1(issue) Universitas Bohemiae Meridionalis Budvicensis Facultas Pedagogica. Studia Kinanthropologica Studia Kinanthropologica

Transkript

1 Universitas Bohemiae Meridionalis Budvicensis Facultas Pedagogica Studia Kinanthropologica Studia Kinanthropologica 1(issue) Volume 13. České Budějovice Czech republic 2012 ISSN

2

3 Studia Kinanthropologica 2012, XIII, 1 Studia Kinanthropologica Studia Kinanthropologica, vědecký časopis pro kinantropologii. Vydává Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vychází dvakrát za rok. Rada pro výzkum, vývoj a inovace zařadila v roce 2010 Studia Kinanthropologica mezi recenzované časopisy, které uvedla v oborech Národního referenčního rámce excelence (NRRE). Časopis Studia Kinanthropologica je indexován v databázi Medvik Bibliographia medica Čechoslovaca (BMČ), Národní lékařské knihovny Praha. Adresa redakce: KTVS PF JU Jeronýmova 10, České Budějovice, , tel , fax , internet: tělesné výchovy a sportu, studiakin@pf.jcu.cz Studia Kinanthropologica is scientific journal for kinathropology. The journal is published in two issues per year. In 2010 the Government Council for Research and Development classified journal Studia Kinanthropologica as a Reviewed Journal. Studia Kinanthropologica journal is indexed in the database Medvik Bibliographia Medica Čechoslovaca (BMČ) of National Medical library Prag, Czech Republic. The address of editor s ofice: KTVS PF JU Jeronýmova 10, České Budějovice, , tel , fax , Internet: tělesné výchovy a sportu, studiakin@pf.jcu.cz

4 OBSAH Výzkumné studie J. BALÁŠ, M. PANÁČKOVÁ, V. BUNC Vliv úrovně lezecké výkonnosti na energetickou náročnost lezení lehkých a středně obtížných cest... 7 D. BENEŠOVÁ Aktivační úroveň v průběhu testu bimanuální koordinace D. HRUŠOVÁ, B. KOMEŠTÍK Vliv modifikovaného programu pilatek na držení těla L. KOVÁŘOVÁ, K. KOVÁŘ, J. HORČIC Vytvoření standardů pro hodnocení výkonu na anaerobním prahu u triatlonistů v juniorské kategorii J. TEPLAN, T. MALÝ, F. ZAHÁLKA, P. HRÁSKÝ, A. KAPLAN, L. MALÁ Úroveň aerobní kapacity rozdílně úspěšných fotbalových týmů kategorie U Sdělení J. ŠTUMBAUER 60 let katedry tělesné výchovy a sportu Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích POKYNY PRO AUTORY PŘÍSPĚVKŮ

5 CONTENS Research Studies J. BALÁŠ, M. PANÁČKOVÁ, V. BUNC Effect of climbing ability on energy expenditure of easy and moderately difficult routes... 7 D. BENEŠOVÁ The arousal level during the test bimanual coordination D. HRUŠOVÁ, B. KOMEŠTÍK Influence of a modified pilates programme on posture L. KOVÁŘOVÁ, K. KOVÁŘ, J. HORČIC Development of standards for assessment of performance at anaerobic treshold in triathlon junior athletes J. TEPLAN, T. MALÝ, F. ZAHÁLKA, P. HRÁSKÝ, A. KAPLAN, L. MALÁ Level of an aerobic capacity of soccer U17 category teams with different succes Reports J. ŠTUMBAUER 60 years of department of sport and physical education Faculty of Education University of South Bohemia AUTHOR INSTRUCTION

6 VÝZKUMNÉ STUDIE RESEARCH STUDIES 5

7 6

8 Studia Kinanthropologica, XIII, 2012, (1), 7-11 The Scientific Journal for Kinanthropology VLIV ÚROVNĚ LEZECKÉ VÝKONNOSTI NA ENERGETICKOU NÁROČNOST LEZENÍ LEHKÝCH A STŘEDNĚ OBTÍŽNÝCH CEST EFFECT OF CLIMBING ABILITY ON ENERGY EXPENDITURE OF EASY AND MODERATELY DIFFICULT ROUTES J. Baláš, M. Panáčková, V. Bunc Univerzita Karlova v Praze, Fakulta tělesné výchovy a sportu ABSTRACT The aim of the study was to assess differences in the energy expenditure of easy and moderately difficult routes in climbers with different climbing abilities. Eleven sport climbers were divided according to their climbing ability to beginners, recreational and experienced climbers. The oxygen consumption during climbing on a vertical wall differed significantly among beginners 27.1 ± 0.9 ml kg -1 min -1, recreational 25.0 ± 2.3 ml kg - 1 min -1 and experienced climbers 22.5 ± 1.4 ml kg -1 min -1. Significant differences in oxygen consumption were also found during the climbing in a slightly overhanging route (110 ): beginners 38.6 ± 4.2 ml kg -1 min -1 ; recreational 33.4 ± 2.8 ml kg -1 min -1 and experienced climbers 29.7 ± 4.23 ml kg -1 min -1. Similar results of the oxygen consumption were obtained during the climbing with a given speed 25 movements min -1. It was showed that climbing ability is an important factor of the energy expenditure. The sport climbing may represent the activity with a considerable impact on the body aerobic capacity either in beginners or in experienced climbers. Keywords: sport climbing; energy expenditure; aerobic fitness SOUHRN Cílem této práce bylo ověřit rozdíly energetické náročnosti lezení u lezců s různou lezeckou výkonností na lehkých a středně obtížných cestách. Jedenáct lezců bylo rozděleno podle aktuální lezecké výkonnosti do třech skupin: začátečníci, rekreační lezci a výkonnostní lezci. Při lezení kolmé stěny ve vlastním tempu se spotřeba kyslíku významně lišila mezi začátečníky 27,1 ± 0,9 ml kg -1 min -1, rekreačními 25,0 ± 2,3 ml kg -1 min -1 a výkonnostními lezci 22,5 ± 1,4 ml kg -1 min -1. Stejně tomu tak bylo při lezení mírně převislé stěny (110 ): začátečníci 38,6 ± 4,2 ml kg -1 min -1 ; rekreační 33,4 ± 2,8 ml kg -1 min -1 a výkonnostní lezci 29,7 ± 4,23 ml kg - 1 min -1. Podobné hodnoty spotřeby kyslíku nacházíme při lezení v kolmé stěně při dané rychlosti 25 kroků min -1. Ukazuje se, že úroveň lezecké výkonnosti je důležitým faktorem energetické náročnosti. Lezení může představovat pro pokročilé i začátečníky aktivitu s výrazným dopadem na aerobní schopnosti organizmu. Klíčová slova: sportovní lezení; energetická náročnost; aerobní zdatnost Úvod Sportovní lezení se za posledních 20 let proměnilo z disciplíny úzkého okruhu nadšenců na aktivitu pro širokou veřejnost. Dokládán je strmý nárůst organizovaných členů v národních svazích (FFME, 2011; Gardner, 2010), počet umělých lezeckých stěn a osob, které si vyzkoušeli tuto aktivitu (NSGA, 2008). Vzrůstá obrat výrobců lezeckého vybavení a hovoří se o lezeckém turismu jako důležitém faktoru lokálního rozvoje (Hannich, 2008). Lezení představuje aktivitu, která je pravidelně pěstována částí populace a může tak působit na zdravotní i psychosociální stránku jedinců. Je dobře dokumentován vztah mezi pravidelným lezením a svalovou vytrvalostí horních končetin a flexorů prstů (Baláš, Strejcová, Malý, Malá, & Martin, 2009; Grant et al., 2001; Grant, Hynes, Whittaker, & Aitchison, 1996). Působení na aerobní zdatnost lze vyvozovat na základě níže uvedených studií. Watts (2004) řadí sportovní lezení mezi aktivity se střední energetickou náročností. Průměrná spotřeba kyslíku se pohybuje kolem ml kg -1 min -1 a maximální spotřeba ml.kg - ¹.min - ¹ (Billat, Palleja, Charlaix, Rizzardo, & Janel, 1995; Geus, O'Driscoll, & Meeusen, 2006; C. M. Mermier, 7

