Praktická teologie pro sociální pracovníky. Jabok Úvod do předmětu, vzájemný vztah praktické teologie, pastorace a sociální práce

Transkript

1 Praktická teologie pro sociální pracovníky Jabok Úvod do předmětu, vzájemný vztah praktické teologie, pastorace a sociální práce Praktická teologie a pastorace Pastorace: soubor činností, jejichž cílem je podpora kvality života člověka ve všech jeho dimenzích (biologické, psychologické, sociální a spirituální), avšak za předpokladu, že tato podpora má svá východiska či motivaci v evangeliu; že je zakotvena v křesťanském pojetí života. Realizační funkce (činnosti) církve: martyria, leiturgia, koinonia, diakonia. Zároveň konstitutivní prvky církve bez nich by církev nebyla církví. V kontextu sociální práce mluvíme především o diakonii. Praktická (pastorální) teologie: disciplína, která si ve svém současném vývoji všímá především životních situací člověka, ty pak teologicky promýšlí (reflektuje, interpretuje) ve snaze člověku pomoci, formulovat motivaci k pomoci, nabídnout a poskytnout náměty k jednání, k rozhodování. Zároveň reflektuje veškeré aktivity církve jako instituce Teorie trojího úřadu Krista Praktická teologie byla dříve nazývána pastorální teologií. Kněz byl označován jako pastýř (lat. pastor), proto se teologická disciplína, která se zabývala jeho prací, nazývala pastorální. Její základní teorií byla tzv. nauka o Kristově trojím úřadu. Ta vycházela z posledních třech veršů Matoušova evangelia: Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,18-20). Kněží byli v duchu uvedeného biblického citátu chápáni jako jediní pokračovatelé v činnosti Ježíše Krista, resp. nositelé (subjekty) církevní praxe (Lehner, 1996). Ostatní křesťané tak byli objekty pastorační práce kněží. Podle Kristových úřadů bylo stanoveno, že úkolem kněze je: úřad kněžský, tedy slavit bohoslužby, úřad královský, tedy pečovat o svěřený lid, a úřad prorocký, tedy učit svěřený lid. Úřad prorocký byl odvozen od Ježíšovy výzvy v Matoušově evangeliu získávat učedníky, úřad kněžský od výzvy k tomu, aby byli tito učedníci pokřtěni, a úřad královský od výzvy k učení zachovávat Ježíšovu nauku. Teorie konstitutivních prvků církve Pozdější poznatky biblických věd ukázaly, že Ježíšova slova na konci Matoušova evangelia nesměřují k úzkému okruhu jeho nejbližších učedníků, tedy ke dvanácti apoštolům, ale ke všem křesťanům. To znamená, že z tohoto textu nelze odvozovat jen pokyny pro práci kněží, jako nástupců apoštolů. Tento poznatek byl začátkem cesty ke vzniku nové teorie pastorální teologie. Její základní otázkou už nebude, co má dělat kněz, aby jednal podle vzoru Ježíše Krista, ale jak mají podle vzoru Ježíše Krista jednat všichni křesťané, tedy církev. Z každého křesťana se tak stává subjekt, který může a má jednat podle vzoru Ježíše Krista, a tak aktivně vytvářet praxi církve. Pastorální teologie se tak mění v praktickou teologii, protože se už nezabývá jen prací kněze (pastýře), ale praxí církve. Toto východisko si proto žádá, aby bylo jasně stanoveno, co je pro praxi církve charakteristické, resp. konstitutivní. Musí být stanoveno, o co má církev usilovat, aby vůbec byla církví. To definuje právě teorie konstitutivních prvků církve, která stanoví, že církevní praxe sestává z následujících čtyř prvků: Bohoslužebné jednání, které vyjadřuje vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Patří do něj slavení mše, modlitba, slavení svátostí, atp. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem liturgie (doslova: dílo lidu ).

2 Svědectví Bohu, tedy takové jednání křesťanů, kterým dosvědčují, že věří v Boha. Patří sem jak klasické misie, které se snaží předat křesťanskou víru nekřesťanům, tak i svědectví života, tedy dosvědčování své víry odpovídající životní praxí. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem martyria (doslova: svědectví ). Společenství, které je vyjádřením víry, že život a učení Ježíše Krista má vést ke sjednocení lidí, aby každý člověk mohl sebe sama realizovat ve vztahu k druhým lidem. Patří sem kulturní a společenský život ve farnostech, snaha o sjednocení křesťanů různých vyznání i úsilí křesťanů o odstranění nespravedlností a válek, které rozdělují lidstvo. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem koinónia (doslova: společenství ). Služba potřebným, která nemá být pouhým důkazem, že křesťané berou svou víru vážně a dovádějí ji do důsledků, ale jasnou a praktickou odpovědí na utrpení a nespravedlnost ve světě, která nesleduje jiné cíle, než zmírnit utrpení a napravit nespravedlnost. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem diakonia (doslova: služba při stolech ). Sociální práce Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje duchovědných a sociologických poznatků o lidském chování a sociálních systémech, zasahuje sociální práce tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro křesťanskou sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a sociální spravedlnosti OSN a Rady Evropy, stejně jako křesťanské normy, zprostředkovávané církví a teologií. Praktická teologie, pastorace a sociální práce mezioborové souvislosti Praktická teologie jako pomoc (nástroj, prostředek) pro dosažení cílů sociální práce: směry praktické teologie i dalších teologických disciplín, které se zabývají podporou člověka, aby mohl dostát nárokům prostředí, ve kterém žije (diakonická pastorace), nebo pomocí k tomu, aby mohl člověk vhodně ovlivňovat takové nároky svého prostředí, které jsou nepřiměřené (křesťanská sociální etika). Teologie jako zdroj, motiv pro sociální práci: směry pastorální teologie, které se zabývají hodnotovým / spirituálním / motivačním východiskem pro kvalitní práci sociálního pracovníka (Bible, historie, systematická teologie, teologická etika, spirituální teolgoie) Sociální práce jako pomoc (nástroj, prostředek) pro dosažení cílů praktické teologie: nabízí teologické reflexi informace a zkušenosti o konkrétních situacích lidského a sociálního ne-fungování, teologie se tak musí uvolnit z uzavřeného světa ideálů (často nereálných) Pastorální teologie a sociální práce si tak vzájemně pomáhají lépe naplňovat své cíle. Podpora sociálního fungování ze strany teologie Pojetí pastorální teologie, které chápe praxi církve jako snahu o to, aby se lidé stávali subjekty. Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze v vnějšího donucení (GS 17). Praxe církve tedy člověka nemá obstarávat nebo přímo ovládat jako pouhý objekt, ale má přispět k jeho bytí subjektem, tedy k tomu, aby podle svého přesvědčení vědomě a svobodně jednal a své jednání zaměřoval k dobru (Knobloch, 2000). Důraz pastorální teologie na to, že praxe církve (pastorace) má být podporou k tomu, aby se člověk stával subjektem, tak sleduje obdobné cíle, jako případová sociální práce se svým ohledem na jedince (Havránková, 2003A). Důraz na spirituální dimenzi klienta, která je u nás v jiných směrech sociální práce zpravidla opomíjena. Sociální práci jde o rozvoj člověka ve čtyřech základních dimenzích: biologické, sociální, psychologické a spirituální. Na spirituální dimenzi se zvláště zaměřuje teologie, podpora rozvoje této dimenze je specifikem pastorační práce.

