Bohumil Kurka. Právní jednání a jeho vady v římském právu

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právní jednání a jeho vady v římském právu vypracoval samostatně a citoval jsem všechny použité zdroje. V Olomouci dne

3 Na tomto místě bych chtěl poděkovat své rodině za materiální, morální a všechnu ostatní pomoc, kterou mi poskytovala v průběhu mého studia. Dále bych chtěl také poděkovat panu Dostalíkovi, Paulovi, Ulpianovi a ostatním mým autoritám římského práva za to, že mi pomohli odhalit krásy římského práva. 3

4 OBSAH Seznam použitých zkratek...5 Úvod Právní úkon Projev vůle Zaměření projevu vůle a jeho uznání právním řádem Druhy právních úkonů Náležitosti právních úkonů Náležitosti subjektu Způsobilost k právům a povinnostem Osoby fyzické Osoba fyzická v právu dnešním Osoby právnické Způsobilost k právním úkonům Pohlaví Věk Duševní nemoci a tělesné vady Marnotratnost Ztráta cti Stav Náležitosti vůle Svobodná vůle Vážná vůle Vůle prostá omylu Error Dolus Náležitosti projevu Vztah vůle a jejího projevu Neadresovaná právní jednání Adresovaná právní jednání ve srozumění s adresátem Adresovaná právní jednání bez srozumění s adresátem Náležitosti předmětu Následky vadného jednání...50 Závěr...53 Seznam použitých zdrojů...54 Resumé...56 Klíčová slova...57 Přílohy

5 Seznam použitých zkratek Code Civil francouzský občanský zákoník z roku 1804, jinak známý jako Code Napoléon. Digesta jinak známé jako Pandecta (Digesta seu Pandectae) Jedna ze tří částí tria volumina tří svazků zákonů (jinak známých jako Corpus Iuris Civilis) císaře Justiniána z 6. století n. l. 1 Důvodová zpráva důvodová zpráva k NOZ. Gaius Významný římský právník, v této práci zmiňovaný v souvislosti s jeho Učebnicí práva ve čtyřech knihách. 2 Instituce Další část Justiniánových tří svazků zákonů. 3 Kodex Třetí část Justiniánových tří svazků zákonů. Listina Usnesení předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. OZ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. OZO Císařský patent 946/1811 Sb.z.s., Obecný občanský zákonník rakouský, ze dne 1. června 1811, ve znění k NOZ Tzv. Nový občanský zákoník zákon č. 89/2012 Sb., s účinností k 1. lednu NS Nejvyšší soud České republiky Střední kodex Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění k 25. říjnu TZ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ústava Ústava České republiky ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. ÚS Ústavní soud České republiky Zákon 12 desek Lex Duodecim Tabularum či Duodecim Tabulae kodifikace římského obyčejového práva z 5. stol. před. n. l. 4 1 V textu značeno: Autor fragmentu D 4, 2, 8 (4. kniha Digest, 2. titul a 8. fragment). 2 České překlady částí Gaiovy Učebnice uvedené v této práci jsou převzaty z překladu Jaromíra Kincla; GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, s. ISBN V textu budou úryvky z této učebnice značeny: Komentář první, 2. 3 České překlady fragmentů z Justiniánových Institucí uvedené v této práci jsou převzaty z překladu Petra Blaha; BLAHO, Petr. Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. Michal Skřejpek. Praha: Karolinum, s. ISBN Fragmenty budou značeny: I 4, 3, 6 (kniha, titul, fragment). 4 Bude značeno: Tabula V, 1. 5

6 Úvod Tématem předkládané práce je Právní jednání a jeho vady v římském právu. Cílem práce je analyzovat tento stěžejní právní institut z pohledu římského práva a prostřednictvím komparace s právem moderním odpovědět na otázku, nakolik moderní právo čerpá z římskoprávní úpravy a nakolik se od ní odchýlilo. Během dlouhého období existence starověkého Říma se institut právního jednání vyvíjel spolu s vývojem celé římské společnosti. Přesto však právní jednání v porovnání s jinými instituty nepodléhalo takovým změnám, zvláště pomineme-li samé prvopočátky starověkého Říma. Z toho důvodu budeme v této práci vycházet předně z justiniánského práva, z kodifikací císaře Justiniána, a budeme pouze upozorňovat na některé významné rozdíly práva dřívějšího. Z moderního práva se pak v rámci komparace zaměříme na zákony platné v českých zemích dnes (předně OZ), v minulosti (OZO a tzv. Střední kodex) a také na čerstvě schválený NOZ. Římští právníci nezkoumali právní jednání (jinak také právní úkon) v obecné rovině, nezkoumali ho komplexně jako samostatný institut práva. Z toho důvodu budeme k problematice přistupovat v souladu s dnešní metodologií a budeme právní jednání zkoumat z hlediska jeho náležitostí, kterými jsou: náležitosti subjektu, vůle, projevu, vztah vůle a projevu a náležitosti předmětu. Tomu členění odpovídá i struktura předkládané práce, díky čemuž by práce měla být, pro čtenáře znalého dnešního práva, přehledná. V rámci takto zvolené struktury bude prováděna i komparace práva římského a práva moderního. Jednotlivým právním řádům tedy nebudou věnovány samostatné kapitoly, práce nebude členěna podle právních řádů, ale podle jednotlivých témat (náležitostí). Při pojednání o jednotlivých náležitostech budeme vycházet předně z práva římského a v rámci komparace se pak zaměříme na jeho pravidla a zásady, které platí dodnes, a upozorníme také na hlavní rozdíly mezi jednotlivými právními úpravami. Výhodou této netradiční struktury bude, jak doufám, tématická přehlednost práce a možnost provedení komparace ihned po obecném pojednáním o dané problematice. Samotné téma práce je velmi rozsáhlé a není ho proto možné v rámci této práce obsáhnou v celé šíři a hloubce. Z toho důvodu bude vybraným náležitostem dáno více místa na úkor jiných. 6

7 Právní úkon začneme zkoumat z pohledu náležitostí subjektu, kde si ve stručnosti pojednáme o osobách, jejich specifikách v právu římském a způsobilosti k právním úkonům. Následně se hlouběji zaměříme na náležitosti vůle a poté také na vztah vůle a jejího projevu. Kapitoly o náležitostech projevu a předmětu budou z těch, kterým bude dáno místa méně. Volba padla na tyto z náležitostí mimo jiné proto, že komparace v těchto případech není, dle mého názoru, tak přínosná a zajímavá jako u zbývajících náležitostí. Závěrem bych chtěl ještě čtenáře upozornit, že na konci práce v přílohách jsou k nalezení různé prameny práva římského i moderního, které jsou v textu sice zmíněny, ale kterým se zároveň nedostalo místa v podobě plné citace. 7