9 Robergs, McMinn, & Heyward, 1997; Sheel, 2004; Watts, Daggett, Gallagher, & Wilkins, 2000). Jako hlavní determinant energetické náročnosti je označována rychlost lezení a obtížnost lezecké cesty. Zmiňované studie byly ovšem realizovány s lezci vysoké lezecké výkonnosti. Pouze studie Bertuzziho a kol. (2007) porovnávala energetickou náročnost lezení u rekreačních a výkonnostních lezců. Autoři shledali významné rozdíly spotřeby kyslíku mezi oběma výkonnostními skupinami při lezení kolmé stěny a upozorňují tak na významný vliv lezecké techniky a ekonomie pohybu na fyziologickou odezvu organismu. V této studii ovšem nebyla kontrolována rychlost lezení a je možné, že rozdíly byly způsobené různou rychlostí pohybu lezců. Jelikož většina lezců se profiluje především v rekreačním pojetí lezení, je žádoucí se zabývat právě populací rekreačních a začínajících lezců. Není známo, jaký efekt bude hrát úroveň lezecké výkonnosti na energetickou náročnost lezení při konstantní rychlosti pohybu. Rovněž není dokumentováno, jakých hodnot spotřeby kyslíku mohou začínající lezci dosáhnout při lezení. Cílem této práce bylo ověřit rozdíly energetické náročnosti lezení u lezců s různou lezeckou výkonností na lehkých a středně obtížných cestách. Metodika práce Soubor Do studie se dobrovolně zapojilo 11 lezců - mužů ve věku let. Lezci byli rozděleni podle aktuální lezecké výkonnosti do třech skupin: začátečníci (n = 3), rekreační lezci (n = 4) a výkonnostní lezci (n = 4). Lezeckou výkonnost uvedli účastníci dle aktuálního výkonu na cestách v UIAA (Union Internationale des Associations d Alpinisme) stupnici, která má v současnosti 12 stupňů a mezistupně + a -, kde + značí vyšší obtížnost. Začátečníci se pohybovali v rozpětí 4/5+ UIAA, rekreační lezci 6+/7+ UIAA a výkonnostní lezci 8+/9 UIAA. Základní charakteristika souboru je uvedena v tabulce 1. Všichni zúčastnění byli seznámeni s cílem studie a souhlasili s anonymním vyhodnocením výsledků. Postup měření Účastníci podstoupili nejdříve základní měření tělesné výšky a tělesné hmotnosti. Následně proběhlo individuální rozcvičení a seznámení s lezeckou cestou. Cesta byla postavena na polohovatelné lezecké stěně, měla 16 kroků, začínala a končila ve stejném chytu. Tvořila tak lezecký okruh. Ta samá cesta byla lezena ve dvou sklonech 90 (kolmý profil) a 110 (převislý profil) a byla ohodnocena stupněm 4 UIAA v kolmém profilu a stupněm 6+ UIAA v převislém profilu. Po rozcvičení zahájili účastnici lezení ve vlastním tempu na kolmém profilu. Během lezení ve vlastním tempu bylo umožněno lezcům odpočívat na chytech a měnit rychlost lezení. Po přelezení 5 lezeckých kol (80 kroků) následoval odpočinek 5 minut. Poté lezci museli podřídit tempo lezení metronomu (25 kroků min -1 ). Tempo bylo určeno na základě diskuze a zkoušek s výkonnostními lezci jako optimální pro lezecký postup na známé cestě. Po přelezení 5 kol v určeném tempu následoval opět 5 minutový odpočinek a celý postup se opakoval na převislém profilu. V průběhu celého měření byla snímána srdeční frekvence (Polar SX 800, Finsko) a respirační parametry (MetaLyzer, Cortex, Německo). Analyzátor byl nastaven na průměrování záznamů po 10 sekundách. K vyhodnocení byly použity ustálené hodnoty, obyčejně ze 4. až 5. kola lezení. V případě růstu byla použita střední hodnota z nejvyšších tří záznamů. Kalibrace ventilace, tlaku a plynů proběhla dle doporučení výrobce. Vyhodnocení výsledků Antropometrické charakteristiky i testové výsledky byly vyhodnoceny základní deskriptivní statistikou (průměr, směrodatná odchylka) pro výkonnostní skupiny. Rozdíly mezi skupinami byly posuzovány jednoduchou analýzou rozptylu pro všechny sledované proměnné. Za významné byly považovány rozdíly na hladině p < 0,05. K hodnocení věcné významnosti jsme použili koeficient parciálního η 2, který udává procento vysvětleného rozptylu závisle proměnné. Koeficient 0,4 (tj. 40 % vysvětleného rozptylu) a vyšší jsme 8

10 pokládali za významný. Vzhledem k malému počtu lezců nelze výsledky zobecňovat na širší populaci a naměřené hodnoty je nutné interpretovat s o- bezřetností. Výsledky V tabulce 2 jsou uvedeny průměrné hodnoty respiračních parametrů, srdeční frekvence a rychlosti lezení ve vlastním tempu u začátečníků, rekreačních a výkonnostních lezců ve dvou sklonech stěny. Z tabulky jsou patrné významné rozdíly absolutní i relativní spotřeby kyslíku mezi výkonnostními úrovněmi lezců pro sklony 90 i 110. Sklon 110 již představoval maximální zatížení pro začátečníky, kteří nebyli schopni absolvovat celou zátěž. Údaje v tabulce představují jejich maximální hodnoty. Menší rychlost lezení (nevýznamně) můžeme konstatovat ve sklonu 90 u začátečníků, rychlost lezení u dalších skupin se pohybuje kolem hodnoty 25 kroků.min -1, což odpovídá tempu pro metronom. Pro sklon 110 jsme shledali pokles rychlosti u rekreačních a výkonnostních lezců, naopak vyšší rychlost u začátečníků. To je vysvětlováno maximálním úsilím začátečníků při lezení tohoto sklonu a snahou co nejrychleji ukončit výkon. Je nutné 9

