Hudební doprovod lidových písní na Slovácku

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra hudební výchovy Hudební doprovod lidových písní na Slovácku Bakalářská práce Brno 2014 Vedoucí práce: Mgr. Miloš Šmerda Vypracovala: Ludmila Obdrţálková, UČO

2 Prohlášení. Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně, a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna studijním účelům. V Brně dne

3 Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu mé práce, panu Mgr. Miloši Šmerdovi za cenné rady a připomínky, ochotu a čas, který mi věnoval při realizaci. 3

4 Úvod 6 Cíle práce 7 1. Folklor a folklorismus Lidová píseň Lidová píseň a její zdroje Ústní podání Sběratelé lidových písní Zpěvníky lidových písní dnes Známí autoři slováckých písní Slovácké písničky v mediích Charakteristika doprovodů slováckých písní Etnografické regiony Slovácka Nástrojová seskupení, doprovázející slovácké písně Dudy a gajdošská muzika Cimbál a cimbálová muzika Hra cimbálu v cimbálové muzice Ostatní nástroje a hráči cimbálové muziky Interpretace slováckých lidových písní, harmonické zajímavosti Písně táhlé Písně rytmické (s vlastními zvukovými záznamy) Vrtěné z Podluţí Danaje ze Stráţnicka Skočné z Kyjovska Boršické sedlcké Vykopávané (hlucké) z Hradišťska Točené z Luhačovického Zálesí Sedlácké z Horňácka Verbuňk Cizí vlivy, zvláště slovenské a cikánské 53 4

5 3. Slovácké soubory, zdroje našich zkušeností Soubor Radovan, Napajedla Soubor Mládí, Lékařské fakulty Brno Soubor Májek, Brno 58 Závěr 60 Literatura 62 Zdroje 63 Přílohy 64 5

6 Úvod Pocházím z Napajedel, coţ je poslední výspa Moravského Slovácka, hraničící s Valašskem a s Hanou. Napajedla a okolní obce patří administrativně k bývalému zlínskému okresu, v minulosti však byla administrativně, dialektem i zvyky více spjata s Uherským Hradištěm. Mí rodiče absolvovali lidovou školu umění, obor housle a klavír. Od roku 1960 se stali členy místního slováckého souboru Radovan, který zpracovával písně a tance z Hradišťského Dolňácka. Během studia na lékařské fakultě byl otec od roku 1961 členem souboru Mládí, kde hráli a tancovali převáţně studenti z Uherského Hradiště, Kyjova, Kopanic a ze Stráţnice. V roce 1975 jsme se přestěhovali do Brna, kde jsme se později stali členy souboru Májek. Tento se zabýval kromě Valašska také oblastí Luhačovického Zálesí. V souboru jsme hrávali: otec na kontrabas, později se stal vedoucím muziky, sestra na cimbál a já na violu. To jsem jiţ studovala tento nástroj na brněnské konzervatoři. Tyto skutečnosti a načerpané zkušenosti rodičů i vlastní mne motivovaly a směrovaly k volbě tématu této práce. Práce je rozdělena do několika částí: V 1. kapitole, jsou vysvětleny některé odborné pojmy, jako je folklor a folklorismus. Předmětem mého největšího zájmu jsou slovácké lidové písně, jejich hudební doprovody a jejich zdroje. Vedle sběratelů lidových písní a vydavatelů zpěvníků dnes intenzivně působí na jejich rozšíření i media. Kapitola 2. popisuje cimbálové muziky, jejich hru, melodie písní, rytmické a harmonické zajímavosti slováckých písní a tanců. Ve 3. kapitole jsou popsány některé soubory, jejich muziky a tanečníci, které osobně známe a z jejichţ práce jsem čerpala materiál pro tuto práci. 6

7 Cíle práce Doprovod lidových písní byl v minulosti zajišťován jedním nebo několika nástroji. Jednalo se o píšťaly, dudy, housle, malé cimbály, klarinety, kontrabasy. Tyto nástroje byly na různé úrovni dokonalosti. Později se zformovala cimbálová muzika, která je pro doprovod slováckých lidových písní pravděpodobně nejvhodnější. Základem cimbálové muziky jsou housle, zajišťující melodickou linku. Viola společně s kontrabasem však dává moravské muzice onen nezaměnitelný, jemný rytmus i barvu. Slovy však lze jen nepřesně popsat melodii nebo rytmus. Proto jsem doplnila charakteristiku rytmů tanečních písní i hranými ukázkami, které jsme s přáteli v amatérských podmínkách nahráli. Věřím, ţe tyto ukázky moje texty vhodně doplní. Tyto mohou poslouţit zejména začínajícím amatérským nebo dětským muzikám Zkušenosti svoje i zkušenosti folklorních přátel, získané hraním v cimbálových muzikách chci popsat a případně předat dál. 7

8 1. Folklor a folklorismus Folklor je označení pro osobité hudební, slovesné, taneční a dramatické projevy kultury skupin obyvatelstva, např. venkovského nebo městského. Někdy je k folkloru zahrnována i lidová výtvarná kultura. Studiem folkloru se zabývá folkloristika. O udrţování místních kulturních zvyklostí se často starají tzv. folklorní soubory. Lidová slovesnost tvoří jen část folkloru. S nástupem moderní techniky bylo jiţ méně prostoru pro vlastní lidovou tvorbu, vznikla však lepší moţnost, jak folklorní zvyky a lidovou tvorbu dokumentovat. Lidové písně a tance a zvyky motivy z venkovského prostředí se stávaly něčím novým a budily stále větší zájem a začaly být povaţovány za národní dědictví. Folklor slouţil jako významná inspirace pro řadu našich největších umělců (např. Antonín Dvořák - Rusalka, Leoš Janáček - Liška Bystrouška). Folklorismus je fenomén nebo disciplína, ve kterém se jedná přenášení jevů lidové kultury z původního ţivota do jiného kontextu, mnohdy s novými funkcemi (Pavlicová, M. a Uhlíková, L., 2000). Do folklorismu řadíme vyuţívání lidové písně, lidové hudby, tance, slovesných projevů ale i uplatnění výtvarných prvků, kam lze zařadit uţívání lidových krojů, výtvarné prvky, i lidová umělecká řemesla. Folklorismus čerpá z řady oblastí lidové kultury, je sloţkou sociální komunikace, naplňuje vnitřní tvůrčí potřeby ţivota dnešního člověka. V prvé polovině 20. století byl folklor (zpěv, tance, zvyky) provozován ve venkovském prostředí, více méně spontánně. Po úspěchu Národopisné výstavy českoslovanské vznikla řada regionálních slavností, např. Slovácký rok v Kyjově, Hanácký rok v Přerově nebo Valašský rok v Roţnově pod Radhoštěm). V této době vznikla řada Slováckých krúţků. Ve druhé polovině začala převaţovat zájmová a umělecká činnost. Po válce, v 50. letech došlo ke zneuţívání lidového umění k ideologickým cílům. Byly skládány i nové písně (Aneţka Gorlová), folklorní taneční soubory tvořily nová stylizovaná pásma, kde např. vystupovali druţstevníci na traktoru. V tomto duchu se nesla i Soutěţ tvořivosti mládeţe, kde ideová náplň převaţovala nad uměleckou. Navzdory tomu se podařilo v roce 1955 uskutečnit na Spartakiádě vystoupení s krojovanými účinkujícími. Od 60. let se začala odlišovat činnost vesnických (autentických) folklorních skupin od městských souborů, u kterých se začaly rozvíjet jevištní formy činnosti. Toto rozdělení bylo později realizováno např. na Stráţnických slavnostech, kde oba tyto směry byly 8

