědomil, že práce odborného hodnocení v amatérském (ochotnickém) divadle je daleko svobodnější, i když stejně závažná. Při necitlivém výběru slov hodnotitele se v minulosti stalo, že soubor takové hodnocení neunesl a rozpadl se. Samozřejmě, že by červenou nití hodnocení měla by být pomoc souboru ke zkvalitnění práce. Hodnotitel by měl vhodnými slovy vystihnout podstatu věci, problému, vyvolanému zhlédnutou inscenací a ozřejmit své stanovisko, upozornit na chyby či omyly ve výkladu jednání dramatických osob a zdůvodnit své hodnocení. Každé představení i v profesionálním divadle podléhá vlivu přítomné skladbě obecenstva, i když má režisérem vybudovaný pevný řád a jistou úroveň. Divák si zaplatil a za své nemalé peníze chce vidět profesionální výkony ve všech složkách divadelního představení. Amatérské (ochotnické) divadlo je obecenstvem přijímáno zcela jinak. Obvykle jde hlediště s jevištěm, fandí účinkujícím, jde s sebou. Spontánními reakcemi ovlivňuje jevištní akce i herecký projev. Fandí svému souboru, neočekává výkony národních umělců, spokojuje se s pravdivým projevem. Tím se ale stává, že i ambiciózní soubor může klesnout na úroveň sousedského divadla a o odborné hodnocení ztrácí zájem. Vždyť hrajeme pro diváka! a ten je spokojen. Je však v Česku několik ochotnických souborů, jejichž vedení věnuje pozornost vzdělávání svých členů. Pořádají pro herecký soubor různá školení (např. v jevištní řeči). To vše, aby se svými inscenacemi dali srovnávat s divadly kamennými a tím, pokud je to vůbec možné, zrušili v jevištních výsledcích hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem. Václav Müller

4 5 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA Jan Červený KDE VEDE HRANICE Kdyby se herci např. Divadla na Vinohradech domluvili a po večerech u někoho doma nazkoušeli nějakou hru, jen tak pro radost, dělali by podle mně amatérské divadlo. A ať s tím jdou klidně na Wintrovky! Přenesený význam slova amatér neumětel - je ve slovníku stále ještě na druhém místě. Možná právě díky divadlu. Jan Červený, amatér divadelník, amatér filosof KDE VEDE HRANICE MEZI AMATÉRSKÝM... A PROFESIONÁLNÍM...? aneb POKUS... Úvodem chci připomenout snad až příliš odvážnou domněnku, že kultivace každého člověka by měla být prováděna kultivační masáží zvenčí i zevnitř. Zvenčí konzumací děl druhých, zevnitř vlastní tvorbou. Při použití výrazu vlastní tvorba se samozřejmě nedomnívám, že vždy musí vzniknout umělecké dílo - hudební, literární, výtvarné, divadelní, taneční, atd. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že bychom se měli hluboce sklánět před lidmi nazývanými hračičky, kutily, fantasty, blázínky, praštěnými vynálezci či zlepšovateli a ostatními spoluhráči uvolněné fantazie a nepokojného ducha. Právě oni svou tvůrčí činností vnitřně masírují (kultivují) svého ducha a prostřednictvím výsledku své činnosti zevně masírují i občany svého okolí. Tak pozitivně ovlivňují nejen sebe a své blízké, ale i místo (region, stát) ve kterém žijí. A protože při volbách do za- stupitelstev obvykle kreativní občan občana kreténa nezvolí, tito blázniví pábitelé mohou pozitivně ovlivnit i politiku svého státu. Všimněte si prosím, že jsem se dosud ani slovem nedotkl ani amatérů, ani profesionálů. Pokusím se to v následujících dvou bodech napravit. BOD JEDNA: Potkal jsem nesmírné množství nepoučených, netvořivých a hloupých profesionálů, prodávajících své umělecké výtvory za neslušné peníze. Potkal jsem nesmírné množství poučených, tvořivých a moudrých amatérů, kteří si nedovedli říci ani o cestovné. To vše platí i naopak. BOD DVĚ: Budu-li se živit kydáním hnoje a čas od času prodám nějakou tu symfonii, kterou po večerech při světle svíčky upatlám, budu vždy a všude profesionální kydač hnoje. A to i přes to, že se mé symfonie (zvláště pak op.3, Z.W.F. 327 nebo op. 27, dílo127 Studna uprostřed řeky) budou hrát v nejslavnějších chrámech hudby po celém světě. A naopak: Vystuduji-li pět středních a šest vysokých uměleckých škol se zámyslem živit se uměním a ve své zpupné činnosti poplivu fantazii, zpřerážím údy komunikaci a jediným neomaleným direktem k zemi pošlu citlivost s vnímavostí, možná že se stále budu nazývat profesionálním umělcem. Budu jím ale? V závěru si dovolím vyslovit obavu, že z diskuze o amatérizmu a profesionalizmu vznikne chuchvalciózní směrnice natolik spletitě složitá a komplikovaně svazující, že jí nikdo zcela nedočte. Všichni se ale její zbytečností budeme muset řídit. Jak? Jak koho napadne. Jak kdo určí. BOHOVÉ, PROSÍM, OCHRAŇUJTE: NÁS NEBOHÉ NÁS NEVĚDOUCÍ NÁS NEVIDOUCÍ Josef Brůček NÁS BLOUDÍCÍ NÁS ZMATENÉ NÁS OSAMĚLÉ NÁS VYPRAHLÉ NÁS, skrze páchnoucí odpadky našich neblahých skutků řítící se vlastní namyšleností zákruty toboganu tam dolů, dolůůů, dolůůůů až k neustále rozevřenému (osvobozujícímu?) svěrači. Josef Brůček Petr Macháček HRA NA PROFESIONÁLY, HRA NA AMATÉRY - A JEJÍ DŮSLEDKY Pamatuji dobu, kdy byli na olympijské hry připouštěni pouze takzvaní amatérští sportovci a takzvaní profesionálové předem diskvalifikováni, protože to dělali pro peníze. Ve sportu je tato divná doba už minulostí. Podle mého názoru je důsledné rozlišování na amatéry a profesionály podobně nesmyslné, jako třeba rozlišování na bělochy a černochy. Stejně jako se běloch často stane špičkovým jazzmanem, stane se často ten, pro něhož divadlo není obživou nebo kdo nevystudoval DAMU, špičkovým hercem. A naopak: ne každý černoch je dobrý jazzman a ne každý absolvent DAMU dobrý herec. Tyto typy rozlišování mohou být prospěšné jako technická údaje: chci-li někomu na dálku ukázat svého přítele, který je běloch, a on zrovna stojí vedle černocha, pomohu mu pochopit, kam přesně ukazuji, když řeknu: To je ten běloch. Zeptá-li se mě nějaký produkční, zda mohu bez problémů zkoušet v jeho divadle

5 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ během dopoledne, mohu mu říci: ne, divadlo dělám amatérsky, a on lépe porozumí, že každé dopoledne zkoušet nemohu. Ovšem rozlišuje-li se nad rámec technických údajů, vznikají neuvěřitelné paradoxy: po dobrém představení amatérů se diváci diví, jak je možné, že to jsou jen amatéři, když vypadají jako profesionálové ; když se profesionálovi něco nezdaří, nemohou to pochopit, když je za to přece placený; na amatérská představení ani nechtějí chodit, protože chtějí kvalitu ; čím je představení dražší, tím ho podvědomě vnímají jako hodnotnější; a podobně. Ale především a zde vidím jeden ze základních problémů současného českého divadla, stát a samospráva se rozhodly dosti štědře podporovat profesionální divadlo. Na jednu vstupenku přispívá stát, kraje a města řádově stovkami korun. Naopak u amatérského divadla je tento příspěvek maximálně desítky korun. Instituce naprosto neposuzují kvalitu představení, dokonce ani ekonomické parametry jako je návštěvnost, procento finanční soběstačnosti, finanční obrat nebo podobně. Jakmile je člověk ocejchován jako amatér, nemá šanci na institucionální podporu, která by mu umožnila konkurovat těm, kteří jsou přijati mezi profesionály. Tato nemožnost konkurování nespočívá v nedostatečné kvalitě představení - divadlo lze po omezenou dobu, dokud jeho tvůrci nezkolabují vyčerpáním, hrát kvalitně i bez financí. Spočívá v tom, že ocejchovaný amatér si nemůže dovolit propagaci srovnatelnou s profesionálem a nemá tedy šanci na solidní návštěvnost. V českém divadle tedy vznikly, podle mého přesvědčení naprosto nesmyslně, dvě zřetelně oddělené oblasti: profesionální a amatérské divadlo. Vzájemně spolu minimálně komunikují, existuje mezi nimi velmi malá výměna tvůrců (režisérů, herců apod.), vzájemně se vylučují ze svých festivalů, jeden druhého se bojí ( profesionálové se bojí, že by jim amatéři mohli ukrojit z koláče dotací, amatéři se bojí kvalitativního srovnávání a předem kapitulují). Obě obavy jsou přitom naprosto liché. Spočítal jsem si, že kdyby byly amatérské soubory splňující základní administrativní podmínky (jako je vedení účetnictví nebo průhledný prodej vstupenek, administrativně rozumné minimum diváků - např. 1000/rok a pod.) podporovány na jednoho diváka srovnatelně s profesionálními soubory (tedy alespoň 100 Kč/vstupenku), ukrojilo by se z přídělu bohatě dotovaných divadel maximálně několik procent. To proto, že počet amatérských představení je mnohem menší. Jaké by byly výhody? Nedozírné. Především zrušení ostré bariéry mezi oběma světy a možnost růstu pro talentované a pracovité tvůrce odspodu. Neméně blahodárná by ovšem byla svoboda profesionálních tvůrců účastnit se nezávislé tvorby - buď paralelně k tvorbě ve velkých divadlech nebo dokonce plně - kdyby na čas cítili potřebu ustoupit do poloamatérského světa a experimentovat. Zmizela by diskriminace nezávislých tvůrců a napětí mezi oběma tábory a české divadlo by dostalo bezpočet zajímavých impulzů. Další nevysvětlitelná obava a omezení: existují festivaly, které jsou definované jako amatérské, a jiné definované jako profesionální. Amatéři se uzavírají na svůj píseček a vkročí-li na něj někdo podezřelý z profesionalismu, brání se. Jiné festivaly jsou naopak definovány jako čistě profesionální. V nejlepším případě existuje smíšený festival (například letní Divadlo evropských regionů a jeho Open Air program v Hradci Králové), v němž ovšem také probíhá ostré dělení: profesionálové hrají v divadle a amatéři pod otevřeným nebem. Nerozumím, proč by amatéři neměli s radostí přijímat účast profesionálů na svých přehlídkách jako motivující impulz a profesionálové uvažovat o zahrnutí nejlepších amatérských děl do svých přehlídek. Užitečnost vzájemných impulzů snad ani nemusím popisovat. Mohlo by se zdát, že český systém sice diskriminuje amatéry, ale je výhodný pro profesionály. I o tom však pochybuji: systém profesionálům neumožňuje vyskočit z rozjetého vlaku (vleku?) a například se rozhodnout, že se budou po nějaký čas věnovat experimentu. Kdyby se takový experiment příliš nezdařil nebo neměl divácký ohlas, nemohou například načas ustoupit od každodenní produkce, sestoupit na poloprofesionální nebo dokonce skutečně amatérskou úroveň a kdykoli poté se zase k intenzivnímu každodennímu divadlu vrátit. V mezidobí by totiž mohli být ocejchováni jako amatéři a potom by už na velké dotace nemuseli nikdy dosáhnout. Český systém podpory divadla nezohledňuje základní fakt: ať jsem amatér, nebo profesionál (stejně tak běloch nebo černoch, junior nebo senior, muž nebo žena), musím na vytvoření srovnatelných hodnot (v případě divadla na srovnatelně kvalitní inscenace) vynaložit srovnatelné úsilí, a tím i srovnatelné prostředky. Opakovaně se setkávám se stesky profesionálů, že nemají pro realizaci svých projektů dost financí a že mají malé mzdy. Toto postěžování bývá doplněno zajímavě absurdním výrokem typu: Vy amatéři si žijete, vy peníze nepotřebujete, děláte divadlo jen pro radost a ve volném čase. Jak takovému profesionálovi vysvětlit, že nejdříve osm hodin (spíše deset, protože musíme ze svých platů svá divadla dotovat) tvrdě pracujeme, potom po večerech zkoušíme a po nocích děláme práci, kterou v jejich divadle dělá přes den placený produkční? Český systém podpory divadla absolutně nerespektuje rovnost příležitostí v oboru, a tím deformuje mnohé, co se v českém divadle děje. Jsem přesvědčen, že tento stav je do velké míry způsoben právě zbytečným a přehnaným rozlišováním na amatéry a profesionály, a že dokud většina lidí, kteří o divadle rozhodují, nepřijme zásadu, že toto rozlišení lze používat pouze doplňkově a technicky, stav českého divadla se nezlepší. Petr Macháček Marie Kratochvílová 1. cena za monolog sv. Jany Foto: archiv přehlídky

6 7 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO NA CO STŮNĚ POHÁREK SČDO Tomáš Běhal 2. cena za monolog Jeníka ze hry A. Goldflama Jeden den Foto: archiv přehlídky Větu v nadpise slušelo by se ukončit spíše otazníkem. A otazníků může být i více. Ve dnech 8. a 9. dubna 2006 proběhlo ve Velké Bystřici finále soutěže v divadelním monologu, dialogu a individuálním výstupu s loutkou. A i když se zdá, že soutěž jako taková nabírá nový dech, o čemž svědčí vzrůstající úroveň finálových soutěžních výstupů, celý Pohárek stůně. Příčinou je malý zájem o účast v této soutěži. Oblastní postupová kola proběhla v západních, severních a východních Čechách a na jižní a severní Moravě. Z oblasti jižních Čech a Vysočiny nepřijel nikdo, postupové přehlídky se vůbec nekonaly. To opravdu v jižních Čechách a na Vysočině nejsou ochotnické soubory, v jejichž řadách jsou špičkoví interpreti? Vždyť pravý opak je pravdou. A i tam, kde proběhla, byla účast chudobná. Proč asi? Vždyť snad v každém představení ochotnického či jiného neprofesionálního divadelního souboru najdeme představitele, který je výrazným hercem. Proč nezměřit síly s jinými? Protože sama soutěž na jevišti je problematická? Ano, to je pravda. Zapomeňme tedy na soutěž a pojďme se podělit o výsledky své práce. A pojďme se pobavit o jejích rezervách. Další otázku je možno začít hledat ve struktuře soutěžících. Jsou mezi nimi na jedné straně jednak postupující z Kandrdásku, tedy spíše mladí adepti hereckého umění, na druhé straně zralí herci, členové ochotnických divadel. Svazu českých divadelníků ochotníků se ovšem nedaří oslovit ty soubory a jednotlivce, kteří se řadí k mladému netradičnímu divadlu, ty, v jejichž zájmu je spíše Šrámkův Písek, Náchodská prima sezóna nebo FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč, což je ještě pochopitelné, neboť těmto zájemcům o divadlo jeho tradiční podoba moc neříká. Že se však v soutěži neobjevují ani reprezentanti vesnického divadla, a přitom býváme na jeho národní přehlídce svědky velmi kvalitních hereckých výkonů, to nabízí další z otazníků. V soutěži Pohárku se zatím sporadicky objevují studenti dramatických oborů ZUŠ. Zejména ti, kteří pracují na rozvoji svých interpretačních schopností, aby mohli s úspěchem projít přijímacím řízením na některou z konzervatoří nebo vysokých škol (JAMU, DAMU). I těchto soutěžících je však vzhledem k počtu každoročních uchazečů o studium velmi málo. Každé ocenění ve finále Pohárku by přitom bylo Kateřina Formánková získala 1. cenu za monolog Ženy ze hry Eve Ensler Vagina monology. Foto: archiv přehlídky. pro výběrové komise zprávou o jisté kvalitě. Další otazník je tedy možno směřovat do řad pedagogů ZUŠ. Bojí se vysílat do soutěže své studenty? SČDO má také rezervy v medializaci soutěže. Finále proběhlo v obci nedaleko Olomouce, města, ve kterém sídlí regionální studia Českého rozhlasu i televize. Žádné z těchto dvou veřejnoprávních médií však nevyslalo na finálový večer svého redaktora, případně štáb. Další otazník. A položme si otázku, co taková účast v soutěži může jednotlivým soutěžícím přinést. Porota finálového kola se v průběhu semináře zabývá kvalitou vybraných předloh, jejich tématem a poselstvím, rozborem jednotlivých postav a samozřejmě všemi složkami hereckého výkonu. To vše lze přenášet do práce mateřských divadelních souborů a zkvalitňovat tak jejich činnost od zkoušek až po premiéry. Takže poslední otazník: nestála by účast v Pohárku přece jen za povšimnutí? Na závěr několik čísel a ocenění. V kategorii monolog ženy soutěžilo 5 účastnic, v kategorii monolog muži 4 účastníci, v kategorii individuální výstup s loutkou 1 loutkoherec a v dialogu 4 účastníci. V první kategorii získaly 1. cenu dvě interpretky: Marie Kratochvílová za monolog sv. Jany ze hry G.B. Shawa a Kateřina Formánková za monolog ženy ze hry Eve Ensler Vagina monology. 3. cenu dostala Jitka Mrhalová za monolog Médey ze hry Jeana Anouilha. V kategorii mužů získal 2. cenu Tomáš Běhal za monolog Jeníka ze hry Jeden den od Arnošta Goldflama. V dialogu získali 1. cenu Jana Tomanová a Jonáš Konývka za dialog Romea a Julie ze stejnojmenné Shakespearovy hry a 2. cenu Ludmila Panenková a Jitka Mrhalová za dialog ze hry Edwarda Albeeho Všechno na zahradě. Další ceny byly uděleny Janě Kyralové za vysokou úroveň interpretačních prostředků v individuálním výstupu s loutkou, Ondřeji Kopičkovi za dramaturgický počin, Miroslavě Exnerové za dramatizaci literárního textu, Ludmile Panenkové za kultivovaný mluvní a hlasový projev a Jonáši Konývkovi za mladý herecký výkon.. Ladislav Vrchovský

7 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ POPAD 2006 Tomáš Krejča v inscenaci hry Didiera Kaminky Osamělost fotbalového brankáře. Foto: Otto Smrček a Josef Šedivý. Popadu, který Amatérská divadelní asociace pořádala letos od roku 1990 už posedmnácté se o víkendu mezi 17. a 19. březnem zúčastnilo 9 souborů s 11 inscenacemi. Konal se v Zahradě, kulturním centru Městské části Praha 4. Lektorský sbor pracoval ve složení Miroslav Pokorný, Ota Smrček, Vlastimil Venclík (jen v pátek), František Zborník, tajemníkem byl Pavel Hurych, ředitelkou přehlídky pak Lenka Smrčková. Jako jeden z těchto jmenovaných se na vyžádání redaktorů AS dělím o tyto dojmy a zážitky: Celkově nejnápadnější byla slabá divácká návštěvnost. Na některých představeních tvořili lektoři spolu s pořadateli 100% publika. Především ti inscenátoři, kteří přivezli na Zahradu komedii, kde je divácká reakce nepřeslechnutelnou podmínkou pohodového představení, na to dopláceli, a jistě to mohlo mít i vliv na vyznění díla. Nápadná byla i nízká úroveň výtvarného řešení většiny předvedených inscenací. Asi je možné přijmout vysvětlení těch souborů, jež nemají vlastní domovskou scénu, a omezují tak z praktických důvodů výtvarné řešení včetně mobiliáře na to nejnutnější (co se vejde do osobního auta nebo co se dá posbírat na místě produkce), to by ale nemělo být omluvou za někdy nepoučený, jindy lajdácký přístup k vizuální podobě divadelního představení. Jako by tento díl inscenování byl jen jakýmsi nutným a nezávažným přívažkem dalších, skutečně důležitých součástí, jako je kupříkladu sdělování slovy. Jenomže na divadlo se divák dívá a rozhovory s diváky by možná mohli režiséři získat zajímavou zpětnou vazbu, co publikum na jevišti vnímá a z čeho čerpá informace pro svůj zážitek. Třeba by mnozí byli překvapeni rozdílností pohledů inscenátorů a diváků. A to mám teď na mysli jen informace dokreslující okolnosti děje (dobu, sociální prostředí, atmosféru) či organizaci prostoru jeviště jako nutnou podmínku pro dobrou hereckou práci. Nemluvím o scénografii (metaforické), která svou podobou přináší sama o sobě významy pro téma hry, pro pohyb a proměňování těchto témat. Této kritice se zčásti vymykalo řešení kostýmů. Bylo by nespravedlivé mluvit o nepečlivosti v případě pohádky Trunbezurda a Pomněnka nebo inscenace Hra lásky a náhody. Velmi zajímavý byl při čtení programu přehlídky vklad autorský. Z oněch 11 inscenací jich bylo plných pět napsáno na tělo přímo hrajícímu souboru. Upřímně řečeno, do budoucího Shakespeara se zatím nikdo z autorů předloh nedral, ale kdy se vám podaří vidět na divadelní přehlídce skoro polovinu nových, neznámých a nadějíplnících kusů? KRAJSKÁ DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA NEJEN PRAŽSKÝCH AMATÉRŮ K jednotlivým inscenacím v pořadí předvedeném a zhlédnutém: Nejznámější části Dumasových Tří mušketýrů (příjezd D Artagnana do Paříže, setkání s mušketýry, královniny trable s kardinálem a přívěsky, cesta do Londýna a zpět) přepsal do veršů člen hrajícího souboru Vladislav Pek a spolu s autory písní Markem Popem a Liborem Jelínkem se je pokusili inscenovat v souboru Expekus pod názvem Tré mušketýrů. Slovem pokusili naznačuji neúplnost a nedokonalost viděného. Verše jsou sice většinou napsané docela zručně a naznačují autorův cit pro jazyk, nepočítají však příliš s dramatickým tvarem. Opovědník vypravěč(ka) srozumitelně sděluje mušketýrská dobrodružství, postavy, o nichž se hovoří, a které rovněž hovoří, ba dokonce i zpívají, však jen více méně (to druhé častěji) ilustrují slovem sdělované. Bohužel ilustrují to bez nápadu, vtipu, invence, po jevišti se pohybují jakoby náhodou, bez zřetelného cíle, zato s nepřehlédnutelnými rozpaky, co tam vlastně pohledávají. Režisér se soustředil na autorské slovo a písně tak, že ostatní skoro pominul. Ale soubor je mladý a bude-li mít chuť opravdu dělat divadlo, tj. mimo jiné i hodně pracovat, je vše ještě před ním. Inscenování Kaminkovy Osamělosti fotbalového brankáře má u nás už svou tradici (vzpomeňme na skvělého Jaroslava Kubeše v inscenaci volyňského Studia). Je to jistě pro atraktivní látku z fotbalového prostředí i pro příběh sám, jehož ambicí není jen herecká příležitost, ale i sdělení o existenci člověka na tomto velkém globe hřišti. Tomáš Krejča se herecky popasoval se svým brankářem velmi obstojně, má na to figuru i herecké prostředky. Kde jsou, fotbalovým žargonem, rezervy inscenace? V dramaturgickém přečtení hry a její režii. Zhruba od poloviny představení, jak děj ztrácí tempo, je stále zřejmější, že spoleh na Krejčovo samozřejmé bytí na jevišti, bez výraznějšího tvůrčího výkladu a uchopení, nestačí. Najde-li pan Krejča inscenační tým, můžeme se na příští produkce jen těšit. Helverovu noc autora píšícího pod jménem Ingmar Villquist (vl. jménem Jaroslav Swieriszcz) předvedl soubor SU- MUS. Hra pokoušející se analyzovat vznik totalitního násilí (nelze nehledat synonymum v nechvalně známé křišťálové noci ), na našich jevištích ještě nepříliš frekventovaná, je napsaná sice poněkud à la thèse, dává však mimořádné herecké příležitosti svým dvěma DS Sumus Praha / Ingmar Villquist: Helverova noc. Foto: Otto Smrček a Josef Šedivý.

8 9 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO protagonistům: postiženému chlapci Helverovi a jeho nevlastní matce. Tomáš Vlček jako Helver využil šance velmi dobře. Obdařuje svého antihrdinu vnějšími znaky fyzického postižení a současně se mu daří před diváka věrohodně předestřít jeho vnitřní svět, psychickou méněcennost, jež je na straně jedné zneužitelná, na straně druhé sama manipuluje. Karla Ivany Hurychové už v přehlídkovém představení tuto sílu neměla. Drží svou postavu tak na uzdě, že unikají motivace jejího chování. Co je podstatnější, oba protagonisté hrají každý jiným způsobem, v partnerském jednání se tak často míjejí a divák přijímá vypjatý příběh hry spíše prostřednictvím replik než vlastní emocí. Nicméně režisérka Věra Mašková se utkala s náročnou látkou Villquistovy hry se ctí a divadelní poučeností. Důslednější scénografické řešení by jistě pomohlo hercům i divákovu vnímání. Naopak Hubačova Generálka Jeho Veličenstva patřila svého času mezi české divadelní hity. Je zručně napsaná, dává nejméně dvě skvělé herecké příležitosti, pracuje se stále žádanou napoleonovskou látkou. Předpoklad k inscenování je vlastně jen tento: mít typově a herecky vybavené herce pro Josefínu a Napoleona. DS Maškara to naplnil jen z poloviny. Petr Šístek je slušně vybavený herec a velmi dobře vypadající mladý muž to je dobrý vklad pro jeviště. Jen by neměl hrát generála Napoleona z doby jeho pobytu ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny, dle historie i předlohy zlomeného, starého, rezignujícího. Josefína Lucie Náměstkové je, na rozdíl od něj, uvěřitelná dramatická postava. Ale co ti dva mají spolu hrát? Koho to Josefína uzdravuje a pozvedá psychicky i fyzicky? Toho zdravím a optimismem sršícího pana Šístka??? V inscenaci se mihnou další postavy, z nichž zaujali Poppleton Marka Grulicha a Vláďa Winkler v obou ztvárněných rolích Guvernéra a Kuchaře. Zajímavý soubor, škoda té nepříliš šťastné typové volby při obsazení. Na žánrové cestě mezi TV seriálem a tragikomickou moralitou se pohybuje autorská inscenace Michala Filipa Nemocnice v podání DS Máj. Spolupráce dramaturga by určitě pomohla odstranit žánrové úlety a vyčistila by tak uchopení režijní (autor), usnadnila hercům jejich práci (od psychologického herectví ke grotesce) i pochopení publiku. Soubor disponuje některými talentovanými herci (napříč generacemi - R. Solčány, J. Šebesta, V. Jelínková, J. Hájíčková, L. Střížovská) a především jejich zásluhou byla jednoaktovka diváky DS Máj Praha / Michal Filip: Nemocnice. Foto: Otto Smrček a Josef Šedivý. kladně přijata. Druhá inscenace téhož souboru Vendula Melíšková: Co se děje na hřbitově je žánrově určená jako černá groteska. Tato rozehraná anekdota má vtip, groteskní situace, příležitost k hraní i k hraní si. Herci toho využívají v míře svého talentu. V něm a v temporytmu inscenace jsou také hranice příjemné podívané. Jediným mimopražským účastníkem Popadu byl brněnský DS TAK JO. V režii Jany Blažkové uvedl nejprve pohádku (napsanou režisérkou) Trunbezurda a Pomněnka, později pak inscenaci textu Jiřího Justa Záměna. Obě představení měla mnoho společného: Chuť mladého souboru dělat divadlo, některé talentované herecké výkony, muzikálnost, pečlivost v přípravě kostýmů (to více u pohádky), ale také režijní nezkušenost a rozpaky ve výkladu (to spíše u Záměny). Obě negativa způsobila naprosté spolehnutí na informaci sdělenou verbálně, rezignaci na dramatickou situaci, kde jevištní děj byl zprostředkováván ilustrací říkaného bez pokusů o hledání konfliktu a mimoslovní dramatické jednání. Je počestné přiznat, že pohádka se konala díky lapsu pracovníků Zahrady bez dětských diváků. Hrstka dospělých sice snaživě reagovala na výzvy ke komunikaci, ale to velikou nápomocí hercům jistě nebylo. Spojující monology (původně zamýšlené pravděpodobně jako kontaktní prostředek s dětmi) čarodějky Saralíny tak byly předlouhé a v samotném ději nakonec nejvíc zaujaly propracované (až muzikálové) kostýmy ženských pohádkových postav. Kdo si pamatuje Jiřího Justa s bratrem Vladimírem v excelentních vystoupeních jejich literárního kabaretu, nevěřil by vlastním očím. Totiž uším. J. Just použil známou povídku R. Dahla Milostná šaráda, připsal k ní nekonečně upovídaný rámec dvou českých dvojic a vymyslel překvapivou pointu. Bohužel inscenátoři nic z Justova omylu neubrali, ba naopak. Poctivě přeříkali všechny prázdné věty, jež ani k ničemu dramatickému šanci neposkytují, a v tempu zařazené dvojky plížili se k pointě. Jedinou skutečnou akcí byl dlouhý zdvojený milostný akt v přímém přenosu. Tahle brněnská parta má velký a upřímný zájem o divadlo, v herecké práci i zřejmé předpoklady. Teď by jí prospěl nějaký kvalitní divadelní kurz (co takhle Klub (nejen) mladých divadelníků na Jiráskově Hronově?), povědomí a zkušenost, co je situace, co dramatické jednání, jak hledat konflikt a pracovat s ním. To je jí potřeba jak slepici drbání (výraz mého DS Tak jo Brno / Jiří Just: Záměna. Foto: Otto tatínka). Smrček a Josef Šedivý. Tradičním účastníkem Popadu je DS Divadlo a život. Tentokrát předvedl montáž Čechovových textů pod názvem Jubileum aneb Labutí píseň Medvěda. Vedoucí a režisér souboru Vladimír Veselý inscenoval tři aktovky A.P. Čechova zčásti jako svou benefici. Proto je Labutí píseň rámcem, v němž se ocitají i aktovky Medvěd a Jubileum. Inscenace má své těžiště v herecké tvorbě a s ní stoupá i padá její úroveň i divácké přijetí. V. Veselý vnáší zřetelně do postavy starého herce Světlovidova své osobní pocity, svou současnou životní a divadelní situaci. Myslím, že jsem v hledišti nebyl jediný, kdo jen s obtížemi odděloval téma čechovovské a veselovské. Zdálo se však, že někdy to působí potíže i hereckým partnerům. V Medvědovi (V. Veselý jako medvěd Smirnov) byl z viditelného přelívání obou rolí dramatické a osobní místy v rozpacích. Jubileu dominuje Milan Špale jako Šipučin spolu s Chirinem Milana Mendíka. Tvarově se zdařila tato aktovka v Zahradě nejlépe. Všeobecně uznávaným vrcholem přehlídky se stala inscenace hry P. de Marivauxe Hra lásky a náhody inscenovaná DS Právě začínáme. Marivaux napsal svou hru inspirovanou ději,

9 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ DS Právě začínáme Horní Počernice / Pierre de Marivaux: Hra lásky a náhody. Foto: Otto Smrček a Josef Šedivý. zápletkami a postavami commedie dell arte, ovlivněnou však jazykem a uměřeností klasicismu, jako příležitost pro herce vyzrálého souboru, jako příležitost k verbálnímu i situačnímu humoru. Hornopočerničtí disponují velmi dobře vybavenými herci a v osobě Vladimíra Stoklasy i zkušeným režisérem. Z jejich spolupráce vznikla žánrově a stylově čistá komedie, v níž má své místo partnerská souhra, dovednost jednat slovem i gestem, a to ve vzácně vyrovnaném hereckém kolektivu. Nadsázka, v počátku jen nesnadno postřehnutelná, v průběhu děje pak postupně narůstající, živená především postavou Harlekýna v podání Milana Rutnera, je patrná v herectví i ve stavbě situací. Tématem inscenace tak není kritika ustálených pořádků rodinných dohod (otec přislíbí dceru synu svého přítele, aniž se ti dva mladí kdykoli předtím viděli, a bez ohledu na jejich vůli), ale radost z nalezení lásky a potěšení ze hry. Divák je ten, který ví, když postavy ještě nevědí, a herci mu s potěšením nechávají vychutnat si tuto domluvu jeviště s hledištěm. Na Zahradě měl soubor velmi vstřícné publikum (jedno z mála slušně navštívených představení), které od počátku živě s herci komunikovalo, nemusel tedy tlačit na pilu a vyrábět humor za každou cenu. Vše plynulo přirozeně a nenásilně. Riziko jednotlivých představení této zdařilé inscenace může vězet právě v nastolení příznivé komunikace. Dobové kostýmování, galantní verše upovídaných dam, autor tohoto článku se přiznává dobrovolně, že mu trvalo několik minut, než si našel k inscenaci cestu ( Tohle se mi přece nemůže líbit! ). Omlouvám se dodatečně za nevstřícnost. Tleskal jsem pak silně. Závěr přehlídky obstaral symbolicky poslední autorský opus. Miroslav Kantek napsal pro DS Natěsno Plus hru Všechny dámy (by) vraždily. V programu ji charakterizoval slovy: Bláznivá komedie s detektivní zápletkou z prostředí sociálního zařízení pro pány (bordelu), kde jsou mužští klienti okrádáni speciálním způsobem. A opravdu, dostavily se na jevišti dámy různého typu a chování, dámy s různou motivací, dámy však se stejným řemeslem (včetně bordelmamá, neboť v těchto institucích prý stále ještě platí, že vedoucí jde příkladem). Dostavil se též detektiv představovaný samotným autorem, dostavil se podnikatel, nesmělý milovník a vietnamský podnikatel. Též byly přítomny písně. Potíž tkvěla v tom, že se nedostavil inscenační antibordel neboli pořádek: Že každá dáma hraje trochu i více jinak, nakonec tolik nevadí, jde přece o bláznivou komedii a každá holt jde na ty své šuplíky jinudy, že se motivy opakují bez ozvláštnění znovu a znovu, už vadí, protože brzy začne být v ději vše jasné a natahující se příběh bez překvapení začíná nudit, že se zpívá s playbackem by divák přijal, kdyby to nahráli titíž herci, co jsou na jevišti. Tady začíná značný problém inscenace. Žánrově jde spíše o jakousi revue, kde jednoduchý příběh bývá záminkou ke zpěvu autorských písní (my starší si to z hnutí malých scén 60. a 70. let pamatujeme), mezi nimi chytrý humor a třeskuté situace (dle letory autorů), co je však podmiňující musí to být teď a tady! M. Kantek chce víc. Chce mít detektivní příběh, pokud možno se všemi jeho charakteristikami, chce v něm mít humor a písně. K tomu všemu nakročil, ale nic z toho není dotaženo tak, aby se mohl divák upnout, tím klíčem to otevřít a pak se jen těšit. Jevištní složky tu jsou k sobě přiřazovány, aniž by se vzájemně doplňovaly a obohacovaly. Ale přiznejme závěrem, kdy a kde vás, pánové, pozvou na divadelní novinku rovnou do veřejného domu? POPAD naznačil leccos z letošní pražské divadelní úrody. Především je to chuť hledat vlastní cesty, chuť chvályhodná. Proti tomu však stojí často nepečlivost a snad i malá poučenost. Jedno bez druhého ale nemůže přinést úspěch. Básník Miroslav Holub charakterizoval v jednom svém textu talent jako schopnost soustředit se přesně k jedné věcí a dotáhnout ji do konce. My divadelníci někdy vnímáme talent jen jako boží dar, s nímž už se pak nějak vystačí. Dávám tu Holubovu myšlenku k zamyšlení. Něco na ní bude, když to řekl básník František Zborník KARLÍNSKÁ TŘÍSKA 2006 NASTOLENÝ TREND POKRAČUJE Výrazné autorství, které se promítá do všech inscenačních složek, bylo dominantním rysem i letošní přehlídky Karlínská Tříska, která se konala již po šesté v Karlínském Spektru ve dnech března 2006 v již tradičně bezchybné organizaci místního DIVADLA (bez záruky) PRAHA. Divadelní soubory z Prahy či blízkého okolí se ze známých důvodů mohou jen těžko pouštět do titulů tzv. tradičního divadla, chtějí-li oslovit širší divácké spektrum. Hledají tak předlohy méně frekventované nebo se pouštějí do dramatizací literárních předloh, jejichž témata je osloví nebo se dokonce pokoušejí o vlastní tvorbu. Je to v tomto regionu jistě trend zdravý a správný, chce-li si zde amatérské divadlo vydobýt své místo, a na Karlínské Třísce jej můžeme prokazatelně pozorovat již několik ročníků. Letošního karlínského klání se zúčastnilo celkem jedenáct inscenací, z toho čtyři se ucházely o postup na Popelku Rakovník, národní přehlídku činoherního divadla pro děti a ostatní o účast na FEMADU Poděbrady/ Divadelní Třebíči Je nesporně pozitivní, že výše zmíněné autorství se promítlo i ve všech čtyřech inscenacích určených dětem, neboť v této oblasti je kvalitních předloh pramálo. Všechny čtyři soubory si totiž vytvořily svoje vlastní textové předlohy, prostřednictvím nichž chtěly vyjádřit svá témata a svůj divadelní názor. Již první soutěžní představení Divadla na houpacím koni Praha nabídlo neotřelý příběh o tom, co

10 11 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO způsobila přítomnost první žirafy na evropském kontinentě. Autoři Daniel Razím a Patrik Kubas jej nazvali Žirafí opera a jedním z jejich inspiračních zdrojů bylo dílo J. Préverta. Předností inscenace je nesporně její poetičnost a jakási lyrizující atmosféra, podpořená kvalitní scénografií (včetně vyřešení postavy Žirafy). Největší otazníky však přinesla žánrová a stylová nevyjasněnost, monotónní rytmus a nevyhrocenost dramatických situací. Na to, že se jedná o začínající soubor, jsme však byli svědky divadelní práce, která by v budoucnu mohla přinést velmi dobré výsledky. Že je stále co objevovat v divadelní tvorbě pro děti, přesvědčil všechny DS Dodo Praha, který zalovil ve vodách nonsensové literatury a vytvořil kolektivní dílo na motivy E. Leara s názvem Něco o Edovi. Tři protagonistky nám nabídly milé a divadelně čisté představení, které vynalézavým způsobem pracuje ve znakové rovině s rekvizitou, kostýmem i loutkou. Důležitou devízou inscenace je neotřelý a inteligentní humor, včetně improvizačních schopností účinkujících, který jistě osloví jak malého, tak velkého diváka. Je škoda, že všechny tři inscenační plány (příběh, learovské nonsensy a zcizující výstupy samotných hereček) nejsou dosud ještě důsledně odděleny (především herecky), což způsobuje zamlženost point některých situací a doplácí na to i celkový temporytmus. DDS Ty-já-tr Hrobeso Praha přijel na Třísku s další pohádkou z vlastní dílny autorů Luďka Horkého a Martina Písaříka Pověsti pro štěstí. Autoři a režisér (L. Horký) se pustili do zpracování Starých pověstí českých, které zarámovali do putování časem zprostředkovaného pohádkovou cestovní kanceláří Bejvávalo. Dominantním tématem (pro Ty-já-tr již charakteristickým) je zde hravost a spolu s ní nadhled, parodie, ironie, komentář. Inscenace určená spíše pro starší děti celkově dosahuje vysoké divadelní kvality, přesto jsou zde ne vždy zvoleny adekvátní výrazové prostředky k oddělení příběhu cestovní kanceláře a hraní si na pověsti, čímž se inscenátoři připravují o napětí a překvapení. Nedořešené zůstávají i pointy některých jednotlivých příběhů, včetně samotného závěru. Foto v titulku článku: Divadlo Esence Praha / Ivan Fried: Hrabě Špork. Foto: David Slížek. Divadlo DODO Praha podle E. Leara: Něco o Edovi. Foto: David Slížek. Divadlo na houpacím koni Praha D. Razím. P. Kubas: Žirafí opera Foto: David Slížek Vlastní textovou předlohu si vytvořil i pravidelný účastník pražských přehlídek DS Máj Praha, který je znám především svým tradičním interpretačním přístupem s řadou velmi dobře disponovaných herců. Problémy letošní soutěžní inscenace pohádky Oženíme Vratíka vycházejí již ze samotné předlohy, kterou pro soubor napsala režisérka Olga Novotná. Příběh, jehož základní rámec by mohl být nosný, je bohužel zahlcen spoustou motivů, které se objevují, ale potom se nedořešené ztrácejí, a stejně tak retardující je množství slovních informací, které příběh spíše rozmělňují, než by ho rozvíjely. Největším problémem, dle mého názoru, je pak absence konfliktu dobra a zla. Přesto nás DS Máj znovu přesvědčil o svých hereckých kvalitách. Soutěžní část inscenací směřující na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč zahájilo Divadlo Promiňte Praha převedením původně rozhlasové hry F. Dürrenmatta Dvojník do jevištní podoby. Hra má dva paralelní příběhy: V prvním postava autora přichází za režisérem a probírají, jakým způsobem autorův námět přenést na jeviště. V příběhu druhém (vnitřním), je hlavním tématem vina a nevina, a to i ve filozofické rovině. Soubor se soustředil především na tento vnitřní příběh, který je ale poměrně brzy čitelný a odhadnutelný. Až příliš brzo opustil příběh autora a režiséra, který je sám o sobě podobenstvím, neboť, podle Dürrenmatta, režisér zpočátku jeví pouze zájem profesní, teprve na konci se ho zobrazovaný příběh velmi osobně dotkne, a tím je docíleno nečekané a účinné pointy. V inscenaci Divadla Promiňte jsou oba až příliš brzy zaujati námětem autora, čímž se

11 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ ztrácí divadelní napětí. Přenos rozhlasové hry na jeviště je vždy problematický, v tomto případě to platí dvojnásob, neboť nezbytná konkretizace a vizualizace je v rozporu s jistou abstrakcí, se kterou Dürrenmatt záměrně pracuje. Bezesporu jedním z vrcholů letošní Karlínské Třísky bylo představení Groteska souboru De Facto Mimo Jihlava. Jak už název napovídá, jihlavští se tentokrát nechali inspirovat němým filmem a vytvořili řadu zdařilých skečů, ve kterých ovšem lze vystopovat tematickou linku: pásma Četníka, Trestance, Plačící zhrzené dívky atd., která se pak protnou v boji o přízeň Dívky. Režii (Martin Kolář) se podařilo zvolit přesnou míru nadsázky a stylizace, která nejen kopíruje němé filmové grotesky (včetně charakteristické hudební složky), ale dokáže filmovou poetiku povýšit na poetiku divadelní. Publikum se velmi bavilo a sledovalo vyrovnaný herecký kolektiv, který tentokrát prokázal i vysoké pohybové kvality. Je pravda, že ke konci inscenace již pozornost poněkud slábla, především kvůli stereotypně opakujícím se honičkám a kvůli přece jen méně vynalézavé dortové DeFactoMimo Jihlava Martin Kolář: Groteska Foto: David Slížek DS Máj Praha / Olga Novotná: Oženíme Vratíka. Foto: David Slížek. Příjemným překvapením bylo pro všechny vystoupení DS TotO Praha, který se pustil do nelehkého úkolu a představil se vlastní dramatizací strašidelné povídky N.V. Gogola Vij. Haně Jůzlové se podařilo v dramatizaci obsáhnout všechny přednosti původního díla. Neotřelý a dramatický příběh s magickými prvky, pro Gogola tak typickými. Student bohosloví Choma je konfrontován s postavou Čarodějnice, brání se jí a přitom ji ne zcela úmyslně zabije. Není potrestán, avšak začne ho užírat vlastní svědomí, a to právě proto, že přes své vzdělání použil fyzických prostředků. Samotná inscenace (režie H. Jůzlová a kol.) je pak vzpomínáním na Chomův příběh, ke kterému si ostatní postavy přidávají další motivy dle své vlastní fantazie a ten tak dál narůstá o nové skutečnosti a je zahalen čím dál větší magičností. Nejproblematičtěji se v inscenaci jeví postava Vypravěče, který je zároveň i postavou příběhu, avšak tyto dvě roviny nejsou dostatečně odděleny, a tím se divákovi zbytečně zamlžuje již tak nejednoduchý příběh. Rovněž není inscenačními prostředky dostatečně patrné, zda postava Čarodějnice je reálná, tudíž patrná pro všechny, nebo zda je pouze výplodem fantazie ústřední postavy, což ve struktuře inscenace hraje poměrně podstatnou roli. Rovněž scéna v hospodě trpí místy zbytečnou mnohomluvností a jistě by jí prospělo krátit. Přesto jsme viděli inscenaci, jejíž doménou byla magická atmosféra a ve které jsme se setkali kromě jiného s vyrovnanými hereckými výkony. K tomu nejlepšímu, co jsme mohli v Karlíně zhlédnout, patřila rozhodně inscenace Zabiják Joe autora Tracyho Lettse v podání DS Scéna Kralupy nad Vltavou. Silný příběh, který nese prvky černé komedie a odehrává se v současnosti v americkém Dallasu, se podařilo kralupským přehledně a zaujatě převyprávět. Režisérka Michaela Kuptíková rozvíjí systematicky téma odosobnění dnešního světa, neschopnosti komunikace a vyprázdněnosti vztahů. Prostředky psychologického realizmu až naturalizmu (včetně scénografického řešení) se jí podařilo udržet po celou dobu žádoucí napětí. Velkou předností je pak skutečnost, že se režisérka opřela o velmi vhodně zvolené herecké typy a naložila na ně přesně tolik, kolik (zde zákuskové) bitce. V tomto případě jsme byli svědky inscenace ryze autorské a to ve všech směrech. Láska je zřejmě ústředním tématem souboru Drmol Praha, který se nám po loňském Tracyho tygru letos představil s inscenací vlastní dramatizace Jarní vody podle I.S. Turgeněva. Scénář látku přehledně zpracovává a dává řadu možností k inscenování. Soubor si zvolil princip, ve kterém ústřední postava Vypravěče na svůj milostný příběh vzpomíná a komentuje jej. Je škoda, že právě tato postava, přes nesporně silné momenty, spíše předjímá, jak ta která situace dopadne, než aby jí byla zaujata a vytvořila si k ní konkrétní vztah. Tím by se jistě posílila rovina dramatická na úkor vyprávěcí. V příběhu, který nese baladické prvky, působí nejpřesněji pasáže, kde je využit divadelní znak a náznak. Naopak tam, kde režie preferuje realizmus, dochází až k neúnosnému popisu. Hercům neprospěla ani poměrně zmatená organizace jevištního prostoru. DS TotO Praha / N.V. Gogol: Vij Foto: David Slížek

12 13 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO dob než z období baroka, tj. včetně toho, jak takto smýšlející člověk naráží na malost okolního prostředí a na mocenské poměry. To vše je patrné. Problém však spočívá v tom, z jakého úhlu pohledu je toto téma nahlíženo. Máme-li vše vidět úhlem pohledu hlavního hrdiny, není nám toto inscenačně dostatečně ozřejměno. Máme-li vše sledovat jako pozorovatelé, pak nejsou dostatečně budovány dramatické situace a o většině motivů se dozvíme pouze ze slovní informace, což může vést až k nežádoucímu popisu. Např. expozice příběhu odkazuje k tomu, abychom se na vše dívali s nadhledem, což se ale v průběhu inscenace promění, a zdá se, že vyprávění o Šporkovi je myšleno zcela vážně. Tím není jasně určen klíč, podle kterého máme inscenaci chápat, a uniká nám řada souvislostí (příběhových i inscenačních). Přes mnohé přednosti, které inscenace ukázala, jsme byli tentokrát svědky rozporuplného vyznění. DDS Ty-já-tr Hrobeso Praha / Luděk Horký: Pověsti pro štěstí. Foto: David Slížek. DS Scéna Kralupy nad Vltavou Tracy Letts: Zabiják Joe Foto: David Slížek herecky unesou. Z vyrovnaného souboru na sebe nejvíce upoutala Helena Plicková jako Vicki (patrně nejlepší herecký výkon celé přehlídky). Škoda jen několika šumů v závěru inscenace (dostatečně neakcentovaný důvod, proč se Vicki rozhodne zastřelit svého bratra, nejasná reakce Joea na zjištění, že s Vicki čeká dítě). Divadlo bez zábran Praha se představilo v Karlíně již po třetí a nutno říci, že, bez nadsázky, divadelně roste. Tentokrát se soubor rozhodl pro divadelní verzi známého románu Michala Viewegha Účastníci zájezdu ve vlastní dramatizaci. Nesporným kladem inscenace je přesně diferencované a jasně rozlišené panoptikum účastníků zájezdu v první polovině inscenace, kde je vhodným a vynalézavým používáním divadelní zkratky docíleno žádoucí nadsázky a humoru. Zásadní problém nastává v polovině druhé, kde se již se zmíněnou zkratkou tolik nepracuje a příliš se rozehrávají problémy jednotlivých postav a kde i herectví upadá do nežádoucí psychologie. Divák se již nedozvídá žádné nové informace, ztrácí se tudíž napětí a upadá temporytmus. Není pak zcela patrné, hraje- -li se skutečně o panoptiku účastníků zájezdu (čemuž odpovídá i zkratka, znak, hyperbola a kde je přijatelné, aby muži hráli ženské postavy) nebo o příběhu Jolany, který se ve druhé polovině rozehrává ze všech nejvíc. Onomu účinnému principu jistého leporela odpovídá i vhodně zvolená scénografie, která je založena na variabilním používání bílých plastových židlí, jimiž lze téměř okamžitě změnit prostředí, čehož režie vynalézavě využívá. Vlastním textem se letos prezentoval tradiční účastník Třísky Divadlo Esence Praha. Inscenace Hrabě Špork autora Ivana Frieda je bez pochyby zajímavá a ambiciózní, charakteristická pro soubor typickou poetikou, která se projevuje nejen v herectví, ale i v hudebním plánu, scéně a kostýmech. Na základě zhlédnutého soutěžního představení se inscenace zdá být snahou představit postavu hraběte Šporka jako renesančního člověka se vším, co k tomu patří, a co dobře známe i z jiných Divadlo bez zábran Praha Michal Viewegh: Účastníci zájezdu Foto: David Slížek Na závěr mohu směle konstatovat, že Karlínská Tříska 2006 jako celek potvrdila trend ročníků minulých a že drtivá většina amatérských divadelníků pochopila, že chce-li se v tomto regionu prosadit, musí divákovi nabídnout takové divadelní zážitky, se kterými se jinde nesetká. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowska, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková a Milan Schejbal nominovala na Popelku Rakovník 2006 inscenaci Něco o Edovi DS Dodo a na prvním místě doporučila Pověsti pro štěstí DS Ty-já-tr Hrobeso. Na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006 pak nominovala inscenaci Zabiják Joe DS Scéna Kralupy nad Vltavou, na prvním místě doporučila Divadlo TotO s inscenací Vij a na druhém místě Divadlo bez zábran a jejich inscenaci Účastníci zájezdu. Programové radě Národní přehlídky pohybového divadla Otevřeno Kolín doporučila zařadit do programu inscenaci Groteska divadla De Facto Mimo Jihlava. Milan Schejbal

13 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK WINTRŮV RAKOVNÍK 2006 CESTA OD KVANTITY KE KVALITĚ Letošní ročník Wintrova Rakovníka, který se konal ve dnech , potvrdil nejvýraznějším způsobem trend posledních let, který by se dal nazvat jako cesta od kvantity ke kvalitě. Nekompromisním sítem předvýběru na tuto krajskou přehlídku neprošlo několik inscenací, které nesplnily kritéria daná významností divadelního festivalu tohoto typu. Díky tomu jsme sice měli možnost vidět na jubilejním XXX. ročníku přehlídky s výběrem na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč pouze pět soutěžních inscenací (původně jich mělo být šest), ale zato všechny bez výjimky přinesly nespornou divadelní kvalitu. Tak lze směle konstatovat, že letošní rakovnický festival nesl jako celek vysokou pečeť kvality. Přitom každá z inscenací přinesla osobitý způsob divadelního vyjadřování, a tak byly zastoupeny prakticky všechny trendy, které v současnosti prezentuje amatérské činoherní divadlo. Mám tím na mysli širokou škálu výrazových prostředků od tzv. tradičních postupů interpretačního divadla na jedné straně, až k zásadnímu autorskému vkladu ve všech složkách na straně druhé. Zatímco v posledních několika ročnících jsme se setkávali především se stále kvalitnější dramaturgií, ale samotná jevištní realizace pokulhávala, jsem přesvědčen, že letošní přehlídka ukázala na markantní posun při tvůrčím uchopení předloh, především ze strany režie, a to při zachování dramaturgické náročnosti. Neznamená to, že se vždy vše povedlo bez problémů a že jsme vždy byli svědky dokonalého jevištního tvaru, ale mluvím především o základním divadelním uvažování. Již úvodní inscenace Wintrova Rakovníka 2006 jako by předznamenala celkový charakter přehlídky. Komorní studio Áčko Benešov nám nabídlo text z nejklasičtějších, Molièrova Lakomce s podtitulem Chyťte zloděje!, avšak ve značně osobitém pojetí. Režisér, profesionální herec a pedagog Miroslav Dvořák uvádí inscenaci expozicí, v níž Harpagon usíná a poté, jakoby ve snu, pronáší svůj nejslavnější monolog o ukradené kasičce. A od tohoto momentu se pak AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ odvíjí celý Molièrův příběh jako sen hlavního představitele. V úvodu se také exponuje postava Penízek (sličná dívka v černém), která na konci příběhu odvádí blaženého Harpagona do finančního nebe. V úvodu i na závěr zazní známá replika z Leoncavallových Komediantů Finita la commedia! Zmíněný prolog i epilog odkazují ke zvolenému inscenačnímu klíči. Režisér hru doplnil rozličnými klasickými hudebními čísly (od zmíněných Komediantů přes proslulou Beethovenovu Pro Elišku, až k operetnímu kankánu), která podtrhují obrazové ztvárnění jednotlivých situací a nahrazují emocionální rovinu hereckého projevu. Například vnitřní tragika Harpagonovy ztráty kasičky je podtržena slavnou árií Směj se, paňáco, milostný dialog Valéra a Elišky doprovází klavírní skladba Pro Elišku atd. V těchto pasážích je benešovská inscenace nejpůsobivější, značné problémy (a to režijní i herecké) však přinášejí situace, ve kterých režie nenalezla adekvátní obrazové řešení a ve kterých musejí postavy jednat v řádu činoherního divadla a kde se nevystačí s pouhou emocí (výslech Jakuba, dialog Kleanta a Elišky s Harpagonem o vdavkách atd.). Nejproblematičtěji se výše zmíněná stylizace ukazuje na titulní postavě Harpagona, kde redukce na jedinou výrazovou polohu jeho lakoty (slovní sdělení) způsobuje, že postava se jeví zploštěle a monotónně. Přes řadu problémů a nedůsledností jsme viděli zajímavý a neotřelý pokus benešovského souboru o uchopení tradiční látky, navíc ve funkční a esteticky neotřelé scénografii. Z úplně jiného divadelního soudku bylo představení Divadelního spolku Tyl Říčany Dovolená s rizikem autora Davea Freemana. Jedná se o typickou současnou frašku z anglosaské provenience, která má nápaditou a nosnou výchozí situaci a řadu předností (např. simultánní scéna), ale trpí přílišnou mnohomluvností a ústřední motiv je zbytečně rozmělňován mnoha odbočkami, které nepřinášejí nic nového pro samotný děj a jejichž humor je minimálně problematický. Přes některé dramaturgické úpravy se souboru nepodařilo všechny nástrahy textu eliminovat v plné šíři, a to se projevilo i při samotné jevištní realizaci. Režie (Radana Šimčíková) se pokusila textovou předlohu poctivě přenést na jeviště, ale příliš jí důvěřovala. Text sám o sobě svádí k nežádoucí psychologické motivaci postav, což odporuje žánru frašky, takže jsme často byli svědky vnější charakterizace postav a vztahů, místo abychom se bavili situacemi, do kterých se tyto postavy dostávají. To vedlo k celkově výrazně pomalému tempu, nehodícímu se ke ztřeštěné komedii, a byla tím oslabena i záměrná zpomalenost vrátného Komorní studio Áčko Benešov / J.B. Molière: Lakomec. Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška. DS Tyl Říčany / Dave Freeman: Dovolená s rizikem. Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška.