11 upozornit, že se jedná o průměrnou rychlost. Individuální tempo lezců bylo velmi heterogenní. V tabulce 3 jsou uvedeny průměrné hodnoty respiračních parametrů, srdeční frekvence a rychlosti lezení podle metronomu u začátečníků, rekreačních a výkonnostních lezců ve dvou sklonech stěny. Opět můžeme shledat významné rozdíly absolutní i relativní spotřeby kyslíku mezi výkonnostními úrovněmi lezců pro sklony 90 i 110. Začátečníci nebyli schopni podle metronomu ve sklonu 110 lézt po dostatečně dlouhou dobu, jejich výsledky proto neuvádíme. Oproti lezení ve vlastním tempu můžeme konstatovat zvýšení respiračních hodnot pro všechny skupiny. Nejvyšší zvýšení jsme zaznamenali pro začátečníky ve sklonu 90. Diskuze Studie se zúčastnili lezci s aktuální výkonnosti mezi stupněm 4 až 9 UIAA, což je řadí výkonnostně mezi nejpočetnější populaci lezců. Současná světová špička se pohybuje v obtížnostech 10+/12- UIAA. Lezci byli dle sebehodnocení rozděleni do třech skupin: začátečníci, rekreační a výkonnostní lezci. Sebehodnocení lezecké výkonnosti nebylo dále ověřováno, neboť je označováno za validní nástroj evaluace (C. M. Mermier, Janot, Parker, & Swan, 2000; Wall, Starek, Fleck, & Byrnes, 2004). Vzhledem k časově a materiálně náročným procedurám tvořil sledovaný soubor jen 11 lezců. Výsledky proto nemohou být zobecňovány na širší populaci a je třeba je interpretovat s opatrností. V této studii jsme shledali významný rozdíl energetické náročnosti lezení mezi začátečníky, rekreačními a výkonnostními lezci jak při lezení ve vlastním tempu, tak při tempu řízeném metronomem. Shodujeme se s prací Bertuziho a kol. (2007), která upozornila na důležitost ekonomiky pohybu při lezení. Bertuzi a kol. (2007) shledali u rekreačních lezců na cestě v obtížnosti 6+ UIAA průměrnou spotřebu kyslíku 30,3 ± 7,7 ml kg -1 min - 1, u elitních lezců 23,0 ± 5,2 ml kg -1 min -1 a na cestě v obtížnosti 7+ UIAA měli elitní lezci spotřebu kyslíku 30,1 ± 6,9 ml kg -1 min -1. Rekreační lezci tuto obtížnost nelezli. Jelikož technicky správně provedený pohyb je i ekonomický (Sparrow & Newell, 1998), můžeme předpokládat lepší lezeckou techniku u lezců s nižší energetickou odezvou v dané obtížnosti. Spiroergometrie tak může být využita k hodnocení kvalitativní stránky lezeckého pohybu. Z výsledků Bertuziho a kol. (2007) i z našich výsledků lze usuzovat, že průměrná spotřeba kyslíku při lezení kolmých cest o obtížnosti 4-5 stupňů UIAA pod individuálním maximem u mužů se pohybuje cca. 23 ml kg -1 min -1, 3 stupně UIAA -1 pod individuálním maximem cca. 25 ml kg -1 min a 1-2 stupně UIAA pod individuálním maximem ml kg -1 min -1. S větším sklonem se ve větší míře zapojují svaly flexorů prstů a pletence ramenního (Noé, Quaine, & Martin, 2001) a zvyšuje se tak obtížnost výstupu. V literatuře jsou uvedeny ovšem rozporuplné informace, zda sklon ovlivňuje energetickou náročnost lezení (C. M. Mermier, et al., 1997; Watts & Drobish, 1998). Mermierová a kol. (1997) sledovali fyziologickou odpověď lezení v různých sklonech (90º, 106º, 151º). Cesty byly vylézány a slézány s horním jištěním výkonnostními lezci (n=14). Výsledky ukázaly, že lezení v převislém profilu (7+ UIAA; 24,9 ± 4,9 ml kg -1 min -1 kyslíku) je energeticky náročnější, než lezení v kolmé (4 UIAA; 20,7 ± 8,1 ml kg -1 min -1 kyslíku) nebo mírně převislé stěně (6 UIAA; 21,9 ± 5,3 ml kg -1 min -1 kyslíku). Nižší relativní hodnoty spotřeby kyslíku oproti naší studii můžeme vysvětlovat zařazením žen do výzkumu a odlišným výzkumným protokolem. Jelikož ženy mají průměrně vyšší zastoupení tělesného tuku, relativní hodnoty spotřeby kyslíku musí být nižší. Dále bylo lezcům umožněno slézat, což je energeticky méně náročné. Na druhou stranu výzkumy Wattse a Drobishe (1998) na lezeckém ergometru nepotvrdily vliv sklonu stěny na energetickou spotřebu. Lezecký ergometr byl naklápěn v pěti úhlech od 80 do lezců mělo za úkol lézt ve vlastním tempu po dobu 4 minut na všech sklonech stěny s odpočinkem 6 minut. Průměrná vylezená vzdálenost na nejmenším sklonu byla 27,4 ± 6,6 m a na nejpříkřejším sklonu 8,2 ± 4,0 m. Obtížnost se zvedala od stupně 5- UIAA v nejmenším sklonu do 7+ UIAA v největším sklonu. S větším sklonem se progresivně zvyšovala SF, avšak spotřeba kyslíku zůstávala relativně na stejné úrovni kolem 30 ml kg -1 min -1. Energetická náročnost se tedy pohybovala v úzkém rozmezí mezi 10,4 11,2 kcal min -1. Přepočteme-li však energetickou náročnost na 1 vylezený metr, můžeme konstatovat, že při sklonu 80 a 86 stupňů oscilovala v rozmezí 1,5 až 2,0 kcal m -1 a při sklonu 102 stupňů už 5,0 kcal m -1. Rychlost lezení se tak ukazuje jako hlavní determinant energetické náročnosti. Nutno ovšem podotknout, že rozdíl jednotlivých sklonů oproti studii Mermierové a kol. (1997) byl malý. V našem případě, kdy byla kontrolována rychlost lezení, jsme potvrdili vliv sklonu na energetickou náročnost lezení. V jiné studii Watts a kol. (2000) sledovali 15 lezců na cestě o 27 krocích obtížnosti 8+ UIAA. Jejich průměrná spotřeba kyslíku se pohybovala kolem 24,7 ± 4,3 ml kg -1 min -1 a nejvyšší dosažená spotřeba kyslíku kolem 31,9 ± 5,3 ml kg -1 min -1. Autoři přicházejí s myšlenkou, že by tato hodnota spotřeby kyslíku mohla představovat specifické plató, které se objevuje asi po s lezení. S tímto tvrzením je v rozporu jak naše studie, tak i studie jiných autorů (Geus, et al., 2006), kteří konstatovali maximální hodnoty spotřeby kyslíku ml kg -1 min -1. Možné vysvětlení je, že lezci ve Wattsově studii měli vysokou lezeckou 10

