Představení projektu Oživená tradice slezského čepce a slezských čepců Péče o textil Čepce v národopisných sbírkách Slezského zemského muzea v Opavě

Transkript

1 OBSAH Představení projektu Oživená tradice slezského čepce a slezských čepců Alexandr Michl-Bernard historik a správce sbírek Městského muzea v Krnově 1 Péče o textil Zdenka Kuželová: akad. mal. 4 Čepce v národopisných sbírkách Slezského zemského muzea v Opavě Miroslava Suchánková: PhDr. vedoucí a kurátor etnografického pracoviště společenskovědního oddělení SZM v Opavě 9 Po stopách paličkované krajky v Osoblaze Martina Kvapilová: Ing. pedagožka na Střední průmyslové škole Krnov 14 Osobnosti české krajky 20. století Ivana Domanjová lektorka Vzdělávacího spolku uměleckých řemesel v Praze 17

2 PŘEDSTAVENÍ PROJEKTU OŽIVENÁ TRADICE SLEZSKÉHO ČEPCE A SLEZSKÝCH ČEPCŮ Alexandr Michl-Bernard Projekt Oživená tradice slezského čepce byl dvouletou aktivitou realizovanou za finanční podpory ministerstva kultury České republiky v letech 2007 a Projekt měl splnit především dva základní cíle - obnovit povědomí o tradiční lidové kultuře v oblasti Krnovska a zpřístupnit sbírkové fondy muzea návštěvníkům Krnova. První úkol projektu vyplýval především z historie Krnovska a města Krnova samotného. Po skončení druhé světové války se zcela změnila národnostní skladba. Německé obyvatelstvo bylo takřka zcela odsunuto a přicházeli lidé skoro ze všech koutů tehdejšího Československa. Ti museli hledat vztah, vnitřní sepětí se svým novým domovem a často si přitom přinášeli své vlastní zvyky či obyčeje ze svých původních domovů. Nejen jim, ale i jejich potomkům měla být zprostředkována a přiblížena tradiční lidová kultura tohoto regionu, která v naprosté většině zmizela buď spolu s původním neslovanským obyvatelstvem, nebo jednoduše zanikla pod tlakem vlivů z města. Druhý bod cíle projektu pak byl víceméně ryze praktický - zveřejnit část sbírkových fondů krnovským obyvatelům a návštěvníkům Krnova. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dvouletý projekt, byla realizace jednotlivých výstupů a práce na projektu rozděleny do obou let. Rok 2007 se de facto stal obdobím vyplněným přípravnou fází projektu. V roce 2008 již byly naopak realizovány jednotlivé výstupy. Na počátku roku 2007 byl proveden výběr sbírkových předmětů, které měly být následně určeny pro použití v dlouhodobé expozici. Z poměrně bohatého fondu muzea bylo vybráno 60 kusů čepců, které následně prošly konzervací a restaurací, aby mohly být zpřístupněny veřejnosti v dlouhodobé expozici. Zatímco sbírkové předměty byly svěřeny do odborné péče, která je připravovala pro dlouhodobou expozici, pracovníci muzea zpracovávali doplňující písemné materiály a fotografie pro účely prezentace v rámci již zmiňované dlouhodobé expozice. Rok 2008 byl vyplněn realizacemi výstupů projektu. Byl zpracován katalog výstavy Oživená tradice slezského čepce, zpracována a vydána byl i publikace Osoblažská krajka, která má souvislost s historií tvorby čepců. Při instalaci expozice byla provedena fotodokumentace a digitalizace sbírkových předmětů na CD nosičích. V rámci projektu byly pořádány přednášky pro veřejnost. Téma přednášek bylo zaměřeno na práci s textilem, textilní ruční techniky atd. V měsíci říjnu byl zrealizován workshop určený pro pracovníky muzeí, studenty středních škol a univerzit a pro odbornou veřejnost věnující se uchování a prezentaci tradiční lidové kultury. Hlavním výstupem projektu je dlouhodobá expozice Oživená tradice slezského čepce, která byla pro veřejnost otevřena ve výstavních prostorách městského muzea v Krnově v září roku Čepec, který výstava prezentuje veřejnosti, byl nejvýraznější částí ženského lidového kroje. Zachovával si přibližný tvar středověkých karkulí, z nichž se také vyvinul. Vyráběn byl z různých textilních materiálů a byl součástí oděvu vdaných žen, svobodné ženy a dívky jej až na některé výjimky, o kterých bude řeč později, nenosily. Čepec měl dvě, respektive tři základní části. Dýnko, tvořící zadní díl čepce, dále to byl náčelek a většinou ručně paličkovaná krajka. Ve Slezsku nesly zmiňované části označení denok, načelek a paličkovaná krajka byla na Hlučínsku označovaná korunka, na Opavsku tkanica. Aby čepec splňoval úlohu nejvýraznější části ženského lidového kroje, nemohla chybět výzdoba. Ta byla tvořena vyšívanými ornamenty, kterými bylo takřka pravidelně zdobeno pouze dýnko čepce. Nejstarší výšivky nesly geometrické vzorce a tvary, u pozdějších výšivek se již naopak uplatňovaly vzorce stylizované do podoby květin, trojlístků, hvězdiček či jablek, u selských žen nebyly výjimkou ani obilné klasy. Zjednodušeně by bylo možno říci, že vyšit mohl být téměř jakýkoliv florální či přírodní motiv. Čepce a lidový kroj doplňovaly hedvábné