UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta Diplomová práce PRVNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A VZNIK KŘESŤANSKÝCH STÁTŮ NA VÝCHODĚ FIRST CRUSADE AND THE ESTABLISHMENT OF CHRISTIAN STATES IN THE EAST Vedoucí práce: ThDr. Kamila Veverkova, ThD. Autor práce: Lucie Pilátová 2013

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, 25. června podpis autora

3 Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří mi s tvorbou diplomové práce pomáhali a zvláště pak vedoucí mé diplomové práce.

4 Abstrakt Diplomová práce se zabývá vyhlášením a průběhem první křížové výpravy, která se odehrála v letech Cílem práce je přiblížit především samotný průběh a události, které se během putování křižáků staly. Popsány jsou počátky a vyhlášení výpravy, politické dění, koncil v Clermontu, jaký byl středověký člověk a putování prostého lidu a poté rytířského proudu. Následné obsazení jednotlivých území a s tím spojený vznik křižáckých států. Zmíněn je zde i pohled dnešního člověka a jak i do dnešních dob přetrvává vliv těchto výprav. Klíčová slova Křížová výprava; Clermonstký koncil; Křižáci; průběh první křížové výpravy; křižácké státy; Svatá země; Jeruzalém; vrcholný středověk

5 Abstract The thesis is focused on the proclamation and the course of the First Crusade, which took place in The aim of the work is to make reader acknowledged with progress and events which occurred during the journey Crusaders. Described are the origins and proclamation of the Crusade, political events, council of Clermont, how was the medieval man and journey of the common people and knight s current. Subsequent occupation of territories connected with emergence of Crusader States. There is also mentioned the view of modern man and how it persists to this days the influence of these expeditions. Key Words Crusade; Crusaders; Council of Clermont; course of the First Crusade; Crusader States; Holy Land; Jerusalem; High Middle Ages

6 Obsah 1 Úvod Středověký člověk Situace církve ve vrcholném středověku Počátky první křížové výpravy Lidový proud Významní účastníci výpravy Výprava na Východ Výzbroj rytíře Bitva o Nikai Rozdělení křižáků Antiochie Petr Bartolomeus Druhé dobytí Antiochie Cesta do Jeruzaléma Křižáci před branami Jeruzaléma Bitva o Jeruzalém Ustanovení Jeruzalémského vládce Vítězství nad Egyptem Splněný cíl Situace v Jeruzalémě za vlády Gottfrieda Další posily ze Západu Vznik států Edessa Antiochie Tripolis Jeruzalém Dnešní pohled na křižáckou etapu Závěr Seznam literatury Summary... 68

7 1 Úvod Diplomová práce se zabývá první křížovou výpravou, popisuje její vznik a počátky této výpravy, její průběh a problémy, které výpravu provázely. Nejdříve se práce věnuje popisu středověkého člověka, kde je vysvětleno, jak a proč byl člověk v této době ovlivněn vírou a ve výsledku, proč docházelo právě i ke křížovým výpravám. Dále je část práce věnována politickému dění v církvi a to především vzniku hnutí v Cluny a šíření jeho myšlenek, sporu mezi papežem Řehořem VII. a králem Jindřichem IV. a příčině rozkolu mezi Východní a Západní církví. Následuje vyhlášení výpravy papežem Urbanem II. a Clermontský koncil, kde papež přednesl svou motivující řeč. Popsáno je dále putování prostého lidu, který shromáždil Petr Poustevník, příčina proč se tomuto mnichovi podařilo shromáždit takové množství lidí, a i následné nešťastné události, které se tomuto předvoji první křížové výpravy staly. Oficiální začátek se uskutečnil v srpnu roku 1096 a práce se věnuje vykreslení důležitých účastníků tohoto hlavního proudu a poté přechází k popisu průběhu výpravy od pochodu vojáků přes evropské území, doputování do Konstantinopole a problémy, které nastaly ještě dříve, než se vůbec křižáci setkali s pohany. Poté vykresluje dobývání jednotlivých území, především dobytí Antiochie a Jeruzaléma, rozkoly, které nastaly po dobytí těchto území při stanovování vládce. Dobytí Jeruzaléma bylo pro křižáky splněným cílem a stalo se centrálním územím mezi oblastmi ovládanými křižáky. Práce se zmiňuje i o dalších třech armádách, které byly vyslány na Východ kvůli negativním zprávám, které se šířily na Západ. Zpráva o této události se v práci vyskytuje především proto, aby ukázala, že křižáci byli nejednotní téměř vždy a kvůli neschopnosti komunikace a dohody mezi sebou docházelo ke zbytečným ztrátám na životech. Poslední část práce se věnuje vzniku křesťanských států, jako byla Edessa, Antiochie, Tripolis a Jeruzalémské království. Je zde stručný popis průběhu existence každého z nich. V úplném závěru je pojednání o dnešní situaci a pohledu na křížové výpravy, a jaké emoce dodnes tento vpád západního vlivu vyvolává na Blízkém Východě. 1

8 Rešerše literatury Diplomová práce je založena na rešerši literatury k tématu dějin středověku, historie křížových výprav a Byzantské říše a literaturou zabývající se Blízkým Východem. Těmito tématy se zabývali například: Tyerman, Duggan, Bridge, Nicolle nebo manželé Hrochovi, kteří se věnovali přímo historii a průběhu křížových výprav. Dále princezna Komnena, která sepsala paměti a píše o vládě svého otce Alexia i o jejím setkání s křižáky. Díky ní můžeme vidět celou situaci z druhého pohledu, stejně jako Gabrieliho. Le Goff nám nabízí pohled do života středověkého člověka a Kropáček nám ukazuje toto období z dnešního pohledu. Bibliografické údaje jsou uvedeny v seznamu pramenných a dalších zdrojů. 2

9 2 Středověký člověk Středověk a středověký člověk byl velmi silně ovlivněn náboženstvím. A právě to ovlivnilo jeho pohled na samotného člověka. Lidé byli různého postavení, různých profesí, jedni byli měšťané a druzí museli být zákonitě venkované. Těžko se určuje obecný typ středověkých lidí, ale je jeden, který zaručeně v této době vylučovali, a to byl bezvěrec. Jak píše Le Goff ve své knize: Do 13. století, ale možná do konce středověku nacházíme písemné doklady pouze o nepatrném počtu těch, kteří popírali existenci Boha. 1 To jaký je člověk a jaký je jeho původ se lidé učili z knihy Genesis ve Starém zákoně. Zde našli dva pohledy na člověka. Pesimistický, který popisoval pád člověka, jeho hřích, odpadnutí od Boha a ztrátu ráje následovanou věčnou smrtí a optimistický, který popisoval člověka jako obraz boží. Pesimistická představa člověka se prolíná celým středověkem, ale nejvíce znatelná je právě v století. Biblický Jób, byla osoba, která byla s tehdejším člověkem nejvíce ztotožňována, a především se jednalo o úseky, které pojednávaly o jeho ponížení před Bohem. 2 Na základě křesťanské antropologie vznikly dva typy lidí, o kterých by se dalo říci, že byly definicí středověkého člověka. Prvním typem byli tzv. poutníci. 3 člověk putující, jenž je stále na cestě napříč tímto světem a svým životem, kdy tento svět i život jsou pouze dočasnými zastávkami v čase a prostoru jeho osudu, v němž směřuje, podle své volby, buď k věčnému životu, nebo k věčné smrti. 4 V podstatě každého člověka z této doby bychom mohli označit za poutníka a řadíme sem i křižáky. Druhým typem byli kajícníci, kteří se snažili, protože byli ovlivněni od počátku života představou hříchu, dojít spásy tímto způsobem. 5 1 LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, ISBN s Tamtéž. s Tamtéž. 4 Tamtéž. s Tamtéž. s