3 Ovlivňování nároků sociálního prostředí z teologického hlediska Pokud na člověka jeho prostředí klade nároky, které vedou k omezení jeho svobody, k podřízení se nespravedlnosti, k pasivitě a rezignaci, nebo ho přímo nutí k zjevně zlému jednání, označuje to teologie za tzv. sociální hřích, resp. společenský hřích, strukturální zlo nebo struktury zla. Pojem sociální hřích má tři významy: Jednak se snaží vyjádřit skutečnost, že každé provinění člověka proti Bohu má dopad na ostatní lidi, i kdyby bylo sebeskrytější. Zároveň je jím také popisováno takové jednání, které záměrně směřuje proti druhým lidem. Třetí význam který je zde pro nás nejpodstatnější spočívá v tom, že společenským hříchem jsou i nespravedlivé vztahy mezi národy nebo skupinami ve společnosti, které vedou k utiskování jedné skupiny druhou, a zapříčiňují tak např. sociální exkluzi nebo chudobu. Za sociální hřích v této třetí podobě nemůže někdo nést konkrétní osobní zodpovědnost, je však vždy plodem špatného jednání jednotlivců (Jan Pavel II., 1996A). Podle katolické sociální etiky je cestou k překonání sociálního hříchu solidarita. Tzn., že strukturální zlo lze překonat jen snahou o dobro druhého, ochotou zapřít sám sebe pro druhého, místo abych ho zneužíval. Tato solidarita předpokládá určité obrácení člověka, tedy jeho uznání, že je potřeba proti sociálnímu zlu něco udělat, a že to byl i on sám, kdo se na něm třeba i nevědomě podílel, když podléhal jeho tlakům. Ten, kdo se stal obětí sociálního hříchu nebo strukturálního zla, ale nemá jen čekat, že mu někdo pomůže, že bude solidaritou někoho jiného ze struktur zla osvobozen. Snaha o změnu tedy začíná u těch, na které jsou jejich sociálním prostředím kladeny nadměrné nebo problematické nároky. K solidárnímu jednání však nemůže být nikdo nucen a také mu nemůže být solidární pomoc vnucována. Konkrétní podobu pomoci k tomu, aby lidé ovlivňovali a měnili nadměrné a problematické nároky, které na ně kladou struktury zla, formuluje sociální pastorace. Ta je inspirována praxí křesťanů v Latinské Americe. V chudinských čtvrtích jsou pastoračními pracovníky podporovány malé komunity křesťanů, aby jejich členové nepodléhali tlaku své situace, a řešili ji tak např. kriminálním jednáním. Tato podpora spočívá v jejich uschopnění k tomu, aby spolu solidarizovali, tzn. aby se společně snažili o osvobození ze situace, ve které se nacházejí, nebo usilovali o spravedlnost, které se jim nedostává (Steinkamp, 1991). Spolupráce vědeckých disciplín při popisu člověka Člověk je bytost komplexní, složitá, svým způsobem ve své celosti tajemná, svým původem a cílem patrně neuchopitelně nejednoznačná. Na úplný popis člověka tedy vědomě v tomto pojetí rezignujeme. Nicméně při vědomí neúplnosti můžeme pracovat s různými popisovými modely. Vycházíme-li ze složitosti člověka, z jeho mnohodimenzionality, můžeme vcelku bezpečně použít popis, vycházející z definice zdraví Světové zdravotnické organizace (WHO). Mluví o bio-, psycho-, socio-, spirituální pohodě člověka. Každá z uvedených dimenzí je předmětem reflexe vymezených odborných disciplín. Biologická dimenze popisuje především fyzickou stánku člověka, zabývá se jeho fyzickými možnostmi a omezeními, v současné době je především předmětem medicíny a přírodních věd. Psychologická dimenze si všímá duševní stránky člověka, jeho prožívání věcí, emocí, motivací, zájmů, (sebe)hodnocení, poznávání. Možností a omezení z toho plynoucích. Je předmětem především psychologie, psychoterapie. Sociální dimenze se zabývá především vztahy mezi jedinci, mezi skupinami jedinců, procesy ve skupinách, institucionalizovaností těchto vztahů. V současné době se uvedenými otázkami zabývá především sociologie a politologie. Spirituální dimenze se zabývá se myšlením člověka, otázkami smyslu skutečností, otázkami, které člověka přesahují (otázky jeho původu, smyslu, vztahy). Je věcí přemýšlení filozofie, teologie. Struktura výuky I. část obecná 1. Úvod, mezioborové vztahy, konstitutivní prvky církve 2. Biblické kořeny sociální práce 3. Dějiny charity a pomoci bližnímu

