H. Závěr národního obrození

Transkript

1 H. Závěr národního obrození 1. Hlavní historické a kulturní mezník\y českého společenského vývoje let 19. století / 2. Karel Havlíček Borovský: Obrazy z Rus, Epigramy / 3. Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie / 4. Karel Jaromír Erben: Kytice / 5. Božena Němcová: Babička / 6. Jan Neruda: Knihy veršů Závěr či vrchol českého národního obrození se v literární oblasti ztotožňuje s počátky českého realismu, do nichž se ještě mísí pozdní romantismus. Realismus pronikal do české literatury velmi pozvolna. Dlouho totiž převládalo většinové mínění, že na uměleckou analýzu moderní české společnosti bude čas až poté, co bude úspěšně završen zápas za národní rovnoprávnost, jenž si (zdánlivě) žádal spíše romantizující ohlížení se do minulosti. Teprve rozvoj českého národa v oblasti ekonomické, technické, vzdělanostní apod. obrátil pozornost k novým evropským kulturním proudům. Na počátku české realistické literatury stojí dvě výjimečné osobnosti, Božena Němcová a Karel Havlíček Borovský. Jejich spisovatelská tvorba byla silně poznamenána účastí Čechů v evropské revoluční vlně a následným opětovným (a téměř úplným) utužením represivních poměrů v 50. letech. Na konci této dekády se ovšem zformovala a veřejně vystoupila nová, mladá generační skupina, soustředěná kolem svého almanachu Máj. Ač název i některé obsahové rysy sborníku odkazují na velkého romantika Máchu, jednalo se o generaci realistickou. Její vůdci začínající autoři Jan Neruda a Vítězslav Hálek ovšem pozvali ke spolupráci kromě několika svých vrstevníků i osobnosti proslulé již od 40. let. Májovci tedy ti mladší z nich naplnili svou tvorbou především léta 19. století. Zasloužili se o rozvoj české realistické prózy a o přiblížení české literatury současným euroamerickým trendům. Zahájili éru, v níž se česká realistická literatura dělila na realismus venkovský, městský a historický; hlavní etapa tohoto období však spadá až do doby, kdy české 1. Hlavní historické a kulturní mezníky českého společenského vývoje let 19. století 1-1 Doba předbřeznová; 1-2 Revoluce : Jaro národů; 1-3 Ve stínu oktrojírky; 1-4 Bachovský absolutismus; 1-5 Velký zlom; 1-6 Naděje 60. let; 1-7 Rakousko-uherský dualismus a české zklamání. 1-1 Doba předbřeznová Období mezi léty se v rakouských, ale zejména v českých dějinách označuje také jako doba předbřeznová, tedy doba před vypuknutím zdejší demokratické revoluce, jež začala v březnu 1848 a náležela do mohutné, takřka celoevropské revoluční vlny Celou tuto epochu můžeme pojmenovat také jako metternichovský absolutismus podle tehdy nevlivnější osobnosti nejen rakouské, ale i celé evropské kontinentální politiky, rakouského kancléře (nejvyššího císařova rádce) knížete Klemense Metternicha, jenž své mimořádné postavení upevnil v důsledku rakouské účasti na vítězství nad francouzským císařem Napoleonem I. V užším smyslu můžeme za počátek doby předbřeznové chápat rok 1835, kdy zemřel rakouský císař František I. a na trůn po něm nastoupil jeho syn Ferdinand I. Ten byl v důsledku příbuzenských sňatků svých bezprostředních předků zdravotně oslabený a neměl vlastnosti potřebné pro aktivní správu říše. Avšak již v r se dal v Praze symbolicky korunovat na českého krále (jako někteří jeho rodoví předchůdci) a jeho vstřícné, neformální chování mu získávalo popularitu u veřejnosti (Češi jej nazývali Ferdinandem Dobrotivým); přesto bylo obtížné se ubránit dojmu, že se habsburská vláda nad mnohonárodnostní monarchií ocitá v krizi.

2 Zato veřejný život diskriminovaných, neněmeckých národů Rakouské říše se mj. v podmínkách unaveně působící cenzury dále rozvíjel. České země se stávaly průmyslovým srdcem monarchie: na severní Moravě a v přilehlé části Slezska vznikly uhelné doly a železárny, v severních a severovýchodních Čechách textilky, v Plzni pivovar, do Prahy byla (1845) přivedena parní železnice, dopravu mezi Prahou a saskými Drážďany obstarával první český parník. Přírodovědec Jan Evangelista Purkyně ( ) se zařadil mezi světové průkopníky bádání o buňkách, historik František Palacký ( ) začal psát obsáhlé Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (první vědecké souborné dílo o české historii), slovenský jazykovědec usazený v Praze Pavel Josef Šafařík ( ; původně příjmením Šafárik) vydal kulturněhistorický mezinárodně ceněný spis Slovanské starožitnosti. Optimistické vyhlídky byly ovšem vinou špatné finanční a hospodářské politiky rakouské vlády vážně narušeny hospodářsku krizí, jež vypukla v polovině 40. let. Počátky realismu v českém umění bychom našli patrně v lidové tvorbě. Písně jako např. Ach, synku, synku, Andulko šafářova, Okolo Frýdku, Ten chlumecký zámek, U panského dvora náš Vitoušek orá a mnohé další sdělují pozoruhodně mnoho o životě na českém venkově. Ovšem počátky české umělé realistické tvorby jsou spojeny s autorem, který sice z vesnice pocházel, ale stal se celonárodně oblíbeným publicistou i aktivním spolutvůrcem českého politického osudu. Karel Havlíček Borovský ( ) se narodil v Borové (podle níž si posléze dal rozlišovací přízvisko) na Českomoravské vrchovině. Pocházel z rodiny venkovského kupce; rodina se přestěhovala do Německého Brodu (od r Havlíčkův Brod), kde Karel pak vystudoval gymnázium. Již od středoškolských let plánoval svou životní dráhu obrozeneckého aktivisty, a proto v Praze začal studovat na kněze v arcibiskupském semináři, ale byl odtamtud vyloučen, protože odmítal ultrakonzervativní a prorežimní atmosféru většinové kněžské praxe. Absolvoval rozsáhlé samostudium včetně jazyků a jeho další volbou se stalo učitelství: v letech žil v Moskvě jako vychovatel dětí slovansky orientovaného univerzitního profesora. Havlíčkovo počáteční okouzlení exotickým Ruskem bylo vystřídáno rozčarováním zejména z toho, jak se ruské tzv. elity otrocky přizpůsobují Západu a jak je Rusko zároveň tísněno tvrdým carským absolutismem. Havlíček během svého ruského pobytu napsal sérii postřehů o tamější zemi i životě v ní a posílal je do pražských českých časopisů, kde vycházely na pokračování pod názvem Obrazy z Rus ( ). Tento první český cestopis (tedy dílo z oblasti literatury faktu) je zároveň prvním realistickým textem v české literatuře. Po návratu do Čech se Havlíček stal novinářem po Krameriovi a vedle Tyla třetím vynikajícím moderním českým žurnalistou. Upozornil na sebe tvrdou kritikou Tylovy nové rozměrné povídky Poslední Čech: příběh stárnoucího vlasteneckého šlechtice, jenž se těžce vyrovnává s tím, jak jeho evropsky zcestovalý syn nechápe velikost dosavadního obrozeneckého úsilí, byl Havlíčkem označen jako neúnosně sentimentální (mladý kritik ovšem přehlédl, že tato knížka není pro Tyla typická). Havlíček se zapojil do debat v kruzích české intelektuální opozice, ale zároveň jako novinář si vypěstoval široce sdělný, lidový, ovšem nikoli podbízivý styl psaní, opírající se o nemalé kulturní znalosti a zároveň prodchnutý satirickým vtipem. Na této bázi Havlíček tvořil i početné epigramy, jimiž pokryl prakticky všechny stránky soudobého českého života. Ve stejné době vstoupila do české literatury další osobnost, tentokrát žena Božena Němcová ( ). Její babička z matčiny strany pocházela z východočeského městečka Dobrušky, ale jako manželka tkalce, který byl naverbován do pruské armády, žila mnoho let se svou početnou rodinou v pruské pevnosti Kladsko (dnes v Polsku). Když její manžel zemřel na následky bitevního zranění, vrátila se s dětmi do Čech a svou dceru Terezku poslala pracovat do Vídně. Terezka se tam jako servírka seznámila s panským kočím Johannem Panklem a brzy ještě před svatbou se jim narodila dcerka Barbora.

3 Karel Havlíček Borovský ( ): Obrazy z Rus ( ) Gulaňje ( ) Gulať znamená u Rusů nepracovat, veselit se, procházet se, vyhodit si z kopýtka atd. Avšak jsou Rusové v této své veselosti znamenitě originální, bystří, věru veselí. ( ) Jaký to tam povyk na ulici? Hej, čelavěk! volá domácí pán na sloužícího. Člověk jest slovo, kterým se vůbec v Rusích nazývá služebník, když ho nevědí neb nechtějí volat křticím jménem, a tak odňavše svým sloužícím skoro všechna lidská práva, zanechali jim pouhý titul člověka. Přiběhne tedy ten titulární člověk v krásném fraku, dobře uhlazen, který, jak ho tu vidíme, se vším stojí asi na 1200 rublů: Slyším! Co se stalo? Splašili se koně Nikolaje Nikolajeviče. Jak? Moje anglické koně? zvolá uleknut pan Nikolaj Nikolajevič. Nic se však nestalo, kočí je nepustil z rukou. Nu, sláva Bohu! Ale kočí se velmi potloukl, Vaše Prevoschoditělstvo! A darebák! Proč nedal pozor, žádný ho netloukl, tloukl se sám! Tyto tři čáry jsem postavil proto, aby každému čtenáři zůstalo trochu času povážit si, čím by byl v Rusích nejraději, pánem, kočím, nebo koněm? Já, smím-li tě prositi, Perune, ó, anglickým koněm! ( ) Přitom národní ruský samovár, který se v každé grupě co střediště, co penát nalézá, dodává všem radovánkám příjemný, rodinný ráz, který se bohužel vždy více a více tratí u všech vzdělaných národů. Jako nějaká kletba vzdělanosti, vybroušenosti mravů přichází nyní vůbec na Evropu zkáza neb ochladlost domácích rodinných svazků. Čím více se evropejské lidstvo v celosti, ve velikosti k sobě blíží, tím více se jednotlivci, rodiny od sebe vzdalují a odcizují. Jako veliké těleso, naše země, dle jisté theorie poznenáhlu vždy více chladne, tak i stydnou srdce vzdělanějšímu obecenstvu; jenom hlavy, rozumy se víc a více osvěcují, srdce však ledovatí. Duch manufakturní, fabriční, špekulantský pohlcuje všechnu krásu, dětinskost, nezkaženost, přítulnost dávných blažených časů. Všechno, i naše radovánky, dýše již tímto fabričním, mašinovým puchem Na východu Evropy, v Rusích a v Polsce panuje vždy ještě krásná, srdečná rodinnost. Svazky mezi rodičemi a dětmi, mezi příbuznými, mezi sluhou a pánem jsou tam ještě silnější, srdečnější, vzájemnější. Když mluvím o srdečných svazcích mezi sluhou a pánem, nemyslím zde ony ruské a polské pány, kteří všechnu na cestách po Evropě nabytou rafinovanost jenom k tomu mají, aby z ubohého, sobě poddaného lidu nemilosrdně jako z houby všechnu sílu vymačkali; ony škodné bídné tvory, jenž se jako hmyz z cizé šťávy živí Tohoto trochu obšírného vysvětlení bylo zapotřebí k důkazu, že může být rodinný, příjemný svazek mezi pánem a otrokem; ačkoli ale dobří lidé ve všech poměrech dobře spolu žíti mohou, jsem přec ostatně toho mínění, že jest lépe a čestněji pečovati sám o sebe než býti otrokem nejdobrotivějšího pána. ( ) Karel Havlíček Borovský, Vojna s hloupostí a zlobou, Praha 1981, s. 73, 76 77, Poznámky a vysvětlivky: grupa rus. skupina; penát v antice ochranný bůžek římského domu (zde zmíněn v přeneseném významu); samovár lépe samovar; typický ruský přístroj na vaření vody a na udržování vody ve varu (zejména pro přípravu čaje), často bývá v provedení umožňujícím umístění přímo na stole.

