ODKAZ PROF. OPLETALA NA ŠLP ML KŘTINY MENDELU

Transkript

1 ODKAZ PROF. OPLETALA NA ŠLP ML KŘTINY MENDELU Sborník referátů a vystoupení na konferenci v rámci oslav 90. výročí založení ŠLP ML Křtiny MENDELU, pořádaná k poctě zakladatelů školního statku, zvláště prof. Ing. Josefa Opletala, dr.h.c. ( ) konané pod záštitou ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR prof. RNDr. Dalibora Štyse, CSc. a rektora Mendelovy univerzity v Brně prof. Ing. Jaroslava Hluška, CSc., dr.h.c zámek Křtiny

2 , zámek Křtiny

3 Pěstujte lesy nejen hospodářsky zdatné, ale i lesy oplývající všelikou krásou." Josef Opletal Moje paměti, 2005, str. 380 Ing. Josef Opletal, dr. h. c. profesor lesní těžby a lesního průmyslu ( ) , zámek Křtiny

4 Pozvánka Přijměte prosím pozvání na konferenci v závěru letošních oslav 90. výročí založení ŠLP ML Křtiny MENDELU, pořádanou k poctě zakladatelů školního statku, zvláště prof. Ing. Josefa Opletala, dr.h.c. ( ) ODKAZ PROF. OPLETALA NA ŠLP ML KŘTINY MENDELU, konanou pod záštitou ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR prof. RNDr. Dalibora Štyse, CSc. a rektora Mendelovy univerzity v Brně prof. Ing. Jaroslava Hluška, CSc., dr.h.c., a to ve čtvrtek v přednáškovém sále zámku Křtiny, poté v lesních demonstračních objektech školního podniku. Program 8.00 h prezence h úvod: Ing. Vladimír Dolejský, Ph.D. ředitel ŠLP ML Křtiny MENDELU, prof. Dr. Ing. Petr Horáček děkan LDF MENDELU sestřih z dokumentárního filmu o prof. Opletalovi režisér Vojtěch Fatka h přednášky: Ing. Jiří Truhlář, CSc. život a dílo prof. Opletala, PhDr. Helena Bočková (pravnučka prof. Opletala) vzpomínky rodiny, Antonín Vaněk vzpomínka pamětníka, vystoupení bývalých ředitelů ŠLP Křtiny (Ing. Zbyněk Hartmann, CSc, Ing. Hynek Pavelka, Ing. Pavel Pospíšil, doc. Ing. Ivan Musil, CSc., Ing. Jaroslav Martínek, CSc.) h coffeebreak h přednášky o odkazu a vztahu osobnosti prof. Opletala k současnosti i budoucnosti: prof. Ing. Václav Tlapák, CSc., prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc., prof. Dr. Ing. Petr Horáček h oběd h exkurze po lokalitách: pomník prof. Opletala v Babické točce, památník Stromy v Arboretu Řícmanice, studánka Prosba lesa. Organizační pokyny: vstupné se nevybírá, občerstvení hrazeno školním podnikem, Upřímně se těším na setkání s Vámi! Ing. Vladimír Dolejský, Ph.D. ředitel podniku , zámek Křtiny

5 , zámek Křtiny

6 Dílo a odkaz prof. Ing. Josefa Opletala, Dr. h. c. v lesním hospodářství Jiří Truhlář Tato studie je zaměřena především na výčet hlavních problémů lesního hospodářství, se kterými se prof. Josef Opletal během svého života setkal a které musel řešit, často novými a neprověřenými cestami. V nich lze hledat hlavní myšlenky odkazu celoživotního profesorova díla. Podrobnější životopisná data, výčet studijních cest, počet vypracovaných expertiz a dobrozdání, členství v zájmových organizacích, akademické funkce, dosažená životní ocenění apod. jsou rozvedena v referátu předneseném na obdobné konferenci, pořádané k životnímu jubileu prof. Josefa Opletala před deseti lety rovněž ve Křtinách (Truhlář 2003). Prof. Josef Opletal se narodil dne 20. listopadu 1863 ve Studenci u Prostějova v rolnické rodině. Po absolvování národní školy ve Smržicích studoval na České reálné škole v Prostějově, kde v roce 1882 složil maturitní zkoušku s vyznamenáním. Vynikal v technických oborech, zvláště v deskriptivní geometrii. Měl sklon k myslivosti a zaujal ho život v lese. Proto se v roce 1883 přihlásil ke studiu na lesnickém odboru Vysoké školy zemědělské ve Vídni. Tříleté studium ukončil v roce 1886 s vyznamenáním. Po studiu nastoupil v roce 1886 jako praktikant k lichtenštejnskému lesnímu statku v Ratajích nad Sázavou. Počátkem roku 1887 byl přijat do služeb Ředitelství lesů řecko-orientálního náboženského fondu v Černovicích v tehdejší Bukovině. Majetek měl celkovou rozlohu ha, z toho lesa ha. Tyto lesy byly pralesovitého charakteru o enormních hmotnatosti a dopravně nepřístupné. Dřevo z těchto rozsáhlých komplexů se zpeněžovalo uzavíráním dlouhodobých exploatačních smluv prodeje dřeva na pni za nízké kupní ceny, přičemž všechna další manipulace se ponechávala soukromým podnikatelům s účastí bankovního kapitálu. Byly to většinou velké akciové společnosti. Lesní personál vykonával převážně jen dozorčí službu. Panovalo přesvědčení, že rozšíření lesnického provozu na úsek výroby a dopravy dřeva je nemožné pro nedostatečné odborné znalosti zaměstnanců správy lesů. Výsledek prvních exploatačních smluv byl, že kupci si odnesli z obchodu slušné zisky, ale správě lesů získané peníze za nízké prodejní ceny sotva stačily k úhradě nákladů na zalesnění vytěžených ploch. Řešení této, pro lesy nepříznivé, situace viděl J. Opletal ve zpřístupnění lesních porostů i pro menší podnikatele a v přechodu na hospodaření ve vlastní režii. Tyto myšlenky se staly hlavním motivem jeho další činnosti. Pro řešení tohoto rozsáhlého úkolu nebyly v té době žádné vzory ani tradice. K jejich uskutečnění musel hledat nové cesty a nová původní řešení. Zaměřil se proto především na vypracování investičního programu dopravního zpřístupnění bukovinských pralesů. Podle tohoto programu bylo v letech 1888 až 1910 vybudováno celkem 230 km lesních železnic, 510 km lesních silnic, km lesních chodníků, linky telefonního spojení. Věnoval pozornost i úpravě horských toků a jejich využití pro plavení dříví. Organizoval provoz a účetnictví lesních drah. Zřizovány a udržovány byly úřední budovy a příbytky pro personál. Za Opletalova řízení bylo při vyústění lesních železnic vybudováno , zámek Křtiny