9 prezentovány v samostatných programech. Podobně i v soutěţích byly tyto směry hodnoceny v různých kategoriích Lidová píseň O lidové písni Leoš Janáček napsal: V lidové písni je celý člověk. Kdo roste z lidové písně, roste do celého člověka. Lidová píseň má jednoho ducha, protoţe má toho čistého člověka s neočekávanou kulturou. Lidová píseň váţe národ a všechno lidstvo, v jednoho ducha, v jedno štěstí, v jedno blaho. 1 Lidová píseň je hudební útvar, u kterého dnes neznáme autora. Lidová píseň je popisována jako hudební a básnický útvar lidu, v němţ vznikly a mají vţdy podstatné rysy hudebnosti národa, jemuţ náleţí. 2 Podle jejich charakteru je můţeme dělit podle nejrůznějších kriterií: na lyrické a epické, písně zpívané při práci (např. na pastvě, při senoseči, sklizni obilí, při vinobraní, nebo draní peří), nebo naopak spojené se slavnostními příleţitostmi (svatby, narození dítěte, doţínky, hody, fašang, jízda králů nebo při tanečních zábavách). Mnoho písní je spojeno s odvody na vojnu a s vojnou. Zvláštní kapitolu by pak mohly tvořit koledy a písně velikonoční. Pokud jde o formy lidové písně, jedná se jiţ známé jednodílné aţ třídílné písňové formy. Texty lidových písní jsou vytvořeny v místním dialektu. Tato skutečnost někdy komplikuje jejich interpretaci mimo region. Po středověkých začátcích (doba husitská) se prudce rozvíjela v období baroka. Do písní lidových pronikaly i prvky chrámové hudby. Oblíbené byly i písně kramářské, produkované při jarmarcích a poutích. 1 BARTOŠ, František, JANÁČEK, Lev: Kytice z národních písní moravských, slovenských i českých. IV. vydání, Státní hudební nakladatelství, Praha Ottova encyklopedie. Česká republika 3. Památky, Lidová kultura, Sport. Ottovo nakladatelství, Praha s. 336, ISBN

10 Slovácké lidové písně, nazývány také písněmi vokálního typu, se značně odlišují od písní českých. Písně jihovýchodní Moravy (slovácké a valašské) jsou popisovány také jako písně východního okruhu, které jsou ovlivněny písněmi zemí tzv. Karpatského oblouku, kam můţeme řadit písně slovenské, rumunské, slovinské i maďarské. Slovácké písničky mají větší podíl písní mollových. Častější je výskyt církevních tónin nebo jejich částí. Převaţující je 2/4 takt. Počet taktů není omezen na násobky 4 a 8. Velmi důkladně jsou popsány a analyzovány moravské lidové písně v publikacích Trojan, J., 1980 a (Holý, D., České písně (zvané také instrumentálního typu) bývají obecně jednodušší, mají pravidelnější počet taktů. Častěji je uţíván 3/4 a 6/8 takt. Mollové písničky se vyskytují v Čechách méně často, stejně jako harmonická vybočení. U českých písní, patřících k tzv. západnímu okruhu, cítíme výrazné vlivy umělé hudby a vlivy německé. Zlidovělé písně 3 jsou ty, jejichţ autor je znám a které dosáhly mezi lidmi všeobecné obliby. Jejich forma bývá stejná jako u písní lidových. Některé zlidovělé písně jsou zaznamenány také ve sbírkách hanáckých písní Jana Poláčka. Málokdo jiţ zná autory písně Škoda lásky, Pod jednou střechou nebo Jetelíček u vody. Zlidovělými se stávají také některé písně trampské. Znalost písní u nás. Definice a historický význam národních písní jsou popsány v mnoha pramenech. Dnes pod pojmem národní píseň cítíme písničky, které zná, nebo by měl znát, celý národ, bez závislosti věku a na regionu, kde bydlí. Patří sem i hodně písní zlidovělých. Najdeme je ve školních zpěvnících, jsou zpívány ve škole, někdy i doma. Skutečnost je bohuţel neoptimistická, skromnější a smutnější. Znalost písní, a to jakýchkoli, se prudce sniţuje co do jejich počtu i znalosti textu. S rozvojem audiotechniky, která obecně omezuje zpěv, se očekává ještě špatnější vývoj. Do kategorie, všeobecně známých ( celonárodních )se dostalo mnoho písniček slováckých. Problémem je, někdy nesnadný dialekt, často špatně pouţívaný. Mnohé z lidových a národních písní interpretují také hvězdy pop-music, někdy výborně, jindy mohou k interpretaci vzniknout výhrady. 3 HOLZKNECHT, Václav a kol.: Kniha o hudbě, Orbis Praha, 1962, s

11 Lidová píseň a její zdroje Odkud vlastně známe lidové písničky? Lidové písně známe od rodičů a trochu více od prarodičů. Něco málo jsme se přiučili ve škole. K tomu utkvělo něco z rodinných událostí, jako jsou svatby, hody, narozeniny, případně také z výletů. Tím většinou výčet příleţitostí končí. Malá část lidí se pak dostane do folklorních souborů, kdy se jejich znalosti lidových písní velmi rozšíří. U některých k tomu přibývá navíc studium literatury (zpěvníků) a častější poslech lidových písní v mediích, účastí na folklorních koncertech a festivalech, doma pak poslechem zvukových nosičů Ústní podání O původním předávání lidových písní, melodie i textu, víme jen málo. Mladší se učili od starších a tak přenášeli věrně nebo méně věrně písničky, které se naučili. Později byl zapisován pouze text a teprve v další etapě pořizován notový zápis. Ústní podání je sice prostředkem jednoduchým, ale také nestabilním. Interpreti stárnou, ale také odcházejí. Nové generaci předávají znalosti písní neúplné nebo si je tato zapamatuje nepřesně, mnohdy si chybějící části doplní. Této skutečnosti si povšimli naši staří, osvícení kantoři nebo kněţí a začali lidové písně sbírat a zapisovat Sběratelé lidových písní Na Moravě působilo mnoho významných sběratelů lidových písní. Uvádím jen některé, s vědomím, ţe můj výběr je subjektivní a výčet neúplný. V polovině 19. století nastal v oblasti lidové písně úpadek, související se změnou tradičního ţivota venkova. V této době se řada osvícených vědců začala věnovat sbírání lidových písní. K nejvýznamnějším se řadí v Čechách Karel Jaromír Erben, na Moravě František Sušil a František Bartoš. Lidové písně sbíral i Leoš Janáček nejen na severní Moravě ale i na Slovácku Jeho sbírka písní byla vydána aţ posmrtně (Váša, P., ). Z nich čerpal inspirace pro neobvyklou melodiku jeho skladeb, pro kterou je dnes ceněn. Významní sběratelé lidových písní jsou popsáni v monografii Brouček, S. - Jeřábek, R.,

