Krátký, Antonín Jakub, Pánové z Žerotína / Antonín Krátký. Přerov, (vl.n.) 1899

Transkript

1 Krátký, Antonín Jakub, Pánové z Žerotína / Antonín Krátký Přerov, (vl.n.) 1899

2 EOD - milióny knih z katalogů knihoven více než 10 evropských zemí jsou nyní k dispozici jedním kliknutím myši. Co Vám můžeme nabídnout. (a proč využívat službu EOD) Získáte téměř identický dojem, jako kdybyste si prohlíželi originál. K prohlížení elektornické knihy postačí běžný software, samozřejmostí je možnost zvětšení stran nebo jednoduchá navigace. Můžete si vytisknout jednotlivé strany nebo celou knihu. K dispozici máte vyhledávání jednotlivých slov z plného textu knihy.* Jednoduše zkopírujete obrázek nebo část textu a přenesete je do jiných aplikací, např. textového editoru.* * Nelze poskytnout u každé knihy. Podmínky služby Objednáním služby EOD přijímáte podmínky stanovené knihovnou, která vlastní knihu. EOD poskytuje přístup k digitalizovaným dokumentům výhradně pro osobní potřebu, komerční využití není dovoleno bez svolení vlastníka dokumentu. Všeobecmé podmínky - česky: Terms and Conditions in English: Terms and Conditions in German: Více o projektu Službu EOD nabízí již 18 knihoven z více než 10 evropských zemí. Podrobné informace o projektu získáte na Děkujeme, že jste si vybrali EOD! V evropských knihovnách jsou uchovávány milióny historických i novověkých knih. Velká část těchto dokumentů může být nyní velmi jednoduše k dispozici v podobě elektronické knihy - ebook. Požadovaný titul si můžete kdykoli objednat prostřednictvím online katalogů knihoven zapojených do projektu EOD (ebooks on Demand elektronické knihy na požádání). Tištěnou knihu převedeme do digitální podoby a zpřístupníme v elektronicképodobě. books2ebooks.eu Vědecká knihovna Olomouc

3 Státní vědecká knihovna Olomouc

4

5 255348

6 > í f- v

7 J.12ŠS erotina, H«U» 4 BaJonlrt, Oh. Hndliti.

8

9

10 ZNAK RODU ŽEROTÍNSKÉHO.

11 AXX. I\RÁ'l.KÝ : Pánové z Žerotína. v PŘEROVĚ Tiskem Hally 4 Radouška v Uh. Hradišti.

12 SUK Olomouc * 7 htoa 1959

13 a starého zřízení zemského neužívala šlechta česká a moravská titulů, které dnes jsou v užívání, nýbrž byli pouze.páni a rytíři. Každý cizozemec, který v zemi statek koupil a měl býti přijat za obyvatele, musil se zavázati, že nebude jiného titulu užívati nežli panského, resp. rytířského. Dnešní rodové hraběcí a knížecí jsou ponejvíce cizozemští. Z rodů pak dnešních staročeských byla nej větší čásť před bitvou bělohorskou ve stavu rytířském. Ve stavu panském byli tehdy pouze tito dodnes kvetoucí rodové staročeští: z Žerotína, z Vrbna, z Valdštejna, z Kounic, z Lobkovic, z Šternberka, z Kolovrat, z Haugvic, z. Vcliynic a Šlikové z Holejče. Z těchto pak rodů byli mezi pány již před válkami husitskými pouze páni z Valdštejna, ze Šternberka, a z Kolovrat, takže právem lze tyto 3 rody považovati za nejvzácnější a nejstarožitnější ze vší dnešní šlechty v zemích koruny české. Žerotínové byli za válek husitských ještě mezi vladykami a teprve 9 let po smrti krále Jiřího, totiž r byli přijati do stavu panského. Ctibor Tovačovský z Cimburka uvádí ve své knížce tovačovské rody panské starožitné v tom pořadu, v jakém členové jejich měli sedati na sněmích a soudech. Mezi těmi z rodů dodnes kvetoucích tam shledáváme pány ze Šternberka, z Valdštejna a

14 z Lichtnšteina, kteří tehdy úplně počeštění seděli na Mikulově a Lednici. Pánů z Žerotína však v tomto seznamu ještě není. Nicméně patří Zerotínové mezi nejstarší rody moravské, neboť již v XII. století vynikl jeden z rodu toho, totiž Hynek z Žerotína, který se účastnil křižácké výpravy do sv. země. Teprve r byl rytíř Jan z Žerotína a na Fulneku i se svými přijat do stavu panského a rokem tím počali Žerotínové syny mohutněti na členech i na bohatství. Zejména od počátku XVI. věku přálo jim štěstí, neboť dědictvím, sňatky a koupěmi rozšířili své statky tak, že po pánech z Pernštejna a z Boskovic byli nejbohatšími na Moravě. Když pak na konci století XVI. pánové z Pernštejna nádherou a marnotratností schudli a páni z z Boskovic Janem bučovickým Šemberou vymřeli, stali se Žerotínové co do majetku prvním rodem moravským, kterému i v král. českém panství patřila. Poněvadž pak v stol. XVI. drželi přední úřady zemské, vzrostla váha a lesk jejich tou měrou, že století XVII. potkalo rod žerotínský, jakožto první na Moravě co do majetku i vznešenosti. Neboť kolem r patřila jim tato panství: Nové Dvory, Brandejs, Zdechovice, Liběchov v Čechách ; na Moravě: Strážnice, Židlochovice, Ruda, Zábřeh, M. Třebová, Břeclava, St. Jičín, Hustopeč, Holešov, Wiesenberk, Losin, Bludov, Val. Meziříčí, Krásno, Přerov, Dřevohostice, Rosice, Náměšť, Lomnice. Dohromady tedy 23 panství, která mají hektarů výměry, čili měřic a representují dnes cenu asi 50 milionů zlatých. Rodina tak vznešená a tak mocná byla ryze česká. Všechny nápisy, na zámcích jejich, veškerá jejich rodinná korrespondence, smlouvy a zápisy, politické jejich vystupování svědčí o tom, kterak jazyk český byl jejich rodinným a výhradním jazykem. Ještě dlouho po bitvě bělohorské zůstali češtině věrni, takže všechny smlouvy a vklady do desk zemských až do konce XVII. století jsou v jazyku českém, jako n. p. plnomocenství Přemysla a Jana Jetřicha, bratří vlastních, vladykovi Přepickému z Rychmburka a na Želátovicích, aby jim směl vložiti Přerov do desk zemských (r. 1637). A když později prodali Přerov strýci svému Balcarovi meziříčskému, také se to stalo smlouvou českou, která začíná slovy:»v neděli před památ-

15 kou sv. Fabiána a Šebestiána.,. Tak jako byli Žerotínové rodinou ryze českou, tak byli také vesměs členy jednoty bratrské, žádného nevyjímaje. Karel st. se zjevně chlubil, že od mistra Jana Husi žádný Zerotín nebyl katolíkem. V denníku jeho se dovídáme jak smýšlel o Janu Žižkovi. Při r čteme:»obědval jsem v Čáslavi, tam jsem viděl krásný hrob Žižkův, rytíře statečného a ušlechtilého, který nenáviděl kněžskou pýchu a přísně i ukrutně pomstil záhubu M. Jana Husi, mučeníka Kristova* (codex hořovický). Poněvadž celý tak hojně rozšířený rod žerotínský lnul věrně k jednotě, proto byl rok hrobem slávy a lesku jeho. Neboť toho roku vydal Ferdinand II. rozkaz, že žádný nekatolík nesmí bydleti v zemi. Rozkaz tento postihl všecky Žerotíny. Jediný Balcar meziříčský přestoupil ke katolické víře; Ladislav Velen a Vilém Bedřich jičínský utekli hned po bitvě bělohorské z vlasti a ostatní všichni měli se vyprodati z Moravy. Sám Karel'starší, který vždycky císaři věren zůstal, nemohl dostati povolení, aby směl dřzeti statky své a při tom zůstati českým bratrem. Psal o tom z Třebíče, dne 12. června bratru Jiřímu Erastovi:»Nyní se již aspoň zjevně k tomu znají, že mne chtějí zdržeti v zemi, neb že by J. M. C. i raddy i páni zdejší vděčni toho byli, abych s nimi zůstal v zemi; až i do Vídně mne loudí, i na mé statky, což mi jich ještě zůstalo, mi ukazují. Avšak, když provozování náboženství se vynímá a skrze zuby toliko se pouští, aby kradmo a u tajnosti ukrytě konáno bylo, při čemž mnoho nesnadnosti a nebezpečí jest, k ničemu až posud nepřivoluji, než tím se hájím, že já žádným způsobem bez služeb a služebníkův božích býti nechci, byť mi nevím nač přišlo. Já pravdu pravím, že nemám k tomu v zemi zůstávání žádné chuti, jakž pro příčinu oznámenou, tak abych se nedíval na nátisk, který se nad nebohým lidem při reformaci díti bude, abych nebyl účasten toho hrozného tyranství, které provozují vojáci, abych se nemusil Škorpiti s kněžími, a abych naposledy nebyl domnín pokrytcem, který na obou ramenách nosíš. Tak se stalo, že po válce 301eté (před kterou Žerotínům patřila třetina Moravy), zbyly pouze 2 linie žerotínské: losínská a

16 meziříčská, ostatní jako většina staré Šlechty české v bouřích těch vzaly za své, jak v dalším vývodu podrobně se ukáže. /. linie losinská. Potomci Hynka z Žerotína, jichž postoupnost nám není v souvislosti známa, byli v stavu rytířském. Vladyka Jiří z Žerotína, od něhož všichni nynější Žerotínové pocházejí, měl syny Jana a Bernarda. Tito vyměnili tvrz Žerotín s konventem šternberským za vesnice Vitonice, Všetuly a Roštění na Holešovsku. Tyto vesnice pak prodali a rozdělili se, načež Jan koupil od krále Jiřího z Poděbrad panství fulnecké r , které již předtím měl v zástavě. Bratr pak jeho, Bernard, koupil r od Oldřicha z Kounic Dřevohostice, a stal se zakladatelem linie napajedelsko-židlochovické. Bratr jeho starší, Jan na Fulneku, byl i s 6 syny svými r přijat do stavu panského a přikoupil ještě r od Petra z Rožmberka staré kravařské panství Strážnici, již pak Žerotínové po 150 let drželi. Synové jeho byli: Petr, Jan, Viktorín, Jiří, Bartoloměj, Bernard. Tito vlastní bratří a * dědiční páni fulnečtí* koupili vespolek panství jičínské r od Jana z Kunovic, který je obdržel zároveň s panstvím Ostrohem, Losínem, Brodem a Veselím darem od krále Vladislava z vděčnosti, že strýc Jana z Kunovic, biskup varadínský, pomohl Vladislavovi, že zvolen byl za krále uherského. Poněvadž Jiří a Bartoloměj záhy umřeli (r ) rozdělili se ostatní bratří o statky tak, že Jan dostal Strážnici, Viktorín Jičín (tehdy bylo ještě panství staro i novojičínské spojené) a Bernard Fulnek, k němuž si tento ještě r od Lacka z Hustopeče přikoupil Štramberk. Nejstarší pak Petr obdržel peněžitý podíl a koupil si od Jana z Kunovic panství losínské, které již před tím v zástavě měl a založil tak novou linii Žerotínů losínských, která až do dnešního dne kvete. Synové jeho byli Vilém, Sigmund, Přemek, Jetřich. Z těch stal se výplatou Přemysl pánem losínským. Panství losínské táhlo se tehdy od města Šumberka nepřetržitě až po hranici zemskou a obsahovalo celé toto krásné, mocné zalesněné horstvo, které teprve

17 páni z Žerotína káceti a zvelebovati počali. Po smrti Přemkové (r ) zůstali synové Petr a Jan. Petr záhy zemřel a v celém dědictví následoval Jan, který se na rozdíl od Jana mladšího břeclavského psal starším z Žerotína losínským. Tento Jan starší losínský byl vrstevníkem Karla st, Ž. a v korréspondenci Karlově z je mnoho listů páně Janových, který byl také soudcem zemským a horlivým bratrem. Nynější starý zámek losínský má podobu svou od tohoto Jana, jak latinský nápis dodnes tam svědčí. Mohutná věž románská nádherného jeho sídla losínského hlásala moc této linie žerotínské. Poněvadž totiž starší bratr Janův Petr z Ž. zemřel bezdětelc, byl Jan pánem losínským i wiesenberským, až tedy ku hranici zemské^ Z korrespondence Karla st. z Z. vydané arch. Brandlem shledáváme, že pan Jan st. koupil statek nezletilého Ladislava Velena z Žerotína Bludov od poručníků jeho, byl tedy majitelem 3 souvislých panství na severu vlasti naší. Byl čtyřikráte ženat a když r dokončil svůj vlivuplný a čilý život, zůstavil 4 syny: Bedřicha st., Bernarda, Jana Jetřicha a Přemka. Nejstarší zdědil Losin, poněvadž však záhy zemřel bezdětek, a mladší bratr jeho Bernard ještě spíše zemřel, připadlo panství losínské Janu Jetřichovi, který měl za manželku Kateřinu z Zampachu, kdežto nejmladší Přemysl dostal panství Wiesenberk, které v' pohraničních horách schválně od losínského panství odděleno bylo. Za času života těchto dvou bratří přišly země české o svou svobodu a samostatnost. Svízele národa ěeského po bitvě bělohorské byly bezmezné a násilné obracování ubohého lidu víře k katolické dělo se ukrutným způsobem. Do roku ušetřila reformace katolická ještě stavu panského a rytířského, jakožto stavů vznešených. Avšak dne 9. března r vydal císař nařízení, že všichni poddaní jeho, tedy i ze stavů vyšších mají býti katolíci a kdo by k víře katolické se obrátiti nechtěl, měl vyprodati se z vlasti a ze země vypovězen býti. Pokud konfiskace pro vzpoury bohatství staré šlechty moravské nepodvrátily, učinilo tak toto nařízení dokonale, které Moravu mnohem krutěji postihlo nežli Čechy, poněvadž šlechta moravská byla téměř úplně nekatolickou, takže rodů katolických po nařízení tomto velmi málo v zemi zbylo. Takovým způsobem nahrnulo se do vlasti naší množství cizinců,

18 nejvíce vojáků, kteří neobyčejně lacino statky v zemi skoupili, ve vlasti naší se usadili, a starou šlechtu českoslovanskou ožebračivše, nynější šlechtu tvoří, která žádné lásky k nám nemajíc, zase naši lásky ani sympatie požívati nemůže. Stejný osud stihl také bratry Jana Jetřicha a Přemysla z Ž. Starší bratr, pán losínský prodal Losin arciknížeti Karlovi a vystěhoval se s bratrem svým (kterému lhůta ku prodeji Wiesenberku prodloužena byla) do Vratislavi. V jednom listě svém pozastavuje se s nelibostí Karel st. z Ž. nad tím, že dotčení strejcové jeho musili před radou města Vratislavi se smeknutými klobouky a stoje o pohostinství a povolení k obývání města prošití, což považoval za urážku starožitného stavu panského. Avšak záhy se oběma bratřím zastesklo po vlasti a Jan Jetřich odkoupil od arck. Karla zpět Losin a s cis. povolením obývali oba bratři své zámky, když r Jan Jetřich bezdětek zemřel a Losin bratr jeho mladší Přemysl, pán na Wiesenberku, zdědil. Bylo mu dovoleno držeti obě panství, až konečně r obě panství hr. z Rotálu prodal, jelikož jsa českým bratrem déle v zemi statku míti nesměl a do vyhnanství se znovu odebral. Byl ženat s hraběnkou Marií Šlikovou ve velmi šťastném manželství, dcerou Joachyma Ondřeje hr. Šlika Holejče, pána z na Svijanech a Podolí, vůdce stavů vzbouřených, nejvyššího sudího království Českého za panování Fridricha Falckého, voleného a korunovaného krále českého. Jest přirozeno, že v rodině této se pěstovaly tradice protikatolické a protihabsburské, plné nenávisti a zášti proti těm, kteří otce paní wiesenberské hrdla, cti i statku odsoudili, kteří hlavu vznešeného starce, otce jejího potupně na mostecké věži pražské trčeti nechali a že i dítkám svým vštěpoval Přemek z Ž. i s manželkou svou stejné smýšlení o těch, kteří jeho samého z vlasti vypudili a statky otcovské prodati přinutili. Přemysl z Ž. nemohl zvyknouti v cizině, toužil stále po rodné zemi, a zvítěziv po dlouhém vnitřním boji nad silou náboženského přesvědčení, přestoupil u vysokém věku i s syny svými ač na oko ku náboženství katolickému. Učinil tak jenom za tím účelem, aby mohl zemříti ve vlasti a statky své rodu svému zachovati. Odkoupil tedy zpět Losin i Wiesenberk od hr. z Rotálu a poněvadž byl již katolíkem, vešel již v platné držení statků, které

