Péče o hendikepované volně žijící živočichy

Transkript

1 VETERINÁRNÍ A FARMACEUTICKÁ UNIVERZITA BRNO FAKULTA VETERINÁRNÍ HYGIENY A EKOLOGIE Ústav ekologie a chorob zvěře, ryb a včel Péče o hendikepované volně žijící živočichy MVDr. Hana Banďouchová, Ph.D. Dipl. ECZM prof. MVDr. Jiří Pikula, Ph.D. Dipl. ECZM BRNO 2014

2 VETERINÁRNÍ A FARMACEUTICKÁ UNIVERZITA BRNO FAKULTA VETERINÁRNÍ HYGIENY A EKOLOGIE Ústav ekologie a chorob zvěře, ryb a včel Péče o hendikepované volně žijící živočichy MVDr. Hana Banďouchová, Ph.D. Dipl. ECZM prof. MVDr. Jiří Pikula, Ph.D. Dipl. ECZM BRNO 2014

3 Tato skripta jsou spolufinancována z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost: Inovace bakalářského a navazujícího magisterského studijního programu v oboru Bezpečnost a kvalita potravin (reg. č. CZ.1.07/2.2.00/ )

4 Obsah 1. Předmluva 3 2. Obecný úvod do problematiky péče o poraněné volně žijící živočichy 4 3. Hendikepovaní jelenovití 5 4. Hendikepované šelmy (liška obecná) Hendikepované šelmy (lasicovití) Hendikepovaní ježci Hendikepovaní zajícovci Hendikepovaná veverka obecná a plši Hendikepovaní netopýři Průjem u mláďat savců Hendikepovaní dravci a sovy Hendikepovaní pěvci Hendikepovaný rorýs obecný Hendikepovaný ledňáček říční Hendikepovaní měkkozobí Péče o hendikepované vrubozobé ptáky Seznam použité literatury 56

5 Předmluva Fauna České republiky zahrnuje více než 500 různých druhů obratlovců. Veškeré druhy se mohou dostat do nesnází a potřebují naléhavou péči a ošetření. S ohledem na pestrost naší fauny je spektrum zdravotních problémů značně široké. Vzestup veřejného zájmu o ochranu divokých zvířat a jejich welfare lze pozorovat již od 70. let minulého století. Úspěšnost péče je odvislá od rozvoje biologických a medicínských znalostí, vytvoření vhodných podmínek držení v zajetí, rehabilitace a návratu do přírody. Stále nedostatečné jsou ale naše znalosti o přežívání zvířat zachráněných a navrácených do přírody. U každého jednotlivého případu je nutno posuzovat etické a praktické aspekty péče, náklady péče versus význam jedince pro daný druh, riziko infekce a možnost plnohodnotného zapojení zachráněného jedince do života volně žijících populací. Praxe zabývající se péčí o hendikepované živočichy se proto dotýká ochrany druhů, jejich welfare i ochrany veřejného zdraví a zdraví domácích a hospodářských zvířat. Je třeba si uvědomit, že zdravotní problémy jsou běžným faktorem, který ovlivňuje evoluci života na naší planetě. Intervence jednoho druhu ve prospěch druhého v podobě léčby a péče je tedy novým faktorem v boji o existenci. Rozvoj zoologické medicíny přináší určitá dilemata a otázky. Například, kdy a za jakých okolností je správné intervenovat, jaké budou evoluční dopady našich zásahů, nebude aplikace veterinární péče k terapii a prevenci nemocí prospěšná pro jeden druh, ale negativní v ekologickém kontextu pro druhý? Logické je, že je třeba odlišit přirozené ekologické procesy od antropogenních vlivů, jejichž náprava je důležitá. Přestože veřejnost očekává plné uplatnění nejnovějších terapeutických postupů k záchraně divokých zvířat, opodstatnění to má jen u ohrožených druhů. 3

6 Obecný úvod do problematiky péče o poraněné volně žijící živočichy Etická stránka terapie volně žijících živočichů V průběhu posledních let došlo ve veterinární medicíně k výraznému zlepšení diagnostických a terapeutických možností. To umožňuje řešit u zvířat i stavy, které dříve řešitelné nebyly. Pokud jde o volně žijící zvířata, existuje řada rozporů v pohledu na léčení poraněných a nemocných zvířat. Zejména pak na vytváření tzv. trvalých hendikepů. V životním prostředí existuje určitá rovnováha a počty jedinců daného druhu jsou přirozeně regulovány, i když v naší kulturní krajině se už samozřejmě nedá zcela hovořit o přirozeném procesu. Veterinární lékař je dnes schopen provádět velmi složité zákroky, léčit zvířata v kritickém stavu, která by jinak nepřežila. Otázkou však je, do jaké míry by měl člověk takto zasahovat. Názory na tuto problematiku se různí, ale existují praktické i filozofické důvody, proč nenakládat s přirozeně se vyskytujícími ztrátami jinak, než je humánně utratit, aby se zabránilo zbytečnému utrpení. V rámci populace jsou vždy jedinci slabí, kteří jsou vyselektováni v procesu přírodního výběru. Na druhou stranu, mnoho úrazů a chorobných stavů u volně žijících živočichů je přímo nebo nepřímo zapříčiněno činností člověka a léčení takto postižených zvířat je tedy ve smyslu nápravy poškození zcela na místě. Při řešení problematiky záchrany volně žijících živočichů je vždy třeba mít na paměti, že prvotní cíl je nepůsobit zvířeti utrpení. Je tedy potřeba dobře zvážit šance na uzdravení a návrat do volné přírody a posoudit je individuálně vzhledem k danému druhu zvířete. Pro zvíře s malou šancí na návrat do přírody v takovém stavu, aby bylo schopno přežít a normálně fungovat, nebo pro které je delší pobyt v zajetí a manipulace extrémně stresující, je okamžitá eutanazie nejhumánnějším řešením. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že úspěch při záchraně není dán jen schopnostmi veterinárního lékaře, ale i zkušenostmi ošetřujícího personálu a existencí vhodného ustájení a prostředků k manipulaci se zvířetem daného druhu. Pokud představuje terapie pro jedince nepřiměřené utrpení nebo je zjevné, že už nebude moci být vrácen do přírody, eventuelně existuje enormní riziko poranění pro personál při manipulaci s daným jedincem, pak je eutanazie jediné možné a rozumné řešení. 4

