MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ARCHEOLOGIE A MUZEOLOGIE VLČÍ HORA U BÍLENCE. Bakalářská diplomová práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ARCHEOLOGIE A MUZEOLOGIE VLČÍ HORA U BÍLENCE Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Vladimír Podborský, DrSc. Brno 2007 Lenka Plšková

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla veškeré použité prameny a literaturu.... V Brně dne

3 Poděkování: Především bych chtěla poděkovat vedoucímu své práce prof. PhDr. Vladimíru Podborskému, DrSc. Za laskavé vedení a za mnohé užitečné rady. Můj dík patří také Mgr. Martinu Kučovi, Mgr. Miroslavu Novákovi, Mgr. Pavle Pressové, Mgr. Kláře Šabatové a Mgr. Milanu Vokáčovi. Neocenitelným způsobem mi byl nápomocen především Ing. Tomáš Kučera, kterému tímto upřímně děkuji. Tato práce by jen stěží vznikla bez vstřícného přístupu Bc. Milana Metličky ze Západočeského muzea v Plzni, PhDr. Bedřicha Štaubera a PhDr. Jiřiny Štauberové z Oblastního muzea Louny. Děkuji i ochotným zaměstnancům obou uvedených institucí a také všem ostatním, kteří mne při psaní této práce jakkoliv podporovali. Práci věnuji rodičům. 2

4 Abstrakt: Tato práce pojednává o hradisku Vlčí hora u Bílence. Na základě prostudovnaného keramického inventáře uvádí dobu pravděpodobného vzniku fortifikace. Dále se zabývá porovnáním okolních hradisek ve vzdálenosti 30 km od Bílence, na jehož základě udává předpokládanou funkci hradiště na Vlčí hoře. Abstract: This thesis deals with hillfort called Vlčí hora, nearby Bílenec. Based on a study of the inventory of ceramic artifacts found at the site, an attempt is made to determine a probable era of the fortification. Also, a comparison is made with neighbouring settlements within an approximately thirty kilometer wide radius of Vlčí hora. Based on the results, a probable role of the hillfort is outlined. 3

5 Obsah 1. Úvod Lokalita Poloha Dějiny výzkumů Lokalizace výzkumu Metoda výzkumu Přehled jednotlivých kultur Únětická kultura Periodizace Stručné dějiny bádání Projevy únětické kultury Věteřovský typ Projevy věteřovského typu Středodunajská mohylová kultura Periodizace Projevy středodunajské mohylové kultury Keramika Keramika únětické kultury Keramika věteřovského typu Keramika středodunajské mohylové kultury Problematika hradisek Typologie hradisek Předpoklady Důvody Funkce Situace v okolí Bílence Závěr Osídlení a opevnění Vlčí hory Předpokládaná funkce Vlčí hory Shrnutí Použité prameny a literatura Přílohy

6 1. Úvod Předmětem mé bakalářské práce je archeologická lokalita Vlčí hora u Bílence, okres Louny, Ústecký kraj (příloha I). Ta je v literatuře uváděna jako nezkoumaná a datovaná pouze rámcově do eneolitu, doby bronzové, se zastoupením kultur únětické, knovízské a mohylové, a do doby halštatské. (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA, 2002, 28). Při zpracovávání této práce jsem měla k dispozici veškerý nalezený materiál, kresebnou dokumentaci vybraných předmětů, plán hradiště s vrstevnicovým zaměřením, plán sondy I zkoumané v roce 1994 a plán situace profilů této sondy. Dále deník výzkumu z roku 1996 a nepublikované nálezové zprávy z let 1994 a 1996 z archivu prehistorického oddělení Západočeského muzea v Plzni. Text těchto nálezových zpráv je citován v podkapitole 2.4 Metody výzkumu. Za ochotné poskytnutí výše uvedených materiálů patří můj vděk pracovníkům Oblastního muzea Louny a Západočeského muzea v Plzni. Cílem bakalářské práce je pokusit se o upřesnění datování na základě nálezů získaných během výzkumných sezón v letech 1994 a Vzhledem k faktu že je tato lokalita interpretována jako hradisko, bych se chtěla podrobněji zaměřit na problematiku stavby a funkce hradisek zejména v průběhu doby bronzové. Konkrétním cílem je snaha odhadnout možnou úlohu hradiska ve sledovaném období a to na základě vzájemného porovnání okolních hradisek v okruhu přibližně třiceti kilometrů. Vzhledem k výraznému nepoměru materiálu získaného během obou výzkumů a doporučenému rozsahu bakalářské práce, s ohledem na nedostatečnou dokumentaci a mé časové možnosti, v neposlední řadě se svolením vedoucího práce, jsem se rozhodla k možná poněkud nestandardnímu postupu při zpracování této práce. Na zpracování a vyhodnocení nálezového souboru, které často bývá kostrou jiných bakalářských prací jsem si dovolila klást 5

7 menší důraz. Nechci tím samozřejmě popřít význam práce s materiálem, avšak vzhledem k faktu, že jde o nezpracovaný výzkum, se domnívám, že soupis nálezů by měl být kompletní. Podrobněji a pečlivěji bych se mu chtěla věnovat v magisterské, nebo jakékoliv jiné práci. Má představa je taková, že se pokusím o rámcové datování především na základě typických keramických tvarů a výzdoby. Práce je rozdělena do několika kapitol. Po úvodu následuje kapitola 2. Ta je věnována lokalitě Vlčí hora, upřesnění její polohy, dějinám výzkumů, metodám obou výzkumů, ze kterých vychází tato práce a závěrům plynoucím z těchto výzkumů. Kapitola 3 pojednává o obecných informacích týkajících se na hradisku nejvýrazněji zastoupených kultur. V kapitole 4 je pozornost věnována keramické produkci kultur, které jsou na hradisku zastoupeny v nejhojnější míře. V kapitole 5 je obecně rozebrána problematika hradisek doby bronzové, předpoklady a důvody k jejich stavbě a jejich pravděpodobná funkce. Kapitola 6 je zaměřena na hradiště v konkrétním regionu, tedy v okruhu třiceti kilometrů od Bílence. Kapitola 7, závěr, se zabývá předpokládaným osídlením hradiska, a pravděpodobným obdobím vzniku fortifikace na základě nalezené keramiky. Dále se zabývá možnou funkcí hradiska na Vlčí hoře na základě porovnání situace ve sledovaném regionu. Následuje závěr a shrnutí celé práce. V přílohách jsou obsaženy mapy, kresby a fotografie. (Přiložená kresebná dokumentace má pouze orientační charakter. Neuvádím zde veškerý zdobený či typický inventář, nýbrž pouze vybrané předměty. Nelze vždy jednoznačně přiřadit jednotlivé tvary konkrétnímu časovému úseku, neboť není nijak výjimečné vzájemné ovlivňování ani výskyt některých prvků v mladším období. Tento problém bývá umocněn u sídlištního materiálu, který často postrádá chronologickou citlivost.) 6