4 Karel Havlíček Borovský ( ): Epigramy Verba docent exempla trahunt Co sám nerad, nečiň jinému! žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho při tom za pačesy. Míru pšenice vyscal. Však to žádný div nebyl, Když ji sedlák dřív propil. Nové kacířství: Evě radil v ráji duch: Recipe jabko, budeš Bůh! Však to nebyl žádný jiný nežli doktor medicíny. Modlitba byrokratů V hlavě slámu, v srdci kámen dejž nám, Bože! Staň se! Amen! Rada hloupému Jankovi Po obědě, Janku, nesmíš, prála máti, oblizovat pysky, nýbrž utírati. Ale po hubičce, můj Janečku milej, třeba se oblízni, jen se neutírej! Indiferentský O stálost a věrnost nepadej v rozpaky. Miluj, holka, všechny a mne miluj taky. Dešť na všechny padá, slunce všechněm svítí, nechci tě, má milá, sám jediný míti. Mládencům a pannám Pokuď je móda v šose, v čepci, módníkům darmo kázat nechci. Však ono jich pak nechá módy dost, až bude v módě rozum, poctivost. X Se sedlákem div se stal, Profesor a taneční mistr Na nohy jen tento hledí a přec v ekvipáži sedí; onen budí vlohy duše, přece však jen pěšky kluše. X Řádný člověk, když je mlád, celý svět by předělal rád, když pak přijde do středních let, prostřední chce mít celý svět, a potom, když je již stár, chce mít na světě tichost már. Demokratský Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Bájka politická Ve Švejcarech v demokratském kraji, kde si na republikány hrají, sed si vedle orla vrabčík smělý dosti, začimčařiv cosi o rovnosti. Orel polknul vrabce místo naučení: že přec nikdy vrabec orlu roven není. Šlechtická krev Vidím mezi rolnictvem a měšťany knížata, jak si hrajou vždy na pány. V hlavě mají seno, slámu, k tomu ještě mnohou dámu.

5 X Lenoš a řvi, dají mzdu dví! Pracuj a kuš: hubu suš! X Napřed proč? A potom kroč. * * * Etymologický Odkud vzalo zkouším žáky jméno Rakous počátek? Od raků, neb oni taky chodí pořád nazpátek! Nápis na Pražském nádraží, vystavěném 1845 Co se divíš, bratře Čechu, jak enthusiasta? Připojili Prahu k Vídni železem i basta. Z historie literatury české Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti. Obrácený svět České slovesnosti osud pouta kuje: censura ji tiskne, tiskař censuruje. Zle, matičko, zle! Poctivému hrozí jenom hlad, zloději zas jenom šibenice; český literát má trampot více, jemu hrozí hlad i šibenice. Originálnost Monolog velkého muže před vynalezením nového pravopisu Není nad původnost! každý po ní touží, lidi choděj přes most, to já půjdu louží. Velmi mnohým českým básníkům Věčná vaše píseň: Jaká slast milovati českou vlast! Má-li však mít z vaší lásky zisku, nedávejte písně své do tisku. Zkažený krakowiak Karle, již těch hádek nech, povídala Fanka, buď si Slovan nebo Čech, jen když nejsi Hanka! Nejsi-li Slovan, nejsi Čech! Jsem-li Slovan, jsem-li Čech, co se na to ptáte? Jsem-li s vámi, proti vám, což tak o to dbáte? Zde můj pevný úmysl je vysloven: věčně vám chci býti ve všem neroven, a náleží-li jméno člověk vám, člověčenství milerád se odříkám. Politický Pomodli se, Čechu, k svatému Vojtěchu, by tě vzaly samostatné národy do cechu. Česká modlitba Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku, ať nám Bůh dá, co dal tobě, by náš jazyk nezhnil v hrobě! Jeszcze Polska niezginela A třeba nám odzpívali ej, všechno má svůj čas! A čím my jindy bývali, budem přec ještě zas! * * * Evangelium sophisticum Atheistou buď, toť víra jistá, Pán Bůh sám je také atheista. Demonstratio miraculorum Div-li, že pět chlebů, dvě rybice nasytily lidstva na tisíce: vždyť pak podnes ještě tyto divy tolik tisíc černých pánů živí.

6 Beata Virgo Maria Jesuitis Salutem Děkuji vám za to udatenství, jímž jste zastávali mé panenství; děkuji vám dvakrát, neb bych nebyla panenství zachovala, kdybych byla v letech mladých vaše moralisty čítávala. Meč a kalich Proč byly husitské rvačky? Rozhodnout se nimi mělo, má-li se jíst boží tělo s omáčkou neb bez omáčky. Toast Sláva slavným! Od všech budiž ctín farář v Miletíně! Nemá nad něj milejšího Hospodin ani hospodyně. Selský Farář dělá z chleba a vína pro duše selské tělo a krev: sedlák dělá tělem a krví pro tělo kněžské víno a chléb. Nový nápis, který bude 1848 vytesán nad posluchárnami theologické fakulty Nehřeš ústy ani sluchem, blahoslaveni jsou chudí duchem. X Bůh náš Otec pro chování deset nám dal přikázání: ale církev naše Máť zkrátila je v jedno: plať! * * * Na sebe Jehly, špičky, sochory a kůly ztesal, zkoval, zostřil, sebral kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel Borovský Havel. Karel Havlíček Borovský, Epigramy, Havlíčkův Brod 1949, s Poznámky a vysvětlivky: byrokrat úředník (zejména hanlivě); ekvipáž kočár tažený koňmi; enthusiasta nadšenec; Evangelium sophisticum sofistické evangelium (evangelia jsou biblické příběhy o Ježíši Kristu, zakladateli křesťanského náboženství; sofisté byli starořečtí učitelé filozofie, kteří vynikali neobvyklými způsoby řečnické argumentace); hubička polibek; indiferentní lhostejný; Jeszcze Polska niezginela polská národní hymna; krakowiak polský tanec; recipe lat. přijímej; toast proslov k přípitku; Verba docent exempla trahunt Slova učí, příklady táhnou (lat. přísloví).

7 Božena Němcová 1. část: Narození a cesta do Čech Barbořin otec Johann Pankl ( ) pracoval jako kočí u hraběte Karla Rudolfa von der Schulenburg. Ten byl čerstvě ženatý s atraktivní, chytrou a vzdělanou vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, jež patřila mezi nejvlivnější ženy v Rakousku a svůj východočeský zámek Ratibořice v uplynulých letech propůjčovala ke klíčovým jednáním protinapoleonské koalice. Terezii a Johannovi nestihli uzavřít sňatek před narozením dcery vzhledem k Johannovým pracovním povinnostem v souvislosti s odjezdem celého dvora manželů Schulenburgových do Ratibořic v prvních měsících r Tam mladá rodina Panklových dostala k bydlení chaloupku, jež bývala panským bělidlem prádla. 7. srpna 1820 měli Johann a Terezie svatbu v blízkém městečku České Skalici (Ratibořice jsou tvořeny jen zámkem, panským dvorem a malým shlukem stavení u řeky Úpy). Terezie pracovala jako panská pradlena, ale především na ní ležela tíha péče o rozrůstající se rodinu, protože manžel býval pracovně často mimo domov. V r se Karel Kašpar Novotný oženil a jeho matka Magdalena Novotná se přistěhovala do Ratibořic, aby pomáhala své dceři s vedením domácnosti i s výchovou dětí. Její pobyt hluboce ovlivnil především Barboru (Barunku), která jej po letech zpracovala v knize Babička. Magdalena Novotná jako venkovská žena, moudrá, silná a vyrovnaná i navzdory svému pohnutému osudu, představovala protipól své dcery, která hledala jistoty v blízkosti blyštivého zámeckého prostředí. Navíc si Terezie nenašla (na rozdíl od Johanna) vřelý vztah ke své nejstarší dceři, která jako nemanželské dítě připomínala její nepřipravený vstup do partnerského života. Pro Barunku bylo necelých pět let, jež společně se svými mladšími sourozenci v babiččině každodenní společnosti strávila, nejkrásnějším a nejdůležitějším obdobím celého jejího života. Božena Němcová 2. část: Od Betty k paní komisarce a) Léta s babičkou Babička Magdalena Novotná žila u své dcery na panském bělidle v Ratibořicích od r do r Její vnučka Barunka posléze toto období zachytila ve své knize Babička. Jako spisovatelka se podle svého autorského záměru od skutečnosti vícekrát odchýlila (nejen tím, že hlavní dějiště přenesla na Staré bělidlo u ratibořického mlýna), ale přesto můžeme určit (také na základě dochované pozdější Barunčiny korespondence), kde dílo věrně odráží skutečnost. Babička svým vnoučatům (a zejména Barunce, která z nich byla nejstarší) přiblížila zvyklosti českého venkovského života, včetně kontaktů s přírodou, láskyplné mezigenerační i sousedské sounáležitosti, upřímné religiozity (zbožnosti) a textů z české lidové slovesnosti. Barunčin život byl v téže době samozřejmě ovlivňován i školním vzděláváním: Barunka docházela do školy v České Skalici (její prostředí později také literárně zpracovala).