8 1 Právní úkon Právní úkon je stěžejním institutem občanského práva, bez něhož by existence tohoto právního odvětví, a práva vůbec, byla jen stěží myslitelná. Právní úkon je podřazen obecnějšímu pojmu právní skutečnost, který zahrnuje všechny důvody vedoucí ke vzniku práv a povinností. Právní skutečnosti jsou teorií děleny podle určitých kritérií do různých skupin. A nejvýznamnější a také v životě nejčastěji se vyskytující skupinou právních skutečností jsou právě právní úkony, které dnešní OZ definuje jako: Projevy vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovými projevy spojují. ( 34) Synonymem právního úkonu je právní jednání. První z termínů se do našeho právního řádu dostal spolu se Středním kodexem s účelem nahradit tehdy užívaný pojem právní jednání. Důvody k tomu byli různé. Mimo jiné byl vybrán i proto, že jde o kompromisní termín pro český i slovenský jazyk. 5 NOZ tento termín zavedený během minulého režimu opouští a vrací se opět k pojmu právní jednání. V této práci budeme užívat obou termínů bez rozdílu. Římské právo neznalo obecný termín právního jednání. Užívalo mnoho užších pojmů, které označovaly konkrétní druhy právního jednání (actus, gerere, nexum, contractus aj.). Nejbližší pojmu právní jednání byl v římském právu termín negotium, který zahrnoval kromě jiného i všechna dovolená právní jednání obecně. 6,7 Podíváme-li se na výše zmíněnou definici právního úkonu, můžeme z ní vyčíst tzv. pojmové znaky právního úkonu, kterými jsou: projev vůle, jeho zaměření, uznání projevu právním řádem a nastoupení právních následků Projev vůle Pokud bychom si představili právní úkon na jakési časové ose a zkoumali jeho životní cestu, od jeho vzniku až po vyvolání právních následků, vůle by se nacházela 5 Více Důvodová zpráva str BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: Ve třech fázích jeho vývoje. 2 přepracované vydání. Praha: Academia, 1995, s ISBN ; srov. Ulpianus D 50, 16, Blaho k tomu říká: Pojem pravny úkon (nepresne negotium iuridicium) bol Rimanom úplne cudzí. Pre nich stála v popredí potreba rozhodovať o jednotlivých praktických otázkách, ktoré prinášal každodenný život, a teória práva ani právny systém ich nevel mi zaujímali. Pojem právny úkon vypracovali až představitelia školy prirodzeného práva v 18. storočí... ; BLAHO, Petr a kol. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, s ISBN X. 8 FIALA, Josef a kol. Občanské právo: Meritum. Vyd. 1. Praha: ASPI, s. 34. ISBN

9 na samém počátku této osy. O vůli se tedy dá říci, že je základním a nejdůležitějším pojmovým znakem právního jednání, jelikož bez vůle není právního jednání. 9 Ale jak říkali již staří Římané: nulla regula sine exceptione není pravidla bez výjimky. To platí i pro případ vůle jako nezbytného předpokladu právního úkonu. A s vůlí se pojí i další právní problémy, budeme se jimi však více věnovat až později v kapitole Náležitosti vůle. Ještě si ale uveďme definici tohoto pojmu. Vůlí budeme po zbytek této práce rozumět psychický vztah jednajícího člověka k zamýšlenému (chtěnému) následku. 10 Vrátíme-li se k výše zmíněné životní ose právního úkonu, pak po vzniku vůle následuje její projev. Vůli totiž musíme dát najevo, jen tak lze dosáhnout žádaného cíle, jen vůle projevená může mít právních následků. Projevit vůli lze jakýmkoli způsobem, který je seznatelný jiným osobám; jak konáním: (a) výslovně či (b) konkludentně (per facta concludentia); tak opomenutím: (c) mlčky (tacite). 11 Ad a) Projev je zpravidla činěn přímo a výslovně řečí. Může se tak dít slovem (mluveným nebo psaným), ale může se tak dít i gesty. 12 Dobrým příkladem je znaková řeč, stejně tak je výslovným projevem i kývnutí na znamení souhlasu. 13 Jedním z projevů zásady autonomie vůle je svoboda osob zvolit si formu právního úkonu. V některých případech však právní řád vyžaduje činit úkon v konkrétní formě. Forma se pak stává jednou z náležitostí a její nenaplnění je sankcionováno neplatností, více v kapitole Náležitosti projevu. Ad b) Konkludentním projevem je jednání, které vypovídá o vůli osoby nepřímo. Cílem takového jednání není primárně konečný právní následek, vůle primárně nesměřuje k daným právním následkům. Vůle k určitým právním následkům je však z jednání dovoditelná. 14 Příkladem může být zničení listiny v 41 odst. 2 NOZ: Zničí-li listinu obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má to účinky odvolání. Příkladem z římského práva je dědic, 9 Srov. 551 NOZ; Ostatně nezralost či absence vůle je také důvodem pro omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům, kupříkladu u dětí či duševně nemocných, viz dále. 10 KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, s ISBN Srov. 35 OZ nebo 546 NOZ: Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. 12 Srov. 863 OZO: Vůli pronésti lze... výslovně slovy a znameními vůbec obyčejnými KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. 92. ISBN MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, s ISBN

10 který platí pozůstalostní dluhy nebo prodává pozůstalostní věci. Z takového jednání se ve starověkém Římě dovozovalo, že dědic danou pozůstalost přijímá, i pokud to výslovně neprohlásil. 15 Jiný příklad dávají Digesta: Na toho, kdo přijal od dlužníka úroky do budoucnosti, se nahlíží tak, jakoby se mlčky dohodl, že se v rámci této doby nebude jistina žalovat. (Florentinus D 2, 14, 57) 16 Jinými slovy věřitel přijetím konkludentně souhlasil s prodloužením zápůjčky. Pozn.: Někteří z autorů pojímají rozlišení výslovných a konkludentních úkonů odlišně, jak upozorňuje Melzer. 17 Výslovný projev vůle vymezují jako jednání učiněné slovy (vý-slovný), tedy úžeji. A konkludentní projev definují jako každé jednání učiněné jinak něž výslovně. 18 Jednání učiněná gesty pak řadí mezi úkony konkludentní. Obě definice jsou ze svého úhlu pohledu správné. Jde jen o dvě rozdílná teoretická členění, nic více. Pokud se však v této práci budeme dále zmiňovat o výslovných či konkludentních projevech budeme mít na mysli první z výše zmíněných definic. 19 Zvláštním případem je smíšený projev vůle. Jde o případ, kdy je vůle projevena zčásti výslovně a zčásti konkludentně. Bude tomu tak kupř., když si strany například dohodnou na podstatných náležitostech výslovně (v písemné smlouvě) a na vedlejší ujednáních konkludentně (budou postupovat v rámci vzájemných obchodních zvyklostí). Musíme pak pamatovat na to, že není možné při výkladu takovéhoto právního vztahu, vycházet pouze z výslovného projevu vůle. 20 Ad c) I mlčením je možno vyjádřit svoji vůli. 21 Musí však jít skutečně o projevení vůle, nikoliv o pouhé opomenutí se vyjádřit. 22 Neplatí tedy středověké úsloví: qui tacet, consentire videtur kdo mlčí souhlasí, které je někdy chybně vydáváno za pravidlo římského práva. Římané se ve skutečnosti o mlčení vyjadřovali mnohem opatrněji, říkali: Kdo mlčí, jistě se nepřiznává, je však také pravda, že ani nezapírá. Pouze v situacích, kdy z okolností vyplývá nutnost projevit odchylnou vůli, ztotožňovali mlčení se souhlasem. Úsloví kdo mlčí souhlasí doplňovali spojením ubi loqui potuit et debuit tam, kde promluvit mohl a měl KINCL: Římské právo, s Překlad MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s Tamtéž s Srovnej 35 odst. 3 OZ, KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s Více k této problematice MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s Tamtéž s Někteří autoři mlčení (nekonání) řadí do skupiny konkludentních projevů vůle. Srov. FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 39. Taktéž jde jen o rozdílné teoretické členění bez jakýchkoli praktických dopadů. 22 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s KINCL: Římské právo, s

