Tlak Evropské unie nestačil, aby se dostatek vody přiřadil k základním lidským právům.

Transkript

1 Tlak Evropské unie nestačil, aby se dostatek vody přiřadil k základním lidským právům. V pásmu od severní Afriky po centrální Asii jsou šířením pouští ohroženy dvě miliardy lidí. Spolu s rozšiřováním pouští se rozšiřuje i zoufalý nedostatek vody. K ohroženým oblastem se přiřadil i celý jih Evropy. Kdo si myslí, že nás se to netýká, asi nemá informace. Problémy s vodou začínají být i v České republice. Studnaři by mohli vyprávět. Ještě v sedmdesátých letech narazili běžně na vodu v osmi metrech. V současnosti musejí kopat až do hloubky třiceti metrů, aby se objevila. Některé drobné říčky začaly v létě vysychat i v Čechách a na Moravě. Ubývá průběžných dešťů a přibývá prudkých a přívalových srážek, které země není schopna vsáknout. Deště stečou a skončí ve zregulovaných řekách, místo aby doplňovaly hladinu podzemní vody. Přívalové deště spíše přinášejí drobné zátopy a občas i velké povodně, které kontaminují studny a přispívají tak k dalšímu snížení dostupnosti nezávadných vodních zdrojů. Jih Evropy je na tom pochopitelně mnohem hůř. Celé oblasti středního Španělska jsou vylidněny. Vesnice-fantomy se škvaří v horkém slunci. Nikde ani živáčka. Krajina je pustá. Neexistuje zemědělství, nemohlo přežít s tak malými dávkami srážek, vlastně bez vody. Potoky jsou vyschlé. Zoufalým suchem trpí i Sicílie. Všechny státy na jihu našeho kontinentu pociťují velký nedostatek vody. Situaci ve Španělsku, Portugalsku a Itálii ještě zhoršuje rozvinutý cestovní ruch. Obrovské turistické komplexy, které v těchto zemích vyrostly, způsobily enormní nárůst spotřeby vody. Navíc doslova zabetonovaly pobřeží a ta trocha, co naprší, po betonu steče, místo aby se vsákla do země. Vzhledem k nízkým srážkám zvyšují zemědělci zavlažování polí. A obnovitelné zdroje nejsou nevyčerpatelné. Na jednoho Evropana připadá v současnosti spotřeba sto padesáti až dvou set litrů vody denně. Regulovat spotřebu už musí i Velká Británie. Hůře jsou na tom Severoameričané a Australané, kde vzrostla spotřeba na jednoho občana na tři sta litrů denně, což převyšuje kapacitu tamních obnovitelných zdrojů. Podzemní zásoby vody 1 / 5

2 v USA jsou spotřebovávány osmkrát rychleji, než jsou obnovovány. Na vině ovšem nejsou pouze obyvatelé. Největším viníkem je průmysl a zemědělskopotravinářský komplex, který celosvětově spotřebovává sedmdesát procent veškeré disponibilní vody. To vede k rozšíření procesu znečišťování vod a k celkové degradaci půdy následkem stále častějšího sucha. Pod tlakem veřejnosti se sice některé velké nadnárodní koncerny, jako je Nestlé, Unilever nebo Heineken, snaží zavádět řízenou spotřebu vody, to ale nestačí. K tomu, aby bylo dosaženo skutečně účinného snížení spotřeby, je třeba změnit kompletně výrobní technologie. Vždyť jenom na výrobu čipů se spotřebuje na celém světě osmnáct milionů litrů vody denně. Přitom bez počítačů si už nelze naši ekonomiku, ale ani každodenní život vůbec představit. Nejinak je na tom i intenzívní zemědělství. Spotřeba vody na produkci kilogramu hovězího masa je přibližně sto tisíc litrů, na kilogram brambor je to pět set litrů, na kilogram pšenice devět set litrů. Jenže jak roste životní úroveň, roste spotřeba potravin a tím i spotřeba vody. Pokud lidstvo toto nesmyslné plýtvání nezarazí, za padesát let budou podzemní vody prakticky zničeny. Pitné ani užitkové vody nebude dost na uspokojení základních potřeb společnosti. Jak dál? Vědci bijí na poplach už dlouho. Konečně to začalo docházet i politikům, zvláště v zemích, kde je situace více než vážná. Proto se již patnáct let každé tři roky schází Světové fórum vody, aby prodiskutovalo, jaká je situace. Letos se sešlo předposlední týden března v Istanbulu. Účast byla skutečně reprezentativní. Přijely skoro tři tisíce delegátů ze sto osmdesáti zemí, z toho několik desítek ministrů, státních tajemníků nebo náměstků. Organizovala ho Světová rada pro vodu (WWC) pod heslem Překlenout rozpory kvůli vodě. Na zahájení fóra přednesl předseda WWC Loic Fauchon velmi emotivní projev, v němž připomněl, že lidstvo je odpovědné za agresivní chování vůči vodním zdrojům i za změny klimatu. Zdůraznil, že není možné donekonečna zvyšovat poptávku po vodě. Upozornil, že už dnes dochází k boji o vodní zdroje; zatím pouze na lokální úrovni, s tím, jak se bude zmenšovat disponibilní množství sladké vody, mohou se tyto konflikty přenést i na mezistátní úroveň. Proto jedním z diskutovaných témat bylo i společné využívání vodních toků procházejících několika státy. 2 / 5