pentle, označované na Opavsku či Hlučínsku jako šnury. Jednalo se o pruhy hedvábí buďto jednobarevné nebo s vetkávaným vzorem, jímž mohly být opět stylizované květinky, jahody a podobně. Účelem stuh bylo především zpestřit a zkrášlit kroj. Při jejich pořizování a určování délky se pamatovalo na tělesný vzrůst budoucí nositelky, pro ženy nižší byly kupovány pentle kratší než pro ženy vyššího vzrůstu. Pentle tak nebývaly stejně dlouhé. Za zmínku stojí ta skutečnost, že na rozdíl od čepců nosily pentle i svobodné ženy a děvčata. Ty je nosily vpleteny do vlasů. Řekněme si ještě něco málo o typech čepců. Kromě čepců pro každodenní použití byly vyráběny a nošeny i čepce zlaté, zimní čepce a specifickou skupinu tvořily čepce tylové. Zlaté nebo také stříbrné čepce patřily mezi ty nejkrásnější. Jejich základ tvořila samozřejmě textilní látka, na dýnku čepce a často i náčelku však byla výšivka provedená zlatými či stříbrnými nitěmi. Je zcela pochopitelné že zlaté čepce nebyly používány pro každodenní nošení. Jejich majitelky je používaly pouze o velkých a významných svátcích, chodilo se v nich na svatby či jiné významné události. Vzhledem k materiálu, který se pro výrobu a především výzdobu zlatých čepců používal, není nikterak překvapující, že cena těchto čepců byla vyšší než 1 2

3 cena čepců pro běžné použití. Majitelky zlatých čepců tak pocházely z těch zámožnějších vrstev vesnického obyvatelstva. Pro chladnější období byly používány zimní čepce. Materiálem pro jejich výrobu byl samet, hedvábí či tmavé sukno, okraje byly lemovány králičí kožešinou. Z kožešiny byla často i podšívka čepce. Právě zimní čepce byly tou výše zmiňovanou výjimkou, neboť byly podobně jako hedvábné pentle nošeny i svobodnými ženami a dívkami. Tylové čepce byly poslední fází čepců před tím, než přestaly i venkovské ženy definitivně nosit lidový kroj a s ním i čepce. O co se jednalo? Tyl byl strojově vyrobenou látkou. Na něj se pak již ručně provedla nějaká výšivka, jednalo se v podstatě o kombinaci ruční a strojové práce. Vzhledem k tomu, že tyl byl strojově vyráběnou látkou, byl i levnější a tím pádem byl levnější i čepec. Definitivně přestával být ženský kroj na Opavsku či na Hlučínsku nošen koncem 19. století. Spolu se zánikem slezského kroje zanikl i slezský čepec, jehož oživení kromě folklórních souborů mohou přinést již jen muzejní expozice. Záběr z expozice "Oživená tradice slezského čepce" přístupné ve výstavních prostorách MIKS - městského muzea v Krnově 3 PÉČE O TEXTIL Zdenka Kuželová Ukázka příspěvku úvod a zakončení Péče o sbírkový textil se týká jak jeho ochrany, tak jeho zveřejňování prezentace. Muzejní zákon, vedle řady povinností charakteru majetko-právního a odborných povinností, ukládá povinnost umožnit zpřístupnění sbírky nebo jednotlivých sbírkových předmětů, veřejnosti pro studijní a vědecké účely, vystavováním. Fyzický stav předmětů však nesmí být ohrožen. Neplnění uložených povinnosti je postihováno sankcemi. Předměty kulturního dědictví, které jsou majetkem České republiky nebo územních správních celků, uchovávají a spravují zejména muzea a galerie. Malou část kulturního dědictví, včetně majetku jiných subjektů, spravuje památková péče. Muzea své movité předměty fakticky vyjímají z původního prostředí a ukládají je do ochranného prostředí depozitářů. V památkové péči zůstávají její věci v podstatě v původním umístění, čili presentované. Mnohé z nich jsou i nadále používané a namáhané (hmotnou zátěží, manipulací, zátěží tepelnou, vlhkostní, světelnou, atp.) a jejich prostředí není izolované od prostředí běžného a od návštěvníků. Část věcí se také ukládá do depozitářů. Není však otázkou zda prezentovat či ne, ale jak prezentovat. Zpřístupnění sbírky vystavováním není jedinou formou jak veřejnosti přiblížit předměty. Zveřejňování sbírkových předmětů je prováděno různými formami tak, aby podávaly laické i odborné veřejnosti co nejucelenější rozsah informací o jednotlivých předmětech, o celcích a o vztazích mezi nimi. Informace se musí nejdříve získat průzkumem jak předmětu, tak zdrojů mimo předmět, vztahujících se nejen ke společenskému prostředí, technikám, technologiím a materiálům, ale také k jeho fyzickému prostředí. Informace získané přímo z předmětu, ale i z druhotných zdrojů, je třeba nejdříve zpracovat a na základě jejich vyhodnocení postupovat v potřebných krocích, jejichž cílem je nejdříve zajistit vhodné ochranné prostředí, ošetření a uložení konzervaci, nebo předměty, vyžaduje-li to stav jejich poškození, připravit pro budoucí zveřejnění přímým restaurováním. Zrestaurovaný předmět se ukládá do depozitáře. Textil se do depozitářů umisťuje v úložném tvaru. Tento způsob uložení vyhovuje prostoru pro ukládání a ochraně předmětů, ale pro použití těchto předmětů k prezentaci, je nutné přistoupit k transformaci úložného tvaru - nepřímým restaurováním, kterým se textilu vrací jeho 4

