I. ÚS 90/06 - Vypořádání mezi unii odborových svazů a jejím bývalým členem

Transkript

1 Exportováno: , 05:43 I. ÚS 90/06 - Vypořádání mezi unii odborových svazů a jejím bývalým členem , Ústavní soud Právní věta Právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem. Pokud toto právo není využito, je případný následný soudní přezkum limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí. (Podle nálezu Ústavního soudu ze dne sp. zn. I. ÚS 90/06) Text judikátu Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů - ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 90/06 ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne č. j. 28 Cdo 1018/ a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č. j. 36 Co 68/ , jimiž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky Kč. I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Náhrada nákladů řízení vedlejšího účastníka se nepřiznává. Odůvodnění 1. Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí

2 obecných soudů, tj. usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), vydaná v jeho sporu s vedlejším účastníkem o zaplacení částky Kč s příslušenstvím. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") podal žalobu o zaplacení požadované částky, která představovala doplacení vypořádacího podílu v návaznosti na ukončení jeho členství v Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů (dále jen "unie"). Stěžovatel byl, jako odborový svaz, členem unie až do , k tomuto dni vystoupil a postupně začal uplatňovat své právo na vypořádání majetkových nároků; jednání probíhala několik let a k jejich ukončení došlo jednostranným úkonem unie, spočívajícím v rozhodnutí mimořádné valné hromady, že vypořádací podíl stěžovatele byl již zcela vyrovnán. S tím stěžovatel nikdy nesouhlasil a zahájil soudní řízení o doplacení vypořádacího podílu v požadované výši, když vycházel z dělícího klíče schváleného valnou hromadou unie (podle něj jeho podíl představoval 5,897 %, v absolutním čísle Kč). Na faktické naplnění vypořádacího podílu obdržel v letech postupně a akcie společnosti GEN, a. s, v nominální hodnotě Kč, přitom cena jejich pořízení, tzn. jejich účetní hodnota představovala pouze částku Kč. V další části popsal režim vypořádání majetkových nároků v unii, které se řídilo jejím vnitřními pravidly (tzv. statutem unie) a zrekapituloval, že celkově obdržel hodnotu Kč, tudíž se žalobou domáhal doplacení požadované částky (tj. chybějících Kč do částky Kč). 2. V první fázi sporu obvodní soud řízení zastavil, když došel k právnímu názoru, že v dané věci není dána pravomoc soudu, toto rozhodnutí potvrdil i městský soud. Stěžovatel se úspěšně bránil podaným dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a vyslovil právní názor, že soudy mohou rozhodovat i spory týkající se občanských sdružení, aniž by šlo o zásah státních orgánů do jejich postavení a činnosti ve smyslu 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon č. 83/1990 Sb."). Po provedením dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne sp. zn. 16 C 492/2000 žalobu zamítl, což odůvodnil zejména úvahou, že nelze zpochybňovat správnost či zákonnost rozhodnutí mimořádné valné hromady unie, pokud jí bylo rozhodnuto o vypořádání, když stěžovatel nepodal žalobu podle 15 zákona č. 83/1990 Sb., že soudu nepřísluší právo přezkoumávat rozhodnutí mimořádné valné hromady a jeho úkolem bylo jen zjistit, zda-li při vypořádání unie dodržela závazek, který pro ní plynul z rozhodnutí jejího nejvyššího orgánu; závěrem uvedl, že unie vypořádala nároky stěžovatele přesně tak, jak bylo závazně určeno usnesením mimořádné valné hromady, a to formou nepeněžitého plnění, tj. převodem akcií, jejichž nominální hodnota odpovídala hodnotě zvažované v usnesení. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek soudu I. stupně napadeným rozsudkem potvrdil, přitom neuznal argumentaci stěžovatele, že nemohl podat žalobu podle 15 zákona č. 83/1990 Sb., byť již nebyl členem unie, ztotožnil se i s dalšími částmi odůvodnění a také dospěl k závěru, že mělo být vycházeno z nominální hodnoty akcií a nikoliv účetní. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, neboť měl za to, že má po právní stránce zásadní význam, a k posouzení předložil tři otázky: - zda jako nečlen unie mohl proti rozhodnutí valné hromady podat žalobu podle 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.,