7 několik pil na výrobu řeziva a dva impregnační závody k impregnaci pražců a sloupoviny. Při veřejných železničních tratích budovány skladiště a překladiště dřeva. Těmito investicemi byly položeny základy režijního podnikání na úseku výroby a dopravy dřeva. Zpřístupněním lesů byla vyloučena hegemonie velkých firem ve prospěch středních dřevařských podnikatelů, kteří zvyšovali poptávku po dřevě a nabízeli vyšší ceny i při nižších ziscích, poněvadž byli zbaveni rizika pořizování nutných investic spojených se zajišťováním dálkové dopravy dřeva. Dopravní prostředky byly zřizovány a udržovány správou statku a kupcům bylo umožněno jejich spoluužívání. Zpřístupněním lesů se zvýšila intenzita jejich obhospodařování. Od rozsáhlých holosečí se přešlo k sečím menším. Prodej dřeva na pni se omezoval a správa statku postupně přecházela na provádění těžeb ve vlastní režii. Od uzavírání dlouhodobých smluv za pevné ceny se přešlo k ofertním nabídkám. Zvýšená konkurence při prodeji dřeva umožňovala dosažení co možná nejvyšších prodejních cen. Správnost nově nastoupené cesty potvrzují dosažené hospodářské výsledky. Roční výnosy z lesního hospodářství bukovinského řecko-orientálního náboženského fondu se od roku 1888 do roku 1910 zvýšily sedmkrát. Opletalovo dílo věnované zpřístupnění bukovinských pralesů vyvrcholilo v r vydáním spisu: Lesní dopravnictví ve služebním obvodu c. k. Ředitelství statků bukovinského řeckoorientálního náboženského fondu v Černovicích. Jeho sepsáním se stal J. Opletal uznávanou světovou kapacitou v lesním dopravnictví. J. Opletal se v Bukovině zabýval i úpravou pastevního hospodářství. Velké horské pastviny byly zpustlé a dobytek byl proto vyháněn do lesních porostů, které byly pastvou poškozovány. Zaměřil se proto na zlepšení úživnosti pastvin jejich melioraci. Kromě toho byli pracovníci lesní správy vysláni do Štýrska, aby se seznámili s organizací horského pastevnictví. Zvláštní pozornost věnoval uchování určitých lesních oblastí ve stavu přirozené rovnováhy. Za tím účelem navrhl síť lesních rezervací. Provoz myslivosti uvedl v soulad se zájmy obnovy lesa vydatným přikrmováním a kontrolou stavů zvěře. Této činnost značně napomáhalo založení rozsáhlé sítě lesních chodníků. Budováním stezek byla rovněž umožněna zvýšená ochrana proti pytláctví. Za své dlouholeté činnosti v Bukovině se Josef Opletal mimořádně zasloužil nejen o zvelebení lesního hospodářství, zlepšení stavu lesa i jeho výnosovosti, ale i zvelebení v mnohem širším měřítku. Obyvatelé dostali práci, zvýšila se jejich vzdělanost a celkově stoupla životní i kulturní úroveň v celé oblasti. Po první světové válce se J. Opletal vrátil do vlasti a počátkem roku 1919 byl jmenován ředitelem Státních lesů a statků v Banské Bystrici. V novém působišti prožíval období svízelné poválečné konsolidace. Po důkladném seznámení se s problematikou svěřených lesů věnoval usilovnou pozornost lesní tvorbě, těžbě a ochraně lesa, zpeněžení dřeva. Budovy a lesní cesty byly opravovány a průmyslové lesní závody byly rekonstruovány; pila v Balogu přestavěna. Pokračoval ve výstavbě lesních železnic, které se za jeho působení rozšířili ze 40 km na 60 km. Velkou pozornost věnoval řešení tíživé problematiky slovenských lesů, kterou byly tzv. erárních osady. Jejich vznik sahal až do 15. století. Povstaly povoláváním dělníků z ciziny za účelem zabezpečení pracovních sil pro státní doly a hutě, ale i pro těžbu dřeva potřebného v těchto podnicích. K založení osad byly káceny mýtiny, zdarma poskytováno dřevo pro stavbu domků, přidělovány pozemky pro zakládání políček, povolena pastva v lesích a jiné naturální požitky. Dělníci se zase zavázali, že budou v dolech a lesích pracovat za určité nízké mzdy. Po zániku dolů během doby, ale povinnost státu k zajišťování těchto požitků přešla na státní lesy, které tím byly značně zatěžovány nejen finančně, ale i řešením častých sporů s osadníky. Po státním převratu požadovali tito pracovníci stejné mzdy jako svobodní dělníci, ale nechtěli , zámek Křtiny

8 se vzdát dosavadních deputátních požitků. Na popud J. Opletala a v jeho spolupráci byla zákonem č. 224/1925 Sb. vyřešena právně složitá problematika v minulosti vzniklých erárních osad jejich zrušením (Opletal 2005). V roce 1920 sepsal pamětní spis o poměrech u Československých státních lesů a statků s návrhem reorganizace služby. Spis vyústil v požadavek, aby správa Státních lesů byla vyjmuta z odboru ministerstva vedeného neodborníkem a aby bylo zřízeno generální ředitelství Státních lesů a statků jako samostatný odbor, vedený odborníkem, podřízeným přímo Ministerstvu zemědělství. Návrh byl přijat a po krátkém působení v Banské Bystrici byl dne 28. dubna 1921 J. Opletal jmenován odborným přednostou Ministerstva zemědělství a pověřen funkcí generálního ředitele Státních lesů a statků. V nové funkci se zaměřil především na stabilizaci administrativního postavení generálního ředitelství a přistoupil k vypracování velkorysého investičního programu k otevření nepřístupných oblastí slovenských a podkarpatských pralesů. Ale místo prací na realizaci tohoto investičního programu čekaly J. Opletala tuhé boje. V podnikatelsky vystupňovaném shonu poválečné doby se u nás začínaly sdružovat skupiny dřevařských podniků ve společnosti, jež za účasti bankovního kapitálu a podpory vlivných politických osobností hodlaly prosadit uzavření dlouhodobých smluv na prodej dříví ze státních lesů, hlavně slovenských a podkarpatských. Na základě neblahých zkušeností s uzavíráním takových smluv v Bukovině se zásadně stavěl proti těmto úmyslům. Stále více se však projevoval tlak vlivných osobností i ze strany resortní ministrů, aby ze svého rozhodnutí ustoupil. Bylo mu dokonce nabídnuto dobře placené místo ve velké, nově utvořené exploatační společnosti. To však Opletal odmítl a o korupční nabídce ihned písemně informoval prezidium Ministerstva zemědělství. Tlaky se však neustále stupňovaly a Opletal musel čelit i osobnímu osočování v tisku. Když poznal, že se mu ve funkci generálního ředitele těžko podaří zabránit uzavření pro stát nevýhodných smluv, rozhodl se raději z funkce generálního ředitele odstoupit. Ani po rezignaci se Josef Opletal nevzdal svého vlasteneckého přesvědčení o škodlivosti chystaných dlouhodobých smluv s velkými akciovými společnostmi na prodej dřeva na pni ze státních lesů a dále bojoval proti jejich uzavření. Aby veřejnost seznámil se škodlivostí těchto smluv, rozpoutal velkou tiskovou kampaň, hlavně prostřednictví Lidových novin. V tomto směru vystoupil i na půdě parlamentu. Svým pevným postojem nakonec zabránil uzavření připravovaných exploatačních smluv. Po odchodu z ministerstva byl v roce 1923 jmenován řádným profesorem lesní těžby a lesního průmyslu na Vysoké škole zemědělské v Brně. Zde se zaměřil především na vybudování jemu svěřeného ústavu. Praktickou výuku přesunul do porostů školního lesního statku a jeho pilu v Adamově. V nich viděl nejvýznamnější pomůcku výchovy budoucích lesních inženýrů. Výuku doplňoval také zájezdy do různých dřevařských podniků. Po příchodu na vysokou školu zpracoval několik odborných expertiz a dobrozdání i projektů. Soustavně věnoval pozornost otázkám lesnické politicky a vždy v nich váhou své osobnosti hájil zájmy lesa. Vyjadřoval se k řešení tehdy připravované pozemkové reformy. Varoval před drobením velkých lesních komplexů na celky malé, které by měly být předány nestátním organizacím, soukromníkům nebo i obcím. Upozornil na skutečnost, že zájem o lesy je do značné míry zájmem kořistnickým; nový majitel chce zpeněžením dřeva získat velké zisky a přistoupí k exploatačním těžbám, aniž by zajistil řádné obhospodařování lesa. Druhým nebezpečným zájmem je získání lesa za účelem odlesnění pro rozšíření horských pastvin, o něž byl mezi obyvatelstvem značný zájem. Na základě vlastních zkušeností s prováděním exploatačních těžeb, zkušeností s pastevectvím i s pastvou v lese upozornil, že obojí znamená zmenšení rozlohy lesa, obnažení půdy a s tím související nebezpečí vzniku vodních přívalů při dolních , zámek Křtiny