10 2.1 Situace církve ve vrcholném středověku V roce 1046 se konala synoda v Sutri, která uvrhla církev vůči světské moci do špatné pozice. Jindřich III. zde prosadil volbu papeže panovníkem a tak se stalo, že několik let byl papež vybírán tímto způsobem. Bylo potřeba, aby obě mocnosti, jak světská, tak i církevní, měly vyrovnané síly. Aby nedošlo k tomu, že bude církev plně podřízena státu, bylo potřeba tuto situaci řešit a vyrovnat poměr mezi panovníkem a nejvyšší hlavou církve. Myšlenky, které vedly k pokusu o nápravu, vznikaly v řeholních a klášterních řádech, které se snažily o reformu církve. Reformní myšlenky se brzy rozšířily mimo tato společenství a vyústily v boj o investituru. 6 Nejznámější a nejvýznamnější reformní hnutí vzniklo v klášteře v Cluny, který založil Vilém Akvitánský. Díky povšimnutí, že církev dosáhla v 9. století takového úpadku především kvůli její závislosti na státu, se Vilém rozhodl, že tento klášter nebude podřízen světské moci. V zakládací listině bylo jasně stanoveno, že volba opatů bude probíhat svobodně, bez vnějších zásahů diecézního biskupa. Klášter vynikal tvrdou askezí, dodržováním benediktinské řehole a prvotně v oddanosti opatovi. Důležitým faktorem, díky kterému nezůstalo clunyské hnutí jen v uzavřeném společenství, byla jejich starost o celou křesťanskou obec. 7 Cluny vděčilo za svůj skvělý vzestup a vynikající vliv v stol. své vnitřní pevnosti a dynamice. Klášterní život nebyl rušen shonem a mohl se ve svých zdech hluboce a opravdově rozvíjet. Mlčenliví, do sebe obrácení mniši, žijící jen pro službu Bohu, byli v západním společenství velkými muži modlitby. 8 Úkol řeholníků byl hledět na okolní svět s optimismem a modlit se za všechny křesťany. Neměli se uzavírat před světem, ale podle novodobých bádání se ukázalo, že klášter byl dokonce přímo otevřen světu. Zajímali se o vědy, o politické dění a pravděpodobně udržovali styky s králi. 9 Hnutí mělo opravdu veliký vliv. Za poměrně krátkou dobu mělo mnoho přívrženců a okolní kláštery se přidávaly k jejich ideji. Ve 12. století můžeme hovořit již o klášterů clunyského typu. 10 Klášterů bylo takové množství, že zasáhlo do církevního i světského světa. Mniši, kteří byli vychováváni tímto 6 FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, ISBN s Tamtéž. s Tamtéž. s Tamtéž. s Tamtéž. 4

11 způsobem, stoupali v církevní hierarchii stále výš a není proto divu, že v rozmezí padesáti let, kdy se vystřídalo šest papežů, počínaje Řehořem VII., bylo pět z nich původem z kláštera clunyského typu. 11 Nemůžeme s jistotou říct, že clunyské hnutí bylo hlavní příčinou boje o investituru. Jejich záměrem nebylo politické působení, ani křížové výpravy. 12 Gregoriánské reformní hnutí se odlišovalo od clunyského svými politickými cíli. Obě tato hnutí byla založena na pojmu svobody církve, ale výklad se lišil. Cluny chápalo svobodu církve oproštěním od vnějších tlaků. Řehoř VII. dal gregoriánskému hnutí jiný nádech. Jejich boj se zaměřil na laickou investituru a snažení se zamezit peněžitému vysávání z řad světské moci. 13 Tvůrcem boje o investituru se stal Řehoř VII., který byl ve svých mladých letech mnichem v Cluny a v pozdějších letech se stal papežem. Spor vznikl mezi Řehořem a králem Jindřichem IV., který stále zachovával hodnoty svých předků a cítil se tedy zároveň panovníkem a knězem. Podle papeže byl ale pouhým laikem jako každý jiný. Poté co sepsal Řehoř své názory v Dictatus papae spor vyostřil. Ve svém spisu tvrdil, že papež je nejvýše postaven, tedy nad krále i císaře, a dokonce může panovníka sesadit z trůnu, pokud se mu to bude zdát nutné z náboženských a morálních důvodů. Jindřich nedbal ničeho a dále využíval své právo a nakonec se mu podařilo přesvědčit biskupy, aby Řehoře sesadili z jeho funkce. Na to papež odpověděl Jindřichovou exkomunikací a to znamenalo pro království problém. Králi bylo dáno ultimátum. Do roka se musel omluvit Řehořovi a vyprosit si své místo zpět, jinak by byl zvolen nový vládce. Jindřich se musel nakonec podvolit a i se svou rodinou vykonal kajícnou pouť a papež ho opět ustanovil králem. V tuto chvíli bylo ale jasné, kdo má větší moc. 14 I přesto že byl Jindřich dosazen za krále, byl zvolen protikrál Rudolf Švábský. Na tuto situaci reagoval Jindřich podobným činem a zvolil vzdoropapeže Klementa III. a Řehoř byl nucen prchnout. Vzhledem k tomu, že spor byl velmi hluboký a týkal se celé společnosti a říše, neskončil Řehořovou smrtí v roce Boje za světskou stranu se ujal Jindřich V., který se snažil spor vyřešit odlukou církve a státu. To se ovšem 11 LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, ISBN s FRÖHLICH, Roland. Dva tisíce let dějin církve. 2.vyd. Praha: Vyšehrad, ISBN FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, ISBN s Tamtéž. s