7 Hendikepovaní jelenovití Srnec obecný (Capreolus capreolus) Výskyt Obývá prakticky celou Evropu, ve velkém počtu chybí pouze na severu Skandinávie, jeho rozšíření zasahuje až k pobřeží Kaspického moře a na území Malé Asie. Vzhled Nejmenší původní evropský zástupce jelenovitých. Vyznačuje se mírně klenutým hřbetem, nízko nasazeným krkem a zakrnělým ocasem, zcela ukrytým v srsti. Nemá předoční žlázu jako jeleni a paroží srnce je krátké a jednoduché, nanejvýš se 3 výsadami. V létě převládá ve zbarvení rezavě červený odstín, zimní srst bývá šedá až šedohnědá s tmavším hřbetem a šíjí. Bílá skvrna na zadku má u samců oválný tvar, zatímco u samic je okrouhlejší až srdčitá. Mláďata jsou hnědá nebo žlutohnědá s řadami bílých a nažloutlých skvrn, které mizí ve stáří 2 až 3 měsíců. Váha samce: od 15 do 25 kg. Váha samice: od 10 do 20 kg. Pojmenování Mládě do 1 roku: srnče. Samice: srna. Samec: srnec. Způsob života Přirozeným prostředím srnce je otevřená krajina s lesíky, křovinami, loukami a poli. V létě žije většinou jednotlivě na území o průměru asi 3 km. Převážnou část dne věnuje odpočinku a přežvykování, na pastvu se vydává hlavně v podvečer a v noci, případně ve dne pokud není rušen. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větvičky a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny a srnec je řazen k okusovačům. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných stád ( jedinců), která se pohybují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. Vůdčím zvířetem je některá ze starších samic. V nížinách někdy žijí ve stádě celoročně, jinde se skupiny rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Samci si hranice teritoria značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z březosti v trvání týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen přibližně druhá polovina doby, první část připadá na utajenou březost. U samic, které nezabřezly během hlavní říje, dochází k vedlejší podzimní říji v 5

8 listopadu a prosinci, a období utajené březosti odpadá. Samice mívají 1-2 mláďata (vzácně i 3-4), která rodí na přelomu května a června. Hmotnost novorozených srnčat se pohybuje od 0,8 do1,5kg. Srnčata do věku 14 dní zůstávají schovaná v úkrytu. Později následují matku, se kterou se dorozumívají jemným pískáním. Od třetího týdne začínají postupně přijímat zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let. U jedinců volně žijící populace je maximální zjištěný věk 11 let pro samce a 14 let pro srny. Daněk skvrnitý (Dama dama) Výskyt Před poslední dobou ledovou byl daněk v Evropě rozšířen na území od Anglie až po nynější Gruzii. Poté byl vytlačen do středozemní pánve, kde dosud přežívá několik ostrůvků původní populace. Rozlišujeme dva poddruhy: daňka evropského (Dama dama dama), kterého nacházíme v Turecku, Řecku, na ostrově Rhodos a znovu vysazeného v mnoha evropských zemích a daňka mezopotamského (Dama dama mesopotamica), jehož divoká populace žije v Iránu. Vzhled V létě je barva srsti daňka hnědě rezavá, břicho a vnitřní strany stehen jsou bílé. V zimě se mění na jednotný, hnědě šedavý odstín, černý ocas - kelka kontrastuje s bílým obřitkem. V současné době se projevují velké rozdíly v barvě srsti (bílá, černá, hnědožlutá) v závislosti na selekci v oborách. Váha samce: od 70 do 100 kg. Váha samice: od 40 do 60 kg. Pojmenování Mládě: do 1 roku: danče. Samice: od 1 do 2 let: danělka, od dvou let: daněla. Samec: od 1 do 2 let: špičák, od dvou let: daněk. Způsob života Samci shazují parohy v dubnu až květnu a nové jim narůstají koncem srpna a v září. Paroží daňka vytváří charakteristické lopaty, které začínají být patrné od třetího paroží a rozšiřují se pak s každým novým nasazením. Říje vrcholí na přelomu října a listopadu a doprovází ji méně nápadné troubení samců. Délka březosti je dní, takže mládě se rodí obvykle v červnu nebo červenci a váží kolem 3 kg. Dvojčata se objevují u méně než 1% vrhů. Mláďata 6

9 sají 6-9 měsíců a pohlavně dospívá ve druhém roce života. V téže době vytloukají mladí samci i poprvé paroží, které má jednoduchou stavbu, náznak lopatovitého zakončení se objevuje až ve třetím roce. Do rozmnožování se však mladí samci zapojují jen zřídka, neboť bývají v říji zahnáni silnějšími konkurenty. V oborách se daňci dožívají let. Vhodné životní podmínky nachází zvláště v listnatých a smíšených lesích s bohatým keřovým podrostem a loukami a poli, většinou do 500 m nad mořem. Podobně jako jelen lesní žije velkou část roku v oddělených tlupách, jen staří samci se stávají samotáři. Přes den zaléhává do houštin a na pastvu vychází se setměním, v nerušených oblastech se pohybuje i přes den. Živí se různými druhy trav a bylin, výhonky keřů a příležitostně i polními plodinami. Jelen evropský (Cervus elaphus) Výskyt Obývá prakticky celou Evropu s výjimkou její nejsevernější části, rovněž je rozšířen v Malé Asii, západní a střední Asii a na Kavkaze. Vzhled Jeden z největších zástupců jelenovitých. V léto má srst obvykle hnědou barvu s červeným nádechem a u samců je většinou patrná delší srst na krku. Zimní srst je spíše šedohnědá. Mláďata jelena evropského se vyznačují skvrnitým zbarvením, které postupně mizí (v náznaku mohou být patrné ještě následující rok). Váha samce: od 160 do 240 kg. Váha samice: od 120 do 170 kg. Pojmenování Mládě do 1 roku: kolouch. Samice: laň. Samec: jelen. Způsob života Typicky se jedná o druh obývající starší lesní komplexy, u nás se s ním můžeme setkat zejména v horských oblastech. Samice vytváří skupiny, samci mimo období říje žijí samotářsky. Co do skladby potravy se spíše podobá daňkovi. Jelen i daněk žijí v malých skupinkách (3-7 jedinců stejného pohlaví). V těchto skupinách existují silné sociální vazby. V období říje se spojují tyto skupinky do většího stáda, samci se snaží získat svůj harém samic. Silné sociální vazby jsou problém, pokud chceme zvíře izolovat a léčit, protože izolace je pro ně velmi stresující. Srnec naproti tomu je 7

10 méně sociální, někdy se vytváří rodinná skupinka kolem srny. Proto srnec obecně lépe snáší izolaci. Všichni výše zmínění zástupci jelenovitých žijí v podobném biotopu, na okraji lesa, nicméně se liší přijímanou potravou. Daněk je dle stavby předžaludků nejvíce podobný skotu, patří ke spásačům, naopak srnec je typický okusovač, jeho předžaludky nejsou tak vyvinuté jako u skotu, živí se především listím stromů a keřů a bylinami. Jelen se pak nachází někde mezi nimi. Během roku dochází ke změnám metabolizmu a změnám ve výšce sliznice předžaludků (výrazná redukce v zimním období zejména u srnce). Na podzim v období říje samci jelena a daňka v podstatě nepřijímají potravu, u slabých jedinců se může projevit celkové vyčerpání a poranění ze soubojů s jedinci téhož druhu. Odchyt a bezpečná manipulace Zejména v případě jelena a daňka se jedná o poměrně velká a nebezpečná zvířata, se kterými není vhodné manipulovat bez potřebného vybavení a zkušeností. Srnec je výrazně menší, ale také nebezpečný. Zejména zadními končetinami a parůžky je schopen způsobit závažná poranění člověka. Dospělí jedinci, pokud jsou schopni pohybu, k sobě nenechají člověka přiblížit. Mláďata se většinou přikrčí a neutíkají. Pokud se dospělý jedinec, který je při vědomí, nesnaží uniknout, většinou se jedná o terminální stádium nemoci. Nejlepší je zvíře chvíli z dálky pozorovat a rozhodnout se, jestli je potřeba ho odchytit a ošetřit, provést šetrnou a rychlou eutanazii z důvodu neřešitelného poranění nebo není nutné zvíře stresovat odchytem, protože poranění není natolik závažné a je možné ho ponechat bez ošetření. Pro ošetření je pak ideální sedovat zvíře distančně s použitím imobilizační pušky. Samotná manipulace je u větších druhů bez sedace nebo celkové anestezie prakticky nemožná. Se srncem je teoreticky možné manipulovat bez sedace, ale pokud se jedná o zvíře, které není ve velmi špatném stavu, tak to velmi důrazně nedoporučujeme. Nejčastější problémy u jelenovitých zahrnují sražení autem, chycení do sítě, pletiva, oka nebo nález volně ležícího zvířete. Zvíře sražené autem je třeba posoudit s ohledem na možné ortopedické nebo neurologické postižení. Bohužel i velmi vážně poranění jedinci, kteří jsou schopni pohybu (například v důsledku komplikované fraktury jedné končetiny, poranění vnitřních orgánů, nebo měkkých tkání) nebudou čekat a utečou mimo dosah případných 8