4 stylový tvar, a to opakovaně po každém uložení, interpretací na původní, nebo rekonstruované podložce. Celý proces poznávání, jeho kroky, způsob zpracování, teoretické i praktické výstupy v poloze prevence, či zásahu, jsou zdrojem informací určených ke zveřejnění spolu s předměty originály. Originál textil mění svoji objemovou formu prostřednictvím původního složení, zavěšení, podložení, aranžování. Textilní předměty se však deponují v úložné formě způsobem ne vždy identickým s původním uložením, které bylo přiznávanou součástí historického textilu, jak dokladují jejich současná zobrazení (obr.1), nebo jak jsou přiznávána dodnes například u lidového oděvu, či u vlastního bytového prádla (nepřežehlované sklady u ubrusů, ručníků, ložního prádla). Na jedné straně rádi vylepšujeme vzniklý stav žehlením, ale na straně druhé se jedná o ochranu materiálu před zbytečným poškozením v místech přehybů. Je-li však přehyb autentický, musí se respektovat (vějíře, vrapy, sklady). Znalost původního způsobu uložení je nutná. Nemůžeme např. pánské kalhoty ukládat, jen se setrvačností návyku tak, že bychom jim vytvořili puky, které nikdy neměly. Nesmíme tedy vytvářet nepůvodní přehyby. Zde se překrývá ochrana autenticity vzhledu s ochranou materiálu. Správce depozitáře musí znát i tyto společenské informace o způsobu ukládání předmětů, nebo je musí získat od příslušného historika, případně může i od restaurátora. předmětů sbírek muzejní povahy, protože prezentace výkonnou formou ohrožuje fyzickou podstatu textilu: zbytečnou námahou a škodlivou podložkou (obr.2). TEXTIL Textil mění svoji objemovou formu prostřednictvím složení, zavěšení, podložení, aranžování. Má-li být z úložné formy transformován do svého původního objemu, např. pro prezentaci, musí být tomuto obalu nahrazena jeho objem tvarující podložka, pro kterou byl určen a zhotoven. Nejvyšší formou zpracování textilu je oděv. Oděv sám o sobě je však součástí celého vzhledu jeho nositele, do kterého patří: úprava účesu, tváře i jiných nezakrytých částí těla, použití ozdob a doplňků, včetně způsobu jejich nošení a postoje těla, které oděv sochařsky mění, nebo respektuje, jehož střih, kvalita zhotovení a materiál jsou nositelem sdělení o společenském postavení uživatele tohoto oděvního, či spíše módního celku a jehož tvar je přímo úměrný k činnosti a k práci, která má být jeho nositelem vykonávána. Má-li být prezentována historická informace o takovém celku, je to možné jen druhotnou formou prostřednictvím dobového zobrazení (obr.1). Dřívější snahy o přiblížení se této komplexní informaci formou přehlídky sbírkových oděvů manekýnkami, jsou dnes v příkrém rozporu se zněním, v současnosti platného zákona 122 /2000 Sb., o ochraně 1: DRUHOTNÁ FORMA PRESENTACE ODĚVU Zobrazení komplexního dobového celku, včetně informace o způsobu uložení (reklamní štítek) : VÝKONNÁ FORMA PRESENTACE ODĚVU Přehlídka v roce Dnes by byl touto formou porušen zákon 122 / 2000 Sb., o ochraně sbírek.

5 TEXTIL A PRESENTACE V KOSTCE 25: Úložná forma trojrozměrného textilu. 26: Interpretované textilní objekty z obr.25 ZÁVĚR: Práce konzervátora-restaurátora nekončí dodržováním podmínek preventivní-nepřímé konzervace při prezentaci a její přípravě, ale pokračuje i po jejím ukončení. Po likvidaci interpretované formy textilních objektů, čili po likvidaci nepřímého restaurování, následuje vyhodnocení stavu předmětů vzhledem ke způsobu a podmínkám jejich prezentace. Před uložením vystavených předmětů se musí ještě provést jejich přímá zásahová konzervace, především vyčištění (odstranění prachu). Restaurátorská příprava nekončí ani po uložení předmětů. Dodatečně nalezené podklady pro interpretaci objektů (obr. 29) se zaznamenávají a vkládají k dokumentaci předmětu. Informace tak zůstávají k dispozici k použití při příští prezentaci. 29: PODKLAD. Státní zámek Hrubý Rohozec, V jeho expozici nalezeno dobové zobrazení způsobu nošení šály. Při prezentaci v r.1989 (obr.21 a 22) takový podklad chyběl. PRAMENY: Kuželová, Zdenka: Brno, archiv podkladů přednášek a metodických pokynů POUŽITÁ LITERATURA: Sbírka zákonů. Česká republika. Ročník 2000, Praha: Ministerstvo vnitra, částka 36, Zákon 121 ze dne 7. dubna 2000 o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), Zákon 122, ze dne 7. dubna 2000 o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů. S : Nevhodné pojetí instalace objektů 28: Následky nedodržení podmínek z obr. 26 prevence 7 8