19 mu do desk zemských zapsány byly. Tak obě tato rozsáhlá panství zůstala zachována staročeskému rodu pánů z Z. přes pohromu bělohorskou, avšak poněvadž Žerotínové statky tyto dvakrát prodali a dvakrát se ztrátou zpět koupili, zadlužili se nemálo, takže v pozdějších generacích statky linie losínské z rodu žerotínského vyšly, jak níže pověděno bude. Přemysl zůstavil syny Karla, Jindřicha, Přemysla, jelikož první dva záhy bez potomstva zemřeli, následoval Přemysl v celém dědictví otcovském^ Tento měl syny : Františka Antonína, který bezdětek zemřel, Jana Jáchyma a Maximiliána Antonína. Jan Jáchym pojal za manželku Vilemínu z Lilgenau, s kterou vyženil statek Prusy ve Slezsku, nyní pruském a přijal přídomek z Žerotína- Lilgenau. Jan Jáchym stal se dědicem veškerého statku otcovského, jeho Maximilián Antonín zdědil po strejci poněvadž mladší bratr svém Bernardovi Ferdinandovi r zemřelém -, panství meziříčské. Tento Bernard Ferdinand, syn Balcara meziříčského, odkázal mu Meziříčí tak, že mu v případě, kdyby nepozůstavil dědiců, substituoval bratrance svého Siegfrieda Edrmana a jeho dědice z linie Falkenberské. Maximilián Ant. také skutečně zemřel bezdětek, pročež panství Val. Meziříčí připadlo dle závěti Bernarda Ferdinanda synu Siegfrieda Edrmana Karlu Jindřichovi ale tak, že z rozsáhlého panství tohoto, které sahá až na hranici uherskou, vyňato bylo biskupské léno Val. Meziříčí, které zůstalo v držení Jana Jáchyma, bratra zemřelého majitele meziříčského pánství, kteréž od tohoto rozdělení se nazývá panstvím Krasenským čili rožnovským. Byl ledy Jan Jáchym majitelem Losina, Wiesenberka a Bludova po otci svém, Val. Meziříčí léna po bratru a s manželkou svou dostal Prusy. Když pak r zemřel, stal se syn jeho Jan Ludvik dědicem veškerých statků otcovských : Losina, Wiesenberka, Bludova, Prus a Val. Meziříčí léna. Sestra tohoto Jana Ludvíka, Ludovíka, provdala se za Františka Ludvíka z Ž., pána na Falkenberce, Tylovicích, Krásně a Rožnově. Když pak r Jan Ludvik zemřel, zůstavil tři syny, jež rozdělil o svá panství tímto způsobem: Jan Karel dostal Wiesenberk a Prusy. Wiesenberk pro dluhy prodal a Prusy když bez

20 potomstva zemřel, odkázal nejmladšímu bratru svému Josefu Karlovi. Ludvík Ant. dostal Losin, a Josef Karel Bludov. Poručníci Ludvíka Ant. ještě v neplnoletosti jeho prodali pro dluhy Losin, neboť Ludvík Antonín zdědil od bezdětného strýce svého Michala z Ž. Krásno s Rožnovem. Ludvík Ant. byl dvakráte ženat, poprvé s Karlou Podstatskou, podruhé s Terézou ze Strattenbachu, s nimiž splodil tři dcery Josefu, provd. z Furstenbergu, Marii provd. Pražmovnu z Bílkova a Terézii provd. Esterházy. Když pak r zemřel, dědily Krásno s Rožnovem dcery jeho, které obě panství r hr. Kinskému ze Vchynic a Tetova prodaly, v jehož rodě dodnes trvají. Nejmladší bratr Ludvíka Ant., hrabě Josef Karel, který po zdědil Bludov a Val. Meziříčí biskupské léno, po bratru slezské otci Prusy, zemřel r. i8l4. zůstaviv syny Františka Josefa a Jana. Poněvadž Jan záhy zemřel, dědil všechny statky František Josef, a po něm syn jeho Zdeněk, který zůstavil syny Přemysla a Karla nynější hrabata Zerotínská, v jichž majetku statky Bludov, Val. Meziříčí léno a Prusy se dodnes nalézají. Sestra Gabriela jsouc svobodna, představenou ústavu šlechtičen na hradě pražském, jest v bývalém paláci pánů z Rožmberka, sestra Zdeňka jest provdána za rytíře Podstatského z Prusinovic a na Litenčicích a Maria za šlechtice uherského Augusta z Abaffy. Hrabě Karel z Ž. jest svoboden a je poslancem zemským a říšským za velkostatek střední strany moravské a hrabě Přemysl Z. žije v Uhrách v oravské z stolici. Přestoupiv k náboženství protestantskému pojal za choť uherskou šlechtičnu Bertu z Patornay, s níž splodil syna Přemysla nar. r a dceru Marii nar. r Přemysl nejmladší hr. z Z. čítá tedy nyní 12 let a přejeme mu vroucně, aby se vrátil do vlasti, požíval zde zdraví a štěstí a byl věren svému českému' národu. Na těchto mladistvých dvou očích spočívá veškerá budoucnost a naděje vzácného a starožitného rodu pánů žerotínských. 2. Linie strážnická. Syn rytíře Jiřího z Z. Jan, který r byl přijat do stavu panského, měl syny Petra, Jana, Vjktorína, Jiřího, Bartoloměje a

21 Bernarda. Jak svrchu podotčeno bylo, prodal s bratrem svým vesnice své a koupil od krále Jiřího Fulnek a od Petra z Rožmberka Strážnici. Statky své rozdělil mezi syny tak, že Jan dostal Strážnici a Bernard Fulnek, k němuž si Štramberk i; d Lacka z Hustopeče přikoupil. Nejstarší Petr dostal peněžitý podíl a koupil panství losínské, stav se takto zakladatelem linie losínské, jak již pověděno bylo. Bratři Viktorín, Bernard a Bartoloměj dostali rovněž výplatu a koupili r od Jana z Kunovic spojené tehdy panství jičínské. Poněvadž Však Jiří a Bartoloměj záhy zemřeli, dostal se Viktorín samojediný v držení Jičína. Jan strážnický byl ženat s dcerou vznešeného a starobylého panského rodu moravského, s bohatou Alénou z Ludanic, takže zanechav při smrti své r synu svému nejstaršímu Janovi panství strážnické, mohl ostatním dětem svým veliké peněžní podíly odkázati. Z těchto syn jeho Bartoloměj koupil- Břeclavu a stal se tak zakladatelem linie břeclavské, dcera Bohunka provdala se za Zampacha z Potšteina a Karel r dostal za větší půjčku od Maximiliána do zás'avy komorní panství Kolín nad Labem, přikoupiv ještě statek Zdechovice. Jan strážnický byl třikráte ženat, když však r zemřel, zůstavil pouze syna Bernarda, který r bezdětek zemřel. Jan odkázal v případě předčasné smrti syna svého statky své synu strýce svého Karla Kolínského Janu Jetřichovi, a ustanovil, kdyby dědic jeho neměl potomků, za nástupce Bartoloměje břeclavského. Tento dědic strážnický, Jan Jetřich byl vrstevníkem Karla st. z Ž., s nímž v čilé korrespondenci byl. Šlechta česká a moravská měla tehdy v obyčeji syny své- posýlati za mládí do ciziny na cesty. Osvojivše si cizí jazyky, seznavše zvyky v městech, u šlechty a na dvorech panovníků cizích národů, vraceli se vědomostmi a zkušenostmi obohaceni do vlasti, aby v ní světovým svým přehledem vynikali. Zůstali však všichni. dobrými Cechy a Karel st. z Ž. odporučuje sice mladému pánu z Náchoda, aby na své cestě po Itálii všeho sobě všímal, avšak píše : schválím pak, že ačkoliv cizí obyčeje račte sobě oblibovati, domácích neráčíte dokonce se sebe svláčeti; nebo když jsme mnoho na jiné nadívali, a mnohé experientiae dosáhli, praktiku mezi těmi vésti musíme, mezi nimiž jsme se zrodili.*

22 Janovi, Jetřichovi z Ž. psal mladý pán Karel z Ž. ze své cesty po Nizozemí a Francii často listy, z nichž jeden tuto uvádíme: Pánu 15 p. Janovi Jetřichovi mladšímu z Žerotína a na Strážnici. Dat. v Staden-u 29. listop (Ohlašuje mu odjezd svůj a přeje mu velmi rozmarně k svatbě Jeho). S. s. v. U. P. P. strejče a bratře můj zvláště milý a důvěrný, Pán Bůh všemohoucí račiž všecko dobré dáti tak, jak já Tobě toho na jeho Božské milosti upřímně žádám. Tak soudím podle toho rozměření, které se stalo před odjezdem mým o vykonávání Tvého veselí svadebního, že toto psaní mé nemnoho chybí toho času, v kterém budeš nebo ženichem nebo novým manželem; a protož v jakémkoli spůsobu Tě najde, nedej se pýše přemoci a dobrému bydlu, aby jim, ačkoliv od nebohého poustevníka přichází, pohrdati měl. O mně věz, že z milostí Boží zdráv jsem a na ten čas dosti spůsobný, a byl bych ještě více, kdybych nebyl v tomto hundslochu pět celých nedělí ležel a vězel, nemoha pro neustavičnost větru odsud se vypraviti snad nechtěje opustiti toho dobrého bydla, a které jsem zde měl při slaninách syrových, šuncích, knokvirstích a jiných vzácných dobrých kouscích, kterým Haberlandeři říkají lekrbisl. Avšak ne bez zisku jsem zde čas strávil; nebo kdyžkoli do Moravy se vrátím, budu se jako kdo jiný do ležení hoditi. A protož jestli Petr Pražma starší na pana Karla strejce nebo na pana hejtmana ležáků potřebovati bude, já se vším svým domem k službě panské. Dnes odsud strojím na dřevěném koni, dejž Pán Bůh šťastně ; jedno ať se hrubě netumluje, neboť já takovým koňům nic nerozumím a naději se, že kdyby i pan Šembera na něm seděl i s tím svým perlovým sedlem, že by mu z karbetu vyšlo, ač nevím, jestli snad již jest forejterem na onom světě, mohl se něčemu víc přiučiti, nežli zde uměl. Nejvíce se bojím, abych nemusil přílišného počtu vydávati krkem, který jsem si však

23 dobře máslem namazal, aby mi se nezdrápal, když ty klobásy ven polezou. Lito mi jest, že jsem k Katerinovi do školy nechodil, ježto on dobře s ciframi umí, anebo ku panu Mikulášovi Trčkovi, nejvyššímu blijánu království Českého ; ale však mám vtipu dosti, snadno se tomu umění bez mistra naučím. Ve čtyřech nebo v pěti dnech, bude-li vůle Boží, do Frankreichu se dopravím, tam památku veselí Tvého světiti budu, avšak ne dokonale jako Ty ; nebo není učedlník nad mistra. Mezi tím Tě napomínám, aby všelijakou střídmost zachoval bez pohoršeni církve, obzvláště pak nej vyššího pana maršálka království Českého a pana Zacharyáše Slavaty a jiných, kterýmžto poklonu čině poníženě Jich Milosti pozdravuji, jakož také pana z Kounic a všecky jiné sloupy, ná nichž se spoléhá slavné markrabství Moravské, totiž J. M. pana Třebíčského, pana hrabě z Hardeku, pana Krajíře, pana z Kunovic etc. Obzvláštně pak prosím, aby s vinšováním všeho dobrého laskavě pozdravil mého upřímného důvěrného a jediného přítele pana Ctibora Zarubského Kepinu z Hofeřic a na Senohradech, regenta a nejvyššího správce maršalství Krumlovského a šibala na věky věkův amen. A s tím Tě milosti Božské poroučím, on rač Tě ode všech nemocí, mdloby a neupřímností zachovati. Datum v slavném městě Staden v pátek před první nedělí adventní léta Tvůj volný strejc, bratr, sluha K. z Ž. Veselí svatební, na nějž se v listě tomto plném vtipu naráží, odbývalo se r , když strážnický pán podruhé se ženil. První chotí jeho byla Alena Křinecká, druhá Eliška Slavatova z Chlumu a Košumberka. Po smrti jeho dědil Strážnici nedospělý syn Bedřich, který však již r zemřel a v dědictví nastoupil bratranec jeho, čili jak předkové naši říkali strejc Jan Jetřich, syn Kašpara Melichara novodvorského, který však v hrůzách válečných na ránu morovou r bezdětek zemřel. Dědici jeho prodali Strážnici hned téhož roku cis. plukovníku, později generálu Magnimu, v jehož rodě až posud jakožto fideikomisní panství se nachází.

24 Rod Magnisů, nyní hraběcí, drží také substituční panství přerovské, které od Hyacinta sv. p. z Brettonu r odkoupeno bylo, takže jsme my Přerované před 2 léty smutnou památku toho looletou slavili. Z té příčiny jest vhodné uvésti, jakým způsobem Magnisové do vlasti naší přišli a jak smutné vzpomínky cizí ten rod nám na mysl přivádí. Otec tohoto generála Magniho byl měšťanem a peněžníkem Miláně a půjčil cis. Maximiliánovi větší obnos peněžní. Aby na v zaplacení dluhu lépe mohl naléhati, odstěhoval se do Prahy, kde se mu narodili 3 synové. První, Jan Babtista demagnibyl komorníkem are. Karla a byl s pánem svým přítomen korunovaci Ferdinanda II. na krále českého. Vznešený pan Bertolt Bohobud z Lipého, dědičný nej vyšší maršálek král. českého pán na M. Krumlově, nesl meč sv. Václava v aksamitové pochvě před králem, který v chrámě sv. Víta na trůn se posadil, maje korunu sv. Václava na hlavě a korunovačním rouchem přioděn. Když nový král do rukou nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka, na Bechyni a Libochovicích přísahu korunovační složil a když ostatní obřady (které pouze v jazyku českém se odbývaly) ukončeny byly, vzal korunovaný král meč od pana Bohobuda z Lipého a pasoval nové rytíře sv. Václavské, mezi nimi Jana Babtistu de Magni, komorníka are. Karla, důstojníka ve vojště císařském, pozdějšího majitele Strážnice a zakladatele nynějšího rodu hraběcího Magnisů, majitelů Přerova a Strážnice. Nikdo tehdy netušil, jak brzký obrat poměrů nastane. Vznešení a zámožní kavalíři čeští a moravští hrdě pohlíželi na vojáky a služebníky rodu císařského, netušíce, že velmi brzy o statky oloupení, v nehostinné cizině na rodnou zemi vzpomínati budou a císařští důstojníci, neštěstím jejich povznešeni, statků těch nabudou a dají základ nové, nynější cizí šlechtě v naší vlasti. Bratr Jana Babtisty byl P. Valeriánus Magni, quardián kapucínů na hradě pražském, důvěrný rádce kardinála Earracha a oblíbenec císařův, člen komise reformační bezohledný, 11a nějž předkové naši nešťastní mnoho naříkali. Třetí bratr byl jesuita Jakub Magni, který společně s kanovníkem Arnoštem Platteisem (jehož otec přišel ze Saska do Prahy a byl úředníkem v kane. cis. Rudolfa) majitelem domu Platýsu

25 v Praze, provozovali po Moravě restauraci katolickou po dobrém a zejména po zlém. Násilím a pomocí vojska obraceli měšťanstvo na víru samospasitelnou a nejvíce trápili ubohé poddané. Oba tito krvaví sluzi svaté římské církve přišli v této funkci také r na panství náměstské, náležející tehdy ještě Karlu st. z Žerotína, který na zámku ležel tehdy dnou stižen. On však je na zámek nepozval, nýbrž musili městečku v hospodě bydleti, až sami na v zámek přišli se přesvědčiti, neskrývá-li bratrský pán na zámku predikanty. Avšak pan Karel je k sobě vůbec nepředpustil, nýbrž vzkázal jim po svém úředníku, rovněž kacíři, aby statky jeho na pokoji nechali a nelichotivými slovy naznačil, aby Náměšť co nejdříve opustili. To ovšem si směl dovoliti pouze Karel z Ž., který sobě u císaře velkých zásluh získal, jiný' šlechtic by byl přísného potrestání došel. Oba kočující reformátoři nápsali proto stížný list kardinálovi z Ditrichštajna proti pánu náměstskému, na ten čas však bez účinku. 3. Linie břeclaoská. Uvedli jsme dříve, kterak Bartoloměj z Ž-, syn Jana, který na Strážnici umřel, koupil Břeclavu, stav se tak zakladatelem r. linie břeclavské, která odtud téměř 100 let až do přežalost- ného pádu českého na Břeclavi vládla. Syn jeho Jan, psal se mladším z Žerotína, na rozdíl od Jana.st., pána jičínského a brandýsského, otce Karla st. z Ž. Jan ml. oženil se ' výhodně s Kuňkou z Boskovic, paní z rodu vznešeného a po pánech z Pernštejna, tehdy nejbohatšího. Když Jan z Boskovic, poslední člen hlavní linie boskovické r zemřel, odkázal statky své Třebovou, Zábřeh a Rudu synu sestry své Kuňky z Boskovic a Jana ml. z Ž. Ladislavovi Velenovi z Ž., který tedy po smrti otce stal se pánem velkých statků. Ladislav Velen a Karel st. byli bratranci, čili jak tehdy se říkalo strejci, poněvadž matky jejich byli vlastními sestrami, (dcerami Ladislava Velena z Boskovic a manželky jeho Bohunky z Lipého), t. j. Kuňka z Boskovic a Mariána z Boskovic manželka Jana st. z Ž., otce Karlova.