11 Melzer tento případ vymezuje obdobně jako situaci, kdy je s ohledem na princip poctivosti (Treu und Glauben) 24 v případě odmítnutí oprávněně očekáváno výslovné vyjádření a uvádí příklad z Koldínových Práv městských Království českého a Markrabství moravského: Náležela-li by věc dvěma, třem aneb většímu počtu, a jeden by z nich při přítomnosti všech prodával, a žádný by trhu překážky nečinil, ani se neozval: takové zamlčení a trpělivost vztáhne se ke škodě jich a položeno bude při právě za pořádné k trhu takové povolení. 25 Možnost projevit svoji vůli mlčením lze najít i v OZO. V 863 se říká: Vůli pronésti lze... i mlčky takovými činy, dle kterých, uvážíme-li všechny okolnosti, není důvodné příčiny, abychom o tom pochybovali. 1.2 Zaměření projevu vůle a jeho uznání právním řádem Právní jednání musí směřovat ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, což vyjadřuje druhý z pojmových znaků právního úkonu zaměření projevu vůle. Třetím pojmovým znakem je pak uznání projevu vůle právním řádem. Jednáním totiž není možno dosáhnout právních následků (čtvrtý pojmový znak), které právní řád nepřipouští. Více k tomuto tématu si povíme v kapitole Náležitosti předmětu. Co se týče zaměření projevu vůle, nelze tento pojmový znak vykládat tak, že jednající musí být seznámen se všemi právními následky daného úkonu, že může vyvolat jen ty právní následky, kterých si je vědom. Naopak platí, že: Ke vzniku a platnosti proto nemusí mít jednající jasnou a úplnou představu o všech právních následcích, stačí, že určité (podstatné) právní následky chce vyvolat. 26 Může se i stát, že jednající vyvolá zcela jiné právní následky, než zamýšlel, či dokonce že vyvolá právní následky i v případě, že právně jednat vůbec nechtěl. Více k této problematice bude řečeno v kapitole Vztah vůle a jejího projevu. 1.3 Druhy právních úkonů Právní úkony teorie člení podle různých kritérií, podívejme se na některé z nich: 27 I. Dle počtu subjektů se právního úkony člení na: jednostranné (stačí projev vůle jednoho subjektu; např. zřízení testamentu či derelikce), dvojstranné (smlouvy) a vícestranné (societas); 24 Jeden ze základních principů soukromého práva, Ulpianovo Honeste vivere (D 1, 1, 10, 1), který bude nově výslovně zakotven i v naší právní úpravě v 6 odst. 1 NOZ: Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě; více např. MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s Tamtéž s FIALA: Občanské právo: Meritum, s Srov. BLAHO: Základy rímskeho práva, s , FIALA: Občanské právo: Meritum, s

12 II. Dle okamžiku vzniku právních účinků (perfekce): reálné (okamžikem odevzdání věci např. výpůjčka, úschova) a konsenzuální (koupě, nájem); III. Dle plnění na: úplatné (onerózní) a bezúplatné (lukrativní), tedy členěné dle (ne)existence protiplnění; IV. Dle požadavku konkrétní formy na: formální a neformální; V. Dle nutnosti vyjádření kauzy: kauzální (dle dnešního práva např. vydědění nebo uznání dluhu) a abstraktní (kupř. zřízení směnky); VI. Dle okamžiku nastoupení právních účinků (ve vztahu k jednajícímu) na: úkony mezi živými (inter vivos většina právních úkonů) a úkony pro případ smrti (mortis causa především pořízení pro případ smrti); VII. A konečně dle spojení úkonu s konkrétním subjektem na: adresované (většina právních úkonů je činěna (adresována) vůči konkrétní osobě a ty jsou pak účinné jen vůči ní) a neadresované (např. veřejná soutěž, závěť či vydědění). 1.4 Náležitosti právních úkonů Každý právní řád upravuje předpoklady vzniku a platnosti právních úkonů. Nejinak tomu bylo v právu římském. Jak jsme si už ale řekli, římské právo neznalo obecný termín právního úkonu. Proto v jeho pramenech pochopitelně nenajdeme ani problematiku náležitostí právních úkonů řešenou komplexně a v obecné rovině. Ale např. v Justiniánových Digest je možné vyčíst, že si Římané existence určitých náležitostí vědomí byli. Je možné je vyčíst z konkrétních případů, jindy jsou zmíněny obecněji, např. v souvislosti s určitým druhem smluv, a někdy jsou tam dokonce formulovány jako právní zásady. Z těchto důvodů se budeme držet dnešní metodologie a právní úkon budeme zkoumat postupně dle náležitostí: I) subjektu, II) vůle, III) projevu, IV) vztahu vůle a projevu a V) náležitostmi předmětu. A v rámci tohoto přístupu se pak budeme seznamovat i s názory římských právníků. 12