8 2. Lokalita 2.1. Poloha V úvodu této podkapitoly bych ráda objasnila užívání místních názvů Vlčí hora versus Vlčí kopec. Oběma pojmy bývá označováno totéž místo. Ve starší literatuře (DEMEK 1987, 548) a v některých mapách ( ) bývá tato lokalita nazývána Vlčí kopec, zatímco v novější literatuře (Čtverák 2003, 36) je užíván název Vlčí hora. Tento temín užívají i autoři výzkumu, proto jej budu ve své práci používat také. V odborné literatuře (DEMEK 1987, 548) je lokalita definována takto: Vlčí kopec 482 m s přibližne šesti hektarovou ostrožnou, významný bod Petrohradské pahorkatiny, 1,5 km ssv. od obce Chotěšov; budovaný biotitickou žilou čisteckojesenického masivu; výrazný suk (ostrovní vrch) tvar krátkého hřbetu směru V-Z, s typickými tvary zvětrávání a odnosu žuly. Zalesněny smrkovo-borovými porosty; na vrcholu zbytky hradu Šprymberk Dějiny výzkumů Významnou postavou oblasti v okolí petrohradského panství se stal hrabě Eugen Ervín Karel Černín z Chudenic. Pod vlivem svého vychovatele Josefa Dobrovského se stal nejen dobrým vlastencem, nýbrž také vášnivým sběračem archeologických nálezů. Finančně podporoval vydávání Památek archeologických i Vocelův Pravěk země České. Stal se členem Českého muzea a Královské české společnosti nauk. Přibližně od roku 1825 začal na petrohradském zámku budovat soukromou archeologickou sbírku, ve které se nacházely nálezy ze všech Černínských panství. Pro uskutečňování svého zájmu potřeboval skupinu pracovníků, mezi kterými vynikali dva archeologové: K. Jičínský a J. A. Födisch. Oba byli pověřováni prováděním archeologických výzkumů, či správou petrohradských sbírek 7

9 (SKLENÁŘ 1993, 1-2). Z pochopitelných důvodů nemohla jejích pozornosti uniknout ani Vlčí hora. V jednom příspěvku do Památek archeologických J. A. Födisch píše: V revíru sv. Rudolfa...jest homola s plochým vrchem, druhdy Vlčí hora, nyní Wolfsberg zvaná, na níž stával hrad již v 15. století rozkotaný...na té rovině zpozoroval p. dr. K. Jičínský několik pahrbků, jež mohylami býti pokládal. Byv od p. hraběte Černína poslán na to místo..., objevil šest mohyl, jejichž popis, včetně nálezů, následuje. Tyto nálezy byly uloženy ve sbírce p. hraběte Černína (FÖDISCH 1868, ). Následné pozornosti se mohylníku mezi Rudolfovou myslivnou a Vlčí horou dostalo v roce 1963 dokumentací E. Neustupného, který v tomto prostoru zaznamenal pět jistých a jednu pravděpodobnou mohylu. Tři z nich byly však již zničeny předchozími výkopy, podobně jako vrchol hradiště. V tomtéž roce byla ve spolupráci s M. Jančákem zjištěna tzv. skupina II, ve které se nacházely tři mohyly. Posléze bylo A. Benešem a D. Kouteckým zaznamenáno osm porušených mohyl ve skupině I. V letech zaměřil J. Záruba oba mohylníky, současně probíhaly povrchové sběry na nedalekém hradisku. Dlouhodobě bylo pozorováno nepřetržité zavážení jedné z mohyl skládkou odpadků a amatérské řádění v prostoru výšinného sídliště (BLAŽEK - ŠTAUBER 1993, 6-7). Aby bylo všem pohromám učiněno zadost, postihl petrohradský zámek v roce 1915 požár právě v křídle, kde byla uložena sbírka hraběte Černína. Došlo ke zničení převážné většiny sbírkových předmětů. Ty, které nepodlehly plamenům, se pravděpodobně staly trofejemi lovců pokladů během druhé světové války. Přes usilovné pátrání po osudu zbytku sbírky se bohužel nepodařilo zjistit žádné uspokojivé informace. Základem druhé, obecní sbírky v Petrohradě se staly předměty, které vlastnil F. Synek, vrchní zahradník petrohradského panství. Těžko soudit, o které předměty se jednalo a zda některé z nich mohly pocházet z původní sbírky hraběte 8

10 Černína (SKLENÁŘ 1993, 4-5). K dispozici je sice inventář pořízený F. Šímou, avšak ten postrádá některé základní informace, především ohledně původu předmětů. Po neuskutečněném záměru vytvořit ze sbírky expozici petrohradského muzea, provázena minimálním zájmem a péčí, byla tato sbírka prohlášena za ztracenou. V roce 1990 byla však objevena a nainventována ředitelem Okresního muzea v Lounech B. Štauberem. Ukázalo se, že zcela chybí některé předměty evidované F. Šímou. Většina kovových předmětů pocházela z Rudolfovy myslivny respektive Vlčí hory u Bílence, tedy z místa nálezu středobronzových a halštatských mohyl. Může se však jednat o nesprávně uvedenou informaci a bronzové předměty mohou pocházet z jiných lokalit černínského panství. Uvedená sbírka byla uložena v budově obecního úřadu v Petrohradě, kde ji naneštěstí stihl podobný osud jako první sbírku hraběte Černína. Dne 16. prosince 1991 vypukl v budově požár a poničil zde deponované předměty (BLAŽEK - ŠTAUBER 1993, 6). Výšinnému sídlišti na Vlčí hoře škodí dlouhodobě probíhající amatérské výkopy a výzkumy bez náležité dokumentace. Povrchové sběry A. Beneše, J. Bubeníka a D. Kouteckého se staly na dlouhou dobu jedinými odbornými aktivitami na této lokalitě (BLAŽEK - ŠTAUBER 1993, 6-7) Lokalizace výzkumu Informace uváděné v obou následujících podkapitolách pocházejí z nepublikovaných nálezových zpráv, z archivu prehistorického oddělení Západočeského muzea v Plzni. Sonda 1 z roku 1994 byla lokalizována na místo největšího porušení amatérskými výkopy. Tato sonda byla položena na akropoli kolmo k severnímu obvodovému valu. Její původní rozměry, 5 x 4 m, dosáhly po prodloužení k severu délky 7 x 4 m. Delší osa sondy byla orientována S-J. Sonda 2 o rozměrech 7,5 x 3 m, byla paralelně umístěna se sondou 1, čtyři metry východně od ní, na neporušené ploše. 9

11 Sonda 3 z roku 1996 byla provedena...u severozápadní paty výrazného balvanu na severním hřbetu vybíhajícím k západu nad tok Bíleneckého potoka. Sonda měla rozměry 3 x 3,6 m, její delší strana byla orientována směrem S-J. V tuto chvíli nemám k dispozici podrobnější dokumentaci, která by pomohla upřesnit lokalizaci výše popsaných sond. Podstatný je však fakt, že sondy 1 a 2 zasahují do průběhu opevnění. Což je velmi důležité při mém záměru zabývat se problematikou hradisek Metoda výzkumu Příčinou k archeologickému výzkumu z roku 1994 se stala informace ředitelky Muzea Jesenicka E. Hrbkové o řádění amatérských kopáčů, se kterým se setkala při svých návštěvách lokality. Následný výzkum společně provedli: Muzeum Jesenicka, Okresní muzeum Louny a Západočeské muzeum v Plzni. Vytyčenými cíli bylo získat pomocí sondáže vhodný datovací materiál, potvrdit domněnku, že lokalita není pouze výšinné sídliště, nýbrž hradiště, kolem jehož obvodu je zřetelný val. Během výzkumu byly prozkoumány dvě sondy a čtrnáct objektů. Sonda 1 Západní část sondy byla mechanicky odebírána po deseticentimetrových vrstvách. Ve druhé vrstvě se objevila kumulace kamenů interpretovaná coby destrukce valu. Důsledkem bylo prodloužení severní části sondy, aby mohlo dojít k odkrytí celé destrukce valu. Ve třetí vrstvě byly zjištěny kůlové jamky, označené jako objekty 7 a 8. Východní část sondy byla zkoumána po vrstvách mocných 5 cm. Pod povrchem bylo odkryto recentní ohniště. V hloubce 30 cm byly zjištěny pravěké objekty. Po rozšíření této části sondy severním směrem došlo k objevení pravděpodobně vnější a vnitřní líce valu, dnes tvořenou dvěma kamennými řadami. Mezi řadami bylo množství menších i větších destruovaných kamenů s tmavohnědou až černou sypkou výplní a množstvím keramických zlomků skoro výhradně starobronzových. V horní 10