8 Avšak rozdílné názory na výchovu dětí i na způsob života vůbec vzdálily babičku Magdalenu od její dcery Terezie natolik, že se r Magdalena Novotná z panského bělidla odstěhovala přímo do ratibořického dvora ke své nejmladší dceři Johaně, která tam bydlela, jelikož sloužila na zámku, a která se také ač tehdy neprovdána záhy stala matkou. Jedním z důvodů rozchodu Magdaleny a Terezie však mohla být i skutečnost, že (asi r. 1830) vévodkyně Kateřina Zaháňská dala panské bělidlo zbořit, aby získala prostor pro vzápětí vybudovaný velký skleník, a rodinu Panklových přestěhovala do malého, tmavého, přízemního bytu v ratibořickém dvoře. b) Domácí studia V letech měla Barunka, která již odrostla obecné škole, domácího učitele. Vždy přes týden pobývala na zámku ve Chvalkovicích (západně od Ratibořic) v rodině tamějšího správce Augusta Hocha. Hoch byl německý panský úředník, velmi sečtělý. Barunka u Hochových pomáhala v domácnosti a za to ji Hoch vzdělával stejně jako své děti. Barunka se zde poprvé dostala ke kvalitním knihám a vypěstovala si tu celoživotní zálibu v literatuře. Ve Chvalkovicích (kde byla nazývána Betty) měla ovšem k dispozici knihy prakticky jen v němčině; přečetla tu především preromanticky laděná díla, která ji celoživotně ovlivnila v její vlastní literární tvorbě. Během Bettiných chvalkovických let odchází z Ratibořic i babička. Po celý zbytek života zůstává nablízku své dceři Johaně; na počátku 30. let se s ní stěhuje do své rodné Dobrušky a po několika letech do Vídně, kde Johana získala zaměstnání jako služebná. R asi jednasedmdesátiletá Magdalena Novotná ve Vídni umírá. c) Sňatek Když bylo půvabné a oduševnělé Betty necelých čtrnáct let, musela domácí vyučování u Hochových opustit a vrátit se do Ratibořic (odkud se ovšem do Chvalkovic občas nakrátko vracela). V Ratibořicích se stala účastnicí nekonečných zábav panské mládeže a objektem zájmu mnoha mladých mužů. Matka Terezie, připomínajíc si vlastní zkušenost s předmanželským narozením dítěte, to sledovala s nelibostí a rozhodla se zařídit pro svou dceru co nejčasnější sňatek. Rázná matka vyhlédla své tehdy sedmnáctileté dceři Betty jako ženicha dvaatřicetiletého příslušníka finanční (celní) stráže Josefa Němce. Němec pocházel z východočeského Nového Bydžova. Studoval v Praze na gymnasiu, kde byl žákem významného jazykovědce Josefa Jungmanna, a pod jeho vlivem se stal důsledným zastáncem české národní kultury, která byla v tehdejší germanizované Rakouské říši všestranně diskriminována. Josef Němec byl tedy z hlediska rakouských úřadů politicky nespolehlivý, ale protože vynikal energičností, zodpovědností a neúplatností, a měl za sebou léta vojenské služby, mohl u finanční stráže udělat kariéru, tím spíše, že v této profesi musel pobývat především v pohraničí, kde měl málo příležitostí k veřejnému šíření svých názorů. Betty Panklová se svatbou nesouhlasila, ale proti matčinu názoru se neprosadila a byla s Josefem Němcem oddána 12. září 1837 v České Skalici. Prvním bydlištěm novomanželů se stal nedaleký Červený Kostelec, kde Josef Němec jako úředník finanční stráže působil.

9 Božena Němcová 3. část: V předbřeznové době a) Stěhování po Čechách Život s Josefem Němcem přinášel mladé manželce Barboře rozporuplné zkušenosti. Přínosem byla skutečnost, že díky Josefovi se Barbora seznámila s obrysy českých obrozeneckých zápasů té doby. Tehdejší epocha českých dějin (od konce 18. století do 2. poloviny 19. století) se dnes označuje jako národní obrození: jednalo se o všestranné, kulturně-politické hnutí směřující k emancipaci (zrovnoprávnění) českého národa sužovaného germanizací a občanskou nesvobodou v rámci Rakouské říše. Obrozenečtí aktivisté se označovali jako vlastenci. České vlastenectví v době národního obrození mělo dvě podoby: zemskou (k českému úsilí se hlásili i někteří představitelé německy mluvící menšiny v Českých zemích) a jazykově českou (čeština souvisela s drtivou většinou českých kulturních projevů). Vývoj směřoval k revoluci, která posléze vypukla (jako součást evropské revoluční vlny) v březnu 1848 a trvala do jara 1849: proto se léta, která jí bezprostředně předcházela, často označují jako doba předbřeznová. Záporně působil výrazný povahový nesoulad mezi manželi Němcovými: Josef byl člověk vojáckého založení, ve sporech prudký a neovladatelný, navíc roztrpčený pomalým profesním postupem a častým služebním překládáním z místa na místo kvůli různým konfliktům. Barbora byla zklamána necitlivým vytržením ze života dospívající dívky, náladovostí svého muže a obtížemi častého stěhování. Navíc ji vyčerpávala rychle za sebou jdoucí těhotenství, která v příliš mladém věku podstoupila. Soužití Josefa a Barbory se neobešlo bez hádek i jiných sporů. Z existenčních důvodů museli tedy manželé Němcovi v rychlém sledu vystřídat řadu bydlišť: Červený Kostelec , Josefov (dnes součást východočeské Jaroměře) (zde se jim narodilo první dítě syn Hynek, ), Litomyšl (syn Karel ), Polná u Jihlavy (dcera Theodora ) a konečně jako splnění jejich přání Praha, do níž se přistěhovali r (syn Jaroslav ). b) Předbřeznová Praha V Praze se manželé Němcovi, ale zejména Barbora, stali součástí obrozenecké společnosti a seznámili se tu s řadou významných českých vzdělanců (z nichž mnozí později zasáhli i do politického vývoje Českých zemí). Byli to zejména: historik František Palacký ( ), právníci Josef Frič ( ) a František Ladislav Rieger ( ; Palackého zeť), jazykovědec Josef Jungmann ( ), přírodovědec Jan Evangelista Purkyně ( ), folklorista, básník a překladatel František Ladislav Čelakovský ( ), dramatik, prozaik a novinář Josef Kajetán Tyl ( ), novinář a katolický kněz František Matouš Klácel ( ), folklorista, básník a historik Karel Jaromír Erben ( ), básník a literární historik Václav Bolemír Nebeský ( ), začínající novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský ( ), studující Fričův syn Josef Václav ( ) aj. Členové této společnosti bývali v kontaktech prostřednictvím tehdy obvyklých příležitostí. Kromě rozsáhlé korespondence to byly především salony: kulturně diskusní setkávání v salonech (velkých, reprezentativních místnostech pro přijímání hostů v bytech zámožných měšťanů). Vrcholnými akcemi české obrozenecké společnosti v Praze pak byly plesy v sále restaurace na vltavském ostrově Žofín, která se stala centrem společenského života pražských Čechů (ostrov

10 vznikl na konci 18. století rozšířením a zpevněním říční naplaveniny a r byl pojmenován na počest rakouské arcivévodkyně Žofie, matky následníka rakouského trůnu, Františka Josefa I.). Barbora Němcová uchvátila českou, romanticky naladěnou společnost v Praze svým fyzickým půvabem i krásou ducha. S obrozeneckým hnutím i jeho budoucími možnostmi ji hlouběji seznamoval především Václav Bolemír Nebeský, který se stal prvním z mužů, s nimiž Němcová sdílela intelektuální i umělecké zájmy spíše než se svým manželem. Němcová snadno podlehla výzvám přátel, aby se sama pustila do literární tvorby. Tehdy také začala používat křestní jméno Božena, protože jí více vyhovovalo svým ryze českým původem. V obrozenecké společnosti, která byla v drtivé většině maskulinní, získala postavení vpravdě ideální ženy-literátky. Božena Němcová nejprve zkoušela psát básně, ale brzy tento žánr opustila, protože dobře poznala, že k němu nemá výrazné vlohy. Jako matka čtyř dětí se pustila do sbírání lidových pohádek: začala je odposlouchávat od lidí, kteří se přestěhovávali do Prahy z venkova. Pohádky upravovala výraznou beletrizací, přesto dokázala poměrně rychle sepsat 7 svazků tohoto oblíbeného žánru lidové slovesnosti (soubor v pozdějších letech ještě rozšířila). V r Božena Němcová s dětmi prožila krásné léto v Ratibořicích. Bydlela tehdy na Starém bělidle u mlýna: po letech právě sem umístila hlavní dějiště knihy Babička. Božena Němcová 4. část: Revoluční dny V r byl Josef Němec povýšen do hodnosti komisaře finanční stráže, což však s sebou přineslo služební přeložení do Domažlic na západočeském Chodsku. Jednalo se o folklorně bohatý, výrazný region, jeden z mála v Českých zemích, kde české (nikoli německé) osídlení sahalo až k hranici. Božena Němcová zde načerpala velmi mnoho podnětů pro literární tvorbu: nešlo jen o lidovou slovesnost, ale také o povídky blízké literárnímu směru realismu, k jejichž psaní se obrátila v následujících letech. Na začátku roku 1848 vypukla v Evropě revoluční vlna, která v březnu dorazila také do Vídně a do Prahy. Cílem revoluce byla větší svoboda pro neurozené (nešlechtické) obyvatelstvo Evropy. Ty národy, které žily pod mnohostranným (kulturním, politickým, ekonomickým) útlakem vládnoucích rodů (dynastií) z národů jiných, žádaly také národní rovnoprávnost. Mnoho lidového odporu se zvedlo proti rakouské dynastii Habsburků (již tehdy představoval císař Ferdinand I.), která v rámci své Rakouské říše vládla tvrdou rukou Čechům, Maďarům, Slovákům, Polákům, Slovincům, Chorvatům aj.), ale proti jejíž nedemokratické politice se nyní vzbouřili i Rakušané a obyvatelé států v Německu, kam habsburský vliv nepřímo též sahal. Česká revoluce byla soustředěna především do Prahy, kde se mezi jejími vůdci ocitlo mnoho z již zmíněných obrozenců. Revoluční shromáždění v pražských Svatováclavských lázních sestavilo petici k císaři žádající dodržování obecných lidských práv, rovnoprávnost pro Čechy v rámci Rakouské říše a zrušení feudalismu. Císař Ferdinand jmenoval vůbec první rakouskou vládu a nespokojencům v říši slíbil reformní nápravu, puzen obavami z postupu revoluce v mnoha zemích. Manželé Němcovi na Chodsku (to tam již bydleli ve Všerubech těsně u hranic), podobně jako mnoho jiných aktivistů po celém českém venkově, účinně šířili mezi obyvatelstvem zprávy o revolučních událostech a v bezpočtu diskusí objasňovali jejich smysl. Na začátku června se v Praze konal Slovanský sjezd (jednal na Žofíně), jehož se zúčastnili zástupci slovanských národů habsburské monarchie, aby se tu dohodli o společném postupu (takovému programu se začalo říkat austroslavismus). Prahu však obklíčila rakouská armáda, vedená vojenským velitelem v Čechách, rakouským knížetem Alfredem von Windischgrätz. Ve městě vypukly davové protestní nepokoje, během nichž byla zastřelena Windischgrätzova manželka Eleonore. Rakouské vojsko zaútočilo na Pražany, kteří se však téměř týden bránili na

