UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. farní knihovny Žulová uložené v SOkA Jeseník

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA HISTORIE ARCHIVNICTVÍ Dějiny a katalog farní knihovny Žulová uložené v SOkA Jeseník Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce : Mgr. Jana Oppeltová, Ph.D. Olomouc 2014 Markéta Poskočilová

2 Na tomto místě čestně prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s pomocí níže uvedených zdrojů. V Olomouci dne 18. srpna

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce Mgr. Janě Oppeltové, Ph.D. především za velmi cenné rady a trpělivost. Další poděkování patří Mgr. Věře Slavíkové, která mi vždy ráda opověděla na mé dotazy a ukázala mi cestu z problému. Dále bych chtěla poděkovat ředitelce SOkA Jeseník Mgr. Bohumile Tinzové za její vstřícnost a ochotu, občas také trpělivost. Stejně tak knihovnici archivu Mgr. Michaele Neubauerové. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat všem mým blízkým, kteří mi s tvorbou práce přímo či nepřímo pomáhali. Ať už s technickou realizací práce nebo s poskytováním psychické podpory. Konkrétně především své rodině. 3

4 Obsah Obsah... 4 Úvod Prameny a literatura Církevní správa Jesenicka Vznik farní sítě a škol na Jesenicku Dějiny Žulové Farnost Žulová Farní kostel sv. Josefa Kostel na Boží hoře Drobné církevní památky Školství v Žulové Historie knižního fondu farní knihovny v Žulové Současný stav knihovny Formální, časové a jazykové hledisko Systém signatur Časové zařazení Jazyková stránka Obsahová složení fondu Místa a osoby spojené s vydáním knih Místa vydání Nakladatelé, tiskaři a jejich grafické znázornění Vnější úprava tisků Grafická výzdoba tisků Vazby knih Fyzický stav fondu Vlastníci, čtenáři knih a jejich grafické ztvárnění Vlastníci knih Čtenáři Jiné využití Schéma katalogizačního programu Bach Závěr Seznam pramenů a literatury

5 Prameny Tištěné prameny Literatura Internetové zdroje Internetové zdroje použité při vyplňování katalogu Seznam použitých zkratek Anotace Resume Seznam příloh Katalog

6 Úvod Téma práce bylo zvoleno v souvislosti se snahou o záchranu drobných církevních fondů, kterými nejsou jenom farní knihovny, ale například liturgické textilie nebo noty. Zpracování knihoven duchovních správců je realizováno především v královehradecké a českobudějovické diecézi, avšak tyto fondy se nachází na dalších místech, kde většinou upadly v zapomnění. Důvodem mohla být neznalost problematiky a s tím související nedocenění historické a umělecké hodnoty knih nebo nedostatečné podmínky pro jejich záchranu. Jedním z takových míst je Jesenicko, kde se nachází několik fondů farních knihoven uložených ve Státním okresním archivu v Jeseníku. Díky bohulibé činnosti a dostatečné fundovanosti osob, jakou byl například PhDr. Rudolf Zuber, byly tyto fondy ochráněny před likvidací během pohnutých let, které přineslo 20. století. Až do dnešních dnů byl obsah těchto památek zahalen rouškou tajemství, která může být postupně odkryta díky zájmu několika lidí zapálených do tohoto kulturního odvětví. Při zpracování se nemůžeme obejít bez pochopení širšího kontextu. Jedním z hlavních témat je pochopení odlišnosti jesenického regionu od ostatních částí republiky. Je to dáno především přímou vazbou na Vratislav, která se dnes nachází na území jiného státu, avšak v historii tomu tak nebylo. Vratislavský biskup byl hlavním světským feudálem bývalého niského knížectví až do roku 1848 a církevně bylo Jesenicko spjato s vratislavskou diecézí až do roku Pochopení všech vazeb a fungování správy není lehký úkol, což je dáno nezpracováním všech pramenů, špatnou dostupností vratislavských fondů a také nezájmem badatelů, pro které tento region nezapadá do známé dějinné souvislosti. Mimo velice stručný přehled dějin vratislavské diecéze a nástin vzniku a rozvoje farní sítě v oblasti, jsem se zaměřila na popis nejstarších dějin města Žulové až do vzniku lokálie. Dalšímu období jsem se věnovala jen okrajově a můj výklad skončil v roce 1945, který je vnímán jako hlavní mezník ve vývoji Jesenicka. Důležitou součástí bylo zaznamenání vzniku a dalších osudů lokálie Žulové, která byla později povýšena na farnost. V této části nemůže chybět popis hlavní stavby církevního života, jenž představuje kostel. Podobně byla do výkladu zahrnuta také kaple na Boží hoře nebo drobné církevní památky Žulové. Na historii knihovny se nejvíce podíleli lidé spjati s obročím, kteří byli také krátce zmíněni. Drobnou vsuvku představuje školství, které jsem chtěla vzpomenout alespoň 6

7 v základních bodech, vzhledem k blízkému spojení školy a farnosti. V knihovně se také nachází několik učebnic. Dalším důvodem bylo proslavenost města díky kamenoprůmyslu po němž získala v české podobě svůj název. Hlavním cílem mé práce bylo odhalit dějiny vzniku rozsáhlé žulovské farní knihovny a zpracovat jednotlivé tituly prostřednictvím katalogu, aby mohlo být cenné bohatství tohoto drobného církevního fondu zpřístupněno veřejnosti. Pro posouzení obsahu knihovny se v závěru práce objevuje rozbor tisků, jak po jejich vnitřní, tak vnější stránce. 7

8 1. Prameny a literatura V první části bych se ráda věnovala literatuře, ze které jsem těžila při zpracování své bakalářské práce. Úplně na začátku je zmiňováno založení a vývoj vratislavského biskupství. Primární literaturu vztahující se k tomuto tématu představuje kniha Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku 1 od Františka Skřivánka a Josefa Tovačovského. Další zdroj, ve kterém můžeme nalézt informace k vratislavské diecézi, jsou knihy od Rudolfa Žáčka, 2 ten se však biskupstvím zabývá v souvislosti s celkovými dějinami Slezska. V českém jazyce se žádná jiná literatura nezmiňuje o biskupství, které se ve velké míře podílelo na historii Slezska. V zahraničí není situace o mnoho lepší. V souvislosti s Jesenickem se o diecézi zmiňuje Rudolf Zuber, 3 který se zabýval především kolonizací a vznikem farní sítě v této oblasti. V jeho díle Jesenicko v období feudalismu do roku 1848 vytvořil základní konstrukci pro studium dalšího vývoje církevní správy regionu. Toto dílo tvoří hlavní zdroj poznání ohledně dějin obcí na Jesenicku do roku 1848, který nebyl do dnešní doby překonán. Vzhledem k mé práci mi posloužilo jako prvotní vodítko k orientaci v tématu. Následující období po roce 1848 bylo nejlépe shrnuto ve Vlastivědě šumperského okresu. 4 Její nevýhodu shledávám ve zpracování především hospodářských dějin, které s nábožensky zaměřeným tématem příliš nekorespondují. Tímto výčtem končí česky psaný pramen literatury vztahující se k obecné historii regionu. Nenahraditelný zdroj informací pro mě představuje německá literatura, stejně jako pro ostatní badatele v oblasti dějin obcí Jesenicka nebo jiných dílčích témat. Literatura mi byla pomocníkem při doplnění chybějících údajů ohledně dějin obce Žulová. Problém německy psané literatury se naskýtá v oblasti nacionálního výkladu určitých vývojových etap a témat v historii. Podobně je však možno nahlížet například na Zuberovy knihy, které byly vydány v období komunistického režimu. Při vytvoření přehledu o historii fary a kostela v Žulové jsem čerpala z díla Franze Grögera, vydaného u příležitosti stoletého výročí farnosti. Výhodou této knihy je především 1 Skřivánek, F. Tovačovský, J.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku. Praha Žáček, R.: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004; Žáček, R.: Slezsko. Praha Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966.; Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk

9 to, že při jejím sepisování měl autor k dispozici farní kroniku. Další knihou je Friedeberg Altvater z roku 1974, jenž vychází z předešlé, avšak byla doplněna o novější údaje. 5 Při popisu kostela a drobných církevních památek jsem využila publikaci Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. 6 Vývoj hradu před přestavbou na kostel byl popsán v Hradech českého Slezska. 7 O kostelu na Boží hoře bylo napsáno v knize od Jaromíra Poláška. 8 Farní knihovně se však žádná literatura v minulosti nevěnovala, nebyly o ní napsány ani drobné zmínky. Její historii bylo potřeba dešifrovat pomocí pramenů, o nichž se zmíním později. Další součástí práce je zpracování a katalog knižního fondu. Metodiku k vytvoření nejdůležitější části, kterou představuje katalog, mi poskytlo nedávno vydané dílo kolektivu autorů Záchrana a inventarizace drobných církevních fondů. Archiválie, knihy, notový materiál a liturgické textilie. 9 Při vzniku textu, který komentuje složení knihovního fondu, jsem nejvíce využila objemné dílo Encyklopedie knihy, díky kterému jsem mohla blíže vysvětlit obecné pasáže problematiky starých tisků a tisků. 10 Při snaze o vytvoření historie farní knihovny v Žulové byly jediným vodítkem archivní prameny, přestože cesta k jejich hledání nebyla jednoduchá. Při bádání bývá v mnohých případech nápomocna kronika farnosti neboli pamětní kniha, avšak v případě Žulové se nemůžeme opřít o její obsah, protože osud kroniky není nikomu znám, přestože z archivních pramenů vyčteme, že kniha existovala. 11 Z kroniky také čerpal již zmíněný Franz Gröger, bohužel do díla nevložil informace o knihovně nebo se v kronice tyto údaje nenacházely. Kroniku, kterou máme k dispozici, je kronika farního úřadu Skorošice z let , ve které můžeme místy najít zmínky o žulovském obročí. Ve většině případů se jedná o obraz Panny Marie z Boží hory, který byl posléze přenesen do kostela ve Skorošicích nebo štolové poplatky, prostřednictvím kterých se Žulová zavázala k faře ve Skorošicích Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913.; Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc Kouřil, P. Prix, D. Wihoda, M.: Hrady českého Slezska. Brno Polášek, J.: Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska. Český Těšín Martínek, R. a kol.:záchrana a inventarizace drobných církevních fondů. Archiválie, knihy,notový materiál a liturgické textilie. Olomouc, Voit, P.: Encyklopedie knihy. Starší tisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. století a počátkem 19. století. Praha SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Předávací protokoly, inv. č SOkA Jeseník, Farní úřad Skorošice, Novodobý český překlad farní kroniky , inv. č

10 Hlavní zdrojem pro získání potřebných údajů je fond Farního úřadu Žulová. Z jeho písemností byly nejplodnějším zdrojem informací předávací protokoly, jejichž součástí byly v několika případech inventáře kostela. Podobně jako inventáře při knize kostelních účtů. V těchto pramenech byly, mezi dalším kostelním jměním, zmíněny především liturgické knihy a knihy správní. V pozdější době se začaly objevovat drobné zmínky typu: farní knihy byly převzaty nebo knihovna existuje. Jedinou výjimkou byly dva soupisové inventáře knih z roku 1826 a 1834, které se zmiňovaly o tom, že tyto knihy mají být do knihovny předány. Větší vypovídající hodnotu ohledně historie knihovny pro nás bohužel nemají. 13 Mnohem obecnější pro nás byly údaje zapsané do vizitačních protokolů. 14 Vizitační protokoly byly nalezeny také v úřadech děkanství a opět se v nich nacházely jen velmi obecné informace. Mnohem zřetelnější byly údaje nashromážděné ve Výkazech farních knihoven. 15 Nepříliš šťastné byly objevy ohledně žulovské farnosti - byla zaznamenána jen jedna zmínka. Pro ostatní okolní farní knihovny byly zhotoveny rozsáhlé inventáře knih. V dalším nezpracovaném fondu, který představuje Komisariát Jeseník, byly nalezeny pouze obecná nařízení, nikoliv specifické dokumenty určené pro jednotlivé farnosti. Vizitace pocházely až z období 2. světové války, v nichž by byly zjištěny informace pro náš záměr neúčelné. 16 Ve snaze dojít k mnohem významnějším a zřetelnějším informacím jsem byla nucena navštívit také Zemský archiv v Opavě. V jeho depozitářích jsou uloženy další prameny vztahující se k Jesenicku. Jedním z fondů je Velkostatek Žulová. Při procházení Kostelních a školních záležitostí se mé naděje rozplynuly. Narazila jsem na inventáře knihoven, bohužel žádný z nich nepatřil žulovské farnosti. 17 Podobné zklamání nastalo při zkoumání dalších kartonů fondu. 18 Další z možností byl fond Komorního ředitelství statků vratislavského biskupství na Jánském vrchu. Po přezkoumání několika kartonů se úspěšnost dostavila jen v podobě 13 SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Inventář kostela z r. 1810, seznamy z let , inv. č. 14, kart SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Vizitační protokoly, instrukce, korespondence, inv. č. 38, kart SOkA Jeseník, Děkanský úřad Vidnava, Výkazy knihoven farních , kart. 16.; SOkA Jeseník, Děkanský úřad Javorník, Výkazy farních knihoven, kart SOkA Jeseník, Komisariát Jeseník, Zemský stát. úřad ministerstva školství, zem. polit. správa žádají zaslání zpráv o kulturních památkách, ošetřování místních knih, spisů a zaslání schematismů, kart ZA Opava, Velkostatek Žulová, Církevní a školní záležitosti, inv. č. 447, kart ZA Opava, Velkostatek Žulová, Kostelní účty, inv. č. 410, kart. 22.; ZA Opava, Velkostatek Žulová, Patronáty, patronátní stavby, inv. č. 421, kart

11 několika dokumentů souvisejících se stavbou kostela a ustanovením žulovského lokalisty. 19 Jedinou drobnou nalezenou informací týkající se knihovny byla pozůstalost Johanna Luxe, která se nachází ve fondu Zemského práva Jánský vrch. 20 Největší úspěch byl zaznamenán v souvislosti s dějinami knihovny ve 20. století, kdy byla předána do arcibiskupského archivu na Jánském vrchu. Z této doby se nám zachoval dotazník z roku 1939, který zaznamenává svazky farní knihovny. Celkově se v písemnostech fondu mluví spíše o matrikách a čtenářské knihovně archivu ZA Opava, Komorní ředitelství statků vratislavského biskupství na Jánském vrchu, Patronátní stavy pro jednotlivé fary a obce, inv. č. 1028, kart ZA Opava, Zemské právo Jánský vrch, Pozůstalost po Janu Luxovi, kaplanovi v Žulové, inv. č. 487, kart ZA Opava, Arcibiskupský archiv Javorník, Činnost R. Fitze jako pověřence pro církevní archivy v komisariátu pro západní Slezsko, soupis matrik a jejich přehledy podle jednotlivých farností, inv. č. 32, kart

12 2. Církevní správa Jesenicka V roce 1000 založil císař Ota III. vratislavské biskupství podléhající arcibiskupství v Hnězdně, které bylo založeno v témže roce nad hrobem sv. Vojtěcha. 22 O založení se zasloužil syn prvního polského křesťanského knížete Měška I., Boleslav Chrabrý. 23 Zuber zmiňuje, že křesťanství pronikalo do Slezska už v době velkomoravské. Po rozpadu moravské církevní provincie náleželo Slezsko od založení pražského biskupství roku 973 až do roku 1000 k české církevní provincii. 24 Od založení není přesnějších zpráv o biskupství, až roku 1155 bula papeže Hadriána IV. vypočítává rozsah a hospodářské zajištění biskupství, jež zahrnuje 15 hradních obvodů nazývaných kastelánství spadajících do biskupovy pravomoci a k tomu biskupské statky a poddané. 25 Jedno ze jmenovaných území bylo Otmuchovsko s příslušenstvím tzv. se širokým okolím, do kterého patřila také část dnešního Jesenicka Javornicko, Vidnavsko. Není jasné, kdy a za jakých okolností se toto území dostalo do majetku vratislavské diecéze. Mohlo být darováno při samotném založení biskupství nebo území nadále patřilo knížeti a biskup z něj pobíral jen část příjmů. Podle zmínky v kronice Chronicon Polono-Silesiacum sepsané v 80. letech 13. století neznámým mnichem získal darem niskou zemi vratislavský biskup Jaroslav od svého bratra knížete Boleslava Dlouhého. Dnes je přikláněno k teorii, že za biskupa Jaroslava došlo spíše jen k většímu připoutání území k biskupství díky zisku blíže neurčeným knížecím právům ve formě imunit nebo darováním dalších pozemků biskupství. Objevují se také domněnky, že vydaní buly souvisí s ukončením česko-polských bojů o Slezsko kladským mírem v roce 1137, kdy bylo území místem nejčastějších průchodů vojsk, dáno do biskupských rukou, aby se Češi neodvážili podniknout vpád na majetek, jenž byl od té doby církevní. 26 V roce 1229 byla papežem Řehořem IX. svolána speciální komise k vyřešení konfliktu mezi olomouckým biskupem Robertem a vratislavským biskupem Vavřincem ( ). Sporem byla církevní příslušnost Holasicka. Podle buly z roku 1155 náleželo k vratislavské diecézi. Komise však rozhodla s největší pravděpodobností ve prospěch olomoucké diecéze, 22 Žáček, R.: Slezsko. Praha 2005, s. 39; Žáček, R.: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, s Žáček, R.: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 62; Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s

13 protože Opavsko nadále patřilo pod Olomouc, i když rozhodnutí se nedochovalo. Hranice diecézní tak splynula se státní. 27 V 60. letech 13. století byla vratislavská diecéze rozdělena na arcijáhenství, která se skládala z několika arcikněžství (děkanátů). Obě instituce dohlížely na mravy duchovenstva. Severní část Jesenicka spadala pod arcikněžství v Otmuchově a východní část pod Glucholazy, která obě patřila k arcijáhenství ve Vratislavi. 28 Biskupem Vavřincem také započal dlouholetý spor mezi vratislavskými biskupy a slezskými knížaty. 29 Celé slezské dějiny 13. století byly ve znamení neustálého napětí a konfliktů mezi knížecí a církevní mocí. Nebylo knížete, který by neměl menší nebo větší spor s vratislavským biskupem. Jednou z hlavních příčin byla kolonizace a s ní problémy týkající se vlastnictví a práv na rozsáhlých kolonizovaných územích. 30 Spor vyvrcholil za biskupa Tomáše II. ( ) a vratislavského knížete Jindřicha IV. Proba. Vratislavský kníže obvinil biskupa z neoprávněné kolonizace niskootmuchovského kastelánství bez knížecího svolení a nárokoval si kolonizovaná území. Do té doby biskupové považovali kastelánii za svůj majetek, protože se během kolonizace nepotýkali s žádným odporem světské moci. V roce 1283 Jindřich IV. obsadil sporné území a pře se změnila v otevřený boj. 31 Mezi léty 1288 až 1290 nemáme žádné zmínky o dalších bojích a napětí mezi biskupem a knížetem. Domníváme se tedy, že došlo ke smíru, jehož symbolem bylo založení kapituly sv. Kříže ve Vratislavi. Krok ke smíření vedl pravděpodobně ze strany biskupa, který na čas slevil ze svých nároků a spokojil se s ukončením násilí na jeho majetku a osobě. 32 Biskup Tomáš II. čekal na vhodnější situaci, která nastala v roce Dne 23. června 1290 zemřel kníže Jindřich IV. Probus. V předtuše blížící se smrti sepsal závěť a privilegium pro vratislavské biskupství. 33 Privilegium znamenalo celkové přenechání knížecích práv na veškerých statcích v niské a otmuchovské zemi biskupovi. Kníže se zmiňuje o tom, že si je vědom veškerého příkoří, které on a jeho předkové biskupství způsobili. Se souhlasem vyšší 27 Žáček, R.: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, s. 43; Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Žáček, R.: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, s ; Skřivánek, F. Tovačovský, J.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku. Praha 2004, s Bar, P.: Rituál smíření jako mýtus? Konflikt vratislavských biskupů se slezskými vévody a jeho řešení ve 13. století (dále jen Rituál smíření). In: Nodl, Martin Wihoda, Martin (eds.): Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Brno 2008, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 72; Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s Bar, P.: Rituál smíření; Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Bar, P.: Rituál smíření; Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s