12 výkonnost (9/11 UIAA) a jejich cesta tedy byla 1-3 stupně UIAA pod individuálním maximem. Cesta tedy nepředstavovala maximální zátěž a lezci se dostali pouze na setrvalý stav jako při jakékoli submaximální zátěži. Na druhou stranu lezci ze studie Geuse a kol. (2006) s hodnotami spotřeby kyslíku přes 40 ml kg -1 min -1 lezli téměř na hranici svých možností. Začátečníci z naší studie, pro které sklon 110 představoval maximální zátěž, se dostali ke spotřebě kyslíku 38,6 ± 4,2 ml kg -1 min -1. Závěr V naší práci jsme shledali významné rozdíly energetické náročnosti lezení mezi začátečníky, rekreačními a výkonnostními lezci na lehkých i středně obtížných cestách. Ukazuje se, že úroveň lezecké výkonnosti je důležitým faktorem energetické náročnosti. Dokládáme, že lze na základě spiroergometrie posuzovat kvalitativní stránku lezeckého pohybu jako je technika lezení a ekonomika pohybu. Lezení lehkých i středně obtížných cest může představovat pro pokročilé i začátečníky aktivitu s výrazným dopadem na aerobní schopnosti organizmu. Studie byla podpořena výzkumným záměrem MSM a specifickým výzkumem SVV Literatura Baláš, J., Strejcová, B., Malý, T., Malá, L., & Martin, A. J. (2009). Changes in upper body strength and body composition after 8 weeks indoor climbing in youth. Isokinetics & Exercise Science, 17(3), Billat, V., Palleja, P., Charlaix, T., Rizzardo, P., & Janel, N. (1995). Energy specificity of rock climbing and aerobic capacity in competitive sport rock climbers. Journal of Sports Medicine and Physical Fitness, 35, de Moraes Bertuzzi, R. m. C. s., Franchini, E., Kokubun, E., & Kiss, M. A. P. D. M. (2007). Energy system contributions in indoor rock climbing. European Journal of Applied Physiology, 101(3), FFME. (2011). La Fédération Française de la Montagne et de l'escalade. Retrieved 06/07, 2011, from Gardner, T. (2010). The popularity of climbing in the UK is increasing (02/04). Retrieved from Geus, B. d., O'Driscoll, S. V., & Meeusen, R. (2006). Influence of climbing style on physiological responses during indoor rock climbing on routes with the same difficulty. European Journal of Applied Physiology, 98, Grant, S., Hasler, T., Davies, C., Aitchison, T. C., Wilson, J., & Whittaker, A. (2001). A comparison of the anthropometric, strength, endurance and flexibility characteristics of female elite and recreational climbers and non-climbers. Journal of Sports Sciences, 19(7), Grant, S., Hynes, V., Whittaker, A., & Aitchison, T. (1996). Anthropometric, strength, endurance and flexibility characteristics of elite and recreational climbers. Journal of Sports Sciences, 14(4), Hannich, F. (2008). Destinationsmarken im Special Interest Tourismus - Dargestellt am Beispiel des Klettertourismus Wiesbaden: Gabler. Mermier, C. M., Janot, J. M., Parker, D. L., & Swan, J. G. (2000). Physiological and anthropometric determinants of sport climbing performance. British Journal of Sports Medicine, 34, Mermier, C. M., Robergs, R. A., McMinn, S. M., & Heyward, V. H. (1997). Energy expenditure and physiological responses during indoor rock climbing. British Journal of Sports Medicine, 31, Noé, F., Quaine, F., & Martin, L. (2001). Influence of steep gradient supporting walls in rock climbing: biomechanical analysis. Gait and Posture, 13, NSGA. (2008). Sport participation in Retrieved 3/3, 2010, from files/public/individualsportcopy_ pdf Sheel, A. W. (2004). Physiology of sport rock climbing. British Journal of Sports Medicine, 38, Sparrow, W. A., & Newell, K. M. (1998). Metabolic energy expenditure and the regulation of movement economy. Psychonomic Bulletin & Review, 5(2), Wall, C. B., Starek, J. E., Fleck, S. J., & Byrnes, W. C. (2004). Prediction of indoor climbing performance in women rock climbers. Journal of Strength and Conditioning Research, 18(1), Watts, P. B. (2004). Physiology of difficult rock climbing. European Journal of Applied Physiology, 91, Watts, P. B., Daggett, M., Gallagher, B., & Wilkins, B. (2000). Metabolic Response During Sport Rock Climbing and the Effects of Active Versus Passive Recovery. International Journal of Sports Medicine, 21, Watts, P. B., & Drobish, K. M. (1998). Physiological responses to simulated rock climbing at different angles. Medicine and Science in Sports and Exercise, 30, Mgr. Jiří Baláš, Ph.D. FTVS UK Praha José Martího Praha 6 balas@ftvs.cuni.cz 11

13 Studia Kinanthropologica, XIII, 2012, (1), The Scientific Journal for Kinanthropology AKTIVAČNÍ ÚROVEŇ v PRŮBĚHU TESTU BIMANUÁLNÍ KOORDINACE THE AROUSAL LEVEL DURING THE TEST BIMANUAL COORDINATION D. Benešová Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, katedra tělesné a sportovní výchovy ABSTRACT The aim of this research was establish if there has been the difference between the arousal level of subject and his performance in the test bimanual coordination. The arousal level was objectify by the measurement of electrodermal activity. The bimanual moving task represent the test support drawing. The performance in this test is characterized by time, in which the proband executed the bimanual task and by improvement between the first and last retest. By force of the method box plot was created these groups of proband: the group most successful proband, the group least successful proband, the group with the effective training (with the maximal improvement) and the group with the least effective training (with the minimal improvement). It was found for successful performance of sensomotor task this is severe most for the rate of performance than of the accuracy, is optimal high arousal level of subject. Among the groups with the effective (Z1) and less effective internship (Z2) a difference especially in the intellectual test assumptions. Keywords: electrodermal activity; support drawing; bimanual coordination SOUHRN Cílem tohoto výzkumu je zjistit, zda existuje rozdíl v aktivační úrovni subjektu a jeho výkonem v testu bimanuální koordinace. Aktivační úroveň byla objektivizována měřením elektrodermální aktivity. Bimanuální pohybový úkol reprezentoval test supportní kreslení. Výkon v testu je charakterizován časem, za který proband vykoná úkol a zlepšením mezi prvním a posledním retestem. Metodou box plot jsme získali tyto skupiny probandů skupinu nejúspěšnějších a skupinu nejméně úspěšných, skupinu s efektivním zácvikem (s největším zlepšením) a s nejméně efektivním zácvikem (s nejmenším zlepšením). Bylo zjištěno, že pro úspěšné provedení senzomotorického úkolu náročného více na rychlost provedení, nežli na přesnost je optimální vyšší úroveň aktivace subjektu. Mezi skupinami s efektivním (Z1) a méně efektivním zácvikem (Z2) byl zjištěn rozdíl především v testu intelektových předpokladů. Klíčová slova: elektrodermální aktivita; supportní kreslení; bimanuální koordinace Úvod Fyziologické změny provázející pohybový výkon sportovce jsou v současné době dobře známy a stejně dobře je popsána jejich diagnostika. Domníváme se, že pohybový výkon je, kromě fyzické připravenosti sportovce, závislý na určitých psychologických charakteristikách, jejichž diagnostika je velmi obtížná. Psychické procesy mají velmi individuální charakter a jsou dynamicky proměnlivé v čase. Touto statí bychom chtěli upozornit na některá fakta, která se týkají aktuální připravenosti nervové soustavy jedince k efektivní pohybové odpovědi, jednak z hlediska úspěšnosti při provádění pohybového úkolu a jednak z hlediska průběhu senzomotorického učení. V článku je popsáno výzkumné šetření zabývající se zjišťováním rozdílů aktivační úrovně úspěšných a neúspěšných probandů v průběhu vykonávání senzomotorického úkolu v kontextu s úspěšností v jeho provádění jednotlivých retestů testu bimanuální koordinace a s průběhem motorického učení. Senzomotorický úkol představuje test supportní kreslení. Tento test je zkouškou objektivizující úroveň bimanuální koordinace zaměřenou především na rychlost provedení a prostorovou orientaci. Z hlediska přesnosti se tento test jevil jako nenáročný. Pohybovou koordinaci chápe MECHLING a EFFENBERG (2006) jako spolupůsobení CNS a 12

