Ústava USA. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Tomáš Nekola, DiS. Autor :

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Ústava USA Bakalářská práce Autor : Tomáš Nekola, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Jiří Řehák Teplice duben 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. podpis autora: V Teplicích dne: Tomáš Nekola, DiS. 2

3 Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce, Mgr. Jiřímu Řehákovi, za cenné připomínky, rady a čas, které mé práci věnoval. Dále mé poděkování patří Ing. Jaroslavu Zahálkovi, CSc. (odborný asistent Fakulty ţivotního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně). 3

4 Anotace Tématem bakalářské práce je Ústava USA. Cílem práce je přiblíţit čtenáři okolnosti vzniku Ústavy a rozbor jejích částí, včetně dodatků. Cílem této práce je také popis postavení USA ve světě a jejich vlivu na ostatní země. Protoţe je Ústava Spojených států historickým dílem, práce je pojata z historického hlediska. Stěţejní částí celé práce je třetí a čtvrtá kapitola. Ve třetí kapitole je rozebráno oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Čtvrtá kapitola je věnována vybraným dodatkům Ústavy s důrazem na historii otroctví a lidská práva. Annotation The theme of this work is the U.S. Constitution. The aim of the work is to explain the circumstances of the Constitution and analyze its parts, including the appendices. The aim of this paper is a description of the U.S. position in the world and their impact on other countries. Because the Constitution of the United States' is a historical work, this work is conceived in historical point of view. Pivotal part of the whole work is in the third and fourth chapter. The third chapter discusses separately the legislative, executive and judicial. The fourth chapter is devoted to the selected additions of the Constitution, where the emphasis is on the history of slavery and human rights. 4

5 Úvod 7 1 HISTORICKÝ EXKURS OD ZAČÁTKŮ OSÍDLENÍ PO ŠPANĚLSKÉ IMPÉRIUM PRVNÍ KOLONIE V SEVERNÍ AMERICE 9 2 OKOLNOSTI VZNIKU ÚSTAVY USA SEDMILETÁ VÁLKA A ZAČÁTEK VÁLKY ZA NEZÁVISLOST SEDMILETÁ VÁLKA A BRITSKÁ POLITIKA V 70.LETECH 18. STOLETÍ DŮVODY VEDOUCÍ K VÁLCE ZA NEZÁVISLOST DEKLARACE NEZÁVISLOSTI PRÁVNÍ DŮVODY DEKLARACE NEZÁVISLOSTI FÁZE SCHVÁLENÍ A TEXT DEKLARACE NEZÁVISLOSTI VÁLKA ZA NEZÁVISLOST A JEJÍ NÁSLEDKY PRŮBĚH VÁLKY OD DEKLARACE NEZÁVISLOSTI PRVNÍ SPORY VE VĚCI OTROCTVÍ NÁSLEDKY VÁLKY ZA NEZÁVISLOST VZNIK A PŘIJETÍ ÚSTAVY USA SITUACE V KOLONIÍCH PO KONCI VÁLKY ZA NEZÁVISLOST ZAHRANIČNÍ A VNITŘNÍ DŮVODY VEDOUCÍ KE VZNIKU ÚSTAVY USA EKONOMICKÉ DŮVODY VEDOUCÍ KE VZNIKU ÚSTAVY USA PŘIJETÍ ÚSTAVY USA 21 3 ROZBOR ÚSTAVY SPOJENÝCH STÁTŮ STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ÚSTAVY SPOJENÝCH STÁTŮ ANALÝZA ZÁKLADNÍCH ČÁSTÍ ÚSTAVY SPOJENÝCH STÁTŮ PREAMBULE ODDĚLENÍ MOCÍ ( ČLÁNEK I. AŢ III. ) PŘIJÍMÁNÍ NOVÝCH STÁTŮ DO UNIE ( ČLÁNEK IV.) 28 4 DODATKY K ÚSTAVĚ A JEJICH SOUVISLOSTI BILL OF RIGHTS ( DODATEK I. AŢ X. ) OTROCTVÍ A JEHO ZRUŠENÍ ( DODATEK XIII., XIV., XV. ) ROVNOPRÁVNOST ŢEN V USA ( DODATEK XIX.) PROHIBICE ( DODATEK XVIII., XXI. ) 41 5 ODLIŠNOSTI OD EVROPY ODLIŠNOSTI ÚSTAV ODLIŠNOSTI V NÁHLEDU NA INTERVENCI USA 46 6 POSTAVENÍ USA VE SVĚTĚ 48 5

6 Závěr 50 Seznam pouţité literatury 52 6

7 Úvod Ústava Spojených států amerických byla v době svého vzniku velice revolučním dokumentem, kterým byl na sklonku 18. století ustaven naprosto ojedinělý systém vlády, vycházející z moci lidu. Tento systém byl jiţ předznamenán v Deklaraci nezávislosti. Zásady, jako všeobecná svoboda, zastupitelská demokracie nebo dělba moci ve státě byly v tehdejším světě ovládaném despociemi a monarchiemi něčím neuvěřitelným a nevídaným. Ústava Spojených států je dnes povaţována za jeden z nejdůleţitějších dokumentů v soudobé historii lidstva, který byl inspirací nejen pro Velkou francouzskou revoluci, ale i pro mnoho zemí pokoušejících se jít cestou svobody. Dokonalost díla z roku 1787 dokazuje jiţ 223 let jeho nepřetrţité platnosti. Je však nutné poznamenat, ţe v průběhu své platnosti byla Ústava doplněna 27 dodatky a její poměrně strohý text je bohatě rozveden judikaturou Nejvyššího soudu. Systému moci zakotvenému v Ústavě, který Spojené státy začaly na konci 18. století aplikovat, se z počátku nedávalo příliš šancí na úspěch. Dnes je všeobecně povaţován za základ rychlého amerického vzestupu. Jiţ během prvních zhruba 120 let své existence se Spojené státy vypracovaly ze skupiny vzbouřených kolonií v první velmoc světa, kterou jsou dodnes. V současnosti působí USA na okolní svět značně rozporuplně a nejinak tomu bylo po celou jejich historii, která je plná vzletných myšlenek, velikých osobností i totálních paradoxů, jako bylo například otroctví. Ačkoliv jsou Spojené státy zemí s poměrně krátkou historií, jejich Ústava je v porovnání s ústavami evropských zemí velice starým dokumentem, který je z právního i historického hlediska velmi důleţitý, jedinečný a hodný důkladnějšího zkoumání a to je důvodem, proč jsem si zvolil toto téma. Práce je pojata z historického hlediska, neboť se domnívám, ţe vývoj právní je potřeba studovat společně s vývojem historickým, protoţe neznalost historie můţe vést ke špatnému nebo neúplnému porozumění právnímu ustanovení, které je pouze reakcí na určitou historickou situaci či událost. Práce je rozdělena do šesti kapitol, ve kterých jsou rozebrány historické souvislosti, vedoucí k sepsání Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států. Dále obsahuje rozbor jednotlivých částí Ústavy s důrazem na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, a také rozbor vybraných dodatků se zaměřením na otroctví, ţenská práva a prohibici. V posledních dvou kapitolách jsou popsány odlišnosti Ústavy USA od ústav evropských zemí a postavení USA ve světě. 7