12 ukázalo jako nereálné a návrh byl zamítnut. Bylo potřeba udělat ústupky na obou stranách a díky tomu vznikl roku 1122 tzv. Wormský konkordát, který zajišťoval králi světskou investituru se symbolem žezla a duchovní investitura byla přenechána církvi. Situace se zdála uklidněna, ale opak byl bohužel pravdou. Problém přetrvával ve vazbě církve na říši a tento stav vydržel po celý středověk. Bylo ale jasné, že papežova autorita a moc byla posílena, alespoň co se týká církevních záležitostí. Pokud došlo ke sporným záležitostem ohledně volby biskupa, vymohl si papež právo tento spor vyřešit. Velkou podporou se papeži ve 13. století staly žebravé řády, které byly velice rozšířené. 15 Poměry mezi západní a východní církví nebyly nikdy dobré. Lišily se mezi sebou liturgií, dogmatikou i církevní politikou. Jižní Itálie patřila v této době Byzantské říši a po příchodu Normanů, kteří se snažili toto území obsadit, vyslal papež Lev IX. roku 1054římské legáty 16 do Konstantinopole, 17 aby se dohodli na vzájemné pomoci proti těmto nepřátelům. Konstantinopolský patriarcha Michael Kerularios se hrozil nepřiměřeného zasahování papeže do svých pravomocí a snažil se proto zabránit spřátelení se západní církví vyzdvihováním její odlišnosti. Kvůli sebevědomí římských legátů a jejich požadavkům o uznání západního učení za jediné správné, je odmítl patriarcha přijmout. Humbert si nenechal takovéto zacházení líbit a sepsal proti Michaelovi exkomunikační bulu, kterou položil na hlavní oltář v chrámu Hagia Sofia. Patriarcha oplatil legátům stejnou mincí. 18 Humbertem sepsaná exkomunikační bula zřetelně ukazuje, jak dalece se západní církev vyvinula v novém, vlastním směru a jak málo porozumění měli stoupenci reformy pro mentalitu reformní církve FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, ISBN s Byli vysláni tři římští legáti. Humbert de Silva Candida, papežům kancléř Fridrich Lotrinský a arcibiskup Petr z Amalfi. 17 Konstantin I. Veliký se rozhodl vytvořit na místo řecké osady Byzantion, která byla založena v 7. století př. n. l., nové hlavní město východní části říše. Nejdříve se toto město jmenovalo Nova Roma, ale později ho Konstantin přejmenoval podle sebe a 11. května 330 n.l. vzniklo město Konstantinopol (Konstantinopolis, podle slovanského označení Cařihrad. Po dobytí Turky bylo město přejmenováno na Istanbul. Bitva o Konstantinopol se odehrála v roce A odehrála se mezi osmanskými Turky v čele s Mehmedem Dobyvatelem a Byzantskými Řeky v čele s císařem Konstantinem. Turci měli značnou převahu- bylo jich okolo a Řeků, kteří bránili, město bylo jen ). Osada Byzantion byla vybrána záměrně díky své strategické poloze. 18 FRÖHLICH, Roland. Dva tisíce let dějin církve. 2.vyd. Praha: Vyšehrad, ISBN s FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, ISBN s

13 Díky reformnímu clunyjskému hnutí se dostaly do pohybu mocné podněty, které citelně ovlivnily duchovní ovzduší této doby a ve svých důsledcích stály později u zrodu i nových společenství. Například řád cisterciáků, který se vyznačoval chudobou, tuhou prací a samotou, která sloužila k modlitbám. V Itálii působil muž jménem sv. Romuald a jeho hlavní prioritou bylo poustevničení, při kterém také pátral po samotě určené k rozjímání a modlitbám. Reforma zasáhla také řadu laiků a toto se projevilo i v období křížových výprav, kdy vznikly nové rytířské řády, 20 mezi které řadíme například řád Johanitů, Templářů a Německý řád. 21 Solidní analýzu situace církve ve vrcholném středověku podává historik Runciman ve své trilogii o křížových výpravách Viz pozn. 198 s FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, ISBN s V české literatuře podává shrnující informaci Buben. Srovnej BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, s. ISBN RUNCIMAN, Steven. A History of the Crusades: Volume 1, The First Crusade and the Foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press RUNCIMAN, Steven. A History of the Crusades: Volume 2, The Kingdom of Jerusalem and the Frankish East Cambridge: Cambridge University Press RUNCIMAN, Steven. A History of the Crusades: Volume 3, The Kingdom of Acre and the Later Crusades Cambridge: Cambridge University Press,

14 3 Počátky první křížové výpravy První křížová výprava se odehrála v letech Vše započalo vyhlášením výpravy, za kterou je odpovědný papež Urban II. 23 V roce 1095 svolal koncil, který se pořádal v severní Itálii v Piacenze. Nejvýznamnější bod k řešení na tomto koncilu byl Jindřich IV., který nechal dosadit svého vlastního papeže, tedy vzdoropapeže, aby mohl být korunován císařem. Problémem ovšem bylo, že vzdoropapeže neuznávali za hranicemi Západní říše. Urbanu II. se podařilo, díky pomoci Francie, Anglie a Španělska, získat nazpět Řím i severní Itálii. 24 Na koncil v Piacenze dorazili i poslové císaře Alexia, 25 který potřeboval sehnat vojáky, aby mohl bojovat proti Turkům, ale svoji armádu již neměl od té doby, co byla poražena v bitvě u Manzikertu. 26 Najímal si tedy žoldnéře, kteří za něj bojovali, především z řad Pečeněhů 27 a Varjagů. 28 Tito vojáci byli pouze pěšáci, kteří bojovali s obouručními sekyrami, a Alexiovi chyběla těžká jízda, kterou hledal právě na Západě. Z tohoto důvodu vyslal své posly s žádostí o pomoc na Západ a účast západních rytířů odůvodnil tím, že jejich pomoc utlačovaným křesťanům na východě bude služba Bohu. Schizma, které v této době stále probíhalo, mohlo být na překážku. Alexios se bránil tím, že nemůže ihned odstranit schizma, protože by mohl být svržen, ale po vítězství nad Turky, by mohl biskupy přesvědčit. A především se uvolil, že si žoldnéři ze západu mohou přivést s sebou své vlastní biskupy. 29 Papež Urban II. mu ihned přislíbil pomoc, protože se obával, že Konstantinopol není natolik silná, aby se ubránila sama Turkům, a to by mohlo znamenat nebezpečí 23 Papež URBAN II. ( ). V mládí působil jako kanovník v Remeši a později vstoupil do Clunyjského kláštera, kde se setkal s papežem Řehořem VII. V roce 1078 ho Řehoř VII pozval do Říma, kde se stal biskupem a kardinálem. 12. března roku 1088 byl zvolen za papeže. Tato doba byla pro papeže nelehkou vzhledem k situaci, která nastala při zvolení vzdoropapeže Klementa III, kvůli kterému byl nucen opustit Řím. Vrátil se sem roku 1089, kdy občané vzdoropapeže vyhnali. 24 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s Císař ALEXIOS Komnenos I. Byl synem Jana Komnena a k moci se dostal díky povstání, které zosnoval se svým bratrem. Císařem se stal roku Alexios byl úspěšný díky vojenské síle, kterou využíval, ale především vděčil svým diplomatickým schopnostem. O jeho víře se nedalo pochybovat, i přesto ale církevní záležitosti nezasahovaly do státních. 26 Bitva u Manzikertu se odehrála roku Boj se odehrál mezi sultánem Velkých Seldžuků Alpem Arslanem a byzantským císařem Romanem IV., který byl poražen. 27 Pečeněhové byli kočovným národem tureckého původu. Císař Alexios s nimi vedl dlouhá léta boje, ale za doby první křížové výpravy je již využíval ve svém vojsku. 28 Varjagové dostali své pojmenování pravděpodobně od ruských Slovanů. Přicházeli do oblasti Ruska a Byzance ze Skandinávie a vstupovali zde do vojenských oddílů. 29 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN

15 i pro samotný Západ. Ke konci roku 1095 svolal Urban II. další koncil, tentokrát do Clermontu, kde se rozhovořil o záchraně východních křesťanů, kvůli nebezpečí, které jim hrozí, a západní rytíři by jim měli jít na pomoc. To neudělalo takový dojem, jaký papež očekával a teprve když promluvil o utiskování, ke kterému dochází v Jeruzalémě a jaká příkoří se dějí poutníkům, kteří putují do Svaté země, nadchli se lidé pro tuto záchranou pouť. 30 Důvodů, proč byl Urban tolik horlivý pro křížovou výpravu, bylo několik. Pro církev mohl získat svrchované postavení nad řeckokatolickou odnoží. Evropa byla touto dobou sužována a destabilizována kvůli malým válkám, které zde probíhaly. Urban viděl v jedné velké výpravě za společnou věc možnost, jak je ukončit. A pro samotného papeže by úspěch výpravy mohl znamenat posílení jeho vlivu a navrácení důstojnosti, která papežskému stolci chyběla. 31 Řeč, kterou pronesl papež na koncilu, se nám dochovala v několika podobách. Pravděpodobně nejautentičtější text je Gesta francorum et aliorum Hierosolymytanorum neboli Čin Franků. Toto dílo bylo napsáno anonymním pisatelem, který doprovázel Bohemunda z Antichochie a vzniklo asi v letech Mezi nejdůležitější historiky patří Fulcher ze Chartres, Balderic z Dol, Robert Monk a Guibert de Nogent. Robert napsal svou verzi řeči asi dvacet pět let po papežově projevu, ale je možné, že byl přítomen. Přesto použil jako předlohu Gesta francium. Baldericovo dílo vzniklo na počátku 12. století a jeho zdrojem, stejně jako Guibertovým, byl spis Gesta Francorum. 32 Bridge o nadšení napsal: Odezva byla bezprostřední a překonávala veškeré očekávání. Lidé dávali průchod emocím, které v nich Urban vyvolal, výkřiky Deus lo volt! Bůh tomu chce. 33 Biskupové na druhý den vymysleli znak kříže, který musí mít každý voják na zádech a na hrudi a proto se jim začalo přezdívat křižáci, což je z latinského crucesignati. Majetek, který tu po sobě křižáci zanechají, bude po dobu jejich nepřítomnosti spravován biskupem diecéze a všem, kteří se přidají k výpravě, nebo při ní padnou, budou odpuštěny hříchy. Ovšem za předpokladu, že se v půli cesty 30 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s ŠEDIVÝ, Jaroslav. Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu. 1.vyd. Praha: VOLVOX GLOBATOR, ISBN X. s FORDHAM. Urban II ( ): Speech at Council of Clermont. [online] 33 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN s

16 nerozmyslí a nevrátí se nazpět domů. 34 Urban ve svém dopisu do Boloně napsal: Kdokoli toliko ze zbožnosti, a nikoli, aby získal čest nebo peníze, se vydá do Jeruzaléma, aby osvobodil Boží církev, může touto cestou nahradit veškeré pokání. 35 Papež nechtěl, aby se výpravy účastnili lidé jen z rozmaru a kladl proto důraz na to, aby manželé neopustili bezmyšlenkovitě své ženy a aby kněží a mnichové uvážili vážně svá rozhodnutí. Na tyto věci měli dohlížet místní kněží. Podle svědků bylo běžné, že ženy se nesměly účastnit výpravy, pokud sebou neměly doprovod a staří a chudí lidé se také nesměli účastnit, pokud by je na cestě neživil nějaký boháč. 36 Bridge napsal: Bůh sám bojovníky povede a dá jim vítězství a těm, kdo padnou v boji, slibuje on, papež Urban, rozhřešení a odpuštění všech hříchů. Proč marnit životy v hříchu a strádání, když mohou najít jako vojáci Kristovi v zemi, kde Kristus žil a zemřel, štěstí na tomto světě a vykoupení na onom? Nelze otálet. 37 Vzhledem k tomu, že se koncilu v Clermontu neúčastnilo mnoho významných pánů, museli se všichni kazatelé na Západě snažit získat právě tyto pány pro křížovou výpravu. V plánu bylo, že všichni dobrovolníci započnou svou pouť 15. srpna roku 1096 o svátku nanebevzetí Pany Marie a prvním cílem výpravy bude Konstantinopol, kde se všichni shromáždí. Legátem byl ustanoven biskup Adhémar z Puy, 38 který je označován za prvního dobrovolníka vůbec a především měl své vlastní zkušenosti s poutí do samotného Jeruzaléma. 39 Jedinečnost této výpravy spočívá především v tom, že se ještě nikdy nestalo, že by se křesťané vydali do cizí země a tam bojovali za své přesvědčení. Bojovali sice proti pohanům, ale na vlastním území a snažili se odrazit jejich vpády. Dalším významným rysem je nedorozumění, ke kterému došlo hned na počátku vyjednávání mezi Západem a Východem. Císař Alexios požadoval do své armády žoldnéře, kteří by bojovali přímo za něj, pod jeho velením. Západní křižáci se ale považovali za Alexiovy 34 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, ISBN s Tamtéž. s BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN s Adhémar Le Puy byl francouzským šlechticem a biskupem, jímž se stal v roce Pouť do Svaté země vykonal asi v roce Jeho úkolem na první křížové výpravě bylo především utužovat vztahy mezi křižáky a východními křesťany, které na své pouti potkávali. Jeho význam pro tuto výpravu byl veliký. Po jeho smrti roku 1098 došlo mezi křižáky k opravdovým neshodám. 39 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s