26 Ladislav Velen a Karel st. byli vrstevníci, ač Ladislav Velen byl mnohem mladší. Tomuto poručníci ještě za mládí jeho prodali statek Bludov Janovi st. z Ž. losínskému, jak dříve již pověděno bylo. Po příkladu tehdejší šlechty moravské, konal v mládí svém Ladislav Velen za vzděláním velké cesty po cizině, zejména byl také v Heidelberce, kde s velkými poctami na dvoře falckraběte přijat byl. Když se na Moravu vrátil, ujal se správy rozsáhlých statků svých. Po otci Janovi st. z Z. patřilo mu panství Břeclava na hranici zemské. Po matce zdědil rozsáhlá boskovická panství M. Třebovou, Zábřeh a Rudu ve velikém kompleksu souvisících. Za residenci svou vyvolil si Moravskou Třebovou, kde sobě nový nádherný zámek postavil, jak o tom dodnes zachovaný český nápis svědčí. Zámek tohoto vysoce vzdělaného a bohatého pána stal se střediskem umělců a spisovatelů tehdejší doby nejpřednějších. Tam zval hvězdáře a alchimisty, pro něž nashromáždil drahé nástroje a zařídil síně, jako před ním císař Rudolf a Vratislav z Pernštejna. V síních těchto snesl umělecké poklady celého světa a založil rozsáhlou bibliothéku, takže zámek jeho třebovský stal se slavným museem, podobným klenotnici cis, Rudolfa na hradě královském v Praze. Jako všichni Žerotínové byl i Ladislav Velen českým bratrem horlivým, nicméně jsa povahou pravý španělský grande, sobě v nádheře liboval. Na zámku bludovském nalézá se obraz tohoto vzne-' šeného a bohatého staročeského šlechtice. Při tom byl pravý Čech a podobně jako Karel st. z Ž. milovník českého jazyka a jeho výhradně vlády ve vlasti. Městu Třebové psával výhradně česky. Teprve po pádu jeho nová vrchnost, Lichtnšteinové, poddaným svým třebovským počali posýlati listy německé. V arch. musea král. Českého je více listů Ladislava Velena městu jeho Moravské Třebové, z nichž jeden tuto uvádíme:»moudří a opatrní purkmistře a starší města mého Moravské Třebové věrní milí. Od Pána Boha zdraví a ve všem dobrého jiného přeji Vám věrně rád. Před Vámi netajím, že na sebe list na papíře, pod úrok obyčejný na summu dva tisíce dvě stě čtyři zlatých moravských uroze-

27 zenému Markusovi Bonacinovi z Veglandu, svobodného umění lékařského doktoru zhotoviti jsem dal. V kterémžto jsem Vás jako rukojmí postavil a Vás žádám, že za mne dotčenou summu slíbíce, k témuž listu pečeť svou přistaviti dáte. Já pak Vám připovídám, že žádné škody, áni těžkosti z toho rukojemství míti nemáte, což věřím, že tak učiníte. S tím milosť Boží rač s námi býti. Dáno na zámku třebovském 15. února léta Ladislav Velen z Žerotína.«Smýšlení byl rozhodně bratrského a jako všechna tehdejší naše česká i moravská šlechta rodu panujícímu nepřátelského. Proto se raději činnosti veřejné stranil, za to však, když následkem dávno napjatých poměrů vypukla vzpoura, postavil se v čelo vlasteneckého ruchu. Když nově zvolený a korunovaný král Fridrich Falcký otěží vlády se ujal, jmenoval Ladislava Velena z Ž. hejtmanem zemským. Jmenování toto stalo se nejenom pro bohatství a velké schopnosti pána třebovského, ani pouze pro dobrou známost', kterou L. V. z dob mládí svého s dvorem heidelberským měl. Nýbrž stalo se i pro smýšlení nového hejtmana a věrnosť jeho k věci falcké. Přičiněním Karla st. z Ž. císaři věrného učinil snesení soud svatojanský Olomoucký 24. června 1618., jímž císař požádán byl,»aby raději pokojnými a mírnými prostředky, než jinými, které by k většímu zjitření a rozmáhání, což jakkoliv v král. českém se sběhlo, sloužiti mohly, spokojiti a napraviti ráčil«. Na sněmu v Brně dne 15. srpna usnesli se stavové nejvážnější osoby v zemi vypraviti k císaři do Vídně a k stavům do Prahy, aby nepřátelství usmířiti hleděli. V tomto poselství byli Karel st. z Ž., Pertolt Bohobud z Lipého, kardinál z Ditrichštajna a Karel z Lichtnšteina. S těmito smírnými, ovšem, bezvýslednými. cestami Ladislav Velen nesouhlasil, nýbrž když sněm Albrechta z Valdštejna a Jiřího z Náchoda (první byl švakrem, druhý zetěm Karla st. z Ž.) velitelství nad zemským vojskem zbavili, poněvadž vojsko císaři odvésti chtěli a Bedřich Tyfnbach místo Valdštejna vůdcem pěchoty a Ladislav Velen z Ž. vůdcem jízdy zemské jmenován, přijal tento ochotně

28 hodnost tuto. Byl pánem neohroženým a přitáhl k armádě Thurnově a účastnil se hrdinně dobývání Vídně, činil vpády až do Uher. Když Thurn odtáhl do Cech na pomoc Mansfeldovi, vrátil se na Moravu, bojoval udatně, a společně s Tyfnbachem porazil cis. generála Dampierra. Bylo tudíž přirozeno, že nový král svěřil Ladislavovi Velenovi nejvyšší správu země. Nyní nastala jemu doba, kdy mohl rozvinouti nadání řečnické, neboť jakožto hejtman zemský řídil a zavíral přímluvy na sněmích a soudech. Jako hejtman zemský měl nej větší vliv na ustanovení sněmu a nálezy soudu. Jeho bezo- hlednému protikatolickému a protidynastickému smýšlení lze přičítati radikální výsledky sněmování moravského. V létě r." sněm ustanovil, aby kardinál byl vypovězen, statky jeho, statky kapitoly a všech klášterů' konfiskovány, stav prelátský na sněmích zrušen a manové biskupství zproštěni přísahy biskupovi učiněné, a těm, kteří se k stavům přidali, statek jich manský v dědičný proměněn. Zatím ustanovil se mladistvý 24-letý král Fridrich navštíviti Moravu a Slezsko. Dne 27. ledna r vyjel z Prahy s komonstvem vzácným, v němž také byl bratr jeho vlastní, Ludvík falckrabě, maje při sobě mimo lesklé dvořanstvo dvě kompanie kyrysarů a arkabuzírů, které na něho v městě Českém Brodě očekávaly. Tak dojel král až na zámek Polnou v král. Českém na hranici zemské, tehdy Cejtlicovi z Senfeldu náležející. Tam dojeli k němu poslové moravští dne 2. února ráno, v jichž čele byl Vilém z Roupova na Mladoňovicích a hradě Znojemském, nejv. komorník mark. mor. Tento krále uctivou řečí českou vítal, již králi strejc Vilémův, Václav Vilém z Roupova na Žitenicích a Trnovanech, nejvyšší kancléř král. Českého, do němčiny překládal. Na to hnul se průvod královský dále, až dne 3. února odpoledne k městu Krumlovu dorazil, kde se spatřoval nákladně vystavený hrad pana Pertolta Bohobuda z Lipého, dědičného nejvyššího maršálka koruny České. Ten před zámkem očekával krále v čele sta vlastních mušketýrů v stejném kroji, kteří na počest krále vypálili salvy, opakované střelbou velkou a těžkou na branách a valích. Jehožto věži vysoké, pokojům příhodným a jich okrase

29 vnitřní divil se král, zvláště paláci klenutému, jaký nikde v říši neviděl a stájím velikým, v nichž do 50 koní arabských nejvýbornějších spatřil, a jízdárně přikryté. Při zámku měl pan Bohobud z Lipého menažerii a dále oboru vysoké zvěře rozsáhlou. Hned z rána dne 4. února vyjel vzácný host k hlavnímu městu Brnu, kde zemský hejtman s plným sněmem tak slavného hosta očekával. Když pak byl král od města Brna půl míle vzdálen, spatřil vzácný průvod šlechty moravské, v čele s hejtmanem zemským Ladislavem Velenem z Žerotína, který uvítal krále nového řečí vážnou. Celý průvod ubíral se pak do hlavního města za těžké střelby ze zámku, bašt a valů. Rada brněnská poníženě uvítala nového pána, který vsedl na spanilého koně pod damašková nebesa od úřadu brněnského nesená. Před králem jel dědičný maršálek s mečem vydobytým v ruce a páni a rytíři moravští sestoupivše s koní, šli pěšky. Rovněž hejtman zemský šel pěšky při králi, veda za uzdu koně královského pod nebesy, který jemu dle starobylého obyčeje 1 s postrojem propadl. Slavný průvod přišel až ke kostelu jezuitskému, který však stavové bratřím českým za sbor darovali. Tam bratři starší očekávali krále a orací ozdobnou jej uvítali. Když průvod vešel do sboru, měl kazatel bratrský případné kázání v jazyku českém, po jehož skončení král uveden byl do domu kard. Ditrichštejna ku odpočinku. Druhého dne 5. února odbýval v tomto domě tajnou radu a dne 6. února odebral se král a s ním všichni stavové do sboru bratrského, dříve kostela jezuitského, v němž odbývala se hudba slavná, po níž vstali páni a rytíři v lavicích a zpívali stojíce v jazyku svém českém zalm 20. a píseň»zachovej pane, slovo své«. Potom kazatel bratrský měl případné kázání české, načež zpíváni žalmové 117. a 66., vše česky, jelikož šlechta moravská byla ryze česká, kdežto při podobných slavnostech v Praze zpíváno česky a někdy i německy k vůli cizincům v zemi se zakoupivším. Na to král složil stavům přísahu na svobody a práva zemská a druhého dne zase^ v zemském domě vykonali stavové holdování slavné syému zeměpánu s velkým plesáním všeho lidu, načež v brzku král do Olomouce a na to do Vratislavi odjel. 2

30 Při všech těchto slavnostech Ladislav Velen z Ž. jako hejtman zemský stál na prvním místě, řídě také sněm zemský, který u přítomnosti krále držán byl. Na sněmu tomto děkovali stavové králi,»za obětovnosť, kterou dosvědčil, že opustiv své dědičné země, osiřelé koruny české se ujal a tím i Moravu v ochranu svou vzal, a za tuto náklonnost k zemi a na znamení vděčnosti, že stavové jemu statek Mikulovský a kroměřížský a královně statek chropíňský dědičně darují.t Mikulov byl tehdy soukromým majetkem Ditrichštejnů, Kroměříž a Chropíň byly statky arcibiskupskými. Na to učinil sněm usnesení o hotovosti zemské, o poslích sultánovi, o zpronevěřilých synech vlasti, vojevůdci pak stavovskému Tyfnbachovi (biskupský statek Viškov s Pustiměří daroval,»poněvadž zemi a vlasti své mnoho, věrně, pilně a platně sloužil, nelitujíc při tom hrdla, zdraví, ani statku svého*. Zatím však válka v Cechách zuřila a Ladislav Velen vida, armáda česká před císařskou ustupuje stále ku Praze, svolal že sjezd zemský na den i. října do Brna, aby se radil o obraně vlasti. Ladislav Velen byl neohrožené mysli a způsobil snesení, aby stavové i své služebnictvo osobní ozbrojili a v případě nebezpečí vlasti každý zbraně schopný muž do války vypraven Gyl. Jeho podporovali nejvíce páni Jindřich z Z. a 11a Meziříčí, Vilém Bedřich z Ž. a na St. Jičíně, Vilém a Bedřich z Kounic, Petr Sedlnický a Vilém z Roupova, kteří všichni později ku ztrátě hrdla, cti i statku odsouzeni byli. Ladislav Velen byl poprvé ženat s Bohunkou z Kunovic, dcerou rodu bratrského, kterému Ostroh Uh. Brod patřily. K bohatství a svému přišel rod pánů z Kunovic za krále Vladislava, který z vděčnosti, že biskup Jan Varadínský dopomohl Vladislavovi, že zvolen byl za krále uherského, daroval synovci jeho Janu z Kunovic r statky Losin, Jičín, Brod, Uh. Ostroh. Tento prodal Losin a Jičín hned pánům z Žerotína, takže v rukou rodu pánů z Kunovic zůstaly oba slovácké statky, ale r prodali páni z Kunovic Brod panu Oldřichovi z Kounic na Slavkově, a jehož potomkům, hrabatům z Kounic, podnes náleží. Statku Ostroha

31 pro vzpouru páni z Kunovic zbaveni byli a tak v dějinách naší vlasti navždy zmizeli. Po smrti první manželky své Bohunky z Kunovic, oženil se podruhé pan Ladislav Velen s Eliškou z Thurnu, jejíž život a manželství spadá právě do doby povstání českého. Zažila jak milovaný její manžel byl ku ztrátě hrdla, cti i statků odsouzen, jak v nebezpečí se toulati musil cizinou a statky vítězi zanechati musil, i snažila se aspoň něco pro sebe zachrániti, ač marně. O tom svědčí list její komorné psaný :»Toto svědectví od Tebe, Maruško, žádám podle Tvého dobrého svědomí, abys duši své neublížila, že hned po veselí svatebním, když se mnoho poctivých pánů hostí rozjelo a toliko někteří domácí stavu rytířského tu byli, že jest pán můj nejmilejší mne uvésti dal do sklepu toho, na pavláč a za ruku mne vzal a klenoty všecky, náčiní stříbrné a zlaté i všecky a všelijaké věci mi daroval, co tam koliv bylo zůstávalo. I vo tom dobře víš, že jest mi můj nejmilejší pán, všechny ložní šaty a všechny všelijaké svršky, cokoliv jmenované býti může, daroval. I vo tom vědomosť máš, když si se mnou po dvořích jezdívala, že jest mi můj nejmilejší pán dobytek všechen po všech dvořích daroval. Alžběta Žerotínská, rozená hrabínka z Thurnu a Valesasina. Datum 17. Mai 1Ó2I.«V těchto strastiplných chvílích zemřela však ještě téhož roku paní Alžběta žerotínská, avšak pán její nepozbyl mysli. Poražení Moravané vyslali nejprve Karla st. z Ž. uprositi císaře a pak sami vypravili k němu deputaci předních osob panských, která na kolenou klečíc s pláčem a ponížením prosila Ferdinanda II. o milosť, avšak panovník je odkázal na kardinála, který se stal jeho místodržícím na Moravě, podobně jako Karel z Lichtnštejna, bývalý český bratr v Čechách. Ladislav Velen avšak nešel prošiti císaře, ani nezůstal v Brně očekávat milosti, neboť dobře z poprav českých tušil, že císař 2*

32 bezohledně a do krajnosti užije šťastného výsledku zbraní svých. A nemýlil se. Neboť šťastný vítěz neznal milosrdenství, neznal smilování, naplnil žaláře nejpřednějšími pány a rytíři, konfiskoval tři čtvrtiny Moravy, a všechny nekatolíky vyhnal z vlasti, do níž se nahrnula vojenská zběř všech národů, zmocnila se statků nešťastné naší šlechty a dala základ nynější šlechtě moravské. Ladislav Velen nehledaje marně odpuštění Ferdinandova, nenásledoval prchajícího krále Fridricha na útěku do ciziny, jako to činili předáci čeští Bohuchval Berka a Václav Vilém z Roupova, nýbrž opásal se znovu mečem a přidal se k vojsku markraběte Jana Jiřího Krnovského, dobýval měst a zámků moravských r Do.byv Strážnice, kdež se s vojsky Betlena Gábora spojil, přitáhl k městu Veselí n. Mor., které vyzval ku vzdání se listem, v němž sebe hejtmanem zemským mark. moravského, Fridricha králem českým a Betlena Gábora, králem uherským nazývá. Poněvadž se obležení vzdáti nechtěli, přikročil k útoku, v němž po několika dnech města Veselí i zámku dobyto bylo. Teprve když r Betlen Gábor s cis. učinil mír a vojsko markraběte Jana Jiřího Krnovského se rozešlo, uchýlil se statečný zemský hejtman do Polska, kdež za třetí choť pojal Maximiliánu Švam- berskou, roz. z Oprštorfu, vdovu po prvním velmoži českém,petrovi Krušinoví ze Švamberka, dědici rožmberském, pánu na Vorlíce, Zvíkově, Třeboni, Nových Hradech, Rožmberce a Ronšperce, nejvyšším sudím dvorským za krále Fridricha, který se horlivě povstání účastnil, na vlastní útraty pluk vojska do pole vystavil a r v čas války na malostranském náměstí v Praze mrtvicí byv raněn, život svůj dokonal. Tak spojeny byly dva staré rody vznešené a nesmírně bohaté, nyní o všechno oloupené a z vlasti navždy vypuzené. Ladislav Velen z Z. zemřel v cizině, zanechav syny Jana, Bartoloměje a Karla. Bartoloměj měl dceru Benignu, syny Jana a Václava, jimiž tato chrabrým a ohnivým Ladislavem Velenem proslavená linie žerotínská V3 r mřela.