9 tocích řek. Je proto třeba pečlivě zvažovat, komu lesy předávat a jak ve společenském zájmu zabezpečit kontrolu jejich řádného obhospodařování. Je v zájmu státu zabezpečit řádné obhospodařování lesů zejména v karpatské oblasti, poněvadž škody vodními přívaly na dolních tocích řek se výrazně projeví až na maďarském území. Upozornil, že podle trianonské mírové má Maďarsko vyhrazen vliv na naše lesní hospodářství na Slovensku a tehdejší Podkarpatské Rusi a že případné zjištění špatného obhospodařování lesů se může stát Maďarsku záminkou k žádosti o odtržení těchto zemí od mladé Československé republiky (Opletal 1929, 1937). Od svého příchodu na vysokou školu byl po dobu deseti let předsedou Správního výboru Školního lesního statku v Adamově, což tehdy znamenalo, že byl prakticky jeho ředitelem. Funkci vykonával s nadšením, obětavostí a důsledností s využitím bohatých odborných i praktických zkušeností. Soustavným stykem se zaměstnanci statku, projeveným zájmem o jejich práci, poskytováním odborných rad i účastí na akcích pořádaných statkem významně povzbudil pracovní nadšení zaměstnanců i jejich zájem o výsledek vykonané práce. Výrazně tak přispěl k vysoké úrovni a věhlasu Školního lesního statku. Za jeho působení se přešlo od holosečného hospodářství k hospodářství podrostnímu. Zvláštní pozornost věnoval lesním školkám a zalesňování. Výrazně zlepšil kvalitu těžebních prací, druhování, skladování a zpeněžení dřeva. Velký zájem věnoval lesnímu dopravnictví. Vyhotovil generální plán lesní dopravní sítě celého statku. Mimořádnou pozornost věnoval rekonstrukci pily v Adamově a jejímu vybavení. Zdůrazňoval nutnost péče o služební budovy, dbal pořádku a estetické úpravy kolem nich. Mimořádné zásluhy měl prof. Josef Opletal na estetických úpravách školního statku. Byl spoluzakladatelem a po odchodu do důchodu nadšeným budovatelem Lesnického Slavína. Velkoryse pojatá a koncepčně řešená estetická úprava lesů na školním podniku je unikátní záležitostí, která svým významem daleko překračuje hranice naší vlasti. Svými činy prof. Josef Opletal výrazně přispěl k vysoké odborné úrovni a věhlasu školního lesního statku, lesnické fakulty, ale i celé vysoké školy, na níž působil. Statek se stal vzorným demonstračním objektem pro výuku studentů. Stal se i vyhledávaným odborným exkurzním objektem nejen českými lesníky, ale byl i cílem četných zahraničních exkurzí. Do trvalého důchodu odešel v roce Duševně i fyzicky však pracoval do posledních týdnů svého života. Zemřel po krátké nemoci dne 23. prosince 1953 po dovršení věku devadesáti let. Celkově prof. Josefa Opletala řadíme mezi naše nejvýznamnější české lesníky nejen pro lesnickou všestrannost, hloubku vědomostí a manažerských schopností, ale i pro jeho ryzí osobní vlastnosti. Byl svým nadáním a zaměřením lesním technikem, avšak ovládal i oblasti lesnické biologie a ekonomie. Odkaz jeho díla je v mnohém poučný i pro současnou generaci lesníků, zvláště při řešení transformace lesního hospodářství. Ve svých Pamětech (Opletal 2005) sám formuluje svůj odkaz lesníkům slovy: Zanechávám vám jako lesník, který stál po dobu 60 let ve službách lesa, odkaz: Pěstujte lesy nejen hospodářsky zdatné, ale i lesy oplývající všelikou krásou. Hlavní poučení si vezměme ze životního kréda a osobního vyznání, se kterým se prof. Josef Opletal svěřil prof. Rudolfu Hašovi. Ten je citoval v projevu, který přednesl při slavnostní promoci prof. Josefa Opletala v roce 1935 (in Vlček 1935). Ve svém vyznání prof. Josef Opletal (v upravené citaci) říká: Dva poklady jsem ve svém nitru choval a pěstil jako talisman. Jsou to mravní zákon ve mně a síla vůle. Chce-li člověk vykonati něco velikého prospěšného, musí ctít mravnost a pěstit sílu své vůle. Ve své životní dráze jsem se snažil vždy přispěti ke zdaru a rozkvětu našich lesů. Šel jsem někdy trnitou cestou, mé snahy a směry nezůstaly vždy bez odporu, nemohl jsem však jinak, neboť vůdčí hvězdou mého myšlení a konání bylo vždy nezpronevěřit se svému přesvědčení, ke kterému jsem se dopracoval po zralých úvahách, ať se dělo co dělo. Nikdy jsem nikomu nevzal, co mu právem patřilo, ale též nikdy nikomu jsem ničeho nezaslouženě nedaroval , zámek Křtiny

10 Ing. Jiří Truhlář, CSc. Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny MENDELU Užitá literatura Artner, G.: Prof. Ing. Josef Opletal. Lesnická práce, roč. VII (1928): s Cenuşă, R. Barbu, I.: On the Traces of prof. J. Opletal Excursion Guide th August Bucovina Forestieră, Câmpulung Moldovenesc 2000: s. 97 Doležal, B. Truhlář, J.: Rozbor hospodářských soustav použitých na Školním lesním podniku Křtiny v období 1895 až Díl II. VŠZ Brno, 1990: s. 183 Haša, R.: Historie Vysoké školy zemědělské a Masarykova lesa. MZLU Brno, 2007: 345. ISBN Haša, R.: Prof. Ing. Josef Opletal sedmdesátníkem. Lesnická práce, roč. XII (1933): s Jančík, A.: Ing. Dr.h.c. Josef Opletal. In: Frič, J. a kol.: Velké vzory našeho lesnictví. ČSAV Praha, 1958: Opletal, J.: Forstliche Bauinvestitionen im Bereiche k. k. Direktion der Güter des Bukowiner griechisch-orientalischen Religionsfondes in Czernowitz. Verlag der k. k. Güterdirektion, Czernowitz, 1906: s přílohy Opletal, J.: Das forstliche Transportwesen im Dienstbereiche der Direktion der Güter des Bukowiner griechisch-orientalischen Religionsfondes in Czernowitz. Ackerbauministerium, Wien, 1913: s přílohy Opletal, J.: Exploitace lesů. Dřevařská knihovna, časový spisek 6, Písek 1929: 47 s. Opletal, J.: Odlesňování Karpat. Dobové spisky Čs. matice lesnické, roč. V. (1937), č. 2.: s Opletal, J.: Moje paměti. MZLU Brno, 2005: 445. ISBN 8O Truhlář, J.: Život, dílo a odkaz prof. ing. dr. h. c. Josefa Opletala. In: Život, dílo a odkaz profesora Josefa Opletala. Sborník referátů z odborné konference. MZLU, Brno, 2003: s Vlček, A.: Slavnostní promoce Prof. Ing. Josefa Opletala na Vysoké škole zemědělské v Brně. Lesnická práce, roč. XIV (1935): s , zámek Křtiny