17 spojence, v druhém případě chtěli jen využít pohostinnosti a přátelství císaře, a pomoc na cestě do Jeruzaléma, která byla pro některé primární. V podstatě se západní dobyvatelé nemohli plně shodnout na tom, zda je důležitější osvobodit Jeruzalém, nebo pomoci císaři Lidový proud V době, kdy na Západě probíhaly přípravy na výpravu na Východ, si císař Alexios myslel, že má dostatek času na zorganizování přijetí křižáků. Velmoži na západě sami věděli, že než vyrazí na cestu, uplyne ještě spousta času, protože v zimě je většina cest neprůchodná a na jaře není dostatek potravy. Kvůli těmto důvodům chtěli počkat až do léta, kdy je zralé první obilí. Někteří prostší lidé si ale tato úskalí neuvědomovali a vydali se na cestu dřív, než císař očekával a než bylo bezpečné. 41 Řeholník, který se jmenoval Petr z Achery u Amiensu, se rozhodl shromáždit co nejvíce lidí a vydat se na Východ. Znám je spíše jako Petr Poustevník. Toto jméno mu bylo přiřknuto pravděpodobně kvůli jeho vzhledu. Runciman popisuje Petra takto: He went barefoot; and his clothes were filthy. He ate neither bread nor meat, but fish, and he drank wine. Despite his lowly appearance he had the power to move men. There was an air of strange authority about him. 42 Již jednou se pokusil absolvovat cestu do Jeruzaléma, ale neúspěšně, protože byl zajat a týrán Turky, kteří ho později vyhnali zpět na Západ. Petrovi se podařilo při svém putování po Francii a Porýní přesvědčit okolo patnácti tisíc lidí, aby vše opustili a vydali se s ním na výpravu. Mezi početnými zástupy byli především chudí vesničané, kteří nebyli ani ozbrojení. Výjimku tvořilo pár rytířů, kteří se přidali k této výpravě, z nichž nejznámější je Waltr zvaný Nemanický. 43 Anna Komnena 44 se o Petrovi ve svých spisech zmiňuje jako o Kukupetrovi, který se pokusil již jednou o cestu do Jeruzaléma, ale byl neúspěšný a jen s problémy se mu podařilo vrátit nazpět domů. Se svým neúspěchem se ale nehodlal smířit a chtěl se na pouť do Svaté země vydat ještě jednou. Již si ale netroufal cestovat do těchto 40 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN Tamtéž. s RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. Volume I: The fisrt Crusade and the Foundation of the Kingdom of Jerusalem. 1.vyd. New York: Harper&Row, s DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s Anna Komnena byla dcerou byzantského císaře Alexia I. Komnena. Žila v letech a do povědomí vstoupila díky politické angažovanosti po smrti svého otce, tak především svou literární činností. V klášteře sepisovala události, které se odehrály za vlády jejího otce, ke kterým patří i stručný popis příchodu křižáků a průběhu výpravy. 11

18 nebezpečných končin sám a proto vymyslel plán, kterým přiměje ostatní, aby se k němu přidali. Začal kázat po latinských zemích a přesvědčoval ostatní, že slyšel boží hlas, který mu oznámil, že mají opustit své domovy a vydat se na cestu do Jeruzaléma a především ho vyrvat z rukou muslimů. 45 Francouzské kroniky popisují Petra jako samotáře, který pochází ze severní Francie a neznámo proč odtamtud odešel. Kronikář píše, že mnich procházel městy a městečky a kázal lidem, kteří ho téměř uctívali. Shromaždovali se kolem něj v davech, naslouchali mu a přinášeli mu různé dary. On se lidem odvděčoval svou dobrotou, snažil se o nastolení míru mezi znesvářenými lidmi a přiváděl zpět domů manželky, které prchly od svých mužů. 46 Měl takovou autoritu že: Všechno, co dělal nebo říkal, zdálo se v něm jevit cosi božského, takže lidé dokonce vytrhávali chlupy jeho mezkovi a střehli je jako ostatky. 47 Zajímavé je, že podle záznamu Komneny nebyla Byzanc nijak nadšena z příchodu křižáků a jejich příchodu se velmi obávali. Takovýto měla na západní bojovníky názor: Latinové, kteří jako Bohemund 48 a jemu podobní už dávno toužili zmocnit se byzantské říše, našli v Petrových kázáních jen dobrou záminku, a jak už jsem řekla, vyvolali toto hnutí oklamáním čestnějších lidí, prodali svou půdu a předstírali, že potáhnou proti Turkům osvobodit Svatý hrob. 49 O Bohemundovi měla Komnena pravděpodobně nedobré mínění. Dále píše: Prostí lidé vytáhli, aby se poklonili Hrobu Páně, a opravdu toužili spatřit svatá místa. Ale ti horší, mezi něž patřil takový Bohemund a jemu podobní, chovali v skrytu duše jiné plány a naděje, ti chtěli během tažení využít výhodné situace a zmocnit se císařského města. 50 Hussey o Bohemundovi napsal: For Constantinopole, the villain of the piece was Bohemund who from the moment that he appeared in its history was suspect, cherishing desires for the Roman Empire KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, ISBN s ČERNÝ, Václav. Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách. 1.vyd. Praha: Academia, ISBN s Tamtéž. s Bohemund z Tarentu byl významný účastník výpravy. Více informací ve stejnojmenné kapitole. 49 KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, ISBN s Tamtéž. s HUSSEY, J.M. The Byzantine World. USA: HARPER TORCHBOOK/The Academy Library,

19 Je překvapivé, kolik lidí byl Petr schopen svolat a přesvědčit je, aby s ním putovali na Východ. Jeho pomocníkem byla těžká doba, která panovala. V roce 1094 přišla pohroma. Záplavy zasáhly oblast Německa a stejně tak i Francie a kvůli tomu byla zničena úroda. Další rok přišla sucha, kvůli kterým opět nebyla žádná úroda a lidé neměli co jíst. Kvůli těmto událostem se lidé snížili k nejhorším činům. Podle některých svědků se stávalo, že hosté, kteří se ubytovali v hostinci, byli v noci zabiti a druhý den snědeni. Byl dokonce i zadržen člověk, který zabil a snědl okolo čtyřiceti osmi lidí a jejich zbytky posléze zakopal nedaleko kostela. Takto se lidem žilo, když byla těžká doba. Bohužel ale i když nedošlo zrovna k nějaké pohromě, nežilo se většině lidem dobře. I za úrodných let docházelo k hladovění. Vojáci, kteří uměli pouze bojovat a nyní neměli kde bojovat, se neuměli jinak uživit, a proto se toulali po kraji a drancovali vesnice. Lidé se chytili s vděčností této příležitosti, kterou jim nabízel Petr Poustevník. 52 Jak píše Bridge: Mnozí si ve své prostoduchosti možná mysleli, že jdou do zaslíbeného Nového Jeruzaléma, naděje křesťanů, města ze zlata a jaspisu, kde už nikdo nebude hladovět a žíznit, nikdo nebude vystaven žáru slunce ani pronásledování. Beránek sedící uprostřed na trůnu je nakrmí a dovede je k živým pramenům vody a Bůh setře všechny slzy z jejich očí. 53 Ohroženi bídou se necítili ale jen chudí lidé. Bohatí lidé byli ochromeni strachem při pohledu na chudobu kolem sebe a báli se stejného osudu. Nedostatkem potravy trpěly všechny společenské třídy a jídlo, které lidí měli, pečlivě schovávali před ostatními. Teprve ve chvíli, kdy došlo k vyhlášení první křížové výpravy, se ukázalo, kolik jídla a majetku měli lidé poschováváno. To co by za normálních okolností prodali velice draho, nyní neprodávali ani za poloviční cenu. Chtěli se co nejrychleji zbavit všeho majetku a vybavit se za utržené peníze na cestu. Ti, kteří byli skeptičtí a posmívali se těm, kteří byli strženi touto myšlenkou, se již druhý den také připravovali na cestu. 54 Na cestu se vydali přes Německo směrem ke Konstantinopoli okolo Velikonoc roku První skupina pod vedením Waltra prošla přes Uhry bez velkých potíží, přátelsky je zde přivítali a pohostili. Problémy se vynořily ve chvíli, kdy se výprava 52 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN Tamtéž. s ČERNÝ, Václav. Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách. 1.vyd. Praha: Academia, ISBN s