33 4. Linie kolinsko-nooodoorská. Z předešlého již známo jest, že syn Jana strážnického, který zemřel, Karel, dostal peněžitý podíl po otci svém. Karel r. půjčil císaři Maximiliánovi kop míš. a dostal za to v zástavu komorní panství Kolín nad Labem. U císaře byl velmi oblíbeným dvořanem, poněvadž se účastnil vítězně válek tureckých v Uhřích. Když pak r Bernard z Ž., strýc Karlův bezdětek zemřel, odkázal tomuto statek svůj Štramberk. Karel kolínský prodal však ihned Štramberk strejci svému Bedřichu z Ž., pánu 11a Novém Jičíně, dědu Karla st. z Ž. a koupil Zdechovice u Kolína, na cestě k Pardubicím. Karel kolínský zemřel r zanechav syny Jana Jetřicha, Kašpara Melichara a Jana Lukáše, dcery pak Alénu, provdanou za Karla z Říčan na Novém Rychnově a Červené Řečici, Alžbětu provd. za Šebestiána z Weitmile. O ' statky rozdělili se synové Karlovi tak, že Kašpar Melichar podržel -Kolín a Jan Lukáš dostal Zdechovice. Manželství jeho s Kateřinou ze Smiřic bylo bezdětné, takže když r zemřel, padly Zdechovice na bratra Kašpara a tvrz Lorec u Kutné Hory, kterou od dědiců Dačických před tím koupil, manželce jeho Kateřině Smířické. Avšak cis. Rudolf vykoupil ze zástavy Kolín, který nástupce jeho cis. Matyáš Václavu Vchynskému daroval. Kašpar Melichar podržel pouze několik vesnic kolínských, k nimž mu poručníci Npvé Dvory Ovčáry přikoupili, čímž vzniklo nynější panství a novodvorské. Pan Kašpar Melichar byl vrstevníkem Karla st. z Ž., v jehož lisťáři mnoho listů pánu novodvorskému svědčících nalézáme. Nové Dvory poskytovaly pánu svému velké pohodlí pro svoji blízkost ku Praze, kde šlechtici celou zimu trávili a po čas sněmování přítomni byli, takže každý jen poněkud zámožný pán, neb rytíř český v Praze vlastní dům měl. Karel st., kdykoliv jel do Prahy, nebo Varů Karlových stavoval se u strejce svého a teprve po noclehu odjížděl dále. Kašpar Melichar byl dvakráte ženat a to s Eliškou z Slejnic a Eliškou z Waldštejna. Nejstarší syn jeho Jan Jetřich, jak již uvedeno bylo, dědil Strážnici, Jan Lorenc byl pánem na Liběchově a po smrti otce měl děditi Nové Dvory. Kromě synů

34 měl 3 dcery: Annu Veroniku, manželku Jana Diviše z Ž. a na Židlochovicích, bratra pana Karla st. z Ž. Oba tito manželé záhy zemřeli, nezůstavivše potomstva. Dcera Apolonie byla provdána za Bohuše z Zástřizl a na hradě Buchlově a nejmladší Eliška provd. za Švihovského z Ryzmberku. Pan Kašpar Melichar byl sice horlivým bratrem, avšak po svém, generálu císařském, dědil tradice rodu panujícímu přátelštější, otci než u tehdejší bratrské šlechty v obyčeji bylo, takže se ku vzpouře české zjevně nepřidal. Proto také Pavel Skála ze Zhoře nazývá jej ve své historii české, dále pana Jana Rudolfa Trčku z Lípy a Štěpána Jiřího že Šternberka sneupřímnými obrtlíky a větrnými kohouty.«syn však páně Kašparův, liběchovský Jan Lorenc nebyl takovým větrným kohoutem. V pamětech Slavatových v řadě těch, kteří přimlouvali se za svržení Ferdinanda II. s trůnu českého, čteme:»pan Jan Lorenc z Ž. přimlouvá se též.«on vytáhl též k armádě české a bojoval proti císařským, avšak již r v táboře ráně morové podlehl a tak budoucím trestům ušel. Avšak záhy nadešel dokonalý pád stavů českých a hrozné pronásledování a trestání všech provinilců. Kašpar Melichar vzat v domě svém v Praze na závazek, avšak po provedeném vyšetřování shledal jej Karel z Lichtnštejna nevinným, takže pan Kašpar při hrdle, cti i statcích zůstaven byl, ale právo patronátní mu na statcích jeho odňato a císaři přiděleno, který všechny predikanty vybil a římskými kněžími fary obsadil. V městech a na lidu poddaném prováděla se po porážce české násilná reformace katolická, šlechticům pak pouze pro jich osoby jiné náboženství bylo trpěno. V pamětech Mikuláše Dačického z Heslová čteme příhodu r sběhlou, tehdejší smutnou dobu charakterisující:»kněži evang. religionu v nebezpečí a soužení zůstávali od vojenského v král. českém, z nichž jeden, totiž kněz Cyprián lidu Pešín, rodilý v městě Žatci, jenž farářem u kostela Náměstského býval, a tu na Horách Kutných se oženiv osadil, jeda přes pole na voze s panem Kašparem Melicharem z Žerotína, k sobě příznivým, obklíčeni jsou od vojákův loupežných a hned tu od nich kněz Cyprián mocí vzat a zbit jest a do, města Chrudimě dopraven, v tu

35 neděli dne 16. měsíce máje, odtud potom na Choltice. A tam se jim vyplativše, do Hor Kuten se navrátil.«císař Ferdinand II. vydal r obnovené zřízení zemské, dle něhož i stavu panskému a rytířskému svóboda víry odňata, takže i šlechtici musili se vyprodati a vystěhovati z vlasti. Kašpar Melichar nemoha se rozloučiti s vlastí, žádal několikráte o prodloužení termínu, což mu pro vysoké stáří (měl již přes 70 let) povoleno bylo, až I10 r ranila mrtvice, načež po nějakém čase zemřel. Mnozí Skálou pojmenovaní *obrtlíci«, jako Štěpán Jiří ze Šternberku na Postoloprtech a Pátku, bratr nej vyššího purkrabího Adama ze Šternberka na Bechyni, Libochovicích a Budyni, a Jan Rudolf Trčka na Světlé, Želivě atd. přistoupili ku katolictví, ale pan Kašpar jakožto český bratr měí víru hluboce v srdci vštípenou a dokonal svůj ctný život u víře otcovské. V dopisech Kateřiny žerotínské z Valdštejna, manželky Karla st; z Ž. nalézáme list psaný paní Elišce z Valdštejna, manželce pana Kašpara, v němž líčí svou soustrast' nad tím, že manžela jejího mrtvice ranila a radí různé lékařství v nedostatku tom. R vzhledem k obnovenému zřízení zemskému koupila Eliška žerotínská z Valdštejna od manžela svého Nové Dvory a odkázala je dceři své Elišce, provd. Švihovské z Ryzmberka. Páni Švihovští prodali Nové Dvory r hraběti Věžníkovi, po Věžnících stali se majiteli Nových Dvorů hrabata Ghotkové z Vojnína, jimiž dodnes jakožto fideikomissní panství náleží a patří mezi ty řídké statky v našich vlastech, které nepřetržitě až do našich časů v šlechtických rodinách českých zůstávaly. Nejvyšší purkrabí hr. Bohuslav Chotek, pán umění milovný, postavil tam nádherný zámek v starořeckém, dórském slohu, nyní Kačenka zvaný, jehož dnešním majitelem je po bratru Rudolfovi, nedávno zemřelém, majorátní pán hr. Emerich Chotek, pán na Nových Dvořích a Veltrusích, poslanec na sněmu král. českého.

36 5. Linie starojická. Synové pana Jana z Ž., který r i s syny svými byl do stavu panského, byli Petr, Jan, Viktorín, Jiří, Bartoloměj přijat a Bernard. Prodavše Fulnek, koupili r panství a hrad Jičín ve východní Moravě. Poněvadž bratři Jiří, Bartoloměj a Bernard bez potomstva zemřeli, stal se samojediným pánem jičínským Viktorín, který r zemřev, zůstavil syna Viléma a Bedřicha'. Statky tak, že Vilém, který se psal starší, na rozdíl Viléma své rozdělil mladšího dřevohostického, dostal Starý Jičín a Bedřich dostal Nový Jičín. Vilém byl ženat s bohatou Jitkou ze Šternberka a vládna značnými peněžními prostředky koupil Koldštejn, Hustopečí r a Val. Meziříčí rovněž r Statky své rozdělil mezi syny při smrti své r tak, že Jan dostal Koldštejn, Karel Hustopeč a Starý Jičín, a Bernard Val. Meziříčí. Jan koldštejnský, který byl ženat s Annou Kropáčovnou z Nevědomí zemřel bezdětek a pozůstalí bratři prodali Koldštejn pánům Bruntálským z Vrbna, takže z dědictví takového bratr Karel koupil r panství Holešovské ze 7 dědinami od Jana Krušiny z Lichtnburka a manželky jeho Ludmily z Miličína, kteří Holešov po pánech ze Šternberka drželi. Tento Karel, horlivý bratr, pán na Jičíně, Hustopečí a Hole- - šově, psal se starším na rozdíl od Karla ml., později staršího na Brandejse a Přerově slavného pozdějšího hejtmana mark. moravského. Zemřel r a zůstavil z manželství svého s Johankou z Kácova 3 syny: Viktorína, Vratislava a Viléma Bedřicha. Vratislav v mládí zemřel a bratři Viktorín a Vilém Bedřich stali se dědici statků otcovských. Viktorínovi připadl Hustopeč a Holešov, Vilém Bedřich pak dostal Starý Jičín. Za nedospělosti Viléma Bedřicha a za jeho studií v cizině, spravoval Jičínské panství bratr Viktorín, který také na hradě jičínském na vysokém kopci nákladně vystaveném sídlil. Z hradu tohoto je široký rozhled po celé východní Moravě dobře spatřovati lze hrad biskupský Hukvaldy, hrad Helfštýn, a tehdy bratrských pánů z Vrbna a i trúba štramberská v dáli vyčnívá, která tehdy druhé linii žerotínské ještě náležela. Nyní kdysi ozdobný hrad starojický leží v ssutinách, avšak přece z dáli ode-

37 všad se spatřuje, hlásaje bývalou svobodu naší vlasti a bohatství i moc rodu žerotínského. Jako všichni Žerotínové, byl i pan Viktorín rozhodným bratrem, takže se náboženství bratrské na statcích jeho volně a utěšeně rozvíjelo. V Holešově měla bratrská církev svůj sbor, při něm dobře zřízenou školu a bratrský dům pro bratry starší. Holešov stal se důležitým městem bratrským, takže se tu konaly synody bratské r , 1577., a Sboru bratrskému pořídila obec za pana Viktorína zvony, těmito nápisy: Letha Panie na den sv. Viktorína ke cti s a chvále Pánu Bohu v božství nerozdílnému, v osobách trojímu, urozený pán, pan Viktorín ze Žerotína, Jeho Milosti arciknížete Maximiliána rakouského, voleného krále polského, komorník, dědičný pán St. Jičína a Holešova: tento klénot chrámu božího obmysliti a na něj náklad s obcí holešovskou učiniti ráčil všem zlým duchům na vzdory. Natanael Zvonař (erb žerotínský). Na druhém zvonu: Letha Panie 1597 za panování vysoce urozeného Pána Viktorína z Ž. na St. Jičíně, Hustopečí a Holešově, J. Milosti are. Maximiliána rakouského, voleného krále polského komorníka, slit jest tento zvon za purkmistra Zdražila, z nákladu obce holešovské, všem čertům na vzdory. Jméno zvonu Václav. (Opsal Peck). Pan Viktorín z Ž. byl současníkem Karla st. z Ž. a v korrespondenci Karlově nalézáme řadu listů panu Viktorínovi psaných. Pan Viktorín byl také soudcem zemským, takže se na soudech a sněmích oba vznešení páni často stýkali. Když r pan Viktorín zemřel, zůstavil nezletilého sirotka Johanku Emilii z Ž. Pan Viktorín ještě za živobytí svého prodal Holešov panu Ladislavovi z Lobkovic, tuhému papeženci, bratru Zdeňka z Lobkovic, nejvyššího kancléře království českého za králů Rudolfa, Matiáše a Ferdinanda, takže po smrti jeho zbyl dědičům pouze statek Hustopeč. Podle zřízení zemského Karel st. z Ž. jakožto hejtman zemský byl vrchním ochráncem všech sirotků i musil se tedy starati též o sirotka po nebožtíku panu Viktorínovi pozůstalého. V té příčině psal list panu Ladislavovi Lobkovic, pánu na Ho- z

38 lešově, v příčině nepořádků, které na statcích sirotčích se udály, datovaný 31. května na Rosicích:»P. Ladislavovi z Lobkovic, nejv. komorníku mark. moravského. Službu svú etc. O neřádech hustopečských že vím, mám to, že Jste z mého posledně Vsti učiněného psaní vyrozuměti za ráčili; sám to znám, že by k jich zastavení a přetržení nic lepšího nebylo, než abychom se spolu tam sjeli. Ale já, jakkoli bych nejraději, z domu nemohu, netoliko pro svou nohu, s niž opět se něco pohoršilo, než také pro dceru svou, paní Bohunku z Vrbna, které bych pokudžby n Pán Bůh pomoci neráčil, neřád odjel; a tak prohlédaje ke všemu, nevidím a nenacházím, jak bych se měl mohl před soudem svatojanským na tu cestu vydati. a Pročež Vsti prosím, že to beze mne opatřiti račte, jsouce tam na blízku, odbudouc toho ouředníka, někoho jiného tam naříditi račte ; bedlivějšího a rozumnějšího; nebo s tím že málo svedeme poznal jsem na pohřbě strejce svého nebožtíka. Račte také podle našeho zůstání, dožádati pana Všechovského, by k správě statku toho dohlídal. Byl jsem předešle, když JMK. ráčil míti do země přijeti, concept psaní, které by jemu v té příčině mělo učiněno býti, shotovil, ale vyrozuměje, že v zemi zůstati račte, dal jsem jej zkaziti, poněvadž se to oustně vykonati může.«pozůstalá dcera Johanka dostala velké věno, takže byla nejbohatší nevěstou na Moravě. Vilém Slavata, který r cis. Matiáše na Moravě provázel, píše, že pro jmenovanou šlechtičnu nastal spor. Neboť are. Ferdinand přimlouval se u pánů strejců sirotka, aby panna šlechtična za manželku dána byla Adamu z Valdštejna na Hrádku a Lovosicích, nejv. hofmistru král. českého. Pánů strejců bylo 7, kteří souhlasili až na strejce jednoho, pána jičínského, který prý ji již strejci svému Janu Jetřichovi, synu Kašpara Melichara, dědici strážnickému přislíbil. Konečně však touž pannu šlechtičnu nejv. hofmistr Adam z Valdštejna a s ní velikého věna za manželku dostal.

39 27 Jako celá rodina její, tak i panna Johanka Emilie byla vřelého cítění bratrského, takže když po bitvě bělohorské všichni nekatoličtí kazatelé z Prahy byli vypovězeni a také na jejího oblíbeného kněze, faráře u sv. Mikuláše přišlo, hleděla prostřednictvím vlivuplného manžela svého Adama z Valdštejna, svého duchovního správce zachrániti, ovšem marně, a když musil odejiti z vlasti, žalostí omdlela. Korespondovala z Prahy často se sestrou manžela svého, Kateřinou z Valdštejna, čtvrtou chotí Karl st., a v listech těch je viděti hluboký žal obou vzácných pani nad mocnými poměry a ukrutným pronásledováním náboženství bratrského, v němž obě vznešené paní do smrti setrvaly. Byly však slabé ženy, které na mocném vývoji událostí ničeho měniti nemohly. Dříve než se sirotek Johanka Emilie do Prahy provdala, prodali poručníci panny šlechtičny statek sirotčí Hustopeč Vilému Frydrychovi, pánu na Starém Jičíně a bratru zemřelého Viktorína. Byl pán mladý, který mnoho po způsobu tehdejší naší šlechty po cizině jezdil a studoval, byl ohnivým bratrem, a když se do vlasti navrátil, účastnil se pilně záležitostí veřejných. - První starostí jeho bylo vyhledati si nevěstu a v. té příčině jeho Karel st. o něho otcovsky pečoval jak následující list strejc svědectví podává :»Panu F r y d r y c h o v i z Žerotína Službu etc. Nemohu se vynadiviti, že ani nic neoznamujete, na čem Vaše věci stran ženění stojí, leč mi snad nevěříte, abych Vás neosočil; protož jsa velmi žádostiv přezvěděti, již-li se k čemu opravdověji, nežli až posavad máte, naschvále Vám toto psaní činím a žádám, že mne v tom zpravíte, mám-li se s Vámi těšiti neb rmoutiti. Ját bych Vám již toho věrně přál, abyste tu věc již k místnému a potěšitelnému konci přivedli, ale musíte se sami o to přičiniti, neb paní vdova za Vámi jezditi nebude. Soudíte-li, že by potřebí bylo, abych já v té příčině co učinil, oznamte mi toliko, nedám na sobě nic scházeti. Když jsem se sám ženiti kdy měl, horlivěji jsem se svých věcí ujímal a protož