12 části destrukce byl nalezen kamenný broušený srpovitý nástroj (tabulka 12; příloha VI), pazourkové škrabadlo, rozbité tkalcovské závaží a zlomek brousku. Ve druhé vrstvě sondy, v hloubce 30 cm byly nalezeny půdorysy objektů, koncentrace mazanice s otisky prutů, pazourkové škrabadlo a přeslen. Uprostřed sondy, v hloubce 20 cm se nacházela kumulace střepů. Protože byl západní profil sondy 1 znehodnocen vývraty, byla u severního okraje východní stěny sondy položena minisonda, vybraná až na podloží, ve které se nacházel hlazený kamenný amulet a rozlámaný džbánek (tabulka 12; příloha III, IV, V) V hloubce cm za destrukcí valu bylo nalezeno větší množství mazanice a malý bronzový slitek. V následující čtvrté vrstvě se nacházelo podloží, na jehož úrovni byly situovány dva shluky keramiky. Po podrobnějším prozkoumání valu byl zjištěn kamenný základ čelní líce a řady balvanů, na něž byl pravděpodobně rozložen tlak působící na přední líc valu. Bez detailnějšího výzkumu však nelze podávat konkrétní informace ohledně konstrukce a šířky valu. Současná výška valu činí cm. Objekty 1-6 Objekty byly zachyceny v horních vrstvách nad úrovní podloží. Jak se později ukázalo, šlo o zvířecí nory a ztrouchnivělé kořeny stromů s jinak zbarvenou výplní. Jako objekty byly zrušeny. Objekt 7 Kůlová jamka oválného tvaru i rozměrech 40 x 30 cm. V řezu byla mísovitá s max. zahloubením 12 cm. Výplň byla tmavě šedá, hlinitá s kameny. Bez nálezů. Objekt 8 Kůlová jamka kruhového půdorysu o průměru 28 cm, v řezu byly stěny skoro kolmé, dno rovné se zahloubením do podloží 29 cm. Výplň byla tmavě šedohnědá hlinitá s těsnícími kameny a zlomky keramiky. Objekt 9 11

13 Kůlová jamka nepravidelně obdélného tvaru o rozměrech 30 x 24 cm, se šikmými stěnami a menším rovným dnem zahloubeným 8 cm do podloží. Výplň byla tmavě šedá hlinitá. Bez nálezů. Objekt 10 Nepravidelná mísovitá prohlubeň při jižním okraji sondy, pod který zasahuje. Zjištěné rozměry 50 x 50 cm, největší zahloubení 7 cm do podloží. Výplň byla tmavě šedá hlinitá. Objekt 11 Kůlová jamka kruhového tvaru o průměru 22 cm se šikmými stěnami a skoro rovným dnem zahloubeným 8 cm. Výplň byla tmavě šedá hlinitá. Bez nálezů. Objekt 12 Sídlištní objekt nepravidelně kruhového tvaru o průměru cm ležící částečně pod blokem světle šedé kompaktní hlíny. V řezu byl mísovitý s max. zahloubením 8 cm. Výplň byla dočervena propálená prachovitá. Objekt 13 Sídlištní objekt silné oválného tvaru s délkou 100 cm a max. šířkou 50 cm, který částečně ležel pod blokem světle šedé kompaktní hlíny. V řezu měl šikmé, místy až skoro kolmé, stěny a rovné dno s max. zahloubením do podloží 10 cm. Výplň byla dočervena propálená prachovitá. Objekt 14 Sídlištní objekt kruhového tvaru o průměru 45 cm, který měl v řezu kotlovitý tvar s max. zahloubením do podloží 25 cm. Výplň byla prachovitá dočervena propálená. Sonda 2 Sonda o delší ose ve směru J-S a rozměrech 7,5 x 3 m byla umístěna rovnoběžně se sondou 1, od které ležela 4 m východně. Oproti předchozí byla záměrně umístěna do prostoru, který nebyl divokými výkopy porušen. V sondě byly nalezeny dvě řady kamenů, které lze považovat vnější a vnitřní líc valu. Vzhledem k časové tísni byly práce na této sondě 12

14 zastaveny, ta byla přikryta igelitem a zaházena. Výzkum v roce 1996 V tomto roce bylo hlavním úkolem zaměření průběhu nadzemních reliktů opevnění hradiště. Výzkum probíhal v týdnu od do Již před začátkem našeho zaměřování bylo za finanční podpory Okresního úřadu v Rakovníku a Muzea Jesenicka (E. Hrbkové-Skálové) dodavatelsky zajištěno vrstevnicové zaměření kopce Vlčí hora. Na ploše hradiště byly zároveň zachovány měřičské body, které byly využívány i při našem zaměřování průběhu opevnění a jeho profilů. Hlavním úkolem bylo zaměření průběhu opevnění a v několika místech byly pomocí nivelace zdokumentovány profily opevnění, tak abychom získali celkový přehled o charakteru reliktů opevnění. Kromě toho byly zaměřovány i výrazné skalky, skalní sloupy i samostatné balvany, a to nejen tam, kde byly očividně zabudovány do opevnění, ale i na vnitřní ploše hradiště. Na SV byly v místě nejzazšího přístupu zaměřeny oba přepažující valy, V severním a jižním úseku jejich průběhu byly znivelovány přes oba profily opevněním. Zaměřování opevnění pokračovalo po severním a západním obvodu kopce v sedle mezi severním a jižním hřbetem. Na severním obvodovém valu byl znivelován rovněž profil valu probíhající po hraně svahu, stejně jako profil kamenného západního valu v sedle mezi oběma hřbety. Průběh valu na jižní straně byl z celého obvodu hradiště nejhůře rozpoznatelný, přesto ale byl dostatečně zřetelný. I v tomto průběhu byl znivelován jeden profil valu. Zaměřeny byly také obě sondáže. Vedle sondy 1 a 2 z roku 1994 byla zaměřena i poloha sondy z roku Sonda 3 Sonda byla vybírána po čtyřech centimetrových mechanických vrstvách... Nálezy byly nejvíce koncentrovány ve třetí mechanické vrstvě, tj. v hloubce cm. Podloží tvoří rozpadající se pískovec hnědé až hnědošedé barvy. Pod převislými stěnami při patě balvanu ležely na úrovni 13