3 - zda taková žaloba je žalobou na určení, nebo zda jde jen o zvláštní druh žaloby, - zda je stěžovatel oprávněn podat žalobu na plnění, pokud je zřejmé, že žalobou podle 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. se nelze domáhal zaplacení požadované dlužné částky. 3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl a v odůvodnění uvedl, že bylo možno domáhat se žalobou i zaplacení částky, o kterou měl být stěžovatel zkrácen při majetkovém vypořádání; neakceptoval argumentaci, že mělo dojít k vypořádání účetní hodnotou převzatých akcií, nikoliv nominální hodnotou. Na tomto místě stěžovatel poukázal na to, že byl diskriminován oproti jiným vypořádaným odborovým svazům, u nichž se vycházelo z účetní hodnoty akcií. 4. Vzhledem k těmto důvodům je stěžovatel přesvědčen, že citovanými rozhodnutími a soudními řízeními byla porušena jeho práva a práva jeho členů, že došlo k porušení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení ústavních práv vyplývajících z Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, přičemž tato porušení rozvádí. Výslovně nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že čl. 20 Listiny, upravující svobodné sdružování občanů ve spolky, společnosti či sdružení umožňuje tak vysokou míru autonomie ve spojení se zásadou spolkové samosprávy, že je třeba respektovat i nerovnou realizaci práv mezi členy a že stát do ní nesmí zasahovat. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 5. Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 3 odst. 1 Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 37 odst. 3 Listiny Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

4 Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. 6. Podle 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší soud se domnívá, že neporušil - po procesní stránce - zásadu rovnosti účastníků, resp. ochrany jejich práv a také hmotněprávní posouzení věci považuje za ústavně konformní. Proto odkázal na odůvodnění svého usnesení a dodal, že považoval za žádoucí jen limitovaný rozsah svého přezkumu a tedy i restriktivní výklad relevantního ustanovení, zejména vzhledem k zákonem respektované autonomii činnosti občanských sdružení. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl. 8. Také městský soud odkázal na svoje rozhodnutí s tím, že jeho rozhodnutím ani rozhodnutím obvodního soudu nebyla porušena žádná ústavní práva či svobody stěžovatele; jeho nesouhlas směřuje do výsledku řízení soudu, který je pro něj nepříznivý. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. 9. Vedlejší účastník zásadně nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že svým jednáním porušil stěžovatelovo právo, stejně jako s tvrzením, že postupem soudů v průběhu sporu byla nějakým způsobem porušena stěžovatelova Ústavou a Listinou zaručená práva. Na podporu svých tvrzení formuloval obsáhlá zdůvodnění. V úvodu zdůraznil, že je občanským sdružením založeným podle zákona č. 83/1990 Sb., upravujícího sdružovací právo zaručené v čl. 20 Listiny. Dodal, že toto právo je založeno na principu odluky spolků od státu, jejímž konkrétním vyjádřením je, mimo jiné, vysoká míra autonomie při řešení členských záležitostí; uplatňuje se zde zásada spolkové samosprávy, do níž stát nesmí zasahovat, resp. jen v mezích stanovených Listinou a zákony. Ingerence státu do záležitostí občanských sdružení je omezena v maximální možné míře - soudní ochrana je členovi sdružení poskytována prostřednictvím možnosti požádat okresní soud o určení, zda je rozhodnutí některého z orgánů sdružení v souladu se zákonem a stanovami, a to ve stanovených lhůtách. Připomíná, že soudy všech tří instancí správně poukázaly na to, že stěžovatel měl a mohl napadnout usnesení valné hromady konané dne , jímž byl schválen vypořádací podíl stěžovatele, žalobou podle 15 zákona č. 83/1990 Sb. Protože tak neučinil, je toto rozhodnutí konečné. V takovém případě soudy musely při svém rozhodování vycházet z přijatého usnesení a mohly tak pouze posoudit, zda bylo při vypořádání stěžovatele postupováno v souladu s tímto usnesením. V dalších partiích vedlejší účastník polemizuje s jednotlivými stěžovatelovými tvrzeními o porušení jeho základních práv, s odkazy na závěry právní vědy a judikaturu Ústavního soudu dokládá nesprávnost jeho námitek. Vedlejší účastník je toho názoru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, zda a pokud ano, tak které základní právo či svoboda bylo porušeno a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou; současně se domáhal, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.