8 1 Historický exkurs 1.1 Od začátků osídlení po španělské impérium Při hodnocení začátků osídlení je třeba posuzovat stav a vývoj v Jiţní a Severní Americe jako celku. Původní a v podstatě jediní právoplatní obyvatelé se na kontinent dostali ze Sibiře na Aljašku přes Beringovu úţinu v době ledové před aţ lety. Byli to lidé mongoloidní rasy. Od roku 1492, kdy se s nimi poprvé setkal Kryštof Kolumbus na ostrovech v karibské oblasti, je Evropané nazývali indiány, neboť se Kolumbus domníval, ţe doplul do Indie. Amerika získala své jméno po Amerigovi Vespuccim, který ji navštívil později. Tato rasa osídlila kontinent značně nerovnoměrně: dnešní území USA hlavně v oblasti Velkých kanadských jezer a Mexika poněkud hustěji neţ území dnešní Kanady. V Jiţní Americe bylo osídlení podobně husté, samozřejmě podle reliéfu krajiny. Obrovské říše Inků a Mayů byly statisícové. Společenství těchto lidí ať jiţ rozdělená do jednotlivých kmenů či říší vedla mezi sebou nesčetné války, bitvy nebo jen místní půtky v podstatě shodnými přírodními zbraněmi. První kontakt s evropskými civilizacemi přišel zhruba kolem roku 1000, kdy Vikingové jako první Evropané vstoupili na území Ameriky. O této události se nám dochovalo jen velmi málo údajů. Roku 1492 mořeplavec Kryštof Kolumbus tzv. objevil Ameriku. Původem Ital z Janova ve sluţbách Španělska vstoupil na půdu ostrovů dnešní Kuby, Haiti, Dominikánské Republiky a Jamajky a sám tvrdil, ţe otevřel bránu, kterou projdou jiní. Jeho slova se potvrdila zhruba o 27 let později, kdy Kuba jiţ byla kolonií Španělska. Mladý Hernando Cortés v podstatě ukradl část loďstva místodrţiteli Kuby Diegu Velasquezovi a vypravil se dobýt území Mexika zvaného Yukatan, o kterém se tradovalo, ţe je plné zlata a drahých kovů. V roce 1520 se po několika krátkých bitvách s indiánskými kmeny v pobřeţních oblastech poprvé setkal s císařem Montezumou, který ho povaţoval za boha Quetzalkoatla, přicházejícího z východu a obětoval Cortésovi svou říši. Svou rezignací mu ovládnutí říše značně usnadnil, ale rozhodující roli sehrál rozdíl mezi vyspělostí evropské a domorodé středoamerické civilizace. Evropané měli ţelezné zbraně, děla a koně, coţ sehrálo psychologickou úlohu v bitvách, kdy Cortés čelil stonásobným přesilám bojovníků. Současně vyuţil nepřátelství jednotlivých domorodých kmenů k Aztékům. Zkázu domorodců pak dokonala epidemie neštovic, proti kterým nebyli domorodci imunní. 8

9 Zhruba ve stejné době zanikly jihoamerické říše Inků a Mayů. Tam ţelezo dobyvatelů pod vedením Franciska Pizzara sehrálo rovněţ rozhodující úlohu. Důvodem těchto conquistadorských výbojů bylo oficiálně šíření křesťanství a potírání pohanských náboţenství. Přírodní náboţenství indiánských kmenů tzv. modlosluţebnictví, které si ţádalo lidské oběti, se setkávalo u Španělů s velikým odporem. Paradoxem je, ţe snad stejný počet mrtvých měla na svědomí tzv. svatá inkvizice při římskokatolické církvi a to v největší míře zrovna ve Španělsku. Šlo jen o jiný způsob vraţdění. Pravým důvodem conquistadorských výbojů bylo však zlato. Tato tzv. španělská katolická krutost a vraţdění domorodců při dobývání Mexika nesla stejné prvky jednání, které Španělé pouţili také proti kubánským povstalcům o 350 let později. Tato katolická krutost měla veliký vliv na protišpanělské mínění protestantské veřejnosti Spojených států při válce USA proti Španělsku na konci 19. století. Zničením Aztécké říše se otevřela cesta na sever a tím došlo k následné kolonizaci evropskými mocnostmi jiţ přímo částí území dnešních Spojených států např. Kalifornie, Texasu, Nového Mexika atd. 1.2 První kolonie v Severní Americe První anglická osada v Severní Americe Jamestown vznikla aţ v roce Zaloţil ji Sir Walter Releigh v oblasti dnešní Virginie. V roce 1620 vyplouvá z anglického Plymouthu do Ameriky loď Mayflower se sto puritány na palubě, coţ byli odpadlíci od anglikánské církve. Tito na území Nové Anglie zakládají známou anglickou kolonii Plymouth. Začátky kolonistů nejsou jednoduché, ale naučí se pěstovat od místních indiánů kukuřici. Oslavu první úrody v této kolonii si dnes Američané kaţdoročně připomínají jako Den díkůvzdání. Jiní puritánští osadníci vybudovali poblíţ kolonii Massachusetts Bay. Následně proběhlo osídlení v Maine, New Hampshire, New Haven a na Rhode Islandu. Nastává doba kolonizace severoamerického kontinentu převáţně Anglií, Francií a Holandskem, osadníci samozřejmě připlouvají také z Německa, Ruska a ostatních evropských zemí. V průběhu budoucích čtyř staletí vypovídají jednotlivé vlny přistěhovalců o situaci v Evropě. Různé pogromy, politické a náboţenské třenice motivují i přímo nutí spoustu lidí k odplutí z Evropy a započetí nového ţivota v zemi za velkou louţí. Při pohledu na mapu východního pobřeţí USA nám názvy měst jako London, Manchester, Toledo a spousta jiných napovídají, odkud lidé přicházeli. Kolem roku 1620 prozkoumává Holanďan Henry Hudson 9

10 řeku mezi ostrovem později pojmenovaným Manhattan a dnešním státem New Jersey a shledává jako vhodnou svou polohu pro zaloţení holandské osady špičku Manhattanu. Holanďané kupují od místních domorodců ostrov Manhattan a tím uskutečňují asi nejvýhodnější obchod v historii USA, neboť za ostrov místním indiánům zaplatili jen měděným kotlíkem a trochou šperků zanedbatelné hodnoty. Osada je zde zaloţena v roce 1624 a nazvána New Amsterdam. Z několika srubů se během pár let stává malé městečko, ale pod holandskou správou příliš neprosperuje. New Amsterdam obsazují v roce 1664 Britové a přejmenovávají je na New York. V roce 1665 se od této jiţ prosperující kolonie odtrhla New Jersey. Toto jsou začátky dnes největšího města Spojených států a do roku 1952 tzv. brány do Nového světa pro téměř všechny přistěhovalce z Evropy. Současně vznikají i další významná města jako Boston a Philadelphia. Na přelomu 17. a 18. století proudí do Severní Ameriky stále více přistěhovalců a jsou dováţeni první černí otroci z oblastí rovníkové Afriky např. dnešní Nigérie, Ghany, Kamerunu, Senegalu, Pobřeţí Slonoviny, Libérie atd. Příliv statisíců nových osadníků přelidňuje pobřeţní města. Jelikoţ je indiánské území povaţováno za půdu leţící ladem a touha osadníků po nové půdě ohromná, proniká spousta bělochů dál na západ a hranice mezi bělošským a indiánským územím se stále posouvá. Dobré vztahy s domorodými kmeny berou za své a ve stále se posunujícím pohraničí dochází ke vzájemným šarvátkám, vraţdění a bitvám. Zhruba ve 20. letech 18. století organizují indiáni vedení náčelníkem Pontiakem první velký odpor proti bílým kolonistům 10

