METROPOLITNÍ OBLASTI V ČESKÉ REPUBLICE: FORMOVÁNÍ, VYMEZENÍ, KONKURENCE A VÝHODY

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Regionální rozvoj a správa METROPOLITNÍ OBLASTI V ČESKÉ REPUBLICE: FORMOVÁNÍ, VYMEZENÍ, KONKURENCE A VÝHODY Metropolitan areas in the Czech Republic: formation, delimitation, competition and advantages Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. RNDr. Josef KUNC, PhD. Autor: Zdeněk DVOŘÁK Brno, 2015

2

3

4

5

6

7 Jméno a příjmení autora: Název diplomové práce: Název práce v angličtině: Katedra: Vedoucí diplomové práce: Rok obhajoby: 2015 Zdeněk Dvořák Metropolitní oblasti v České republice: formování, vymezení, konkurence a výhody Metropolitan areas in the Czech Republic: formation, delimitation, competition and advantages Regionální ekonomie a správy doc. RNDr. Josef Kunc, Ph.D. Anotace Cílem předložené diplomové práce Metropolitní oblasti v České republice: formování, vymezení, konkurence a výhody je funkční vymezení metropolitního areálu pro města Brno a Ostravu a následné porovnání s již existujícími výsledky jiných metodik. Práce se také zaměřuje na historický vývoj metropolitních areálů ve světě. Annotation The goal of the submitted thesis: Metropolitan areas in the Czech Republic: formation, delimitation, competition and advantages is the functional definition of metropolitan areas for cities Brno and Ostrava and a comparison with the results of other existing methodologies. This thesis also focuses on the historical evolution of metropolitan areas in the world. Klíčová slova aglomerace, dojížďka, funkční vymezení, metropolitní oblast, migrace, urbanizace, suburbanizace Keywords agglomeration, commuting, functional definition, metropolitan area, migration, urbanization, suburbanization

8

9 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Metropolitní oblasti v České republice: formování, vymezení, konkurence a výhody vypracoval samostatně pod vedením doc. RNDr. Josefa Kunce, PhD. a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřním řádem Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 15. května 2015 vlastnoruční podpis autora

10 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doc. RNDr. Josefu Kuncovi, PhD. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále bych rád poděkoval Mgr. Petru Tonevovi, PhD. za pomoc při sběru dat, tvorbě map a následné konzultace. Velké poděkování patří v neposlední řadě mé rodině a přítelkyni za podporu během celé doby mého studia.

11 OBSAH ÚVOD METODOLOGIE PRÁCE, ZDROJE DAT A ZÁKLADNÍ POJMY METODOLOGIE PRÁCE A ZDROJE DAT ZÁKLADNÍ POJMY Urbanizace Město Metropolitní oblast HISTORICKÝ VÝVOJ METROPOLITNÍCH OBLASTÍ VE SVĚTĚ USA EVROPA Západní Evropa Východní Evropa Evropa po roce ČESKÁ REPUBLIKA BRNĚNSKÁ METROPOLITNÍ OBLAST OBECNÉ INFORMACE O BRNĚ A JEHO OKOLÍ PŘÍKLADY VYMEZENÍ BRNĚNSKÉ METROPOLITNÍ OBLASTI Územní studie aglomeračních vazeb města Brna a jeho okolí Aktuální vymezení Brněnské metropolitní oblasti OSTRAVSKÁ METROPOLITNÍ OBLAST OBECNÉ INFORMACE O OSTRAVĚ A JEJÍM OKOLÍ PŘÍKLADY VYMEZENÍ OSTRAVSKÉ METROPOLITNÍ OBLASTI VLASTNÍ VYMEZENÍ A SROVNÁNÍ BRNĚNSKÉ A OSTRAVSKÉ METROPOLITNÍ OBLASTI METODIKA VYMEZENÍ METROPOLITNÍCH OBLASTÍ VLASTNÍ VYMEZENÍ METROPOLITNÍCH AREÁLŮ BRNA A OSTRAVY A JEJICH SROVNÁNÍ Dojížďka za prací do Brna a Ostravy Dojížďka do středních škol v Brně a Ostravě Migrační proudy do/z Brna a Ostravy Metropolitní areály Brna a Ostravy ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ SEZNAM GRAFŮ SEZNAM TABULEK SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM PŘÍLOH... 91

12 12

13 ÚVOD Metropolitní areály představují vysoce urbanizovaná území tvořená jádrovým městem a jeho zázemím, které má s jádrem úzké vazby. Jádro oblasti je charakteristické vysokou koncentrací pracovních příležitostí, sídlí v něm velké množství firem, institucí či plní obytnou funkci. Jádro oblasti je tedy jakýmsi hnacím motorem celého regionu nejen z ekonomického hlediska. Proces vzniku těchto oblastí závisel a závisí na mnoha rozličných faktorech jako třeba naleziště nerostných surovin, existence průmyslu v oblasti nebo např. na politice územního rozvoje ze strany vyšších samosprávných celků. Postupem času převzal důležitou roli průmyslu z hlediska koncentrace obyvatelstva do měst sektor služeb. Průmyslová centra postupně ztrácela na svém významu a průmyslové závody se přesouvaly do zázemí měst. Ještě o něco dříve se do zázemí stěhovalo majetnější obyvatelstvo, které chtělo žít v lepším prostředí, než bylo to městské. S postupným zintenzivním procesu suburbanizace, tak jádra měst ztrácela své obyvatelstvo a zázemí rostla, čímž se celkově metropolitní oblast daného města zvětšovala. Zintenzivňovaly se pak i dojížďkou proudy ze zázemí do jádra. Každá metropolitní oblast se však ve svých interakcích se zázemím projevuje odlišně. Právě z toho důvodu je cílem předložené práce funkční vymezení metropolitního areálu pro města Brno a Ostravu, následně je porovnat mezi sebou a s již existujícími vymezeními. K tomu účelu byla vytvořena vlastní metodika vymezení metropolitních areálů a následně analyzována data k dojížďce za prací, do středních škol a data k migraci obyvatelstva. Brno i Ostrava se v rámci České republiky nacházejí ve zcela odlišných geografických i socioekonomických podmínkách a práce tak ukáže, jak jednotná metodika vymezení těchto oblastí ovlivní konečnou podobu metropolitních areálů těchto dvou měst. Ve své první části práce popisuje vývoj městských regionů od začátku průmyslové revoluce. Sleduje proces urbanizace, resp. později suburbanizace v oblastech Severní Ameriky a Evropy. Poté se zaměřuje na Českou republiku. Ve své druhé části se pak konkrétně zabývá metropolitními oblastmi měst Brna a Ostravy, na jejichž celkové velikosti se zcela jistě promítne jejich poloha v rámci regionů, ve kterých se nachází. 13

14 14

15 1 METODOLOGIE PRÁCE, ZDROJE DAT A ZÁKLADNÍ POJMY V první kapitole bude představena metodologie práce a datové zdroje, které se staly nezbytným podkladem k této diplomové práci. Poté následuje podkapitola se základními pojmy. 1.1 Metodologie práce a zdroje dat Při zpracování diplomové práce bylo použito jak zahraničních, tak domácích zdrojů. Rešerše odborné literatury se stala základním předpokladem k tomu, aby bylo možné problematiku metropolitních oblastí správně pochopit. Důležitým zdrojem se pak stala kniha Urbanization: an introduction to urban geografy (Knox a McCarthy, 2012), která poskytla komplexní vhled do vývoje sídelního systému na území USA. Pro vývoj sídelního systému v Evropě byly použity zejména knihy The making of urban Europe, (Hohenberg, 1995) a European cities and towns: (Clark, 2009). Pro kapitolu určenou k České republice se velmi důležitým podkladem stala kniha Zrod velkoměsta: urbanizace českých zemí a Evropa (Horská, Maur a Musil, 2002), která poskytla velmi cenné poznatky nejen pro vývoj v ČR. Zmínil bych také monografii Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky (Sýkora a kol., 2002), která popisuje suburbanizaci jak v Evropě, tak v USA a byly v ní kvalitně popsány rozdílnosti mezi těmito dvěma kontinenty. Jelikož cílem mé diplomové práce je funkční vymezení metropolitních oblastí měst Ostravy a Brna, analyzoval jsem některá již existující vymezení, která mi pomohla při vytvoření mé vlastní metodiky. Mezi nejdůležitější patřily práce: Mulíčka a kol. (2013) - Vymezení funkčního území Brněnské metropolitní oblasti a Jihlavské sídelní aglomerace, Kosteleckého a Čermáka (2004) - Metropolitan areas in the Czech republic - Defensions, basic charakteristics, patterns of suburbanisation and their impact on political bahaviour, nebo metodika vymezení metropolitních oblastí podle OECD (2012). Mezi základní použité metody při zpracování mojí diplomové práce byla použita zmíněná rešerše odborných zdrojů a literatury, sběr a třídění dat z: Sčítání lidu, domů a bytů 2011 (ČSÚ, 2012), Databáze vnitřního stěhování (ČSÚ, 2013); U.S. Bureau Census (1998, 2012 a 2013); Demographia Word Urban Areas (2015) Dalšími metodami, které jsem použil, byly historická, statistická a komparativní analýza, interpretace informací a dat, abstrakce, syntéza. Navštívil jsem také Magistrát města Brna, kde jsem konkrétně v Kanceláři strategie města, v rámci řízených rozhovorů, zjišťoval informace o budoucím vývoji Brněnské metropolitní oblasti. Teoretická část práce je doplněna řadou tabulek, map, grafů a obrázků. Praktická část je pak doplněna mapami mnou 15

16 vymezených metropolitních oblastí, které byly vytvořeny v programu ArcGIS Konkrétní metodika vymezení metropolitních oblastí je vzhledem k logice a návaznosti textu popsána v samostatné kapitole, na níž navazuje vlastní vymezení. 1.2 Základní pojmy Před samotnou analýzou historického vývoje metropolitních oblastí je nutné se seznámit se základními pojmy. Mezi ně patří urbanizace a její fáze, definice samotného města a v neposlední řadě metropolitní oblasti (či areálu, atp.) Urbanizace Na urbanizaci se dá dle Slovníku humánní geografie (Gregory a kol., 2009: 792-4) nahlížet ze tří pohledů. Prvním z nich je pohled demografický, který urbanizaci vnímá jako proces zvyšující se koncentrace obyvatelstva do sídel městského typu (vzhledem k celkové populaci), kde hustota zalidnění je vyšší, než v přilehlých oblastech (Gregory a kol., 2009: 792). Dochází tak k migraci obyvatelstva z venkovských sídel do sídel městského typu, čímž se zvyšuje podíl městského obyvatelstva na celkové populaci. Druhý, ekonomický pohled, urbanizaci spojuje s ekonomickými činnostmi, které jsou běžně přiřazovány k městům (Gregory a kol., 2009: 793). Těmi se myslí zejména průmysl a služby, k venkovským oblastem je pak řazeno lesnictví, zemědělství, těžba surovin nebo rybářství. Třetí pohled je pohled sociokulturní, který lze chápat jako podílení se na městském způsobu života (Gregory a kol., 2009: 793). Z uvedeného je zřejmé, že urbanizaci lze definovat jako proces zvyšujícího se podílu městského obyvatelstva, přicházejícího z venkovských oblastí, na celkové populaci a dále jako proces rostoucího počtu obyvatelstva pracujícího v zaměstnáních spojených s městy a s městským způsobem života. Dle Velkého sociologického slovníku (1996: 1358) je urbanizace nejobecnější prostorová koncentrace lidských činností i obyvatelstva projevující se změnami v chování lidí, v jejich motivacích, v kult. vzorech i ve formách organizace společnosti. Změny jsou vyvolány životem v prostředí s velkým počtem, vysokou hustotou a značnou různorodostí obyvatelstva, aktivit i lidských výtvorů. Ve Slovníku se dále uvádí, že proces definice urbanizace se vyvíjel a zkoumal z hledisek různých vědních oborů. Klasifikací urbanizačního procesu na vývoji měst se ve své práci zabýval Berg (1982), podle kterého se urbanizace dá rozdělit do čtyř fází (viz obr. 1). První fází je klasická urbanizace, kdy dochází ke koncentraci obyvatel ve městech. Roste tak počet obyvatel jak v jádru oblastí, tak v jeho zázemí. Druhá fáze je suburbanizační, která je charakteristická stěhováním obyvatel z vnitřních částí měst do městských předměstí, případně za hranice města. Proces je podmíněn rozvojem dopravy a kvalitního bydlení. Třetí fáze deurbanizační je specifická tím, že obyvatelé města se nestěhují za jeho hranice pouze z centrálních zón měst, nýbrž z jeho celého území. Vytváří se tak velké městské regiony. Dochází k poklesu obyvatel jak v jádru oblasti, tak v jeho zázemí. Proces dekoncentrace pracovních míst a obyvatelstva je tak silný, že dochází k poklesu počtu obyvatel v regionu, což je následováno zvýšením počtu 16

17 obyvatel a pracovních příležitostí v menších městských regionech nacházejících se v okolí jádrové oblasti. Deurbanizace se postupně přeměňuje ve fázi reurbanizační, kdy dochází k postupnému zpomalování poklesu obyvatel v centrech měst a k jejich následnému růstu. Obrázek 1: Stádia vývoje měst - přírůstky populace (1982) Zdroj: Berg, 1982; vlastní úpravy Z českých autorů zabývajících se touto problematikou lze využít práci Musila (2002), podle kterého je urbanizace přeměnou venkovských společností na společnosti městské. Růst velkoměst je pak vnímán jako jeden z typických projevů procesu urbanizace. Dalšími rysy ze sociologického a ekonomického pohledu pak jsou zvětšování počtu či podílu lidí žijících ve městech, prostorová expanze měst, růst hustoty obyvatelstva a zastavění nebo zvětšování budov. Musil (2002) klade důraz na to, že urbanizace je především celospolečenskou změnou. Maur (2002) říká, že urbanizace probíhala mnohem dříve a to během utváření městských sítí v dávné minulosti. Je ovšem zřejmé, že na definici urbanizace existuje velké množství pohledů. Větší část odborníků problematiku urbanizace spojuje se začátkem industrializace, tj. s polovinou 18. století. Převážně druhou fází urbanizace (dle Bergova členění) se v českých zemích zabývá Ouředníček (2008:10), který o ní říká: proces suburbanizace znamená přesun obyvatel, jejich aktivit a některých funkcí z jádrového města do zázemí. Jedná se o typický proces rozšiřování území města, který můžeme zaznamenat jak u většiny měst vyspělých zemí, tak v historickém vývoji našich měst. Počátky suburbanizačních procesů spatřuje již v období 18. století, kdy v Anglii docházelo ke stěhování vyšších společenských vrstev do okrajových částí měst. 17

18 1.2.2 Město Město je z pohledu této knihy něco víc než jen snůška jednotlivých lidí a sociálních vymožeností ulice, budovy, elektrická osvětlení, tramvaje, telefony, atd.; je to něco víc než jen pouhé uspořádání institucí a administrativních zařízení soudy, nemocnice, školy, policie a nejrůznějších občanských iniciativ. Město je spíše stavem mysli, soubor zvyklostí a tradic a organizovaných postojů a názorů, které jsou součástí těchto zvyklostí a jsou přenášeny s touto tradicí. Město není, jinými slovy, pouze fyzický mechanismus a umělá konstrukce. Je obsaženo v životním příběhu lidí, kteří jej tvoří; je to produkt přirozenosti a zvláště té lidské (Park, 1925: 1). Takto se na město díval jeden z hlavních představitelů Chicagské školy Robert E. Park. Ve své knize The City, kterou společně s ním sepsal Ernest W. Burgess a Roderick D. McKenzie, dále město vnímal jako geografickou, ekologickou a ekonomickou jednotku. Proslul zejména pojmem lidská ekologie (human ecology), kterou vnímal jako vědu, která má popsat vztah mezi lidskou společností a jejím fyzickým uspořádáním. Ve stejné knize Burgess (1925) zkoumal vnitřní strukturu města, kterou popisuje na modelu koncentrických zón. Město je zde rozděleno na zóny dle jejich funkčních oblastí. Dle tohoto rozdělení se v jádru města nachází komerční, sociální a civilní sféra. Pod tím si lze představit nejrůznější druhy obchodů, administrativních budov, banky, divadla, atd. Kolem jádra se nachází tzv. přechodná oblast, kde je soustředěn lehký průmysl a velkoobchod. Následují postupně zóny, kde bydlí obyvatelé města dle jejich sociálního statusu zóna nižší, střední a vyšší třídy. Za těmito zónami se nachází oblast dojížďky, která již není součástí administrativních hranic města. Přičemž se jedná o dojížďku v rozsahu třiceti až šedesáti minut do jádrové oblasti. Model tedy říká, že obyvatelstvo vyšších majetnějších tříd se stěhuje dál od jádrové oblasti, kde jsou příznivější podmínky pro život, zatímco méně majetní zůstávají v zónách se zhoršeným životním prostředím. Postupně také v každé zóně může docházet k segregaci obyvatelstva na základě odlišné rasy, kultury či jazyka. Model koncentrických zón však není jediným modelem, který se zabývá vnitřní strukturou města. Na Burgessovu práci navázal Homer Hoyt (1939), který se svým sektorovým modelem pozoroval rozvoj města podél významných linií, zejména pak podél těch dopravních. Ve městě se vytváří sektory, které mají v porovnání s koncentrickým modelem složitější strukturu a při jejich tvorbě hraje důležitou roli kvalita bydlení a vyšší vrstva obyvatelstva. Třetí model, tzv. vícejaderný, který popsali Hariss a Ullman (1945) ve 40. letech 20. století, neklade takový důraz na jedno jádro. Podle této teorie má město více jader a to podle funkčního využití dané oblasti např. průmysl, sport, služby, atd. Na obrázku č. 2 jsou znázorněny všechny tří výše popsané koncepty, které se ovšem ve skutečnosti kombinují. 18

19 Obrázek 2- Modely vnitřní struktury města (2005) Zdroj: Fyfe a Kenny, 2005; vlastní úpravy Jednotná definice města ovšem neexistuje. Dá se na něj nahlížet z různých úhlů pohledu podle toho, která vědní disciplína jej zkoumá. Dle Slovníku humánní geografie jsou města obchodní centra a tržiště a na vznik města se nahlíží jako na oddělení nezemědělské práce od půdy. Města také plnila a plní velké množství funkcí, např. náboženskou, vojenskou či jako sídla států. V pozdější fázi dějin se lze na město dívat jako na společnost svobodných občanů patřících do vyšších územních celků (Gregory a kol., 2009: 85). Wirth (1938: 8) např. město definuje jako relativně velké, husté a trvalé uskupení nestejnorodých jednotlivců. Města se od jiných typů sídel liší zejména poskytovanými funkcemi. Carter (1995) pak hovoří o třech funkcích středisková, speciální a transportní. Střediskovou funkcí se rozumí soubor služeb poskytovaných městem jeho zázemí, mezi něž Carter (1995) řadí funkci obytnou, pracovní a obslužnou. Speciální funkce neslouží přímo zázemí města, mají širší nebo užší působnost, tzn., že určitá činnost na území města ovlivňuje např. mezinárodní nebo pouze lokální trh na přesně daném místě ve městě. A transportní funkcí se rozumí role města jakožto tranzitního uzlu na větší vzdálenosti mezi dalšími městy. 19

20 1.2.3 Metropolitní oblast Z hlediska této diplomové práce je důležitá definice metropolitní oblasti, případně areálů, která je stejně jako u definice města různá. V USA, jak uvádí Gibson (1987), byly metropolitní oblasti poprvé definovány Úřadem pro sčítání lidu (Bureau of the Census) v roce Metropolitní oblasti, resp. okresy (metropolitan districts) jsou zde definovány jako města s 200 tisící obyvateli a přilehlým okolím vzdáleného maximálně deset mil, kde hustota zalidnění je 150 a více obyvatel na čtvereční míli. V roce 1950 došlo ke změně metodiky, kdy Úřad pro sčítání lidu definoval tzv. standardní metropolitní areály (standart metropolitan areas SMAs) oblasti s minimálně jedním městem s nejméně 50 tisící obyvateli a s jeho zázemím, které je napojeno na město dle specifických kritérií telefonní komunikace a dojížďka. V současné době jsou pro potřeby americké statistiky vymezeny tzv. metropolitní a mikropolitní statistické areály, kterým se souhrnně říká jádrové oblasti ( Core Based Statistical Area CBSA ). Pro oba platí, že jsou složeny nejméně z jednoho regionu ( countries ) obsahujícího jádrový městský areál a přidruženého regionu majícího s jádrovou oblastí sociální a ekonomické vazby, což je měřeno pomocí dojížďky za prací. Rozdíl mezi metropolitní a mikropolitní oblastí pak spočívá ve velikosti populace jádrové oblasti. Metropolitní areál (MSA) by měl mít nejméně 50 tisíc a více obyvatel, mikropolitní se pohybuje v intervalu 10 tisíc až obyvatel. Obrázek 3 - Metropolitní a mikropolitní statistické areály USA a Porto Rica - únor 2013 Zdroj: U. S. Census Bureau, 2013; vlastní úpravy OECD (2012) vymezuje metropolitní oblasti na základě tzv. funkčních městských území (FUA - Functional urban areas). Metropolitní oblast je pak urbanizované území s minimálně 500 tisíci obyvateli. FUA je dále identifikováno podle úrovně hustoty zalidnění a dojížďky za prací do dané oblasti a to ve třech krocích: 1. identifikace jádrových obcí skrze populační mřížku ( gridded population data ) v tomto kroku jsou pomocí populační mřížky definovány urbanizované oblasti nebo 20