12 František Sušil 4 Narodil se v Rousínově v roce 1830, kde působil jako učitel a kněz. Jiţ jako student jezdil o prázdninách po Slovácku, ale i po severní Moravě a zapisoval zde lidové písně. Zpočátku spolupracoval i s venkovskými učiteli, později pracoval sám. Protoţe hodně písní zaznamenával na farách, unikly mu zákonitě některé písně bujařejšího charakteru. Mnohdy bylo třeba citlivě sloučit několik variant téţe písně. Rovněţ s dialektem byly jiţ v této době problémy. U některých písní musel být základ některých slov očištěn od koncovek, evidentně náleţející do jiné oblasti. Z velkého mnoţství zapsaných písní byla do sbírky vybrána jen část. Přesto mnoţství zaznamenaných písní je tak velké, ţe ve zpěvnících mladších autorů se nachází jen málo písní, které by v jeho díle nebyly. České písně charakterizoval jako podobnější hudbě umělé, barokního základu, taneční písně mají stálejší rytmus. Moravské písně charakterizoval jako různorodější, je v nich uţíváno větší počet stupnic, s větším podílem písní mollových. Také jejich rytmus je pestřejší. Pozdější sběratelé zapisovali melodie dokonaleji a věrněji. U některých písní nacházeli i jemnější intonaci neţ půltónovou. Nasbírané písně vydal František Sušil v obsáhlé publikaci Moravské národní písně s nápěvy textu vřazenými. (Sušil, F., 4. vydání, 1951). František Bartoš Tento významný jazykovědec, pedagog a etnograf patří k významným osobnostem moravské vzdělanosti. Narodil se v roce 1837 v Mladcové u Zlína, vystudoval gymnasium v Olomouci, ve Vídni pak studoval klasickou filologii, latinu, řečtinu a češtinu. Po studiu vyučoval postupně na gymnasiu ve Stráţnici, v Olomouci, v Těšíně a v Brně. 5 Zde se aktivně účastnil kulturního a společenského dění, byl zakladatelem Matice školské byl členem zemské školní rady, členem Matice Moravské, 4 z jeho sbírek čerpá často cimbálová muzika Kalečník z Rousínova 5 BROUČEK, Stanislav, JEŘÁBEK, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1., svazek. 1. Vydání, Praha Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky - Ústav evropské etnologie Filosofické fakulty Masarykovy university, 2007, ISBN , s

13 Filharmonické besedy a dalších. Jeho práce byly oceněny v Královské české společnosti nauk v roce 1884, byl čestným předsedou Národní výstavy českoslovanské, byl členem České akademie císaře Františka Josefa. Vychoval také řadu významných literátů např. Svatopluka Čecha, Jana Herbena. Vydal řadu příruček i čítanek, které významně pozvedly úroveň výuky českého jazyka a literatury na školách. Významné jsou jeho práce o moravských nářečích. Ve sběratelské činnosti navázal František Bartoš na dílo Františka Sušila a vydal postupně tři sbírky moravských a slezských písní s nápěvy, poslední ve spolupráci s Leošem Janáčkem (Bartoš, F. 1882, Bartoš, F. 1989, Bartoš, F. 1901). Přestoţe mnohé z toho, co napsal, se stalo jiţ jen dobovým dokumentem, zůstalo toho stále dost, co z jeho bohatého díla je aktuální dodnes. 6 V roce 1996 vzniklo samostatné Studijně-dokumentační středisko Františka Bartoše Muzea jihovýchodní Moravy. Vznikla také Krajská knihovna Františka Bartoše, se sídlem ve Zlíně. Jan Poláček Jan Poláček se sice narodil v Jaroměřicích nad Rokytnou v roce 1896, ale brzy se přestěhovali do Stráţnice, kdy také vystudoval gymnasium. Jeho studia na Vysoké škole zemědělské přerušila válka. Po válce nastoupil na právnickou fakultu do Prahy, kde promoval v roce Pracoval postupně ve Stráţnici, v Uherském Hradišti a v Brně. Zde pravděpodobně načerpal inspirace ke sběru slováckých písniček. V roce 1950 odešel do důchodu a přestěhoval se do Prostějova, kde se věnoval sbírání písniček hanáckých. 7 Inspiroval se a obdivoval myjavského primáše Samka Dudíka. Sám hrál na cimbál v brněnském Slováckém krúţku. Odtud vyšel podnět pro sepsání a zaznamenání písní, které se zde hrávaly (Poláček, J., ). Tím vnikl velmi hodnotný soubor zpěvníků Jana Poláčka Slovácké písničky I. aţ VII. Zejména písničky v I. dílu lze zařadit do tzv. rodinného stříbra, hrají se na různých místech dodnes. 6 Soubor Radovan v Napajedlích např. z jeho sbírek pouţil písničky z Bílovic u Uherského Hradiště. 7 Jan Poláček, wikipedia.org Do zpěvníků však zařadil i písně z vlastního sběru, které lze najít ve IV. aţ VI. dílu. Ve zpěvnících najdeme jednohlasý, věrný zápis notový, text ve správném dialektu, 13

14 lokalizaci do regionu nebo obce, doporučené tempo. Po roce 1950 spolupracoval aktivně s Ústavem pro lidovou píseň, dnešní Etnologický ústav AV. V šedesátých letech sbíral rovněţ hanácký folklor, do té doby málo zapsaný. V jeho sbírkách z Hané se vyskytovalo hodně písní zlidovělých, umělých, náboţenských. Poslední, III. díl Hanáckých písní 8 vydal aţ po smrti jeho syn, Ing. Jan Poláček. Vladimír Úlehla Vladimír Úlehla se narodil v 1888 ve Vídni. Věnoval se biologii, botanice, ale také etnografii. Byl aktivně zapojen také do veřejného a kulturního ţivota, podílel se na organizaci Výstavy soudobé kultury v roce 1928 v Brně. Sbírání lidových písní se věnoval po válce. Byl to člověk velmi hudebně nadaný, navíc byl ovlivněn pobytem ve Stráţnici a na Horňácku. Natočil film Mizející svět a několik kratších filmů s folkloristickou tématikou. Největším jeho dílem sběratelským je Ţivá píseň, (Úlehla, V., 1949). Centrem jeho zájmu se stalo komplexní poznání ţivotního prostředí, v němţ lidová píseň vznikla. Velký důraz kladl rovněţ na poznání zpěváků a na jejich interpretaci. Jeho sbírka je velmi obsáhlá. Velkou část tvoří písně ze Stráţnice a okolí. Přestoţe je sbírka dokonalá ve věci hudební, odborníci na verbální sloţku k ní mají výhrady. Vladimír Úlehla zaloţil a vedl Národopisný sbor pro lidovou píseň, hudbu a tanec. S tímto souborem se aktivně podílel na přípravě Národopisných slavností ve Stráţnici, které se konají dodnes. Valeš Lísa Valeš Lísa byl varhaník a sběratel lidových písní. Narodil se v roce 1867 v Lelekovicích, působil v Otrokovicích na Zlínsku, sbíral lidové písně z okolí, tj. z Napajedel (patřících k Uherskohradišťsku), ze Ţlutav, ale i z valašských Malenovic a z hanáckého Tlumačova. 9 Vydal zpěvník Slovácké a lidové písně z Uherského. Hradiště (Lísa, V. 1919). Tento vznikl za pomoci místních učitelů. Radou mu přispíval také Vítězslav Novák, jeho zpěvník ilustroval Joţka Uprka z tohoto zpěvníku čerpal hodně napajedelský soubor Radovan 14