11 Life story Josefa Opletala Helena Bočková Autobiografie, vyprávění ze života je z pohledu literární vědy a folkloristiky literární, respektive folkloristický žánr. Psané paměti jsou také předmětem historické kritiky pramene a historikové rozlišují paměti psané pro zveřejnění a psané pro vlastní potřebu, protože autor pokaždé přistupuje ke zpracování jinak. Současně je dnes životopisné vyprávění, memorát, biografie, life story, oral history v historiografii, etnologii, sociologii, psychologii, lingvistice uznávaným samostatným předmětem studia a zároveň i výzkumnou metodou. Termín orální historie sice evokuje představu ústního vyprávění, ale k takzvané žité, vyprávěné historii se řadí i psané paměti. Dovolte mi, abych zmínila některé charakteristiky: je to reálný životní příběh, vyprávění určitého konkrétního člověka o průběhu vlastního života a životních zkušenostech, o tom, co zažil, viděl, jaké zaujímá postoje; tedy subjektivní interpretace minulosti, spíš výběru z ní, jeho osobní zkušenosti a názory. Dnes navíc víme, že paměť se váže na výjimečné události; naopak u rutinních, samozřejmých věcí každodenního života místo zkušenosti nastupuje často stereotypní představa. Kdyby jeden člověk napsal svou biografii v průběhu života dvakrát, nebyla by stejná. Jinak se dívá na svůj život, selektuje a hodnotí vlastní roli padesátník a jinak devadesátník; a do postojů vypravěče se promítají i pozdější silné prožitky války, proměny politických režimů, osobní tragédie a další. Jde tedy o to, které události a periody individuální životní historie narátor uchovává v paměti, jak je člení, zpracovává, jaký jim dává význam a které historické události vůbec považuje za hodné vyprávění při líčení vlastního života. Tyto obecné poznatky platí v plné míře i pro osobnost Josefa Opletala jako autora knihy Moje paměti. I když na první pohled se může zdát, že Opletal popsal celý svůj osobní a zejména profesní život, není tomu tak. Některým obdobím a záležitostem se věnoval podrobně, jiné zmínil zběžně a další zcela pominul. Knihu psal nebo snad dopsal ve věku 88 let. Paměť mu sloužila výborně, rozhodně neupřednostňoval staropaměť na vzpomínky z dětství a mládí. Autocenzuru a selekci nepochybně ovlivnily nedávná druhá světová válka a komunistický převrat roku 1948, který definitivně ukončil Opletalovu angažovanost v lesnické práci. Sám k tomu píše: Píši-li své Paměti, píši je co lesník, který má svou životní práci za sebou a který se co téměř devadesátiletý muž vzdal naděje, že by mohl ještě nějak zasahovat do lesnických věcí. Lesnické povolání a obecně lesnictví je ústředním tématem Opletalových Pamětí. Autor v nich vystupuje jako svědek, aktér (často hlavní aktér), případně jako informant, zúčastněný pozorovatel. Dnes, po víc jak šedesáti letech od prvního vydání, některé motivy autocenzury již ztratily na významu. Ráda bych se s vámi podělila o čtyři momenty ze života Josefa Opletala, které v Pamětech nenajdete, případně jsou zmíněny jen decentně. První se týká jeho příchodu na Bukovinu, druhý příchodu do Brna, třetí je z období druhé světové války a čtvrtý z roku Všechny pocházejí z ústní tradice, předávané mezi generacemi. Příběh první mi vyprávěl už zemřelý profesor Miroslav Vyskot, který daný příběh slyšel několikrát přímo od Josefa Opletala. Když mladý Josef Opletal studoval v polovině osmdesátých let 19. století na Vysoké škole zemědělské ve Vídni, a přitom první rok hojně navštěvoval vídeňské hospody, strhla se jednou u piva hádka mezi přítomnými Němci a Čechy: , zámek Křtiny

12 jeden Němec vyrukoval s tvrzením:,vás, Slovany, jsme si my, Němci, přivedli do Evropy jako otroky. A Čech Opletal kontroval:,když jste vy, Němci ještě setřásali žaludy, my, Slované, jsme vařili prosnou kaši. Druhý výrok se týkal dubu jako německého symbolu, prvního sporu o autochtonnost soudobých etnik v Evropě; z domnělé autochtonnosti se v 19. století vyvozovalo právo národů na samostatnou existenci, které se dlouho upíralo Slovanům. Zmíněná slovní potyčka gradovala výzvou k souboji na pistole. Souboje byly zakázané, přesto se souboj uskutečnil a naštěstí oba protivníci přežili. Někdo ale donesl informaci o slovním i skutečném souboji rakouským úřadům. Když pak Josef Opletal ukončil lesnické studium s vyznamenáním a ucházel se o trvalé zaměstnání jednak v soukromé a jednak ve státní lesní službě, tento jeho škraloup, nedostatek loajality, byl důvodem, proč kníže Liechtenstein s ním vůbec odmítl mluvit a proč rakouská státní správa poslala Josefa Opletala do Bukoviny, kam se posílaly osoby neschopné nebo státně málo spolehlivé. Právě tento příběh vysvětluje, proč excelentní vysokoškolský absolvent lesnictví skončil na zapadlém, odlehlém konci Rakouska. Další tři příběhy znám z rodinného vyprávění dcery a vnuka Josefa Opletala, mé babičky Marie Bočkové, rozené Opletalové ( ) a mého tatínka Ivo Bočka ( ). V roce 1923 k Opletalovu rozhodování ohledně dvou nabídek profesury na pražské technice a na brněnské Vysoké škole zemědělské přispělo nejen přání strávit konec života v užší domovině, jak píše ve svých Pamětech. V rodině se mnohokrát vyprávělo, že existoval kauzální vztah mezi Opletalovým rozhodnutím pro Brno a novou umístěnkou jeho nastávajícího zetě, povoláním soudce. Bylo známo, že Josef Opletal měl vřelý vztah s dcerou Marií, která mu navíc po smrti manželky roku 1922 vedla v Praze domácnost a která byla zasnoubená s českým soudcem Rudolfem Bočkem, přiděleným po vzniku Československé republiky do Banské Bystrice. O přemístění Opletalova budoucího zetě do Brna, s cílem dostat tak Opletala z Prahy, se zasadily politické kruhy, se kterými se Opletal dostal v Praze do konfliktu ohledně plánů a projektů neomezené komerční exploatace lesů na tehdejší Podkarpatské Rusi a na Slovensku. Příběh třetí znám také z rodinného vyprávění. Za druhé světové války měl Josef Opletal přidělené do svého bytu v brněnském rodinném domě podnájemníky, mladé muže. Ti v noci chodívali často ven. Rodina věděla, že v kufru pod postelí mají letáky a evidentně po nocích je roznášejí. Jednoho dne zmizeli a už se neukázali. Přišlo gestapo, prohledalo byt, ale nic nenašlo a odešlo. Ale rodina pak našla na balkoně na dně košíku, kde podnájemníci mívali proviant z venkova, schovanou pistoli. Řešilo se, jak ji zlikvidovat, a Opletalův zeť, můj dědeček, se z Černých Polí vypravil dolů k řece a ze zábrdovického mostu hodil pistoli do Svratky. Kdyby gestapo zbraň našlo, Opletal i rodina jeho dcery by byli popraveni. Příběh čtvrtý se týká prvního vydání Pamětí Josefa Opletala z roku 1951, kdy vyšly autorovým vlastním nákladem v počtu šedesáti výtisků. Paměti byly vytištěné cyklostylem. Jak technicky takový tisk probíhal? Nejprve se musela každá strana textu napsat na psacím stroji na tiskařskou blánu; na Opletalův rukopis bylo třeba 405 blan. Tiskařský stroj byl na ruční pohon klikou; ručně štětcem se nanášela a roztírala i hustá černá tiskařská barva a práce byla zdlouhavá. Navíc z každé blány bylo možné vytisknout jen omezený počet stran. Co ale bylo nejdůležitější, nejen v padesátých letech, ale ještě koncem sedmdesátých let byly čisté i použité tiskařské blány, cyklostylové stroje a samotný tisk v každém podniku a instituci pod přísnou kontrolou a evidencí komunistické moci. Opletalův rukopis přepsal na blány jeho vnuk Ivo, zčásti se svou novomanželkou, mou maminkou, v Šumperku, když tam byl jako čerstvě dostudovaný lékař poslán na umístěnku. Kde se pak z blan tisklo a kdo tiskl, nevím; bohužel jsem se tatínka nezeptala, dokud žil. Domnívám se ale, že tiskařské blány pocházely z tehdejší , zámek Křtiny