21 urbanizované vysoce zalidněné klastry ( urban high-density clusters ), administrativní hranice států či obcí jsou ignorovány. Městské jádro se pak skládá ze shluku sousedících populačních mřížek, kde minimální hustota obyvatelstva je obyvatel/km 2, v případě Kanady a USA to je obyvatel/km 2. Území s méně jak 50 tisící obyvateli nejsou uvažována, což se týká Evropy, USA, Chile a Kanady, hranice 100 tisíc pak byla stanovena pro Japonsko, Koreu a Mexiko. Jádrem obcí se pak stává ta obec, kde žije alespoň 50 % z obyvatel urbanizované oblasti. 2. připojení nesouvislých jader patřících do stejné FUA v případě kroku dva se určuje, zdali se v daném území nenachází polycentrická struktura. V případě, že minimálně 15 % obyvatel jednoho jádra dojíždí za prací do jádra druhého, jedná se o polycentrickou strukturu. 3. identifikace městského zázemí obec, ze které do jádra dojíždí za prací minimálně 15 % obyvatelstva, je součástí městského zázemí. Musí ovšem splnit pravidlo celistvosti území. Na základě této metodiky se pak FUA dělí na malé městské oblasti s populací menší než 200 tisíc obyvatel, středně velké městské oblasti mající tisíc obyvatel. Metropolitní oblasti mají, jak bylo zmíněno, minimálně 500 tisíc obyvatel, velké metropolitní oblasti pak více jak 1,5 milionů obyvatel. (OECD, 2012) Z českých autorů je dle mého názoru důležité zmínit Hampla (2005: 88-9), podle kterého jsou metropolitní areály nejvýznamnější měřítkově nejvyšší prvky systému osídlení a současně i jádra řádově vyšších regionů nejvyšší územní koncentraci ekonomiky a obyvatelstva, ale zejména nejvýznamnější koncentrace. K tomu ještě dodává jejich vnitřní a vzájemnou propojenost. Metropolizace je tedy dle něj vývojově vyšší fáze urbanizace. Metropolitní areály hodnotí na základě kombinace velikostních a kvalitativních kritérií, pod čímž si lze představit míru koncentrace hlavních funkcí mířících do těchto areálů a rozlišení této míry z hlediska kvality/progresivity příslušných funkcí. Z informací z českých censů z roku 1970 a 1980 vytvořil Hampl v roce 1987 ukazatel kombinující obě daná kritéria územní intenzita/hustota vzájemných kontaktů obcí. Tento ukazatel popisuje vztah objemu dojížďky mezi obcemi vzhledem k jejich vzdálenosti a použil jej pro vymezení metropolitních areálů i v roce 2001, postupoval v těchto krocích: 1. identifikace integrovaných střediskových systémů v tomto kroku hodnotil územní intenzitu kontaktů mezi středisky, která mají komplexní velikost (KO) 1 2,5 a více 2. hodnocení vzájemných dojížďkových proudů vzhledem k datové základně pouze školních a pracovních; 3. vztažení objemů dojížďkových proudů mezi dvojicemi středisek k jejich vzdálenosti uvažována zde byla vzdušná vzdálenost; 1 Komplexní velikost definuje (HAMPL, 2005: 44) jako třetinu součtu podílu obce (střediska, eventuelně okresu apod.) na obyvatelstvu ČR a dvojnásobku podílu na pracovních příležitostech ČR k roku 1991 nebo k roku

22 4. vymezení integrovaných systémů středisek (ISS) 2001 porovnání dosažených výsledků s vymezením ISS z roku 1980, na základě čehož určil kritickou úroveň interakce 75 dojíždějících/km. Pokud součet hodnot komplexních velikostí ISS dosáhl hranice 100 a více, stalo se ISS systémem metropolitního řádu. Těchto systémů je v rámci ČR celkem 11. (Hampl, 2001) Samotná definice metropolitní oblasti je však stejně nejednotná jako definice města, což ve své studii potvrzuje Čermák a Kostelecký (2004). Pro své potřeby si formulovali vlastní definici metropolitní oblasti kompatibilní s kritérii IMO projektu (International Metropolitan Observatory Project). Jádrové město a zázemí metropolitní oblasti musí mít minimálně 200 tisíc obyvatel. Zázemí jádrové oblasti je pak určeno skrze dojížďku za prací. Hraniční hodnota zařazení obce do metropolitní oblasti pak je 30 % ekonomicky aktivních obyvatel dojíždějících do jádrové oblasti za prací. Dle mého názoru se k problematice metropolitních oblastí hodí vysvětlit také pojem aglomeračních úspor, který zavedl Alfred Weber. Tento představitel německé neoklasické školy zkoumal lokalizační faktory, které hrály důležitou roli při rozhodování jednotlivých firem. Řadil mezi ně např. naleziště surovin, cenu pracovní síly či dopravní náklady. Úspory obecně rozdělil na vnitřní a vnější. Vnitřními myslel úspory z rozsahu a ze specializace, vnější úspory pak definoval jako úspory, které vznikají díky existenci jiných aktérů, případně veřejně disponibilních zdrojů. Aglomerační úspory vnímal jako zvláštní příklad vnějších úspor. Blíže je pak definoval Marshall, který je rozdělil do třech typů a to sdílení pracovního trhu, šíření technologií z blízkých firem a společné využívání specializované infrastruktury a specializovaných dodavatelů (in Blažek a Uhlíř, 2011). Dle mého názoru se aglomerační úspory, resp. výhody projevují zejména v oblastech s vyšší koncentrací firem, pracovních míst či obyvatelstva, což území metropolitních areálů splňují. 22

23 2 HISTORICKÝ VÝVOJ METROPOLITNÍCH OBLASTÍ VE SVĚTĚ Důležitým předpokladem vzniku metropolitní oblasti je v prvé řadě samotná existence města. První města vznikala přibližně v době let před naším letopočtem v oblastech, jako byla Mezopotámie, údolí Žluté řeky, Nilu či Indu. Již v té době se do těchto oblastí koncentrovalo obyvatelstvo (Paddison, 2001). Chandler a Fox (1974) ve své studii uvádí, že v rozmezí let 400 před naším letopočtem až do 100 našeho letopočtu, existovaly velké aglomerace v Babylonu (250 tisíc obyvatel), Patně (350 tisíc) a v Římě (650 tisíc). Ve středověku pak počet měst narůstal, převážně se však jednalo o města menší. (Davis, 1969 in Paddison, 2001) Obyvatelstvo bylo převážně venkovské, což potvrzuje Lowry (1991 in Paddison, 2001), který tvrdí, že kolem roku 1850 žilo v urbanizovaných oblastech 4-7 % z celkového počtu obyvatelstva. V té době se začala potupně projevovat síla průmyslové revoluce, která změnila ráz tehdejší společnosti. Z převážně venkovského obyvatelstva se postupně stávalo obyvatelstvo městské. Vývoj metropolitních oblastí má svá specifika. Důležitým milníkem v jejich rozvoji pak je začátek industrializace, jejíž počátky sahají do poloviny 18. století. Jinak se tyto oblasti vyvíjely v Severní Americe a jinak v Evropě, kde je konkrétně nutné v jisté části dějin rozlišovat vývoj metropolitních areálů v zemích východní Evropy a západní Evropy. Je třeba neopomenout proces urbanizace, který, jak již bylo zmíněno výše, provází vznik metropolitních oblastí. Následující kapitoly přiblíží skutečnost, jak urbanizace a jevy s ní spojené, ovlivnily rozvoj nejen metropolitních oblastí ve vybraných zemích. Jak uvádí Hampl (2005), je důležité si uvědomit omezenost datové základny geografické distribuce společenských jevů, která je spojena zejména s prvním moderním sčítáním lidu z roku Před tímto rokem se např. vývoj obyvatelstva popisuje velmi zjednodušeně. Dalším skutečností mohou pak být změny v proměnlivosti organizačních územních jednotek, což s sebou přináší problémy při jednotlivých srovnáváních v různých obdobích. 2.1 USA Jak uvádí Knox a McCarthy (2012) ve své knize o urbanizaci, malá sídla existovala v Severní Americe již před 16. stoletím. Na kolonizaci a rozvoji sídelního systému se kromě anglických kolonizátorů postupně podílelo více národů. Španělé založili např. roku 1610 město Santa Fe a v průběhu dalších 150 let vybudovali velké množství tzv. pueblos, což byla správní a obchodní centra, a tzv. presidios, který plnila funkci vojenských základen. Tato střediska budovali především v oblasti Floridy a jihozápadu. Založili města jako Saint Augustine, San Antonio, Santa Barbara, Los Angeles, San Diego či San Francisco. Nizozemští kolonizátoři položili základy městu New Amsterdam, který byl později přejmenován Angličany na New York. Francouzi spatřovali nové příležitosti v Severní Americe zejména v oblasti obchodu. Soustřeďovali se tak do oblasti kolem Velkých jezer a podél řeky Mississippi, kde díky využití lodní dopravy obchodní transakce prováděli. Vznikla zde města jako Québec, Montreal, Detroit, St. Louis nebo New Orleans. Z kolonií se postupně vytvářely jednotlivé 23

24 státy. Přibližně v polovině 18. století měl kupříkladu New York kolem 25 tisíc obyvatel, Boston 24 tisíc, Baltimor, Charleston a Newport mezi tisíci obyvateli. Města v této době sloužila jako shromaždiště komodit určených pro export do Evropy, k distribuci komodit přivezených z Evropy a samozřejmě jako správní centra příslušného území. Na následujícím obrázku lze pozorovat nejvíce zalidněné oblasti z roku Jedná se o oblasti, které v té době osídlovali zejména britští, nizozemští, francouzští či němečtí kolonizátoři. Obrázek 4 - Populace USA žijící v okresech při pobřeží a ve vnitrozemí (1790) Zdroj: US Census Bureau, 2012; vlastní úpravy Města se dále rozvíjela a specializovala svou výrobu s ohledem na jejich komparativní výhodu. Důležitým prvkem v jejich rozvoji byly manufaktury, které přispěly k jejich růstu. Např. Albany, Lowell, Newark, Poughkeepsie, Providence, Springfield a Wilmington se stala kolébkou industriální revoluce v USA. Do průmyslových oblastí také proudily vlny obyvatelstva, které přicházelo o práci kvůli zvyšující se mechanizaci v zemědělském sektoru. Přes oceán do Ameriky stále proudilo velké množství přistěhovalců z Evropy. Jedním z důvodů byla zcela jistě levná půda, která byla pro Evropany velkým lákadlem. Podíl městského obyvatelstva se tak nadále zvyšoval a v roce 1875 již 15 měst překročilo 100tisícovou hranici počtu obyvatel. Nejvýznamnější pak byl počet obyvatel New Yourku, jenž narostl z 391 tisíc obyvatel (rok 1840) na hodnotu 1,3 milionu. Města jako Baltimor, Chicago, Philadelphia, Pittsburgh a St. Louis čítala okolo tisíc, Boston, Detroit či Buffalo pak tisíc. Je důležité neopomenout rozvoj železniční a říční dopravy, díky kterému se urychlil obchod, lidem se zkracovaly dojezdové vzdálenosti. Pokrok v dopravě umožnil rozšíření osídlení směrem na západ kontinentu. (Kaplan, 2009; Schaedel, 1978; Knox a McCarthy, 2012) 24

25 Obrázek 5 - New York v roce 1873 Zdroj: Průmyslový sever a zemědělský jih - tak by se dalo charakterizovat americké území. Americký sídelní systém, kromě severovýchodu USA, se začal rozvíjet až ke konci 19. století. Mezi americkými a evropskými městy je pak znatelný rozdíl, a to zejména v uspořádání městských center, která jsou charakteristická vyšším stavebním profilem a menší plochou. Americká společnost je také specifická pestrou skladbou obyvatelstva, jelikož je tvořena z migrantů z Evropy, Latinské Ameriky, Asie a samozřejmě z obyvatel Afriky, kteří byli do Ameriky deportováni proti své vůli. Jejich začleňování do společnosti nebylo snadné. Na přelomu 19. a 20. století, konkrétně mezi roky přišlo na území USA téměř 12 milionů imigrantů. Kromě zvyšování počtu obyvatel na východě USA se v tomto období začíná zvyšovat jejich počet i na západě USA ve městech jako Los Angeles, San Francisco či Seattle. Tomu dopomohl kromě zmíněného rozvoje dopravní infrastruktury také objev ropných nalezišť, díky čemuž v oblasti vzniklo velké množství nových pracovních míst (McDonald, 2008; Musil, 2002; Ptáček 2002, Knox a McCarthy, 2012). To potvrzuje následující mapa, kde je jasně vidět, že obyvatelstvo, které se od počátku kolonizace kontinentu soustředilo do oblastí podél pobřeží, se posouvalo směrem do vnitrozemí a podíl obyvatelstva (z celkové populace USA) žijícího při pobřeží se přibližně do roku 1900 snižoval. Celkově však počet obyvatelstva na území USA rostl a to jak při pobřeží, tak ve vnitrozemských oblastech. 25

26 Obrázek 6 - Populace USA žijící v okresech při pobřeží a ve vnitrozemí (1900) Zdroj: US Census Bureau, 2012; vlastní úpravy Období mezi roky , kdy se v Severní Americe masivně rozvíjela osobní a automobilová doprava, lze popsat třemi hlavními procesy. Prvním procesem byla enormní koncentrace obyvatelstva vedoucí ke vzniku megalopolních sídelních struktur, druhým byla dekoncentrace růstu metropolitních oblastí po celém území USA, zejména pak na jihu a jihozápadě. A posledním procesem se stal, pro USA typický, nárůst počtu obyvatel za administrativními hranicemi metropolitních oblastí. Mezi nejznámější megalopole, které vznikly během prvního procesu, patřil a patří pás sídel zvaný Boswash, který se táhne od města Boston po Washington a kde dnes žije přibližně 50 mil. obyvatel. Další megalopole se nachází v okolí Velkých jezer (Milwaukee Montreal), kde žije cca 40 mil. obyvatel. Růst populace je v posledních desetiletích zaznamenáván v oblasti San Francisco Los Angeles. Opomenout ovšem nelze celou oblast tzv. Sunbeltu, která se rozprostírá v jižní a jihovýchodní části USA, mající přes 100 milionů obyvatel. (Brunn a Williams, 1983 in Ptáček, 2002; Census, 1998) 26

27 Obrázek 7 Změny migrace černošské populace v USA mezi roky Zdroj: US Census Bureau, 2012; vlastní úpravy Obrázek č. 7 ukazuje změny migrace černošské populace v období první a druhé velké migrace mezi roky , resp První velká migrace byla charakteristická úbytkem černošského obyvatelstvaa z jihu USA do průmyslových oblastí na severu, což bylo způsobeno zejména tím, že v továrnách a průmyslových závodech byl kvůli zavedení přistěhovaleckých limitů přebytek pracovních míst. Nejen černošské obyvatelstvo se stěhovalo do oblastí Velkých jezer či na severovýchod amerického pobřeží. Během a zejména po druhé světové válce se kvůli špatným ekonomickým podmínkámm na jihu USA stěhovalo daleko více obyvatelstva po celém území USA. Oproti první velké migraci lze pozorovat nárůst podílu černošského obyvatelstva nejen na severu USA ale také na západním pobřeží. (U. S. Censuss Bureau, 2012) Pro americkou společnost je typický rodinný život v předměstské zóně. To potvrzuje i fakt, že počet obyvatel v těchto zónách měst rostl čtyřikrát rychleji než na území centrálních měst. Nejdříve se na předměstí stěhovali pouze lidé z vyšších společenských vrstev, později, zejména po 2. světové válce, i střední vrstva. Může za to skutečnost, že stále více lidí si mohlo dovolit vlastnit automobil. Zejména mladé rodiny preferovaly život na předměstích, kde byly oproti centru příznivější podmínky pro bydlení. Navíc vláda podporovala výstavbu dopravní infrastruktury a bydlení. Centra se tak začalaa vylidňovat, a zůstávali zde spíše sociálně slabší obyvatelé, mezi které patřilo převážně černošské obyvatelstvo. Docházelo tak k segregaci obyvatel. Vznikala ghetta a centra měst začínala postupně chátrat (Ptáček, 2002). Touto problematikou, která nespadala pouze do období po druhé světové válce, se zabývali autoři Chicagské školy jako např. Burgess (1925), jehož definice tzv. koncentrických zón ve 27

28 městě byla vysvětlena v úvodní části této práce. Dle mého názoru segregace obyvatelstva probíhá v amerických městech i v současné době. K této myšlence mě vede zejména skutečnost nepokojů černošské populace, která většinou bydlí v sociálně slabších oblastech, kde byla a je vysoká úroveň kriminality. Zajímavá byla i skutečnost, že kromě stěhování obyvatelstva na předměstí, docházelo také k dekoncentraci pracovních míst; k tomuto procesu postupně docházelo od 40. let 20. století (některé služby, následovaný lehkým průmyslem, později i terciérní aktivity). Vzhledem k stále větší zastavěné ploše ve stále se rozrůstajících městech, bylo dojíždění za prací neúnosné. Postupem času se, vzhledem k dekoncentraci pracovních příležitostí, obchodu, služeb apod. z centra do suburbanizovaných území, stala předměstí na centru města prakticky nezávislými. V 80. letech se tak v USA vytvořila unikátní polycentrická struktura. (Harsthorn a Muller, 1989 in Ptáček, 2002) Jak již bylo zmíněno, počet obyvatel na předměstích měst se vyvíjel daleko rychleji než v jejich centrech, což platilo pro celé území USA. Přesto existují v rámci území rozdíly. Jak uvádí Pisarski (1996; in Pucher, 2002), rychlejší růst v letech lze pozorovat na jihu a západě USA, kde populace vzrostla o 80 milionů, zatímco na severozápadě a severovýchodě pouze o necelých 20 milionů. Pro jih a západ USA byla a stále je charakteristická rozptýlenější zástavba, nižší hustota a větší závislost na automobilech, což jsou důvody rychlejšího růstu počtu obyvatel v těchto oblastech. Lidé se v těchto oblastech stěhovali po druhé světové válce z venkova do měst, důvodem byla zejména industrializace této oblasti. Docházelo tak k přesunu obyvatelstva ze sektoru zemědělství do průmyslu (McDonald, 2008). Severozápadní a severovýchodní metropolitní oblasti se naopak vyznačovaly a vyznačují méně rozptýlenou zástavbou, vyšší hustotou obyvatel (z důvodu staveb výškových budov) a menší závislostí na automobilech (Pisarski, 1996 in Pucher, 2002). Jak uvádí Knox a McCarthy (2012) automobilová doprava zcela zásadním způsobem ovlivnila chování lidí. Oproti období mezi světovými válkami došlo ke zkvalitnění automobilů, díky čemuž se zvýšila dojezdová vzdálenost obyvatelstva z okrajových částí měst do center za prací či do škol. Po druhé světové válce se také zvyšovala porodnost. O této době lze hovořit jako o baby boomu, který na zvyšování počtu amerického obyvatelstva měl významný efekt. V roce 1965 byly zrušeny limity pro imigranty, kteří se na růstu obyvatelstva podíleli přibližně z 1/3. Oproti kolonizačnímu období nepřicházelo a nepřichází nejvíce imigrantů z evropských zemí, ale ze zemí Latinské Ameriky a z Asie. Amerika je tak zemí nepřeberného množství kultur, názorů, tradic, což z ní dělá unikátní společenskou jednotku. Imigranti se tradičně usazovali a usazují v místech jako je New York a jeho metropolitní areál, na Západním pobřeží, na jihovýchodě a jihozápadě USA Los Angeles, Miami, Washington, D. C., Chicago či Boston. (Knox a McCarthy, 2012) Je třeba si uvědomit, že růst amerických měst není, jak uvádí Gremlica (2002), na rozdíl od těch evropských nikterak regulován. Rozdíl spočítá také v tom, že v USA se stavělo převážně na zelené louce, v evropských městech, ale pro takovou výstavbu vzhledem k dlouhodobější 28

29 historii nebyl a není tak velký prostor. To s sebou přináší určitá negativa 2. Chaotická výstavba, nízká hustota osídlení, separace urbanizovaných zón či vysoká závislost na automobilech jsou znaky specifické podoby suburbanizace nazývané urban sprawl. Příkladem města, které se s tímto problémem potýká, může být např. Portland. Ten v roce 1900 měl přibližně 90 tisíc obyvatel, přičemž na počátku 21. století měla jeho metropolitní oblast již 1,5 mil. obyvatel. Portland prošel suburbanizačním procesem popsaném v textu výše. Chátrající centrum se ovšem rozhodly oživit významné firmy působící v centru společně s městskou správou a vytvořily tak Komisi pro rozvoj Portlandu. Nejprve došlo k modernizaci jižní části centra, kde žili převážně sociálně slabší obyvatelé. V 70. letech pak nové vedení města položilo základy na realizaci obchodního domu s garážemi. Součástí plánu bylo také zdokonalení hromadné dopravy, vytvoření veřejných prostranství pro chodce, zaměstnanost a bydlení. To vše pomohlo zmírnit negativní důsledky suburbanizace - lidé z 35 % začali využívat hromadnou dopravu, % z nich přijíždělo na kole nebo přicházelo pěšky do centra, čímž znatelně ulevili automobilové dopravě. V porovnání s Evropou americká společnost využívá hromadnou dopravu daleko méně, automobilová doprava zde zaujímá rozhodující roli. (Gremlica, 2002; Seltzer, 2002; Pucher, 2002; Knox a McCarthy, 2012) S druhou polovinou 20. století, zejména se 70. léty, byl pak spojen nejsilnější rozvoj suburbanizačních tendencí, které podpořily růst počtu obyvatel v zázemích měst. Poptávku po novém bydlení využili developeři, který v zázemí měst vystavěli velké množství nemovitostí. Nerespektovali ovšem žádnou plánovací dokumentaci, takže areály měst se rozvíjely nesystematicky a nereflektovaly tak všechny potřeby obyvatelstva. To vše podpořilo již delší dobu objevující se problém urban sprawl. V oblastech chyběla zdravotnická či školská zařízení, což s sebou pro rodiny s dětmi přinášelo dodatečné náklady na cestování. (Knox a McCarthy, 2012; Hnilička, 2012) Obrázek 8 - Předměstí Dallasu, Texas (2009) Zdroj: 2 Neznamená to ovšem, že by se evropská města s tímto problémem také nesetkala. 29