14 šlechty, se proto vzdává všech svých práv a služebností, ať vznikly na polském či na německém právu. Udílí biskupství úplnou svobodu soudní i mincovní a přeje si, aby biskupové disponovali plným vlastnickým i knížecím právem. Biskup si nechal privilegium potvrdit papežem Mikulášem IV. v září téhož roku. 34 Privilegiem byly vyřešeny pochybnosti o majetkovém a právním postavení vsí vzniklých na území otmuchovského kastelánství ve 13. století. Přesto ani toto privilegium nezaručovalo respektování získaných výsad ostatními Piastovci, některá z knížat tak nový právní stav neuznala. Mezi ně patřil javorsko svídnický kníže Bolek I. Surový, který zdědil po Jindřichu IV. Probovi největší část jeho území. K uznání ze strany knížete došlo až smírem v roce Smírem bylo ustáleno postavení biskupů, avšak ještě nějakou dobu trvalo, než bylo přijato veškerou světskou mocí. 35 Symbolem majetkové a právní jistoty vratislavských biskupů byl soupis veškerých příjmů, které tvořily hospodářskou základnu jejich moci, je to tzv. Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis. Pravděpodobně vznikl za biskupa Tomáše II. mezi léty 1290 až 1292 jako výtah ze starších rejstříků, kdy se biskup snažil zachytit rozsah biskupského majetku právně podepřený privilegiem z roku Jindřich z Vrbna ( ) byl prvním biskupem, který se tituloval knížetem a za jeho vlády došlo k plnému osamostatnění nisko-otmuchovské země a proměně v samostatné knížectví. 37 Vratislavské knížectví, spolu s dalšími knížectvími ve Slezsku, se stalo součástí České koruny v roce 1335 tzv. Trenčínskými úmluvami. Vratislavský biskup vstoupil pod ochranu českého krále v roce 1342 za biskupa Přeclava z Pogarel ( ), tímto aktem se stalo Jesenicko jako biskupský statek součástí českého státu. Biskup nebyl leníkem českého krále, ale byl pouze jeho tzv. spojencem, lenní slib skládal pouze za knížectví grotkovské, které biskup zakoupil v roce Dohoda přinesla biskupskému území uklidnění a určitou jistotu. Biskup Přeclav začal vykupovat zpět své ztracené statky, které na začátku 14. století připadly do rukou loupeživých feudálů, jakými byli Haugwitzové a Wüstehubové. Tyto kroky zabránily rozpadu biskupské země a obnovily územní jednotu Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s ; Stenzel, G. A. (ed.): Urkunden zur Geschichte des Bisthums Breslau im Mittelalter. Breslau 1845, č. 250, s Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s Tamtéž. 37 Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s. 39., Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 73., Žáček, R.: Slezsko. Praha 2005, s Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s

15 Vznikl územně a správně samostatný celek, který svou moc opřel o spojení s českými zeměmi a v roce 1467 byl zvětšen o Zlatohorsko. Majitelem byl kostel sv. Jana Křtitele ve Vratislavi, jehož duchovní i světskou hlavou se stal právě panující biskup. Schopní úředníci z řad kleriků, kteří zastávali světské úřady, zabránili vzrůstu vlivu světské moci. Takto vzniklé knížectví, zvané od konce 14. století niským, fungovalo bez větších změn až do roku I přes tento zásah existovalo dále rozdělení na habsburskou a pruskou část, kterou postihla v roce 1810 sekularizace, až do konce feudálního období. 40 Na konci 14. a začátku 15. století probíhal rozkol v celém západním křesťanství, který se projevil také ve vratislavské diecézi. Vyvrcholil po smrti biskupa Přeclava z Pogarel, jeho následníci museli mimo jiné čelit novému hnutí husitství, které pronikalo také na Jesenicko, především prostřednictvím světských feudálů. Jedním z nich byl například Hynčík Muščín, který zastával úřad hejtmana jesenického panství. Tento Hynčík připojil svou pečeť na stížní list českých panů proti upálení mistra Jana Husa zaslaný kostnickému koncilu. 41 Biskup Konrád z Olešnice ( ) vytvořil protihusitský spolek, který pořádal výpady do Čech a na Moravu. Odvetou byl vpád husitských vojsk do niského knížectví v roce Husité dobili většinu měst a dokonce se v knížectví natrvalo usadili. V Javorníku a Otmuchově měli své posádky až do roku 1432, kdy byly obě místa vykoupeny biskupem zpět za velmi vysokou cenu. Husitské války měly pro celou biskupskou zemi katastrofální následky. Nedostatečné příjmy donutily biskupa k pronájmům statků či jejich prodeji. Mnoho opevnění bylo poničeno, aby se opět nestaly útočištěm nepřátel. 42 Během bojů Jiřího z Poděbrad o Slezsko bylo Jesenicko svědkem mnoha střetů. Takto byly v roce 1467 biskupské državy obohaceny o hrad Edelštejn a celé Zlatohorsko. Panování uherského krále Matyáše Korvína dovršilo zpustošení celého kraje století dalo vzniknout Luterovu učení, které se setkalo ve Slezsku s nebývalým ohlasem a šířilo se také do niského knížectví. Biskupové často sympatizovali s novým učením, takže nepodnikli žádná opatření proti novotám, což vedlo k úpadku církevního života. O nápravu se vlivem Tridentského koncilu pokusil biskup Martin Gertsmann ( ), jenž mimo další opatření přivedl do diecéze jezuity. Avšak 40 Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 92., Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s Tamtéž. 43 Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s

16 k ostré protireformaci došlo až počátkem 17. století za biskupa Karla Habsburského ( ). 44 Po vypuknutí stavovského povstání v roce 1618 šlechta přijala za krále ve Slezsku Friedricha Falckého, biskup uprchl do Polska a kapitula byla nucena složit hold zimnímu králi. Situace se nezměnila ani po bitvě na Bílé hoře, niské knížectví bylo v rukou Jana Jiřího Krnovského až do roku Po jeho odchodu se biskup vrátil na svůj dvůr v Nise. Během války bylo celé území zpustošeno neustálými průchody vojsk, které probíhaly až do roku Válečné události však nebyly jedinou ránou pro zemi niskou. V letech probíhaly čarodějnické procesy, které se rozhořely v nemalé míře. 45 Náboženská tolerance a podpora protestanství mnoha slezskými knížaty vedly k pruské expanzi, která započala smrtí císaře Karla VI. v roce Další necelé čtvrt století probíhala válka o Slezsko. Během bojů došlo k zásadnímu předělu v dějinách niské země. V roce 1742 vratislavským mírem přišla Marie Terezie o Kladsko a většinu Slezska mimo Těšínska, Opavska a Krnovska. Knížectví niské bylo rozděleno na dvě nestejné části společnou rakousko-pruskou komisí. Takto se biskup Filip Ludvík Sinzendorf ( ) na sklonku své vlády dočkal nového administrativního uspořádání vratislavské diecéze a postupného zaplavování protestanty na její pruské části. 46 Po rozdělení Slezska byly na Jesenicku vytvořeny 4 arcikněžství neboli děkanáty, které podléhaly niskému komisariátu v Jeseníku. V Těšíně byl vytvořen druhý komisariát a také generální vikariát, kterému podléhaly oba komisariáty. V roce 1783 došlo k administrativnímu spojení Moravy a českého Slezska, čímž došlo k dalšímu církevnímu vzdálení od pruské části diecéze. Biskup Filip Gotthard Schaffgotsch ( ) řídil od roku 1766 jen rakouskou část diecéze a pruskou část spravovali sufragáni. 47 Josefinské reformy se nijak zvláště nedotkly církevní správy na Jesenicku. Přesto se vlivem josefismu, francouzské revoluce a pruského protestanství dostalo v první polovině 19. století i do této oblasti jisté volnomyšlenkářství. V roce 1821 došlo k vyvázání 44 Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s ; Skřivánek, F. Tovačovský, J.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku. Praha 2004, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Tamtéž, s. 137.; Skřivánek, F. Tovačovský, J.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku. Praha 2004, s Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 106.; Skřivánek, F. Tovačovský, J.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku. Praha 2004, s. 73,

17 vratislavské diecéze z metropolitního svazku s Hnězdnem a byla podřízena přímo apoštolskému stolci. 48 Zásadními změnami prošla rakouská, později česká část vratislavské diecéze ve 20. století. Poválečný vývoj v důsledku porážky Rakouska- Uherska a Pruska přinesl rozvrácení celé vratislavské diecéze. ČSR si uhájila část Slezska připadající k České koruně v 19. století, Horní Slezsko bylo rozděleno mezi Polsko a Německo. Polská část těšínského vikariátu připadla v roce 1926 nově zřízené katovické diecézi podléhající vratislavskému biskupství, které se stalo v roce 1930 arcibiskupstvím. Druhá světová válka a vytvoření Protektorátu znamenalo připojení části ČSR a polské části Horního Slezska k Velkoněmecké říši. Během války bylo bombardováno centrum diecéze. V tomto nešťastném období nezbývalo mnoho času na náboženský život. Konec války znamenal také konec historického Slezska jednak devastací památek, tak odsunem původní společnosti. Slezané jako obyvatelstvo přestali existovat, většina z nich byla odsunuta. Slezsko se stalo tedy pojmem jen geografickým, do kterého přicházeli obyvatelé z Polska, českých zemí a také nepohodlná etnika pro Sovětský svaz. Z této oblasti zmizely všechny náboženské konfese. S obyvateli odešli i kněží. Musela být znovu obnovena administrativa a víra, která však byla stěžována nástupem komunismu. Byli vybíráni duchovní hodící se tomuto režimu. Ostatní byli perzekuováni. 49 Biskupem Adolfem Bertramem ( ) byl v červnu 1945 jmenován zvláštní pověřenec pro československé území dr. František Onderek. V roce 1947 byl papežem jmenován apoštolským vikářem, který spravoval apoštolskou administraturu v Českém Těšíně podléhající přímo apoštolskému stolci. Konstitucí papežské stolice Praescriptionum sacrosancti z 30. prosince 1977 byla část této vratislavské arcidiecéze na našem území připojena k olomoucké arcidiecézi. 50 Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se v České republice konstituoval Moravskoslezský kraj a v roce 1996 byla z olomoucké arcidiecéze vydělena ostravsko-opavská diecéze, do které patří také Jesenicko Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Skřivánek, F. Tovačovský, J.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku. Praha 2004, s Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s Skřivánek, F. Tovačovský, J.: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku. Praha 2004, s

18 2.1 Vznik farní sítě a škol na Jesenicku Počátky farní organizace ve Slezsku sahají do 12. století, kdy splývala se statní organizací. Kostely se nacházely v sídlech kastelánství a popřípadě v dalších trhových místech. Pro Otmuchovsko lze předpokládat kostel v Otmuchově. Kolonizace ve 13. století dopomohla vzniku nových farností a ustálení farních obvodů. 52 První zmínky o knězi na Jesenicku a tím pádem i o kostele, máme z Vidnavy v roce Farní okrsky vznikaly především u měst a větších vsí. V této době fungovaly fary v Jeseníku, Vidnavě a potom dalších asi venkovských far. Z tohoto období se nám na Jesenicku zachovaly 4 kostelní stavby v románsko-gotickém stylu Vidnava, Javorník, Bernartice, Stará Červená Voda. Nejstarší z nich je kostel ve Vidnavě z poloviny 13. století, jehož středověký ráz zakryly následující stavební úpravy. 53 Správu fary vykonával duchovní, který byl nazýván plebán nebo správce kostela až do konce 14. století. Jejich zástupci byli vikáři a na šlechtických sídlech kaplani. Zajímavostí je, že ve Slezsku byl vybírán tzv. svatopetrský haléř, vybíraný pro papežskou stolici podle polského vzoru. Jeho vybírání ustalo až pod vládou českých králů. 54 Proticírkevní hnutí vyvrcholila v době husitství také na Jesenicku, avšak radikální odboj se neudržel příliš dlouho. Podle Zubera to bylo dáno především působením biskupa jako nejvyšší autoritou v knížectví a také množstvím německy mluvících obyvatel. 55 Jak už bylo zmíněno, v celém Slezsku se s větším ohlasem setkalo nové luterské učení. Na Jesenicku byl nový proud podporován především šlechtici, kteří se v mnohých případech snažili vyhnout povinnosti přispívat na udržování kostelů a také toužili po kostelních majetcích. Na jesenickém panství šířil protestanství například rod Fuggerů. Faráři si často stěžovali na úpadek církevního života. Lidé přestali chodit na bohoslužby, u nichž samotných se projevoval vliv luterství - např. objevovala se němčina místo latiny. Ve správě působilo mnoho ženatých kněží. Za biskupa Martina Gertsmanna ( ) byla provedena vizitace far, která odhalila velký pokles katolické víry. 56 Katolíci se během 16. století ocitli v menšině. Farnosti byly v mnohých případech spravovány laiky. Dlouho dobu se Jesenicko potýkalo 52 Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 76. Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s ; Filipová, M.: Hřbitovní kostel ze 13. století v Javorníku-Vsi. In. Severní Morava, sv. 68. Šumperk s Zuber, R.: Osídlení Jesenicka do počátku 15. století. Opava 1972, s. 84.; Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s.90, Tamtéž, s

19 s problémem ženatých farářů, kteří do duchovní správy dosazovali své děti. Avšak během první poloviny 17. století došlo k návratu poměrů. Bylo to dáno především rekatolizačními snahami biskupa Karla Habsburského. V následujících staletích bylo Jesenicko považováno za oblast s největším procentem katolíků v knížectví. 57 Existence školy se předpokládala při každé faře, avšak zmínky o nich chybí. Nejstarší zpráva o škole je z Vidnavy. Vedení školy bylo pod správou církve. Žáci mohli dále studovat na kolegiální škole v Nise, v 16. století přeměněné na gymnázium. Mnoho z nich přicházelo na univerzity, největší počet studentů z Jesenicka byl zastoupen na univerzitě v Olomouci. 58 V 17. století se neudály významnější změny ve farní organizaci. Přibylo pouze několik nových farností. Zásadní byly změny v souvislosti s rozdělením Slezska po 1742, kdy byly na Jesenicku vytvořeny 4 děkanáty podléhající niskému komisariátu v Jeseníku. V oblasti vzdělávání bylo výrazným počinem založení piaristického gymnázia v Bílé Vodě olomouckým kanovníkem Jakubem Arnoštem z Lichtenštejnu v roce Na gymnázium přicházelo mnoho žáků z celého Slezska, velký počet z nich pocházel z Jesenicka. Gymnázium však ztratilo mnoho studentů po rozdělení Slezska, jeho úroveň upadala, až bylo v roce 1828 zrušeno. Z fundací vzniklo gymnázium ve Vidnavě v roce V roce 1774 byl nařízen státem vznik triviální školy při každé faře. Jejich počet se zvýšil se zakládáním nových far a lokálií. Přesto některé vznikly i mimo sídla farní organizace, jako například v Žulové. 59 Na zakládání nových far měly vliv především josefinské reformy. Lokálie byly zakládány především za biskupa Josefa Kristiána Hohenlohe ( ), který se podílel také na zlepšení stavu patronátních škol. Právě za vlády biskupa Hohenlohe byla založena také lokálie v Žulové Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Tamtéž, s. 99, Tamtéž, s , Tamtéž, s

20 3. Dějiny Žulové Žulová leží na soutoku říčky Vidnávky a Stříbrného potoka ve středu Žulovské pahorkatiny, jejíž dominantu tvoří Boží vrch. Na severu sousedí s Tomíkovicemi a Kobylou, na východě s Černou Vodou, na jihu s Vápennou a Nýznerovem, na západě se Skorošicemi. Městečko získalo svůj novodobý název Žulová až v roce 1948, který se odvíjí od zdejšího rozsáhlého dobývání a zpracování žuly. Dříve se nazývalo Friedeberg, což znamenalo chráněnou či opevněnou horu. Toto označení se vyvíjelo postupně kolem 1290 castrum Vridebergk, 1325 Vredeberk, 1358 castrum Fredberg, 1373 Fredeberg, 1449 Fredburg, 1522 Fridenbergk, po 1800 Friedeberg, po 1918 Frýdberg. Původní název vsi byl však slovanský Sestrechowitz, tedy ves lidí Sestřechových a až postupně převzala svůj název od zdejšího hradu. 61 První písemná zmínka o osídlení pochází z již zmiňovaného soupisu veškerého majetku biskupství tzv. Liber fundationis episcopatus Vratislaviensi, který vznikl okolo roku V seznamu biskupských vsí se připomíná ves Sestrechowitz o rozloze 24 lánů, v níž si Johannes Wisthub postavil hrad Vridebergk. 62 Ze zápisu vyplývá, že hrad byl postaven na biskupských statcích pravděpodobně bez vědomí biskupa světským feudálem Johannem Wüstehubem. Rod loupeživých feudálů se stal postrachem pro celé okolí. Podnikal ničivé nájezdy do okolí Nisy, Otmuchova, dokonce i Pačkova. Kromě žulovského hradu získali Wüstehubové také kolštejnské panství, ze kterého pořádali výpady do kladského pomezí a také na statky kláštera v Kamenci. V roce 1318 biskup Jindřich z Vrbna daroval rodině příjmy z několika vsí, ale když nedošlo ke změně poměrů, uvalil biskup na členy rodu církevní klatbu. Ke smíru došlo až v roce 1325, kdy Johannes Wüstenhub daroval rozsáhlé majetky cisterciáckému klášteru v Kamenci. V témže roce listinou sepsanou na hradě Friedeberg darovali prostředky na dokončení kaple témuž klášteru. 63 Po roce 1325 prodali Wüstehubové z neznámých důvodů hrad Friedeberg dalším feudálům Haugwitzům. Za jejich panování bylo území dále sužováno, v téže době pravděpodobně také vznikl poplatný závazek okolních vsí k hradu. Například v roce 1340 Jindřich Haugwitz odměnil svého leníka Peczolda krčmou a pozemky v Horních 61 Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 472.; Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 472.; Kouřil, P. Prix, D. Wihoda, M.: Hrady českého Slezska. Brno 2000, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 473.; Kouřil, P. Prix, D. Wihoda, M.: Hrady českého Slezska. Brno 2000, s. 100.; Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s