11 zachránců. Část z nich pak pravděpodobně přežije, část uhyne. Ležící zvíře nejdříve prohlédneme z dálky, přičemž pátráme po známkách krvácení, všímáme si nepřirozené polohy končetin atd. I zvíře v terminálním stádiu nemoci se snaží většinou udržet ve sternální poloze. Pokud leží na boku, je většinou velmi malá šance, že se nám takového jedince podaří zachránit. Je dobré ještě než přistoupíme k odchytu udělat předběžné rozhodnutí, jak budeme dále postupovat, aby následná manipulace a ošetření proběhlo efektivně a rychle. Vždy je potřeba zvážit, jestli je opravdu nutné zvíře odchytit a držet v zajetí. Pro spárkatou je to obrovský stres. Na druhou stranu, velmi dobře se u nich hojí i relativně rozsáhlá poranění. Pokud se jedná o zvíře zamotané do sítě nebo pletiva, s poraněním na hlavě, které brání příjmu potravy, nebo se zlomeninou více než jedné končetiny, pak je potřeba ho sedovat a ošetřit nebo utratit. Pokud jde zvíře chytit nebo je už při našem příchodu imobilizováno, není etické ho vypustit bez ošetření. Srnce chyceného do sítě nebo pletiva jde teoreticky fixovat bez sedace. Je ale lepší ho sedovat, aby neublížil sobě nebo zachráncům, když s nimi bude bojovat. Srnci často zabloudí do zahrad mezi ploty a nemůžou najít cestu zpět, v takovém případě je lepší nechat ho v klidu odejít, nehonit ho a nechytat. Mláďata nejevící známky závažného poranění nebo onemocnění nesmíme odnášet z místa nálezu. Pokud někdo přinese bezdůvodně k ošetření mládě, je možné ho nejpozději do 24h vrátit zpět. Je vhodné se pak přesvědčit, že se o něj srna stará. Pro sedaci a následnou manipulaci je potřeba mít pomocníky, protože i sedované těžce poraněné zvíře bude do poslední chvíle bojovat. Pro přepravu používáme ideálně transportní bednu. Zvíře přepravujeme s končetinami podloženými pod tělem, tj. v hrudní poloze. Hlavu a oči zakrýváme tmavou látkou, aby zvíře nevnímalo okolí a bylo klidnější. Pro zklidnění je možné použít diazepam, což ale není dostačující pro provedení klinického vyšetření. Výsledky klinického vyšetření bývají ovlivněny řadou vlivů. Sedace nebo stres z manipulace ovlivňují frekvenci dýchání, srdeční frekvenci i tělesnou teplotu. Tyto hodnoty se obecně zvyšují s excitací zvířete a snižují v terminálním stádiu nemoci. Ošetření poraněné spárkaté zvěře Hlavní zásadou by mělo být: RAPID RESCUE, REPAIR AND RELEASE (tj. rychlá záchrana, náprava problému a vypuštění) Kdy je etické zvíře utratit? 9

12 Když leží déle než 1 hodinu po nehodě nebo vzniklém traumatu. Když má více než jednu zlomenou končetinu. Když má otevřenou hrudní nebo břišní dutinu. Když má zlomenou nebo těžce poraněnou čelist nebo obličejovou část, znemožňující příjem potravy. Když má zvíře střelné poranění. Když zvíře vykazuje silné kulhání a mnohočetná postižení kloubů. První pomoc u poraněného zvířete 1) infuze H1/1, dexametazon inj. (podpora glukoneogeneze), širokospektrální antibiotika, pokud je podezření na myopatii dexametazon ve vyšší dávce + glukóza, sedace (diazepam 1mg/kg každých 6 hodin, silnější kanyla do v. jugularis nebo v. cephalica). 2) rány u čerstvých nekontaminovaných ran měkkých tkání se provede toaleta rány a sutura vstřebatelným materiálem (pozor, samci mají silnou kůži na krku a v oblasti lopatky) + ATB (long acting tetracyklin) 20mg/kg + dexametazon 0,8mg/kg (glukoneogeneze, protizánětlivý, proti šoku), staré rány se nešijí, jen se vyčistí, aby se podpořilo hojení. 3) fraktury dočasná fixace na místě, než se rozhodne, jakou metodou zlomeninu reponovat a stabilizovat (vnější, vnitřní fixace). Poruchy pohybu spárkaté zvěře Veterinární lékař řešící problematiku volně žijící zvěře má často jen minimální informace týkající se anamnézy zvířete, musí tedy zvažovat velké množství příčin, které mohly vést ke vzniku problému. Většina volně žijících zvířat je k veterinárnímu lékaři přivezena ve velmi vážném stavu a často je obtížné určit příčinu. Volně žijící spárkatou zvěř není možné odchytit bez imobilizace. Pokud ano, znamená to, že má zvíře problémy s pohybem. Příčin poruch pohybu může být celá řada. Nejčastěji se jedná o trauma, způsobené např. střetem s automobilem. Zde je třeba posoudit závažnost a rozsah poranění. Na první pohled bývají patrné fraktury distálních částí končetin. Pokud se jedná o fraktury na více než jedné končetině, fraktury čelisti nebo páteře, je z pohledu zvířete humánnější provést eutanazii, protože šance, že se nám podaří zlomeniny stabilizovat a vyhojit, aniž by došlo k selhání 10