14 15 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO Karaka v rozkošném podání Miloše Kulhana, která by jinak mohla tvořit komický kontrast. O současném způsobu inscenování her z odkazu Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka se vede řada diskuzí. V zásadě jde o to, zda tyto texty radikálně aktualizovat, či je inscenovat s pokorou a vědomím, v jakých společenských a divadelních souvislostech byly napsány. DS Jiřího Voskovce Sázava se vydal druhou z těchto cest a v případě hry Caesar udělal moc dobře. Jejich inscenace má dvě základní devízy. Tou první je, že se režisér a zároveň autor úpravy Jiří Janoušek nesnažil hru násilně zesoučasňovat, pochopil ji v její jisté (z dnešního pohledu) naivitě, kterou spolu se všemi jevištně podpořil, a podařilo se tak upozornit na stále trvající aktuálnost hry. Především scéna v senátu působí tak, jako by ji V&W napsali dnes. Druhou obrovskou předností je fakt, že se přestavitelé Bulvy (Luboš Malý) a Papulla (Oldřich Randula) v žádném případě nesnažili kopírovat nezaměnitelnou dvojici Voskovce a Wericha, šli svou vlastní cestou a dokázali svým autentickým jevištním pojetím vytvořit adekvátní ekvivalent. Jisté problémy je možné vidět především v úvodu inscenace, kde přílišné rozehrávání charakterů postav (Kleopatra, Ratata atd.) spíše škodí přímočaré satiře, než by jí pomáhalo. Stejně tak tanečním číslům by prospěly větší nápaditost a nadhled. I tak nám sázavští svým, v tom nejlepším slova smyslu pokorným přístupem DS Jiřího Voskovce Sázava Jiří Voskovec, Jan Werich: Caesar Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška Malé divadlo Kolín / Agatha Christie: Krysy na pláži aneb Detektivní variace Foto: Milan Strotzer postav. Šťastně se nejeví ani přílišné upozorňování na klíčové momenty detektivní zápletky (včetně zvukových akcentů). Předností této aktovky však zůstává velmi solidní herecká úroveň všech protagonistů, z nichž na sebe nejvíc upozornila Lada Austová v roli Sandry Grayové. Přes uvedené problémy nám kolínští nabídli divadelně inteligentně vystavěné a dva důsledně odlišné pohledy na detektivní žánr. Na závěr letošního Wintrova Rakovníku se představil domácí Divadelní spolek Tyl Rakovník, který si vytyčil úkol nemalý: převést na jeviště kultovní román Zdeňka Jirotky Saturnin. Hned v úvodu je nutné zdůraznit, že se tohoto nelehkého úkolu soubor zhostil více než dobře. Prvním velkým vkladem je samotná dramatizace Adama Doležala, který naštěstí rezignoval na převedení celého Jirotkova díla na jeviště, ale vybral si situace divadelně nosné, které svázal postavou Vypravěče, a tak se mu podařilo dokázali, že se i dnes dají ve hrách V&W nalézt nečekané hodnoty. Dvě aktovky (Na pláži a Krysy) královny detektivky Agathy Christie nám předvedlo Malé divadlo Kolín pod společným názvem Krysy na pláži aneb Detektivní variace. A skutečně šlo o dva různé pohledy na detektivní žánr, neboť zatímco v první aktovce Na pláži využil režisér Martin Drahovzal principy komediální nadsázky až fraškovitého charakteru, v aktovce druhé se pokusil o tvar psychologického dramatu na detektivním půdorysu. Kolínští jsou však evidentně daleko více doma v případě prvním, kde mohou využít prvky pro jejich práci typické jako je nadsázka, odstup, zkratka atd. a kde detektivní zápletka je pouze prostředkem pro rozehrání panoptikálních komických situací a vztahů, čemuž pomáhá i stylově přesné řešení scény a kostýmů. Více problémů nastává v aktovce Krysy, kde si režie do důsledku neporadila s celkovou stavbou a postupným psychologickým odhalováním charakterů a vztahů jednotlivých DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: Saturnin. Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška.

15 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK vytvořit předpoklady pro jevištní napětí mezi rovinou vyprávění a rovinou samotných situací. Tento princip pak režie (Jiří Suk) na jevišti důsledně realizuje, k čemuž mu napomáhá nejen scénografické řešení, ale i herecká souhra všech protagonistů, která nepostrádá stylovou jednotu a čistotu. Rakovničtí vytvořili inscenaci, jejímž cílem není pouhá zábavnost, ale ve které se podařilo zachytit i nostalgicky poetickou rovinu Jirotkovy předlohy bez laciného sentimentu. Saturnin se právem stal vrcholem letošního klání amatérských divadelníků středočeského regionu. Je škoda, že se ze zdravotních důvodů nemohl přehlídky zúčastnit DS Tyl Bakov nad Jizerou s inscenací Prolhaná Ketty Maurice Hennequina. Ve zmíněné škále by to byl jistě další kamínek do mozaiky divadelního směřování amatérských souborů, neboť, podle signálů těch, kteří bakovskou inscenaci viděli, lze usuzovat, že bychom mohli vidět poctivou ukázku tradičního interpretačního přístupu ke klasickému komediálnímu textu. Jak již bylo řečeno, letošního Wintrova Rakovníku se zúčastnilo pouze pět soutěžních inscenací, což je jeden z nejmenších počtů ve dnes již třicetileté historii tohoto význačného divadelního festivalu. Je ale na druhou stranu pravda, že jsme například vzhledem k loňskému ročníku, kdy se představilo devět soutěžních inscenací, neviděli ani jediný jevištní pokus, nad kterým bychom mohli vznést pochyby o oprávněnosti jeho účasti na krajské přehlídce. Naopak, ani jedno soutěžní vystoupení letos nepostrádalo žádoucí kvalitu, a každé bylo pro ostatní divadelníky svým způsobem inspirativní. A to opravdu není málo. Přeji za sebe i za celou odbornou porotu Wintrovu Rakovníku, aby neslevoval z nastoupené cesty od kvantity ke kvalitě Je to cesta evidentně správná, kterou si festival s takovou tradicí zaslouží. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowska, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková, Milan Schejbal a Jan Šotkovský doporučila na první místě na národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006 inscenaci hry J. Voskovce a J. Wericha Caesar v podání DS Jiřího Voskovce Sázava a nominovala DS Tyl Rakovník s inscenací hry Zdeňka Jirotky a Adama Doležala Saturnin. Milan Schejbal DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: Saturnin. Foto: Jan Švácha a Vladislav Bouška. AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ VI. DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ JIHOČESKÁ KRAJSKÁ DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA Proběhla od pátku 3. března do neděle 5. března, lektorský sbor pracoval ve složení Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc, tajemník Jiří Anderle. Šest představení šestého ročníku Dačického kejklování spojovaly tři aspekty. Dramaturgický výběr kvalitních textů ve smyslu obsahu i žánrové formy; celkem slušné herecké vybavení interpretů; avšak ne zcela rozmyšlené či dotažené výkladové koncepce, což se projevilo v režijní složce. Přehlídku otevíral NaKop Tyjátr Jihlava: Jean-Claude Danaud Ach, ta něha našich dam! Eva Čurdová, Květa Přibylová a Ludmila Dostálová nejsou sice státem uznané zasloužilé umělkyně, ale jsou kvalitní markou amatérského divadla. To potvrdily či měly šanci potvrdit i tentokráte na zajímavém, provokujícím a vícevrstevnatém textu dravé comédie noir na téma emancipace, ubírající se cestou sexuálního opotřebení mužů místo sexuálního harašení, plus společenský podtext (život smrt peníze moc a jejich relativní hodnoty) v plánu dalším. To vše v provedení žen pod režijní taktovkou muže slibovalo divácký zážitek. Bohužel, režie nepostihla, a tedy neprezentovala ani příběh, ani téma v plné šíři a valérech. V hledišti jsme si sice užívali tři zajímavé studie tří ženských osobností, které však stály samy o sobě, jen volně propojené základním půdorysem příběhu. Škoda, že nedůsledností výkladu sklouzávalo třírozměrné a plastické metaforické podobenství bytí do dvojrozměrné anekdotičnosti. DDS Ty-já-tr (CO?!) DDM Praha: Georges Feydeau Dámský krejčí. Představení startovalo ve strhujícím temporytmu, který vydržel až do konce a udržoval diváckou pozornost. Tím jsme měli možnost plavit se s příběhem a radovat se z životních kotrmelců postav. Ke tvaru inscenace jako celku lze mít tři zásadní podotknutí. Dobře napadnutých nápadů je v Dámském krejčím celá řada, ale jejich realizaci by bylo vhodné dotáhnout, doladit. Komediální provedení mělo povětšinou správnou míru nadhledu v pointování humoru situačního i konverzačního; příjemně působila artistnost ve smyslu řešení situací tělesnou klauniádou; od věci nebylo ani několik nonsensových prvků, které však trpěly nesrozumitelným nastartováním, takže oč šlo, bylo zřejmé až ex post; zato zcela nepatřičně působilo pár okamžiků hrubozrnného humoru, které v salónu třicátých let nevytvořily kontrast, ale údiv, až divácký stud. Nejdůležitější však je, že představení se neotáčelo na čepu obrazu života hlavního hrdiny, ale rozpadalo se na tři příběhy, které byly volně spojeny postavami. Místo aby větrný mlýn průšvihu doktora Moulinota, ve výtečném provedení Jána Poláka, ovlivňoval okolí, vtahoval a odmršťoval nedorozumění a záměny, byly zde tři až čtyři fragmenty. Škoda. Divadelní soubor Tábor: Carlo Goldoni Vějíř. O této inscenaci bylo sice mnohé řečeno v článku o Bechyňském Perlení v AS 1/2006, ale tentokrát jsme měli možnost vidět druhou alternaci, a nutno říci, že obě jsou vyrovnané. Představení tentokrát začalo ve svižném tempu, ve kterém lehkonoze pokračovalo až do konce. Nevýhodou svižnosti bylo, že diváci mnohokrát nedostali možnost vychutnat si slovní nebo situační vtip a gag, i když byly správně nastartovány a dobře provedeny, neboť jim na konci scházely nutné es-pauzy k doznění. Na druhou stranu herci dobře vědí, co a proč hrají, neboť jsou schopni improvizovat na daný motiv, když cokoli vypadne nebo dopadne namazanou stranou dolů, ba dokonce tato extempore vyvolávala největší odezvu, neboť jim byl poskytnut dostatečný a vnitřně natajmovaný prostor pro vespolné jednání a vyznění. Též platí, že tělesná gesta komunikace, gesta významová, vztahující se jak k naturelu, tak k motivům postavy, jsou přesná a smysluplně ozvláštňují, co kdo proč dělá, jen by mohla/měla být více průběžná, a ne pouze nárazová. Od Perlení se na tvaru inscenace dále pracovalo, což se projevilo v řadě nových lazzi a zcizení. Prostě platí, že příběh (oč jde a jak to dopadne) je všem vbrzku jasný a stává se nositelem situací, na kterých nás především zajímá, jak si ta která postava se situací, v níž se ocitla, poradí. Odtud plyne identifikace diváka

16 17 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO DS Tábor / Carlo Goldoni: Vějíř. Foto: František Vejvoda. Ti druzí - Divadlo SUD České Budějovice Jean Paul Sartre: S vyloučením veřejnosti Foto: F. Vejvoda s postavami a zároveň odstup diváka od dění a následné smíchové zhodnocení zážitku. Zdá se jisté, že Josef Konrád nalezl dramaturgicko-režijní koncepci, která vytvořila dostatečně pružný most mezi tehdy a dnes, takže výběr textu i použití prvků commedie dell arte a současných lazzi je zcela na místě. Ti druzí -Divadlo SUD - České Budějovice: Jean Paul Sartre - S vyloučením veřejnosti. Jde o mladé studentské divadlo, které sáhlo po nesnadném textu, a přes rozličné nedůslednosti či nepochopení se s ním celkem porovnalo. Především v rovině verbální, kde kultivovaný jazykový projev umožnil vnímat, co protagonisté nejspíše chtěli sdělit, i když v ne zcela důsledném slovním jednáním. Sartrova existenciální premisa, že člověk jako bytost metafyzicky neurčená je svobodná, a tudíž nucena k neustálé volbě, tedy k činu, aby tímtéž činem dala svému životu smysl, nebyla příliš akceptována. Jinými slovy řečeno, postavy řešily situace života po životě kdesi v pekle převážně věcnou argumentací s občasnou emocí. Nic proti tomu, dokonce se ukázalo, že volba prostředí, kterým byla čajovna s příslušnou hudbou a vonnými tyčinkami, šla naproti principu argumentace, který se mnohokrát přibližoval rozjímání a občas i meditaci. Soudím, že takto uchopený výkladový časoprostor by pro Sartra mohl být legitimní, navíc zde byla dobře vymyšlená a tématizovaná scénografie. Zásadní roli v ní hraje čajová konvice - život a poslední šálek čaje - zbytky vědomí, aby pak na konci vyprázdněné šálky pekelný číšník naložil do kočárku a odvezl do Inu, nejspíše k reinkarnaci. Avšak podobně jako předkládání argumentů suplovalo slovní jednání a rozhodování, tak metaforické a metonymické možnosti scénografie nebyly využity, ba spíše opomíjeny. Přesto platí, že se jedná o zajímavou inscenaci. DS Vltavan - Týn nad Vltavou: Jiří Brdečka - Limonádový Joe. Jak dnes provést tento kousek a neopisovat od filmu, který je vtisknut do myslí diváků? Jedna z možností je, že se zapomene na původní divadelní hru, a naopak se do inscenačního tvaru zakomponují všechny filmové odkazy, přímé citace písňové, textové i situační, a za princip se zvolí parodická parodie. Zní to podivně, vím, ale přesto lze říci, že Týnským zvolený přístup celkem vycházel. Dokonce do něho vtáhli další inovace z jiných westernů, dnešních reklam a ptydepe jazyka TýVý redaktorů. Hrálo se ve scénografii Luďka Švehly, která svou jednoduchostí a schopností okamžitě navodit časoprostor situace šla zparodované parodii naproti. V důsledku se jednalo o lidové divadlo v dobrém slova smyslu, což potvrzovaly i nechtěné karamboly, které však herci zvládali s bravurou, až se zdálo, že přesně to, co se stalo, se stát mělo. Problémy aneb co lze vylepšit a dotáhnout: A) Hrobník, co průvodce dějem, je v podstatě klasický Opovědník z barokních her, a měl by mít zásadně větší nadhled, být skutečným tutorem nás diváků, neboť vše ví a zná, a navíc má na každého a na cokoli funebrácký metr - jeho provedení je však příliš upozaděno. B) Najít přístup k playbackům, neboť se zdá, že se zpívající berou vážně, což potom působí nepatřičně. DS J.K. Tyl, o.s. - Divadlo E.ON a DDM - České Budějovice: Daniela Fischerová Princezna Turandot. Valná část mladých interpretů stála na jevišti poprvé. Nutno říci, že to nebylo příliš poznat, a pouze promluvy postav vykazovaly zásadní nedostatky co se řeči jako DS J.K. Tyl Divadlo E.ON a DDM České Budějovice Daniela Fischerová: Princezna Turandot Foto: František Vejvoda výrazového prostředku týče. Předností byly výstižné a esteticky stylizované kostýmy a též scénografický princip, který však více připomínal stěhování nábytku než významovou akci, scénu sice připravovaly správné postavy, ale bez vztahu k tomu, co dělají. Kamenem úrazu bylo nedostatečné režijní přečtení či provedení scénickým výkladem. Výsostné téma o převaze vůle k moci nad láskou, či o tom, že jedna věc je předkládaný obraz reality a druhá věc skutečné pozadí téže reality, se tak proměnilo ve fleše zachycující více orientální pohádku s nečekaným závěrem, než stále platné podobenství. Avšak, jde o první inscenaci uskupení E.ON, a tak se nechme překvapit. Na Národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč byla doporučena inscenace DS Tábor Carlo Goldoni: VĚJÍŘ. Programové radě Náchodské Prima sezóny jsme doporučilis do širšího výběru inscenaci od Ti druzí- Divadlo SUD - České Budějovice - Jean Paul Sartre: S vyloučením veřejnosti. Zatím co jsme se radovali z uměn divadelních, Dačice totálně zapadaly sněhem. Vladimír Zajíc

17 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ HORAŽĎOVICE 2006 DOBRÁ PŘEHLÍDKA V pořadí třiadvacátá západočeská oblastní přehlídka určená činoherním souborům Plzeňského a Karlovarského kraje se uskutečnila ve dnech března 2006 na tradičním místě (Kulturní dům Horažďovice) s tradičními pořadateli (Kulturní středisko, SČDO a Plzeňská neprofesionální scéna). Ještě několik dnů před začátkem to vypadalo na rekordní počet inscenací. Nakonec jich bylo pouze sedm. Na rozdíl od minulých ročníků tentokrát převažovaly soubory Karlovarského kraje (pět), dva zbývající přijely (jak jinak!) z Plzně. Za plus letošní přehlídky lze považovat dramaturgii. Z autorské dílny souborů vzešly tři tituly, z toho jeden byl dramatizací literární předlohy. Jeden titul představoval českou premiéru na amatérském jevišti (Drábkovy Hořící žirafy v podání karlovarského D3). Dvakrát se objevila současná anglická dramatika - hořké komedie P. Marbera a D. Eldridge. Takže pouze Horníčkův Slaměný klobouk lze považovat za tradiční kus. Dobré herecké výkony bylo možné najít až na úvodní mladičký soubor v každé inscenaci. I to bylo jednoznačně kladem této přehlídky. Je proto jen dobře, že stále více diváků nachází cestu do hlediště přehlídky, a že většina souborů zůstává po celou dobu, takže akce může naplnit své poslání být setkáním amatérských divadelníků tohoto regionu, být prostředkem jejich kultivace. Jako Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary N. Tichonov, M. Šolochov, L.N. Tolstoj: Koně Foto: Hana Šiková doklad oprávněnosti tohoto tvrzení mohu uvést zájem souborů o rozborový seminář, tj. o hodnocení dalších inscenací. Chci pochválit místní horažďovický soubor Tyjátr, který díru vzniklou nečekaným odřeknutím souboru pohotově vyplnil představením své loutkářské složky. I ve své 161. sezóně divadlo v Horažďovicích žije. DS Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov přivezl vlastní hru V našem městě volně inspirovanou baletem Coppélia. Soubor sotva odrostlý Dětské scéně zpracoval příběh skupiny mladých lidí, která se musí vyrovnat s příchodem cizí dívky. Příběhu i jeho jevištnímu zpracování chyběly kontrasty a také emotivní hloubka, která by odpovídala na otázku, jaký vztah mají aktéři k tématu lásky, zrady a přátelství, jež by jim mohlo být blízké. Pro čtyři dívky a čtyři chlapce i jejich pedagožku L. Veličkovou to bylo zatím nad jejich možnosti. Nový divadelní soubor Bez_e_ všeho ze Sokolova, který se vydělil z Divadla bez zákulisí, nastudoval hru Patricka Marbera Na dotek a nazval ji Akvárium. Milostná rošáda čtyř hráčů, kteří se zraňují s předstíraným chladem a cynismem, byť ve skutečnosti takoví nejsou, je postavena na čtyřech postavách. Nikdo z nich není oběť ani vítěz. Každá má své viditelné rysy a svá skrytá tajemství. Text se v druhé polovině láme, neboť se vytrácí příběh. Ani sokolovští toto úskalí nedokázali překlenout, a navíc nemají zcela vyrovnané hráče. Nejlépe vychází Alice Alžběty Somorovské. Hra Davida Eldridge Pod modrým nebem staví podobně jako Marber na střetnutí snů o životě tří mužů a tří žen s frustrující realitou. Tři aktovky volně spojené základním tématem a navazující na sebe v čase, místě a některých postavách si vybralo PODIVIDLO ažaž Aš. Soubor zradilo typologické obsazení některých postav a jeho výpověď zůstala v půli cesty. Chybí jí především vnitřní psychologická pravdivost. Realistické zpracování navíc neodpovídá žánru velmi hořké komedie. Soudím, že dramaturg i režisér věděli, jakou látku mají v ruce. Jeden z nich, Petr Vojkůvka, podal totiž v postavě Grahama velmi dobrý výkon. Divadlo Dialog Plzeň se v poslední době vydalo na cestu neverbálního divadla. Po takto zpracovaném Přeletu nad kukaččím hnízdem se ve spolupráci s mimem a režisérem Michalem Hechtem pustilo do vlastní autorské předlohy nazvané Plakát Dory Gray. Volná reminiscence na Obraz Doriana Graye Oscara Wildea je originální výpovědí o světě showbysnysu, kde člověk ztrácí duši. Pohybové a výtvarné obrazy jsou emotivně působivé především tam, kde soubor a M. Hecht našli pohybové nápady. Až se inscenace zbaví nečistot v podobě posunčiny, zpřesní se technicky (stínohra) a také stavebně (např. pokud divák nepostřehne hlavní postavu v davu obdivovatelů pophvězdy, propásne klíč k celému příběhu), vykročí možná k úspěchu. V pořadí čtvrtá inscenace nazvaná Koně Studia Divadla Dagmar Karlovy Vary byla absolutním vrcholem přehlídky. Dramatizace tři povídek ruské provenience (N. Tichonov: Čert, M. Šolochov: Hříbě a L.N. Tolstoj: Cholstoměr) je scénickou koláží s jasnými tématy, která svět koní vztahuje na náš lidský svět. Např.

18 19 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO patrně nejvíce emotivní příběh hříběte vypovídá o smyslu oběti života pro život někoho jiného. Režie Hany Frankové s choreografií syna Jana Hniličky rafinovaně pracuje se čtyřmi plány: hudebním, činoherním, pohybovým a výtvarným. Každý z nich přitom plní několik funkcí. Např. hudební je jak doprovodem, tak samostatnou složkou, jež jako mezihra vytváří emotivní a zároveň dramatickou atmosféru. Pohybový plán je nepopisný, jako zkratka příběhy rytmizuje a zároveň je znakový. Inscenace má formu epického divadla, jehož jednotlivé sekvence jsou jevištními metaforami s prvky obřadu. Tak také začíná. Charakteristickým znakem je také napětí mezi hercem v akci - koněm a chórem, z něhož se protagonisté vydělují. Drobné rezervy má inscenace v těch pasážích, které více spoléhají na slovní vyjádření a málo pracují s dalšími složkami. Studio Dagmar získalo hlavní cenu přehlídky, řadu individuálních cen a bylo nominováno na národní přehlídku. Hořící žirafy Davida Drábka si vybralo Divadelní studio D3 Karlovy Vary. Drábek, který patří do nové vlny české dramatiky, nepíše klasická dramata. Své hry, které programově ve všech složkách pracují se surrealismem, reálnými prvky fungujícími v absurdních souvislostech a zvláštním metaforickým a obrazným jazykem, staví jako sled kabaretních čísel, jako velké křiklavé koláže. Jsou obludnou výpovědí o světě, v němž se člověk místo citů a vztahů obklopil mýty a představami. Jeho hry vyžadují simultánní scénu a rychlé střídání - prolínání jednotlivých obrazů. Drábek nekreslí figury, situace, on si s nimi pohrává. Režisérka TŘI Z PĚTI A ZÁZRAK NAVÍC 2. LOUNSKÉ DIVADLENÍ Hlediště nádherného Vrchlického divadla v Lounech bylo 10. března 2006 v 17 hodin zaplněné do posledního místa. Nezbylo než nasadit přístavky. Na jevišti stanuli ředitel lounské divadelní stagiony Vladimír Drápal a starosta města ing. Jan Kerner, aby zahájili 2. ročník Lounského divadlení, krajské postupové přehlídky činoherního a hudebního divadla. Zahajovací akt byl i příležitostí k tomu, aby přestřižením pásky otevřeli nejen přehlídku, ale také cestu nově vytvořeného souboru Nového divadla Louny, který vznikl po místním divadelním ochotnickém prázdnu zvícím čtvrt století. Pak už jen Pavel Macák ze spolupořadateského Rádobydivadla Klapý vysvětlil, proč se ocitáme na 2. ročníku, když ten loňský byl nultý a představil odbornou porotu (Petr Michálek, Milena Nečesaná, Milan Strotzer, Ladislav Valeš, Milena Zikmundová). Třídenní přehlídka pěti souborů a jejich inscenací mohla začít. Divadlo bez_e_všeho Sokolov / Na motivy hry Patricka Marbera Na dotek: Akvárium. Ze stejné inscenace je snímek v titulku tohoto článku. Foto: Hana Šiková. Petra Kohutová a soubor předlohu dobře sice přečetli, avšak na onu potřebnou lineárnost nenašli vždy odpovídající technické řešení. Přesvědčivější je inscenace v rovině obludné a strašných vizích světa, který nemá naději (nepřináší ji ani dítě), než v kontrastní rovině kabaretu. Zaujali představitelé Pána a Paní (Viktor Braunreiter a Lili Weinlichová). Posledním kusem přehlídky byla Horníčkova fraška Slaměný klobouk v podání DS Jezírko Plzeň. Pro velký soubor Jezírka, který může postavit alternaci pro všechny hlavní figury a má i kompars pro kankán, je Slaměný klobouk dobrým uplatněním. V letních měsících jej hrají v exteriéru, kde patrně funguje lépe. Horníček si Labichovu hru upravil původně pro sebe (chtěl hrát sluhu Felixe). Obohatil ji moderním a nápaditým slovním humorem a podstatně rozšířil o některé postavy. Soubor našel vhodné představitele všech hlavních figur a pokusil se o nadsázku. Režisér Jaroslav Pára si je dobře vědom rezerv v jevištní řeči (šumlování a polykání koncovek) i v temporytmu. Dirigovat těleso o padesáti hlavách není snadné a v tom je inscenace velmi cenná. Lenka Lázňovská Nové divadlo Louny / František Staněk podle Cabiriných nocí Federica Felliniho: Sni sladce. Bibi Marešová v hlavní roli Cabirie. Foto: Miroslav Blažek. Zahajovací představení patřilo nově se zrodivšímu ND Novému divadlu Louny, o jehož vznik se zasloužila především Bibi Marešová, herečka a absolventka pražské DAMU, žijící v Lounech, která se však profesi, kterou vystudovala, léta nevěnovala. Ke spolupráci přizvala svého někdejšího spolužáka z DAMU, nyní galeristu, režiséra Františka Staňka z Prahy. Ten pro rozjezdový opus souboru zvolil vlastní jevištní adaptaci filmového scénáře jednoho z nejvýznamějších představitelů světové kinematografie Federica Felliniho Cabiriiny noci, nazvanou Sni sladce. Převést neorealistický filmový snímek, notabene slavný a známý, na divadelní scénu, není úkol zrovna z nejsnazších, neboť jeho výrazové prostředky jsou z rodu divadlu vzdálenému. Režisér výchozí předlohu redukoval a vsadil na obraznost a atmosféru, podpořenou bohatou hudební a zvukovou složkou, spolu s tím pak na emotivní herectví představitelky Cabirie v podání Bibi Marešové (cena za nejlepší ženský herecký výkon). Nebál se použít filmovou projekci, která byla tematizovaným sestřihem dotáček a sekvencí ze známých filmů a vystoupení pěveckých hvězd, aniž by však použil cokoli z Cabiriiných nocí.

19 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Divadlo Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří Choderlose de Laclos: Nebezpečné známosti Foto: Milan Strotzer DS Klas Klášterec n. O. / A. Procházka: Přes přísný zákaz dotýká se sněhu Foto: M. Strotzer Divadlo Zdrhovadlo Klášterec n. O. Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti Foto: Milan Strotzer AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Využití obraznosti a hudby napomohlo na jedné straně překlenout povětšině začátečnické krůčky členů nově utvořeného souboru, na straně druhé působilo namnoze vnějškově. To se týkalo i scénických objektů pohyblivých vozů, sloužících k vytváření prostředí (ulice s automobilem, restaurace ). Felliniho základní příběh byl divákům sdělen přehledným způsobem, méně pak již jeho obsahové podloží. Inscenace by mohla získat na působivosti důslednější stavbou situací, zvýrazněním konfliktů (např. Cabirie versus Matylda), neméně pak prohlubováním hereckých dovedností, zejména schopností jednat slovem a průběžného jednání. Ocenění hodných hereckých výkonů by pak mohlo být daleko více, neboť soubor disponuje nejedním výborným typem. Vedle představitelky Cabirie se dostalo čestného uznání jednomu z nich, Robertu Machovi za ztvárnění role Zpěvačky Hanky. Přes vznesené otazníky a doporučení je však třeba konstatovat, že se stal v Lounech divadelní zázrak. Františku Staňkovi a kolektivu Nového divadla byla v souvislosti s realizací inscenace udělena cena za divadelní počin. Divadelní soubor Klas Klášterec nad Ohří se představil komedií Antonína Procházky Přes přísný zákaz dotýká se sněhu. Ze snad nejméně zdařilé Procházkovy textové předlohy se snažil vykřesat maximum. K tomu souboru dopomohlo uchopení komedie jako crazy, byť ne bezezbytku tak, jak se to povedlo Zdeňce Kovalové v roli Edity (čestné uznání). Přijatelný výsledek podpořila jednoduchá a při tom vynalézavá scénografie. Nelze nezmínit pěkný herecký výkon režiséra inscenace Miroslava Nyklíčka v roli Edy (čestné uznání). Viděli jsme divácky vděčné představení, které bylo pro soubor, dle slov režiséra, odpočinutím od závažnějších témat. Klášterec nad Ohří měl v Lounech dvojité zastoupení. Z šesti současných kláštereckých souborů přijelo také Divadlo Zdrhovadlo, vítěz nultého Lounského divadlení (Rolland: Petr a Lucie), s inscenací dramatizace románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. Autorem dramatizace byl režisér souboru Václav Polda. Přepis slavného románu v dopisech z roku 1782 lze označit za zdařilý, přistoupíme-li na to, že jeho tvůrci šlo především o vyjádření mravů nejvýše postavených společenských vrstev, zejména však podob lásky zhýralé a stravující i lásky chromé, slepé a nemohoucí a z toho plynoucího naučení, že tahle láska hory nepřenáší. Poldova dramatizace odhlíží od sociálně kritické dimenze románu i od otázek spjatých se společenskou emancipací žen. Konečně, toto zúžení lze chápat jako snahu o soustředění se na téma, které inscenátory zajímá právě dnes. S tím souvisí i redukce postav příběhu, a to i takových, které jsou v románové předloze důležité (paní de Rosemonde, paní de Volanges aj.). Méně pochopitelné ale je to, že se dramatizace zřekla vyostření osudů jednotlivých protagonistů románového příběhu. Zůstává pouze tragický souboj vikomta de Valmont a rytíře Dancenyho. Opuštěny jsou takové osudové rány, jakými je potrat Cecilie de Volanges, smrt paní de Tourvel, společenské znemožnění a posléze znetvoření pravými neštovicemi markýzy de Marteuil a její soudní majetková prohra, vedoucí k útěku z Paříže s ukradenými cennostmi. Inscenaci zdobila účelně vymyšlená a členěná simultánní scéna s prvky umožňujícími významové akční jednání. Stejně tak kostýmní výprava inspirovaná dobovým oblečením, vykazující značnou míru vlastní tvořivosti, dovedenou ve zpracování do posledních detailů (cena za scénografii Kristýně Jarešové, Dádě Radové a Václavu Poldovi). Režie Václava Poldy (cena) dala inscenaci zřetelný řád, založený na jakési sošnosti a váze slova, nepostrádající však v řadě scén působivé obraznosti, těžící ze scénografického potenciálu. Ještě větší působivosti hry by přispěla důslednější práce při temporytmickém členění a budování inscenace. Nejproblematičtějším se však jevila práce herecká, zejména pokud jde o schopnost jednat slovem. Namnoze totiž zůstala u deklamativního slovního projevu (co slovo, to perla). Tady je ještě značný kus práce před téměř celým hereckým kolektivem. Vymykala se z něj zřetelně pouze Dita Jandová v roli paní de Tourvel a do značné míry Dáda Radová coby Cecilie (čestná uznání). Navzdory handicapu slovního jednání jsme viděli zajímavý a svébytný pokus o jevištní adaptaci románové předlohy, proslavené

20 21 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO DS DK Krupka / P. Kohout: August August, august Foto: M. Strotzer DS Luna Stochov Velký styl přes několikeré krácení hráno na ploše více jak dvouhodinového představení. Zdlouhavost, zejména první části hry, odehrávající se na městské radnici, je hlavním a patrně jen těžko odstranitelným problémem. Přitom jde o inscenaci, která měla očividně pevné režijní vedení hostujícího Jaroslava Kodeše (čestné uznání) a zřetelně z tohoto hlediska převyšovala ostatní inscenace přehlídky. Mimořádnou péči věnoval soubor scénografii, včetně náročných a významotvorných kostýmů, evokujících díky šrafování dojem karikovaných postaviček (návrhy Kateřina Baranowská). Úctyhodná byla herecká vybavenost souboru. Marie Benešová rozzářila jeviště svým uchopením role Giovanny Bambuti (cena), Radek Doubrava, který ztvárnil roli radničního sluhy Krajíčka, získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Čestné uznání bylo uděleno za roli Náměstka Volánka Luboši Fleischmannovi. Nevím, je-li pro soubor únosné sáhnout již k pátému krácení hry, jakkoli po tom volá ohled na pozornost diváka. Jedno by bylo užitečné bezesporu, a to nejméně pro vnitřní efekty v rozvíjení hereckých dovedností členů souboru, a sice pokusit se o stylovou jednotu hereckých prostředků, především u pánské části souboru. Myslím si, že sjednocovacím vzorcem by mohly být prostředky, které v epizodní roli Občanky používá Nataša Gáčová, herečka z profese, která patřila k zakládajícím členům souboru. Ostatně, nemají tak daleko k těm, kterými vládne Radek Doubrava, jen jsou výraznější, ostřejší. 2. Lounské divadlení bylo přehlídkou sice nevelkou, zato však ve výsledcích práce souborů ne zcela obvyklou. Z osmi přihlášených inscenací vybrali organizátoři pět takových, z nichž ani o jedné nelze říci, že by se propadala směrem k uměleckému dnu. Nelze sice ani konstatovat, že by některá mohla být nepochybně nominována k účasti na celostátní přehlídce. Avšak z těch pěti byly tři inscenace souměřitelné s tím, s čím se setkáváme v Poděbradech a Třebíči. Ty tři také porota doporučila k výběru do programu celostátní přehlídky. Navíc se udál onen zkraje líčený zázrak znovuzrození ochotnického amatérského divadla v Lounech. Tři z pěti, to je impozantní skóre. Doporučení pro FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2006 g Na 1. místě: Divadlo Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří s hrou Václava Poldy, dramatizací románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. g Na 2. místě: ND - Nové divadlo Louny s inscenací hry Františka Staňka podle scénáře Federica Felliniho Sni sladce. g Na 3. místě: Divadlo Luna Stochov s inscenací hry Rudolfa Krupičky Velký styl. Milan Strotzer navíc nejméně třemi známými zpracováními filmovými, inscenaci v mnoha ohledech mimořádnou a ocenění hodnou. Divadelní soubor DK Krupka Olympie uvedl své nastudování hry Pavla Kohouta August August, august v režii Jany Urbanové. Zkušenému souboru, který je tzv. doma v oblasti psychologicko-realistického divadelního kánonu, Kohoutova modelová hra příliš nesedla. Setrval v ní u postupů a hereckých prostředků, které jsou mu vlastní. Nepodařilo se rozehrát situace tak, aby nabyly na významovosti přesahující slovní sdělení. Z inscenace vznikl dojem, jakoby nešlo o cirkusové představení, které se nesmí zadrhnout, jakoby se hrálo mimo čas a jeho tlak. Chyběla patřičná míra cirkusáckého dryáčnictví, hrané okázalosti atp., aby se na jejím rubu mohl vyjevit hořký a tragický úděl klaunů v zajetí svévolného jednání mocných a jejich nohsledů. Víceméně slovní poloha sdělování se ukázala nedostatečnou k tomu, aby zazněl naplno již zase potřebný apel, obsažený v Kohoutově hře. Čestné uznání za roli Bumbula obdržel František Rýsl. Pětici soutěžních inscenací uzavřelo Divadlo Luna Stochov s inscenací hry po desítky let nehraného autora Rudolfa Krupičky Velký styl. Krupičkova komedie je satirou na komunální politiku a její nekalé praktiky, vedoucí naposledy k tomu, že domácí bohatství ovládnou protřelí zahraniční podnikatelé, takže nezbývá, než se němě opíjet. Hra, poznamenaná dobou vzniku (1915) a tehdy panující divadelní konvencí, je pro současného diváka nezvykle dlouhá. To, co by vydalo na rozsáhlejší skeč, je DS Luna Stochov Rudolf Krupička: Velký styl Foto: M. Strotzer

21 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ DĚČÍNSKÁ BRÁNA Na tradičním místě (Městské divadlo Děčín), v tradičním čase ( ) a s tradičními pořadateli (SČDO, DS Karel Čapek a Městské divadlo) se uskutečnila v pořadí čtrnáctá přehlídka severočeských divadelních souborů, již po třetí jako Memoriál Josefa Doležala. Mimochodem domácí soubor K. Čapek využil jako záskoku služeb ředitele Městského divadla R. Michálka. Finančně přehlídku podpořily město Děčín a Ústecký kraj. Jedna ze dvou krajských postupových přehlídek na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč v Ústeckém kraji představila pět inscenací od pěti souborů. DS Domu kultury Rumburk (nástupce někdejšího Hraničáře) se objevil na přehlídce po řadě let. (Soubor sice pracuje, avšak o přehlídky nemá zájem.) Až na Mrożkovu aktovku Na širém moři tu byly k vidění dvouhodinové či o málo kratší kusy. V titulech se objevila světová klasika (A. Casona a S. Mrożek) byť rozdílných žánrů, dvě dobré komedie (E. Kis- hona a R. Conneye) a současný irský autor B. Friel, byť s úpravou L. Valeše. Řekla bych, že ve všech případech jde o kvalitní předlohy. Je potěšitelné, že na každé inscenaci lze najít nějaký klad a že tvůrci svedli poctivý zápas. Nejdále především díky mimořádné herecké složce podpořené hudebním a scénografickým plánem došlo Rádobydivadlo Klapý a jejich Hřbitůvek v Ballybeg. Inscenace byla nominována. DS Karel Čapek Děčín - Alejandro Casona: Dům se sedmi balkóny. Děčínský soubor se mohl opřít o některé slušné herecké výkony a čistou scénu Jany Stejskalové, avšak problém byl v dramaturgicko-režijní koncepci. Režisérská prvotina čerstvé maminky Evy Staňkové nerozkryla záludnosti v samotné dramatické předloze. Ta má povahu konstrukce symbolů a rozehrává řadu témat a motivů, z nichž některé nejsou ani autorem uzavřeny. Děčínští hrají situace jako sérii obrazů se spíše demonstrovanými vztahy, než jako dramatické situace vyplývající z vývoje vztahů mezi postavami. Neprospívá ani různorodost hereckých stylů a u některých postav i jejich celková robustnost ve výrazu. Bílinské divadelní minimum - Ephraim Kishon: Oddací list. Hluboce lidská komedie nahlížející s příměsí ironie na manželský vztah po dvaceti pěti letech. Hra je jedinou rozvedenou dramatickou situací se spoustou slovní komiky. Soubor našel typově velmi dobré představitele pro všechny figury, byť mladá část zatím svou hereckou zkušeností nestačí. Představitelé manželského páru vědí, co hrají, a kdyby představitelka Elly neplýtvala gestikou, bylo by to ještě lepší. Soubor doplatil na přílišnou snahu, v níž hrají všechno ve stejném temporytmu, se stejným důrazem, takže si nepřipravují pozice pro klíčová sdělení. To platí i pro kaskády slovních vtipů, z nichž však pouze jeden je pro další vývoj vztahu manželského páru skutečně důležitý. Nejpřesvědčivější jsou dialogy obou hlavních postav, a naopak nejslabšími místy jsou situace, kdy je na scéně postav více. Zdálo se, jakoby se herci neposlouchali a vlastně spolu ani nekomunikovali. D.S. The Spis - Hovězí králíci Košťaty: Slawomir Mrożek: Na širém moři. Modelová hra existenciálního typu s prvky absurdního divadla nebyla pro soubor převážně dívčí prvním setkáním s tímto autorem. Role Trosečníků obsadila Iva Šimková výhradně dívkami, které v pánských oblecích hrají muže, což je samo o sobě absurdním prvkem. Také pošťák přinášející zprávu je žena, pouze komorník je naopak muž (že by ženy králíkům došly?). Soubor hraje téma tří mužů v ohrožení Rádobydivadlo Klapý / Ladislav Valeš podle hry B. Friela Tanec na konci léta: Hřbitůvek v Ballybeg. Foto: Archiv přehlídky. DS Karla Čapka Děčín / Alejandro Casona: Dům se sedmi balkony. Foto: archiv přehlídky. života a v řádu tohoto tématu první trosečník zabije nejen třetího, nýbrž i druhého. Plocha jeviště byla pokryta modrou plachtou a také diváci dostali modré límce. Tvrdím však, že nejde o vytvoření pocitu moře, nýbrž voru, z nějž není úniku, což límce naplnit nemohou. Pocit absurdnosti se inscenace snaží navodit i pomocí různé komiky, především pohybové, z níž však větší část má podobu spíše jednotlivých čísel než příspěvku k tématu. Např. jako estrádní skeč je udělán výstup komorníka s pohybovou a hlasovou stylizací dementního dědečka. DS DK Rumburk - Ray Conney, John Chapman: Teď ne, darling. Fraška z prostředí kožešnického salonu přináší gejzír zápletek tří mužů, tří žen a neviditelného vrátného, který svými katastrofickými telefonáty děj roztáčí. Rumburští mají ambici hrát zábavné divadlo, a byť nejsou schopni obsadit všechny figury typově odpovídajícími herci (to platí spíše o pánské části), nejdou pod míru vkusu. Věc si zkomplikovali scénou, v níž je např. důležitý telefonní přístroj v zadním plánu a volající se obracejí zády k publiku, takže to nevidí jejich mimoslovní reakci, a také malou odvahou škrtat zejména na počátku, který přemíra slov naprosto přehltila. Víc musí cítit a respektovat žánr, který nenese psychologickou pravděpodobnost jednání, a naopak vyžaduje rychlé tempo, kdy se jedna situace překrývá s druhou, takže divák nemá šanci ani vydechnout. Přesná v komediální nadsázce byla pouze jedna postava, a to slečna Tipdaleová, dobrá místa měl také Arnold Crouch.