13 Vysoké školy zemědělské v Brně a že i samotný cyklostylový tisk se uskutečnil na vysoké škole. Pradědeček Opletal měl totiž po komunistickém převratu v Únoru 1948 na Vysoké škole zemědělské někoho, komu bezmezně věřil. Jen tak si vysvětluji vyprávění svého tatínka, jak po Únoru 1948 ukryl právě na půdě Vysoké školy zemědělské, za vikýřem směrem do Zemědělské ulice, písemnosti místní organizace mladých lidovců, které byl jednatel. Neznámému odvážnému člověku tedy vděčíme na to, že Opletalovy Paměti vyšly poprvé už roku 1951, bezprostředně po dopsání a komunisty necenzurované, a že celé půlstoletí neoficiálně kolovaly mezi českou lesnickou veřejností. Až po roce 1989 bylo možné vydat Paměti znovu, skutečným tiskem knižně. A měla jsem tu možnost a čest se s ing. Jiřím Truhlářem na tomto druhém doplněném vydání roku 2005 podílet. Až budete Opletalovy Paměti číst, můžete si nyní text doplnit o čtyři další příběhy. PhDr. Helena Bočková pravnučka prof. Josefa Opletala helboc@seznam.cz , zámek Křtiny

14 Dopis pamětníka Antonína Vaňka Ing. Pavlu Mauerovi Vážený pane inženýre, ještě jednou Vám děkuji za zaslaný materiál (panely výstavy k 90. výročí založení školního podniku v tištěné podobě). Velice mě potěšil a já musím jen litovat, že se těchto oslav nemohu zúčastnit. Zdravotní stav mi neumožňuje nějaké cestování. Jsem odkázán na malý prostor bytu. Ven nejdu, jen tak na balkón. Jistě si dovedete představit, jak mi je, když nemohu ven. Jen vzpomínám a pak pročítám literaturu zaměřenou na školní statek, jeho zakladatele a moje první krůčky k jeho poznání a konečně i ten den, kdy mě taťka vzal do zaměstnání. Když zemřela maminka, táta zůstal se třemi dětmi sám. Ještě dobře, že jeho sestra, u které bydlela tátova maminka, moje babička, bydlela poblíž našeho domu přes ulici. Obě pomáhaly, jak mohly, ale maminku nemohly nahradit. Táta byl ze všeho nervově vyčerpán. Najít ženu, která by se starala o rodinu, o mužského a tři děti, která žena by toto podstoupila, že? A přece se jedna našla. To dělníci pracující u táty při stavbě silnice Resslova, mu dohodili ženu, vdovu se 2 dětmi, hoši, věk 6 a 8 roků, takže nás byla požehnaná rodina, když ještě žili její rodiče. Nic růžového. Jako nejstarší z dětí musel jsem po dosažení 14 roků, lépe po ukončení školní docházky, to mi bylo 13 a půl roku, jít pracovat, pomáhat rodičům. To mě otec vzal do pracovního poměru, při výstavbě lesní silnice, jejíž stavbu vedl. Kluk 146 cm vysoký musel opravdu těžce pracovat. Pamatuji si, když jsme připravovali dubové sloupy na oplocení nové školky, jak jsem je snášel k cestě, to jsem viděl samé hvězdičky, když jsem měl sloupek na rameni. Byla to opravdu těžká práce. A když jsem přišel domů, zase práce. Takže práce a práce, ale to bylo pořád málo. Strádání a ponižování, a to až do chvíle, kdy jsem si řekl a dost takového života a odešel jsem z domova. Neodešel, ale utekl jen tak, co jsem měl na sobě a víc se do Hostěnic nevrátil. Bydlení jsem si sehnal na Útěchově, v rodině pana Sklenaříka, který pracoval jako lesní dělník. A když jsem v lese pracoval, tu utkvěla v mém nitru touha stát se lesníkem. A tak jsem vykonával všechny lesní práce, poznal vedoucí pracovníky, práce jsem se žádné nebál, toto brzy poznali vedoucí pracovníci a pověřovali mě různými pracemi. Praxe to byla výborná, těžko bych tenkrát hledal lepší. A já, jako mladík, jsem tu možnost získat co největší praxi chytil, jak se říká, za pačesy. Byl jsem zvídavý človíček, což se i časem projevilo. Když přišla nabídka k poznání nové metody práce, znělo, koho tam poslat, rozhodnuto bylo krátce pošleme tam Antonína, nebo Tondu, tak jak mně říkali vedoucí pracovníci a ten Tonda šel a nelitoval. A nyní k panelům, které jste mně poslal. K mému vyjádření jsou bohužel jenom tři to je doba, kterou jsem prožil osobně na půdě školního lesního podniku. První, úvodní panel, tu dobu jsem prožíval jako kluk z vyprávění mého táty, který byl, jak se říká pravou rukou p. prof. Opletala. Hradská silnice, tu jsme spolu s bratrem navštívili jako pracoviště, ale hlavně proto, abychom natrhali plné dva žoky kopřiv. Ne že by v obci Rudice nebyly, ale bylo jich málo, připomenu, že v té době snad nebylo jediné stavení, kde by se husy nechovaly. Panel zobrazuje zakládající členy profesory vysoké školy zemědělské a školního podniku se sídlem v Adamově. Tu si dobře pamatuji osobu, p. Ing. Artnera, vedoucího statku Adamov, rodáka z Dubňan u Hodonína, který se stal nástupcem p. prof. Opletala. Z uvedených profesorů jsem osobně znal p. prof. Opletala toho zvlášť a nejvíc, dále pak p. profesory Ing. Konšela, Ing. Dyka, Ing. Müllera, no a prof. Artnera. Ze skupinové fotografie pak p. Boháčka, Ing. Dr. Matějů, řed. Ing. Škodu, Ing. Zamazala, Ing. Dr. Perutíka, p. Zimu ten rozvážel a proplácel výplatu, tu mě napadají jeho úvodní slova, když předával peníze jste to vy? Dále , zámek Křtiny