14 kosterního svalstva v průběhu pohybu. Rozlišuje koordinaci intramuskulární (nervosvalová) a intermuskulární (koordinace jednotlivých svalů a svalových skupin). Koordinační schopnosti můžeme pojmout jako komplexní předpoklady k výkonu umožňující učení a realizaci pohybových dovedností a jejich projevy. BERNSTEIN (1990) definuje pohybovou koordinaci jako proces vytřídění nadbytečných pohybů z celkového motorického projevu a nalezení optimálního časově efektivního algoritmu pro vysoký stupeň kontroly pohybu. Za bimanuální považujeme takové činnosti, které vyžadují součinnost obou rukou. Jedná se o úkony každodenní činosti týkající se sebeobsluhy (zavazování tkaniček, používání příboru apod.) nebo zcela specializované činnosti hraní na hudební nástroj (klavír, klarinet, flétna apod.) a sportovní činnosti (volejbalové, tenisové podání, moderní i sportovní gymnastika apod.). Bimanuální pohyby mohou být buď symetrické či asymetrické. Fyziologické studie týkající se bimanuální koordinace jsou zaměřované především na dvě kortikální oblasti: 1) Suplementární motorická korová oblast, kde vznikají podněty k pohybu a zapojuje se při učení se komplexním pohybům (HALSBAND et. al., 1993, LANG et.al., 1988, 1990). Rovněž se účastní iniciace a programování jednotlivých segmentů komplexních pohybů (BRINGMAN a PORTER, 1979, LUPPINO et. al., 1991, CHEN et.al., 1995), kontroly držení těla (WIES- ENDANGER et.al., 1987, VIALLET et.al., 1992) a bimanuálních pohybů (WIESENDANGER et.al., 1994, 1996, UHL et.al., 1996, TANJI et.al., 1988, DONCHIN, et.al., 1998, 2001). 2) Primární motorická korová oblast, kde vznikají podněty vedoucí k pohybům opačné poloviny těla (GEORGOPOULOS et. al., 1995, SCHWARTZ et.al., 1988), svalovou aktivitu (SCOTT et.al., 1997), rychlost a akceleraci pohybu (FU et.al., 1995) a rovněž se zapojuje v pohybech bimanuálních (DONCHIN et.al., 1998, 2001, KERMANDI et.al., 2000). Zapojení podkorových struktur v bimanuální koordinaci je rovněž velmi důležité, protože suplementární motorická korová oblast je propojena právě s celou řadou těchto struktur (JONES et. al., 1977, KUYPERS a LAWRENCE, 1967, PORTER, 1990, LUPPINO et.al., 1994). Aktivační úroveň, někdy také aktivita nervové soustavy, je soubor prakticky všech dějů probíhajících v organismu. Je dána úrovní aktivace mozku. Považujeme ji za jednu z charakteristik aktuálního psychického stavu (KRÁLÍČEK, 2002). Jednou z možností, jak aktivaci objektivizovat je měření elektrických jevů na pokožce (elektrodermální aktivita, EDA). V případě tohoto výzkumu bylo využito měření kožní vodivosti (mikrosiemens). Kožní vodivost se interindividuálně velmi liší v závislosti na subjektivní aktivitě autonomní nervové soustavy, speciálně jejího sympatického nervového systému (KRÁ- LÍČEK, 2002; KULIŠŤÁK, 2003). Je možno pozorovat dva základní bioelektrické jevy na pokožce. Za prvé se jedná o dlouhodobější úroveň kožní vodivosti, která může setrvávat po několik hodin až dnů. Za druhé se jedná o tzv. elektrodermální reakci, která velmi citlivě zaznamená výchylku aktivace nervové soustavy. Po odeznění podnětu, který reakci způsobil, se EDA navrací zpět na původní úroveň (BOUSCEIN, 1992). dobrý VÝKON slabý nízká střední vysoká AKTIVAČNÍ ÚROVEŇ Obrázek 1. Závislost pohybového výkonu a aktivační úrovně podle Yerkers-Dodsonova zákona. Levá křivka (fialová): výkony vyžadující vysokou úroveň nervosvalové koordinace; střední křivka (modrá): výkony vyžadující střední úroveň nervosvalové koordinace, pravá křivka (zelená): výkony vyžadující především vysokou úroveň explozivně silových schopností, nízkou úroveň nervosvalové koordinace. Figure 1. The relation the moving task and arousal level by Yerekers-Dodson law. The left curve (violet): the performance expectant the high level of nervous-muscles coordination, the middle curve (blue): the performance expectant the middle level of nervous-muscles coordination, the right curve (green): the performance expectant the poor level of nervous-muscles coordination and the high level of explosively. Výchozí hypotézou tohoto výzkumu byl Yerkers-Dodsonův zákon (YERKERS a DODSON, 1908). Ze znění tohoto zákona vyplývá, mimo jiné, že čím více je pohybový úkol náročný na koordinaci, tím je optimální úroveň aktivace subjektu nižší (viz obr. 1). Vzhledem k vyšším nárokům senzomotorického úkolu na rychlost provedení než na jeho přesnost, předpokládáme, že vhodnější bude vyšší aktivační úroveň nervové soustavy. 13