6 Celý příspěvek je přílohou na nosiči CD: Sborník příspěvků textilního workshopu v Krnově října 2008 ČEPCE V NÁRODOPISNÝCH SBÍRKÁCH SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ Miroslava Suchánková Mezi hmotnými doklady etnografického pracoviště Slezského zemského muzea vystupují do popředí bohaté sbírky textilního materiálu, převážně ze Slezska a severní Moravy, které obsahují kompletní kroje, krojové součástky, oděvní doplňky, vzorkovnice a vzorky používaného textilu dokumentačního charakteru a textilie používané v domácnosti. K nejpočetnější skupině patří sbírka čepců z oblasti opavského a těšínského Slezska. Obsahuje na 1600 čepců nebo pouze jejich částí, jako např. vyšívaná dýnka, náčelky, mřežky či čepcové krajky z 19. a z 1. poloviny 20. století. Čepce patřily mezi nejvýznamnější, nejrozmanitější a nejkrásnější části lidových krojů, na kterých ženy nejvíce uplatnily svou snahu líbit se. Snad právě proto se také nejvíce přizpůsobovaly dobovým vlivům i touze po originalitě. Měly na ně silný vliv i historické styly. Účes a celková úprava ženské hlavy představovaly nejarchaičtější a nejkonzervativnější prvky v lidovém oděvu, které se zachovaly v některých oblastech až do poloviny 20. století. Z rovných kusů textilií ovíjených kolem hlavy se postupem času vyvinul čepec. Čepec, který vycházel z tvaru účesu, si kromě ochrany a ozdoby hlavy zachoval i symbolickou funkci - znamení provdaných žen a těsnou spojitost se svatebními obřady a s čepením nevěsty. Tuto vlastnost si čepec udržel po celou dobu své existence. Pokrývka ženské hlavy zaujímala po dobu svého dlouhodobého vývoje významné místo ve všech společenských vrstvách. Její variabilitu ovlivňovalo množství faktorů specifických pro jednotlivá prostředí a období, např. podmínky geografické, klimatické, hospodářsko-sociální nebo kulturní. Velkou měrou se na tomto procesu podílela také migrace obyvatelstva, soudobá móda, administrativní zákazy a nařízení. Největší rozkvět ve vývoji čepců nastal v 19. století v souvislosti s rozšířením různých druhů textilních materiálů a výzdobných technik. Výběr základního materiálu na zhotovení čepce ovlivňovala různá kritéria estetická, finanční možnosti, nabídka obchodu, možnosti domácí, později i tovární výroby. Vzhledem k tomu, že se jednalo o malou oděvní součástku, mnohdy se používaly na výrobu čepce i dražší textilní materiály. Vedle tenkého lněného a bavlněného plátna také batist, tyl, samet, brokát, krajky apod. Všeobecně platilo, že na sváteční a obřadní čepce se používaly dražší, kvalitnější a ozdobnější materiály než na čepce všední. Čepce si zhotovovaly většinou ženy samy, pouze v oblastech, kde jejich výroba vyžadovala zvládnutí komplikovaných textilních technik, se jí věnovaly pouze zručnější ženy, které se zároveň touto činností živily. Na konci 19. a v 1. polovině 20. století došlo k postupnému zanikání čepce v tradičním oděvu žen, což souviselo s ústupem lidového oděvu a jeho přechodem do městské formy. Tento proces nastal v jednotlivých regionech v různých časových obdobích. Nejdříve zasáhl okolí průmyslových center a oblasti s výraznou migrací obyvatelstva při různých sezónních pracích. V rámci generací nejdříve odkládaly čepec ženy nejmladší věkové skupiny a potom střední generace, která se pohybovala krátkodobě mimo své prostředí. Nejstarší generace si tradiční úpravu a pokrytí hlavy udržela nejdéle nebo jen s malými změnami. V některých oblastech se k radikální změně, kdy vdaná žena chodila s nepokrytou hlavou, odhodlaly příslušnice nejmladší generace až v polovině 20. století. Ženy nejdříve odkládaly čepec při pracovních příležitostech a nahrazovaly ho šátkem, který nevyžadoval náročnou údržbu a jeho nošení se stávalo praktičtějším a účelnějším. Nošení čepců do kostela a při slavnostních obřadových příležitostech se udrželo déle. Nejdéle se zachovalo ve svatebním obřadu pro obřad čepení. Měšťanské čepce Měšťanské ženy nosily na hlavě rozmanitě tvarované vyšívané čepce s krajkami. Nejokázalejší a nejdražší byly na tuho vypracované zlaté a stříbrné čepce, provázející kroje s akcentem městské módy poloviny 19. století. Tyto čepce nosily v 18. a 19. století bohatší ženy skoro ve všech krajích. Většinou to byly tvrdé čepce obvyklého dýnkového typu. V některých regionech se vyvinuly zvláštní typy s tzv. korunou, což byla široká zlatá, stříbrná nebo černá krajka na drátěné kostře, která se dozadu rozkládala široce do kruhu, takže tvořila jakoby záři. Postupem doby se stále více rozkládala do větší šíře. Tyto čepce patřily původně jen měšťanským paním. Nebyly jen místním produktem, neboť mají obdobu i v cizině, zejména v alpských zemích. Jsou vyšity kovovými dracouny, často s příměsí drahého kovu, s flitry, vzácnými sklíčky i granáty, lemované krajkami a v týle zdobené mašlí z hedvábné stuhy. Z našich měšťanských portrétů je známe už z první poloviny 18. století, ale později pronikly i na vesnici a nosily je bohatší selky. Kolem poloviny 19. století zanikly s posledními zbytky měšťanského kroje. Čepce z Opavska, Hlučínska a Klimkovska V 19. století nosily vdané ženy na Opavsku a Hlučínsku společný typ čepce. Říkalo se mu kaptur nebo karkule. Nevěsty dostávaly karkule od starosvatek, které je do nich na svatbě při čepení obřadně ustrojily. Tyto čepce se nosily na Opavsku a Hlučínsku dvojí, buď bílé, 9 10