13 2 Náležitosti subjektu Subjekty jsou styčným bodem práva. Stejně jako Gaius začal ve své učebnici první knihou o osobách, i my začneme problematiku náležitostí právních úkonů zkoumat z hlediska osob, protože bez pojednání o tom, kdo může právně jednat, není rozumné pokračovat k dalším z náležitostí. Náležitostí subjektu rozumíme jeho právní způsobilost. Tu pak chápeme ve dvou rozdílných významech: 1) jako způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivita či osobnost 28 ), 2) jako způsobilost k právním úkonům (k právnímu jednání či svéprávnost). 2.1 Způsobilost k právům a povinnostem Být subjektem ve významu soukromého práva, znamená schopnost osoby mít práva a povinnosti. Už v římském právu se rozlišovaly dva základní druhy subjektů: osoby fyzické a osoby právnické Osoby fyzické Osobou fyzickou je člověk. V římském právu pak člověk, který měl tzv. caput. 29 Pojmem caput se rozuměl status osoby, který se skládal ze tří složek: 1) status libertatis, 2) status civitatis, 3) status familias. 30 Ad 1) Z těchto tří statusů byl nejvýznamnější status libertatis, tedy to zda byla svobodnou osobou. Nesvobodnou osobou byl otrok, 31 na kterého se v římském právu hledělo jako na objekt práva. V starověkém Římě platila zásada: servus nullum capet habet neboli otrok nemá subjektivitu. 32 Ztráta tohoto statutu, tzv. capitis demunitio maxima, znamenala ztrátu právní subjektivity jako takové. 33 Kupříkladu se tomu tak stalo v případě válečného zajetí. Z právního hlediska se taková událost nelišila od smrti. 34 A jelikož osoba v takovém případě 28 Viz 15 odst. 1 NOZ. 29 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 95; srov. s tzv. demunitio capitis ztrátou caputu viz níže. 30 BERGER, Adolf. Encyclopedic dictionary of Roman law. Philadelphia: The American Philosophical Society, s. 381 Dostupné na: < v=onepage&q&f=false>.; srov. Paulus D 4, 5, 11:... tria enim sunt quae habemus, libertatem civitatem familiam Srov. Gaius Komentář prvý KINCL: Římské právo, s Srov. Gaius Komentář prvý Drobné odlišnosti je možné najít, jako např. tzv. právo návratu ius postliminii. 13

14 ztrácela právní subjektivitu, tak i jakékoli úkony učiněné po této události neměly právní účinky. 35 Kupříkladu: Testament toho, kdo je v moci nepřátel a učiní tam testament, neplatí, i kdyby se ze zajetí navrátil. (Gaius D 28, 1, 8) 36 Ad 2) Status civitatis označoval příslušnost k římské obci. Římský občan mužského pohlaví měl řadu oprávnění, která se nedostávala jiným. Z veřejnoprávních šlo zejména o plnou účast na politickém životě. Z hlediska soukromoprávního byl civis Romanus 37 podřízen svému právu, mohl tak v jeho rámci mimo jiné uzavírat obchody, manželství, zřizovat testament nebo vést soudní proces. 38 Původně úzká skupina římských občanů se v průběhu vývoje a rozmachu Římského imperia postupně rozrůstala, od etnicky příbuzných Latinů až po udělení římského občanství všem lidem v říši císařem Caracallem roku 212 n. l. 39 Římský občan mohl být svého občanství zbaven v některých trestních řízeních prostřednictvím tzv. capitis demunitio media. V důsledku toho pozbýval výše zmíněných práv, která mu vyplývala z titulu římského občana. Zůstával sice stále svobodnou osobou (status libertatis), 40 z pohledu římského práva se ale stával cizincem. 41 Ad 3) Rodina a příslušnost k ní měly ve starověkém Římě velký společenský a právní význam. Familia byla chápána nejen jako společenství osob, rodinných příslušníků, ale také jako jednota rodinného majetku. V čele rodiny stál otec, pater familias, který nejen že samostatně vykonával správu rodinného majetku, ale měl také prakticky neomezenou moc nad ostatními členy rodiny. Otec rodiny tak byl jedinou zcela samostatnou osobou, byl osobou svého práva persona sui iuris. 42 Ostatní členové rodiny byli hlavě rodiny podřízeny, ekonomicky i právně, bez ohledu na jejich věk. Platilo, že nemohou mít vlastní práva, jelikož žili pod právem otce rodiny. Z tohoto důvody byli označováni jako osoby cizího práva personae alieni iuris. 43 Ve starších dobách byla podřízenost otci rodiny úplná, v průběhu času se postavení ostatních členů rodiny postupně uvolňovalo, především pak postavení synů a manželky. 44,45 35 BLAHO: Základy rímskeho práva, s Překlad DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s ISBN Římský občan, více např. BERGER: Encyclopedic dictionary of Roman law, s BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 97 ZŘP. 39 KINCL: Římské právo, s ; více tamtéž. 40 Srov. Gaius Komentář prvý BLAHO: Základy rímskeho práva, s Osoba svéprávná ; srov. 9, 13, 15, 16 Střední kodex; návrat k tomuto spojení v NOZ - 15 odst Srov. Gaius Komentář prvý 48 n. 44 KINCL: Římské právo, s ; více tamtéž. 45 Výsadní postavení muže (otce) v rámci rodinných vztahů přetrvalo v křesťanské patriarchální společnosti ještě mnoho dalších století. Srov. následující paragrafy OZO s poměry v římské společnosti: 91: Muž jest hlava rodiny. Jakožto tato hlava má zvláště právo, říditi domácnost... ; 92: Manželka obdrží jméno mužovo a 14

15 I příslušnost k rodině podléhala různým změnám. Docházelo k tomu poměrně často, např. při propuštění syna z moci otcovské (emancipaci) (Paulus D 1, 7, 36), při provdání dcery, kdy přecházela do rodiny manžela, 46 nebo také při adopci (Modestinus D 1, 7, 1). Tuto skutečnost Římané nazývali capitis deminutio minima Osoba fyzická v právu dnešním Přestože dnešní úprava právní subjektivity stojí na římských základech, ve velmi mnoha ohledech se od římského práva odchýlila. Nejvýznamnější rozdíly lze shrnout do slova rovnost. Článek 5 Listiny říká, že každý je způsobilý mít práva, článek 1 pak, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. 48 Ve starověkém Římě, jak víme, nebyl svobodný každý, každý neměl status libertatis. Jak už jsme si také řekli, zcela rozdílné bylo postavení mužů a žen 49 a taktéž se lišilo postavení na základě statusu civitatis, postavení občana a cizince. 50 Nutno však podotknout, že z těchto skutečností nelze dovozovat zaostalost římského práva. Výše popsané nerovnosti v římské společnosti byly, dle mého názoru, důsledkem společenských poměrů starověku, byly důsledkem doby, ve které se římské právo rozvíjelo. Naopak je nutno uznat, že právní instituty jako např. otroctví byly upraveny do velké hloubky a s precizností na svou dobu nevídanou. Některé instituty na druhou stranu přečkaly tisíciletí bez větších změn, což beze sporu svědčí o určité kvalitě. Mezi nimi jsou i narození a smrt, právní události, kterými vzniká a zaniká právní subjektivita člověka. 51,52 Ale nejde jen o prostý fakt, že narození a smrt vymezují lidský život. Podívejme se například na římskou úpravu nascitura: Na dítě v lůně matky se hledí tak, jakoby už bylo na světě, pokud jde o jeho práva. To však nemůže být k užitku nikomu dalšímu, předtím než se požívá práv stavu jeho. Ona jest povinna, za manželem do jeho obydlí jíti, jemu v hospodářství a v živnosti dle síly své pomáhati, a pokud pořádek domácí toho žádá, nařízení od něho učiněná nejen sama plniti, ale i k tomu přihlížeti, aby také od jiných byla plněna. ; 147: Práva, která příslušejí zvláště otci jakožto hlavě rodiny, jsou mocí otcovskou. ; 148: Otec může dítě své, pokud jest nedospělé, k tomu stavu vychovávati, který se mu vidí býti příhodným... nebo 152: Děti pod mocí otcovskou postavené nemohou bez přivolení otcova, výslovně neb mlčky daného, v platné závazky vcházeti... Dle mého názoru je velmi pravděpodobné, že se autoři OZO inspirovali římským právem nemálo i v oblasti rodinného práva. 46 Srov. 175 OZO: Vdá-li se dcera nezletilá, přijde sice osobou svou pod moc mužovu (. 91 a 92); co se však dotýče jmění, má otec až do zletilosti její práva i povinnosti kurátorské. Zemře-li muž, pokud jest nezletilá, vrátí se pod moc otcovskou. 47 KINCL: Římské právo, s. 70; srov. Gaius Komentář prvý Srov. 16 OZO. 49 Více v následující podkapitole o způsobilosti k právním úkonům. 50 Srov. čl. 3 Listiny odst. 1: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy Srov. 7 OZ, 4 Středního kodexu, 23 NOZ. 52 V římském právu subjektivita svobodného člověka, viz status libertatis; zánik právní subjektivity byl v římském právu vázán kromě smrti také na capitis demunitio maxima, jak jsme si řekli již výše. 15