4 II. část speciální 4. Senioři 5. Osoby se zdravotním postižením 6. Bezdomovci 7. Osoby s drogovou závislostí 8. Vězni 9. Nemocní (včetně otázky umírání) 10. Etnické menšiny Pastorační koncept Každý, kdo je pastoračně činný, pracuje podle nějakého pastoračního konceptu. Tato skutečnost může být neuvědomělá, nepromyšlená, nereflektovaná, nicméně se jí nelze vyhnout. K tvorbě pastoračního konceptu přispívá pastorální teologie, i když její příspěvek nemusí být explicitně vyjádřen. Pastorační koncept obsahuje základní teologické chápání pastorace. Vytváří si jej každý sám, hlavními kriterii jsou: vlastní vzdělání a výchova, osobní charisma, možnosti dané situace, potřeba konkrétní angažovanosti. Obsah pastoračního konceptu se u jednotlivých pastoračních pracovníků legitimně liší. V každém pastoračním konceptu můžeme zpravidla rozeznat základní prvky, které jsou pak ovšem individuálně pojímány. Pastorační koncepty tedy většinou odlišují následující charakteristiky: definice pastorace a cíl pastorace; teologický základ a obraz Boha; obraz člověka; cílová skupina; chápání role a kompetencí pastoračního pracovníka; důležitost a orientace spolupráce; volba metod a vlastní praxe. V těchto základních prvcích se často vzájemně odlišujeme, důvodem je řada faktorů, například vzdělání, výchova, pastorační možnosti, nadání apod. Definice a cíl pastorace Pastorace je zvěstování víry, nabídka k obrácení na křesťanskou víru, umožnění duchovní zkušenosti, výchova k chování a myšlení přizpůsobeného biblickým mravním zásadám, začlenění do církevních společenství víry. Pastorace je doprovázení, utěšující přítomnost, bezděčná společná cesta a společné snášení obtíží, které v je v posledku zaměřeno pouze na to, aby bylo umožněno každému člověku lidské bytí na základě jeho vlastní religiozity před Božíma očima. Pastorace je společné nevtíravé mystagogické hledání Božích stop. Protože Bůh je trvale v životě každého člověka přítomen jako tajemství, je pastorace zaměřena na pomoc lidem najít napojení na jejich vlastní nejhlubší duchovní touhy. Pastorace je terapeutická záchrana, která je zaměřena na člověka a nabízí mu poradenství v životě, v krizích, v dospívání, v otázkách smyslu. Pastorace zpracovává s pomocí psychoterapeutických znalostí a metod jak intrapsychické tak interpersonální problémy a směřuje k uzdravení, k podpoře vědomí vlastní osobnosti, vlastní identity. Pastorace je mimo jiné práce s city, která směřuje k uschopnění lidí vnímat sebe sama a dělat autonomní etická rozhodnutí. Pastorace je prorocká mezilidská služba, která se zastává lidí, je pomáhající a solidární podporou kromě jiného chudých, lidí na okraji, utlačovaných a zneužívaných. Je zaměřena jak na to, aby lidé zmobilizovali své možnosti, jak si sami mohou pomoci, tak také na velmi konkrétní způsob jak nabízet individuální, strukturální stejně jako sociální a společenskopolitickou pomoc k přežití a osvobození. Pastorace je všednodenní starost, nestavěná na odiv, která pomáhá lidem zabydlet se v jejich všednodenním životě a směřuje k tomu, aby společně také slavili zdařilý život. Teologický základ a Boží obraz Bůh transcendentní, světu vzdálený, nedisponibilní, vševědoucí, všemohoucí, kontrolující, hněvivý, soudící, trestající a divotvorný. Bůh kterého je možné zažít v jeho veškerém stvoření jako tajemství, který nabízí nevtíravou ochranu a domov, žehnající sílu.

5 Pastýř, který následuje své ovce na všech (i slepých) cestách, opatruje je, chrání a potěšuje. Ve světě spočívající Bůh, který se lidem ukazuje v situacích nouze a krizí jako opravdový terapeut, lékař, spasitel duší a garant smyslu. Bůh, který hledá vztah k lidem, rozumem pochopitelný, emocionálně pociťovatelný a tělesně vnímatelný, který s lidmi soucítí, bezvýhradně je miluje, milostiplně se k nim obrací a přijímá je v jejich bytí. Bůh přítomný tváří v tvář chudým a utlačovaným lidem, který obviňuje nespravedlivé struktury a poměry, který brání hodnotu každého člověka, který se jako spolubojovník a přímluvce staví na stranu slabých a od každého člověka požaduje mezilidské solidární a ekologicky odpovědné jednání. Obraz člověka Člověk je závislé Boží stvoření, je poznamenaný dědičnou vinou, stále hřešící, destruktivní, proviňující se, potřebující spásu. Člověk je Boží obraz, samo v sobě dobré a konstruktivní bytí sestávající z těla, duše a ducha, které je zaměřeno na osobní rozvoj, sebeuskutečnění a proto také na spirituálně náboženské transcendentální zkušenosti. Člověk je od Boha do svobody a odpovědnosti poslané bytí, hluboce sociálně propojené, kulturně poznamenané a ekologicky zakotvené, které je ve své podstatě odkázáno na své spolubližní a na solidárně pomocnou Boží podporu. Adresáti pastorace Pastorace se obrací vyloženě na jednotlivce, popřípadě na specifickou skupinu lidí (nemocní, mladí, staří.). Pastorace je vysloveně individuální pastorací. Pastorace je vždy také pastorací ve strukturách, organizacích a životních kontextech. Pastorace je nabídkou pro věřící navštěvující pravidelně bohoslužby. Pastorace je nabídkou pro katolíky nebo protestanty. Pastorace je nabídkou pro všechny křesťany. Pastorace je nabídkou pro všechny náboženské lidi. Pastorace je nabídkou pro všechny lidi. Pastorace je nabídkou především pro trpící lidi. Určení role a kompetenčního profilu profesionálního pastoračního pracovníka Pastorační pracovníci potřebují výlučně odborně teologickou kompetenci. Vystupují v rolích profesionálů víry, biblických expertů, teologů, misionářů, nositélů úřadu, zpovědníků, udělovatelů svátostí, zvěstovatelů víry, duchovních vůdců, charismatiků, zprostředkovatelů spásy. Pastorační pracovníci potřebují především osobní kompetenci, totiž schopnost vůbec vstupovat s ostatními lidmi do vztahů jakožto fyzicky a psychicky stabilní osobnosti, schopné tyto vztahy rozvíjet. Jejich role je přednostně v doprovázení, útěše, spoluúčasti na životě bližních a přátel. Pastorační pracovníci potřebují především duchovní kompetenci. Jejich nejdůležitější role je mystagogická, uvádění hledajících do zkušenosti s Božími tajemstvími. Pastorační pracovníci potřebují dodatečnou psychoterapeutickou kompetenci. Jejich role v poradenství, v řešení krizí. Pastorační pracovníci potřebují dodatečnou sociální a (sociálně)politickou kompetenci, stejně jako manažerskou a organizační, aby mohli zastat svou roli jako pomocníci v nouzi, obhájci, přímluvci, interventi, proroci, spolubojovníci, kritici společenských i církevních nepořádků. Intra a interdisciplinární spolupráce Pastorační pracovníci, kteří pracují z pověření církve pracují sami, nebo v týmu s jinými pracovníky stejné církve. Od katolických pastoračních pracovníků se očekává, že spolupracují s pastoračními pracovníky i z jiných církevních denominací.