11 barikádách. Na pomoc Praze vyráželi dobrovolníci z různých částí Čech, byť šance dostat se do obleženého města byla nepatrná. Mezi těmito odvážlivci byla i Božena Němcová, která v přestrojení za chodskou selku oklamala rakouské stráže a s vltavskými lodníky pronikla do Prahy, aby tu podpořila své přátele. Po kapitulaci města se vrátila domů k rodině. Česká revoluce 1848 tedy skončila neúspěchem. Jedinou výraznou změnou, jíž revoluční lid Rakouské říše tehdy dosáhl, bylo zrušení feudalismu, vyhlášené císařem Ferdinandem v září Božena Němcová 5. část: Čas psaných příběhů Společenský vývoj po násilném potlačení revoluce sledovali manželé Němcovi již z polabského Nymburka, kam byl Josef ještě v létě 1848 vstřícně přeložen z drsného pohraničí a odkud bylo blízko do Prahy. Božena překonala stesk po lesnatých horách i jejich lidu a soustředila se na publicistickou tvorbu. Zařadila se do skupiny intelektuálů, kteří věnovali velkou pozornost příčinám českého revolučního neúspěchu. Zaměřili se na skutečnost, že revoluční síly v Českých zemích byly na jaře 1848 osudově málo početné: stranou byl ponechán venkov a naprosto nebyl využit potenciál ženské poloviny národa. Souhrnně řečeno, Češi byli neúspěšnými revolucionáři, protože nebyli dost dobrými občany. Božena Němcová zahájila své úsilí o nápravu v tomto směru článkem Hospodyně, na slovíčko, jímž se v listopadu 1848 obrátila na české ženy a vyzvala je, aby se zapojily do veřejného úsilí za občanskou rovnost i sociální spravedlnost, přičemž neváhala se vysmát okázalému, ale myšlenkově prázdnému vlastenčení měšťanských paniček. Mezi novinami, které jí nabídly svůj prostor k publikování, vynikaly Národní noviny, které od dubna 1848 vydával Karel Havlíček a které sehrály roli názorové a osvětové platformy revoluce. V Nymburce Němcovi nakrátko zapadli do tamější měšťanské společnosti, ale brzy se s ní rozkmotřili: veřejně protestovali proti začlenění výuky v němčině do tamější obecné školy. V prosinci 1848 císař Ferdinand I. abdikoval z trůnu ve prospěch osmnáctiletého synovce Františka Josefa I. Nejvlivnějším členem rakouské (říšské) vlády se stal ministr spravedlnosti a pak vnitra Alexander Bach. Především jeho působením byl během let nastolen v Rakouské říši neoabsolutismus (absolutismus bez feudalismu; fakticky policejní stát s tvrdou cenzurou a se sledováním i existenčními postihy podezřelých osob; nazýván též Bachův/bachovský absolutismus). Počátkem tohoto represivního období se stala likvidace Havlíčkovy veřejné činnosti. Národní noviny byly zakázány (1850) a Havlíček se za svou autorskou a redakční činnost ocitl dvakrát před soudem: v r v Praze a r v Kutné Hoře. Porota jej však pokaždé osvobodila, a tak Alexandr Bach sáhl (bez soudního rozhodnutí) k policejnímu deportování Havlíčka do alpského Brixenu (dnes Bressanone v severní Itálii). Havlíček tam musel zůstat ve vyhnanství, zcela bez kontaktů s českou veřejností.

12 Manželé Němcovi vstoupili do tohoto období sporem v Nymburce. Veřejně vystoupili proti snaze některých tamějších katolických kněží šířit zprávy o údajném zjevení Panny Marie v nedaleké vsi Mcely, a odvádět tak pozornost veřejnosti od aktuálního politického vývoje v zemi. Josef Němce pak byl r přeložen za trest na podřadné služební místo do Liberce, v téměř zcela německém kraji. Božena musela své děti učit sama, protože v Liberci nebyla česká škola, slábly kontakty s obrozeneckou Prahou: tyto styky jim zprostředkovával mj. Petr Mužák, mladý středoškolský profesor z Prahy, který se na prázdniny vracíval na Liberecko do své rodné vsi Světlá pod Ještědem v enklávě českého osídlení uprostřed jinak německé oblasti. V r zemřel Boženin otec Johann Pankl. Josef Němec z existenčních důvodů přijal od r místo finančního komisaře v severomaďarském Miskolci v Uhrách a vzápětí byl povýšen na vrchního komisaře v Balassagyarmatu přímo u maďarsko-slovenských hranic. Božena Němcová se s dětmi přestěhovala do Prahy. Manželství na dálku zprvu fungovalo, využívajíc výhod tehdy nové železniční dopravy. Božena jezdila (také s dětmi) vždy v létě za Josefem do Uher a Josef se vracíval za rodinou v zimě. Svých cest do Uher využívala Božena k návštěvám Slovenska: seznámila se tu s některými významnými literáty (zejména s básníkem Samo Chalupkou) a pustila se do sbírání slovenských pohádek a pověstí. Němcův plat však na rozdvojenou domácnost ani na cesty nestačil. Božena se rozhodla, že se bude živit literární prací, ovšem spisovatelské honoráře byly v tehdejší (předmediální) době nízké, takže byla nucena žít velmi skromně (často ve skutečné chudobě) a nevyhnula se dluhům. Boženu navíc vyčerpávaly stále častější zdravotní problémy, způsobené namáhavým životem i v předchozích letech. Mnoho energie ovšem věnovala osvětové práci mezi ženami. Jako publicistka si vytvořila nový okruh přátel: byla charismatickou osobností a i ve společenském styku výtečnou, bezprostřední vypravěčkou. Stala se velkým vzorem pro začínající autorky: v první řadě pro sestry Johannu a Sofii Rottovy, jejichž domácím učitelem byl Petr Mužák, jenž je s Němcovou seznámil (s Johannou se r oženil a ona začala psát pod uměleckým pseudonymem Karolina Světlá). Němcová se stala idolem mnoha začínajících spisovatelů stejného nebo mladšího věku: s několika z nich se postupně velmi sblížila (také intimně), avšak narážela u nich na nepochopení ženy v roli samostatné, tvůrčí a veřejně činné osobnosti.

13 Karel Havlíček Borovský ( ): Tyrolské elegie (napsáno r v Brixenu, vydáno časopisecky r v Českých zemích; knižních vydání bylo jen do r čtyřicet. I. Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak; jak pak se ti Brixen líbí? Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat, bych s tebou jen chvilinku moh diškurýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku! toť znáš podle křiku; neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. II. Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty Vídenské pány ze sna burcoval. By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půlnoci když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle. Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom kommisse. Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá. Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: Odpusť, slavná císařská kommisse, že jsem v košili! Ale Džok, můj černý buldog, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý on je Angličan. Málem by byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný ouřad zpod postele uďál: Vrr, haf, haf! Hodil jsem mu tam pod postel říšský zákonník, dobře že jsem měl ten moudrý nápad, již ani nekvík. III. Občan zvyklý na pořádek bylo to v prosinci přede vším jsem si obul punčochy v slavné assistenci. Pak jsem teprv četl psaní však ho tuhle mám rozumíš-li ouřední němčině, přečti si ho sám.

14 Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří. Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví! Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí. IV. Což je dělat? Že pak musím hloupý zvyk ten mít, že nemohu žandarmům s flintami pranic odepřít! Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, až se zbudí, třeba s námi jet. Pravil mi, že nemám s sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat. ( ) V. Ó, měsíčku, však ty ženské dobře znáš a víš, jaký s nimi člověk na tom světě často mívá kříž! Také s mnohého loučení tajným svědkem byl, ty znáš líp než každý novelista hořkost těchto chvil. Matka, žena, sestra, dcerka malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči: hořká chvilinka! Já jsem sice starý kozák, v půtkách tužený: tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený. Vtisknul jsem však poděbradku silně do čela, aby se těm policajtům slza nezablyštěla. Neb ti všickni blíže dveří posud stáli stráž, aby měla tato smutná scéna císařskou stafáž. VI. Trubka břeští, kola hrčí, jedem k Jihlavi; vzadu, abysme nic neztratili, klušou žandarmi. Ten Borovský kostelíček stojí na vršku, skrze lesy smutně na mne hleděl: Jsi to, můj hošku? ( ) VII. Když jsme jeli přes Jihlavu, měl jsem Špilberk v mysli, za Lincem zas myšlénky na Kufstein z hlavy mi nevyšly. Teprva když jsme nechali Kufstein vpravo stát, začla se mi alpejská krajina příjemnější zdát. Hloupá jízda, milý brachu, když se neví kam: veselé ty trubky postilionů jsou jen bídný klam. Všude kolomaz a všude přepřahovali: kdybyste radš ve Vídni přepřáhli a namazali!

15 Telegraf je přece jenom hezký vynález! Ten před námi všude, než jsme přišli, ohlášení nes. By nám mohla policie, starostlivá máti, všude, dříve než tam přijedeme, kamna rozehřáti. Nesmím ale zapomenout Budějovice, tam Dedera koupil Mělnického čtyry láhvice. ( ) Mělnické jsem dávno dopil, piju Vlaské zas; ale zdá se, že je v obou stejný nepokojný kvas. VIII. Teď, měsíčku, nechme elegie a přejděme v heroický tón; nebo co ti teď chci vypravovat, to byl čertův shon. Cesta z Reichenhallu do Waidringu, ty ji musíš taky dobře znát, ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat. Hory, skály ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: Drž koně! prázdný je kozlík. Kočár praští a koně ve větru, již je ďábel horem pádem nese, a postilion někde tam za kopcem do dýmky si křeše. Dolů jako s věže, cesta plytká, vůz jak šipka klouže hý a hat, snad má chuť nás někde do propasti internýrovat? Och, to byla pro mne chutná chvilka! Neboť neznám žádnou větší slast, nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást! Napadnul mi jsemť já čtenář bible o Jonáši smutný příběh ten, jak jej z loďky k utišení bouře vyhodili ven. Metejme los! pravím, mezi námi musí někdo velký hříšník být, a ten k usmíření nebes musí z vozu vyskočit. Jen to vyřknu, ejhle, policajti ani svědomí nezpytovali, a kajicně vyrazivše dvířka, z vozu vyskákali. Ach, ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delikventem samým kluše ekvipáž! Ach, ty vládo, převrácená vládo! Národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš! Bez kočího, bez opratí, po tmě, u silnice propast místo škarpy: tak jsem cválal sám a sám v kočáře jako vítr s Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se já mám bát, občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj než cár ruský přijel k poště v dobrém rozmaru. Tam jsem zatím mustr delikventů! bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky.

16 Já spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Waidringu zlou: mazali si spiritusem záda, nosy arnikou. Tu je konec této epopeje, k níž jsem nepřibásnil ani chlup, všechno ti dosvědčí ve Waidringu postmistr Dahlrupp. IX. Přijeli jsme do Brixenu beze vší turbací, krajská vláda dala Dederovi na mne kvitancí. Místo mne ten kus papíru vrátili do Čech, mne zde černý, dvojhlavatý orel drží v klepetech. Krajskou vládu, podkrajského, žandarmerii, ty mi dali za anděly strážce v té Siberii. Karel Havlíček Borovský, Básně, Praha 2006, s Karel Havlíček Borovský, Básně a epigramy, Havlíčkův Brod 2007, s Karel Havlíček Borovský, Vojna s hloupostí a zlobou, Praha 1981, s , Karel Havlíček Borovský, Životní dílo, Praha b. d. (asi 40. léta 20. století), s Poznámky a vysvětlivky: arnika horská bylina se žlutými květy, z nichž se připravuje tinktura tradičně ceněná jako lék, mimo jiné na pohmožděniny; černý, dvojhlavatý orel erbovní figura Habsburků, a tedy i tehdejší Rakouské říše; Dedera pražský policejní komisař (české národnosti), velitel eskorty vezoucí Havlíčka do Brixenu; delikvent provinilec; diškurýrovat diskutovat; elegie žalozpěv; epopej epos (zde ovšem míněno s nadsázkou); habeas corpus (lat. měj si tělo) druh zákona (původně anglického), který brání policejní zvůli při zatýkání (stanovuje, že nikdo nesmí být vězněn bez rozhodnutí soudu); heroický hrdinský; internýrovat lépe internovat = přinutit někoho k pobytu na přikázaném izolovaném místě, zpravidla z politických apod. důvodů; kozák příslušník elitního ruského vojska hájícího jižní hranice Ruska; krágl krk (z něm.); Kufstein město v rakouské spolkové zemi Tyrolsku, vyniká mohutnou pevností, která sloužila jako vězení; kvitance písemné (často úřední) potvrzení o přijetí; Mělnické víno ze známé středočeské vinařské oblasti; mustr vzor; oktrojírka druhá (vnucená) rakouská ústava (1849), kterou vydal císař František Josef I., aby zlikvidovala drtivou většinu revolučních vymožeností z předchozího roku (včetně snahy po ústavě vydané demokraticky zvoleným parlamentem); ordonanc v rakouské armádě výraz pro předávání rozkazů; poděbradka čepice oblíbená mezi některými aktivními českými revolucionáři z r. 1848; postilion zřízenec v poštovním voze; pozoun druh plechového dechového hudebního nástroje, s mohutným, slavnostním zvukem; resignace přijetí osudu; Siberie Sibiř (rozsáhlá oblast zaujímající východní část Ruska a vyznačující se divokou přírodou i drsným, chladným podnebím); spiritus líh; stafáž ozdoba v pozadí; Špilberk pevnostní hrad nad Brnem; v 1. polovině 19. století proslul jako kruté vězení pro revolucionáře mnoha národností; treu und bieder něm. věrný a poctivý; narážka na známou rakouskou píseň Lenz und Turnen, kde se zpívá: Wir ringen treu und bieder für Gott und Vaterland (Bojujeme věrně a poctivě za Boha a vlast); turbace zmatek, neklid; Vlaské lépe Vlašské = italské (název prošel složitým vývojem od jména starověkého keltského kmene Volků); zmínka o nepokojném kvasu naráží na setrvalý odpor tehdejší italské veřejnosti vůči Habsburkům; žandarm četník (příslušník četnictva vojensky organizovaného strážního sboru na venkově; obdoba městského policisty); život zde břicho.