16 toto dítě narodí. (Paulus D 1, 5, 7) 53 Nejenom, že se právní úprava od dob Říma nijak zásadně nezměnila, dodnes je i pojem nasciturus užívaným právním termínem. 54 Dále srovnejme následující římskoprávní úpravu: Je-li sporné, zda a kdy se někdo narodil, anebo zemřel musí se tato skutečnost dokazovat člověkem, který se jí dovolává.... Platila jenom některá pravidla dílčí: tak octla-li se celá rodina v nebezpečí smrti, platila domněnka, že nedospělé děti zemřely před rodiči, dospělé děti až po rodičích, s úpravou OZO : 25 Jest-li pochybno, kdo ze dvou nebo z více osob zemřelých nejprve smrtí sešel, nechať ten, kdo praví, že zemřel ten neb onen dříve, to, co praví, prokáže; neprokáže-li toho, bude se pokládati za to, že všickni týmž časem zemřeli, a není převodu práv s jednoho na druhého. Inspirace římskoprávní úpravou je nepopiratelná Osoby právnické Koncept právnické osoby byl ranému římskému právu neznámý. Ius privatum 56 bylo tehdy právem jednotlivců a proto neznalo právní subjektivitu jiných než fyzických osob. I tehdy existovala určitá společenství (jako např. collegia nebo solidates), ale žádná nebyla nadána právní subjektivitou. A majetek, který byl určen k naplňování cílů společenství, byl formálně stále jen majetkem jednotlivce, konkrétního člena daného společenství. Je pravda, že Římský stát, populus Romanus, mohl vlastnit majetek a nakládat s ním. Majetek Římského státu a právní úkony s ním spojené ale neupravovalo ius privatum nýbrž ius publicum. Ostatně samotný majetek Římského státu byl mimo působnost soukromého práva, jelikož se jednalo o res extra commercium. 57 Postupně si však společenskoekonomický vývoj v římské říši vyžádal změn a položil tak základ v dnešní době nezastupitelnému subjektu, právnické osobě. 58 Římané pro označení právnických osob užívali spojení personae vice fungitur působící jako osoby, existující na místě osob. 59 Někdy se lze setkat také s označením persona 53 Obdobně také Ulpianus D 38, 16, 3, 9; Srov. dále OZO 22, Střední kodex 5 odst. 1, OZ 7 odst. 1, 25 NOZ. 54 Srov. KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 187, FIALA, Josef. Občanské právo hmotné. 3. oprav. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, s. 71. ISBN KINCL: Římské právo, s. 69; Marcianus měl však jiný názor, shodný s dnešním: V případě, že zemřeli ve stejnou dobu a není zřejmé, který z nich ztratil svůj život jako první, ani u jednoho z nich nebude považováno, že přežil toho druhého. (Marcianus D 34, 5, 19) Právo soukromé je to, které se týká zájmů jednotlivců... (Ulpianus D 1, 1, 1, 2). 57 Věc vyloučená z obchodu; více např. BLAHO: Základy rímskeho práva, s Více SOHM, Rudolph. The Institutes of Roman Law: A textbook of the history and system of Roman private law. Third edition. Oxford: The Clarendon Press, s Dostupné na: < books/ol m/the_institutes>. 59 KINCL: Římské právo, s

17 ficta, mystica či moralis, 60 tedy osoba fiktivní, mystická či morální. A rozeznávány byly dva základní typy: korporace a nadace. Korporace je starším z těchto dvou typů. Jedná se o sdružení osob, universitates personarum, založeno za určitým právem uznávaným cílem. 61 Toto sdružení, jako samostatný subjekt, mělo právně zcela oddělený majetek od majetku svých členů: Pokud se něco dluží korporaci, nedluží se jejím jednotlivým členům, stejně jako co dluží korporace, nedluží členové. (Ulpianus D 3, 4, 7, 1) 62 Podmínkami pro založení bylo sdružení alespoň tří osob (tres faciunt collegium tři vytváří kolegium) a stanovy (lex collegii) vymezující vnitřní uspořádání a poměry. Vnitřní organizace byla zpravidla následující: valné shromáždění, předseda valného shromáždění (magister či syndicus) a jednatel (actor). 63 Za vlády Julia Caesara nebo Oktaviána Augusta přibyla ještě povinnost předchozího schválení stanov korporace některým ze státních orgánů. 64 Druhý typ právnické osoby, nadace, označuje jednotu věcí universitates rerum (bonorum). Tyto subjekty začaly vznikat později až za dob křesťanských císařů. Zakládaly se k humanitním a náboženským účelům (tzv. piae cause či piae corpora). Šlo například o nemocnice, chudobince nebo sirotčince. Z toho důvodu byla nadace, na rozdíl od korporace, plně způsobilá k dědění. 65 Závěrem je ještě třeba podotknout, že právnické osoby v době starověkého Říma neměli způsobilost k právním úkonům, proto se v následující podkapitole budeme zabývat jen způsobilostí osob fyzických. 2.2 Způsobilost k právním úkonům V předcházející podkapitole jsme se zabývali tím, kdo je subjektem práva. Nyní se budeme zabývat způsobilostí k právním úkonům, způsobilostí těchto subjektů brát na sebe práva a povinnosti prostřednictvím vlastního jednání. Zásadně platí, že způsobilost k právnímu jednání může mít pouze subjekt práva. Z námi probíraných právních řádů, pouze římské právo obsahovalo tu zvláštnost, kdy, 60 BLAHO: Základy rímskeho práva, s KINCL: Římské právo, s BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 100; Obdobně také Gaius D 3, 4, 1, Tamtéž s. 100; Srovnej například s dnešním uspořádání spol. s r. o. a jejími orgány: valnou hromadou, jejím předsedou a jednateli. 64 KINCL: Římské právo, s Tamtéž s