22 23 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO Myslím, že i přes tyto výhrady soubor udělal dobře, když zrušil svou klausuru a přijel na přehlídku. Rádobydivadlo Klapý - Ladislav Valeš: Hřbitůvek v Ballybeg. Inscenace na motivy divadelní hry Briana Friela Tanec na konci léta. Valeš původní předlohu výrazně zkrátil (part vypravěče), dopsal postavu dcery a malého Michaela a dotvořil epický rámec ve formě rozhovoru otce a dcery na hřbitově v Ballybeg, kam spolu ukládají popel dvou sester, které zemřely mimo rodný kraj. Je otázka, zda tyto úpravy jsou tak zásadní, že opravňují inscenátory k vlastnímu autorství. Doufám, že tato věc není pro ně uzavřena. Titulek je z písně na text Michala Horáčka napsané přímo pro Rádobydivadlo a interpretované jeho dcerou. Hřbitůvek je zvláštní text s prvky epického vyprávění, který není dramatický, tj. nepředvádí děj, nýbrž imprese. Valeš v provedení staví na drobnokresbě, velmi civilním herectví, které však respektuje charakter jednotlivých postav, především pěti žen a je vnitřně pravdivé. Soubor se vrací k tématům, která už zpracovával např. k obrazu žen uzavřených v domě (Lorca) či přirozeného koloběhu obyčejného života (T. Wilder - Naše městečko). Nejde o Irsko před druhou světovou válkou, jde o smysl lidského života kdekoliv na světě. Inscenace odehraná na variabilní tj. velmi funkční scéně K. Baranowské a s mimořádně přesně vybranou hudbou (V. Týcová), která se neuchyluje k prvoplánové irské etnické hudbě, neilustruje, nýbrž dotváří atmosféru, má neobyčejně poetický rozměr. Trochu problémem je onen zmiňovaný epický rámec, který sice přináší nutné informace, ale na druhé straně inscenaci retarduje. Je rovněž otázkou, zda rámování hřbitovem není v rozporu s tématem, kterým je radost ze života a odvaha se s ním poprat, ať přináší cokoliv. I přes tyto výhrady se domnívám, že kvalita herectví staví tuto inscenaci vysoko. Lenka Lázňovská V LOMNICI NAD POPELKOU ZABODOVAL AUGUST jícím z dobových poměrů (karikování církve), ale zároveň vynecháním scén v pekle potlačili pohádkovost. Z inscenace, v níž soubor teprve hledal sjednocení hereckých prostředků, neokázale zazníval motiv potřeby vzájemné lidské pomoci, přátelství a lásky. Proto pak shovívavý divák rád prominul neumělost ve scénografickém řešení, které především ve scénách na faře zužovalo aranžmá postav do jediné linie, ztěžující vzájemný kontakt či akci s rekvizitou. Představení si nekladlo vysoké cíle, proto snad ve své prostotě a jednoduchosti působilo vkusně a sympaticky. Ani Divadelní spolek J.K. Tyl Lomnice nad Popelkou neusiloval o složitou myšlenkovou výpověď, ale v cestě za pobavením diváka zvolil šťastnou předlohu, byť zdánlivě nijak objevnou. Štechovo Třetí zvonění můžeme zařadit do komediální české klasiky, v níž sice najdeme pouze shovívavý úsměv nad morálními poklesky a slabůstkami měšťanské společnosti, ale která nám může být nepoměrně bližší než módní komedie z vyšších kruhů v Anglii, Francii či zámoří. A budí-li Štechova zápletka kolem ženicha, který nemůže vysvětlit, kde a s kým strávil svou předsvatební noc, lehké pousmání, pak ona zašmodrchanost bláznivých okolností až nápadně aktuálně připomene dnešní morálku tzv. vyšších společenských či politických kruhů. V jednoduše, ale funkčně i esteticky dobře působící scéně zazářilo několik pěkných hereckých výkonů, jimž nechyběla lehkost i sebeironie. Škoda, že těmito hereckými prostředky nevládli všichni, v některých případech také vadila neodpovídající typologie herců a jako nedořešený problém se jevilo neorganické zasazení písniček do děje. Všechny vystupující soubory byly z libereckého kraje, jediným hostem byl DS (a)maťák z Pardubic. Ten zvolil náročnou předlohu W. Saroyana Divadlo Svět. Možná, kdyby se tento titul hrál pod původním názvem Jeskynní lidé, nemuselo do dění Devátý ročník Krajské přehlídky ochotnického divadla Jizerské oblasti se odehrál na počátku března v půvabné Lomnici nad Popelkou, městečku na rozhraní Podkrkonoší a Českého ráje. Vládla ještě drsná zima a šest inscenací zabíralo značnou časovou plochu, takže nikdo neobdivoval krásy přírody, zato plně využíval prostor Tylova divadla, v němž členové místního divadelního spolku byli příjemnými a spolehlivými hostiteli. V pátek 3. března se uskutečnila první dvě představení, další čtyři jsme zhlédli v průběhu soboty, přičemž po každém vystoupení hrající soubor absolvoval besedu s porotou a vše se uzavřelo v neděli 5. března, kdy proběhl krátký shrnující seminář a po něm zakončení s vyhlášením výsledků. Divadelní spolek E.F. Burian z Tanvaldu uvedl oblíbenou Drdovu komedii Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Tanvaldští nepochybili, když zestručnili původní textovou předlohu, vyhnuli se tak některým motivům, vycháze- PODIO při KC Golf Semily Pavel Kohout: August, August, august Foto: archiv přehlídky

23 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK na jevišti proniknout tolik opojení z tajemného kouzla divadla. Nepříliš složitá dějová linka shromáždila na jevišti jakéhosi opuštěného a zdevastovaného divadla několik lidí, kteří hledají pomoc i vzájemné porozumění. Deklamační styl zvolený jako hlavní inscenační prostředek, navíc determinovaný nepříliš kvalitní jevištní řečí, strhával k sentimentu a málo srozumitelnému ponoru, až metafora o rozkládající se společnosti zůstala zamlžena. Nutno ale zdůraznit, že herecký ansámbl působil kompaktně a jeho snaha o zvládnutí nevšední obrazivosti předlohy si i přes problematické výsledné vyznění zasluhuje respekt. Zcela opačnou cestou se vydal Divadelní spolek Vojan z Hrádku nad Nisou, když hledal jednoduchý komediální text, zakotvený v současnosti. Výsledek nebyl přesvědčující, zřejmě i proto, že Víkend z pera I. Krause, má dosti daleko do formy dramatického textu. Jedná se spíše o zručně řazené skeče o manželské nevěře, to vše v příjemně rozvíjeném dialogu, řetězícím vtipné bonmoty mezi čtyřmi protagonisty a přihrávajícím číšníkem. Režie i herci se více spolehli na reprodukci textu, aniž by statičnost dialogu nahradili nápaditější charakteristikou postav, dotvořením vztahů či výraznou jevištní akcí. Víkend jen potvrdil, že cesta za současnou českou komedií je spíše pěšinkou v nepřehledné džungli, kde snadno lze klopýtnout. To Divadlo V Roztocké z Jilemnice vsadilo na jistotu, když zvolilo základní kámen ruské klasiky, Gogolova Revizora. Režisér sice po představení formuloval základní myšlenku své inscenace, ale její naplnění nebylo v představení příliš čitelné. Místo hereckých úkolů jako by představitelům postav měla stačit pouhá slova. O zneužití moci a o korupci se sice mluvilo, ale vše bylo hráno v povšechných gestech i náhodné intonaci. V hierarchii postav se téměř ztrácel jak Hejtman, tak i Chlestakov, spojením Dobčinského a Bobčinského do jedné postavy se ztratil úvodní impuls zápletky, a ta dále plynula v poklidné linii bez jakékoli temporytmické změny. Obvykle se říká, že divadelně prověřený text zaručuje dobrou inscenaci. U Revizora jsme ale měli pocit teprve rozpracované inscenace, kde právě skončilo základní naaranžování scén. Vysoké ambice měl divadelní soubor Podio při KC Golf Semily, když zvolil hru P. Kohouta August August, august. Režiséra Zdeňka Lindnera zaujala jak vnější forma uplatňující jeviště jako cirkusovou arénu, tak metafora sváru fantazie s mocí. Vznikla inscenace, v níž potěší hravé herectví, které v postavách klaunů vnímáme jako výraz volnosti a svobody, zatímco postavy Ředitele cirkusu a Inspektora arény mají představovat mocenské nebezpečí. Jestliže oceníme půvabnou jednoduchost hraní si na cirkus (pohybové kreace celého souboru), pak v kontrastu stojí Divadelní spolek E.F. Burian Tanvald / Jan Drda: Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Foto: archiv přehlídky. AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ příliš velká závislost na původní textové předloze, která v několikrát opakovaných jinotajích se zdá být silněji vázána k politickým poměrům šedesátých let minulého století. Stereotypně předváděný motiv moci by se dal proměnit do postupného rozvíjení nepřátelské manipulace, což by také umožnilo větší variabilitu v použití hereckých prostředků. Celkové mírné zkrácení textu by bylo ku prospěchu temporytmu a dosti radikální redukce závěrečné scény by podtrhla myšlenkové i emocionální vyvrcholení celé hry, zvlášť proto, že jinak v pohybovém i scénografickém řešení je závěr představení působivý. Soubor v diskuzi souhlasil s názory poroty a lze očekávat, že na inscenaci Kohoutovy hry ještě bude pracovat. August August, august semilského souboru Podio patří k vážným pokusům překročit hranici interpretačního divadla a jít směrem k metaforické sdělnosti, proto porota tuto inscenaci nominovala na národní přehlídku. Rudolf Felzmann V ČERVENÉM KOSTELCI STANDARD A JEDEN FENOMÉN NAVÍC Pojem setrvalý definuje Příruční slovník jazyka českého jako označení trvale neměnného stavu. Devět představení, která března 2006 přinesla Východočeská přehlídka amatérského divadla v Červeném Kostelci potvrdilo, že tímto slovem lze zřejmě nejpřesněji pojmenovat její podobu. Platí to i pro všechny ostatní jevy, které tuto podobu vytvářejí jako její zázemí, jež lze charakterizovat jako setrvale vynikající; včetně tradičních věnečků. Setrvalost její divadelní úrovně by se dala vyjádřit nejlépe takto: standardní inscenační úroveň všech souborů a jeden fenomén, jejž představuje Josef Tejkl s Černými šviháky z Kostelce nad Orlicí. Standard znamená ustálenou normální míru jako základ hodnocení, proto je třeba na počátku říci, že všechny standardní přehlídkové inscenace se pohybují v rámci tradičního činoherního i hudebního divadla, které scénuje na bázi režijně-dramaturgické koncepce text, jejž se snaží podle svých záměrů interpretovat. Snad jediné představení se dostalo pod tento standard. DS Jirásek z Týniště nad Orlicí zahrál lidový muzikál Miloně Čepelky Pavouček pro štěstí, v němž zvítězila láska nad penězi naprosto vážně a seriózně, i když text, jak to už naznačuje citovaný podtitul, si zřejmě vyžaduje nějakou interpretaci, která by takový tklivě dojemný příběh odněkud na jevišti po svém nasvítila. A tak největším kladem této inscenace zůstala taneční čísla a některé pěvecké výkony. DS Kolár z Police se pustil do inscenace Někdo to rád horké, která podle režiséra J. Součka měla být jednoznačně poctou filmu, ačkoliv vychází z muzikálové předlohy Sugar (P. Stone, J. Styne, B. Merrill). A povedlo se. Nikoliv tím, že by se pokoušeli napodobovat

24 25 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO filmové zpracování ani tím, že by se opřeli o muzikálové konvence. Ale tím, že představení je prezentováno s náramným gustem a má svou osobitě a temperamentně hranou ústřední dvojici převlečených muzikantů (J. Trnovský a J. Škop). Všechno se na jevišti odvíjí v jednoduchém scénickém tvaru, který neskrývá, že jeho základem jsou energicky a intenzívně využité nejvlastnější možnosti souboru. Tyto možnosti mají zajisté svá omezení i své propady. Ale to nic nemění na tom, že je to představení příjemné, milé a radostné svým potěšením z hraní divadla. Inscenace Skleněného zvěřince DS (a)maťáku z Pardubic šla úplně jinou cestou. Jeho podoba je výsledkem cílevědomého režijně-scénografického záměru, jenž vyložil text T. Williamse jako lyrickou vzpomínku na dávné časy. Dal mu proto stříbrem jakýchsi dekorativních tvarů ireálného prostředí, bílou barvou kostýmů a umným svícením výraznou poetickou polohu. Bylo by nespravedlivé nepřiznat, že tato vizuální atmosféra představení má svou sdělnost a účinnost, ale vnitřní svět postav, jeho složitost a dramatická rozporuplnost až drásavost vztahů se takto silně oslabuje. A někdy až ztrácí. Farma pod jilmy DS Vrchlický z Jaroměře je insce- SETR- nace poctivá, pečlivá, již režisér Z. Hovorka důsledně koncipuje VALÝ a realizuje v realistické poloze, které nechybí věcná střízlivost. Chybí však dravá smyslovost i smyslnost, posedlost a vášnivost temných hlubin lidské STAV duše, jež spolutvoří O Neillův text. Někdy se dokonce tato rovina láme do sentimentu či romantiky. DS Jiráskova divadla Hronov přijel do Červeného Kostelce s dvěma představeními. Prvním z nich soubor vzpomněl stého výročí premiéry Lucerny. A tak je to inscenace, jež pokorně dává textu všechno, co vyžaduje a co vytvořilo jeho inscenační tradici i diváckou oblibu. Hrají tu nejenom hronovští herci, ale i herci z jiných souborů; herci zkušení, kteří mnohokrát osvědčili své schopnosti. Přesto však jako by jen letmo, v jemných obrysech své postavy jen naznačovali, jako by se báli rozehrát plně a osobitě situace. A tak je vlastně jen cítit, že třeba Mladá kněžna Lucie Peterkové je interpretována jako inteligentní, bystrá, přemýšlející, svým způsobem věcná žena, která na cestě s mlynářem a pod lípou skutečně pochopí, že se setkala s něčím neznámým, krajně důležitým, a snaží se opravdu poznat a rozumět. Ale k tomu, aby této charakteristice dala zaznít s plnou intenzitou, jí inscenace nedává šance. Nepochybně se na tom podepsaly i nelehké podmínky, v nichž soubor zkoušel. Ovšem druhá hronovská inscenace Andersenova Sněhová královna v úpravě Jevgenije Švarce některými svými polohami jako by naznačovala, že jde o rysy, jež jsou DS (a)maťák Pardubice / Tennessee Williams: Skleněný zvěřinec. Foto: archiv přehlídky. společné tvorbě Miroslava Houšťka, který režíroval obě inscenace. Především je třeba ocenit, že hronovští se do této pohádky pustili jako do velkého divadla, jemuž usilovali dát všechny náležité atributy, které taková koncepce vyžaduje; počínají si seriózně, pečlivě, přesně, důkladně. V hereckém obsazení se spojily všechny generace, včetně nejstarší, jejíž představitele jsme vídali ve velkých rolích a nyní oddaně slouží v malých i nejmenších figurkách beze slov. Jenže jako by tato reálná, realistická poloha opět bránila rozvinout výrazně divadelnost a hlavně obraznost, kterou pohádka potřebuje. A tak tyto kvality probleskují jen tam, kde se zrodí zajímavá herecké akce, jakou jsou stylizovaný pohyb Vrány (L. Peterková) a Havrana (R. Kašpara) či razantní cílevědomé jednání Malé loupežnice (P. Rainová). A především se tím vyznačuje postava Babičky M. Houšťkové, která s prostou, leč pevnou a nelomenou laskavostí jednání vyjevuje hlubinné hodnoty, jež jsou jistotou lidství proti nelidskému světu Sněhové Královny. Dvě inscenace dospěly na červenokostelecké přehlídce k nejvyšší hranici onoho standardu: Těžká Barbora V&W Divadla A. Jiráska Jednoty divadelních ochotníků z Úpice a Goldoniho Lhář domácího DS MěKS. Úpičtí udělali dynamické, živé představení, které s patřičnou energií, temperamentem i přehledností předvádí události fabule a buduje z nich jednotlivé situace. Oporou je jim zkušenost herců, kteří vytvářejí svým zjevem, chováním i jednáním zajímavé postavy a obracejí pozornost k počínání eidamských měšťanů, a především jejich představitelů v městské radě. Tím se potlačuje do značné míry politická poloha textu vyprávějící o malém státu ohroženém velkým agresivním sousedem, svrchovaně aktuální v době jeho vzniku (1937). A do popředí se dostává obraz politických poměrů kocourkovských bližší dnešku. I když, upřímně řečeno, vždycky tato aktualizace nefunguje, některé situace proto ztrácejí zajímavost a propadají se svou délkou do šedivosti. Druhým rysem, jenž se podílí na přitažlivosti a divadelnosti této inscenace, je herecká dvojice hrající postavy V&W. DS Jirásek Týniště nad Orlicí / Miloň Čepelka: Pavouček pro štěstí. Foto: archiv přehlídky DS Kolár Police / Wilder, Diamond, Stone: Někdo to rád horké. Foto: archiv přehlídky.

25 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ DS Jiráskova divadla Hronov / Alois Jirásek: Lucerna. Foto: archiv přehlídky. DS Vrchlický Jaroměř / Eugen O Neill: Farma pod jilmy. Foto: archiv přehlídky. Ladislav Tomm (zároveň režisér) a Jaroslav Jebousek dnes už legendární klauny nenapodobují, ale spontánně, přirozeně, lehce a suverénně si hrají se slovy slavných předscén, až to někdy vypadá, že jejich dialog vznikl právě teď. Nicméně: obratně a chytře sestavená linie těchto dialogů převzatých i z jiných her je tak bohatá, že se stále více osamostatňuje, až posléze utvoří vlastní linii, která se jen letmo zapojuje do příběhu eidamských. Tím se představení rozbíhá do velké šířky, která opět přispívá k určité zdlouhavosti a snižuje účinnost inscenace. Ta je ovšem i tak zábavným divadlem dobré úrovně. A na závěr ještě jeden povzdech: Škoda, že hudební složka je v této inscenaci jaksi jen okrajová a vskutku jen připomene, že k Voskovci a Werichovi ještě patřil Ježek a že jejich představení byly revue svého druhu. Lhář červenokosteleckého souboru je Jiřím Kubinou pevně, důsledně, promyšleně a cílevědomě režírovaná inscenace ve všech komponentech scénického tvaru. Dospívá tak k pozoruhodně a disciplinovaně dodržovanému stylu, který se snad dá nejlépe nazvat poetickým realismem. Jsou to, výpravou L. Jančíka počínaje, přes kostýmy M. a O. Labíkových a hudbou O. Zeleného konče, samozřejmě Benátky 18. století, ale tato dobová a lokální konkrétní určenost je i podnětem k divadelní stylizaci, umělosti, která formuje ovzduší rokokové jemnosti, elegance, půvabnosti. Tak vede režie i herce; ukázněně, se snahou o tvorbu reálného charakteru, ale jen v hlavních konturách, jež nedovolují jakoukoliv detailní žánrovou kresbu, ale umožňují čitelně a přesně realizovat jednotlivé situace. A asi odtud roste základní problém této inscenace. Lhaní je v tomto Goldoniho textu vysoce výkonným motorem, který žene kupředu překvapivé obraty děje, a tím i neméně impulsivní jednání postav. Ukázněný poetický realismus jako by však nedovoloval intenzivně a razantně uskutečňovat tuto dynamickou komediální rovinu. Až na některé výjimky je všechno hráno tlumeně, někdy až na hranici jakéhosi intelektuálního odstupu, který proměňuje postavu spíše v komentátora děje, než aby ji činil jeho vášnivým účastníkem a tvůrcem. Úpická a červenokostelecká inscenace byly doporučeny na národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč; k ním jako třetí přistoupilo doporučení inscenace textu Josefa Tejkla souborem DS Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí; tedy onoho východočeského fenoménu v tom nejvlastnějším významu toho slova: fenomén jako výjimečný, vzácný úkaz. Roste nesporně z velkého a dlouhého usilování autora Tejkla poskytnout obci, tj. naší současné pospolitosti (jak říká v jedné své stati Václav Bělohradský) polemické obrazy, jež vyvolávají v tomto společenství otřesy a činí ji otevřenou moderní společnosti. Tejkl jde už dlouho za tímto cílem neúprosně a nekompromisně. Své náměty a svá témata sbírá doslova v nejspodnějších vrstvách současného života, vrhá je hltavě do svých textů a potom pomocí jeviště do hlediště ve vší syrovosti drsné, brutální, až k děsivosti zašpiněné skutečnosti. Takový je i jeho poslední text: Bílí andělé pijí Tesavelu. Jeho slovník se nevyhýbá sprostým slovům, situace jsou rozvíjeny v burleskní extrémní rovině jakési skoro šíleně komické vymknutosti, v níž nechybí neustále konzumované DS Jiráskova divadla Hronov / H.Ch. Andersen: Sněhová královna. Foto: archiv přehlídky.

26 27 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO Divadlo A. Jiráska Úpice Jednota divadelních ochotníků / Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek: Těžká Barbora. Foto: archiv přehlídky. Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Bílí andělé pijí Tesavelu. Foto: archiv přehlídky. množství alkoholu, protože prostředí, z něhož se rekrutují a zároveň v něm báječně vegetují Tejklem líčené vrstvy je venkovská zaplivaná a zakouřená hospoda nejhorší sorty. Tentokrát v takové hospodě nechal žít malý venkovský, vlastně už umírající fotbalový klub a skrze jeho osudy i osudy jeho členů nahlédl jednu podobu českého maloměsta přítomnosti. Nikoliv náhodou a nikoliv asi jen proto, že Karel Poláček pocházel z téhož kraje, v němž leží Kostelec nad Orlicí, uvádí tuto abecedu venkovského kopáče motem z jeho románové tetralogie, která začíná Okresním městem, jehož předlohou byl Rychnov nad Kněžnou. Jenže to, co u Poláčka působí děsivě až zrůdně jen místy, vidí Tejkl jako výraz trvalého životního způsobu. Je to temně divoký humor hlásící se jednou rovinou k supranaturalistické brutalitě cool textů, s níž líčí hrůzu tohoto bytí. V závěru představení pije Blažena, manželka jednoho z hráčů, z akvária podivuhodný nápoj, v němž jsou nakrájené banány. Slovo pije je ovšem slabé chlemtá je nejpříhodnější. Je to odporně panoptikální ale k tomu říká skoro tragicky monolog o mužském světě, jenž je sice hrůzný, ale zároveň lze z něho uniknout do světa hry - třeba fotbalu. Tady někde se otevírá smysl, jenž přesahuje maloměsto a míří dál; k něčemu širšímu, obecnějšímu. Koneckonců inscenace je divadelní zkouškou, na ten fotbalový manšaft si hraje jakýsi divadelní, pravděpodobně ochotnický spolek, dostaví se dokonce autor textu. Jednoduše by se dalo napsat, že jde o princip divadla na divadle. Jenže se zdá, že jde o víc, o svět hry, fikce, jenž nabízí alternativu k bídě tohoto života, k úniku z tohoto světa. (O tom měl a chtěl být na plno a jenom jiný Tejklův text a jiná inscenace Černých šviháků Čilimník.) Ovšem jen Petr Malý jako Blažena (mimochodem téma ženství a vztahů k ženám je téma, které má v Tejklových inscenacích s Černými šviháky své nezastupitelné a zcela zvláštní postavení) hraje v Andělích tuto situaci s koncentrací, jež uspořádává její podobu tak, že vyjevuje tento smysl. Bohužel, stane se tak až na konec představení. Jinak existuje tato inscenace v podobě jakési koule, do níž je bez ladu a skladu zabaleno všechno; mluvit o nějakém tvaru a nějaké skladbě inscenace se nedá. Tejkl režisér jistě ví, o čem je jeho hra a její uspořádaná struktura, ale na jevišti DS MěKS Červený Kostelec / Carlo Goldoni: Lhář. Foto: archiv přehlídky. na to nedbá. Z hlediska norem, které například platí pro standardní divadlo, jež tvořilo drtivou většinu červenokostelecké přehlídky, tohle scénování ani v nejmenším neobstojí. Všichni jen trochu divadelních konvencí znalí diváci budou nutně doporučovat této inscenaci menší či větší řád, nebo alespoň jakýsi elementární pořádek. Z jistého hlediska plným právem. Je tu však jedna fundamentální otázka. Není tento, řečeno slovníkem textu, bordel na jevišti vlastně poetikou Černých šviháků, jež dovoluje jejich členům, včetně autora a režiséra Tejkla, uvolnit stavidla duše a jako prudká neregulovaná bystřina divadlem vtrhnout do světa, v níž úděsnost všedního žití je hrou povznášena do alternativní skutečnosti? Ať tak nebo onak, jedno je jisté: tohle představení Černých šviháků je vskutku fenoménem, který mohou mnozí zásadně z důvodu estetických, divadelních i etických zcela odmítnout. A vlastně se ani nebude čemu divit. Ale na druhé straně: východočeská přehlídka by mnohé ztratila, kdyby Černí šviháci nepatřili do jejího setrvalého stavu. Jan Císař

27 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ ODVAHA A VÍRA ZVÍTĚZILY ZLOM VAZ V ČESKÉ TŘEBOVÉ Krajská postupová přehlídka činoherního a hudebního divadla v Pardubickém kraji ZLOM VAZ změnila po pěti ročnících uskutečněných v Ústí nad Orlicí místo konání. ZLOM VAZ po VI. se konal v Kulturním centru v České Třebové, které souborům poskytlo pod jednou střechou výborné zázemí. Hrálo se v pěkném prostředí v dobře vybaveném velkém sále a pro inscenace vyžadující menší jeviště a komornější prostředí byl k dispozici malý sál s kukátkovým hracím prostorem, který lze uspořádat i jiným způsobem. Přehlídka se uskutečnila ve dnech Zúčastnilo se jí osm souborů se soutěžními inscenacemi a devátý jako host (DS J.N. Štěpánka z Chrudimi s inscenací hry Michaela Frayna...není nad talíř sardinek!). Přehlídku připravily Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí n. Orl. a DS Hýbl Česká Třebová ve spolupráci s Kulturním centrem Česká Třebová, za finanční podpory města, kraje a ministerstva kultury. K inscenacím soutěžního programu se uskutečnily rozborové semináře vedené odbornou porotou (doc. Mgr. František Preisler, Karel Semerád, PhDr. Milan Strotzer, ing. Dušan Zakopal). V zahajovací den přehlídky byla ve výstavních prostorách kulturního centra otevřena vernisáží výstava z prací Alexandra Babraje, scénografa, šéfa výpravy Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě. 3 x 3 Program ZLOM VAZu by býval mohl nést název 3 x 3, neboť třetina inscenací vycházela z předloh divadelní klasiky, druhá třetina ze současné světové dramatiky a ta poslední představovala autorské počiny členů zúčastněných souborů. Počítáme-li původní autorské předlohy, bylo na programu 5 inscenací tuzemské dramatické provenience a 4 hry zahraničních autorů. Zajímavým, a patrně ne nevýznamným jevem bylo, že se v soutěžní části přehlídky objevila pouze jedna inscenace komediálního zábavného charakteru, zatímco ostatní se dotýkaly závažných až existenciálních témat. Inscenační výsledky se pohybovaly ve škále, která na jedné straně vykazovala začátečnické pokusy, uprostřed jistou míru poučenosti a divadelního myšlení a invence, byť ve výsledcích ne zcela zúročené, a konečně na své opačné straně inscenace v kontextu amatérského divadla nepochybně nadprůměrné. Poměr dosažených inscenačních výsledků by DS OSDO Ústí nad Orlicí Martin Zahálka: O Sněhurce Foto: Milan Strotzer

28 29 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO mohl být, podobně jako dramaturgická skladba, vyjádřený označením 3 : 3 : 3. Nyní blíže k soutěžním přehlídkovým inscenacím podle předznamenané škály, a to v kapitolách pro zjednodušení nazvaných Nakročení, Zlatý střed, Nadstandard. DS ŠOK Staré Město / A. Christie: Neočekávaný host. Foto: Milan Strotzer. NAKROČENÍ Bezpochybným nakročením do sféry Thálie bylo představení souboru Dramatik Domova mládeže a školní jídelny z Pardubic. Soubor si pro ně zvolil textovou předlohu svého mladičkého soukmenovce Patrika Vejrycha nazvanou Přechodný ráj. Autor v ní prokázal schopnost vnímání okolního světa a jeho vtisknutí do dramatického textu. Líčení sociálních rozdílů a z nich pramenících vztahů dvou mladých děvčat, nevyhýbající se osidlům užívání alkoholu a drog, zůstalo však v rovině prvních hereckých a režijních krůčků. DS (a)maťák Pardubice L. Hašková podle V. Nezvala: Hříšná Manon Foto: M. Strotzer U nakročení, jak dramatizátorského, tak divadelního zůstalo při jevištní adaptaci pohádky O Sněhurce divadelního souboru OSDO Ústí nad Orlicí, jejíž textovou předlohu připravil člen souboru Martin Zahálka. Vícegenerační soubor se zde zaměřil více na mimodivadelní cíl, kterým bylo zprostředkování možnosti aktivního setkání dětí předškolního věku s divadlem, a to jejich obsazením do rolí trpaslíků. Divadelní soubor ŠOK ze Starého Města nakročil poprvé ve své desetileté historii na přehlídkovou půdu s inscenací hry Agathy Christie Neočekávaný host. Kvalitní předloha mu umožnila přehledně sdělit příběh, ale režijní a herecká zkušenost již nestačila na obtížnost žánru detektivní hry, její jevištní realizaci v potřebném tempu a rytmu, ve zpracování situací, ve vytváření napětí až k překvapivému rozuzlení. Překážkou k tomu, aby toho mohlo být dosaženo, bylo i to, že režisér Jindřich Ondrouch se obsadil do hlavní role Michaela Strakweddera, byť byl pro tento úkol typově a herecky přímo předurčen. V inscenaci jsme měli možnost zaznamenat ocenění hodný výkon Barbory Hubíkové v roli Jane Warwickové (čestné uznání). ZLATÝ STŘED Ke zlatému středu českotřebovského Zlomvazu lze počítat DS Lyra Jeseník, jeho sekci Jirka, a to především pro výjimečný příspěvek dramaturgický. Soubor uvedl v české, ne-li středoevropské premiéře velice zajímavou hru Nezvaná návštěva, jejímž autorem je Raul Damont Botana Copi, humorista, spisovatel, kreslíř, dramatik a herec argentinského původu, žijící od r v Paříži. Nezvaná návštěva je poslední Copiho hrou (zemřel r na AIDS) a nese autobiografické rysy. Autor její děj umístil do sanatoria, v němž tráví své poslední dny bývalý herec Cyril, nyní pacient zasažený virem H.I.V., kterému není pomoci. Je vydán na pospas nejen svému smrtelnému onemocnění, ale i experimentujícímu profesorovi kliniky, dalšímu osazenstvu ústavu a nečekaným návštěvám. Nejde při tom o hru, která by byla realistickým zpodobněním, natož popisem Cyrilovy situace. Naopak, je vedena v závratné hyperbole, nechybí jí humor, samozřejmě ten nejčernější, fantasknost Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku Yasmina Reza: Obraz Foto: Milan Strotzer

29 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Zámecké divadlo Milislav z Litomyšle / Jiří Čapoun: Strakatá komedie. Foto: Milan Strotzer. AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ gardu, Fanteska je zpodobněna jako chtivá prsnatka atp. To by ještě nemuselo být překážkou, pokud by typy byly takto exponovány. Režie Jany Paulové a Milana Huga Formana se však rozhodla pro jejich expozici prostřednictvím Harlekýna, který představuje postavy komedie pomocí maňáskových loutek pouze slovně mimo hereckou akci v situacích. Tím se zřekla nejedné, v Čapounově předloze připravené, lazzi. Na některé rezignovala i ve hře samotné, aniž by je nahradila atraktivnějšími. Říká se, že bez lazzi není commedie dell arte, stejně jako se říká, že bez situace není divadla. Tyto zákonitosti litomyšlská inscenace jen potvrdila, a to navzdory vybavenosti souboru a péči, kterou musel jejímu vytvoření věnovat. Přesto se souboru dostalo oprávněně čestného uznání za příspěvek k uchopení obtížného žánru. NADSTANDARD Nadstandard představovaly dvě inscenace. První vytvořilo Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku nastudováním hry Obraz francouzské autorky rusko-maďarsko-židovského původu Yasminy Rezy. V režii Zdeňka Stejskala, herce šumperského divadla, jsme viděli velice zdařilé představení, založené na herecké práci Alexandra Stankuše (Marek), Aleše Kanera (Boris) a Jiřího Tyšlice (Ivan). Všem třem byly uděleny ceny za herecké výkony. Kdyby mohla porota udělovat ceny profesionálům, získal by ji i režisér. Díky výtečně vybudovaným postavám, ztvárnění jejich individuálních rozdílných charakterů a jejich vzájemnému jednání v situacích vypjatých i zklidněných, ale i zřetelným zpracováním komentářů jednotlivých postav, se podařilo sdělit nejen základní téma hry o přátelství a intoleranci. Hercům a režisérovi se povedlo dojít polohy konkrétnější. Představení poukazovalo na ošidnost a zranitelnost kamarádství (partnerství) založeném na egoistickém uspokojování vlastních potřeb, na to, že v takovém případě partnerství funguje jen do té chvíle, kdy jsou ony potřeby saturovány. Sebemenší záminka, hloupost se pak stává spouštěcím momentem rozpadu až potud pevně vyhlížejících vztahů. Režie Zdeňka Stejskala podpořila inscenační výsledek nejedním nápadem podtrhujícím významovost situace (např. pojídání oliv). Určité rezervy měla inscenace v prostorovém řešení scény a v této souvislosti i ve významotvorném aranžmá postav, které se tu a tam dostávaly mimo obraz. Druhým nadstandardem Zlomvazu po VI. byla inscenace hry Ludmily Liberdové V plamenech času. Hru nastudovalo Divadelní společenství Mandatum v Jeseníku. Autorský počin Ludmily a ironický nadhled. Kdosi o Copiho hře výstižně napsal, že je mrazivým karnevalem šílenství. Je to varovný výkřik nad souřadnicemi samotné lidské existence. Představení jesenických začalo velice slibně, a to především díky hereckému výkonu Jiřího Chovance v roli Cyrila (čestné uznání). Zhruba v třetině však nastal téměř nepochopitelný propad. Byli jsme pojednou svědky nevystavěných situací, zahozených slovních gagů a replik, včetně klíčových. Vypadalo to, jakoby byla větší část inscenace pouze nahozena, a nezbyl čas na její dozkoušení. Výsledek podlomila i eliminace jedné z postav (Novinář), u jiné postavy pak okleštění podstatných výrazových prostředků (Regina Morti). Škoda, přeškoda... Divadelní spolek (a)maťák Pardubice sehrál namísto původně ohlášeného Gogolova Revizora adaptaci Manon Lescaut Vítězslava Nezvala pod názvem Hříšná Manon, jejíž autorkou byla režisérka a představitelka titulní role Lucie Hašková (čestné uznání za herecký výkon). Adaptace Lucie Haškové víceméně pominula poetistický rozměr hry, rezignovala na Nezvalovy refrény, na stavbu hry založenou na villonské baladě a principu ozvěny. Zato režie uvedla na scénu zdvojení postavy Manon. Vedle Manon čisté milující, Manon temnou hříšnou. Používala frekventovaně stínohry a na mikrofon poněkud nevýrazně francouzsky zpívaných šansonů. Nastolila v inscenaci princip, v němž jsou některé rekvizity reálné (evokující materiální bohatství) a ostatní záměrně imaginární, leč ne zcela důsledně jej dodržovala. Ve snaze přiblížit příběh rytíře des Grieux tak, jak jej líčí původní předloha, román Françoise Prévosta, se režisérka snažila zejména u postavy des Grieuxe o uplatnění psychologicky motivovaného herectví. To v určitých pasážích přejala i pro ztvárnění role Manon. Pokus realizovat hru nově a zaujmout především mladé publikum se příliš nevydařil. Nezvalův text, byť okleštěný, se takovému uchopení nutně vzepřel. Zámecké divadlo Milislav z Litomyšle přijelo s hrou Jiřího Čapouna Strakatá komedie. Čapounova textová předloha těží z commedie dell arte, je však zacílena na dětské publikum. Tuto adresu inscenátoři překročili zejména tím, že posunuli vyhraněné typy do poloh vnímatelných spíše dospělým publikem. Např. Pantalone vykazuje znaky bisexuality, Kapitán Matamoro není hřmotným vojákem, ale je veden v obráceném Divadelní společenství Mandatum Jeseník / Ludmila Liberdová: V plamenech času. Foto: Milan Strotzer.

30 31 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO Liberdové (čestné uznání za scénář) propojuje historické události spjaté s životem, skutky a osudem Johanky z Arku se situacemi ze života současné rodiny. Události evropského formátu jsou v něm pendantem k starostem a problémům docela obyčejné rodiny. Tématem hry je odvaha založená na víře, jejím posláním pak výzva k nalezení odvahy k jednání ve jménu nápravy pochroumaných lidských vztahů. Poselství hry tkví ve víře, že zdánlivě nepatrný odvážný čin v mikrosvětě rodiny, jímž dojde k nápravě vztahů, je neméně cenný, jako světodějné činny vyvolených. Inscenace v autorčině režii (cena) sdělila přehledným a působivým způsobem jak příběh Johanky z Arku, tak současné rodiny a přesvědčivě tlumočila téma hry i její poslání. Režisérka vedla herce k věcnému jednání v daných situacích, vytvořila řadu působivých obrazů a nebála se ve vypjatých scénách účinného patosu. Inscenace má na první pohled jednoduchou, leč promyšlenou scénografii, umožňující rychlé proměny i prolínání historických scén se současnými. Vadou na kráse bylo použití současných židlí, které jsou anachronické v historických scénách. Velice dobrou úroveň měla významná hudební složka inscenace, a to včetně interpretace samotným autorem Martinem Rýznarem (cena) a členy souboru ve zpěvním partu. V inscenaci se objevila řada ocenění hodných hereckých výkonů. Jen ojediněle bylo možné zaznamenat tendenci DS Lyra Jeseník, sekce Jirka Copi: Nezvaná návštěva Foto: Milan Strotzer k nadbytečnému prožívání, vedoucímu k expresi. Nejvíce zaujala v roli Johanky z Arku Kristýna Liberdová (cena) a Luděk Jehlička coby Otec a Generál (čestné uznání). Velice zdařilá inscenace jesenického souboru měla však jeden klíčový problém, který by bylo záhodno vyřešit. Byla jím linie příběhu, která se dotýká současné rodiny. Nejde ani tak o to, že je proporčně menší, ale o to, že se v ní příběh historický otiskuje poněkud komplikovaně. Nadto, přes společný tematický základ, vyznívá současný příběh akcentem na smíření otce a rodiny odlišně. I v příběhu Johanky z Arku je smíření obsaženo (je to však smíření jiného druhu), ale hlavně, akcent je v něm na odvaze a víře. Dosažený inscenační výsledek přímo volá po dopracování, ne-li po přepsání příběhu současné rodiny. Stálo by to určitě za to. Když ne už pro nastudování hry souborem Mandatum, tak pro možnost budoucího využití textové předlohy. Nelze než popřát Ludmile Liberdové odvahu a víru. CENY ZA INSCENACE, DOPORUČENÍ A NOMINACE NA CELOSTÁTNÍ PŘEHLÍDKU Cenu za inscenaci hry Yasminy Rezy Obraz získalo Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk a zároveň doporučení k výběru do programu FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče. Cenu za inscenaci hry Ludmily Liberdové V plamenech času získalo Divadelní společenství Mandatum Jeseník a spolu s ní nominaci do programu FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče. Milan Strotzer JUBILEJNÍ 45. TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ JARO Letošní ročník mezidruhové přehlídky byl zasvěcen bohům Olympijských her a klání s postupem na národní divadelní přehlídky se uprostřed závějí a zamrzlých stromů účastnilo ve dnech deset divadelních souborů a sedm hostů. Lektorský sbor pracoval ve složení Marie Kotisová, Josef Brůček a Vladimír Zajíc. DS DK při SPŠ a SOU Pelhřimov: Carlo Goldoni - Sluha dvou pánů. Dát dohromady studenty od prvého do čtvrtého ročníku, bydlící přes týden na internátě, a připravit s nimi inscenaci, není nic jednoduchého. Na toto téma lze rozvíjet rozličné úvahy, včetně té, která v mysli diváka více upřednostňuje samotný fakt přípravy inscenace, než představení samo. Z pelhřimovského uskupení mladých (na přehlídce byli vůbec poprvé) vyzařuje mimo jeviště příjemná vzájemnost a na jevišti nefalšované zaujetí i upřímné přesvědčení v to, co činí. O to větší zodpovědnost padá na paní režisérku, která by se měla zaměřit jak na hlasová cvičení, tak na výklad textu: tedy obvyklá Co a Jak a Proč. Ořechovské divadlo Ořechov: Voskovec & Werich & Ježek & Peška - Nebe na zemi. Představení pevně drží linii stylu ořechovských, která patří do proudu lidového divadla v duchu té nejlepší smíchové kultury. Nakonec i pánové V&W v případě tohoto titulu (a nejen jeho) z estetiky téže kultury vycházeli. Vlastimil Peška úpravou textu zhutnil příběh záletného Jupitera a jeho zkorumpovaných služebníků, takže získal větší tah a soudržnost. Výtečně dopsal několik předscén jak v duchu původních autorů, tak v duchu dnešní doby, a co se týče hudební složky, tak ta je, jak jsme u Ořechova zvyklí, na úrovni, pouze Ježkova harmonie jako by občas byla zamlžena. Žánr revue není striktně dodržován, nýbrž je ku prospěchu divadelní komunikace kombinován s prvky kabaretu. Výsledný tvar má podobu barevného spektáklu, grotesky a jemné ironie intelektového ping-pongu, což lze pregnantně dokumentovat na některých gagech, jako je letící bažant, hudební tečka z tří akordů la,la,la, buchty od cukrování po kulečník, milostná scéna v kádi etc. Tomu všemu jde naproti ad absurdum dotažená scénografie, která je celá hranatá co antický znak labyrintu: hranatý buben, hranaté konce rukávů, klobouky..., včetně toho, že na počátku je z oněch třiceti krychlí-prvků složená stěna, a na ní obličej klauna. Příběh záletného Jupitera výtečně zprostředkoval Marek Příkazský jako Camilio, kterému sekundovala Amaranta Heleny Peškové. Co se týče rolí Horáce a Scipia, chrámových služebníků a stavitelů mostů (pontifiků) mezi jevištěm a hledištěm a mezi antikou a dneškem, se málo využívá zcizování, onen skvělý nápad, že lotrasové lehkým odstoupením z rolí se stávají současníky či komentátory. Tím je, u Dia!, oslaben názor interpretů. Být dramaturgem této inscenace, nutil bych režiséra, aby hudební uskupení od horizontu předsunul na forbínu či do jakéhosi pomyslného orchestřiště, a škrtl ruské citace (Mrazík a.j.), které nic nepřináší a pro ořechovský styl a tuto hru jsou nadbytečně zbytečné, jsou vtipem pro vtip. Scéna mladých při DS Čelakovský Strakonice: Maurice Hennequin - Lhářka. Václav Slanař již drahně let pracuje se studenty, což jeho divadelní partě přináší obvyklé problémy cirkulace interpretů: každá jeho/jejich inscenace je tím limitována. Na druhou stranu však platí, že své herce vždy vede k čistému hlasovému a tělesnému projevu. To je evidentní na každém jeho představení, tedy i na Lhářce. Přínosem byla úprava textu škrty směřujícími k zhuštění příběhu. Hudba, výprava a kostýmy posunuly děj do poslední třetiny XX. století, a kdyby k nim byl nalezen odpovídající výklad v odpovídajícím komediálním žánru, tak by inscenace zajiskřila. Společenské chování americké odnože belle époque, které nastolilo paradoxní normy partnerských vztahů - z nichž

31 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ autor promyšleně příběh staví - zde nebylo naplněno či přesněji proměněno, a zůstaly jen nepochopitelné interakce mezi postavami. Na druhou stranu občas v postavách a též ve dvou situacích probleskla komedie typů (prvky podobná commedii dell arte), kterou by bylo možné neskutečně se lží zamotávající příběh realizovat. Škoda, že zůstalo jen u náznaku. Ochotnický soubor Moravské Budějovice: Věra Pokorná - Penzion Růžový červánek. Divadelní hra se zpěvy je autorským textem napsaným na tělo šesti ženám autorku v to počítaje. Příběh je anekdotkou a vůbec nevadí, že trvá 90 minut, neboť v sobě obsahuje všechny správné ingredience: veřejný dům, v něm šestice dam za zenitem slávy, přihřátý slepý pianista, mrtvola ministra vnitra a prozrazení hříchu z mládí, které na sebe bere podobu nevinného syna studujícího na Sorboně. Z toho pro děvky s dobrým srdcem vyplyne nutnost učinit z hampejzu penzion pro ubohé vdovy, čímž si na sebe, na své přirozené sklony, připraví pěkně drsnou past. Kladem bylo, že soubor, především dámy, byl schopen důsledného sebeshození, přestupu do jiné sociální role než ve městě zastávají, bez kterého by jinak nebylo možné Penzion realizovat. Problémem byla režijní složka, která se soustředila na směšnost jako takovou, a příběh ani výklad postav neuchopila v duchu crazy comedy. Neakceptování pidisituací, ve kterých se postavy dostávají do střetu se svým naturelem - ať už samy mezi sebou, nebo později s tím, kdo jsou a koho jsou nuceny představovat - tak sklouzávalo do pouhého zprostředkování textu, který však oprávněně sklízel smíchové reakce. Paradoxní bylo, že přesná hlasová typizace postav byla udržena po celý čas, ať se dělo cokoli, i když právě přes tento prostředek mohlo dojít v postojích postav k tomu, co prožívají. V realizaci je tedy dost vhodných ingrediencí, jen je správně namíchat. Text i herci by si to zasloužili, o divácích nemluvě. Ochotnický divadelní soubor Budišov: Karel Melíšek, Jaroslav Mottl, Josef Stelibský - Ostrov milování. Uvádět tříhodinovou operetu, jejíž příběh a humor pramení z prvorepublikových vyprávěnek u ohně trampské osady Ztracenka, je poněkud kamikadze, asi jako kdyby za 100 let vesnický soubor uvedl Nagano. Vzhledem k divadelním a společenským konvencím tehdy a dnes a též specifickému humoru, je otázkou či spíše problémem výběr vhodného inscenačního klíče, který interpreti, a s nimi i diváci, zvládnou. Jistě, je i možnost rezignovat na story a vydat se cestou písní Z babiččiny krabičky - jenže to znamená mít pěvecké zázemí. Představení budišovských postrádalo pevnou interpretační základnu a na místě by též byla péče o jevištní mluvu. Divadelní studio V Brno: Antonín Procházka - Přes přísný zákaz dotýká se sněhu. I když Véčko nějaký ten rok už existuje, tato inscenace je prvním počinem mladého režiséra. Není tedy divu, že v představení není úplně vše v patřičných proporcích, jak by mělo. Temporytmus by mohl být/měl by být výraznější, a především herecké výrazové Ořechovské divadlo Ořechov / Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek: Nebe na zemi. Foto: archiv přehlídky. prostředky včetně jejich ukotvení v žánru by měly být sjednocené, aby některé dramatické osoby nevypadaly, že přišly na návštěvu z jiné komedie. Záměrně to píši vyhroceně, protože na druhou stranu část ansámblu bez problémů dostála při ztvárňování postavy extemporování, onomu balancování na hraně humoru individuálního a obecného, balancování s textem podle právě panující společenské nálady, které žánr lidového divadla páně Procházky nejpřesněji postihuje. Neméně tak platí, že režie se s motivem sexu vyrovnala nejen cudně a s přehledem, ale především postihla fakt, že není primárním tématem, ale pouze jedním z nosičů toho, oč v této hře jde. I když se tato inscenace už nějaký čas hraje, zdá se, že soubor nezůstává na jednou nazkoušeném, a do tvaru dál zasahuje. DS Domino Pelhřimov: Jan Werich - Fimfárum. Přes bohulibou divadelní práci s mládeží na pohádkách Lakomá Barka a Fimfárum jsme byli svědky neujasněné, neutříděné a jevištně neartikulované produkce. De Facto Mimo Jihlava: E. Westphal - Příměří. Režisérka Dáša Brtnická sice opodstatněně z textu vyškrtla revoluční motivace roku 1789, reminiscence na věčný boj lůzy s aristokracií, ale nenabídla za ně adekvátní náhradu, přes kterou by původní téma boje a posléze nutnosti se domluvit zprostředkovala. Ani trochu by nevadilo, kdyby střet domovnice z dělnické čtvrti a správcové ze čtvrti noblesní Ořechovské divadlo V+W+J: Nebe na zemi - každá je vybavena pověřovacími papíry, aby se pařížské okresy dohodly na značce smetáku a typu zdravotního pojištění - převedla do ryze osobní roviny, z níž by pak obecné vyplynulo. Dámy Přibylová a Čurdová by, soudím, měly být schopny zobrazit jak postavu, tak nekompromisní postoje, kdy usilují o mentální i fyzickou převahu jedna nad druhou, aby prosadily svou značku smetáku, přeneseně to obraz současného dění na české politické scéně. Škoda, že místo hutného souboje pábitelského ražení jsme zažili jen kultivované špitání. D.E.B.A.K.L. DS bratří Mrštíků Boleradice: Oskar Wilde, Fingal O Flahertie Wills - Jak je důležité míti Filipa. Inscenace má jednoduchou, dobře napadnutou scénografii, která v mobiliáři a kostýmech čistě a zároveň úsměvně označuje prostředí i společenskou hierarchii postav. Režie zdárně vychytává autorem nabídnuté absurdnosti projevující se v motivacích postav, tryskající v situacích a vybuchující v slovních kalambúrech. Představení má celkem svižné tempo, avšak paradoxně poněkud monotónní či spíše nevzrušivý rytmus, který padá na