17 Karel Jaromír Erben ( Miletín /východní Čechy/ Praha) Český folklorista a spisovatel. Karel Jaromír Erben pocházel z jazykově ryze českého, polohou však odlehlého kraje, v němž se udržovaly starobylé podoby lidové slovesnosti. Erbenův otec byl venkovský švec, sadař a písmák (amatérský, kronikářsky zaměřený a zpravidla protestantsky orientovaný venkovský literát v předobrozeneckých časech). Erben vystudoval gymnasium (v Hradci Králové a v Praze) a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě. V době pražských studií patřil do studentského kroužku kolem Karla Hynka Máchy. V osobním životě si Erben s sebou nesl jako rodinnou zátěž slabou tělesnou konstituci a nepevné zdraví, povahou byl introvert. Za studentských let hrával se svými vrstevníky ochotnické divadlo, konkrétně v obci Žebrák na Berounsku (známé malebnou hradní zříceninou). Zde se r zamiloval do sedmnáctileté Barbory Mečířové: sňatek však z důvodů existenční nejistoty odkládali a vzali se až r. 1842, tedy 5 let poté, co Erben dostudoval. Karel a Barbora měli 3 dcery a synka, ten však záhy zemřel. Erben krátce pracoval jako soudní úředník a pak řadu let působil jako zaměstnanec Královské české společnosti nauk a Českého muzea: podnikal mnoho studijních cest po venkovských archivech. Studiem tamějších materiálů si pro svou vlastní literární práci osvojil esteticky náročný a poněkud archaizující styl objektivního vypravěčství. Erben se zároveň zaměřil na sbírání lidové slovesnosti. V poezii odmítl ohlasovou metodu, kterou používal František Ladislav Čelakovský; namísto volných parafrází a folklorem jen inspirovaných umělých básní stavěl Erben metodu přesného záznamu zpívaného či vyprávěného textu. V duchu romantismu vycházel z toho, že z nynější populární u pohádek vlastně již hlavně dětské podoby lidové slovesnosti lze odborným bádáním zrekonstruovat původní vrstvu starobylé mytologie, pravdivě svědčící o vztahu starých Slovanů ke světu, přírodě, životu a smrti apod., a odtud že lze odhalit skutečný charakter národa. Při práci s folklorním materiálem Erben postupoval s nejvyšší možnou důkladností a pečlivostí; jeho přístup budí respekt i dnes, kdy technické možnosti badatelů jsou neskonale širší. Zaznamenané texty Erben různými způsoby třídil, opatřoval poznámkovým aparátem, někdy uváděl i variantní podoby jednotlivých děl. Dnešnímu čtenáři je Erben znám především sebranými lidovými pohádkami (uveřejňoval je od r. 1844). Svým úsilím o co největší autenticitu k nim přistupoval odlišně než souběžně tvořící folkloristka Božena Němcová, která pohádky naopak silně beletrizovala mj. pod vlivem dívčí, preromantické četby. V revoluci patřil Erben k jejím předním aktivistům: byl členem Národního výboru, podílel se na přípravách Slovanského sjezdu, působil rovněž jako novinář. Posléze také cestoval po některých slovanských zemích, od Chorvatska až po Rusko. Po porážce revoluce však Erben získal poprvé v životě velmi dobře placené zaměstnání: r byl jmenován archivářem města Prahy. V tomto poklidném azylu, vzdálen veřejného ruchu i pozornosti tajné policie, dokončil své jediné vlastní (tedy nikoli folkloristicky přesné) dílo: básnickou sbírku Kytice z pověstí národních (vyšla 1853), která se stala a dodnes zůstává nejpopulárnější českou sbírkou poezie. V Kytici Erben usiloval o zachycení mytologické vrstvy lidové slovesnosti, dosáhl však mnohem víc. Sbírka se skládá ze 13 balad. První z nich (Kytice) je úvodem k cyklu: objasňuje spjatost pověstí a mýtů se zemí a jejím lidem. Poslední (Věštkyně) shrnuje známé pověsti o věštbách, které v těžkých dobách předpovídaly české zemi šťastnou budoucnost; báseň se zřetelně vztahuje také k současným tísnivým poměrům za porevolučního bachovského absolutismu. Ostatních 11 balad má společné téma viny a trestu, přičemž provinění

18 spočívají ve vědomém porušení nadosobního, věčného mravního řádu, často spojeného s předurčeným osudem; hlavními postavami jsou především ženy, v několika případech je ústřední téma ilustrováno prostřednictvím střetu pohanství a křesťanství. Kytice je výjimečná i po jazykové stránce: Erben měl značný hudební talent a ve své sbírce nechal plně zaznít hudebnosti svého básnického vyjádření. Kytice se stala velkou literární událostí, avšak Erben brzy poté prožil dramatické zvraty osobního života. Jeho manželka Barbora zemřela r na rakovinu a Erben se r oženil se čtyřiadvacetiletou Žofií Mastnou; manželskému páru se narodili syn a dcera, ale obě děti brzy zemřely. Erben, ač stižen zdravotními problémy, ještě stihl zapojit se do bohatého kulturního kvasu v atmosféře liberálnějších 60. let (vydal např. Sebrané spisy Jana Husa). Některá díla: Soubory pohádek Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865; mnohé z těchto pohádek byly otiskovány již předtím, reprezentativní kanonický knižní soubor Erbenových pohádek, z něhož čerpají i dnešní vydání, byl publikován až 1905 pod názvem České pohádky): nejznámějšími Erbenovými pohádkami jsou Dlouhý, Široký a Bystrozraký (travesticky zpracováno spolu s pohádkami Zlatovláska a Tři zlaté vlasy děda Vševěda ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký v Divadle Járy Cimrmana: 1974, autoři Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak), Pták Ohnivák a liška Ryška, O třech přadlenách, Hrnečku, vař!, Otesánek (česko-britskojaponský film: 2000, horor pro dospělé, režie a scénář Jan Švankmajer, v hlavních rolích otce a matky Jan Hartl a Veronika Žilková), Rozum a štěstí (velmi volně se jedním z motivů této pohádky nechal inspirovat film Nesmrtelná teta: 1993, režie a scénář Zdeněk Zelenka, v hlavní roli Jiřina Bohdalová), Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Obuchu, hýbej se! (film Obušku, z pytle ven!: 1955, režie Jaromír Pleskot, v hlavních rolích Ladislav Pešek, Josef Beyvl a František Smolík); ilustrátoři Erbenových pohádek: Hanuš Schwaiger, Artuš Scheiner, Cyril Bouda aj.; Sbírka lidových písní Písně národní v Čechách (3 svazky, ), rozšířeno o dětský folklor a vydáno jako Prostonárodní české písně a říkadla (1864; více než písní); Básnická sbírka Kytice z pověstí národních (zkráceně Kytice; poprvé vyšlo 1853 jako cyklus 12 balad, v 2. vydání 1861 byla doplněna balada Lilie, a konečný počet tedy dosáhl 13 balad; chronologicky první báseň sbírky, Poklad, byla vydána již 1838, nejintenzivněji Erben na sbírce pracoval ; Zdeněk Fibich: melodramy Štědrý den, 1874, a Vodník, 1883; Antonín Dvořák: vokálně-instrumentální skladba Svatební košile, premiéra 1885; hudebně dramatické představení Kytice v pražském autorském divadle Semafor: premiéra 1972, modernizovaná verze některých balad, text K. J. Erben a Jiří Suchý, hudba Ferdinand Havlík, v původním obsazení hráli Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Věra Křesadlová, Josef Dvořák, Jiří Helekal, Hana Zagorová aj.; film Kytice: 2000, zpracování 7 balad, režie a kamera František Antonín Brabec, hrají Karel Roden /umrlec/, Klára Issová /dívka/, Bolek Polívka /Polednice/, Zuzana Bydžovská /matka/, Aňa Geislerová /Dora a její sestra/, Nina Divíšková /macecha/, Dan Bárta /Vodník/, Linda Rybová /jeho žena/, Jana Švandová /její matka/ aj.); ilustrátoři Kytice: Jan Zrzavý, Cyril Bouda, Vladimír Komárek, Adolf Born, Jindřich Pileček aj.; Edice starších literárních děl Komenského Labyrint světa (1862), Sebrané spisy Jana Husi (3 svazky, ).

19 Karel Jaromír Erben ( ): Kytice z pověstí národních (13 balad; chronologicky první báseň Poklad publikována 1838, intenzivní práce na sbírce , vydáno 1853 jako sbírka 12 balad, 13. balada Lilie připojena ve 2. vydání 1861) Kytice Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla. Ve skrovnou já tě kytici zavážu, ozdobně stužkou ovinu; do šírých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu. Snadže se najde dcera mateřina, jíž mile dech tvůj zavoní; snadže i najdeš některého syna, jenž k tobě srdce nakloní! Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly; a prostý kvítek, v něm majíc útěchu, mateří-douškou nazvaly. Mateří-douško vlasti naší milé, vy prosté naše pověsti! natrhal jsem tě na dávné mohyle komu mám tebe přinésti? Poznámka: mateřídouška obecná léčivá bylina s drobnými, nachově modrými atraktivně vonícími květy, v Čechách vcelku častá, roste především na méně úrodných půdách. Vodník I Na topole nad jezerem seděl Vodník podvečerem: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Dnes je čtvrtek, zejtra pátek šiju, šiju si kabátek: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.