20 přiblížila k břehu řeky Sávy. Na druhém břehu řeky na ně čekalo město Bělehrad. 55 Bohužel pro výpravu ze západu nebyli Řekové připraveni, protože první vojáky očekávali až na podzim. Obilí tudíž nebylo ještě zralé a sklizené a nebylo dostatek potravy pro příchozí cizince. Z tohoto důvodu, ještě než vůbec stačila výprava přebrodit řeku, začala plenit uherské město Semlin. Poté co byli Uhry zahnáni na druhý břeh, plenili kolem Bělehradu. Aby zabránil Alexios dalšímu plenění, poslal jim potravu a vojáky, kteří je v červenci doprovodili do Konstantinopole. Druhá skupina pod vedením Petra prošla Uhrami bez potíží. Teprve, když došli k hranici, kterou tvořila řeka Sáva, také vyplenili město Semlin a po přechodu řeky se dostali do konfliktu s řeckými vojáky. Bělehrad se stejně jako Semlin drancování a plenění nevyhnul. Nakonec se ještě tato skupina pokusila dobýt město Niš, ale bez úspěchu. Alexios jim jako doprovod poslal pohanské Pečeněhy, což od něj bylo neslušné, ale byli to žoldnéři, na které se mohl opravdu spolehnout. Po příchodu řeckých posil se společně všichni vydali směrem do Konstantinopole. Měli již dostatek jídla, a proto se cesta obešla bez dalších komplikací. Do Konstantinopole doputovali 1. srpna. Alexios byl těmito vojáky zklamán. Neuměl si představit, že by obstáli v boji proti Turkům. Všichni vojáci ze západu přebývali v pevnosti Civetot, 56 která se nachází na jižním pobřeží v Nikomédijkém zálivu. Jediný Petr Poustevník zůstal v Konstantinopoli a žadonil u císaře. 57 Postupem času začali být vojáci neklidní a drancovali své okolí. Ke všem těmto problémům nebyli všichni příchozí ze Západu jednotní a rozdělili se na Němce a Francouze, kteří mezi sebou soupeřili. Francouzi se rozhodli, že prohledají okolí Nikaie. Při této malé výpravě narazili na skupinu Turků, kterou se jim podařilo přemoct a jako odměnu získali stádo dobytka. 58 Dobytek jim však nestačil a Francouzi se rozhodli, že při drancování okolních vesnic zabijí jejich občany. Děti potom pekli na rožni. Bohužel nikomu z křižáků nepřišlo na mysl, že většina lidí, které pozabíjeli, byli řečtí křesťané, které přišli vlastně ochraňovat. 59 Němci, kteří viděli úspěch Francouzů, je chtěli trumfnout a vydali se až za hranice Nikaie, kde dobyli hrad. Než však stačili nashromáždit získanou kořist, Turci je oblehli. Němci zůstali v obležení 55 Bělehrad je dnes hlavním městem Srbska. Leží při soutoku řeky Dunaje a Sávy. Za časů první křížové výpravy se na tomto území nacházelo Uherské království. 56 Civetot bylo město, které se nacházelo severně od Nikaje ležící v severní Malé Asii. 57 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s Tamtéž. s BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN s

21 osm dní a po této době se vzdali. Ti, kteří přijali islám, byli ušetřeni a odvedeni jako otroci. Ti, kteří se nechtěli své víry vzdát, byli povražděni. Francouzi se chtěli za tuto porážku mstít a vydali se pobít Turky. Ti je však přepadli ze zálohy a hnali je zpátky do tábořiště, kde byli nakonec pobiti i ti, kteří se bitvy neúčastnili. Na živu zůstaly jen tři tisíce křižáků a ti byli odvezeni řeckými loděmi nazpět do Evropy. Tímto zanikla Petrova družina i přesto, že on sám byl po celou dobu těchto událostí stále v Konstantinopoli Významní účastníci výpravy Petr Poustevník a jeho výprava byl nečekaným předvojem oficiální křížové výpravy, která má své počátky v srpnu roku V tuto dobu byli připraveni velmoži, kterým se podařilo na cestu shromáždit dostatek peněz. Družiny byly dostatečně vyzbrojeny a zásobeny na cestu. 61 Velitelé a významní muži, kteří se výpravy účastnili, nebyli králové, ale spravovali provincie, které patřily králi. Jeden z nich se jmenoval Raimund hrabě z Tolousu a Provence. Díky tomu, že Tolouse patřila Francii a Provence svaté říši římské, měl Raimund volnou ruku a mohl jednat podle svého. Bojovník byl zkušený a velmi bohatý. K jeho panství patřilo i Puy, kde byl biskupem Adhémar. Z tohoto důvodu byl biskup Adhémar, který byl zvolen papežským legátem na křížové výpravě, Raimundův podřízený ve světských záležitostech. Vzhledem ke svým zkušenostem a postavení hrabě doufal, že se stane velitelem celé výpravy. 62 Jeho záměrem bylo se na Východě usadit, což bylo zřejmé, protože sebou vzal svou ženu i své děti, kterým bohužel nebyl osud nakloněn. Trpkému konci se vyhnul jen jeho syn, který zůstal v Toulouse a střežil toto panství místo svého otce. I přes tragédii se Raimund po absolvování výpravy, kterou jako jeden z mála absolvoval kvůli náboženským důvodům, na Západ již nevrátil a dožil jako hrabě z Tripolisu v Libanonu. 63 Další urozený významný účastník výpravy byl Hugo hrabě z Vermandois. Byl mladším synem francouzského krále Jindřicha I. a Anny Kyjevské a urozenost bylo 60 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN Tamtéž. 62 Tamtéž. s NICOLLE, David. První křížová výprava vyd. Praha: Grada Publishing, ISBN s