6 Pastorační pracovníci jsou nabádáni úzké spolupráci se zástupci jiných povolání (především psychology, sociálními pracovníky, terapeuty, ošetřovateli). Všednodenní praxe a volba metod Pastorační pracovníci mají kromě případu specificky teologické metodiky (liturgicko-sakramentální jednání se symboly, rity, náboženské meditace, výklad Písma, náboženský zpěv, ) hlavně udělovat svátosti, slavit bohoslužby, přednášet modlitby, vést rozhovory o víře, vést biblické kroužky. Pastorační pracovníci mají s pomocí psychoterapeutické metodiky (psychoterapie, psychologie, systémová terapie, arteterapie,.) hlavně vést individuální a skupinové rozhovory k řešení problémů a krizí aby lidem uměli poradit s pohledem na jejich životní problémy, otázky po smyslu a etické pochybnosti. Pastorační pracovníci mají s pomocí současných metod sociální práce koncipovat svou činnost o mnoho více diakonicky, totiž strukturálně, společensko a sociálně politicky. Mají především pomáhat lidem stojícím vně nebo na okraji křesťanských společenství a zařízení, mají je vyhledávat a pomáhat jim konkrétní komunálně politickou prací. 2. Biblické kořeny sociální práce Jakub Doležel Étos sociální práce V definici sociální práce Mezinárodní federace sociální práce (IFSW) z r čteme: V solidaritě se znevýhodněnými se sociální práce snaží zmírňovat chudobu a osvobozovat zranitelné a ponížené lidi za účelem posílení jejich společenského zapojení (zvýraznění J.D.). V dokumentu Lidská práva a sociální práce, vydaném společně IFSW, OSN a Mezinárodní asociací škol sociální práce (IASSW) v roku 1994 stojí: Služba chudým a potřebným a angažmá v jejich prospěch je existenčním důvodem tohoto povolání. V obou textech je přesvědčivě formulován trvale platný smysl, étos, jenž sociální práci nese: služba, solidarita, osvobozování a angažovanost pro chudé a slabé. Biblické spisy neposkytují učebnici teorií a metod sociální práce. Na úrovni uvedeného základního étosu sociální práce však představují překvapivou pokladnici inspirací a motivací. Biblický étos jako východisko moderní sociální práce Biblické spisy, resp. atmosféra v nich odrážená, je půdou, v níž profese sociální práce koření. Bůh, o němž autoři biblických spisů vypráví, stojí na straně slabých a bezmocných. ( ) Jahve, váš Bůh je Bůh bohů a Pán pánů (...) On zjednává právo sirotku a vdově, miluje cizince, dává mu chléb a oděv (Dt 10,17-19). Proto i cesta, kterou má kráčet člověk (srov. Dt 10,12) vede k chudým, slabým a potřebným. Klíčovým atributem biblického Boha je milosrdenství: Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení (...) (Ex 34,6; srov. Nu 14,18; Ž 86,15; 103,8). Pro biblického člověka vede cesta spásy napodobováním Božího milosrdenství (srov. Lk 6,36). Bible a pozemská skutečnost Bible je literatura náboženská. Přirozeně od ní tedy očekáváme, že bude poutat pozornost čtenáře na věci věčné, za prahem lidského života atd. Bereme-li Bibli jako studnici inspirací pro věci časné, jakými sociální práce bezpochyby je, má to své dobré důvody: Bůh bible má zřetelný zájem už o tento svět člověka, nikoliv teprve až o onen svět : Boží plány se vztahují k tomuto světu a jeho dějinám, už zde začíná a má začínat to, co bible nazývá Boží království. V bibli platí, že božská a lidská sféra jsou odlišitelné, ale nikoliv od sebe oddělitelné. Dualismus mezi tímto a oním světem, je biblickým spisům cizí.

7 Stejně tak je bibli cizí omezení vztahu k Bohu na člověka jako jednotlivce. V události exodu Izraelitů z egyptského otroctví se tento sociální a komunitní rozměr judaismu ukazuje velmi jasně: Bůh nezachraňuje jednotlivce, nýbrž lid, společenství. V Novém zákoně získává toto společenství novou dimenzi (církev). Chudí ve Starém zákoně S pojmem sociální problém se v biblické literatuře nesetkáme. Pro vstup do sociální tématiky bible je nutné využít jiný most. Jedním z nich je tématika chudoby. O chudých je v bibli řeč mnohokrát. Hebrejská slova, používaná k označení situace být chudý či trpět nouzí, mají význam zahrnující mnoho dimenzí. Vztahují se nejen na lidi, kteří trpí nedostatkem materiálních věcí, ale také na aspekty jako nemoc, hlad, nahota, žebrání, i útlak a ponižování. Pojmem chudý v širokém smyslu můžeme označit lidi v tehdejší společnosti marginalizované a strádající sociálními problémy. Tradičně nejvíce ohrožené skupiny: vdovy a sirotci: jelikož nepožívali právní způsobilosti, mohli se stát snadno předmětem manipulace staří, jelikož byli odkázáni na zabezpečení svými dětmi cizinci ( gér ), které bychom dnes označili spíše za uprchlíky vyhnané z vlasti hladem nebo válkou a kteří se na území Izraele trvale usadili (na rozdíl od nokrí - cizinec procházející, neusazený) drobní rolníci, kteří se v důsledku zadlužení mohli ocitnout v silné existenční závislosti na druhých, což souviselo se systémem dlužnictví a jeho nástrojem dlužního otroctví nádeníci, kteří nevlastnili skutečně nic a žili jen ze dne na den. Odpovědnost za chudé Odpovědnost za pomoc chudým nesly podle Bible tři skupiny lidí: král, dobře situovaní izraelité a proroci. Ve srovnání s Novým zákonem je pro Starý zákon charakteristická snaha reagovat na lidskou nouzi pomocí právních opatření. Ustanovení, která zajišťovala chudým a strádajícím ne jen přežití, ale práva, můžeme považovat za ústřední součást Zákona (tóry). A zajištění práva pro slabé a chudé se ani tehdy ani dnes neobejde bez kritiky mocných. Sociální legislativa: Ochrana ohrožených skupin a jedinců Staří požívali zvláštní ochrany (Ex 20,12; 21,15.17; Dt 27,16; Lv 19,3; 20, 9). Vdovy a sirotci nesměli být utlačováni a těšili se zvláštní Boží ochraně (Ex 22, 21-24; Dt 27,19). Podobně je zakázáno utlačování a zneužívání postavení asimilovaných cizinců (gér; Ex 22, 20; 23,9 aj.), mají požívat stejná práva jako domácí (Lv 24, 22; Nu 15, 15). Zákaz brát do zástavy životně důležité předměty byl prostředkem ochrany chudých drobných rolníků (Ex 22, 27; 24, ). Velmi důležité byly zákony na ochranu (dlužních) otroků, zejména ustanovení, že po odpracování šesti let musí být propuštěni na svobodu (Ex 21, 2-11; Dt 15, 12-18). Podobně důležité bylo i právo azylu pro uprchlé otroky (Dt 23, 16-17). Snadno manipulovatelná vrstva nádeníků byla chráněna předpisem o vyplácení mzdy (Dt 24, 14-15). Přikázání lásky: zákaz podvodů (krást, obelhávat, podvádět), 2. zákaz utlačování sociálně slabých (nádeník, hluchý, slepý), 3. zákaz bezpráví v právních sporech a 4. zákaz nesprávných pohnutek v srdci (nenávidět, mstít se, chovat zášť). První sociální daň: každého třetího roku má být celý desátek (státní daň) rozdělen v místní komunitě, z čehož mají prospěch levité cizinci, vdovy a sirotci. třetina (!) dosavadních státních příjmů měla sloužit zabezpečení sociálně slabých skupin obyvatelstva. Zákaz úroků a prominutí dluhů sociálně-ekonomické zákony: právní instituce pravidelného promíjení dluhů (dlužní amnestie): sedmého roku měly zaniknout všechny pohledávky. Pojetí chudoby i právní normy vyzařují respekt před důstojností chudých v Izraeli. Sebeúcta chudého není zničená, zůstává nadále garantovaná. Má nárok na spravedlnost, kterou garantuje Bůh, a která neznamená jen blahosklonnost bohatých (almužnu). Naděje, že v dohledné době se život zase vrátí do normálních kolejí, zůstává zachována. Životní energie a fantazie chudého není ve svých kořenech zničena. Zákon milostivého léta (Leviticus 25) Hospodin promluvil k Mojžíšovi na hoře Sínaji: "Mluv k Izraelcům a řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, bude země slavit odpočinutí,