18 z pochopitelných důvodů, přiznávalo omezenou způsobilost k právním úkonům také předmětu práva otrokovi. 66 Ne každý subjekt má neomezenou způsobilost k právnímu jednání a některé subjekty ji nemají dokonce vůbec, viz právnické osoby v době Říma. Rozsahem způsobilosti k právním úkonům se musíme zabývat, jelikož platí, že pokud osoba činí úkony, ke kterým není způsobilá, je pak takový úkon neplatný. 67 Plnou způsobilost k právním úkonům v římském právu mohla mít jen osoba svého práva persona sui iuris. Ale ani mnohé z osob svého práva neměli plnou způsobilost k právnímu jednání, existovalo několik důvod jejího omezení. Kincl je člení následovně: Pohlaví Právní postavení žen nebylo v Římě rovné postavení mužů. V mnoha případech byla jejich způsobilost k právním úkonům omezena a existovali dokonce i případy, kdy se ženy nepovažovaly za subjekt práva, jako např. v případě práv politických. I žena se mohla stát osobou svého práva, kdy nepodléhala moci otce rodiny, kupříkladu ovdověním či rozvodem. Ženě se však ani v tomto postavení nedostalo úplné nezávislosti, kterou muž za normálních okolností měl. Říkalo se totiž, že žena je lehkovážná, 69 což jí v právním jednání neumožňuje obstarat si své záležitosti řádně. Z toho důvodu měla být žena podléhat moci muže, nejčastěji svého otce, nebo manžela. Když žena nebyla podřízena žádnému muži (byla osobou sui iuris) měl jí být ustanoven poručník. 70 Tzv. tutela mulierum poručenství nad ženami se v původní podobě užívalo ještě v době republiky. Tutela v praxi fungovala nejčastěji tak, že poručník ženě schvaloval všechny závažnější úkony či jim byl sám přítomen. V období císařství význam tohoto poručenství začal upadat. Ve společnosti přibývalo žen svého práva a schválení poručníkem se uplatňovalo jen právních úkonů, u kterých se vyžadovala specifická forma. V průběhu dominátu se instituce tutela mulierum, až na výjimky, přestalo užívat úplně. 71 Je třeba však ještě upozornit na kněžky bohyně Vesty, které byly výjimkou svobodné a bez poručníka. Jak říká Gaius v prvním knize své učebnice v 145:... neboť ženy se od poručenství osvobozují pouze právem dětí... Nemluvíme ovšem o pannách 66 Více např. BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 103; Gaius Komentář druhý 86, Srov. 38 odst. 1 OZ, 581 NOZ. 68 KINCL: Římské právo, s ; Toto členění se téměř shoduje s výčtem osob nezpůsobilých svědčit v Justinánových Institucích 2, 10, 6:... Jako svědci nemohou být přizváni ženy, nedospělí, otroci, němí, hluší, šílení, marnotratníci zbavení způsobilosti k právnímu jednání, stejně jako ti, kteří jsou na základě zákona prohlášeni za osoby nečestné nebo nezpůsobilé svědčit. 69 Lehkého ducha levitas animi; srov. ustanovení Zákona 12 desek Tabula V, Srov. Gaius Komentář prvý 144, BLAHO: Základy rímskeho práva, s

19 Vestiných, které i předkové pro vážnost kněžského úřadu chtěli mít svobodné. Tak bylo také ustanoveno zákonem 12 desek Věk Pro získání plné způsobilosti k právnímu jednání je v dnešním právu nutno dosáhnout určité věkové hranice. Nejinak tomu bylo i v právu římském. Tato věková hranice je v různých právních řádech nastavena různě, většinou se však dosažení této hranice shodně označuje jako dosažení dospělosti či zletilosti. 73 U osob nedospělých se totiž obecně předpokládá určitá nezralost, 74 pro kterou si své věci nemohou řádně obstarat. Podívejme se například na následující ustanovení OZO: Ti, kdož pro nedostatek let, pro vady ducha, nebo pro jiné okolnosti o věci své sami náležitě pečovati nemohou, postaveni jsou pod obzvláštní ochranou zákonů. Jsouť to: děti, které sedmého roku věku svého nedokonaly; nedospělí, kteří roku čtrnáctého, a nezletilí, kteří roku dvacátého čtvrtého nedokonali; též: zuřiví, šílení a blbí, kteří rozumu buď docela užívati nemohou nebo alespoň nejsou s to, by poznali, co z činů jejich pojíti může; mimo to ti, jenž byli za marnotratníky prohlášeni, a jimž soudce proto zapověděl, dále jmění své spravovati; konečně osoby nepřítomné a obce. ( 21) Na tomto ustanovení je zajímavá podobnost s římským právem. Za prvé mám na mysli rozdělení nedospělosti třemi věkovými hranicemi: 1) sedmý, 2) čtrnáctý a 3) dvacátý čtvrtý (v římském právu dvacátý pátý) rok; a za druhé vyjmenování některých konkrétních duševních nemocí (šílenství, marnotratnost), které se, jistě ne náhodou, shodují s nemocemi uváděnými římskými právníky, viz níže. 1) Osoby do sedmi let, infans děti, byly v římském právu zásadně nezpůsobilé k jakémukoli právnímu jednání. 75 Výjimkou bylo přijmutí daru nebo jiný právní úkon, kdy dítěti nehrozila újma. 76 Jelikož dítě do sedmi let 77 bylo nezpůsobilé k právním úkonům, tak ho v právních věcech zastupoval otec či poručník, nebylo-li otce Viz Tabula V, Srov. 8 OZ, 30 NOZ. 74 Slovy dnešního občanského zákoníku nedostatečná rozumová a volní vyspělost; viz 9 OZ. 75 Taktéž Střední kodex měl zavedenou hranici absolutní nezpůsobilosti dětí, ta však byla stanovena na šest let srov Řekl bych, že, ač je dnešní právní úprava pojata jinak, dojdeme dle ní nakonec ke shodnému závěru 9 OZ: Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. 77 Pevná hranice sedmi let byla stanovena až v době císařství. 78 KINCL: Římské právo, s