30 Jak již bylo zmíněno, s koncentrací obyvatelstva v zázemích měst vznikla specifická polycentrická struktura. Zázemí již neplnilo pouze rezidenční funkci, ale začaly se zde objevovat i další služby, které dříve poskytovalo pouze původní město. Těmto oblastem se říká suburbie. V současné době se tam stěhují chudší obyvatelé a ti majetnější se stěhují do nových suburbií, přičemž preferují menší městečka s kvalitním životním prostředím. (Hnilička, 2012; McDonald, 2008) Obrázek 9 - Populace USA žijící v okresech při pobřeží a ve vnitrozemí (2010) Zdroj: US Census Bureau, 2012; vlastní úpravy Obrázek č. 10 ukazuje rozložení obyvatelstva v okresech USA při pobřeží a ve vnitrozemí v roce Od roku 1900 podíl obyvatelstva žijících při pobřeží postupně rostl a kolem roku 2010 je co do procentuálního rozložení populace na přibližně stejné úrovni jako v roce Zásadní změnou mezi těmito dvěma obdobími je samozřejmě velký nárůst počtu obyvatelstva v metropolitních oblastech velkých měst USA. V tabulce č. 1 je uvedeno dvacet největších MSA USA, které tvoří 37 % celkové populace. Největším MSA je oblast New Yorku, která má okolo 20 milionů obyvatel. Následuje MSA Los Angeles s přibližně 13 miliony obyvateli. Třetím největším je pak oblast Chicaga s téměř 10 miliony. Největší koncentrace MSA se nachází na východním pobřeží, v oblasti Velkých jezer, na jihu a nakonec na západním pobřeží USA. 30

31 Tabulka 1 - TOP 20 největších Metropolitních statistických areálů v USA (2013) Pořadí Metropolitní statistické areály Počet obyvatel 1. New York-Newark-Jersey City, NY-NJ-PA Metro Los Angeles-Long Beach-Anaheim, CA Metro Area Chicago-Naperville-Elgin, IL-IN-WI Metro Area Dallas-Fort Worth-Arlington, TX Metro Area Houston-The Woodlands-Sugar Land, TX Metro Philadelphia-Camden-Wilmington, PA-NJ-DE-MD Washington-Arlington-Alexandria, DC-VA-MD-WV Miami-Fort Lauderdale-West Palm Beach, FL Metro Atlanta-Sandy Springs-Roswell, GA Metro Area Boston-Cambridge-Newton, MA-NH Metro Area San Francisco-Oakland-Hayward, CA Metro Area Phoenix-Mesa-Scottsdale, AZ Metro Area Riverside-San Bernardino-Ontario, CA Metro Area Detroit-Warren-Dearborn, MI Metro Area Seattle-Tacoma-Bellevue, WA Metro Area Minneapolis-St. Paul-Bloomington, MN-WI Metro San Diego-Carlsbad, CA Metro Area Tampa-St. Petersburg-Clearwater, FL Metro Area St. Louis, MO-IL Metro Area Baltimore-Columbia-Towson, MD Metro Area Celková populace USA/podíl TOP 20 na celkové populaci % Zdroj: US Census Bureau, 2013; vlastní zpracování 2.2 Evropa Evropský sídelní systém se na rozdíl od toho amerického rozvíjel pomaleji a v delším časovém horizontu. Pro urbanizační a suburbanizační procesy je charakteristická nižší intenzita. V této kapitole bude popsán rozvoj měst zhruba od 16. století, zejména pak od období průmyslové revoluce. Dle Vriese (1984 in Musil, 2002) se rozvoj měst v Evropě dal v období rozdělit do třech období: od roku pro toto první období je charakteristické zejména velmi pomalý růst měst, růst počtu obyvatel byl rozdělen po celém území tehdejších zemí. Avšak v zemích jako Anglie, Španělsko a Francie byly prosazovány tendence vedoucí k centralismu a následnému omezení jiných měst ve prospěch monarchie. Rostla tak zejména hlavní a postupně i větší města těchto zemí období charakteristické zpomalením růstu obyvatelstva a úpadkem malých a středních měst, což bylo způsobeno zejména omezením zahraničního obchodu. Vries (1984 in Musil, 2002) toto období nazval věkem proletariátu. Severozápad Evropy díky změnám získává na významu z hospodářského i politického hlediska. 31

32 /1850 zde dochází díky počátkům industrializace v Anglii a Skotsku k rozvoji manufaktur, měnily se ceny potravin, což zlepšilo prosperitu zemědělců a změnilo dosavadní trend ve stěhování obyvatelstva. Větší města přestalaa růst na úkor měst menších, průmyslových, která se později ve svých státech stala městy velkými (např. Manchester, v ČR např. Ostrava). Tabulka 2 - Vývoj počtu evropských měst v letech Počet v tis. obyvatel a více Celkem Zdroj: Hohenberg, Počet měst v jednotlivých letech V tabulce č. 2 lze pozorovat vývoj počtu měst v období od roku do roku Na první pohled je patrný růst počtu měst v kategorii tisíc obyvatel, kterých bylo ve sledovaném období nejvíce. Naopak měst s více jak 300 tisíci obyvateli v Evropě příliš nevyrostlo. Dle Hohenberga (1995) měla urbanizace v Evropě ve sledovaném období cyklický vývoj, kdy se střídaly období růstu měst a jeho obyvatelstva s obdobími úpadku. Naproti tomu Musil (2002) tvrdí, že přibližně do poloviny 18. století urbanizace neprobíhala, podle něj se jednalo o vlny zrychleného růstu počtu obyvatelstva. Oba autoři však shodně popisují stejný proces, jen na pojem urbanizace se každý dívá z jiného úhlu pohledu. Obrázek 10 - Průmyslové oblasti kolem roku 1850 Zdroj: vlastní úpravy 32

33 V Evropě se věci daly do pohybu v polovině 18. století, kdy ve Velké Británii začala průmyslová revoluce. Podle Heatona (1952 in Horská, 2002) existovalo v Evropě málo oblastí, které měly ideální podmínky pro rozvoj industrializace. Kromě ostrovní Anglie, Walesu a Skotska, se v rámci kontinentální Evropy jednalo o severní Francii, Belgii, jižní Holandsko, Porúří, Sasko a Slezsko. Rozvoj městských sídel se tak dle Clarka (2009) na začátku 19. století soustředil zejména do oblasti Velké Británie a Belgie. Díky vynálezům, které přinášela industrializace, postupně docházelo ke koncentraci obyvatelstva do větších měst. Důležitou roli v tom sehrála pára a lokomotiva. Začala vznikat nová průmyslová města, stará rostla. (Hohenberg, 1995; Musil, 2002). Příkladem těchto měst může být např. Newcastle, Manchester či Birmingham, která se pro svá industrializovaná okolí stala středisky služeb, finančnictví a marketingu. Na významu postupně získávala i starší města jako Leeds či Sheffield, nová města jako Middlesbrough, přístavní města jako Liverpool a Hull. Nelze opomenout skotský Edinburg a Glasgow. V Belgii se jednalo o průmyslové oblasti Verviers-Liège a Mons-Charleroi spojené železnicí s Bruselem a přístavním městem Antverpy. Belgii se dařilo zejména díky investicím z Velké Británie, liberální politice a díky obchodním vztahům s Německem. Na druhou stranu ve Francii probíhal růst měst velmi pomalu a to zejména kvůli politické nestabilitě země, na které se podílely napoleonské války a Francouzská revoluce, a kvůli orientaci země na zemědělství. Průmysl byl roztříštěný, důležitá místa se nacházela v okolí měst Lille, Rouen, Mulhouse, Lyon či St. Etienne. Dvě největší evropská města, Londýn a Paříž, měla kolem roku 1850 přibližně 2,7 milionů, resp. 1 milion obyvatel. Počet obyvatel Londýna přitom od počátku 18. století po rok 1871 vzrostl téměř čtyřikrát a to na hodnotu 3,9 milionů. (Clark, 2009) Ve středozemních oblastech byl rozvoj měst poměrně stabilní, výjimku tvořila Itálie, kde se ze začátku 19. století začala formovat průmyslová oblast na severu země ve městech Janov, Turín a Milán. Střední a východní Evropa byla zase charakteristická svým převážně venkovským charakterem (Clark, 2009). Přesto zde existovala města, která díky svému postavení v rámci země, lákala velké množství jejich obyvatelstva. Na příkladu Habsburské monarchie, která byla součástí střední Evropy, lze pozorovat výše zmíněný proces koncentrace obyvatelstva do větších měst. Populačně nejpočetnějšími městy v polovině 19. století byla Vídeň a Budapešť. Tato města přesáhla milionovou hranici. Když se ke konci století k Vídni administrativně připojila její předměstí, počet obyvatel přerost hranici dvou milionů. Naproti tomu, pražská aglomerace měla necelých 700 tisíc obyvatel (Urban, 1991 in Horská 2002). Lidé z venkovských oblastí hledali nové příležitosti a stěhovali se za prací do větších měst, přičemž nejvíce preferovali města na území jejich země a až poté, když se jim nedařilo ani ve městech, hledali štěstí v zahraničí. Stěhovali se právě do Vídně, do zemědělských oblastí Uher či na Balkán. (Horská, 2002) Na koncentraci navázala na konci 19. a začátku 20. století dekoncentrace. V průmyslových městech docházelo k poklesu přírůstku obyvatelstva, jelikož do těchto měst migrovalo 33

34 podstatně menší množství obyvatelstva než v průběhu 19. století. Celkový růst obyvatelstva se však nezastavil. Tento proces byl ovlivněn dalšími faktory jako změny v komunikačních technologiích, zdrojích energie, v dopravě atp. To ovšem neplatilo v carském Rusku, kde počet obyvatel žijících ve městech výrazně rostl od roku 1811 až do roku Způsobeno to bylo zejména tím, že industrializace a výstavba železnic v Rusku jsou spojeny s polovinou 19. století. Oproti Anglii zde industrializace začala o téměř jedno století později (Musil, 1977; Musil 2002). Dalším důležitým vynálezem byl výbušný motor a automobil. Jeho význam se nejvíce projevil až po první světové válce, kdy podpořil proces suburbanizace. Lidé se tak stěhovali do okrajových částí měst. Pro toto období byla dále charakteristická expanze obchodních a správních funkcí v centrech měst, lidé preferovali bydlení v okrajových částech měst nebo za jejich hranicemi, kde bylo kvalitnější prostředí pro život. Nejdříve se ale do těchto částí stěhují majetnější lidé. Na začátku 20. století pomalu nabírá na významu ve vyspělejších zemích sektor služeb před sektorem průmyslu. Urbanizace začíná být tímto sektorem více ovlivňována. Dochází tak k rychlejšímu růstu předměstí, celých městských regionů a to včetně menších měst v okolí jádrových oblastí. (Clark, 2009; Musil, 2002) V Německu díky silnému průmyslu rostlo i zemědělství, což zrychlilo proces urbanizace. Zatímco v roce 1890 bylo v Německu osm měst s více než 200 tis. obyvateli, o deset let později těchto měst bylo o patnáct více. Největším městem pak byl Berlín se zhruba 2 miliony obyvateli. Díky industrializaci se města jako Essen či Dortmund stala důležitými regionálními centry. Již v roce 1910 zde žilo přes 200 tisíc obyvatel. V Itálii ke konci 19. stol. rostla města nerovnoměrně, za což mohla koncentrace průmyslu na severu země, zlepšená dopravní síť a italské sjednocení. Např. Milán v roce 1891 zdvojnásobil svojí populaci na 424 tisíc. Mimo průmyslovou oblast severní Itálie se rychle vyvíjel Řím. Podobný průběh jako v Itálii zaznamenalo Španělsko, i zde však rostla převážně průmyslová centra v oblasti Baskicka, Katalánska nebo Madridu. (Clark, 2009; Horská, 2002) První světová válka kromě zničených měst, ochromeného obchodu či nutných investic do průmyslu, na chvíli také ochromila populační růst. Důležitou změnou byl rozpad Rakousko- Uherské monarchie, ze které vznikly státy jako Československá republika, Maďarsko a Rakousko. O rok dříve, 1917, se také rozpadlo Prusko. Vývoj zmíněných států tak probíhal až do druhé světové války samostatně. Druhá světová válka ovšem zanechala, nejen na evropském kontinentě, daleko větší následky. Došlo k rozdělení Evropy na západ a východ, kde pro západní státy byla typická tržní ekonomika, pro východní pak centrální hospodářství řízené Sovětským svazem. (Clark, 2009) V následující tabulce si lze všimnout, jak se měnilo složení dvaceti nejlidnatějších evropských měst, ke kterým bylo připočteno obyvatelstvo v jejich zázemích, mezi roky 1750 až Na prvních dvou místech byly ve sledovaném období vždy Londýn a Paříž. Zatímco v roce 1750 v Evropě nebylo město, které by mělo více jak jeden milion obyvatel, o dvě stě let později se 34

35 v seznamu dvaceti nejlidnatějších měst kontinentu neobjevilo žádné město, které by naopak mělo méně jak jeden milion obyvatel. Největší nárůst obyvatelstva ve městech však lze pozorovat mezi roky 1850 a Na městech Velké Británie je pak vidět skutečnost, že se jedná o zemi, kde začala průmyslová revoluce. Díky industrializaci a urbanizaci se v žebříčku nejlidnatějších měst v roce 1850 oproti roku 1750 lze najít Liverpool, Manchester, Glasgow, Birmingham a Edinburgh. V roce 1950 se v tabulce objevila také německá města, kde urbanizace a industrializace probíhala později než ve Velké Británii, ovšem o to intenzivněji. Tabulka 3 - Vývoj počtu obyvatel v nejlidnatějších evropských městech a jejich zázemích v letech Pořadí Město Populace (v tis.) Město Populace (v tis.) Město Populace (v tis.) 1. Londýn 646 Londýn 2320 Londýn Paříž 560 Paříž 1314 Paříž Neapol 324 Petrohrad 502 Moskva Amsterdam 219 Berlín 446 Porúří Lisabon 213 Vídeň 426 Berlín Vídeň 169 Liverpool 422 Petrohrad Moskva 161 Neapol 416 Manchester Benátky 158 Manchester 412 Birmingham Řím 157 Moskva 373 Vídeň Petrohrad 138 Glasgow 346 Řím Dublin 125 Birmingham 294 Hamburg Palermo 124 Dublin 263 Madrid Madrid 123 Madrid 263 Budapešť Milán 123 Lisabon 257 Barcelona Lyon 115 Lyon 254 Milán Berlin 113 Amsterdam 225 Glasgow Hamburg 90 Brusel 208 Liverpool Marseille 88 Edinburgh 194 Neapol Rouen 88 Hamburg 193 Leeds Kodaň 79 Marseille 193 Kodaň 1150 Zdroj: Hohenberg, 1995; vlastní úpravy Západní Evropa V 50. letech 20. století vznikala seskupení evropských států v podobě Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), Euratomu (EA) a Evropského hospodářského společenství (EHS). Tato seskupení vytvořila později tzv. Evropská společenství (ES), dnes známé pod názvem Evropská unie. Zakladatelskými státy byly země Beneluxu, Německa, Itálie, a Francie. V průběhu 20. století se do ES přidávaly další státy. Poválečné období bylo charakteristické zavedením Keynesianské politiky do praxe, liberalizací trhu (zejména díky začínající evropské integraci), zvyšováním kvality života a také příchodem imigrantů zejména z mimoevropských zemí. Přibližně do 70. let zažívala Evropa silný hospodářský růst. (Clark, 2009; Hohenberg, 1995) 35

36 První desetiletí poválečného období bylo dále specifické ne příliš promyšlenou bytovou výstavbou. Na rozdíl od USA, lidé v Evropě nepotřebovali vlastnit rodinný domek, ale stačil jim byt či řadový dům. Stavěly se tak příměstské bytové domy, kde bydleli zejména dělníci a přistěhovalci. Stále více lidí vlastnilo svůj osobní automobil, což s sebou přinášelo problémy týkající se např. infrastruktury měst, spotřeby energií nebo znečišťování ovzduší. Přibližně v 60. a 70. letech probíhal v plné míře v západní Evropě proces suburbanizace. Oproti USA neměl tento proces tak destruktivní charakter na centrální části měst a to zejména díky územnímu plánování, které mělo a má v evropských zemích na rozvoj území větší vliv. Důležitým prvkem byl také propracovaný systém veřejné dopravy, díky kterému nebylo a není nutné přemisťovat větší část pracovních funkcí mimo centra. Lidé se stěhují do venkovských oblastí, kde se tak zvyšoval počet obyvatel. (Hohenberg, 1995; Brunn, Williams, 1993 in Ptáček, 2002; Musil, 2002) Ve všech velikostních kategoriích měst lze až do roku 1970 sledovat růst pracovních příležitostí. Po roce 1970, jak ukazují např. data z Nizozemska, začala klesat zaměstnanost v největších metropolitních oblastech a ve středně velkých městech. Zejména počet pracovních míst v průmyslu zaznamenával pokles, naopak sektor služeb zaměstnával čím dál tím více lidí. Průmysl se v metropolitních oblastech nejdříve stěhoval z vnitřních částí do periférií, posléze do malých měst v jiných částech země. Postupně tak docházelo k tzv. deindustrializaci měst, kdy se odvětví průmyslu jako např. ocelářství, těžké strojírenství či textil nahrazovala modernějšími odvětvími např. elektronikou, výrobou lékařských a jiných přístrojů či lehkou chemií. Tato deindustrializace nejvíce zastihla města, která v 19. století zaznamenala největší růst. Proces samotné urbanizace byl podpořen také rozsáhlými investicemi do zemědělství, kdy díky jeho modernizaci nebylo zapotřebí stávající množství pracovní síly v tomto sektoru, takže lidé, kteří přišli o práci, ji hledali ve městech. Dělo se to např. ve Španělsku v regionu Granady, ze které se lidé stěhovali do Barcelony či Valencie. (Musil, 2002; Clark, 2009) Díky novým technologiím města rostla. Ve Velké Británii se to týkalo měst jako Norwich, Exeter, York, Maidstone a Colechester, v Nizozemí to byl Groningen, který se stal významným centrem služeb, stejně jako v Německu Münster. V průběhu 20. století se snižoval počet obyvatel žijících v malých městech, což se však ke konci století změnilo. Začal se zvyšovat počet obyvatel v menších satelitních městech ležících v blízkosti měst větších, jako byly Londýn, Madrid či Řím. (Clark, 2009) Obecně lze konstatovat, že nejrychlejší urbanizace proběhla ve Velké Británii, která již v roce 1950 měla nejvyšší podíl městského obyvatelstva, na čemž se podílela města jako Londýn, Birmingham, Manchester, Glasgow či Leeds. Oproti tomu francouzská urbanizace byla pozvolná. Soustředila se do regionálních center jako Dijon, Orléans, Lile, Lyon, Reims, Nancy, Nice, Marseille a Bordeaux, avšak počet obyvatel, který v těchto městech žil, nebyl tak vysoký jako v britských městech. Nejdůležitějším francouzským centrem byla 36

37 samozřejmě Paříž. Šedesátá a sedmdesátá léta 20. století byla také charakteristická nárůstem imigrantů z afrických zemí, kteří v Evropě hledali práci. (Hohenberg, 1995) Východní Evropa Pro země východního bloku oproti městům západním byl typický pomalý růst velkých a rychlý růst středních a malých měst, zastavení nebo nerozvíjení suburbanizace, byla oslabena metropolizace měst, menší hospodářské a sociální rozdíly mezi regiony v menších socialistických zemích. Vnitřní struktura měst za socialismu se vyznačovala menší pestrostí, absencí okrajových městských skupin nebo se neekonomicky zacházelo s půdou. Po druhé světové válce se v zemích východního bloku více investovalo do průmyslu než do bytového fondu, který mezitím chátral, a vzhledem k růstu populace byla jeho kapacita nedostatečná. Problém s bytovým fondem měst se přestal přehlížet až v 60. letech, kdy v socialistických zemích docházelo k větším investicím do bytové výstavby formou budování sídlišť na okraji měst, v ČSR zejména až v letech 70. (Musil, 2002; Růžička 2010) Nezastupitelnou roli v ekonomikách socialistických zemí hrálo centrální plánování a odstranění soukromého vlastnictví výrobních sil. Největším a nejsilnějším státem byl Sovětský svaz (SSSR). Od roku 1811 do roku 1867, v tehdejším ještě carském Rusku, rostl počet obyvatel ročně o 1,5 %. Růst městského obyvatelstva podpořil začátek industrializace v druhé polovině 19. století. Během první světové války a občanské války sice došlo k celkovému snížení městského obyvatelstva, po roce 1921 pokračovala dále jeho koncentrace do měst s ročním přírůstkem 3,6 %, později 6,5 %. V období mezi válkami tak počet městského obyvatelstva vzrostl přibližně o 38 milionů. Svůj podíl na tom měla intenzivní industrializace v Doněcké pánvi, centrální průmyslové oblasti vč. Moskvy a Gorkého (nyní Nižnij Novgorod), Leningradu (Petrohrad), dalších průmyslových měst na řece Volze a dále jednotlivých měst na Uralu nebo ve Střední Asii. Po roce 1939 urbanizace probíhala také na východ od Volhy, v západní Sibiři a Střední Asii. Mezi západními hranicemi SSSR a Bajkalem města rostla rychleji po roce 1959, nadále pokračoval růst měst ve Střední Asii. (Musil, 1977; Musil, 2002) 37