21 Heřmanicích, k nimž se vázala služba zbrojným koněm v ceně 4 kop grošů. Rod měl na hradě svého purkrabího, kterým byl v roce 1351 Jindřich z Ledkova. Biskup Přeclav z Pogarel sceloval biskupský majetek vykupováním ztracených statků. V roce 1358 koupil také hrad a panství Friedberg za kop grošů od bratrů Hynka a Václava Haugwitzových. 64 Poté hrad spravovali biskupští kasteláni neboli purkrabí, kteří byli v 15. století nahrazeni hejtmany. 65 Friedeberg měl i svého fojta, odkud vychází předpoklad, že Friedeberg měl charakter města a řídil se městským právem i když písemné záznamy se nezachovaly. Fojtství bylo prodáno do dědičného vlastnictví v roce 1377 a potom znovu o tři roky později. 66 Husitství přineslo zpustošení celého kraje. Husitská vojska vpadla do niského knížectví a způsobila hospodářský úpadek biskupských statků, který přiměl biskupy, aby předali mnoho svých majetků do nájmu světským feudálům. Není známo, že by Friedeberg patřil mezi obléhané lokality. 67 Od roku 1446 byl zastavován světským pánům až do roku 1537, kdy byl hrad i s panstvím znovu vykoupen vratislavským biskupstvím. Z důvodu tureckého nebezpečí byl však majetek znovu dáván do nájmu, nájemci se rychle střídali a až biskup Martin Gertsmann ( ) převzal hrad s příslušenstvím do vlastní správy. Biskup přispěl k rozmachu hospodářského života v Žulové i v okolí. Znovu osídlil, v minulém století zpustlé vesnice, Vápennou, Petrovice, Černou Vodu a propůjčil neobsazené usedlosti v dalších vsích. Nechal opravit značně zchátralý hrad, na což upozorňuje deska s latinským nápisem vyhotovená a upevněná na věž hradu v roce Za biskupovy správy byla založena také osada Starost (německy Sorge), která byla zřízena v blízkosti nového biskupského dvora. 68 Největší ránou byla pro město třicetiletá válka. V roce 1634 vpadla do města císařská vojska, v roce 1639 dobyli hrad Švédové a během vyklízení hradu po krátkém pobytu vyhodili část hradu do povětří, zbytek zachvátil požár. Hrad přestal mít jako opevněné místo význam. Ve městě vyhořelo mnoho stavení, mezi nimi i fojtství. V roce 1642 se Švédové 64 Tamtéž. 65 Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s fojt byl název pro městského soudce, spravující zároveň i široké okolí města, od 15. století však byla jeho funkce omezena jen na samotné město; šoltys byl název pro venkovského soudce, jehož se užívalo především na území patřící vratislavskému biskupství (Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 483, 488.), Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 474.; Kouřil, P. Prix, D. Wihoda, M.: Hrady českého Slezska. Brno 2000, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 474., Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 542.; Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg - Altvater. Augsburg 1974, s

22 objevili ve městě znovu a způsobili značné škody. Všechno, co přečkalo řádění vojsk během války, zničil požár, který ve městě vypukl v roce Ke zlepšení situace došlo až koncem 17. století. Byly obnoveny a znovu vystavěny dvory, zvyšovala se řemeslná výroba, takže vzniklo několik samostatných cechů. Objekt bývalého hradu byl využíván od roku 1703 jako pivovar. Tehdy také mohlo dojít k získání městského privilegia od biskupa Františka Ludvíka ( ), které bylo zapůjčeno z města Vidnavy. Listina se však nezachovala. 70 Většina obyvatel se živila přadláctvím, výrobky skupoval místní obchodník s přízí. Obchod byl narušen válkami o Slezsko. Lidé trpěli průchody vojsk a také vysokými kontribucemi, kterými je zatěžovali obě strany. Teprve po skončení bojů mohlo dojít k dalšímu rozvoji Žulové. Koncem 18. století se zvýšila produkce příze do té míry, že ve městě pracovalo šest obchodníků, kteří se podíleli na jejím vykupování. V roce 1793 byla zaslána žádost císaři na obnovení městského práva, které bylo uděleno biskupem Františkem Ludvíkem. Téhož roku Žulová získala městské privilegium, které bylo doplněno o obnovený městský znak a o právo městských trhů čtyřikrát do roka. Městem byla Žulová nazývána již v minulosti, například v roce 1358 nebo 1722, avšak vlivem nešťastných událostí v jistých časech svůj charakter města ztratila. V této době město změnilo svůj ráz, kdy na přelomu 18. a 19. století bylo přestavěno náměstí, domy byly opatřeny novými štíty a na náměstí byla umístěna socha Panny Marie z roku Hospodářská prosperita byla přerušena napoleonskými válkami a s nimi spojenými vysokými válečnými daněmi. Války byly pouze začátkem. V prvním desetiletí nového století zasáhla město neúroda. Ve dvacátých letech přišla velká povodeň a ve třicátých letech město postihla cholera. Od čtyřicátých let se přestalo dařit také přadláctví. 71 Novým impulsem pro město byl v druhé polovině 19. století rozvoj kamenoprůmyslu na Jesenicku, kdy se Žulová stala jedním z hlavních center těžby a zpracování. V roce 1886 byla dokonce založena odborná kamenická škola pro zpracování žuly. V roce 1862 bylo založeno nejstarší kamenictví J. Thanheisera a v roce 1878 vznikl jeden z největších podniků průmyslu na Jesenicku kamenictví, brusírna, leštírna kamene H. Franke. Podniky byly 69 Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 475.; Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 475.; Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 543.; Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s. 477.; Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s

23 německé, první české se objevily až během první světové války. Po roce 1938 byly sloučeny do společného germanizovaného podniku Friedeberger Granit A. G. Žulová byla výhradně německým městem, první čeští obyvatelé se objevili až v roce 1918 a jejich počet se zvýšil po roce Podle sčítání obyvatel v roce 1930 mělo město 1478 obyvatel. Velká změna nastala po roce 1945, kdy došlo k odsunu původního německého obyvatelstva. Počet obyvatel se velmi snížil a v roce 1950 mělo město pouze 939 obyvatel. Po tomto roce řada podniků a živností zanikla. Větší závody zůstaly v provozu, ale byly sdruženy do národního podniku a později do různých státních podniků a nakonec přeneseny do jiných obcí. Odborná škola zanikla, ale byla v roce 1949 obnovena, avšak změněna na odborné učiliště. Pozemkový majetek vratislavského biskupství byl zestátněn v roce Melzer, M. Schulz, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s ; Bartoš, J. Schulz J. Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech Svazek XIII. Olomouc 1994, s

24 4. Farnost Žulová V hradě Friedeberg stávala kaple až do jejího zničení Švédy v roce Byla pravděpodobně jen pro pány a pro obyvatele podhradí byla nepřístupná. Lidé museli chodit do kostela v blízkých Skorošicích, ke kterým byla Žulová odjakživa přifařena. 73 Farní správa ve Skorošicích byla ustanovena již v raném období dějin Jesenicka. První písemná zmínka pochází z roku 1325, kdy je kaplan Mikuláš ze Skorošic uveden jako svědek v listině Wüstehubů sepsané na hradě Friedeberg pro klášter v Kamenci. Počátkem 17. století byla nejrozlehlejší farností v regionu. Přestože byl ustanoven kaplan, nestačila farnost uspokojit požadavky věřících. Začalo tedy docházet k postupnému osamostatnění některých vsí. 74 Žulová měla pro zřízení vlastního duchovního správce příliš málo obyvatel. Od roku 1708 lidé využívali opět opravenou hradní kapli v prostorách hradu, který od roku 1703 sloužil jako pivovar. Avšak kaple neposkytovala dostatečnou kapacitu, proto se žulovští začali pokoušet o získání povolení ke stavbě kostela. 75 Lepší podmínky se objevily až za vlády císaře Josefa II., kdy se zvýšil počet míst pro duchovní na venkově a také poté, co byly Žulové opětně potvrzena městská privilegia v roce V témže roce vyhořel také pivovar a podle plánů z roku 1796 mělo dojít k jeho přestavbě. V roce 1798 bylo sděleno obyvatelům, že biskup Josef Kristián Hohenlohe jako zemská vrchnost povoluje ve městě stavbu kostela pod podmínkou, že to bude vyjednáno u politických orgánů. Žulová se také vzdala obrazu Bolestné Matky Boží, který byl přenesen z uzavřeného kostela na Boží hoře do skorošického kostela. V roce 1805 byla stavba kostela moravskoslezským guberniem povolena, 76 ale došlo k odložení jeho výstavby z důvodu nepříznivých podmínek, jako byla neúroda v roce 1804 a vypuknutí války s Napoleonem. V roce 1800 daroval mlynář Franz Meisel z Vápenné zlatých na stavbu kostela pod údajnou podmínkou dokončení stavby během jednoho roku, v případě nedodržení podmínky by peníze propadly na dobročinné účely. Se stavbou kostela se započalo až v roce Jedním z důvodů opožděné výstavby bylo pravděpodobně také to, 73 Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s Zuber, R. a kol.: Jesenicko v období feudalismu do roku Ostrava 1966, s Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc 2001, s SOkA Jeseník, fond Farní úřad Skorošice, inv. č. 161, s. 32.; Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s

25 že mlynář daroval peníze v aktivních pohledávkách, takže částka díky úrokům do začátku stavby vzrostla na zlatých. 77 První kámen stavby byl položen 4. března 1809 a symbolický základní kámen byl položen až 26. srpna 1810 během slavnostních obřadů do nosné zdi za oltářem. Biskup jako majitel panství a patron věnoval městu pozemek starého hradu se zachovalou obranou věží a poskytl dřevo a další materiál na stavbu kostela. Jako dárci se na stavbě a vybavení kostela podíleli lidé z vedení města, měšťané a také obyvatelé z okolí. Kostel byl vysvěcen Johannem Rotherem z Jeseníku po dokončení stavby 4. listopadu 1810 a byl zasvěcen sv. Josefu. Biskup se stal oficiálním patronem kostela 1. června 1813, s tím bylo spojeno propůjčování a přidělování obročí. Po zřízení kostela si lidé z města přáli také vlastního duchovního. Jejich žádosti bylo vyhověno 26. dubna 1813, kdy bylo povoleno zřízení lokálie. Město nesplňovalo podmínky pro to, aby byl lokalista placen ze společného náboženského fondu, proto byla žulovskými založena vlastní nadace, jejíž základním kapitálem bylo zlatých. Lokalista z něj dostával 300 zlatých, později minimální mzdu z náboženského fondu. Pro duchovního přenechal biskup v roce 1811 městu dům nazývaný starý vrchnostenský dům, který byl do té doby příbytkem sládka biskupského pivovaru. Zahradu k farnímu domu přenechal řeznický mistr Josef Kaps pro lepší zaopatření duchovního. 78 V červnu 1813 byl slavnostně uveden do úřadu první lokalista Johann Lux, který byl dříve kaplanem ve Skorošicích. Narodil se roku 1781, vysvěcen byl roku Uzavřel smlouvu se skorošickým farářem Franzem Fellmanem o vyplácení štolových poplatků kostelu ve Skorošicích, která byla potvrzena v roce Svědomitě a věrně vykonával svůj úřad, tím si zajistil plnou důvěru věřících. Za jeho působení byla městem podána žádost o zřízení místa pro pomocného kněze. Prosbě bylo vyhověno v lednu 1830, kdy byl ustanoven první pomocný kněz Johann Kunert. Během roku 1832 propukla v Javorníku cholera, která se rozšířila do okolí a podlehlo jí mnoho lidí, mezi nimi byl také lokalista Lux, který zemřel Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc 2001, s. 150., avšak Gröger a Hetfleisch Kieglerem uvádí, že stavba musela být dokončena do roku 1810, jinak by peníze propadly rodině mlynáře. (Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s ; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s ) 78 Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s ; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s SOkA Jeseník, fond Farní úřad Skorošice, Novodobý český překlad farní kroniky , in. č. 161, s Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s. 174.; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s

26 Skorošický vrchní kaplan Josef Schneider spravoval žulovskou farnost až do dosazení nového lokalisty v lednu Byl jím Josef Adam Willmann ( ), který byl dříve kaplanem v Mikulovicích a lokalistou v Mnichově u Vrbna pod Pradědem. Duchovní správa byla velkou zátěží pro město, proto požádali obyvatelé biskupa jako patrona kostela o převzetí nákladů na provoz kostela a lokálie. Žádost byla zamítnuta a od roku 1839 převzalo patronát nad kostelem a farností samo město, protože z biskupské patronace kostelu neproudily žádné výhody. V roce 1854 odešel Josef Willmann do penze a město si zvolilo nového lokalistu Johanna Kiesewettera. Byl mužem vzdělaným a také materiálně zaopatřeným, proto za něj mohl být opraven dům duchovního. Měl však chatrné zdraví a 12. června 1860 jej zastihla smrt. Dosavadní vrchní kaplan Paul Gottwald v Jeseníku se stal správcem lokálie a v říjnu 1860 byl dosazen na místo lokalisty. Paul Gottwald se narodil roku 1825 v Adolfovicích a byl vysvěcen roku Padesáté výročí stavby kostela mělo být slavnostně připomenuto na žádost představených města, při této příležitosti došlo k mnoha úpravám na faře, v zahradě a kostele. V květnu roku 1861 se v kostele konala první májová mše. Lokalista Gottwald se zasloužil o povýšení lokálie na farnost díky pomoci dvou Slezanů vídeňského kardinála Dr. Kutschkera a sekretáře ministerstva školství Dr. Klutze. K povýšení došlo 6. března 1870 dekretem císaře František Josef I., který udělil souhlas k povýšení a svolil, že faráři bude navýšen plat na 420 zlatých ročně daných z náboženského fondu. Za faráře Gottwalda bylo nově doplněno vybavení kostela. Došlo také k několika přírodním katastrofám. V červenci 1876 uhodil do kostela blesk, bylo poničeno jen okno a rozštípnut hřbitovní kříž. V listopadu 1878 bylo v Žulové zaznamenáno zemětřesení, v květnu 1879 a červnu 1883 zpustošily kraj povodně a v roce 1891 zachvátil město fatální požár. Shořelo několik domů v kostelní ulici. Naštěstí kostel, škola i fara byla zachráněna, přestože začala také hořet. Na začátku následujícího roku zemřel také farář a čestný arcikněz Paul Gottwald. 81 Správcem byl jmenován dosavadní kaplan v Bernarticích Johann Jung, který byl v květnu 1892 ustanoven farářem. Narodil se v roce 1849 ve Fojtově Kraši a vysvěcen byl roku Během jeho působnosti byla rekonstruována budova fary a kostel doplněn o nové 81 Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s ; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s

27 vybavení. Farář vedl velice zbožný a skutečně kněžský život, čímž si získal oblibu celé náboženské obce. Jeho smrt v roce 1896 byla obyvateli velmi oplakávána. V mezičase byla fara spravována kaplanem Josefem Krömerem ze Skorošic a v říjnu 1896 se stal farářem vrchní kaplan z Jeseníku Theodor Erben. V roce 1898 byl na dolním náměstí v Žulové vysvěcen nový mariánský sloup u příležitosti jubilea vlády císaře Františka Josefa I. Byl vysvěcen vidnavským kanovníkem Karlem Neugebauerem za přítomnosti dalších deseti kněží. Sváteční kázání během oslavy pronesl farář Erben. Po roce 1903 byla zahájena obnova farního kostela. V roce 1906 prováděl biskup Georg Kopp v Žulové biřmování biřmovanců a v témže roce na svátek Všech Svatých provedli misijní kázání redemptoristé z Králík. V roce 1909 byl farář Erben ustanoven farářem v Javorníku a do Žulové přišel javornický kaplan Leopold Mika jako administrátor, který byl v listopadu nahrazen farářem Karlem Seichterem, který byl dosavadním farářem v Nových Vilémovicích. Ve dnech 28. srpna a 7. listopadu proběhly oslavy ke stoletému výročí položení základního kamene a vysvěcení kostela. V březnu 1911 byl založen spolek svaté Terezy a v říjnu téhož roku katolický lidový spolek pro Žulovou a okolí. 82 V roce 1917 bylo zrušeno placení štolového paušálu skorošické faře zaplacením jednorázového poplatku. 83 V roce 1925 byl farář Seichter přeložen do Lipové a později se stal děkanem v Jeseníku. Do nástupu faráře Karla Latze v témže roce prováděl správu farnosti profesor Dr. Karl Harbich. Farář Latze působil v Žulové pouze do roku 1928, kdy byl přeložen na javornickou farnost. Poté správu opět vykonával Dr. Harbich. V roce 1928 nastoupil do Žulové jako duchovní správce Otto Hampel. Tento farář byl synovcem slavného Hanse Kudlicha. Dříve působil jako prefekt v biskupském chlapeckém semináři ve Vidnavě. Byl impulzivní povahy, dokázal být svárlivý, ale jinak byl velmi obětavý a každému nápomocný. Během odsunu, kdy byli lidé shromažďováni ve sběrných táborech, nosil farář Hampel nejnutnější potřeby tajně do tábora ve Vápenné. Otto Hampel byl posledním farářem německé národnosti v Žulové a působil zde až do svého odsunu v roce Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s ; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s SOkA Jeseník, fond Farní úřad Skorošice, Novodobý český překlad farní kroniky , in. č. 161, s Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s ; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s

28 4.1 Farní kostel sv. Josefa Kostel sv. Josefa se nachází na návrší uprostřed obce. Je obklopen hřbitovem, který byl rozšířen v roce 1911 a obehnán kamennou zdí, která je pozůstatkem bývalé parkánové hradební zdi. Památka je přístupná po kamenném mostě, který byl vybudován v roce 1846, kdy nahradil původní most dřevěný. 85 Kostel je jednolodní, klasicistní architekturou postavený z cihelného zdiva omítnutého hladkou vápennou omítkou v plochách světle šedé barvy, která je doplněna bílým členěním. Loď je obdélná s presbyteriem čtvercového půdorysu, má ze západní strany přizděnou sakristii, je zastřešena sedlovou střechou. Ve východní straně je doplněna vchodem se segmentově zakončeným portálem a dvoukřídlými dveřmi. Dominantou stavby je válcová věž z lomového kamene, která je pozůstatkem po bývalém hradním bergfritu. Zbytek původní hradní věže je v horní části opatřen střílnou, v horní části je věž doplněna zvonicovým patrem menšího čtvercového půdorysu s okosenými rohy, členěno lisenovými rámy, pravoúhlými okny a ciferníky. Věž je zakončena cibulovou helmicí s makovicí a křížem. Hlavní vchod do kostela se nachází v přízemí věže. 86 Původní podzemní prostory byly zasypány a vchod zazděn v 60. letech 18. století za tehdejšího lokalisty Paula Gottwalda. K drobným stavebním úpravám došlo v letech 1878 až 1879, což dokazuje kamenná deska usazená ve věži. K největší renovaci kostela došlo v letech 1900 až 1904, kdy byl vyměněn krov a opravena zeď lodi v místě spojení s věží. Krov byl pak znovu opraven v letech 1993 až 1994, kdy byla položena nová cementová krytina místo břidlice, která nahrazovala úplně původní šindel. 87 Interiér kostela byl postupně bohatě vyzdoben. V roce 1810 nebyl vymalován hlavní oltář. V roce 1814 namaloval vratislavský malíř Franz Grestpitsch dva obrazy k bočním oltářům sv. Františka Xaverského a sv. Antonína. Hlavní oltář byl doplněn obrazem sv. Josefa s Ježíškem až v roce Obraz byl namalován vídeňským malířem Karlem Madjerem jako dar kostelu od biskupa Heinricha Förstera Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg Altvater. Augsburg 1974, s. 172., Vojkovský, R.: Frýdberk. Putujeme po hradech a zámcích sv. 15, Dobrá 2001, s. 5., Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc 2001, s Vojkovský, R.: Frýdberk. Putujeme po hradech a zámcích sv. 15, Dobrá 2001, s. 7.; Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc 2001, s Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg-Altvater. Augsburg 1974, s Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc 2001, s Hradilová, J.: Inventář fondu Farní úřad Žulová. Jeseník 2007, s. 3.; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s