20 2) Osoby, které již dosáhly věku sedmi let, ale ještě nedosáhly dospělosti, se označovaly jako impuberes infantia maiores nedospělci starší než děti. Hranice dospělosti se v průběhu času vyvíjela a mimo to na ni měly různé právní školy různý názor. Jak říká Gaius, Komentář prvý, 196:... Za dospělého považují pak Sabinus a Cassius a ostatní učitelé naší školy toho, kdo prokazuje dospělost tělesným ustrojením, to je toho, kdo může plodit děti. U těch však, kdo dospět nemohou, jako je tomu u kleštěnců, považují za nutné přihlížet k tomu věku, ve kterém (obvykle) nastává dospělost. Stoupenci druhé školy se naproti tomu domnívají, že dospělost se musí posuzovat podle let, to je považují za dospělého toho, kdo dovršil čtrnáctý rok věku.... Nakonec se prosadil názor druhé školy Prokuliánů a už v době císařství byla zavedena pevná věková hranice čtrnácti let pro chlapce a dvanácti let pro dívky. Nedospělci starší než děti měli omezenou způsobilost k právním úkonům. Neměli například způsobilost k úkonům, kterými se k něčemu zavazovali, ke zcizování majetku nebo k pořízení poslední vůle. 79 Samostatně mohli činit úkony, kterými nabývali práv. 80 Nebyl-li nedospělec podřízen otci rodiny, a byl tedy osobou svého práva, měl mu být ustanoven poručník. Otec rodiny měl i právo určit svým dětem konkrétního poručníka v poslední vůli. 81 Ten tuto pozici zastával až do dosažení dospělosti poručence. 82 To pochopitelně platilo pro syny, ženám zůstával poručník i po dosažení zletilosti, viz výše. 83 Úkoly poručníka nedospělého se od poručníka ženy lišily. Nemohl poručenci úkony schvalovat, musel jim být přítomen. Dále měl povinnost spravovat nedospělcův majetek a dbát o jeho výchovu. 84 3) Třetí věkovou hranicí bylo pětadvacet let, která byla zavedena Plaetoriovým zákonem ve 2. stol. př. n.l. Před jeho zavedením všechny osoby, které dosáhly dospělosti (puberes), nabývaly plné způsobilosti k právním úkonům. Plaetoriův zákon nezletilcům (minor viginti quinque mladší dvaceti pěti let) 85 plnou způsobilost zanechal, poskytl jim ale navíc zvláštní ochranu. Důvodem byla přetrvávající nerozvážnost a nezkušenost nezletilých. Zákon jim poskytoval tři prostředky ochrany: Srov. 569 OZO. 80 Srov. Gaius D 26, 8, 9; 865 OZO; 12 Středního kodexu. 81 Srov. Gaius Komentář prvý, 144: Agnátským příbuzným je tedy dovoleno, aby testamentem ustanovil poručníky dětem, jež mají ve své pravomoci... ; podobně také 194 OZO. 82 Srov. 310 OZO. 83 Srov. Gaius Komentář prvý, 145: Proto ustanoví-li někdo testamentem poručníka synovi a dceři a oba dosáhnou dospělosti, přestává sice syn poručníka mít, dcera však nicméně v poručenství zůstane KINCL: Římské právo, s Je jim věnován jeden celý titul ve čtvrté knize Digest. 86 KINCL: Římské právo, s

21 a) Pro případ, že někdo nezletilce podvedl, mohl být žalován na pokutu. Žalován mohl být samotným podvedeným nebo i jakýmkoli jiným římským občanem, šlo o actio popularis. Odsouzený podvodník se navíc stával tzv. bezectnou osobou, viz níže. b) Nezletilí si mohli vyžádat opatrovníka (curator minorum), který jim obstarával správu majetku. V době raného císařství byla u některých právních úkonů vyžadována jeho spolupráce. c) Poslední z prostředků byla ochrana, kterou nezletilým mohl poskytnout praetor. Šlo především o in integrum restitutio navrácení v původní stav. Tímto institutem mohl Praetor na základě žádosti prohlásit, že některá právní skutečnost se nestala. V tomto případě tak činil, pokud došel k závěru, že skutečnost nezletilého poškozovala (např. zjevně nevýhodná smlouva). 87 Na konci 3. století n. l. byl dále zaveden zvláštní institut venia aetatis prominutí let. Na základě něj mohl Císař učinit zletilým bez dalšího mravně zachovaného muže staršího dvaceti let nebo ženu starší 18 let Duševní nemoci a tělesné vady Ustanovení opatrovníka pro případ šílenství (tzv. curator furiosi) ustanovil už Zákon 12 desek, viz Tabula V, 7. Postupem času bylo ustanovení curatora rozšířeno i na další duševní nemoci. Osoby postižené duševní chorobou se stávaly absolutně nezpůsobilé k právnímu jednání ipso iure, nebylo k tomu potřeba žádného úředního rozhodnutí. Pozn.: V tomto bodě lze sledovat určitý vývoj. Podobně, jako římské právo, upravoval duševní poruchy i Střední kodex, viz 13 odst. 1. Dnešní OZ stanovuje neplatnost pouze těch právních úkonů, kterých daná osoba pro duševní nemoc není schopna, 38 odst. 2, stejně i 581 NOZ. Samotné omezení způsobilosti je dnes svěřeno soudu, Nově k této problematice přistupuje NOZ. Zaprvé vůbec nezná institut zbavení způsobilosti (svéprávnosti). Zná pouze omezení způsobilosti, o němž taktéž přísluší rozhodovat pouze soudu. Pro omezení svéprávnosti zároveň stanovuje poměrně přísné podmínky: omezit svéprávnost lze pouze v zájmu dotyčného, jen v nezbytném rozsahu a pouze tehdy, pokud nestačí méně omezující opatření, viz 55, 56, 57. Mimo to NOZ obsahuje kogentní ustanovení zakazující soudu omezit svéprávnost dotyčného ve věci běžných záležitostí každodenního života, viz Srov. s relevantní částí 1796 NOZ upravující lichvu: Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije... nezkušenosti,... druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 88 Srov. s novým institutem přiznání svéprávnosti - 37 NOZ. 89 Také Střední kodex dával soudům pravomoc zbavit osobu svéprávnosti, viz 15. Úprava v tomto zákoníku se tak zdá trochu schizofrenní: 1) v 13 odst. 1 říká: Kdo... pro duševní poruchu není vůbec schopen obstarat si své věci sám, je k právním úkonům naprosto nezpůsobilý... omezuje způsobilost ipso iure, 2) následně pak v 15 říká: Svéprávnosti může být soudem zcela zbaven, kdo je starší než šest let a není vůbec schopen sám si své věci obstarávat pro duševní poruchu, která není jen přechodná. soudu tak dává pravomoc zbavit způsobilosti někoho, kdo už ji beztak mít nemůže právě díky 13. Dalo by se uvažovat, že soud následně vydá pouze deklarativní rozhodnutí, dikce může být soudem zcela zbaven však na to neukazuje. 21