13 fixace nebo úhynu zvířete během držení v zajetí v důsledku stresu je minimální. Zejména pokud jde o dospělou zvěř. Větší šance je v tomto směru u mláďat. Pokud došlo k traumatu hlavy, vykazuje zvíře nejrůznější neurologické příznaky, například ataxii. Podobně však může vypadat i zvíře intoxikované řepkou (zde bývá často ataxie, slepota, ztráta plachosti, ulehnutí), zvíře s akutní bachorovou acidózou (ataxie, ztráta plachosti, ulehnutí) nebo zvíře štvané psy (extrémní námaha je příčinou šoku a myopatie, zvíře vykazuje slabost zejména zadních končetin, vypadá jako by bylo ochrnuté) nebo zvíře s encefalitidou (např. vzteklina). Příčinou ulehnutí může být i celková slabost a vyčerpání zvířete v důsledku jiného primárního onemocnění. Při ošetření je tedy vždy třeba provést prvotní protišoková opatření a základní ošetření sedovaného zvířete a následně postupovat na základě výsledků klinického vyšetření a stanovené suspektní diagnózy. Vzhledem k možnosti přenosu zoonóz je vždy nutné ke zvířeti přistupovat jako k potenciálnímu zdroji nákazy. Odchytová myopatie Jedná se o poškození kosterní a srdeční svaloviny po nadměrné fyzické zátěži a stresu. Odchyt a manipulace je pro jelenovité velmi stresující a zejména pokud jsou delší dobu naháněni, tak je riziko rozvoje tohoto stavu velmi vysoké. K rozvoji myopatie může dojít i delší dobu po odchytu a to v extrémních případech i za 3-4 týdny. Příznaky jsou deprese, tortikolis, křeče, paralýza a vysoká horečka. Kromě odchytu se s tímto stavem můžeme setkat i u zvířat, která byla štvána například psem nebo jinými predátory. Takové zvíře je obvykle nalezeno ležící, neschopné vstát, s doširoka otevřenou tlamou, těžce dýchající. Typická je vysoká horečka. Tento stav je často zaměňován za poranění páteře a ochrnutí. U zvířat, která jsou odchytávána, by měla být preventivně provedena aplikace selenu, vitamínu E, kortikosteroidů a sedativ. U zvířat štvaných s rozvinutou myopatií pak ještě infuzní terapie. Aspirační pneumonie Jedná se těžko zvladatelný stav, ke kterému dochází v důsledku vdechnutí potravy, bachorového obsahu atd. K aspiraci dochází buď u zvířat imobilizovaných, kdy hrozí nebezpečí vdechnutí volně vytékajícího bachorového obsahu při nevhodné manipulaci se zvířetem nebo při jeho uložení v nevhodné poloze, nebo u mláďat při umělém odchovu v důsledku nevhodného způsobu krmení. Přežvýkavci by měli v průběhu anestezie být uloženi ideálně v hrudní poloze (pokud to charakter zákroku umožňuje) nebo na pravém boku, aby 11

14 byl umožněn odchod plynů z bachoru, a hlava by měla být mírně podložená, aby se zabránilo samovolnému vytékání obsahu GIT a jeho následnému vdechnutí. U domácích přežvýkavců je před anestezií nutná 48 h hladovka, aby se zmenšila náplň předžaludků. Toto je možné dodržet u zvěře ve farmovém chovu, nikoliv u zvířat v oboře nebo ve volnosti. Zde je tedy potřeba důsledně dodržovat všechna opatření při manipulaci. Obecnou prevencí je dokonalá péče o imobilizované zvíře (fixace jazyka, uvolnění dýchacích cest, případná intubace, uložení zvířete do správné polohy s nataženým krkem a hlavou mírně zvednutou, snaha o co nejkratší trvání zákroku a doby ulehnutí zvířete). U mláďat při umělém odchovu dochází ke vdechnutí mléka buď při násilném krmení, nevhodné poloze při krmení nebo při slabém sacím reflexu mláděte. Mláďata by měla být krmena v přirozené pozici, u srnčat nejlépe vestoje nebo v hrudní poloze. Pokud dojde ke vdechnutí je prognóza závislá na rozsahu postižení plic, nicméně většinou je infaustní. Typicky bývají postiženy kraniální plicní laloky. Terapie a prevence tohoto problému, pokud k aspiraci zjevně došlo, spočívá v aplikaci antibiotik s dlouhodobým účinkem, NSAID k utlumení zánětlivé odpovědi a infuzní terapie. Srnec obecný umělý odchov Odhad věku mláděte. Novorozené srnče má bílé skvrny, prvních 12 h po narození je pupeční pahýl vlhký, spárky jsou měkké, po týdnu zaschlý pupek odpadá, ve věku 2,5-3 měsíce mizí bíle skvrny. Náhradní mléko. V literatuře je doporučována mléčná náhražka Lamlac od firmy Volac Feeds nebo Lamb Milk Replacer od Land O Lakes (u nás nedostupné) a pro 1-2 dny stará mláďata CLOSTRX (náhražka kolostra). Další možností je 1/3 odvaru ovesných vloček + 2/3 plnotučného mléka nebo kozí mléko (autoři mají dobré zkušenosti i s Tatra Classic, naředěná Tatra Classic s teplou převařenou vodou 2:1 + vitamíny a selen), od 2. týdne se nabízí větvičky listnatých stromů a byliny, po každém krmení se vlhkým hadrem otírá anální otvor pro stimulaci vyměšování. První krmení je lépe provést rehydratačním roztokem nebo 5% roztokem glukózy, aby si mládě zvyklo na způsob podávání mléka a nedošlo k jeho vdechnutí. Frekvence krmení: 4-5x denně, láhev pro odchov štěňat, dětská láhev dle velikosti. 12

15 Průběžně je třeba mládě vážit (1x denně). Sledujeme močení a trus (množství, konzistence). Důležitá je hygiena po krmení. Ustájení S výjimkou mláďat srnce není možné tyto druhy v žádném případě držet v kleci nebo v přepravce. Je potřeba vhodný prostor v klidné části zařízení. Nejlepší je speciální dřevěný box o rozměrech 1,8 x 2,4m (pro srnce a daňka) s malým průzorem pro kontrolu zvířete. Pokud zvířeti poskytneme příliš velký prostor, hrozí nebezpečí, že se zde zraní. Pro osvětlení se doporučuje tlumené červené světlo, které by nemělo zvíře vnímat. Na podlaze by měla být vysoká vrstva slámy a sena. Je vhodné zajistit drenáž boxu, aby zvíře neleželo v mokré podestýlce. Krmení Na krmení je vhodná čerstvá luční vegetace a větve s listím na okus (jabloň, dub, hrušeň, maliník). Přidávat se dá vojtěška a vojtěškové pelety a granulované směsi pro spárkatou zvěř. Nevhodné je ovoce (jablka, švestky, hrušky), protože v bachoru kvasí a mohou způsobit zažívací obtíže. Pokud zvíře nepřijímá potravu, je nutná intravenózní aplikace infuze s glukózou a dalšími doplňky (Duphalyte, B-komplex). Vypuštění Zvíře, které bylo odchyceno jako dospělé, vypouštíme v místě, kde bylo nalezeno. U mláďat je zpětné vypuštění po umělém odchovu velmi problematické, zejména u samců, kteří jsou v období říje velmi agresivní vůči člověku, protože jsou na něj zvyklí a nebojí se ho. Vypouštění ochočených zvířat není obecně doporučitelné. Hendikepované šelmy (liška obecná) Základní charakteristika Liška obecná (Vulpes vulpes), šelma z čeledi psovitých, představuje na našem území vrcholového predátora s relativně velkou populační hustotou (s výjimkou minoritních oblastí s výskytem vlka a rysa). 13