11 2 Okolnosti vzniku Ústavy USA 2.1 Sedmiletá válka a začátek Války za nezávislost Sedmiletá válka a britská politika v 70.letech 18. století Toto historické období, je pro téma bakalářské práce klíčové. V této době se tvoří podmínky a smýšlení lidí, ze kterých vzejde nezávislost Spojených států na Velké Británii a vzniká dokument, který je ve své době více neţ revoluční, osvícený, nadčasový a velice důleţitý pro pozdější vývoj světa. Jedná se o Ústavu USA, v tehdejším světě plném monarchií a despotických vlád dokument zcela ojedinělý. Její přípravě a vzniku předcházely následující události. Mezi lety 1756 aţ 1763 dochází v Severní Americe k válce mezi dvěma největšími koloniálními mocnostmi Velkou Británií a Francií, která je později nazývána válkou sedmiletou. Důvodem války byl jako obvykle boj o moc, vliv a území. Jelikoţ od samého počátku kolonizování Severní Ameriky uplatňovali Francouzi vůči indiánskému obyvatelstvu humánnější postup neţ Britové, stojí většina kmenů na straně Francie. Přesto ve válce vítězí Británie díky zásobovací i materiální převaze. Ve druhé polovině 18. století zároveň dosahuje dováţení černých otroků vrcholu, jejich počet je moţné počítat jiţ na miliony. V jiţních koloniích, ve kterých dominuje pěstování bavlny na obrovských plantáţích, počet otroků několikanásobně převyšuje počet bílého obyvatelstva. V 70. letech 18. století Británie prosazuje proti svým severoamerickým koloniím stále tvrdší a kořistnickou daňovou politiku. Vztah mezi osadníky, kteří se většinou stále ještě povaţují za Brity a jsou na to hrdí, a mateřskou zemí se začíná ochlazovat. Vzniká oprávněný pocit, ţe Británie jedná jen ve svém zájmu na úkor kolonistů, které jen vyuţívá. V této fázi kolonisté ještě nemyslí na úplnou nezávislost na Británii, ale stále více sílí hlasy, volající po novém uspořádání Britského impéria tak, aby bylo tvořeno ze samosprávných kolonií spojených vládou panovníka. Britské úřady v Londýně v ţádném případě nesdílely tyto představy kolonistů o impériu, jehoţ všechny součásti jsou suverénní a vládnou si samy. Naopak, zájmy kolonií povaţovaly za podřízené zájmům britské říše. 1 V roce 1767 Británie uvaluje na kolonie vysoké daně a tím zasazuje tvrdou ránu tzv. sounáleţitosti kolonistů s mateřskou zemí. Protibritské nálady v koloniích nabírají na síle. 1 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

12 2.1.2 Důvody vedoucí k Válce za nezávislost Historici takto jednoduše situaci nepopisují. Robert Kegan se ve své knize Nebezpečný národ zabývá otázkou, co vlastně změnilo kolonisty, nebo přinejmenším mnoho z nich, z loajálních britských poddaných v revoltující Američany. Jednoduchá odpověď neexistuje. Kolonisté v té době tvrdili, ţe předmětem sporu jsou daně a právo je vyměřovat. Problém byl v tom, ţe Angloameričané nejen nechtěli platit nové daně a cla, které se imperiální úřady snaţily zavést po válce s Francií. Trvali také na tom, ţe způsob vyměřování daní vzdáleným parlamentem, ve kterém nebyli ani nemohli být zastoupeni, poškozuje jejich práva jako Angličanů a ţe je to součástí širší snahy potlačit jejich svobody a udělat z nich otroky. 2 Z pohledu Británie se daně uplatňované vůči kolonistům zdály být spravedlivé. Argumentem bylo, ţe válka, kterou Británie proti Francii vedla byla ve prospěch britských kolonistů a pro jejich bezpečnost. Proč by tudíţ měli kolonisté vyuţívat britské ochrany, aniţ by za to něco zaplatili. Benjamin Franklin v Londýně k Dolní Sněmovně však prohlásil, ţe kolonisté ve skutečnosti neměli na poslední válce vůbec ţádný zájem. Vím, ţe se zde o poslední válce mluví tak, jako by byla vedena k obraně nebo v zájmu lidu Severní Ameriky, ale já se domnívám, ţe to byl velký omyl. Byla to ve skutečnosti britská válka, spor mezi dvěma monarchiemi Británií a Francií, který se kolonistů vůbec netýkal. Těmito prohlášeními pomohl Franklin poloţit základy amerického mýtu nevinnosti a sebezapření. Thomas Paine o pár let později opakoval typicky americké tvrzení, ţe všechny války vedené v Severní Americe v 17. a 18. století vedl anglický král ve svém vlastním zájmu, nikoli v zájmu kolonistů, kteří byli vţdy oddáni míru. 3 Jiţ dávno předtím neţ se začalo schylovat k Válce za nezávislost bylo předpovídáno, ţe se kolonie mohou jednoho dne odtrhnout od své mateřské země a vytvořit své vlastní impérium. Dokonce jiţ v 50. letech 17. století popsal James Harrington kolonie jako dosud děťátka, která nemohou přeţít, aniţ by sála z prsů svých mateřských měst, ale nemylme se, aţ dorostou, sama se odstaví. V 30. letech 18. století si jeden francouzský ministr dovedl představit, jak se jednoho krásného dne britští kolonisté se svým vlastním parlamentem, 2 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