40 jsem je také šťastně vyřizoval; chcete-li v tom následovati.«téhož dojiti, musíte mne Na Rosicích, 26. máje Nevěsta tato byla Anna Hoffmanka z Grunbuchlu z bohaté protestantské rodiny štýrské, vdova po Jindřichovi purkrabím z Doníno, po němž statek jeho Tlumačov zdědila. Pan Vilém Frydrych pojav ji skutečně za manželku, rozmnožil statky své o Tlumačov a po panu Prydrychovi z Ž. zdědil Mořice u Nezamyslic s bratrem svým Viktorínem, ale převzal Mořice sám, splativ dceři a dědičce jeho Johance Emilii. Účastnil se horlivě odboje a ztratil všechny statky své: Hustopeč, St. Jičín, Tlumačov a Mořice, které odtud navždy z rodu žerotínského vyšly a v cizích rukou trvale zůstaly. St. Jičín patří nyní hr. Seilernovi, Hustopeč baronovi Baillou, Tlumačov je připojen panství Napajedelskému a Mořice jsou statkem duchovním. 6. Linie meziříčská. Panství meziříčské, obsahující více než 13 tisíc hektarů půdy, čili 65 tisíc měřic, zabírá valnou část našeho Valašska a sahá od města Val. Meziříčí až po hranici uherskou, hraničíc na severu se statky biskupskými a na jihu rovněž s rozsáhlým panstvím vsetínským. Strmé hory a nekonečné lesy jsou ozdobou krásného kraje toho, romantické krásy tamnější vyhledávají pilně turisti a zdravý vzduch horský léčí tisíce plicních neduhů. Vysoký Radhošť, 11a němž pohanští předkové naši uctívali Radegasta boha, vévodí celému velebnému horstvu a poskytuje s temene svého úchvatný pohled po celé východní Moravě, českém Slezsku a uherském Slovensku. Zdravý a krásný horský lid valašský obývá tento ryze český kraj, který tvořil bývalé pánství rožnovské, patřívavší různým majitelům, až je r od Jana z Pernštejna Vilém st. z Žerotína s manželkou svou Jitkou ze Šternberka, jak jsme již dříve uvedli,

41 koupil. Uvedli jsme již, jak podělil syny své, že Janovi dal Koldštejn, Karlovi st. Jičín a Hustopeč. Panptví Val. Meziříčí, které sestávalo z allodn a Val. Meziříčí biskupského léna dal nejmladšímti synu svému Bernardovi. Bernard stal se zakladatelem linie Žerotínů meziříčských, která odtud na Meziříčí téměř 200 let vládla a po ní v druhé linii biskupské léno meziříčské dosud drží. Při smrti své r zůstavil Bernard dva syny : Jana Viléma a Jindřicha. Starší stal se pánem statku otcovského a vyženil s manželkou svou Marií z Grodic Tylovice v pruském Slezsku. Byl současníkem Karla st. z Ž. a v listáři tohoto čteme mnoho listů panu Janu Vilémovi psaných. Když r zemřel, převzal Meziříčí bratr jeho Jindřich, poněvadž se v statky v pruském Slezsku. synové Jana Viléma uvázali Jindřich z Ž. byl horlivým bratrem českým a nepřítelem jezuitského regimu habsburského, který ze správy zemské vytlačoval veškeré nekatolíky v zemi téměř výhradně nekatolické a stavěl se ve všem nepřátelsky proti všeobecnému přesvědčení. Proto Jindřich účastnil se horlivě vzpoury proti Ferdinandovi, a byl také r jmenován soudcem zemským. Po porážce české uprchl z Moravy i s dcerou ku knížeti sedmihradskému a tam beze stopy zemřel. Statek meziříčský konfiskoval císař, načež ho mladší ze synů Jana Viléma Baltazar koupil. Synové Jana Viléma prosluli oba učeností a starší Bernard byl r dokonce rektorem university pražské. Tento Bernard držel po otci svém Tylovice, a s chotí svou, Annou z Dehvingen, vyženil Falkenberk, založiv tak linii Žerotínů falknberských. Meziříčí nabyl koupí bratr jeho Baltazar, který po bitvě bělohorské první ze všech Žerotínů přestoupil k náboženství katolickému a zalíbil se tím velice nové vládě, stal se komorníkem JMC., radou a nejv. sudím mark. moravského. Za manželku měl Kunhutu z Proskova, která jako vdova za jednoho vpádu švédského zámek přerovský obývala. Již z předešlého známo jest, že Karel st. panství přerovské, dle závěti Fridricha z Ž. a na Židlochovicích z r které bylo fideikomisním panstvím žerotínským, odkázal r strýcům

42 30 svým z linie losínské, kteří však jsouce nekatolíky nesměli držeti statek v zemi. Proto prodali r českou smlouvou Přerov strýci svému Balcarovi meziříčskému za zl. uh. a požádali rytíře Zdeňka Přepického z Rychmburka, seděním na sousední tvrzi Želátovicích, aby smlouvu tu vložil do desk zemských. Balcar již před tím měl Přerov v nájmu a správě, toliko byt na zámku a deputáty některé sobě Karel st. vymínil. Avšak úředníky dosazoval Baltazar, který celou správu statku vedl a užitky bral za určité roční nájemné. Dědici Karlovi prodali Přerov s podmínkou, aby dle závěti pana Fridricha, slavné paměti, zůstal navždy při mužských potomcích rodu Žerotínů, kteroužto podmínku však noví majitelé dlouho nezdrželi, jak brzy se ukáže. Balcar zemřel r zanechav 3 syny: Karla, Františka Ludvíka a Bernarda Ferdinanda. Tomuto odkázal Meziříčí s podmínkou, aby starším bratrům svým vyplácel ročně 300 zl. (rýnských). Bernard byl velmi dobrým hospodářem a zvelebil lesnaté své panství velice. Přikoupil zemanské sídlo Zašovou, ve vsích Hutisku a Zubří založil dvory, na poříčí Bečvy vykácel lesy a založil vesnice Horní, Dolní a Prostřední Bečvu, které se rozprostírají od města Rožnova až po hranici uherskou. Starší František dostal Přerov, když však r zemřel bezdětek, připadlo fideikomissní panství přerovské bratru Karlovi, který na rozdíl od Karla mladšího, syna Sigfrída Edrmana, se psal starším z Žerotína. V archivu zámku tovačovského nalézá se obdarování české vrchnosti tovačovské městu Tovačovu, k němuž přitiskl pečeť svou též tento»karel st. z Ž. a na hradě Přerově. S manželkou svou Polyxenou z Valdštejna měl pouze jedinou dceru Zuzanu,'provdanou za hr. Póttinga, takže když r zemřel, připadl fideikomiss přerovský ostatním pánům z Ž., kteří ho však prodali hr. Juliu Sedlnickému z Choltic, čímž Přerov navždy vyšel z rodu pánů z Ž. Bernard meziříčský byl ženat s Eleonorou Podstatskou a přečkal oba bratry své. Když r zemřel, zůstavil pouze dceru Sidonii provdanou za hr. z Redern i učinil pořízení takové, že Maximilián Ant. z linie losínské měl děditi Meziříčí a splatiti peněžitý podíl dceři Bernardově Sidonii.

43 V závěti však substituoval Maximiliánovi pro případ, že by bezdětek zemřel, syny bratrance svého Sigfrída Edrmana. Maximilián Antonín také skutečně bezdětek zemřel, takže zůstavil dle závěti Bernardovy Val. Meziříčí synům Sigfrída Edrmana, ale tak že z allodiálního panství s přivolením arcibiskupa oddělil biskupské léno Val. Meziříčí, které jak již vypravováno bylo, odkázal bratru svému Janu Jáchymovi losínskému, takže Val. Meziříčí léno dodnes při linii Žerotínů losínských, nyní bludovských zůstává. Sigfríd Edrman zdědil po otci svém, bratru Balcara meziříčského, slezské Tylovice, po matce Anně z Delwingen slezský Falkenberg a stal se tak zakladatelem linie tylovicko-falkenberské a byv ženat s Annou ze Stilfridu, zůstavil 3 syny : Karla Jindřicha který po Maximiliánovi Antonínovi z linie losínské dědil Meziříčí allodiální, Františka Ludvíka, který po otci dostal Tylovice a Falknberk a Bernard, který záhy zemřel bezdětek. Karel, dědic meziříčský byl dobrým hospodářem, vystavil pivovar v Rožnově a vykácev při uherské hranicí lesy, založil vesnici Karlovice, po sobě zvanou. Nezůstaviv dědiců, odkázal Meziříčí bratru svému Františku Ludvíkovi, pánu na Falknberce a Tylovicích. Tento bohatý kavalír založil chrám a klášter trinitářský v Zašové a počal s přestavbou zámku v Meziříčí, při němž založil i nádherný park. Byl ženat s hraběnkou Ludovíkou z Ž., dcerou Jana Jáchyma losínského a zemřel r zanechav syny Michala, který dostal Falknberk a Tylovec, Gabriela, který záhy zemřel, Františka, jemuž připadlo Meziříčí, Josefa, který bez dědiců zemřel, a dceru Mariánu provd. za hr. Pražmu svob. pána z Bílkova. Také bratři Michal a František zemřeli bez potomstva a to František r , který Michalovi Meziříčí odkázal. Spojil tedy Michal statky slezské i moravské a když r zemřel, rozdělil je tak, že Falknberk a Tylovice v Šlezích odkázal sestře své Mariáně Pražmově, takže v staročeském rodě hrabat Pražmů tyto nyní pruské statky dodnes zůstávají. Allódní Meziříčí odkázal Ludvíku Ant. z linie losínské, bratranci svému, s nimž spřízněn byl po matce, která byla vlastní sestrou otce Ludvíkova. Z vypravování našeho v linii losínské známo jest, že tento Ludvík Ant. měl pouze dcery, které Meziříčí prodalj' hr. Kinskému, jehož vnuku dnes náleží.

44 7. Linie nooojicko-brandýská. Bernard z Ž., syn Jana, který s syny svými r byl přijat do stavu panského, pán na Fulnece, koupil r Srtamberk od Lacka z Hustopeče. Když pak r zemřel bez potomstva, odkázal Stramberg synu bratra svého Viktorína, Bedřichovi. Viktorín, pán jičínský, měl syny Viléma st. a Bedřicha, a rozdělil spojené dotud panství jičínské na 2 díly a sice na Starý Jičín a Nový Jičín. Starý Jičín dostal Vilém st., zakladatel linie starojické, Nový Jičín dostal Bedřich, zakladatel linie novojickobrandýské, děd p. Karla st. z Z. Tento byl vychován při dvoře cis. Karla V., vycvičil se tudíž veškerým způsobům bohatýrským, zůstav nicméně věren víře otcovské a jazyku svému. Městu svému, Novému Jičínu, tehdy ryze českému a bratrskému udělil různé milosti a výsady, naproti tomu však zapověděl veškeré průvody katolické na statcích svých, zejména poutě na horu Kotouč, nad hradem Strambergem. Za manželku měl Libuši z Lomnice, ze starobylého rodu panského moravského, dceru Jana z Lomnice, s kterou vyženil část panství náměstského. Ženitba tato přinesla této linii žerotínské štěstí, neboť syn Bedřichův, Jan, dědil pak po pánech z Lomnice statky Rosice a Lomnici. Bedřich z Ž. zemřel r a syn jeho Jan, zdědil po něm statky Nový Jičín, Stramberg, a r po pánech z Lomnice, Rosice a Lomnici. Ještě před tím však, r propustil město Nový Jičín v poddanosti a prodal jim statek jičínský se Štramberkem, kteří ho drželi, až vítěz bělohorský městu bratrskému statky ty odňal a jesuitům daroval. Císař Josef II. zrušiv řád jezuitský, daroval statky dnešnímu majiteli, akademii tereziánské. Jan st. z Ž. prodav nový Jičín se Strambergem, koupil r. ostatek Náměště od Bertolta z Lipého a dědil ještě po Bohuši Kostkovi z Postupic Brandejs nad Orlicí. Neboť matka jeho Libuše z Lomnice, po smrti manžela svého Bedřicha z Ž., odstěhovala se do Čech, provdavši se na Brandejs za Bohuše Kostku, pána tamnějšího. Avšak Bohuš Kostka zemřel bezdětek, odkázav Brandejs manželce své, po níž připadl synu jejímu Janovi st.

45 A tak šťastnými ženitbami stala se tato linie žerotínská velmi zámožnou, nabyvši statky rodu pánů z Lomnice a Postupic. Jan st. byl pánem osvíceným a byl činně účasten v životě veřejnémttsyt soudcem zemským, hejtmanem kraje brněnského a mnoho jiných veřejných úřadů zastával. Jsa věren tradicím Žerotínským, byl horlivým bratrem českým a mecenášem věd i umění. Jsa žákem Blahoslavovým,_.podporoval spisovately bratrské horlivě a patřil mezi ony přední členy šlechty moravské, jichž podporou vyšla bible králická, chlouba a ozdoba staročeské literatury, kancional bratrský a jiná díla českých bratří. Na panství jeho náměštském, v tvrzi králické, zařídili sobě pilní bratři tiskárnu pod ochranou a podporou vznešeného pána náměstského. Jan st. společně pány z s Lipého, z Boskovic a jinými horlivými rody panskými založil ve městě Ivančicích na gruntech krumlovského panství pánů maršálků z Lipého školu bratrskou pro mládež šlechtickou," kterážto škola slavné pověsti nabyla, takže urozená mládež nekatolická i z cizích zemí tam vzdělání svého požívala. Na počátku století XVII. učili se tam také dva mladí páni rakouští ze Staremberga, jimž pan Karel st. psal, aby pilně se česky učili, jakožto jazyku vzácnému, potřebnému a užitečnému. Pan Jan st. byl však také pánem umění milovným a jeho převeliké bohatství dovolovalo mu, že postavil v Náměšti nový, přerozsáhlý nádherný zámek, jak dodnes nápisy se jménem páně Janovým svědčí. Roku byl přijat jakožto držitel Brandejsa za obyvatele království českého a byl dvakráte ženat, poprvé s Mariánou z Boskovic, dcerou Ladislava Velena z Boskovic, sestrou Kuňky žerotínské z Boskovic, s níž měl syna Karla st. S druhou manželkou svou Mandalenou z Chlumů a Košumberka měl syna Jana Diviše. Dcery Libuše a Bohumíra záhy zemřely. Cítě blížiti se konec svůj pořídil závěť, rozdělil statky své syny tak, že Karel st. dostal část Brandejsa, Rosice a Lomnici, mezi Jan Diviš díl Brandejsa a panství náměstské. Nezletilým sy- nům svým ustanovil za poručníky: Smila Osovského z Doubravice a na Třebíči, Bartoloměje Vanického z Jemničky a na Dřevohosticích, Fridricha z Žerotína a na Židlochovicích, zemského hejtmana. Syny své dal do škol bratrských a v závěti ustanovil, by ve ško-

46 lách bratrských zůstali. Praví v závěti své:»pánů poručníků pak za to důvěrně žádám, aby synů mých nevyzdvihovali ze škol, do kterých jsem jich dal.«zemřel pak 15. února a pochován v hrobce žerotínské v Brandejse na Loukoti. Syn ieho. Karel st. z Žerotína,.narodil se dne 14. září r v zámku brandejském, který však nestál na tom místě, kde nynější zámek stojí. Pan Bohuše Kostka totiž, poněvadž hrad na strmém kopci nad Brandejsem byl zpustlý, koupil dole v městečku několik domů a upravil je v zámek, který pan Jan z Ž. rozšířil tak, že obsahoval 17 komnat panských kromě pokojů pro čeládku a stáje pm e;n knní. V tomto zámku narodil se Karel st. Tam, kde nyní zámek stojí, býval sbor i škola bratrská, avšak kolem r to tehdejší majitel hr. Trautmansdorf přestavil na nynější zámek. Podle obyčeje tehdejší zámojné šlechty moravské vypravil mladý pán žerotínský 11a studie a dlouhé cesty do ciziny,-byl se na studiích v Basileji, později se Zachariášem Siavatou poslouchal - práva a theologii 11a universitě ženevské, na níž přednášel právě slovutný tehdy professor Gryneus, horlivý protestant, který předáky s protestantskými celé západní Evropy čilou korrespondenci udržoval, do niž i pana Karla zasvětil. Odtud odebral se do Francie, pak do Anglie, kde i na dvoře královském přijat byl, 11a to se vrátil na pevninu do Nizozemí a pak na universitu do Heidelberka, kde zatím prof. Gryneus nově působiště sobě vyvolil. Tyto cesty a rozsáhlá studia ukončil r vrátiv se do vlasti, kdež ujal se slavnostně rozsáhlých statků svých. Uvedli jsme již, že po otci dědil JRosice, Lomnici, část Brandejse, kdežto bratr Diviš dostal ostatek Brandejse a Náměšť. Statky své rozmnožil Karel st. tím, že od bratra odkoupil čásť jeho brandýskou a po poručníkovi svém Bartoloměji Vanickém z Jemničky, společně s rytířem Molem z Modřelic dědil Dřevohostice, a vyplativ Mola stal se samojediným pánem statku Dřevohostického, kdež odtud často a rád sídlíval. Hned po návratu svém z ciziny ohlížel se po nevěstě, nehledaje jako mnozí jiní šlechtici paní cizích národů. Radil se o tom na prvním místě se svými duchovními správci, bratry staršími a když po důkladné úřadě a rožvaze padla volba jeho na sirotka