15 podloží rozměrnější kamenné bloky, tvořící shluk. Jeho původ je s určitostí přírodního původu a vznikl tím, jak jednotlivé bloky odpadávaly z navětraného balvanu. Vně shluku kamenů byly po odebrání čtvrté vrstvy zachyceny tři menší jamky zahlubující se do podloží a lišící se tmavší výplní a jinou strukturou. V jejich obsahu byly ojediněle nalezeny drobné spálené kosti. Objekt 1 Jamka nepravidelně kruhového tvaru o průměru 30 cm, v řezu mísovitého až kotlovitého tvaru s max. zahloubením do podloží 12 cm. Výplň byla tmavohnědošedá, hlinito-písčitá s drobnými zlomky spálených kostí. Objekt 2 Jamka kruhového tvaru o průměru 27 cm mající v řezu kotlovitý tvar s max. zahloubením ve středu 16 cm. Výplň byla tmavošedá, hlinito-písčitá s drobnými úlomky spálených kostí. Objekt 3 Jamka mírně oválného tvaru s delší osou 23 cm a mající v řezu kotlovitý tvar s max. zahloubením 18 cm do podloží. Výplň byla tmavohnědá, hlinito-písčitá s drobnými úlomky spálených kostí. Závěry Materiál získaný výše popsanými výzkumy je uložen v depozitáři Oblastního muzea Louny. Dokumentace pořízená v průběhu výzkumů patří dílem Oblastnímu muzeu Louny a Západočeskému muzeu v Plzni. Zřejmě v důsledku nedostatku času nebyla vypracována nálezová zpráva a získaný materiál neobdržel inventární čísla. Výzkum nebyl s největší pravděpodobností publikován. Alespoň se mi nepodařilo nalézt žádnou zmínku v odborných časopisech (Přehledy výzkumů apod.). Převážnou většinu získaného materiálu je možné zařadit do období starší doby bronzové. Lze vypozorovat přítomnost 14

16 únětické kultury, vlivy věteřovského typu, z mladšího období je zastoupena mohylová kultura. V menší míře jsou zastoupeny tvary odpovídající období eneolitu a halštatu. Dokladem slovanského osídlení ze střední doby hradištní je nález zatím pouze tří typických střepů. Výzkum potvrdil přítomnost obvodové fortifikace, pro jejíž datování je vhodná zejména tzv. minisonda umístěna na severním okraji východního profilu sondy 1. Výplň minisondy byla vybrána na podloží a obsahovala keramický inventář datovatelný do období mladé únětické kultury. Jedná se především o střepy zdobené tzv. pupíky (tabulka 2). Vhodnější pro datování je džbánek nalezený ve zlomcích. Po sestavení získal únětický tvar, na rozhraní hrdla a výdutě je zdoben plastickými výčnělky, typickými pro věteřovský typ (příloha III, IV). Domnívám se, že se jedná o projev mladoúnětické keramické produkce ovlivněné věteřovským typem. Popsané nálezy se nacházely na podloží v těsné blízkosti destrukce valu. Tento fakt mne vedl k úvaze, že nálezy by mohly časově odpovídat době vzniku fortifikace, tedy období mladé únětické kultury. Kdyby bylo hradiště opevněno dříve, byly by i okolní nálezy staršího charakteru. Vzhledem k nepatrné velikosti prozkoumané plochy je tvrzení o vzniku opevnění dosti odvážné, avšak na základě studovaného materiálu se jeví jako pravděpodobné. 15

17 3. Přehled jednotlivých kultur Následující kapitola má za úkol podat stručný přehled kultur, které jsou na hradisku zastoupeny v nejhojnější míře. V nálezovém souboru, jenž jsem měla během zpracovávání této práce k dispozici, se ojediněle objevuje materiál, který lze rámcově datovat do eneolitu, halštatu a střední doby hradištní. Jedná pouze o několik kusů tohoto inventáře. V naprosté většině převládá materiál spadající do období starší a střední doby bronzové. Tento fakt spolu s ohledem na předepsaný rozsah bakalářské práce mne vedly k závěru, že bude vhodnější, zaměřit se v této kapitole pouze na projevy kultur, které jsou na hradisku nalézány nejčastěji Únětická kultura Únětická kultura patří k nejvýznamnějším pravěkým kulturám u nás. Mnozí badatelé shodně konstatují její důležitost jak z hlediska jakéhosi můstku mezi eneolitem a starší dobou bronzovou, tak z pozice samostatné, již vyvinuté kultury (MOUCHA 1963, 60; PLEINEROVÁ 1978, 331; STUCHLÍK 1993, 239). Té, která do našich zemí přinesla mnoho pokrokových prvků, z nichž jako první nemohu zmínit nic jiného, než znalost zpracování bronzu, která nejenže pomohla usnadnit každodennost únětického člověka, ale odrazila se i v jeho estetickém cítění v podobě rozmanitých šperků a okras (PODBORSKÝ 2002, ), ba i nejrůznější zbraně mohly vedle své praktické zastávat funkci ozdoby, či být dokladem sociálního postavení nositele. Tento fakt nepřímo svědčí o vyspělosti únětické civilizace, neboť lidé, kteří tak rádi zdobením zlepšovali svůj zevnějšek, nemohli denně pouze bojovat o přežití, nýbrž musel jim zbývat nejen čas, ale i surovina, zájem a důvod k výrobě šperků. Únětická kultura, respektive její předúnětická fáze započala svůj vývoj v eneolitu. Na jejím formování se podílely vlivy 16

18 kultur nagyrévské, zvoncovitých pohárů, šňůrové keramiky, Kosihy-Čaka a komplexu Vučedol-Zók (STUCHLÍK 1993, 239). Ze své domoviny v Čechách a na Moravě se únětická kultura rychle rozšířila do oblasti jihozápadního Slovenska, středního Německa, Saska, Slezska, Lužice, Dolního Rakouska a jižního Polska (STUCHLÍK 1993, 238) Periodizace Předtím, než začnu psát o periodizaci vlastní únětické kultury, ráda bych se alespoň stručně zmínila o evropských datovacích systémech doby bronzové. O. Montelius vypracoval šestistupňovou periodizaci doby bronzové, platnou především v severní Evropě. Jednotlivé periody bývají označovány římskými číslicemi (M I-VI) (PLEINER 1978, 330). Pro středoevropský prostor je vhodnější relativní datování podle P. Reinecka, které dělí dobu bronzovou i halštatskou do čtyř stupňů, označovaných kapitálami B A-D, H A-D (PLEINER 1978, 330). Přestože jsou tyto chronologické systémy běžně používané, bylo zapotřebí vytvořit jemnější periodizaci pro menší oblasti, neboť únětická kultura nemá konstantní průběh ani v Čechách a na Moravě. V Čechách je dokonce možné vysledovat několik, od sebe se podstatně lišících, skupin této kultury. Prvním badatelem zabývajícím se periodizací únětické kultury se stal J. Palliardi, jenž ji rozdělil do tří skupin podle pohřebišť v Těšeticích, Oblekovicích a Mikulově (STUCHLÍK 1993, 240). Zatímco na Moravě se používá Ondráčkova pětifázová periodizace (STUCHLÍK 1993, 240), členěním české únětické kultury se zabýval Václav Moucha, který ji rozdělil do šesti fází ve dvou stupních. Starší a mladší období únětické kultury se od sebe liší zejména ve způsobu výroby, což se odrazilo v inventáři i v jiných jevech společenského života. Starší stupeň únětické kultury, trvající déle než mladší, s fázemi: protoúnětickou, staroúnětickou, 17