38 Tabulka 4 - Vybrané příklady rychlého růstu sovětských velkoměst v období Město Počet obyvatel v tisících roku Alma-Ata (dnes Almaty, Kazachstán) Doněck (Ukrajina) Zaporožje(Záporoží, Ukrajina) Kazaň (Rusko) Kujbyšev (Rusko) Minsk (Bělorusko) Moskva (Rusko) Novosibirsk (Rusko) Perm (Rusko) Sverdlovsk (Jekatěrinburg, Rusko) Čeljabinsk (Rusko) Zdroj: Musil (1977), zpracováno podle Naselenije SSSR 1973, Statisčeskij sbornik, Moskva, str ; vlastní úpravy V tabulce č. 4 si lze na vybraných městech SSSR všimnout, jak se zvyšoval v průběhu času počet jejich obyvatel. Od roku 1959 se začal růst podílu městského obyvatelstva postupně snižovat. Lidé již v tak velkém počtu nemigrovali z venkovského prostředí do toho městského. Růst měst tak více závisel na jeho přirozených přírůstcích. Přestože se zdá, že v SSSR rostla nejvíce velkoměsta, nejpočetněji zastoupenou skupinou měst jsou města malá a střední. Jen do roku 1969 vzniklo přibližně nových měst, z toho ¾ díky industrializaci. (Musil, 1977) Další země východního bloku lze převážně charakterizovat jako zemědělské oblasti s málo rozvinutým průmyslem, což se začalo měnit po druhé světové válce. Typickým příkladem je např. Polsko. Před válkou slabá agrární společnost, kde větší část obyvatelstva žila na venkově. Po válce se podíl městského obyvatelstva v zemi díky koncentraci průmyslových investic a bytové výstavby do velkých měst, zvýšil na 48 %. Po roce 1960, stejně jako v SSSR, došlo ke zpomalení růstu měst. V té době již v městech žila více jak polovina polských obyvatel. Mezi nejlidnatější oblasti patřila v letech Katovická aglomerace, která dle Leszczyckého a kol. (in Musil, 1977) měla přes 3 miliony obyvatel. Další významné aglomerace byly a jsou Varšavská (tehdy přes 1, 7 milionů obyvatel), Lodžská (936,3 tisíc), Gdaňská (618 tisíc), Krakovská (985 tisíc), Vratislavská (510 tisíc), Poznaňská (501 tisíc) a Bielsko-Biala (553 tisíc). Zatímco v Polsku existoval a existuje větší počet oblastí, kde se obyvatelstvo koncentruje ve velkém počtu, Maďarsko je odlišným případem. Sice zde stejně jako v Polsku došlo po druhé světové válce rozsáhlejší industrializaci, přesto byl růst pomalejší. Přes investice zůstávala sídelní struktura téměř nezměněna, města měla spíše venkovský charakter. Chyběla zde kategorie měst mající 500 tisíc až 1 milion obyvatel. Tato mezera je vidět na příkladu mezi počtem obyvatel v Budapešti, kde v roce 1970 žilo tisíc obyvatel, a v druhém největším 38

39 městě Miškovci s 180,5 tisíci obyvateli. Typický pro Maďarsko byl nárůst venkovských obcí s větším počtem obyvatel pracujících v průmyslu a v jiných sektorech mimo zemědělství. Obyvatelé tak do práce dojížděli a byl tak narušen proces koncentrace obyvatelstva do městských oblastí. (Musil, 1977) Rumunsko se v době socialistické industrializace a následného nárůstu městského obyvatelstva potýkalo s nedostatečně kvalitní infrastrukturou ve městech. Stejně jako v jiných zemích bývalého východního bloku se zvyšoval podíl lidí zaměstnaných v průmyslu. Nejvíce rostla města s více jak 100 tisíci obyvateli. Investice směřovaly zejména do průmyslových center jako Bukurešť, Brašov nebo do nově založeného města Craiova. Další socialistickou zemí je Bulharsko, kde proces urbanizace po druhé světové válce probíhal rychleji. Větší města (s více než 100 tisíci obyvateli) zde byla pouze dvě a to Sofia a Plovdiv. V roce 1970 jich bylo již šest. Zejména Sofie zaznamenala vysoký nárůst obyvatelstva. I zde se formovaly městské aglomerace, jako je např. Sofijsko-pernická, Varnská či Burgaská. Co do lidnatosti se s těmi polskými nebo ruskými nemohly a nadále nemohou srovnávat. V Jugoslávii probíhal proces urbanizace velmi podobně jako v Rumunsku a Bulharsku a byl charakteristický zejména svou deagrarizací 3, která zde byla rychlejší než tempo koncentrace lidí do měst. Jako v jiných socialistických státech narůstal počet nezemědělského venkovského obyvatelstva, převážně středně velká města (15-25 tis. obyvatel). (Musil, 1977) Jak uvádí Musil (1977) nejvíce urbanizovanou socialistickou zemí byla Německá demokratická republika (NDR), kde žilo 80 % obyvatel v městských obcích. I zde došlo k investicím do průmyslových oblastí. Přesto podíl městského obyvatelstva rostl velmi mírně, případně stagnoval. Výjimku tvořil Rostock a tehdy nová stotisícová Gera. Pro NDR byl typický zejména růst menších měst v průmyslových aglomeracích nerostoucích velkoměst. Mezi tato města, v jejichž aglomeracích žilo 40 % obyvatel celé NDR, patřily Berlín, Lipsko- Halle, Karl Marx-Stadt (nyní Chemnitz) - Cvikov, Drážďany a Magdeburg Evropa po roce 1989 Po pádu železné opony v roce 1989 se obě části Evropy pomalu začaly propojovat. V zemích střední a východní Evropy probíhaly a probíhají procesy, které na západě proběhly již dávno. Na významu nabýval sektor služeb, do kterého přicházelo větší množství pracujících, díky čemuž postkomunistická města začala rychle růst, naopak ve městech průmyslových zaniklo velké množství pracovních míst (Hohenberg, 1995; Clark, 2009). Vzhledem k tomu, že v postkomunistických zemích probíhají stejně procesy jako na západě, lze se na proces urbanizace a růstu měst dívat uceleně. Někteří autoři, jako Castells, Drewett, Cheshire či Gordon (in Musil, 2002: 47), hovoří o hlavních sociálních trendech, které ovlivňovaly rozvoj měst a systém osídlení. Mezi tyto trendy patří: nová technická revoluce spojená s prudkým rozvojem telematiky, která propojila dříve oddělené technologie, tj. počítače, telekomunikaci a televizi, do jednoho média, tj. do ukládání výměny informací; 3 Přechod určité části obyvatelstva ze zemědělství k jiným ekonomickým činnostem. 39

40 formování nové sociální struktury a také skladby pracovních příležitostí vlastní informační společnosti; formování globální ekonomie, která je něčím jiným, než byla stará světová ekonomie, a který je spojena s novým rozdělováním světa, byť to zní sebeparadoxněji; evropská integrace, která vedle poměrně značného oslabování role národních států znamená zároveň posolování politického a často i ekonomického významu regionů a měst; růst významu ekologických hnutí a ekologického vědomí; nový rozvoj ženského hnutí. Zejména vývoj informačních technologií je dle mého názoru z hlediska stěhování obyvatelstva za prací velmi důležitý. Díky moderní výpočetní technice a zejména internetu lze zvládnout některé pracovní činnosti z domova, není tak nutné za prací daleko dojíždět. Internet také urychlil posílání nejrůznějších informací, což má za důsledek zvyšování tempa životní úrovně. (Musil, 2002) Evropa je dle Clarka (2009) z hlediska rozmanitosti a počtu sídelních struktur nejzajímavějším kontinentem, jelikož se zde nachází multifunkční hlavní města, regionální centra, specializovaná města či malé obce. Síť sídel je daleko hustší než na kterémkoli jiném kontinentě, jelikož je založena na silných národních a regionálních ekonomikách. Nachází se zde také velké světové regiony jako Velký Londýn, Velká Paříž, Randstad a Velký Frankfurt. V porovnání s rokem 1975, kdy velkých evropských metropolitních oblastí ve srovnání s celým světem bylo v rámci žebříčku TOP 100 osmnáct, se jejich počet k roku 2005 zmenšil na pět. Z hlediska velikosti jsou evropské metropolitní oblasti mnohem menší než asijské či americké. Dle mého názoru tomu tak bude i nadále. Evropské metropolitní oblasti budou i v budoucnu v porovnání s těmi z jiných kontinentů menší, za což může zejména populační stárnutí evropského kontinentu, menší prostor pro rozpínavost těchto oblastí, ale i tradice územního plánování a regulací. 40

41 Obrázek 11 - Předměstí Londýna (2014) Zdroj: Ve studii Demographia Word Urban Areas (2015) lze nalézt přibližné odhady počtu obyvatel v největších urbanizovaných oblastech na světě. V porovnání se zbytkem světa se v první desítce nenachází ani jeden evropský stát. Až na 15. místě je ruská Moskva s přibližně 16 miliony obyvateli, na 29. je pak Paříž s 10,8 miliony obyvateli a Londýn na 32. místě s 10,2 miliony obyvateli. Až na 51. místě je pak oblast Essen-Dusseldorf s 6,6 miliony obyvateli. V prvních 100 oblastech je evropských pouze devět. Pro srovnání jsem uvedl i hlavní město České republiky, které se nachází na 367. pozici. 41

42 Graf 1 - Největší urbanizované oblasti na světě (2015) 1. Tokyo-Yokohama (JPN) 2. Jakarta (IDN) 3. Delphi, DL-UP-HR (IND) 4. Manila (PHL) 5. Seoul-Incheon (KOR) 6. Shanghai, SHG-JS-ZJ (CHN) 7. Karachi (PAK) 8. Beijing, BJ (CHN) 9. New York, NY-NJ-CT (USA) 10. Guangzhou-Foshan, GD (CHN) 15. Moskva (RUS) 29. Paříž (FRA) 32. Velká Británie (GBR) 51. Essen-Dusseldorf (GER) 56. Madrid (ESP) 71. Milán (ITA) 73. Petrohrad (RUS) 83. Barcelona (ESP) 97. Berlín (GER) 367. Praha (CZE) počet obyvatel Zdroj: Demographia Word Urban Areas, 2015; vlastní úpravy Evropská města nemohou, co do populačního růstu, konkurovat nejlidnatějším oblastem na světě, jenž se nyní nachází zejména v Asii. Dle mého názoru za to může převážně fakt, který jsem již jednou zmínil, že evropská města stárnou. Porodnost se za poslední roky ve vyspělých evropských státech snižuje a počty obyvatelstva narůstají spíše díky migračnímu saldu. Evropská města, která se nachází mezi prvními sty nejlidnatějšími urbanizovanými oblastmi, jsou většinou bývalá tradiční průmyslová města, která díky industrializaci, ať už se odehrávala v 18. století či později, získala v rámci Evropy postavení mezinárodního charakteru. 2.3 Česká republika České země náleží v části sledovaného období pod Habsburskou monarchii. Důležitým milníkem v naší historii z hlediska migrace obyvatelstva je rok 1781, kdy bylo zrušeno nevolnictví. Od tohoto roku se mohli lidé svobodně stěhovat, aniž by k tomu potřebovali povolení vrchnosti. Migrace obyvatelstva tak probíhala snáze než doposud. Přesto zde existovaly limitující faktory, které ovlivnily rozhodování migrujících. Jedním z nich bylo omezení v povolování sňatků a druhým pak existence cechového uspořádání, která fakticky 42

43 znamenala nemožnost volné soutěže v podnikání. Lidé si tak rozmysleli, jestli se jim vyplatilo stěhovat, jelikož pro svou podnikatelskou činnost potřebovali příslušná povolení. Přibližně v období kolem roku 1830 se na území dnešní České republiky nacházely tři desítky měst, ve kterých celkově žilo přibližně 300 tisíc obyvatel. Tato města se do budoucna stala centry urbanizace. Kromě pražské aglomerace, resp. Brna s předměstími, u kterých se to dalo předpokládat, patřila mezi tato centra např. Jihlava, Liberec, Opava, Olomouc s předměstími, nebo i města v ekonomicky zaostávajících, neúrodných oblastech jako třeba České Budějovice, Písek či Znojmo. (Maier, 2005; Horská, 2002) Co se týká nárůstu počtu obyvatel, tak dle Sundbärgových srovnání (in Horská, 2002) vývoje evropského obyvatelstva v 19. století, můžeme obecně pozorovat, že vývoj mimo největší metropole byl v ostatních evropských městech pomalý. To platilo zejména pro města Habsburské monarchie, která v porovnání s německými, resp. francouzskými rostla ještě pomaleji. V našich podmínkách pak Praha rostla rychleji než průmyslově zaměřené Brno. (Horská, 2002). Během první poloviny 19. století se na území dnešní České republiky začaly stavět železniční tratě zejména kvůli převážení nejrůznějších nákladů, převážně pak uhlí. Postupně došlo k napojování železnic na Vídeň přes moravské území přes Břeclav, Brno či Olomouc, odkud poté vedla železniční trať až do Prahy, přes kterou dráha pokračovala do oblastí severočeských uhelných dolů. Od poloviny 19. století pak přibyla odbočka z Kralup do Kladna a dráha Teplice Ústí nad Labem Podmokly s odbočkou do Chabařovic. Následovala výstavba železniční trati mezi Libercem a Pardubicemi s odbočkou na Náchod a Svatoňovice. Také východní část území nezůstala bez železniční dopravy, např. v roce 1847 přijel první vlak do ostravského nádraží na Přívoze. Moravský Ostrava tak byla propojena s okolními obcemi, ale také na významnější síť evropských železnic. V roce 1862 pak byla dostavěna železniční trať z Prahy do Plzně. Obecně lze říci, že železniční síť byla tvořena v závislosti na lokalizaci nerostných surovin, zejména již zmíněného uhlí. (Horská, 2002; Myška, 1993) Podle Kárníkové (in Horská, 2002) se od 40. let 19. stol. rozvíjela průmyslová centra nového typu. Vznikaly cukrovary, lihovary, pivovary, část obyvatel se přesunula ze zemědělského sektoru do průmyslu. V tomto období obyvatelstvo českých zemí rostlo nejrychleji ve svých dějinách. Na Liberecku a v Brně se soustřeďovaly továrny ke zpracování bavlněných, vlněných a smíšených látek. Právě průmysl, resp. hornictví sehráli v růstu největších měst nejdůležitější roli. V průběhu 2. poloviny 19. století některé venkovské oblasti své obyvatele ztrácely, do měst emigrovali sociálně slabší a zaplňovali převážně průmyslové aglomerace (Horská, 2002; Maier, 2005). Jak uvádí Musil (1977), 4/5 lidí zaměstnaných v průmyslu byly soustředěny na 1/3 území České republiky. Průmysl byl nejvíce koncentrován ve vnitrozemských aglomeracích, jako je Praha, Brno a Plzeň a dále nad pomyslnou čárou Aš- Ostrava. Hampl (2005) ve své studii pak potvrzuje provázanost koncentrace obyvatelstva s industriálním stádiem vývoje společnosti. Období mezi roky bylo 43

44 charakteristické nejintenzivnější urbanizací v českých zemích a později v Československu, resp. na počátku 20. století by se dalo hovořit o prvotních znacích procesu suburbanizace, jelikož došlo k výstavbám prvních vilových čtvrtí na okrajích měst a o několik let později k rozvoji suburbánních rezidenčních lokalit, zejména podél tratí vedoucích do velkých měst (Horská, 2002; Perlín, 2002; Sýkora, 2002). V případě dvou největších měst Prahy a Brna došlo od roku 1830 až do roku 1930 k podstatnému nárůstu jejich obyvatel. Praha zaznamenala nárůst ze 102 tisíc na 949 tisíc a Brno z 36 tisíc na 284 tisíc obyvatel (Musil, 2002). Mezi roky se více než zdvojnásobil počet obyvatel v Plzni, Českých Budějovicích nebo Pardubicích. Důležitou roli v tomto populačním rozvoji měst sehrála také již zmíněná migrace obyvatelstva za prací. (Horská, 2002; Musil, 2002; Maier, 2005) V meziválečném období se tedy postupně začínaly projevovat, i když s malou intenzitou, prvky procesu suburbanizace. Dle mého názoru se však nedá hovořit o současné intenzivní suburbanizaci, jelikož stěhování lidí za hranice města nebylo tak časté a zejména se nevyznačovalo tak masivním charakterem. Důležitější je tak období po druhé světové válce, kdy se k moci v Československu dostali komunisté. Země tak byla součástí východního bloku, což její vývoj na dlouhá léta ovlivnilo. Urbanizační proces na území tehdejšího státu probíhal pomaleji, než tomu bylo v západních zemích, probíhal však rychleji než např. v Polsku nebo Maďarsku. Během socialismu byl na naše území podporován těžký průmyslu např. na Ostravsku či v Severních Čechách. S investicemi do těžkého průmyslu ve zmíněných oblastech souvisí bytová výstavba, která probíhala nejdříve v blízkém okolí průmyslových závodů, později díky rozvoji dopravního systému i ve vzdálenějších místech. Zvyšoval se tak např. počet obyvatel Ostravska. S těmito investicemi však byl zastaven proces suburbanizace. Dále byl kladen důraz na růst městského obyvatelstva menších, zejména okresních měst a to až do roku (Hampl, 2005; Musil, 2002; Sýkora, 2002) V první polovině 70. let zpracovala organizace zaměřená na regionální plánování Terplan studiii s názvem Koncepce vývoje osídlení a urbanizace ČSR v letech Oproti jiným koncepcím, Terplan zdůrazňuje koncentraci obyvatelstva a jejich aktivit do měst. Hovoří se zde o pojmech jako regionální aglomerace a významná centra osídlení. Pod regionální aglomerací autoři rozumí hlavní póly rozvoje osídlení, jsou tvořené jedním nebo více jádrovými městy, obvykle velkými nebo středními v československých měřítkách včetně jejich bezprostředního zázemí (Musil, 1977: 248). Významná centra osídlení jsou pak aglomeracemi nižšího řádu, nebo-li vedlejšími póly rozvoje osídlení. Regionální aglomerace jsou pak rozděleny do čtyř kategorií: I. Pražská aglomerace 1,6 mil. obyvatel; II. Brněnská, Ostravská, Plzeňská a Severočeská (Ústí nad Labem, Teplice, Most, Chomutov) jádro tvořeno velkoměstem, případně souborem středně velkých měst, značný ekonomický potenciál; III. Hradec Králové-Pardubice, Olomouc-Přerov-Prostějov a České Budějovice oproti II. kategorii se jedná o města s menším počtem obyvatel; 44

45 IV. Karlovy Vary-Sokolov-Cheb, Liberec-Jablonec, Gottwaldov (dnešní Zlín), Jihlava podobná městům III. kategorie, jádrem aglomerací jsou bývalá krajská města. Těchto 12 regionálních aglomerací, kde v roce 1970 žilo dohromady 4,8 milionů obyvatel, bylo doplněno skupinou 19 aglomerací nižšího řádu, kde žilo 900 tisíc obyvatel, a mezi které patřily Kolín-Kutná Hora, Mladá Boleslav, Příbram, Strakonice-Písek, Tábor, Klatovy, Česká Lípa-Nový Bor, Děčín, Litoměřice-Lovosice, Trutnov, Ústí nad Orlicí-Česká Třebová, Břeclav, Hodonín, Uherské Hradiště, Znojmo, Nový Jičín-Kopřivnice, Opava, Valašské Meziříčí-Vsetín, Šumperk-Záhřeb. Hlavní směry urbanizace dle Terplanu v ČSR lze pozorovat na obr. č. 13. Osmdesátá léta 20. stol. byla v oblastech starých průmyslových odvětví charakteristická stagnací a pozdějším poklesem počtu obyvatel. (Musil, 2002). Obrázek 12 - Hlavní směry urbanizace podle Terplanu z roku 1975 Zdroj: Musil (2002), vlastní úpravy Hampl (2005) tak celý poválečný vývoj České republiky rozděluje do čtyř etap. První etapu trvající od konce války do roku 1950 charakterizuje úbytkem obyvatelstva způsobený odsunem Němců a následným dosídlováním pohraničního území. Mluví o selektivní orientaci tohoto dosídlování, která způsobila další prohloubení jak geografické nerovnoměrnosti osídlení, tak i střediskové hierarchie (Hampl, 2005: 36). Druhá etapa trvající přibližně do roku 1968 je specifická přesunem obyvatelstva do oblastí těžkého průmyslu, zpomalením koncentrace na regionální úrovni, vysokou koncentrací na sídelní úrovni (díky rozvoji malých a středních měst). To vše mělo ovšem za následek zpomalování rozvoje největších center v republice, metropolizační a subrubanizační proces byl potlačen. Třetí etapu pak nazývá jako etapu normalizační ( ). Koncentrační procesy stagnují s výjimkou 70. let a rozvojem okresních měst. V zázemí větších měst dochází k úbytkům obyvatelstva. Třetí etapu tak lze nazvat také jako kontrametropolizační. Čtvrtá etapa pak probíhá po roce 1989 a dochází k narovnání procesů ze socialistického období. 45