32 33 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO vrub nejednotné stylizace postav. Tím není míněna skutečnost, jak si který herec se stylizací postavy poradil, ale to, jaký projev mu přidělená stylizace dovolila. Řeč je především o mladých slečnách Gvendolíně a Cecílii, které jsou natolik sevřené v daném hlasovém projevu, že na sdělení podtextu - a právě tyto postavy mají co nabízet - jim skoro nezbývá prostor. Stereotyp se jim občas daří narušit plastikou pohybu, skutečnou řečí těla, a tehdy pouze přes ni sdělují, oč jim ve skutečnosti jde. Přesný a obdivuhodný byl John Worting Libora Stehlíka, takže zbývá lehké povzdechnutí, že se tak nedařilo všem. DS Stonařov: Carlo Goldoni - Zvědavé ženy. Stonařovští se opět ponořili do renesanční slunné Itálie a ve výtečné scéně a s písněmi na rtech nabídli temperamentní příběh o pálivé ženské zvědavosti, kterým nás provázela dopsaná Principálka. Jistým problémem bylo, že žánr commedie dell arte byl posunut do konverzační komedie s prvky revue. Nic proti tomu, posuny jsou nejen možné, ba dokonce vítané, neboť většinou ozřejmí cosi nečekaného, zapomenutého, avšak v tomto případě nedošlo k naplnění příběhu přes situace. Typy postav až na výjimky zůstávaly v sošných postojích za doprovodu expresivně tryskajícího textu. Přes slova bylo tedy zřejmé Co, ale ne už Proč. Nejzajímavější pak celkem logicky byly čtyři situace, které se provedením, to jest obsahem i formou, navrátily do lůna žánru dell arte, a tu chvíli nastal divadelní ohňostroj. Dále se sluší podotknout, že divadelníci ze Stonařova neustále stoupají po schodišti dovedností. Letošní Třešťské jaro mezi závějemi mělo olympijské heslo: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ve svých pětačtyřiceti navíc porodilo mediální batole, kterým byl Zpravodajský denník OKO. Toto robě reflektovalo soubory a jejich inscenace, divácké názory včetně zpovědi totální divačky Květy Věčné, fotografie rozličné, prostě bylo tím správným jarním osvěžením. Vladimír Zajíc KOJETÍN S PŘEVAHOU PRŮMĚRNÉ ZÁBAVY Nejsme-li právě zarytí cykloturisté, známe desetitisícový Kojetín, centrum mikroregionu Střední Haná, nejspíš jako důležitou železniční křižovatku, případně díky významným památkám zaniklé hebrejské komunity. Na prahu letošního, tak toužebně očekávaného jara (místní záplavová vlna zatím ještě nezahrozila), se stala tato vcelku nenápadná obec od 14. do 19. března 2006 již po čtrnácté ochotnickým magnetem. Zdejší Městské kulturní středisko (jedno z mála dosud nezrušených v širokém okolí) ve spolupráci s hostitelskou obcí (její představitelé v čele se starostou ing. Mojmírem Hauptem věnovali celé akci průběžnou aktivní pozornost) uspořádalo už tradiční přehlídku amatérských divadelních souborů. Podobně jako v minulých letech byl o ni mezi blízkými i vzdálenějšími kolektivy velký zájem, který se při šestidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer víceméně podařilo uspokojit. V Kojetíně jsme letos viděli celkem 14 představení od 11 souborů ze tří sousedících krajů, čímž se přehlídka znovu vhodně neomezila jen na střední Moravu (Přerovsko, Prostějovsko a Kroměřížsko). Její první polovina a poté závěr se šesti tituly patřily hostům (trojí donquijotské vystoupení Divadla klauniky Brno, pohádky Malé scény Zlín a brněnského Divadla Koráb, Madagaskarské želvy Brno, Studentský divadelní spolek Pod mostem Kojetín, Ořechovské divadlo Ořechov u Brna s roztančeným a rozezpívaným Nebem na zemi). Tvůrci šestice soutěžních nastudování z větších měst i malých venkovských obcí byli častěji amatérští režiséři nežli divadelníci profesionální. Asi polovina souborů přivezla čerstvé premiéry, ostatní přijely s inscenacemi již reprizováním usazenějšími. Při zachování pochopitelné tematické různorodosti se poněkud zúžila žánrová pestrost, když obecenstvem přednostně vyhledávaný rekreativní repertoár jen zčásti vyvážily předlohy myšlenkově závažné. Zásluhou dobré organizace i propagace se dařilo udržet sice kolísavou, ale vcelku solidní návštěvnost a rozlehlý sál nedávno zrenovované sokolovny byl ně- OS Štěk a spol. Hranice / Jean Gênet: Služky. Foto: archiv přehlídky. kolikrát zcela zaplněn. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení v přátelsky chápavé, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila devět individuálních, především hereckých, ale také dramaturgických, režijních a hudebních ocenění.v porovnání s některými dřívějšími ročníky jich přece jen ubylo. Již druhým rokem se tu odrazila kvalitativní rozkolísanost kojetínské přehlídky, která vedle jednoho či dvou výraznějších scénických počinů dosáhla letos spíše jen průměrné úrovně. Oddechový čas si tentokrát vybrala místní Hanácká scéna, takže divadelní reputaci Kojetína zachraňovala zmíněná začátečnická gymnaziální parta se snaživým provedením původní satiry Hany Hásové a Jakuba Šírka na komunální funkcionáře husákovských let Kladivem i srpem. Hned dva kolektivy sáhly ke konverzačním hrám osvědčených autorů, kde se nabízela možnost jevištního přechýlení do frašky nebo crazzy. Známý DS J.K. Tyl z Brodku u Přerova, chlubící se více nežli stoletou a obnovenou padesátiletou aktivitou, nebyl v Kojetíně zdaleka poprvé. Vsadil na jistotu volbou populární prvotiny plzeňského Molièra Antonína Procházky Klíče na neděli. Komedii z rodu francouzské labicheovské, resp. novější anglické veselohry režisér Vlastimil Krejčiřík mírně zkrátil a se střídavým úspěchem usiloval o simultánní kumulaci choulostivých trapasů, vznikajících z klasické vaudevillové záměny osob při víkendovém opileckém prohození spřátelených manželských párů. Kurážní a celkem přirození interpreti (diplom Karlu Kratochvílovi za postavu Karla Kartoucha) místy zápolili nejen s pečlivostí dikce a technickým zaskřípěním výstupů, ale též s patřičnou gradací dvouhodinového večera. Z obdobného tradičního kadlubu čerpala zhruba v téže době napsaná situační komedie Dave Freemana. Dovolená s rizikem, opět založená na principu qui pro quo v chátrajícím francouzském provinčním hotýlku. Režisér Petr Stryk z nedlouho pracujícího, ale na tento repertoár soustředěného DS Amadis Brno se přece jen poněkud míjel s bláznivým žánrem (patrně i proto, že striktně respektoval údajný agenturní zákaz potřebných škrtů do kvalitního překladu Ludmily Jánské), rovněž ztělesnil diplomem odměněnou klíčovou roli Stanleyho Parkera, a tudíž neuhlídal temporytmické rozkolísání nejdelšího představení přehlídky. Divadelní soubor Sokola Litovel, kojetínský nováček, ostřílený ovšem speciálními sokolskými festivaly a hojnou reprízovostí, odvážel si anketní Cenu studentského diváka za Foglarovy mírně aktualizované Rychlé šípy. Živě přijímané nastudování hrajících režisérů Pavla Soldána a Petra Lindušky, kde si řada typově dobře obsazených, věkově ovšem starších účinkujících zkusila více roliček (diplom Michalu Schmalzovi v úloze klaďase Mirka Dušína), vystihlo vkusně parodický zgroteskňující přístup k populární comicsové předloze, avšak neskrývaně, málem až k prosté replice přebíralo postupy a gagy uherskohradištského dramatizátora Roberta Bellana. Jediný letošní zástupce hudebních žánrů, múzicky zdatné Divadlo Dostavník Přerov, po předchozí nápadité premiéře O zrození, milování a umírání vrátilo se opět do vyjetých rutinních kolejí. Olomoucká herečka Vlasta Hartlová ve funkci scenáristky, režisérky i choreografky ve

33 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ spolupráci s hudebníkem Vladimírem Čechem sáhla po upraveném textu Pavla Dostála ze sedmdesátých let pod názvem Klášterní tajemství aneb David a Dominika. Vyčpěle nepřínosné, motivicky eklektické klášterně špionážní pásmo ulpělo na prostředcích podbízivě chytlavých, zaujalo však porotou oceněnými spirituálovými a gospelovými sbory. Vážnější, vnímatelsky obtížnější notu vnesly do přehlídky dvě zbylé inscenace. Prořídnutí členské základny pragmaticky donutilo Občanské sdružení Štěk & spol. Hranice k odvážnému pokusu (cena za dramaturgický přínos) o komorní Služky francouzského vyděděnce Jeana Gêneta. Překlad Anny Fárové a Jaroslava Gillara inscenoval poučený Michael Heger v hledišti uprostřed publika. Trojice pamětně zdatných mladých interpretek v usilovné expresivitě demonstrovala autorovu zašifrovanou poetiku s prvky hledání identity, zrcadlovosti a rituálnosti, leč kolísala mezi realistickou scénografií a hereckou stylizací v nezvyklém arénovém prostoru. Pověsti očekávaného favorita nezůstala nic dlužna pravidelně sem jezdící Malá scéna Zlín, zdejší loňský vítěz, který se s trojicí aktovek Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině probojoval až na minulý 75. JH. Renomovaný, systematicky a koncepčně pracující kolektiv se vedle nabídky pro děti programově orientuje na textově kvalitní, divácky náročnou dramaturgii závažného existenciálního ladění (L. Gyurkó, T. Bernhard, F. García Lorca, J.-P. Daumas, I. Bergman, W. Shakespeare, W. Allen aj.) a loňského podzimu dokonce uspořádal velkoryse pojatý mezinárodní divadelní festival Techtle UteBe. Po připomenutém nesoutěžním představení pohádky Bedřicha Svatoně U nás v Nesvárově aneb Kdo přemůže draka (režie Jana Pluhařová) přivezl do Kojetína biograficky pojatou hru amerického, v Londýně naturalizovaného dramatika starší generace a rusko-židovských kořenů Martina Shermana Když tančila, v překladu Alice Neklid, uváděnou mj. v pražském Divadle Bez zábradlí. Textově ne právě nadprůměrné předlohy s výstižným podtitulem romantická, bouřlivá, zničující láska slavné americké tanečnice Isadory Duncanové a ruského básníka Sergeje Jesenina v kosmopolitní Paříži roku 1923 se ujal rovněž účinkující a poté oceněný režisér Petr Nýdrle. S klasickou trojí jednotou a obdobným rámujícím výjevem vylíčil jeden den v nekonvenční domácnosti dvou protikladných, věkem odlišných, leč bohémstvím spřízněných umělců, který začíná polední kocovinou a končí nepovedeným večírkem. Konkrétní téma promyšlené inscenace, zvýrazněné jednoduchými, avšak vyváženými jevištními prostředky (dialogy dokonce v šesti jazycích, vertikální odstupňování nepopisné výpravy s barevnými polštáři a imaginárním klavírem, vynalézavé mizanscény, světelnou a hudební složkou atp.) povýšil do zobecňující roviny úvah o čase, který nám byl vyměřen (oběma protagonistům zbývalo už jen málo let do tragické smrti), o nezachytitelnosti a racionální nepojmenovatelnosti takových život určujících faktorů jako je láska, fantazie, umění a nesmrtelná krása. Nad nonstop představením jako by se vznášel magický pocitový opar tajemství, spoluvytvářený vyrovnanými výkony ve ztvárnění bezdomovecky vykořeněných, vnitřně rozklížených a mírně kuriózních figur. Vedle Marcela Kotíka (buransky běsovský Jesenin), Tomáše Čermáka (homosexuální řecký pianista Alexandros), Michaely Holíkové (francouzská komorná Jeane) nebo Lucie Burianové (mladičká švédská baletka Christine) se blýskly diplomem oceněné interpretky Irena Garlíková (svou filozofií tance mimopohybově sdělující Isadora), Renata Švrčková (mimořádně přesvědčivá ruská tlumočnice Hana Belzer) a Blanka Kovandová (praktická Mary Desti). Vítězem 14. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč se tedy stala inscenace Když tančila Malé scény Zlín. Druhé místo zůstalo neobsazeno, třetí příčku bez podobného doporučení pak obsadilo Občanské sdružení Štěk & spol. Hranice za provedení Gênetových Služek. Vít Závodský Malá scéna Zlín Když tančila... Malá scéna Zlín Martin Sherman: Když tančila... Foto: archiv přehlídky

34 35 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO V HODONÍNĚ SE LETOS THÁLII DAŘILO Mezi teprve nedlouho pořádanými soutěžními akcemi získala si již zasloužené renomé jihomoravská krajská dvojpřehlídka s označením Divadelní Hobblík (zahrnuje činoherní a hudební soubory s výběrem na národní FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč) a Mumraj! (pro věkem roků limitované studentské kolektivy, s možností postupu na Náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek). Do Masarykova rodiště se totiž definitivně přesunula z dřívějšího dlouholetého působiště Blanska (odsud trochu krkolomná etymologie názvu z propojení jmen obou obcí se slovy hobby a hoblovat ), když od původního úmyslu svorné kooperace Blansko odstoupilo. Nyní byl tedy pod záštitou hejtmana ing. Stanislava Juránka hlavním pořadatelem 4. ročníku v součinnosti oblastního předsednictva SČDO, NIPOS ARTAMA i dalších podpůrných složek (Mumraj! Production Ivy Zavadilíkové, místní Studentský parlament, domácí ansámbl Svatopluk) hodonínský Dům kultury v čele s obětavým ředitelem instituce i obou soutěží Mgr. Zdeňkem Grombiříkem a jeho týmem, a to za vlídné přízně tamní radnice. aj.). Veškeré festivalové dění (s přesahy do profesionálního divadelnictví i jinam) především formou recenzí, rozhovorů a fotografií odrážel Zpravodaj, řízený Dagmar Šperkovou. MUMRAJ! 2006 Slibný Nástup -Náctiletých Z někdejšího hobblíkového off-programu hbitě vykrystalizovala regulérní rovnoprávná přehlídková linie, jejíž vystoupení se zpravidla odehrávala dopoledne či brzy po obědě, aby bylo zajištěno vrstevnické publikum z místních škol. Po odřeknutí jednoho ze dvou ohlášených představení brněnského Racka jsme tu zhlédli sedm souborů ze čtyř měst. Bez ohledu na skutečný časový sled vystoupení všimněme si nejprve dvojice, která sem vážila nejdelší cestu, což se však v obou případech vyplatilo. Nováček přehlídky Divadelní studio Škorně Gymnázia Botičská Praha přivezl vlastní hru s písničkami Řekněte to Tonymu od režisérky i skladatelky Dany Novákové. Sled výjevů z posledních měsíců maturitního ročníku nezapřel sice vliv, až klišé podobných starších vzorů, včetně oblíbených rebelských DS Čára Brno / Karel Čapek: Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna. Foto: Bohunka Mikulicová. Festivalovými staly se letos raně jarní dny března 2006 a jejich program s celkovou účastí 17 soutěžících souborů (většinou z jižní Moravy, ale třeba též z Prahy nebo Opavy) byl velmi nabitý. Mezi sympatická specifika akce Hodonín náleží nejen neběžná repertoárová pestrost s přirozeným střídáním, až propojováním nejrůznějších žánrů, ale také při vzájemném respektu generační sbližování věkově disparátních účinkujících od ochotnických matadorů po dětské kandrdasy. Vynalézavost pořadatelů a organizátorů umožnila další výraznější změny v prostorovém uspořádání interiéru rozlehlého kulturáku předlistopadového typu: zmenšením a elevací rozměrného sálu vznikla nová lokalita originálně vyzdobené obsluhované čajovny a současně místo pro veřejnosti přístupné tzv. čajové řečičky, které se nejednou protáhly přes půlnoc, a v nichž se porotci v přátelsky vstřícných, ale kriticky věcných rozborech všem vystoupením podrobně věnovali. Možnost spartánského noclehování na galerii a přilehlých chodbách přímo v DK, kde se vytvořila věru svérázná atmosféra, dala zejména mladým partám šanci zdržet se déle nebo i po celou dobu, a tedy absolvovat některá další představení, včetně doprovodných programů (promítání amatérských filmů, kurz břišního tance, exhibice alchymisty, závěrečný koncert kapely brněnské Čáry, foyerová výstavka DS Čára Brno / Ladislav Stýblo podle Karla Čapka: Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna. Foto: Bohunka Mikulicová. filmů o študácích a kantorech, dokázal však udržet jednoduchou příběhovou linii vztahu žákyně i mladé profesorky k sympatickému kamarádskému češtináři (cena kolektivu za autentickou generační výpověď a představiteli titulní role Lukáši Rokosovi) a v dobrém typovém obsazení s minimalistickou výpravou respektoval příslušné školní reálie. Přes mnohé začátečnické, hlavně pěvecké nedostatky zaujal přirozenou, nic nepředstírající autenticitou, nadto umocněnou myšlenkou, že našprtané osudy hrdinů světových romantických děl nejsou citovým problémům současných teenagerů nijak vzdáleny. Dětský divadelní soubor Štěk z Opavy po loňském úspěšném sitkomu Šílený Sylwestr u Slimáčků přivezl erbenovskou adaptaci Otesánek svého zdatného vedoucího Daniela Kollmanna. Nedlouhá, mírně ironizovaná hororová komedie s nedotaženým rámcem divadla na divadle a řadou nápadů umožnila získat první zkušenosti v práci s loutkami (uznání poroty za jejich tvořivou animaci a také cena dramaturgické rady), když scénografie Michaely Zychové např. vtipně uplatnila hyperbolizující podoby bobtnající, posléze zlikvidované obludky. Zcela z jiného soudku nabral DK Naboso Gymnázia Boskovice, vedený scenáristou a režisérem Tomášem Trumpešem, který si odvážel cenu mladého talentu. Dramaturgicky poučené

35 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK krátké pásmo Magorův sbor sestavil z vězeňské poezie kontroverzního undergroundového autora Ivana Martina Jirouse kontrastem buřičství s religiózními motivy ve villonovském tónu, zachycujícími krušný úděl vyděděnce valdické cely. Smíšený jedenáctičlenný, jednotně černě kostýmovaný a vertikálně rozmístěný ansámbl se lžícemi a ešusy v rukou spíše nežli voicebandových principů (srov. komínský ÚstaF) využíval postupů kolektivní recitace à la někdejší Honzlův Dědrasbor. Záměrný zcela statický postoj maximálně ukázněných, koncentrovaných účinkujících, s přesnými synchronizovanými nástupy sdruženě rýmovaných veršů, byl vyvážen vnitřní dynamičností i gradací projevu a zřetelným zápalem pro naléhavost sdělení. Podle mínění poroty by se kolektiv tentokrát nejlépe uplatnil na Wolkrově Prostějovu a napříště se mohl pokusit také o moderní poezii epickou. Působištěm zbylé čtveřice je Brno. DS Mínus při Domově mládeže na Údolní ulici, vedený Tomášem Dorazilem, absolvoval již nedávné Brněnské kolo montáží několika výjevů z prózy Michala Viewegha Účastníci zájezdu, nazvanou Pamela. Studenti rozličných škol neuměle a ležérně předvedli, či dokonce jen klopýtavě přečetli pár banálních etud bez nápadu i patřičného dramatického tahu, týkajících se povrchní parádivé blondýnky (vystřídaly se tu tři představitelky), a zůstali tak bohužel mumrajovým outsiderem. AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Chrám Matky boží v Paříži. Hoffmannovo nynější nastudování se snaží vyrovnat s eklektickou rozbíhavostí původní verze, v níž je postava mentálně retardovaného Quasimoda upozaděna ve prospěch méně přehledného tragického osudu Dívky (Monika Reifová), procházející prostředím drogových dealerů, náboženských sekt, promiskuity, rozvratu rodiny a vůbec rozkolísaných mravních hodnot dneška. Ambiciózní, herecky, pěvecky i choreograficky snaživé provedení v sobě sice skrývá nejeden předem zakódovaný rozpor, tlumočí však naléhavou osvobodivou výzvu proti soudobým amorálním svodům, i k odpovědnosti za druhé v okolním světě. Získalo doporučení na Náchodskou Prima sezónu. Nominace tamtéž připadla vítězi Mumraje, brněnskému Studiu Racek, které nabídlo původní Pověsti v obrazech, jak je podle Aloise Jiráska pro režisérku Pavlu Rackovou zpracoval člen skupiny Pavel Hugo Tamáš. Nedlouhý, jednoduše zveršovaný apokryf, vzdáleně upomínající na přístup loutkáře Luďka Richtra k Vančurovým Obrazům, věnuje se za doprovodu Vypravěčky začátkům naší historie od příchodu praotce Čecha po jevištně rozbujelou dívčí válku. Dětským, leč ostříleně neztrémovaným hercům, používajícím anachronických rekvizit a postupů chudého divadla, umožňuje k perzifláži dějinných faktů a mžikovému střídání prostředí až marnotratně využít velmi pestrých prostředků dramatickou DS Prkno Veverská Bítýška / Philippe Minyana: Inventury. Foto: Bohunka Mikulicová. Lépe si vedl zdejší loňský úspěšný soutěžící, CéeM div. Brno, početná parta složená ze žáků Cyrilometodějské ZŠ a sousední střední pedagogické školy na Lerchově ulici, v čele s agilní mladou řeholní sestrou Lenkou Navrátilovou. Tentokrát se svými svěřenci napsala a nastudovala původní text Danza en el ritmo mírně moralizující didaktický příběh skupiny sebevědomých newyorských středoškoláků, kteří se při výměnném pobytu v Buenos Aires setkají v národnostně i sociálně odlišném exotickém prostředí nejen se španělštinou, nýbrž i s projevy xenofobie a narkomanie. Tempově zadrhávající předloha s cizojazyčnými replikami, zřetelně inspirovaná West Side Story, znamenala pro mladičké účinkující (herecká cena představitelce Juany Janě Ovčáčkové) novou zkušenost např. při zvládání jihoamerických tanců, ale také opětný podnět k tomu, aby si napříště více hleděli improvizačního rozvíjení samostatné kreativity. Pravidelný účastník Mumraje, Divadelní studio Dialog II tentokrát z krajského města přivezlo obnovenou podobu muzikálu profesionálních divadelníků, libretisty Karla Hoffmanna a hudebníka Ladislava Koláře Dvůr divů, vytvořeného ještě před vlnou komerčních megaprodukcí v uherskohradišťském Slováckém divadle, a to modernisticky volně na motivy romantické prózy Victora Huga Ořechovské divadlo Ořechov u Brna / Vlastimil Peška: Po všem hovno, po včelách med aneb Vostatkové sód. Foto: Bohunka Mikulicová. výchovu, improvizaci, parodii, zcizující slovní i pohybové gagy, folklorní prvky, živé obrazy, poněkud zdržující písničky atd. I když by dynamickému vystoupení neškodil konciznější jevištní tvar, v nakažlivě spontánním komediantském apetytu dokázalo přenést radost ze hry do hlediště a provokovat i jeho fantazii. HOBBLÍK 2006 OD SOUSEDSKÉHO DIVADLA K AUTORSKÝM EXPERIMENTŮM Oproti loňsku zřetelně vzrostl počet hobblíkovských představení (deset inscenací ze stejného počtu výhradně jihomoravských míst), zařazovaných zpravidla na hodiny večerní, ba až noční. Již připomenutý žánrový rozptyl dovolil každému divákovi vybrat si podle vlastní chuti, přičemž zhruba polovina soutěžních vystoupení zaujala dramaturgickou i inscenátorskou osobitostí a vcelku prokázala nadprůměrnou kvalitu. Dva soubory z menších obcí zůstaly věrny tradičnímu interpretačnímu uchopení textu. Vybraly si domácí klasická dramata z období nástupu kritického realismu a naturalismu konce 19. století, která nyní zaznamenávají konjunkturu na profesionálních scénách; nešly však ve stopách jejich experimentujících režisérů, nýbrž je pojaly v pokorném duchu venkovského sousedského divadla.

36 37 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO Teprve sedmiletý Divadelní spolek Dolní Bojanovice si pro Maryšu bratří Mrštíků pořídil nezvyklou kombinaci archaických malovaných mácovských kulis a moderních mikroportů. Režisérka Markéta Maláníková při jazykových i dalších úpravách (pominula bohužel i postavu Babičky) vytvořila nastudování sice s mnoha neumělostmi a slabinami, avšak v základním přístupu poctivé, etnograficky uměřené a do opravdovosti prožívané. Zkušenější režisér Jaromír Jakubec s dramaturgem Ludvíkem Pečínkou z Divadla J.K. Tyla Újezd u Brna v případě Stroupežnického Našich furiantů vhodně volili čtvrtstoletí osvědčenou Macháčkovu úpravu, do níž dále zasáhli vypuštěním nebo sloučením několika vedlejších figur. Prostinký příběh s věrohodnými typy a situacemi, kde nad satirickým ostnem převažoval harmonizující pohled s pochopením pro negativní povahové rysy členů přece jen soudržné selské komunity, umístili do skromného hospodského lokálu s živou kapelou. Ve starším, hladivou člověčinou podloženém nastudování, které již sklidilo vavříny např. na němčické přehlídce, obdržel v replikami obohacené roli výměnkáře Dubského Zvláštní cenu poroty za moudré a laskavé herectví třiaosmdesátiletý senior a dlouholetý tamní režisér Jiří Doležal. Jinou dramaturgickou linii reprezentovaly dvě konverzačky cizí provenience. Pro zahajovací, a to zároveň premiérový večer zvolil hostitelský Svatopluk Hodonín komorní hru Francouze nonstop útvar jakési abstraktně rébusovité veršované oratorium na reprodukovanou hudbu, počínající coby prehistorická fantasy, pokračující v duchu středověké morality a přes etudové nebo primitivně neumělé sekvence ústící do propagandisticky náboženského vyznění. Snahu o mikroportový pěvecký perfekcionismus a neběžné ansámblové nasazení handicapovaly začátečnické nedostatky; motivicky i realizačně nesourodý slepenec tak namísto alegorického hledání smyslu bytí sugeroval neodbytný dojem chaotického bloudění. V porovnání s misionářským zápalem ochotníků z Kobylí a okolních vesnic mělo představení rovněž původního textu Penzion Růžový červánek hrající a za roli Pipi oceněné Věry Pokorné v podání DS Moravské Budějovice naopak nepokrytě rekreativní poslání. Černohumorná, v dialozích místy dvojsmyslná, leč nikoli vulgární fraška labicheovského rodokmenu nás zavedla do vykřičeného domu, jehož obstarožní personál včetně slepého homosexuálního pianisty má sice prominentní klientelu, ale je překotně nucen kamuflovat svou pravou tvář při náhlé návštěvě nezasvěceného syna jedné z žen. Mladý režisér Marek Horký mohl naplno počítat s neostýchavě sebeshazující uvolněností rozparáděného dámského ansámblu v karikaturním negližé a dát pevné kontury jak osobnostně vyhraněným zaměstnankyním, tak jejich společným kabaretně pitoreskním výstupům. DS Haná a Divadlo bez střechy Vyškov / Kamila Přikrylová podle Vladimira Nabokova: Lolita. Foto: Bohunka Mikulicová. Jeana Noela Fenwicka Řád pana Schutze. Ostřílená herečka a nyní režijní debutantka Běta Švancerová si dobře poradila nejen s dobovými laboratorními či kostýmními reáliemi, ale především s profesním i charakterovým sbližováním oceněných protagonistů (Petra Kulčárová a Jiří Pavúček), nositelů Nobelovy ceny za fyziku manželů Marie a Pierra Curieových. Renomované, v minulých desetiletích na poetistické, semaforské nebo absurdistické předlohy zaměřené Blanenské divadlo přivezlo kdysi oblíbenou komedii swingového času od Američana Neila Simona Vstupte! Mírně groteskní epizody ze sklonku kariéry dvou vysloužilých, malicherně se škorpících, ale neutěšeným stařeckým údělem spojených varietních kumštýřů vystavěl zkušený režisér a scénograf Jiří Polášek na slovním humoru i kurážně spolehlivé kamarádské souhře Vladimíra Vrtěla (Willie Clark) a Radomíra Kincla (Al Lewis). Jiné dva pozdní večery při naprosté tematické i žánrové odlišnosti paradoxně sbližovala jistá kurióznost jejich náplně. Prozatím blíže neznámý divadelně hudební soubor Loutky bez nitek z nedalekého Kobylí vyprovokoval rušnou výměnu protichůdných diváckých názorů scénářem svého člena Iva Kovaříka Jsem, kdo jsem. V údajně kolektivní režii se před poněkud zaskočeným hledištěm prezentoval obtížně pojmenovatelný hybridní dvouhodinový DS Haná a Divadlo bez střechy Vyškov / Kamila Přikrylová podle Vladimira Nabokova: Lolita. Foto: Bohunka Mikulicová. Čtveřice zbývajících inscenací se vyznačovala experimentujícím, případně též autorsko-adaptujícím pojetím a v porotcovských verdiktech se začlenila mezi hobblíkovské favority. Čtyři roky pracující Divadlo Čára Brno, orientované na dramaturgicky náročný repertoár, přivezlo starší, nyní výrazně přeobsazené Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna. Poučený adaptátor a současně režisér Ladislav Stýblo sáhl k poslední, nedokončené próze Karla Čapka.V mozaikovitém portrétu pozérského pseudoskladatele Bedy Foltena se úspěšně pokusil o etickou polemiku s ní, když spisovatelův chápavý humanistický pohled přechýlil do polohy odsuzující tragigrotesky. Stísněný prostor s diváky umístěnými na jeviště evokoval prostředí kavárny (diplom za autorský, hudební a herecký výkon pianistce Janě Cindlerové), kde jednotlivé postavy vzpomínají na zemřelého protagonistu. V neobyčejně expresivním, až agresivním ztělesnění individuálně oceněného Jiřího Bartoně šlo o gradovaný modelový obraz zákeřného podvodníka, vyrůstajícího v démonicky obludně sobecké monstrum, ne nepodobné Jarryho Králi Ubu. Spontánně přijímané antiiluzivní nastudování získalo třetí místo s doporučením na FEMAD/DT. Druhou příčku s obdobným postupovým doporučením obsadilo celostátně známé Ořechovské divadlo Ořechov u Brna

37 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ s bezmála pět let uváděnou (má za sebou již sedmdesát repríz!) rozpustilou fraškou svého všestranného principála Vlastimila Pešky Po všem hovno, po včelách med aneb Vostatkové sód. Rejem masopustních maškar rámovaná, jadrným místním nářečím oživená trojice výjevů o sousedských pomluvách, hamižnosti a otcovské krutovládě se již patřičné publicity tuším dočkala. Ve variabilní scénografii si stále uchovává invenční stylizaci, barvitou šťavnatost dynamických hudebních a tanečních čísel, i nevšední hereckou spontaneitu, která se ihned přenáší na rozjařené obecenstvo. Po loňské úspěšné Macourkově předloze Zuzanka Reloaded obrátilo se průbojné, právě desetileté Prkno Veverská Bítýška ke hře Francouze Philippa Minyany Inventury. Zdánlivě jevištně málo vděčnou rozhlasovou tragikomedii s joyceovskými asociativními monology proměnil režisér Pavel Vašíček pro publikum usazené na jevišti v nonverbálně působivý divadelní artefakt. Trojici společně oceněných aktérek (Saskia Mišová, Eva Jakubcová a Jaroslava Rozsypalová) nechal v parodii chytlavé televizní reality show s minimem rekvizit napřeskáčku naléhavě vyprávět jejich prokrácené zpovědi, a to na determinujícím pozadí poválečných dějin země. Zásluhou věrohodné, detailně propracované interpretace oscilovala tato čerstvá česká premiéra mezi vnějškovou, moderátorem provokovanou rádobyzábavností a horečnatým úsilím jeho všelijak úkolovaných obětí vysvobodit se z vlastních životních traumat (doporučení k postupu na prvním místě). Už na loňském bítýšském Setkání Na prknech vzbudila zaslouženou pozornost další původní dramatizace prozaické látky tabuizovaně světoznámý, též zfilmovaný román Lolita od ruského emigranta Vladimira Nabokova. Kamila Přikrylová promyšleně připravila pro společný projekt Divadelního spolku Haná a Divadla bez střechy Vyškov kvalitní předlohu, které se ujali v Hodoníně vyzdvižený mladý talent režisér Tomáš Dorazil a odměněná choreografka Petra Šarhanová. Komornímu provedení, uzavírajícímu čtyři herce spolu s diváky na jeviště se třemi kufry a paravánovými listy románu, se plně zdařilo převést stylisticky rafinovanou epiku do svébytného metaforického divadelního tvaru. Křehká obrazivost a hravá odlehčenost pomohly vyjádřit jak psychologické nuance střetávání a míjení ve vztazích postav, tak cudnou, avšak eroticky zřetelně vibrující strunu. Půldruhahodinová nonstop inscenace získala zásluhou typově ideální nymfičky Petry Lorencové (Dolores) a Tomáše Bézy (Humbert) rovněž herecká ocenění, cenu dramaturgické rady a především nominaci na poděbradsko-třebíčskou národní přehlídku. A JAK DÁL? 4. ročník Divadelního Hobblíku a Mumraje 2006 zaznamenal zřetelné zvýšení dramaturgické a inscenační úrovně, takže společná porota mohla nejen využít práva dvou nominací, ale také uplatnit několik doporučení. Z jeho průběhu zároveň vyplývá pro organizátory toho příštího jubilejního trocha zkušeností a doporučení. Vysoký počet přihlášených souborů by napříště neměl vést k větší nahuštěnosti přehlídky, nýbrž naopak k případné výběrové selekci. Časem by snad nevyhlíželo příliš utopicky ani přizvání některého zahraničního hosta. Podle stanovených propozic musejí pořadatelé striktně trvat na včasném zaslání všech dokumentačních náležitostí (scénáře, programové letáky, fotografie atd.), aby bylo možno předem vydat nějaký souhrnný festivalový tisk, takže by ve všech případech nejen porota, ale i diváci věděli, s kým mají tu čest. Stranou ponecháváme rezervy v komunikaci a dělbě práce rozličných managementových složek (promyšlenější zapojení Studentského parlamentu), další profilování Zpravodaje nebo získávání grantů či štědrých sponzorů. Dobré atmosféře většiny vystoupení by nepochybně napomohla hojnější divácká přízeň ze strany hodonínských občanů (už teď se jim nabízely permanentky), aby se vzrůstající prestiž regionální soutěže stala věcí nejen samotné ochotnické komunity, ale také kulturně vyspělých obyvatel hostitelského města. Vít Závodský KAROLINCE STOUPÁ PRESTIŽ Minulý rok mezi soutěžní krajské přehlídky amatérských souborů vstoupila Karolinka, známá léta české amatérské obci svým souborem, jenž patřil a patří k nejlepším venkovským souborům a na té první přehlídce (a nejenom na ní) doslova triumfoval inscenací Doma. Ta loňská přehlídka začínala skromně a pokorně, leč odhodlaně a soustředěně v úsilí dobýt si místo na slunci. Letošní II. ročník učinil v tomto směru krok kupředu a dokázal, že karolínské přehlídce roste prestiž. Vloni jsme například jako porota nemohli nominovat, protože tu nebyl předepsaný počet souborů, tentokrát jsme ve dvou a půl dnech ( ) viděli 8 slovy osm - soutěžních představení; z toho dvě nadprůměrné. Zbývajících šest se dá rozdělit na dvě části. První tvořily inscenace souborů mladých, začínajících. Což svým způsobem bylo velmi sympatické a příjemné, byť se to projevovalo na úrovni kvality. Vystoupení DS ZUŠ z Rožnova pod Radhoštěm Na programu program... a nic víc? mělo zajímavý výchozí nápad - mladá dívka získá nadpřirozenou vlastnost: dokáže lidem plnit jejich přání, ale nikdo ji nechce slyšet, nikdo se s ní nebaví, nemá pro ni čas. Navíc je její příběh lokalizovaný převážně do prostředí televize, což dává další možnosti rozehrát nové další situace. Je to autorské divadlo, hrané se zaujetím a přirozeným výrazem; zatím však šlo o soubor etud, ne o celistvý scénický tvar. DS Madagarské želvy z Brna přijel rovněž s autorským divadlem Co se to mrcasí v trojúhelníku. Začalo to jako sci-fi, jak tento žánr charakterizuje program: různí lidé z různých věků a krajů se sejdou v jednom čase na jednom místě. Když však fabule přes množství slov, v nichž autor J. Harnach chtěl vypovědět mnohé, ne- -li všechno, a které režisér J. Harnach nedokázal v prostoru (mizanscéna nebo chcete-li aranžmá) zvládnout, doklopýtala do konce, zjistili jsme, že je to reality-show z roku 2300 a ještě několika let navíc. Tam se objevila příležitost rozvinout velké téma. Když se ti vyvolení chtěli vrátit do své doby a svého prostředí, bylo jim moderátorkou řečeno, že to je jen jejich starost. Neboli: jestli dnes činí reality-show DS ZUŠ Rožnov pod Radhoštěm: Na programu program... a nic víc? Foto: Simona Bezoušková

38 39 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO z lidí málem (nebo úplně) celebrity, tatáž zábava o nějaký čas později je bude ničit. Jenže tohle téma přijde bohužel pozdě. A hlavně: jako jen na okraji. DS Zrcadlo ze Vsetína zahrálo Hubačův Dům na nebesích, text, jenž byl nad herecké síly souboru. Nestačily jejich herecké ani lidské zkušenosti, aby se podařilo vytvořit bohaté a věrohodné charaktery, a navíc ještě někdy tuto věrohodnost podrážel zjev mladých interpretů, kterému se prostě nedalo věřit, že mají nejlepší léta života za sebou. DS DiGoknu z Rožnova pod Radhoštěm inscenoval Goldoniho Mirandolinu s jistým přirozeným půvabem a spontánním cítěním divadelnosti, i když až na zkušeného Štěpána Macha v roli markýze Forlimpopoliho jim na plastické a bohatší budování situací i charakterů také chyběly zkušenosti. Ale i tak to všechno byla představení, která svou divadelní naivitou (nejde jen o neumělost, ale především o ono už zmíněné spontánní cítění divadelnosti, chápání divadla jako bezprostředního naléhavého smyslového sdělení) vždycky nabídl skoro očistnou atmosféru nadšení z toho, že se hraje na jevišti pro diváky v hledišti. Vrcholu tento mládežnický proud na přehlídce v Karolince dosáhl inscenací DS Masarykova gymnázia ze Vsetína. Jeho dlouholetý režisér a spiritus agens Miroslav Urubek (jinak vynikající herec souboru z Karolinky) vstoupil na nejistou půdu. Inscenoval text P. Trtílka a M. Mojžíška Átreovci jako divadlo velkého stylu ; jako příběh, jemuž nechtěl nic ubrat z jeho mytologické DS Zrcadlo Vsetín Jiří Hubač: Dům na nebesích Foto: Simona Bezoušková DS Madagaskarské želvy Brno / Jiří Harnach: Co se to mrcasí v trojúhelníku Foto: Simona Bezoušková a dramatické mohutné dimenze, jež se stala základem řecké antické tragédie. Pro někoho může být tato inscenace tradiční, a možná až konvenční, byť její důraz na slovo a čitelnost děje, což je realizováno ostře stylizovanými postavami, je provázen poučeností z obrazné vizuálnosti dnešního divadla. Ale co je pro mne hlavní: je to nejenom režijně promyšlený a důsledný tvar, ale především ansámblová souhra mladých herců, rostoucí z dobrovolně, protože vědomě přijaté, kázně pramenící z porozumění smyslu inscenace. Nebývá to v této oblasti studentského divadla častý jev. Dokonce se dá říci, že je výjimkou. Z jistého hlediska je to inscenace, která prokazuje, že i tradiční inscenační divadlo může být pro velké množství mladých začínajících herců (v představení je jich skoro 40) přitažlivou záležitostí, protože jim dává něco nezvyklého, zvláštního. Především jako model málokdy vídaného takového studentského divadla jsme tuto inscenaci jako porota doporučili pozornosti výběru na Náchodskou prima sezónu. Mimo to: kromě vlastní hodnoty divadelní dá se hovořit také o hodnotě pedagogické, která míří dovnitř souboru. Tři inscenace patřily v Karolince souborům zkušeným, jejichž herci nejsou mladými začátečníky. DS Schod z Valašského Meziříčí vystoupil s programem Tam a zpátky. Je to řízná čundr-country estráda s příslušně namíchanými přísadami všeho druhu, které mají pobavit diváka, jenž miluje přiboudlou zábavu. S divákem, jenž má tuto zábavu rád, to zřejmě tenhle soubor dovede. Hodnotit však vlastně nebylo co, jenom jsme si mohli říci, že jsme se na přehlídce v Karolince sešli omylem. DS Chaos z Valašské Bytřice předvedl standardní komediální inscenaci komedie P. Yeldhama a D. Churchilla Moje přítelkyně slečna Flintová. Situace byly jasné, sdělovaly žádoucí význam, herci rozuměli svým postavám a adekvátním i přirozeným způsobem realizovali jejich komediální polohu. Problém inscenace byl vlastně v přílišné důvěře k textu, který je příliš rozvláčný, tone v přemíře slov a dlouho, těžko se propracovává k pointám a překvapivým obratům, které tento typ komedie potřebuje. Inscenace DS BLIC z Ostrožské Nové Vsi v této kategorii karolínské přehlídky zazářila. Už dramaturgickou volbou. A.N. Ostrovskij, kdysi nazývaný Balzakem ruského kupectva, stojí vlastně na začátku evropské realistické dramatiky, která svou kritičností v 19. věku znepokojovala; ještě v roce 1870 psal Jan Neruda, že takové hořké pilulky jaké dává Ostrovskij, naše společnost nepotřebuje. Svého času jeho Les či Bouře nebo tvrdá komedie mravů I chytrák se

39 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ DS Masarykova gymnázia Vsetín P. Trtílek, M. Mojžíšek: Átreovci Foto: Simona Bezoušková spálí byly často hrány. Dnes Ostrovskij z našich jevišť zmizel. Snad pro ten svůj poněkud bytelný realismus i možná pro svá témata je pokládán za zastaralého autora. Svatba Balzaminova je navíc text, jenž nepatřil nikdy ke známým a hojně hraným; o to odvážnější byla volba BLICu. Samozřejmě, text prošel velkou proměnou, která začíná už úpravou Vojtěcha Vackeho a provádí ji potom rasantně scénická podoba. Režisérka Andrea Helmichová nezapřela, že patří ke generaci, která se opírá o divadelní zkratku, montáž, obraznost. Což všechno má ovšem na půdě BLICu svou zvláštní polohu, která spočívá v zálibě v radostné hravosti, imaginativnosti projevující se nejvýrazněji v pohybové složce. Z těchto zdrojů vyrostla inscenace, která se odpoutala od podrobností a faktografie přece jen v ledasčem popisného Ostrovského textu a soustředila se ne na detailně a psychologicky důsledné motivované jednání, ale přesto srozumitelné sledování situací, které sledují příběh Balzamina. Na jedné straně snílka, jenž si lucidním sněním kdykoliv dovede vyvolat obrazy svého štěstí, na straně druhé také nepraktického, prostomyslného naivky, jehož lze snadno oklamat a zneužít. Jeho vidiny vstupují v inscenaci vysoce stylizovaným pohybem do reálných situací a konfrontovány s hořkou realitou vytvářejí obrazy, v nichž se jejich rozkošnická sladkost propojuje s hořkostí skutečnosti. Odtud se zdvihá potom smysl i tvar scénického celku; komplexní smysl, jenž překračuje zpodobení dávné minulosti a chce komediálním, lehce ironickým, lehce parodickým způsobem vyslovit i rozporuplnosti existence dnešního člověka. Rozehrává v tomto duchu i další situace a snaží se odstranit i přesné časoprostorové umístění v 19. století carského Ruska. Nevytrhuje hru z ruských souvislostí, ale ponechává je ve zcela volném propojení času od carského Ruska až po konec 20. století s tím, že takto buduje atmosféru nudy, marnosti, beznaděje, jež se vlastně stává hlavní motivací jednání všech postav i příčinou Balzaminova snění. Pro její objevnost i pro zvolené scénické postupy a jejich účinnost považovala porota přehlídky inscenaci především za natolik inspirativní, že ji nominovala na přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč Jak doporučení Átreovci, tak nominace Svatby Balzaminovy, stejně jako pohostinské představení DS České besedy z Daruvaru s inscenací Shakespearových Veselých paniček windsorských zajisté přispěly ke zvýšení prestiže II. ročníku krajské přehlídky v Karolince. Ale především se tak stalo díky atmosféře, která byla naplněna zájmem o divadlo a pevnou důvěrou v jeho účinnost, přitažlivost, prospěšnost, v jeho sílu, která je nezdolatelná. Řekl bych, že tato atmosféra odpovídá i tomu, s jakým nadšením, vůlí a starostlivostí je tato přehlídka ve Valašském Národním divadle pořádána. Jan Císař DS BLIC Ostrožská Nová Ves A.N. Ostrovskij: Svatba Balzaminova Foto: archiv BLIC DS Chaos Valašská Bystřice / P. Yeldham, D. Churchill: Moje přítelkyně slečna Flintová. Foto: Simona Bezoušková.