3 Ve světě se nachází dvě stě šedesát povodí řek ve sto čtyřiceti pěti státech. Většina z nich protéká nejméně dvěma z nich, v řadě případů několika, proto by bylo potřeba zřídit orgány pro společnou správu vodních toků s cílem vytvořit či posílit solidaritu, jež umožní snížit napětí nebo vyřešit spory v zemích společného povodí. Avšak ani tyto orgány často nejsou schopny spory vyřešit. Přestože existuje Dunajská komise, jejímiž členy jsou všechny státy, jimiž Dunaj protéká, nepodařilo se jí zabránit rozhodnutí československé vlády postavit vodní dílo Gabčíkovo, třebaže proti tomu vehementně protestovali Maďaři. Nakonec v závěrečném komuniké pátého Světového fóra o vodě nebylo o společném sdílení vodních toků ani slovo. Chtějte také po ministrech nebo jejich zástupcích ze stovky zemí, aby se shodli. Shodli se jen na jednom, že o tom v závěrečném komuniké nebudou mluvit. Ministři strávili nejvíce času diskusí o právu na vodu a hygienická zařízení. Delegace evropských zemí, vedená prvním náměstkem ministra pro životní prostředí Janem Dusíkem za předsedající zemi, se vehementně snažila prosadit do závěrečné deklarace formulaci, že právo na vodu a na hygienické zařízení je základním lidským právem. Podporu měli v rezoluci přijaté speciálně pro toto fórum Evropským parlamentem, neměli ale ohlas u ostatních delegátů, třebaže se k nim připojila řada zemí Latinské Ameriky a Afriky. Silnou diplomatickou ofenzívu vyvíjeli především Francouzi, podporováni Španěly, ale neuspěli ani oni. Proti byly hlavně Spojené státy, bez ohledu na nový směr, který i v životním prostředí zavádí prezident Obama. Nakonec se do závěrečné deklarace místo lidského práva dostala formulace, že je voda základní lidskou potřebou. Shoda panovala v tom, že je třeba prosadit úspory vody, zvláště v zemědělství, bojovat proti znečištění vod, zvýšit účinnost čistění odpadních vod a zlepšit přístup obyvatelstva k sanitárním zařízením. Deklarace také uznala vodu jako ekonomické zboží. To je veliké ideologické vítězství tvrdého lobbingu velkých nadnárodních firem, jehož prostřednictvím se jim otevírá cesta na trh s vodou. Deklarace, byť podepsaná spoustou ministrů, ovšem není právně závazná. Turecký ministr životního prostředí Veysel Eroglu v závěrečném slově pouze konstatoval, že poslouží jako výchozí podklad vládám. Evropská vize 3 / 5