46 Po pádu komunismu docházelo dle Hampla (2005) postupně k návratu do přirozené vývojové trajektorie. Zatímco do roku 1990 byla metropolizace v ČR opožděna za klasickou urbanizací z důvodu preference rozvoje menších měst a regionální nivelizace, od roku 1991 dochází k určitému rozvoji suburbanizačních procesů a přirozenému rozvoji metropolitních areálů. Místo socialistické koncentrace obyvatelstva probíhá dekoncentrace. Dále se stát vrací k tržnímu hospodářství, privatizuje a restituuje majetek, je možné obchodovat s půdou, nemovitostmi, byty nebo ve státní správě se zavádějí demokratické prvky. Vliv na vývoj má také snaha České republiky stát se členem Evropské Unie. Postupně se díky zesilujícímu suburbanizačnímu procesu zvětšují metropolitní areály Prahy, Brna a některých dalších větších měst. Dochází tak k silnému růstu velkých středisek a k útlumu průmyslových středisek těžkého průmyslu. Tomu také napomáhá sektor služeb, který stejně jako v zemích na západě Evropy zaměstnává největší podíl obyvatel. Pro 90. léta 20. století se v ČR také objevuje fenomén urban sprawl. Dochází k vylidňování obytných částí centrálních částí měst, která se mění v zóny, kde mají své pobočky nerůznější firmy, banky, luxusní obchody atd. Konec 90. let je naopak typický stěhováním firem do okrajových částí měst z důvodu nižšího nájemného (Gremlica, 2002; Musil, 2002). Jak uvádí Ouředníček (2009), proces suburbanizace v posledních letech významně sílí, nejsilnější je v okolí Prahy, s menší intenzitou ho lze pozorovat i v zázemí větších měst. Předpokládá, že tento trend bude v následujících letech nadále sílit a to díky velkému množství rozestavěných projektů a zvyšujícímu počtu rodin s dětmi. 46

47 3 BRNĚNSKÁ METROPOLITNÍ OBLAST Brněnská metropolitní oblast (BMO), jejímž jádrem je město Brno, leží v Jihomoravském kraji. Brno je druhým největším městem České republiky s 385,9 tisíci obyvateli (dle SLDB 2011). Zároveň je krajským městem, sídlí zde řada významných institucí jako např. Ústavní soud ČR. Městu je také přezdíváno město studentů, a to kvůli velkému počtu vysokých škol a zejména vysokému počtu studentů, kteří počet obyvatel města Brna ve školním roce zvýší téměř o jednu pětinu. 3.1 Obecné informace o Brně a jeho okolí Historie osídlení území města Brna sahá až do starší doby kamenné do oblasti Stránské skály, Červeného kopce či z laténské doby do Maloměřic. Brněnské území bylo v počátcích našeho letopočtu intenzivně osídleno, vedla tudy vedlejší obchodní cesta tzv. jantarové stezky. Slovanští osadníci se v oblasti usazovali kolem 6. století, čehož jsou důkazem nálezy osad např. v Pisárkách a Medlánkách. V období Velké Moravy se obyvatelstvo na území Brna nejvíce koncentrovalo na levém břehu řeky Svitavy (Maloměřice, Židenice a Obřany, zde oba břehy řeky) a na pravém břehu řeky Svratky na pozdějším území Starého Brna. Výčet oblastí samozřejmě není konečný, lidé žili i v dnešním Starém Lískovci či Králově Poli. V Komíně, Černovicích nebo Černých Polích existovala pohřebiště. (Kuča, 2000) Po pádu Velké Moravy zaniklo sídliště na Starých Zámcích nad Líšní, které plnilo funkci správního střediska Velkomoravské říše, a na témže místě byl postaven přemyslovský hrad (11. století). První písemná zmínka o Brně, resp. o brněnském hradu pochází z roku 1091 z Kosmovy kroniky. V předhradí se rozvíjely trhové vsi např. Staré Brno, kolem Horního (dnešního Zelného) trhu. Na přelomu 12. a 13. století v okolí prokazatelně existovalo větší množství obcí jako Maloměřice, Štýřice a Rybník nebo např. Modřice, Tuřany, Kohoutovice, Slatina, aj. Do města od 13. století přicházeli Valoni, Němci či Flandrové. Nelze opomenout také fakt, že se na území tvořila seskupení židovského obyvatelstva. V roce 1243 získalo Brno městské privilegium, které mu udělil Václav I. Přibližně ve 30. letech 13. století došlo k ohrazení města, do kterého se dalo vstoupit pěti městskými bránami - Měnínskou, Židovskou, Starobrněnskou, Veselou a Běhounskou. Město se dále rozvíjelo a stavěly se zde stavby jako Katedrála sv. Petra a Pavla nebo v blízkém okolí hradeb hrad Špilberk. Roku 1348 se Brno stalo společně s Olomoucí jedním z hlavních měst Moravy. (Webové stránky města Brna, 2011; Kuča, 2000) Vývoj brněnské aglomerace upadal v 15. a 16. století, za což mohly husitské a česko-uherské války. Po husitských válkách se ve městě snížil počet domů (z 519 v roce 1365 na 465 v roce 1442), proběhlo zemětřesení (1443), velké požáry (1515 a 1544), období sucha (1532) a záplavy (1557). Války zasáhly také předměstí města (např. dnešní městská část Královo Pole, dále pak Cejl, Křenovou, Nové Sady či Dornych), které bylo značně poničeno. V 17. století, konkrétně roku 1641 se Brno stalo jediným hlavním městem Moravy. Roku 1645 bylo Brno 47

48 obléháno švédskou armádou a jako jediné město na Moravě se Švédům ubránilo, stejně tak se Brňané ubránili roku 1742 pruskému vojsku (Webové stránky města Brna, 2011; Kuča, 2000) Předměstská zóna se postupně vzpamatovávala z válečných konfliktů a přibližně v poslední čtvrtině 18. století se předměstí stalo hlavním místem brněnské industrializace. Rozvíjel se zde převážně textilní a strojírenský průmysl. Vzhledem k tomu, že práce v tehdejších továrnách vyžadovala velké množství dělníků, rostla tak nová předměstí a brněnská aglomerace se postupně zvětšovala. Brno se na přelomu 18. a 19. století stalo významným centrem vlnařské manufakturní výroby, kterou postupem času nahradila mechanizace výroby. Průmysl se rozvíjel zejména ve starších předměstích (např. ve Starém Brně, při Úvozu pod Žlutým kopcem, atd.), jeho koncentrace do novějších předměstí, jako např. Horní Cejl, Dolní Cejl, Kožená Ulice či Náhon, nebyla výjimkou. Roku 1839 se Brno pomocí železniční dráhy císaře Ferdinanda propojilo s Vídní. V roce 1850 se k městu připojily okolní obce a sídla, mezi které patřily Švábka, Augustiniánská Ulice, Malá Nová Ulice, Velká Nová Ulice, Červená Ulice, Hráze, Příkop, Josefov, Horní Cejl, Dolní Cejl, Radlas, Zábrdovice, Kožená Ulice, Náhon, Křenová, Olomoucká Ulice, Dornych, Trnitá Ulice, Petrovská Ulice, Novosady, Silniční Ulice, Křídlovice, Jicháře, Pekařská Ulice, Území sv. Anny, Křižovnické území s Úvozem, Staré Brno s Hlinkami, Polní Ulice a Vídeňská Ulice (Kuča 2002: 100). Postupně byly také zbourány hradby města a po vzoru vídeňské Ringstrasse se budovala nová okružní třída, za jejímž okrajem se stavěly nové obytné čtvrtě. V roce 1869 žilo v Brně a jeho předměstích téměř 74 tisíc obyvatel, z toho zhruba 25 tisíc obyvatel pracovalo v průmyslu a obchodu. Na přelomu 19. a 20 století se Brno stalo po Vídni, Praze, Terstu, Lvovu a Štýrském Hradci šestým největším městem rakouské části monarchie. Na předměstích okolo Brna existovalo 23 obcí, které přesahovaly hranici jednoho tisíce obyvatel. Nejlidnatější byly Židenice s Juliánovem, které měly téměř 18 tisíc obyvatel. Do roku 1914 se ve městě dostavěla největší část sítě tramvajových linek, jejíž výstavba pokračovala i v následujících letech. (Webové stránky města Brna, 2011; Kuča, 2000) Po první světové válce v roce 1919 došlo k administrativnímu rozšíření Brna o města Královo Pole a Husovice a obce Židenice, Juliánov, Maloměřice, Obřany, Řečkovice, Medlánky, Žabovřesky, Komín, Jundrov, Kamenný Mlýn Kohoutovice, Bohunice, Přízřenice, Lískovec (Starý a Nový), Dolní Heršpic, Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Brněnské Ivanovice, Tuřany a Slatina (Kuča, 2000: 154). V tomto tzv. Velkém Brně žilo 221,7 tisíc obyvatel. Město se potýkalo s problémem neexistence jednotného regulačního plánu, který by určoval zástavbu. Urbanistický vývoj Brna tak byl řízen zejména díky regulačním plánům jednotlivých městských čtvrtí. V Králově Poli, Černých Polích, Úřednické (Masarykové) čtvrti a v Pisárkách se postupovalo podle teorie anglického zahradního města. Stály zde tak volně umístěné řadové jednopatrové rodinné domy s pozemky, které měly převážně čtvercový či obdélníkový půdorys. (Kuča, 2000) Síť tramvajových linek se dále rozvíjela a v roce 1925 čítala 29 kilometrů. Od roku 1930 se pak tramvajová doprava doplňovala s autobusovou, zejména pak na konečných tramvajových stanicích. Vzhledem ke zhoršující se situaci vozového parku a kolejové sítě se začalo 48

49 uvažovat o zrušení tramvajové dopravy ve vnitřní části města, cílem bylo dopravu přesunout na vnitřní městský okruh, což se zrealizovalo až za druhé světové války (Kuča, 2000). V současné době (2015), pak tramvajová doprava vede opět přes vnitřní část města. Jak uvádí Kuča (2000), Brno se také potýkalo s nedostatečnou bytovou výstavbou. V roce 1919 totiž v Brně chybělo bytů. Situace se postupně zlepšovala díky stavebním družstvům a zejména zákonům na podporu stavebního ruchu z roků 1921 a Během první republiky tak přibylo téměř 10 tisíc domů, což představovalo téměř 35 tisíc nových bytů. Brno se vzhledem k jeho vývoji stalo továrním městem, což potvrzuje skutečnost, že v polovině 20. let 20. století v továrnách pracovalo přibližně 30 tisíc dělníků. Nejvíce zaměstnanců pracovalo v textilním a kovozpracujícím průmyslu. Mezi nejvýznamnější podniky té doby patřily např. Československá Zbrojovka, První brněnská strojírenská, a.s. nebo Brněnsko-Královopolská strojírna. Roku 1919 byla založena Masarykova univerzita a roku 1928 otevřeno brněnské výstaviště. Město tedy bylo nejen střediskem průmyslu a obchodu, ale také školství a kultury. Na konci období první republiky ve Velkém Brně žilo 306 tisíc obyvatel (Webové stránky města Brna, 2011; Kuča, 2000) Během druhé světové války bylo město značně poškozeno a to hlavně kvůli dvěma americkým náletům v posledních letech válečného konfliktu. Za války byl posílen těžký průmysl, zvláště pak válečná výroba a byla vybudována továrna na letecké motory mezi Juliánovem a Líšní. Po komunistickém převratu v roce 1948 bylo v roce 1949 zrušeno zemské zřízení a Brno tak ztratilo statut hlavního města Moravskoslezské země. V Brně komunisté posílili těžký průmysl (hlavně strojírenský), kde pracovala velká část ekonomicky aktivního obyvatelstva. Mezi největší podniky komunistického období pak patřila např. Královopolská strojírna, První brněnská strojírna, Zetor nebo Zbrojovka. (Kuča, 2002) Od 50. let se na území města začaly projevovat prvky komunistické výstavby v podobě sídlišť, které se většinou ukázaly jako rušivý element v tehdejší zástavbě. Příkladem by mohlo být sídliště Staré Brno-sever, respektive Veletržní ulici. Změna přišla přibližně v polovině 60. let, kdy již probíhaly práce související s výstavbou sídliště Lesná. Oproti sídlišti na ulici Veletržní, se Lesná stavěla na nezastavené ploše, takže stavba byla řešena koncepčně. Sídliště pak budilo a stále budí dojem velkého parku takřka anglického charakteru. Další sídliště postavené v Brně byla a jsou např. sídliště Žabovřesky, Královo Pole, Řečkovice, Vinohrady, Líšeň, Bohunice, Starý Lískovec, Kamenný vrch, atd. Od 60. let se tak na urbanistický rozvoj města dalo dívat jako na extenzivní, zaměřený na stálé zvětšování zastavěné plochy. Kvůli nové výstavbě se také provedly změny v dopravním systému a od 70. a zejména 80. let se pracovalo na velkém a malém městském okruhu. (Kuča, 2000) Šašinka a Zvara (2012) uvádějí, že mezi SLDB 1980 a 1991 lze pozorovat typické projevy urbanizace, jelikož docházelo k nárůstu obyvatelstva ve větších sídlech, většina obcí naopak počet obyvatel ztrácela. Mezi dalším SLDB tentokrát 1991 a 2001, lze pozorovat proces odlišný. Samotné město obyvatele ztrácí, ti se stěhují do jeho zázemí. V celkovém součtu 49

50 však počet obyvatel roste jak v zázemí, tak v jádru. To potvrzuje i Mulíček (2002), který říká, že v 90. letech se v Brně začal postupně projevovat proces suburbanizace, který však nedosahuje takových rozměrů jako ve větších městech, což ve své studii potvrzuje např. Ouředníček (2009), která nejintenzivnější suburbanizaci pozoruje v okolí Prahy. Například maloobchodní síť ze začátku 90. let dosahovala nízké kapacity, rozmístění obchodů na území města bylo nevyhovující a nabízený sortiment byl nedostatečný. Změna přišla v roce 1996, kdy byl otevřen první hypermarket v Brně a zároveň v ČR, kterým byl Globus. Tato skutečnost ovlivnila výstavbu dalších nákupních center, jejichž počet od roku 1996 rychle rostl. Situována jsou po celém území města, některá i kousek za administrativními hranicemi. Přesun nejen obchodů, ale také administrativních budov na okraje měst z jejich centra se pak definuje jako komerční suburbanizace. Co se týká suburbánní výstavby, tak nejdříve probíhala individuální výstavba rodinných domů, později se jednalo o podnikatelské aktivity, která byla charakteristická zejména nižšími náklady na výstavbu a také zvýšenou hustotou zástavby v jednotlivých lokalitách. Tento proces lze definovat jako residenční suburbanizaci. (Ptáček, 2002; Mulíček 2002) Šašinka a Zvara (2014) dodávají, že se na brněnské metropolitní oblasti projevil přechod z centrálně plánované ekonomiky na tržní hospodářství. Tento proces byl doprovázen úbytkem pracovních míst jak v zázemí města, tak v městě samotném. Přelom tisíciletí pak byl charakteristický koncentrací pracovních příležitostí v Brně, která společně s procesem suburbanizace způsobila, že lidé častěji do práce dojíždějí, mnohdy i z větších vzdáleností. To lze pozorovat na příkladu měst, jako jsou Adamov, Rosice či Ivančice, jenž po transformaci ekonomiky ztratily velký počet pracovních míst. Obyvatelé Brna se tak díky možnosti levného bydlení a kvalitnějšímu životnímu prostředí do těchto měst stěhovali, zatímco obyvatelé zmíněných měst naopak dojížděli do Brna za prací. Jak uvádějí Šašinka a Zvara (2014: 217) - došlo tedy k jakési výměně obyvatel. Jak bylo zmíněno, město Brno je statutárním městem, které je rozděleno na městské části. V současné době má 29 městských částí, které si lze prohlédnou na následující obrázku. (webové stránky města Brna) 50

51 Obrázek 13 - Městské části města Brna (2015) Zdroj: web Brno (2015) Dle koncepčního dokumentu Strategie pro Brno (2014: 107) chce být Brno městemm s pozitivní image, místníí ekonomickou základnou zaručující jeho konkurenceschopnost v evropském prostoru, s dobrou dopravní dostupností, kvalitnímii podmínkami pro život obyvatel a zdravým životním prostředím a také centrem inteligence, výzkumu a inovací. Brno chce být lepší. Dle mého názoru má město pro splnění globálního cíle Strategie pro Brno ty nejlepší předpoklady. Brno je totiž součástí tzv. regionu CENTROPE, který je schematicky vymezený regiony jižní Moravy, Burgenlandu, Dolníhoo Rakouska, Vídně, Bratislavské ého kraje a Bratislavy, Trnavského kraje a Trnavy a komitáty západního Maďarska včetně Györu, Szombathely a Šoproně. V rámci těchto regionů probíhá spolupráce na hospodářské či kulturní úrovni. Brno dále spolupracuje v dalších evropských či celosvětových sítích, kterými jsou např. CIVITAS, URBACT, Eurocities, Kooperační síť evropských měst střední velikosti, Štrasburský klub, Les Rencontres, FemCities, Cities for Children, Evropské Mozartovy cesty, Dalton International, Evropská síť Zdravých měst WHO a Evropské fórum pro bezpečnost ve městě EFUS, atd.). V národním kontextu je Brno vnímáno jako univerzitní a výzkumné město, čehož jsou důkazem např. čtyři Centra excelence (CEITEC, CzechGlobe,FNUSA- ICRC a IT4Innovations) nebo jedenáct Regionálních výzkumných center (např. CEPLANT, CVVOZE, RECAMO aj.) (Strategie pro Brno, 2014). Brno je ale také bezesporu městem, kde se nacházejí nevyužité plochy po bývalých průmyslový ých závodech, armádě, zemědělské, drážní i sportovní činnosti apod Příklady vymezení Brněnské metropolitní oblasti Od 70. let se v Československé republice řešila problematika sídel. Roku 1976 bylo přijato usnesení č. 4/1976 o návrhu urbanizace a dlouhodobéhoo vývoje osídlení ČSR. Podle něho bylo vymezeno třináct regionálních sídelních aglomerací, jejichž jádrovými městy byla tehdejší krajská města a další významná regionální centra (současná krajská města). Mezi tato 51

52 města patřilo samozřejmě také Brno. V roce 1983 bylo přijato vládní usnesení č. 26/1983 ke zprávě o krajských koncepcích urbanizace a vývoje osídlení v ČSR, které rozdělilo území se soustředěným osídlením na sídelní regionální aglomerace, kterých bylo jedenáct, a městské regiony, kterých bylo dvacet tři. Oba tyto druhy soustředěného osídlení měly významná centra, tzv. jádra aglomerace nebo městského regionu a zároveň méně významná centra jako přidružená centra osídlení. Toto aglomerační členění platilo až do roku 1993, kdy bylo zrušeno. (Pileček a kol., 2011) Nařízení vlády č. 105/1994 Sb., kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého územního celku Brněnské sídelní regionální aglomerace (obr. viz příloha), je dalším pokusem o vymezení BMO, do které spadají okresy Brno-město, Brno-venkov, Blansko, a Vyškov. Vymezení sídelních regionálních aglomerací si kladlo za cíl zejména určit v těchto lokalitách oblasti, které byly z pohledu státního aparátu pro rozvoj území důležité. Jak uvádí Hruška- Tvrdý (2012: 119), pro vymezení aglomerace byla použita urbanistická kritéria, rozložení obyvatelstva a míra vzájemného propojení (dojížďka do zaměstnání a za službami, prostorová působnost). Dalším příkladem vymezení je např. vymezení na základě vyhlášky č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku. Aglomerace je zde pak definována jako území mající minimálně 100 tisíc obyvatel. Patří sem pak aglomerace pražská, brněnská, ostravská, plzeňská, olomoucká, liberecká a aglomerace ústecko-teplická. Brněnská pak zahrnuje tato města a obce: Brno, Adamov, Bílovice nad Svitavou, Česká, Kuřim, Lelekovice, Modřice, Ostopovice, Podolí, Popůvky, Rozdrojovice, Řícmanice, Šlapanice, Troubsko (viz následující mapa). Podle údajů uvedených ve vyhlášce, měla tato aglomerace k zhruba 410 tisíc obyvatel. Obrázek 14 - Brněnská aglomerace vymezená pro účely hodnocení a snižování hluku (2006) Zdroj: vyhláška č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku 52

53 Jak bylo zmíněno v úvodu práce, metropolitní oblasti ve své studii vymezili také Kostelecký a Čermák (2004). Metropolitní oblast definovali skrze dojížďku obyvatelstva za prací do jádrové oblasti. Obce v zázemí jsou rozděleny do dvou suburbanizačních zón, do první zóny (světle šedá barva) patří obce, jejichž podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva vyjíždějícího do jádrové oblasti za prací je větší než 40 %. Druhá zóna (tmavě šedá barva) se pak skládá z obcí, kde je tento podíl v rozmezí %. Ve vymezení jsou ale i obce s nižším podílem než 30 % a to z důvodu celistvosti metropolitní oblasti. Do takto vymezené oblasti spadá dohromady s městem Brnem 133 obcí a měst, kde k roku 2001 žilo přibližně 515 tisíc obyvatel, což je o více než 100 tisíc obyvatel více, než je tomu u vymezení brněnské aglomerace podle vyhlášky č. 561/2006 Sb. Obrázek 15 - Brněnská metropolitní oblast Čermáka a Kosteleckého dle dat ze sčítání lidu 2001 Zdroj: Čermák, Kostelecký (2004) Ze zahraničních analýz stojí za zmínku vymezení metropolitních oblastí vypracované OECD (2012). V úvodní části této práce jsem zmínil, jak jsou jednotlivá urbanizovaná území dělena. Město Brno spadá do kategorie metropolitních oblastí mající 500 tisíc 1,5 milionů obyvatel. Do stejné kategorie pak spadá také Ostrava. Jediná Praha s obyvatelstvem nad 1,5 milionů je dle tohoto vymezení velkou metropolitní oblastí. Na následujícím obrázku lze tyto tři oblasti pozorovat. Brněnská metropolitní oblast se pak dle vymezení OECD skládá z 245 obcí. Oblast má pouze jedno jádro, kterým je město Brno, a žije zde téměř 640 tisíc obyvatel. Z uvedených vymezení, pak je metropolitní oblast podle OECD největší. 53