15 Hynek Bím Hynek Bím se narodil v Lomnici nad Popelkou v roce 1874, kde byl jeho otec varhaníkem. 10 Po jeho smrti se rodina přestěhovala do Brna, kde absolvoval učitelský ústav. Měl velké hudební nadání, hrál na housle i na varhany, několik let byl také Janáčkovým ţákem. Později působil jako učitel v Ivančicích, v Kloboukách u Brna, ve Stráţnici, ve Skalici. Sbíral písně ze všech výše uvedených lokalit a okolí, kde pracoval. Zvláštní péči věnoval okolí Hustopečí a Klobouk u Brna. Z této oblasti pochází i nejcennější sbírka jeho písní, vydaná v roce Zápisy Hynka Bíma byly velmi přesné, úměrné jeho velkým hudebním znalostem. Správně se domníval, ţe nejúčinnější formou zachování lidových písní, je zakládání lidových spolků písňových se smyčcovou hudbou. Dechovou hudbu pro hraní lidové písní odsuzoval Zpěvníky lidových písní dnes Ilja Havlíček, Dušan Pazdírek K novějším zpěvníkům lidových písní patří publikace Veselá je dědina, ve které najdeme písničky z moravsko-slovenského pomezí. Tyto jsou podloţeny notovým záznamem pro klavír nebo harmoniku a harmonickými značkami (Havlíček, I. - Pazdírek, D., 1971). 10 V Brně působila od roku 1960 cimbálová muzika Hynka Bíma z poloviny tvořená profesionálně vybavenými hráči, vedená Jindřichem Hovorkou. Později byla přejmenována na Moravskou cimbálovou muziku. Z jejich nahrávek vyšlo několik kvalitních LP gramodesek. 15

16 Jiří Pajer Luhačovické Zálesí je poněkud opomíjená oblast mezi Slováckem, Valašskem a Hanou, v okolí lázní Luhačovic. Jiří Pajer vybral pro svůj Záleský zpěvník mnoho méně známých a zajímavých písniček. (Pajer, J., 1990). Zajímavé a přínosné je to, ţe ke kaţdé písni je přidán relativně podrobný komentář, popisující zdroj, místo a příleţitost, kde byla píseň nalezena. Některé z nich hrají dnes v souboru Májek z Brna. V Muzeu jihovýchodní Moravy ve Stráţnici je vystaveno několik domů z této oblasti se zachovaným vybavením. Justina Konečná V nadaci Dr. Kachníka byl vydán zajímavý zpěvník Lidové písně z Nivnice. Najdeme zde 145 méně známých písniček s texty a notovým zápisem. (Konečná, J., 1998). Publikace je doplněna několika dobovými fotografiemi a několika články o Nivnici a tamních muzikantech. Zpěvník byl vydán podle rukopisu autorky, nákladem Muzea v Uherském Brodě. Jako jeden z prvních zpěvníků byl připraven také v elektronické podobě. Petr Jánský Petr Jánský s kolektivem vydali zdařilé zpěvníky Já, písnička. Je koncipován jako doplněk k učebnicím hudební výchovy. (Jánský, P., 1993 a 1995). Pestrý výběr je výsledkem širokého průzkumu na školách. Obsahuje písně lidové i umělé, koledy, písně české i cizí. Tyto zpěvníky byly uţívány i na naší ZUŠ v Ţidlochovicích. Písně jsou opatřeny harmonickými značkami a grafickými obrázky kytarových hmatů, které mohou významně pomoci začínajícím kytaristům. Drobnou vadou snad je, ţe u některých slováckých písniček (např. Na těch panských lúkách) je chyba v dialektu. 16

17 František Mouryc a Raisa Posová Tento Zpěvník lidových písní obsahuje 167 písní z Čech a Moravy. (Mouryc F. - Posová, R., 1992). Jsou rozčleněny do 4 oddílů: Jaro, léto podzim a zima, podle moţností jsou zachovávány a citovány oblasti. Notové zápisy jsou nadepsány harmonickými značkami, umoţňující doprovod kytary, klavíru nebo jiného nástroje. Publikace je rovněţ graficky velmi zdařile provedena. Petr Oliva Petr Oliva, etnograf a cimbalista Brolnu vydal tři velmi populární zpěvníčky slováckých písniček (Oliva, P., 1995). Kaţdý z nich obsahuje 100 písní, známých, i těch méně známých. Písničky jsou napsány ve dvojhlasu, s doporučenými harmonickými značkami. Písničky jsou v jednodušších tóninách, s málo kříţky a béčky, aby byly snaze hratelné pro amatérské hudebníky a zpěváky. Zdrojem pro uvedené zpěvníky jsou klasické sbírky Bartoše, Sušila, Poláčka, Černíka a rukopisné materiály brněnských slováckých souborů. Judita Kučerová Doc. PhDr. Judita Kučerová, PhD sestavila a vydala dvoudílný zpěvník, Lidová píseň v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, (KUČEROVÁ, J., 2008) Tento zpěvník je určen posluchačům a absolventům Pedagogické fakulty Masarykovy university v Brně, ale i pro ostatní, s hlubším zájmem o tuto problematiku. Jeho cílem je poskytnout uţivateli dostatečnou zásobu lidových písní, českých, moravských i slezských. Skupiny písní jsou doplněný komentářem o regionu, ze kterého pocházejí, jsou uvedeni nejvýznamnější sběratelé a obvyklá hudební nástrojová seskupení. Melodie nejsou záměrně doplněny harmonickými značkami, aby bylo rozvíjeno harmonické cítění budoucích učitelů hudební výchovy. Některé písně jsou transponovány, obvykle do niţší polohy. Původní začáteční tón písně je označen rombickou notou. 17

18 Známí autoři slováckých písní U některých lidových písní je znám autor, čímţ se vymyká shora uvedené definici. Přesto však jsou mnohé tyto písně některých autorů povaţovány za lidové. Nejznámějším autorem tohoto ţánru je František (Fanoš) Mikulecký. Narodil se v roce 1912 v Mikulčicích. Sám se naučil hrát na několik hudebních nástrojů, noty se prý naučil aţ ve dvaceti letech. Chtěl studovat na Umělecko-průmyslové škole v Brně. Teprve po válce však začal pracovat v kultuře (Kosík, J., 2012). K nejznámějším jeho písničkám patří Mikulecké pole, Mikulecká dědina, V širém poli studánečka, Vínečko bílé. Souborné vydání jeho písniček vyšlo teprve 11 let po jeho smrti v roce 1981 pod názvem Věneček z rozmarýnu. 18

19 Slovácké písničky v mediích V padesátých letech byly moţnosti poslechu lidových písní omezeny na rozhlas. Zvláště brněnské rozhlasové studio a jeho hudební redaktoři mají o šíření slováckých písní velké zásluhy. Po roce 1953 začala vysílat lidové písně, ale i tance také československá televize. V té době jiţ bylo moţno zakoupit gramofonové desky, ze kterých mohli noví, méně zkušení hudebníci velmi snadno čerpat. V šedesátých letech se staly dostupné také přenosné magnetofony, které umoţnily píseň natočit a tak sbírat písničky v terénu i amatérům a nehudebníkům. Paradoxně k rozvoji moravského folkloru přispěla také politika padesátých let, kdy po zákazu skautingu vznikaly národopisné soubory, z nichţ některé pracují dodnes. Dneska s rozvojem audiovizuální techniky jsou moţnosti studijní i archivační téměř neomezené. Některé zpěvníky jsou hudebníky - informatiky vydávány v elektronické podobě. Na webových stránkách nivnického souboru Lipina 12 lze najít nejen notové záznamy a u řady z nich také akustické záznamy. Podobných stránek je jiţ u nás a na Slovensku několik org./zpevniky.httm. 19