4 Evropa ovšem nečekala na závěrečnou deklaraci Světového fóra o vodě. V Evropském partnerství vody se sdružily země EU, aby připravily vizi, jak čelit výzvám týkajícím se vody do roku Nazvali ji Vize o vodě pro Evropu. Jde hlavně o udržitelnou budoucnost vody. Všichni se shodují, že základem musí být spolupráce: mezi zeměmi a regiony, mezi státní správou a odvětvími, nakonec i mezi odvětvími. Je třeba také daleko více zvýšit informovanost lidí, aby pochopili, proč je nutno vodou šetřit. Evropští odborníci se shodli, že zatímco kvůli klimatickým změnám bude část Evropy sušší, což ovlivní jakost a dostupnost vody, některé části kontinentu budou naopak vlhčí, což ovlivní management vody a povodní. Zatím se všichni, jak politici, tak vědci, zaměřovali na zmírnění následků klimatických změn. Jenže evropští vodohospodáři si myslí, že to už nebude stačit, nutná bude spíše adaptace. Skandinávské země a Nizozemí už začaly připravovat nejen scénáře, ale i legislativní opatření a programy zaměřené na vymezení a přizpůsobení se rizikům klimatické změny. Zatím jsou to první kroky, ale mohou sloužit jako příklad pro vlády ostatních evropských zemí, kde se toho zatím moc nedělá. Více se musejí zapojit i vědci. Znalost spojovacích článků mezi vodou a energií není stále dostatečná. V budoucnu budou komplexní interakce mezi vodou, energií, zemědělstvím a klimatickou změnou stále důležitější, jak budou země rozhodovat o alternativních zdrojích energie včetně energie vodní. Nedostatek vody v Evropě představuje hrozbu nejen, co se týče dopadů na lidské zdraví, ale i hrozbu hospodářskou. V posledních letech si náklady na likvidaci následků sucha v Evropě vyžadovaly ročně částku kolem šesti bilionů eur. Proto si Evropa začala vytvářet výstražný systém pro monitorování jak sucha, tak nedostatku vody. Jednotlivé země budou také vypracovávat plány pro prioritní užívání vody. Vědci budou intenzívněji zkoumat čistotu odpadních vod, stopové koncentrace léků, hygienických prostředků a průmyslových chemikálií ve vodě. Musejí se zaměřit i na výzkum opětného užívání vody, na technologii karbonového neutrálního odsolování a zavádění integrované správy vodních zdrojů. Evropská spolupráce na vědecké úrovni může být i hnací silou pro další spolupráci na jiných úrovních, především v technologické oblasti. Evropa bude muset do roku 2030 kompletně zmodernizovat stárnoucí městské systémy a zároveň vybudovat technicky dokonalejší hygienické zařízení ve venkovských oblastech. Zdá se to neuvěřitelné, ale dvacet milionů evropských občanů, z valné většiny v jihovýchodní a východní Evropě, nemá ještě přístup k náležitým hygienickým systémům. To vše bude muset někdo zaplatit. Odborníci ovšem varují před enormním zvyšováním ceny vodného. Úspor lze dosáhnout větší pozorností struktuře nákladů u vodohospodářských zařízení i zlepšením technologií. Na druhé straně bude nutno spotřebu vody regulovat cenou. 4 / 5

5 Bolestné to bude pro Španěly a Iry, kteří zatím mají vodu zdarma. Služby související s využíváním a racionálním hospodařením s vodou by měly vést ke stanovení takové ceny vodního zdroje, která zamezí některým odvětvím, aby vodu nadměrně spotřebovávala, a umožní přitom investovat do údržby a zlepšování infrastruktur. Pro regulaci se vytvářejí různé scénáře. Nejlépe přijímaný model je takzvané blokové zpoplatnění. Množství vody nutné pro uspokojení základních potřeb by bylo dostupné za poměrně nízkou základní cenu. Nadstandardní spotřeba by pak byla zpoplatňována podstatně vyšší cenou. Evropa by se mohla jít učit k Japoncům, u nichž už existuje třístupňové blokové zpoplatnění a perfektně funguje. Celosvětová poptávka po vodě musí být udržena v únosných mezích. Evropa, Japonsko, Izrael si to už uvědomily. Pokud si to ovšem neuvědomí i ostatní státy, katastrofické scénáře se stanou skutečností. Doplatí na to naše děti a vnuci. S nimi celá planeta. 5 / 5