47 35 boleslavského, začal v té příčině vyjednávati s poručníkem sirotka Petrem Vokem z Rožmberka a na Bechyni. Vyjednávání šťastně ukončeno a pan Karel slavil v létě r svatbu s Barborou Krajířkou z Krajku, dcerou horlivého bratra'českého, po jehož smrti vdova praktikami nejv. hofmistra Popela z Lobkovic byla donucena tomuto prodati mladou Boleslav, v níž byla od patrona založena škola a první sbor bratrský v král. Českém. Z prodeje tohoto bylo věno vyplaceno poručníku sirotka Petru Vokovi, který Karlu st., ženichovi, je zajistil na panství svém Bechyni "nad Lužnicí. Při této příležitosti představil bratr vladaře rožmberského pana Karla 11a Hradčanech císaři Rudolfovi a ministrům jeho Rumpfovi a Trautsonovi, kteří mladého pána Ž. přijali blahosklonně z již k vůli p. Petru Vokovi, kavalíru dvorskému, který hned vedle hradu královského na Hradčanech sídlil v resindenci rožmberské, nynějším ústavu šlechtičen. Takovým' způsobem pan Vok a Karel st. se seznámili a stali přátely, v kterémž přátelství až do smrti zůstali, neboť jich pojilo stejné přesvědčení: byli oba horliví bratři a nepřátelé regimu Rudolfova. Mladá mysl Karlova přála králi francouzskému Jindřichu IV., ve kterém svět nekatolický viděl svého spojence, a vypravil se proto do Francie, avšak musil se navrátiti pro nemoc choti své, která mu také dne 21. června 1591* umřela, zůstavivši dcerušku Bohunku. Cesta tato byla mu od strany dvorské ve zlé vykládána, aby se rehabilitoval, vypravil se do Uher, do ležení císařského, proto, odkudž r povolán byl za soudce zemského, čímž po- litickou činnost svou, pro Moravu tak významnou a směrodajnou, zahájil. Byv povolán před pány soudce, omlouval se obvyklým tehdy způsobem na svou nedostatečnost, poněvadž však omluva taková nikomu nepostačovala, vstoupil do soudu a vykonal přísahu, vynechav jakožto bratr slova»matce Boží a všem svatým, o čemž sám v svých zápiskách takto zprávu podává: >Musil jsem přísahu učiniti, kterouž všemi těmi slovv. inkž nmifl Ctibora Svrakovského z Pěrkova, neiv. písaře mark. mi od moravisfífllin nanře.d čtena bvla. hlasitá i^m vvkonál. foliím tn

48 36 opustiv, co proti slovu Božímu a čistému učení křesťanskému v ní se zdržuje.«ze slov těchto je viděti, jak horlivý a nadšený vyznavač učení bratrského pan Karel byl, a o vroucnosti citu jeho náboženského svědčí zakončení oné zprávy:»pán Bůh, který mně v to - r e m í s t o uvedl, račiž svou svatou přítomností mne k těm pra; qím způsobovati a v nich šťastného prospěchu svého svatého^ a požehnání, jakž potřeba ukazovati bude, z milosti své uděl.omtl-«vrátiv se do vlasti oženil se podruhé s Eliškou Krajířkou, dcerou Václava Krajíře z Krajku na Mladoňovicích a Alíny z Zástřizl podruhé provdané z Roupova. V tu dobu počal od vlády cis. "Rudolfa, který byl na dvoře II. španělského v duchu jezuitském vychován, vanouti ostrý Filipa vítr dvorský, který učinil konec náboženské snášenlivosti za císaře Maximiliána, kterým začala bezohledná reformace katolická v zemi úplně nekatolické, a odstraňování ze všech úřadů a míst nekatolíků, čímž vzbuzen přirozený protitlak, který skončil velkou českou válkou. Za císaře Maximiliána nebylo v súdu zemském ani v ouřadech zemských katolíka, nyní tuzí papeženci dosazováni na všechna místa a bratři vystrkováni. Nový tento směr započali nástrojové vlády v zemi, v níž výsledkem světového zápasu celého národa za dob husitských byla naprostá svoboda náboženská, jíž tehdejší předkové naši již cele byli uvykli. městech královských, kde V císař nejvíce vlivu vykonával, započala reformace nejdříve. Potom se objevila také ve správě zemské. Po smrti Bedřicha Ž. a na Židlochovicích ustanoven z zemským hejtmanem katolík Jáchym z Haugvic a na Roketnici, Zikmund z Ditrichšteina, neznaje česky, stal se podkomořím, poněvadž byl nepřítelem nekatolíků, a k vůli dovršení stal se Ladislav Berka nejv. komorníkem, ač byl charakteru pochybného. Jmenování Berky bylo proti zřízení zemskému, jelikož jak knížka Tovačovská praví, má komorníkem býti pán bohatý, kdežto Berka se o jediný statek svůj Velké Meziříčí soudil s bratrem svým Václavem a byl kromě toho předlužen. Také k vůli' manželce své Elišce z Žerotína měl těžký spor s pány Žerotína. Jmenován z však k tak důležitému úřadu, jelikož byl oddaným a všeho schopným nástrojem kamarilly a nesnášenlivým papežencem.

49 37 Páni katoličtí začali proti zřízení zemskému nutiti poddané náboženství římskému a strana jezuitská nabyla nové posily, své k když po smrti biskupa Stanislava Pavlovského jmenován byl kardinálem František z Ditrichšteina důmyslný organisator nové strany a fanatický katolík. Z poručení císaře vstoupil kardinál do soudu zemského,, ale odporu soudu zemského, zejména páně Karlova, který tím dosvědčil za vlasteneckou mysl a lásku k mateřskému jazyku. Neboť když se hejtman tázal, měl-li by kardinál do soudu býti, pronesl pan Karel zdání své takto: přijat «Pořádek náš to ssebou přináší, aby biskup, byl-li pán, z práva v soudu sedal, ne proto, že biskupem jest, než proto, že pánem jest, poněvadž soud náš jest od starodávna soud panský a páni v něm sedati mají. Ačkoliv pak v knížce tovačovské zjevně se dokládá, že biskup má v soudu sedati, byl-li by pán zemský, a to slaviiko zemský bezpochyby se vztahovalo na rod)-, panské ravské, dokud Rakušané a jiní Němci se mezi nás nezmíšeli, za a tou příčinou i strany osoby pana kardinála by spor býti mohl. Avšak toho pomíjeje, kdyby hleděti chtěl, že pánem jest mladým, pořádků našich nepovědomým a k tomu že jazyku našemu nerozumí, neměl by hrabě oč státi, aby do soudu dostati se měl, věda, že bude museti k němu přísahu velkou učiniti a podle té přísahy také se chovati. Ale když malá naděje o tom jest, aby více na to, že přísaze své v nepovědomosti jazyka našeho- dosti učiniti moci nebude, než na to, aby pro nesedání v soudu důstojenství a slávě jeho něco neubylo, mysliti měl," že musíme my se strany naší opatrovati, aby pořádkům našim a starobylým obyčejům skrze pýchu jeho z jedné a ignor-anci z druhé strany nějaká přítrž se nestala. Protož, že zdání mé jest, aby 2 osoby ze soudu k němu poslány byly, ktéréž by mu od nás oznámily, že biskupové, kteří jsou páni zemští z práva, kteří pak nejsou páni zemští toliko z mnosti ao něho bráni bývají, než v tom, že se mu ohlašujeme, poněvadž v zemi této od^ starodávna při právě se jazyku českého užívá, a žádnému až posavád, aby v potazu jiným než českým jazykem mluviti měl, trpěno nebylo, že bychom tolikéž jemu, aby mezi námi nfimph.-y inlnviti měl, donustiti nikoli nemohli, jal<z pro zachováni

50 i? -.sljirobylého pořádku, tak pro nezlehčení vlastního našeho jazyka. A protož, aby se na to rozmyslil, nebo jestliže by jiným jazykem, než českým mluvil, bychom ho pak slyšeli, že by hlas jeho nit 7 nepjatil, ani mezi jiné počítán nebyl. Ku kterémuž zdání mému když všichni jiní přistoupili a pan hejtman taky je schválil a opáčil obšírně, přimlouvali jsme se k osobám, skrze která by to vykonáno býti mělo. Když někteří se přimlouvali k panu Teuflovi a panu z Roupova, promluvil jsem proti tomu: my že budeme miti činiti s panem kardinálem o jazyk český neb moravský, vyšleme k němu ze soudu moravského, jsme v zemi moravské a že chceme k němu vypraviti osoby, které by s ním německy mluvily? Ať se posoudí, co on tomu řekne, jaká consequence z toho půjde a nebude-li on mysliti a říkati, že nechceme jemu trpěti soudu německé řeči užívati a že k němu v sami německé poselství vypravujeme. Po té přímluvě všichni upustili od pana Teufla a ke mně se přimlouvali. Já však přimlouval jsem se ku panu z Doubravice, jakožto místodržícímu nejv. komorníka, k panu nejv. hofrychtýři. Konečně se vyhledal v tom ten prostředek, poněvadž pan hejtman jest té vůle, zejtřejšího dne pana biskupa navštíviti, aby ssebou vzal hofrychtýře a pod způsobem navštívení, aby mu ty věci předložil a jej v tom nějak oblomil, aby nám potom nebylo v nějaké odpory s ním vcházeti. Druhého dne v outerý, hned po zasednutí pan hejtman svolal potaz a oznámil, že vedle včerejšího našeho snesení, maje ssebou pana hofrychtýře dnes p. biskupa navštívil, a po jiných řečích také to, oč včera mezi námi promlouváno bylo, jemu obšírně oznámil, a ohlásil co dále stran mluvení v potazu v jazyku německém, neb jinším cizím mezi námi uvažováno bylo a tudy z daleka návěští dával, aby se prvé řeči naší vyučil, nežli by se do prostředku našeho dostal, však s tou zjevnou protestací, že bůde-li německy neb jinak než moravsky mluviti, že mu toho trpěti nebudeme a hlas jeho že nic platiti nemá. Na to že jest nejprve dosti mírně odpovídati začal, než potom že se hněval a sápal, summa pak odpovědí jeho že tato jest:

51 .39.. Moravsky že neumí, k tomu že se zná, na větším dílem že rozumí, avšak pronunciaci že nemůže dosáhnouti, ale že se pomalu učí a učiti chce, nicméně, že to jemu k žádné překážce býti nemůže, poněvadž jiným také tak dovolováno bylo. Aby pak německy mezi námi mluviti nemohl, že v latině bude mluviti, poněvadž to provede, že se prvé latinským jazykem všecko právo řídilo. Mezi námi že jako špalek seděti nechce, než čemu rozuměti bude podle dobrého svědomí, že se přimlouvati chce; budeme-li mu toho brániti, že se k jeho J. M. C., která jakožto vrch a hlava práva mezi námi rozsudek učiní. Po kteréž relaci pan hejtman podal na nás, co nyní činiti? z Doubravice a ti, kteří přede mnou hlas měli, přimlouvali se, Pan poněvadž sám sobě rozuměti nechce, abychom ho tak nechali a do soudu nebrali. Ale já a všichni jiní po mně na odpor jsem tomu nastoupil a radil, abychom mu toho, co jeho jest nebrali, t. j. abychom mu v soudu sedati nebránili, než bychom také sobě toho, což našeho jest bráti nedali, t. j. jinak než moravsky mluviti nedopouštěli a na tom abychom stáli, byť cokoliv z toho pojiti mohlo, že pán náš, poněvadž nám přísahu učinil, taky nad oněmi zvyklostmi a starobylými obyčeji ruku držeti ráčí. Při čemž někteří se tak rozhorlili, že pravili, nežli by dopustili, aby se v potazu jiným jazykem, než naším vlastním mluvilo, že by raději vlast opustili, při čemž pan Bernard Drnovský, nejvyšší hofrychtýř připomenul, že jeden ze starých pánů z Pernštejna věděl, že který z jeho synů má německy měl praviti, že kdyby mluviti, že by mu přál, aby raději štěkal jako pes. A pan hejtman vyprávěl, že jednoho času pan Zdeněk Kavka z Říčan, který byl velmi šprýmovný pán, přišel do Prahy, a tam jsa, navštívil pana Vratislava z Pernštejna, nejvyššího kancléře král. českého, u něhož když byl, přitrefilo se, že pan kancléř musil odejiti a odcházeje, poručil synu svému panu Janovi, aby zatím ažby přišel, p. z Říčan s rozprávěl, ale pan Jan místo rozprávění s pánem, v tlachání s Vlachy a Španěly se dal, kteří tu byli, a poněvadž stále si, si říkal, pan z Říčan rozhněvav se, převrátil mu to a řekl : si, si, si jeb svou mater, šij tak, abys párati mohl a uměl. A když tak na tom zůstáno bylo, poručil pan hejtman z po-

52 40 tazu panu Jiříkovi z Vrbna a panu Dozymu z pánův, Vilímovi Zoubkovi a Janovi Bukůvky z vladyk, aby došli k J. Msti. panu z biskupu olomúckému a oznámili od Jich Msti. přátelství jejich a povolné služby a žádali, aby ráčil mezi J. M. nahoru přijíti. V tom přišel pan kardinál do soudnice a jak jsme šust vcházející čeládky jeho uslyšeli, hned nás pan hejtman svolal a dotazoval se, co má k němu promluviti. Zůstali jsme na tom, aby takto promluvil, což také učinil:»pane biskupe olomúcký! Poněvadž starobylý, chvalitebný obyčej v této zemi se zachovává a zřízení zemské to vyměřuje, aby biskup holomúcký, byl-li by osoba stavu panského z této země, mohl, ač by chtěl, v soudu zemském sedati a J. M. ráčí Vašnost za pána zemského míti, ráčí Vašnost, pokudžby v tom vůle V. Msti. byla, do soudu bráti, v té naději a důvěrnosti, že ráčíte J. M. v dopomáhání spravedlností lidských nápomocni býti. Račte do šraňku vstoupiti a povinnost' obyčejnou vykonati.* Tak jest mu přísaha vydána, kteráž mu čtena jest od Zigmunda Onše, a když přísahal, držel pravou ruku na prsech podle způsobu kněžského a naši enunciaci českou dosti dobře zachovával, ač v některých těžších slovích chyboval. Po přísaze pak nečekaje, až by ho pan komorník vzal a na jeho místo uvedl, šel a usadil se sám. Jak dosedl, pan hejtman nás svolal u přítomnosti naší mu předně štěstí vinšoval a vedle a snešení žádal, aby česky mluvil mezi námi, poněvadž to prvé nikdy nebývalo, aby se v potazu jinšího jazyka užívalo, a my pro neprotržení pořádkův našich nemohli bychom toho dopouštěli, ani snášeti. Na vinšování odpověděl dosti jalově. Na druhý pak artikul téměř zuřivě. Summa byla, že on česky mluviti neumí, latině neb německy že mluviti chce, zvláště pak latině, poněvadž to prvé se při právě zachovávalo, že se latině mluvilo. Pan hejtman mu dal odpověď, že my Moravci jsme, latině a německy nerozumíme a jsou-li někteří, kteří rozumějí, jsou zase jiní, kteří nerozumějí, a poněvadž jest ten jeden z našich starobylých obyčejů, k nimž pán náš nám přísahu učinil, aby při právě našem všecko se naším jazykem jednalo, že my také nechceme od toho upustiti. Popudil se biskup a pověděl, že on nechce mezi námi býti. špalkem, načež mu hejtman pan Haugvic a na Roketnici (u Přerova) řekl, že my

53 také tu nechceme seděti jako blázni a hluší, aby se k nám mluvilo a my nevěděli, co se mluví. I tázal se kardinál třikrát, zdali jsme se na tom ustanovili, i po třetí ohlídl se pan hejtman na nás a řekl k němu:»proc se mne tak často ptáti ráčíte, zdaliž já sám od sebe mluvím? Já Vašnosti pravím, co mi od Jich Mstí. poručeno bylo, k čemuž jsme se všichni ochotně přiznali.» A tak biskup přestal a tím zavřel, že bude věděti co činiti a kam i jak vznésti. Ozná- mil pan hejtman, že jest v tom naše dobrá vůle.«potud zápisky o súdě panském. Odpor Ditrichšteinůy však nic-platen nebyl, a musil-dotud súdu i sněmu mlčeti, dokud česky_se nenaučil. na Jak vroucně pan Karel miloval jazyk mateřský, jak pravým Čechem byl, viděti ž tohu neústupného hájení výhradného práva jazyku našeho v súdě zemském. Při činnosti jeho, jakožto hejtmana zemského seznáme, že výhradně právo jazyka českého v naší vlasti hájil také na sněmu a v celé správě zemské. Tak horlivý vlastenec a rozhodný český bratr byl ovšem trnem v očích dvoru a straně dvorské v zemi, která počala odvážnou restauraci katolickou, hleděla obmezovati práva stavů a strkala všude, kam se to dalo, Němce na úřady. Hned r po smrti Fridricha z Žerotína, když nastal nový víti - dvorský, začalo pronásledování pana Karla,, v kterém odpůrci právem spatřovali schopného a horlivého vůdce opposice. Nejdříve obviňovali jej, že zpronevěřil peníze zemské na válku tureckou v Ohřích, z kteréž pomluvy se snadno očistil. Horší bylo, když nový podkomoří Zikmund z Ditrichšteina stal se prokurátorem proti panu Karlovi, obviniv jej ze zločinu velezrády a uražení Veličenstva, protože uvězniti dal Vlacha Jana Pierio, ačkoliv prý týž měl cis. glejt. Ačkoliv Karel zatknouti dal Pieria z rozkazu zemského hejtmana, přece musil proto mnohá příkoří snášeti, do Prahy se k zodpovídání dostavovati. a Tam však s vyřízením odkládali, takže v stálém strachu o svou svobodu a život býti musil, pomýšlel na to opustiti vlast a vyprodati se z Moravy. Za tím účelem prodal r Lomnici panu Oldřichovi z Kounic a na Slavkově, vzdal veškerého života se veřejného a uchýlil se na zámek svůj Rosice, kde se výhradně rodině a oblíbeným studiím oddal.