15 Předpokládali jsme, že rychleji zvládne předepsaný pohybový úkol takový proband, který přizpůsobuje aktivační úroveň aktuálním požadavkům senzomotorického úkolu. Vzhledem k nárokům testu supportní kreslení jsme očekávali, že optimální aktivační úroveň subjektu, bude spíše vyšší. Cíl Cílem šetření je posoudit, zda existují rozdíly aktivační úrovně nervové soustavy úspěšných a neúspěšných jedinců. Dále jsme se zaměřili na velikost zlepšení mezi prvním a třetím pokusem testu supportní kreslení, rovněž s ohledem na průměrnou hodnotou elektrodermální aktivity v průběhu provádění pohybového úkolu. Metodika Pro posouzení úrovně bimanuální koordinace byl zvolen test nazvaný supportní kreslení (SK). Popis testu: Testovaná osoba (TO) ovládá za pomoci dvou kliček hrot záznamového zařízení. Jednou rukou je veden pohyb záznamového zařízení na vodorovné ose, druhou rukou ovládá TO kličkou pohyb záznamového zařízení na svislé ose. Hlavními kritérii jsou a) přesnost provedení (hrot záznamového zařízení nesmí vyjet z mezikruží, b) čas v sekundách, za který proband vykreslí celých 360 o mezikruží. Test se opakuje třikrát bezprostředně za sebou (SK1, SK2, SK3) ve shodných podmínkách. Pokud v průběhu pokusu hrot záznamového zařízení opustí vyznačené mezikruží, je pokus považován za nesplněný (viz obr. 2). Obrázek 2. Příklad správné (červená křivka) a chybné (modrá křivka) trajektorie v testu supportní kreslení. Figure 2. The example of correct (red curve) and false (blue curve) trajectory in test support drawing. V předvýzkumu byl tento test standardizován. Vnitřní konzistence testu byla posuzována half-split metodou (půlení testu). Byla zjištěna vysoká závislost mezi oběma polovinami testu (R=0,89, p<0,01). Metodou měření času dvěma examinátory byla posouzena objektivita testu (R o =0,92, p<0,01) (BENEŠOVÁ, 2011). Elektrodermální aktivita (EDA) byla zaznamenána časovou řadou dat, které reprezentuje kožní vodivost mezi dvěma elektrodami umístěnými na distálních článcích ukazováku a prsteníku nedominantní ruky. EDA byla měřena za pomoci multifunkčního přístroje firmy ADInstrument PowerLab 8/30, doplněný zesilovačem ML116 GSR Amp. Průběh EDA byl sledován po celou dobu testování. Hodnoty EDA jsou relativní, individuálně odlišné. Měřicí přístroj byl pro každý subjekt kalibrován zvlášť. Tyto hodnoty jsou uvedeny v jednotkách elektrické vodivosti, mikrosiemensech. Měření probíhalo v laboratorních podmínkách. Domníváme se, že výsledky testu i hodnoty relativních hodnot EDA, může ovlivnit neuropsychická labilita. Z tohoto důvodu byla do šetření zařazena položka neuroticismu, jejíž hodnota byla zjištěna pomocí dvojdimenzionálního Eysenckova dotazníku (EOD) (EYSENCK, 1959). Pomocí Říčanova testu intelektového potenciálu (T. I. P.) jsme se snažili postihnout mentální možnosti probanda (ŘÍČAN, 1971). Výzkumný soubor (N=142) tvořili studenti ZČU v Plzni ve věku let. Soubor čítal 84 žen a 58 mužů. Výsledky tohoto testu byly vyhodnoceny bez přihlédnutí na pohlaví, neboť se jednalo o takový test bimanuální koordinace, v němž kondiční předpoklady nehrají žádnou roli. Rovněž v projevech elektrodermální aktivity nejsou známy rozdílné výsledky u mužů a u žen. Z výzkumného souboru byly, podle kritéria úspěšnosti v testu supportního kreslení, vytříděny testované osoby, které vykázaly nejlepší nebo nejhorší výsledky (metoda box-plot). Třídění bylo provedeno součtem pořadí probandů ve třech retestech testu supportního kreslení. Tímto způsobem byly vytvořeny tyto skupiny: U1 (N=20): skupina nejúspěšnějších probandů (jejich výkony byly výborné jak na počátku testování, tak na jeho konci), U2 (N=20): skupina nejméně úspěšných probandů (jejich výkony byly slabé v prvém, druhém i třetím retestu). Výpočtem podílu časů prvního a třetího retestu, bylo posuzováno zlepšení probandů. Tak byly získány skupiny Z1 (N=20): skupina s největším zlepšením mezi prvním a třetím retestem nebo také skupina s efektivním zácvikem a Z2 (N=20): skupina probandů, kteří se téměř nezlepšili nebo se zhoršili; skupina s méně efektivním zácvikem. 14

16 Statistická významnost rozdílů mezi skupinami byla hodnocena párovým t-testem pro dva nezávislé výběry (t) za pomoci statistického software STATISCICA 6,0. Věcná významnost byla posouzena ukazatelem effect size (ES). Podle THOMASE, NELSONA a SILVERMANA (2003), je-li ES<0,2, je ES malý, pohybuje-li se hodnota ES okolo 0,5, hovoříme o mírném ES a je-li ES>0,8, je effect size velký. V našem případě hodnota ES představuje věcnou významnost velikosti meziskupinového rozdílu. Výsledky Skupina nejúspěšnějších probandů (U1) v testu supportní kreslení očekávaně vykazovala signifikantně lepší výsledky v položce dosaženého času všech tří retestů proti skupině nejméně úspěšných (U2) (viz obrázek 3). Nás však více zajímaly rozdíly mezi skupinami v průměrech elektrodermální vodivosti naměřené během opakování testu. Vyšší průměry EDA během řešení pohybového úkolu vykázali nejúspěšnější probandi (U1) proti nejméně úspěšným (U2), a to v prvním retestu o 4,45 µs, ve druhém retestu o 4,89 µs a ve třetím retestu o 4,78 µs. Rozdíly hodnot proměnné průměr elektrodermální aktivity v průběhu testu supportní kreslení u skupin U1a U2 jsou signifikantní (viz tab. 1). Doplňkově byla zjišťována úroveň probandů 15

17 v dimenzi neuroticismu (podle dotazníku EOD) a v intelektových předpokladech (podle dotazníku T. I. P.). Skupina úspěšných probandů (U1) vykazovala statisticky i věcně významně vyšší neuropsychickou stabilitu (t=2,81, p<0,01, ES=0,90). Rozdíly dosažené v testu intelektových předpokladů mezi skupinami byly statisticky středně významné. Při porovnání meziskupinových rozdílů u skupin s efektivním zácvikem (probandi, kteří se nejvíce zlepšili Z1) a s méně efektivním zácvikem (zlepšili se málo nebo vůbec - Z2) byl zaznamenán statisticky významný rozdíl v hrubém skóru testu intelektových předpokladů (T. I. P.) (t=2,77, p<0,01, ES=0,88). Pokud se týče výkonů dosažených v testu, významný rozdíl se projevil pouze u prvého retestu skupina Z1 dosáhla v průměru horšího výkonu než skupina Z2. Skupina s e- fektivním zácvikem (Z1) se pokus od pokusu zlepšuje, zatímco probandi náležející do skupiny s méně efektivním zácvikem (Z2) stagnují nebo se zhoršili. Hodnoty průměru EDA zaznamenala skupina Z1 nižší. Diskuse Aktivační úroveň nejúspěšnějších probandů (U1) prudce vystoupá před prvním pokusem testu z klidového stavu a v průběhu jednotlivých pokusů kontinuálně mírně stoupá v rámci celého testování. Skupina nejméně úspěšných probandů (U2) zaznamenává podobný průběh křivky, avšak její strmost, mezi klidovým stavem a prvním pokusem, je menší. Skupina nejúspěšnějších (U1) vykazuje v průměru vyšší aktivační úroveň v průběhu testování. Skupina nejméně úspěšných probandů (U2) vykazuje úroveň aktivace výrazně pod průměrem celého souboru, stejně jako výkony v retestech testu supportního kreslení. Test supportní kreslení je poměrně jednoduchou úlohou, s relativně nízkými nároky na neuromuskulární koordinací a proto jedinci s nejlepšími výkony (skupina U1) vykazovali v průměru vyšší aktivaci nervové soustavy. Nejméně úspěšní probandi (U2) shodně vykazovali příliš nízkou úroveň aktivace nervové soustavy. Pravděpodobně nebyli na výkon koncentrováni a nezáleželo jim příliš na tom, jakého výsledku dosáhnou. Také dynamika aktivace (průměrná velikost změny) v průběhu provádění jednotlivých pokusů se měnila jen nepatrně. Skupina probandů, kteří se nejméně zlepšili (Z2), zaznamenala absolutně nejvyšší úroveň aktivace v průběhu prvního retestu. Jejich výkon v tomto pokusu byl nadprůměrný. Následoval výrazný pokles aktivace, zatímco jejich výkon se 16