29 Za faráře Junga byl prostor hlavního oltáře vyzdoben postavami čtyř evangelistů vyřezaných na počátku 19. století řezbářem Christianem Kellerem. Stejný umělec zhotovil také sochy sv. Petra, sv. Pavla, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého umístěné v hlavní lodi kostela. V roce 1895 kostel získal novou křížovou cestu. Roku 1896 dostal kostel novou kazatelnu. Během působení faráře Erbena byl celý kostel jednoduše vymalován vidnavským malířem Aloisem Bauchem. Dominantní jsou dva nástropní obrazy ve valené klenbě lodi sv. Josef jako ochránce mužů a smrt sv. Josefa. 89 První varhany byly věnovány žulovským radním Josefem Friedrichem, jejich oprava byla provedena v roce V roce 1912 dostalo město nabídku od varhanářské firmy z Uničova na sestavení nových varhan. Žulovští se rozhodli pro koupi nových varhan, jejichž donátorem byl vratislavský biskup Georg Kopp, který přispěl částkou korun. Zbylé peníze byly získány dary a půjčkou od místní spořitelny. Varhany byly zkolaudovány v září roku Staré píšťaly byly věnovány na válečné účely, přesto v roce 1917 hrozila rekvizice také novým cínovým píšťalám. Zvony byly pro kostel pořízeny již v roce Větší i menší zvon ulil František Mikuláš Stanke z Opavy. V roce 1826 byl dodán další zvon od stejného zvonaře, který tehdy působil v Olomouci. Zvony byly nahrazeny novými za působnosti faráře Paula Gottwalda, které dodala firma Ignatze Hilzera z Vídně v letech 1876 až Dva nejstarší zvony byly pravděpodobně roztaveny a místo nich byly instalovány tři nové zvony. Malý byl zasvěcen Panně Marii, střední sv. Josefu a malý sv. Pavlovi. Z důvodu válečných rekvizic se nám do dnešních dnů dochoval jen zvon z roku Po první světové válce byly ulity dva nové zvony zvonařem Oktaviánem Winterem z Broumova Kostel na Boží hoře Na východní straně od města Žulová leží nejvyšší hora Žulovské pahorkatiny nazývaná Boží hora. Podle pověsti byl na této hoře už ve 12. století uctíván obraz Bolestné Panny Marie. Výborná poloha a krásný výhled přispěly k oblibě tohoto nádherného místa. 89 Hradilová, J.: Inventář fondu Farní úřad Žulová. Jeseník 2007, s. 3.; Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg- Altvater. Augsburg 1974, s Hradilová, J.: Inventář fondu Farní úřad Žulová. Jeseník 2007, s. 4.; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s. 35.; Mlčák, L.: Zvony na Šumpersku a Jesenicku. Olomouc 2004, s

30 V roce 1712 se představitelé okolních vsí a místní duchovní rozhodli vybudovat na tomto místě kapli. Díky skorošickému faráři Friedrichovi Schubertovi bylo vyjednáno nutné povolení ke stavbě kostelíku. Se stavbou bylo započato ještě v témže roce, a poněvadž přicházelo mnoho dobrovolných příspěvků, byla novostavba dokončena již 12. května K úhradě nákladů bylo shromážděno mnoho darů z celého okolí, lidé dodávali peníze, materiál, povozy a také dobrovolné pracovní síly. Nový mariánský kostelík byl celý ze dřeva. Ve věži se nacházel zvon zakoupený díky příspěvkům různých mecenášů, který byl vysvěcen vratislavským světícím biskupem Leopoldem von Frankenbergem a pojmenován Marie. Malé varhany zakoupil a věnoval kostelu skorošický učitel Georg Förster. Niský farář Adolf Steckel obstaral během stavby podobiznu Bolestné Panny Marie a vysvěcený oltářní kámen. Celý kostel byl slavnostně vysvěcen 16. května Stavba lákala mnoho poutníků především během mariánských dnů. 91 Na základě nařízení císaře Josefa II. měl být kostelík uzavřen a zrušen jako mnoho dalších poutních míst, avšak byl jen úředně zrušen a nebyl odsvěcen. 92 Pouze obraz Bolestné Panny Marie byl na základě obecného nařízení a zvláštního dvorního příkazu ze dne 13. července 1785 přenesen do farního kostela ve Skorošicích, kde byl umístěn na hlavní oltář. Z fondu kostela na Boží hoře bylo 400 zlatých použito jako základní kapitál pro nový kostel v Žulové, zbývající peníze a cennosti byly použity na nový oltář pro farní kostel ve Skorošicích. V roce 1833 propukl ve Skorošicích požár a plamenům podlehl dřevěný farní kostel a bohužel i cenný obraz Panny Marie. Nuzně vybavený kostelík byl dále navštěvován mnohými poutníky. Roku 1864 došlo k násilnému vyloupení svatostánku, zařízení bylo poničeno, oltářní kámen stržen a relikvie rozházeny. Muselo dojít k novému vysvěcení kostela, které proběhlo během žulovských slavností roku Vnějšek i vnitřek kaple byl však velice poškozen a dále chátral. Obec nechtěla přijít o krásné poutní místo, začala tedy uvažovat o stavbě nové kaple. Žulová neměla vlastní prostředky na financování nové stavby, proto obrátila se na vratislavského biskupa Heinricha Förstera, který poutní místo rád navštěvoval. Nadšený biskup nechal na své náklady vytvořit plány na stavbu nové kaple. Návrhy zhotovil biskupův přítel vídeňský architekt Friedrich Schmidt. Obec se zavázala výstavbou nové silnice až ke kapli, která byla dokončena v květnu Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg--Altvater. Augsburg 1974, s , Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s Polášek, J.: Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska. Český Těšín 2001, s

31 Stavba kostela byla zahájena v květnu 1878 a základní kámen byl slavnostně položen 15. července. Práce byly dokončeny během následujícího roku. S otevřením se muselo počkat na objednaný obraz Bolestné Panny Marie, který byl přivezen z Říma o velikonočním týdnu v roce Během městských slavností 30. května 1880 byl nový zděný kostelík vysvěcen. Za působení faráře Junga byly obnoveny obrazy křížové cesty vidnavským malířem Bauchem a vysvěcena 30. května V roce 1905 byla vedle kostelíku obcí postavena turistická chata. Chata byla nazvána Georgshaus - Jiřího dům na počest biskupa Georga Koppa který na stavbu věnoval korun. Biskup poutní místo miloval a několikrát jej navštívil, stejně jako německý romantický básník Josef von Eichendorff nebo saská královna Karola, která na poutní místo zavítala v roce V dnešní době stojí na hoře pouze kostelík. Chata zanikla, stejně jako křížová cesta, která byla postupně zdevastována. V nedávné době byla nahrazena novou, ale ta je opět poničena vandaly. Poutě na Boží horu se konají vždy v neděli po svátku sv. Cyrila a Metoděje a Panny Marie Bolestné Drobné církevní památky Symbolem Žulové se stal žulový mariánský sloup na Dolním náměstí, který nahradil původní dřevěný sloup. Sloup byl zhotoven u příležitosti 50. jubilea císaře Františka Josefa I. v roce Žulový sloup dodala odborná kamenická škola v Žulové a mramorovou sochu Marie s Ježíškem vyrobil sochař a učitel odborné kamenické školy pro zpracování mramoru, Heinrich Strauss. 95 Na druhém náměstí u vstupu na most do kostela se nachází další mariánský sloup. Žulové sousoší je přibližně 5 metrů vysoké a na jeho vrchu je umístěna socha Panny Marie Immaculaty s Ježíškem v náručí. Rokoková skulptura byla vytvořena neznámým autorem v druhé polovině 18. století. 93 Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg -Altvater. Augsburg 1974, s ; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s Polášek, J.: Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska. Český Těšín 2001, s Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg -Altvater. Augsburg 1974, s

32 Poslední drobnou památkou byla socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1717 umístěná u mostu přes potok. Avšak socha byla během autohavárie v roce 1984 poškozena pádem do říčky, poté odnesena na neznámé místo a v dnešní době není znám její další osud Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc 2001, s

33 5. Školství v Žulové Stejně jako byla Žulová přifařena ke Skorošicím, tak byla na Skorošicích závislá také ve školním vzdělávání. Děti ze Žulové chodily do farní školy ve Skorošicích, která byla založena při vzniku skorošické fary. Poté, co byla Žulové v roce 1783 znovu potvrzena městská privilegia, snažila se o zřízení nejen vlastního kostela, ale také školy. Biskup Josef Kristián von Hohenlohe dbal na výuku a zakládal nové patronátní školy. V roce 1801 se rozhodl zřídit školu také v Žulové, jako vlastník panství se zavázal býti ochráncem a patronem školy. Učitel dostával minimální plat a měl zastávat také funkci městského písaře a vést písemnosti spolků. Pro novou instituci byl odkoupen tehdejší dům č. 64 a zařízen jako škola. Školu však postupně navštěvovalo čím dál více žáků, takže budova přestala vyhovovat a v roce 1866 byl zakoupen nový dům č. 100 na Josefově náměstí. V roce 1875 byla zrušena obecní kancelář, která se ve škole nacházela a místnost byla přestavěna na učebnu, takže škola byla rozšířena na dvojtřídní. Budova postupně přestala vyhovovat svému účelu. Bylo tedy rozhodnuto o stavbě nové budovy, která byla v roce 1902 postavena architektem Rudolfem Zelenkou z Jeseníku v neorenesančním stylu. Vyučovalo se v ní každý den ve třech třídách. Byla nejmodernější školou v regionu a také v celém Slezsku. Ve škole se nacházela také místní knihovna, kterou městu daroval Robert Gulich. Škola byla brzy rozšířena na pětitřídní a později bylo rozhodnuto o zřízení měšťanky. Budova byla vystavěna v letech První školní rok byl zahájen v roce V době připojení oblasti k Německé říši byla měšťanská škola přejmenována na Hauptschule. Začátkem roku 1945 bylo vyučování přerušeno a s koncem války přišel také konec německé výuky. 97 V Žulové byla kromě obecně vzdělávací školy založena také škola odborná. Byla jí odborná kamenická škola pro zpracování žuly, která byla založena zemským výborem v Opavě a otevřena na podzim roku Škola měla za úkol svou výukou vychovat odborné pracovníky pro kamenické řemeslo, především se zaměřením na domácí surovinu žulu. Od roku 1914 se ve škole začalo pracovat také s jinými materiály, jako byl mramor a pískovec. První prostory k výuce 97 Hetfleisch, E. Kiegler, F.: Friedeberg -Altvater. Augsburg 1974, s ; Gröger, F.: Friedeberg. Jeseník 1913, s

34 bezplatně poskytla firma Albert Förster, avšak v roce 1909 došlo k přestěhování do jiné budovy, kde se nacházely učebny, dílny a ateliéry. Roku 1945 byla ukončena existence školy, avšak v roce 1949 bylo na tradici opět navázáno. Dnes již její budova neslouží školním účelům Gába, Z.: Mramor, žula a lidé. Hradec Králové 1986, s

35 sochy. 99 Také v Žulové se v prvním známém inventáři kostela z roku 1815, vytvořeným 6. Historie knižního fondu farní knihovny v Žulové Duchovní hodnostáři se v praxi neobešli bez knih užívaných při bohoslužebných úkonech. Liturgické knihy tvořily základní vybavení farních i filiálních kostelů, stejně jako další nezbytné vybavení - liturgické předměty, oděvy, kostelní prádlo, dokonce obrazy nebo lokálním kaplanem Johannem Luxem objevuje oddíl kostelní knihy. V této části jsou zmíněny dva misály, z toho jeden z nich je zastaralý. Vzhledem k častému dochování starých misálů se předpokládá, že i přes svou praktickou nevyužitelnost při bohoslužbách, byly nadále uchovávány a později se mohly stát součástí farní knihovny. 100 Dále jeden menší misál obsahující texty zádušních mší a jednu agendu neboli rituál. 101 Podobné údaje byly zjištěny v inventářích při knize kostelních účtů. Od roku 1819 do roku 1826 se v části o kostelním prádle objevují dva velké misály, dva menší misály a jedna agenda. 102 Stejně jako v inventářích přiložené k duplikátům kostelních účtů lokálie Žulová z let 1837, 1838, 1842, 1847, 1850, 1851 na děkanství ve Vidnavě, kde se pohybuje počet misálů od jednoho až po tři svazky. V roce 1847 a 1850 dosáhl počtu tří a z toho v roce 1851 klesl pouze na jeden. V tomto roce jsou také uvedeny pouze velké misály, další liturgické knihy nejsou zmíněny. Počet menších misálů se v předešlých letech udržel na dvou svazcích kromě roku 1838, kdy pro změnu narostla agenda na čtyři kusy oproti jiným létům, kdy měla pouze jeden svazek. 103 Kromě samotného konání bohoslužeb patřilo mezi základní povinnosti duchovních vedení evidence svátostí, která byla nařízena již Tridentským koncilem. Poslední dvanáctý oddíl zmíněného inventáře z roku 1815 mluví o farním archivu. Text je rozdělen na body a) až m) a zjišťujeme, že se v něm nachází matriky, avšak nejsou blíže určeny. 104 Císař Josef II. jednou ze svých reforem zavedl povinnost opisů matrik a rozdělení jejich svazků podle svátostí. V předávacím protokolu farnosti z roku 1854 se již objevují zmínky o matrikách rozdělených podle svátostí a jejich opisy. Všechny matriky jsou vedené od roku 1813 a jejich 99 Oppeltová, J.: Historie, pořádání a katalogizace farních knihoven. In: Záchrana a inventarizace drobných církevních fondů. Olomouc 2008, s Tamtéž, s SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Inventář kostela z r. 1810, seznamy z let , inv. č. 14, kart Tamtéž, Kniha kostelních účtů od r včetně inventáře, inv. č SOkA Jeseník, Děkanský úřad Vidnava, Výpisy z účtů lokálie pod patronací města Žulová , kart SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Inventář kostela z r. 1810, seznamy z let , inv. č. 14, kart

36 opisy od roku Důležitými dokumenty byly spisy vztahující se k hospodářskému a finančnímu zajištění farnosti. V oddílu Von dem pfarrlichen Archiv z roku 1815 jsou mimo jiné důležité písemnosti související se založením nového obročí, zmíněny knihy kostelních účtu včetně pokladny. 106 Tato základní položka ohledně financí je dále zmiňována také v předávacím protokolu fary z roku Vedení agendy farností bylo dáno jednak nadřízenými církevními úřady a také úřady světskými. Tyto knihy tzv. kurend světských úřadů byly vedeny již od roku 1813, jak je napsáno v předávacím protokolu z roku Velké množství písemností si vyžádalo pomůcky, které by napomáhaly orientaci v přijatých, expedovaných dokumentech a knihách. Repertáře jsou zmíněny již v inventáři v roce 1815 a postupně byly nahrazeny podacími protokoly. Jeden svazek podacího protokolu obsahuje pozdější inventář z roku Předávací protokol z roku 1854 se ve svém výčtu na první pohled neliší od protokolu z roku V části úřední knihy byly v roce 1854 uvedeny čtyři svazky misálů a dva svazky menších misálů, avšak tyto knihy nejsou v roce 1860 zmíněny. Protokol z roku 1860 se liší také počtem matrik, které byly dále upraveny tužkou. Navíc obsahuje záznam o knize biřmovaných z roku Dalšími dokumenty, které máme k dispozici, jsou předávací protokoly z let 1892, 1896, V žádném z nich se již neobjevují zmínky o liturgických knihách. V roce 1892 je zmíněna také kniha nadací, poprvé byla tato kniha uvedena v inventáři z roku 1815, ale dále se neobjevuje. V dalších z protokolů jsou knihy jednoduše vyčteny bez bližší charakteristiky. Od roku 1896 se objevuje slovo Chronik, což svědčí o existenci dnes nezvěstné farní kroniky. Avšak dříve je tato důležitá součást farního fondu uvedena jako Pfarrbuch a to již v roce Tyto předávací protokoly se zabývají spíše finančním zaopatření beneficia. Výjimkou je inventář kostelního majetku z roku 1896, kde jsou mezi kostelními předměty vypsány také liturgické knihy. Opět je uveden stejný počet svazků jako v předávacím protokolu z roku 1854, tentokrát však jsou již misály rozděleny na dva staré a 105 Tamtéž, Předávací protokoly farnosti, inv. č. 32, kart SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Inventář kostela z r. 1810, seznamy z let , inv. č. 14, kart Tamtéž, Předávací protokoly farnosti, inv. č. 32, kart Slavíková, V.: Historie, pořádání a inventarizace archiválií uložených na farách. In: Záchrana a inventarizace drobných církevních fondů. Olomouc 2008, s Tamtéž, s. 18, SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Předávací protokoly farnosti, inv. č. 32, kart Tamtéž. 36