8 odpočinutí Hospodinovo. Šest let budeš osívat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, slavnost odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici. Co po tvé žni samo vyroste, nebudeš sklízet, a hrozny z vinice, kterou jsi neobdělal, nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí. Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou, pro tebe, tvého otroka i otrokyni, tvého nádeníka i přistěhovalce, kteří u tebe pobývají jako hosté. I tvůj dobytek a zvěř, která je v tvé zemi, bude mít všechnu její úrodu za potravu. Odpočítáš si pak sedm roků odpočinutí, sedmkrát sedm let, a vyjde to období sedmi roků odpočinutí: čtyřicet devět let. Desátého dne sedmého měsíce dáš ryčně troubit na polnici; v den smíření budete troubit na polnici v celé vaší zemi. Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. Padesátý rok vám bude létem milostivým. Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co urodí. V tomto milostivém létě se každý vrátí ke svému vlastnictví. Specifické aspekty starozákonního sociálního étosu a) Vnímání vlastních dějin - Exodus jako základní datum Izraele b) Motivace - vědomí vlastního vysvobození jako základ péče o chudé (potenciál empatie) c) Pluralita motivačních zdrojů: Hospodin projevil svému lidu lásku, jíž se má Izrael nyní připodobnit svým jednáním právě vůči slabým a utiskovaným. Zákon svatosti (Lv 17-26) ukazuje na Boží svatost, s níž se má člověk spodobit tím, že uplatňuje lásku vůči bližním i cizincům (srov. Lv 19,2; 19,34). Izajáš 56, 1-8 začleňuje naše téma do rámce přicházející Boží spásy. Izrael tedy neopíral svůj sociální étos jen o minulost, ale o živé očekávání budoucnosti. Jinde zastupuje láska vůči chudým lásku k Bohu (srov. Př 14, 21; 17, 15; 19, 17; Ž 41,2). V biblické tradici se pomalu začalo prosazovat tušení určité identifikace Boha s chudými, která plně zazáří v Ježíšově poselství (srov. Mt 25, 45). Souhrn 1. Podle svědectví Starého zákona je Božím plánem prosadit takový řád, který umožňuje lidem život v plnosti. Není pochyb, že nastolení takového řádu není samozřejmostí a musí čelit mnoha protichůdným silám zejména v člověku samém. Plné nastolení takového řádu se proto vymyká lidským schopnostem, očekává se v budoucnosti a bude v posledku jen Božím zázrakem. 2. Nastolení tohoto řádu začíná na okraji společnosti. Na začátku není obrácení mocných, ale osvobození chudých, slabých a ohrožených. 3. Bible chce ukázat, že toto Boží jednání má důsledky pro celý jeho lid. SZ formuluje (paralelně s ostatními staroorientálními kulturami) sociální étos pomoci sociálně slabým na základě pojmu spravedlnosti. Přitom jde ale o spravedlnost jaksi stranící (nikoliv nestrannou): Spravedlnost vládne tam, kde je pomáháno slabým a ohroženým k účasti na životě společnosti. Tu nejhlubší bázi sociálního étosu, na nějž se dá apelovat, tvoří v Izraeli - jinak než u ostatních národů - vědomí společné zkušenosti Boží záchrany z nouze a útlaku. Sociální étos Nového zákona Nový zákon tvrdí, že v Ježíši Nazaretském se naplnily naděje na proměnu údělu chudých a trpících, ohlašované u proroků (srov. Izajáš). Ježíš naplňuje starozákonní naději na vysvobození chudých. Široký záběr pojmu chudý platí i pro Nový zákon. Míněni jsou nejenom materiálně chudí, ale všichni, kteří se nalézají v nouzi. Proto je třeba rozumět Ježíšově zvláštní pozornosti k nemocným, démony posedlým, malomocným, k celníkům a hříšníkům i ženám, jako radostné zvěsti chudým.