18 příliš neměnil. Domníváme se, že tento jev nastal, protože se přestali o předložený úkol zajímat. Probandi, kteří se nejvíce v testu zlepšili (Z1), zahájili v prvním testu s aktivací odpovídající průměru celého souboru, ve druhém pokusu byl zaznamenán pokles a ve třetím pokusu opět mírný nárůst. Dynamika aktivace (průměrná velikost změny) během provádění prvého a druhého pokusu byla konstantní, ve třetím retestu mírně poklesla. Velikost rozdílů zjištěné v testu intelektových předpokladů (T. I. P.) mezi skupinami U1 a U2 a skupinami Z1 a Z2 byla statisticky signifikantní. Domníváme se, že z tohoto faktu vyplývá, že test supportní kreslení mohou ovlivňovat intelektové předpoklady probada. Pokud se týče druhé doplňkové proměnné, neuropsychická stabilita, ukazuje se její význam v úspěšnosti splnění senzomotorického úkolu. Výzkumný soubor byl vybrán na základě dostupnosti a dobrovolnosti, je pravděpodobné, že testování se nezúčastnily osoby s tendencí vyhýbat se neúspěchu a s tendencí vyhýbat se konfrontaci s ostatními. Vzhledem k této skutečnosti, mohou být některé položky poněkud zkresleny. Probandi byli všichni shodně informováni o tom, že test je zaměřen jak na přesnost, tak na rychlost. Jedinci, kteří preferovali rychlost provedení jednotlivých pokusů, dosahovali lepších výsledků. Domníváme se, že lepších výsledků dosahovali soutěživí jedinci (U1) s tendencí riskovat. Největšího zlepšení dosahovali probandi (Z1), kteří v prvém pokusu pochopili podstatu senzomotorického úkolu a postupně zlepšovali svůj výkon až na úroveň průměru celého souboru. Ke zhoršení mezi prvním a třetím retestem v testu supportní kreslení došlo pouze u 7 probandů z celého výzkumného souboru. Závěr Cílem výzkumu bylo porovnat skupiny nejúspěšnějších a nejméně úspěšných probandů (U1 a U2) a probandů s nejvíce a nejméně efektivním zácvikem (Z1 a Z2) z hlediska aktivační úrovně nervové soustavy projevující se elektrodermální aktivitou subjektu. Závěrem můžeme konstatovat, že v úloze zaměřené na bimanuální koordinaci v námi testovaném souboru platí, že aktivační úroveň subjektu sehrává důležitou roli v úspěšnosti provedení zadaného úkolu. Pro pohybový úkol více náročný na rychlost provedení než na jeho přesnost, je optimální spíše vyšší aktivační úroveň subjektu. Kromě vlivu aktivační úrovně může intervenovat do kvality provedení pohybového úkolu nesporně celá řada dalších proměnných, např. neuropsychická stabilita nebo inteligenční předpoklady testovaných osob. V tomto typu šetření hodláme pokračovat, především zamýšlíme sledovat změny 17

19 v aktivační úrovni s nárůstem obtížnosti koordinačního úkolu. Literatura Benešová, D. (2011). Dynamika změn aktivační úrovně jako komponenta motorické docility. Disertační práce. Praha: Karlova univerzita, Fakulta tělesné výchovy a sportu. Bernstein, N. (1995). Physiology of movement. Moscow: Nauka press. Bouscein, W.(1992). Electrodermal activity. New York: Plenum. Brinkman C. and Porter R. (1979): Supplementary motor area in the monkey: activity of neurons during performance of a learned motor task. Journal of Neurophysiology, 42, Donchin O., Gribova A., Steinberg O., Bergman H., Cardoso de Oliveira S., Vaadia E. (2001). Local field potentials related to bimanual movements in the primary and supplementary motor cortices. Experimental Brain Research, 140, Donchin O., Gribova A., Steinberg O., Bergman H., Vaadia E. (1998). Primary motor cortex is involved in bimanual coordination. Nature, 395, Eysenck, H. J. (1959). Manual for the Maudsley Personality Inventory. London: University of London Press. Fu Q. G., Flament D., Coltz J. D., and Ebner T. J. (1995). Temporal encoding of movement kinematics in the discharge of primate primary motor and premotor neurons. Joufnal of Neurophysiology, 73(2), Georgopoulos, A. P. (1995). Current issues in directional motor control. Trends in Neuroscience, 18, Halsband U., Ito N., Tanji J., and Freund H. J. (1993). The role of premotor cortex and the supplementary motor area in the temporal control of movement in man. Brain, 116, Chen C., Thaler D., Nixon P. D., Stern C. E., Passingham E. (1995). The function of the medial premotor cortex. Brain Research Bulletin, 102, Jones E. G., Coulter J. D., Burton H., and Porter R. (1977). Cells of origin and terminal distribution of corticostriatal fibers arising in the sensory-motor cortex of monkeys. The Journal of Comparative Neurology, 173, Kermadi I., Liu Y., Rouiller E. M. (2000). Do bimanual motor actions involve the dorsal premotor (PMd), cingulated (CMA) and posterior parietal (PC) cortices? Comparison with primary and supplementary motor cortical areas. Somatosensory and Motor Research, 17, Králíček, P. (2002). Úvod do speciální neurofyziologie. Praha, Karolinum. Kulišťák, P. (2003). Neuropsychologie. Praha, Portál. Kuypers H. G. and Lawrence D. G. (1967). Cortical projections to the red nucleus and the brain stem in the Rhesus monkey. Brain Research Bulletin, 4, Lang W., Lang M., Podreka I., Steiner M., Uhl F., Suess E., Muller C., and Deecke L. (1988). DCpotential shifts and regional cerebral blood flow reveal frontal cortex involvement in human visuomotor learning. Experimental Brain Research, 71, Lang W., Obrig H., Lindinger G., Cheyne D., and Deecke L. (1990). Supplementary motor area activation while tapping bimanually different rhythms in musicians. Experimental Brain Research, 79, Luppino G., Matelli M., Camarda R. M., Gallese V., and Rizzolatti G. (1991). Multiple representations of body movements in mesial area 6 and the adjacent cingulate cortex: an intracortical microstimulation study in the macaque monkey. The Journal of Comparative Neurology, 311, Luppino G., Matelli M., Camarda R., and Rizzolatti G. (1994). Corticospinal projections from mesial frontal and cingulate areas in the monkey. NeuroReport, 5, Mechling, H. (2003). Zu Gegenstand und Geschichte der Bewegungswissenschaft. In: H. Mechling & J. Munzert (Eds.). Handbuch Bewegungswissenschaft Bewegungslehre. Schorn-dorf, Hofmann. Mechling, H. & Effenberg, A. O. (2006). Motorische Entwicklung. In: M. Tietjens & B. Strauß (Eds.), Handbuch Sportpsychologie. Schorndorf, Hofmann. Porter R. (1990). The Kugelberg lecture. Brain mechanisms of voluntary motor commands - a review. Electroencephalography and Clinical Neurophysiology, 76, Říčan, P. (1977). Úvod do psychometrie. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy. Scott S. H., Sergio L. E., and Kalaska J. F. (1997). Reaching movements with similar hand paths but different arm orientations. II. Activity of individual cells in dorsal premotor cortex and parietal area 5. Journal of Neurophysiology, 78, Schwartz A. B., Kettner R. E., and Georgopoulos A. P. (1988). Primate motor cortex and free arm movements to visual targets in three-dimensional space. I. Relations between single cell discharge and direction of movement. Journal of Neurophysiology, 8, Tanji J., Kazuhiko O, Kazuko C. S. (1988). Neuronal activity in cortical motor areas related to ipsilateral, contralateral, and bilateral digit movements of the monkey. Journal of Neurophysiology, 60, Thomas, R. T., Nelson, K. N. & Silverman, S. J. (2003). Research methods in physical activity. Champaign: Human Kinetic. 18