16 Díky velké přizpůsobivosti se liška obecná postupně rozšiřuje i do osídlených oblastí včetně větších měst. Hovoříme o tzv. synantropizaci lišek. Zvýšená frekvence výskytu v urbánních oblastech je jednou z příčin, proč se s ní setkáváme v záchranných centrech. Překvapivě ke kolizím s automobily u nich dochází méně často, než je tomu například u spárkaté zvěře. Kdy je třeba zvíře odchytit a ošetřit: - Střet s dopravním prostředkem - Zvíře není schopno utéct nebo se nesnaží utéct - Má nefunkční jednu nebo více končetin - Má zjevná poranění - Jedná se o poraněné mládě nebo mládě v nebezpečné situaci - Trpí svrabem - Mládě, které je zjevně opuštěné - Zvíře zachycené v pletivu či jiných konstrukcích postavených člověkem - Zvíře, které nereaguje nebo je v bezvědomí Kdy nezasahovat: - Zdánlivě opuštěná mláďata (samice někdy mláďata přesunuje na nové místo a může si je na krátkou dobu na půli cesty odložit, aby se vrátila pro další) - Chybí Vám potřebné vybavení - Vy nebo někdo jiný by se vystavoval nebezpečné situaci Zásady bezpečného odchytu a manipulace Při manipulaci s liškou je třeba mít na paměti, že přestože vzhledem připomíná psa, její chování je velmi odlišné. Zatímco pes většinou dává jasně najevo, že kousne, liška se bude bránit kousáním bez jakéhokoliv předchozího varování. Prostředky pro manipulaci s liškou jsou stejné jako ty, které používáme při odchytu a manipulaci s agresivním psem. Je však potřeba mít na paměti, že každá chyba nebo ztráta koncentrace velmi pravděpodobně povede k pokousání osoby, která s liškou manipuluje. K nezbytnému vybavení pro manipulaci s liškou patří nátlaková síť, pevný podběrák s delší rukojetí a polstrovaným okrajem, manipulační tyč s rychle uvolnitelnou smyčkou, silné kožené rukavice, manipulační klec (nejlépe s posuvnou stěnou, která umožňuje fixaci pro aplikaci anestetik nebo léčiv) eventuelně koště s měkkým vlasem k jemnému přitlačení hlavy zvířete k zemi. 14

17 Na rozdíl od psa se bude liška snažit za každou cenu uniknout, takže zvíře, které je schopné stát třeba i jen na třech končetinách, bude velmi obtížné odchytit. Odchyt je tedy třeba dobře předem naplánovat, protože zvíře nám většinou druhou šanci nedá. Pohybu schopné zvíře je nejlépe chytat do více sítí s tím, že se pokryjí všechny únikové cesty. Je třeba mít na paměti, že liška je velmi pohyblivá a 2 m vysoký plot pro ni nepředstavuje výraznou překážku. Následně se provede odchyt pomocí podběráku (nejlépe ještě než se zvíře dá do pohybu), který se přitlačí pevně k zemi, aby zvíře nemohlo vyběhnout ven. Přes síť podběráku se poté prostrčí smyčka manipulační tyče, která se navlékne zvířeti kolem krku a ideálně jedné přední končetiny a zatáhne se. K jemné fixaci pro účely navlečení smyčky je možno použít koště. Fixovaná liška je buď uchopena za kůži na krku a u kořene ocasu (nikdy ne za ocas nebo jen za kůži na krku) a se smyčkou i sítí umístěna do přepravky. Další možností je zvíře do přepravky jemně natlačit. Po přivření dvířek se uvolní smyčka, která je následně i se sítí vytažena škvírou ven tak, aby zvíře neuteklo. Přepravka nebo manipulační klec musí být připravená a otevřená před započetím samotného odchytu tak, aby do ní mohlo být zvíře bezprostředně po odchycení přemístěno. V průběhu celého odchytu i v rámci následné manipulace a ustájení je třeba pokud možno minimalizovat vše, čím by mohlo být zvíře stresováno (hluk a hlasité mluvení, prudké pohyby, pachy např. domácích zvířat atd.). Hlavní důvody pro ošetření, nejčastější problémy Traumata Jedna ze situací, do které se lišky mohou dostat, je uvíznutí v pletivu, drátě, oku atd. Většinou se zvíře zachytí za některou z končetin. Ačkoliv se může zdát, že řešení této situace je jednoduché a spočívá v přerušení smyčky pomocí kleští, není tomu tak. Vzhledem k tomu, že zvíře je často takto uvězněno delší dobu, hrozí reálné riziko zaškrcení cévního zásobení a hypoxického poškození postižené části těla. V případě uvolnění drátu a vypuštění zvířete může nastat jednak situace, kdy zvíře uhyne v důsledku tzv. reperfúzního poškození. K tomu dochází působením toxických látek, které vznikající v hypoxické tkáni a po obnovení krevního zásobení se dostávají do krevního oběhu. Dále se po několika dnech může rozvinout nekróza zaškrcené koncové části končetiny. V důsledku rozvoje bakteriální infekce odumřelé tkáně dochází k celkové sepsi, která vede následně k úhynu. Je proto vhodné zvíře odchytit a transportovat i s částí pletiva nebo drátu bez jeho uvolnění a po uvolnění ze smyčky ho na 15

18 několik dní umístit do bezpečné ubikace a sledovat, jak se poškození vyvíjí. Vzniklé problémy lze řešit pouze, dokud je zvíře pod kontrolou. Přestože jsou autoúrazy u lišek méně časté, dochází k nim, a pokud nedojde k usmrcení zvířete, pak nejčastějšími následky bývají fraktury dlouhých kostí, pánve a páteře. Dále samozřejmě dochází často k poškození měkkých tkání a vnitřních orgánů s různě rozsáhlým krvácením a poškozením jejich funkce a z toho plynoucích následků. Fraktury - nejčastěji k nim dochází v důsledku střetu s dopravními prostředky, kdy jsou časté fraktury dlouhých kostí končetin a pánve. Fraktury u lišky se řeší podobně jako fraktury u psa s tím, že je upřednostňována vnitřní fixace zlomenin (ploténky, cerkláže, hřeby), protože liška je velmi destruktivní a veškerou vnější fixaci jako jsou bandáže nebo kasty zlikviduje stejně tak jako ochranný límec. Zlomeniny pánve se řeší klidem na omezeném prostoru v přepravce nebo v kleci. V případě deformace pánve a zúžení pánevní dutiny je vhodné samice vykastrovat, aby se předešlo problémům při porodu. Někdy se setkáme se starými poraněními, která jsou infikovaná, a končetinu není možné zachránit. V případě, že se jedná o pánevní končetinu, je možné provést amputaci a zvíře může takto fungovat. Pokud se ovšem jedná o hrudní končetinu, není amputace doporučitelná, protože liška používá hrudní končetiny k hrabání a není schopná plnohodnotně fungovat s jednou hrudní končetinou. V takovémto případě je doporučeno provést eutanazii. Světlé sliznice, žloutenka Sliznice dutiny ústní je z hlediska diagnostiky velmi významná a měla by tedy být bezprostředně zkontrolována. Pokud zjistíme výrazně světlé až porcelánově bílé sliznice, může to být příznak šoku nebo velké ztráty krve např. z důvodu rozsáhlého vnitřního krvácení. V takovém případě zahájíme protišokovou terapii (kortikosteroidy + pomalá! infúzní terapie) a pátráme po možném vnitřním krvácení. Suché nebo lepkavé sliznice jsou známkou dehydratace. Krváceniny na sliznicích mohou být příznakem virové infekce, bakteriální sepse nebo otravy antikoagulačními rodenticidy. Žluté sliznice bývají u lišek nejčastěji příznakem dřívějšího rozsáhlého vnitřního krvácení. Dalšími možnými příčinami jsou infekční hepatitida nebo leptospiróza (pozor! zoonóza). Problémy se zuby Na rozdíl od psů se u lišek jen výjimečně setkáme se zubním kamenem. Velmi často se ale setkáváme se zlomenými zuby, zejména špičáky. Pokud v důsledku zlomení zubu dojde 16