13 guvernéry, vojáky a bohatstvím probudí a poloţí si otázku: Proč by nás měla ovládat Anglie z Evropy? Staňme se svými vlastními pány a pracujme jen pro sebe. 4 Na konci 70. let 18. století narůstající populace spolu se svým rostoucím bohatstvím a mocí a stále silnějším přesvědčením o právech a svobodách kolonistů vytvářela příliš silnou výbušnou směs na to, aby mohla být potlačena. Situace vygradovala, kdyţ v roce 1773 britská vláda sníţila daň z prodeje čaje v Británii, ale v Americe ji ponechala v původní výši. Kolonisté neměli ţádný zákonný způsob, který by jim umoţnil proti tomu protestovat, protoţe v britském parlamentu neměli ţádného zástupce. V noci na 16. prosince se skupina kolonistů, převlečených za indiány, dostala na palubu tří lodí naloţených čajem a na protest naházela celý náklad do vody. Tím dochází jiţ přímo k otevřenému odporu kolonistů vůči Velké Británii. Na 1. kontinentálním kongresu v roce 1774 se zástupci jednotlivých kolonií sešli a snaţili se dosáhnout spravedlivějšího zdanění, nicméně ve svých snahách neuspěli. 2.2 Deklarace nezávislosti Právní důvody Deklarace nezávislosti Nezávislost kolonií byla nevyhnutelná ať jiţ byly důvody neshod jakékoliv. Aţ do samotného začátku války volali kolonisté po takovém uspořádání impéria, které by poskytovalo samosprávu a rovnoprávnost jeho součástem. Myšlenka federálního impéria, sloţeného ze samosprávných kolonií spojených vládou panovníka, byla králem odmítnuta. Po tomto odmítnutí bylo mnoho kolonistů přesvědčeno, ţe jim nezbývá nic jiného, neţ učinit další krok. Hnutí za nezávislost dostalo revoluční podobu spíše z nutnosti neţ volbou. Kdyţ chtěli vést Američané spravedlivou válku za nezávislost, museli také přesvědčit okolní svět, ţe rozhodnutí oddělit se od mateřské země bylo legitimní. A to zase vyţadovalo, aby kolonisté opustili tradiční politické teorie, v nichţ by stěţí našli oprávnění k svrţení legitimního panovníka. Oprávnění k úplnému osvobození od britské vlády našli ve velmi moderních a dosud nevyzkoušených myšlenkách osvícenství, především v teoriích přirozených práv. Američtí kolonisté jiţ dávno věřili, ţe mají nezadatelná přirozená práva, a to dlouho předtím, neţ se na tato práva začali odvolávat. 5 4 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

14 V roce 1775 propukly boje v Lexingtonu a Concordu, které jsou označovány jako začátek amerického boje za svobodu. Přestoţe v počátku panovaly jisté obavy z úplné nezávislosti, broţurka Common Sense ( volně přeloţitelné jako selský rozum ) od Thomase Paina dokázala přesvědčit, ţe pouze úplná nezávislost je jediná moţná cesta, kterou se mají kolonie ubírat Fáze schválení a text Deklarace nezávislosti Nezávislost byla přijata 2. června 1776 spolu s rezolucí, kterou prezentoval na Kontinentálním kongresu Richard Henry Lee z Virginie 7. června Ve zkratce obsahovala: Tyto Spojené kolonie jsou a podle práva by měly být svobodné a nezávislé státy, které jsou osvobozeny od všech závazků Britské koruně a od politického propojení mezi nimi a Velkou Británií a měly by být úplně odtrţeny. Dne 11. června 1776 byla vytvořena komise skládající se z Johna Adamse ( budoucí 2. prezident USA ), Benjamina Franklina, Thomase Jeffersona ( budoucí 3. prezident USA ), Roberta R. Livingstona a Roberta Stermana, která měla navrhnout vhodnou Deklaraci zastřešující zmíněnou rezoluci. Jefferson se postaral o sepsání většiny textu deklarace a jeho návrh byl přednesen na Kontinentálním kongresu 1. července Dne 4. července 1776 byla ratifikována Kontinentálním kongresem Deklarace nezávislosti, v níţ 13 kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii a ospravedlnilo své chování. Deklarace nezávislosti byla prvním americkým zahraničním politickým dokumentem. Aby kolonisté získali ve válce proti Británii zahraniční podporu, a to především podporu Francie, potřebovali potvrdit své konečné a nezvratné odhodlání bojovat za nezávislost. 6 Text Deklarace nezávislosti je moţné rozdělit do 5 dílů: úvod, preambule, obvinění Jiřího III., nařčení britského lidu a závěr. Faktem je, ţe originální návrh Thomase Jeffersona obsahoval napadení a kritiku obchodu s otroky, které bylo později odstraněno. Preambule Deklarace je ovlivněna osvícenskou filozofií, obsahuje pojmy přírodního práva sebeurčení. Názory a některé fráze byly přijaty přímo ze spisů anglického filozofa Johna Locka. Účel Deklarace byl, postavit před lidstvo zdravý rozum jedince. Někteří historikové se domnívají, ţe Deklarace byla pouţita jako nástroj propagandy, kterou se Američané snaţili získat jasné důvody pro své rebelství, přesvědčit váhající kolonisty a získat pádný argument pro zahraniční vlády, které by jim mohly poskytnout vojenskou nebo finanční pomoc. Deklarace byla také pouţita k sjednocení členů 6 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

15 Kontinentálního kongresu. Mnozí se obávali, ţe podepsali něco, co by mohlo být jejich rozsudkem smrti v případě, ţe by se revoluce nezdařila. Deklarace nezávislosti Spojených států se později v roce 1789 ve Francii stala podkladem pro francouzské Prohlášení práv člověka a občana, které se stalo základem pro aplikaci v sociálních vědách. Deklarace nezávislosti obsahuje mnoho základních principů, které byly později zapsány v Ústavě Spojených států. 2.3 Válka za nezávislost a její následky Průběh války od Deklarace nezávislosti Průběh války s Británií se aţ do roku 1778 nevyvíjel pro kolonisty dobře. Americké síly byly špatně vyzbrojeny a odolávaly jen za přispění mimořádné odvahy některých svých vůdců a velitelů např. George Washingtona. Jako příklad můţe poslouţit následující informace. O vánoční noci r převedl své oddíly přes zamrzlou řeku Delaware a napadl Brity u Trentonu v New Jersey dříve, neţ měli čas se připravit k bitvě. Tento podařený útok nesmírně pozvedl ducha Američanů na počátku boje o nezávislost. V roce 1777 vzniká první vlajka Spojených států, která měla po jedné hvězdě a jednom pruhu za kaţdý z původních třinácti států Unie. Od roku 1818 se přidává za kaţdý nově připojený stát jedna hvězda. Obrat ve válce nastává roku 1778, kdy americké vzbouřence začíná vojensky i finančně podporovat Francie. V roce 1781 britské síly pod vedením Lorda Cornwallise kapitulují. Válka však končí aţ roku 1783 Paříţským mírem, kdy je uznána samostatnost Spojených států amerických. Po válce mnoho loajálních Britů odešlo do Kanady, která nadále zůstala pod vládou Británie. Anglo americkou mírovou smlouvou z Paříţe získaly Spojené státy obrovské území na severozápadě, které Británie sebrala Francii v sedmileté válce První spory ve věci otroctví Závaţný problém, který uţ v době války vyvolával u spousty lidí velké otazníky, bylo otroctví. Ten pak sehrál v budoucích desetiletích důleţitou roli v politice a vyvrcholil krvavou občanskou válkou o zhruba sedmdesát let později. 15