20 2. Charakteristika doprovodů slováckých písní 2. 1 Etnografické regiony Slovácka Slovácko je rozsáhlá národopisná oblast jihovýchodní a jiţní Moravy. Dříve bylo nazýváno Moravské Slovensko. Tento název byl změněn na Moravské Slovácko, dnes je uţíváno označení Slovácko. Tato oblast je ohraničena Ţdánickým lesem, Chřiby a Bílými Karpatami na moravsko-slovenském pomezí. Patří k nejbohatším folklorním oblastem republiky. Středem protéká řeka Morava, na jihu tvoří hranice řeka Dyje. 13 Působí zde velké mnoţství národopisných souborů, od amatérských aţ po soubory na značné vysoké úrovně. Lidové zvyky jsou zde stále rozšířené, ţivé nebo nově oţivované. Velmi oblíben je zvláště zpěv, lidová hudba a tanec. Také 8 z 10 vinařských oblastí Moravy je na území Slovácka. Není ţádnou výjimkou nošení tradičních krojů, zvláště při svátečních příleţitostech. Je zachováno cca 27 typů krojů. Ţenské kroje na Dolňácku se vyznačují širokou a krátkou sukní, bohatými barevnými výšivkami. Muţský kroj charakterizuje malý klobouček, zdobeny pery nebo stuhami. Některé kroje se vyskytují s drobnými obměnami v několika obcích, jiné, např. kroj vlčnovský a vracovský se vyskytují pouze v domovské obci. Typické je rovněţ slovácké nářečí. V jiţní části splynuly např. znaky y/ý s i/í, místy se nevyslovuje písmeno l jako neslabičné, (tak např. chalupa se vysloví jako chaupa ). V některých oblastech sousedících se Slovenskem uţívají zvratného zájmena sa namísto se nebo nevyslovují souhlásku ř. Národopisu Slovácka se věnuje intenzivně Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy (skanzen) ve Stráţnici nebo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Na Slovácku se lidové písně zpívají jako jedno nebo dvojhlasé. Méně častý je trojhlas. 13 JANČÁŘ, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě, Ústav lidové kultury ve Stráţnici, a vlastivědná společnost v Brně, Svazek 10, 2000, s

21 Slovácko se dělí na několik částí (regionů nebo subregionů). Jedná se o Dolňácko, (dělené dále na několik subregionů), Horňácko, Moravské Kopanice, Podluţí a Luhačovické Zálesí. Hranice těchto oblastí nejsou přesně definovány, místy se písně i tance vzájemně prolínají. Dolňácko je v podstatě území podél řeky Moravy, od Napajedel aţ po Hodonín. Přesná definice se v jednotlivých pramenech mírně liší. 14 V období mezi válkami však se jeho označení vţilo a zdomácnělo. Jeho významné části tvoří Hradišťské Dolňácko, Stráţnické Dolňácko a Kyjovské Dolňácko, na které navazuje Podluţí (okolí Břeclavi). 15 Slovácko tvoří je cca 100 obcí. Architektura menších obcí je charakterizována jako uzavřená zástavba, kolem centrální komunikace, s rozšířením které tvoří náměstí. Kroj na Slovácku se postupně vyvíjel. Z původně bílých, lněných kalhot postupně vznikly zimní soukenné kalhoty (nohavice), barvy černé, tmavě-modré, na Podluţí červené. Krpce postupně nahrazovaly vysoké boty, (čiţmy), mnohdy bohatě zdobené. Vývoj krojů obecně kopíroval dostupnost textilních výrobků, pláten a suken a um a pracovitost krejčích a obuvníků. Tance na Dolňácku se řadí k východnímu hudebnímu stylu, pro který je charakteristický větší počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. To platí především pro točivé tance, jeţ se liší podle subregionů. Na Uherskohradišťsku a v okolí Veselí se téměř v kaţdé vesnici tančí rozdílně párový tanec dříve nazývaný sedlácká, nyní se uţívá názvu sedlcká. Podle obcí jsou tomuto tanci dávána jména, "boršická", "hucká", atd. Charakteristickým tancem v okolí Stráţnice je párový točivý tanec důstojného rázu, danaj. Na Kyjovském Dolňácku se zase tančí skočná. Oblíbeným muţským tancem je verbuňk, který nabyl v kaţdém slováckém subregionu osobitý styl. Figurální tance na Slovácku nedosáhly takového počtu a obliby jako v jiných oblastech, např. na Valašsku. Dolňáckou muziku významně ovlivnili primáši cimbálových muzik některých subregionů. K nejznámějším patří stráţnický Slávek Volavý, Jura Petrú v Kyjově a Jaroslav Staněk v Uherském Hradišti, které můţeme slyšet v nahrávkách na mnoha hudebních nosičích. 14 www. Stránky Foklorního sdruţení české republiky, archiv FoS. /encyklopedie/ 15 Ottova encyklopedie, Česká republika 3, Památky, Lidová kultura, Sport. Ottovo nakladatelství, Praha 2006, s. 355, ISBN

22 Horňácko je malá, ale velmi významná národopisná oblast na úpatí Bílých Karpat, sousedící se Slovenském. Čítá jen 10 obcí, jeho centrem je Velká nad Veličkou. Dříve bylo Horňácko řazeno k regionu Kopanickému. Nápadně se odlišuje od ostatních oblastí Slovácka. Kroje, zvyky, dialekt, tance i písně se zachovaly v původní podobě mnohem více neţ v jiných regionech. 16 Kroje jsou skromnější neţ na Dolňácku. Vzhledem k mnoha studentům, kteří jezdili na studia do Brna, je horňácký kroj i horňácké písničky v Brně velmi oblíbené a rozšířené. Přispěli k tomu značnou měrou významný moravský etnograf Prof. PhDr. Dušan Holý, DrSc. a Prof. MVDr. Luboš Holý, DrSc., zpěvák, který velké mnoţství písní horňáckých a slovenských s Brolnem i jinými muzikami natočil. Podluží je jiţní část Slovácka, vymezená soutokem řek Dyje a Moravy, mezi městy Hodonínem a Břeclaví (nebo spíše Břeclavú). Je to kraj rovinatý, s mnoha vodními plochami řek, rybníků a močálů v luţních lesích (odtud název). Jde o kraj bohatý, čemuţ odpovídá i kroj, kraj vinorodý a tím i zákonitě zpěvný. Typické jsou podluţácké písničky, s mnoha slokami, zpívané ve dvojhlasu, často smíšeným párem. Hlasový rozsah a kvalita tónu jsou nápadně vyšší neţ v jiných regionech. Architektura se vyznačuje např. tím, ţe před domky jsou předzahrádky nebo i ţudra, mnohdy zdobená slováckými ornamenty. Z význačných interpretů nelze nevzpomenout slavná dueta Boţenky Šebetovské a Joţky Severina. Význačným primášem na Podluţí byl MUDr. Josef Kobzík, vedoucí souboru Břeclavan. Luhačovické Zálesí je oblast v okolí lázní Luhačovic, sousedící s Valašskem a Hanou a Slováckem. Zde došlo k střetu kultury níţinného Slovácka a Hané s kulturou horského typu na Valašsku. Syntézou těchto vlivů došlo k zajímavé a osobité kultuře této oblasti. Oblast vymezil prof. Antonín Václavík, 17 etnograf a zakladatel muzea Luhačovického Zálesí v Luhačovicích. Protoţe jde o kopcovitou krajinu, obyvatelstvo se ţivilo dobytkářstvím, ovocnářstvím a zpracováním dřeva. V Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Stráţnici je zachováno několik typických domů z této oblasti. 16 FROLEC, V., HOLÝ, D., JEŘÁBEK, R.: Horňácko Ţivot a kultura lidí na Moravsko- Slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat., Nakladatelství Blok, Brno VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí, Praha,