37 dva nové. Agendě přibyl další svazek, tudíž jsou dva starý a nový. Novinkou jsou dva svazky evangeliářů a jedna kniha litanií. 112 Problémem je, že uvedení liturgických knih do inventářů a předávacích protokolů nijak nesouvisí s existencí farní knihovny, stejně jako správní knihy, které se stávají neoddělitelnou součástí soupisových dokumentů. Knihy, které měly tvořit základ příručních knihoven, měly být především pomocníky při přípravě kázání, měly vzdělávat a dopomáhat k orientaci v problematice církevně právní a správní. 113 Mnoho děl se nacházelo v soukromých knihovnách duchovních. Po jejich smrti mohly být knihy rozprodány např. v dražbě, jejímž prostřednictvím se knihy dostaly opět do rukou jiného duchovního. Často byly odkazovány institucím nebo konkrétním osobám, které byly nějakým způsobem testátorovi blízké. Novinkou bylo odkazování souborů nebo částí osobních knih duchovních kostelu nebo k majetku, jenž užíval následující správce kostela. Tato praxe se rozšířila především v první polovině 19. století, kdy zájem o farní knihovny převzaly církevní a světské úřady. 114 V inventáři kostela z roku 1815 je v již zmiňovaném oddílu o farním archivu napsáno: alte vorhanden Pharrbücher bey neu errichteten Beneficium sind keine. 115 Což může pojednávat jednak o knihách správních, ale také o knihách z farní knihovny. V obou případech věta zní zcela logicky, ale lokalista Johann Lux, jenž sepsal inventář, se pokusil tento neutěšený stav změnit. Dne 26. října 1826 vytvořil soupis knih, které měly být po jeho smrti odkázány jako základ nebo rozšíření knihovny v Žulové. Seznam čítá 37 titulů. Pokud se pokusíme porovnat seznam s dnešním stavem knihovny, zjistíme, že v některých případech se shoduje. Osmnáct titulů uvedených v inventáři představuje dnešní obsah farní knihovny. 116 S výjimkou toho, že číslo 1. v inventáři obsahuje 13 svazků a dnešní soubor má pouze 9 svazků. Číslo 2. má 3 svazky, dnes už čítá pouze 2 svazky, což je stejný případ jako u čísla 14.. Do dnešních dnů se také dochoval pouze jeden svazek z původních tří svazků čísla 9. nebo pouze dva svazky čísla 26., kterého byly původně tři svazky. V případě jiných titulů nelze určit přímou souvislost. Někteří autoři se v dnešní knihovně objevují, avšak mají na svém kontě jiná díla. Může to být způsobeno tím, že Johann Lux psal názvy děl ve zkrácené 112 SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Inventář kostela z r. 1810, seznamy z let , inv. č. 14, kart Oppeltová, J.: Historie, pořádání a katalogizace farních knihoven. In: Záchrana a inventarizace drobných církevních fondů. Olomouc 2008., s Tamtéž, s SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Inventář kostela z r. 1810, seznamy z let , inv. č. 14, kart Porovnání číslovaných knih v inventáři s dnešními signaturami: č. 1=sig. 147/1, 147/2, 147/3, 147/4, 147/5, 147/6, 147/7, 147/8, 147/9, č. 2=sig. 5/1, 5/2, č. 3=sig. 220/1, 220/2, 220/3, č. 6= sig. 148, č. 9=sig.183, č. 12=sig.193,č. 14=sig. 165, č. 15=sig. 187 A, 187 B, č.19=sig.70, č. 20=sig. 210, č.23=sig. 56, č. 24=sig. 59, č. 25=sig. 89, č.26=sig.150/1, 150/2, č. 31=sig.252, č.35=sig. 255, č. 36=sig. 128, č. 37= sig

38 podobě. Některé tituly zase neopatřil jmény autorů. V jiných případech jsou díla zmíněna velmi obecně jako v případě liturgické knihy Breviarum Romanum. Díky neexistující bližší specifikaci nemůžeme určit, která z breviářů nacházející se v dnešním souboru měl lokalista na mysli. Dalším možným důvodem může být to, že zbylé knihy byly později rozprodány, darovány jiným osobám nebo se ztratily vlivem přesunů a manipulace s knihovnou. Jinou zajímavou zmínku najdeme v ohledací zprávě farnosti po smrti Johanna Luxe ze dne 28. srpna 1832, kde je napsáno, že se v pokoji nachází 135 svazků knih domáhané děkanskou knihovnou vzhledem k uzavřené koupi. 117 Nic bližšího se o knihách nedovídáme, jestli byly nakonec předány na děkanství či ne. Ke zprávě je přiložen také inventář kostela z téhož dne, ve kterém jsou v oddílu kostelní náčiní uvedeny pouze liturgické knihy dva misály, dva menší misály a jedna agenda. Občasné zmínky o knihovnách se nachází ve vizitačních protokolech. Bylo to dáno předtištěnými formuláři udávající podobu vizitací. V oddílu vztahujícím se k duchovním je jako pátý bod uveden archiv, v němž je jako poslední položka zmíněna Bibliotheca parochialis. Takto v nedatovaném kanonickém vizitačním protokolu z první poloviny 19. století nalezneme, v sedmém oddílu týkající se duchovních správců, otázku na farní knihovnu. Ptají se, zda duchovní má všechny důležité knihy jako Svaté písmo, římské katechismy atd., mimo jiné také schválené knihy teologických moralistů, kanonistů a jestli se mezi nimi nenacházejí knihy zakázané. Odpověď zní, že duchovní vlastní a čte knihy, mezi nimiž nejsou žádné knihy heretické. Zbylé otázky jsou směřovány k matrikám a knihám správních. 118 Podobnou informaci nalezneme v kanonické vizitaci z roku 1870, opět ve stejném oddílu týkající se duchovních správců. V rubrice nazvané Archiwum Scientia se objevuje odpověď na předepsané otázky, že opět duchovní vlastní Bibli, římský katechismus a žádné heretické knihy. 119 Jediným zádrhelem ve vizitačních protokolech ohledně údajů týkající se knih a knihoven je to, že odpověď: kněží knihy vlastní a čtou, není určující a neříká nám, že se stoprocentně jedná o knihy z knihovny fary či lokálie, ale mohou být myšleny i osobní, soukromé knihy daného duchovního správce, přestože v již zmiňovaných formulářích k vizitacím je uvedena kolonka farní knihovna. Ve fondech děkanství můžeme najít také Hlášení o farních knihovnách. Jeden takový výkaz byl vytvořen v roce 1832 k farní knihovně v Žulové a obsahuje informaci, že se 117 ZA Opava, Zemské právo Jánský vrch, Pozůstalost po Janu Luxovi, kaplanovi v Žulové, inv. č. 487, kart SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Vizitační protokoly, instrukce, korespondence, inv. č. 38, kart SOkA Jeseník, Děkanský úřad Vidnava, Výpis z kanonické vizitace lokálie Žulová r. 1870, kart

39 v ní nalézá 145 svazků. Obdobné hlášení máme pro Valdek z téhož roku nebo pro Travnou z roku V roce 1834 lokál Joseph Willmann odkázal farní knihovně 15 titulů prostřednictvím soupisu z 23. října. 121 Soupis je velice stroze napsaný a na rozdíl od seznamu z roku 1826 neobsahuje autory, ani další bližší určení. Z uvedených knih se pouze dvě zmíněná díla shodují s předchozím inventářem a tudíž i s knihami v současné knihovně. 122 Avšak číslo 1. obsahuje 13 svazků, což je o 1 svazek více než v roce 1826 a o 3 svazky více než v současné knihovně. Tudíž není jisté, zda měl lokalista ve vlastní knihovně shodné knihy nebo převzal některé knihy z farní knihovny založené Luxem do vlastní a tím doplnil počet svých svazků, které pak opět odkázal knihovně. Zajímavostí je, že v předávacím protokolu z roku 1854 v oddělení týkající se lokálie, je uveden její inventář se seznamem majetku. V něm jsou zmíněny kromě předmětů jako mandl, vybavení k peci, obraz představující kladení Krista do hrobu, také knihy podle soupisu z 26. října 1826, které lokálii zanechal Johann Lux. Knihy ze seznamu Josepha Willmanna měly lokálii připadnout až po jeho smrti. 123 Další informace o knihovně jsou pouze v jednoduchých zmínkách. V předávacím protokolu z roku 1860 je oddělení Pfarr Bibliothek, ve kterém je uvedeno, že přiznané knihy byly přijaté poté, co k nim byly připojeny poznámky z roku 1836 a soupisy z roku Podobnou, avšak o něco stručnější informaci nalézáme v posledním předávacím protokolu, ve kterém je knihovna zmíněna a to z roku 1892: die vorhandenen Bücher der Pfarrbibliothek wurden übernommen. 124 Jak můžeme pozorovat, tak v druhé polovině 19. století se postupně vytrácí zájem o farní knihovny. Zmíněny jsou pouze okrajově v některých inventářích nebo vizitačních protokolech. Stejně jako soupisy knih, které vznikaly především v první polovině 19. století, nejen pro Žulovou, ale také pro okolní knihovny. Největší počet inventářů farních knihoven pochází z 30. a 40. let 19. století. 125 V druhé polovině století pravděpodobně opět převládly osobní knihovny kněží, kteří se nacházeli v lepší finanční situaci a mohli si knihy opatřit SOkA Jeseník, Děkanský úřad Vidnava, Výkazy knihoven farních , kart SOkA Jeseník, Děkanský úřad Javorník, Výkazy farních knihoven, kart Čísla knih z inventáře z roku 1834 shodující se dnešními signaturami: č. 1=sig.147/1, 147/2, 147/3, 147/4, 147/5, 147/6, 147/7, 147/8, 147/9, č. 4=sig SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, Předávací protokoly farnosti, inv. č. 32, kart Tamtéž. 125 SOkA Jeseník, Děkanský úřad Vidnava, Výkazy knihoven farních , kart. 16., SOkA Jeseník, Děkanský úřad Javorník, Výkazy farních knihoven, kart Oppeltová, J.: Historie, pořádání a katalogizace farních knihoven. In: Záchrana a inventarizace drobných církevních fondů. Olomouc 2008., s

40 Při zjišťování původu a vlastnictví knih nám nejvíce pomohou vlastnické poznámky, které prozradí majitele, kterým nemusel vždy být jen duchovní správce, ale také řeholní řády, knihovny a jiné instituce. Poznámky se ve většině případů nacházejí na titulní straně, přední nebo zadní předsádce či přídeští a kromě vlastníka se v poznámce může objevit také datum, způsob nabití nebo cena. Díky těmto poznámkám jsme mohli dospět k závěru, že velevážený lokalista Paul Gottwald, který se zasloužil o povýšení lokálie a v mnoha dalších ohledech i o rozkvět svého obročí, vlastnil pravděpodobně také rozsáhlou sbírku knih. Bohužel se nepodařilo dohledat seznam knih nebo bližší zmínku o přijetí Gottwaldových knih mezi knihy farní knihovny. Pouze ručně psané poznámky nebo černý papírový štítek se zlatým zdobením s nápisem P. GOTTWALD Friedeberg nám prozrazují, že třicet čtyři titulů z dnešního souboru farního knihovny bylo přímým majetkem faráře. 127 Tyto knihy se mezi další svazky farních knih dostaly opět odkazem, avšak pro nás neznámým. Případně byly připojeny po jeho smrti v roce 1892 rozhodnutím jeho následovníka nebo jiného blízkého člověka. Jde o knihy vydané v 19. století a to především v jeho druhé třetině. Pokud si povšimneme obsahové stránky, zjistíme, že se jedná o knihy teologicky polemické, dogmatické či knihy zaměřené na asketiku, pastoraci. Můžeme objevit také církevní právo, naučný slovník nebo filologii a to francouzskou. Paul Gottwald se pravděpodobně učil francouzsky a poté tento jazyk plynně ovládal, protože v jeho knihovně se vyskytují knihy především německé, několik latinských, ale také tři francouzsky psané a jeden slovník francouzsko-italsko-německý. Mezi dnešními knihami se mohou nacházet další Gottwaldovy knihy, které nenesou jeho jméno, avšak jejich vlastníka odhalíme jedině z nepřímých, těžko rozpoznatelných indicií. Gottwaldovo jméno je zastoupeno v největším počtu, ale v jiných případech nalezneme také vlastnické poznámky zahrnující ostatní žulovské duchovní správce. Dalším nejhojněji zastoupeným jménem je Johann Lux. První lokalista v Žulové zanechal poznámku v šesti titulech. 128 Zvláštností je, že tři z nich se nachází v inventáři z roku 1826, 129 o dalších třech titulech není v seznamu zmínka. Tyto tři knihy mohly být připojeny později po jeho smrti, i když se nenacházely v seznamu knih z roku Pokud se podíváme na knihy identifikované v dnešním souboru, zjišťujeme, že po stránce obsahové vlastnil především 127 Knihy Paula Gottwalda podle signatur současné knihovny: sig. 36, 40, 49, 61/1, 61/2, 77, 90, 108, 116, 121, 123, 131, 137 a, 137 b, 152/1, 152/3, 152/4, 152/5, 170, 173, 175, 189, 205, 208, 211, 216/1, 216/2, 218, 231, 242, 255, 259, 298 A, 298 B. 128 Knihy Johanna Luxe podle signatur současné knihovny: sig. 54, 59, 148, 165/2, 167/1, 167/2, 167/3, 220/1, 220/2, 220/ Knihy Johanna Luxe nacházející se v inventáři z roku 1826: sig. 59=č. 23, sig. 148=č. 6, sig. 165=č. 14, sig. 220=č

41 kázání a knihy pastoračního charakteru. Další žulovští kněží se v poznámkách objevují jen ojediněle. Zvláštní je, že lokalista Josef Willmann nezanechal v žádné z knih své jméno, přestože známe soupis knih z roku 1834, které odkázal lokálii. Jak už bylo řečeno, seznam byl sepsán velice jednoduše, takže jej nemůžeme porovnat s dnešním stavem, tudíž nevíme, zda knihy byly opravdu předány do farní knihovny nebo došlo ke změně seznamu a k jinému konečnému umístění knih. Následující lokalista Johann Kiesewetter je zmíněn jen v knihách se signaturou 139 a 209. Theodor Erben při studiu teologie získal od Josepha Nigrina Bibli se signaturou 63. Jeho jméno najdeme také v knize se signaturou 244, kde je na titulní straně tužkou napsáno: Erben Theodorf IV J. 1887, jedná se o teologickou knihu, kterou si farář pořídil pravděpodobně koupí v roce 1887, ta byla později neznámým způsobem přijata do souboru farní knihovny. Další farář Karel Seichter se objevuje v knihách se signaturou 95 a 235 prostřednictvím razítka s nápisem: CARL SEICHTER Caplan HERMANNSTADT, z čehož jasně vyplývá, že duchovní měnili místa výkonu své činnosti a brali si s sebou své osobní věci a mezi nimi také knihy. I když Karel Seichter byl v roce 1925 přeložen do Lipové, na faře v Žulové zůstaly jeho dvě knihy označené vlastnictvím v době působení v Heřmanovicích. Jiné nové přírůstky se do farních knihoven mohly dostat koupí rozprodávaných pozůstalých knih farářů okolních farností, výpůjčkami mezi blízkými duchovními nebo také dary. Tak můžeme pozorovat, že se v žulovské knihovně nachází knihy z okolních lokálií a farností obdařené vlastnickými poznámkami tamějších duchovních. Příkladem může být Franz Peschke, který působil v letech ve Vlčicích a jeho jméno je vepsáno do tří knih v knihovně v Žulové. 130 Podobně je na tom Karel Wache, který byl farářem ve Vápenné v letech Dalšími vlastníky byli blíže neurčení lidé, jejichž jména jsou známá pouze z těchto vlastnických poznámek. V některých případech se knihy do Žulové dostaly z nejrůznějších institucí a knihoven. O těchto majitelích se budu dále zmiňovat v následující kapitole v oddílu individuální znaky. Nyní bych se ráda vrátila k situaci farní knihovny ve dvacátém století. Jak už bylo zmíněno, od druhé poloviny 19. století se snižoval zájem o farní knihovny. Pozornost se ubírala spíše k osobním knihovnám kněžím. Ve městech a vsích se často nacházela jiná centra 130 Knihy s vlastnickou poznámkou Franze Peschkeho podle dnešních signatur: sig. 31, 74, Knihy s vlastnickou poznámkou Karla Wacheho podle dnešních signatur: sig. 19, 21/1 A, 93/1 A. 41

42 vzdělávání. Jedním ze středisek byla například místní škola, v Žulové měla dokonce vlastní knihovnu. Knihy ve farní knihovně nabývaly spíše na své historické hodnotě, která však byla v mnohých případech opomíjena nebo nebyla dostatečně oceněna. V roce 1925 bylo komisariátu v Jeseníku zasláno upozornění od Zemské správy politické v Opavě, že Ministerstvo školství a národní osvěty vydalo výnos o ochraně starých knih, církevního a farního majetku. Ve výnosu bylo upozorněno, že v mnohých kostelech se nachází vzácné knihy, které jsou v mnoha případech špatně uchovávány, dokonce jsou předmětem obchodu se starožitnostmi a tak kostel přichází o cenné památky. Měly by být tedy sepsány řádné inventáře a knihy by měly být správně uloženy, aby nedošlo k jejich újmě. Pokud daná farnost nemá možnost takto knihy opatřit, měla by najít nějakou jinou veřejnou instituci jako archiv nebo muzeum, která cennosti přijme a uchová pro další generace. 132 Další zmínky o žulovské knihovně nacházíme až v souvislosti s Arcibiskupským archivem v Javorníku. Archiv vznikl v souvislosti s upozorněním na velmi špatný stav archiválií Komorního ředitelství vratislavského biskupství (arcibiskupství) Jánský Vrch, které byly až do konce dvacátých let 20. století uloženy ve dvou místnostech zámku bez jakéhokoliv systému. Na historickou hodnotu dokumentů poukazoval ředitel vratislavského diecézního archivu dr. Alfons Nowak a církevní historik Franz Xaver Sappelt. Díky těmto okolnostem byly písemnosti přeneseny v roce 1930 do budovy pod zámkem č. 54, do prostor bývalé zámecké sýpky. Archivářem byl ustanoven v roce 1931 rodák z Jesenicka Rudolf Fitz ( ), který patřil k profesionálně vzdělaným archivářům německého původu v ČSR. 133 Jeho úkolem bylo uspořádat již zmíněný archiv, avšak během pořádacích prací bylo zjištěno, že mezi písemnostmi se nachází dalších třicet starých registratur bývalých úřadů, mezi nimi také celek dokumentů týkající se piaristického kláštera a gymnázia v Bílé Vodě. Dalším cílem bylo shromáždit archiválie církevního charakteru z oblasti spadající do zájmu komorního ředitelství. Šlo především o matriky, ale také aktový materiál a farní knihovny. Každá farnost měla vyhotovit formulář se soupisem archiválií, které měly být označeny jako trvalá zápůjčka pro archiv. Fitz navštívil jednotlivé farní obvody, aby se přesvědčil o stavu předmětů a mohl rozhodnout o jejich dalším osudu. Takto bylo zjištěno, že na mnohých farních úřadech se nachází knihovny s velkým počtem knih, pro které není praktické využití a ani možnost vhodného uložení. Nejcennější knihy byly předány do knihovny kněžského 132 SOkA Jeseník, Komisariát Jeseník, Zemský stát, úřad ministerstva školství, zem. Polit. správa žádají zaslání zpráv o kulturních památkách, ošetřování místních knih, spisů a zaslání schematismů, kart Kravar, Z. - Müller, K.: Arcibiskupský archiv Javorník. Opava 2012, s