40 41 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO SLAVIČÍN LETOS BEZ VRCHOLŮ aneb I KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY MAJÍ SVÉ DNY Je vcelku přirozené, že v divadle obdobně jako v životě se míra úspěchů vyjadřuje jakousi sinusoidou, čili, jak zpívali naši bardi z největších jednou jsi dole, jednou nahoře. Loni jsem tady vyjadřoval své uspokojení z Valašského křoví, neboť jeho druhý soutěžní ročník byl korunován dvojicí inscenací, které bez jakýchkoli pochyb dosahovaly úrovně poděbradsko třebíčské národní přehlídky činoherního divadla, na níž, společně s rakovnickou Popelkou, je Valašské křoví postupově orientováno. Letos jsem nucen (a to za celé trio magistrů, které ve Slavičíně letos porotovalo, tj. Mgr. Milan Schejbal, MgA. Vladimír Fekar a MgA. Jan Šotkovský) konstatovat, že se na Valašském křoví 2006 žádná taková inscenace neobjevila a že můžeme hovořit o jednoznačném výkonnostním propadu oproti loňskému roku. Není v tom ovšem DS Nová scéna Hustopeče / P. Ryan, M, Schejbal, H, Bouček: Jak jsem vyhrál válku, Foto: S. Bezoušková. nic tragického, divadelní umění coby činnost bytostně kreativní se nedá plánovat a letošní nížina zakládá naději budoucích vrcholů. Nadto se překvapivě stalo, že i přes tento evidentní propad se porota rozhodla většinu na přehlídce zúčastněných inscenací doporučit na různé národní přehlídky. Vysvětlit tento zdánlivý paradox je v podstatě úkolem tohoto článku. Jen stručně se zmíním o trojici inscenací, které jsme se ze Slavičína rozhodli nikam výš nesměrovat. Inscenace Strašidlo souboru Kšandy I Brno, vycházející fabulačně ze známé a s oblibou dramatizované Wildeovy povídky o cantervillském strašidle, byla pokusem převyprávět nonverbálními prostředky základní dějová fakta příběhu. Pro nezkušenost a malou divadelní poučenost tvůrců (soubor byl i kolektivním režisérem), stojících evidentně na samém počátku své divadelní cesty, tak zůstalo opravdu jen u pokusu, který nadto ve chvílích, kdy dějová linie začala vyžadovat nezbytnou zkušenost v práci s pantomimickými prvky, přešel rázem do dosti statické činohry. Větší poučenost byla znát na práci hustopečské Nové scény, která se chopila románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku (v dramatizaci Milana Schejbala a Hynka Boučka). Tento text (o němž se před představením v kuloárech hovořilo jako o zapomenutém klenotu české dramatiky) se jim ovšem stal takřka pouze záminkou k rozehrávání často dosti prvoplánových a hrubozrnných fórů a špílců (z nichž kupříkladu scéna v africkém nevěstinci se dle nás pohybovala již dosti za hranicí vkusu), z čehož základní smysl příběhu, který přes všechnu odlehčenou humornost v základu apelativně předvádí absurditu válečného hemžení, vyšel dosti pošramocen. Evidentní momentální indispozice představitele ústřední role Goodbodyho pak hustopečským také příliš nepomohla. Konečně Roman Švehlík, režisér Divadla Brod Uherský Brod, se chopil monodramatu Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu... (Zpráva o pohřbívání v Čechách) a podrobil jej poměrně zásadním zásahům. Rozčlenil totiž Pavlíčkův text, psaný původně pro Vlastu Chramostovou, mezi šest herců svého souboru. Nepostřehl zcela, že právě fakt, že jedna herečka hraje u Pavlíčka nejen ústřední postavu Boženy Němcové, ale i postavy jejích protivníků, a zprostředkovává nadto autorovy reflexe jejího osudu, je prostředek, kterým se Dávno, dávno již tomu... vcelku účinně brání sentimentalizaci osudu naší paní. Právě k sentimentu pohříchu inscenace Brodských poměrně často sklouzávala a (občas prvoplánové) poetizace svícením, tylovými závěsy a vznícenou klasickou hudbou v ní bylo mnohem více než skutečného dramatična. Nepřehlédnutelný byl na přehlídce vklad domácího souboru SemTamFór, který představil hned dvě své inscenace. Cesta kolem světa (režie Jan Julínek), kterou Jiří Janků sepsal kdysi pro pražský soubor CD 94, je v podstatě kabaretně-revuálním libretem, jednoduchou kostrou, jejímž hlavním smyslem je nabídnutí dostatečného prostoru pro invenci a hravost zúčastněných. V tomto smyslu jsme v inscenaci slavičínských shledali ještě dosti velké rezervy, svázanost pevným režijním konceptem, který se spíše DS Delirium Ostrava A. Hoffmanová: No end Foto: S. Bezoušková

41 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ soustřeďuje na přehledné odehrání základního příběhu. Přáli bychom si více individuální hravosti a divadelnosti v pravém slova smyslu. Inscenace však nenudí, je vcelku dovedně a přehledně vystavěna a jako práce s divadelně začínající částí souboru má také nepominutelný pedagogický efekt, neboť ansámbl v ní působí kompaktním dojmem, z něhož netrčí (to je míněno v pozitivním smyslu) ani zkušenější Dalibor Balák v ústřední roli inspektora Shermana, která by jistě mnohé herce sváděla k jednoznačné sólové exhibici na úkor ostatních. Vzhledem k tomu, že inscenace měla na přehlídce svou premiéru, skýtá možnost dalšího rozvíjení dobře vystavěného základu což platí i o druhé na přehlídce premiérované inscenaci domácích, anglické detektivní hře Krysy (Agatha Christie) v režii Dalibora Baláka. Nemalý úkol v podobě psychologicky náročného dramatu si režisér ještě ztížil volbou komorního prostoru. Diváckému vnímání gradujícího napětí textu tím zajisté pomohl, položil tím však vysoké nároky na pravdivost hereckého projevu v podobě takřka filmového detailu, kterému zejména představitelka menší role Jennifer (i vinou nedůsledného výkladu postavy) příliš nedostojí. Režisér také neuvěřil zcela výhodám komorního prostoru a jistě chvályhodnou snahou po budování významotvorných mizanscén vstup hry příliš rozpohyboval, čímž si omezil prostor pro akci postav v dalším rozvoji děje. Ústřední pár krys je nám pak představen v psychologicky věrohodné poloze, která však není dále gradována, a postupné zjišťování toho, že se obě postavy ocitly v pasti, není doplňováno adekvátním rozkrýváním jejich charakterů. Přes všechny výhrady se domníváme, že herecké i režijní možnosti k rozvinutí současného materiálu, na němž je už teď vidět množství intenzivní a promyšleně vedené práce, do podoby kvalitní inscenace zde nepochybně jsou (za předpokladu, že režisér vychytá i pihy na kráse jinak zdařilé scény truhla, v níž leží mrtvý John, vzbuzuje dojem, že se jedná o zavražděného trpaslíka). S tímto vědomím jsme se rozhodli přes všechny zmiňované nedostatky doporučit Krysy na 1. místě na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč a totéž učinit s Cestou kolem světa, ale (coby s inscenací v podstatě ryze studentskou) směrem na náchodskou Prima sezónu, neboť se domníváme, že by v jejím programu měla své místo. V oblasti divadla pro děti se letos ve Slavičíně objevila pouze inscenace jediná pohádka U nás v Nesvárově aneb Kdo přemůže draka (režie Jana Pluhařová) již tradičního účastníka této přehlídky, Malé scény Zlín. Zlínští jsou zkušený soubor s řadou výrazných hereckých individualit a i z řiďounké zápletky původně loutkového textu (upravil kolektiv souboru) vykřesali vcelku půvabné a příjemné představení, které je silné v momentech, kdy divadelnost a jevištní invenčnost souboru jde nad text (např. úvodní výtečná bitka sousedů Štířila a Hádala, kteří používají své ženy coby středověká kopí) a slabé tam, kde je najednou jednoduchá fabule pouze ilustrována iluzivními prostředky, které navíc nepůsobí příliš přesvědčivě (většina scén s drakem, který je sice exponován zcizujícím způsobem, ale posléze se snaží pouštět skutečnou hrůzu ). Přes tyto výhrady porota vzhledem k tomu, jak zná úroveň rakovnické Popelky, se rozhodla inscenaci U nás v Nesvárově na tuto národní přehlídku doporučit s pocitem, že by se v jejím programu určitě neztratila. Je už možná zřejmé, že výrazným a překvapivým rysem slavičínské přehlídky coby festivalu v podstatě interpretačního divadla, byl výrazný podíl autorství samotných souborů v rovině herecké, ale i autorské. Na závěr svého článku se tedy zmíním o dvou inscenacích, kterými tento trend vyvrcholil. Andrea Hoffmannová napsala pro ostravský soubor Delirium celovečerní hru NO END (a sama ji také zrežírovala ztvárnila v ní jednu z hlavních rolí). V prostředí jakéhosi studentského privátu se odehrává příběh plný neustálého sebeobelhávání a obelhávání. Jedna z dívek se vydává za spisovatelku, ale nikdy nic nenapsala, druhá se tváří jako cílevědomá herečka, ale jediná pro ni možná cesta k divadlu vede skrze režisérovu postel, třetí neustále řeční o rodinném štěstí, ale vztah se ji zcela hroutí. Všechny postavy se nadto postupně zpovídají svému příteli psychiatrovi, který se ovšem v závěru vyzná z toho, že jej jejich problémy vůbec nezajímají a za peníze z pacientů vydřené si staví luxusní vilu za městem. Celá hra vyvrcholí mejdanem, v němž se všechny postavy navzájem vyznají ze své neúspěšnosti, ráno po něm se však všechny tváří jakoby nic a raději si navzájem uznávají své lži. Už z popisu této základní situace je zřejmě zřetelná jistá tezovitost v pohledu na svět. Základní téma sebeobelhávání je v textu i v inscenaci opravdu podáváno v dosti přímočaré podobě, kdy nás přiznání lží jednotlivými postavami ve scéně mejdanu už v ničem nepřekvapí, protože z jednotlivých situací i rozvláčných rozhovorů z psychiatrem byla jejich životní faleš a frázovitost zřejmá již dávno. I tvar hry působí dojmem, jakoby jednotlivé situace vznikaly jen z potřeby demonstrovat základní psychologickou charakteristiku postav, jakoby autorka úkolovala své postavy ve smyslu Za žádnou cenu nejednat a se svou pasivitou nebojovat!. Groteskní nadsázku, která by možná jediná dokázala tuto charakterovou redukci figur na tezi ospravedlnit, jsme dokázali najít pouze u jediné postavy. Přesto jsme se rozhodli ocenit svébytný (byť ve své podstatě nedramatický) autorský pohled na současnost a inscenaci jsme na 2. místě doporučili na národní přehlídku činoherního divadla. Vrcholem přehlídky se alespoň pro porotu stala inscenace Život nedoceníš Radia IVO Hranice. Pokud vám název tohoto souboru nic neříká, jména dvou zkušených matadorů v oblasti té části amatérského divadla, která se cíleně zabývá improvizací, Petra Marka a Johanky DS SemTamFór Slavičín: Krysy Foto: Simona Bezoušková Švarcové, by už mohla. Právě tito dva se pokoušejí v inscenaci (či spíše sérii stejně pojmenovaných představení) o jednu z nejtěžších divadelních disciplín obecně, o totální improvizaci takzvaně od nuly. Tuto oblast je vždy obtížné hodnotit, zmíním tedy na jejich slavičínském vystoupení několik ocenění hodných faktorů. Je jím především šťastně zvolený formát jakoby rozhlasové hry, kterou protagonisté, sedíce u stolku s mikrofony, živě vytvářejí. Tento způsob, který provokuje vydatně diváckou fantazii a umožňuje vytvořit potřebně intimní atmosféru, jim dovoluje soustředit se na tvarování příběhu a na jeho důsledné rozvíjení, které se (další pozoruhodnost) nikdy nesnaží sklouznout k exhibici vypravěčské dovednosti ani k fantazijně svobodnému vrstvení nápadů. Tragikomický příběh milostného štvance, který prchá před svými životními problémy coby pedagog na střední školu do pohraničí, aby se tam zamotal do dalších milostných trablů, tak měl nejen vtip a spád, ale i adekvátní vyklenutí a především realistickou pravděpodobnost, která mimo zábavu umožňovala divákům i neustálé pochopení a soucit s Markovým outsiderským hrdinou. Vcelku bez pochyb jsme tak inscenaci doporučili na Šrámkův Písek. Na závěr je nutno zmínit, že přehlídka byla znovu velmi kvalitně zorganizována (na třetím ročníku se již projevuje rutina v pozitivním smyslu), solidně navštívena a nad produkty místní tradičně výtečné kuchyně se členové poroty olizují ještě teď. Tím raport z letošního Valašského křoví končím. V úctě váš Jan Šotkovský

42 43 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO HIP HIP STODŮLKY Jubilejní 10. Stodůlecký Píseček se odehrál v Domu kultury Prahy 13 zvaném klub Mlejn. Přehlídka studentského a experimentujícího divadla s výběrem na Šrámkův Písek a Náchodskou prima sezónu nabídla letos 17 inscenací. Na Šrámkův Písek byla nominována jedna inscenace a šest dalších, které se svou kvalitou příliš nevzdalovaly té nominované, získalo doporučení. Avšak do Náchoda se ze Stodůlek neprodralo nic. A z jakých že inscenací porota ve složení Vladimír Hulec, Karel Tománek a Kateřina Čejková vybírala? PÁTEK A SRDCE V PLAMENECH Přehlídku zahájil v pátek odpoledne tradiční účastník přehlídky soubor Kocábka Chocerady s autorskými Drobky Jiřího Cinkeise. Jednalo se o sled půvabných scének lidového kabaretu. Druhým představením byla inscenace školního souboru Šlamastyka Praha, který působí při gymnáziu Christiana Dopplera. Soubor si pro inscenování upravil povídku Marka Twaina Adam a Eva. Jednalo se spíše o scénické čtení než o inscenaci o pobytu DS Ztracená existence Praha Dentální rapsódie Foto: archiv přehlídky aneb DESÁTÝ STODŮLECKÝ PÍSEČEK v ráji a vyhnání z něho. Protagonisté jako scénické prvky použili na šedo nabarvené kartonové krabice banánovky, které nejen že byly dokonale neutrální na to, aby s nimi studenti mohli opravdu hrát, ale navíc se s nimi těžko směstnali do prostoru malého sálu klubu Mlejn. Páteční večer ve Mlejně patřil především pražskému souboru Oldstars, který tvoří převážně středoškolští studenti. Zvolili si náročnou hru M. von Mayenburga Tvář v plameni a popasovali se s ní velmi dobře. Pro jevištní ztvárnění vytvořili mansionové širokoúhlé jeviště a vnitřní monology Olgy a Kurta se odehrávaly na vyčleněném stupni. I herecké výkony mladých lidí byly pozoruhodné a vynesly souboru druhé doporučení na Šrámkův Písek. Možná jen těch ohňů mohlo být více, avšak těžko říci, jak by se na to tvářil požární dozor. Po neveselé tematice nás rozptýlil soubor DS Monde Praha inscenací Výrobce bomb aneb Útěk srdce ne příliš známého polského autora A. Sterna. Zaujaly surrealistické kostýmy, erotická stínohra a zvláště technické nedostatky způsobené špatnou komunikací s osvětlovačem a zvukařem. Tato nedorozumění, která vedla až k zastavení představení a návratu o obraz zpět, nezpůsobila protagonistům ani představení žádnou újmu, neboť jsou na podobné situace zvyklí a berou je jako součást představení. A pro diváky to znamenalo další zdroj vydařené komiky. ZUBAŘSKÁ SOBOTA V sobotu dopoledne zahájil program u.s. Marvin Praha původně rozhlasovou inscenací Milana Uhdeho Zubařovo pokoušení. Rozhlasový text se ovšem nedá na jeviště převést bez úprav. O ty se však soubor ani nepokoušel. Pražský soubor Oldstars v sobotu předvedl ještě druhé želízko v ohni, a to Dvouhru G. Neveuxe v překladu a úpravě E. Outratové. Technicky perfektně zvládnutá inscenace však vedla porotu k úvaze, zda talentovaný soubor neplýtvá zbytečně své síly na bulvární divadlo. Intelektuální pásmo Surovosti laskavosti bývalých členů KDS Puchmajer, nyní vystupujících pod názvem Antonín, DS, Praha, nadchl publikum svými precizně vypracovanými kabaretními scénkami. Možná by inscenátoři mohli dopsat ještě i roli kabaretiéra. Scénky byly řazeny zdánlivě nahodile, avšak měly téměř neznatelný dramatický oblouk. Pointy nebyly zcela čitelné, bylo ponecháno na divácích, jak si situace domyslí. Antonín, DS, získal první doporučení na Šrámkův Písek. 110 minut včetně přestávky trvala inscenace Marmeláda z dílny Petra Macháčka a jeho pražského divadla Kámen. Pro Marmeládu platí vše co o loňském Mlejnku, tedy promyšlená kompozice scény, kostýmů a textu. Příběh byl tentokrát značně tíživý, neboť podobný souboj komerčních firem se může klidně odehrát v realitě (na rozdíl od detektivního příběhu Mlejnek). Nálada v krachující firmě byla vyjádřena rytmizací textu a jeho opakováním. Ve vypjatých situacích docházelo až na alikvotní tóny. Ale bezvýchodnost zaměstnanců firmy Marmeláda International směřující k hysterii postupně začala být pro diváky zvukově neúnosná. Přesně vyladěný hrací strojek divadla Kámen byl tentokrát oživen neřízenou, volně se pohybující postavou barové slečny Agáty, cumlající becherovku, která však byla v rozhodujících situacích zároveň hybatelkou děje. Divadlo Kámen bylo nominováno na Šrámkův Písek. DS Načerno Ty-já-tr Praha pro svůj první vstup na studentskou přehlídku zvolil hru Spor od Marivauxe pod názvem Pokus. Účinkující si vystačili s prázdným jevištěm a předvedli skvělou hereckou mluvu a celkem slušný pohyb po jevišti. Neměli bychom ale čekat od mladých, 14-16letých lidí, trochu jiné divadlo? Dr. Mol Praha uvedl veselohru Dariny Martinovské Nádražní bufet. Veseloherní tón však příliš nevyšel, protože převládaly nedostatky inscenační i herecké. Málo rozpracovaná zápletka podle vzoru

43 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Divadlo Kámen Praha Petr Macháček: Marmeláda Foto: archiv přehlídky červené knihovny temporytmu také příliš nepřidala. Sobotní večer patřil pražskému vysokoškolskému souboru Ztracená existence. Uvedl veselý, energií nabitý kabaret, plný studentské recese, pod názvem Dentální rapsódie aneb Stomatologická revue. Vedle poučných obrazů, např. že svěžího dechu v ústech dosáhneme pomocí zubní pasty, přinášel i obrazy do 18 let nepřístupné. Závěrečný souboj Zubního kazu a MUDr. Řezáka vedl diváky k bouřlivým ovacím a vynesl souboru doporučení na Šrámkův Písek na třetím až čtvrtém místě. OTÁZKA NA NEDĚLI: KDO JE DY- MORÁK? Nedělní program zahájilo zdařilé divadlo na divadle souboru Divadlo na jevišti z Prahy. Jednalo se o povedenou dramatizaci povídky Ivana Vyskočila Neuvěřitelný vzestup Alberta Uruka. Bohužel síly souboru se vyčerpaly dramatizací a na jevištní akci a režijní nápady už nezbylo. Přehlídkový maraton zpestřily dvě desetiminutové jednoaktovky souboru Homotronní neškvor ze Zruče nad Sázavou. První z nich, Zvukař, vystihla věrně výbušnou atmosféru v ozvučovací kabině během divadelního představení (za což inscenátoři dostali individuální cenu Markéty Hoskovcové). Druhá, Most, potvrdila jevištní zkušenost zručských hostů. Autorský detektivní thriller DS Drámota Praha s názvem Charles aneb Na zdraví! byl přehlídkou pravého amatérského divadla bez jakéhokoli poučení o jevištní situaci, hereckém výrazu a v některých případech i bez srozumitelné mluvy. Přesto se zde našel pěkný nápad oživlých fotografií, které posouvaly příběh. Útvar totálního divadla Vydrž! Praha nabídl natolik intelektuálně dekadentní truchlohru Venku!, že většina diváků bojovala s tím, aby neprchla ven. Přesto porota po delší diskuzi udělila souboru doporučení na Šrámkův Písek na třetím až čtvrtém místě. Divadílna Krvik Totr Praha na závěr přehlídky uvedla autorskou inscenaci Návrat z proutí aneb Co se stalo a jak to dopadlo na motivy Foglarových Hochů od Bobří řeky. Ústřední postavou se stal duch Dymoráka, o jehož backroundech jsme se však nedozvěděli téměř nic. Jednalo se o pěkné promyšlené divadlo s kultivovaným herectvím a vydařenými hudebními vstupy. Spolu s Homotronním neškvorem ze Zruče nad Sázavou se Krvik Totr podělil o paté až šesté doporučení na Šrámkův Písek. Stodůlecký píseček, jehož zakladatelkou a neúnavnou a objevitelskou organizátorkou je Markéta Hoskovcová, a který vždy přinášel svěží vítr do amatérského divadla, se letos ve Stodůlkách konal naposled. Nezbývá než doufat, že přehlídka pro příští roky získá nové sídlo. Kateřina Čejková DS Ztracená existence Praha / Dentální rapsódie aneb Stomatologická revue. Foto: archiv přehlídky. Divadlo Kámen Praha Petr Macháček: Marmeláda Foto: archiv přehlídky

44 45 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 Přijeďte se podívat na Prima setkání ve Strašecí, zvala profesorka místního gymnázia a nadšená divadelní organizátorka Iva Dvořáková na krajskou soutěžní přehlídku studentského a mladého divadla do Nového Strašecí. Pozvání přijali: Divadlo Mrsťa Prsťa z Kouřimi s inscenací hry svého vedoucího Martina Drahovzala a ochraň nás před šelmou. DS Přestupní stanice Neratovice přijel se třemi improvizovanými autorskými představení- Divadlo Zazelena utržená ZUŠ Nové Strašecí Diane di Prima: Noční můry Foto: Robert Kiss PŘIJEĎTE SE PODÍVAT NA PRIMA SETKÁNÍ VE STRAŠECÍ mi Zrození, Tváří v tvář a Ochotné strašení. Divadlo Bára a já, taktéž z Neratovic, přivezlo rovněž autorské pásmo s názvem Dialogy. DS Šimáček z Kladna nastudoval část hry Robina Hawdona Úžasná svatba. Dramaklub z Hluboše, jinak učňovské truhlářského učiliště, se představil s Poslední bludičkou, což je část Kytice zpracované J. Suchým. Divadlo Zazelena utržená, domácí strašecký soubor ZUŠ, autorsky jevištně zpracoval několik básní od Diane di Prima pod názvem Noční můry. DS Jiří z Poděbrad potěšil vlastní úpravou známé frašky Lumpacivagabundus od J.N. Nestroye a Vrtule ze Slaného autorsky zpracovala povídku Karla Houby Čekárna. A tak jsme měli během celého víkendu od 17. do 19. března možnost zhlédnout deset představení, která usilovala o postup na národní přehlídku Prima sezóna v Náchodě nebo na Šrámkův Písek. Soutěžní program doplnily tvůrčí dílny pro členy hrajících souborů, které vedly zkušené lektorky z domácího souboru a pracovní část završily nezbytné rozborové semináře Ireny Konývkové, Luďka Richtera a Jaroslava Kodeše. Víkend strávený mezi mladými lidmi, toužícími se bavit divadlem, byl pro nás velmi příjemný. Samotné jevištní výsledky práce vycházely z hotového textu, nebo z autorské tvorby, která už tak jednoznačná nebyla. Vedle poučených kolektivů, jako jsou studenti ZUŠ v Novém Strašecí či kolektivů z Kouřimi, Poděbrad nebo Kladna, jsme při rozborech hovořili i k úplným začátečníkům, jejichž představení svědčila o absenci základní divadelní zkušenosti. Nicméně i u nich bylo vždy o čem hovořit a diskuze proběhly v pozitivní atmosféře. Maje na mysli tento kontext, zmíním se proto jen o čtyřech inscenacích, která dle našeho soudu představovala ve Strašecí vyšší kvalitu. Tři děvčata z Divadla Zazelena utržená ZUŠ v Novém Strašecí se s velkým osobním zaujetím pokusila ve dvacetiminutovém představení Noční můry zachytit agresivitu doby prostřednictvím beatnické poezie Diane di Prima. V představení se používá především jevištní znak pro hrůzné sny a představy (masky), které na sebe stále důrazněji útočí, kolektivní pohybové kreace a pochopitelně kultivovaná řeč básníka. Vadou tohoto představení je významová neujasněnost při předávání masek a příliš lineární stupňování agresivity - tudíž stereotypní temporytmus. Martin Drahovzal napsal pro své studenty původní příběh a ochraň nás před šelmou, inspirovaný dobou honu na čarodějnice, příběh o lidské nesnášenlivosti, falši, pokrytectví a zneužívání moci. Ujal se i režie a vytvořil slušné, poučené a přehledné představení, které se vyznačuje hereckou jistotou plynoucí z dobře řešených mizanscén. Rezervy jsou v nalezení přesnějších charakterů u některých postav, KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO dramaturgickém dotažení vývoje postavy Jakuba a v eliminování některých nepodstatných motivů v expozici hry. DS Jiří z Poděbrad se pokusil pro své vrstevníky převyprávět ve vlastní úpravě (L. Langer) jednoduchý příběh tří chudých tovaryšů, kteří šťastnou náhodou k velkému bohatství přijdou. Soubor vytvořil velmi energické představení se spoustou pěkných nápadů zahraných šikovnými herci, kteří ví a umí tyto nápady a gagy uplatňovat. A to na věk herců velmi suverénně. Zařádit si, to byl hlavní smysl představení, jak se vyjádřil autor úpravy a současně režisér. Příběh Lumpacivagabundus mu přišel pro dnešní dobu příliš naivní, a proto připsal spousty různých odboček, vsuvek, komentářů a aktualizací, jejichž jediným spojujícím motivem je sranda za každou cenu. O logice jednání a kauzalitě si proto musí divák nechat jen zdát. Zajímavé autorské představení Čekárna souboru Vrtule Slaný je ukázkou tvořivosti a poučenosti celého mladého kolektivu při hledání metaforického jevištního tvaru pro sdělení hlavní myšlenky. Novodobé čekání na Godota kdy čekajícími je skupinka lidí, která se chce jen bavit, a současně se pasivně spoléhá na to, že jejich problém (stále nejede vlak) někdo vyřeší za ně. Tato pasivita paradoxně zaviní tragédii. Obraz skutečně působivý a přesvědčivě podaný. Ovšem to může být jen jeden z výkladů. Při diskuzi se souborem jsme pak dospěli ještě k dalším. Zvláště konec představení není dotažen z hlediska celkového myšlenkového vyznění tak, aby nenabízel různá řešení. I když se letos divadelně neudál žádný zázrak, přehlídka splnila svůj účel a u většiny představení bylo vždy o čem hovořit. Jak jinak nabýt nové zkušenosti, než tím, že jdu do konfrontace s druhými a že se mohu o viděném i pobavit. A za to patří dík všem, kteří nám Prima setkání ve Strašecím připravili. Jaroslav Kodeš

45 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ PRACOVNÍ ATMOSFÉRA BEZ RIVALIT A SOUPEŘENÍ MĚSTO OSTROV V Ostrově se již tradičně konala postupová přehlídka určená souborům aspirujícím na účast na Šrámkově Písku a na Náchodské prima sezóně. Přehlídka je zajímavá tím, že reprezentuje hned dva kraje - Plzeňský a Karlovarský. Většina tvůrců se jí zúčastňuje pravidelně a její atmosféra je tradičně velmi tolerantní a přátelská, bez projevů přehnané soutěživosti. Festivalu se zúčastnilo pět představení s ambicemi zúčastnit se Náchodské prima sezóny. Čtyři z nich představil domácí soubor Hop-Hop Ireny Konývkové, s jedním do Ostrova přijel divadelní soubor Divadlo z chodby z Aše. Odborná porota ve složení Alena Zemančíková, Petra Kohutová a Akram Staněk využila svého práva nominace v případě představení souboru Hop-Hop z Ostrova V bludišti mého srdce, vytvořené na základě textů experimentální poezie více autorů začasté v originále. Přestože soubor vlastně nedokázal, jak konstatovala předsedkyně poroty Alena Zemančíková, zobrazit abstraktní sdělení experimentálních (konkrétních) textů skutečně abstraktním scénickým obrazem, nalezl pod režijním vedením Ireny Konývkové zdařilý klíč k jejich inscenování prostřednictvím drobných stylizovaných situací propojených společnou dějovou linií. Soubor projevil velkou sehranost i zkušenost, z představení dýchá vzájemná důvěra představitelů a jistota opírající se o dlouholetou spolupráci. Na hudebním podkladě (Jablkoň) vytvořil zajímavé pohybově rytmické představení opírající se o výrazný osobnostní herecký výkon hlavního představitele a o suverénní kolektivní výraz celé skupiny. Odborná porota dále doporučila k postupu dramatickou drobničku (cca 15 minut) stejného souboru s názvem Prase (autora textu nebyl soubor schopen rozkrýt, k textu se tvůrci dostali na internetu). Tři členové souboru Hop-Hop hrají lehce absurdní příběh přátelství mezi řeznickým tovaryšem a prasetem církevního hodnostáře. S lehkostí stylizované představení začíná okamžikem, kdy by mělo dojít k zabíjačce. Namísto toho se řeznický tovaryš společně s prasetem opije a ve zmatku kolem porážky je omylem namísto prasete zabit jeho majitel. Představení staví na radosti z absurdní hry, vyznačuje se hereckou lehkostí a zdařilým b u d o v á n í m k o m i c k ý c h situací. O postup na Šrámkův písek se utkala představení souborů Pachýř Pačejov, Rámus Plzeň, 4 Improverti Plzeň, Everybáby Plzeň, Štace Kaznějov z Kaznějova a Divadelní soubor Zamračené děti z Plzně. Představení souboru Everybáby stejně jako představení divadla Rámus měla vlastně na festivalu premiéru a jejich tvůrci je sami považovali za nedokončená. Andrejevova Fixní idea Zamračených dětí z Plzně byla nominována k postupu na Wolkerův prostějov o týden dříve z přehlídky v Klatovech. Odborná porota nominovala k postupu na Šrámkův Písek dílo souboru Pachýř Pačejov z Plzně s názvem Koláž sledovanosti. Představení reaguje na n e r e á l n ý obraz světa, jak nám jej předkládají masmédia, i n t e l i - gentním humorem. Záměrně pracuje s obehranými divadelními rutinami i s porušováním zažitých stereotypů a zavedených postupů. Naivní projev protagonistů i spoluautorů scénáře a celé inscenace Tomáše Kutka, Ondřeje Müllera a Jakuba Vašíčka je ve výtvarné složce doplněn ošklivými papundeklovými kulisami a společně s poloimprovizovaným projevem vytváří vlastní svébytný

46 47 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 nepořádný divadelní svět, který baví i provokuje. Odborná porota dále doporučila k postupu na Šrámkův Písek poněkud kontroverzní představení Nepohodlný Indián souboru Štace Kaznějov. Režisérka Olga Pašková dokázala vytvořit zábavnou inscenaci absurdního textu Zdeňka Plachého a Jiřího Šimáčka prostředky vlastními spíše tradičnímu vesnickému divadlu. Jedná se tedy o inspirující setkání velice netradičního textu s tradičními postupy, na kterém je vystavěn (především) humor představení. Odborná porota konstatovala s jistou nadsázkou zrod nové d i v a d e l n í k a t e g o r i e country divadla. Přestože se zdálo, že soubor zcela neakceptoval v mnoha směrech zvláštní text, což se projevilo na ne úplně sourodém hereckém stylu, na mnoha místech se podařilo vytvořit nečekanou atmosféru i metaforické obrazy. Zkušenost z Ostrova říká, že ne každý divák je naladěn na svébytný nepohodlný humor inscenace. K r o - mě soutěžních inscenací byla do programu přehlídky zařazena také výjimečná inscenace Koně Studia divadla Dagmar z Karlových Varů Hany Frankové. Přehlídka přinesla velmi pestrý, různorodý program. Nejsvětlejší vzpomínkou ale zůstane především její pracovní atmosféra bez rivalit a soupeření, umožňující souborům bez obav konzultovat i nedokončenou práci. Akram Staněk KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO ŽIVOTY JEPIČÍ A BĚHY MARATONSKÉ MODRÝ KOCOUR V TURNOVĚ Již pojedenácté se konal v Turnově ve dnech zásluhou tamnějšího divadelního fantasty Petra Hakena festival experimentujícího, mladého, studentského či jakého ého chcete divadla Modrý kocour. Za tu dobu se do světa rozběhlo již mnoho modrých kocourků tradičních cen festivalu vyráběných v keramické dílně místní ZUŠ a Hakenově ženě se narodily tři lidští kocourci, divadlem kojené děti. Jeden z nich, tříletý syn Vojtěch, letošní ročník otevíral: Vážení přátelé, vítám vás na divadelním festivalu Modrý kocour. Snad si svou zděděnou kocouří barvu uchová a festival bude i nadále pln aristokratické modré krve, jež pod svá křídla dokáže přijmout tak rozdílné soubory a jejich inscenační výsledky jako mystické anarchisty z Náchoda, modeláře z Prahy, rádobyklasicáře z Klapý či úderníky z Liberce. U KRÁLE BEZ KRÁLE Jelikož se většinou střídavě hraje v místním divadle a ve zhruba půl kilometru vzdáleném kině, stává se festival pro jeho účastníky třídenním maratónem, na kterém ujdou hezkou řádku kilometrů. Letos se odehrálo patnáct představení v úhrnné délce 855 minut. Postupovalo se na náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek, tři představení byla uvedena mimo soutěž. V porotě spolu s autorem tohoto textu zasedli divadelní akademik, lékař věd divadelních a hlídač práv autorských agentury DILIA Petr Christov a praktikující divadelník, absolvent věd režijních Jaroslav Šilas Stuchlík. Diskuze odehrávající se v čase popůlnočním v místním pubu U krále Jindřicha se tak vedly plamenné a z různých stran sršivé. Jak důležitá je pro vás předloha?, ptával se Christov. Co mi to sakra chtějí říct?, lamentoval Stuchlík. Co ze sebe do inscenace vložili?, pídil jsem se já. Byly to líté otázky a ještě lítější a rozpornější se objevovaly odpovědi. A tak jsme nakonec žádnou inscenaci ani na jednu přehlídku nenominovali, což se myslím stalo za celou existenci Kocoura poprvé. Chtěli jsme tím dát příklad i jiným porotám. Není myslím dobré za každou cenu udělit nominaci, lépe je být kritický a umožnit skrze doporučení a přesná zdůvodnění samotným dramaturgům národních přehlídek vytvořit z celonárodní úrody hodnotnou píseckou či náchodskou skladbu. Ale zpět k festivalu. Z řečeného je zřejmé, že neměl jasných favoritů. Žádná z předvedených prací nebyla natolik výrazná, aby si řekla o nominaci, byť je klidně možné, že se nakonec nějaká dostane až na Hronov. Inscenace tohoto typu divadla totiž mívají buď život jepičí, nebo překonají úvodní krizové stavy a vydají se na běh maratónský- -hronovský. MARATON NÁCHODSKÝ Na Prima sezónu mělo nakročeno sedm inscenací. Pokud by to záleželo na mně, za největšího favorita bych pokládal soubor Oldstars Praha a jejich zpracování hry Maria von Mayenburga Tvář v ohni. Jednogenerační mladý soubor se po hlavě vrhl do klasiky žánru coolness. S jistými pochopitelnými omezeními a z nich vyplývajícími významovými zploštěními původní předlohy (vztah rodičů a jejich dětí řeší z důvodu věku spíše v rovině verbální) DS Hop-Hop Ostrov V bludišti mého srdce Foto: archiv přehlídky

47 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Divadlo Vydýcháno při ZUŠ Liberec / Podle hry Ze života hmyzu K. Čapka: Jepičí život. Foto: archiv souboru. lze říci, že jde o generační výpověď, soudobý pocit mladých lidí. Bez bázně a předsudků jej na otevřené scéně víceméně tradičními režijními i hereckými postupy ztvárňují. Dobré herecké výkony a odhodlání jít po smyslu textu činí z inscenace v amatérských podmínkách cenný příspěvek k tomu, co je a co mladým lidem říká coolness dramatika. Inscenace má šanci zaujmout generačně spřízněné diváky a vyvolat polemiky jak po obsahové, tak formální stránce jejího výběru a zpracování. Jelikož se na festivalu Stodůlečský píseček účastnila i klání o ŠP a také tam získala doporučení, má šanci zasáhnout široké spektrum diváků, což je vzhledem k tématu i k u nás stále přehlížené coolness dramatice velmi dobře. Nicméně v porotě i v diskuzi zazněly i silně problematizující názory, takže si mladé staré hvězdy odnesly až třetí doporučení. Přeskočili je študáci z Liberce. Na pomyslném druhém postupo- vém (doporučujícím) místě se umístilo Li- -Di (prý to jednoznačně znamená Liberecké divadlo, mně se spíš zamlouvalo tajemnější propojení Literatura a divadlo-libé divadlo- -Liberec a divadlo-lidi) s etudou Zastávka. Herci využili dnes téměř vymřelý žánr moderní pantomimy k rozehrání přehršle situací, jež se mohou odehrát na jedné zastávce MHD. Právě zvolená neverbální pohybová forma, byť technicky nevyrovnaná a ne zcela zvládnutá, a její až dětsky hravé zpracování, bylo a je devízou této typicky studentské školní hříčky, jejíž základy údajně vznikly na loňském JH. První doporučení získala inscenace Jepičí život, autorské zpracování několika scén a motivů z Čapkových Ze života hmyzu v podání Divadla Vydýcháno, existujícím při ZUŠ Liberec. Děje se v přítomnosti, postavy jsou současní mladí lidé, humor je provokativní, hraní pikantní, plné erotiky a milostných hrátek. I když je výsledek dramaturgicky trochu nedotažený, režijně i herecky různorodý, graffiti scéna nevyužitá, je celek až překvapivě živý a divácky, chtělo by se říct, strhující. Tož uvidíme, co řeknou diváci v Náchodě. MARATON PÍSECKÝ O Písek se letos utkalo překvapivě málo souborů, volba tak byla poměrně jasná. Feldekova Hrůza v hájovně čili Horor v horárni mladoboleslavského Divadýlka na dlani a Koenigsmarkův Tlalok Kamdivadla Česká Kamenice sice byly cennými příspěvky do studnice současného amatérského divadla, běžely však jiným směrem než je Písek. Jejich směrovka ukazovala na moderně pojatou, víceméně ale klasickou činohru. Obě inscenace ale nabídly dobré divadelní řemeslo, solidní, někdy až vynikající (P. Matoušek, S. Hájková, M. Herrmann ve Feldekovi, J. Střelka v Koenigsmarkovi) herecké výkony, obě byly odvážnou a objevnou dramaturgickou volbou. V prvém případě šlo dokonce o českou premiéru ve vlastním překladu (Radek Kotlaba) a inscenace si rozhodně zaslouží pozornost a hlubší rozbor, na nějž zde není Divadlo Vydýcháno při ZUŠ Liberec / Podle hry Ze života hmyzu K. Čapka: Jepičí život. Foto: archiv souboru. místa. Tlalok byl o dost problematičtější, neb, obávám se, tvůrci přecenili kvalitu textu (původně jde o rozhlasovou hru), příliš se mu vydali všanc, a tak mnohé motivy působily nevěrohodně, uměle, falešně. Třetím píseckým běžcem pak byla Anička Duchaňová (Vyrob si své letadýlko Praha) a její divadelní vernisáž vlastních artefaktů Otevřená hodina. Improvizované divadlo, při kterém hojně využívala spolupráci s diváky, bylo sympatické, ale takových setkání s divadlem- -nedivadlem je dnes snad až příliš. Doufejme, že se v budoucnu skrze ně dočkáme nalezení nových forem. Anička Duchaňová by mohla být jednou z průkopnic, a tak si započítejme, že jsme byli svědky jejího první setkání s úplnou, dopředu nepřipravenou improvizací. Obdobně, ale daleko razantněji a zkušeněji, na festivalu vystoupili mimo soutěž pražští Vosto5, tentokrát s Nestan d artním kabaretem. Jsou nyní ve skvělé formě, dokážou DS LI-DI Liberec: Zastávka Foto: archiv přehlídky LI-DI Liberec Zastávka Foto: archiv

48 49 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 rozehrát a vypointovat snad každou situaci, předmět, příběh. Teď jen tu přehršli invence a skvělou souhru někam nasměrovat! Vosto5 ale už směruje do profesionálních vod. V těch amatérských směřují z Turnova do Písku dva soubory. První doporučení získali Artyžok a Dred Náchod s performancí vedoucího Dredu Ondřeje Pumra Lehká zemitá plocha. Náročný tvar mystického symbolického divadla zpracovávaného antropologickými a minimalistickými postupy je přesně to, co by se mělo na ŠP objevovat, co by se mělo zkoumat a o čem by se mělo diskutovat a přít. Formálně i obsahově ryze experimentální divadelní tvar zaměřený na úzkou skupinu spřízněných komunit je něco, co českému divadlu dnes velmi chybí. A Dred takový je. Tematicky se v této práci zaměřuje na postavu Ježíše Krista a symbol (smysl?) jeho oběti. Typická performance čerpající z přítomné chvíle, ale dopředu pečlivě připravená a promyšlená, byla plná až nesnesitelného patosu, jejž jen ztěží vyvažovala jistá ironie a odstup, vytvářené pomocí různých hudebních, výtvarných i hereckých zcizováků. Cenná je i spolupráce s polskými divadelníky z Kudowa Zdrój (Artyžok), kteří se na inscenaci podílejí herecky i autorsky (objevují se v ní polsky mluvené pasáže, úryvky z Tadeusze Kantora a dalších autorů). S druhým doporučením pak do dramaturgického kotle ŠP směřuje Krátké úderné divadlo Liberec s kabaretním pásmem Punk není mrkev. Jde již o zkušené tvůrce tohoto směru divadla, kterým není příliš co vytknout. Jednotlivé scénky mají různý charakter, někdy jde o skeče, jindy o parodie, satiru, vše je propojeno hudbou i tancem a neseno v mírném recesistickém duchu. Vzdáleně připomíná tento krátký a úderný kabaret sklepácké Besídky. I zde se zřejmě scénky proměňují dle časových a prostorových možností i přítomných herců. Ti žánr zvládají s bravurou a nadhledem, některá již vycizelovaná čísla a písně jsou jasnými hity souboru, jiná ještě potřebují zrát. SMĚR ŠIRÝ PROSTOR Vynechal jsem tentokrát ve své reportáži část zúčastněných souborů a inscenací. Neznamená to však, že by nebylo o čem psát, že by snahy jejich členů byly plané a směřovaly vniveč. Někdy šlo pro tvůrce o cenná první setkání s jevištěm: Odisea Semily Alenka v říši divů (autorské zpracování L. Carrolla), Vydýcháno Liberec Atelophobia (kolektiv autorů). Jindy si naopak ověřovali, jaké jsou jejich možnosti a dosah jejich práce: DiK Praha Ryba ve čtyřech (W. Kohlhaase, R. Zimmerová), Rádobydivadlo Klapý Hřbitůvek v Ballybeg (na motivy hry B. Friela Tanec na konci léta upravil L. Valeš). Skvělé inscenace tradičně nabídli Poláci (Surya Jawor Nuda, Walny Teatr Varšava Kameník). Divadlo je zkrátka širý, nekonečný prostor, který jedním textem neobsáhnete. Vladimír Hulec KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO AČ JSEM VE TVÉM OKU REK SEŽRALAS MI OKUREK Dvojice autorů referuje o přehlídce AUDIMAFOR aneb Kostelecký kostlivec Kostelec nad Orlicí V Kostelci nad Orlicí soutěžila východočeská amatérská divadla o postup na tři přehlídky: Náchodskou prima sezónu, Šrámkův Písek a Wolkrův Prostějov. Hned na začátku je třeba říci, že v Kostelci divadelní experimenty pracovaly básnickými a obraznými prostředky a že divadla poezie byla současně experimentující. Na přehlídce se projevil silný vliv dlouhodobě pracujících a systematicky vedených základních uměleckých škol a jejich vůdčích osobností: dvě inscenace vzešly z dílny ZUŠ v Ústí nad Orlicí, čtyři vznikly v různých dílnách divadla Jesličky v Hradci Králové, Základní umělecká škola ve Vysokém Mýtě přivezla jednu inscenaci. Vedle nich se ovšem jako silný tvůrčí element představil zcela nezávislý, ne-školní soubor Triarius z České Třebové (dvě inscenace) a hyper-nezávislý, vůči veškerému spoutanému divadlu se vymezující soubor Dred z Náchoda, který svými provokativními postoji (spíše mimo představení než v něm) jako by maskoval vlastní bezradnost a zranitelnost na poli divadelního umění. Autentická tvorba souboru DNO z Hradce Králové těží z výchovy, jíž se herečkám dostalo v ZUŠ Na Střezině Jesličkách, jejich inscenace však už je nesena charakteristickou vlastní poetikou, která představuje v divadelnictví Hradce Králové samostatný fenomén. Za překvapení přehlídky je pak třeba považovat pardubický DS (a)maťák, byť měl nastoupit na zcela jinou postupovou linii. Doufejme, že se na ni dostane. O DOBĚ. A O SOBĚ... Samostatný fenomén je v Hradci vedle zmíněných Jesliček a DNO také divadlo Dospělá embrya, jež pracuje pod střechou Jesliček, ale stylem, věkem a složením souboru je rovněž samostatným tělesem s vyhraněnou vlastní poetikou. Ta spočívá do značné míry na autorství Jana Dvořáka, který osobitým způsobem pracuje s literárními texty, jejichž motivy vtěluje do vlastních her šitých na míru početnému a co do typů značně různotvarému souboru. Že literatura a vůbec umění 50. let 20. století má vedle tehdy oficiálního proudu stupidně budovatelské a agitační linie tvořené autory kulturními prominenty režimu a vedle povýtce duchovně orientované literatury vzniklé pod tíhou komunistických koncentráků a perzekucí ještě třetí, umělecky silný proud, už sice není popíráno, ale přesto si to ještě málo uvědomujeme. Umění inspirované periférií, estetikou a etikou práce a sociálního cítění, umění, které stalinismus a papalášský socialismus

49 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ odmítlo spojit s levicovými ideály permanentní revoluce, je přitom reprezentováno zcela zásadními jmény: Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, sestry Válovy, Vladimír Boudník a Egon Bondy, ve filozofii známý pod vlastním jménem Zbyněk Fišer, jsou jen někteří významní tvůrci té doby. Jejich svět neúnavného hledání smyslu existence i umění, plný hledání, sebezničujících gest a vášnivého, vskutku (řečeno s Boudníkem) explozivního výrazu, spojuje Jan Dvořák ve své pesimistické komedii z let padesátých a sedmdesátých O době. A o sobě... s umírněně lyrizujícími texty Ludvíka Aškenazyho a s vlastním osudem. Výsledkem je monumentální freska pro 22 herců, sestavená z motivů Hrabalových slavných existenciálních próz Něžný barbar a Příliš hlučná samota, veršů sbírky Totální realismus Egona Bondyho a z již zmíněných Aškenazyho Dětských etud a Milenců z bedny. V osobním příběhu vojáka, t.č. v základní službě v roce počínající normalizace let sedmdesátých, figuruje poslední pražský soukromý výčep strýce Františka, Hráz věčnosti s Bondym a Vladimírkem, sběrné surovosti s Hanťou, tatínek intelektuál, poslaný za trest do výroby a vykazující některé životopisné rysy doktora Bohumila Hrabala, a jemná, slušná maminka, která si s dobou, v níž žije, vůbec neví rady. V základním rozvrhu předkládá Jan Dvořák téma dvaceti let komunistické totality výrazně osobitým autorským gestem. Velký citový i poetický potenciál však si sám sobě do značné míry ničí: dílem proto, že se inscenace rozpadá vlastní vahou, neunese početnost svého obsazení, je herecky nevyrovnaná, v situacích nevyložená a dramaturgicko-režijně nedomyšlená a nedůsledná, a druhým dílem proto, že v interpretaci slavných hrabalovských postav jde cestou bodrosti a povšechného realismu, v němž se myšlenkový i poetický náboj rozplývá. Inscenace pak nepůsobí ani jako drama (na to z ní příliš trčí literatura). Bohužel ani nepracuje s autentickým básnickým potenciálem použitých textů, takže se sama zříká metaforického přesahu, jenž by ji přiblížil divadlu poezie. Tento pokus o vystižení podstaty věci však rozhodně nemá být odsudkem. Inscenace totiž říká nejenom zjevné pravdy o komunistickém režimu, ale i hlubší skryté pravdy o důstojnosti lidské práce, o velikosti životního díla, které podle druhu nadání může být dobrou hospodou i moderní grafikou, o hodnotě zvané rodina, tradice, kultura. O tom, že umělec a filozof nemůže nikdy být maloměšťák. Že krása a pravda jsou sestry (to vyznívá nejlépe ve zhudebněných Bondyho básních zpívaných harmonikářkou). Inscenace je sama sobě příliš hmotná, potřebovala by širší tvůrčí tým, prospěla by jí přesnější dramaturgie a pevná režie (to vše a k tomu ještě jednu z předních rolí má na sobě autor Jan Dvořák). Výběrovým kritériím zmíněných národních přehlídek nestačila, nesoutěžní publikum však bude oslovovat a dokážou-li se její početní herci sejít k dostatečnému počtu repríz, jistě se ještě dotáhne a zpřesní. OKNA A JISTÝ POČET ROZHOVORŮ Nominaci na Wolkrův Prostějov získala inscenace Divadla Jesličky, skupiny Emy Zámečníkové Okna. I tato inscenace je výrazně autorským projektem, texty, pokud jsou použity, jsou dílem herců nebo jsou vybrány z běžného prostředí (v jednom z oken je použito komunikačně teoretického verbálního smetí). Každému z herců souboru patří jedno okno, v němž hraje svou postavu, příběh, hru. Výrazná osobnost (momentální protagonista) hraje svůj příběh vždy v interakci s dalšími postavami. Inscenace je velmi působivá svou kontaktností i souhrou, ač postavena na sólech, působí výrazně kolektivní energií. Poezie v ní vzniká souhrou výtvarných, hereckých i textových prostředků, výpovědi jsou dotvářeny světlem a přesnou prací s výborně vybranou hudbou. Výstupy jednotlivých herců v oknech jsou co do obsahu nevyhýbavé, konkrétní, nezazní žádná obecně lyrizující banalita, herci, a zejména herečky jsou ve svém výkonu až krutě otevření. V inscenaci se spojuje autentický osobnostní přístup s vůlí a schopností k vytvoření esteticky vyhraněného tvaru. Soubor Triarius z České Třebové byl na Wolkrův Prostějov doporučen s inscenací textů Alexandra Vvěděnského Jistý počet rozhovorů. Tři muži hrají texty Charmsova souputníka ve skupině Činari s minimem vnějších prostředků, účinek spočívá zejména na robustním herectví rozdílných typů (jako by se tvůrci odkazovali ke klasickým modelům ruské literatury typu Bratři Karmazovi a podobně), nezúčastněně komentovaném distancovanou ženou. Tři muži hrají v domě, kolem domu, v místnosti, kolem stolu, kolem točícího se gramofonu, jenž v kombinaci se sklenicemi a čirou tekutinou přináší výtvarná a poetická překvapení. Absurdní, poněkud morbidní, zemité představení, jež dokládá, že poezie není totožná s tenkou, astenickou lyrikou, ale současně je i robustní, násilnická, tělesná. K nedostatkům inscenace patří ne úplně zvládnutá textová a mluvní složka, herci, jimž je evidentně bližší fyzická akce, někdy zanedbávají význam textu nejen ledabylou dikcí, ale i nezřetelným významovým členěním. Jako celek však inscenace zasahuje schopností objevit poezii nečekaným způsobem na neočekávaných místech. Navíc některé své chyby může ještě napravit. Další inscenací, aspirující na postup na Wolkrův Prostějov, byla adaptace Dykova Krysaře souboru Fikariáti ZUŠ z Vysokého Mýta. Inscenace působila jako bohužel dost typický výsledek práce základní umělecké školy. Jednotlivé pěkné motivy a složky v ní zůstaly jakoby nepochopeny, s výtvarným řešením, nabízejícím různé plány rozehrávání, se nepracovalo (výtvarka a dramaťák se nepropojily), analýza klasického textu a dramaturgicko- režijní příprava jako by se zastavily v prvním momentě, kde klasická předloha zahrála na strunu citové zkušenosti a vnímavosti souboru. Došlo pak neodvratně k tomu, že místo, aby vnitřním souzněním s Dykovým Krysařem udělal soubor krok výše, naopak si Dyka stáhl a přizpůsobil k sobě. Úprava (a pak i interpretace) postrádaly místy elementární logiku a vedly k nahodilým řešením jakoby z nouze. OFÉLIE, MARU A JARU Tvůrčí prostředí LDO ZUŠ z Ústí nad Orlicí (pod vedením Markéty Světlíkové)