9 Boží království Jádrem veřejného působení Ježíše Nazaretského byla zvěst o Božím království. Ježíš nestavěl do popředí sebe, ale Boží království. Obojí je nicméně neoddělitelně propojeno. Pojmy jako nemoc a utrpení jsou v evangeliích chápány velmi široce a zahrnují tělesnou, psychickou, sociální a duchovní dimenzi. Podobně jako ve Starém zákoně, ani pro Ježíše nebyly nemoc nebo utrpení nějakou čistě světskou záležitostí, ale patřily do přesahujícího rámce. Poselství o Božím království, stojící v napětí mezi již uskutečňovaným příchodem a ještě neuskutečněným naplněním, je základní charakteristikou Ježíšova veřejného vystoupení. Tato polarita poselství o Království mu uděluje význam, který v oblasti pomáhající profese očekáváme. Pokud by Království bylo jednoduše zde, plně realizované v současnosti, neplynul by z něj žádný nárok na praktické konání člověka. Přítomnost by byla totožná s Královstvím. Jeho kritický potenciál vůči často skandálním životním podmínkám lidí by byl ztracen. A naopak, pokud by Království bylo jen a jen budoucí veličinou, bylo by jeho místo jen v budoucnosti a ne právě v naší přítomnosti, tady a teď. Jeho praktická relevance by opět vyprchala. Logika Božího království tedy zní: jelikož Boží nabídka spásy pro člověka je nezvratná a vytváří budoucnost člověka, má smysl proměňovat i jeho život v přítomnosti. Způsob Ježíšova hlásání Božího království Skutky: Vyhánění démonů, uzdravování nemocných a kříšení mrtvých znamenají jediné: Ježíš nejenom mluví o záchraně, jakou Boží království přináší, on dává tuto záchranu zakusit ve svých skutcích jako hmatatelnou realitu. Jinak vyjádřeno, s ohlašovanou záchranou (evangelium = radostná zpráva ) jde ruku v ruce praktikovaná záchrana skrze uzdravení tělesného utrpení a s ním často spojené sociální izolace. Jedno bez druhého bychom nemohli pochopit ve svém plném smyslu. Význam skutku (např. uzdravení chromého), že je reálným znamením přicházejícího Božího království už tady a teď, není sám o sobě jasný nebo předem daný. Můžeme vyjádřit např. podezření z nemorálního jednání, jak to učinili Ježíšovi odpůrci. Navíc i příslušníci farizeů konali podobné pomáhající skutky. Skutek musí být tedy osvětlen slovem o přicházejícím Království. Totéž platí o uzdraveních, které mají Křtitelovi učedníci oznámit Janovi: I ony vyžadují objasňující slovo, aby bylo jasné, že se nejedná o kdovíjaké divotvorné události, ale o realizaci dobré zprávy (evangelium) chudých. Slova: Řeč o Božím království, ve významu přítomné a hmatatelné reality spásy, také není sama o sobě zřejmá. Mohla by být klidně považována za prorockou vizí budoucnosti nebo dokonce vizi onoho světa. Jakmile je znázorněna spáso-nosnými (pomáhajícími) skutky, je zřejmé, že Ježíšovo vystupování je příchodem království Božího. Následování Ježíše a) Spoluúčast na hlásání Božího království b) Pomoc slabým jako měřítko následování c) Skutky tělesného a duchovního milosrdenství Tradice sedmera skutků tělesného milosrdenství: navštěvovat nemocné, dát napít žíznivým, dát najíst hladovějícím, osvobozovat zajaté, oblékat nahé, ujímat se cizinců a pohřbívat mrtvé. Tento raně křesťanský katalog sociálních služeb můžeme považovat za první praktické rozvinutí základního přikázání lásky. Záhy se přiřadilo také sedm skutků duchovního milosrdenství: poskytnout radu, napomínat, učit, utěšovat, odpouštět, snášet a modlit se. 3. Nárys dějin charitní služby chudým a trpícím Jakub Doležel Období apoštolských obcí Pro první křesťany platilo pravidlo, že spolehlivým měřítkem následování Ježíše Nazaretského je pouze ta víra, která se uplatňuje láskou (Gal 5,6). Spojení víry a lásky (caritas), která má mít povahu bezvýhradné služby (diakonia), chránilo první církevní obce před dvěma riziky: Uzavřít duchovní život pouze do rozměru víry, ignorovat její prosociální důsledky a stát se esoterickým společenstvím na jedné

10 straně nebo odhlížet od pramenů a přesahů praktické služby bližním v nouzi a stát se pouhou agenturou sociálních služeb na straně druhé. Doklady NZ o podobě charitně diakonické praxe: společenství majetku úřad diakonátu (jáhenství), včetně žen jáhenek vdovy: některé ze starších podporovaných vdov mohly být v obci zapsané do církevního stavu. Podmínky zápisu stanovuje První list Timoteovi: alespoň 60 let věku, jednou vdaná, známá svou charitní praxí (5,3-16). Jejich úkolem bylo podporovat biskupy a jáhny při zajišťování charitních služeb úsilí vyrovnat rozdíly mezi jednotlivými církevními obcemi - materiální sbírky Období pronásledování a raného středověku Mnoho výzev k sociální angažovanosti ve spisech církevních otců Po roce 313 se charitní angažovanost církve zvyšuje, neboť stát jí předává některé ze svých úkolů. Odpovědnost se koncentruje především v osobě biskupa. Nové typy rezidenčních sociálních zařízení: Původním zařízením, z něhož se ostatní formy odvíjely, bylo tzv. (řec.) xenodochium (lat. hospitium/hospitale), nebo-li špitál. Poskytoval útočiště pro nemocné, chudé, bezdomovce a pocestné. Nosokomium (řec. nosos-nemoc) - určené k ošetřování nemocných. Nejstarší nosokomium na Západě založila v Římě r. 380 zámožná Fabiola, která zde také osobně s velkou obětavostí sloužila. Brefotrofium (řec. brefos-nemluvně, trefó-živím) určené k péči o odložené novorozence. Svým posláním se krylo s orfanotrofii. Orfanotrofium (řec. orfanos-sirotek) sirotčinec pro starší a osiřelé děti. Těm zde byla poskytována kromě živobytí také výchova a vzdělání. Gerontotrofium/gerontokomeion (řec. gerontos-starý člověk) útulek pro staré. Ptochotrofium/ptochium (řec. ptochos-chudý) chudobinec; často alternativní název pro xenodochium. Basil Veliký ( ) arcibiskup v Cesareji, založil postupně ještě jako kněz před branami města rozsáhlý špitální komplex, který jeho současníci pojmenovali po něm - basileias. V tomto městě milosrdenství seskupil kolem kostela řadu budov, určených k péči o cizince, sirotky, chudé, staré a nemocné (včetně malomocných), i řemeslné dílny a budovy pro ošetřující personál. Do díla, které také financoval převážně z vlastních zdrojů, promítl Basil svou teorii, že člověk je svým založením sociální bytost a křesťanství musí být prožíváno v darování a službě. Péče o chudé a trpící proto představuje základní povinnost křesťanského a církevního života. Basil tímto počinem udal nový směr, který až dodnes určuje charitně diakonickou praxi východních pravoslavných křesťanů: Probíhá v zařízeních poskytujících sociálně-materiální pomoc, léčbu a poradenství a je zajišťovaná mnichy, kněžími a laickými bratrstvy. Jan Zlatoústý (řec. Chrysostomos) patriarcha konstantinopolský. V tomto městě, kde podle jeho vlastních údajů žilo kolem roku 400 na 50 tisíc chudých, vytvořil velkolepý systém trvalé podpory pro více než 5000 chudých, zřizoval xenodochia a nosokomia pro cizince, nemocné a jiné potřebné a ustanovoval jejich obslužný personál. Své věřící vyzýval, aby skromné xenodochium pro potřebné zřídil každý ve své domácnosti. Pro pomoc chudým neváhal ani rozprodat drahokamy z církevní pokladnice a ve svých proslavených kázáních upřednostňoval službu Kristu přítomnému v chudém a trpícím před liturgickou okázalostí. Latinský středověk rytířské řády Charitní diakonie opřená o kláštery, špitály a iniciativy měšťanstva Vrcholný středověk je dobou rozkvětu špitálů v Evropě. Vznikají nové komunity, které považují provozování špitálů a péči o nemocné a chudé za svůj primární úkol. Historicky první mezi nimi byly rytířské (šlechtické) špitální řády. Svým působením dali špitálnímu hnutí řadu nových podnětů a také zcela