43 semináře ve Vidnavě, jiné přešly do fondu knihovny archivu, ve které se nacházela literatura novějšího rázu a spíše naučného, regionálního charakteru. Během roku 1933 byla uzavřena smlouva o zápůjčce archiválií, knih a uměleckých předmětů s větším počtem farních úřadů. Nejdůležitějšími archiváliemi byly nejstarší matriky v regionu a kroniky far, jenž některé z nich svými zápisy sahaly až do dob před třicetiletou válkou, nebo osm starých farních knihoven, které do té doby ležely na půdách ve velmi špatném prostředí. Po postupném získání všech významných archiválií se Rudolf Fitz mohl pustit do samotného pořádání. Podařilo se mu také archiv zpřístupnit badatelské veřejnosti. 134 Podle dotazníku z roku 1939 víme, že ve farní kanceláři v Žulové se nacházelo sedm matrik křtu s dvěma repertáři, dvě matriky oddací a tři svazky matrik úmrtních, všechny vedené od roku 1813 bez mezer. Dále aktový materiál od roku 1813, jehož jedna polovina o dvanácti svazcích byla uložena v arcibiskupském archivu, stejně jako 518 svazků farní knihovny. 135 Z tohoto údaje vyplývá, že archiválie byly do archivu přijímány postupně, pravděpodobně podle důležitosti a historické hodnoty. Farní knihovna mohla být přijata hned záhy, mezi cennými archiváliemi a dalšími farními knihovnami v roce Poté byla knihovna v archivu uspořádána, každá kniha opatřena razítkem Pfarrbücherei Friedeberg Nr a číslo knihy neboli signatura se nacházela na červeném štítku, který byl do knihy vložen kvůli lepší orientaci. Podobně bylo postaráno o další farní knihovny z okolí, které byly přijaty do arcibiskupského archivu. Rudolf Fitz v archivu působil do roku 1941, kdy byl archiv předán do rukou ředitele vratislavského archivu dr. Kurtu Engebertovi. Po Fitzově odchodu již nebyl v archivu zaměstnán žádný podobně kvalifikovaný pracovník, archiv tedy nebyl více odborně veden a roku 1943 přišel také o svého nominálního vedoucího. Přesto válečná léta přečkal arcibiskupský archiv bez újmy. Po válce přišla na řadu 1. pozemková reforma, uvalení národní správy na komorní ředitelství. V souvislosti s těmito poválečnými událostmi byl také javornický archiv nejprve zapečetěn a poté 6. května 1948 přešel do správy Státního archivu zemědělského v Praze. 136 Dokumentace farního úřadu Žulová byla převzata do Okresního archivu Šumperk pracoviště Javorník. Následně byly archiválie převezeny do OA Šumperk. Ke dni 1. ledna 1996 byl fond farního úřadu společně s farní knihovnou předán do nově 134 Kravar, Z. - Müller, K.: Arcibiskupský archiv Javorník. Opava 2012, s Zemský archiv v Opavě, Arcibiskupský archiv Javorník, Činnost R. Fitze jako pověřence pro církevní archivy v komisariátu pro západní Slezsko, soupis matrik a jejich přehledy podle jednotlivých farností, inv. č. 32, kart Kravar, Z. - Müller, K.: Inventář fondu Arcibiskupský archiv Javorník. Opava 2012, s

44 vybudovaného Státního okresního archivu Jeseník. 137 Dnes je fond Farní knihovny Žulová trvale umístěn v depozitáři vedlejšího přízemního křídla centrální budovy, uložen je do kovových regálů společně s dalšími farními knihovnami regionu. 137 Hradilová, J.: Inventář fondu Farní úřad Žulová. Jeseník 2007, s

45 7. Současný stav knihovny 7.1 Formální, časové a jazykové hledisko Systém signatur Dnešní žulovská knihovna obsahuje 593 titulů, pokud budeme brát v úvahu všechny díly knih a přívažky ve svazcích. Budeme však muset započítat také balík 23 svazků periodik pod signaturou 308. V tomto případě se celkový výsledek vyšplhá na číslo 616. V souboru se vyskytují signatury od 1 až po číslo 329. S výjimkou chybějících 166, , , 313. Příčiny vzniku tohoto systému vysvětlím níže. Signatury se nachází na papírových štítcích, které jsou vloženy do knih. Jak již bylo zmíněno, knihovna byla opatřena signaturami v Arcibiskupském archivu v Javorníku během zpracování po převozu z fary ve 30. a 40. letech 20. století. Bohužel záznamy o tom, kdo knihovnu seřadil a jaký byl jeho záměr, nebyly nalezeny. Pravděpodobným cílem bylo knihy uspořádat podle stáří a obsahu, ale tento bohulibý čin nebyl dotažen do vhodného konce. Mohlo to být způsobeno tím, že knihovna byla pořádána více lidmi, kteří vždy nesdíleli stejný úmysl a cit pro práci nebo mohly být části knihovny do archivu převáženy postupně. V knihovně se sice nachází sekce knih stejného nebo podobného charakteru, avšak v mnohých případech jsou přerušeny jednotlivinou jiného obsahu. Pravdou je, že na začátku se nachází především staré tisky. Problémem bylo vytváření signatur pro jednotlivé díly titulů, které byly přiřazovány podle názvů, nikoli podle počtu svazků. Například, když se u titulu nacházel pouze třetí a pátý díl, byly díly označeny signaturou lomenou číslem 3 a číslem 5, což v závěru působilo velmi chaoticky. Obdobně jako označování těchto svazků v jednom případě arabskými a v druhém pak římskými číslicemi. Dalším negativem je, že větší soubory knih byly v mnohých případech řazeny ledabyle, nikoliv podle určeného pořadí. Například díl 7 mohl být bezmyšlenkovitě označen signaturou lomeno 1. V nejhorším případě byly tyto soubory zpřeházeny a rozděleny mezi více signatur. I když tento systém není zcela dokonalý, rozhodla jsem se jej zachovat. Důvodem bylo zanechat částečně původní ráz knihovny a také uchovat práci lidí jiné generace a smýšlení, 45

46 kteří však měli podobný záměr, za který jim dnes můžeme být mnohokrát vděčni. Bohužel jsem se přesto neobešla bez drobných úprav zavedeného systému. Základní signatury jsem ponechala, ale díly knih jsem označila arabskými číslicemi, které vždy začínaly od čísla 1 bez ohledu na název svazku. Další korekcí bylo označení přívažků velkými písmeny abecedy. Podobně byly označeny také duplikáty děl, s kterými v jistých případech počítali také předchůdci, ty byly osignovány malými písmeny abecedy. Problém nastal v signaturách po čísle 300. Během manipulace s knihovnou a při převozech knihy v některých případech přišly o své signatury, proto byly v jesenickém archivu opatřeny signaturami novými, které začínaly za signaturou 315. Během mého zpracování byly však některé staré signatury opět nalezeny, jedná se o knihy například se signaturou 1, 14, 142, 308, 309. Tyto knihy jsem umístila zpět na své původní místo. Nové signatury vzniklé v jesenickém archivu jsem zrušila, aby nevznikaly další mezery v řadě a vytvořila jsem vlastní signatury, kterými jsou označeny knihy, u kterých se nepodařilo dohledat staré označení. Knihy jsem nechtěla uměle dořazovat pod prázdné staré signatury, proto byly dány na konec systému, opět za číslo Časové zařazení V žulovské farní knihovně se nachází 195 starých tisků, 420 tisků i se svazky periodik pod signaturou 308 a jeden rukopis z první poloviny 19. století. Nejstarší knihou v žulovském souboru je kniha od pařížského biskupa Petra Lombarda ( ) Sententiarum libri IV z roku Tento významný teolog je považován za zakladatele scholastiky a jeho dílo Čtyři knihy sentencí bylo považováno za základní učebnici teologie při studiu na středověkých univerzitách. Toto vydání připravil pařížský profesor teologie Joann Aleaume. 139 Druhým nejstarším dílem je výběr Listů církevního otce sv. Jeronýma od sv. Petra Canisia ( ), jezuitského teologa a kazatele, který byl autorem prvních katolických katechismů. 140 V žulovské knihovně se nachází vydání z roku Z poloviny dalšího století máme dvě knihy, jednou je misál z roku a druhou dílo od Lipsia Justa 143 s datem vydání Od druhé poloviny 17. století narůstá počet sig sig

47 vydaných knih. Nejvíce knih v žulovské knihovně bylo vydáno v první polovině 19. století, což souvisí se vzrůstajícím zájmem o farní knihovny a narůstáním osobních knihoven kněží, kteří četli knihy především nového vydání. Ve dvacátém století byla knihovna doplněna pouze o 44 titulů, pokud započítáme také balík periodik, dostaneme se na číslo 66. Nejmladší kniha pochází z roku Je jí beletristické periodikum St - Michaels Kalender, 144 které je doplněno o nádherně zpracovaný kalendář a velké množství reprodukovaných vyobrazení. Některá z děl nejsou datována. Důvodem bylo v některých případech jejich neoznačení datem od samého začátku a druhým častějším důvodem bylo, že určité knihy se dochovaly ve velmi špatném stavu a nebylo možné dohledat jejich datum vydání ani sekundárně. Pro přehled přikládám tabulku, ve které lze pozorovat počty vydaných knih v určitých časových obdobích, které se nachází v žulovské knihovně. 145 Časový úsek Počet knih Bez data Jazyková stránka Podíváme-li se na žulovský soubor ze stránky jazykové, můžeme hned na první pohled vidět, že většina děl byla napsána v němčině. Německy je napsáno 423 titulů, pokud připočítáme také balík periodik, dostaneme číslo 445. Výsledek převahy němčiny nad všemi ostatními jazyky mohl být očekávaný, vzhledem k tomu, že Jesenicko územně spadá do Slezska a Žulová byla výhradně německým městem. Například první Češi se objevili až v době první republiky. Vzhledem k tomu, že se jedná o knihovnu duchovních správců, druhým nejpočetnějším jazykem je latina, která má na kontě 126 titulů. Latinsky jsou psané především staré tisky a nábožensky orientovaná díla. Kromě liturgických knih jako jsou breviáře, misály, také díla teologická, kázání, díla o askezi, knihy církevního práva a historie. 142 sig. 2/A, 2/B 143 sig sig Byly započítány všechny svazky balíku periodik se signaturou 308. Nebyl započítán rukopis. 47

48 Obvyklá je kombinace těchto dvou nejpočetněji zastoupených jazyků, která se nachází v 35 titulech. Zajímavostí jsou díla antických klasiků pocházející z první poloviny 19. století, které byly na jedné straně psány v jazyce originálu a na straně protější přeloženy do němčiny. Na stejný způsob jsou vytvářeny také titulní listy těchto knih. Latina se objevuje také dohromady s řečtinou a hebrejštinou. V tomto případě jde především o Bible a biblistická díla. Dalším jazykem, který je v souboru zastoupen, je francouzština. U třech z pěti francouzských děl svůj vlastnický podpis zanechal farář Paul Gottwald. 146 Většinou se jedná o asketiku, jedno se věnuje historii církevní. Další dvě Gottwaldova díla nesou kombinaci francouzštiny s jiným jazykem, v prvním případě jde o německo-francouzské filologické dílo a v druhém o francouzsko-italsko-německý slovník sig. 77, 121, sig. 218,

49 7.2 Obsahová složení fondu K posouzení obsahové stránky knih byla vytvořena hesla, která nám prozrazují, o jaký druh knihy se jedná a o jakých tématech kniha pojednává. Ve většině případů je jedna kniha, charakterizována několika hesly najedou. Například univerzitní teze, která pojednává o církevním právu je označena heslem: univerzitní teze církevní právo. Všechna hesla jsou součástí předmětového rejstříku. Jelikož se jedná o farní knihovnu, tak bych na začátek chtěla zmínit základní náboženskou knihu, Bibli, která je zastoupena v devíti případech. Latinský překlad Bible se nám zachoval pouze v jednom vydání z roku 1679, který je zároveň nejstarším zástupcem Bible v souboru. 148 Další je latinsko-německá verze Vulgaty od benediktina Germana Cartiera ( ), připravená ve čtyřech svazcích. 149 Ostatní jsou především v němčině. Zástupcem může být nové vydání Lutherova překladu Das Neue Testament unsers Herrn und Heilandes Jesu Christi nach der deutschen übersetzung 150 z roku Lutherův překlad vyvolal mezi katolickými teology intenzivní překladatelskou reakci. Jedním z nich byl například Johann Dietenberger ( ), od něhož máme v žulovské knihovně biblické dílo Jesus Sirach Teutsch. 151 Výjimkou je jediný řecký překlad Nového Zákona z roku 1761 pod signaturou 30. Dalším důležitým a hojným zástupcem jsou liturgické knihy, které jsou oficiálním souborem knih upravující charakter a průběh bohoslužeb, pravidelných modliteb, udílení svátostí a dalších obřadů. 152 Z těchto knih jsou nejvíce zastoupeny misály a breviáře, v mnoha případech společně nebo s dalšími druhy liturgik. Nejstarší z nich je misál Misale Romanum ex decreto Sacrosancti Concilii Tridentini restitum z roku 1621, který je také třetí nejstarší knihou souboru. Tento misál byl pravděpodobně uváděn v inventářích kostela a později byl označen za starý. Zajímavostí může být breviář určený pro řád Menších bratří, Klarisky a jejich třetí řády z roku Pro praxi byly důležité liturgické knihy určené přímo pro vratislavskou diecézi. Takových knih se v knihovně nachází několik, hlavně z druhé poloviny 19. století. Příkladem může být Ordo recitandi divinum Officium et celebrandi Missam juxta 148 sig sig. 4/1, 4/2, 4/3, 4/4 A. 150 sig sig Voith, P. a kol.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig. 134 a 49

50 Ritum Romanum ad usum Cleri Wratislaviensis pro anno MDCCCLXXXV nebo breviář z roku 1852 Officia propria Diocesis Vratislaviensis. 154 Největší počet titulů se nachází pod heslem kázání, ať už se jedná o nedělní, příležitostná nebo sváteční. Z toho také vyplývá, že nejvíce zastoupení autoři psali právě kázání. Jedním z nich je Anton Hungari 155 ( ), kterým byl kaplanem u sv. Ignáce v Happenheimu, Dieburgu, Gernsheimu a především působil jako farář v Rödelheimu u Franfurktu, kam nastoupil v roce 1842 a působil zde až do své smrti. Byl literárně nadaný, psal básně, příběhy a především produkoval své kazatelské umění. Vydal například dílo Christliche Reden auf Sonn- und Festtage, gehalten in der St. Ignatiuskirche zu Mainz. V naší knihovně jsou zastoupena jeho kázání sváteční a příležitostná. 156 V knihovně se nachází také dílo jednoho z nejvýznamnějších kazatelů, kterým byl Franz Hunolt ( ). 157 Tento jezuita působil necelých dvacet let jako kazatel v Trevíru. Byl velice vyhledávaným zpovědníkem a stal také kaplanem městského vězení. V kázání se zaměřil na nápravu upadlé morálky křesťanského světa. Jeho práce byly velice oblíbené, především v 19. století byla jeho díla několikrát znovu vydána v modernější podobě. Mimo jiné vypovídají o životě v tehdejším Trevíru. 158 Z autorů narozených v českých zemích můžeme jmenovat Johanna Emanuela Veitha ( ) od něhož se v knihovně nachází 12 titulů. Původně byl Židem a úspěšným doktorem medicíny, ovšem v roce 1829 se rozhodl ke změně. Přestoupil na katolickou víru, vystudoval teologii a stal se redemptoristou u kostela Maria Stiegen ve Vídni. Časem však od redemptoristů odešel a přesunul se do katedrály sv. Štěpána, kde působil jako kazatel. Těšil se veliké oblibě především díky obsahu svých kázání, které oživoval anekdotami. Jeho heslem bylo: Evangelium se musí kázat nově!. V 50. letech svá kázání přednášel také v Praze. V těchto letech jej postihla porucha sluchu a poté oslepl, přesto dále pokračoval ve svém díle. Je autorem úvah a pojednání, ve kterých prosazoval vědecký přístup. 159 Jen jediný žulovský rukopis obsahuje také soubor kázání. Je napsán rukou neznámého člověka, kterým byl pravděpodobně žulovský lokalista Johann Lux. Nevíme, jestli jsou to opisy kázání nebo to jsou jeho vlastní výtvory. Z jeho inventáře knih z roku 1826 můžeme vyčíst, že mnoho knih bylo svým obsahem zaměřeno právě na kázání. Příkladem můžou být svazky díla Homiletische Bibliothek für Seelsorger und Prediger od Adama Forstnera ( sig. 137 a sig. 151/1 151/16, 157 sig, 153/ - 153/

51 1820). 160 Ve fondu farního úřadu byla dokonce nalezena Luxova kázání dle církevního roku zahrnující roky Jedním z rodáků byl také rakouský teolog Jacob Frint ( ), jenž je autorem díla Geistliche Übungen gehalten zu St. Pölten, které nese signaturu 66. Tento kněz patří mezi zástupce asketiky, která je dalším často zastoupeným heslem. V roce 1795 byl vysvěcen na kněze a poté byl dvorním kaplanem ve Vídni. Postupně se stal dvorním a hradním farářem ve Vídni. Dotáhl to tak daleko, že se stal titulárním opatem ve Velkém Varadíně a ke konci života dokonce biskupem v St. Pölten. 162 Právo je v knihovně zastoupeno jak v církevní, tak světské podobě. K významnějším autorům církevního práva patří Justus Henning Böhmer. 163 Tento talentovaný člověk v oblasti práva působil na univerzitě v Halle, díky svým úspěchům a vzdělání byl za svého života velice uznáván a ceněn. Pruský král Friedrich Vilém jej dokonce v roce 1719 tituloval tajným radou. V knihovně od něj máme části jeho nejslavnějších děl, třetí svazek titulu Ius ecclesiasticum protestantium 164 a knihu Corpus juris canonici 165 Tématem z oblasti církevního práva se často zabývají také autoři univerzitních tezí. V žulovském souboru se nachází osm univerzitních tezí vytvořených v 18. století. Ve třech případech byl autor studentem univerzity v Olomouci, dva studenti navštěvovali pražskou univerzitu, stejně jako další dva, kteří docházeli na univerzitu ve Vídni. Další dvě teze jsou od autora z augsburské univerzity. Většina z nich pojednává o teologických tématech. Čtvrtou nejstarší knihou v soboru je filozoficky pojaté dílo o lidské společnosti a právu Politicorum sive civilis doctrinae libri sex 166 od humanisty a filosofa Lipsia Justa ( ) z roku Autor se v něm zabývá nejlepším možným způsobem řízení státu a společnosti. Základem každého státu je zachování míru, to je možné, pokud je moc soustředěna v jedné osobě. Podle jeho úvah je nejlepším způsobem vlády, vláda knížecí. 167 Dvacet filosoficky laděných titulů pochází z pera německého spisovatele Johanna Gottfrieda Herdera ( ), které jsou vždy zdobeny celostránkovým mědirytinovým frontispisem. Myšlenky slavného filosofa měly široký vliv na společnost, kulturu a politiku celého 19. století. Ovlivnil myšlenky díla filosofů, jako byl Nietzche, setkání s jeho osobou působilo také na mladého literáta Goetheho. V oblasti politiky se jeho význam odráží 160 sig, 147/1 147/ SOkA Jeseník, Farní úřad Žulová, inv. 58, karton sig, sig sig