50 51 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO se představilo v Kostelci nad Orlicí dvěma inscenacemi. Zatímco Utopení Ofélie bylo divadelně vkusnou, ale nevzrušivou jevištní kreací podprůměrného textu Aleny Prokopové (autorku, knižně publikující v 70. letech, dnes nikdo nezná), z níž vyčnívala výuka a účel, inscenace textu Rusky Musy Pavlovové V e s e - lá skleróza aneb Řek okouzlila jednoduchostí a vervním herectvím. Hříčku bychom mohli nazvat absurditou, svojí zálibou ve stařeckých myšlenkových bizarnostech připomíná Smočkovo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Jednoduchá inscenace se odehrává mezi třemi herci kolem jednoho stolu, kromě oproštěného herectví slouží jen potrhlé kostýmy a příruční výbava dotyčného Řeka ze sousedství. Herecké výkony Anny Kukuczkové a Magdalény Tkačíkové (sousedky Maru a Jaru) jdou z podstaty situace, humor celé věci spočívá v důslednosti, s jakou se pohybují herci v souřadnicích absurdity. Oprávněná nominace na Náchodskou Prima sezónu. Alena Zemančíková NEPOKOJÍČKY, NORWAY.TODAY Třetí přehlídkou, o kterou se tradičně v Kostelci soubory ucházejí, je Šrámkův Písek. A je vždy uvnitř poroty diskuze, jaké divadlo se vlastně v Písku má prezentovat, jaké tam nominovat či doporučovat, zda tam přináleží pouze věci experimentálního charakteru, nebo zda je ŠP otevřen i tradičnějšímu divadlu v provedení mladých tvůrců (divadlo mladých), či zda Ne, tuto diskuzi nebudu dál rozvíjet, neb jde o nekonečný příběh, stejně nekonečný, jako je nekonečný příběh samotného divadla. I letos byla tak porota postavena před nejednoduchou volbu. Na jedné straně razantní experimenty, odvážné či naopak velmi jemné cesty k otevřenému, neuchopitelnému divadlu (Dred Náchod, Triarius Česká Třebová, DNO a Jesličky Hradec Králové), na druhé straně moderní současný text ve vynikajícím, ale víceméně divadelně tradičním podání mladých herců (DS (a)maťák Pardubice) a někde úplně jinde satirické autorské divadlo (Idy a Otík Svitavy) či sympatický pokus nahlédnout dobu nedávno minulou skrze osud perzekuované rodiny a skrze díla perzekuovaných autorů (Dospělá embrya Hradec Králové). Nominaci si nakonec odnesly Nepokojíčky hradeckého divadla DNO. To po odchodu rozhodující části svého souboru (Jiřího Jelínka, Johany Švarcové, Jiřího Knihy a manželů Kratochvílových) do Brna a Prahy hledá nové cesty, jak uchovat a rozvíjet vlastní poetiku, jak nepřešlapovat na místě a vytvářet stále něco originálního, jedinečného. Nepokojíčky svou formou navazují na inscenaci Ani Anička, ale Alenka souboru (tentokrát) PES z Městečka Trnávka, jež se před dvěma lety probojovala až na Jiráskův Hronov. I tu tehdy vytvořili členové a přátelé divadla DNO, byť sdružení pod jiným jménem. Tehdy i teď přinášejí herci na jeviště sebe samé, své dětství, své hračky, šminky, vzpomínky, bizarní příběhy, vztahy, které na místě rozvíjejí. Zatímco před dvěma lety čtveřice dvou dívek a dvou mladíků na jevišti z velké části improvizovala, je současná inscenace tvarově i režijně pevnější. Čtyři dívky se v různých etudách-(ne)pokojíčcích na (opět otevřeném) jevišti střídají. Někdy jsou samy, jindy ve dvou, ve třech. Každá přináší trochu jinou poetiku, trochu jiný úhel pohledu na sebe i svět kolem. Zuzana Vítková je jemná, hravá, stále jako by překvapená a neskonale zvídavá. Diana Čičmanová je naopak robustní a přímočará, Dominika Špalková zas razantní, neustále usměvavá, vždy praktická a pragmatická. A Markéta Stránská vyrovnaná, klidná, komunikativní a ironická. Někdy to divadelně ještě skřípe, ne vždy dokážou herečky (a autorky inscenace) rekvizity či situace dostatečně rozehrát a zvládnout, ale nasazení všech a odevzdání se svým příběhům jsou natolik silná a přesvědčivá, že jim divák rád tyto prohřešky promine. Zvlášť když v dlouhých mezihrách zní z reproduktorů krásné písničky Matěje Pospíšila a Jiřího Jelínka (ten měl navíc nad inscenací režijní dohled). Ostatně rým jedné z nich jsme zvolili i jako titul této reportáže. Buďme zvědavi, jak se do Písku inscenace promění a jak tam uspěje. Nepokojíčky jsou totiž velmi křehké zboží. Více než u jiných inscenací totiž záleží nejen na hercích (na nich hlavně), ale také na atmosféře a prostředí, kde se bude hrát. Nejlepší by byly skutečné dívčí pokojíčky To hra Norway.Today do žádného pokojíčku nepatří, ale jedině na dobře vybavené divadelní jeviště. Text současného německého dramatika Igora Bauersimy, blízký Topolově Kočce na kolejích, ovšem odehrávající se dnes a posouvající téma pocitu životní prázdnoty a marnosti do tragičtějších poloh, zpracovali představitelé hlavních rolí a současně režiséři Kristýna Hypšová a Mirek Bažant, členové DS DNO Hradec Králové / Kolektiv souboru: Nepokojíčky. Foto: Tomáš Roček. (a)maťák Pardubice, s bravurou a hereckou i režijní suverénností, jíž nelze moc co vytknout. Příběh vzali za svůj, s postavami se generačně i způsobem myšlení a chování ztotožnili, přitom nebyli nijak naturalističtí ani popisní. Dokázali zahrát mnohé proměny nálad i vztahu, vnímali temporytmus, poradili si i s některými technickými úskalími, kdy nemohli využít autorem předepsané videoprojekce. Vznikla tak inscenace, jež předčí mnohé z profesionálních českých jevišť a mohla by se hrdě měřit i s velmi kvalitní inscenací téže hry v Divadle Kašpar v Praze. Z plného srdce přeju této inscenaci dlouhý život a úspěch. Porota na ni upozornila programovou radu FEMADu Poděbrady/Divadelní Třebíče, kam tato práce (jak by řekl ministr kultury) sedne jako V Písku by se jí asi tak nedařilo, ale i tak nakonec obdržela druhé doporučení na ŠP, a to proto, aby se programová rada mohla sama rozhodnout, jaký by měl ŠP vlastně být. První doporučení získala inscenace Okna královéhradeckého Divadla Jesličky, o které z festivalu referuje Alena Zemančíková. MAZACÍ HLAVA A TI DALŠÍ Nedá mi to, abych aspoň nezmínil některé další účastníky přehlídky. Milou parodii na marlowovské detektivky s pokusem o netradiční způsob zpracování a provedení nabídl soubor Idy a Otík z Dramatické školičky Svitavy. Se zjevným gustem napsaná a zahraná komedie Jack n Jill byla (aspoň pro mne) příjemnou ukázkou typicky studentského divadla. Herci se znají, využívají svých schopností, při psaní textu i přípravě inscenace se evidentně bavili. I když byl výsledek v mnoha ohledech nedomyšlený a nedotažený, byla ona výsledná nezkušenost spíše kladem, nebo, přesněji, právě výrazem toho, čím by studentské divadlo mělo být. Nevedeno zkušenějšími, děláno z libosti a přátelství a myšleno hlavně pro sebe a spolužáky, čímž vytváří svůj vlastní, insitní,

51 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ jedinečný svět. S divadelními prohřešky a chybami. No a co? Obdobně, a přitom úplně jinak a z jiných příčin insitní (čti laický, naivní) je soubor Dred Náchod. Jeho performance jsou odrazy intelektuálních a existenciálních frustrací vedoucího souboru Ondřeje Pumra a jeho blízkých přátel. V této sezóně se k nim přidali ještě obdobně zatížení divadelníci J.S.T.E. Artyžok z polské Kudowa Zdrój, což je z Náchoda coby kamenem dohodil. Na Modrém kocourovi v Turnově přesně před měsícem nabídli ještě divadelní zákonitosti aspoň zčásti respektující performanci Lehká zemitá plocha. To se ale už o zpracování textu polského filmového režiséra Jana Jakuba Kolského (1956) Grający z tałerza Jenž hraje z talíře říct nedá. Předlohou byl režiséru a zřejmě i autorovi úprav Ondřeji Pumrovi scénář k stejnojmennému a mezinárodně úspěšnému Kolského filmu z roku 1995 (Cena jury na VIII. MFF v Tokiu, v roce 2000 jej odvysílala ČT). Jelikož neznám původní film ani scénář, nemohu s plnou odpovědností říct, kde a jak se Pumr předloze blíží a kde a jak odchyluje. Ambice velkého symbolického divadla, zdá se, Pumr měl. Výsledek byl ale v Kostelci na hranici režijní a herecké fušeřiny. Herci se na jevišti motali, neuměli nosit připravené kostýmy, nedokázali pořádně přijít ani odejít, pletli text, překážely jim rekvizity i scéna, vše se dělo zoufale monotónně a pomalu. A tak se dalo mluvit pouze o sympatických záměrech všech účastněných zabývat se na divadle zásadními existenciálními a spirituálními otázkami a používat k tomu silné symbolické obrazy. Některá výtvarná řešení a symbolika byly samy o sobě silné, ve výsledku však právě tato ambice tragicky troskotala na zoufalém neumětelství režiséra, výtvarníka i herců. Jedině snad živě provozovaná hudba obstála. Jinou zase insitnost nabízí Triarius Česká Třebová. Zatímco při inscenování literárně kvalitních textů mapujících temné stránky lidských duší a dob tentokrát Vveděnského Jistý počet rozhovorů jim výsledek vždy vyjde přinejmenším atraktivní a působivý, při pokusu o původní text vzhledem k Lynchově filmu, se kterým ale nemá nic společného, zavádějícím způsobem nazvaný Mazací hlava je vlastní ambice zradily. Efektní futuristická forma nebyla naplněná odpovídající hereckou ani obsahovou a literární (textovou) kvalitou, což při spolehnutí se na vážnost a serióznost sdělení vedlo ke křečovitému, tezovitému a vlastně i banálnímu výsledku. Přesto právě tyto soubory Dred, Triarius, Idy a Otík jsou možná přesně těmi, které by měly mít na Šrámkově Písku svou platformu. Je velmi dobře, že takoví mimózní šílenci mezi českými divadelníky vůbec jsou. Bez nich by se nedalo snad ani dýchat. A na ŠP by mělo divadlo především dýchat. Vladimír Hulec JEDU V TOM, POJEĎ TAKY JID Regionální přehlídka mladého a studentského divadla v jihlavském Divadle Na Kopečku má už slušnou šestiletou soutěžní tradici a letos poprvé ji dokonce provázel živý maskot Anděl. Festival tentokrát probíhal již od čtvrtečního rána a za hojné účasti publika. DS Spoušť Gymnázia Jihlava se představil s dramatizací Orwellovy Farmy zvířat v režii hlavní organizátorky festivalu Ivany Fexové. Známé téma bylo zasazeno do aktuálního kontextu televizního zpravodajství s živými vstupy přímo z farmy. Nicméně zvolené prostorové a výtvarné řešení společně s větším počtem herců kladlo souboru jisté překážky a omezovalo jejich herecký projev. Dalším jihlavským souborem byl DS Hobit (taktéž z místního gymnázia) s autorským textem tamního studenta a herce Luboše Brabence Houby. Příběh humorný, gymnaziálně recesistní, který v sobě mísil prvky výtečně suchého britského humoru (takřka montypythonovského) s odlehčenými variacemi na dobrodružné filmy herci nás zavedli mezi černochy i mezi lupiče a překupníky. Bylo to hravé, místy zmatené kdo vlastně koho sleduje a proč? ale objevily se zajímavé nápady i slušné herecké výkony. Inscenace byla jako 1. v pořadí doporučena na Náchodskou Prima sezónu. První den pak soutěžně zakončilo chlapecké duo ze SUGŠ v Jihlavě, které si momentálně říká Paruka nakřivo. Dominik Garajský a Jakub Klíma se posadili na lavičku a povídali si o čůrání ve vesmíru, o tom, kdo vystoupí na povrch měsíce první Ano, byli to dva američtí astronauti v družném, leč tichém rozhovoru před letem na měsíc. Částečně improvizovaný, čtvrthodinový výstup Hobit Jihlava / L. Brabenec: Houby s názvem Buzzy, máme problém lze snad beztrestně nazvat intelektuální šaškárnou. Oba interpreti se na scéně výtečně doplňovali a do publika dokázali předat velkou dávku radosti. Inscenace (byť pouhá hříčka) byla přímo nominována na Náchodskou Prima sezónu. Prvním vrcholem festivalu byla páteční inscenace z dílny DS Obludárium Nové Město na Moravě. Režisérka Klára Dvořáková přivezla Svatebčany na Eiffelce Jeana Cocteaua a na scéně za pomoci několika málo stolů a černých hadrů dokázala společně s celým souborem vytvořit skutečně dadaistickou podívanou. Zaznamenání hodná je především práce s výtvarnými předměty (ba loutkami), kdy se z loutkové hlavy pštrosa stala prostým otočením v rukou herečky puška, kterou lovec pštrosa loví, či maska ve tvaru krychle, jejíž čtyři stěny mají na sobě různé tváře a jsouc posazena na hlavě herečky, představuje skupinku svatebčanů. Inscenace je výtečným důkazem, že pokusy o dada či surrealistické divadlo mají i dnes svůj smysl, a byla po právu přímo nominována na Šrámkův Písek. DS Ambrozia z Hradce Králové přivezla Tři muže na špatné adrese od italského dramatika Luigi Lunariho. Lukáš Kobrle jako režisér i jeden z herců v jedné osobě si dlouhodobě klade velké cíle a zakusuje se do poměrně tradičních dramatických tvarů. Bohužel mu však z pozice herce čím dál tím více chybí režijní odstup. Již tradičním účastníkem festivalu je Gymnázium Chotěboř, kde je zvykem, že třetí ročník každý rok inscenuje nějaký (často autorský) kus. Letošní adaptace Wildeova Obrazu Doriana Graye byla sice nedotaženým, ale odvážným pokusem o zdivadelnění tajuplného příběhu, a navíc překvapila oku lahodícím (gymnaziálně svěžím) kankánem. Goldoniho Sluha dvou pánů DK Pelhřimov byl sice do jisté míry okoukaný z pražského Národního divadla, nicméně v něm byla vidět herecká radost, která dokázala pobavit i diváka. Fimfárum a Lakomá Barka DS Středomino Pelhřimov byly sympatickými pokusy o pohádky, které však narazily na specifičnost Werichova textu a nedokázaly mu najít adekvátní scénické vyjádření. Paruka nakřivo Jihlava Buzzy, máme problém

52 53 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 To DS Volná Asociace Přibyslav přijel opět s adaptací Borise Viana, tentokrát s Podzimem v Pekingu a v jejich případě se naopak náležité divadelní vyjádření vianovské poetiky nalézt podařilo a mohlo se opřít i o výborné herecké výkony (především pohybové) režiséra a herce Dominika Linky či Jiřího Přibyla, který získal cenu za herecký výkon a soubor pak doporučení 2. v pořadí na Šrámkův Písek. Jihlavský režírující herec Petr Soumar představil dvě své nové inscenace. Pokus o jevištní ztvárnění pocitů mladé ruské generace na podkladě povídek Iriny Deněžkinové s názvem Dej mi! v podání DS troyka Jihlava se příliš nepovedla (přes dobré herecké výkony). Zato pohybově-herecká jevištní kreace vycházející z poezie Vratislava Effenbergra Úsvit andělů (adagio F) NaKopTyjátru Jihlava byla svébytnou snahou o scénickou pohybovou báseň za doprovodu hudby. Byl to tvar křehký (lyrický) a básnivý, který nás zavedl do krajiny na pomezí smrti a snů. Inscenace byla doporučena jako 3. v pořadí na Šrámkův Písek. Druhá inscenace z Nového Města na Moravě byla od stejné režisérky (K. Dvořáková), jenom soubor se částečně proměnil DS Chandraradar uvedl adaptaci Saroyanova Tracyho tygra. Inscenace velmi dobře pracuje s barevnou scénou, režisérce se velmi dobře podařilo využít drobných předmětů a rekvizit (kytara, flétna či keramické hrníčky), které v rámci inscenace fungují jako významotvorné elementy. Celkový výborný dojem snad jen místy narušuje technický boj s jinak velmi půvabnými projekcemi či drobné zádrhely v samotné dramatizaci. Inscenace byla jako 1. v pořadí doporučena na Šrámkův Písek. Závěrečný den festivalu uzavřely dvě kratší inscenace nejprve studentská Bláznivá melodie (v programu však uvedená jako Bláznivá komedie), kterou režisér Lukáš Kobrle secvičil s žáky 2. stupně ZŠ Pouchov v Hradci Králové. Měl to být pokus o autentické vyjádření názoru skupiny -náctiletých, kteří již nejsou dětmi, ale zatím ještě nedospěli. Autenticita zpovědí však byla ke škodě celku - přehlušena dospěláckým názorem režiséra. Popelnicová Odyssea od DS Pádomino Pelhřimov byla hravou variací na legendární příběh. Sled několika výstupů dokázal pobavit, zasloužil by si však větší péči ve výstavbě inscenačního celku. Festival JID v Jihlavě má velmi dobrou úroveň, výtečné zázemí, a navíc skvostný doprovodný program inspirativní představení, pouliční divadlo, rozmanité dílny, festivalová trička. A na rozborové semináře se tam chodí světe, div se ve velkém. Letošní festivalové motto bylo: JEDU V TOM POJEĎ TAKY! A řeknu vám, že já jezdím do Jihlavy rád. Petr Christov Foto: archiv přehlídky Osmý ročník soutěžní přehlídky amatérského alternativního a experimentálního divadla Jihomoravského kraje s optimistickým názvem Jarní divadelní festival proběhl v letošním roce v nezvyklém časovém rozpětí od 9. do 11. března s jednodenním dodatkem 29. března. Pořádalo jej, stejně jako loni, občanské sdružení Klub přátel umění ve spolupráci s OS Kulička a Inspirace. Klání šesti inscenací (dvě představení divadelního spolku JaMY byla, bohužel, ze zdravotních důvodů na poslední chvíli zrušena) se uskutečnilo ve třech různých brněnských divadelních stáncích v Centru volného času Ulita, v Kulturním centru Stará hasička a na domovské scéně DS Dialog ve Staré radnici. A jako každý rok bylo pořádáno za účelem nominace některého ze souborů na celostátní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek. Útulek č. 63 představil další ze svých klasických kreací, tentokráte nazvanou Kde domov můj? Účastníci improvizace pod vedením Josefa Zajíčka volně rozvíjeli DS Obludárium Nové Město na Mor. Jean Cocteau: Svatebčané na Eiffelce KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO JARNÍ DIVADELNÍ FESTIVAL V BRNĚ 2006 téma domova, prostředkem jim byly asociace a pocity plynoucí ze slov, falešné a lidové etymologie, které dostávají tvar v mnohdy zcela doslovném tělovém provedení. Obsah i úroveň útulných představení kolísá závisle na příchozích spoluhráčích. Celkové naladění tentokrát zcela přetvořila Klára Stehlíková, která svým jazykovým ostrovtipem a rychlými reakcemi přistřihla Zajíčkovi ouška a jako vichřice smetla promluvy ostatních, které začínaly být těžkopádné. Právě zde lze spatřit největší Zajíčkův přínos. Ačkoli mnozí jeho poetiku jen přebírají nebo napodobují, zjevně to není povinné. Zajíček nechává vlastní volbu těm, kteří o to jeví zájem, nevytváří své kopie, ale dopřává svým spoluhráčům nahlédnout do sebe a prodat kus svého nitra. Jako veselé rytmopohybové představení označil svou produkci spolek Cyranovy boty, pracující při Domu dětí a mládeže v Brně-Lužánkách. Představení Vesmírný úlet, se kterým na Jarní divadelní festival dorazil, začínalo jako lehká parodie na nekonečnou řadu hyperakčních televizních soutěží typu Udělám cokoliv. Moderátorem vylosovaní dobrovolníci se stali prvními cestujícími v novém vesmírném plavidle. Snad až příliš mnohomluvný úvod však klame, protože po něm již následuje v rychlém sledu několik kolektivních bubenických vystoupení, zasazených do velmi volně návazného děje. Jsou to spíše jednotlivá zastavení, občas vtipně a nápaditě využívající třeba název Mléčná dráha k exhibici nekonečné řady mléčných výrobků, navázaných na dlouhý provázek. Přes některé zajímavé režijní nápady však nejde o skutečné divadlo, spíše jen o divadelně koncipovaný koncert, nabíjející ovšem pro diváky i porotce silnou dávkou energie. Dalším brněnským souborem, který není na jihomoravských festivalech nováčkem, je DS Dialog II, sídlící v sálku na Staré

53 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ radnici. Tentokrát nabídlo velmi svéráznou inscenaci klasického Gogolova textu Ženitba v režii Roberta Krále. Podtitul Neofeministická chlívárna vyvolává zdání provokace, ve skutečnosti však jen předjímá základní dramaturgicko-režijní koncepci. Mužské postavy hrají dívky, ženské zas muži. Tato záměna samozřejmě vyvolává komické situace, nutno však podotknout, že není nijak nová. Ke škodě inscenace se režisér i herci zaměřili jen na komiku a grotesknost textu, čímž jej významově silně ochudili. Diskutabilní je i určitá modernizace a zglajchšaltování Suchařípova překladu do současné hovorové češtiny. Navzdory těmto výtkám však inscenace nabízí několik zajímavých hereckých výkonů. Nominací na celostátní přehlídku Šrámkův Písek si zasloužil a tudíž i vítězem osmého ročníku JDF se stal divadelní spolek Prkno z Veverské Bítýšky s čerstvým nastudováním hry současného francouzského dramatika Philippa Minyany Inventury v režii Pavla Vašíčka. Diváci se v ní stávají součástí soutěžní televizní reality show, do které jsou častými vstupy moderátora přirozeně a bezprostředně zahrnováni do hry, a zároveň se stávají svědky tří odhalujících a syrových výpovědí zcela odlišných osudů žen ve středním věku. Aktuální dramaturgický počin podkreslily i hlavní ženské herecké výkony (Jarky Rozsypalové v roli Jacqueline, Saskie Mikešové jako Angele a Evy Jakubcové coby Barbary), které porota festivalu neobvykle ocenila hromadnou cenou za mimořádný ženský herecký výkon. V roli moderátora aktérkám skvěle sekundoval Jaroslav Hemala. Důvtipně řešená strohá scéna Marty Hošťálkové, na níž dominují výrazné portréty tří soutěžících, a DS Dialog II Brno / N.V. Gogol: Ženitba. Foto: archiv přehlídky. DS Dialog II Brno / N.V. Gogol: Ženitba Foto: archiv přehlídky hudební podklad Pavla Helana jen podbarvují a doplňují tragikomičnost svědectví o naší žhavé současnosti. Studio Staré hasičky převedlo na scénu deníky Jiřího Pastýře Smutek Sebesám vydané knižně v 90. letech. Doslova a do písmene, protože scénu tvoří nepopsané i roztrhané stránky deníku, z jejichž pozadí se vynořuje osmero chlapců, ztělesňujících osobnostní aspekty autora, který píše o svém životě v jinakosti. Stránky ožívají tlukotem kapek deště i stínohrou, doprovázející a doplňující textovou metaforu. Některé lyrické momenty zaznívají v písních, celý hudební doprovod je dílem dvou členů souboru. Jevištní akce cyklizovaná opakováním několika veršů je redukována na živé obrazy, mnohdy jakoby důvěrně známé z ikonografie. Samotnou předlohu tvoří poetický záznam nálad, vztahů a okolností, formujících subjekt. Inscenace mladičkého režiséra Romana Macha se nese v podobném duchu. Protože se však opakují tytéž typy obrazů, zdá se představení, ke kterému herci přistoupili s obrovským citem a osobním zaujetím, bohužel poněkud zdlouhavé. Tuto táhnoucí se pomalost ale rozpouští přítomné vědomí, že se několik mladých herců pustilo do rozplétání uzlu identity, osahávání si jinakosti, tázání se po já. Posledním soutěžícím kusem, jakýmsi dynamickým apendixem na samotném konci přehlídky, se stala improvizovaná studie napětí a strachu Past, druhé festivalové představení Divadelního studia Dialog II. Inscenaci na motivy detektivní hry Agathy Christie v dramaturgické úpravě Miluše Kudličkové nastudoval osmičlenný soubor v kolektivní režii Studio Stará hasička Brno / Jiří Pastýř: Smutek Sebesám. Foto: archiv přehlídky. DS Prkno Veverská Bítýška / Philippe Minyana: Inventury. Foto: archiv přehlídky. DS Prkno Veverská Bítýška / Philippe Minyana: Inventury. Foto: archiv přehlídky.

54 55 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO DS Cyranovy boty Brno Vesmírný úlet Foto: archiv přehlídky Soubor Útulek č. 63 Brno Kde domov můj? Foto: archiv přehlídky již před rokem a půl. Vyšetřování vraždy, k níž došlo za záhadných okolností v penzionu odříznutém od ostatního světa sněhovou vánicí, končí nečekaným rozuzlením a divák neznalý původní předlohy zůstává v příjemném napětí až do samotného závěru, a to především díky přesvědčivým hereckým výkonům většiny představitelů. Porota ocenila výkon Karla Čecha v roli detektiva seržanta Bakera. I přes záživnost příběhu je konverzační Past určena především konzervativnějšímu publiku. Experimentálnost a novátorství rozhodně nejsou hlavními devízami této inscenace. Letošní ročník Jarního divadelního festivalu ukázal i přes skromnější účast souborů než na jakou jsme zvyklí z uplynulých let, že amatérské divadlo má na jižní Moravě své pevné místo a kvalitní zástupce, kteří se přehlídky účastní s téměř železnou pravidelností. I tentokrát soubory zaujaly rozmanitostí zvolených předloh a žánrů, odvahou experimentovat i hereckým entuziasmem a velkou dávkou životní energie, kterou umí předávat dál. Přemysl Hnilička, Pavel Michele a Veronika Valentová Divadelní studio Dialog II Brno / Agatha Christie: Past... Foto: archiv přehlídky. DS Prkno Veverská Bítýška / Philippe Minyana: Inventury. Foto: archiv přehlídky. DS Prkno Veverská Bítýška / Philippe Minyana: Inventury. Foto: archiv přehlídky.

55 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ BRNĚNSKÁ PRIMA SEZÓNA 2006 Diskuze na Brněnské Prima sezóně Na letošním 4. ročníku krajského kola přehlídky studentského divadla v Brně bylo března 2006 k vidění celkem pět velmi rozmanitých představení. V každém byly akcentovány jiné prostředky sdělení: charakterové herectví, hudba, pohyb, živé obrazy, scénografie, typové herectví, kostýmy, stínohra, groteska, sportovní výkony První den se v Bezbariérovém divadle Barka představila ZUŠ A. Doležala hned se dvěma inscenacemi po 90 minutách. V Popelce (Janusz Gowacki) nechyběl strhující příběh vyprávěný velmi disciplinovaným hereckým projevem. Všichni účinkující byli schopni uchopit roli a udržet napětí. Situace byly rozpracované do detailu jak po příběhové stránce, tak v mikrosituačním hereckém dohrávání. Příběh byl zarámován živými obrazy, které vyvolávaly silné emoce. Čistotu příběhu narušovaly občasné nepochopitelné motivace postav. V představení Paní Kaplanová má stále třídu ráda (Antonín Přidal) herci s naprostou suverenitou přesvědčili diváky a vytvořili plastické postavy. Nabídli nám velkou škálu typů, se kterými se celou dobu doslova mazlili. Bohužel se ale uprostřed výborných hereckých výkonů nepodařilo dostatečně vyzdvihnout postavu paní Kaplanové, která se ztratila v davu. I přes vysokou hereckou stránku tak bylo 90 minut představení příliš dlouhých a jednotvárných. I přes některé výhrady porota nominovala soubor ZUŠ Antonína Doležala Brno s incenací Popelka na národní přehlídku Náchodská prima sezóna. Také představení Paní Kaplanová má stále třídu ráda nevyšlo naprázdno. Oceněni byli hned dva herci, L. Odrazil a J. Dočkal. Druhý den se přehlídka přesunula do CVČ Ulita. Na programu byla tři představení. První, z tvůrčí dílny Cyrilometodějské střední pedagogické školy a gymnázia v Brně s názvem Ooka a dva poctivci (V. Hrdličková a kolektiv souboru), bylo v diskuzi nazváno pokusem o divadlo ve výchově. Nejvýraznějším prvkem zde byla práce se stínohrou, inspirovaná starým japonským příběhem. Zvláštní cenu za sportovní herecké výkony udělila porota dalšímu souboru z Cyrilometodějské střední pedagogické školy a gymnázia Brno v inscenaci Maraton (Cloude Confortés). Představitelky tří žen, které svůj život demonstrují jako běžecký závod, se téměř za 70 minut nezastavily. Pot, únava a vyčerpání dodalo hře barvitou atmosféru ženského života. Posledním představením přehlídky bylo autorské -ExCOOLzivně (DS Emanuela Krumpáče Rosice), které s groteskním nádechem pohlédlo do současného ženského světa. Úspěšné, ale prázdné modelky versus obyčejné ženy, které jsou pohlceny reklamním průmyslem. Ukázka našeho života, který možná ani nechceme vidět. V diváckých řadách usedli žáci brněnských základních škol, studenti Pedagogické fakulty MU Brno a studenti JAMU, kteří se aktivně zapojili do diskuze o zhlédnutých představeních. Tím podpořili zpětnou vazbu pro vedoucí souborů a účinkující, i když v některých myšlenkách se s porotou rozcházeli. Nejčastěji diváci poukazovali na nedotaženost situací, které ovlivňovaly čistotu celého představení. Kritika také padla na samoúčelné divadelní prostředky a monotónnost jednání. Diskuze byla živá, nejednotná, a tím velmi inspirující. V lektorském sboru se letos v Brně sešli Akram Staněk, zkušený režisér a herec mnoha divadelních seskupení profesionálních či amatérských, Jarka Rozsypalová, výrazná a zkušená herecká osobnost divadla Prkno z Veverské Bítýšky a Petra Kodysová, studentka 4. ročníku Ateliéru dramatické výchovy JAMU. Petra Kodysová (redakčně upraveno) DS Emanuela Krumpáče Rosice: ExCOOLzivně Foto: archiv přehlídky Cyrilometodějská SPgŠ a gymnázium Brno Cloude Confortés: Maratón Foto: archiv přehlídky

56 57 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO OLOMOUCKÝ PODĚS 2006 DS Pod mostem Gymnázia Kojetín H. Hásová, J. Šírek: Kladivem i srpem Foto: archiv přehlídky v Kojetíně Přehlídka studentských divadel Olomouckého kraje se odehrála s docela potěšlivou úrovní o aprílové sobotě v olomouckém Divadle hudby. Slovanský Tyátr ze Slovanského gymnázia v Olomouci nastudoval u nás asi nejhranější kus Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same. Šlo v jistém smyslu o platný pokus o tradiční činoherní divadlo. Z hlediska dramaturgického je však otázkou, zda problematika středního věku (sice mladšího středního věku, ale přece jenom středního) je tím, co se může beze zbytku potkat s životní zkušeností -náctiletých představitelů. Inscenace samotná dokládá, že výstupy, ve kterých se rozehrává motiv balení, jsou představitelům nejbližší a tudíž i nejzdařilejší. Pro představitele je pochopitelně obtížné dosáhnout zobrazení nenaplněných manželských vztahů. A taky, pokud se tato témata rozehrávala na psychologicko- -realistickém základě, vycházely scény méně přesvědčivě než v momentech, kdy se vyjádření dovedlo ke stylizované zkratce a určité nadsázce. Inscenace začíná projekcí sestříhaného filmu Casablanca, aby diváky seznámila s Bogardem, filmovým idolem ústřední postavy hry. Idolem, který to tak skvěle umí s ženami. Projekce má sólo pro- stor, v rámci jeviště už k ní není vytvářen žádný další vztah (vidíme jenom, že v poslední části projekce si hlavní hrdina sedne do křesla a bez vcelku zjevného vztahu se na film dívá). Inscenace bohužel počítá s tím, že ta významová spojení mezi filmem a samotnou hrou vzniknou jaksi sama o sobě. Scénografie této inscenace se nedokázala rozhodnout pro výtvarné řešení: prostor pojednává jak realisticky, tak iluzivně a v některých momentech jenom prostřednictvím znaků. Soubor vládne vesměs přirozeným jevištním projevem se srozumitelnou mluvou. A mimořádné pohybové dispozice hlavního přestavitele jsou právě tím, co je v jeho výkonu schopno inscenaci posunout ke kýženému žánrovému naplnění. Zdá se, že tento soubor, kdyby se utkal s příhodnějším tématem, asi by nás dokázal na jevišti překvapovat ještě víc. Víc a víc se jmenovala inscenace LDO ZUŠ z Uničova. Vycházela z knížečky bajek O volovi a funkci Pavla Trauba. Inscenace dostala název podle jedné z jevištně realizovaných bajek, která zároveň vcelku přiléhavě tvoří společného jmenovatele pro všechny vybrané bajky. Šestice dívek rozehrávala podobenství ze zvířecího světa na prázdné scéně za pomoci několika židlí a jednoduchých rekvizit. První bajka s názvem Politická, jejíž předvedení se počínalo vyřazovací hrou, ve které je menší počet židliček než účastníků hry, přinesla i organizační princip inscenace. Tato hra jednotlivé bajky uvozovala: ta z dívek, která vypadla, se stala tou, jež bajku uvedla a stala se zároveň její ústřední postavou. Zdálo se sice, že smysl této rozehrávky je ještě jiný než ten zamýšlený, ale souboru zvolený princip posloužil docela dobře. Bajky byly jevištně převypravovány tak, že dějové motivy, jež se staly inspirací pro názorné předvedení, soubor rozehrával. Tedy ne vždy váha padala na momenty klíčové, ale sám autor bajek si nedělá velké starosti s proporcionalitou svých sdělení ani se stylotvornou jednotou. Nicméně, soubor dokázal v některých případech dostat se od jednoduchých zobrazení až metaforickému vyjádření. (Želva - alkoholička, která platila za pití svými vajíčky - snášela vajíčka tak, že nafukovala balónek nasazený na trubičce, jež velmi nápadně připomínala trubičku detekční.) Souboru se dostalo jako druhému v pořadí doporučení do širšího výběru na Prima sezónu. Studentský divadelní spolek Pod mostem z kojetínského gymnázia přivezl inscenaci autorského textu H. Hásové LDO ZUŠ Uničov Pavla Traub: Víc a víc Foto: Pavel Němeček Slovanský Tyátr Slovanského gymnázia Olomouc Woody Allen: Zahraj to znovu, Same Foto: Pavel Němeček

57 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Divadlo Point Gymnázia J. Wolkera Prostějov J. M. Synge: Studna světců J. Wolkera Prostějov. Inscenace s uměleckými ambicemi je v mnoha ohledech působivá a především těží ze silného tématu hry o manželském páru slepců, který k sobě navzájem choval něžný cit, dokud jim zázrak nevrátil zrak a oni uviděli svou nevzhlednost. Oba se k sobě navracejí až opět o zrak přijdou a paradoxně uvidí krásu toho druhého. Skutečná slepota netkví v prázdných očích, ale v prázdném srdci. Inscenace se snaží některé momenty i výrazně interpretovat, např. svatý muž, který vrátí starouškům zrak, je představen jako showman, jež je doprovázen zfanatizovaným průvodem. Inscenace interpretuje i další situace hry a zdá se, že se tak leckdy děje z potřeby sáhnout po efektním řešení, protože ne vždy ta řešení jsou pak obhájena v motivacích jednání postav. Přes uvedené výhrady inscenace byla doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku do Náchoda. Přehlídku uzavíralo představení DS Třeba i s příchutí jablka s vlastní hrou Mise O 2, což je sci-fi příběh, který s parodickou nadsázkou vypráví o posádce kosmické lodi, která putuje ke vzdálené planetě, na níž přestala fungovat továrna dodávající Zemi kyslík. Soubor si našel pro svou hru živnou půdu v amerických akčních filmech. Hra se z těchto filmů napájí jak v detailním vykreslování technické vyspělosti budoucí civilizace, tak v rozehrávání toho, jak se city hrdinů začnou proplétat s jejich nadosobním posláním. Nechybí ani velké akční scény. (Velice zdařilou scénou je ta, ve které při oslavě vítězství nad gonadotropními příšerami zátka a J. Šírka Kladivem i srpem, která nás zavádí na jeden venkovský národní výbor bývalého Československa 70. let minulého století. Dlouhý zasedací stůl s telefonem a zařízením pro hlášení místního rozhlasu, výzdoba z éry normalizace (včetně portrétu prezidenta Svobody). Groteskně pojaté postavy jak místních funkcionářů i obyčejné družstevnice, tak ráčkující slečny z ústředí či alkoholizované ženščiny ze Sovětského svazu. Budovatelské písně. To vše jako atributy satirické nadsázky. Satirický tón ale podstatnou měrou padal do nejnižších pater vyvanulé satiry komunální a nezříkal se i lascivních vtipů. Po celé představení se vtírala otázka, jaké pohnutky mají aktéři, kteří ono hrubě totalitní období mohou znát jenom zprostředkovaně, k tomu, dělat na jevišti právě takovou předlohu. Předlohu, která si snad našla vzor ve filmových Kameňácích řadě vtipů pospojovaných v neústrojný děj. Představení chtělo budit v hledišti smích, a místo toho budilo rozpaky a pocity trapnosti. John Millington Synge je autorem u nás málo uváděné hry Studna světců, kterou nastudovalo Divadlo Point z Gymnázia DS Třeba i s příchutí jablka Olomouc / Kolektiv souboru: Mise O2. Foto: archiv přehlídky. z láhve šampaňského definitivně proděraví poškozený plášť lodi a vzniklá díra začne všechny vysávat ven z lodi.). Ale především souboru nechybí jasný úhel pohledu na tento žánr akčních filmů. Ten klíč je obsažen už v samotné scénografii inscenace. Jak se totiž skromné podmínky divadelního souboru ani nemohou rovnat vysokým filmařským rozpočtům, tak veškerá výtvarná řešení spočívají v úplně obyčejných materiálech jako je lepenka, alobal, odpadní plasty atd., ze kterých je uděláno to supermoderní prostředí kosmické lodi a overaly členů posádky, jako zbraně se používají dětské plastikové hračky. Scénografické provedení je v tomto ohledu velmi invenční. A základně poukazuje k tomu, že to, co se bude na jevišti odvíjet, je především hrou na velký akční příběh. Hrou, která se hraje s naprostou vážností, a tím baví nejenom ty na jevišti, ale i diváky. Zdařileji vychází souboru druhá polovina hry, kdy posádka lodi dosáhla svého planetárního cíle a plní svěřený úkol. V druhé polovině už totiž inscenace nemusí budovat žánrové základy, ale naopak vše, co bylo připraveno, zúročuje v parodicky dojemný happy-end. Soubor hrající s chutí a nasazením byl porotou nominován na Celostátní přehlídku studentského divadla v Náchodě. Václav Klemens

58 59 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO STŘÍPKY Z VALAŠSKOMEZIŘÍČSKÉHO DIVADELNÍHO MARATONU Setkání divadel malých jevištních forem, které proběhlo ve dnech 24. a 25. března 2006 ve Valašském Meziříčí, je spíše než soutěžní a postupovou přehlídkou na Šrámkův Písek, opravdovým setkáním amatérských divadelníků s diváky. Diváci takřka přebíhají během dvou dnů z velkého sálu do malého, jsou prováděni labyrintem různých přístupů k experimentování či neexperimentování na divadle. Postupové ambice většiny souborů jakoby nebyly ani důležité. Organizátoři přehlídky se při výběru zdaleka nedrží toho, aby uváděná představení splňovala podmínky experimentujícího divadla a měla ambice na Šrámkův Písek. Vedle sebe a spolu se tedy setkalo tanečně-pohybové pódiové vystoupení (Iluze: Vztahy, vztahy, vztahy), klasická francouzská konverzační komedie (Divadlo Amadis, Brno-Zlín: Francis Weber: Blbec k večeři), spíše psychologicky laděná interpretace současné ruské hry (ZSVOŠU Zlín: Mord-O na motivy Nikolaje Koljady), víceméně tradičně interpretované autorské texty (Neformální divadelní skupina Heřmánek z Frýdku-Místku: Potkani a krysy; Jiříkovo vidění: Kat a bázeň), s nadsázkou a hravostí uchopená pohádka (NDZŠ Tom a Jeff Havířov: O Šípkové Růžence) či hrubozrnná, vulgárně primitivní hospodská autorská parodie na církevní fanatismus (Crepácy, s.r.o. Ostrava - Comeback). Na přehlídce také najdeme samozřejmě inscenace, které jsou improvizační metodou rozeny a tvořeny přímo na jevišti (Láhor/soundsystem), nebo jsou předvedením jakési více či méně zafixované improvizace, která vznikala na zkouškách. (Údivadlo Vendelín, Duonasekyru). Přehlídka tedy odrážela různé tvůrčí metody a přístupy. Poslední tři jmenované soubory spjaté s improvizací se dočkaly nominace a doporučení. Právě těmto se budeme obšírněji věnovat. OD IMPROVIZACE NA TÉMA K TAKŘKA PEVNÉ INSCENACI - FE- MINISMUS JAKO PŘÍLEŽITOST K HRAVOSTI Jako kus dřeva. Tak vidí v inscenaci Nemůže může čtyři děvčata z Kopřivnice, která si říkají Vendelín, své mužské protějšky. Soubor patřící pod křídla Údivadla, pracuje podobnou tvůrčí metodou jako Duonasekyru. Fixují v průběhu zkoušek improvizace na zvolené téma, až dojdou ke zcela autorskému představení. Inscenace je komediální a parodickou variací Dívčí války nebo Lysistraty. Trojice žen založí feministické sdružení. Jeho úkolem je, jak se na konci vyjeví, mstít se na potkání mužům a sbírat za úspěšné zásahy a pokoření muže kladné body. Jen jediná z účinkujících k nim nepatří, ale události v partnerském vztahu ji nakonec také dovedou do klubu zarputilých feministek. Inscenace přitahuje svou hravostí; herečky se pokouší rozehrávat dialog s pomyslným mužem, kterého ztělesňuje dřevěný objekt, v různých prostředích, na diskotéce, v posilovně apod. Vznikají tak často oddělené monology hereček. Sympatická schopnost udělat si ze sebe samých legraci, která se někdy ku škodě věci pohybuje na hranici pouhé studentské recese, činí z inscenace nenáročný, avšak s divákem komunikativní kus, za nímž je ale jasně patrné společné téma všech čtyř účinkujících. Ačkoli vidíme velmi nevyrovnané herecké výkony (mezi nimi vyniká zejména závěrečný plamenný projev Lenky Hrdinové, namířený proti chlapům) a ne všechny motivy jsou ve výsledném scénáři umně propojeny, představení si zaslouží, aby bylo uvedeno na Náchodské Prima sezóně a ukázalo možnosti dívčích studentských souborů. KDYŽ JE PŮVAB IMPROVIZA- CE UBIT DETEKTIVKOU A LOGIKOU V inscenačních pokusech těch uskupení, v nichž se jako ústřední tvůrčí osobnost objevuje Petr Marek, nadále zůstává snaha o experimentování, a zejména neustálá potřeba předvádět na jevišti živý, před očima diváka vznikající tvar. Ostatně tato tendence byla a nadále je pro amatérské soubory ze severu Moravy příznačná. Dalo by se hovořit o regionálním fenoménu improvizovaného divadla. Petr Marek před několika lety spojil nejaktivnější členy souborů Divadlo v soukolí, DNO Hradec Králové, Kašel miminka v nový Láhor/soundsystem. Je patrné, že ani v hledání možností improvizovaného divadla nechce ustrnout na již ověřených postupech. Poslední dobou jej láká neustálé zreálňování improvizovaných příběhů, což je patrné také z rozhlasových her dvojice Radio Ivo, které tvoří Petr Marek s Johankou Švarcovou, ale i z posledních produkcí souboru Láhor/soundsystem. Láhor/soundsystem předvedl ve Valašském Meziříčí už improvizaci s mnohem pevnější příběhovou kostrou. Nazval ji Sto procent alibi. Jeho vystoupení skutečně k naplnění názvu pak mířilo. Vyprávělo o osudech mladých lidí, kteří se sejdou na internetovém chatu pod různými nicky, ale se společnou pohnutkou: hledají kamarády pro skupinovou sebevraždu. Nakonec jeden z nich nabídne volný prostor. Chata, kterou spravuje v Jizerkách, je volná. Všichni sebevrahové se na ní nakonec sjedou v domluveném čase. Zjistí, že s výjimkou jediného člověka pochází ze stejného gymnázia, a že se na sraz klubu sebevrahů dostavil i DS Vendelín Údivadla Kopřivnice / Nemůže může. Foto: Vlastimil Navrátil.