19 středoúnětickou a předklasickou se podle autora příliš neliší od předchozího eneolitického období. Zatímco v mladším stupni, tedy ve vlastní době bronzové, je produktivita práce ovlivněna používáním bronzových nástrojů (MOUCHA 1963, 60). Absolutně lze únětickou kulturu u nás datovat mezi léta /1500 př. n. l. (MOUCHA 1963, 60). S použitím Monteliova i Reineckova periodizačního systému spadá únětická kultura do stupně R-BA 1-2 a I. Monteliovy periody (PODBORSKÝ 2002, 124) Stručné dějiny bádání Otcem únětické kultury se stal Č. Ryzner, když o ní jako první napsal v roce 1880 článek s názvem Řadové hroby blíž Únětic, který detailně popisuje průběh výzkumu, inventář i nálezovou situaci v jednotlivých hrobech (RYZNER 1880, , ). Preciznost výzkumu i článku, který vyšel o rok dříve než Rzehakův vedla k tomu, že se ve většině archeologických kruzích ujal termín únětická kultura spíše než neúspěšně prosazovaný Rzehakův měnínský typ (Mönitzer typus) (STUCHLÍK 1993, 239). Ten našel nakrátko zastání u rakouských badatelů (BÖHM 1924, 1), dnes se však již nepoužívá. Záhy si badatelé všimli, že projevy únětické kultury nejsou ve všech regionech stejné. Což vedlo k potřebě vyčlenění územních skupin. Pokusil se o to například J. Böhm ve svém článku Rozšíření kultury únětické. Oblast jeho zájmu byla taková, v níž byly nalézány únětické hroby, sídliště a bronzový i keramický inventář. Dospěl k závěru, že únětickou kulturu lze vymezit do těchto skupin: české, durynské, slezsko-poznaňské a moravsko-rakouské (BÖHM 1924, 1-14). Podrobné členění české únětické kultury, vypracované I. Pleinerovou, má lokální platnost v regionu Krušných hor (PLEINEROVÁ 1966, ; 1967, 1-26). Václav Moucha odůvodňuje rozdílné skupiny jinak jednotné kultury odlišným předchozím vývojem konkrétní oblasti, přírodním prostředím i vlivy působícími ze sousedních území. Zabývá se jak 18

20 prostorovými, tak časovými změnami. To znamená, že odděleně porovnává vývoj únětické kultury v jejím starším i mladším období. Ve starším období došlo podle Mouchy k osídlení Pražsko-Slánska, Kolínska, Poděbradska a severozápadních Čech. V mladším období se z pražsko-slánské oblasti šíří osídlení do Pojizeří, Kolínska, severozápadních, jižních a východních Čech. Tyto vlivy zasáhly i na území středního Německa, kde došlo ke vzájemnému ovlivnění se straubinskou kulturou. Podobná situace se týkala i rakouských kultur Unterwölbling a Wieselburg (MOUCHA 1961, ) Projevy únětické kultury Protoúnětická kultura je silně ovlivněna kulturami eneolitickými. Z kultury se šňůrovou keramikou zřejmě převzala lehký typ sídlišť beze stop zjistitelných archeologickým výzkumem. Pohřební ritus zase vychází ze zvyků kultury se zvoncovitými poháry (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 372). Na malých pohřebištích jsou často uloženi příslušníci obou kultur i pozdější únětické obyvatelstvo, většinou na pravém boku, orientováni ve směru J-S, s obličejem k jihu. Výjimky tvoří nepočetné žárové hroby, několikanásobné pohřby, či jedinci na levém boku. Spolu se zemřelými byly většinou do hrobu uloženy milodary v podobě keramických nádob, občas jiného inventáře (STUCHLÍK 1993, 242). Ve staroúnětické fázi, BA 1, došlo ke konsolidaci kultury. Zvětšilo se území i četnost míst určený pro život a pro smrt. Bylo objeveno několik únětických sídlišť, jejichž počet může být ovlivněn stavem výzkumů. Vedle běžných sídelních objektů vzbuzují pozornost nálezy kůlových či polozahloubených staveb i obývání jeskyň. Jejich obyvatelé byli později pochováváni na nedalekých řadových, kostrových pohřebištích. Ukládáni byli převážně ve skrčené poloze na pravém boku, obličejem obráceným k východu, v sarkofázích vydlabaných z kmenů stromů. Vedle keramických nádob jsou častěji milodary bohatší o zbraně a šperky, které vypovídají o společenském postavení 19

21 zemřelého. Výjimečné osobnosti byly zřejmě ukládány do nečetných mohyl (STUCHLÍK 1993, ). Mladší období únětické kultury,ba 2, se vyznačuje četnějšími nálezy sídlišť. Novinkou je obývání výšinných poloh. Pohřební ritus je srovnatelný s předchozí fází (STUCHLÍK 1993, 251), avšak častěji se objevují lidské pozůstatky v sídlištních objektech, nebo v nádobách. Zejména dětské pohřby v tzv. pithoi jsou dokladem pronikání egejských tradic na naše území (STUCHLÍK 1993, 247). Pohřby také znatelněji vypovídají o sociální diferenciaci. Existují hroby s luxusními milodary i ty s nulovou, nebo jen minimální výbavou (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 376). Do tohoto období také spadá většina nalezených depotů únětické kultury. Vedle depotů s keramickými nádobami nebo s hotovými výrobky se nejčastěji objevují depoty hřiven. Hřivny jsou interpretované jako předmincovní platidlo a zároveň lehce přenosná forma suroviny. Mohou být dokladem dálkového obchodu. Výměna suroviny za luxusní hotové výrobky, většinou zbraně, nebyla zřejmě pro nositele únětické kultury ničím nedostupným ani výjimečným (STUCHLÍK 1993, 253) Věteřovský typ Pojem věteřovský typ byl do literatury zaveden v roce 1946 K. Tihelkou na základě výzkumu eponymního výšinného sídliště Věteřov na Kyjovsku (TIHELKA 1946, 51-57). Věteřovský typ lze zařadit do období kolem let př. n. l. (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 389), což odpovídá Reineckovým stupňům BA 2 -BB 1 (STUCHLÍKOVÁ 1993, 265). Její vývoj je členěn do čtyř fází: přechodné úněticko-věteřovské, (na Moravě starověteřovské), klasické a poklasické vyznívající ve věteřovsko-mohylovém horizontu (STUCHLÍKOVÁ 1993, ). Tento typ je součástí maďarovsko-věteřovského kulturního komplexu, který byl rozšířen na území západního Slovenska, Moravy a dolnorakouského Nadunají. Vlivy věteřovského typu se rychle rozšířily do Čech, středního a jižního Německa, menší 20

22 skupina byla situována ve Slezsku a Malopolsku (STUCHLÍKOVÁ 1993, 262, 265). Do Čech pronikaly projevy věřovského typu ve dvou vlnách. Během první byl únětický mobiliář ovlivněn věteřovskými prvky, zejména v keramice, kostěné a parohové industrii. Druhá vlna zasáhla Čechy v poslední fázi věteřovského typu, kdy po mohylových prvcích ve věteřovské keramice nastupuje na české území středodunajská mohylová kultura (PLEINEROVÁ 1978, 376) Projevy věteřovského typu Úněticko-věteřovský horizont je reprezentován věteřovskými prvky na únětické keramice. Výrazné změny oproti předchozí únětické kultuře se projevily zejména v sídelních zvycích. Počet nalezených sídlišť převyšuje počet pohřebišť. Nad rovinnými sídlišti vznikala výšinná sídliště nebo opevněná hradiska. Bez úprav nezůstal ani pohřební ritus, který ztrácí svou přísnou uniformovanost. Ubývá pohřebišť i milodarů, což může být důsledkem nezvykle častého vylupování hrobů. Objevují se pohřby na sídlištích, děti jsou ukládány do obrovských nádob. Zcela výjimečné jsou nálezy žárových pohřbů, či pohřbů pod mohylami (STUCHLÍKOVÁ 1993, ). Klasická fáze, BA 2, byla obdobím regionálních odlišností, ale také dobou vzniku většiny nejvýznamnějších lokalit (STUCHLÍKOVÁ 1993, 265). Poklasická fáze, BB 1, je ve znamení počátku působení středodunajské mohylové kultury, která působí na jižní Moravě a v Dolním Rakousku dříve než na Moravě střední a severní, kde v této době doznívá věteřovský typ (STUCHLÍKOVÁ 1993, 265). Maďarovsko-věteřovská kultura patří mezi tzv. protourbánní civilizace. Ty vznikly především na základě kontaktů s kulturami východního Středomoří. Zejména mykénská kultura významně ovlivnila projevy středoevropských kultur, věteřovský typ nevyjímaje. Vždyť i při jeho datování se K. Tihelka opřel o nálezy z mykénských šachtových hrobů 21