15 pak p. Šádka, Ing. R. Chytílka, se kterým jsem trasoval nové cesty (např. Jezírko, Dlouhé vrchy), na školní podnik přišel po rozpadu republiky z Podkarpatské Rusi. Rád jsem poslouchal jeho vyprávění o tamním životě. Na řidiče, který v době, kdy nebyla žádná plánovaná cesta, pracoval v kanceláři. Některé pak, aniž jsou na snímku, jsem také znal Ing. Dr. Klemeš, Ing. Skýva a jiní. Také si vzpomínám na opravu silnice Adamov Křtiny. Dělníci pracující u táty, který stavbu vedl, bydleli v Josefově v hostinci u Šimků. Odtud si pamatuji písničku, kterou zpívali v době, kdy nemohli pro špatné počasí pracovat: Já mám doma veverku, ta má černou prdelku. V tomto období byla zahájena výstavba silnice Resslova, kam mě táta vzal pracovat. A pak už to šlo Praskavice, Rossenauerova, kterou jsem osobně vedl jako mladík. Když hodnotím mé pracovní nasazení v tomto období, mohu být spokojen. V roce 1946 jsem učinil dotaz o místo na školním závodě, bohužel bez úspěchu. A tak jsem nastoupil u Státních lesů v Harrachově, kde jsem pracoval až do roku 1980 v různých funkcích lesnického a školkařského provozu. Nemohl jsem zde však uplatnit všechny mé znalosti získané na školním podniku. Škoda! A v současné době, jako 94letý dědek, mohu porovnávat. Co se mně v současnosti nelíbí, je zanedbávání práce ve školkách. Za mého mládí nebylo polesí, které by nemělo lesní školku. Pamatuji si na jeden výrok p. prof. Opletala lesní školka je zrcadlem každého polesí. Já osobně jsem se školkám věnoval, několikrát jsem byl vyhodnocen a odměněn, což jsem si cenil. Duševně se táži, dovedou dnešní také lesníci vypěstovat sadební materiál pro naše české lesy, které nám naši předchůdci předali. Domnívám se, že to stojí za zamyšlení. Jen si říkám, škoda, že nejsem mladý. S naším hezkým pozdravem Lesu zdar! Harrachov Antonín Vaněk polesný v. v. rodák z Rudice u Blanska , zámek Křtiny

16 Vážení přátelé, dámy a pánové! V prvé řadě chci poděkovat za pozvání na tuto slavnostní příležitost. V minulém měsíci byla zde otevřena výstava k devadesátému výročí založení Školního lesního podniku. Prostudoval jsem si panely této výstavy a spolu se stránkami internetu o ŠLP musím konstatovat, že je zde fundovaně podáno tolik informací o Masarykově lese, že opakování těchto skutečností by bylo pouhým nošením dříví do lesa, nebo chcete-li, jak říkal s oblibou profesor Miroslav Vyskot, nošením sov do Athén. Dovolil bych si na tomto místě podat jen několik doplňujících informací a mých vlastních postřehů. Profesor Bohumil Doležal, který mě ve funkci proděkana pro ŠLP uváděl v roce 1972 do funkce ředitele, mi kladl na srdce, že tento podnik je lesnickou perlou v srdci Evropy. Mnohokráte jsem si tato slova připomněl a Masarykův les se stal mojí srdeční záležitostí. Zde jsem strávil nejkrásnější a nejšťastnější léta své lesnické praxe, zde jsem se konečně zbavil nechutné hegemonie nevzdělaných dělnických ředitelů, stal jsem se skutečným lesním hospodářem. Zde jsem se setkal s nejvýznamnějšími lesnickými pedagogy a zajímavými světovými lesníky. Dnes vzpomínáme 90 let života ŠLP Masarykův les. 90 let v životě člověka je závěrem jeho života. V lese je to jen etapa vývoje, při čemž v lese jsou vedle sebe současně zastoupeny různé etapy, jakoby les byl věčný. Dosud se lesu daří statečně odolávat snahám ochránců cizích zájmů obětovat les ve prospěch třeba kůrovců, dopravy, výstavby či dalších záležitostí. Stárnutí v lese není příznakem, v lese je růst dominantním jevem. My lesníci mluvíme o přírůstech. Pro mě stárnutí je synonymem ztrát: příbuzných, přátel, zdraví, sil, paměti, zraku, sluchu... Les je v devadesáti stále živý, obnovitelný, a proto je les pro mě srdeční záležitostí, jeví se mi jako mocný, věčně živý reprezentant nádherné živé přírody. Při příležitosti 90. výročí se sluší vzpomenout nejvýznačnějších postav zakladatelů a dalších významných osobností Masarykova lesa: profesorů Opletala, Konšela, Haši. Jejich život a dílo je myslím fundovaně zhodnoceny ve výše zmíněných materiálech. U profesora Opletala dovolil bych si doplnit, či zvýraznit to, co předcházelo jeho jmenování profesorem Vysoké školy zemědělské v Brně. Po rozpadu Rakouska a vzniku Československé republiky odešel z Bukoviny, kde zastával vedoucí funkci v lesích Řecko-orientálního náboženského fondu a stal se vedoucím pracovníkem ředitelství lesů Československé republiky. V této funkci došlo k výraznému střetu s tehdejším ministrem zemědělství agrárníkem Františkem Staňkem, který připravoval dlouhodobou smlouvu o prodeji veškeré výtěže státních lesů společenství Anglobanky a firmy Brdlík a spol. Uzavření smlouvy o prodeji veškeré výtěže za fixní ceny, platné v době uzavření smlouvy, to jest na počátku hospodářské krize a počínající inflace by zákonitě vedlo k totálnímu bankrotu a nedozírným hospodářským ztrátám. V dnešní době se takovému postupu blíží nechvalně známá tunelizace. Ing Opletal se takovému postupu vzepřel a za výrazné podpory Lidových novin svůj spor vyhrál. Bylo to však Pyrrhovo vítězství, ze své funkce byl odvolán. Zisk si ale připsala Vysoká škola zemědělská v Brně, která získala vynikajícího učitele , zámek Křtiny

17 Osobně jsem neměl příležitost setkat se s profesorem Opletalem, ani s profesorem Konšelem. Setkal jsem se pouze s profesorem Hašou, nicméně měl jsem dostatek příležitosti seznámit se s jejich myšlenkami, dílem a stejně tak s dalšími: prof. Skatulou, Artnerem, Benešem. Zvláště chci vzpomenout svého přítele dendrologa, umělce a filozofa doc. Jindřicha Chmelaře, jenž nám zanechal výrazné stopy svého odborného snažení. Pokud vstupujeme do lesa, les na nás působí několika složkami: vnímáme krásu porostů, nádheru přírody, krajiny a mnohdy si ani neuvědomujeme, jak výrazný dojem na nás zanechala technická část prohlídky. V prvé řadě je to cestní síť, úpravy terénu, vodotečí hrazení bystřin a estetika úprav. V tomto směru je činnost profesora Opletala nejvýraznější a dominantní. Profesor Opletal byl technik s duší umělce a básníka. Jeho pojetí dopravnictví, lesnické kultury a estetiky jej vyneslo na vrchol lesnického stavu. Jeho Lesnický Slavín je dílo, které zasluhuje nejupřímnější obdiv. Nyní bych se chtěl pokusit definovat, čím je pro nás ŠLP Masarykův les. Není to jen soubor katastrálních lesních parcel, nemovitostí, není to jen součást Mendelovy univerzity v Brně, je to výrazné společenství lidí: učitelů, studentů a pracovníků lesníků, ale i obyvatel celé oblasti, včetně Brna. Důležitá je dostupnost přírody a také přítomnost rozmanitých přírodních fenoménů, geologických, paleontologických, speleologických, archeologických a dalších. Pozoruhodná je zdejší ekologie i architektura, jsou tu výchovná a estetická zařízení, lesnické tradice, to vše spolu s materiální základnou vytváří nádherný celek, který nemá asi ve světě obdoby. Profesor Opletal se stal nejvýraznější postavou dějin Masarykova lesa. Byl pragmatický lesník, milovník přírody, stromů, rostlin, zvěře, milovník umění, výtvarník, estét. Pokračovatel pokrokových tradic liechtensteinských lesníků. Jeho unikátním dílem je vybudování Lesnického Slavína, na jehož tvorbě a budování estetických a výukových objektů se dokonce sám osobně podílel. V dalším bych se chtěl zmínit o jedné další významné skutečnosti. Ve své knize Kontrolní metody profesor Doležal uvádí, že filozofickým podkladem hospodářské úpravy lesa je filozofie holismu To je nauka o celcích, jejíž hlavní myšlenkou je, že nahromaděním základních prvků vzniká další nový prvek navíc. Osobně této teorii věřím a vidím zde opravdu další nový prvek, který staří latiníci nazvali genius loci, česky duch místa. Staří Čechové tomu říkali dědictví po chalupě. Tento genius loci zde opravdu je, musíme si toho vážit a nadále o něj pečovat. Doposud se to dařilo. Působila zde řada vynikajících lesnických učitelů, pracovali zde erudovaní lesníci, mezi nimiž bych chtěl vyzvednout své někdejší spolupracovníky Ing. Pavelku, Ing. Zíku a Ing. Truhláře a tato úspěšná praxe nadále pokračuje. S potěšením jsem sledoval úspěch Ing. Pavla Mauera a Ing. Jaroslava Martínka na tomto poli. Krása Masarykova lesa přirostla k srdci také obecné veřejnosti. Vždy se mi velice líbilo, když jsem viděl, jak na zastávce MHD při palouku U Buku vystupují maminky a babičky s dětmi, aby zde relaxovaly, načerpaly dobrou vodu a užily si přírody. Já sám jsem s brněnskými turisty a zpěváky ze sdružení Foerster vítával na palouku U Luže jaro zpěvem písně Přijde jaro, přijde. Možná to někomu připadalo naivní, že jsme vyprovázeli Moranu a zpívali tu starou píseň. Chodili k nám relaxovat třeba význační brněnští lékaři profesoři Kořístek a Potrusil. Rád jsem vítal na zámku ve Křtinách barytonistu brněnské opery, lesního inženýra Eduarda Hrubeše, který se rád pochlubil svými vědomostmi ornitologickými. Občanská veřejnost ráda přijala dětská hřiště, odpočinkové objekty, studánky i další objekty Lesnického Slavína. Proto jsem je , zámek Křtiny