20 II Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu. Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven. Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven. Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven. Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. První šáteček namočila tu se s ní lávka prolomila, a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal. III Nevesely truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si v trávě pod leknínem rybka s rybkou hraje. Tu slunéčko nezahřívá, větřík nezavěje: chladno, ticho jako žel v srdci bez naděje. Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní; v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni. Dvůr Vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti; však bezděky jen se v něm zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhlédají jeho milých oči. Vodník sedí mezi vraty, spravuje své sítě a ženuška jeho mladá chová malé dítě. Hajej, dadej, mé děťátko, můj bezděčný synu! Ty se na mne usmíváš, já žalostí hynu. Ty radostně vypínáš ke mně ručky obě; a já bych se radš viděla tam na zemi v hrobě. Tam na zemi za kostelem u černého kříže, aby má matička zlatá měla ke mně blíže. Hajej, dadej, synku můj, můj malý Vodníčku! Kterak nemám vzpomínati smutná na matičku? Starala se ubohá, komu vdá mne, komu? však ani se nenadála, vybyla mne z domu! Vdala jsem se, vdala již, ale byly chyby: starosvati černí raci, a družičky ryby! A můj muž bůh polituj! mokře chodí v suše a ve vodě pod hrnéčky

21 střádá lidské duše. Hajej, dadej, můj synáčku s zelenými vlásky! Nevdala se tvá matička ve příbytek lásky. Obluzena, polapena v ošemetné sítě, nemá žádné zde radosti leč tebe, mé dítě! bys mi na čas, na kratičký, dovolil k mé matce. Stokrát jsem tě prosila v slzí toku mnohém, bych jí ještě naposledy mohla dáti sbohem! Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla: ale kůra srdce tvého ničím neobměkla! Nehněvej se, nehněvej, Vodníku, můj pane, anebo se rozhněvej, co díš, ať se stane. A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá: učiň mne radš kamenem, jenž paměti nemá. Učiň mne radš kamenem bez mysli a citu: by mi věčně žel nebylo slunečního svitu! Co to zpíváš, ženo má? Nechci toho zpěvu! Tvoje píseň proklatá popouzí mne k hněvu. Nic nezpívej, ženo má, v těle žluč mi kyne: sic učiním rybou tebe jako mnohé jiné! Nehněvej se, nehněvej, Vodníku, můj muži! Neměj za zlé rozdrcené, zahozené růži. Mladosti mé jarý štěp přelomil jsi v půli; a nic jsi mi po tu dobu neučinil k vůli. Stokrát jsem tě prosila, přimlouvala sladce, Rád bych, ženo, rád bych já věřil tvému slovu: ale rybka v šírém moři kdo ji lapí znovu? Nezbraňoval bych ti já k matce tvojí chůze: ale liché mysli ženské obávám se tuze! Nuže dovolím ti já, dovolím ti z důli: však poroučím, ať mi věrně splníš moji vůli. Neobjímej matky své, ani duše jiné: sic pozemská tvoje láska s nezemskou se mine. Neobjímej nikoho z rána do večera: před klekáním pak se zase

22 vrátíš do jezera. Od klekání do klekání dávám lhůtu tobě: avšak mi tu na jistotu zůstavíš to robě. IV Jaké, jaké by to bylo bez slunéčka podletí? Jaké bylo by shledání bez vroucího objetí? A když dcera v dlouhém čase matku svou obejme zase, aj, kdo může za zlé míti laskavému dítěti? Celý den se v pláči těší s matkou žena z jezera: Sbohem, má matičko zlatá! ach, bojím se večera! Neboj se, má duše drahá, nic se neboj toho vraha; nedopustím, by tě v moci měla vodní příšera! Přišel večer. Muž zelený chodí venku po dvoře; dvéře klínem zastrčeny, matka s dcerou v komoře. Neboj se, má drahá duše, nic ti neuškodí v suše, vrah jezerní nemá k tobě žádné moci nahoře. Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře: Pojď již domů, ženo moje, nemám ještě večeře. Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, a co dřív jsi večeříval, večeř zase v jezeře! O půlnoci buch buch! zase na ty dvéře zpukřelé: Pojď již domů, ženo moje, pojď mi ustlat postele. Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, a kdo tobě prve stlával, ať ti zase ustele! A potřetí buch buch! zase, když se šeřil ranní svit: Pojď již domů, ženo moje, dítě pláče, dej mu pít! Ach matičko, muka, muka pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, nech mne, nech mne zase jít! Nikam nechoď, dcero moje! zradu kuje vodní vrah; ač že péči máš o dítě, mně o tebe větší strach. Vari, vrahu, do jezera! nikam nesmí moje dcera; a pláče-li tvé děťátko, přines je sem na náš práh. Na jezeře bouře hučí, v bouři dítě naříká; nářek ostře bodá v duši, potom náhle zaniká. Ach matičko, běda, běda, tím pláčem mi krev usedá; matko má, matičko zlatá, strachuji se Vodníka! Něco padlo. Pode dveřmi mok se jeví krvavý; a když stará otevřela, kdo leknutí vypraví! Dvě věci tu v krvi leží mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.

23 Božena Němcová 5. část: Čas psaných příběhů (pokračování) V r rakouská státní politika přitvrdila natolik, že sáhla k postihu manželů Němcových za jejich dávnou aktivitu v revolučních letech. Josefovi byl drasticky snížen plat a jeho i Boženu začala sledovat tajná policie, která jim také kontrolovala (případně i zadržovala) korespondenci. V říjnu 1853 zemřel prvorozený syn Němcových Hynek na plicní nemoc tuberkulózu. Božena Němcová se ocitla v nejtěžším období svého života. Východisko našla v intenzivní beletristické tvorbě. Na konci r se pustila se do psaní knihy Babička o svém dětství s babičkou Magdalenou v Ratibořicích, čímž zároveň zahájila literárně nejplodnější období svého života, když v letech napsala drtivou většinu svých děl pro dospělé: Pomněnku šlechetné duše, Sestry, Babičku, Divou Báru, Karlu, Chudé lidi, V zámku a podzámčí, Pohorskou vesnici, Dobrého člověka, Chyži pod horami, Pana učitele. Božena Němcová se obrátila k realistické tvůrčí metodě, kterou ovšem doplňovala a obohacovala především romantizujícími rysy, jež jí byly blízké díky četbě již od let dospívání. Do české literatury přinesla důkladnou charakteristiku prostředí a lidských typů (obojí založila na vlastních pozorovacích i prožitých zkušenostech). Zaměřuje se na postavy, které kráčejí proti proudu obecných zvyklostí, často podřízených vnějšímu zdání či krátkodechému prospěchu. V centru její pozornosti jsou především vnitřně silné ženy. Všímá si vztahů mezi společenským postavením a mravností. Vidí, že sobecký hmotný přepych vzdaluje od podstaty dobrého života, jemuž jsou nejblíže obyčejní lidé vzácných povah. Z toho vyplývá, že cesta ke společenské nápravě musí vést přes nápravu mocných a bohatých. Božena Němcová vydatně experimentuje s kompozicí (např. často využívá retrospektivní vyprávěcí postup) i žánrovým vymezením svých textů (řada jejích děl včetně slavné Babičky je žánrově obtížně zařaditelná). K vývoji literární češtiny přispěla Němcová živým, avšak kultivovaným jazykem, leckdy ovlivněným chodským nářečím nebo i slovenštinou. V r vyšla ve 4 sešitech Babička: mnohovrstevnatý obraz českého venkovského života, vylíčený v dokonalé jednotě slova a myšlenky, se stal literární událostí.

24 Božena Němcová ( ): Babička (1855) IV. ( ) Děti se hned usadily a byly tiché jako pěny. Když se stavěl Nový Ples (Josefov), byla jsem mladičká. Já jsem z Olešnice; víte, kde je Olešnice? I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne? ozval se stárek. Tam odtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce. Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu zboží pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. Bývala u nebožky mámy pečená vařená a my děti bývaly u ní kolikrát za den. Náš tatík šel za kmotra jejímu synovi. Když jsem už mohla zvládnout kousek práce, říkávala mi Novotná, když jsem k ní přišla:,pojď sednout ke stavu a uč se, bude ti to někdy k dobrému. Čemu se člověk v mládí naučí, k stáru jako by našel. Já byla odjakživa do práce jako oheň, nedala jsem se k žádné pobízet; poslechla jsem a brzy jsem se to řemeslo tak naučila, že jsem ho mohla dobře zastat. Tou dobou býval císař Josef velmi často na Novém Plese; všude se o něm povídalo, a kdo ho viděl, vážil si toho, jako nevím čeho. Jednou, když šla Novotná se zbožím, prosila jsem naše, aby mně dovolili jít s ní, ráda bych se podívala do Plesu. Máma viděla, že má kmotra těžký náklad, a řekla:,jdi, můžeš pomoct kmotře nést. Druhý den za chladu jsme šly a před polednem přišly jsme na luka před Ples. Ležely tam srovnané klády; sedly jsme si na ně a obouvaly se. Kmotra právě povídá:,kampak já asi, smutná děvečka, mám ty houně zanést nejdřív? Vtom přichází od Plesu jakýsi pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného flétně; chvilku po chvilce si to kladl k tváři a začal se pomalu točit kolem dokola.,i podívejte se, kmotra, povídám,,to je nějaký muzikant, on píská na flétnu a sám se k tomu točí.,hloupá holka, to není flétna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží na stavbě, však ho tu vidívám chodit. To má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá.,ale kmotra, jestlipak nás viděl, když jsme se obouvaly? povídám.,nu a co z toho? Vždyť to není nic zlého, smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám. Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu mu visel cop s mašlí. Byl ještě mladý a krásný, jako by ho namaloval.,kam jdete, co to nesete? ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej zboží.,jaké je to zboží? ptal se dále.,vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila, řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po kládách. Byla to velmi hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla řečná až hrůza.,to dělá tvůj muž, ne? zeptal se jí zase pán.,dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už jsou to dvě léta, co zemřel. Dostal úbytě. Já jsem odkoukala, jak se tká na stavu, naučila se tkát a teď je mi to dobré. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí.,to je tvoje dcera? ptal se zase pán.,není moje, je to kmotřenka. Ale někdy mi pomáhá. Nedivte se, že je malá, zato je zdatná a do práce jako divá; tuto houni dělala úplně sama. Pán mě poklepal na ramena a pěkně se na mě podíval; jaktěživa jsem neviděla tak pěkné modré oči, jako chrpa.,a ty nemáš žádné dětí? obrátil se pán na kmotru.,mám jednoho hocha, pravila kmotra,,dala jsem ho do Rychnova do učení. Pán Bůh mu dává dar ducha svatého, učení mu jde, jak by hrál, hezky zpívá na kůru, ráda bych tedy na něho obětovala nějaký ten groš, aby z něho byl pan farář.,a co když jím nebude chtít být? řekl pán.