20 Uhl F., Kornhuber A. W., Wartberger P., Lindinger G., Lang W., and Deecke L. (1996). Supplementary motor area in spatial coordination of bilateral movements: a new aspect to the SMA debate? Electroencephalography and Clinical Neurophysiology, 101, Viallet F., Massion J., Massarino R., and Khalil R. (1992). Coordination between posture and movement in a bimanual load lifting task: putative role of a medial frontal region including the supplementary motor area. Experimental Brain Research, 88, Wiesendanger M., Hummelsheim H., Bianchetti M., Chen D. F., Hyland B., Maier V., and Wiesendanger R. (1987). Input and output organization of the supplementary motor area. Ciba Foundation symposium, 132, Wiesendanger M., Kaluzny P., Kazennikov O., Palmeri A., and Perrig S. (1994): Temporal coordination in bimanual actions. Canadian Journal of Physiology and Pharmacology, 72, Wiesendanger M., Rouiller E. M., Kazennikov O., and Perrig S. (1996). Is the supplementary motor area a bilaterally organized system? Advances in Neurology, 70, Yerkers, R. M. & Dodson, J. D. (1908). The Relationship of Strength of Stimulus to Rapidity of Habit Formation. Journal of Comparative Neurology and Psychology, 18, Mgr. Daniela Benešová KTV FPE ZČU v Plzni Klatovská tř Plzeň dbenesov@ktv.zcu.cz 19

21 Studia Kinanthropologica, XIII, 2012, (1), The Scientific Journal for Kinanthropology VLIV MODIFIKOVANÉHO PROGRAMU PILATES NA DRŽENÍ TĚLA INFLUENCE OF A MODIFIED PILATES PROGRAMME ON POSTURE D. Hrušová, B. Komeštík Univerzita Hradec Králové, Fakulta informatiky a managementu, Katedra rekreologie a cestovního ruchu ABSTRACT In our thesis we focused on postural system, which ensures maintaining of upright posture. The aim was to find out if regular and pointed exercise of a modified pilates programme would have a positive influence on posture. When selecting the exercise programme, we worked on the concept of pilates, its characteristics and key principles. The intervention programme was three months, with frequency of three times a week. There were 21 subjects. The chosen posture indicators were examination of quality of postural functions evaluation of posture with regard to view from the side and from behind, index of statically compensated spine shape with regard to lordosis spine curves, and difference of weight distribution between right and left lower extremities. Based on both mathematic-statistic methods and objectively logical analyses, we verified the hypothesis and validated that the posture of the subjects improved. Keywords: motoric system; pilates; posture; functional changes SOUHRN V naší práci jsme se zaměřili na posturální systém, který zajišťuje udržování vzpřímeného držení těla. Cílem bylo zjistit, zda pravidelné a cílené cvičení modifikovaného programu pilates pozitivně ovlivní držení těla. Při výběru pohybového programu jsme vycházeli z koncepce cvičení pilates, jeho charakteristik a klíčových principů. Intervenční program byl tříměsíční, s frekvencí třikrát týdně. Výzkumný soubor tvořilo 21 probandů. Vybranými indikátory držení těla bylo vyšetření kvality posturálních funkcí hodnocení postavy pohledem zboku a zezadu, index staticky kompenzovaného tvaru páteře s ohledem na lordotické křivky páteře a rozdíl rozložení hmotnosti na pravou a levou dolní končetinu. Na základě analýzy pomocí matematicko-statistických metod i věcně podstatnou analýzou získaných dat jsme verifikovali stanovenou pracovní hypotézu a potvrdili jsme, že u výzkumného souboru došlo ke zlepšení držení těla. Klíčová slova: pohybový systém; pilates; držení těla; funkční změny Úvod Současná doba přináší nejen výhody civilizace a techniky, ale vybírá si i daň, která je spojena s životním stylem, kdy člověk omezuje aktivní pohyb a tráví většinu dne činnostmi v ergonomicky nevýhodné poloze vsedě. Hypokineze se spolu s dalšími faktory podílí na porušení funkční rovnováhy pohybového systému. V důsledku poruchy funkce potom dochází ke změně zapojení svalů do pohybových stereotypů, poruše svalové koordinace a vzniku vadného držení těla, nezřídka provázeného zvýšenou bolestivostí zejména v dolní oblasti zad (tzv. nespecifické bolesti zad). V naší práci jsme se zaměřili na pohybový systém, jeho funkci k udržování vzpřímeného držení těla a funkční změny a možnosti jejich ovlivnění aplikací cíleného pohybového programu, který vychází ze základních principů cvičení pilates. Existuje několik studií, které se zabývají vlivem různých cvičebních programů na vybrané aspekty pohybového systému, většinou se ale jedná o intervence kratší doby trvání nebo nižší týdenní frekvence (např. KLOUBEC, 2010, DETSCHLER a NEWSOM, 2002). Dále SWINKELS et al. (2009) a HAUGGAARD a PERSSON (2007) se ve svých systematických přehledových studiích zabývají zhodnocením výzkumných prací, které zkoumají vliv intervenčního cvičení na chronické bolesti v dolní části zad. SWINKELS et al. za vybrané období (leden 1965 duben 2008) našli pouhé 4 studie, které vyhovovaly daným kritériím. HAUGGAARD a PERSSON nalezli 10 studií, 20