18 přiřadil ke společenství Masarykova lesa. Ve Křtinách jsem se spřátelil s místním farářem, panem děkanem Tomášem Prnkou. Ačkoliv jsme byli rozdílného filozofického založení, měli jsme velice přátelský vztah. Obdivoval jsem jeho nesmírnou pracovitost, píli a osobní odvahu, kterou projevoval při řídící práci. Krásný a statečný byl jeho vztah k lesnictví, lesníkům a práci v lese i k lesnickým tradicím. I takový vztah patřil ke koloritu Masarykova lesa. Chtěl bych všem členům Masarykova lesa poblahopřát k 90. výročí. Dovolte stručně jako staří latiníci: vivat, crescat, floreat! Tedy česky: ať žije, roste a vzkvétá. Chci jim popřát, aby se jim práce dařila, aby je těšila, přinášela jim nejen uspokojení, ale i zaslouženou a spravedlivou odměnu k zajištění života jejich i jejich rodin. Děkuji vám za pozornost. Ing. Zbyněk Hartmann, CSc. emeritní ředitel ŠLP Křtiny zbynek.hartmann29@ .cz , zámek Křtiny

19 Vážené kolegyně a kolegové! Moje první setkání se ŠLZ se datuje do období studií, kdy lesnická fakulta využívala k realizaci hlavních cvičení některých odborných předmětů zámek ve Křtinách. Druhým setkáním, a to podrobnějším, bylo období, kdy jsem pracoval na diplomové práci zadané prof. Artnerem, vedoucím katedry těžby. Práce měla být vypracována na tehdejším polesí Jedovnice. S prof. Artnerem jsme konzultovali průběh moji práce několikrát přímo na polesí. Při těchto příležitostnostech jsem byl podrobně informován o práci profesora Artnera, který zde v minulosti pracoval jako vedoucí správy v Adamově pod vedením profesora Opletala. V tom období mi nepřišlo na mysl, že se ŠLZ, později ŠLP, stane mým celoživotním pracovištěm. To se stalo po absolvování fakulty, kdy jsem spolu s dalšími třemi spolužáky dostal nabídku umístění jako technik na ŠLZ, konkrétně na polesí Jedovnice, kde jsem nastoupil v lednu 1956 jako technik polesí. Od té doby, s krátkým přerušením (1,5 roku), kdy jsem pracoval ve zkušební stanici zemědělských a lesnických strojů, jsem až do důchodu pracoval na ŠLP. Po příchodu ze zkušební stanice jsem pracoval jako hlavní mechanik. Po uvolnění funkce polesného na polesí Křtiny jsem tuto funkci převzal a vykonával jsem ji do roku 1972, kdy jsem byl pověřen funkcí výrobního náměstka. V období mého působení na polesí Křtiny byl ředitelem Ing. Richtar, později Ing. Švarc (pozdější docent na katedře myslivosti). V obou případech spolupráce s těmito nadřízenými byla velmi dobrá. Jejich kritický pohled na naši práci byl zaměřen především na péči o lesní porosty, na rozvoj péče o pracovníky na hospodárné využívání svěřených prostředků. Vytvořená atmosféra mezi pracovníky byla zaměřena na spolupráci ve všech kategoriích zaměstnanců, zejména mezi vedoucími polesí. V průběhu roku 1971 proběhl konkurs na nového ředitele ŠLP, kterým se stal Ing. Zbyněk Hartmann, CSc. Dostal jsem nabídku na funkci výrobního náměstka. Tuto funkci jsem převzal od Nové vedení ŠLP dostalo za úkol realizovat model organizace a řízení podle prof. Rupricha model specializovaných středisek. Toto období se vyznačovalo nastupujícím vzestupem mechanizace jak v těžební, tak pěstební činnosti, tomu byla podřízena také naše snaha. V průběhu několika dalších roků jsme realizovali myšlenku vybudovat venkovní pracoviště pro katedry technické sekce lesnické fakulty (katedry geodezie, mechanizace, těžby a staveb). Tato myšlenka byla realizována v oblasti obce Útěchov , zámek Křtiny

20 V roce 1990 jsem byl na krátké období jmenován ředitelem ŠLP. Z této doby bych rád upozornil na dvě okolnosti. Požadavek na restituci pily Jedovnice nás přiměl k rozhodnutí hledat lokalitu pro výstavbu pily na svém vlastním pozemku, byla zvolena lokalita Olomučany. Výstavba nové pily se setkávala se značným odporem jednak u pracovníků ŠLP, jednak u vedoucích představitelů lesnické fakulty. Myšlenka výstavby nové pily byla s podporou vedení ŠLP realizována. Druhou okolností, na kterou bych chtěl upozornit je převzetí výzkumné stanice Křtiny. V prvních měsících roku 1990 jsme se dověděli, že VÚLHM ve Strnadech bude redukovat výzkumné stanice a mezi jiným bude rušit i výzkumnou stanici ve Křtinách. Po konzultaci s Ing. Švendou a vedoucími pracovníky stanice jsme spolu s Ing. Novákem požádali o převzetí výzkumné stanice ve Křtinách jako součást ŠLP. Převzetí bylo uskutečněno za velmi výhodných podmínek. Ve druhé polovině roku 1991 jsem požádal o uvolnění z funkce ředitele, a tím skončilo moje působení na ŠLP Křtiny. Byla to nejkrásnější léta mého života. Díky za ně! Ing. Hynek Pavelka emeritní ředitel ŠLP Křtiny deda.pavelka@seznam.cz , zámek Křtiny