54 Mezi tím r po krátkém manželství zemřela mu druhá Eliška Krajířka již. v 18. roce-věku svého a záhy po ní synáček choť, Fridrich po 4 měsících svého iivota. Nepřátelé Karlovi za tím neustávali pracovati proti němu. mu r odňato poručnictví pána Lipého a 11a návrh Bylo z kardinála z Ditrichšteina přijato, aby pan Katel ze soudu zemského byl vyloučen. Uprostřed těchto příkoří oženil se pan Karel po třetí r , pojav za manželku Kateřinu Annu z Valdštejna, sestru generála Albrechta z Valdštejna, paní z rodu chudého, neboť rodičům jejím patřila pouze malá tvrz Heřmanice u Jaroměře, avšak z rodu starobylého a vznešeného. Nová manželka pocházela z rodičů českobratrských a byla také cituplnou a horlivou vyznavačkou učení bratrského; jsouc útlého těla, zemřela po 8 měsících na souchotiny v 21. roce věku svého. Zatím však nespokojenost s utiskováním nekatolíků, kteří téměř celou zemi a svobod, rozmáhala se v celé koruně tvořili české měla za následek mír liběnský, kterým císař Rudolf poddal a se vojskům moravským a rakouským a postoupil bratru svému Matiášovi všech zemí svých, vyjma království české. Moravané dostali nového zeměpána, který za pomoc zemskou jemu poskytnutou v předešlé válce slíbil ochrannou ruku držeti nad svobodami zemskými a opustiti směr císaře Rudolfa, jímž katolictví násilně fedrováno bylo. Z počátku svého panování se také dle toho řídil. Nastal tedy nyní na Moravě úplný převrat poměrů. Nepřátelé Karla z Ž., který zatím zanechal myšlénky opustiti vlast, umlkli. Největší nich Zikmund z Ditrichšteina zemřel a Ladislav z Berka ze země vypovězen byl. Proces pro velezrádu nejenom že úplně zastaven byl, ale panu Karlovi ~ dostalo se skvělé satisfakce tím, že jmenován byl zemským hejtmanem, dosáhnuv tak nejvyšší hodnosti v zemi. Z pronásledovaného delikventa stal se mocný řiditel politických i vojenských věcí na Moravě a naskytla se mu tak příležitost, aby své smýšlení a názory k platnosti přivedl. Stará svoboda náboženská, která od válek husitských i poddaným byla v našich vlastech dopřána, vrátila se zase, nebylo více překážek přísahati na súdě s vypuštěním slov»matce Boží a všem svatým* a celá země se z nastalého pokoje radovala.

55 Všechna tehdejší šlechta byla ryze českou, obcovací jazyk výhradně český, německy znali jen někteří páni, jiní velmi byl málo, avšak dámy šlechtické i nejvznešenější neznaly německy nic, o čemž mnoho dokladů v korrespondenci rodinné tehdejší šlechty shledáváme. Poněvadž jazyk český byl tehdejší šlechty jazykem mateřským a rodinným, milovali moravští páni jazyk svůj, vážili si ho a žárlivě střežili jeho výsadní právo v soudech a úřadech, jak jsme se přesvědčili o tom, když kardinál vstupoval do soudu panského. Karel z Ž. za doby vlády své jako hejtman, častokrát v téže příčině slavně vynikl a uvádíme známý list jeho olomúckým, k'terým tehdy jakož Brňanům a ostatním městům královským, nejenom nejvyšší úřady zemské, ale i dvorská kancelář česká výhradně česky psávala, poněvadž jazyk náš byl tehdy vznešeným jazykem státním. List onen ouřadu olomúckému psaný zni:»zprávu Vaši, kterou Jste mi na poručení mě, Vám při skončení minulého měsíce z ouřadu mého (v příčině stavění domu před tím strejci mému p. Viktorínovi z Ž. náležitého) učiněné, v obšírném psaní dali, jsem včera od vyslaných Vašich dostal a na tom se nemálo zastavil, že takové psaní netoliko proti obyčeji země a ouřadu mému, než také proti Vašemu vlastnímu způsobu německým jazykem učiněno jest; ježto víte dobře, že v této zemi jazyk svůj obzvláštní a vlastní máme, za který se Vám styděti nic není potřebí, nýbrž styděti bychom se slušně za to musili, kdybychom se toho dopustili, aby týž jazyk náš přirozený, tak vzácný, starožitný a rozšířený měl od cizího vytisknut býti. Protož, ač jsem byl z počátku na tom, abych Vám na takové psaní žádné odpovědi nedal, však prohlédaje k věci, o níž činiti jest, na ten čas jsem od svého práva upustil, s tou však výhradou a Vám napomenutím: abyste mi napotom jazykem v této zemi obvyklým a nám Moravanům přirozeným psávali, což slušně nad jiné, jsouce předním a hlavním městem v této zemi učiniti máte. Neb jestliže by se toho od Vás nestalo, já jakž proto, abych se nezapomenul na lásku, kterou vlasti své jsem povinen, tak i abych novoty škodlivé do země. neuvozoval, v žádné psaní a odpovídání s Vámi bych se dáti nemohl. S tím se Vám na všem dobře a šťastně míti vinšuji.c Dat. na Rosicích 12. prosince 1610.

56 Jak vlastenecký duch tehdejší šlechtu ovládal, je viděti z postulátů, na nichž sněm za předsedsednictví páně Karlova, se jakožto zemského hejtmana usnesl, když Matiáš za živobytí bratra svého, císaře Rudolfa, Moravy se ujal. Mezi jiným stavové žádali:»aby posílal k sněmu komisaře ctné a jazyka českého znalé. A poněvadž poddaným nemálo na tom záleží, aby jazyku a mluvení jejich, kterýmž by své potřeby vrchnosti sobě od Boha dané předkládali, rozumíno bylo od téže vrchnosti, pokudžby se Pánu Bohu z Vaší královské Msti., dědice dáti líbilo, abyste je řeči a jazyku českému učiti dáti ráčili. Roku pak usnesl se sněm, že každý cizozemec, který Moravě zakoupí, je povinen a nucen dáti učiti děti své jazyku se v českému, a děti nezletilé, které neznají jazyka českého, ne- mohou děditi statku zemského. Tímto snesením chtěli stavové zabrániti, aby cizozemci, řečí, a obyčejů moravských nepovědomí, jakožto držitelé statků práv zemských nemohli se dostati na místa úřednická jako se to za císaře Rudolfa dělo, takže np. Zikmund z Ditrichšteina, pán na Mikulově, češtiny neznalý, dostal důležitý úřad podkomořího. V archivu bludovském nalézal se vzácný rukopis.»poznamenání všech sněmů* vlastní rukou pana Hynka z Vrbna, zetě páně Karlova, psaný. Tam vypisuje, kterak r poslali stavové dolnorakouští deputaci k sněmu moravskému, aby se Moravané za stavy dolnorakouské přimluvili, za svobodu evangelického náboženství v jejich arciknížetství. Při přímluvách, když přišla řada 11a Fridricha z Tyfnbachu, který ještě dobře česky neznal a v tak důležité věci obšírněji promluviti chtěl, pravil tento, by mu výminečně bylo povoleno promluviti německy. Stavové mu to povolili s výminkou, že pouze pro tentokráte tak činí, neboť podruhé že by to bylo ponížení národa moravského. Navraťme se k rodinnému životu Karlovu. Dcera jeho Bohunka provdala se za pana Hynka z Vrbna a na Koldštejně, s nímž měla syna Karla Bruntálského z Vrbna. Po smrti manžela prvního provdala se za Zikmunda z Tyfnbachu a na Drnoholci. Druhá dcera Alena provdala se za pana Jiřího Náchoda a na z Tulešicích a Miroslavi, o němž vípe jsme vypravovali při panu

57 Ladislavovi Velenovi z Ž. Alínka žerotínská z Náchoda zemřela však záhy a vdovec ucházel se na dvoře královském v Praze, za panování Fridricha falckého, o dědičku nesmírného jmění smířického Markétu Saloménu Slavatovnu ze Smiřic, která ovdověla, ztrativši manžela svého Jindřicha Slavatu při nešťastném výbuchu v Jičíně. Avšak pád český přivedl i paní Saloménu do chudoby a a vyhnanství a Jiří z Náchoda ohlížel se po jiné nevěstě. Poněvadž obě dcery Karlovy byly provdány, byl pan Karel opuštěn a proto oženil se po čtvrté s paní Kateřinou z Valdštejna, vdovou po Smilu Osovském z Doubravice, dědičkou panství Třebiče. Byla naní dobrotivá, neobyčejně horlivá a vronr.i církve bratrské, milovnice jazyka českého, vznešená a pravá staročeská, "šlechtična. Byla sestrou Adama z Valdštejna, na Hrádku nad Sáz. a Lovosicích, který byl nejv. hofmistrem a po pádu českém, po smrti Adama ze Šternberka nej vyšším purkrabím král. českého. Dále po matce Mandaleně z Vartnberku- byla sestrou Pertolta z Lipého, dědičného maršálka král. českého a na Mor. Krumlově, jehož otec Jan z Lipého, po smrti manželky své Krajířky z Krajku, za druhou choť Mandalenu z Vartenberku, vdovu po panu z Valdštejna pojal. K bratru tomuto lnula vroucí láskou i v neštěstí jeho, jak později obšírněji pověděno bude. Matiáš byl však. téhož smýšlení jako bratr Rudolf, a po jeho, nemaje se čeho obávati, začal tentýž směr jezuitskodespotický, smrti který kvetl za vlády císaře Rudolfa. Odstěhovav se po smrti bratra do Prahy, obklopil se rádci bratrovými, Slavatou, Martini cem, Zdeňkem z Lobkovic počal v Cechách i na a Moravě na důležitější místa strkati nepřátely nekatolíků a podporovati restauraci katolickou v zemi nekatolické, dav tím podnět k potomním válkám. Karlovi z Z. se v úřadě hejtmanském činily překážky, až vida nezbytí, se úřadu hejtmanského r vzdal a dosazen na jeho místo Ladislav z Lobkovic, pán na Holešově, bratr nejv. kancléře, tuhý papeženec a ochotný nástroj dvoru. Takovým způsobem Karel téhož roku, kdy v čtvrté manželství vstoupil, odstoupil od správy zemské, navrátil se k rodině, jíž se cele věnovati mohl.

58 46 Vzdav se úřadu hejtmanského, který vyžadoval všechen čas namáhání velké, uchýlil se na své statky k jich správě, které a zatím valně rozmnoženy byly. Neboť když r pan Fridrich z Ž., zemský hejtman, zemřel, odkázal jsa bezdětek, statky své synům manželky své poslední a to nevlastnímu jejímu synu Karlovi Přerov a vlastnímu Janu Divišovi Židlochovice. Tak stal se pan Karel pánem přerovským, kde odtud velmi rád sídlíval, opraviv a rozšířiv zámek přerovský, který jemu nynější podobu svou děkuje. Byl přerovským pánem dobrotivým a dopřál jim, aby se sami svými zvolenými spravovali, kteréžto svobody, jak v jednom listu svém uvádí,»žádné město panské v Moravě nemá«, a dbal velice o rozkvět školy bratrské, která odtud po vlasti slavně proslula, majíc výtečné představené, mezi jinými také Amosa Komenského. Na hradě Přerově sídlil rád i po nešťastné záhubě své vlasti, dojížděje sem z vyhnanství a na věži zámku přerovského dle Chlumeckého také zemřel. V sousedství hradu svého přerovského měl statek dřevohostický, který však v této době prodal rytíři Jiřímu Skrbenskému ze Hříště a na Fulneku, kterému však pro vzpouru obojí konfiskováno bylo. Když bratr Karlův, Jan Diviš, dědil Židlochovice po strýci prodal panu Karlovi Náměšť, takže Karel, který po smrti svém, strýce svého jičínského se starším z Ž. psáti počal, byl odtud pánem na Rosicích, Brandejsi, Náměšti a hradě Přerově. Z rodinného klidu vyrušily Karla st. mocné události, které konečně vedly k velké válce české. Pan Karel byl starý, rozvážný muž a viděl, že moc císařská, opírající se o mohutnou dynastii španělskou, jistě pokoří země české, kde nesvornosť, změkčilosť a neobětovnosť převládala a znaje neúprosnost císařskou, obával se právem, že porážkou českou budou pohřbeny veškeré svobody vlasti, jichž tak si vážil, a že církev bratrská i národ a jazyk český dokonalé zkáze přijdou. Proto varoval stavy před odbojem k a z počátku s úspěchem, neboť Morava se na počátku nepřidala k povstání, nýbrž vyslala vzácné poselství k císaři a do Prahy usmířiti rozbroj ač marně. Když však Thurn s vojskem stavovským vtrhnul na Moravu, stavové, téměř veskrze brajři a nepřá-

59 telé domu panujícího, neodolali více touze svých citů a svého přesvědčení, nýbrž přidali se k povstání. Karel st. však nedávaje se vésti pouze přesvědčením, ale též rozvahou, zůstal císaři věren i když nově korunovaný král Fridrich Falcký osobně na něj působil, i když stavové mu vězením a odebráním statků hrozili. Chování se páně Karlovo po pádu českém ukázalo, že křivdu jemu činili ti, kteří pro věrnost' jeho k císaři, jej ze sobectví a ctižádosti vinili. Neboť on nejen žádného úřadu, ani daru, ani vyznamenání od vítězného císaře nepřijal, tím méně od své víry se odvrátil, nýbrž naopak všem nešťastným i podporou a přímluvou pomáhal, na svých statcích, pokud mohl reformaci katolické bránil, na konec stejný osud s exulanty snášel, statky prodal a do ciziny se uchýlil. Jest známo, že když všichni kněží nekatoličtí r z vlasti vypovězeni byli, na statku svém brandejském kněze bratrské ukrýval, zejména slavného učitele národů Komenského. Teprve na rozkaz císařský se vypovězenci obrátili hranici zemské na statek k Třemošnou pana Jiříka Sadovského ze Sloupna, který 2 /3 statku svého konfiskací pozbyv, místo úrodného panství Sadové, horskou tvrz Třemošnou od Valdštejna dostal. Při linii strážnické vypsali jsme, jak na panství náiněstském kočující šiřitele samospasitelné víry římské vybil, a jest známo, že v Brandejse zavřenou bránu sboru bratrského u přítomnosti radujících se poddaných, sám pečéť biskupskou porušiv, otevříti dal, a jak s emigranty a všemi nešťastnými cítil je podporoval, a svědčí listy jeho, chované v arch. musea král. českého, které dosud uveřejněny nebyly :» Bratru Vavřínoví Justinovi. Oznamuji Vám, že jsem Náměšť, Rosice, Troubsko, prodal knížeti Fridlandskému. Třebíč též se brzo do cizích rukou dostane. Odtud se všichni valem stěhují, v příští pondělí, strojí se jich na 300. Veliká jest těžkost' v zjednání příročí dalšího, a některé přítelkyně, vdovy, přední paní nemohly nic obdržeti. Pak je zde špatné milosrdenství, jako jeden měšťan zdejší dokonce šlakem poražený a hrubě nemocný, nemohl obdržeti,

60 48 aby zde umřití mohl, než musil se přece dáti v peřinách odvézti a když půl míle od města odjel, dokonal život svůj. V Praze 23. Máje 1628.«Z líčení tohoto je viděti, jak bolestné scény odbývaly se při bezcitnosti a ukrutnosti vítězné vlády, již pokud mohl, mírniti hleděl pan Karel, jak z následujícího listu na jevo jde:»témuž, v Přerově 29. ledna Pan z Budova že živ a na svobodě, velice se z toho raduji, než z té vděčnosti, kterou ke mně mimo obyčej lidský prokazuje, za to málo co jsem pro něj učinil, ač nesmýšlím, aby pro přímluvu mou jaké polehčení měl, však proto přece jsem pracoval pro jeho vysvobození. Paní mateři jeho také jsem pomáhal jak jen mohl, ale jaká pomoc při těch kamenných srdcích....«o několik měsíců později odpovídal dceři své, která jedouc na léčení do Karlových Varů Prahou, psala otci se zalíbením o Praze, narážeje na dostavování své u dvoru císaře Rudolfa v procesu velezrády a uražení Veličenstva v příčině Vlacha Pierio: >Bohunce dceři, 6. června Praha se může líbiti, než kdybys v ní tolik vytrpěla jak já, méně bys ji chválila. Darmotě sice, že město je veliké a pak dosti stavěné, ale i když bylo k tomu i vlídné, bylo více nač pohleděti než nyní. Těmi válkami a reformací hrubě zašlo, aniž naděje jest k povstání.* Jak železnou rukou císař podrobené země chtěl na viru obrátiti, nečině ani výminky při poddaných věrného Žerotína, vysvítá z následujícího listu:»v Třebíči 12. června Bratru Jiřímu Erastovi. Nyní se již aspoň zjevně k tomu znají, že se toho prostředku užívá k zdržení mne v zemi, neb že by JMC. i raddy i páni zdejší vděčni toho byli, abych s nimi zůstával v zemi,