23 (STUCHLÍKOVÁ 1993, 262, 265). V materiální kultuře nejsou výjimkou analogické předměty zdobené strmou mykénskou vlnicí, jde většinou o různé ozdoby, zpravidla vyráběné z parohu nebo kosti. A pithoi, dětské pohřby v nádobách, tolik typické pro maďarovsko-věteřovskou kulturu, jsou také odrazem zvyků běžných v Egejské oblasti. Kontakty s tak vzdálenou oblastí byly usnadněny zejména díky znalosti chovu koní a výroby lepšího typu vozu (STUCHLÍKOVÁ 1993, 267, 270, 272) Středodunajská mohylová kultura Obdobím mohylových kultur je střední doba bronzová. Komplex mohylových kultur sestává z několika vzájemně se lišících geografických skupin, které jsou ale vnímány jako jednotlivé kultury. Společný základ těchto kultur byl patrně zformován působením jak maďarovsko-věteřovského komplexu, tak kulturami v Karpatské kotlině ve středním Podunají, odkud se šířil zejména na jih a západ, na místa působení vlastních mohylových kultur (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 211). Dnes se již většinou neuznává názor maďarských badatelů, kteří vnímali zánik starobronzových výšinných sídel a současné ukládání depotů kosziderského typu jako důkaz násilného podmanění domácího obyvatelstva lidem mohylových kultur (PLEINER 1978, 378). Naopak, existují mnohé doklady plynulého vývoje z předchozí maďarovsko-věteřovské, nebo pozdně únětické kultury. Již v průběhu obou výše zmíněných kultur se objevují typické mohylové prvky (HNÍZOVÁ 1954, 213). V samotné středodunajské mohylové kultuře, respektive v její nejstarší fázi lze pozorovat věteřovské vlivy (PLEINER, 1978, 377). Za doklad kontinuity popsaných civilizací můžeme považovat jejich geografické rozmístění. Středodunajská mohylová kultura (SDMK) se rozkládá v prostoru Moravy, Dolního Rakouska, středních a severozápadních Čech a na jihozápadním Slovensku (STUCHLÍK 1993, 272). Tedy tam, kde předtím působila kultura únětická i maďarovskověteřovská. Na střední i severní Moravě a ve Slezsku došlo k vytvoření odlišné skupiny SDMK oproti situaci na jižní 22

24 Moravě. Tyto rozdíly byly zřejmě způsobeny tím, že nová kultura vznikala na odlišné bázi na severu a na jihu. Severní SDMK vznikla pravděpodobně o něco později než jižní, tedy v prostředí poklasické fáze věteřovské skupiny, zatímco jižní SDMK je tvořena vlivem fáze klasické (STUCHLÍK 1993, ). Markantní rozdíly obou uvedených oblastí se již nepodařilo překonat a od následujícího období popelnicových polí se jejich vývoj ubírá výrazně odlišným směrem (PODBORSKÝ 2002, 142). Středodunajská mohylová kultura byla nejprve, po vzoru O. Menghina, nazývána danubsko-sudetskou kulturou. V roce 1937 zavedl K. Willvonseder do literatury pojem středodunajská mohylová kultura, který je užíván dodnes (STUCHLÍK 1993, 272) Periodizace Absolutně spadá SDMK do období mezi léta 1700/ př. n. l. (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 333). V Reineckově relativním datovacím systému mluvíme o stupních BB 1 -BC/D (STUCHLÍK 1993, 274). Vlastní stupně SDMK se od sebe vzájemně liší v projevech materiální kultury. Po přechodném věteřovsko-mohylovém, respektive úněticko-mohylovém, stupni, zhruba mezi BA 2 a BB 1 (STUCHLÍKOVÁ 1993, 265), začíná od stupně BB 1 působit vlastní SDMK. Střední období spadá do rozhraní stupňů BB 2 /BC 1. Mladší období je řazeno do stupně BC 2 (STUCHLÍK 1993, 274). Přechodný mohylovo-velatický, mohylovolužický, mohylovo-knovízský a mohylovo-milavečský stupeň (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 333, 334) trvá v době BC/BD (STUCHLÍK 1993, 274). Je to období, kdy jsou mohylové kultury střídány komplexem popelnicových polí (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 334). Odlišné názvy přechodných stupňů se vztahují ke geografickým rozdílům v rozmístění jednotlivých kultur popelnicových polí. 23

25 Projevy středodunajské mohylové kultury Ve srovnání s ostatními mohylovými kulturami je SDMK výjimečná vysokým počtem nalezených, ne však prozkoumaných, sídlišť. V poměru ke známým pohřebištím jich však je pouze třetina (PLEINER 1978, 446). Pozoruhodný je nález malované omítky. Svědčí o vysoké životní úrovni nositelů SDMK (STUCHLÍK 1993, 277). Dále vzrostl počet hradisek, hojně využívaných v neklidných dobách obou přechodných fází (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - SLABINA 2002, 334). Sloužila nejen jako centra hospodářských a vojenských aktivit, nýbrž také jako místa zasvěcená kultovním obřadům. Komplex mohylových kultur získal svůj název podle charakteristického pohřbívání zemřelých pod mohylami. Přestože je tento způsob pohřbů velmi častý, nebyl používán výhradně, ba ani většinově. Obecně je pohřební ritus SDMK velmi uvolněný. Jak v mohylách, tak i v plochých hrobech se objevuje se objevuje kostrový i žárový způsob pohřbu. V kostrových hrobech leží nebožtíci ve skrčené i v natažené poloze. Žárové hroby bývají jámové i urnové (STUCHLÍK 1993, ). Ploché kostrové hroby bývají považovány za dědictví únětické kultury (PLEINER 1978, 442), nelze však vyloučit, že se jedná o pohřby s dnes již neexistujícím mohylovým náspem. Značná vzdálenost mezi jednotlivými hroby tuto domněnku výrazně podporuje (STUCHLÍK 1993, ). Pravděpodobně však jde o kombinaci obou způsobů pohřebního ritu. Žárové pohřbívání přibývá v průběhu trvání SDMK. Je nepochybně ovlivňováno nastupující dobou popelnicových polí. Ani mohyly samotné nejsou na území SDMK zcela jednotné. Liší se ve velikosti, četnosti, počtu pohřbů i konstrukci. Tyto regionální rozdíly jsou pravděpodobně způsobeny vlivy z okolních oblastí. Mohyly v západní oblasti mívají kamennou konstrukci, narozdíl od moravských hliněných mohyl. Ne příliš časté jsou nálezy kamenného věnce, nebo příkopu kolem mohyl na Moravě (STUCHLÍK 1993, 276). Co se týká milodarů v hrobech, ty se obvykle skládají z několika kusů keramiky 24