7 nebo zlaté, tzv. vybijané. Doplňoval je bohatý stuhový úvaz. Ve všední dny se nosily karkule nevyšívané. Pro čepce bílé i zlaté byl charakteristický trojdílný střih. Čepec se skládal z vyšívaného dýnka, které bylo nejen ozdobou kroje, ale plnilo i důležitou funkci upevňovací, neboť ve spodní části dýnka se látka založila, vytvořenou dutinkou se provlékly dvě šňůrky, které stažením dutinky přitáhly čepec pevně k hlavě. K dýnku se přišíval cm široký hladký pruh látky, obepínající hlavu, uprostřed sešitý, kterému se říkalo náčelek. Náčelek býval bez ozdoby, pouze na obloučcích pokrývajících uši se někdy vyšíval drobný květinový motiv. Okraj náčelku zdobila 4 5 cm široká, ručně paličkovaná, později strojová krajka, s přišitou 1 cm širokou kraječkou, v níž byla provlečena silnější niť, kterou se krajka přitáhla těsně kolem obličeje. Krajce se na Opavsku říkalo tkanice a na Hlučínsku korunka. Podle vzorů se krajky nazývaly zázvorkové, srdečkové, zvonečkové, vínové a jiné. Na Opavsku a Hlučínsku nezůstal čepec součástí každodenního oděvu vdané ženy, stuhový úvaz byl příliš okázalý a nepohodlný. Proto byl nahrazen šátkem vázaným do ficka, tj. vzadu v týle na dvojitý uzel. Čepci zůstala jen funkce ve svatebním obřadu zvaném čepení. Nejstarší čepce se zhotovovaly z lněného, jemného plátna, později bavlněného a v posledním období nošení kroje z jednoduchého nebo dvojitého tylu. Prvním krokem v uplatnění tylu na výšivkách bylo jeho použití ve výplních výšivek. V dalším období se vyměnilo plátěné dýnko za dýnko tylové, a to buď jednoduché nebo dvojité. Celotylové čepce se na Opavsku už nezhotovovaly, neboť zde došlo dříve k odkládání lidového kroje. Na Hlučínsku však jejich výroba pokračovala a tylu se používalo jako základní tkaniny na celé čepce i vyšívanou krajku. Bílé čepce byly zdobeny bohatou bílou výšivkou na podkovovitém dýnku. Vyšívání se provádělo v kruhu, kdy uprostřed dýnka byla vyšita kytička a kolem ní věneček z šesti až dvanácti stejných motivů, jen vůči té ve středu zmenšených. Objevují se také výšivky v kruhu, jehož spodní část je seseknuta, takže výšivka po obvodu kopíruje tvar dýnka. Nejstarší výšivky se zhotovovaly geometrické. Charakteristické byly členěné soustředné kruhy, vlnovky, hvězdičky. V mladších výšivkách převládal drobný, stylizovaný rostlinný ornament. Z motivů se nejvíce vyskytovaly chrpy, růže s poupaty, zvonky, kopretiny, obilné klasy, karafiáty, srdíčka, aj. Čepce zlaté vybijané nosily ženy pouze o velkých svátcích, do kostela, při svatbách, křtu, úvodu, biřmování. K vyšití takových čepců se původně používaly zlaté nebo stříbrné kovové nitě, flitry, penízky, pozlacené plíšky ve tvarů klásků, zrn, květů, hvězdiček. Připevňovaly se pomocí malinkých kovových perliček našíváním. Cena zlatých čepců se pohybovala mezi zlatými. Řídila se jakostí práce, vzorem a použitým materiálem. Později se začaly, z úsporných důvodů i z důvodů zvýšení barevnosti, používat na výzdobu různobarevné skleněné korálky, barevná sklíčka a kamínky. V zimě nosily ženy čepce zimní. Říkalo se jim čapky žimove nebo futrmice. Zhotovovaly se z červeného, černého nebo modrého sametu, ale také z hedvábí s vetkávanými drobnými květy. Podšívky měly ze světlého flanelu nebo jemně vydělané kůže. Čepec kolem obličeje lemovala 8-10 cm široká šedá králičí kožešina. Bohatší ženy nosily čepce zdobené portami, ručně paličkovanými krajkami ze zlatých nebo stříbrných nití, našitými ve dvou až šesti řadách za sebou po celé délce náčelku. Nejdražší zimní čepce měly navíc zlatou nebo stříbrnou nití, flitry a kovovými perličkami reliéfně vyšité dýnko. Vyšité vzory se často doplňovaly broušenými českými granáty nebo barevnými sklíčky. Tyto zlaté a stříbrné zimní čepce nosily ženy ke slavnostním příležitostem a do kostela. Žimove čapky se do obchodů na Opavsko a Hlučínsko objednávaly z Vídně. Byly velmi drahé. Na pohřby, v adventní a postní době se používaly čepce zhotovené z černého sametu nebo černého atlasu. Čepce se nikdy nenosily samostatné, ale doplňoval je bohatý úvaz širokých hedvábných a vyšívaných stuh. Zvláštní místo zaujímají čepce grundšpicové celotylové z Klimkovska, což je území přibližně vymezené obcemi Svinov, Třebovice, Martinov, Děhylov, Holešovice, Háj, Chabičov, Smolkov, Pustá Polom, Těškovice, Kyjovice, Jistebník, Polanka. Čepce se zde vyšívaly bílou bavlnkou, za pomoci háčku. Vzory na čepcích