19 k otevření dřeňové dutiny, dochází k jejímu infikování bakteriemi a následkem toho může dojít k odumření zubu nebo dokonce k proniknutí infekce do kosti, ve které je zub uložen. Výsledkem může být život ohrožující celková infekce. Liščí zuby jsou poměrně křehké a k jejich zlomení dochází, když se zvíře snaží osvobodit např. z pletiva, při odchytu, kdy se snaží bránit kousáním do všeho, co je v dosahu, nebo v zajetí při snaze dostat se např. z kovové klece nebo z kotce. Vypuštění zvířete se zlomeným zubem je neetické a u každého zvířete, které je vypouštěno do volné přírody, by měly být zuby zkontrolovány a eventuelně zlomené zuby náležitě ošetřeny. Terapie spočívá v endodontickém ošetření. Odstranění obsahu dřeňové dutiny zubu a aplikace výplně má smysl pouze u čerstvých fraktur. Extrakce infikovaného zubu a aplikace depotních ATB je další možností. V případě extrakce většího počtu zubů je nutno zvážit šance zvířete na přežití ve volné přírodě. Korunky, můstky a podobné kosmetické úpravy jsou pro volně žijící zvíře zcela nevhodné. Zákožkový svrab Jedná se o velmi časté onemocnění, které je při rozsáhlejším postižení rozlišitelné už při pohledu z dálky. Původcem onemocnění je roztoč zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei). Zákožka žije v kůži, kde si vytváří chodbičky, živí se tkáňovým mokem a rovněž se zde poměrně rychle množí. Způsobuje dráždění kůže a velmi intenzivní svědění. Zvíře se zuřivě škrábe, na kůži se tvoří krusty a boláky, dochází ke ztrátě srsti. Typicky začíná onemocnění u kořene ocasu a na zadních končetinách a odtud se postupně šíří přes záď a hřbet až na hlavu. Na rozdíl od domácích zvířat, kde je onemocnění většinou rozpoznáno v počáteční fázi, u volně žijících zvířat se naopak nejčastěji setkáváme s pokročilým stádiem. V této fázi je zvíře často v podstatě pokryto krustami, osrstění je minimální a díky intenzivnímu dráždění a svědění kůže může ve výsledku dojít až k 50% ztrátě tělesné hmotnosti. Krusty mohou pokrývat i hlavu a víčka, která bývají slepená a zvíře nevidí. Takovýto jedinec je pak natolik zesláblý a apatický, že je možné ho odchytit. Terapie svrabu je následující. Odchycené zvíře s pokročilým svrabem je většinou silně dehydratované a zesláblé. V první fázi je tedy třeba se zaměřit na celkový stav a v prvních dnech provádíme pouze infuzní terapii (fyziologický roztok s přídavkem glukózy eventuelně Duphalyte) k zajištění hydratace, objemu krve a funkce orgánů, zejména ledvin. Dále je vhodné nasadit širokospektrální ATB (amoxycilin) a kortikosteroidy (Prednison), které zmírní svědění a současně po nasazení antiparazitární léčby sníží riziko negativní reakce na odumřelé 17

20 roztoče v kůži. Po stabilizaci stavu je možné zahájit antiparazitární terapii, ke které se používá buď ivermectin (200 µg/kg s.c., 3 aplikace s odstupem 14 dní s ohledem na vývojový cyklus roztoče; lék nepůsobí na vajíčka) nebo doramectin (300 µg/kg s.c., 3 aplikace s odstupem 14 dní), které ale nejsou registrované pro masožravce a hrozí riziko závažné reakce nebo spot on pro psy s účinnou látkou selamectin (Advocate, Stronghold, odpovídající hmotnostní kategorie, aplikace na kůži mezi lopatky), který je výrazně finančně náročnější a je třeba mít na paměti, že je nutná dobrá fixace zvířete, aby se zamezilo poranění těch, kdo se zvířetem manipulují. Zákožkový svrab je přenosný nejen na jiná domácí zvířata, ale i na člověka (jde o zoonózu). Je tedy třeba dodržovat zásady bezpečné manipulace se zvířetem, používat rukavice a zástěru. Rovněž se mohou u člověka vyskytnout celkové alergické reakce na zákožky, a to i po vdechnutí částí jejich těl. Při manipulaci se zvířetem suspektně postiženým zákožkovým svrabem je tedy vhodné používat i roušku. Vnitřní paraziti U volně žijících zvířat je zcela běžné, že jsou infikována určitým množstvím vnitřních parazitů. Pokud je jedinec oslaben nějakým jiným problémem, může dojít k přemnožení některých vnitřních parazitů a v takovém případě je na místě provést ošetření. Častěji se s masivní infekcí setkáváme také u mláďat, zejména u oslabených jedinců. U nich bývají časté infekce kokcidiemi, giardiemi a škrkavkami. Dalším důvodem přemnožení endoparazitů může být dlouhodobý stres z držení v zajetí. Je třeba mít na paměti, že liška může být zdrojem některých endoparazitů se zoonotickým potenciálem (tasemnice Echinococcus granulosus, Taenia serialis, T. pisiformis). Terapie: praziquantel (tablety pro psy 5,68 mg/kg), ivermectin a další avermektiny - při současné terapii sarkoptového svrabu účinek i na část vnitřních parazitů, toltrazuril kokcidie, metronidazol giardie. U mláďat s podezřením na masivní infekci škrkavkami je vhodné použít preparát pro štěňata, který škrkavky nezabíjí, ale pouze paralyzuje, protože jinak hrozí fatální otrava toxiny, které jsou uvolněny z usmrcených škrkavek a následně vstřebány ve střevě. Ustájení Lišky se chovají velmi destruktivně a budou se intenzivně snažit dostat z ubikace pomocí zubů a předních končetin. Nejvhodnější jsou tedy pevné přepravky. Zcela nevhodné jsou 18