11 nové geografické souvislosti. Ve službě nemocným a chudým spojovali dobové ideály mnišského a rytířského života. Řád maltézských rytířů Řád německých rytířů Řád křížovníků s červenou hvězdou Maltézská pomoc, o.p.s. Řád maltézských rytířů vznikl jako mnišská komunita po vzoru Sv. Jana Křtitele vytvořená kolem roku 1050 amalfitánskými kupci. Členové této komunity provozovali špitál a poskytovali ubytování pro poutníky do Svaté země. Jako náboženský řád byl oficiálně uznán papežem Paschalem II. v r Až do ztráty Malty v r většina rytířů žila zasvěceným životem s řeholními sliby chudoby, čistoty a poslušnosti.v dnešní době -ačkoli někteří členové jsou profesními rytíři se všemi třemi sliby a tzv. obedienční rytíři mají jen slib poslušnosti - většinu desetitisícové členské základny tvoří laici, kteří nesložili žádné sliby, ale chtějí praktikovat křesťanské ctnosti a prokazovat křesťanskou lásku skrze službu bližním jakož i plně žít svůj život z víry v církvi. Maltézská pomoc, o.p.s. je obecně prospěšná společnost, založená Řádem pro naplňování cílů Řádu. Jejím posláním je poskytovat obecně prospěšné služby všem potřebným, bez rozdílu rasy, vyznání či postavení. Je řízena správní radou. Hnutí chudoby Nové pojetí chudoby a charity profilují postavy jako sv. František z Assisi ( ) nebo sv. Dominik ( ). Jejich působení nevyústilo jenom v založení různých řeholních společenství (dominikáni 1216, františkáni 1209), ale např. formou františkánského laického třetího řádu (1218) dokázalo s velkou atraktivitou zasáhnout až do vysokých vrstev šlechty. Do tohoto proudu náleží vzorové charitní postavy sv. Hedviky Slezské ( ), její neteře sv. Alžběty Durynské ( ) a sv. Anežky Přemyslovny. Znovu ožívá biblický étos pomoci chudým, který neznamená jen program zmírnění chudoby, ale také radikální blízkost chudým a trpícím. Svatá Anežka česká , dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie 1233 Vstoupila do řádu klarisek (založen sv. Františkem z Assisi) Vybudovala hospic pro chudé a založila špitální bratrstvo. Vystavěla tři chrámy, s nimiž byly spojeny mužský františkánský klášter, klášter klarisek a rozsáhlý špitál. Komplex těchto staveb vytvořil první gotickou dominantu Prahy, která na Vltavském břehu soupeřila s protilehlým sídelním palácem na Hradčanech prohlášena za blahoslavenou, za svatou. Zbožná bratrstva, bekyně Mnohé ze špitálních řádů se vyvinuly z původních bratrstev. Tento fenomén náleží k pestrému obrazu sociální práce církve v mnoha zemích až dodnes. Charitní diakonie biskupů, mnichů, klášterů a kleriků získává od 12. století významné doplnění v nesčíslných sdruženích laiků, mužů a žen, kteří svou duchovní cestu nacházejí ve společném prohlubování zbožnosti i v solidární službě slabým a trpícím. Některé z nich působily po boku slavných špitálních řádů a byly jejich občanskou základnou (Bratrstvo Ducha svatého, Bratrstvo sv. Antonína atd.). Jiné, zejména od 13. a 14. století působily samostatně. Společenství tzv. bekyň: Ovdovělé ženy nebo svobodné dívky žily v komunitách bez nutnosti skládat řeholní sliby na tzv. bekyňských dvorech (např. v Praze na konci 14. století 19 domů) a ujímaly se úkolu vzdělávání dívek, péče o nemocné a umírající v domácnostech, péče o chudé a vedení špitálů. Martin Luther Reformační hnutí (Luther, Calvin, Zwingli), které se zakrátko rozšířilo ve střední, západní a severní Evropě, představuje důležitý mezník i pro charitní diakonii církve. Martin Luther ( ) svou nauku staví na přesvědčení o radikální zkaženosti lidské přirozenosti po prvotním hříchu a na představě ospravedlnění (uzdravení duše), které působí Bůh pouze svou milostí a člověk na něm získává podíl pouze svou vírou.