25 ,I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch! povídala kmotra. Já se zatím pořád dívala na tu trubičku a myslela jsem si, jak asi skrz ni ten pán kouká. Ale on mi to musel zrovna vidět na nose, najednou se obrátí ke mně a povídá:,ty bys asi ráda věděla, jak je skrze ten dalekohled vidět, ne? Já se začervenala a nemohla jsem ani pozdvihnout oči, ale kmotra vyjela:,ona Madla myslela, že je to flétna a vy že jste muzikant. Já jí ale pověděla, kdo jste.,a ty to víš? smál se pán.,inu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a díváte se na ně skrze tu trubičku, ne? Pán se smál, až se za boky popadal.,no, povídal,,to poslední jsi, matko, trefila. Jestli se chceš skrz tu trubičku podívat, tedy se podívej, obrátil se ke mně, když se notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, spatřila pravé divy; v Jaroměři jsem viděla zrovna lidem do oken a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a lidi, co pracovali daleko na polích, jsem viděla jako před sebou. Chtěla jsem to dát také kmotře, aby se podívala, ale ona mi povídala:,copak si myslíš, to by se pro mě, starou ženu, neslušelo, abych si hrála.,ale to není k hraní, to je k potřebě, matko, řekl jí pán.,inu ať si je, ale pro mě se to nehodí, řekla kmotra a mermomocí se nechtěla podívat. Mě tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko císaře Josefa, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla.,copak ti tolik záleží na císaři, máš ho ráda? zeptal se mě pán.,bodejť bych neměla, povídám,,když ho každý člověk chválí pro jeho dobrotu a laskavost. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal Pán Bůh dlouhé panování a té jeho panímámě. Pán se jako usmál a povídá:,chtěla bys s ním také mluvit?,i chraň Pán Bůh, kampak bych dala oči? povídám.,vždyť přede mnou se také nestydíš a císař je přece člověk jako já.,ono to přece není stejné, panáčku, ozvala se kmotra;,císař pán je císař pán, a to je přece jen co říct. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, přechází ho zima a rozpaluje horko. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to.

26 ,Váš konšel nejspíš nemá dobré svědomí, a proto se nemůže směle podívat nikomu do očí, řekl pán a něco přitom psal na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar a řekl:,nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na císaře Josefa a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s císařem Josefem! Dořekl a rychle odešel. My klekly a ani jedna jsme nevěděly, co leknutím a radostí děláme. Kmotra mi začala hubovat, že jsem se tolik opovážila a že se sama také dost opovážila. Ale kdopak by si to pomyslel, že je to císař pán. Těšily jsme se z toho, že se snad přece nemusel zlobit, když nás obdaroval. V zásobárně vyplatili Novotné za houně třikrát tolik, než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všichni nám to záviděli. Máma mi dala tolar provrtat a od té doby ho nosím na krku. Už mi bylo kolikrát dost zle, a přece jsem se ho nevzdala. Škoda, věčná škoda, že toho pána kryje zem! dokončila babička svoje vypravování s povzdechem. Ba škoda, dotvrdili ostatní. Když děti poznaly historii tolaru, o to víc si ho ze všech stran obracely a o to víc se jim zdál výjimečný. Babička u nich ještě více stoupla od té doby, co věděly, že mluvila s císařem Josefem. ( ) Božena Němcová, Babička, Praha 2013, s Jazyková úprava směrem k současné češtině Anna Novotná. Poznámky a vysvětlivky: dráb vrchnostenský dozorce, zejména nad robotujícími poddanými; houně pokrývka ze silné, hrubé vlněné tkaniny; Jaroměř město ve východních Čechách, v minulosti mělo velký význam pro obranu země; Josef II. ( ) panovník z rakouské dynastie Habsburků, v Rakouské říši byl v letech spoluvladařem své matky Marie Terezie a vládl samostatně, v letech byl také císařem Svaté říše římské; patřil k nejvýznamnějším představitelům osvícenského absolutismu, své vládnutí pojímal především jako zodpovědnou administrativní činnost, značnou veřejnou oblibu si získal r vydáním Tolerančního patentu (obnovujícího náboženskou svobodu) a Patentu o zrušení nevolnictví, omezoval tu činnost katolické církve, která nevykazovala bezprostřední ekonomický přínos, zlidštil a zcivilnil výkon státní správy, a ačkoli pokračoval v uplatňování němčiny jako jediného úředního jazyka své říše, uměl např. i česky; kmotr, kmotra lidé, kteří v tradiční, zejména křesťanské společnosti vzali na sebe závazek být rádcem dítěti a pomáhat rodičům při jeho výchově; kmotřenka dívka, o niž pečuje kmotr; konšel v éře před zavedením obecních voleb to byl člen městské rady (konšel, který radě předsedal, se nazýval purkmistr); kruchta (neboli kůr) v chrámu vyvýšená prostora pro varhany, zpěváky a hudebníky; Ples vojenská pevnost vybudovaná v těsné blízkosti Jaroměře na místě vesnice Ples, sama byla r přejmenována na Josefov (její vznik byl motivován tím, že Rakousko ztratilo ve válkách za vlády Marie Terezie Slezsko ve prospěch Pruska, a Jaroměř se tedy ocitla blízko hranic Rakouské říše); Rychnov nad Kněžnou východočeské město (z pozdějšího literárního života známé jako rodiště Karla Poláčka); sporá nevelká, ale fyzicky zdatná; úbytě plicní tuberkulóza.

27 V. ( ) Opodál hradu, nad starým sklepením, kterým se prý mohlo chodit tři míle cesty pod zemí, do něhož ale nikdo nemohl vstoupit kvůli vlhkosti a zkažený vzduchu, byl vystavěn altán s třemi vysokými špičatými okny. Vrchnost když byla na lovu, si tam dávala svačinu. K tomu altánku děti zamířily a lezly po příkrém vrchu nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, se sotva vyškrábala; vpravo i vlevo se chytala stromků. No, vy jste mi daly, že sotva popadám dech, povídala, když byla konečně nahoře. Děti ale vzaly babičku za ruce, vedly ji do altánu, kde byl příjemný chlad a pěkná vyhlídka, a posadily ji na židli. Na pravé straně altánu děti viděly na zbořeniny hradu; pod hradem se točilo do půlkruhu údolíčko, jež při dolním i horním konci uzavíraly vršky porostlé jedlemi. Na jednom z těchto vršků stál malý kostelíček. Jen šum vody a zpěv ptactva oživovaly ticho panující kolem. ( ) Děti se podívaly do údolí, viděly v mysli jezdit rytíře a vtom vyjíždí z lesa paní na krásném koni, jede údolím dolů, za ní podkoní. Paní má tmavý kabátek, dlouhá hnědá sukně jí visí přes třmeny dolů, na hlavě černý klobouček, od něhož vlaje zelený závoj okolo havraních kadeří. Babičko, babičko, rytířka, podívej se! vykřikly děti. I co vás napadá, copak jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna, řekla babička, když vyhlédla z okna dolů. Děti to skoro mrzelo, že to nebyla rytířka, jak si myslely. Paní kněžna jede k nám nahoru! volali všichni. Kdoví co vidíte; jak by sem kůň vylezl, řekla babička. Opravdu, Orland leze jako kočka; jen se podívej! volal Jan. Dej mi pokoj, ani to nechci vidět. Ty vrchnosti mají divná povyražení, povídala babička a bánila dětem, aby se nahýbaly z okna. Netrvalo to dlouho, kněžna byla nahoře. Lehce se svezla z koně, hodila dlouhou sukni přes paži a vešla do altánku. Babička vstala a uctivě ji vítala. To je rodina Proškovic? ptala se kněžna a prohlédla si tváře dítek. Ano, milostivá paní, je! odpověděla babička. Ty jsi jistě jejich babička? Jsem, milostivá paní, matka jejich matky. Můžeš mít radost, máš to zdravá vnoučata. Jestlipak ale, vy děti, také posloucháte svou babičku? ptala se kněžna dětí, které z ní nespouštěly oči. Na její otázku ale oči sklopily a zašeptaly: Posloucháme. No, ujde to s nimi; někdy ovšem ale co dělat, vždyť my jsme také nebyly lepší, řekla babička. Kněžna se usmála; pak uviděla stát na lavici košíček jahod a zeptala se, kde je děti nasbíraly. Babička hned pobídla Barunku slovy: Jdi, děvečko, podej milostivé kněžně. Jsou čerstvé, děti je nasbíraly po cestě, snad přijdou milostivé paní k chuti. ( ) ( ) Přijímám tedy váš dárek," řekla kněžna a usmívala se na dobrosrdečné děvče, zítra si ale přijďte si pro košíček do zámku a babičku přiveďte s sebou, rozumíte? Přijdeme, přijdeme, přisvědčily děti právě tak, jako to dělaly, když je zvala panímáma do mlýna. Babička chtěla cosi namítat, ale nic už

28 to nebylo platné, kněžna se babičce zlehka uklonila, usmála se na děti a vystoupila z altánu. Košík podala podkonímu vyhoupla se na Orlanda a zmizela mezi stromovím jako krásné zjevení. Babičko, já se těším do zámku! Tatínek říká, že tam má paní kněžna krásné obrazy! řekla Barunka. A je tam prý papoušek a ten mluví. Počkejte, babičko, to se podivíte! zvolal Jan a tleskal si rukama. Malá Adelka se po sobě podívala a povídala babičce: To si nenechám tyhle šaty, viďte že ne, babičko? I pro pána krále, vždyť jsem si tě děvče, ani nevšimla. Ty jsi krásná, co jsi dělala? křižovala se babička, když uviděla, jak je děvče zmazané. Já za to nemohu, Jan mne strčil, upadla jsem do jahod, omlouvala se maličká. Vy dva se vždy jen kočkujete. To si paní kněžna o vás pomyslela pěkné věci, řekne, že jste diblíci. Teď ale pojďte, ať přijdeme k myslivcovům. To vám ale povídám, vy chlapci, jestli budete zase dovádět, jako to děláváte, víckrát vás s sebou nevezmu, přikazovala babička. My budeme hodní, babičko, ujišťovali chlapci. Uvidíme, povídala babička a kráčela za dětmi lesním chodníkem k myslivně. ( ) VII Druhý den před polednem se babička s dětmi vyhrnula ze dveří. ( ) Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku. Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adelku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu, rozkazovala babička a vzala Adelku za ruku a ta se po sobě dívala s velikým zalíbením. ( ) U hospody si hrály Kudrnovic děti, dělaly mlýnky a Cilka chovala. Co tu děláte? ptala se jich Barunka. Nic, odpověděly a prohlížely si vystrojené děti. Hečte, my jdeme do zámku, začal Jan. Hm, to je toho, odsekl Vavřínek. A uvidíme papouška řekl zase Vilím. Až jen budu veliký, také ho uvidím; tatík mi povídal, že půjdu do světa, odpověděl na to zase rozpustilý Vavřínek; ale druhý hoch, Václav, a Cilka řekli: Kéž bychom se tam mohli také podívat. No, mlčte, já vám něco přinesu, řekl jim Jan, a povíme vám, jaké to tam bylo. Nakonec se babička přece dostala s dětmi k parku, kde na ně už čekal pan Prošek. Knížecí park byl každému přístupný, nebyl také od Starého bělidla daleko, ale babička s dětmi tam chodila zřídkakdy, zvláště když tam byla vrchnost. Obdivovala sice vkusné uspořádání všeho, překrásné květiny, vzácné stromy, vodotrysky i zlaté rybičky v rybníku, přece ale šla s dětmi raději na louku nebo do lesa. Tam se mohly směle povalovat po měkkém zeleném koberci, tam si mohly přivonět ke každému kvítku, třeba si je natrhat na kytice a věnce. V poli sice nerostly pomeranče ani citróny, ale sem tam stála košatá třešeň ptáčnice anebo planá hruška, byly obsypány ovocem a každý si mohl načesat podle chuti. V lese zase bylo dost a dost jahod, borůvek, hub a mandlových oříšků. Vodotrysky žádné nebyly, ale babička se ráda zastavila s dětmi u splavu. Dívaly se, jak vlny po splavu prudce stékají dolů, vyhoupnou se vzhůru, roztříští se do milionů kapek, padají nazpět, ještě jednou se převalí v pěnivém kotli, a teprve když se spojí v jeden proud, tiše plynou dál. ( ) Na louce se babička potkávala s lidmi, kteří hned zdravili: Pochválen buď Ježíš Kristus nebo Dej Pán Bůh dobrý den! Ti, kteří se zastavili, se ptali: Kampak, babičko? Jak se máte? Co dělají vaši? a hned se od nich něco dověděla.