21 dřevěné bedny, protože si o ně zvíře může způsobit rozsáhlá poraněné hrudních končetin a rovněž je nevhodné drátěné pletivo, o které si zvíře často zlomí zuby. V přítomnosti člověka se většinou chovají klidně, leží v zadní části přepravky, což může vyvolat falešný dojem, že se nebudou snažit dostat ven. O útěk se většinou pokouší až v noci, když je v okolí klid. Do přepravky není nutné dávat žádné deky, úplně stačí noviny. Misky na krmivo a vodu by měly být nerezové a odolné proti převrácení, jinak hrozí, že bude zvíře neustále ležet v mokrých novinách. Pro dlouhodobé ustájení a pro zvířata v rekonvalescenci jsou vhodné venkovní výběhy s vybetonovanými základy (lišky jsou schopné se podhrabat) zcela uzavřené pletivem i v horní části (lišky šplhají) a opatřené úkrytem. Krmení Přirozenou potravou lišek jsou drobná celá zvířata. V zajetí je možno ji nahradit králíky, kuřaty, laboratorními myšmi a potkany. Je možné zkrmovat i čerstvě autem sražená očištěná drobnější zvířata kromě ježků. Pokud není obdobná potrava k dispozici, lze krátkodobě zkrmovat i kvalitní psí nebo kočičí komerčně dostupnou stravu. Pro umělý odchov mláďat je možno použít mléko pro štěňata. Zásady úspěšného vypuštění Dospělé lišky jsou výrazně teritoriální zvířata. Vypuštění by tedy mělo proběhnout na bezpečném místě mimo větší silnice v blízkosti bodu, kde bylo zvíře nalezeno. Mladá, bezkontaktně odchovaná zvířata mohou být vypuštěna pomocí postupného navykání na prostředí ve větší voliéře s následným vypuštěním po několika týdnech spojeným s předkládáním potravy a vody i po vypuštění pro případ, že by to zvíře potřebovalo (tzv. soft release). V žádném případě by neměly být zpět vypouštěny lišky, které nebudou schopné samy přežít, tj. slepé, s výraznými defekty na chrupu a rovněž zvířata ochočená. Hendikepované šelmy (lasicovití) Základní charakteristika Jezevec lesní (Meles meles) jedná se o naši největší lasicovitou šelmu s hmotností kg. Tento druh, typický svým zavalitým tělem, žije v členitých norách, které si hrabe. Jedná se o všežravce. Potravní spektrum je široké, od bobulí a kořínků až po drobné obratlovce. 19

22 Vydra říční (Lutra lutra) lavicovitá šelma vázaná svým životem na vodní prostředí. Hmotnost se pohybuje od 3 do 10 kg. Srst je zbarvena hnědě se světlejší spodinou. Živí se především rybami a dalšími vodními živočichy. Kuna skalní (Martes foina) štíhlá šelma hnědé barvy s bílou náprsenkou, jejíž hmotnost se pohybuje až do 2,3 kg. V současné době běžný obyvatel i větších měst. Živí se drobnými obratlovci, především hlodavci, ale i ovocem. Kuna lesní (Martes martes) je o něco menší než kuna skalní (hmotnost do 1,6 kg), má žlutou náprsenku, větší ušní boltce a osrstěná chodidla. Živí se obratlovci (drobnými savci, ptáky, obojživelníky) i bezobratlými, ptačími vejci a bobulemi. Tchoř tmavý (Mustela putorius) menší druh s hmotností kolem 1 kg. Žije v otevřené krajině, na polích a lukách nebo na okraji lesa. Jako úkrytu využívá hromady kamení, větví, stará hospodářská stavení nebo si vyhrabe noru. Živí se drobnými obratlovci a bezobratlými. Lasice kolčava (Mustela nivalis) nejmenší lavicovitá šelma žijící na našem území. Její hmotnost se pohybuje od 30 do 160 g. Srst je rezavohnědá s bílou náprsenkou a od lasice hranostaje se liší absencí černé špičky ocásku. Živí se především drobnými hlodavci. Zásady bezpečného odchytu a manipulace Všechny lasicovité šelmy jsou schopné se velmi efektivně bránit kousáním. Pro manipulaci s menšími druhy, jako je lasice kolčava, stačí silné kožené rukavice, které zvíře neprokousne. Při manipulaci s většími druhy (vydra říční, jezevec lesní) je vždy třeba mít patřičné vybavení. Manipulační smyčka pro odchyt psů je základ, dále je možné použít měkký smeták k jemné fixaci zvířete k podkladu. Rovněž transportní bedna nebo přepravka musí být dostatečně pevná. Ideální je klec s posuvnou stěnou, která umožňuje aplikaci injekce bez nutnosti otevírat přepravku. Některé lasicovité šelmy jsou schopny ve stresu vypustit silně zapáchající tekutinu podobně jako skunk, je tedy rozumné pod přepravní bednu v autě umístit např. polyetylenový pytel. Jezevci bývají často obětí srážky s automobilem, kdy zůstávají na první pohled bezvládně ležet. Přesto je třeba dbát na osobní bezpečnost, protože i zdánlivě nehybné zvíře může překvapivě rychle způsobit závažná kousná poranění. Nejprve je vhodné pomocí např. smetáku zkusit reakce zvířete, a pokud nereaguje, tak s pomocí jeho měkké části zvíře zafixovat k zemi. Poté může být zvíře úchopem za kůži za hlavou a na hřbetě přemístěno do 20

23 přepravní bedny. Vzhledem k malému množství volné kůže může být toto obtížné. Pokud zvíře vykazuje i minimální reakce nebo máte pochybnosti o tom, že jste schopni zvíře bezpečně fixovat, je bezpečnější použít smyčku namísto úchopu za volnou kůži. Vydry mají naopak velké množství volné kůže na krku. To jim umožňuje otočit se po ruce, která je drží, je tedy vhodné je za kůži na krku fixovat oběma rukama. Někdy začne zvíře reagovat a bránit se během přenášení do přepravky. Lépe než se snažit zvíře přechytit je ho pustit a k chycení použít fixační smyčku (kolem krku a přes jednu hrudní končetinu). V žádném případě nepřenášejte zvíře za ocas. Pro manipulaci s kunou skalní a lesní, tchořem tmavým nebo dalšími obdobně velkými druhy použijte také fixační smyčku, ale mějte na paměti, že se jedná o mnohem menší zvířata než je jezevec nebo vydra a tomu přizpůsobte sílu dotažení smyčky. Je takřka nemožné u těchto druhů zavázat tlamu pomocí obvazu tak, jak se to dělá např. u psů nebo u lišky. Při následné manipulaci je tedy třeba neustále dávat pozor, aby nás zvíře nekouslo. Hlavní důvody pro ošetření, nejčastější problémy Fraktury zubů U jezevce, vydry i ostatních lasicovitých se často setkáváme s frakturami zubů, zejména špičáků, otevřeným dřeňovým kanálkem a infekcí v dřeňové dutině a související kostní tkáni (viz liška). U všech těchto druhů by před vypuštěním měl být chrup zkontrolován. Neměla by být vypouštěna zvířata, kterým chybí všechny čtyři špičáky. U vydry (vzhledem ke kořisti, kterou se živí) je problémem i zbroušení/opotřebení špičáků. Srážení autem Kolize s dopravním prostředkem je jednou z významných příčin úhynu lasicovitých šelem. U menších druhů většinou takovýto střet končí smrtí. U větších druhů, jako je jezevec nebo vydra, se můžeme setkat se sraženými zvířaty v bezvědomí. Jak už bylo zmíněno v části věnované odchytu a manipulaci, vždy je třeba počítat s tím, že se může zvíře začít i přes zdánlivě špatný stav bránit a je tedy vždy třeba věnovat pozornost fixaci a vlastní bezpečnosti. Nejčastějším následkem srážky s autem jsou zlomeniny dlouhých kostí končetin, pánve a páteře. Při řešení platí to, co bylo uvedeno pro lišku. U jezevců se často zlomeniny velmi špatně hojí. Amputace u nich není doporučitelná, protože přední končetiny potřebují k hrabání 21