16 Revoluční válka ovlivnila pohled mnoha Američanů na otroctví. U George Washingtona vyvolala prudké výčitky svědomí, neboť se spolu s dalšími Američany potýkal s obrovským rozporem v tom, ţe národ bojující za osvobození z otroctví britského impéria byl sám národem otrokářů. 7 Rozpor byl o to větší, kdyţ vyšlo najevo, ţe úspěchy kontinentální armády, které se neustále nedostávalo muţů závisely v mnoha případech na dobrovolném i násilném rekrutování černošských vojáků z řad otroků, ale i svobodných. Například v bitvě u Monmouthu bylo ve Washingtonově armádě zhruba sedm set černých vojáků. V roce 1779 Kontinentální kongres dokonce přijal rezoluci osvobozující otroky, kteří se přihlásí do armády. 8 Zákonodárné sbory jiţních kolonií však došly k závěru, ţe i vojenská poráţka bude lepší neţ osvobození otroků. Návrh byl tedy odmítnut. V zájmu zachování Unie při jejím zrodu přistoupil kongres na kompromis s poţadavkem jihu, aby Ústava nenápadně chránila instituci otroctví. V soukromí se však Washington svěřoval se svým přesvědčením ţe nic neţ vykořenění otroctví nemůţe zajistit existenci naší Unie, kterou tak posílí společným základem. 9 Války, čekající Spojené státy v budoucnosti, španělsko americká válka v roce 1898, první světová válka, druhá světová válka a dokonce i studená válka se Sovětským svazem měly mít stejný účinek. Všechny byly vybojovány pod praporem svobody a přirozených práv, zprvu pro Američany samotné, později také v zájmu jiných národů a jiných zemí. Všechny ale v ostrém světle ukazovaly pokrytectví národa, který hlásal všeobecná práva, aniţ by je všeobecně dodrţoval. Pravda je taková, ţe po sedmdesát let většina Seveřanů nedělala téměř nic pro vymýcení otroctví v jiţních státech Následky Války za nezávislost Přes výše uvedené komplikace Američané na úsvitu své nezávislosti přijali všeobecné důsledky své revoluce s nadšením a s hrdým přesvědčením, ţe zahájili novou éru v uspořádání lidské společnosti. Později k tomu Thomas Jefferson řekl, ţe před zaloţením amerických států historie neznala nic jiného neţ člověka starého světa. 10 Americká revoluce měla dopad i na zbytek světa. Evropané věřili, ţe americká revoluce znamená obrovský obrat v celých dějinách lidského pokolení. Z pohledu Evropanů 7 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

17 se americká revoluce zdála být prvním velkým politickým vítězstvím osvícenství. Osvícenští filozofové ve Francii, Švýcarsku, Belgii, Německu v nizozemských Spojených provinciích a v Anglii viděli v americké revoluci důkaz, ţe jejich myšlenky byly nejen teoreticky přitaţlivé, ale také prakticky uskutečnitelné. Revoluce sesadila z trůnu Anglii a představila Ameriku jako vzor všem, kteří usilovali o lepší svět. 11 Na západní polokouli revoluce podnítila vzpouru proti obrovskému španělskému impériu. Nikde v zahraničí však nebyl dopad americké revoluce tak zásadní jako ve Francii. Ačkoli účast Francie ve válce začala jako odplata Britům za sedmiletou válku, pomoc Američanům měla nechtěné důsledky v podobě Francouzské revoluce. 2.4 Vznik a přijetí Ústavy USA Situace v koloniích po konci Války za nezávislost Prvotní euforie Američanů po skončení války vyprchala velice brzy. Okolní svět plný despocií a monarchií nebyl určitě vznikem tohoto nového tělesa, jakým byly Spojené státy, nadšen. Británie měla ještě v Severní Americe dostatečnou vojenskou sílu, hlavně v pohraničních pevnostech v okolí dnešních Velkých jezer, Španělsko ovládalo povodí řeky Mississippi. Británie měla v té době jednoznačně nejsilnější námořní loďstvo a Španělsko třetí nejsilnější na světě. Francie, sice spojenec za války, ale v roce 1783 stále monarchie, neměla zájem na tom, aby se Spojené státy začaly rychle rozvíjet a bohatnout. V Američanech jiţ dávno dřímala touha stát se jednou ze světových mocností, sice odlišnou od monarchií, ale stejně silnou, prosperující a soběstačnou. Evropské mocnosti dobře věděly, ţe v lidu Spojených států existuje obrovský potenciál, který pokud se nechá nerušeně rozvíjet, určitě jednou dotlačí tuto novou zemi na světový trůn. Obrovské územní moţnosti, stále se zvyšující počet obyvatel ať jiţ přistěhovalectvím nebo vysokou porodností a hlavně americký optimismus, hlad po obchodu a svobodné myšlení dávaly Spojeným státům na rozdíl od zastaralé Evropy vyhlídky do budoucnosti více neţ skvělé. Národní hrdost a vysoké smýšlení o sobě samých však kontrastovaly s momentálním postavením USA ve světě. Američané se zatím necítili a ani nemohli cítit na svém kontinentu bezpečně. Zvláště Británie, gigant ze všech nejmocnější a vládce obrovského impéria rozhodně nehodlala dát mladým a nezkušeným Spojeným státům nic zadarmo. V té době 11 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

18 Američané vlastnili jen nepatrné námořnictvo. Pocit předurčení být na výsluní, ale současně nejednotnost a rozštěpenost národa v jednáních a v konfrontaci s ostatními mocnostmi vyvolával v Američanech určitou nervozitu a frustraci. Volné uspořádání vládní moci této nové země, popsané v tzv. Článcích Konfederace, se ukázalo jako nedostatečné a vyţadovalo zdokonalení. Pro vznik Ústavy existovaly tudíţ silné důvody posílení zahraniční i vnitřní politiky, ale především důvody ekonomické Zahraniční a vnitřní důvody vedoucí ke vzniku Ústavy USA V polovině osmdesátých let 18. století vyvolávala slabost Ameriky stále silnější nacionalistické cítění, sílí přesvědčení, ţe se národ musí nejen sjednotit, ale ţe musí být také posílena moc ústřední vlády, pokud se mají Spojené státy ubránit útoku z ciziny nebo vnitřnímu rozkladu a zaujmout místo, které jim právem náleţí mezi velkými národy světa. Pocit obecného ohroţení národní bezpečnosti a zjevná neschopnost mladých Spojených států bránit a prosazovat své zájmy a zásady v nepřátelském světě se v roce 1787 staly důleţitým motorem hnutí za větší moc ústřední vlády, které vyvrcholilo sepsáním a ratifikací americké ústavy. 12 Volné uspořádání vládní moci, vytvořené podle Článků Konfederace se ukázalo jako zcela nedostatečné pro zachování jednoty státu. Jiţ za války bylo velmi těţké zachovat jednotu a vybrat nutné prostředky. V době míru tyto problémy přerostly do nezvládnutelných rozměrů. Z důvodů popsaných jiţ výše docházelo v pohraničí ke konfliktům s britskými a španělskými silami. Jednotlivé státy odmítly poskytnout finanční prostředky pro armádu, která by se postavila Britům, jiţ ovládali pohraniční pevnosti či nadvládě Španělů nad Mississippi nebo bránila osadníky před útoky indiánů. Vláda nedokázala sehnat peníze pro loďstvo, které by chránilo vlastní obchodní lodě ve Středozemním moři a které se stávaly oběťmi berberských pirátů ve vodách dnešního Alţírska. Státy se ani nemohly dohodnout na společné politice odvetných opatření prosazovaných vůči britské vládě k omezení obchodu. Současně také státy odmítly plnit podmínky anglo americké mírové smlouvy. Některé státy například nechtěly vyrovnat pohledávky britských loajálních věřitelů a Britové vyuţili tuto neochotu jako důvod k odkladu staţení britských vojenských sil z území Spojených států. Všechny tyto nedostatky se navzájem posilovaly a to byl důvod úpadku vládní moci. 12 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