26 a bronzů. Výkyvy v počtu hrobového inventáře se samozřejmě pohybují oběma směry, neboť sociální diferenciace mohylové populace je nyní velmi výrazná (STUCHLÍK 1993, 277). Během mladšího období SDMK docházelo k častějšímu ukládání keramických depotů. Bývají považovány za doklad rozvinuté keramické produkce, obchodu, ba i kultu. I depoty bronzových předmětů, ať hotových, či poškozených určených k přetavení, patří k důležitým archeologickým pramenům. Vyskytují se ve stupni BB 1, jde o tzv. kosziderský horizont bronzů. Četněji však dochází k ukládání bronzových předmětů od stupně BC 2 - BC/BD (STUCHLÍK 1993, 279). 25

27 4. Keramika 4.1. Keramika únětické kultury Keramické nádoby protoúnětické kultury jsou jen zřídkakdy zdobené. Přítomné výzdobné prvky většinou sestávají z pupíků, obvodových lišt, žeber a podkov. V ryté výzdobě bývají často ve svislých pásech kombinované tečky, rýhy, krokvice a klikatky (STUCHLÍK 1993, 242). Velmi typický je vakovitě profilovaný džbán, někdy zdobený hranou mezi hrdlem a tělem nebo rýhami spolu s klikatkami, také nádobky se dvěma uchy umístěnými na okraji. Nezřídka se objevují baňaté hrnky a hrnce s nízkým hrdlem a páskovým uchem. Stejně jako mísy s kónickými či esovitě prohýbanými polokulovitými stěnami, žlábek umístěný pod okrajem bývá často zdoben pupíky nebo oušky, i slepými. Vliv nagyrévské kultury lze pozorovat na mísách na prolamované nožce. Dále se objevují například hmoždířovité nádoby a amfory se čtyřmi uchy nebo bez nich (STUCHLÍK 1993, 242). Jemná stolní keramika únětické kultury svým vzhledem připomíná kovové nádoby. Tohoto efektu bylo dosaženo intenzivním leštěním, které předcházelo kvalitnímu výpalu. Leštěné bývá i hrdlo sídlištních tvarů, zatímco drsnění těla mělo usnadnit manipulaci s nimi. Za typickou výzdobu lze považovat ryté třásně a kombinaci rýh, vpichů, klikatky a jedlové větvičky. Často je pod okrajem a hrdlem umístěna horizontální rýha. Plastickou výzdobu reprezentují hlavně slepá ouška, výčnělky, lišty umístěné na obvodu nádob a okrajové laloky (STUCHLÍK 1993, 253). Často se vyskytují mísy se žlábkem pod okrajem (PODBORSKÝ 2002, 126), hrnce s jedním nebo dvěma uchy a šálky s uchem na okraji (STUCHLÍK 1993, 253). Mezi nezaměnitelné tvary mladší únětické keramiky patří zejména tzv. únětický koflík (PODBORSKÝ 2002, 126). V tomto období se také objevují osudíčka, džbány a amfory se dvěma nebo žádnými uchy (STUCHLÍK 1993, 253). 26

28 4.2. Keramika věteřovského typu Technická dokonalost věteřovské keramiky vede k předpokladu její sériové výroby (STUCHLÍKOVÁ 1993, 270). Jídelní keramika bývá často zdobena kovovým leskem (HNÍZDOVÁ 1954, 211). Plastická či rytá výzdoba se objevuje pouze na malém zlomku celkové keramické produkce (TIHELKA 1960, 30). Jde zejména o nejrůzněji uspořádané pupíky, lalůčkovité výčnělky, růžkovité nožky, hrotité výčnělky, žebírka, často důlkované plastické lišty na rozhraní hrdla a těla zásobnic a amfor. Rytý ornament je často doplněn bílou inkrustací, zejména v typických vypíchaných trojúhelnících. Nádoby mohou být obkrouženy liniemi vpichů, v mladším období v podobě obilného zrna. Objevuje se mřížkový, třásňový ornament, kroužky, klikatky, rýhy a svislá kanelace (TIHELKA 1960, 66-76). Zajímavým prvkem tohoto období je častý výskyt soudkovitých hrnků a šálků. Typické maďarovské džbánky nejsou příliš časté pro věteřovské prostředí (STUCHLÍKOVÁ 1993, 270). Případné věteřovské džbánky bývají často ovlivněny předchozí únětickou tradicí (TIHELKA 1960, 39). Spolu s hrnci, zásobnicemi s odsazeným hrdlem a amforami se dvěma uchy (PODBORSKÝ 2002, 131) nebo bez nich se často objevují mísy s rovně seříznutým, dovnitř rozšířeným okrajem (STUCHLÍKOVÁ 1993, 270). Mezi drobnější typy keramiky se řadí přesleny, závaží, kolečka ze střepů, osudí (STUCHLÍKOVÁ 1993, 270), čerpáčky, pohárky, pokličky, dyzny, závaží, vykuřovadla a cedníky (TIHELKA 1960, 54-60). V keramickém inventáři únětické i věteřovské skupiny je nápadné vzájemné ovlivňování především v přechodném únětickomaďarovském horizontě. Některé keramické tvary únětické kultury přetrvávají ve věteřovském období: kónické mísy se žlábky či rýhami pod okrajem, i ty s prohnutým hrdlem, bezuché hrnce, hrnky s uchem na okraji nebo na hrdle, dále různé džbánky, amfory a koflíky se širokým ústím (PODBORSKÝ 2002, 131). Nebo se na mladoúnětické keramice vyskytují 27

29 věteřovské prvky: soudkovité hrnky s výčnělkovitými nožičkami na obvodu dna (HNÍZDOVÁ 1954, 210), klikatkou či plastickými žebérky zdobené únětické koflíky, nebo zásobnice s plasticky zdobenou lištou na rozhraní hrdla a těla. Dále dvouuché amforky s rytou výdutí a pokličky Keramika středodunajské mohylové kultury Spolu s bronzovým inventářem tvoří keramická produkce významnou část hmotné kultury nositelů středodunajské mohylové kultury (STUCHLÍK 1993, 279). Její náplň se vyvíjí v průběhu jednotlivých stupňů. Povrch nádob bývá upravován do matného kožovitého lesku (PODBORSKÝ 2002, 139). Ve stupni B 1 vyznívají maďarovsko-věteřovské tvary: džbánek s vysokým nálevkovitým hrdlem na lalůčkovitých nožkách (PDČ, 1978, 438), bezuchá amforka, nebo amforka se dvěma uchy, někdy horizontálními (STUCHLÍK 1993, 285) a široká amforka, tzv. květináč (PODBORSKÝ 2002, 139). Časté jsou též džbánky a mísy na nožce (PLEINER 1978, 439), objeví se i amfory na nožce (STUCHLÍK 1993, 285). Dále se objevují mísy s lalokovitým, nebo rozšířeným okrajem, mísy s prohnutým hrdlem a mísy s horizontálními průřezy pod okrajem (STUCHLÍK 1993, 285). Výzdoba tohoto stupně je zastoupena rytím lemovanými výčnělky na výduti (PLEINER 1978, 439). Ve stupni B 2 se v keramice objevují zejména mísy s lalokovitými okraji, amfory s uchy pod hrdlem a zásobnice s nálevkovitým hrdlem a výdutí zdobenou uchy a vypnulinami. Ty jsou spolu se zavěšenými trojúhelníky častým výzdobným prvkem (PLEINER 1978, 439). Pro stupeň C jsou typické mísy na duté noze, nebo s ouškem a prohnutým hrdlem a koflíky kónického tvaru také s ouškem. Z předchozího období přežívají zásobnice, amfory a džbánky s vysokým rozevřeným hrdlem. Oba poslední tvary bývají často zdobeny lemovanými vypnulinami (PLEINER 1978, 439). Na povrchu keramiky se objevuje svislé žlábkování nebo žebírka 28