59 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Láhor/soundsystem Sto procent alibi Foto: V. Navrátil Láhor/soundsystem Sto procent alibi Foto: V. Navrátil jejich profesor občanské nauky. Následně pak pojmenovávají, jaké důvody je vedou k sebevraždě. Do té doby mělo představení Láhoru určité napětí. Pak však přichází skok v čase. Po sebevražedné noci došlo k úmrtí pouze jedné osoby, ostatní přežili. Policisté, kteří do chaty přijdou, se snaží vypátrat vraha. A právě v tomto okamžiku začíná princip improvizace značně pokulhávat. Lahor/soundsystem byl tentokrát chycen do pasti své vlastní příběhové kostry, byl ubit logikou detektivního pátrání. Souboru se pak už nepodařilo seznamovat nás s niterným stavem jednotlivých postav. Improvizující herci, kteří v první půli nastínili zajímavé charaktery, o ně v detektivním pátrání bohužel postupně přicházeli. Z improvizace se zcela vytratily magické prvky, které tolik oživovaly jejich předchozí improvizace. Takovýto způsob zacházení s příběhem, v němž máme být svědky odhalování vraha, vyžaduje totiž umně prokomponovaný a strukturovaný hotový text. Vzpírá se improvizaci. Přesto patří Láhor/soundsystem k nejzajímavějším souborům regionu právě pro své ustavičné hledačství, ale i určitou profesionalitu ve zvolené formě improvizovaného divadla. Doporučení na Šrámkův Písek si zaslouží. OD IMPROVIZACE K DIVA- DELNÍMU HAPPENINGU Nominace se nakonec dočkala divadelně improvizující dvojice Dudy&Rezi, která tvoří soubor Duonasekyru z Příbora. Skryta pod tajuplným, ale podle mě ve vztahu k inscenaci nic neříkajícím názvem Protekce údělu předvedla sérii bizarních skečů bez jasné příběhové linie. Svůj projekt, který nejspíše má mít kontinuitu, nazývají kolaps reality. Jakoby tak vyhlašovali program svých představení - vzdálit se realitě. Spojujícím elementem jsou dvě postavy - dva surrealističtí klauni žijící ve svébytné divadelní realitě, Karel a Karel. Inscenaci lze snad nazvat surrealistickým kabaretem, ačkoli i toto označení je jen velmi přibližné. Oběma protagonistům šlo, domnívám se, především o prezentaci své fantazie, o předvedení the best of vlastních nápadů. Na představení Protekce údělu je třeba spíše pohlížet jako na divadelní performanci. Zapamatujeme si z ní několik výrazných výtvarných momentů. Jeho ambice není podle mého větší. Do paměti se zaryje například operace prskavkou, do akvaria ponořená hlava s hadičkou na tak dlouhou dobu, že začneme jinak vnímat čas nebo naopak zcela nevýtvarné pořvávání dvou Karlů ve tmě tak dlouho, až oba Karlové nakonec takřka zapomenou, kým jsou. Tato cesta divadelního happeningu však zatím zůstává u dua někde na půli cesty, je z ní patrno, že zrání výsledného tvaru nebylo podrobeno pohledu zvenčí, pohledu člověka, který by pojmenoval nejen divadelní účinnost jednotlivých obrazů, ale i možné konotace, které nabízí. Každopádně Dudy a Rezi hrají své fixované improvizace s přesvědčivou konkrétností, nepokouší se o předvedení nějakého snového neuchopitelného světa. Naopak, sebou samými stvořenou divadelní realitu zabydlují s takovou samozřejmostí, že divákům pak nezbývá než přijmout prskavku jako ten nejlepší a jediný možný nástroj na svařování vnitřností a potápění se v akváriu jako běžnou, takřka každodenní činnost. Nominaci dostala tato inscenace především proto, že předvedla statečný pokus o osobité hledání vlastní divadelně- -výtvarné poetiky. V tomto smyslu bylo Duonasekyru nejvíce experimentujícím divadlem festivalu. JAK ROZVÍJET MOŽNOSTI HERECKÉHO DIVADLA, KTERÉ PĚS- TUJE IMPROVIZACI Ačkoli nebyl festival věnován pouze divadlům spjatým s hereckou improvizací, věnoval jsem jim největší pozornost. Jak už jsem řekl, divadla, která tvoří autorská představení vzniklá z improvizací, patří v tomto regionu skutečně k velmi specifickým, silným a zajímavým fenoménům. Domnívám se však, že určitá metodika vzniku konečného představení, ale i školení v herecké kultuře by všem těmto souborům prospěla. I z rozborových seminářů vyplynulo, že většina souborů nemá nikoho, kdo by dokázal podněty vznikající na zkouškách pojmenovat a poradit jim, jakým způsobem je do mozaiky výsledné zpravidla již jistým způsobem fixované - inscenace ústrojně zasadit. Vladimír Fekar Duonasekyru Dudy&Rezi Příbor Protekce údělu. Foto: V. Navrátil Duonasekyru Příbor Protekce údělu Foto: V. Navrátil

60 61 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO V posledních letech se na přehlídkách v Novém Jičíně v Moravskoslezském kraji jasně projevuje velký tvořivý potenciál u mladých divadelníků. Každým rokem se to potvrzuje na krajské přehlídce experimentálního divadla a studentského divadla, které pořádá Středisko volného času Fokus. Vlastní tvorba, režisérské pokusy mladých režisérů a inscenační experimentování jsou toho jen dokladem. Čtvrtý ročník obou přehlídek, na kterých se představilo devět soborů s dvanácti inscenacemi, byl však také důkazem stavu v půli cesty. Mnohé soubory tohoto kraje dosáhly svou zkušeností, společnou prací a několikaletou tvorbou určité kvalitativní úrovně, většina inscenací v předvedených tvarech měla dobře nakročeno, avšak byla nedotažená. Divák vnímal záměr, radost herců z bytí na jevišti, tvořivý potenciál, někdy i divadelní zkušenost, ale inscenace byly na začátku procesu hledání přesvědčivého výsledného tvaru. Objevovala se zahlcenost nápady, kdy byl přijat a začleněn do inscenace každý, bez ohledu na celkový tvar. Výsledek pak působil chaoticky a neuspořádaně, V NOVÉM JIČÍNĚ ZŮSTÁVAJÍ V PŮLI CESTY na hraně perfektně divadelně vystavěné situace a lacinosti, až podbízivosti - svízele inscenace Balada o jednom zrození a Ježíš to není aneb Cesta do mělčin studentovy duše Party z Bronxu z Českého Těšína. Z výše zmíněných důvodů se porota ve složení Jan Karaffa, Hana Galetková a Roman Manda, rozhodla tento rok neurčit k přímému postupu na Šrámkův písek a na Náchodskou prima sezónu ani jeden soubor. Toto rozhodnutí může být pro soubory i pořadatele pobídkou učinit další krok a zkusit do budoucna postoupit o příčku výš, k větší důslednosti a přesvědčivějším inscenačním tvarům. Na přehlídce se vyskytly také dva narychlo vytvořené krátké skeče (Moli a Perníková chaloupka) postavené pouze na pár prvních nápadech, kterými se tvůrci nechali až přehnaně okouzlit. Byly však těžko srovnatelné s ostatními inscenacemi. Na prvním místě porota navrhla na celostátní přehlídku experimentálního divadla Šrámkův Písek Divadlo Na Pokraji z Nového Jičína s autorskou inscenací Koneckoncůdomečekzkaret. Mladý soubor se z Frýdku-Místku s inscenací Profesionálové. Jevištní groteska, která vznikla na základě improvizací a stále si její určitou míru udržuje v každém představení, je parodií na známý gangsterský seriál. Velkým vkladem je původnost textu, postavy psané na tělo hercům, což s sebou přináší autentické herecké výkony, které vtahují diváka a drží jeho pozornost. Bohužel ji narušuje nepřehlednost děje a nesnadná orientace v něm. Temporytmicky se inscenace často zadrhává, aby v zápětí opět nabrala ztracený spád. Absence odhledu od výsledného tvaru a režijní selekce nápadů pak dává vzniknout tvaru zahlcenému nápady i slovy. Na Náchodskou prima sezónu na prvním místě lektorský sbor doporučil Divadlo Na Pokraji z Nového Jičína s inscenací Postel. Soubor sáhl po dramatickém textu Aldo Nikolaje pro dvě osoby. Z režie Věry Matýskové je cítit pokora a obdiv k autorovi, což je jistě kladem, pokud nechybí motivace postav k jednání a mimoslovní jednání. Výklad a interpretace textu a umění číst mezi řádky je velmi nesnadné a někdy přehnaná důvěra v autora může potlačit odvahu režiséra o výraznější inscenační pojetí. Zajímavá byla také klauniáda Klauni a narozeniny DS Dosud není na světě z Ostravy Hrabůvky. Zde šlo o setkání s náročným úkolem, s nímž se tvůrci snažili velmi slibně vyrovnat, tzn. stát se klauny. Podobně to bylo s náročností vzhledem ke zkušenostem tvůrců u představení Havrane Divadlo Na Kraji Nový Jičín Aldo Nicolaj: Postel Foto: Věra Matýsková Divadlo Na Pokraji Nový Jičín Koneckoncůdomečekzkaret Foto: Věra Matýsková což se projevilo například v inscenaci Balada o jednom zrození a Ježíš to není aneb Cesta do mělčin studentovy duše Party z Bronxu z Českého Těšína a v inscenaci Profesionálové souboru ING Kolektiv divadla Čtyřlístek z Frýdku-Místku. U inscenací Profesionálové a Bebbe Umba není ÚDivadla DS Rýpadlo přívětivé pádlo a tanečního Zrození rukou souboru Iluze z Kopřivnice se často stalo, že divák zůstal v přemýšlení, co mu asi chtěli tvůrci sdělit, jak se vlastně příběh odvíjel, v čem tkvěly motivace jednotlivých postav k jednání (aktovky Chci zpátky školné souboru Bez názvu z Opavy). O tom, že u většiny souborů je potenciál tyto nedostatky dotáhnout, není pochyb. V inscenacích byly části velmi vydařené, divadelní, promlouvající metaforickým jazykem divadelního kouzla. Někdy ale dílo oscilovalo pokusil o vlastní tvorbu a divadelně ztvárnil čtyři poeticky laděné výpovědi lidí, kteří se zpovídají ze svých nelehkých životních osudů. Postavy jsou propojeny pouze prostředím, ve kterém se nacházejí a jednou konkrétní chvílí. Inscenace vtahuje svou intimitou a oplývá křehkou atmosférou. Do popředí vystupuje herecký výkon ve čtvrtém monologu. K autenticitě postav však často chybí větší herecká zkušenost především protagonistek. Gradace a pointování malinko pokulhává jak v jednotlivých příbězích, tak v celku inscenace. Z mizanscén není zcela čitelné prostředí, které spojuje všechny postavy. A právě prostředí jednoho domu vnímané jako metafora jednoho světa, jedné lodi je důležité pro celkové vyznění inscenace a umocnění diváckého zážitku. Na druhém místě porota doporučila soubor ING Kolektiv divadla Čtyřlístek z kamene od Tomáše Pěkného Divadelního souboru WICCA z Ostravy. Letošní přehlídka potvrdila ještě jedno. V Novém Jičíně, konkrétně SVČ Fokus, rostou výrazné herecké i režisérské osobnosti. Vytvořený okruh známých a příznivců jim dává pocit výjimečnosti, který však může být zrádný. Většina souborů je ve svém domácím prostředí tak trochu favoritem a tvůrci nemohou mít objektivní odezvu od publika. Kvalita se většinou prokáže v cizím prostředí u nezaujatých diváků. Důležité je tento fakt alespoň vědět a nenechat se přívětivým publikem uchlácholit. S růstem osobností stojí a padá právě otevřenost vůči sbírání dalších, nových zkušeností, podnětů a inspirací, které mohou soubory posunout dál. Podhoubí je zdravé, uvidíme, co vyroste příští rok. Hana Galetková a Jan Karaffa

61 BYLO / KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY BŘEZEN VE ZNAMENÍ SLOVA aneb CO PŘINESLA KRAJSKÁ KOLA WOLKROVA PROSTĚJOVA Březen byl ve znamení slova, a ne ledajakého, ale prozaického a básnického ve 13 krajských přehlídkách uměleckého přednesu. Pro mnohé je účast na jarních setkáních recitátorů a divadel poezie téměř životní potřebou. Přijít s něčím novým, podělit se o výsledek svého hledání a nalezení. Těch, kteří nalezli, se sešlo na tři sta vedle cca dvaceti divadel poezie. V Praze, Pardubicích, Hradci Králové, Plzni, Ústí nad Labem, Brně a Prostějově nabízejí pořadatelé krajských přehlídek odborné semináře a zajišťují výběrová kola. Výsledkem je bohatší nabídka textů a vyšší úroveň interpretací. Velmi mě potěšil výběr Barbory Štefanové z Teplic, která si v díle J. Préverta našla interpretačně neotřelý text Pod modrou oblohou methylalkoholu, nebo Lucie Diviakové ze Žatce s textem Toma Robbinse Nabídka dne v překladu Tomáše Hrácha nebo Ludmily Müllerové z Prahy s Citlivostí čísel F.T. Marinettiho. Vedle Suchého textu Děvče z Chebu nebo Prévertových básní Obejmi mě, Jsem jaká jsem apod. je tento dramaturgický příslib osvěžením a inspirací pro ostatní zúčastněné.vedle stále oblíbených autorů jako jsou Miloš Macourek, Josef Kainar, Ilja Hurník. J. Prévert, A.P. Čechov, Marina Cvetajevová, Daniil Charms se stále více prosazuje Michal Viewegh, Daniela Fischerová a snad pod vlivem loňské publikace Není překlad jako překlad si vybrala Lenka Hrabalová z Hustopeče Fugu smrti Paula Celana, tentokrát v překladu Jana Skácela. Stále však je málo těch, kteří se dostatečně orientují v současné české literatuře, aby si v ní našli svého autora. Dobrý výběr textu je polovina práce na přípravě recitátora. To potvrdí každý lektor a každý zkušený interpret. Podívám- -li se na oceněné recitátory v krajích, čtu známá jména. V Praze a v Sezimově Ústí je letošní výsledek jako přes kopírák loňského. Z obou krajských přehlídek opět postupují na Wolkrův Prostějov českobudějovické Lucie Končoková a Hana Marie Maroušková, pražská Ludmila Müllerová a její kolega Jonáš Zbořil. Svědčí to o systematické odborné práci pedagogů ZUŠ, jejichž jsou jmenovaní studenty. Další ZUŠ, která se jednoznačně prosadila v krajském kole, je v Uherském Hradišti. Z práce studentů, kteří se v letošním roce rozcházejí do škol mimo své město, jsme viděli zdařilé představení Aucassin a Nicoletta v překladu Hanuše Jelínka. Na tomto místě je třeba připomenout, že pořadateli krajských přehlídek bývají často dřívější recitátoři, nebo členové některého z divadel poezie. Na přehlídce je pak běžně velmi citlivě vybraný prostor, zejména pro sólovou AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ recitaci. Letošním nováčkem je Mgr. Lucie Semančíková z Bruntálu, která připravila krajskou přehlídku v Karviné, a to s velkou chutí. Pro oceněné vytvořila i keramické ceny. Zkušená manažerka paní Dagmar Brtnická pořádá krajské kolo pro kraj Vysočina v jihlavském divadle za účasti lektorů celostátního festivalu poezie Wolkrův Prostějov. Jihlavská přehlídka má nejlepší propagaci a velmi dobrou recitátorskou úroveň i divadla poezie. Jihomoravská přehlídka v Brně je známá divadlem poezie. I v letošním roce zde byly k vidění tři soubory. Zkušený Zdeněk Šturma se představil s novým souborem, tentokrát v komorním obsazení devíti mladých mužů v inscenaci z textů Jiřího Pastýře Smutek Sebesám. Ani dramatický kroužek NABOSO z Boskovic není na scéně divadel poezie nováčkem. Tomáš Trumpeš tentokrát vybral texty Ivana Martina Jirouse a představení nazval Magorův sbor. Třetím souborem na brněnské přehlídce bylo Divadlo hudby a poezie Agadir s představením Tančila jsem v synagoze. Západočeská přehlídka by se dala charakterizovat jako příkladná spolupráce dvou krajů, plzeňského a karlovarského. Na základě smlouvy pořádají krajskou přehlídku uměleckého přednesu s výběrem na Wolkrův Prostějov společně. I v letošním roce na ní vystoupilo šest souborů Křížaly ( a lidské cesty), HOP-HOP Ostrov (Mouchy a V bludišti mého srdce), SMOG (Pohřeb), Na poslední chvíli (Dcera Evina) a známý plzeňský soubor Zamračené děti uvedl Fixní ideu. Západočeská přehlídka byla tradičně zakončena soutěží Poštovní schránka Jiřího Wolkra o prestižní putovní cenu poštovní schránku (Jiřího Wolkra). Krajské přehlídky uměleckého přednesu s výběrem na celostátní festival poezie Wolkrův Prostějov měly v letošním roce opět vyšší úroveň oproti loňskému roku, a třebaže v některých krajích nebyla účast tak velká, jak pořadatelé předpokládali, našly se v nich interpretace, na které se nezapomíná. Jana Štefánková

62 63 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO DIVADELNÍ ŽATVA V JESENÍKU PODESÁTÉ V sobotu 8. dubna 2006 proběhla v Jeseníku další už desátá Jesenická divadelní Žatva nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Jesenicka a pozvaných spřátelených divadelních souborů. Jaro ne a ne se dostavit, tak se dostavily alespoň zúčastněné soubory (a někteří diváci), snažící se nevnímat hory sněhu po okolí a výtluky, předstíraje jarní náladu. Moderátoři 10. Divadelní žatvy v Jeseníku. Foto: archiv přehlídky. Letos tedy stručně: Dopolední blok dětských představení zahájili studenti Gymnázia Jeseník s anglickou verzí pohádky O veliké řepě. Jen drobnička ale skvělá! Jednoduché prostředky, přesně sdělující téma, děti, hrající si s významy slov (byť v angličtině) a s přesně nastolenými situacemi! Dokonalý příklad dramatické výchovy, či snad lépe výchovy divadlem v praxi. Na JAMU v Brně by asi měli radost. Je to naplnění nejsmělejších snů o oboru a fakt to funguje! O Kašpárkovi DS Petrklíč Červená Voda je přesně protikladem a důkazem, že vše, je-li to poctivé sdělení, může u diváků fungovat. Ano, je to ukecané, a kdyby polovina slov byla, dobře by bylo. Ale slovíčka scénáře jsou hezky, vtipně poskládána a občas zafungují, Kašpárek (holčička) je skvělá, nejen ona, a všichni umí zpívat. Proč ne. Jsou uvolnění a přirození a já se bavím! Červená Karkulka DO ZUŠ Jeseník je skvěle vymyšleným divadelním scénářem, přesně respektující diváckou adresu, počítá s kontaktem diváků. Na tom je vše postaveno, trochu kinoautomat, ale ono to funguje! Jen se musí uvolnit, protože počítají s reakcí diváků a musí se s ní naučit pracovat. Jsou ovšem šikovní a talentovaní a až se ohrají Ekologicko zelená moralita Ať zvířátka nežalují DS Průvan DDM Jeseník jen potvrdila, že když někdo umí a ví jak na to, pak ani stupidní texty toho moc nepokazí. Protože děti si hrají a ze hry mají radost, na jevišti jednají a tím SDĚLUJÍ! Jemné a čisté výtvarné znaky, schopnost užít si své role a podělit se s diváky! Opět DV v praxi! A nastala pauza (děti si malovaly a povídaly a hodnotily velmi poctivě, jako nezaujatí diváci ) a pak nastalo odpoled- ne. U představení DS Kantoři Mikulovice pod názvem Kdo je hloupější jsem konečně pochopil, že to je ten, kdo včas neuteče! Po loňském Horníčkovi se tento soubor ocitl skutečně v pisoáru divadla. Šarže a předstírání něčeho, čemu sami nerozumí, a k tomu totálně vyděšení diváci! Probůh! Jste dospělí, citliví, poučení, kreativní a chytří lidé, tak WARUM? Naštěstí po nich přišli hosté z Bojnic (SR) a jako obvykle, ani letos nezklamali! Ty holky jsou smršť a jsou geniální v hereckém projevu! Představení Janko v Haluškovom královstve velmi a moc doporučuji k objednání si a k radosti z DIVADLA! DS Lyra Jeseník s představením Tetka Vševědka a Děd Všudybyl završil odpoledne. A krásně! Film Vojtěcha Jasného a hlavně Jana Wericha Až přijde kocour mi celou dobu běžel za očima střet pohádkových postav s realitou současnosti byl naprosto šokující, pravdivý, dost stresující, a hlavně herecké výkony obou protagonistů jsou ABSOLUTNÍ! Jen pozor, ať to není jen moralitka! Ať je to pravda! Sen se mi splnil v představení Splněný sen DS Dokolečka Gymnázium Jeseník. Došlo k divadlu. Jen pozor na předstírání emocí, protože pak nemůžu věřit tomu, čemu bych tolik věřit chtěl! Vynikající kytara, která přesně dokáže ilustrovat, ale i posunout děj a sdělení! Pozor taky na realitu a sen je třeba najít rozdílné a jasné herectví, aby bylo jasno. Ale jinak je moc dobře, že se v Jeseníku konečně na gymnáziu něco děje. A něco moc dobrého! A nakonec Neočekávaný host DS ŠOK Staré Město. Už byl večer, bylo toho za ten den moc a čekal bych NĚCO! Jenže zvolit si konverzačku Aghaty Christie je úkol nad síly mnoha profesionálních divadel, natož tohoto souboru. Vše se přece vždy odvíjí od vědomí toho o čem, jak a proč to hrajeme. A tady jsem měl chvílemi jen pocit deklamace, odříkaných textů, bez obsahu, bez dialogu, bez napětí, bez překvapení. Žádné vztahy, anebo velmi klišé. Ono to pak nefunguje! Chtělo se mi domů. Ne, nebyl to šok, jen trochu nuda! Ale je někdy dobře vzít si úkol nad své síly, protože je na čem dělat a co se učit! A celkově? Žatva je tradice, už asi doufám nezničitelná. Moc posouvá ty soubory, které vidí, slyší a vnímají. Moc pomáhá divákům, aby se naučili vidět, slyšet, hodnotit. Moc pomáhá mně, protože mohu jednou do roka přijet mezi kamarády, kteří to, co dělají, dělají pro lidi. Moc se od nich všech učím. Děkuji a moc se těším za rok zase do Jeseníku na Žatvu a na výtluky. Saša Rychecký DS Lyra Jeseník / Ludmila Liberdová a Luděk Jehlička alias Tetka Vševědka a Děd Všudybyl v nově nastudované stejnojmenné inscenaci. Foto: archiv přehlídky.

63 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK ŠTÍTEK A ŠTÍT MĚSTA PRACHATIC AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ OMLADINA VE STAVOVSKÉM DIVADLE Letošní jubilejní 10. Štítek města Prachatic, tradiční divadelní přehlídka amatérských souborů, zahájil v neděli 19. března. Dětské diváky a jejich rodiče bavily opět tři soubory. Ražický hravý spolek přijel s pohádkou od Zdeňka Kozáka Český Honza. Druhá neděle 26. března patřila Divadelnímu spolku Stachy, který do městského divadla přivezl nejen princeznu Žofii, ale i draka Dynamita. V neděli 2. dubna se po roční odmlce představil s pohádkou O Popelákovi místní divadelní soubor Rarášek při SPgŠ Prachatice. 34. Štít města Prachatic odstartoval v úterý 21. března a po slavnostním zahájení se představil vítěz Štítu v roce 1998 DS Tyl Dačice s hořkou komedií ze současnosti Bengta Ahlforse Popel a pálenka. Páteční večer 24. března bylo na jevišti veselo. Zasloužil se o to DS Vltavan Týn nad Vltavou se hrou Jiřího Brdečky Limonádový Joe. Třetí soutěžní večer v úterý 28. března patřil hercům respektive herečkám z Jihlavy. Přivezli hru Jeana-Clauda Danauda Ach, ta něha našich dam. Loňský vítěz a držitel dalších tří individuální cen 33. Štítu Rádobydivadlo Klapý se představil v pátek 31. března s vlastní adaptací hry Briana Friela Tanec na konci léta, kterou nazvali Hřbitůvek v Ballybeg. Na závěrečné soutěžní představení v úterý 4. dubna přijeli herci z Českého Krumlova. Divadelní soubor Českokrumlovská divadelní scéna si vybral krásnou klasickou ruskou hru Antona Pavloviče Čechova Racek. V pátek 7. dubna v hodin 34. Štít skončil slavnostním závěrem a předáním krásných cen těm nejlepším. A aby divadlu NaKop Tyjátr Jihlava / Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam! Foto: František Vejvoda. ČEŠTÍ OCHOTNÍCI Z VÍDNĚ VYSTOUPILI NA SCÉNĚ PRAŽSKÉHO NÁRODNÍHO DIVADLA Až na scénu pražského Národního divadla se podařilo proniknout českým ochotníkům z Vídně. Soubor Vlastenecká omladina, který už před sto dvaceti lety založili vídeňští Češi, uvedl 4. února 2006 v Praze hru rakouského dramatika Hermanna Bahra Koncert. V 19. a zčásti i ve 20. století by se ve světě sotva našla česká komunita, kde se nehrálo ochotnické divadlo. Platí téměř bez výjimky, že kdekoliv se naši krajané usadili, tam brzy vznikl i divadelní spolek. Dnešní realita je jiná ochotnické spolky českých krajanů fungují už jen na několika místech. K těm tradičním patří kanadské Toronto, chorvatské Daruvarsko a především Vlastenecká omladina z Vídně. K vrcholům dosavadní existence tohoto souboru patřilo sobotní vystoupení ve Stavovském divadle. Ředitel Národního divadla Daniel Dvořák pozval české ochotníky do Prahy na divadelní festival menšin a menšinových žánrů. Dostali jsme jednoho dne telefonát z Národního divadla, jestli bychom nechtěli vystupovat v rámci festivalu Otevřená náruč. Soubor na to reagoval samozřejmě polekaně, s velkou trémou, všichni nakonec ale cítili, že je to pro nás velká pocta. A taková výzva se neodmítá, přiznala po představení vedoucí Vlastenecké omladiny Anna Vaďurová. V minulosti se soubor zaměřoval především na lehčí repertoár, hrál i operety, v posledních letech ale uvedl i Voskovcův a Werichův Divotvorný hrnec nebo Thomasovu detektivku Osm žen. Velký úspěch u publika měl Labichův Slaměný klobouk. O víkendu Omladina do Prahy přijela se svou nedávnou novinkou: Bahrovou komedií Koncert. Soubor ji poprvé uvedl ve Vídni loni v listopadu. A jak pražské vystoupení hodnotí představitel titulní role Vlastimil Janča? Já jsem ve Stavovském divadle vlastně poprvé v životě. A ještě navíc tady hrát! - Takže mne to dost drtilo, ale pak jsem tu trému překonal. Bylo to díky vynikajícímu publiku, které je tak vnímavé, že jsem tím překvapen. Ve Vídni takové vnímavé publikum opravdu asi není. Je vidět, že tady jsou lidé s kulturou asi víc spjatí. Festival Otevřená náruč v Národním divadle pokračoval vystoupením českého souboru Na blízko, v němž hrají sluchově postižení, nebo skupiny Dhoad Gypsies z indického Rádžastánu, kteří předvádějí umění fakírů, tanečníků, hudebníků i polykačů ohně. Milena Štráfeldová, radio.cz bylo zadosti učiněno, uzavřel celý divadelní maraton loňský účastník Jiráskova Hronova divadelní soubor Ty-já-tr Hrobeso Praha s jednou s nejkrásnějších a nejveselejších her W. Shakespeara Mnoho povyku pro nic. Letošní dramaturgický výběr přilákal mnoho diváků a milovníků dobré zábavy, kteří svým potleskem ocenili amatérské divadelní umění všech účinkujících. ava

64 65 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 VČERA, DNES A ZÍTRA VALNÁ HROMADA VÝCHODOČECHŮ Valná hromada Volného sdružení východočeských divadelníků se jako každoročně konala o posledním únorovém víkendu v královéhradeckých Jesličkách. A jak jinak o takové sešlosti referovat, než dát nahlédnout do (zkrácené) výroční zprávy, bývá to vždycky, kromě dalších zábavných částí takové schůze, její hlavní bod. Konečně, jak říkají i přespolní, valná hromada VSVD není nikdy nudná Honza Volf, jenž neumí hrát golf, ve svém Sluníčkovém vizitkáři píše: Potkal jsem sluníčko a ono mě zahřálo. Potkal jsem ptáčka a on mi zazpíval. Potkal jsem vodu a ona mě zchladila. A pak jsem potkal člověka a on mě nasral. Ano přátelé, každému z nás se tak stalo za uplynulý rok určitě mnohokrát. Ale rok se neúprosně s rokem sešel a naše společenství, které má členskou základnu ne menší, než kdejaká ta strana politická, poslance nemaje, do politiky pořád nic. Minulá valná hromada nebyla volební a tak rada VSVD pracovala ve stejném složení od roku 2004, sešla se šestkrát, od loňského února třikrát. Mnoho diskuzí vedla např. o novele statutu našich regionálních přehlídek činoherního divadla, dosud nás stresovalo nezvládnutelné množství premiér, časová a organizační omezení pořadatelů i ekonomická náročnost. Také nás iritovaly některé nešvary, např. na přehlídkách uváděly některé soubory premiéry či považovaly účast za nezávazné rozšíření reprízovosti. Proto novela zahrnula dvě hlavní zásady: stanovila dřívější termíny pro podávání přihlášek a zavedla statut výběrové komise. Ta do 20. ledna (pro přehlídku činoherního divadla v Červeném Kostelci) a do 20. února (pro přehlídku venkovských souborů v Miletíně) zhlédla všechna přihlášená představení a pak pořadatelům navrhla program přehlídek. Nekupovali jsme zajíce v pytli a žádné představení nebylo třeba vyřazovat. Ti, co mají ještě rozděláno, mohou klidně počkat na příští zimu, až inscenaci dopečou. Devět členů Rady VSVD zhlédlo 18 inscenací. V průběhu roku došlo k úpravě celostátních propozic. Z nich vyplynulo, že soubory usilující o účast na FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíči, se nemohou soutěžně účastnit krajských přehlídek směřujících na jiné celostátní přehlídky (např. Šrámkův Písek či Krakonošův divadelní podzim). Musí si prostě vybrat, zda jsou černoši, nebo Japonci. A ještě poznámka k propozicím Krakonošova divadelního podzimu (KDP). Není nám úplně jasné, kdo a jak nakonec rozhodl, že tato národní přehlídka vesnických souborů nebude součástí celostátních přehlídek. Rozumějte, že nebude podporována ministerstvem a NIPO- Sem jako postupová. S tím jsme na odborné radě my jako VSVD souhlasili, přimlouvali jsme se, aby KDP neměl postavení národní přehlídky, z níž se nominuje na Jiráskův Hronov. Praxe totiž ukázala, že venkovské soubory s takovými ambicemi využívají např. FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. Ale že tímto opatřením budou trpět všechny krajské přehlídky v této sezóně, z nichž se postupovalo na KDP, že přijdou o ministerský grant, o mizerných 10 tisíc, stanovených jako základní příspěvek státu? Na tyto přehlídky je tak shlíženo z ministerských oken hůř než na jiné přehlídky, nepostupové, kde se scházejí třebas jen kamarádské soubory. Ty ovšem mohou dostat třeba dvakrát až pětkrát víc (!). Což je situace skutečně absurdní, a to jsem té komise grantové čerstvým předsedou. Své námitky jsem při jednání grantové komise sdělil novému řediteli odboru NRK, domnívám se totiž, že o ochotnickém divadelnictví mají rozhodovat odborné rady, a ne jen úředníci na ministerstvu a NIPOS. A ministr svůj poradní orgán nemá, ani úředníky-odborníky! A že bychom se ve sdruženích mohli třeba domluvit, že si vymyslíme vlastní celostátní systém bez ministerských berliček a úřednického rozhodování. Kdo četl zpravodaj NIPOSu d Artaman č. 6/2005, který vyšel v listopadu, nedozvěděl se, že KDP jako postupová přehlídka končí, ale že o tom rozhodne Festivalový výbor JH, a ten se tím, jak víme, nezabýval. Grantové řízení MK mělo uzávěrku 31. listopadu a teprve poté nebyl KDP do nominačních přehlídek zařazen! VĚCNÁ POZNÁMKA REDAKCE AS Ke kauze KDP byla v referátu valné hromady VSVD podána přinejmenším matoucí informace. Věc se má takto: Tvorba základního programu Jiráskova Hronova (JH) je vymezena propozicemi JH, které stanoví vždy po skončení jednoho ročníku festivalu pro ročník příští festivalový výbor JH. Festivalový výbor je složen ze zástupců občanských sdružení zabývajících se s celostátní působností amatérským divadlem (včetně VSVD) a ze zástupců pořadatelských institucí, přičemž každá ze zastoupených institucí má jeden hlas. V propozicích jsou vyjmenovány tyto zdroje výběru inscenací: 1. klíčové celostátní divadelní přehlídky s právem nominovat do programu JH; 2. další celostátní přehlídky s právem doporučovat inscenace k výběru; 3. další zdroje výběru rovněž s právem doporučovat. V propozicích JH 2006 je KDP uveden pod č. 1, tj. mezi klíčovými přehlídkami s právem nominace. Propozice pro JH 2007 budou stanoveny po realizaci JH 2006 na základě zhodnocení aktuálního stavu v jednotlivých druzích a oblastech amatérského divadla a jejich potřeb. Může se stát, že některá ze stávajících klíčových celostátních přehlídek bude zařazena mezi další celostátní přehlídky, ale také naopak. Pokud nepřestane být KDP celostátní přehlídkou venkovského divadla, bude vždy pro JH přehlídkou postupovou. Maximálně může ztratit právo nominace. (Takové doporučení ostatně učinila festivalovému výboru JH odborná rada pro amatérské činoherní divadlo NIPOS-ARTA- MA na základě skutečnosti, že NIPOS-ARTAMA nebude od roku 2006 odborným garantem KDP. A nebude jím proto, že pořadatelé KDP nepřiznali NIPOS-ARTAMA v plném rozsahu požadované pravomoci potřebné pro výkon odborné garance.) Poskytnutí grantového příspěvku ministerstvem kultury (oněch mizerných 10 tisíc ) s otázkou statutu postupové přehlídky pro JH nemá nic společného. Nesouvisí ani s propozicemi KDP či JH, ani s termínem uzávěrky grantového řízení ministerstva kultury (MK), natož s jednáním festivalového výboru JH. MK se počínaje rokem 2006 muselo na základě rozpočtových pravidel vzdát poskytování příspěvků na projekty s regionální (krajskou) působností, neboť ty mohou poskytovat výhradně kraje. Učinilo výjimku, zdůvodněnou potřebou částečného zabezpečení krajských přehlídek, bez nichž by celostátní existovaly velice obtížně. O příspěvek 10 tis. Kč na jednu přehlídku mohly díky tomu požádat pořadatelé krajských kol celostátních přehlídek, jejichž realizací pověřilo MK NIPOS- -Artamu (FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč, Šrámkův Písek, Dětská scéna Trutnov, Wolkrův Prostějov, Loutkářská Chrudim, POPELKA Rakovník) a pořadatelé krajských kol Náchodské prima sezóny (většina jich je totiž společná s krajskými koly Šrámkova Písku). Výběr těchto přehlídek byl veden zásadou, že za příslušný druh divadla (uměleckého oboru) půjde pouze o podporu jedné celostátní přehlídky. V tomto výběru KDP nikdy nebyl a není. NIPOS-ARTAMA nikdy nebyl a není pověřen MK pořádáním KDP. Přehlídku vyhlašuje Svaz českých divadelních ochotníků a vazba pořadatelů krajských přehlídek tudíž není na NIPOS-ARTAMA, nýbrž na SČDO. Tudy by mohla, obdobně jako je tomu u výše uvedených vybraných přehlídek, vést cesta k jejich finanční podpoře. Milan Strotzer Systém postupových přehlídek na území bývalého východočeského kraje odpovídá potřebám naší oblasti. V Pardubickém kraji se na organizaci podílí oddělení kulturních služeb Krajské knihovny, např. na přehlídce venkovského divadla v Brněnci (pozor, nedostala grant MK!) a dětského divadla v Chrudimi. Pardubice přispívají na účast svých souborů na loutkářské přehlídce v Hradci Králové, ale již nepodporují svou krajskou loutkářskou přehlídku v Chrudimi! V krajích, kde VSVD a Impuls spolupracuje, má činohra a hudební divadlo krajskou přehlídku v Červeném Kostelci, přehlídku divadelních ochotnických souborů Jizerské oblasti pořádá Divadelní spolek J.K. Tyl v Lomnici nad Popelkou, postupovou přehlídku divadelních ochotnických souborů v Pardubickém kraji pořádá Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí nad Orlicí, venkovské soubory mají přehlídku Miletínské divadelní jaro v Miletíně, Sněhový Brněnec pořádá Divadelní soubor E. Vojana Brněnec a Krajská knihovna v Pardubicích. Přehlídku činoherního divadla pro děti pořádá Sdružení Adivadlo v Havlíčkově Brodu, ovšem soubory z Královéhradeckého kraje mohou představit své inscenace na přehlídkách v Červeném Kostelci nebo Miletíně, jejich poroty mají právo doporučení na celostátní přehlídku.

65 VČERA, DNES A ZÍTRA AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Za krajské přehlídky experimentujícího a studentského divadla a divadla poesie je považován Audimafor v Kostelci nad Orlicí, Modrý kocour v Turnově (pro Liberecký kraj), pořadatelem je Turnovská Bohéma a Turnovské divadelní studio. A loutkové divadlo má svou regionální přehlídku v Hradci Králové, dále Turnovský drahokam (pro Liberecký kraj), kde ji pořádá Loutkářský soubor Na židli Turnov. A loutkářská přehlídka Pardubického kraje, jejímž pořadatelem je Loutkářský soubor AHOJ Chrudim, nezískala ve svém kraji finanční podporu. Přehlídka sólových recitátorů Královéhradeckého kraje pro Wolkrův Prostějov se pořádá v Jesličkách, pardubickou přehlídku pořádá krajská knihovna, přehlídku dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů Královéhradeckého kraje máme rovněž v Jesličkách a pardubickou garantuje tamní krajská knihovna, stejné pořadatele mají i přehlídky dětských recitátorů. Na našich přehlídkách se podíleli i místní pořadatelé. VSVD a SAK Impuls se odborně i finančně podíleli i na přehlídkách Štronzo v Moravské Třebové a na přehlídce O cenu M. Kopeckého v Libčanech. V roce 2005 jsme organizovali pět krajských postupových přehlídek, jejichž celostátní úroveň pořádá NIPOS-ARTAMA z pověření MK, bylo na nich uvedeno 97 představení a vystoupilo 940 účinkujících! Když připočteme Open Air program při královéhradeckém mezinárodním divadelním festivalu, Štronzo i přehlídku O cenu Matěje Kopeckého, je to dalších 120 představení a 726 účinkujících. Takže součet: pořádali jsme 9 přehlídek a na nich bylo 217 představení či vystoupení a celkem účinkujících. A to ještě není všechno - na přehlídkách dětských recitátorů či s postupem na Wolkrův Prostějov vystoupilo dalších 110 recitátorů. Právě jsme se dostali k počtu (!) divadelníků a recitátorů, kteří na akcích pořádaných ve spolupráci s naším sdružením vystoupili. Na listopadovém slavnostním Cenění v Jesličkách jsme předali 81 ocenění za mimořádné a inspirativní výkony. Podrobné zprávy o přehlídkách přinesl náš největší a nejčtenější bulletin Divadelní Hromada. VSVD také zajistilo některé vzdělávací kurzy, především Dílnu uměleckého přednesu, které se zúčastnilo 39 recitátorů, konal se i seminář s názvem Není malých rolí jako součást miletínské přehlídky. Po předloňském úspěchu semináře o jevištní situaci si účastníci vyžádali pokračování, a tak opět pod vedením prof. Císaře a Saši Gregara se tentokrát frekventanti učili, jak pracovat s komparzem. Byla to pěkná švanda, situaci z Našich furiantů přímo na jevišti Sousedského domu ztvárňovalo na čtyřicet režisérů a herců! Na JH se konal již po sedmé Fedotovův herecký seminář, přijelo čtrnáct seminaristů, z toho osm podruhé. Do druhého ročníku vstoupil Klub dětského divadla pro pedagogy a zájemce o práci s dětským divadelním souborem, patnáct frekventantů se zaměřilo na vlastní tvorbu a Klub uzavřel roční práci minifestiválkem v divadle Jesličky, Členové klubu si navzájem předvedli 8 inscenací a bylo u toho 70 účastníků. Nabídli jsme tzv. metodickou pomoc i přímo v souborech, návštěv byly téměř dvě desítky, při zkouškách, při představeních, na různých místních přehlídkách. Divadelní Hromada je základní zdroj aktuálních informací o VSVD a pilíř naší komunikace. Loni vyšla tři čísla celkem o 192 stranách a v nákladu 370 ks. Letos načínáme její 15. ročník jarním 46. číslem. A jak jsme si vedli jako spolek? Stran financí to nebylo tak špatné. Získali jsme řadu finančních prostředků prostřednictvím grantů. Celkem to bylo 653 tisíc a s dalšími příjmy např. z členských příspěvků jsme dosáhli téměř 680 tisíc Kč. Všechny náklady si však vyžádaly kolem 760 tisíc Kč, ale přesto nám na běžném účtu zůstává kolem 120 tisíc Kč. Největší náklady spolyká samozřejmě Open Air program, ale ten je pro nás plněním zakázky pro město Hradec Králové, a proto je zcela sponzorsky pokryt městem, Klicperovým divadlem, něco přidal i Státní fond kultury. Pro rok 2006 jsme přes úspěšné hospodaření museli zvolit úsporná ekonomická opatření. Jsme vděčni za finanční podporu Královéhradeckého kraje a SAK Impuls, ale např. personální podpora Impulsu se v budoucnu neobejde bez našeho přispění, takže získávání peněz z grantů by mělo být naší ctižádostí. Rada VSVD schválila, že se VSVD (ani SAK Impuls) nadále nebude podílet na financování přehlídek místního významu, např. na Štronzu v Moravské Třebové, na přehlídce O cenu Matěje Kopeckého v Libčanech, na přehlídce Dospělí dětem v Havlíčkově Brodu, nebudeme se podílet ani na finanční podpoře dílny Sergeje Fedotova při JH. Navíc valné hromadě navrhujeme úpravu členských příspěvků s platností od roku 2007, a to zvýšení pro jednotlivce na 250 Kč ročně, na 120 Kč pro studenty a důchodce a pro tzv. kolektivní členy na 750 Kč. Přátelé, členský příspěvek tak dosáhne ceny dvou vstupenek do multikina či jednoho obědu pro dva v normální restauraci, či pěti krabiček cigaret běžné značky. K 26. únoru 2006 je nás celkem 145 individuálních členů a 15 členů kolektivních, ti jsou reprezentovány vždy třemi členy souborů. Členská základna tedy vládne 188 legitimacemi. Ovšem mohlo by nás být víc a je to na vás, milí přátelé, abyste se o rozmnožování postarali. Chceme tomu pomoci i vkusným propagačním letákem. Od minulé valné hromady jsme z vašeho pověření usilovali o vznik Koordinačního sdružení českých amatérských divadelních organizací s celorepublikovou působností. Námi vypracovaný statut i název Matice českých divadelníků byl akceptován SČDO, byla formulována smlouva o součinnosti podle sdružovacího zákona, ale snaha naše a SČDO narazila na ADA, a proto jsme tuto myšlenku zatím odložili. Byť společný postup vůči úřadům, NIPOSu a MK, by byl v této době víc než účinný. Rada VSVD také rokovala o udělování Zlatého odznaku J.K. Tyla. Od obnovení této tradice nabylo ocenění na vážnosti. Proto si myslíme, že je třeba přehodnotit a zpřesnit kritéria pro jeho udělování. Rada VSVD se jednomyslně připojila k návrhu NIPOS-ARTAMA Praha na udělení Ceny Ministerstva kultury v roce 2006 PhDr. Slávce Šrámkové. Pokoušeli jsme se také o vytvoření společného registru divadelních textů, ale ze souborů jsme nedosáhli žádné reakce. Rovněž jsme se pokoušeli reagovat na řadu podnětů k rozšíření vzdělávacích aktivit, zatím bez hmatatelnějšího výsledku. Rada VSVD se také měla vyjádřit k Organizačnímu řádu JH, předseda ho měl podepsat jako účastník managementu JH. Ale podepsat by znamenalo petrifikovat situaci z roku 2004 a nerespektovat změny, které od té doby na jednání odborných rad Artamy proběhly. Konzultovali jsme své připomínky s SČDO, i tato organizace se k nim přiklonila. A proto předseda VSVD dokument nepodepsal a bez podpisu vrátil jeho zpracovatelům. Situaci prošetří náš zástupce ve Festivalovém výboru JH, Jiří Pošepný. Rada se rovněž vyjádřila k návrhu poděbradských pořadatelů FEMADu, kteří navrhují organizovat Festival Druhá šance. Rada VSVD tento návrh nepodpořila. Na minulé valné hromadě jsme udělili čestné členství prof. Františku Laurinovi, Máriovi Alfierimu, výtvarníkovi Impulsu, a také tehdejšímu nám milému ministrovi kultury a kamarádovi, Pavlu Dostálovi. Jak hrál svou nejtěžší roli všichni víme. V červenci jsme ho s Naďou a dalšími přáteli naposled pozdravili v Národním divadle, z jehož jeviště se vydal na svou cestu poslední. Také nás před několika týdny opustil navždycky další přítel a vynikající člověk, loutkář tělem, srdcem a vírou, oplývající umem předávat své životní zkušenosti mladým, bývalý ředitel Draku a docent DAMU, Jan Dvořák. Myslím, že Čest jejich památce v tuto chvíli neznamená ani trochu otřepanou frázi. A prosím proto za ně za oba o minutu ticha. Tato valná hromada je volební. Všichni členové rady právě, i já jako předseda odstupují. Všem děkuji za krásnou spolupráci a účast, kdy omlouvala pouze nemoc nebo účinkování v divadle. Poděkování patří členům redakční rady Hromady, spolupracujícímu SAK Impuls a jeho paní ředitelce. Pro jistotu děkuji i všem našim milým sponzorům a Královéhradeckému kraji, který ví, že zájmová činnost je součástí a kořením společnosti a že by bez ní bylo smutno. Rád bych popřál příští Radě VSVD a příštímu předsedovi a dalším činovníkům, které si rada vyvolí, aby pro amatérské divadlo v těchto našich končinách pracovali s vervou a do roztrhání těla, jak to maminka vždycky chtěla. A nenechte se otrávit, radost je dar. Rada VSVD pak byla zvolena v podobném složení a doplněna na návrhy členů o další radní. Po skončení valné hromady si všichni užili videozáznamu Vévodkyně valdštejnských vojsk, kterážto inscenace letos slaví dvacet let od premiéry. Alexandr Gregar

66 67 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 VČERA, DNES A ZÍTRA DOBROVICKÝ ZÁZRAK Město Dobrovice se nachází ve středočeském kraji asi 10 km jihovýchodně od Mladé Boleslavi. I s přilehlými obcemi má 3154 obyvatel. Jeho radnice se loni rozhodla s pomocí státní dotace a úvěru zahájit opravu divadelního sálu (město dalo dohromady 12 milionů korun). Především proto, aby se zlepšily podmínky pro pořádání každoročního festivalu Pojizerské hry. Ty jsou po Jiráskově Hronovu nejstarší přehlídkou amatérských divadel v České republice. Letos se uskuteční již 57. ročník. Opravený sál bude ovšem využívat i zdejší amatérský divadelní soubor Dobrovít, pěvecký sbor Dobrovan a poslouží i jako kinosál. Tolik z tisku. A co k tomu dodají divadelníci z Dobrovic? Bylo to v roce 1834, když kněžna Isabela požádala Dobrovičáky, aby sehráli představení Der Wirrwar. Oni si v sále na radnici postavili jeviště, z dřevěných rámů polepených papíry vyrobili kulisy a z plátna sešili a namalovali oponu. Německy ale hráli jen tuto hru a ještě jednu: Die drei Tanten. Pak už hráli jenom česky. Tak vznikl spolek Dobrovít. Ale až asi v roce 1858 si divadelní soubor vypracoval stanovy a zvolil název. Papírové kulisy však používali až do roku 1861 a k líčení měli hlavně křídu, pudr a opálený špunt. Tehdy to soubor ve městě neměl vůbec lehké. Nepřátelství úřadů vyvrcholilo roku 1868, kdy byl při představení zatčen a na 14 dní za pobuřování uvězněn režisér Barcal. Přitom soubor dělal tolik pro veřejné blaho. Tak například hráli pro chudobinec, na polévku pro školní děti, soubor přispěl na pomníky Tyla, Škroupa a Smetany. Také na opravu sokolovny. Až do roku 1904, čili celých 70 let hráli divadlo na radnici. Potom ale okres hraní na radnici zakázal. V roce 1911 při schvalování rozpočtu rozhodlo zastupitelstvo o stavbě hotelu, tanečního sálu a divadla v Dobrovici. Stavba měla být zahájena roku Po jarních záplavách skutečně stavba začala a velmi slibně probíhala až do vyhlášení mobilizace , kdy ihned odešlo 39 dělníků. Z celé stavby byl podle původních plánů dokončen v roce 1918 pouze hotel. Divadlo s elektrikou a provazištěm bylo dokončeno až roku Pak byly v roce 1933 pověšeny reflektory a zřízeno kino. Bohužel, původní malovaná opona shořela při požáru začátkem šedesátých let minulého století. První zvukovou aparaturu koupili členové Dobrovíta v roce Na repertoáru souboru byly divadelní hry nejrozličnějších žánrů a v letech sehrál Dobrovít i pět náboženských představení pod vedením kněží. V 80. letech 19. století se společně s pěveckým sborem věnoval dokonce operám. Nejúspěšnější byla Blodkova V studni a Smetanova Prodaná nevěsta. Několik velkých představení sehrál Dobrovít také s jinými ochotnickými soubory, a dokonce pod širým nebem. Tak například hra Před odchodem líčící situaci v Dobrovici v roce Účinkovalo v ní 100 herců a 20 jezdců. Autorem byl dobrovický režisér pan Havlín a hru režíroval další nadaný Dobrovičák Jaroslav Král. Dalším velikým představením byl Jan Výrava ke stému jubileu souboru a tu třetí zorganizoval boleslavský režisér Kuna v roce Bylo to Ze života hmyzu bratří Čapků a Dobrovít se výborně zhostil epizody Motýli. Festival Pojizerské hry vznikl na schůzi boleslavských ochotníků. Představitelé Dobrovíta prosadili, že každý rok bude přehlídka, kde boleslavští ochotníci předvedou své úspěchy. Přehlídky se měly konat v Benátkách n. J., Mladé Boleslavi a Dobrovici. Odtud název Pojizerské hry. Ale jen Dobrovít zvládl realizaci tohoto rozhodnutí. Letos se koná již 57. ročník a dosud bylo na přehlídce uvedeno 507 divadelních her. Z tiskových informací a materiálů poskytnutých režisérem souboru panem Janem Dytrychem napsala Pavlína Morávková ZEMŘEL JAN V. DVOŘÁK ( ) Vynikající loutkář, pedagog, dlouholetý ředitel hradeckého divadla DRAK. Jeho 80. narozeniny spolu s českými loutkáři v srpnu 2005 slavili i jeho žáci a přátelé v zahraničí. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou a po skončení vojenské služby roku 1951 nastoupil do Divadla Spejbla a Hurvínka k Josefu Skupovi, který tehdy angažoval hned několik mladíků. Jan Dvořák pak společně s Milošem Kirschnerem vytvořil v polovině padesátých let uvnitř divadla tvůrčí skupinu Salamandr, která přinesla tradičně znamenité hře s marionetou nové impulsy. Zkoušeli techniku černého divadla, vymýšleli a tvořili nové varietní výstupy, stáli u nastudování jedné z nejproslulejších her Spejbl na Venuši. Jan Dvořák tyto projekty vedl jako výtvarník a režisér, ale uplatňoval se čím dál víc i jako znamenitý loutkoherec. Po šťastné éře v Divadle S+H zvolil radikální změnu a nastoupil do Východočeského loutkového divadla, později přejmenovaného na DRAK, jako umělecký ředitel. Divadlo v té době nabíralo dech a Dvořákovo nadšení a profesní zkušenosti (získávané navíc na řadě zahraničních turné s Divadlem S+H) je hnaly dál a výš. Kromě režisérské a výtvarnické práce se Jan Dvořák svědomitě staral o uměleckou perspektivu tohoto divadla. To on pro DRAK vyhledal režiséra Josefa Kroftu, výtvarníka Petra Matáska, herce a muzikanta Jiřího Vyšohlída. a dal prostor řadě znamenitých herců. Nemalé množství jich také vychovával na loutkářské katedře AMU a na Lidové konzervatoři pořádané KKS při Divadle DRAK I s jejich pomocí stvořil z loutkového divadla jedinečný fenomén, přitažlivý doma i kdekoliv ve světě nejen pro dětského, ale i dospělého diváka. V jeho budoucnost nikdy nepřestal věřit: Loutky dokáží tlumočit naše nejniternější pocity. Žijí v umělém světě, který nás okouzluje. Jistě i proto, že ten reálný je stále ošklivější. Loutky jsou čistý artikl. Loutky budou, protože je lidi potřebujou. -pm- Jan V. Dvořák (vpravo) na snímku z archivu Divadla DRAK v Hradci Králové.

