Korunovační řád českých králů

Transkript

1 Korunovační řád českých králů Jiří Kuthan Miroslav Šmied ed. Ordo ad coronandum Regem Boemorum 3

2

3 7 Předmluva prezidenta republiky Václava Klause 9 Předmluva arcibiskupa pražského Miloslava kardinála Vlka 11 Předmluva děkanů Katolické teologické, Filozofické a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze 15 Úvodem 21 Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace Jiří Kuthan Udělení královské hodnosti českým vladařům v dokumentech 198 Listina císaře Friedricha I. Barbarossy udělující českému knížeti Vladislavovi II. právo nosit na hlavě o velkých svátcích zlatou obroučku 202 Tzv. Zlatá bula sicilská. Listina Friedricha II. ustanovující Přemysla Otakara I. králem a propůjčující dědičně českým vladařům královskou hodnost 206 Listina papeže Klimenta VI. udělující pražským arcibiskupům právo korunovat české krále 210 Listina papeže Klimenta VI. vyhlašující zvláštní ochranu české královské koruny 214 Listina Karla IV. udělující pražským arcibiskupům právo korunovat české krále 216 Listina francouzského krále Jana Dobrého potvrzující dar dvou trnů z koruny Kristovy císaři Karlovi IV. 220 Ordo ad coronandum Regem Boemorum / Řád korunovánie krále českého / Korunovační řád českého krále Původ a význam korunovačního řádu 273 Český řád korunovační a jeho původ Josef Cibulka 414 Ráno a večer Jaromír Homolka 429 Ediční poznámka 431 Seznam obrazových příloh 5

4 Předmluva prezidenta republiky Václava Klause Jedním ze zásadních předělů české historie bylo udělení královského titulu českým panovníkům. Jednalo se o akt stvrzení jejich suverenity a jejich vlivného postavení v rámci struktury tehdejší Evropy. České království bylo v té době konsolidovaným státním celkem a královská hodnost byla symbolem jeho nezpochybnitelného významu. Svatováclavská koruna, kterou nechal vyhotovit Karel IV. ve 14. století, se stala vnějším symbolem české svébytnosti a jejího nejvyššího představitele. Náš národ k ní po staletí vzhlížel s úctou a respektem především jako k prostředku své vlastní identifikace. Hlubokou symboliku a mystiku měl také korunovační řád českých králů, jehož autorem je opět Karel IV. Lze v něm nalézt podstatnou část ideje českého státu. V mnohém ohledu se jedná o zásadní dokument odrážející významné postavení českého panovníka mezi ostatními západoevropskými vládci. Jsem velmi rád, že dochází k vydání knihy, která se tomuto tématu věnuje a která široké veřejnosti představuje dokumenty a úryvky z kronik týkající se naší historie a významu. 7

5 Předmluva arcibiskupa pražského Miloslava kardinála Vlka První historicky doložení příslušníci rodu Přemyslovců zejména kníže Bořivoj, jeho žena svatá Ludmila a vnuk svatý Václav přivedli naše prapředky do společenství evropských křesťanských národů. Výrazem výsostného postavení českých vladařů se během doby stala jejich královská hodnost udělovaná pomazáním a korunovací pražským arcibiskupem. Tento posvátný intronizační obřad měl pravzor ve starozákonním textu, v němž je vylíčeno pomazání krále Šalamouna (1 Kr 1,11 a dále). Byla to osobnost mimořádné duchovní dimenze, český král a císař Karel IV., který promýšlel ideovou bázi pozemské moci českých králů a její místo v řádu pozemském i Božím. Výrazem tohoto usilování Karla IV. a jeho nejbližších rádců je i korunovační řád českých králů. Obřadem podle něho vykonaným mělo se dostat českým panovníkům posvěcení ( z Boží milosti král ), které bylo velikým privilegiem a zároveň i závazkem vykonávat pozemskou moc spravedlivě a v duchu Božích zákonů. Právě v době Karla IV. doznal velké renesance kult českého zemského patrona sv. Václava. Do jeho ochrany byl svěřen i vrcholný symbol vladařské moci a státu královská koruna, která je proto označována jako svatováclavská. Karel IV. stál u zrodu pražského arcibiskupství i pražské univerzity. Jeho nejbližší rádce Arnošt z Pardubic se stal prvním pražským arcibiskupem a obdržel pro sebe a své nástupce právo korunovat české krále, on sám také několik korunovačních obřadů vykonal. Ale nemalá byla úloha Arnoštova i při zrodu pražské univerzity, jejímž se stal prvním kancléřem. Pokládám proto za velmi příhodné, že z Karlovy univerzity vzešel tento svazek věnovaný velkému příběhu českých králů a posvátnému obřadu královské korunovace. Rád bych proto popřál starořímským úslovím: Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit, užívaným dodnes na univerzitní půdě. Bůh žehnej!

6 Předmluva děkanů Katolické teologické, Filozofické a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze Žijeme na počátku jednadvacátého století, v době, která se vyznačuje jistou roztříštěností, mozaikovostí, snad až neuchopitelnou různorodostí jakkoliv jsme přitom na druhé straně všudypřítomně přesvědčováni, že jsme vlastně naopak zakleti do všeobjímající globalizace a nutných souvislostí všeho se vším. Ohlížíme se v této reprezentativní knize za fenoménem korunovačního řádu českých králů, pravidel aktu korunovace, ale i za kontextem tohoto konkrétního úkonu v průběhu několika staletí. Jsme tak konfrontováni s vnímáním role panovníka jako něčeho sjednocujícího a svrchovaného. Tato panovníkova svrchovanost je však v oněch staletích směrována výlučně na tento pozemský svět a pro myšlení a cítění tehdejšího člověka hraje zásadní roli přijetí sjednocení a svrchovanosti něčeho, co přesahuje tento svět. Pro pochopení nás samých, a to nejen věcí minulých, ale i každodenní současnosti, není možné tuto skutečnost ignorovat. Roztříštěný dnešek jako by přitom poztrácel jakékoliv sjednocující momenty, hovořit pak navíc o společných pocitech svrchovanosti čemukoliv je patrně zhola naivní. Přesto přece jen jeden sjednocující moment nalézáme, byť se skrývá za příliš mediálně propůjčeným pojmem svoboda. Ale vždyť právě naše akademická půda má své kořeny v středověkých časech, v moudrosti panovníků, ale i v tehdejší přirozené roli církve. A právě svobodná univerzita zůstávala v posledních dvou staletích, uprostřed všech těch časů nenávisti a zloby, mnohdy posledním místem svobody a kritického pohledu. Věříme v tuto svobodu i do budoucna. Stejně tak věříme, že pohled na naši minulost, jejž nám přináší tato práce, je nejen připomínkou slávy českých králů, ale především stálým hledáním onoho sjednocujícího. Ludvík Armbruster, děkan Katolické teologické fakulty UK Michal Stehlík, děkan Filozofické fakulty UK Tomáš Zima, děkan 1. lékařské fakulty UK