5 10. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud zaslal stěžovateli k případné replice. Ten však na obsah těchto vyjádření nereagoval. 11. Z předložených listinných podkladů a ze spisu obvodního soudu sp. zn. 16 C 492/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako bývalý člen občanského sdružení, se žalobou doručenou soudu domáhal vůči tomuto občanskému sdružení vypořádání svých majetkových nároků založených stanovami. Obvodní i městský soud v první fázi vycházely z právního názoru o nedostatku pravomoci soudu a řízení tudíž bylo zastaveno. Poté co Nejvyšší soud usnesením ze dne č. j. 29 Cdo 2890/99-83 tato rozhodnutí zrušil, byl stěžovatelův nárok meritorně projednán. Obvodní soud rozsudkem ze dne č. j. 16 C 492/ žalobu zamítl jako nedůvodnou. Za těžiště rozhodování považoval zodpovězení otázky, zda-li byl správný postup vedlejšího účastníka, když stěžovatele vypořádal formou nepeněžitého plnění - převodem akcií v nominální hodnotě či zda měla být zvažována reálná (účetní) hodnota těchto cenných papírů. Shledal, že právním titulem pro vypořádání bylo usnesení mimořádné valné hromady přijaté a pokud stěžovatel měl toto rozhodnutí za nezákonné či v rozporu s vlastními předpisy vedlejšího účastníka, měl postupovat podle 15 zákona č. 83/1990 Sb. Jestliže tak ve stanovených lhůtách neučinil, nemůže již zpochybňovat správnost či zákonnost rozhodnutí mimořádné valné hromady a soudu nepřísluší toto rozhodnutí přezkoumávat, musí z něj vycházet. Úkolem soudu tak je zjištění, zda-li při vypořádání vedlejší účastník dodržel závazek, který pro něj plynul z rozhodnutí jeho nejvyššího orgánu. V této záležitosti obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastník vypořádal nároky stěžovatele přesně tak, jak bylo závazně určeno usnesením mimořádné valné hromady, a to formou nepeněžitého plnění - převodem akcií emitenta GEN, a. s., jejichž nominální hodnota odpovídala hodnotě zvažované v usnesení mimořádné valné hromady. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, městský soud ho neshledal důvodným, tudíž rozsudkem ze dne č. j. 36 Co 68/ rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním s označením tří zásadních právních otázek (viz výše), které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Odmítnutí odůvodnil tím, že všechny tři právní otázky byly již vyřešeny a dodal, že závazný právní názor k otázce formulované na prvním místě vyslovil již ve zrušovacím usnesení ze dne , že kromě žaloby podle 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. se mohl domáhat žalobu zaplacení částky, o kterou měl být při majetkovém vypořádání v souvislosti se zánikem svého členství krácen, že žaloba podle tohoto ustanovení zajisté není obvyklou žalobou určovací, ale zvláštním druhem žaloby upraveným přímo zákonem (pokud nevyužil práva podat takovou žalobu, jeho oprávnění podat žalobu na plnění tím nezaniklo). Nižší instance podle Nejvyššího soudu vyslovené právní názory respektovaly. Zároveň dovolací soud formuloval názor, že za situace, kdy nebylo napadeno usnesení mimořádné valné hromady žalobou podle 15 zákona č. 83/1990 Sb., byl soudní přezkum zčásti limitován; nižší instance byly oprávněny toliko posoudit, zda vedlejší účastník při svém rozhodování o výši částky z majetkového vypořádání dodržel procedurální postup, který upravují pro tento případ jeho stanovy. Aproboval-li odvolací soud postup soudu prvního stupně i potud, že byla posouzena i celková částka, resp. jednotlivé aspekty vypořádání mezi účastníky (tj. výše vypořádacího podílu, způsob vypořádání, kritéria pro určení hodnoty akcií), pak zašel dokonce za omezený rámec soudního přezkumu.

6 12. Po seznámení s listinnými podklady a se spisem obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele není opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Především je třeba uvést, že jediným konkrétním základním právem, jehož porušení stěžovatel tvrdí, je rovnost účastníků v soudním řízení. Zásah do rovnosti účastníků sporu však ze spisu nevyplývá, obě strany měly v řízení zachován prostor pro hájení svých subjektivních práv a právem chráněných zájmů; jestliže stěžovatel ve sporu neuspěl, nemůže neúspěch sám o sobě znamenat porušení rovnosti účastníků. Ostatní ustanovení Listiny a Ústavy, jejichž porušení stěžovatel tvrdí, nezakotvují totiž žádná subjektivní základní práva, jsou buď obecnými zastřešujícími konstrukcemi (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny), nebo mají organizační povahu (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Je paradoxem, že stěžovatel je toho názoru, že zásah byl způsoben extenzivním výkladem práva na svobodné sdružování (viz str. 7 poslední odstavec). Jde přitom o jeden z výdobytků polistopadové úpravy sdružovacího a shromažďovacího práva, která je založena na těchto principech: - na principu odloučenosti od státu (promítá se zejména v tom, že stát vznik společností nekonceduje, pouze je administrativně registruje, či jen pořádkově eviduje, jako je tomu u odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, nebo také v tom, že stát nijak nezasahuje do vnitřních právních poměrů společnosti - 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 83/1990 Sb.), - na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, - na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem (toto právo je za stanovených podmínek vybaveno nárokem a lze je uplatnit u soudu - viz 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.: "Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami."). 13. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele, proto podle ustanovení 82 odst. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítl. 14. V průběhu řízení o ústavní stížnosti uplatnil vedlejší účastník právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje 62 zákona o

7 Ústavním soudu. V ustanovení 62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle 62 odst. 4 zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Protože ústavní stížnost byla zamítnuta, byl vedlejší účastník úspěšný. Úspěch ve sporu však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení. Naplnění ostatních předpokladů v této věci Ústavní soud neshledal, když zejména zohlednil poměrně nízkou náročnost a malý rozsah právního zastoupení vedlejšího účastníka. 15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi nepřiznal.