byly velmi jednoduché, hlavně geometrické, ale i rostlinné hvězdice, kruhy, vlnovky, tečky, obloučky, srdíčka, lístky apod. Výšivku doplňovaly zlaté nebo stříbrné flitry a různobarevné perličky. Náčelky celotylových čepců byly vyšívány pásovými vzory vhodně sladěnými s motivy na okrajovém vzoru dénka a doplněnými lístky, tečkami a řetízkovými linkami různě tvarovanými do zoubků, obloučků, vlnovek apod. K náčelkům se přišívaly tylové krajky, které se kulmovaly, abych se docílilo jejich nařasení v okraji a přilnutí k obličeji nositelky. Krajky lemující čepce se na okraji protáhly barevnými vlněnými nitkami. K svátečním čepcům se nosily užší i širší různé jednobarevné nebo květované stuhy, které se vázaly v týle na mašli a sahaly do poloviny zad nebo až do pasu. Neovíjely se kolem náčelku jako na Opavsku. Na všední čepce se vázal šátek. Postupem času nastal i zde vlivem pronikání městských a průmyslových vymožeností pokles poptávky po ručních výšivkách. Nahradily je výšivky a krajky strojové, které byly lacinější a daly se získat bez námahy

8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: Ludvíková, Miroslava: Moravské a slezské kroje, Lanškroun Vachová, Zdena: Lidový kroj. In: Hlučínsko (Příroda - lid - kultura), Ostrava l958, s Vachová, Zdena: Národopisné sbírky, Ostrava Večerková, Vlasta: Celotylové čepce z Hlučínska a Ratibořska. In: Radostná země, Opava 1956, s Večerková, Vlasta: Čepce slezského kroje, jak se nosily po obou stranách Opavice. In: Slezský sborník, Opava 1946, roč. 44, s Večerková, Vlasta: Čepce ženského kroje na širším Opavsku. In: Radostná země, Opava 1953, s Večerková, Vlasta: Uplatnění tylu ve výšivkách slezského kroje. In: Radostná země, Opava 1955, s Vyhlídal, Jan: Čechové v Pruském Slezsku, Praha Vyhlídal, Jan: Naše Slezsko, Praha Čepec z Klimkovska, konec 19. století PO STOPÁCH PALIČKOVANÉ KRAJKY V OSOBLAZE Martina Kvapilová První zmínky o Osoblaze (německy zvaná HOTZENPLOTZ) jsou z roku O paličkování v tomto městě se poprvé dozvídáme ze zpráv z počátku 17. století, kdy kupec Simon Daume z Krušnohoří zaučoval osoblažské ženy paličkování. Další vzory přinesl 1623 Martin Martler z Jiříkova z Krušných hor. Thomas Böhm ze stejné obce r paličkování v Osoblaze velmi zdokonalil. Paličkování se postupně stalo domácí výrobou. Na počátku 20. století ženy v létě pracovaly na poli a v zimě paličkovaly. V zimě se scházelo 8 10 paličkářek vždy u jedné v domě a společně paličkovaly. Ušetřily tak za otop a světlo. Krajky se prodávaly nebo i pašovaly do Německa, prodej znamenal vedlejší přivýdělek. Textilní obchody dávaly krajkářkám přízi předem, cenu jim pak odečítaly ze mzdy. Podvinky rovněž byly dodávány z obchodů podle poptávky po určitých vzorech. Paličkované produkty byly nezřídka poměrně rozličné. Existují například záznamy, že rodina Gillova paličkovala různé druhy kapesníků. Hojně se výrobky z krajky používaly pro církevní účely, na výzdobu kostelů a kněžských rouch. Počátkem 20. století byly talentované dívky posílány do školy ve Vídni. Dalším významným mezníkem paličkování krajek v Osoblaze se stalo datum , kdy byla v Osoblaze otevřena škola - Státní kurz pro paličkování krajek. Do školy mohly docházet dívky od 3. třídy národní školy, vyučování bylo dobrovolné. Po roce 1918 mohly nejlepší krajkářky navštěvovat Školský ústav pro domácký průmysl v Praze. V letech byla zaměstnána vždy jedna učitelka, která měla státní zkoušku a byla podřízena Školskému ústavu pro domácký průmysl v Praze. První učitelkou byla paní Benierschka, později paní Theiser, která přišla z Krušných hor. Monika Theiser obdržela na výstavě v Karlových Varech roku 1932 cenu Chebské obchodní komory. Paličkovaly se vzory květin, rostlin, jednoduché zvířecí motivy, lidské hlavy, dečky, závěsy a ozdoby šatů. Všechny autorky nepracovaly stejně, ale používaly nejčastěji 3 různé techniky. Krajky byly na vysoké úrovni, porovnávaly se z tradičními zeměmi jako byla Francie a Belgie. Výrobky byly metrové nebo kusové. Příze byla lněná nebo lesklá, někdy i z kozích chlupů. Před 1. světovou válkou se prodávaly v Německu, Rakousku, Rusku, Polsku a na Balkáně, za první republiky se prodávaly v Československu, Anglii a Německu. V době krize a přísných celních a devizových předpisů odbyt pomáhal zajišťovat Okresní spolek pro péči o nezaměstnané v Krnově