30 (STUCHLÍK 1993, 285). Rýha umístěná na rozhraní hrdla a těla nádoby může být nahrazena vpichy tvaru obilného zrna či nejrůznějšími rýhami a tečkami (STUCHLÍK 1993, 279). V menší míře se objevují pokličky, naběračky, cedníky, zoomorfní nádoby, závaží, přesleny a dyzny (STUCHLÍK 1993, 285). Ke keramice středodunajské mohylové kultury se vztahuje nezodpovězená otázka, zda šlo v případě milodarů o funerální produkci či záměrně nedokonalou výrobu, nebo je špatný stav této keramiky důsledkem postdepozičních procesů (STUCHLÍK 1993, 279). 29

31 5. Problematika hradisek Otázka hradisek je pro mnoho archeologů velkou výzvou a zajímavým problémem. Provázela již počátky profesionalizace oboru. Zpočátku první tápavé pokusy spojené s romantickými představami vystřídalo systematičtější bádání tzv. otců archeologie. Z nichž nejvýznamněji se o problematiku hradisek zasloužil J. L. Píč. Doba do druhé světové války přála rozkvětu bádání. Začal výzkum Pražského hradu a Homolky u Stehelčevsi. V následujícím období se badatelé na přání vládnoucího režimu zaměřovali na zkoumání velkých slovanských a středověkých hradisek. Rozkvětu se dočkal i výzkum oppid (ČTVERÁK 2003, 10-12). I v současné době je problematika hradisek velmi oblíbená. Klade se důraz na využití nedestruktivních metod, zejména letecké prospekce (BÁLEK - HAŠEK 1996, 7-27) a geofyzikálního měření (KŘIVÁNEK 2000, ), jimiž dochází k mapování dosud neobjevených lokalit. Přestože je zájem o hradiska poměrně dlouhodobou záležitostí, není ani zdaleka ukončen a na badatele čeká ještě mnoho práce. Už při své stavbě byla hradiště vnímána jejich uživateli jako cosi výjimečného. Ti si však narozdíl od nás si velmi dobře uvědomovali důvody, které je vedly k vynaložení veliké námahy při budování i údržbě hradišť. Dnes se badatel, podílející se na destrukci těchto památek archeologickým výzkumem, pracně snaží najít ony důvody svých předchůdců. A tak jsou hradiska opředena množstvím otazníků a nepoznaným tajemstvím, které lákají znovu a znovu k pokusu o rozluštění zajímavé hádanky. Není mým úkolem předložit jednoznačné řešení, nebo hledat nové hypotézy. Snažím se jen nastínit problematiku hradisek jako archeologických památek. Na začátek by bylo vhodné představit, co se vlastně skrývá pod termíny hradisko a hradiště. Termín hradisko téměř výhradně používají badatelé na Moravě, zatímco pojem hradiště našel oblibu u českých archeologů (SKLENÁŘ - SKLENÁŘOVÁ - 30

32 SLABINA 2002, 115). Oba termíny se však liší hlavně svým významem. Pojmem hradisko bývá obvykle označované místo, na kterém kdysi stávalo hradiště. Jinými slovy se dá říci, že hradiště je živé, zatímco hradisko již zaniklé. Hradiště je určitým typem sídelní jednotky, umístěné většinou na strategickém místě. Ať už jde o polohu umístěnou na tzv. nepravých výšinách, chráněnou přírodními útvary (skálou, řekou), nebo na různých vrcholech, zpravidla krajinných dominant. Hradiště se od výšinného sídliště liší zejména přítomností opevnění sestávajícího nejčastěji alespoň z jednoho příkopu a hradby. V některých případech může jeden z fortifikačních prvků chybět nebo být až několikanásobný (HÁSEK 1975, ; VENCL 1984, 107) Typologie hradisek Hradiska lze třídit z mnoha aspektů. Typům vyčleněným na základě jejich předpokládaného využití se budu podrobněji věnovat níže. Než přistoupím ke geomorfologickému členění hradisek, chtěla bych připomenout varování V. Dohnala před přeceňováním tohoto hlediska (ČIŽMÁŘ 2004, 42). Polohy na nichž byla hradiště či výšinné lokality budovány lze rozdělit do následujících typů (SMRŽ 1991, 73): ostrožna, vrcholek kopce typu stolová hora, spočinek kopce, vrcholek kopce. Uvedený badatel naznačil tendence jejich osídlování v průběhu pravěku a rané doby dějinné. Téměř ve všech obdobích byly nejčastěji využívány ostrožny. Nejvíce stolových hor bylo opevněno v období mohylových kultur, zatímco spočinky kopců byly nejvíce využity v pozdním halštatu. Vrcholky kopců byly v mírném předstihu před ostatními obdobími nejčastěji osídlovány v laténu. (Toto srovnání bylo provedeno v regionu severozápadních Čech a v jiných oblastech bychom zřejmě dospěli k mírně odlišnému výsledku způsobenému reliéfem krajiny. Lze však předpokládat, že oblíbenost jednotlivých 31

33 poloh konkrétními kulturami je na celém území republiky téměř konstantní.) Jiným aspektem pro třídění hradisek může být konstrukce hradby (ČIŽMÁŘ 2004, 47-50). Přítomnost hradby je jednou z podmínek, aby mohla být lokalita označena za hradisko (VENCL 1984, 107). Jde o součást fortifikace, která znesnadňuje vstup do hradiska. Mohla být budována po celém obvodu chráněné plochy, avšak pro přílišnou náročnost při stavbě se velmi často objevuje pouze na lehce přístupných a méně chráněných místech. Zejména šíje ostrožen bývají mocně opevněné, někdy i několikanásobnou linií hradeb a příkopů (SKLENÁŘ SKLENÁŘOVÁ SLABINA 2002, 111). Typy opevnění se s postupem času vyvinuly z palisádového ohrazení někdy kombinovaného s příkopem přes mnohé typy složitějších hradeb používaných od eneolitu (ČIŽMÁŘ 2004, 47-50). Základ pravěkých hradeb tvořila dřevěná kostra vyplněná štěrkem a hlínou. Občas byly použity kameny (HÁSEK 1975, 106). Kameny však sloužily zejména ve formě čelní lícní zdi ke zpevnění hradby (ČIŽMÁŘ 2004, 47). Poněkud odlišný význam nese termín val. Dříve byl považován za vlastní fortifikační prvek, dnes převládá názor, že jde o terénní relikt již nezachované hradby. Otázka tzv. spečených valů, dříve vysvětlovaná záměrným výpalem hradby pro zvýšení tvrdosti, je nově interpretována coby doklad požáru, při které shořela vnitřní dřevěná konstrukce a způsobila dnes sledovatelné ožehnutí kamenů (ČIŽMÁŘ 2004, 47). Dalším hlediskem pro třídění hradisek může být například jejich poloha v závislosti na nadmořské výšce. Zde je třeba mít stále na zřeteli geografické rozdíly různých oblastí. Obecně však lze říci, že největší počet hradisek se nalézá v nadmořské výšce mezi metry. O něco méně jich je situovaných mezi m n. m. V nižších nadmořských výškách se nachází jen nepatrný zlomek z celkového počtu hradisek. Ještě o něco méně jich však bylo vybudováno 32