54 Obrázek 16 - Metropolitní oblasti v České republice dle OECD (v roce 2010) Zdroj: OECD (2012); vlastní úpravy Následující podkapitoly se budou zabývat dokumenty, které v poslední době sloužily, resp. slouží městu Brnu Územní studie aglomeračních vazeb města Brna a jeho okolí V roce 2008 byla vypracována Ateliérem ERA (architekti Fixel a Pech), studie týkající se aglomeračních vazeb města Brna a jeho okolí. Práce, která byla rozdělena na analytickou část a návrhovou část, si kladla tyto cíle: vymezení prostoru brněnské aglomerace v rámci území Jihomoravského kraje, definování slabých a silných stránek, rizik a příležitostí modelů územního rozvoje brněnské aglomerace a při zohlednění známých rozvojových trendů, formulace zásad a opatření směřujících k optimálnímu rozvoji brněnské aglomerace včetně doporučení pro iniciování shody mezi Jihomoravským krajem, městem Brnem a okolními obcemi o principech udržitelného rozvoje. (Fixel a kol., 2008: 3) Vymezení Brněnské aglomerace vycházelo z údajů zjištěných v analytické fázi a bylo provedeno za podmínky územní spojitosti vymezené oblasti na základě dvou kritérií, kterými byla denní pracovní dojížďka do města Brna z okolních obcí a dostupnost města Brna z okolních obcí hromadnou a individuální dopravou. Při analýze denní pracovní dojížďky byla použita data ze Sčítání lidů, domů a bytů v roce Intenzitu aglomeračních vazeb měřili Fixel a kol. (2008) jako poměr denní pracovní vyjížďky z obce do Brna k celkovému počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva obce. Sledovali pak poměr každodenní pracovní vyjížďky z obcí k cíli hlavní pracovní dojížďky a to ve skupinách 50 % a více, %, %, %, %, 5-15 % a pod 5 %. Limitní hranicí denní pracovní dojížďky pak byla zvolena hodnota 25 % ekonomicky 54

55 aktivních osob denně dojíždějících do Brna. Vzhledem ke změnám počtu obyvatel jednotlivých obcí v období 2001 až 2009, byly výsledky analýzy korigovány a ke každé obci s hlavním vyjížďkovým proudem do Brna (většina obcí) byla připočtena 1/3 rozdílu změny obyvatelstva. U obcí nemajících hlavní vyjížďkový proud do Brna to byla 1/4 rozdílu. Co se týče dostupnosti města prostředky hromadné a individuální dopravy, v návrhové části se stanovila limitní dojezdová vzdálenost na 30 minut. Změny v rezidenční suburbanizaci však prodloužily dojezdovou vzdálenost a po diskusi se ji autoři studie rozhodli na 40 minut. U hromadné dopravy zvolili jako místo dojížďky předprostor brněnského železničního nádraží, u individuální pak ulici Úzká. Celkově aglomerace zahrnuje 96 sídel. V dokumentaci byla takto vymezená Brněnská aglomerace dále analyzována. Výsledky si lze prohlédnout v příloze této diplomové práce Aktuální vymezení Brněnské metropolitní oblasti Magistrát města Brna (MMB) má v současné době k dispozici dokument nesoucí název Vymezení funkčního území Brněnské metropolitní oblasti a Jihlavské sídelní aglomerace, který vytvořil zpracovatelský tým ve složení Mulíček, Seidenglanz, Franke a Malý v roce Předmětem této studie je vymezení funkčních území Brněnské metropolitní oblasti (BMO) a Jihlavské sídelní aglomerace na základě funkčních vztahů mezi jádrovým městem a obcemi v jeho zázemí (Mulíček a kol., 2013: 3). Studie pracuje celkem s pěti skupinami ukazatelů, kterými jsou ukazatele pracovních vztahů, dojížďky do škol, migračních vztahů, ukazatele dostupnosti individuální automobilovou dopravou (IAD) a dostupnosti hromadnou dopravou (HD). Na konci studie došlo k syntéze zjištěných údajů v následujících krocích: a) vymezení maximálního vnějšího rozsahu funkčních regionů na základě ukazatelů pracovních vazeb; b) diferenciace obcí dle syntetického ukazatele funkční integrace; syntetický ukazatel vzniká sloučením vybraných dílčích použitých ukazatelů; c) finální výběr souboru obcí funkčních území na základě hodnot ukazatele celkové funkční integrace (s přihlédnutím ke kontrolnímu parametru migračních vztahů). (Mulíček a kol., 2013: 3) Metodika funkčního vymezení BMO Jak bylo zmíněno v předchozím odstavci, studie pracuje celkem s pěti skupinami ukazatelů. První tři postihují reálné interakce v území, poslední dva pak potenciál území k interakci. Pracovní vztahy První ukazatel popisuje reálné interakce v území. Důležitým indikátorem zde byl ukazatel dojížďky za prací mezi obcemi dostupný ze Sčítání lidu, domů a bytů 1991, 2001 a Analýza zkoumá pracovní vztahy pomocí tří nástrojů: I. vymezení tzv. TTWA (travel to work-areas), oblastí z hlediska pracovních vztahů uzavřených na zvolené hladině uzavřenosti; II. analýza tzv. významných proudů identifikace počtu a cíle takových pracovních proudů vycházejících z obce, které lze označit jako významné vzhledem k ostatním (nevýznamným) pracovním proudům z obce; 55

56 III. určení podílu ekonomicky aktivních zaměstnaných obyvatel v obci, kteří vyjíždějí za prací do Brna. (Mulíček a kol, 2013: 8) Dojížďka do škol Druhý ukazatel k samotnému funkčnímu vymezení, jak uvádí Mulíček a kol. (2013), plní funkci korektivního či diferenciačního indikátoru. Skládá se z analýzy: podílu dětí ve věku 6-14 let v obci dojíždějících do základní školy v Brně; směru a velikosti významného proudu (proudů) dojížďky do jiných než základních škol v Brně. Migrační vztahy Na rozdíl od předchozích prvních dvou ukazatelů je migrace relativně nenávratný jednosměrný proces, která je ovlivňován velkým množstvím nejrůznějších faktorů. Migrace navíc v rámci suburbanizačních procesů je často důvodem posílení metropolitních funkčních vztahů a je pak např. vyjádřena skrze pracovní či školní dojížďku. Ve funkčním vymezení BMO pak analýza migrace sloužila k ověření a korekci funkčního vymezení metropolitní oblasti. Analýza samotná pak byla rozložena do dvou doplňujících se oddílů, kterými jsou: prostorové shlukování obcí na základě největšího migračního vztahu (metoda INTRAMAX 4 ); identifikace významných proudů migrace, a to (1) významných proudů emigračních (vycházejících z obce) i (2) významných proudů imigračních (přicházejících do obce). Migrační vztahy byly zkoumány v období od roku a byly rozděleny na čtyři pětiletá období. Dostupnost IAD Čtvrtý ukazatelem je dostupnost IAD vyjadřující polohový potenciál obce, kde dostupnost je vyjádřena jako časová vzdálenost Brna od obce. Při její analýze bylo použito GIS modelu komunikační sítě. Dostupnost HD Poslední ukazatel se týká dostupnosti centra hromadnou dopravou a skládá se ze dvou analýz: první je analýza časové vzdálenosti mezi obcí a centrem Brna s využitím prostředku hromadné dopravy; druhá analýza kvantifikuje počet spojů za zvolený časový úsek dne mezi obcemi a jádrovou oblastí. Po analýze ukazatelů došlo k syntetickému vymezení funkčního území, které bylo provedeno ve třech krocích. Autoři nejdříve vymezili maximální rozsah funkčního regionu na základě analýzy pracovních vazeb, přičemž obec spadala do TTWA na hladině uzavřenosti regionu 60 % a vycházel z ní významný pracovní proud do Brna a zároveň počet významných proudů nepřesáhl hodnotu dva. Dalším krokem byla diferenciace obcí dle syntetického ukazatele funkční integrace, do jehož výpočtu spadaly následující ukazatele: podíl EA vyjíždějících z obce za prací do Brna ve sledovaných obdobích, 4 Intramax je, jak uvádí Mulíček a kol. (2013: 36) popisová metoda prostorového shlukování obcí založena na principu propojování obcí do většího prostorového shluku na základě vzájemných silných vztahů, v daném případě vztahů migračních. 56

57 časová dostupnost Brna veřejnou hromadnou dopravou z obce v roce 2013, počet spojů veřejné hromadné dopravy do Brna z dané obce v rozmezí hod v roce 2013, podíl dětí (6-14 let) vyjíždějících do ZŠ v Brně v roce 2011 a počet významných proudů dojížďky do škol mimo základních v roce Následně došlo ke standardizaci a agregaci jednotlivých dílčích ukazatelů. Výsledkem tohoto kroku tak byla hodnota funkční integrace jednotlivé obce k městu Brnu. Poslední krok syntetického vymezení funkčního území pak spočíval zejména v redukci počtu obcí vzhledem ke stanovené hraniční hodnotě funkční integrace dané obce ve vztahu k jádrové oblasti. Proběhla také kontrola územní celistvosti, z čehož plyne, že ne každá obec, které je součástí vymezení Brněnské metropolitní oblasti, splňuje hraniční kontrolu funkční integrace. V případě, že obec tuto hodnotu přesahovala, ale nesplňovala kritérium celistvosti území, byla ze seznamu obcí BMO vyřazena. Analýza migračních vztahů v území pak v celé studii plnila funkci kontrolního parametru. BMO pak celkově tvoří společně s městem Brnem 167 obcí, kde k roku 2011 žilo přibližně 609 tisíc obyvatel. Na následujícím obrázku je aktuální vymezení BMO k dispozici. (Mulíček a kol., 2013) 57

58 Obrázek 17 Vymezení Brněnské metropolitní oblasti (2013) Zdroj: Mulíček a kol. (2013) Dle vyjádření odborníka MMB na problematiku metropolitních oblastí Petra Šašinky se dá do budoucna očekávat, že metropolitní areál města Brna se příliš nezvětší. Velmi pravděpodobná je však, že vazby uvnitř této metropolitní oblasti budou intenzivnější než doposud a počet obyvatel jak v samotném městě, tak v jeho zázemí bude nadále růst. 58

59 4 OSTRAVSKÁ METROPOLITNÍ OBLAST Ostravská metropolitní oblast (OMO) se nachází v severovýchodní části Moravy a Slezska. Jádrem oblasti je třetí největší město České republiky Ostrava. Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 byl počet obyvatel tohoto města 296, 2 tisíc. Celkově se Ostrava skládá z 34 nezávislých obcí a měst, které se k ní připojily v posledních 150 letech. Ostrava je také od 1. ledna 2007 obcí s rozšířenou působností a správním centrem okresu Ostrava. (Rumpel, 2012) 4.1 Obecné informace o Ostravě a jejím okolí Město Ostrava se nachází v oblasti, přes kterou v období pravěku vedla skrze Moravskou Bránu významná obchodní cesta od Baltského ke Středozemnímu moři tzv. jantarová stezka. Přítomnost pravěkého člověka na ostravském území dokládají četné archeologické nálezy. V mladším období starší doby kamenné (přibližně před lety) si na jihozápadním výběžku Landek 5 založili lovci mamutů první trvalejší sídliště. S postupem času založili další stanoviště např. u Kozmic nebo na Kylešovickém kopci v Opavě. V mladší době kamenné, kdy se společnost pomalu měnila na zemědělskou, došlo k založení několika zemědělských osad, přičemž přímo na území Ostravy byla prokázána pouze na Landeku. V pozdějším období (přibližně století n. l.) se v oblasti usídlil slovanský kmen Holasiců. (Klíma, 1993) První písemná zmínka o Ostravě, resp. Moravské Ostravě, pochází z 29. listopadu Pravděpodobně mezi roky Moravská Ostrava získala statut městské obce. Přesné datum není známé, jelikož se nedochovaly příslušné písemné dokumenty. Tento problém však dle Bakaly (1993) lze pozorovat i u dalších měst. V případě historického vývoje Ostravy přibližně do 15. století existují pouze dílčí prameny, takže vývoj tohoto města doprovází nejasnosti. Město se postupně vyvíjelo, získávalo na prestiži. Jeho rozmach však brzdily třicetiletá ( ), dánská (1626) a švédská válka ( ) a morová epidemie z roku 1625, při které zemřela přibližně polovina obyvatelstva města. (Pitrová, 1993) Významným milníkem v rozvoji Ostravy bylo objevení uhlí v roce 1763, díky čemuž se v pozdější etapě svého vývoje stala průmyslovým centrem v zemi. Vzhledem ke ztrátě slezského území ve prospěch Pruska z roku , se habsburská monarchie rozhodla podpořit hornictví, průmysl a obchod zejména v Čechách, na Moravě a ve zbytku tzv. Rakouského Slezska, což se týkalo právě i dnešní Ostravy, kde došlo právě k podpoře nejprve textilního průmyslu, později i zmíněného hornictví. Díky tomuto kroku se ostravská oblast postupně stávala nejdůležitější průmyslovou oblastí tehdejší monarchie a z hlediska rozvoje města byl nález uhlí zcela klíčový. Rozvoj Ostravy na přelomu 18. a 19. století ovlivnil také přesun obchodních cest (kvůli ztrátě území ve prospěch Pruska) a připojení Haliče a 5 Oblast ležící ve slezské části statutárního města Ostravy nad soutokem Odry a Ostravice. 6 Vratislavský mír 59

60 Bukoviny k habsburské monarchii, což oživilo obchod s dobytkem. (Webové stránky města Ostravy, 2012; Myška, 1993) Na významnosti Ostravě přidalo založení železáren ve Vítkovicích roku Díky tomuto průmyslovému komplexu a výstavbě železničního nádraží ve Svinově a Přívoze došlo k významnému rozvoji území. Mezi roky 1843 až 1880 se počet zaměstnanců železáren navýšil ze 400 až na dělníků. Neustále se zvyšující počet pracovních míst zapříčinil růst počtu obyvatel tehdejších obcí. Postupně se totiž otevíraly další továrny a doly, jelikož uhlí se stávalo nejdůležitějším zdrojem energie. Nezůstalo však jen u otevírání uhelných dolů a železáren ale také např. u továren chemického průmyslu. (Webové stránky města Ostravy, 2012; Myška, 1993) Jak uvádí Myška (1993), ke konci 19. a na začátku 20. století proběhla modernizace průmyslu v oblasti. Počet obyvatel dále narůstal jak v Moravské Ostravě, tak v okolních obcích Přívoz, Vítkovice, Mariánské Hory, Záhřeb n. O., Hrabůvka, Polská Ostrava, Michálkovice, Hrušov, Svinov, Radvanice, Kunčice n. O., Kunčičky, Muglinov a Heřmanice. Počet obyvatel této aglomerace se mezi roky 1880 až 1910 zvýšil ze 41 tisíc na 162 tisíc. Samotná Moravská Ostrava zaznamenala mezi stejnými roky růst obyvatel z 13 tisíc na zhruba 37 tisíc. Nutno poznamenat, že se na struktuře a vybavenosti města jeho rychlý vývoj projevil, což ve své práci potvrzuje Závodná (2010: 225) - sídelní roztříštěnost, chaotická zástavba, nerespektování odděleného obytného a pracovního prostoru, neexistence zastavovacího plánu, jednostranná orientace na těžký průmysl a podpora především velkých průmyslových společností, přílišná dynamika vývoje, nedostatečná administrativní a infrastrukturní vybavenost. Na přelomu století se také do města dostává tramvajová doprava, která postupně spojuje s Moravskou Ostravou okolní obce. Po první světové válce se začaly objevovat snahy o vytvoření tzv. Velké Ostravy. Myšlenka tohoto projektu vznikla převážně z důvodu efektivně řídit chod ostravské aglomerace, vytvořit tak jedno funkční centrum, jelikož okolní obce potřebovaly vyřešit problémy se sociální infrastrukturou, ale vzhledem k jejich předluženosti nemohly tento problém samostatně vyřešit. Vznik Velké Ostravy však provázely problémy. Některé obce spadaly pod moravskou zemskou politickou správu, jiné pod slezskou. V případě Těšína nebylo přesně jasné, která část patří Polsku a která Československu. Některé obce se nechtěly do tohoto seskupení připojit vzhledem k jejich vlastním zájmům. Vznik Velké Ostravy se nakonec podařil roku Její součástí se tak staly obce Přívoz, Vítkovice, Moravská Ostrava, Mariánské Hory, Záhřeb nad Odrou, Nová Ves a Hrabrůvka. (Webové stránky města Ostravy, 2012; Závodná, 2010) Vznik Velké Ostravy ovlivnil stavební vývoj města, kdy v centru vyrostlo několik administrativních budov, bank či obchodních domů, což bylo podpořeno modernizací hromadné dopravy. Poválečné období je také charakteristické výstavbou vilových čtvrtí a obytných budov v okrajových částech města. Ostrava se totiž po válce musela vypořádat s nedostatečným množstvím bytových jednotek. Na růstu populace se podepsala první světová 60

61 válka, dynamika jeho růstu nebyla již tak razantní jako v období před válkou. Počet obyvatel aglomerace vzrostl mezi roky 1921 a 1930 o 16 tisíc na 194 tisíc. (Steiner, 1993; Závodná, 2010) Za druhé světové války byla ostravská průmyslová oblast zabrána jednak vojsky nacistického Německa, ale také záborem polským. Průmyslové závody soustředěné na tomto území tak vyráběly převážně zbraně pro německou armádu. Válka zanechala v ostravské oblasti citelné stopy. Kromě ztráty na lidských životech byla zničena poměrně znatelná část infrastruktury města. První roky poválečného období tak byly charakteristické zejména její obnovou, a jak bylo psáno výše, odsunem německého obyvatelstva. Z Ostravy jich odešlo k roku 1950 (vzhledem k roku 1930) přes 25 tisíc. (Gracová a Jiřík; 1993) V období komunismu se politické garnitury soustředily v počátcích zejména na rozvoj hornictví, ocelářství a dalších oborů těžkého průmyslu. Jako příklad lze uvést budování rozsáhlého průmyslového komplexu Nová huť v Ostravě-Kunčicích, který byl otevřen na konci roku Masivní podpora těžkého průmyslu znamenala nárůst pracovních míst a postupné zvyšování počtu obyvatelstva v oblasti, které bylo ovšem doprovázeno poměrně nízkým přírůstkem nových bytů. Postupně tak v tehdejších okrajových čtvrtích města začala vznikat nová sídliště, především Poruba, Zábřeh, Hrabůvka, později Výškovice a Dubina. (webové stránky města Ostravy, 2012; Jiřík, 1993) Hruška-Tvrdý (2012) ve své studii shrnul proces koncentrace obyvatelstva do zázemí Ostravy. Podle něj probíhal především v letech 1869 až V období první vlny industrializace ( ) byl dle něj nejsilnější. Poté začal slábnout a v letech pozoroval skutečnost, že se rozšířilo území, ve kterém žilo 50 % obyvatelstva Moravskoslezského kraje. Promítly se do toho totiž dva procesy, a to desindustrializace a suburbanizace, jejichž působení způsobilo nový způsob formování území s největší koncentrací hovoří o tzv. decentralizované koncentraci. V dnešní době lze Ostravu označit za starý či tradiční průmyslový region, jenž v 90. letech prošel rozsáhlým procesem strukturálních změn. Po roce 1989 došlo k postupnému utlumení důlní činnosti, a to zejména vzhledem k restrukturalizaci průmyslu na celém území republiky. Změny byly dále doprovázeny zvýšenou mírou nezaměstnanosti, vznikem lokalit brownfields a posílení sektoru služeb, terciéru i kvartéru. Současná Ostrava se však musí vypořádat zejména s horší kvalitou životního prostředí, které dle mého názoru patří k těm nejhorším v České republice. (webové stránky města Ostravy, 2012) 61

62 Obrázek 18 - Změna počtu obyvatel v městských obvodech Ostravy za období Zdroj: Rumpel (2012) Ostrava je stejně jako město Brno statutárním městem a je tvořena 23 správními obvody (viz obrázek č. 20). Tyto správní obvody v minulosti byly samostatnými obcemi a v průběhu historického vývoje Ostravy se k městu postupně připojily. Obrázek č. 20 ukazuje změny počtu obyvatel v jednotlivých městských obvodech mezi roky 1991 až Největší ztráty lze pozorovat v obvodech Poruba, Moravská Ostrava a Přívoz a Ostrava-Jih. Dle mého názoru je to způsobeno zejména nevyhovující kvalitou bydlení a horším životním prostředím. Po roce 1989 se postupně v ČR projevují suburbanizační tendence a obyvatelstvo v Ostravě, se tak stěhuje dál od centra města do oblastí, kde je lepší kvalita bydlení. Jedná se zejména o okrajové části města, případně se lidé stěhují i za hranice města, což je také způsobeno tím, že lidé migrují za prací do jiných oblastí, než je ta ostravská. (webové stránky města Ostravy, 2012; Rumpel, 2012) 4.2 Příklady vymezení Ostravské metropolitní oblasti Jak již bylo zmíněno v podkapitole 3.2, v roce 1976 bylo přijato usnesení č. 4/1976 o návrhu urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČSR, podle něhož se vymezilo 13 regionálních aglomerací, mezi které patřila také Ostrava. O sedm let později bylo přijato vládní usnesení č. 26/1983 ke zprávě o krajských koncepcích urbanizace a vývoje osídlení v ČSR, kde došlo k rozdělení území se soustředěným osídlením na sídelní regionální aglomerace a městské regiony. (Pileček a kol., 2011) 62