22 jediné, co měl, aby mohl mít takové postavení. Jako válečník nebyl nijak významný a i jeho družina byla velmi malá. 64 Robert vévoda z Normandie byl syn Viléma Dobyvatele. Pod jeho vedením se na výpravu vydali Normané, kteří byli považováni za nejlepší rytíře světa. Vévoda Robert mnoha financemi většinou neoplýval, ale kvůli takové příležitosti, jako bylo vydat se Východ a do Svaté země, dal svůj majetek do zástavy a díky tomu měl dostatek peněz na vybavení svých mužů. Známý byl především pro své schopnosti vést zdařilý útok. Co se týká velitelských schopností, zde již jeho um pokulhával. K jeho výpravě se přidala i malá skupina mužů ze Skotska a Anglie. 65 Poté co se vrátil roku 1100 zpět do Normandie, doufal, že bude moct usednout na anglický trůn. Před výpravou se snažil svrhnout z trůnu svého bratra Viléma II. a nyní po návratu se musel potýkat se svým mladším bratrem Jindřichem I., který usedl na trůn za jeho nepřítomnosti. Bohužel se mu nezdařil ani druhý pokus a nakonec mu byla odňata Normandie a sám byl vsazen do vězení na hradě Cardiffu, kde v roce 1134 zemřel. 66 Dobře známým, a bohužel také pravděpodobně nejméně odvážným účastníkem výpravy, byl Štěpán hrabě z Blois. Výpravy se účastnil na rozkaz své ženy, dcery Viléma Dobyvatele. Co Štěpánovi nakázala, to musel udělat, včetně výpravy do dalekých končin, kde šlo o jeho život. Byl velmi zámožný a díky tomu byli jeho muži velmi dobře vyzbrojeni. 67 Eustach hrabě z Bologne se této výpravy nezúčastnil jako dobrovolník, ale spíše jen kvůli mínění veřejnosti. Za to jeho dva mladší bratři Balduin a Gottfried byli velmi zanícení pro výpravu. Balduin neměl žádné majetky, a proto se rozhodl vydat na Východ i s celou svou rodinou a vydobýt si zde léno. Gottfried se také rozhodl na Východě zůstat, a proto rozprodal všechen svůj majetek. Jeho družina byla složena z Lotrinků a Nizozemců a vzhledem k tomu, že byla mnohem silnější, než družina, které velel Eustach, rozhodl se nejstarší bratr sloužit pod Gottfriedovým velením DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s Tamtéž. s NICOLLE, David. První křížová výprava vyd. Praha: Grada Publishing, ISBN s DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s Tamtéž. s

23 Stal se jednou z nejslavnějších osob, které se účastnily výpravy. Právě možná díky jeho kořenům, které ze strany matky 69 spadaly až k samotnému Karlu 70 Velikému. 71 Mezi poslední významné bojovníky řadíme Roberta hraběte z Flander, který velel mužům, kteří se vydali do Jeruzaléma již v roce 1090 s jeho otcem. Bohemund z Taranta a jeho synovec Tankréd veleli velké družině Normanů. Právě těchto Normanů se Alexios obával, protože si nebyl jistý, zda nebudou válčit jak proti Turkům, tak i proti jeho vlastním lidem Výprava na Východ První, kdo se vydal na cestu, byl Hugo hrabě z Vermandois. Zvolil odlišný způsob dopravy než všichni ostatní a rozhodl se, že přejde se svou družinou Itálii a poté se v Bari nalodí. Z Bari chtěl plout až do Drače. Bohužel je na cestě zastihla bouře, při které se většina lodí potopila. Hugo měl štěstí, že jeho loď bouři vydržela a nakonec byla vyplavena kousek od Drače. Tam se ho ujal místodržící Jan Komnen a byl doprovázen až do Konstantinopole, kde ho uvítal Alexios. Podle všeho si již Alexios dával pozor na chování křižáků, po jeho zkušenostech s výpravou Petra Poustevníka, protože Hugo byl sice přivítán velmi vřele, ale byl sledován a nesměl chodit, kam se mu jen zachtělo. 73 Na Východě Huga očekávali pravděpodobně rozpačitě, kvůli dopisu, který poslal hrabě císaři před svou cestou. 74 Stálo v něm: Císaři, věz, že já jsem král králů, nejvyšší ze všech na tomto světě. Až dorazím, musím být přivítán a skvěle přijat, jak to odpovídá mému urozenému původu. 75 Z Lombardie poslal Hugo ještě jeden dopis, který byl tentokrát určen veliteli Drače. Psaní bylo doručeno dvaceti čtyřmi muži, kteří byli oděni do zlatých pancířů a zlatých holenních chráničů. Vzkaz byl obdobného 69 Jeho matkou byla Ida z Boulonge a zdědila dolnolotrinské vévodství. 70 Karel Veliký je považován za nejmocnějšího panovníka středověku. Podařilo se mu spojit franckou říši s Římem a svou samostatnou vládu započal roku 771 n.l. po smrti svého bratra. Ve vojenských záležitostech byl natolik schopný, že se mu povedlo rozšířit svou říši přes celou Evropu. Roku 800 došlo k významné události, kdy byl korunován papežem Lvem za císaře. Za jeho vlády vzkvétalo umění i věda a francký národ se měl vzdělávat především po vzoru antickém, ale později vytvořil Karel svou vlastní koncepci učení. Velmi známá je karolinská minuskule, což byl nový druh písma, a tento druh písma byl ve středověku nejrozšířenější. Dnes se s ním můžeme setkat v latince. Karel Veliký zemřel roku 814 v Cáchách a byl pohřben v rakvi antického typu. Roku 1165 byl prohlášen vzdoropapežem Paschalisem III. za svatého 71 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, ISBN DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, ISBN KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, ISBN Tamtéž. s