19 Kongres získával značnou část svých příjmů prodejem půdy na Západě. Bylo však těţké prodat půdu, která nemohla být chráněna federálními vojáky před útoky indiánů. Pokles prodeje půdy znamenal menší příjmy. Menší příjmy znamenaly méně vojáků. Méně vojáků znamenalo ještě menší ochranu a ještě menší prodej půdy. 13 Před rokem 1787 udrţoval Kongres armádu, která se skládala asi ze sedmi set muţů. Tato armáda měla působit po celé délce hranice, coţ bylo nemoţné. Hnutí za reformu vlády a posílení federálních pravomocí vyvolalo ve Spojených státech debatu mezi federalisty a antifederalisty, kteří se domnívali, ţe je moţné zemi posílit, aniţ by se výrazně zvýšila pravomoc federální vlády. Jednalo se o klíčové otázky výběru daní, organizace armády, lepší kontroly zahraničního obchodu a dodrţování mezinárodních smluv. Národní bezpečnost a problémy obchodu sjednotily nesourodé zájmy různých oblastí Spojených států. Obyvatelé západu podporovali silnější federální vládu, která by chránila expanzi západním směrem. Na severu ji podporovali pro zlepšení podmínek zámořského obchodu. Silná ústřední vláda měla silnou podporu překvapivě i na jihu. Paradoxem však je, ţe v dalších desetiletích se jiţanští otrokáři stávali nejtvrdšími odpůrci federální vlády, protoţe se obávali, ţe silná ústřední vláda ovládaná severem můţe napadnout institut otroctví. Ve Virginii ţijící James Medison se obával, ţe se bez větších pravomocí federální vlády stát rozpadne. V osmdesátých letech 18. století se mnoho jiţanských otrokářů obávalo útoku ze zahraničí a chtělo silnější federální vládu z důvodu obrany. Přední američtí nacionalisté a federalisté byli většinou lidé s vojenskými a mezinárodními zkušenostmi. George Washington, James Medison, John Jay a Alexander Hamilton, všichni tito zastánci silnější ústřední vlády dříve slouţili jako vojáci nebo diplomaté doma či v zahraničí, kde byla slabost Konfederace nejzřetelnější. Madison se také snaţil antifederalistické kritiky uklidňovat a vysvětlovat jim, ţe činnost národní vlády vţdy bude nejrozsáhlejší a nejdůleţitější v dobách války a ohroţení, činnost vlád jednotlivých států v dobách míru a bezpečí. 14 Nešlo jen o fyzickou bezpečnost a finanční ozdravění národa. Mnoho amerických předáků znepokojovala nejvíce malá úcta jiných států a národů vůči Spojeným státům. Španělé bez skrupulí uzavřeli Mississippi pro americkou plavbu, ve Středozemním moři berberští piráti beztrestně unášeli americké obchodní lodi a zotročovali jejich námořníky. Faktem bylo, ţe na dvorech evropských mocností byli američtí velvyslanci terčem posměchu 13 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

20 pro svou chudobu. Pro Američany, kteří měli vysoké mínění o své vlastní důleţitosti a věřili, ţe jejich revoluce otevřela novou éru dějin, byl tento nedostatek mezinárodního uznání velmi bolestný. Federalisté se snaţili změnit veřejné mínění při ratifikačních shromáţděních v různých státech a tvrdili, ţe Amerika bude slavná, bude-li ústava přijata, či opovrhovaná, bude-li odmítnuta. Washington si zoufal: Jaký to bude triumf pro zastánce despotismu, kdyţ vidí, ţe nejsme schopni vládnout sami sobě a ţe systémy zaloţené na rovnosti a svobodě jsou pouze myšlenkami, navíc nepravdivými. 15 Vůdcové stojící v čele amerického národa, si zcela jasně uvědomovali, ţe svět monarchií 18. století je nakloněn tomu, aby jejich republikánský experiment nevyšel. Spojenecká Francie, která ovšem byla monarchií, doufala, ţe Ústava Spojených států nebude přijata, aby mladá republika příliš neposílila, necítila se bezpečná a nebyla v důsledku toho schopna účinněji šířit své liberální učení, které bylo monarchiemi povaţováno za zhoubné. Obránci nové ústavy byli přesvědčeni, ţe má-li republikánská myšlenka v nepřátelském světě přeţít, musí být tento stát silný. I toto se mělo stát jednou z vůdčích myšlenek zahraniční politiky Spojených států: Silná Amerika bude dobrá pro celý svět. Silný stát, kterého chtěli dosáhnout, byl nezbytný nejen k obraně před právě hrozícím nebezpečím. Vedoucí představitelé Spojených států se také snaţili zabezpečit do budoucna, trvale otevřít cestu expanzi, pokroku a blahobytu, naplnit příslib velikosti a slávy a zajistit přeţití a šíření republikánské svobody. Zápas mezi nacionalismem a lokalismem vyhrával v amerických dějinách většinou nacionalismus a prvním velkým vítězstvím nacionalistů byla samotná federální ústava. 16 Byla to ústava, která umoţnila Spojeným státům zahájit usilovnou expanzionistickou zahraniční politiku, zcela podle přání jejích autorů Ekonomické důvody vedoucí ke vzniku Ústavy USA Nešlo však jen o národní hrdost, pocit sebeurčení nebo zahraniční politiku, ale hlavně o faktor nejdůleţitější a tím byla ekonomika. Podmínky a příčiny, které ovlivnily proces na jehoţ konci stojí přijetí Ústavy Spojených států a vznik federace, byly v prvé řadě ekonomické. V době uzavření Paříţské mírové smlouvy vykazovaly Spojené státy veliký 15 KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA KAGAN, Robert. Nebezpečný národ, zahraniční politika USA