63 Nařízení vlády č. 185/1994 Sb., kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého územního celku Ostravské aglomerace (obr. viz příloha), mělo stejný důvod jako v případě vymezení Brněnské sídelní regionální aglomerace. Okresy, které patřily do Ostravské aglomerace, pak byly Ostrava-město, Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín a Opava. Ostravská aglomerace byla, stejně jako ta brněnská, vymezena na základě vyhlášky č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku, na a patří do ní tyto města a obce: Ostrava, Bohumín, Doubrava, Havířov, Karviná, Orlová, Petřvald, Rychvald. K měla tato oblast přibližně 509 tisíc obyvatel. Obrázek 19 - Ostravská aglomerace vymezená pro účely hodnocení a snižování hluku (2006) Zdroj: vyhláška č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku Další vymezení, které zmíním, je (podobně jako v případě Brna) z práce Čermáka a Kosteleckého (2004). V porovnání s BMO je ta Ostravská přibližně o km 2 menší. Také počet obcí vymezených na základě dojížďky za prací je nižší. Ovšem počet obyvatel žijících v celé Ostravské metropolitní oblasti je téměř o 160 tisíc vyšší, z čehož logicky plyne, že hustota zalidnění vykazuje také vyšší hodnoty, konkrétně se jedná o 761 obyvatel/km 2 oproti 370 obyvatelům/km 2 v BMO. Celkově pak do této metropolitní oblasti vymezené Čermákem a Kosteleckým (2004) patří 54 obcí a měst (včetně Ostravy). 63

64 Obrázek 21 - Ostravská metropolitní oblast Čermáka a Kosteleckého dle dat ze sčítání lidu 2001 Zdroj: Čermák, Kostelecký (2004) Dle vymezení metropolitních oblastí zpracovaného OECD (2012) spadá Ostravský metropolitní areál do kategorie metropolitních oblastí. Na jeho území leží celkově dvě jádrové oblasti, kde tou větší je město Ostrava a druhým menším jádrem je město Havířov. Na OMO se tak dá nahlížet jako na polycentrickou oblast mající jedno velké (Ostrava) a jedno menší (Havířov) jádro. Ostravskou metropolitní oblast pak tvoří 67 obcí a žije zde 564 tisíc obyvatel. Několik kilometrů na východ se dle vymezení OECD (2012) nalézá tzv. malá městská oblast města Karviné, která se skládá z 5 obcí. Nejaktuálnější příklad vymezení metropolitní oblasti města Ostravy lze pak nalézt v publikaci Změny ve struktuře osídlení a jejich dopad na rozvoj měst a regionů z roku 2012, jejímž autorem je Hruška-Tvrdý. Ve své studii využil pro vymezení Ostravské aglomerace vícekriteriální analýzu indikátorů s vysokou validitou, jelikož, jak sám uvádí, nejpřesněji vypovídají o prostorové struktuře sídel a popisují základní funkční systémy aglomerace. Indikátory, které Hruška-Tvrdý (2012) zvolil, rozdělil do čtyř skupin: územně technická struktura, pod kterou si lze představit údaje o rozložení bytového fondu přesně lokalizovaného v území a údaje o počtu dokončených bytů v rozmezí let 2001 a 2010 v rámci jednotlivých obcí; ekonomická funkce území, čímž myslel počet obsazených pracovních míst dle jednotlivých obcí za rok 2010; sociálně demografická struktura a vazby rozložení počtu obyvatel, migrační toky z a do Ostravy; dopravní infrastruktura a její využívání, kterou sledoval v letech 2000, 2005 a 2010 pro osobní a nákladní dopravu. Jednotlivé indikátory byly analyzovány v časových řezech. Na základě empirického zjištění byla každému ukazateli (vrstvě) stanovena hodnota, kterou bylo území Ostravské aglomerace 64

65 vymezeno (Hruška-Tvrdý, 2012: 121). Jádro aglomerace pak rozdělil na širší a užší, jejichž rozdílnost spočívá zejména v koncentraci sledovaných jevů (viz následující obrázek). Obrázek 20 Vymezení Ostravské aglomerace dle vybraných ukazatelů v MSK v roce 2011 Zdroj: vlastní úpravy 65

66 66

67 5 VLASTNÍ VYMEZENÍ A SROVNÁNÍ BRNĚNSKÉ A OSTRAVSKÉ METROPOLITNÍ OBLASTI 5.1 Metodika vymezení metropolitních oblastí Pro vymezení MO Brna a Ostravy byly použity data o dojížďce do zaměstnání a do středních škol ze Sčítání lidu, domů a bytů 2011 a data o migraci obyvatelstva za roky Oproti jiným vymezením MO, které jsou popsány v předchozích kapitolách, byla data třízena na základě metody nejsilnějšího vyjížďkového proudu. Pro účely této práce to znamená, že do analýzy ukazatelů vstoupily pouze ty obce, jejichž vyjížďkový proud do jádrové obce byl nejsilnější a to z důvodu silnějších funkčních/regionálních vazeb. Obce, které měly vyjížďkový proud do jádrové oblasti slabší, nebyly do analýzy zahrnuty. Do analýzy BMO vstupovaly zejména obce Jihomoravského kraje a obce z okresů Kroměříž, Třebíč a Žďár nad Sázavou. Do analýzy OMO pak obce z Moravskoslezského kraje a z okresu Vsetín. Okresy byly zvoleny na základě předpokladu, že by zde mohly existovat funkční vztahy s jádrovou obcí. Pro samotné vymezení MO Brna a Ostravy, pak byla analyzována data ke třem ukazatelům za: denní dojížďku z obcí za prací do jádrové oblasti, celkovou dojížďku z obcí do středních škol v jádrové oblasti, a migraci obyvatelstva z obcí do jádrové oblasti, resp. z jádrové oblasti do okolních obcí. Důležitou částí byla také analýza významných středisek a nižších regionálních center v rámci jednotlivých ukazatelů. 7 V následujících odstavcích budou konkrétně představeny postupy, které jsem použil při samotném vymezení BMO a OMO. Denní dojížďka za prací do jádrové oblasti Tento ukazatel byl vytvořen na základě podílu vyjíždějících (VO) z okolních obcí do jádrové obce za prací z počtu zaměstnaných obyvatel (ZA) dané obce a na základě analýzy významných proudů pracovní dojížďky z obcí do obce jádrové. Analýza denní dojížďky za prací se tak skládá ze dvou částí: a) prvním krokem bylo vyjádření podílu vyjíždějících obyvatel (VO) do Brna, resp. Ostravy z počtu zaměstnaných obyvatel (ZA) v obci vyjížďky a to podle vzorce: í íž ě í í í %, 7 Zde byla migrace rozdělena na emigraci a imigraci. 67

68 a na základě takto získaných hodnot byly zvoleny pro jednotlivé metropolitní oblasti minimální prahové hodnoty podílu vyjíždějících, jejichž hodnota byla následně standardizována pomocí následujícího vzorce: 68, kde k hodnotě za písmeno x byla přiřazena hodnota konkrétního podílu, min (x) a max (x) jsou pak hodnoty nejnižšího, resp. nejvyššího podílu z daného výběru. Tento postup standardizace výsledků jednotlivých analýz byl použit pro všechny následující ukazatele. b) druhým krokem byla analýza pěti významných proudů pracovní vyjížďky z dané obce do Brna, resp. Ostravy. Při této analýze jsem využil metodických pokynů, které pro vymezení významných proudů v BMO použil Mulíček (2013). Jediný rozdíl spočívá ve velikosti datové základny, o které jsem se zmínil v úvodu této kapitoly. Výsledný počet významných proudů byl vypočítán následujícím způsobem: nejdříve bylo zvoleno za každou obec pět nejsilnějších proudů pracovní vyjížďky, z jejichž součtu byly následně vypočítány jejich reálně podíly, reálné podíly pak byly následně korelovány s modelovými rozloženími podílů ( ; ; ; ; ), počet významných proudů byl pak určen na základě toho modelového rozložení, se kterým reálné rozložení proudů vykazovalo nejtěsnější korelaci. Čím méně významných proudů pak z obce vychází, tím silnější je její vztah k jádrové obci. Aby bylo možné přistoupit ke standardizaci významných proudů, přiřadil jsem pro jednotlivé počty významných proudů hodnoty v intervalu od 0,2 do 1. V případě, že z obce vycházel jeden významný proud, jeho hodnota se rovnala 1, když dva = 0,8, tři = 0,6, čtyři = 0,4 a pět = 0,2. Takto získané hodnoty opět prošly standardizací popsanou výše. V případě, že v seznamu obcí za daný ukazatel, byl u nich zaznamenán nižší počet významných proudů než 5, byly do seznamu těchto obcí přidány navíc hodnoty tak, aby standardizace hodnot významných proudů měla ve všech měřených ukazatelích stejnou sílu. Do vymezení metropolitní oblasti z hlediska pracovní dojížďky pak vstoupily obce, které splnily minimální hodnotu podílu vyjíždějících za prací, která byla stanovena na hranici 10 %. Standardizace obou částí ukazatelů pak byla důležitá z hlediska určení síly funkční integrace jednak pro dojížďku za prací, tak pro celkové vymezení metropolitních areálů. Hodnoty jednotlivých standardizací byly následně sečteny. Dojížďka vyjíždějících obyvatel ve věku let do středních škol v jádrové obci Podobně jako v případě analýzy dojížďky za prací i tento ukazatel analyzuje podíl vyjížďky, tentokrát však obyvatelstva ve věku let, což je obvyklý věk studenta střední školy. Ukazatel podílu dojížďky žáků do jádrové obce, byl záměrně vztažen k žákům středních škol a to zejména z důvodu silnějších mikroregionálních vazeb v rámci zvoleného regionu (JMK, MSK a zvolené okresy mimo tyto kraje). Určitým nedostatkem, který výsledky analýzy

69 ovlivnil, je skutečnost, že Český statistický úřad neposkytuje data týkající se počtu studentů středních škol v dané obci. Jelikož věk studentů středních škol se pohybuje v rozmezí let, byl počet žáků středních škol určen na základě počtu obyvatelstva v tomto věku, které v obci žije. Nevýhodou těchto údajů pak je skutečnost, že ne všichni obyvatelé ve zmíněném věku navštěvují střední školu. Druhou částí analýzy byla analýza významných proudů, jejíž metodika je stejná jako v případě dojížďky za prací. Obě části ukazatele byly rovněž standardizovány. Následný výběr obcí byl proveden stejným způsobem jako v případě dojížďky za prací. Poté byly standardizované hodnoty podílu dojížďky do SŠ a významných proudů sečteny, čímž jsem za každou obec z výběru získal jejich hodnotu funkční integrace za dojížďku do SŠ. Migrace obyvatelstva z/do jádrové oblasti Analýza migračních proudů se od předchozích analýz liší zejména v tom, že migrace je oproti procesu denní dojížďky (ať už za prací či do SŠ) procesem trvalým. Data, se kterými jsem v analýze pracoval, jsou vztažena k rokům Pro všechny obce v datovém souboru byly spočítány jejich podíly počtu migrantů z/do jádrové oblasti k celkové sumě migrantů v dané obci. Dále pak byly analyzovány nejvýznamnější proudy, jejichž metodika byla opět stejná. Před samotnou standardizací zjištěných údajů došlo nejdříve k porovnání podílů počtu imigrantů a emigrantů v rámci jedné obce. Ten proud, který vykazoval vyšší hodnotu podílu, byl zvolen do konečné standardizace. Údaje k jednotlivým obcím se tak v některých případech skládají z dat vztažených k imigraci nebo emigraci. Důvodem zvolení tohoto pojetí analýzy migrace je skutečnost, že kdybych analyzoval každý imigraci a emigraci zvlášť, tak by se pak ukazatel migrace ukázal jako nejdůležitější v konečném výběru obcí do metropolitních oblastí. Minimální hraniční hodnota byla i v případě migrace zvolena na 10 %. Analýza významných středisek a nižších regionálních center Pro každou metropolitní oblast byla také definována významná střediska, která by se mohla svým zázemím ovlivnit vymezované metropolitní oblasti. Obce byly rozděleny do kategorie I. a II., resp. nižšího a vyššího řádu. Aby se obec stala střediskem I. řádu, musela být v minimálně třech případech za každý z ukazatelů: hlavním centrem dojížďky za prací, hlavním centrem dojížďky do SŠ, v případě migrace centrem imigračním a emigračním. Střediskem II. řádu se pak stalo to středisko I. řádu, které bylo v rámci těchto ukazatelů centrem pro jiné středisko I. řádu. Nižším regionálním centrem pak pro účely této práce byla zvolena ta obec, která se nestala střediskem I. nebo II. řádu a byla nadřízena jiné obci v rámci již zmíněných ukazatelů. 69

70 Celkové funkční vymezení regionu Pro celkové funkční vymezení regionu byly použity standardizované hodnoty pouze za ty obce, které byly zvoleny na základě jednotlivých ukazatelů. Ne vždy se stalo, aby všechny obce splňovaly kritéria všech ukazatelů. Sečteny byly tedy tyto položky: standardizované hodnoty ukazatele podílu vyjížďky za prací za vybrané obce, standardizované hodnoty ukazatele významných pracovních proudů za vybrané obce, standardizované hodnoty ukazatele podílu vyjížďky do středních škol za vybrané obce, standardizované hodnoty ukazatele významných proudů vyjížďky do středních škol za vybrané obce, standardizované hodnoty ukazatele podílu migrantů z/do jádrové obce, standardizované hodnoty ukazatele významných migračních proudů z/do jádrové obce. Vymezení celého metropolitního areálu pak proběhlo na základě tohoto postupu: 1. Na základě součtu standardizovaných ukazatelů, jsem získal hodnoty funkční integrace jednotlivých obcí k obci jádrové. Čím vyšší hodnota je, tím je funkční integrace k jádrové obci silnější. Hraniční hodnota funkční integrace k jádrové obci, pak byla stanovena na hodnotu 3. Důvod této hranice spočívá zejména v počtu ukazatelů. Pokud u obce bylo dosaženo této hranice, ve velkém množství případů to znamenalo, že daná obec je propojena s jádrem díky všem třem ukazatelům. Ne vždy tomu však bylo, některé obce vykazují hodnoty pouze ke dvěma ukazatelům. Do vymezení metropolitní oblasti přesto byly zařazeny, jelikož síla těchto dvou ukazatelů byla dostatečně velká. 2. Druhým krokem bylo zařazení zázemí středisek I. řádu. Zvolena byla pouze ta střediska, která splňovala minimální hodnotu funkční integrace. Aby obce mohly být do zázemí těchto středisek přidány, musely s ním mít alespoň v jednom z ukazatelů nejsilnější vazbu. Zároveň však musely splnit podmínky územní celistvosti. 3. Třetím krokem bylo zařazení zázemí nižších regionálních center, kde zvoleny byly opět ta centra, která splnila kritérium minimální hodnoty funkční integrace. Obce, které s tímto centrem mají nejsilnější vazbu v rámci alespoň jednoho ukazatele, byly do jeho zázemí zařazeny pouze v případě územní celistvosti daného regionálního centra. 4. Na základě tohoto postupu byl vymezen metropolitní areál jak pro Brno, tak pro Ostravu. Obce v areálu byly poté doplněny, případně odňaty na základě pravidla územní celistvosti. 70

71 5.2 Vlastní vymezení metropolitních areálů Brna a Ostravy a jejich srovnání Podkapitola 5.2 obsahuje výsledky, které byly zjištěny v rámci vlastní metodiky vymezení metropolitních areálů Brna a Ostravy. Na první pohled je vidět, že BMO je co do počtu obcí a rozlohy větší než OMO. Z analýzy jiných vymezení metropolitních oblastí Brna a Ostravy však vyplynulo, že zatímco BMO je monocentrickou strukturou, kde hlavní jádro je město Brno, u Ostravy tomu tak není. V Moravskoslezském kraji se totiž nachází větší počet měst, která oslabují naprostou dominanci Ostravy jako hlavního jádra regionu (např. Opava, Frýdek-Místek, Nový Jičín, Karviná, aj.). V případě Brna tomu je přesně naopak. Brno je v rámci Jihomoravského kraje městem nejdominantnějším městem. Vymezení, které jsem zvolil je z hlediska vymezení OMO vhodné pro případ, kdy se snažíme vymezit čistě monocentrickou metropolitní oblast, mající v daném regionu dominantní postavení z hlediska spádovosti obcí v dojížďce za prací, do škol a za službami. Vzhledem ke skutečnosti, že některé datové údaje jsou interní, budou součástí příloh vložených do informačního systému MU vloženy pouze informace s názvy obcí s hodnotami dílčích a celkových ukazatelů funkční integrace. Data jsem připraven na vyžádání poskytnout kompetentním osobám. Následující mapy se týkají výsledků analýzy jednotlivých dílčích ukazatelů, které byly popsány v rámci podkapitoly 5.1. Hodnoty jednotlivých dílčích integrací byly získány součtem standardizovaných hodnot podílu dojížďky a počtu významných proudů. Čím vyšší hodnotu ukazatel vykazuje, tím je jeho integrace k jádru silnější. 71

72 5.2.1 Dojížďka za prací do Brna a Ostravy Obrázek 21 - Dojížďka za prací do Brna (2011) Zdroj: ČSÚ: SLDB Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. na základě výpočtů autora Obrázek 22 - Dojížďka za prací do Ostravy (2011) Zdroj: ČSÚ: SLDB Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. v na základě výpočtů autora 72

73 Oblast dojížďky za prací u obou MO obsahuje obce, které splnili hraniční hodnotu 10 % 8 podílu dojížďky za prací do jádra metropolitní oblasti. Jsou zde znázorněny všechny obce mající s jádrovou obcí funkční vztah skrze tento ukazatel. Do mapy tak vstoupily i údaje za obce, které v konečném vymezení MO nemusí být, jelikož nesplnili hraniční hodnotu celkové funkční integrace. Jak jsem již předznamenal, je vidět, že oblast dojížďky je v případě brněnské oblasti daleko větší než u té ostravské. Důvodem je již zmíněná síla centra a také zvolená metodika. V obou případech však lze pozorovat nejsilnější hodnotu dílčí integrace ukazatele dojížďky za prací v nejbližším okolí jádrové obce (tmavě červená barva). Zatímco u mapy k dojížďce k Brnu pozorujeme ve směru od jádra pozvolný přechod síly integrace jednotlivých obcí, u Ostravy je tento přechod odlišný. Bezprostřední zázemí je k ní silně integrování, ale přechod z něj směrem ke vzdálenějším obcím je neuspořádaný, což si vysvětluji právě zmíněnou dominancí jádrové obce Dojížďka do středních škol v Brně a Ostravě Obrázek 23 - Dojížďka do středních škol v Brně (2011) Zdroj: ČSÚ (2014): SLDB Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. na základě výpočtů autora 8 Pravidlo hraniční hodnota platí i pro další ukazatele, které byly důležité z hlediska tvorby map. 73

74 Obrázek 24 - Dojížďka do středních škol v Ostravě (2011) Zdroj: ČSÚ (2014): SLDB Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. na základě výpočtů autora Podobně jako u dojížďky za prací, projevuje se dominance jádrových obcí i u dojížďky do středních škol. V případě Brna, je dojížďka žáků středních škol oproti dojížďce obyvatelstva do zaměstnání rozptýlena do většího prostoru. Jak lze pozorovat na obrázku č. 24, oblast je více protažena směrem na jih kraje, dojížďka také zahrnuje obce z okresů Žďár nad Sázavou a Třebíč, které sousedí v blízkosti Jihomoravského kraje. Naopak v případě Ostravy se oblast zmenšila, zato však lze pozorovat v rámci integrovaných obcí intenzivnější vazby s jádrem oblasti. 74

75 5.2.3 Migrační proudy do/z Brna a Ostravy Obrázek 25 - Migrační proudy do/z Brna (2011) Zdroj: ČSÚ (2013): DVS Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. na základě výpočtů autora Obrázek 26 -Migrační proudy do/z Ostravy (2011) Zdroj: ČSÚ (2013): DVS Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. na základě výpočtů autora 75

76 Nejvíce prostorově rozsáhlé území vykazují mapy k migračním proudům. Připomenu, že se jedná o kombinaci emigračních a imigračních proudů z dané obce, přičemž byl za každou obec určen silnější proud a ten byl také zahrnut do následné analýzy. Pro lepší přehlednost byly z mapy odstraněny obce z důvodu lepší přehlednosti obou map. Seznam obcí, které však splňují kritéria pro migrační ukazatel je přiložen v příloze této diplomové práce Metropolitní areály Brna a Ostravy Obrázek 27 - Brněnská metropolitní oblast (2011) Zdroj: ČSÚ (2013): DVS , ČSÚ (2014): SLDB Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. na základě výpočtů autora 76

77 Obrázek 28 - Ostravská metropolitní oblast (2011) Zdroj: ČSÚ (2013): DVS , ČSÚ (2014): SLDB Zpracoval Mgr. Petr Tonev, PhD. na základě výpočtů autora Do konečného vymezení metropolitních oblastí vstoupily dílčí standardizované hodnoty k ukazatelům za dojížďku za prací, do škol a za migraci a také analýza středisek I. řádu a II. řádu a nižších regionálních center. Obce, které dosáhly minimální požadované hodnoty celkové funkční integrace, patří do metropolitního areálu. Nejnižší hodnoty celkové funkční integrace pak dosahují obce, které tvoří zázemí střediskům I. řádu a nižších regionálních center, případně ty obce, které byly do vymezení zařazeny na základě pravidla celistvosti území. Šedá barva patří obcím, které do MO nepatří. V případě BMO je zřetelná dominance jádra v rámci analyzovaného území. Při pozorování dálničních, rychlostních komunikací a silnic I. třídy je vidět, že obce integrované k Brnu obepisují zmíněné komunikace. V případě OMO, kde jádro není v území tak dominantní, obce komunikace rovněž obepisují, vzhledem k velikosti MO ale ne v takovém počtu, jako je tomu u BMO. Do celkového vymezení metropolitní oblasti vstoupilo také zázemí středisek I. řádu. Středisko muselo splnit minimální hodnotu celkové funkční integrace. Zatímco z analýzy pro OMO nebylo identifikováno žádné středisko I. řádu, v případě BMO byla tato střediska dvě Blansko a Tišnov. Na základě pravidla celistvosti území bylo k těmto střediskům přiřazeno jejich zázemí. Stejný postup byl použit při přiřazování zázemí nižších regionálních center. Vyšší počet obcí BMO je tak ovlivněn, kromě dominance jádra oproti OMO, také zařazením zázemí ke střediskům I. řádu. Nižší regionální centra pak byla identifikována v obou metropolitních areálech, jejich větší zastoupení vykazuje opět BMO. 77