23 Hudba byla zpočátku zajištěna dudami nebo malým cimbálem. Pastevci uţívali také píšťal harmoniky nebo i houslí. Později tvořila muziku hudecká sestava, tj. dvoje housle, basa a klarinet. Později byla nahrazena dechovkou. Moravské Kopanice leţí na hranici se Slovenskem, ohraničena kopci Bílých Karpat. Izolace jednotlivých obcí přispěla velké zachovalosti krojů, zvyků a písní. Písně i dialekt jednotlivých obcí se liší. Obyvatelstvo se ţivilo pastevectvím. Kopaničářské kroje ze Starého Hrozenkova mají bohatě vyšívané tmavé vesty, mají světlé nohavice, místo holínek najdeme krpce. Můţeme je vidět na vystoupení souboru Javorník Brno, který tuto oblast zpracovává. Muziku nejprve zastávaly gajdy, které postupně nahradila malá hudecká muzika, sloţená ze dvou houslí a malého kontrabasu. Nejznámějším tancem je muţský tanec Podšable, ze Strání. Ze Slovenska přišel pravděpodobně Kopaničářský čardáš. 23

24 Nástrojová seskupení, doprovázející slovácké písně V hluboké minulosti byl doprovod písní spojen s píšťalami a troubami, které pouţívali pastýři. Teprve později slouţila hudba k zábavě. 18 K píšťale se přidal bubínek, od 16. století přibyly dudy na Moravě označované jako gajdy. Začaly se uţívat i strunné nástroje citary, předchůdci houslí fiduly a malé cimbály. Basa byla menší, se dvěma nebo třemi strunami. V 18. století se začala prolínat hudba lidová s hudbou umělou. Byla šířena kantory, kteří realizovali hudební produkce i v malých obcích. V 19. století jiţ se kapely diferencovaly na dudácké, hudecké, cimbálové a dechové Dudy a gajdošská muzika Název dudy pochází z tureckého názvu, gajdy jsou převzaty z arabštiny. Nástroj se vyskytuje v různých světadílech. 19 Má obvykle 2 jazýčkové píšťaly napojené na vzduchový zásobník, obvykle kozí měch. Tento je zásobován vzduchem z menšího měchu v podpaţdí. Jedna píšťala má obvykle 8 tónů hraje melodii, nemá tedy chromatickou škálu. Druhá, zadní píšťala slouţí k bordunovému doprovodu, hraje o 2 oktávy niţší tón. Hra dud slouţila jednak k zábavě, ale také při slavnostních příleţitostech nebo ve válce, uţívala se Kelty, později Skoty. Asi od 13. Století hrávala v Čechách malá dudácká muzika (dudy a dvoje housle). Později, od 19. století, se přidal klarinet, kontrabas. Na Moravě tvořilo gajdošskou muziku: gajdoš, basista, violista nebo houslový kontráš. Koncem 19. století de facto zanikla a byla nahrazena cimbálovou hudbou. V Brně se gajdošskou muzikou zabýval Otakar Pokorný. Původně působil jako kontráš v cimbálové muzice, později se naučil hře na gajdy natolik, ţe v roce 1955 získal první cenu na soutěţi v Praze, v roce 1958 ve Wallesu. S Brolnem natočil několik velmi zdařilých nahrávek. Sám také experimentoval 18 Ottova encyklopedie. Česká republika 3. Památky, Lidová kultura, Sport. Ottovo nakladatelství, Praha 2006, s. 356, ISBN Rout, V., Hlaváček, B., Suchopárek, P. Valdejchová, N. 24

25 s konstrukcí dud. Vyráběl píšťaly z různých materiálů a laděné do různých tónin. V Čechách jsou nejrozšířenější dudy laděné v Es. Na Moravě se současné době hraje na gajdy laděné v G nebo v D dur. V roce 1965 byla zaloţena gajdošská muzika z Brna - Brněnští gajdoši a malá muzika, nazvaná Gajdoši Cimbál a cimbálová muzika Historické zajímavosti: První zprávy o cimbálu se vyskytují jiţ v roce 988, kde ve dvorní kapele v canterburského biskupa hrál hudebník pomocí tepátka na psaltérium. Najdeme jej znázorněn v katedrále v Santiagu de Compostela. V Augsburku se objevuje v 15. století pod názvem hakbret. Angličané jej nazývají dulcimer ve Francii pak tympanon. 20 V Německu však byl zařazován spíše mezi nástroje sedláků a tuláků. V 18. Století však v Itálii nastává renesance tohoto nástroje a dochovalo se několik skladeb pro se salteriem (psalteriem). Hakbret zdokonalil a proslavil Pantaleon Hebestreit koncertem pro Ludvíka XVI. Cimbálu se pak říkalo také pantaleon. Hakbretu byly přidány kobylky, čímţ se z něj stal dokonalejší, chromatický nástroj. Postupně k němu byla přidávána i kladívka, čímţ se poněkud přiblíţil klavíru. Hakbret (někdy také hackbret) byl rozšířen jako lidový nástroj alpských zemí. V posledních letech bylo v archívech objeveno téměř 700 skladeb. Pro hakbret jsou v současnosti psány skladby v německy mluvících zemích. Od roku 1993 se v Německu studuje hra na hakebret na několika konzervatořích. Vedle hakbretu dodnes existuje bez přerušení (vedle pozdějšího, tzv. velkého, koncertního cimbálu), malý portativní cimbál venkovský. Změnila se jen jeho funkce a pouţití. Slouţí jako zajímavý, ukázkový, lidový nástroj, spíše sólový neţ pro hraní v muzice. Můţeme jej nalézt v některých folklorních souborech, častěji na Valašsku. Z muzik jej zcela vytěsnil velký nástroj s pedálem a tlumiči, který má pouţití nejen v lidové, ale i v klasické hudbě a v hudbě populární. 20 KUNZ, L., Musica per salterio, 2. Světový kongres cimbalistů, Moravské muzeum Brno, Ústav lidové kultury Stráţnice, s. 25