52 především v dějinách národního obrození, jak v Německu, tak v Českých zemích. Ve svých historicky pojatých dílech se zaměřoval na mentalitu a emoce lidí, zabýval se změnou kultury společnosti v různých časových obdobích. 168 Nádherně grafické zpracování můžeme pozorovat v dalším filozofickém titulu Auserlesene Schriften, nämlich von mehr als einer Welt, Gespräche der Todten, und historie der heydnischen Orakel 169 od francouzského spisovatele Bernarda de Fontenelle ( ). Tento autor tvoří spojník mezi filozofickým světem 17. a 18. století díky jeho nedožitým stým narozeninám. Naše kniha z roku 1771, uvnitř zdobená četnými mědirytinami, je souborem Fontenellovým třech nejvýznamnějších děl. Historie věštby vyvolala obrovský rozruch v teologických kruzích tehdejší doby a Rozmluva mrtvých je koncipována jako dialog mezi starověkým světem a moderní dobou. 170 Nezastupitelnou hodnotu mají také některá historická díla, zaměřující se na historii světskou i církevní. Praktickým dílem mohla být chronologicky zpracovaná historie od Maxmiliána Helleho ( ). Církevní historií se zabýval například Philipp Christoph Gratianus ( ) ve dvou svazcích titulu Geschichte von Pflanzung des Christenthums. 171 Určité procento v souboru zaujímají také učebnice. Příkladem může být učebnice dějepisu pro dívky měšťanské školy podle výkladu historie Antonína Gindelyho ( ), která je v knihovně zastoupena několikrát. Podobně je na tom učebnice církevních dějin pro měšťanské školy od Fuchsbergera Josefa. Přestože se jedná o knihovnu duchovních, můžeme v ní nalézt také beletrii, například Ivanhoe 172 od Waltera Scotta ( ) nebo dílo spisovatele Jamese Fenimora Coopera ( ). Nechybí ani svazek knihy s návody k hraní karetních her sig sig. 9/1, 9/ sig sig

53 7.3. Místa a osoby spojené s vydáním knih Místa vydání Pokud chceme knihy rozebrat z hlediska míst vydání, lze zvolit dva způsoby. Jeden z nich je spočítat u daného místa počet všech titulů s příhledem na díly, přívažky a duplikáty, avšak tento způsob mi nepřijde příliš objektivní. Proto jsem zvolila metodu, při níž počítám pouze přívažky, nikoliv díly. Důvodem bylo to, že například město Düsseldorf bylo zastoupeno třicetkrát, problémem ale bylo, že šlo vždy o stejné dílo avšak o třiceti svazcích. Takových případů lze jmenovat více. Tato metoda je pouze kvantitativní, nebere v úvahu obsahovou různorodost vydaných děl. V prvním případě se tedy na prvním místě umístila Vídeň, na druhém Graz, na třetím Praha, na čtvrtém Augsburg. Po spočítání druhou metodou první skončila opět Vídeň, poté Augsburg, třetí Praha a jako čtvrtý Graz. Umístila jsem zde dvě tabulky, na nichž můžeme vidět srovnání mezi první a druhou metodou sčítání měst s největším množstvím vydaných knih metoda Místo vydání Počet knih Wien 151 Graz 42 Praha 41 Augsburg 32 Regensburg 29 Venezia metoda Místo vydání Počet knih Wien 103 Augsburg 30 Praha 29 Graz 15 Regensburg 13 Olomouc 13 Wroclaw 13 Venezia V metodě číslo 1. jsem započítala všechny svazky balíku pod signaturou 308. V druhé metodě to bylo počítáno jako jedna jednotka. 53

54 Nakladatelé, tiskaři a jejich grafické znázornění Údaje o místu a datu vydání společně s nakladateli a tiskaři můžeme nalézt v impresu, což je ustálená forma údajů přitištěných na spodní část titulní strany. Jeho účelem bylo legalizovat vlastnickoprávní vztah k živnosti a k zisku z prodeje díla, vedlo k odpovědnosti za obsah a kvalitu daného díla. Schéma mělo do začátku 19. století ustálenou podobu. Občasně se setkáme s impresem neúplným, ve kterém bylo z různých politických, náboženských, obchodních důvodů zamlčen důležitý údaj nebo byl napsán neurčitým, symbolickým způsobem. Tyto impresa užívaly především tajné dílny. V jiných případech šlo o chybu, také do roku 1800 nebyla nepřítomnost některých údajů, s výjimkou data, považována za závadnou. 175 V počátečním období tiskař byl zároveň také nakladatelem děl, stejně jako tiskárny prováděly také nakladatelskou činnost. Šlo především o rodinné firmy. Postupně se nakladatel vydělil jako samostatná profese, která plnila úlohu. Do 18. století byly údaje o tiskaři upřednostňovány, avšak industrializace tiskaře delegovala na pouhé vykonavatele zakázek, jejich kulturní a osvětovou funkci převzaly nakladatelské domy. Od 19. století byly údaje o technické realizaci knih umístěny na konci díla, nikoli do impresa. 176 Tiskaři a nakladatelé se do knih podepisovali prostřednictvím signetu, což je grafická značka s identifikačním a silně dekorativním nábojem. Součástí signetu se často stávaly iniciály či jména, také hesla. Zpracován byl pomocí alegorických a heraldických prvků, v mnohých případech z univerzálních symbolických prvků nebo jako mluvící značka. Signety se mohly dědit z generace na generaci, někteří řemeslníci nevlastnili za celou svoji produkci jediný signet, jiní měli na svém kontě více podob grafické značky, mnozí z nich jej umísťovali jen na prestižní díla, protože opatření díla signetem nebylo povinné. Ve většině případů byl umisťován na titulní stranu a pravděpodobně šlo o znak nakladatele, protože se vzrůstající prestiží těchto osob se tiskařské signety začaly objevovat až v závěru díla. Mohlo jít také o sdružený signet nakladatele a tiskaře. S příchodem 19. století byl signet nahrazen drobnou ochranou značkou v tiráži Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s Tamtéž, s Tamtéž, s

55 Z vídeňských tiskařů a nakladatelů bych ráda jmenovala Johanna Thomase von Trattnenera ( ), který pocházel z Uher a ve svém umění se zdokonaloval u Johanna Petera von Ghelena. Díky dvornímu lékaři císařovny Marie Terezie Gerardovi von Swietenovi se stal dvorním knihkupcem, získal od císařovny privilegium na tisk misálů a breviářů. Po smrti svého učitele Ghelena převzal místo dvorního tiskaře. V roce 1759 byl jmenován zemským typografem a později byl povýšen do šlechtického stavu. V průběhu života se stal nejvlivnějším a nejproduktivnějším typografem a knihkupcem, který ovládal skoro celý trh monarchie. Díky svým závazkům se orientoval na výrobu administrativní a právnické literatury, vydával však také učebnice a beletrii. 178 Jeho signetem byla zosobněná Typografie v tiskařské dílně s nápisem Labore et Favore, nad dílnou letící pták s páskou s nápisem Altius v zobáku, který představuje vzhled a vševidoucnost. 179 V knihovně máme také vytištěné dílo jeho syna Matthiase, který krátce působil v Budapešti. 180 Velké množství děl má na svém kontě vídeňský tiskař, nakladatel a knihkupec Anton Pichler ( ), který tiskl především Herderova díla. Dalším je Georg Joseph Manz ( ), který založil firmu J. G. Manz a působil především v Regensburgu. Ve Vídni měl bratra Friedricha, po němž převzal podnik k. k. Hofverlags- und Universitäts- Buchhandlung Johannův syn Hermann. 181 Z Českých zemí pochází nejvíce tisků z Prahy a Olomouce. Z Pražské univerzitní tiskárny v Klementinu pochází především liturgické a náboženské knihy, jelikož tato byla institucionální tiskárnou pracující v režii jezuitské řádu. Tiskárna nebyla nikdy pronajímána a v jejím čele stál člen řádu a technický provoz řešil světský pracovník-faktor. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla jejím nástupcem Klementinská tiskárna a v roce 1776 spadla pod správu nově zřízené zemské komise normálních škol a začala být označována jako Tiskárna normální školy Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig sig Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s ,

56 Několik málo výtisků bylo vytištěno také v Arcibiskupské tiskárně v Praze, kdy byl jejím nájemcem švýcarský rodák Wolfgang Wickhard (činný ). Tiskárna byla založena pražským arcibiskupem Arnoštem Harrachem, od roku 1700 byla z ekonomických důvodů pronajímána a její provoz byl ukončen až v roce Nejplodnějším tiskařem/tiskařkou z Olomouce je pro nás vdova po Františku Antonínovi Hirnlemu ( ). František Antonín působil nejdříve v pražské univerzitní tiskárně, poté odešel do Olomouce, kde se postupně stal faktorem městské tiskárny. Z této tiskárny se nám zachovalo jediné dílo, je jím univerzitní teze z roku V roce 1732 Hirnle odkoupil od městské rady olomouckou městskou tiskárnu, která se stala největší tiskárnou na Moravě. Po jeho smrti připadla dědictvím jeho dceři Antonii Terezii, avšak v roce 1760 byl závod odkoupen její matkou a vdovou po Franzi Antonovi Josefou Antonií Hirnleovou ( ). Tato žena provozovala tiskárnu až do své smrti ve spolupráci s faktory, kterými byli Martin Franz Karletzky nebo Josef František Loserth. V žulovské knihovně z její produkce pochází především teologická díla a církevní právo. 185 Ráda bych se zmínila také o slezské provenienci. V Opavě vlastnil dva tiskařské lisy tiskař, nakladatel, knihkupec Josef Jiří Trassler ( ), který působil i na dalších místech, například v Olomouci, Brně a také Krakově. Byl velkým podnikatelem a tradiční řemeslo proměnil v tovární výrobu. Po jeho smrti opavskou dílnu převzal jeho nejstarší syn Adolf. Ze sídelního města biskupů a pozdějších arcibiskupů vratislavských pochází 13 titulů. Mezi vydavatele můžeme zařadit Arcibiskupskou tajnou radu nebo Grass und Barth und Compagnie. Knihy byly tištěny také univerzitní tiskárnou nebo jezuitským řádem. Neobvyklým místem je například Nysa, kde byly městským tiskařem a knihkupcem Josephem Schlögelem vydány tři modlitební knihy a Dietenbergův Jesus Sirach Teutsch Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig. 126 A 126/C,

57 Nakonec bych uvedla několik osob a institucí mimo prostor bývalého Předlitavského Rakouska-Uherska, především kvůli grafickým značkám. První z nich by byla Tiskárna sirotčího domu v Halle, nazývána německy Weisenhaus a latinsky Orphanotropheum. Tato instituce byla založena německým pietistou Augustem Hermannem Franckem ( ), který nejprve založil školu pro chudé a sirotky, poté nakladatelství, knihkupectví, tiskárnu a knihvazárnu, následně další charitativní instituce. 187 Signetem této tiskárny je rozsévač obilí, který představuje rozšiřování vzdělanosti díky vydáváním knih, v horní části jsou opět letící ptáci, sluneční paprsky a páska s nápisem ILLO SPLENDENTE LEVABOR. 188 Signet ve formě mluvící značky užíval Benátčan Francesco Maria Prato, který můžeme vidět na nejstarším misálu v souboru z roku 1621 a jeho přívažku. V bohatě zdobené kartuši oválného tvaru se vždy nachází tři stromy, které mohou symbolizovat rod, na vrcholcích stromů sedí ptáci, kteří opět znamenají rozhled a vševidoucnost, vše je umístěno na louce, která se latinsky řekne pratum. 189 Signetem složených z iniciál se podepisoval další Benátčan, tiskař a knihkupec Andreo Polleti, na jehož práci navázal jeho syn Orazio, avšak nadále působil pod jménem Andreo Poletti. V signetu se nacházeli rozviliny, ve kterých je umístěné dekorativně ztvárněné písmeno A, zkřížené písmenem P z každé strany Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig sig. 2/A, 2/B 190 sig

58 7. 4. Vnější úprava tisků Grafická výzdoba tisků Hlavní grafickou techniku pro staré tisky představuje dřevořez, který je tiskem z výšky a obraz se reprodukuje pomocí dřevěného štočku. Nejstarší formou dřevořezu je deskotisk, kterým byly vytvářeny devoční obrázky nebo například karetní hry již od konce 14. století. S knihtiskem přišel nástup liniového dřevořezu, ilustracemi se zvýšila hodnota a atraktivnost tisku a tím i prodejnost. Ze začátku byly dekorace tištěny zvlášť až po vytištění textu nebo opačně. Až od 70. let mohly být oba prvky tištěny zároveň, kdy síla štočku odpovídala písmové výšce a plocha štočku zrcadlu sazby. 191 Ilustrace nejstarších tisků navázala na středověké iluminované rukopisy. Tuto skutečnost dokazuje existence iniciál, které byly u prvotisků ručně domalovávány po vytištění textu. Iniciála je velikostí, tvarem, barvou, dekorem zdůrazněné písmeno, které má estetickou a optickou funkci. Objevují se i barevné verze iniciál, které byly postupným soutiskem barev, nejčastěji černé a červené. 192 Iniciály tvořily výzdobu tisků až do 18. století, ve století 19. byly užívány především pro vzácnější díla, kterými byly například liturgické knihy. Jejich podoba se měnila v závislosti na finančních možnostech a trendu doby. Příklad renesančního ztvárnění iniciály můžeme vidět v druhé nejstarší knize souboru z roku Je zdobena florálními motivy a okřídlenou postavou. V misálu z roku 1621 můžeme vidět dekor z akantu. 194 Vliv manýrismu můžeme pozorovat na iniciálách z díla Bibliotheca Sacra od Petra Ravanelliho z poloviny 17. století. 195 Jsou zdobeny maskarony, rohy hojnosti a opět florálními ornamenty, doplněné o zoomorfní. Barokní iniciály z 18. století svůj vzhled obměnily barokními andělíčky ve florálně ztvárněném dekoru. Rokokové viněty z konce 18. století italské provenience nesou topografické motivy. Během 18. století prošla iniciála dvěmi vývojovými liniemi. V prvním případě byla povýšena na zdrobnělou ilustraci pasáže, v druhém se odpoutala od výtvarného charakteru díla, vyznačovací písmeno stálo samostatně v prostoru a z levé strany mohlo být doplněno vyměnitelnou dekorací. 191 sig sig sig sig. 2/A 195 sig. 4/1 4/4. 58

59 Renesanční Renesanční Vliv manýrismu Vliv manýrismu Barokní Rokoková S vyměnitelným dekorem Obdobným vývojem prošly také viněty. Viněty jsou nejběžnějším typem ornamentálního, emblematického, kaligrafického dekoru, který byl součástí výtisků od 16. století. Často se objevuje na titulní straně, kde tvoří předěl mezi názvem díla a impresem. Místy za posledním řádkem kapitoly, aby nevzniklo prázdné místo a také v závěru díla. Nejstarší viněty měly symetrický půdorys. Od 17. století v něm začala převládat vypovídající hodnota, která v rokoku a klasicismu vyvrcholila v asymetrickou ilustraci. 196 Zpracování vinět bylo nejčastější ve formě kytic růží, trsy puklých granátových jablek, koše květin. V 18. století byly oblíbení andílci, v době rokoka byly obvyklé strnulé antické kompozice doplněné o rokaje. 197 Narativní hodnotu měla například viněta s císařským orlem na závěru díla se signaturou 15. Obdobně jako nábožensky laděné dekorace, příkladem může být medailonek s Ježíšem a Pannou Marií. Stejně jako titulní viněta s Ježíšem na kříži. Hojně se vyskytovaly viněty s božím okem. 196 Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s

60 Viněty bez výpovědi Narativní podoba vinět Rokokové viněty 60

61 Další ozdobný prvek tvořený metodou dřevořezu byly vlysy, což jsou podlouhlé dekory s estetickou, optickou, někdy i významovou funkcí. Pro vlys je charakteristické, že střed tvoří motiv, který se rozvíjí symetricky na obě strany. V renesanci se opět často objevuje ve středu maskaron, v 17. století váza s kyticí a v 18. století přišly na řadu emblematické výjevy, jednodušší varianta je tvořena pouze tiskařskými ozdůbkami. 198 Renesanční vlys s maskaronem Barokní vlys s božím okem Rokokový vlys složený z tiskařských ozdůbek 198 Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s

62 Celostránkové dřevořezové ilustrace byly užívány především na počátku vývoje knihtisku. V žulovské knihovně se tedy můžeme setkat s celostránkovými dřevořezy v misálu z roku Dvakrát se v něm nachází kánonový list stejného ztvárnění. 199 Drobnější dřevořez se nachází v druhé nejstarší knize, je jím svatý Jeroným se svými atributy, jimiž jsou kniha kardinálský klobouk a lev. 200 Dřevořez začal být od 17. století postupně vytlačován mědirytinou. Mědirytina je nejstarší tiskovou technikou, která se objevuje již v 15. století, ale vzhledem k její náročnosti se prosadila až o dvě století později a stala se nejrozšířenější technikou tisku z hloubky. K její realizaci je potřeba dvoufázového soutisku. Rytectví se neobešlo bez výtvarných předloh, proto můžeme při dolním okraji nalézt zkratky se jmény umělce, rytce a vydavatele. Nová technika v knižní produkci naskytla možnost jemnějšího a preciznějšího zpracování. Tiskem z hloubky byl však porušen jednotný ráz knihy a zvýšením nákladu na tisk vzrostla také cena výsledných děl. Odtud můžeme tušit velkou oblibu frontispisu jako jediného zástupce ilustrace v knize. Frontispis byl od 17. století zařazován před titulní list, byla to alegoricky nebo dokumentárně pojatá celostránková ilustrace, sloužící k reprezentaci obsahu díla, autora nebo další významné osoby spjaté s vydáním díla. 201 Farní knihovna je bohatá na mědirytinové frontispisy, jak světského, tak církevního charakteru. Nejčastějším zobrazovacím postupem ve světských grafikách je alegorie, objevují se také portréty nebo heraldická znázornění. U děl církevního charakteru je oblíbená opět alegorie a portréty, dále zobrazení biblických příběhů a v jednom případě jde také o grafiku, která zaznamenává vznik poutního místa. V souboru knih od Johanna Gottfieda Herdera se frontispis nachází v každé z knih. Jsou na nich zobrazeny příběhy z antické mytologie a také obrazy ze života obyčejných lidí z různých kulturních oblastí a časových období. 199 sig. 2 A. 200 sig Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006., s , s

63 Zajímavostí je graficky znázorněný titulní list u díla od Lipsia Justa. Kromě údajů o díle se na něm nachází kníže, který poukazuje na tyto základní informace a sám autor. 202 Pokud se v některém z významnějších děl nenachází frontispis, je v něm umístěna alespoň drobná grafika. Příkladem může být již zmiňovaný misál z roku 1621, kde se nachází dřevorytové celostránkové ilustrace, ale v horní části titulní strany je umístěna mědirytina menšího formátu, na které je zobrazeno zjevení sv. Michala. 203 V knize se signaturou 55 z roku 1712, která pojednává o církevním právu je na s. [1] vyobrazena personifikace Církevního práva. Unikátem je také kniha od Bernarda de Fontanelleho, ve které se kromě frontispisu nachází také další celostránkové mědirytiny, které nás doprovází obsahem jeho třech děl umístěných do jednoho svazku a drobné grafiky, které znázorňují nebeská tělesa. 204 Personifikace práva Graficky ztvárněný titulní list Neznámá planeta 202 sig sig. 2/ sig