24 poselství jako ten předešlý: 76 Veliteli, věz, že se blíží Hugo, jemuž byl v Římě svěřen zlatý prapor svatého Petra. Je nejvyšším velitelem celého franckého vojska. Připrav se na jeho přijetí i na přijetí jeho vojska způsobem odpovídajícím jeho moci a vyjdi mu vstříc. 77 Alexios se snažil svou zemi chránit za každou cenu a byl rozhodnut, že vojáci ze Západu budou poslouchat všech jeho příkazů. Proto, když se snažil hrabě z Alostu vylodit jižně od Drače a ne na určeném místě, byl napaden řeckými loděmi. Křižáci měli určené cesty, po kterých se směli pohybovat, a na to všechno dohlížela hlídka složená z pohanských Pečeněhů. Vzhledem k tomu, že neuměli žádný západní jazyk, nedomlouvali se, ale ihned stříleli ze svých luků. 78 Druhá výprava, která se vydala na cestu, byla Godeffroiova družina s jeho dvěma bratry. Jejich trasa vedla po souši, přes Uhry. Je možné, že tudy šli kvůli představě, že právě tudy vykonal svou pouť do Svaté země i Karel Veliký. Pravděpodobnější je varianta, kdy si vybrali tuto cestu kvůli nepřátelství s papežem a naopak přátelství s německým císařem. Problém se vyskytl, když došli k Uhrám, protože král Koloman 79 je nechtěl nechat projít přes svoje území. Obával se drancování a chtěl chránit obyvatelstvo. Teprve, když dostal do zástavy Balduina a jeho celou rodinu, nechal vojsko projít. I přes všechny obavy nakonec křižáci prošli bez konfliktů a v klidu přebrodili řeku Sávu. Řekové na ně již byli připraveni a tak se i zásobování obešlo bez obtíží. Po pár dnech přeci jen došlo k úpadku morálky a vojsko začalo plenit po kraji. 80 Podle Duggana došlo k plenění z tohoto důvodu: Doslechli se tam, že hrabě z Vermandois je vězněm v Konstantinopoli, což byla v jistém smyslu pravda, ačkoli Hugo byl docela spokojen se svým pobytem u honosného císařského dvora. V odvetu začali Gottfriedovi lidé plenit v kraji KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, ISBN Tamtéž. s DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN Koloman byl uherským králem a synem Gejzy II. Uherským králem se stal právě v roce 1095 a musel se tedy hned na počátku své vlády vypořádat s průchozími křižáky, kteří se chovali násilně k jeho poddaným. V maďarštině byl nazýván Kálmán a toto jméno znamenalo knih milovný. To vypovídalo o jeho vzdělání, které bylo na jeho dobu velmi vysoké. 80 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, ISBN DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s

25 Gottfriedovi muži se usadili v táboře a zde zůstali přes celou zimu. Alexios se dožadoval po Gottfriedovi složení přísahy, ten se ale zdráhal i přesto, že ho přesvědčoval samotný Hugo, který již přísahu složil. Gottfried se vymlouval především na to, že již jednu přísahu složil německému císaři a tudíž nemůže složit druhou a sloužit dvěma pánům zároveň. Alexios především doufal, že se mu pořadí přesvědčit tyto křižáky, aby odcestovali dál na východ, protože se obával, že s příchodem dalších tisíců křižáků hrozí nebezpečí vydrancování Konstantinopole. Postupem času, když křižáci stále zůstávali v táboře a Gottfried stále odmítal složit přísahu, se Alexios rozhodl, že pozastaví křižákům dávky potravin. Tímto způsobem se je snažil dotlačit k odchodu. Bohužel to mělo opačný výsledek, kdy začali křižáci plenit a drancovat. Dokonce se během velikonočního týdne roku 1097 křižáci rozhodli, že zaútočí na Konstantinopol, ale byli odraženi a po této prohře Gottfried složil přísahu a slíbil, že bude pokračovat dál do Asie. 82 Útok na Konstantinopol, který vedli křižáci, byl pro Řeky zcela nepochopitelný. Jak píše Bridge: Byl čtvrtek Svatého týdne a Byzantinci, naprosto nepřipraveni na podobné přepadení, byli hluboce otřeseni. Nemohli pochopit, že lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťany, útočí na své křesťanské druhy, neřku-li v takový den. 83 Nejdříve se křižáci rozhodli napadnout jednu z bran do Konstantinopole. I přes otřesení, které byzantští obyvatelé zažili a přes krátký záchvěv paniky, byli nakonec křižáci odraženi a museli se stáhnout zpět do bezpečí. Druhý den vyslal Alexios posly, kvůli vyjednávání. Místo aby je Gottfried řádně přijal i přesto, že byl Velký pátek, napadl je. Tímto přetekl pohár a Alexiova trpělivost byla vyčerpána. Poslal několik oddílů bojovníků, kteří měli Gottfrieda přivést k rozumu. Díky lučištníkům a profesionálně vedenému útoku byli křižáci v mžiku poraženi. Teprve po tomto incidentu dospěl Gottfried, jeho bratři a několik šlechticů z jeho družiny k tomu, že složili přísahu. 84 Přísaha byla vykonána na velikonoční neděli a slíbili tím, že císaře Alexia budou uznávat jako nejvyšší autoritu a všechna území, která dříve patřila Byzanci a nyní je dobijí, budou po právu náležet opět Byzanci DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN s Tamtéž. s HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, ISBN

26 Gottfried a jeho družina se přesunula přes úžinu do Nikomédie právě včas. Do Konstantinopole dorazili další křižáci, kteří měli problémy s Pečeněhy již při průchodu Byzancí. Při setkání s Alexiem se ukázalo, že jsou stejně neukáznění jako všichni předešlí návštěvníci ze Západu. Neměli ani společného vůdce a proto si Alexios předvolal několik z nich, aby mu složili přísahu. Nikomu se nechtělo takto zavázat a došlo k dohadům, při kterých se jeden z křižáků dokonce usadil na trůn císaře. Alexia stála tato návštěva mnoho sebeovládání a sil, ale nakonec se mu podařilo zástupce výpravy přesvědčit ke složení přísahy. Poté byli převedeni přes úžinu a přidali se k oddílu Gottfrieda. 86 Další skupina, která dorazila do Konstantinopole, byla družina Normanů, které vedl Bohemund z Taranta s jeho synovcem Tankredem. Alexios se této výpravy obával asi nejvíce, protože to byli velmi zdatní bojovníci, i když početně jich bylo méně než Gottfriedových lidí. Značnou část Řecka prošli bez doprovodu, a když je Pečeněhové později dohnali, začali střílet šípy na opožděné jedince. Nakonec byli Pečeněhové Bohemundem odraženi a pravděpodobně díky tomu mezi sebou již neměli žádné problémy. Po jejich příjezdu se vydal Bohemund na audienci k císaři. Bohemund doufal, že by mohl získat velení nad celým tažením křižáků, a proto složil Alexiovi přísahu a slíbil mu vše další, oč si jen požádal. Na Východ se vydal i přesto, že nebyl nijak zvlášť zbožný a toužil jen zbohatnout. Alexios, který si všiml jeho úmyslu stát se nejvyšším velitelem, si nepřál, aby se jím stal. Mohlo by se stát, že by veškerou moc získal jen Bohemund a císaři by nezbyla žádná pravomoc. Proto Bohemundovi naznačil, že ještě není pravý čas a snad by k tomu mohlo dojít později. 87 Jak se zmiňuje Bridge Anna Komnenovna napsala: Tento muž vyzařoval zvláštní kouzlo a přece bylo na něm cosi děsivého, protože tvar jeho těla a třpyt jeho zraku prozrazovaly sílu a divokost. Dokonce i jeho smích zněl jako pohrdavé supění Neboť tento muž byl vychytralý a podezíravý. Náladový a trudomyslný, opustil svou vlast, kde mu nepatřil ani kousek půdy, aby se podle vlastních slov poklonil Božímu hrobu. Ve skutečnosti chtěl jít ve stopách svého otce, a pokud by se mu to podařilo, získat na Východě 86 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, ISBN s BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, ISBN s