78 Z důvodu celistvosti území byly do BMO přidány obce Malá Lhota, Újezd u Tišnova a Rašovice, u OMO Petřvald (okres Karviná). Ze stejného důvodu byla z BMO odebrána obec Milešín (Žďár nad Sázavou), která byla odloučena od kompaktního zázemí střediska I. řádu Tišnova. V případě OMO nebylo nutné žádnou obec z finálního výběru vyřazovat. Tabulka 5- Srovnání jednotlivých vymezení Vymezení vztaženo k roku počet obcí BMO počet obyvatel počet obcí OMO počet obyvatel Vymezení této DP Mulíček a kol Fixel a kol Hruška-Tvrdý OECD Čermák a Kostelecký vyhláška č. 561/2006 Sb Zdroj: vlastní zpracování na základě údajů z SLDB (2011), Mulíček a kol. (2013), Fixel a kol. (2009), Hruška- Tvrdý (2012), OECD (2010), Čermák a Kostelecký (2004), vyhláška č. 561/2006 Sb. Vymezená BMO skládá z 305 obcí, kde dohromady žije přibližně 719 tisíc obyvatel. V rámci srovnání analyzovaných metodik vymezení metropolitních oblastí v této práci se tak jedná, co do počtu obcí a obyvatel, o největší územní rozsah BMO. Oproti tomu OMO se skládá ze 49 obcí, kde žije cca 436 tisíc obyvatel. Co do počtu obyvatel, je tak ve srovnání s jinými metodikami nejméně lidnatá, v případě počtu obcí se od vymezení OECD a Čermáka a Kosteleckého liší o 18, resp. o pět obcí. Tabulka 6 Velikostní kategorie obcí BMO a OMO včetně jádrových obcí BMO velikostní kategorie obcí počet obcí podíl obcí počet obyvatel podíl počtu obyvatel v kategorii počet obcí podíl obcí OMO počet obyvatel podíl počtu obyvatel v kategorii do 500 obyvatel ,34 % ,22 % 2 4,08 % 713 0,16 % ,44 % ,43 % 34 69,39 % ,96 % ,23 % ,22 % 10 20,41 % ,79 % ,66 % ,47 % 2 4,08 % ,16 % Více jak obyvatel 1 0,33 % ,65 % 1 2,04 % ,93 % Zdroj: vlastní zpracování a výpočty na základě údajů z SLDB (2011) V tabulce č. 6 je znázorněno, jak se jednotlivé kategorie obcí podílejí na struktuře metropolitních oblastí. Je vidět, že kategorie obcí s počtem obyvatel v rozmezí 501 až 3 000, se podílí na celkovém počtu obcí v obou metropolitních oblastech nejvíce. To již nelze tvrdit o první kategorii obcí s počtem obyvatel do 500. Zde je jasně vidět, že v případě vymezení 78

79 BMO tyto obce tvoří její významnou část. V případě počtu obyvatelstva je v obou MO nejsilnější jádrová obec. Jednou čtvrtinou se pak na obyvatelstvu BMO podílí druhá kategorie. U OMO žije největší část populace mimo jádro v obcích s až obyvateli. Tento rozdíl je daný zejména s realitou území a sídelní strukturou Jihomoravského a Moravskoslezského kraje. Zatímco Jihomoravský kraj je tvořen velkým počtem menších obcí, u Moravskoslezského kraje tomu tak není. 79

80 80

81 ZÁVĚR Problematika vymezování metropolitních oblastí není v podmínkách České republiky příliš obvyklým jevem. V předchozích letech, zejména v druhé polovině 20. století, nebyla příliš řešena, a pokud ano, tak velmi povrchově. Samotná nejednotnost v definici nabízí velké množství možností, co si pod pojmem metropolitní oblast lze představit. V posledních letech se však v této oblasti podnikají první kroky. Příkladem mohou být např. práce Kosteleckého a Čermáka (2004), Fixela a kol. (2009), Mulíčka a kol. (2013) nebo Hrušky- Tvrdého (2012). Dá se tedy říci, že samotné vymezování metropolitních areálů je v České republice průkopnickou činností a proto doufám, že předložená diplomová práce svým zpracováním přispěla dalším pohledem, jak je možné metropolitní areály vymezovat. Při vymezování BMO a OMO v předkládané diplomové práci jsem použil jednotnou metodiku. Oproti jiným vymezením jsem uvažoval pouze obce, které byly zvoleny na základě metody nejsilnějšího vyjížďkového proudu a to z důvodu silnějších regionálních vazeb. Výsledkem bylo zjištění, že na dvě zcela rozdílné metropolitní oblasti, je téměř nemožné použít jednotnou metodiku. Jejich rozdílnost spočívá zejména ve struktuře obcí a měst v oblasti. Zatímco OMO je typickou polycentrickou strukturou, kde existuje více jádrových měst, BMO je monocentrické. Výsledkem mé metodiky při vymezování BMO a OMO je však v obou případech monocentrická struktura. Díky tomu, ale mohu porovnat sílu obou měst vázat na sebe obce ze svého okolí. Na grafických výstupech je pak jasně vidět dominance Brna jakožto jádrového města v rámci svého metropolitního areálu, zatímco Ostrava je z tohoto úhlu pohledu méně dominantní, za což může zejména její blízkost k jiným větším městům, kam spáduje také velké množství obcí. Dalším rozdílem mojí metodiky je analýza dojížďky žáku středních škol. V jiných vymezeních se dojížďka do škol analyzovala s důrazem na základní školy nebo na střední a vysoké školy dohromady. Dle mého názoru má však vazba mezi obcí a jádrovým městem lepší vypovídající hodnotu v případě, že uvažujeme pouze žáky středních škol. V případě, že by ukazatel nebyl vztažen na dojížďku žáků středních škol, údaje by byly zkresleny zejména obcemi, z nejbližšího okolí jádrové obce, jelikož odtud míří nejvíce žáků do základních škol jádrové obce. Obecně se dá souhlasit s názorem, že metropolitní areál Brna se příliš nezvětší, ale interakce v něm budou daleko silnější díky zvyšujícímu se počtu obyvatelstva. V případě Ostravy se dá očekávat obdobný vývoj, i když ten bude zcela jistě ovlivněn strukturou obcí v Moravskoslezském kraji. Vymezení metropolitní oblasti je dobrým podkladem pro sledování procesů daného regionu. Informace z ukazatelů dojížďky za prací, do škol a migrace mohou být zkoumány z pohledů různých vědních disciplín, mezi které určitě patří např. sociologie. Sledované ukazatele ale mohou být různé a vždy záleží na účelu daného vymezení. Informace z něj mají také vypovídající hodnotu pro určování rozvoje dané lokality. Proto je více než dobrou zprávou, že se myšlenka rozvoje metropolitního areálu jako celku v novém programovacím období EU objevila, a to skrze nástroj integrovaných územních investic ITI. Ve Strategii regionálního 81

82 rozvoje byly definovány metropolitní oblasti, které mohou díky ITI čerpat finanční prostředky. Aby daná oblast mohla tento nástroj využít, musí mít zpracovanou integrovanou strategii rozvoje metropolitní oblasti. Díky ITI je možné financovat komplexní rozvojová témata z více prioritních os jednoho či více operačních programů (Webové stránky města Brna, 2015). Spolupráce obcí v regionu je a do budoucna bude čím dál více z hlediska kontinuálního rozvoje území důležitá. Avšak v podmínkách České republiky, jak uvádí Šašinka (2014), zcela chybí jejich institucionální zakotvení. Neexistuje jednotné funkční vymezení pro metropolitní oblasti v ČR. Metropolitní areály, které chtějí využívat nástroj ITI, jsou vymezeny každý podle jiné metodiky. Přitom právě institucionalizace metropolitních oblastí by mohla pomoci při řešení negativních metropolitních externalit a samozřejmě posílit ty pozitivní. Jedním ze zásadních a vůbec ne jednoduchých úkolů v aplikační rovině v budoucnu bude oficiální ukotvení aglomerovaných metropolitních areálů v legislativě regionální i národní úrovně, jako je tomu již řadu let v některých vyspělých evropských zemích. (Šašinka a Zvara, 2014) 82

83 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ BERG, Leo van den. Urban Europe: A Study of Growth and Decline. 1st ed. New York: Pergamon Press, 1982, ISBN X1. BLAŽEK, Jiří a David UHLÍŘ. Teorie regionálního rozvoje: nástin, kritika, implikace. Vyd. 2., přeprac. a rozš. V Praze: Karolinum, 2011, 342 s. ISBN CARTER, Harold The study of urban geography. 4th ed. New York: Co-published by Halsted Press, xvii, 420 s. ISBN CLARK, Peter. European cities and towns: New York: Oxford University Press, ISBN FOX, Gerald a Tertius CHANDLER years of urban growth. New York: Academic P. 1974, 431 s. ISBN Functional urban areas by country: Czech Republic. OECD [online] [cit ]. Dostupné z: FYFE, Nicholas R.; KENNY, Judith T. The Urban Geography Reader. London: Routledge, 2005, 404 s. ISBN GIBSON, Campbell. The Population in Large Urban Concentrations in the United States, : A Delineation Using Highly Urbanized Counties. Demography [online]. 1987, roč. 24, č. 4, s GREGORY, Derek. The dictionary of human geography. 5th ed. Malden, MA: Wiley- Blackwell, 2009, xvi, 1052 s. ISBN GREMLICA, Tomáš. Neuspořádaný, neregulovaný a z dlouhodobého hlediska neudržitelný růst městských aglomerací. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s ISBN HAMPL, Martin. Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext. Praha: Univerzita Karlova, 2005, 147 s. ISBN X. HARRIS, Chauncy D.; ULLMAN, Edward L. The Nature of Cities. The Annals of the American Academy of Political and Social Science. 1941, roč. 242, č. 1, s Historie města Brna. Magistrát města Brna [online] [cit ]. Dostupné z: Historie města. Magistrát města Ostravy. [online] [cit ]. Dostupné z: 83

84 HNILIČKA, Pavel. Sídelní kaše: otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. 2., dopl. vyd. Brno: Host, 2012, 207 s. ISBN HOHENBERG, Paul M a Lynn Hollen LEES. The making of urban Europe, Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1995, ix, 436 s. ISBN HORSKÁ, Pavla, Eduard MAUR a Jiří MUSIL. Zrod velkoměsta: urbanizace českých zemí a Evropa. Vyd. 1. Praha: Paseka, s. ISBN HOYT, Homer. The Structure and Growth of Residential Neighborhoods in American Cities. Washington: US, Government Printing Office, 1939, 178 s. HRUŠKA TVRDÝ, Lubor. Změny ve struktuře osídlení a jejich dopad na rozvoj měst a regionů: pohled prostorové sociologie s využitím multikriteriálních analýz. Vyd. 1. Ostrava: Accendo - Centrum pro vědu a výzkum, 2012, 318 s. ISBN HRUŠKA-TVRDÝ, Lubor Socioekonomický atlas Moravskoslezského kraje. Vyd. 1. Ostrava: Accendo - Centrum pro vědu a výzkum, 83 s. ISBN Integrovaná strategie rozvoje Brněnské metropolitní oblasti pro uplatnění nástroje ITI (ISR Brno). Magistrát města Brna. [online] [cit ]. Dostupné z: JIŘÍK, Karel. Dějiny Ostravy. Vyd. 1. Ostrava: Sfinga, 1993, 811 s. ISBN KANCELÁŘ STRATEGIE MĚSTA BRNA. Strategie pro Brno. [online] [cit ]. Dostupné z: t_strategie_pro_brno_aktualizace_2014_s_grafy.pdf KAPLAN, David a James WHEELER. Urban geography. 2nd ed. Hoboken, NJ: John Wiley. 2009, 512 s. ISBN KNOX, Paul L a Linda MCCARTHY. Urbanization: an introduction to urban geography. 3rd ed. Boston: Pearson, 2012, xiii, 459 s. ISBN KOSTELECKÝ, Tomáš a Daniel ČERMÁK. Metropolitan areas in the Czech republic - Defensions, basic charakteristics, patterns of suburbanisation and their impact on political bahaviour. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2004, 57 s. ISBN KUČA, Karel. Brno: vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Vyd. 1. Praha: Baset, 2000, 644 s. ISBN List of municipalities by functional urban area. OECD [online] [cit ]. Dostupné z: 84

85 MAIER, Karel. Hospodaření a rozvoj českých měst Vyd. 1. Praha: Academia, 2005, 374 s. ISBN MCDONALD, John F. Urban America: growth, crisis, and rebirth. Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe, 2008, xxiii, 377 p. ISBN Městské části. Statutární město Brno. [online] [cit ]. Dostupné z: Metropolitan explorer. OECD [online] [cit ]. Dostupné z: MINISTERSTVO VNITRA ČR. Nařízení vlády č. 105/1994 Sb. Sbírka zákonů České republiky [online] [cit ]. Dostupné z: MINISTERSTVO VNITRA ČR. Nařízení vlády č. 185/1994 Sb. Sbírka zákonů České republiky [online] [cit ]. Dostupné z: MULÍČEK, O. a kol. Vymezení funkčního území Brněnské metropolitní oblasti a Jihlavské sídelní aglomerace. [online] [cit ]. Dostupné z: e/bmo_jsa_vymezeni_2013_web.pdf MULÍČEK, Ondřej. Suburbanizace v Brně a jeho okolí. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s ISBN MUSIL, Jiří. Urbanizace v socialistických zemích. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1977, 360 s. OUŘEDNÍČEK, M. Suburbanizace v České republice: velikost, rozmístění, struktura, vývoj. Geodny Liberec 2008: výroční mezinárodní konference České geografické společnosti: Liberec , Česká republika : sborník příspěvků Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci s. ISBN OUŘEDNÍČEK, Martin. Suburbanizace.cz [online] vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, 96 s. [cit ]. ISBN PADDISON, Ronan. Handbook of urban studies. 1st pub. London: SAGE Publications, 2001, xvii, 494 s. ISBN x. PARK, Robert Ezra, Ernest Watson BURGESS a Roderick D MCKENZIE. The city. 2nd impres. Chicago: University of Chicago Press, 1926, xi, 239 s. 85

86 PERLÍN, Radim. Nízkopodlažní výstavba v územních plánech obcí v zázemí Prahy. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. 1.vyd., Ústav pro ekopolitiku, Praha, 2002, s ISBN PILEČEK, Jan. Regionální politika, územní disparity a dopady hospodářské krize v České republice. Vyd. 1. Praha: ÚRS Praha, 2011, 169, [44] s. ISBN PTÁČEK, Pavel. Suburbanizace v USA a Německu: zdroj inspirace i ponaučení. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s ISBN PUCHER, John. Suburbanizace příměstských oblastí a doprava: mezinárodní srovnání. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s ISBN Regional Statistics and Indicators: Definition of functional urban areas for the OECD metropolitan database. OECD [online] [cit ]. Dostupné z: OECD-metropolitan-database.pdf RUMPEL, Petr. Je Ostrava smršťujícím se městem"?. Czech Sociological Review [online]. 2012, [cit ] roč. 48, č. 5, s RŮŽIČKA, Michal. Urbanizace chudoby a etnicity v socialistickém a (post)socialistickém městě. Československé město včera a dnes: každodennost - reprezentace - výzkum. Editor Slavomíra Ferenčuhová, Lucie Galčanová, Barbora Vacková. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s ISBN , SELTZER, Ethan. Suburbanizace a její ekologické, ekonomické a sociální důsledky: poučení z vývoje v Portlandu. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s ISBN SCHAEDEL, Richard. Urbanization in the Americas from its beginnings to the present. The Hague: Mouton, ISBN SÝKORA, Luděk. Suburbanizace a její důsledky: Výzva pro výzkum, usměrňování rozvoje území a společenskou angažovanost. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s ISBN ŠAŠINKA, Petr a Jan ZVARA. Analýza změn počtu obyvatel v brněnské metropolitní oblasti. In Ing. Viktorie Klímová, Ph.D., Ing. Vladimír Žítek, Ph.D.. XV. Mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Brno: Masarykova univerzita, s ISBN ŠAŠINKA, Petr a Jan ZVARA. Institutionalization of metropolitan areas as possible solution of agglomeration externalities in the context of urbanization development in the Czech Republic. Acta Universitatis Agriculturae et 86

87 Silviculturae Mendelianae Brunensis, Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2014, roč. 62, č. 6, s ISSN ŠAŠINKA, Petr a Jan ZVARA. Specifika vývoje urbanizace v ČR v kontextu utváření funkčních regionů (s důrazem na situaci v brněnské metropolitní oblasti). In Hradecké ekonomické dny Hradec Králové: Gaudeamus, s ISBN ŠAŠINKA, Petr. Několik úvodních poznámek k problematice institucionalizace metropolitních oblastí v kontextu vývoje urbanizace v České republice. In V. Klímová, V. Žítek. XVII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Brno: Masarykova univerzita, s , 6 s. ISBN The Great Migration, 1910 to U.S. Census Bureau. [online] [cit ]. Dostupné z: Územní studie aglomeračních vazeb města Brna a jeho okolí. Atelirer ERA. [online] [cit ]. Dostupné z: Velký sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996, s ISBN Vyhláška 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku, ve znění pozdějších předpisů. Dostupné z: al-content WIRTH, Louis. Urbanism as a Way of Life. American Journal of Sociology [online]. 1938, roč. 44, č. 1, s [cit ]. ZÁVODNÁ, Michaela. Městská doprava a Ostrava. Prostorové a správně-ekonomické interakce v meziválečném období Československé město včera a dnes: každodennost - reprezentace - výzkum. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s ISBN Data Annual Estimates of the Resident Population: April 1, 2010 to July 1, Metropolitan Statistical Area; and for Puerto Rico. U.S. Census Bureau. [online] [cit ]. Dostupné z: 87

88 ČSÚ (2013): Databáze vnitřního stěhování [DVD]. Český statistický úřad ČSÚ (2014): SLDB 2011 : Dojížďka a vyjížďka za prací a do škol. [DVD]. Český statistický úřad Počet obyvatel celkem sestavení vlastní tabulky. SLDB [online] [cit ]. Dostupné z Sunbelt Mobility, by Selected Characteristics. Geographical Mobility: March 1996 to March 1997 (Update). U.S. Census Bureau. [online] [cit ]. Dostupné z: 88

89 SEZNAM GRAFŮ Graf 1 - Největší urbanizované oblasti na světě (2015) SEZNAM TABULEK Tabulka 1 - TOP 20 největších Metropolitních statistických areálů v USA (2013) Tabulka 2 - Vývoj počtu evropských měst v letech Tabulka 3 - Vývoj počtu obyvatel v nejlidnatějších evropských městech a jejich zázemích v letech Tabulka 4 - Vybrané příklady rychlého růstu sovětských velkoměst v období Tabulka 5- Srovnání jednotlivých vymezení Tabulka 6 Velikostní kategorie obcí BMO a OMO včetně jádrových obcí SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Stádia vývoje měst - přírůstky populace (1982) Obrázek 2- Modely vnitřní struktury města (2005) Obrázek 3 - Metropolitní a mikropolitní statistické areály USA a Porto Rica - únor Obrázek 4 - Populace USA žijící v okresech při pobřeží a ve vnitrozemí (1790) Obrázek 5 - New York v roce Obrázek 6 - Populace USA žijící v okresech při pobřeží a ve vnitrozemí (1900) Obrázek 7 Změny migrace černošské populace v USA mezi roky Obrázek 8 - Předměstí Dallasu, Texas (2009) Obrázek 9 - Populace USA žijící v okresech při pobřeží a ve vnitrozemí (2010) Obrázek 10 - Průmyslové oblasti kolem roku Obrázek 11 - Předměstí Londýna (2014) Obrázek 12 - Hlavní směry urbanizace podle Terplanu z roku Obrázek 13 - Městské části města Brna (2015) Obrázek 14 - Brněnská aglomerace vymezená pro účely hodnocení a snižování hluku (2006) Obrázek 15 - Brněnská metropolitní oblast Čermáka a Kosteleckého dle dat ze sčítání lidu Obrázek 16 - Metropolitní oblasti v České republice dle OECD (v roce 2010) Obrázek 17 Vymezení Brněnské metropolitní oblasti (2013) Obrázek 18 - Změna počtu obyvatel v městských obvodech Ostravy za období Obrázek 19 - Ostravská aglomerace vymezená pro účely hodnocení a snižování hluku (2006) Obrázek 20 Vymezení Ostravské aglomerace dle vybraných ukazatelů v MSK v roce Obrázek 21 - Dojížďka za prací do Brna (2011) Obrázek 22 - Dojížďka za prací do Ostravy (2011) Obrázek 23 - Dojížďka do středních škol v Brně (2011)

90 Obrázek 24 - Dojížďka do středních škol v Ostravě (2011) Obrázek 25 - Migrační proudy do/z Brna (2011) Obrázek 26 -Migrační proudy do/z Ostravy (2011) Obrázek 27 - Brněnská metropolitní oblast (2011) Obrázek 28 - Ostravská metropolitní oblast (2011)

91 SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 - Brněnská aglomerace dle Nařízení vlády č. 105/1994 Sb Příloha 2 - Ostravská aglomerace dle nařízení vlády č. 185/1994 Sb Příloha 3 - Brněnská aglomerace dle ateliéru ERA

92 Příloha 1 - Brněnská aglomerace dle Nařízení vlády č. 105/1994 Sb. Zdroj: 92

93 Příloha 2 - Ostravská aglomerace dle nařízení vlády č. 185/1994 Sb Zdroj: 93

94 Příloha 3 - Brněnská aglomerace dle ateliéru ERA Zdroj: 94