22 V případě pominutí nemoci se osoba stávala opět plně způsobilou, taktéž ipso iure. 90 Mimo to římské právo znalo tzv. intervalla lucida světlé okamžiky, šlo o časové intervaly v průběhu nemoci, kdy osoba byla způsobilá k právnímu jednání. 91 Jejich opakem byly intervalla delucida nejasné okamžiky, intervaly kdy jinak duševně zdraví člověk jednal v návalu hněvu či jiném silném afektu. Tělesné vady neměly, stejně jako dnes, vliv na způsobilost pouze z hlediska právního, ale především z hlediska faktického. 92 Kupříkladu hluchá osoba se tak nebyla schopna účastnit pořízení ústního testamentu jako svědek nebo slepý nemohl osvědčovat testament písemný. 93 Hluchá a slepá osoba dokonce dle římského práva nemohla pořídit ani svůj vlastní testament. (Gaius D 28, 1, 6, 1) 94 Osoba s tělesnou vadou měla právo na ustanovení opatrovníka (tzv. curator debilium), který jí pomáhal s nesnázemi s postižením spojenými. 95, Marnotratnost Prodigus marnotratník byl v Římě považován za osobu duševně nemocnou. Taktéž OZO, po vzoru římského práva, tuto specifickou duševní nemoci upravoval samostatně a definoval ji v 273 následovně:...za marnotratníka však má soud prohlásiti toho, o němž k oznámení u soudu učiněnému a po vykonaném vyšetření na jevo přijde, že jmění své nerozvážně mrhá a smlouvami o půjčky za svévolných nebo škodných výminek učiněnými sebe neb rodinu svou na budoucnost v nouzi vydává.... Také v římském právu náleželo rozhodnutí o marnotratnosti veřejnému orgánu, praetorovi. Ten marnotratníkovi ustanovil zvláštního opatrovníka (curator prodigi), který za něho přebíral správu majetku. Rozhodnutí praetora stavělo marnotratníka do postavení nedospělce staršího než děti, viz výše. Mohl činit pouze úkony, kterými nabýval majetku, a nemohl se tak zavazovat, zcizovat majetek či pořizovat testament. 97 Rodinná právu mu zůstávala v plném rozsahu Srov. 10 odst. 3 OZ, 60 NOZ. 91 BLAHO: Základy rímskeho práva, s Srov. 57 odst. 2 NOZ. 93 Srov. I 2, 10, Taktéž dnešní OZ klade zvýšenou pozornost pořizování závěti a osobám s tělesnými vadami, viz 476c, 476d; Podobně např. 40, 563 NOZ. 95 KINCL: Římské právo, s Srov. 275 OZO. 97 OZO byl v tomto případě k marnotratníkovi vlídnější - 568: Koho soud prohlásí za marnotratníka, může jen o polovici jmění svého pronesením poslední vůle pořizovati; druhá polovice připadne na dědice zákonem jmenované. 98 V tomto případě byl OZO naopak přísnější a marnotratného otce zbavoval jeho moci otcovské, srov

23 Dnešní OZ konkrétně marnotratnost neupravuje, určitou podobnost lze ale spatřovat s tzv. vedením trvale nezřízeného života, které je jedním z možných důvodů pro vydědění. ( 469a odst. 1 písm. d) 99 Termín marnotratnost se má do našeho právního řádu vrátit s NOZ. Ten například v 724 marnotratnost uvádí jako jeden z důvodů ke zrušení společného jmění manželů. Vedle toho bude nově také důvodem pro vydědění nepominutelného dědice, viz Ztráta cti Z dnešního pohledu se to možná zdá zvláštní, ale v době starověkého Říma měla čest, respektive její ztráta, vliv na způsobilost k právním úkonům. Újma na cti vznikala dopuštěním se činu stanoveného právním předpisem (v tom případě šlo o tzv. infamii), nebo fakticky, pokud dotyčný upadl v nevážnost u jiných občanů pro způsob života, který vedl (tzv. turpitudo). Ztrátu cti upravoval už Zákon 12 desek. 101 Dále pak také praetorské edikty, podle kterých osoba postižená infamií nemohla např. podávat návrhy na soud, zastupovat jiné před soudem, nechat se zastoupit jiným. Rozeznávány byly dva druhy infamie: bezprostřední (infamia immediata) a zprostředkovanou (infamia mediata). Bezprostřední postihovala spáchání některých protiprávních činů (kupříkladu bigamie či bezdůvodné udavačství) nebo výkonu některých povolání, které byly považovány za nemravné (např. herectví, prostituce či gladiátorství). 102 Infamia mediata byla důsledkem odsouzení za některé trestné činy a některé soukromoprávní protiprávní jednání (loupež, podvedení nezletilého viz výše, aj.). Ztráta cti byla v těchto věcech vedlejším následkem případného odsouzení, proto také byly žaloby v těchto věcech nazývány actiones famosae žaloby vedoucí k bezecnosti Tento pojem byl nedávno specifikován v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 190/2010 takto: Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět - v souladu s právní teorií - zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. 100 Marnotratnost se zde objevuje jako nový důvod vydědění, vedle těch starých (z OZ), mezi kterými je i vedení trvale nezřízeného života. Z toho lze dovozovat, že nejde o termíny zcela shodného významu 101 Tabula VIII, 22.; Stejně také I 2, 10, KINCL: Římské právo, s Srov. Gaius Komentář čtvrtý 182: Na základě některých žalob se odsouzení stávají osobami bezectnými, například při žalobě z krádeže, z loupeže, z urážek na cti,... Za bezectného se však pokládá ten, komu je zakázáno podávat na soudě návrhy za jiného, jakož i zřídit kognitora či mít prokurátora, jakož i ten, kdo z titulu prokurátora nebo kognitora má zakázáno do řízení zasahovat. 23

24 Faktická ztráta cti (turpitudo) neměla přímý důsledek na právní způsobilost. Bral ji ale v potaz například soudce při připuštění a hodnocení svědecké výpovědi, dále se pak zohledňovala při volbě do veřejné funkce nebo při ustanovování poručníkem Stav V římském právu měl určitý význam i stav, do kterého daná osoba náležela. Ve starších dobách se kupříkladu nemohly uzavírat sňatky mezi patriciji a plebejci, mimo to platil také zákaz sňatků senátorů s tzv. nízkými ženami (herečkami, prostitutkami a dalšími). Spolu s prosazováním křesťanství začalo hrát roli i náboženství. Později začala platit zásada, že plnou způsobilost k právnímu jednání mají jen křesťané KINCL: Římské právo, s Tamtéž. 24