64 Medailonek spisovatele Fontanelleho se čtyřmi antickými postavami ve spodní části představují kvadrivium hudba, geometrie, astronomie a aritmetiku. Jednota Starého a Nového Zákona, avšak vítězství křesťanství a jeho rozšíření do světa V 19. století se ve větší míře začala objevovat další grafická technika tisku z hloubky. Byl jím oceloryt, který se od mědirytu lišil použitím odolnější ocelové desky. Byla na něm oceňována mnohem větší jemnost a možnost ztvárnění detailů.205 Nádhernou práci představují ilustrace v nejnovějším misálu v souboru z roku 1845, ve všech případech se jedná o oceloryty a předlohou pro vyrytí kánonového listu bylo dílo od Petra Paula Rubense.206 Oceloryty se v ojedinělých případech objevují také v drobnějších grafikách, kterými jsou portréty Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig

65 Litograficky ztvárněná iniciála Ocelorytový kanonový list podle předlohy Petra Paula Rubense Poslední technikou tisku zaznamenanou v žulovské knihovně je litografie, což je souhrnné pojmenování pro způsob tisku z plochy, při kterém je používán vápencový kámen. Výhodou byla setrvalost tiskové formy a možnost kombinace textu a obrazu. Masově začala být užívaná v druhé polovině 19. století. 207 Opět si dovolím zmínit misál z roku 1845, ve kterém dala litografie vzniknout nádherným barevné ilustraci, která je tvořena iniciálami, vlysy, dekorativními rámy. Dále je této grafické techniky užito v novějších dílech, kterými jsou učebnice, periodika, ale také drobná nábožensky zaměřená díla. 207 Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s

66 Portrét jezuity Antonia Vieiry 208 Litograficky vytvořená viněta s hlavou Jana Křtitele na podnosu na konci katalogu duchovenstva vratislavské diecéze, jejíž patronem je Jan Křtitel Vazby knih Účelem vazby byla ochrana knihy před poškozením, funkce dekorativní byla až druhotná. Přesto byl její vzhled ovlivňován uměleckými, výrobními a komerčními trendy. Výsledný vnější vzhled knihy závisel na uměleckém ztvárnění řemeslníka, finančních možnostech objednavatele a jeho výtvarném názoru, zkombinovaném se soudobým vkusem společnosti. Prvotisky byly opatřovány vazbou gotickou, která byla silně individuální, což bylo v rozporu s vyšší produkcí tištěných děl. Ze všech technik výzdoby se s masovou výrobou dokázal vyrovnat jen slepotisk. Ten se stal univerzální dekorativní technikou, ozvláštněnou o zlacenou verzi. Od 15. století začala být Evropa ovlivňována islámským světem, který přinesl zmenšování formátů a desky dřevěné byly nahrazeny lepenkovými. Kované prvky byly postupně odstraňovány a spony byly nahrazeny tkanicemi. V díle francouzské provenience z roku 1560 můžeme pozorovat obvyklý renesanční styl výzdoby, který byl charakteristický rámovou nebo dominantovou kompozicí. Desky jsou 208 sig sig,

67 zdobeny dominantovou kompozicí s rámovou bordurou s vloženými poli, dominantou je Ježíš na kříži. V horním vloženém poli se nachází nápis: I. P. F., v dolním poli datum vzniku vazby Rámová bordura je zdobena personifikacemi křesťanských cností a akantem. Všechny prvky jsou vytvořeny nejvyužívanější metodou slepotisku. Hřbet je šit na 3 vazy a je zdoben kolkovou kompozicí tvořenou akantem. Hřbet je doplněn o název knihy a původní signatury, které se nachází v červeném poli vytvořeným fermežovou barvou.210 Což vypovídá o uchovávání knih způsobem postavení v regálu, na rozdíl od gotiky, kdy knihy ležely. Doznívání gotického umění můžeme pozorovat v druhé nejstarší knize souboru, která byla opatřena mosaznými hranovými dírkovými sponami. Bohužel dodnes se nám dochovala jenom jedna z nich a oba hroty v desce. Kniha pochází opět z Francie, ale oproti předešlé, má desky vytvořené ze dřeva a výzdoba knihy zcela chybí, desky jsou potaženy pouze světlou usní. Hřbet je plochý opatřený o zkrácený název díla prostřednictvím pera. 211 Žulovské knihy pocházející ze 17. století a první poloviny 18. století mají desky potažené hnědou nebo světlou kůží, místy jsou zdobeny jednoduchou rámovou bordurou tvořenou jednoduchými linkami. Výjimkou může být rámová kompozice tvořená jednoduchou trojlinkou, která je v zrcadle zdobena protínajícími se diagonálami vzniklé také z trojlinky.212 V jednom případě je kniha chráněna pouze silnější usní bez desek.213 V 18. století byla oblíbená zlatotisková kolková kompozice, které se objevovala na hřbetu knihy, v luxusnějších formách byla doplněna mořenou usní na deskách. Méně okázalou variantou bylo použití kůže jen na náchylné části knihy, jako byly rohy a hřbet, na zbytek byl použit papír sig. 12 sig sig sig

68 V tomto století se také objevovalo napodobování středověké přepychové vazby v návaznosti na lidové publikum a devoční grafiku. Tímto způsobem byly zviditelňovány modlitební knihy, příruční kancionály. Knihvazači opět navázali spolupráci s kovotepci a zlatníky, takže na těchto imitacích luxusních vazeb opět začaly objevovat reliéfy ať už kovové nebo slonovinové, skleněné, vyšívané, ale také spony. Takových ukázek máme v knihovně několik.215 Modlitební kniha pocházející z Vídně je zdobena slepotiskovým dekorem po celé ploše desky, zadní strana nese dominantu lyry a přední je doplněna o dominantní mosazný kříž. Je doplněna zlatotiskovou rámovou bordurou tvořenou dvojitou linkou. Podobně je koncipován také dekor hřbetu, který nese rámovou kompozici tvořenou opět linkou s dekorem po celé ploše, který doplňuje zkrácený název díla, tentokrát celý v zlatotisku. Zachována mosazná háčková spona s obdélníkovým štítkem se záchytkou s nápisem "IHS" doplněný třemi hřeby a křížem.216 Podobně je koncipovaná další modlitební kniha pocházející pro změnu z Berlína. Jedná se o rámovou kompozici tvořenou několikanásobnou dekorativní linkou, kdy v zrcadle je umístěna dominanta kříže. Vše tvořeno slepotiskem s výjimkou kříže na přední desce. Opět je zachována dírková hranová spona zdobená volutami s nápisem "M", nad písmenem tlapatý kříž. Hřbet je plochý, pole jsou dělena několikanásobnou jednoduchou linkou vytvořenou slepotiskem a jeho zlatou variantou sig. 5 Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig sig

69 V knihovně je také hojně zastoupena nejlevnější varianta vazby, kterou je celopapírová vazba. Nejužívanějším papírem je papír mramorovaný, škrobový a katunový, který se používal zejména na přídeští. Obliba papírové vazby stoupla především v 18. a 19. století, což souvisí s masovým nárůstem vazby nakladatelské, která byla většinou vazbou provizorní. Nejčastějším typem byl šedo-modrý papír. Do této vazby jsou zahaleny například kázání od Franze Hunolta pod signaturou 153. Desky levnějších papírových vazeb byly v 18. století místy zdobeny mědirytinou a v 19. století především litografií. 218 Mramorovaný papír Katunový papír Škrobový papír Ráda bych zmínila podobu ořízek, které byly v luxusních knihách zlaceny nebo natírány na červeno, místy se objevuje také tmavý odstín hnědé nebo černá. Oblíbená byla stříkaná ořízka nejrůznějších barev, nejčastější červená. Objevují se také méně časté dekorace v podobě mramorování nebo obloučkového motivu. 218 Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s

70 7.5 Fyzický stav fondu Na fyzický stav knih má největší vliv místo a způsob uložení. Špatné klimatické podmínky mohou vést ke vzniku plísní, přítomnost světla a prachu knihy dále degraduje. Problémem je přítomnost bakterií, drobného hmyzu v podobě červotočů a kožojedů nebo dokonce zásah hlodavců. Obdobně důležité je také chování lidí ke knihám, kteří je vlastní, čtou nebo s nimi jinak pracují. Při zpracování fondu jsem došla k závěru, že největším problémem Farní knihovny Žulová byla vysoká vlhkost, která byla způsobena špatným uložením v některé z institucí. S největší pravděpodobností jí byla fara v Žulové. Na mnoha knihách můžeme pozorovat skvrny způsobené větší vlhkostí, kterým mohlo být zatečení. Nejdeme zvlněné strany i desky, v některých případech jsou stránky dokonce slepeny. Tato vlhkost mohla dát základ vzniku plísní. Dalším faktorem je červotoč, největším problémem jsou jeho larvy, které vytváří chodbičky především v deskách knih, ale v mnohých případech je zasažen i knižní blok. Koženou vazbu knih místy napadl kožojed. Byla shledána také přítomnost hlodavců, kteří okousaly stránky některých děl. U starých tisků se často objevovalo oddělení knižního bloku od vazby, poškození hřbetu vlivem častého používání. V případě nečetných dřevěných desek knih bylo v malém množství nalezeno také jejich zlomení. Drobnou závadou bylo odchlipující se přídeští nebo nepřítomný nebo nečitelný štítek se zkráceným názvem díla. V několika případech chyběla vazba a zachován byl jen knižní blok. Největším problémem byl výskyt akefalických děl. Často byla nalezena chybějící titulní strana, v horším případě chyběl začátek i konec díla a nebylo možné rozeznání titulu knihy. V nejbídnějším stavu jsem shledala dva svazky díla pod signaturou 160. Defektnost knihovny je zaznamenána také v katalogu, kolonka byla vyplněna jen v případě shledání problému. Celkově bych shrnula, že knižní fond je v celkem dobrém fyzickém stavu vzhledem ke stáří knih. 70

71 Skvrny způsobené vlhkostí Zachován jen knižní blok Zásah hlodavce Odchlipující se knižní blok od vazby 71

72 7.6 Vlastníci, čtenáři knih a jejich grafické ztvárnění Vlastníci knih O nejdůležitějších vlastnících, kterými byli žulovští lokalisté a faráři, bylo pojednáno již v kapitole o dějinách farní knihovny. Jejich vlastnictví je zaznamenáno v největším počtu knih různým způsobem. Dalšími četnými majiteli byli duchovní působící na Jesenicku, zmiňován byl Karel Wache, Franz Peschke, ale patří sem také Johann Gottwald 219, Franz Hauke 220 nebo Neugebauerové Franz 221 a Joseph 222. Vlastnické poznámky nám prozrazují také jiné držitele knih, avšak jejich osoba nebyla v mnohých případech odhalena. Jsou známy pouze jména, někdy jen části jmen nebo iniciály. Jejich seznam jsem umístila do tabulky na konci kapitoly. Vždy je uvedeno jejich jméno, signatura knihy, ve kterém byl údaj nalezen, občas také místo a datum zápisu. Tabulku jsem opatřila také o položku jiné poznámky, ve kterých jsou doprovodné údaje ke jménům majitelů, které nám napomáhají k bližší charakterizaci pisatele. Zapsány jsou v 1. pádě a původním jazyce zápisu. O něco lépe jsou na tom instituce, v jejichž držení se knihy nacházely. Příkladem mohou být jezuité z Jihlavy nebo Olomouce. Opět byla vytvořena tabulka, ve které se nachází pouze názvy institucí v původním jazyce zápisu a signatury knih, protože další údaje nebyly u institucí nalezeny. Vlastníci jsou v knihách spodobněni různým způsobem. Většinou jsou to vlastnické poznámky, které byly psány tužkou nebo perem. Výjimku tvoří grafické ztvárnění ve formě supralibros a exlibris. Supralibros je forma přiznání soukromé osoby či instituce k vlastnictví, které byly spjaty výhradně s knižní vazbou. Nejčastěji se nachází na pokryvu desek, ale také na hřbetu, ořízce, sponách. 223 V žulovské knihovně bylo nalezeno pouze jedno supralibros na pokryvu desek a dvě na sponách. Na přední desku knihy umístil svoje supralibros Fridericus Meysel 224, které bylo vytvořeno zlatotiskem do hnědé kůže ve formě: FRIDERICUS MEYSEL. Na sponě knihy se sig. 122 můžeme rozpoznat písmeno M zdobené volutami, 219 Období působení v obročí: Stará Červená Voda ( ), Uhelná ( ) 220 Období působení v obročí: Vlčice ( ), Zálesí ( ) 221 Období působení v obročí: Mikulovice ( ) 222 Období působení v obročí: Jeseník ( ), Vápenná ( ) 223 Voit, P.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s sig. 141 b. 72

73 nad písmenem tlapatý kříž. Druhá spona knihy se sig. 124 naznačuje, že vlastníkem knihy byl jezuita. sig. 141 b sig. 122 Exlibris je opět přiznání vlastnictví, avšak umístěné kdekoliv uvnitř knihy. Nejrozšířenější je rukopisná podoba, ale pro nás zajímavější je graficky řešená značka majitele, která bývá nalepena na přídeští nebo vevázána proti titulní straně. Plnila funkci ochranou, ale také estetickou. Výtvarný motiv často korespondoval s rodovým nebo osobním heslem vlastníka, byl doplněn jménem nebo iniciálami, často také titulaturou, úřadem nebo sídlem knihovny. 225 Grafický ztvárněné exlibris se v knihovně objevuje pouze v jednom případě a to exlibris knihovny France Széchényiho. Hrabě Franz Széchéneyi ( ) byl zakladatelem Národního maďarského muzea a Zemské Széchéneyiho knihovny v Pešti. 226 Právě exlibris této knihovny se nachází na přídeští dvou svazků díla Geschichte von Pflanzung des Christenthums od Gratiana Philippa Christopha. Na přídeští je přilepen papírový štítek s mědirytinou okrouhlého tvaru, jejíž součástí je nápis "EX BIBL[IOTHECA]. COM[ISI]. FRANC[ISCI]. SZÉCHÉNYI". sig. 37 Razítko sig. 9/1 Ex libris 225 Voith, P. a kol.: Encyklopedie knihy. Praha 2006, s Pražák, R.: Čeští osvícenci a Ferenc Széchenyi. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná bohemistická (V) 11, s

74 Takto graficky ztvárněné štítky byly neekonomické, proto byly postupně nahrazeny výhodnějšími razítky. Podobně na tom byla také zmiňovaná knihovna hraběte Széchéneyiho. 227 Nejvíce zastoupeným razítkem je fialové razítko s nápisem Pfarrbücherei Friedeberg Nr, které se nachází v každé knize. Knihy jimi byly opatřeny v Arcibiskupském archivu v 30. a 40. let 20. století, během pořádání knihovny. Jedinou výjimkou jsou novodobá periodika, která byla svázána do balíku a razítko bylo dáno pouze na první svazek nebo na zvláštní papír, který byl do balíku vložen. V 19. století užívali razítka, kromě institucionálních knihoven, také soukromí vlastníci. Příkladem může být razítko žulovského faráře Karla Seichtera z doby působení v Heřmanovicích. Jeho fialové razítko ve formě: KAREL SEICHTER / Caplan / HERMANNSTADT můžeme vidět ve dvou knihách. 228 Zvláštním typem razítka bylo razítko vytvořené slepotiskem. Vlastníka knihy se sig. 114 nám prozrazuje slepotiskové razítko s nápisem JOHANN JUNG do půlkruhu, ve kterém se nachází hořící srdce, které je doplněno zkřížením kotvy a kříže. sig. 95 sig Čtenáři Čtenářské poznámky se v žulovské knihovně nachází ve velmi hojném počtu. Nejčastěji nacházíme potržené slova v textu a u nich marginální poznámky. Obdobně na předsádkách a přídeštích, které nedávají v mnoha případech smysl. Důležité jsou poznámky o ceně knihy nebo poznámky pro knihvazače. Často však na předsádkách a přídeštích najdeme celé texty, které se vztahují buď k obsahu díla, jako výpisky z určitých kapitol a stran, nebo ke každodenní činnosti majitele. Jelikož vlastníky byli především duchovní správci, nachází se v knihách poznámky týkající 227 sig sig. 95,

75 modliteb. Například v breviáři se sig. 134 a je na předním přídeští nalepena tabulka určující hodiny, v nichž je možné se začít modlit Matutinum z následujícího dne nebo na přední předsádce dodatky k breviářovým modlitbám na svátky svatých. Kniha se sig. 90 je na zadním přídeští opatřena francouzskou modlitbou pro získání odpustků pro duše v očistci vyhlášená papežem Lvem X. 3. března Podobně jako poznámky týkající se věrouky, jako například v díle se sig. 247, kde se nachází latinsky psaný text o věroučných rozdílech mezi kalvínstvím, luterstvím a katolickou církví. V knize se sig. 140 máme zase latinský text o rozhřešení z hereze (formulováno pro ty, kteří konvertují od luteránství). Obvyklé jsou také poznámky související s výkonem církevních obřadů. Příkladem může být seznam dívčích jmen vytvoření při přípravě na první svaté přijímání. 229 Avšak občas se objeví údaje světského rázu. Jako například v historické v knize se sig. 9/1, kam byl napsán německý text týkající se výkladu latinských zeměpisných názvů a národů "Rhätien", "Vindelicium", "Norikum", "Katten", "Friesen". Nejpestřejšími svazky jsou učebnice, které jsou ve většině případů popsány celé nejrůznějšími dětskými hříčkami, občas doplněné o kresby. sig. 140 sig. 134 b Jiné využití Knihy vždy nesloužily jen ke čtení. Byly v nich často uchovávány dokumenty. Dokumentem mohl být dopis, který nacházíme v knize se sig. 61/2. Dopis byl poslán z Generálního vikariátu v Těšíně z 23. července 1895 a jeho příjemcem byl farář Jung Johann. Do díla signovaného číslem 39 byly vloženy dokonce dva psané dopisy i s potvrzením o poslání dopisu. Knihy poskytovaly ochranu také pro cenné dary vlastníků. Pro osobu vlastníka mohla být významná například mědirytina s nápisem "Die Verklärung Christi.", na které je ze zadní 229 sig

76 strany tužkou napsaná krátká modlitba v němčině k nejsvětějšímu srdci Ježíšovu jako forma věnování od W. D. z poutě na Maria Hilf konané 30. června Především modlitební knihy jsou doplněny o nejrůznější devoční obrázky, listy s tištěnými nebo ručně psanými modlitbami. 230 V jedné takové knize byl také uchován vylisovaný čtyřlístek. sig. 122 sig. 142 Tabulka vlastníků Jméno vlastníka Doprovodné údaje Místo, Datum Signatura Barg, Vincenc e quarta gramatice classe Biener, Joannes 43 Blakoral, Frigdian [?] Bibliotheca 180 Brauner, Joseph 294 Brignano, Felicius Maria de Cappucinus lector 18/1 A, 18/1 B, 18/2 A, 18/2 B, 18/3 A, 18/4 J. S. B. consecror studiis /1, 3/2 Broestedt, Johannes Sigismund Bunzel, Franz Kaplan /13 Coelestinus Abbas Monasterii sig