29 Ale v zámku? Tam nebylo žádné pořízení! Tu běžel oprýmkovaný sloužící, tu komorná v hedvábí, tu pán a zase pán a každý nesl hlavu výše, než mu narostla, a vyšlapoval si jako ti pávi, co jediní měli právo se procházet na trávníku. Jestli některý z nich babičku pozdravil, řekl jen tak zběžně Guten Morgen nebo Bonjour a babička se začervenala a nevěděla, jestli má říci Až na věky nebo Dejž to pánbůh. Vždy doma říkávala: Tam v tom zámku je pravý babylón! Před zámkem seděli dva oprýmkovaní sloužící, z každé strany dveří jeden; ten vlevo měl ruce složené na klíně a chytal lelky, ten vpravo měl ruce složené přes prsa a zevloval Pánu Bohu do oken. Když k nim pan Prošek došel, pozdravili ho německy, každý jiným přízvukem. ( ) V kněžnině kabinetu byly světlozelené čalouny, protkané zlatem, stejné byly záclony u dveří a u jediného okna, jež bylo skoro tak velké bylo jako dveře. Po zdech viselo mnoho větších i menších obrazů, představujících veskrze jen podobizny. Proti oknu byl krb z šedého, černě a bíle žíhaného mramoru, na něm pak stály dvě vázy z japonského porcelánu a v nich byly překrásné květiny, jejichž vůní byl kabinet prodchnut. Po obou stranách byly přihrádky z drahého dřeva, vkusně zhotovené, a na nich byly vyloženy rozmanité věci, vzácné jednak umnou prací, jednak drahocenností, i přírodniny, jako krásné lastury, korále, kameny ap. Byly to samé památky z cest a dárky drahých osob. V jednom rohu u okna stála socha Apollona z kararského mramoru, v druhém rohu jednoduchý, ale velmi vkusně zhotovený psací stůl. U stolu v lenošce potažené tmavozeleným sametem seděla kněžna v bílém ranním obleku. Právě odložila péro z ruky, když babička s vnoučaty vstoupila do dveří. Pochválen buď Ježíš Kristus! pozdravila a uctivě se poklonila. Na věky! Vítám tě, stařenko, i s dětmi! odpověděla kněžna. Děti byly celé omámené, ale babička na ně mrkla a hned šly políbit paní kněžně ruku. Ona je políbila na čelo a pokynula na krásné sedátko, potažené sametem, zdobené zlatými třásněmi, zvala babičku, aby se posadila. Děkuju, milostivá paní, nejsem unavená, upejpala se babička, a to jen proto, že se bála posadit se na židličku, aby s ní neujela anebo se neprobořila. Paní kněžna ji ale rázně pobídla: Jen si sedni, stařenko!, a babička přes židli prostřela bílý šátek a pak si opatrně sedla se slovy: Abychom neodnesli milostivé paní spánek. Děti stály jako pěny, jejich oči ale skákaly z jedné věci na druhou; kněžna se na ně podívala a s úsměvem se jich ptala: Líbí se vám tady? Ano, přisvědčily všechny najednou. Copak o to, těm by se tu hezky rejdilo a nedaly by se prosit, aby tady zůstaly, pravila babička. A tobě by se tu nelíbilo? ptala se kněžna babičky. Je tu jako v nebi, ale bydlet bych tu přece nechtěla," zakroutila hlavou babička. A proč ne? tázala se kněžna s podivením. A co bych tu dělala? Hospodářství nemáte, s peřím ani s kolovratem bych se tu rozložit nemohla, co bych si tu počala? A nechtěla bys bezstarostně žít a na stará léta si odpočinout? Však to bude spíš dříve než později, že slunce bude nad mojí hlavou vycházet a zacházet a já budu bezstarostně spát. Dokud ale žiju a pánbůh mi popřává zdraví, sluší se, abych pracovala. Lenoch je i zadarmo drahý. A zcela bez starosti není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá, pravila babička. Vtom bílá ručka rozhrnula těžkou záclonu u dveří a mezi ní se objevila rozkošná tvář mladého děvčete, ovinutá světlokaštanovými copy. Smím? ptala se líbezným hlasem. Jen dále, Hortensie, najdeš tu milou společnost, odpověděla kněžna. Do pracovny vstoupila komtesa Hortensie, kněžnina schovanka, jak se povídalo; její postava byla štíhlá, ještě nevyvinutá. Byla oblečena do jednoduchých bílých šatů, kulatý slaměný klobouk si nesla na ruce, v hrsti držela kytici růží. Ach, jaké to roztomilé dětičky! zvolala; zajisté to jsou Proškovic, od nichž jsi mi přinesla ty dobré jahody? Kněžna přisvědčila. ( ) Smím ty dětičky na chvíli odvést?" zeptala se komtesa kněžny i babičky; kněžna přisvědčila, babička ale mínila, že budou milostslečně za obtíž, ti chlapci že jsou jako ohaři a Jan, to že je ten největší ohař. Ale Hortensie se usmála, podala dětem obě ruce a zeptala se jich: Chcete se mnou? Chceme, chceme, zaradovaly se děti a hned se chopily jejích rukou. Poklonila se kněžně a babičce a zmizela s nimi ve dveřích. Kněžna pak vzala stříbrný zvonek ze stolu a zazvonila; v okamžení se ve dveřích ukázal komorník Leopold. Kněžna mu poroučela, aby kázal přichystat v salonu snídaní, a odevzdala mu balík dopisů k dalšímu vyřízení. Leopold se uklonil a odešel.

30 V tu chvíli, co kněžna mluvila s komorníkem, se babička ohlížela po portrétech visících v čele kabinetu. Můj ty pane bože! povídala, když komorník odešel, jaké tu přepodivné kroje a tváře. ( ) Ta paní je moje babička, řekla kněžna. Nu pročpak ne; to je pěkná paní, odpověděla babička. Vpravo, to je děd, vlevo otec, ukazovala dále kněžna. Krásní lidé; milostivá paní otce nezapře. A kde je panímáma? Tamto je moje matka i sestra, řekla kněžna a ukázala na dvě podobizny nad psacím stolem. Pěkné to paní, radost se na ně dívat, mínila babička Ale ten mladý pán tuhle je mi povědomý, nemohu si ale vzpomenout odkud. To je ruský císař Alexander, odpověděla rychle kněžna, toho tys neznala. Ano, jakpak bych neznala, stála jsem od něho asi dvacet kroků. To byl krásný člověk, jenomže tady je mladší, ale přece jsem ho poznala. Ten a císař Josef, to byli skvělí lidé. Kněžna ukázala na protější zeď, kde visel obraz, poprsí v životní velikosti. Císař Josef! spráskla ruce babička, jako by mu z oka vypadl. ( ) Pán Bůh mu dej věčnou slávu, byl to hodný pán, zvláště na chudý lid. Tento tolar mi dal svou vlastní rukou, řekla babička a povytáhla ze záňadří tolar. Paní kněžně se zalíbila se babiččina upřímnost a trefné nápady a požádala ji, aby vypravovala, jak a kde ji císař tím penízem obdaroval. Babička se nedala prosit a vypravovala paní kněžně, co jsme slyšeli už ve mlýně. Paní kněžna se tomu srdečně zasmála. Když se tak babička rozhlížela po pokoji, vidí podobiznu krále Bedřicha. I to je pruský král! zvolala, toho potentáta jsem já dobře znala. Můj nebožtík Jiří sloužil v pruském vojsku a já ve Slezsku strávila patnáct let. Dal si Jiříka nejednou vyvolat z řady a obdaroval ho. Měl rád velké muže a můj Jiří byl nejvyšší muž v celém pluku a urostlý jak panna. Nečekala jsem, že ho přežiju; takový člověk jako skála, a už je dávno na věčnosti a já jsem ještě tady, vzdychla stařenka a slza skanula po vrásčité tváři. Padl tvůj muž v boji? ptala se kněžna. Ne tak docela, on umřel na střelnou ránu. Když vypukla ta rebelie v Polsku a pruský král s Rusem tam vtrhli, byl náš pluk při tom. Já šla za ním i s dětmi; měla jsem dvě a to třetí se mi narodilo v poli. Je to Johanka, co je teď ve Vídni. Je kurážná, snad proto, že od narození musela přivykat všemu jako voják. Byla to nešťastná patálie. Z první bitky mi přinesli Jiříka do tábora na nosítkách. Dělová koule mu utrhla mu nohu. Uřízli mu ji. Já ho ošetřovala, co síly stačily. Když se z toho trochu vykřesal, poslali ho zpátky do Nisy. Já měla radost, doufala jsem, že se uzdraví, že ho jako mrzáka nebudou chtít a že se budeme moct vrátit se do Čech. Ale naděje mě zklamala. Najednou začal chřadnout a nebylo rady ani pomoci, musel umřít. Kde byl jaký groš, dala jsem ho za léky, a přece to nic nepomohlo. Myslela jsem tenkrát, že přijdu o rozum, že mi srdce žalostí pukne. Ale člověk mnoho vydrží, milostivá paní! ( ) Božena Němcová, Babička, Praha 2013, s , Jazyková úprava směrem k současné češtině Anna Novotná.

31 I. Paní Terezka měla sice některé svoje panské libůstky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horšit, neboť byla paní velmi dobrá a rozšafná. Matku svoji milovala paní Prošková velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, již proto, že musela zastávat službu kastelánky v zámku, a tudy nikoho neměla, komu by zcela odevzdat mohla hospodářství i děti jako matce. Nebylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babičce jaksi stýská, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, co babičce chybí! Jednoho dne pravila paní Terezka: Já vím, mamičko, že jste zvyklá práci, že by se vám stýskalo, kdybyste měla celý den jen s dětmi chodit. Chcete-li příst, mám na hůře trochu lenu; budem ho mít hodně, jestli se nám na poli zvede. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlídnout trochu k hospodářství. Tou dohlídkou v zámku a tím šitím a vařením strávím všecek čas, to ostatní musím přenechat cizím lidem. Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí. To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod; víš, že já jsem takové práci zvyklá, odpověděla babička všecka potěšena. Ještě ten samý den vylezla na hůru podívat se, jak to s tím lenem dopadá, a druhý den viděly děti poprvé ve svém živobytí, jak se přede na vřetánko. První, co si babička v hospodářství zcela na starost vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí boží dar neuhranul, i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, nezapomněl, že má říci: Pánbůh požehnej! Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly poplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. Drobty patří ohníčku, říkala babička, když smítala se stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou. ( ) Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce. Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila. Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: Shýbni se, Barunko! Barunka byla mnohdy líná a říkala: Ale babičko, copak je o jedno pírko? Z toho ji babička ale hned kárala: Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit. Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek: babičce se ale nehrubě líbil. Zdálo se jí, že se na těch vycpaných seslích s těmi vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí mít člověk strach,