9 V roce 1945 bylo při válečných bojích město téměř zničeno, krajkářská škola vyhořela a výroba krajky zanikla. V roce 1946 při odsunu německého obyvatelstva si paličkářky tajně odvezly podvinky, ukryly je na dno kufru. V poválečném Německu se pak živily paličkováním krajek. V České republice nejsou vzory osoblažské krajky nikde vystaveny. V německém městě Ansbach je muzeum Jägerndorfer Heimatstuben. Zde jsou vzorky Klöppelspitzen aus Hotzenplotz, kniha s 8 podvinky vydané paní Dengler, dále jsou zde vystaveny kousky krajek a paličkovaný čepec ze zlaté niti. V rámci Sudetoněmeckých dnů pokračuje každoroční setkání osoblažských paličkářek v Německu. Ve městě Ansbach se schází kroužek pod vedením paní Dengler, paličkují již současné vzory, hodně se inspirují Vambereckou krajkou. Aktivity Střední školy průmyslové, ve které učím odborné textilní předměty V roce 2002 mi předala kolegyně H. Čarnecká dopis, který obdržela od paní Bratke z Německa o paličkování v Osoblaze. Zasílá v něm i informace od paní Dengler. Další informace jsem získala z novinových článků pana Bluchy krnovského historika. Paní Waltraud Heidrich nám poslala další informace em o paličkování v Osoblaze na podzim Na podzim 2003 studentka Vendula Mondeková začala zpracovávat téma osoblažské krajky a zúčastnila se v květnu 2004 krajského kola SOČ s prací Po stopách osoblažské paličkované krajky. Ve stejné době proběhl první 9 hodinový kurz paličkování pro veřejnost pod vedením učitelky J. Porubkové. Další kurzy proběhly na podzim 2004, dále v lednu a květnu Od podzimu 2003 probíhá kroužek paličkování pro naše studentky pod vedením učitelek Horákové, Liškové a Flašarové. V únoru 2005 proběhla přednáška o osoblažské krajce v Městské knihovně Krnov, kterou jsem zpracovala. Noviny Deník a Krnovské listy informovaly o této akci s mou prosbou o jakékoliv informace o této krajce. Paní Grosmanová Ludmila z Osoblahy reagovala na článek v regionu, poslala mi dopis a poté osobně předala v březnu 2005 paličkovanou krajku dvě kruhové dečky. Tak jsem poprvé uviděla slavnou osoblažskou krajku. Paní Grosmanová se do Osoblahy přistěhovala v roce 1946, seznámila se s německou vrstevnicí a ta jí při odsunu darovala dvě stejné kruhové dečky. Další krajky nám zaslala na ukázku paní Šichorová z Osoblahy na podzim 2005 Další aktivity naší školy Na podzim 2004 se studenti pod vedením Mgr. Řezáčové zúčastnily projektu Česko německé porozumění. Díky této akci nás pozval pan Lehr zástupce sudetských Němců na dny paličkování do Vídně v dubnu Této akce se zúčastnilo 6 studentek a 2 učitelky. Na podzim 2005 přijal pan Lehr pozvání do naší školy, prohlédl si ji, dozvěděl se o vyučovaných oborech a historii školy. Na jaře 2005 podala naše škola na Městský úřad Krnov o finanční podporu výuky paličkování a na projekt Oživení tradice paličkování osoblažské krajky. Díky tomuto projektu v červenci a srpnu 2005 proběhly letní kurzy paličkování, kterého se zúčastnilo 16 dívek a žen od 13 let pod vedením učitelek Horákové L., Liškové J., Kvapilové M., Flašarové O.. V září až listopadu 2005 proběhly podzimní kurzy, které navštěvovalo 30 paličkářek. V rámci tohoto projektu proběhly přednášky v Krnově a ve Slezských Rudolticích. V září 2005 jsem navštívili spolu se starostou Bohušova a paní Čajanovou město Ansbach. Zde jsme se osobně setkali s paní Dengler. Město Krnov podporuje paličkářky v různých projektech: Setkávání paličkářek, Paličkování motivů Krnova s Ivanou Domanjovou 2006, Paličkování šperků s Ivanou Domanjovou Paličkářky se několikrát ročně stále setkávají. Předání krajky paní Grosmanovou 15 16

10 OSOBNOSTI ČESKÉ KRAJKY 20. STOLETÍ Ivana Domanjová Krajkářství v Evropě i v českých zemí vždy utvářelo obraz doby. Bylo to pochopitelné, protože se vždy krajky spojovaly s oděvem a výzdobou interiéru a odrážely tak často i majetkové poměry a společenské postavení klientely. Podle požadavků trhu byly vyráběny i z různých materiálů. Můžeme tak hovořit o krajkách lněných a později i bavlněných, o krajkách hedvábných i kovových a zlatých a pochopitelně i o použití zcela netradičních materiálů, jako byly koňské žíně a sláma. Na našem území na počátku minulého století došlo ke zcela specifické situaci, která svým významem a rozsahem nemá v Evropě obdoby. Zrodila se generace, či lépe řečeno několik generací, krajkářských výtvarníků, které a kteří se krajkou po celý svůj tvůrčí život zabývali na výtvarné úrovni a pro které se krajky staly vyjadřovacím prostředkem jejich uměleckého života. Vznikaly sice i krajky oděvní, ovšem jako naprosté originály. Vedle rozsáhlých krajkových objektů, mnohdy trojrozměrných, můžeme ve výstavních síních shlédnout i paličkované a jinými technikami tvořené šperky, límce, šaty, klobouky i boty. Tyto exponáty výtvarná díla - se s obrovským úspěchem prezentují na světových výstavách, zejména na Expo v Bruselu v roce Převážná část krajkářek a krajkářů, touto technikou se zabývali i výtvarníci - muži, byli absolventy Vysoké školy umělecko-průmyslové s titulem ak. mal., což je v Evropě zcela nebývalé a pražská škola byla zřízením oboru krajka zcela ojedinělá a výjimečná. Jakousi zakladatelkou moderního krajkářství můžeme nazvat paní Emilii