12 Cesta spásy je nyní radikálně oddělena od představy záslužnosti lidských dobrých skutků. Pomáhající služba chudým a trpícím pro Luthera nesmí být chápána jako způsob, jakým si lze zasloužit věčnou spásu. Tato teologická koncepce má pro sociální práci církve dvojí účinek: 1. Pomáhající angažmá je nahlíženo jako důsledek osvobození Bohem (z pout hříchu a sobectví) a je zdůrazněna rovnost všech. Takové pojetí může fungovat jako prevence před instrumentalizací chudých a trpících pro získání vlastní spásy. 2. Stejná koncepce ale může vést k podceňování přirozeného potenciálu člověka v nouzi i podceňování nástrojů a poznatků, jaké přinášejí humanitní obory. Reformace a Tridentský koncil Spolu s Lutherovou naukou o dvou říších (světské a duchovní), kde péče o chudé ve společnosti je úkolem světské moci (knížata, města, panovníci), vedla reformace, alespoň v raném období (16. století), k úpadku kultury sociální solidarity. Luther sám si na tento úpadek stěžuje. Potvrzuje, že souvisí s popřením záslužnosti dobrých skutků a podobně se vyjadřovali i někteří Lutherovi současníci. Zodpovědnost za sociální péči je přesouvána na stranu představitelů politické (necírkevní) moci. V důsledku toho se sociální praxe stále více odpoutává od liturgie a zvěstování a toto odcizení platí i naopak. V období od reformace do Francouzské revoluce (1789) prožívá charitní angažmá křesťanů významnou diferenciaci. Paralelně s prastarými aktivitami řádů a mnoha nových kongregací narůstá význam komunálních sociálně-charitativních projektů (chudinské vyhlášky, komunální špitály atd.). Charitní diakonie jako výraz křesťanské solidarity ale žije dále. Stacionárních a ústavních charitních projektů se stále více ujímají města, řehole a kongregace; sociální práce orientovaná na přirozené životní prostředí jednotlivců je realizována na úrovni farních komunit, společenství a sborů. Charismatické osobnosti a nová hnutí Sv. Ignác z Loyoly ( ) se po příchodu do Říma ujal organizace sociální péče, zřídil sirotčince, útulek sv. Marty pro prostitutky, a vedl své spolubratry (Jezuity) k tomu, aby navštěvovali nemocnice a sloužili nemocným. Juan Ciudad ( ) Generace jeho následovníků pak během 400 let vytvořily síť nemocnic, které jsou rozsety ve 47 zemích světa. O nemocné v nich pečuje 1500 řádových bratří a téměř 35 tisíc spolupracovníků. Poskytují pomoc všem potřebným bez jakýchkoliv rozdílů. V Čechách působí řád od roku 1605 v nemocnici ve Valticích. Další nemocnice byly založeny v Brně, Praze, Vizovicích, Prostějově, Letovicích a Novém Městě nad Metují. Sv. Vincent de Paul ( ) Zdůrazňoval starokřesťanské přesvědčení, že charitní angažmá je úkolem každého pokřtěného. Proto vytvářel skupiny charitních dobrovolníků ve farních komunitách. Pro účely péče o chudé a osamělé nemocné ustavil nejprve skupinu žen a 1620 i skupinu mužů. S přesvědčením, že mezi duchovní a sociální nouzí existuje příčinná souvislost, zřídil r společenství misionářských kněží Lazaristů. Ti měli dbát na povznesení duchovního života chudých a zároveň během svých venkovských misií ustavovat dobrovolnické a svépomocné charitní skupiny. Spolu se sv. Luisou de Marillac ( 1660) založil také (1633) Společnost dcer křesťanské lásky, která dnes čítá na sester, věnujících se chudým a nemocným v 91 zemích světa. Boromejky V Nancy vzniká r kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ( Boromejky ), jejichž úkolem bylo ošetřování nemocných chudých a opuštěných dětí. Česká větev této kongregace provozuje mimo jiné Nemocnici pod Petřínem v Praze. Vznik moderního charitního hnutí Antoine-Frédéric Ozanam ( ), profesor Sorbonny, 1997 prohlášený za blahoslaveného, založil v duchu sv. Vincence iniciativu dobrovolníků, jejímž cílem je aktivní práce s chudými a jinak potřebnými (např. při moru, který zasáhl Paříž v r. 1832), jako kritérium autenticity křesťanské víry. Skupina jeho přátel se v dubnu 1833 (Frédéricovi bylo teprve 20 let) rozhodla svým sociálním aktivitám dát strukturu: zakládají

13 charitní konferenci, z níž se později (1834) vyvinula výhradně dobrovolnická Společnost sv. Vincence de Paul. Pozoruhodným přístupem k problémové mládeži na předměstí italského Turína vynikal sv. Jan Bosco ( ). V duchu jeho pedagogiky (preventivní pedagogika), spojující tři základní hodnoty rozumu, náboženství a lásky, se věnuje práci s dětmi a mládeží celosvětově na jeho následovníků a následovnic z řádu Salesiánů Dona Bosca. V naší zemi jsou jejich častými projekty Salesiánská střediska mládeže. Rozvoj charitního hnutí Závěr 19. stol.: koordinace roztříštěných charitně-diakonických iniciativ. Na národní úrovni vzniká např. ve Francii r Centrální úřad dobročinnosti, jenž si dává za úkol zvýšit efektivitu charitní práce, přispět k hlubšímu poznání otázky chudoby, studovat a propagovat prostředky prevence chudoby a koordinovat aktivity jednotlivých charitativních subjektů. V r je tento úřad nahrazen dodnes fungujícím ústředím Caritas France (Secours catholique). V Německu se podařilo dosáhnout vzájemného propojení rozmanitých a rozdrobených charitních uskupení a ústavních zařízení Lorenzi Werthmannovi, když ve Freiburgu r inicioval založení Charitního svazu pro katolické Německo. Od roku 1921 nese tato instituce jméno Německý charitní svaz (Deutscher Caritasverband). Říšský svaz katolické dobročinné organizace v Rakousku vzniká r Charita v České republice V našich zemích se moderní tradice charitní práce rodila v Olomouci, z iniciativy arcibiskupa A. C. Stojana. Nejprve byl ustaven arcidiecézní Svaz charity v Olomouci ( ), v zápětí v Brně ( ), a oba svazy zakládají Zemské ústředí Svazů charity v zemi moravsko-slezské. Centralizace je dokončena téhož roku v Praze vznikem Říšského ústředí Svazů katolických charit v ČSR. V době komunismu mohla Charita provozovat jen několik zařízení, především pro péči o kněze a řeholní sestry v důchodovém věku. V roce 1990 plně obnovila svou činnost a stala se největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb v ČR. Celek nese od r název Charita Česká republika, je členěn do šesti diecézních a dvou arcidiecézních středisek a v jejích zařízeních poskytuje sociální i ošetřovatelské služby potřebným téměř 4000 placených pracovníků a přibližně stejný počet dobrovolníků (stav 2005). Evangelická Diakonie V oblasti evangelických církví bylo srovnatelným počinem založení Centrálního výboru pro vnitřní misii v Německu v roce 1848, který zastřešoval a spojoval různé zemské diakonické a misijní iniciativy. Za tímto mezníkem stojí postava Heinricha Wicherna ( ). Výbor v Berlíně zastupoval zájmy svých diakonických subjektů jak vůči zemským církvím, tak vůči státu. Od roku 1976 (západní Německo) a 1979 (východní N.) nese dnešní jméno Diakonické dílo (Diakonisches Werk). V ČR zastřešuje diakonickou práci jedenácti evangelických a dalších křesťanských církví Diakonie v České republice. Podle vlastních údajů se v 70 diakonických zařízeních věnuje dvěma tisícům klientů asi 1000 placených pracovníků a další desetitisíce dobrovolníků v přirozeném sociálním prostředí farních sborů. Caritas Internationalis Organizační kroky na nadnárodní úrovni začaly v roce 1924, kdy 22 zemí vytvořilo společnou charitní konferenci se sídlem ve švýcarském Lucernu. O čtyři roky později dostala konference název Caritas Catholica a od roku 1957 nese jméno Caritas Internationalis. Síť této konfederace dnes zahrnuje 162 národních členů a její generální sekretariát sídlí ve Vatikánu. Charitní aktivity národních členů v Evropě koordinuje a u bruselských orgánů zastupuje Caritas Europe. Sídlo má proto v Bruselu. Ve Vatikánu sídlí od r také Papežská rada Cor Unum, jakési vatikánské ministerstvo pro charitu církve, jehož cílem je asistovat papeži v jeho charitních projektech, koordinovat všechny pomáhající projekty

14 konané jménem církve, nést zodpovědnost za celocírkevní motivaci katolických věřících k sociální angažovanosti a spolupracovat s mezinárodními ne-církevními organizacemi, jako je Červený kříž, Mezinárodní zdravotní organizace (WHO) atd.