21 válečný dluh a Kongres neměl pravomoc k získání financí na jeho umoření. Jednotlivé státy byly v plnění svých závazků liknavé, neboť závazky byly právně nevymahatelné. Nedostatek hotovosti způsobil, ţe ještě před mírovou smlouvou došlo v kontinentální armádě ke vzpouře. Důvodem bylo neplacení ţoldu vojákům. Zde se projevila síla George Washingtona, který vzpouru odvrátil svým emotivním projevem v Kongresu. Aby mohl být ţold vyplacen, došlo k emisi bankovek, které tímto ztratily hodnotu, a následně došlo k inflaci, která vedla aţ k povstání farmářů ve státě Massachussatts. Povstání posílilo politické pozice nacionalistů, kteří prosazovali silnější federální vládu, coţ vlastně vedlo k zahájení diskuze o přijetí nové ústavy. Nejen inflace, ale také stagnace obchodu jak vnitrostátního tak mezinárodního způsobily, ţe Kongres nedovedl zajistit jednotnost států v respektování mezinárodních smluv. Tato rozháranost vedla pak k odmítání okolních zemí uzavřít se Spojenými státy obchodní dohody Přijetí Ústavy USA Dne 25. května 1787 se sešlo Filadelfské shromáţdění, kde zasedli společně delegáti deseti států; nezúčastnil se Rhode Island a ze začátku New Hampshire. Toto zasedání bylo právně velmi důleţité. Mezi přítomnými byli např. George Washington, který byl zvolen předsedou, dále Benjamin Franklin, James Medison, Alexander Hamilton. Většina účastníků shromáţdění měla právní vzdělání. Během jednání bylo potřeba dospět k mnoha kompromisům v otázkách legislativy, exekutivy a orgánů, výkonem těchto mocí pověřených, zastupitelů v kongresu, pravomoci kongresu. Po zhruba čtyřech měsících jednání byla vyhotovena závěrečná verze Ústavy a 17. září 1787 byla podepsána 39 delegáty. Je nutné poznamenat, ţe někteří z významných otců zakladatelů nepřipojili svůj podpis pod finální verzi dokumentu. Teď jiţ byla potřeba jen ratifikace. Ústava byla předána zasedajícímu kongresu v New Yorku a ten se po několika dnech rozhodl, ţe ji postoupí státům k ratifikaci. K tomu, aby Ústava vstoupila v platnost, musela být ratifikována devíti státy, jak říká článek VII. Koncem roku 1787 byl uveden do pohybu ratifikační proces. Nejprve podepsalo několik menších států, které byly jistě spokojeny s tím, ţe jim bylo zajištěno rovné zastoupení v Senátu. Jako devátý stát ratifikoval Ústavu 21. června 1788 New Hampshire, a tím byla splněna podmínka vstupu v platnost. Nicméně svazek se mohl těţko obejít bez 21

22 největšího státu Virginie nebo bez New Yorku, který zaujímal svou velikosti a geografickou polohou klíčové místo. Patrick Henry se stal virginským mluvčím farmářů z hlubokého vnitrozemí, kteří se obávali moci nové vlády, avšak váhající delegáti byli získáni návrhem, ţe shromáţdění doporučí doplnit Ústavu Listinou práv. 25. června 1788 virginské shromáţdění Ústavu ratifikovalo. Hamilton a další newyorští federalisté odsouvali hlasování v naději, ţe události ve Virginii delegáty přesvědčí, ţe nové uspořádání vstoupí v platnost bez ohledu na postoj New Yorku. 26. července 1788 zvítězili dosud nejtěsnější většinou třiceti ku sedmadvaceti. Mimo zůstala uţ jen Severní Karolína a Rhode Island. Severní Karolína tvrdošíjně setrvávala v nečinnosti aţ do listopadu 1789 kdy byly dodatky obsahující Listinu práv skutečně předloţeny Kongresu. Rhode Island se drţel stranou i nadále a vzdal se aţ 29. května 1790 v hlasování s vůbec nejtěsnějším rozdílem dvou hlasů. 17 Konfederační kongres zahájil přípravu plánů pro řádné předání moci. 13. září 1788 byl za sídlo nové vlády vybrán New York. Zároveň byl určen termín voleb. Konfederační kongres vyřídil 10. října 1788 své poslední záleţitosti a jeho existence se stala historií. Pořadí ratifikace Ústavy jednotlivými státy bylo následující: Pořadí ratifikace Stát Datum ratifikace 1 Delaware 7. prosince Pensylvánie 17.prosince New Jersey 18. prosince Georgie 2. ledna Connecticut 9. ledna Massachusetts 7. února Maryland 28. dubna Jiţní Karolína 23. května New Hampshire 21. června Virginie 25. června New York 26. července Severní Karolína 21. listopadu Rhode Island 29. května 1790 Těchto třinácti zakládajících států ( původních kolonií ) symbolizuje třináct pruhů na vlajce Spojených států amerických. 17 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 22

23 3 Rozbor Ústavy Spojených států 3.1 Stručná charakteristika Ústavy Spojených států Ústava Spojených států je základním zákonem, jenţ popisuje strukturu a organizaci federální vlády a dělbu moci. Text ústavy je tvořen preambulí, sedmi články a během své platnosti byla doplněna 27 ústavními dodatky, kdy prvních 10 dodatků tvoří tzv. Bill of Rights, zaručující americkému lidu základní práva a svobody. České právo má podobný dokument v Listině základních práv a svobod. Ústava Spojených států je dosud nejstarší platnou tzv. rigidní neboli neměnnou ústavou, coţ jí dodává na obdivuhodnosti, kdyţ vezmeme v úvahu jakými změnami a vývojem za posledních dvě stě dvacet let svět prošel. Doba, ve které tento dokument vznikl, byla dobou monarchií a despocií a je téměř neuvěřitelné, ţe si původních třináct amerických kolonií dovedlo prosadit a zachovat způsob vlády své země, kde moc je dána do rukou lidu. Na konci 18. století se Spojené státy staly vlajkovou lodí dalších států usilujících o podobné vládní uskupení a svobodu lidu. Vzhledem k omezenému obsahu této bakalářské práce rozeberu podrobněji pouze některé články a dodatky Ústavy USA, o jiných se jen stručně zmíním. Při výběru rozebíraných dodatků upřednostním ty, které jsou podle mého názoru nejatraktivnější a v době svého vzniku poutaly největší pozornost. Dodatky Ústavy Spojených států týkající se otroctví, prohibice nebo volebního práva ţen si jistě zaslouţí podrobnější rozbor obsahu a souvislostí kolem jejich vzniku. 3.2 Analýza základních částí Ústavy Spojených států Preambule My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu, dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických Ústava Spojených států amerických, preambule 23

24 Uţ jen tato preambule musela v době vzniku Ústavy působit na vládce monarchií ať jiţ v Evropě, či jinde ve světě jako rudý šátek na býka. Pro obyčejné poddané hlavně v Evropě jako povzbuzení a vědomí, ţe pracovat jen pro královské dvory a jejich rozmařilý ţivot, nebude navţdy jediný úděl, a ţe kdesi za Velkou louţí vzniká nové společenství, kde si kaţdý jedinec můţe svobodně pracovat na svém štěstí a bohatství a nejen dřít na vrchnost. Na černé otroky a Indiány ovšem musela uţ jen preambule působit jako paradox Oddělení mocí ( Článek I. až III. ) První tři články Ústavy jsou zcela jistě nejdůleţitější částí tohoto dokumentu a popisují moc zákonodárnou, výkonnou a soudcovskou. Pokusím se popsat jednání a názory delegátů, kterým zabralo snad nejvíce času, aby došli ke shodě v uspořádání těchto tří mocí, na jejichţ koordinaci prakticky systém závisí. Různorodost názorů a přesvědčení delegátů byla umocněna jejich postavením a velikostí a geografickou polohou států, které jednotliví delegáti zastupovali. Trvalost a pruţnost dokumentu svědčí o výjimečných kvalitách muţů, kteří jej vytvořili, ovšem nalézt shodu nebylo vůbec jednoduché. K tomu několik pasáţí z Dějin USA. Thomas Jefferson, který byl dosud ve Francii v hodnosti vyslance, se později o ústavodárném shromáţdění zmiňoval jako o sněmu polobohů. Delegáti byli překvapivě mladí průměrný věk byl dvaačtyřicet let. Ale ještě překvapivější byla jejich zralost, odvaha a prozíravost. Jan dva z nich byli drobní farmáři. Většinou to byli plantáţníci, obchodníci, právníci, soudci, bankéři. Mnozí z nich byli velmi zběhlí v dějinách, právu a politické filozofii. Jedenadvacet z nich nosilo během války za nezávislost uniformu, sedm bylo státními guvernéry a většina působila v Kontinentálním kongresu. 19 George Washington, který se debat účastnil jen málo, zastával místo předsedajícího úředníka. Benjamin Franclin toho na místě také mnoho neřekl, ale jako jednaosmdesátiletý nejstarší delegát poskytoval bohatství zkušeností a zdravého rozumu. Nejschopnějším politickým teoretikem celé skupiny byl šestatřicetiletý James Medison, který byl na rozdíl od Washingtona a Franclina v debatách velmi aktivní. Plantáţník a otrokář George Mason byl autorem Virginské listiny práv, ale byl také známý tím, ţe trpěl podezřívavostí vůči všem 19 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 24