Paličkovou. Byla i pozdější pedagožkou v tomto oboru a vychovala tak zcela ojedinělou generaci krajkářských výtvarníků, jejichž díla dodnes obdivujeme pro jejich exkluzivitu a naprostou nadčasovost. U mnohých děl bychom bez neznalosti datování nepoznali, že se jedná o díla 50 i více let stará a považovali bychom je za tvorbu zcela současnou. Dle mého hlediska naprostým právem. Stručný přehled některých osobností české krajky 20. století Emilie Paličková * studium na UP škole v Sofii na UPŠ v Praze asistentka, ateliér od r Státní ústav školský pro domácký průmysl od r prof. na UMP Paříž 1925 Grand Prix a zlatá medaile textilní výtvarnice - paličkovaná a šitá krajka Hlavní díla: 1923 Orloj, Zvěrokruh, Sluníčko, 1926 Život ženy, 1930 Život pod horami, 1932 Česká krajka Marie Sedláčková Serbousková *1895 studia na UMP v Praze Paříž 1925 zlatá medaile textilní výtvarnice - paličkovaná krajka Krajce se věnuje pak práci především pro oční chorobu ukončila. Božena Rothmayerová *1899 V letech studovala na umělecko průmyslové škole v Praze. V letech byla profesorkou na rodinné škole ve Valašském Meziříčí, poté na škole uměleckých řemesel v Brně a od roku 1934 až do 1957, kdy odešla do důchodu, ve Státním ústavu školském pro domácký průmysl. Jako první používá silné materiály, režné a nebělené lněné a konopné příze. Vytvořila první drhané šperky, při nichž používala přírodních zajímavě tvarovaných kamenů. Její návrhy jsou neseny v duchu střídmosti, jednoduchosti a funkčnosti. Rudolf Richter *1918 Dlouholetý návrhář Školského ústavu umělecké výroby v Praze. Věnoval se návrhům na paličkovanou krajku, kdy využíval všech jejích technických možností a prvků. Krajky vytvořené podle jeho návrhů dávají vyniknout jedinečné struktuře paličkované krajky umocněné použitými přírodními přízemi. Věnoval se především užitné krajce prostírky, lemy k ubrusům apod. Znalost a úcta ke krajkářskému řemeslu se projevovala i v dokonalé technické kresbě, která realizaci usnadňovala

11 Luba Krejčí *1925 studia - škola uměleckého průmyslu v Brně, mimořádné studium na Univerzitě J.E.P. v Brně zaměstnána Textilní tvorba v Brně a v Praze + ÚLUV v Praze samostatná textilní výtvarnice Světová výstava v Bruselu 1958 stříbrná medaile hlavní obor krajka (níťáky) technika šité krajky hlavní dílo Neseme slunce ke hvězdám 1960, Rusovlasé Rusalky, 1978, Režné vzpomínání 1979, později - klobouky + krajka Byla zaměstnána v podniku Textilní tvorba v Brně a v Praze, poté v Ústředí lidové umělecké výroby v Praze. Své krajky označila názvem níťáky a ty se pak staly přímo profesionálním synonymem jejího jménem. Technicky jde o šitou krajku s nitěmi fixovanými do rámu, který zůstává součástí díla. Nejprve je základem proplétání nití, jakési protkávání, postupně přechází k plastickému obtáčení, prostému zauzlování až po složitější vrstvení nití. Navrhovala také paličkované krajky pro Ústředí lidových uměleckých řemesel. Její neznámější prací je Průvod královniček, za který získala zlatou medaili na Světové výstave v Bruselu v roce Průvod královniček je prvním a úspěšným pokusem o vytvoření krajky jako monumentálního textilního díla tapisérie. Krajka je 3 a půl metru dlouhá a 1 metr a 30 centimetrů vysoká. Tématem této rozměrné práce je lidový zvyk obyčej obřad, který se v některých regionech České republiky zachoval dodnes. Marie Vaňková - Kuchynková *1929 studia na VŠ UMP v Praze u prof. Paličkové zaměstnána ÚBOK v Praze ( ) Velká cena královny Fabioly - II. mezinárodní bienále krajky - Brusel 1985 pro VŠ UMP v Praze Stříbrná palička - IV. mezinárodní bienále krajky Brusel 1989 monumentální prostorové tapisérie + stolničení, šperk, oděvní krajky, textilní miniatury, vlastní realizace hlavní díla - Fontána, 1967 (MK Vamberk) Vlasta Šolcová *1927 Studia na VŠ UMP v Praze u prof. Fišárka a prof. Paličkové zaměstnána ve ŠÚUV v Praze hlavní obor - krajkářka + restaurátorka technika paličkované krajky, věnuje se všem druhům krajky (stolničení, šperk, oděvní krajka, tapisérie) první formuje plastické krajky přímo při práci), Hlavní díla Prameny 1972, límce Jako jedna z prvních začala vytvářet trojrozměrné krajkové objekty, tvarované přímo na podušce - především v cyklu Prameny. Další zajímavostí je zakomponování písma přímo do krajky, jako v cyklu Pocta J. A. Komenskému. Kromě monumentálních krajkových závěsů vytvořila řadu variant paličkovaných límců, které udivují svojí lehkostí, využitím možností paličkované krajky i tvarem. Její pojetí této oděvní součástky je tak jednoznačně nadčasové. Bohumila Gruškovská *1928 studia VŠ UMP v Praze u prof. Paličkové zaměstnána v ŠÚUV v Praze textilní výtvarnice paličkovaná krajka Světová výstava v Bruselu 1958 Zlatá medaile hlavní dílo Průvod královniček 1958 (MK Vamberk) 19 20