26 Po roce 1945 byla snaha o uvedení malých portativních cimbálů na vyšší úroveň v hudebních souborech. Tyto však jiţ nebyly schopny splňovat vyšší instrumentální nároky. Proto byl obecně přijat velký, pedálový nástroj. K zásadnímu obratu v konstrukci cimbálů došlo díky Jozefu Schundovi (narozen na Moravě) jeho ţákům, kteří doplnili v roce 1884 v budapešťské dílně cimbálu tlumiče a postavil jej na nohy. Tyto cimbály (s chromatickou škálou) jiţ bylo moţno naladit stejně dokonale jako klavíry. Jejich rozsah byl cca 4 oktávy (Es G). Do ozvučné desky jsou vyřezány tzv. rozety, kterými vystupuje zvuk. Uspořádání strun je chromatické u basových opředených strun a diatonické u strun vyšších (tzv. ţidovské nebo maďarské uspořádání). Toto umoţňuje snazší hru akordů. Jeho konkurentem se stal později Lajos Bohák (narozen v Květné), který doplnil cimbálu několik strun basových a jednu vysokou strunu, čímţ rozšířil rozsah na 4 a půl oktávy. Velký cimbál (s pedálem a tlumiči) v dnešní podobě se pravděpodobně objevil na Moravě v roce Joţa - Orszák Vranecký z Nového Hrozenkova u Vsetína, si zakoupil v Budapešti od J. V. Schundy velký nástroj i Školu na cimbál. Naučil se hrát, zaloţil muziku, se kterou v roce 1925 vystupoval úspěšně na slavnostech Valašský rok i v Brně. Podobné tendence k revitalizaci cimbálové muziky byly i na Slovácku, kde bylo povědomí o cimbálu, díky kontaktům s cikánským folklorem z Uher. Příznivá byla i situace v prvých letech samostatné republiky pro pěstování národní kultury. V té době byly zakládány Slovácké krúţky, ve kterých se pěstovala hudba, tanec a zpěv svého kraje. V roce 1919 koupil od myjavského primáše Samka Dudíka koncertní (velký) cimbál značky Schunda malíř Antoš Frolka. Cimbálová muzika Dr. Frolky hrávala ve Slováckém krúţku v Brně aţ do roku Další velký cimbál byl zakoupen také muzikou Joţky Kubíka z Hrubé Vrbky. V šedesátých letech umoţnilo rozvoj cimbálových muzik zahájení výroby českých cimbálů. Firma Lídl v Brně vyráběla robustní nástroje značky PRIMAS (černé barvy), navíc cenově dostupné. Po krátkých počátečních obtíţích se brzy přibliţovaly kvalitou draţším cimbálům maďarským. Tato výroba byla později utlumena z ekonomických důvodů. Mnoho těchto nástrojů však hraje po generální opravě dodnes. K obnovení výroby došlo cca 1992, kdy byly vyráběny jiţ technicky ale i esteticky zdařilé nástroje, 26

27 velmi podobné drahým cimbálům maďarským. Tato skutečnost umoţnila, ţe v roce 1985 působilo na Slovácku 181 cimbálových muzik. Nejvíce jich bylo v Hodoníně, Uherském Hradišti a v Brně. Dnes vyrábí nové nástroje např. brněnská firma Všianský a firma Holák na Valašsku. Oba výrobky jsou stavěny ve velmi dobré kvalitě i vzhledu, srovnatelné s maďarskými. Na cimbál se hraje 2 paličkami (25-35 cm dlouhými) vyrobenými z ušlechtilejšího dřeva (jasan, ořech). Jejich konec je zahnut nahoru a obalen nejčastěji vatou, někdy plstí nebo kůţí. Paličky jsou drţeny palcem, ukazovákem a prostředníkem. Úhoz je realizována ohybem lokte, ale také zápěstí či prstů. Studium hry na cimbál: Hru na cimbál lze studovat na hudebních školách i na konzervatořích. Starší profesoři většinou získali vzdělání na konzervatoři v Kroměříţi, u profesora Brady. Z nich bych vybrala několik: Helena Červenková - sólistka Brolnu, Milada Kapitánová - Vlasáková, která zpracovala osnovy výuky pro cimbál. Z brněnské konzervatoře později vzešlo několik cimbalistů, působících na Základních uměleckých školách. Dříve byl kladen důraz na hraní klasické hudby. Bohuţel, počet skladeb psaných pro cimbál, je ve srovnání s jinými nástroji podstatně niţší. V dnešní době je věnována přiměřená pozornost i hraní lidových písní, coţ je umoţněno bohatou praxí pedagogů Hra cimbálu v cimbálové muzice U písní pomalých písní dostává cimbál velký prostor k bohaté harmonické hře. Charakteristické jsou rozloţené akordické běhy, tremolo na výchozích tónech drobné chromatické běhy v závěru fráze. Jako pravděpodobný zdroj stylu hry jsou uváděny maďarské maloměstské cikánské kapely, které hrávaly vedle místního folkloru také šlágry a maďarské halgatové melodie (táhlé písně k poslechu). U písní tanečních je nejdůleţitější vedle zvukomalebné stránky podpora harmonické a rytmické stránky. Samozřejmým poţadavkem hry cimbalisty je vţdy úplná harmonická shoda s kontrabasistou a kontráši. Rytmus je v cimbálové hře realizován několika způsoby. U čardášových, také tzv. novouherských písní (na Moravě verbuňky) hraje cimbál ve 2/4 taktu dva (čtvrťové) úhozy, ve shodě s doprovodem smyčcových nástrojů. Tento 27

28 způsob se nazývá téměř oficiálně jednoduchý duvaj. U moravských párových tanců se vyskytuje tzv. dvojitý duvaj. Zde ve 2/4 taktu cimbál hraje 4 osminové úhozy, přičemţ jsou svázány 1. s 2. a 3. se 4. osminou. V jednoduchém i dvojitém duvaji hraje obvykle dvojzvuky, jedná se o tercie nebo kvinty z příslušného akordu. Třetím způsobem je tzv. přiznávková hra, zvaná es-ta. Uţívá se v závěrečných slokách tance. Ideální způsob hry je takový, ţe kopíruje hru kontrabasu na 1. a na 3. osminu, a hru kontráše (ve dvojzvuku) na 2. a 4. osminu. 21 Protoţe v rychlejším tempu je to značně obtíţné, uţívá se i hraní 4 osminových úhozů v rozloţených akordech. V rytmickém doprovodu je zřetelný rozdíl mezi maďarskými a rumunskými cimbalisty. Rumunští cimbalisté uţívají častěji tří úhozů na kaţdou dobu (trioly), maďarští spíše dvou nebo čtyř úhozů. Notový záznam hry na cimbál, zde doprovodu táhlé písně ze Stráţnice, najdeme v knize Vladimíra Klusáka (22), Partitura písně Vyletěl fták. V profesionálních orchestrech mají hráči k dispozici partituru, ze které hrají. Není-li však aranţér znalý cimbálové hry, mnohdy obtíţnost vytvořeného partu není úměrná výsledku. V amatérských souborech je pro cimbál většinou k dispozici pouze melodický part s harmonickými značkami. Tato skutečnost ponechává velkou míru volnosti a činí hru pro cimbalistu zajímavou. 21 MIKUŠOVÁ, Lýdia: CIMBAL, jeho začiatky, vývoj a súčasnosť. Asociácia cimbalistov Slovenska, Bratislava, 1995, 59s. 22 KLUSÁK Vladimír, Slovácké písně s hudeckým doprovodem (pro vojenské soubory, Naše vojsko, Praha., 1952, s