21 Vážení a milí kolegové, dámy a pánové, s potěšením a rád byť i s určitými rozpaky jsem přijal pozvání na tuto konferenci, pořádanou u příležitosti 90. výročí založení dnešního Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny, zřízeného při někdejší Vysoké škole zemědělské v Brně, nynější Mendelově univerzitě v Brně. Konference je chvályhodně věnována k poctě jeho otců zakladatelů zvláště pak k poctě prof. Ing. dr. techn. h. c. Josefa Opletala, předsedy prvního správního výboru tehdejšího školního lesního statku. Váženými pořadateli konference jsem pak byl vyzván k vyslovení svého vztahu k Opletalovu dílu, což tímto s radostí činím. Profesora Opletala jsem už osobně nepoznal, i když se asi nedá vyloučit, že bych se s ním na chodbách naší alma mater nemohl setkat zemřel totiž právě před šedesáti lety, v době, kdy jsem na Lesnické fakultě zapisoval svůj 5. semestr. Znám jej proto jen z fotografií a především z jeho inspirující autobiografie Moje paměti, z vydání z roku 2005, které společně připravili profesorova pravnučka paní PhDr. H. Bočková a pan Ing. J. Truhlář, CSc., za což jim oběma náleží velké uznání a opravdové díky. Přesto i já bych se s Vámi rád podělil alespoň o některé své dojmy získané při studu díla prof. Opletala, které mne silně oslovilo i o to, co z jeho díla považuji za vysoce aktuální i pro nás a naši dobu. První obdivuhodnou skutečností je až oslnivý profesní oblouk, který se klene na životní dráze pozdějšího pana profesora. Počíná 28letým působením ve službách c.k. ředitelství statků Řecko-orientálního náboženského fondu v Bukovině ( ), kde načerpává základní znalosti o přirozených lesích karpatských, o jejich zpřístupňování a obhospodařování ale i o všemožných rizicích a chybách, které různé typy jejich spravování přinášely. Za důležitou součást Opletalova profesního růstu je třeba považovat i jeho četné studijní a expertní cesty po Evropě a Turecku v době první světové války ( ). Po válce se Ing. Opletal vrací do vlasti. Ve funkci dvorního, resp. ministerského rady je pověřen vedením hlavního lesního úřadu v Banské Bystrici. V roce 1920 je navíc jmenován předsedou zkušební komise při Ministerstvu zemědělství pro státní praktické zkoušky lesotechnické, tzv. ministeriálky. Téměř současně podává návrh na reorganizaci státních lesů ČSR a na zřízení generálního ředitelství Státních lesů a statků, které by v jeho představách mělo být vedeno odborníkem-lesníkem, podřízeným přímo ministru zemědělství. Již v roce 1921 je jeho návrh přijat a Opletal je jmenován odborovým přednostou MZe v Praze - a následně i prvním generálním ředitelem Státních lesů a statků tamtéž. Prakticky ve stejnou dobu zahajuje i svůj heroický boj proti zcela nevhodné exploataci státních lesů ČSR, kterou připravovali někteří politici a vysocí úředníci MZe: nejprve se za ministra Práška a jeho ministerského rady Máry mělo jednat o prodeji veškerého užitkového dřeva na Slovensku na pni (!) po dobu 20 let za pevné nízké ceny! (Poznámka: Určité podobnosti se snahami našich nedávných ministrů a jejich vysokých úředníků z posledních dvou desetiletí jsou jen náhodné?) , zámek Křtiny

22 V roce 1922 odmítá generální ředitel Opletal snahu dalšího ministra zemědělství, F. Staňka, vyhovět požadavku firmy Lignum a spol. na odprodání 30 milionů m3 dřevní hmoty z hlavních těžeb Státních lesů na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, včetně převzetí veškerého inventáře lesního, průmyslového a dopravního vše rovněž na dobu 20 let. Odhaluje v něm dalekosáhlý nevýhodný pacht, přiznání výhradního práva exploatace státních lesů v obou jmenovaných zemích, na uvedenou dobu! Opletal zná ze svého působení v Bukovině velmi dobře rizika takových dlouhodobých pachtů: malý zisk pro majitele lesa, zanechané méněcenné investice a velké souvislé holé plochy, jejichž zalesnění vyžadovalo často větších nákladů, než obnášel zisk za odprodané dřevo. Případné přijetí tohoto požadavku proto označil za největší neštěstí, které by mohlo postihnout státní lesy a své stanovisko nezměnil, ani když se ho fa Lignum pokoušela zkorumpovat nabídkou výhodného místa s několikanásobně vyššími příjmy u velké společnosti, která by se za účelem exploatace státních lesů utvořila. Poměry té doby Opletal dokresluje citací obvyklého rčení nadřízeného ministra Staňka: Ale Ježíšmarjá, vždyť je to náš člověk! Tím mělo být podřízenému naznačeno, že žadatel nesmí být odmítnut. Na Opletala to však zřejmě příliš neplatilo. Ne vždy se ale vše podařilo. Přes Opletalův odpor byl za pomoci ministra Staňka prosazen například prodej většího množství dřeva z Podkarpatské Rusi skupině kolem Moravskoslezské banky, která je obratem a za hotové prodala jedné maďarské firmě se značným ziskem. Státním lesům však kupní cenu pokryla pouze garančními listy, které se zřejmě staly po úpadku banky téměř bezcennými. Ve svých Pamětech Opletal toto období označuje jako počátek boje proti velkoprodejcům. Připomeňme v této souvislosti ještě alespoň jeho urputný odpor proti největšímu pokusu o hrubou exploataci lesů té doby, kdy fa Bertron Grimson & spol. měla na dobu 30 (resp. 31,5) let dostat veškeré dříví ze státních lesů bývalé Podkarpatské Rusi, v ročním množství až 1,5 milionu m3 dřeva, opět za pevné ceny, pro prodejce zřetelně nevýhodné. Opletalova nevstřícnost k podobným obchodům se ovšem politikům a jejich vysokým úředníkům, zřejmě finančně propojeným s tehdejšími kmotry mohu-li použít tento dnešní pojem, nemohla líbit. Proto již v lednu roku 1923 projednává předsednictvo ministerské rady návrh na zrušení generálního ředitelství Státních lesů a statků, namířený proti Opletalovi. Avšak i tentokráte jeho fundovaný rozklad způsobí, že návrh na zrušení ředitelství, které dělá politikům jen potíže, neprojde a je vyhodnocen jako předčasný a tedy i neúspěšný. Útoků na generálního ředitele však přibývá. Opletal to označuje až za nesnesitelnou štvanici a posléze toho má dost a rozhoduje se přijmout jednu z nabízených vysokoškolských profesur. Vybírá si Vysokou školu zemědělskou v Brně (rok 1923). Ministr zemědělství Hodža to přijímá s nadšením a brzy se ukáže proč: připravuje k přijetí výše zmíněný návrh na 30letý obchod s firmou Bertron Grimson & spol. týkající se veškerého dříví ze státních lesů z Podkarpatské Rusi. Prof. Opletal však nerezignuje ani v závětří vysokoškolského pracoviště. Klub senátorů a poslanců jej zve na svoji schůzi, na níž přednáší k návrhu výše uvedené smlouvy svůj odborný posudek. Případné přijetí návrhu označuje za nezměrnou katastrofu pro stát. Druhý posudek předkládají tamtéž dr. Hodža a Ing. dr. Šiman. Ten je kladný, ale Klub přijímá usnesení v souladu s Opletalovým názorem tedy proti uzavření smlouvy. Boj však pokračuje dál a zasahuje i širší veřejnost. Prof. Opletal píše řadu článků, také do Lidových novin. V roce , zámek Křtiny