24 a bez zadní končetiny nejsou schopni efektivně couvat v podzemních tunelech. Ostatní lasicovité šelmy mohou s jednou amputovanou končetinou fungovat v zajetí, ale rozhodně ne ve volné přírodě. Dále často dochází k poškození vnitřních orgánů, zejména jater a sleziny. Tato poranění většinou provází masivní krvácení a rychlý nástup šoku. K řešení je nutný velmi rychlý zásah s chirurgickou intervencí a současným řešením šoku, takže při rozsáhlých poraněních je šance na záchranu velmi malá. Kousná poranění jezevců U jezevců se setkáváme se specifickými kousnými ránami na zadní části těla. Jedná se o starší nebo oslabené jedince, kteří byli ostatními členy kolonie vyhnáni. Poranění je třeba vyčistit a k řešení infekce v ranách je nutno aplikovat širokospektrální antibiotika (Amoxiclav, Marbofloxacin). Takováto zvířata by neměla být vypouštěna v místě, kde byla nalezena, protože se situace bude vysoce pravděpodobně opakovat. Smyčky, pletivo atd. Stejně tak jako liška i lasicovití mohou uvíznout v pletivu, smyčce nebo jiném vláknitém materiálu. Postup řešení tohoto problému je stejný jako u lišky. Pro manipulaci je vhodné zvíře sedovat, aby si nezpůsobilo při únikové reakci další poranění a v neposlední řadě, abychom předešli našemu poranění. Ustájení Pokud je třeba zvíře nějakou dobu držet v zajetí, je nutné ho umístit do pevné kovové klece, ideálně rozdělené do více oddílů, aby bylo možné ji čistit bez nutnosti odchytu zvířete. Jezevec by měl být držen v nerezové kleci, pro vydru je vhodnější zděný kotec, aby se předešlo poškození zubů. Pro lasičku je vhodné do klece umístit malou plastovou nádobu s uzavíratelnými dvířky. To umožní bezpečné přemísťování, protože jinak je vzhledem k rychlosti velmi obtížné ji v kleci odchytit. Hned jak je to možné by tato zvířata měla být přemístěna do venkovní ubikace, aby se znovu adaptovala na venkovní podmínky. Všechna tato zvířata jsou schopna šplhat, takže výběh by měl být zajištěný i z horní části. Rovněž jsou schopna hrabat, takže stěny by měly být zapuštěny alespoň 0,75 m do hloubky. Pro vydru a norka by ve výběhu měla být k dispozici nádrž k plavání. Jezevci je třeba umožnit v části výběhu hrabání. 22

25 Krmení Všechny lasicovité šelmy jsou masožravci a měly by být krmeny celými zvířaty, jako jsou jednodenní kuřata, myši nebo potkani. Vydry se krmí celými rybami, nejlépe lososovitými (pstruh, siven). V případě zkrmování tzv. bílé ryby (drobné kaprovité ryby plotice, karas, cejn) je třeba z důvodu obsahu thiaminázy v syrovém mase těchto druhů přidávat B-komplex. Velmi zesláblá zvířata mohou být krmena instantní rekonvalescenční dietou pro psy a kočky, pokud je to třeba pomocí stříkačky. Zásady úspěšného vypuštění Vzhledem k teritorialitě těchto zvířat je třeba je provést vypuštění místě, kde byla odchycena. Vypuštění je třeba provést v době, kdy je ten který druh aktivní, tj. v noci u jezevce nebo kuny nebo během dne v případě vydry. Norek americký není součástí naší fauny a neměl by být tedy zpátky vypouštěn stejně tak jako fretka. V případě jezevce, který byl vyhnán ostatními jedinci svého druhu, je třeba mu najít nové bezpečné teritorium bez stávající jezevčí populace. V případě uměle odchovaných jezevců je vhodné umístit je do oploceného prostoru s umělou norou a 1-2 týdny po vypuštění je ještě krmit. Hendikepovaní ježci Základní charakteristika V České republice se můžeme setkat se dvěma druhy ježků, s ježkem západním (Erinaceus europaeus) a ježkem východním (Erinaceus concolor). Ježek západní má tmavý pás od čenichu k očím, tzv. brýle, ostny jednotně zbarvené, uhlazené dozadu a na prsou má hnědavou srst. Naopak ježek východní má tmavou obličejovou část, náprsenku bílou a ostny nestejnoměrně zbarvené. Oba druhy žijí v těsné blízkosti člověka a patří k druhům, které potřebují pomoc poměrně často. Na těle ježka je více než 5000 bodlin, které slouží jako ochrana před predátory a rovněž mohou tlumit náraz při pádu zvířete. Na nebezpečí ježek reaguje svinutím do klubíčka, což mu umožňují dva svaly, musculus orbicularis a m. panniculus carnosus. Tato strategie se mu často stává osudnou při střetu s dopravními prostředky. Jedná se o noční zvířata, která se orientují pomocí čichu a sluchu. Zrak je pro ně v podstatě nevýznamný a jsou schopni fungovat i bez něj. Jako reakci na různé pachy a chutě 23

26 si někdy pomocí jazyka nanáší sliny na povrch těla. Je to poměrně specifické, nicméně zcela normální chování. Věk lze u mláďat odhadnout, u starších je to obtížné. Kdy potřebuje ježek pomoc? 1. Je zjevně poraněný, je venku během dne, má nízkou hmotnost před zimou (méně než g v polovině listopadu), chytil se do sítě, pletiva atd. (v takovém případě je nutná sedace a sledování po dobu několika dní, protože se může rozvinout tlaková nekróza viz liška obecná), spadl do výkopu, roury (pokud není možné zvíře vyprostit jinak, lze jej chytit za několik bodlin pomocí kleští nebo peanu a vytáhnout bez větších následků). 2. Ježci nikdy nespí ani nehibernují na volném prostranství, spící ježek na trávníku je s největší pravděpodobností zraněný nebo vyčerpaný a potřebuje pomoc. 3. Denní aktivita je abnormální, téměř vždy je to známka nemoci, poranění. Normální je to pouze při vyrušení nebo u kojící samice. 4. Pokud možno neodnášet pryč samici přecházející silnici. Má pravděpodobně někde poblíž mláďata a je vhodné jí pouze pomoct na druhou stranu. Zásady bezpečného odchytu a manipulace s ježkem K odchytu ježka nejsou potřeba žádné specifické pomůcky. Vzhledem k tomu, že reaguje pasivní obranou, tedy stočením do klubíčka, není nutný podběrák ani manipulační smyčka. Nicméně při manipulaci se často prudce nafukuje a je tedy rozhodně vhodné mít rukavice. Ostré špičky bodlin mohou způsobit drobné ranky, které se mohou nepříjemně zanítit. Ježek rovněž může být zdrojem některých onemocnění přenosných na člověka, jako jsou dermatofytózy nebo salmonelóza. Někteří jedinci se mohou bránit i kousáním. Pro transport postačí krabice vystlaná listím, papírem nebo novinami. Ježci někdy vydávají frkavé varovné zvuky, které mohou být zaměněny za projev dýchacích obtíží, mláďata zase vydávají vysoké pískavé zvuky, které bývají zaměňovány za projev bolesti. Hlavní důvody pro ošetření, nejčastější problémy Vyšetření a posouzení Vzhledem k tomu, že většina zvířat na manipulaci reaguje stočením do klubíčka, může být vyšetření ježka poměrně obtížně proveditelné. Některá zvířata se nechají opatrně podebrat ze 24