67 VČERA, DNES A ZÍTRA KRISTINA HERZINOVÁ SLAVÍ KULATÉ NAROZENINY Hned na začátek musím říct pravdu - ke Kristině mám zvláštní vztah. Vděčím jí opravdu za mnohé, vážím si jí a mám ji skutečně upřímně rád. Nečekejte tedy ode mě objektivitu. A nedivte se, že si v rozhovoru tykáme, známe se déle než osmadvacet let. Málokdo ji zná tak dobře jako já. Jak jsem řekl, nebudu lhát - Kristina Herzinová je moje máma. Většina rozhovorů začíná takovým nějakým krátkým popisem, s kým to vlastně má čtenář čest. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli je to v tomto případě úplně nezbytné, a nakonec jsem se rozhodl nic nezdržovat a rovnou se do toho té naší jubilantky pustit. A kdyby se snad našel v malé rodině českého amatérského divadla někdo, kdo by netušil, kdo Kristina Herzinová je, určitě se to během rozhovoru dozví. Tak hned k věci: letos slavíš padesáté narozeniny. Připadáš si stará? Co na to říct? Duchem jsem zralá třicítka, ale když se v šatně převlékám nebo líčím a vidím vedle sebe ty děti, je to hrůza! Vrásky jak koleje, všude faldy... Vzpomeneš si na svůj první divadelní zážitek? Má paměť sahá samozřejmě daleko, ale svoje úplně první vystoupení znám od rodičů z vyprávění. To bylo v roce Slavil se Den matek a já recitovala básničku. Aplaus jsem potom odměnila přídavkem, na který se v naší rodině vzpomíná dodnes. Zarecituj... To byla písnička: Anko vstávej, zadělávej, táta kosu brousí. / Anka vstala, z okna (domyslete si sloveso), / po (domyslete si totéž sloveso) mu fousy. A když jsem potom hlasitě přiznala, že mě ji naučil tatínek, maminka lezla pod lavici. Táta ne, ten se smál spolu s ostatními. Kristina Herzinová v roli majitelky nevěstince v inscenaci hry Bertolta Brechta Lux in tenebris aneb Světlo v temnotách. Inscenaci v režii Pavla Trdly uvedla Mladá scéna v 2. polovině 90. let. Autorem snímku z představení i současného civilního fota je Pavel Trdla. AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Tak tam ses rozhodla být herečkou? Později ve školce jsem zpívala, recitovala a byla hvězdou všech školních besídek. Můj sen stát se herečkou podporovaly všechny učitelky. Přihlásila jsem se do dramatického kroužku, do kterého jsem chodila až do 15 let, kdy jsem se rozhodla zkusit přijímačky na konzervatoř. Vedoucí kroužku pozvala svého přítele, Zdeňka Buchvaldka, aby se na mě podíval, jestli to má cenu. Líbila jsem se mu a řekl, že by bylo škoda to nezkusit. Jak to dopadlo? Z talentovek jsem přijela nadšená a myslela jsem si, že to mám v kapse. Ale pak mi přišel dopis, že mě pro velký počet uchazečů nevzali. Samozřejmě jsem to obrečela, ani odvolání jsem nepodala, protože jsem byla přesvědčená, že bez protekce se tam stejně nedostanu. Byla jsem tak zklamaná, že jsem se zařekla, že divadlo nikdy dělat nebudu. Zavrhla jsem i možnost vystudovat gymnázium a pak zkusit DAMU nebo JAMU a z trucu jsem šla do učení na drogistku. Tím pro mě divadlo skončilo na hodně dlouho. Na patnáct let, jak jsi to vydržela? No, to víš že mě to úplně nepustilo. Na učňáku jsem byla šaškem třídy, zúčastňovala jsem se různých recitačních soutěží a v praxi jsem za pultem přímo excelovala. To bylo to pravé divadlo! A pak jsi taky dělala divadlo mně a sestře. Nezapomenu, jak jsi vždycky při čtení pohádek měnila hlasy. Máma z vrátek ještě není, už se perou o lupení: Mé je, mé, mé je, mé! Né-e né, né-e né! No a jak to bylo s Mladou scénou? To je hodně vtipná historka. Dělala jsem zrovna něco ve skladu a vtom za mnou přišla kolegyně a říká: Přišel za tebou nějakej chlap, ale je takovej divnej. Vešla jsem do krámu a vidím, že měla kolegyně pravdu. Šusťákový kabát, na hlavě nějakou placatici, no prostě fešák! Úplně jsem se vyděsila, co po mně může chtít. A když mi řekl, že je režisér divadelního souboru a že hledá novou herečku, to byl teprve šok! Vzpomínám si, co mi tehdy prolétlo hlavou: Tohle že je režisér? Proboha, co to musí být za soubor? Řekl mi, že dostal doporučení od mého kamaráda, se kterým jsem dlouhá léta závodně tancovala a pozval mě na zkoušku, abych se přišla podívat. A ty ses nechala tím somrákem zlákat? Tehdy jsem se sice docela aktivně věnovala sportu, přesněji tělovýchově, dělala jsem cvičitelku blížící se spartakiády a na divadlo jsem tak trochu zapomněla. Nakonec jsem se ale rozhodla, že se tam přece jenom pojedu podívat. Mladá scéna tehdy sídlila v Předlicích, kde nebylo radno chodit sama, ale zvědavost byla silnější než strach. Když jsem se objevila ve dveřích, Pavel Trdla, ten zjev z rána, se rozzářil jak měsíček. Hned mě všem představil a požádal je, aby mi ukázali, co zrovna dělají. A já stála s pusou dokořán a dívala se na kouzlo černého divadla. Tím si mě získal. Ale hlavně tou svou energií, se kterou lítal po celém sále jako pometlo a sršel nápady. Nechci předbíhat, ale nezískal si jenom tebe, že ne? Doma jsem všechno vylíčila v nejlepších barvách a ukecala Bohouše, svého muže, aby tam šel příště se mnou. Moc se mu nechtělo, ale já ho utáhla na to, že hledají i techniky. No a zrovna nepřišel na zkoušku jeden z herců, Pavel ho vystrčil na jeviště a bylo to. Později jsme začali brát sebou i naše děti, tedy tebe a Lucku. Ta s námi koneckonců hraje dodnes. Ano, rodinný podnik byl založen. A jak vznikl ten pověstný umělecký tandem Trdla-Herzinová? To bylo hned? Kdepak. I když musím přiznat, že se to začalo vyvíjet docela brzo. Hned po prvních zkouškách, byla to hra O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, jsem potichu začala kibicovat. Pavel to sice neslyšel, ale ostatní herečky mu to donesly a při jeho povaze byl hned oheň na střeše. Nenechala jsem si nic líbit a první prudká výměna názorů byla na světě. Probulela jsem pak celou noc a na další zkoušce jsem se chtěla Pavlovi omluvit. Ten mě však předešel a řekl, že jestli mám nějaké výhrady, ať to řeknu přímo jemu. Posadil si mě při zkouškách vedle sebe a tím to začalo.

68 69 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 VČERA, DNES A ZÍTRA Letos slavíš kromě padesátky taky dvacet let na jevišti. Za tu dobu jsi zvládla pěknou řádku rolí. Nedá mi to a musím se tě zeptat na takovou tu tradiční otázku, co se dává herečkám - na kterou vzpomínáš nejraději? No samozřejmě na tu první. Na lišku Ryšku. Možná právě proto, že byla první. Ale jinak jsem měla spoustu krásných rolí. Kromě různých královen a moudrých vil také další zvířecí postavu - vlčici Rakšás v Mauglím, čarodějnici Hexateru v Malé mořské víle, nebo třeba Paní z bažin v Mokré říši. V posledních letech jsem si odskočila od dramatických postav ke komickým. Z těch posledních rolí to je bláznivá chůva z Kocoura v botách a stárnoucí sestra Dorota v Popelce. Ale ty jsi nezůstala jenom u herectví. Pavel mi svěřil nejprve škrty a úpravy textů a když viděl, že mi to jde, požádal mě abych napsala něco sama. Pustila jsem se nejdřív do dramatizací. Nejúspěšnější dílo byl zřejmě Mauglí, kterého jsme hráli dokonce až na Hronově. Dneska už ale píšu svoje vlastní hry, i když na motivy klasických pohádek. Jaké to je, vidět svoje texty na jevišti? Tím, že jsem se vždycky podílela na celkové inscenaci - dramaturgii, výtvarném řešení, dekoracích, kostýmech, a hlavně ve všech hraju, tak vlastně ani nevím... A co Pavel, nekazí ti to? Někdy se utkáváme, to je jasné, protože já píšu texty už s určitým viděním, ale pak si to Pavel pojme po svém. Já ho pak musím přesvědčovat a vysvětlovat, co tím chtěl autor říct. Někdy je to jak v italském filmu - on řve, já brečím, ale nakonec jeden z nás ustoupí a vždycky to dobře dopadne. Jako autor trpím nejvíc, když mi řekne: Musí se škrtat! Víš jak to bolí? Mimochodem, ty si píšeš role na tělo, viď? Nejen sobě. Dneska už předem vím, koho obsadíme, jaký je to herec a co mu sedí. Já si vždycky myslela, že moje parketa jsou dramatické postavy, ale poslední dobou zkouším komické a moc mě to baví. Mám radost, že jsem si zkusila změnit obor. V Mladé scéně se hraje divadlo hlavně pro děti. To ale není pravidlem, že ne? To je pravda. Zkusili jsme si i pár věcí pro dospělé, například R.U.R., to se opravdu povedlo a dodnes se na ně vzpomíná. Nebo Brechtovu aktovku Lux in tenebris. Ty víš, kam mířím... No jistěže vím. Napsala jsem jednoaktovku Výzva osudu. Ano! To je ta hra s opravdovým sexem? Já za to nemůžu! Erotická zápletka v té hře sice je, ale já se zuby nehty bránila, aby se všechno odehrávalo takhle přímo na jevišti. Ve scénických poznámkách jsou jen vzdechy a výkřiky ze stínů blízkého lesíka. Ale Pavel mě nakonec umlátil svými argumenty a sex je tu. Ale neříkej, že opravdový! I když to tak vypadá. Ty jsi slavila spoustu úspěchů v amatérském divadle - dostala jsi i nějaké ceny. Které si vážíš nejvíc? Těch ocenění byla na různých přehlídkách celá řada. Za dramaturgii, herectví, kostýmy... Teď v březnu jsem například převzala na přehlídce Děčínská brána zlatý odznak SČDO. Všechny ceny byly pro mě pohlazením, všechny mě vždycky dojaly k slzám a všech si velice vážím, ale přesto je pro mě největší odměnou - teď to možná bude znít jako fráze, ale každý herec mi to potvrdí - plné hlediště a bouřlivý potlesk. A u dětí to platí dvojnásob. A největší pochvalou je, že je pořád o Mladou scénu takový zájem. Máš nějaký sen? Můj sen se mi vlastně splnil. Po dvanácti letech práce výtvarnice v kulturním domě Corso jsem kvůli úsporám dostala výpověď a po půl roce nezaměstnanosti jsem se rozhodla, že se konečně budu živit tím, co mě baví nejvíc. Divadlem. Finančně to sice není žádná sláva, ale jelikož mám podporu a pochopení v rodině a hrajeme docela dost... prostě jsem šťastná! Kristina Herzinová v roli vlčice Rakšás v inscenaci vlastní dramatizace Kiplingova Mauglího v souboru Mladá scéna Ústí n. L. v roce Foto: archiv FEMAD. Takže se divadlem živíš. Cítíš se tedy být profesionálkou? Už vím co to obnáší. Nejen růže a ovace, ale spoustu práce a úsilí a málo času na něco jiného než je divadlo. Dobře, ale v čem je podle tebe ta pověstná profesionalita? V tom, že ti za to platí? Dost lidí to tak chápe. Záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváš. Já myslím, že je to hlavně v přístupu. Profesionál to myslí s divadlem opravdu vážně a pracuje na sobě. A je jedno, jestli hraje ve Vinohradském divadle, nebo v divadle Jiráskově. V tom směru je leckterý amatér skutečným profesionálem, bez ohledu na to, čím se živí. Jistě, amatér si může dovolit dělat chyby a jsou mu odpouštěny, on sám si je ale odpouštět nesmí. Padesát let, to je věk, kdy člověk trošku hodnotí, čeho všeho dosáhl a na co mu ještě zbývá čas. Taky bilancuješ? Jistě, tomu nikdo neunikne. Vždycky jsem se bála stáří a své čtyřicáté narozeniny jsem obrečela. Říkala jsem si: tak půlku života mám za sebou a teď už budu jenom stárnout. Ale díky divadlu a fofru kolem něho to nějak nestíhám sledovat. A když bych se po ránu nepodívala do zrcadla a občas mě něco nezabolelo, snad bych ani netušila, že je mi už tolik. Někdy mi ale přijde, že žiju strašně rychle a mám trochu strach, co budu dělat, až tomu tempu nebudu stačit, až mi dojdou nápady, až nebudu moct hrát, až nebudu moct psát... Toho se opravdu bojím. Jinak jsem ale spokojená. Jsem 31 let vdaná za jednoho muže, vychovala jsem dvě talentované děti, na které jsem velice pyšná, mám přes 20 let po svém boku věrného a skvělého kamaráda, díky kterému jsem dosáhla svých divadelních úspěchů. Snad ta padesátka nebude tak špatná, když se cítím na třicet, co říkáš? K narozeninám se sluší něco popřát. Kromě všech těch obligátních úspěchů, peněz, zdraví, lásky a podobně, co by sis přála ze všeho nejvíc? Ještě dlouho hrát a umřít na prknech, která znamenají svět. Rozhovor připravil Vít Herzina

69 SERVIS / DRAMATURGIE AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ ROZHNĚVANÁ GENERACE ANGRY YOUNG MEN ALBERT CAMUS: OTÁZKA PO SMYSLU ŽIVOTA JE NEJNALÉHAVĚJŠÍ ZE VŠECH OTÁZEK. 2. ČÁST Po druhé světové válce do sebe anglický román vtahoval gejzíry modernistického experimentu včetně utopií a antiutopií (L. Durrel, A. Huxley, G. Orwell) i výrazný proud tradičních postupů a hodnot (G. Green), aby nakonec dospěl k absolutní syntéze zdrojů (W. Golding). Rozhněvaná generace v románech, básních, dramatech a filmových scénářích postihovala ztrátu autentičnosti v marné revoltě proti konvencím. Žánrově se pohybovala v čirém realismu (I. McEwan, G. Swift), expandovala v ženské zkušenosti (F. Weldonová), prolínala skutečnost a fantastiku (I. Murdochová), nabídla nový dělnický román (A. Sillitoe), mýtické aplikace (P. Larkink), a posléze metafikce (J. Fowles), v nichž se při hledání základních životních hodnot problematizuje rozdíl mezi fikcí a realitou. Nejvýraznějšími či možná nejznámějšími romanopisci a posléze spoluautory scénářů jsou: John Brain, John Waine, Kingsley Amis, Malcolm Bradbury, a bude vhodné podívat se i na některé režiséry jako je Peter Brook, Joan Littlewoodová aj. Z dramatiků je na prvém místě John Osborne a jeho drama Ohlédni se v hněvu. Podle této hry dostalo hnutí jméno, a hrdina Jimmy Porter je považován za netypičtějšího představitele Rozhněvaných mladých mužů. Dalšími, stejně výraznými dramatiky jsou Brendan Beham, Shelagh Delaneyová, Ch. Marowitze. E. Bond, a z následovníků, kteří se projevili v konci hnutí, pak Peter Shaffer a Tom Stoppard. Tento výčet je sice střídmý, ale pro obraz doby a jejích uměleckých trendů dostačující. Než se budeme zabývat texty ještě něco slov o anglickém divadle a publiku, neboť jde o zcela jiné vidění a vnímání tohoto druhu komunikace než u nás. Nejsrozumitelněji to vyjádřil Benjamin Kuras, český dramatik žijící skoro 40 let ve Spojeném království: Zatímco kontinentální Evropan chodí do divadla s pocitem jakési kulturní povinnosti, s cílem obohatit se kulturně, intelektuálně či politicky, anebo se esteticky vzdělávat, Angličan se chce v divadle zcela nestydatě bavit. Když se nebaví, rovněž zcela nestydatě odejde uprostřed představení, poradí známým, aby na to nechodili, a protože za lístek zaplatil 15 liber, dobře si rozmyslí, než na něco půjde příště. V Anglii divadlo patří do sféry show-business. To, že se mu daří produkovat komerčně i umělecky pravděpodobně nejlepší a v každém případě nejúspěšnější inscenace na světě, je estetická záhada... Diváka nudit je neodpustitelný zločin. Nesmíme ho ani poučovat či vzdělávat, protože nejsme o nic moudřejší... Výsledkem je, že neexistuje viditelná hranice mezi divadlem bulvárním a intelektuálním, mezi zábavou a kulturou. Staří i moderní klasici se hrávají úspěšně v komerčních divadlech vedle frašek, detektivek, muzikálů. Národní divadlo zase inscenuje muzikál či lehkou komedii... Z tohoto postřehu a zároveň objektivního faktu vyplývá pro čtení a výklad anglických her jistý předpoklad, a sice to, že ač to na první pohled nevypadá, jsou témata už v textové podobě podávaná s jistým nadhledem a humorem, byť někdy až temně černým. Tentýž postoj pak sluší jejich realizaci, neboť přes smích a úšklebek zasáhne lidský osud a patos člověčiny diváka daleko razantněji, než zaumně zadumaná tragičnost, nebo principiální spílání publiku, kterým se většinou vyznačuje drama německé. JOHN OSBORNE A nyní konečně John Osborne (* ) a jeho texty: Ohlédni se v hněvu, Důkazy se zamítají, Komik. Když se s odstupem půl století znovu probíráte jeho dramaty, je zřejmé, proč ve své době tak zaujaly a provokovaly a proč jejich síla nevyprchala. Dnes diváci obdivují Samotáře, Knoflíkáře, Příběhy obyčejného šílenství a jim podobné záležitosti, baví se jimi, citují z nich hlášky etc. Nic proti tomu, ani náhodou, ale pokud vás v nich zobrazovaná témata zaujala, tak je v krystalické podobě (beze všech těch atrakcí, které stejně do týdne zapomenete) naleznete právě v hrách Johna Osborna. Tím chci říci, že je lze dnes nejen hrát, ale že si návrat na jeviště více než zaslouží, a nejen proto, že doba povýtce šílí, vymknuta z kloubů. Tyto hry zobrazují zoufalý stav duše a těla, který koření jak z podvědomí - z nenaplněného či promarněného bytí, tak z vědomého šílenství - z nenalezení odpovědí na otázku proč a k čemu jsme tady a v téhle společnosti. To vše ale podané se suchým humorem a na vysoké úrovni, takže si velmi snadno uvědomíte přemostění od individuálního zoufalství k podivné náladě ve společnosti. Dále bez nadsázky platí, že když sáhnete po kterémkoli textu, saháte po klasice v tom nejlepším slova smyslu, ne po strnulém muzejním exponátu. Co se podmínek amatérského divadla týče, výhodou her je menší obsazení (5 až 8 osob), a pro mnohé soubory by neměl být problém vyložit a interpretovat Ohlédni se v hněvu i Důkazy se zamítají, tedy režijně a herecky zvládnout jejich úskalí. Znovu připomínám, že byť obsahem (čím se zabývají) náleží k vážným dramatům, formou (divácky a divadelně) náleží ke komediím. OHLÉDNI SE V HNĚVU Drama Ohlédni se v hněvu (Look Back in Anger 1956) je považováno za manifest a jeho hrdina Jimmy Porter má mluvící jméno: co se týče vnějšího projevu, pak platí, že je silné černé pivo, vnitřně ovšem inklinuje k pojmu vrátný či nosič. V základní rovině je zde pojednán jev zvaný nemožnost přizpůsobit se podmínkám, které člověka svazují. Hrdinové sice svá omezení ještě neumí zcela artikulovat, ale ví, že jsou nepříznivá, nelidská. Probíhající vzpoura či chcete-li rebelování, se však zatím obrací dovnitř rodiny, takže postihuje hrdinovy nejbližší, a to je právě onen problém, o kterém hra pojednává. Svým způsobem jde i o výzvu dnešnímu inscenování, neboť tehdejší posty nepřátelských linií byly známy. Jen na okraj: hrdinovo rebelování se odehrává v kontextu deseti let po II. svě-

70 71 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 DRAMATURGIE / SERVIS tové válce a ztrátě Indie, během Suezské krize a před Alžírskou a Berlínskou krizí, kdy se ve společnosti teprve formují axiomy celosvětové, ale především celoevropské vzpoury mladých, která přichází v druhé polovině let šedesátých. Zajímavé je, že kritika toto drama zpočátku charakterizovala jako kuchyňské drama, neboť bylo zaměřeno - ale jak se vbrzku ukázalo, zaměřeno jen zdánlivě - na každodenní život s jeho únavnou a ubíjející banalitou a melodramatičností. Avšak právě v tomto milieu člověčího mikrokosmu nalezl Osborne dostatečný dramatický potenciál k zachycení úpadku mezilidských vztahů v nastupující moderní britské, potažmo evropské společnosti. Tato hra nic neztratila na průraznosti, neboť Evropa se opět nachází v situaci, kterou lze označit jako prázdnotu duše člověka i národů, a kdesi už kypí a kvasí genová substance nové rebelie, která, a na to vemte jed, nezpochybnitelně přijde. V tom se rok 1956 shoduje s rokem Pro otevření hry je dobré si uvědomit dva obrazy, přesněji: jaký smysl nesou. Prvním je anglická neděle, která hru otvírá a v dalších dějstvích se stále vrací, přičemž anglická neděle evokuje pocit stojaté těžké vody, pocit nehybnosti, nemožnosti a nechuti cokoli podnikat. Čas se v reálu takovéto neděle skutečně vleče, tudíž její zásadní použití ve hře je metaforou života, se kterým si těžko co v daných okolnostech, vynucených společenskými konvencemi, počít. Druhou metaforou, kterou pro sebe dokonce musíte vyřešit jako úplně první, je závěr hry, kdy Jimmy (dle autora: směsice do rozpaků přivádějící upřímnosti a otevřené zlovolnosti, něhy a násilnické krutosti) se svou ženou projdou močálem ponížení a bolesti ze ztráty dítěte i z možné ztráty sebe, a uzavírají se do hnízda, do medvědího doupěte před...? A to je právě ta otázka pro režijní interpretaci. Skutečně se uzavřou před světem? Nebo, podle uchopení dějových faktů, jde spíše o výsměch, ironizování takového řešení? Nebo je to...? Vy sami si musíte říci, musíte vědět, jak Jimmy a Alice budou dál žít, jak se budou rvát a milovat mezi sebou, jaký vztah zaujmou ke světu v němž musí žít. A od vaší odpovědi na tuto otázku závisí výklad hry a motivace jednání postav v daných okolnostech od prvních slov až po ta poslední. K tomu přidejte Jimmyho zkušenost se smrtí nejbližších, před kterou ostatní jaksi zavírají oči, nechtějí s ní nic mít. A tak paradoxně, jak je autorovým zvykem, má Jimmy nejblíže k plukovníkovi Redfernovi (v dramatu se přímo nesetkají), představiteli toho, proti čemu se v něm vaří krev, neboť je spojuje zkušenost zániku, byť se k ní každý staví jinak, či z ní vyvozuje jiné postuláty. Nuže, to je v základu k této hře vše. DŮKAZY SE ZAMÍTAJÍ Důkazy se zamítají (Inadmissible Evidence 1964) aneb prázdný život nadaného a úspěšného advokáta, který se v sobě snaží vyvolat pocit, že skutečně žije střídáním partnerek, ale na svém divoce plujícím šífu má dvě stálé kotvy - manželku a milenku. Přes všechny zálety, vyvolávající falešný pocit tepotu bytí, nosí v sobě hrdina Bill Crawford touhu z tohoto kolotoče vyskočit, a to tak, že bude odhalen, souzen a odsouzen. Ví, myslí si, je přesvědčen, že jedině tak může být zastaven, že mu bude dopřán vnitřní pocit, že jako vězeň se už nemůže vzbouřit proti nesmyslnosti a nepochopitelnosti života, který je pro něho utrpením, a kterým zároveň prochází jako nekonečnou avantýrou. Dále platí, že si je vědom i toho, že trest jej očistí a bude moci začít znovu. Jak znovu a s jakými hodnotami, to samozřejmě neřeší, to ani nejde, to se může pokusit vyřešit divák někdy doma, když bude chtít. I zde se přes individuální osud, podaný s humorem ve šťavnatých (ne eroticky) situacích, vynořuje otázka proč takto žijeme. Proč dovolíme, abychom takto museli žít. Proč sami sobě připravujeme nástrahy, a je jedno, jak líbivá či vznešená nálepka je umístěna nad vstupem pasti na život. A opět platí, že nic z toho není divákovi strkáno moralistně pod nos. Naopak, divák se baví jak na frašce, sleduje úkroky a otočky torera Billa, úkroky víceméně marné, neboť plnokrevný andaluský býk život ho vždy nabere na rohy. To platí pro každého, kdo se snaží život-osud ošálit, místo ho prožít. Jistě, lépe se to napíše a hůře skutečně provede-prožije, ale právě proto je tohle věčné téma nahlíženo z mnoha úhlů v mnoha rozličných souvislostech. Důsledkem Billova přístupu k životu je, že ho všichni postupně opouštějí. Z mnohého jednání v situacích dokonce vyplývá, jako by hrdina chtěl být opuštěn, aby se mohl cítit méně vinný. Oscilace hrdiny mezi potřebou být zastaven a touhou svalit odpovědnost za druhé, se - podobna Brownovu pohybu - valí celou hrou. Tento princip, myslím, umožňuje divákovi, aby hrdinovi přál vše, co ho potká, aby ho litoval i odsuzoval, aniž by se s ním musel bolestně identifikovat eticky či racionálně. A přesto, či právě proto - díky způsobu jak je text napsán - k pochopení životního stylu hrdiny a rozpoznání úseků z vlastního života u diváka dochází. A nyní něco poznámek k uvedení hry na jeviště. Jistý návod, jak smysl textu odkrýt, naleznete na konci hry, v dialogu Billa s milenkou Lízou, a to nejen proto, že v 99% musíte vždy mít vyřešen konec hry, abyste ji mohli začít stavět od prologu. Klíčová slova pronáší Líza: Zatím jsem vždycky dokázala nemít pocit viny. Víš, pocit viny dělá radost jen hlupákovi. Člověku, který není schopen sebepoznání a není statečný. Nebo: Věř mi, že... nic nedovede způsobit větší pohromu než zásada upřímnosti. Nebo: Předstíráš, že jsi nešťastný, jen aby ses vyhnul výčitkám. Děláš ze sebe chudáka a podceňuješ se, abys mohl vypadnout ze hry. Na konci hry pak hrdina končí sám ve snové lavici obžalovaných. Z textu skoro sálá představa, že je na ní schoulen ve fetální poloze. Inscenátoři si též musí vyřešit problém snových scén na začátku prvního a druhého jednání. Musí se rozhodnout, zda je to více představa, či více realita. A dalším jednáním to odůvodnit - jde o dlouhé monology, které lze s rozmyslem škrtat. Obdobná situace, ale reálná, je ke konci druhého jednání, kdy Bill vede dialog s dcerou Jane, která neodpovídá. Stejný obsah a forma rozhovorů s manželkou a milenkou, ona nerozhodnost mezi dvěma ženami, je metonymickým obrazem nerozhodnosti jak naložit se životem. Stereotyp bytí je zase zobrazen metaforicky přes stereotyp výslechů, kdy autor předepisuje, kdo a proč má hrát více rolí, což se týká žen i mužů. Upozorňuji na to, že při inscenování musí být zřejmé, že táž herečka pokaždé ztvárňuje jinou osobu, ale se stejnými problémy. Pokud byste ony tři ženy v rozvodovém řízení nechali hrát třemi herečkami, vznikne blábol: jak co se týče významu, tak i co se týče smyslu, neboť platí, že hrdina Bill do hovoru s nimi projektuje své problémy, svůj život, pochyby etc. Nuže, i z této poslední, sice drobné, avšak podstatné poznámky je zřejmé, že byť se hra obsahově pohybuje v psychologicko-realistickém dramatu, ve formě a prostředcích a v žánru je posunuta do stylizované komedie, navíc záměrně stylizované i v promluvách. To je nutné mít na paměti. Příště si popovídáme o hře Komik, kterou se rozloučíme se zakladatelem žánru Angry Young Men, a dalším autorem bude Shelagh Delaneyová a její Chuť medu. Vladimír Zajíc

71 SERVIS / LEGISLATIVA AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ Autorské právo se vztahuje i na díla vzniklá tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka. K tomu, aby mohlo být dílo takto zpracováno, je potřeba získat souhlas autora díla původního, pokud ovšem nejde o dílo již volné. Autorem díla je fyzická osoba, která dílo vytvořila, případně, jde-li o dílo souborné, tvůrčím způsobem vybrala nebo uspořádala. V případě, že dílo vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů, autorské právo přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně. O nakládání s dílem rozhodují spoluautoři jednomyslně. AGENTURA DILIA INFORMUJE, RADÍ A POMÁHÁ AMATÉRSKÝM DIVADELNÍKŮM ČÁST II. AUTORSKÉ PRÁVO A AUTORSKOPRÁVNÍ NÁLEŽITOSTI V OBLASTI DIVADLA V prvním díle našeho seriálu (vyšel v minulém čísle Amatérské scény) jste se dozvěděli základní informace o agentuře DILIA a jejím divadelním oddělení a také jsme vám přinesli výčet možností, jak získat divadelní hru, resp. text. Představme si tedy, že sedíte u pěkné hromádky textů a vybrali jste si z nich pár adeptů, které byste chtěli uvádět. Je vám jasné, že jedním z důležitých faktorů rozhodování při výběru hry jsou podmínky, za jakých se dané dílo může uvádět. Tyto podmínky vycházejí z autorského práva, následně pak z vyjednávání mezi agenturou a nositeli práv (autor, jeho dědicové, jeho agentura aj.). V tomto díle vám přineseme trochu právní teorie v návaznosti na divadelní praxi. V souvislosti se změnami, které s sebou přinesl nový autorský zákon platný od se množí dotazy amatérských divadelníků a nejenom jich. V nové verzi zákona nejde přitom zdaleka jen o prodloužení ochranné lhůty autorů, ale také o celou řadu drobných i významnějších úprav, které přinášejí jisté zpřísnění pravidel hry převážně ve prospěch autorů. Aby bylo vyhověno požadavkům platné úpravy autorského práva obsažené zejména v hlavním pramenu autorského práva, tedy v zákonu č. 121/2000 Sb., v platném znění, je třeba si při výběru díla do repertoáru uvědomit následující skutečnosti. CO JE TO DÍLO A KDO JE AUTOR Nejprve je nutno zjistit, zda se jedná o dílo chráněné platným autorským zákonem, tj. o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora (skupiny autorů, příp. i úpravců). Autorské právo se přitom vztahuje jak na celé dokončené dílo, tak na jeho jednotlivé vývojové části, včetně názvu a jmen v díle zachycených postav. CO JE OBSAHEM AUTORSKÉHO PRÁVA Autorské právo k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně smysly vnímatelné podobě (např. text divadelní hry, kniha, notový záznam apod.). Autorské právo zahrnuje jednak výlučná práva osobnostní, jednak výlučná práva majetková. Mezi osobnostní práva patří zejména právo autora rozhodnout o zveřejnění díla a právo osobovat si autorství, (sem patří i právo rozhodnout, zda a jakým způsobem má být autorství uvedeno při zveřejnění díla). Dalším osobnostním právem je právo na nedotknutelnost díla, které zahrnuje zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do díla. Pokud tedy chce někdo upravit cizí autorské dílo, musí k tomu nutně získat autorův souhlas. K osobnostním právům dále patří právo, aby v případě užívání díla jinou osobou se tak dělo pouze způsobem nesnižujícím hodnotu díla. Osobnostních práv se autor nemůže vzdát a jsou nepřevoditelná. Ani po autorově smrti si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu. Nadále smí být autorské dílo užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a je třeba vždy uvádět jméno autora v souvislosti s užitím díla. Základem majetkových práv je právo autora užít své dílo, případně udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (udělit licenci). Majetkových autorských práv jako takových se autor nemůže vzdát a sama o sobě jsou nepřevoditelná. Licenční smlouvou, o které bude pojednáno níže, nabyvatel pouze získává oprávnění k výkonu majetkového práva dílo užít. Majetková autorská práva jsou, na rozdíl od práv osobnostních, předmětem dědictví. Zdědí-li majetková práva k dílu více dědiců, jsou z právních úkonů týkajících se díla oprávněni a povinni všichni společně a nerozdílně. Majetková autorská práva obecně trvají, pokud zákon nestanoví jinak, po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. U děl spoluautorů se počítá doba trvání ochrany od smrti spoluautora, který ostatní přežil. Doba trvání majetkových práv se počítá vždy od prvého dne roku následujícího po roce, v němž došlo k události rozhodné pro její počítání, (tou totiž nemusí být jen smrt autora, ale také např. první oprávněné vydání anonymního či pseudonymního díla). UŽITÍ DÍLA Obsah práva dílo užít tvoří následující způsoby užití: rozmnožování díla; rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla; pronájem, půjčování nebo vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla a sdělování díla veřejnosti. Mezi způsoby užití díla sdělováním veřejnosti patří zejména: provozování díla živě

72 73 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2006 LEGISLATIVA / SERVIS (tj. divadelní provozování) nebo ze záznamu a přenos provozování díla; vysílání díla rozhlasem nebo televizí; přenos rozhlasového nebo televizního vysílání díla; provozování rozhlasového nebo televizního díla a další způsoby užití díla v nehmotné podobě. Jak bylo uvedeno výše, autor má výlučné právo udělit smlouvou jiné osobě oprávnění k užití díla. Zákon však stanoví některé případy, kdy lze dílo užít i bez autorova svolení. Jde o případy tzv. volného užití díla pro osobní potřebu a o tzv. bezúplatné zákonné licence (např. školní představení, občanské a náboženské obřady, některé nevýdělečné akce apod.). V podobných případech je však nejlepší vyžádat si právní radu, protože ustanovení zákona týkající se omezení autorských práv je nutno vykládat vždy zcela přesně. LICENČNÍ SMLOUVA Podle současné právní úpravy autor uděluje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít na základě licenční smlouvy. Touto smlouvou autor uděluje nabyvateli oprávnění k jednotlivým nebo ke všem (ke dni uzavření smlouvy známým) způsobům užití díla, a to v rozsahu buď omezeném nebo neomezeném. Nabyvatel se zavazuje poskytnout autorovi za dané užití odměnu. Výše odměny musí být ve smlouvě dohodnuta, nebo musí být alespoň stanoven způsob jejího určení. Z pohledu nabyvatele je důležité, aby získal oprávnění k užití ke všem složkám díla. Přesněji řečeno, některá díla sestávají z více spojených částí. Na příklad, při provozování scénického díla může docházet k užití jednak divadelní hry jako takové, její případné úpravy, jejího překladu, scénické hudby, výtvarných dekorací a pod. Všechny tyto části mají své autory (samozřejmě to může být i jedna osoba), a proto je potřeba získat ode všech souhlas k užití jejich díla na základě náležité licenční smlouvy. Souhlas uděluje autor buď sám nebo prostřednictvím jiné osoby, která autora ve věci udělování patřičného souhlasu zastupuje na základě plné moci či smlouvy o zastupování. V těchto případech právě funguje jako prostředník DILIA. Licence může být poskytnuta jako výhradní nebo nevýhradní. Autor také může udělit licenci buď omezeně na jednotlivý způsob či jednotlivé způsoby užití nebo licenci neomezenou ke všem způsobům užití. Rozdíly vyplývající z těchto rozdělení vám na požádání vysvětlí divadelní oddělení DILIA. Nabyvatel může oprávnění tvořící součást licence poskytnout zcela nebo zčásti třetí osobě, jde o tzv. podlicenci. Taková možnost však musí být sjednána mezi autorem a původním nabyvatelem v jimi uzavřené licenční smlouvě. Postoupit licenci, to znamená převést celou licenci jako takovou na třetí osobu, může původní nabyvatel pouze s písemným souhlasem autora. Pokud jde o zánik licence, při zániku právnické osoby jako nabyvatele přecházejí práva a povinnosti z licenční smlouvy na jejího právního nástupce, pokud takový přechod licenční smlouva nevylučuje. Je-li nabyvatelem fyzická osoba, přecházejí v případě její smrti práva a povinnosti z licenční smlouvy na dědice, ovšem jen pokud to daná licenční smlouva připouští. V případě jakýchkoli nejasností v souvislosti s užíváním autorských děl nebo při výkladu příslušných právních předpisů se obraťte na právní oddělení DILIA. JAK TO FUNGUJE V PRAXI Z výše uvedeného je jasné, že pro komplexnost a složitost této problematiky je pro drtivou většinu amatérských spolků nutné veškeré získávání licencí pro užití děl svěřit do rukou agentury DILIA. Ta zajistí licence k užití děl jak tuzemských, tak zahraničních autorů, ošetří práva autorů hudby (ať už použité z nahrávek či z not), zajistí souhlas autorů k překladu či jiné úpravě díla aj. Rozhodování při výběru konkrétního titulu se tedy nemůže zúžit jen na zjištění, zda je autor hry volný či nikoli k dílu se často váží práva i dalších autorů (překlad, úprava, dramatizace, hudba aj.). Způsob, jak zjistit podmínky a následně pak i licenci k užití díla vám přineseme v příštím pokračování našeho seriálu. Lukáš Matásek KONTAKTY NA AGENTURU DILIA DILIA Divadelní a literární agentura občanské sdružení Krátkého Praha 9 Vysočany Tel. ústředna nebo Tel. záznamník AGENTÁŽNÍ ODDĚLENÍ Vedoucí: Mgr. Lukáš Matásek Tel. a fax: matasek@dilia.cz PRÁVNÍ ODDĚLENÍ Právničky: Mgr. Monika Gunawanová Mgr. Marcela Mužíková Tel gunawanova@dilia.cz muzikova@dilia.cz Dědictví, úschova a registrace děl: Jana Hořínková Tel horankova@dilia.cz esemes pro AS 2 / 2006 Jan Červený pro AS: Jestli má být PC na JH diskuze, musí moderátor moderovat. Milan Strotzer, programový ředitel JH k esemesce Jana Červeného: V příloze d ARTAMAn v tomto čísle AS si lze v propozicích Klubu (nejen) mladých divadelníků Jiráskova Hronova 2006 přečíst v příslušné anonci PC (Problémového clubu) jaké je poslání tohoto veřejného hronovského fóra. V jádru netkví v obligátní formě přehlídkových diskuzí ke zhlédnutým inscenacím à la líbilo - nelíbilo. Akcent je na slovech poznání, inspirace, nadstavba. Ano, je zde vymezena i forma, a to slovy rozprava-disputace / / odborníků, do níž mohou vstupovat účastníci z pléna. Takže při zachování vymezených premis je tu otevřený prostor jak pro odborná

73 ZPRÁVIČKY AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/ pojednání, tak pro učenou hádku. Pokud se podaří, aby k nim dala matérie hronovských představení nenechavé podněty, tj. aby byl vůbec k disputacím důvod, pak musí moderátor moderovat, nic jiného mu nezbude. Kéž by se musel každý den v PC řádně zapotit. PODMÍNKY PRO ZASÍLÁNÍ SMS viz bulletin d ARTAMAn v tomto čísle AS. VYBRÁNO Z DATABÁZE NIPOS BOLERADICE (870 obyv., okres Břeclav): Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice získal na konci r od Nadace Duhová energie cca 0,5 mil. Kč na opravu scénického osvětlení svého nového divadla. (Rovnost-Deník Břeclavska, ) BRNO (368 tis. obyv.): Dne vyvrcholila v brněnském Středisku volného času Lužánky soutěžní přehlídka dětských divadel. Na závěr byly odehrány inscenace Pověsti v obrazech a pohádka Čert to nemá nikdy lehké, poté byly vyhlášeny nejlepší soubory. (MF Dnes, ) CHRUDIM (23 tis. obyv.): Rada města Chrudim schválila záměr využití loutkového divadla na Spolkový dům, který bude po rekonstrukci a stavebních úpravách sloužit pro neziskové organizace a pro pořádání besed. Dům bude rozšířen o sousední bytovou jednotku. Bude odstraněn podjevištní prostor a sníženo jeviště. (Noviny Chrudimska, ) CHRUDIM (23600 obyv.): Ve středu 12.dubna byla v galerii Muzea loutkářských kultur v Chrudimi zahájena výstava z díla hodonínského výtvarníka Aloise Sikory nazvaná Cestou fantazie. Fantazie však nemusí pracovat jen u pasívních návštěvníků výstavy, ale především u dětí, které chtějí tvořit a malovat. Kdo má chuť si zasoutěžit, může namalovat obrázek skřítka a doručit ho do , kdy výstava končí, do muzea. Adresa: Muzeum loutkařských kultur v Chrudimi, Břetislavova 74, Chrudim. Absolutní vítěz pak obdrží originální obrázek skřítka od pana malíře a všichni ostatní malé překvapení. (MLK) ČESKÉ BUDĚJOVICE (95 tis. obyv.): V objektu Česko-anglického gymnázia v Českých Budějovicích se konal 7. ročník recitační soutěže Vrbenský rohlík. (Českobudějovické listy, ) ČR: Třetí kolo preventivního projektu Svět očima dětí, které pravidelně realizuje odbor tisku a public relations ministerstva vnitra, se tentokrát zaměřilo na oblast trestní odpovědnosti dětí a mladistvých. Cílem projektu je nejen prevence, ale především snaha rozšířit informovanost dětí. Záštitu nad projektem převzal ministr vnitra. Uzávěrka pro příjem soutěžních prací účastníků je Soutěžní téma společné pro všechny děti zní Trestní odpvědnost a mladistvých. Má tyto okruhy: Extrémismus; Divácké násilí; Gamblerství; Návykové látky; Týrání, sexuální zneužívání; Přestupek, trestný čin nebo jen legrace? Děti si mohou vybrat a zpracovat svůj příspěvek v některé z 5 kategorií - v hudební, dramatické, literární a výtvarné nebo v oboru výpočetní technika. Jejich práce budou hodnoceny v každé kategorii zvlášť. (Učitelské noviny, č.4, 2006) DESNÁ (3500 obyv., okres Jablonec nad Nisou): Dne se v Kulturním domě Sklář v Desné konal 4. ročník oblastní přehlídky dětských, divadelních, loutkářských a recitačních souborů Dětská scéna O desenského medvěda. Účinkující bojují o postup do krajského kola v Liberci. Na programu bylo 6 inscenací, v nichž se představily např. nově vzniklý DDS Strč prst skrz krk při DS Vojan Desná, dramatický kroužek při DDM Větrník Liberec, Taneční a pohybové studio Magdalena Rychnov u Jablonce nad Nisou aj. (Deník Jablonecka, ) HORŠOVSKÝ TÝN (4900 obyv., okres Domažlice): Dne se v kinosále v Horšovském Týně uskutečnila západočeská oblastní přehlídka Svazu českých divadelních ochotníků Kandrdásek a Pohárek. (MF Dnes, ) JAROMĚŘ (13 tis. obyv., okres Náchod): Tradiční přehlídka loutkového divadla Boučkova Jaroměř se uskutečnilo Letošního - již 24. ročníku - se vedle domácího souboru BOĎI zúčastnili také loutkáři z Napajedel, Liberce a Turnova. (MF Dnes, ) JILEMNICE (6000 obyv., okres Semily): Od 3.3. pořádal Společenský dům Jilm Jilemnice 12. ročník festivalu Březen - měsíc divadla, v jehož dramaturgii se tradičně prolínají představení amatérských i profesionálních souborů. Do se kromě domácích divadelníků představily např. DS Vicena Ústí nad Orlicí, DS J.K. Tyla Lomnice nad Popelkou, Divadlo Bolka Polívky a Divadelní společnost Frída, DS Kolár Police nad Metují, Divadlo Drak Hradec Králové, DS MěKS Červený Kostelec atd. (Deník Pojizeří, ) LIBEREC (97 tis. obyv.): Liberecké občanské sdružení Schody oznámilo záměr založit ochotnické divadlo pro handicapované. Cílem je začlenění postižených lidí do společnosti. Nový divadelní spolek by se měl jmenovat Divadlo v Oblačné a měl by začít fungovat v září v prostorách Krátkého úderného divadla nebo Malého divadla. První inscenací bude autorská hra. (Divadelní noviny, č.3, 2006) OPAVA (60 tis. obyv.): V Loutkovém divadle v Opavě se ve dnech 16. a konala přehlídka dětských divadelních a loutkářských souborů Dětská scéna Přehlídka byla postupová. (Opavský a hlučínský deník, ) OSTRAVA (311 tis. obyv.): Na Zelený čtvrtek připadlo 100. výročí narození Samuela Becketta, světoznámého spisovatele a dramatika, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku Ostravské Bílé divadlo hraje od roku 1997 Beckettovy hry Šťastné dny a Krappovu poslední pásku. V roce 2002 připravilo a v rámci francouzského podzimu uvedlo beckettovský projekt, v jehož rámci pražský Činoherní klub sehrál v Ostravě Čekání na Godota, Bílé divadlo kromě Šťastných dnů a Krappovy poslední pásky uvedlo premiéru jednoaktovky Matei Visniece Poslední Godot (o setkání Godota s Beckettem). V roce 2004 v rámci divadelní přehlídky Ostravar proběhla další beckettovská akce. V Galerii Budoucnost sehrála společně s Bílým divadlem Martincova pražská divadelní skupina NO-NE Beckettovy Šťastné dny, v nichž roli Winnie hrála Antonie Hegerlíková. Pro 100. výročí narození Samuela Becketta připravilo Bílé divadlo v Ostravě projekt nazvaný jednoduše BECKETT. V 17 hodin začala na Masarykově náměstí v centru města akce Čekání na Godota. Poté Bílé divadlo připravilo do přilehlé bývalé Arény (někdejšího Divadla hudby) uvedení svého nastudování Šťastných dnů, Krappovy poslední pásky a hry Godot přišel. Pozvalo Antonína Novotného z Prahy s beckettovskými variacemi Poslední Godot, zprostředkovalo projekci filmového dokumentu BBC Samuel Beckett. Návštěvníci projektu mohli zhlédnout výstavu fotografií Františka Řezníčka s názvem Beckett - Beckett Beckett. (Jan Číhal) PRACHATICE (12 tis. obyv.): Muzeum loutek, které v Prachaticích vytvoří ministerstvo kultury, se návštěvníkům otevře v polovině května. Expozice unikátní sbírky loutek a loutkového divadla Národního muzea a dějin českých cirkusů bude umístěna v budově bývalého archivu na Velkém náměstí. Ministerstvo na její instalaci a na úpravy interiérů uvolní 5 mil. Kč. Termín slavnostního otevření je předběžně naplánován na k Mezinárodnímu dni muzeí. (Loutkář, č.1, 2006) PRAHA: Festival Malá inventura je unikátní přehlídka alternativního divadla. Vzniká ve spolupráci 6 pražských scén, které se dlouhodobě věnují podpoře a prezentaci nezávislé kultury. Hlavními iniciátory jsou občanské sdružení Motus a produkce Divadla Alfred ve dvoře, spoluorganizátory Divadlo Archa a Divadlo Nablízko. Letošní festival, který začal 24.2., se odehrával v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, v Universálním prostoru NoD a v Duncan Centru. Představil více než 18 divadelních projektů, které uvedla nezávislá divadelní scéna v loňském roce. Mnozí z účinkujících byli oceněni nebo nominováni na prestižní Ceny Alfréda Radoka, Cenu Sazky a Cenu Divadelních novin. Malá inventura je součástí projektu Nová síť, zaměřeného na decentralizaci a distribuci projektů z oblasti nezávislé scénické tvorby. Nová síť spolupořádá putovní festival Velká inventura v krajích ČR. Právě na pražské přehlídce si zástupci regionálních divadel vybírají programy, které jim vyhovují. (Lidové noviny, ) PRAHA: Divadelní oddělení Národního muzea v Praze, vedení DAMU a Sdružení profesionálních loutkářů si v dubnu společně připomenou 100. výročí narození prof. JUDr. Erika Kolára. Národní muzeum připravilo výstavu Erik Kolár a svět loutek, která je instalována ve výstavních prostorách Lobkovického paláce na Pražském hradě a slavnostně byla otevřena 7.4. Potrvá do konce června. Den po její vernisáži se konalo sympozium o životě a díle E. Kolára, které připravilo vedení Divadelní fakulty společně s katedrou alternativního a loutkového divadla. (Loutkář, č.1, 2006) RAJHRAD (2700 obyv., okres Brno-venkov): Od 4.3. byla otevřena výstava mapující historii ochotnického kroužku při Kulturním klubu v Šelepově ulici v Brně. Kroužek byl ve 2. polovině 80. let 20. století centrem brněnského experimentálního divadla. Výstava umístěná v rajhradském Památníku písemnictví na Moravě trvala do (Rovnost- -noviny pro město Brno a okres Brno-venkov, ) SLOUP V ČECHÁCH (710 obyv., okres Česká Lípa): Lesní divadlo ve Sloupu v Čechách vstoupilo již do třetí sezony. V letošním roce