25 států. 21 Newjerseyský plán neboli plán malých států zachovával existující rovné zastoupení vládám. Další významní delegáti John Adams a Thomas Jefferson slouţili dlouho v zahraničí. V úmorném vedru trávili delegáti čtyři měsíce, během nichţ bojovali proti mouchám, vlhkosti a sobě. V diskusích utvářeli kompromisy, které jsou vtěleny v Ústavě. Rozdíly jejich politické filozofie se většinou pohybovaly v úzkých hranicích. V určitých základních věcech panovala obecná shoda: vláda odvozuje své pravomoci ze souhlasu lidu, avšak společnost musí být chráněna před diktaturou většiny, lid jako celek musí mít ve vládě hlas, ale je nutno zabezpečit ve vládě systém kontroly a rovnováhy, aby se zabránilo dominantnímu postavení jedné skupiny, silnější ústřední autorita je podmínečně nutná, avšak všechna moc můţe být zneuţita. Otcové zakladatelé doufali, ţe pomocí pečlivé vzájemné kontroly jednotlivých mocí se jim podaří vymyslet instituce, které budou udrţovat nevyhnutelnou hříšnost jednotlivců v určitých mezích a část z ní usměrní tak, aby přispívala k veřejnému prospěchu. Sestavit takovou vyváţenou vládu nebylo jednoduché, jak přiznal Washington, avšak on i další vytrvali a dokument, který vytvořili, byl mimořádný a zároveň nečekaný. 20 V debatách padlo několik návrhů a plánů, které se od sebe zásadně lišily, například skladbou Kongresu. Někteří delegáti prosazovali jednokomorový Kongres, jiní prosazovali Kongres sloţený ze dvou komor. Virginský plán poţadoval oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci a skutečně celonárodní vládu, jejíţ zákony by byly závazné jak pro jednotlivé občany, tak pro státy. Kongres měl být rozdělen do dvou komor. Dolní komora by byla volena lidovým hlasováním a horní komora lidmi z dolní komory, které by jmenovaly státní zákonodárné sbory. Podle tohoto plánu mohl kongres odmítnout státní zákony a sám definovat rozsah pravomocí svých i států v jednokomorovém Kongresu, avšak dával Kongresu pravomoc vybírat daně, regulovat obchod a jmenovat pluralitní výkonnou moc ( bez práva veta ) a Nejvyšší soud. 22 Dalším předmětem debat bylo, zda přidělovat zastoupení v Kongresu podle států nebo podle počtu obyvatelstva. Shromáţdění odhlasovalo, ţe bude usilovat o celonárodní vládu ve smyslu virginského návrhu. Ohledně pravomocí této vlády byly neshody pouze v detailech. Zkušenost s Články delegáty přesvědčila, ţe na rozdíl od Konfederace potřebuje výkonná ústřední vláda pravomoc vybírat daně, regulovat obchod, budovat armádu a válečné loďstvo 20 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 21 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 22 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 25

26 a vydávat zákony platné pro jednotlivé občany. Z osmdesátých let navíc vyplynulo poučení, ţe státy se musí v zájmu pořádku a jednoty vzdát určitých pravomocí: vydávat peníze, anulovat závazky, uzavírat smlouvy a vstupovat do války, vybírat poplatky a vývozní cla. 23 Neshody nevycházely jen z filozofie, ale dalo by se říci, ţe v mnohem větší míře ze zeměpisu. Tzv. Connecticutským kompromisem, který je také nazýván Velkým kompromisem, byl vyřešen spor týkající se zastoupení malých a velkých států v Kongresu. Menší státy získaly rovné zastoupení v Senátu, větší státy získaly proporční zastoupení podle počtu obyvatelstva ve Sněmovně reprezentantů. Další spor vycházející ze zeměpisu byl spor mezi jiţními a severními státy v otázce otroctví, ale tomuto problému věnuji jinou část této práce. Přestoţe detaily vládní struktury vyvolávaly neshody, zavdávaly daleko menší příčinu k obtíţím neţ základní sporné body, které proti sobě stavěly státy velké a malé, severní a jiţní. Existující státní ústavy, které jiţ rozdělovaly moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní, daly příklad, který posiloval rozhodnutí ústavodárného shromáţdění rozptýlit moc pomocí systému kontroly a rovnováhy. Někteří delegáti projevovali okázalé pohrdání jakoukoli demokratizací politického systému. Hamilton nazýval lid velkou bestií a Elbridge Gerry z Massachusetts ujišťoval, ţe většina národních problémů pramení z přílišné demokracie. Podobně Roger Sherman tvrdil, ţe lid by měl mít s vládou do činění co nejméně. Tyto elitářské názory byly uvedeny v soulad s ústavním smíšeným zákonodárným systémem, který uznával genia lidu, jak to charakterizoval George Mason, avšak přímou volbu lidu připouštěl jen v jedné komoře Kongresu. Lid měl být nejspjatější s dolní komorou, do které volil kaţdé dva roky. Horní komora neboli Senát, jehoţ členové byli voleni státními zákonodárnými sbory, byl od voličů v jistém smyslu vzdálen. Ohromující šestileté volební období izolovalo senátory od pomíjivých vrtochů veřejnosti, neboť v ţádném volebním roce nebyla volena většina senátních křesel. 24 Zřejmé rozpaky vyvolalo rozhodnutí, ţe hlavou moci výkonné bude jediná osoba. Někteří delegáti v čele s Georgem Masonem protestovali a tvrdili, ţe se tím vytváří základ monarchie. Do určité míry byly však tyto protesty oprávněné a pochopitelné., neboť prezident měl být skutečně téměř monarchistickou postavou. Ačkoli hlava moci výkonné měla být kaţdé čtyři roky volena, měla pravomoci, které v podstatě neměl ani britský král. Prezident byl vrchním velitelem ozbrojených sil, mohl vetovat zákony Kongresu, avšak prezidentské veto mohlo být přehlasováno dvoutřetinovou většinou v kaţdé z komor. Prezident odpovídal 23 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 24 TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických 26