29 29

30 Ostatní nástroje a hráči cimbálové muziky Primáš (první houslista) Primáš, jak z názvu vyplývá, hraje 1. hlas (základní melodii) ve střední nebo vyšší oktávě. Navíc pouţívá melodické ozdoby, obaly, nátryly, trylky. Jejich mnoţství a místo pouţití ozdob odlišuje jednak jednotlivé primáše, jednak také regiony. Primáš má rovněţ úlohu dirigenta. Gesty ukazuje při hře začátek a konec písně a její rytmus a dynamiku. Poněvadţ velmi často hraje cimbálová muzika k lidové zábavě a zpěvu, má zde funkci dramaturga, tj. povinnost volit a usměrňovat repertoár, často také zpěváky. Tercáš (druhý houslista) Druhý houslista (tzv. tercáš) doplňuje hru primáše obvykle druhým hlasem. Tento je veden níţe neţ hlas, obvykle v terciích nebo sextách. Melodické ozdoby primáše kopíruje jen málokdy. Pro hru druhého hlasu (tercu) je třeba vysoké pozornosti hráče, aby byla dokonalá souhra s primášem. Pokud jde o produkci předem nenacvičených písní (coţ je při lidové zábavě dosti častá situace), je tvoření druhého hlasu v souladu s harmonií značně obtíţné. Vţdy je však třeba, aby byl 2. hlas veden v souladu s harmonií. Klarinet (pištělák) Dneska hrává v muzikách B-klarinet, plnoklapkový nástroj s francouzskou mechanikou. Kopíruje melodii primáše, doplňuje ji také melodickými ozdobami, zvláště u táhlých písní na konci frází. Poněvadţ dneska jsou klarinetisté velmi dobrými hráči, uţívá se často v rytmických písních rychlých běhů, často i chromatických, napodobující tzv. novouherský styl. Protoţe tradičními tóninami cimbálových muzik jsou G dur, D dur C dur a A dur, mají technicky méně vybavení hráči problémy s hrou s vyšším počtem kříţků. S pouţitím Es nebo A klarinetu jsme se u cimbálové muziky nesetkali. Stavitel cimbálů, nástrojář Bohák také zdokonalil pasteveckou píšťalu tarogato tím, ţe ji opatřil mechanikou z klarinetu a saxofonu. Tarogato je laděno in B, má konický dřevěný korpus a oktávový přefuk". Připomíná hodně sopran-saxofon. Bylo pouţito v nahrávkách několika slováckých písní. Známým hráčem na tarogato, je stráţnický klarinetista prof. Čajka. 30

31 Kontráš (třetí houslista) Houslista hraje na strunách G a D, obvykle 2 tóny z příslušného akordu. Tyto jsou voleny tak, aby spolu s violou se ozývaly všechny tóny příslušného akordu. U písní táhlých hraje dlouhými smyky přes celou délku písně. U rytmických písní hraje doprovodná sekce (tj. viola, III. housle a kontrabas) charakteristickým houpavým smykem, kdy jsou vázány dvě noty čtvrťové nebo dvě a dvě osminové noty. Sudé doby jsou vţdy akcentovány. Tento smyk je označován v lidové hudbě názvem duvaj. U slováckých párových tanců jsou vázány dvě a dvě osminové noty, tzv. dvojitý duvaj, u verbuňků a čardášů tzv. jednoduchý duvaj kdy jsou vázány dvě noty čtvrťové. Rozdíly smyků u jednotlivých tanců budou podrobněji popsány v kapitole 4. 6, kde budou doplněny krátkými, ţivě nahranými ukázkami. Rychlé rytmy, zejména u verbuňků a jim podobných čardášových písní jsou hrány akcentovanými krátkými smyky na druhou a čtvrtou osminu 2/4 taktu. Tomuto se vţilo označení es-ta. V závěrečných slokách těchto tanců bývá tempo velmi rychlé. Violový kontráš (violista) Viola hrává podobně jako 3. housle ve dvojhmatech, na struně C a G. Volba tónů je podobná, jako u houslových konter. Je třeba, aby byly hrány všechny tóny akordu (včetně septakordů nebo akordů zmenšených). Pokud při malém obsazení 3. housle chybí, je moţno violový doprovod hrát i na strunách G a D (jako u houslových konter), aby mezera mezi melodickými hlasy v horní oktávě a doprovodem nebyla příliš velká. U technicky vybavených violistů je občas uţíváno v táhlých písních hraní melodie. U některých rumunských a maďarských muzik popisuje Jan Trojan, 1980 jako kuriozitu upravené kobylky u violy tak, ţe je moţno hrát na 3 strunách současně. Protoţe jen málokdy je kapela doplněna violoncellem, můţe krátkodobě suplovat jeho hru viola. Kontrabasista Kontrabas (v cimbálové muzice nazývaný basa) hraje nejčastěji základní basový tón v akordu. I v lidové hudbě je uţíváno kvartsextakordů, např. před koncem táhlých písní. Vedení basu má být v souladu s obecnými pravidly harmonie. Mnohdy je vidět snaha 31

32 o krátké unisono s 1. hlasem. Souběţné pohyby se však pravidelně objevují v některých písních z Horňácka. U rytmických písní kontrabas uţívá smyku typu duvaj shodný s violou a třetími houslemi. U rychlého doprovodu typu es-ta hraje kontrabas prvou a třetí osminovou notu 2/4 taktu, zatímco kontry, tj. viola a 3. housle hrají přiznávku na sudé doby. Všechny osminové noty jsou u rytmu es-ta zdůrazněné Interpretace slováckých lidových písní, harmonické zajímavosti Interpretace slováckých písniček je na první pohled jednoduchá, ale pestrost bohatost melodická i rytmická dává velké moţnosti. Většina cimbálových muzik patří mezi amatérské soubory. Jejich hra je obvykle aranţována úměrně hráčské vybavenosti jejich členů. Někteří z nich se však přiblíţili svými výkony profesionálním hudebníkům. Řada písní je harmonizována jednoduše, (tzv. na 3 akordy), tonika (tonický kvintakord) se střídá s dominantou (dominantní septakord), uprostřed bývá subdominanta. V některých písních se prvá část písně (6-8 taktů) opakuje s tím, ţe melodie je o kvintu výše. U mollových písní se vyskytují akordy ze souběţné durové stupnice. Velmi podrobně se zabývá harmonickými zásadami, ve své monografii Jan Trojan, U některých písní se však vyskytují nepravidelná vybočení, v rámci pravidel, která dávají těmto písním nevšední krásu a zajímavost. (V ukázkách, nazvaných Harmonické zajímavosti č. 1 aţ 4 hrají: L. Obdrţálková - housle, viola a MUDr. V. Horáková cimbál). 1. Velmi hezká je např. harmonie u stráţnické písně Skoro ráno bývá. Z G dur toniky pokračuje harmonická linka na subdominantu C dur, odtud pokračuje na F dur (tento postup je popisován Janáčkem jako tzv. moravská modulace). Vrací se však na G dur, změkčuje se na g moll, kterým (přes dominantní septakord) končí. Text písně: Skoro ráno bývá, dyţ kohútek zpívá, stávaj hore milá, uţ sa rozednívá. Poščaj ně, má milá, poščaj ně laterně, nech sa já podívám, na tvé očka černé. 32

33 Notový zápis a (ukázka č. 1 v příloze) 2. Píseň Zazpívaj slavíčku - v táhlé písni v tónině G dur se vyskytnou sníţené tóny f a es, které aranţéři podloţí s oblibou akordy Es dur (nebo i c moll). Text písně: //:Zazpívaj slavíčku, v stráţnickém háječku: // //: a já ti zahraju, na tenkú strunečku :// Notový zápis, (ukázka č. 2 v příloze) 3. Uţití nónových akordů. Poslechneme-li si pozorněji některé nahrávky cimbálových muzik, zjistíme, ţe nónových akordů je uţíváno častěji, neţ jsme předpokládali. Ve známé písničce V Hodoníně za vojáčka jej nacházíme v předposledním taktu, na slova textu aj frajár - ka, plakaly. Text písně: V Hodoníně za vojáčka mňa vzali, moje vlásky na kraťoučko strihali. Moje vlásky hej, haj, na kolena padaly, moja mamka, aj frajárka plakaly. 33