61 49 až do Vídně mne loudí i na mé statky, což mi jich ještě zůstalo, mi ukazují. Avšak když provozování náboženství se vynímá a skrze zuby toliko se pouští, aby kradmo, v tejnosti a ukrytě konáno bylo, při čemž mnoho nesnadností a nebezpečenství jest, k ničemu až posud nepřivoluji, než tím se hájím, že já žádným způsobem bez služeb a služebníků Božích býti nechci, byť mi nevím nač přišlo. Já pravdu pravím, že nemám k tomu v zemi zůstávání žádné chuti, jakž pro příčinu oznámenou, tak abych se nedíval na nátisk, který se bude díti nad nebohými lidmi při reformaci, a abych nebyl účasten toho tyranství, které provozují vojáci, abych se nemusil škorpiti s římskými kněžími, a abych naposledy nebyl mnín pokrytcem, který na obou ramenou nosí.«témuž v Praze, 20. května Všecko se strojí z vlasti pryč a na větším díle bez peněz, nebo statků neprodávají, protože žádný nechce kupovati, a kdo má peníze na úrocích nemůže nic dostati. Hrubě velká bída všude jest a kam se kdo obrátí slyší pláč, naříkání, žaloby, křik, takže teskno poslouchati. A nejvíce ty nebohé paní, kterým dcery bráti strojí, tak těžce to nesou, že div smyslu nepozbývají. A ačkoliv srdce kamenné mohlo by se nad tím slitovati, já však, co se může z zevnitřku poznati, nevidím s nimi při žádném žádného utrpení, aniž jest kdo, jenžto by jim chtěl poskytnouti neb raddy neb pomoci, než všude se toliko to slyší, že musí tak býti.«po bitvě bělohorské poslali Moravané Karla st., o němž myslili, že je u císaře oblíben, aby jim vymohl amnestii, o čemž Pavel Skála ze Zhoře ve své historii poznamenává takto :»Moravané dožádali se Karla staršího z Žerotína, kterýž po celý čas toho předsevzetí českého i krajanů svých nikdy sobě neliboval a pro tu zvláštnosť svou mnohého příkoří i pomluv od obojích pociťovati musil, aby komissi takovou k sobě přijal, i na místě při císaři, jak nejlépe s dobrým vinšovaným jich užitkem a pohodlím vykonati se postaral. Kterýžto vyžádav sobě po svém do Vídně příjezdu audienci při císaři, přednesl mu žádosť poníženou krajanů svých.«

62 .50. Avšak Karel 'st. nevyprosil ničeho u císaře a ani když deputace nejvzácnějších pánů a rytířů moravských na kolenou s pláčem v hradě císařském Ferdinanda II. prosila, nepořídila ničeho, neboť vítěz odkázal je na kardinála z Ditrichštejna, nového místodržícího moravského. Ačkoliv pak na Moravě byli popraveni pouze 3 (Bítovský z Bítova na Bystřici, rytíř Blekta z Outěchovic a generál moravské pěchoty Tyfnbach) přece žalářování a konfiskace provedeny stejně bez milosrdenství jako v Čechách a když konečně r nedovoleno nekatolíkům držeti statky zemské, vyhubena v zemi českoslovanská šlechta dokonale. R po vyhlášení obnoveného zřízení zemského, dle něhož zapovězeno nekatolíkům míti statky zemské, prodal Karel statky své Rosice, Náměšť svému švagru Albrechtovi z Valdštejna, Přerov dal do nájmu Balcarovi z Ž. meziříčskému (který první z Žerotínů na víru katolickou se obrátil), vymíniv si. toliko byt na hradě přerovském, takže mu zůstal pouze Brandejs ve vlastnictví i užívání. O11 i manželka jeho radou i pomocí snažil se zmírniti osud ubohých exulantů, k nimž vřelou sympatii chovali, jak svědčí tyto 2 listy Kateřiny žerotínské z Valdštejna, choti Karlovy : Ye Vratislavi dne 16. ledna Paní Manda leně Kateřině Berkové, rozené Slavatce z Chlumu a z Košmberka. Službu svou povolnou V. Msti. vzkazuji, urozená paní, paní teta má nejmilejší. Aby všemohoucí a dobrotivý Pán Bůh tento v nově nastalý rok V. Msti. šťastnej a potěšitelnej dáti, v něm dobrého zdraví udělovati a předešlý těžký a zarmoucený léta vynahradili ráčil, všeho toho V. Msti., což byste sobě samý srdcem svejm podle duše i těla žádati ráčili, na jeho Božské milosti upřímně vinšuji, tak jako sama sobě. Má nejmilejší paní teta 1 Před některejmi nedělmi, když sem s svejm nejmilejším pánem v Čechách se zdržovala, došlo mne psaní od V. Msti., kteréhož datum v Franykyru 29. dne měsíce Aprilis roku tohoto pominulého 1630., kteréžto ačkoli starýho datum jest, však v pravdě SQm je s velikou vděčností a potěše-

63 5' ním dostala, poněvadž sem prvé již od dávniho času a několik let o V. Msti. nic neslyšela a nevěděla, kde račte zůstávati a jak se v těchto nynějších přezarmoucenejch a bídy a trápení plnejch časích V- Msti, ve.ňe.i a tu spm sp v tnm ujistila a utvrdila, že tu starodávní známost' a lásku, kterou jste ke mně míti ráčily, ještě zachovávati, a navštěvujíce mne skrze takové psaní ji ke mně obnovovati ráčíte, tak že, ačkoli jest nás Pán Bůh do cizích zemí zavěsti a těch jiných koutů rozptýliti a jedny i přátely od druhejch vzdáliti ráčil, skrze což osobnýho našeho spolu se vídání a shledávání do času a vůle jeho svaté zbaveni bejti musíme, avšak to takové vašnostiné na mne laskavé paměti, že na ujmu a zmenšení není, z čehož jsem nemálo potěšena a V. Msti. opravdově z toho děkuji. Přede vším pak V. Msti. za to hrubě prosím, poněvadž sem V. Msti. sama tak dlouho nic nepsala, nevěda před dostáním psaní vašnostiného nic místného, kde byste ráčily bytem se zdržovati, ovšem že sem na takové psaní až dosavad žádné odpovědi V. Msti. nedala, abyste mi to ráčily na dobré obrátiti, což se jistě z žádné mé na V. Mt. nedbanlivosti a nepaměti nestalo, ale za příčinou, že zůstávaje v Cechách a v Moravě tohoto minulého roku okolo 28. nedělí, pořád o žádné příležitosti odtud, při které by V. Msti. psaní mé dojiti bezpečně mohlo, sem dověděti se nemohla, nad čímž sem velmi tesklivá byla a musila toho, nechtě, až sem do Vratislavě odložiti a-jináč sobě neukládala, než to hned při svém sem dostání vykonati a nahraditi. Což ačkoli se z milosti boží již před některou nedělí a těmito pominulejmi božími hody vánočními stalo, že sme se sem zase navrátili, však poněvadž po ten všecken čas až do dnešního dne jakž nemoci a nedostatky zdraví mýho vlastního pána mého nejmilejšího. tak při tom i i jiný rozdílný nepříležitosti, překážku mi v tom činily, tak sem ještě ne svou vůlí, ale samou nemožností od toho tak dlouho zdržována byla, v čemž při V. Msti. vždy omluvena bejti žádám. Nyní pak, porozumějíc tomu, že by nějaká příhodnost odtud se nacházeti měla tam, kdež ste se před rokem zdržovati a svůj byt míti ráčily, a nepochybuji, že buď tam, aneb někde nedaleko odtud, psaní mý V. Msti. dojiti moci bude: protož sem nikoli

64 opominouti nechtěla, abych neměla se V. Msti. tímto psaním ohlásiti, a abych mohla o V. Msti. přezvěděti, kterak se na svém zdraví dále jmíti a v jakém způsobu až dosavad zůstávati ráčíte, že neráčíte sobě ztížiti mně, na odkázání další lásky své ke mně, o tom oznámiti při příležitosti, kterouž nepochybně zase sem do Vratislavě jmíti ráčíte, V. Mt. za to žádám. Neboť sem se z toho psaní Vašnostiného velmi zarmoutila a neřáda z něho dočetla o mnohejch žalostech a zármutcích vašnostinejch, o nichž ste se mi ráčily skrze ně oznámiti, jak o sirobě, kterou i na V. Mt. Pán Bůh vložiti a s nejmilejším panem manželem vašnostinejm rozloučiti ráčil, čehož všeho věrně V. Msti. nepřeji a v tom opravdovou lítost' i citedlnosť srdečnou s V. Mstí. snáším, vinšujíc sobě přežádostivě veselejší a potěšitelnější novinu tím dříve uslyšeti, a Pána Boha žádajíc, aby V. Msti. v takovém kříži pomáhati a potěšovati i z něho pomocníkem bejti a to vše k radosti a potěšení obrátiti ráčil. O sobě při tom a svém nejmilejším pánu V. Msti. oznamuji, že jakožto již věkem sešlí i mnohejmi starostmi a zármutky strápéni, k tomu častými nemocemi zemdleni, při našem zdraví hrubou proměnou béřeme a nestálí zůstáváme; já ted více než od dvou nedělí z lůže nevstávám a na dna ležím, kteréž mne jak v obou rukou tak i v nohách sklíčely, a ač z milosti Boží něco se již se mnou zase polepšuje, však mimo to jiný ustavičný nedostatky při mně se nacházejí. Pán můj sice z daru Božího podle spůsobu svého na tento čas, tak jakž může bejti, mírně se při zdraví má, ale taky do tak častejch těch i jinejch nemocí přichází, že jednak já, jednak zase on, nebo oba spolu z postele nevycházíme a zde toliko tak sami v pohostinu zůstáváme. Ale což proti tomu činili, když se Jeho milosti Božské líbí nás tak navštěvovati, zde býti, zde kárati a trestati, aby ráčil na věky odpustiti ; než již to vše do vůle Jeho svaté snášeti a tomu v trpělivosti poddánu bejti co kdy ráčí chtíti s námi podle milosrdenství a uložení svého božského dále učiniti. K čemuž že nám pomoci a posilnění od Jeho nevypravitedlné milosti svaté žádati ráčíte, V. Msti z takového pobožného a potěšitelného vinše velice děkují, kterýž račiž Pán Bůh jak při nás, tak

65 i při V. Msti. a při všech jinejch poutnících nám podobnejch a své vlasti zbavenejch naplniti a k šfastnému setrvání a svému oslavení přivésti. Pán můj V. Msti., má nejmilejší paní teta, služby své povolné s vinšem na Pánu Bohu všech potěšitelnejch a nejlepších dobrých věcí vzkazuje. Mohla-li bych pak V. Msti. v tomto nynějším vyhnání našem jakou radou příjemně sloužiti, račte mne ve všem podle možnosti mé sobě volnou a hotovou najiti, dokudž mi koli Pán Bůh života a zdraví ještě propůjčiti ráčí. ]["A~~nechtějíc již dalším psaním svejm V. Mt. obtěžovati, s tím V. Mt., má nejmilejší paní teta v mocnou ochranu Boží spolu se všemi námi, zatím pak sebe lásce vašnostině neproměnitedlné poručena činím a sobě vinšuji, pokudž by vůle Jeho svatá v tom byla, abych ss s V. Mstí. prvé než umru, ještě aspoň jednou shledati a v dobrým a potěšným spůsobu uhlídati mohla, k čemuž račiž nám z obojí strany týž milostivý a dobrotivý Pán Bůh náš z milosti své přehojný dopomoci. Amen. Datum v městě Vratislavi 16. dne Januarii i Dotčená paní Berková, byla dcerou Zachariáše Slavaty z Chlumu Košumberka na Chroustovicích a manželkou Bohuchvala Berky a z Dubé a z Lipého, pána na Bělé, Chýši a Kuřívodech, directora a správce zemského za povstání českého a nej vyššího purkrabí král. českého za kralování Friedricha Falckého. Po bitvě bělohorské prchl s králem Friedrichem ze země a přijal útočiště u generálních států nizozemských. Byli u nich s Václavem Vilémem z Roupova, nejvyšším kancléřem v slavném slyšení přijati a děkovali s obnaženou hlavou za pohostinství a podporů, zakazujíce se, až jich Pán Bůh k předešlé moci ve vlasti navrátí, že se mnohonásobně odslouží. Bohuchval Berka byl hlavním původcem povstání a přimlouval se na sněmu za svržení Ferdinanda s trůnu českého, ku kteréž přímluvě Vilém hrabě Slavata poznamenal. utento pán (Berka) sice z předního starožitného rodu stavu panského v král. českém, ve věku dosti sešlý, od J. Mcské. Matiáše do soudův komorního a dvorského za radu dosazen, než ve věcech soudních a politických málo povědomý, však dobrý eko-

66 .54 nomus byl, dobré víno a veselá muzika dobře se jemu líbila, tak jak z jeho přímluvy dosti neforemné, jeho nepovědomosť a špatný rozum dosti rozeznati se může, když se přimlouval, jaký by měl král český býti, kterého oni sobě volí. Nedostávalo se jen, aby byl dal malíři vymalovati, tak aby byl svou přímluvou tím zavřel, aby takové postavy, takové krásy, jakž ten obraz vymalovaný ukazuje, byl. Nerozpomínal se tento pa to, že na sněmu obecném svůj hlas k přijetí JMkr. za krále českého dal, k relaci sněmovní se přiznal, při korunování JMCké. přísahu a povinnost vykonal, a k tomu dožádaný na místě sirotka, ještě nezletilého, pána z Hazmburka, dědičného truksasa král. českého, pecen chleba pozlacený před JMkr. při korunování a k oféře nesl, a že jemu nenáleželo se k tomu přimlouvati, aby JMkr. pořádně přijatý a korunovaný král český, neráčil míti k správě téhož království připuštěn býti, byvše všecky příčiny, které se jemu přičítaly, falešné a vymyšlené. Pročež také tento po slavném JMcské. vítězství před Prahou, pro to i jiné přečinění skrze právní processza rebella vyhlášen a cti, hrdla i statku odsouzen byl. Na hrdle trestán býti nemohl, protože s domnělým králem českým Fridrichem z král. českého byl odtáhl. Než statky a vzácné panství jeho k ruce JMcské vzaty a konfiskovány byly. On byvše náboženství kalvínského z jednoty bratrské, ven z vlasti své, v tom svém scestném náboženství in exilio v městě Hamburku život svůj mizerně dokonal.«paní Lidmile Předbořské. Na hradé Přerovč dne 6. prosince I633. Službu etc. Urozená paní, paní přítelkyně má zvláště milá. Zdraví etc. Ze mne svejm psaním navštěvujete a na mne i pána mého zdraví se dotazujete; z té lásky a paměti na nás velice vám děkuji a oznamuji o sobě, že se nic dobře na týmž zdraví svým nemám, nýbrž velmi bídná a nestatečná jsem, poněvadž takměř přes čtyry neděle již z lůže se hnouti nemohu, jsouc od jakýsi těžkosti a nemoci, kterýž sama rozuměti nemohu, hrubě ztrápena a málo se se mnou polepšuje, nevím jak dále pán se mnou naložiti ráčí. Pán můj ač jest sice-taky dosti mdlý, avšak podle

67 způsobu a obyčeje svého, předce aspoň tak na stolici se brání. Vy že se všemi svejmi dobrého zdraví požíváte, věrně vám toho přeji, žádaje od Pána Boha, aby vám toho s týmiž všechněmi vašimi na další časy udíleti a přispořovati ráčil. Mezi tím však že jinejch mnohejch nedostatků okoušíte, ráda Vám toho věřím> poněvadž bez rozdílu téměř všichni, kteří v tomto vyhnanství zůstáváme, sobě v tom podobni jsme, ačkoli snad jedni víc nebo oučastnosť máme, ale každý nejlépe o svých míň než druzí toho nedostatcích může pověděti^ čemuž již do vůle Boží poddáni bejti musíme. Při čemž, kdež mne za nějakou pomoc a fedruňk k vyživení vašemu žádáte: ač sic nevím co vlastně tím míníte, však bud že peníze, neb jaký jiný živný věci, ráda bych to mínila a vás jedním nebo druhým v takové potřebě fedrovala; ale mohu vám oznámiti, že v pravdě sami zde jako v podružství zůstáváme a to nejmenší kuře, ovšem pak jiný koupiti dáti musíme, z Brandejsa nic nedostáváme a z Vratislavě jen to, co na sobě s sebou sme přivezli, skrze což všecko penězi se dokládati musí a ty nám hrubě přešly, poněvadž jich na naše vyživení a těch kteří k nám o ně hledí i na jiný vydání mnoho nestáčí. Jakž to můžete samy posouditi, když kolik let již s tolikejm houfem všecko na hotový živi jsme, kde se má vzíti, když odnikud ne-' přibejvá. Pročež, že vás na ten čas nemohu na nic bezpečiti, žádám, že mne v tom při sobě omluvnou jmíti budete. Pán můj vás i pána vašeho spolu se mnou zase pozdravit vzkazuje. Panen: dcer svejch taky ode mne pozdravte. S tím se vám od pána Boha vš.elijak dobře a šťastně jmíti vinšuji. Datum at supra. Knihovnu svou, o níž napsal, že se»knihami rozpukává zámek jeho 4 a knihovnu církve bratrské převezl pan Karel s sebou do Vratislavi z tvrze kralické, vloživ ji do kostela sv. Magdaleny a tak ji zachránil od jisté záhuby před jezuitskými slídiči. Touha po vlasti nedala mu však zůstati ve Vratislavi. Proto dojížděl občas na Brandejs a Přerov a dne 9. října vypustil šlechetného ducha svého 11a hradě Přerově.

68 5 6 Universálním dědicem svým učinil jediného vnuka svého Karla Vrbna, v listech často zmiňovaného ^Karlíčka«, Bruntálského z jemuž připadl Brandejs a veškeré kapitálie za stržená rozsáhlá panství a klenoty, zajistiv těchto doživotní důchody vdově své z Kateřině. Fideikomissní panství své, Přerov, odkázal bratřím z Ž. losínským, vyjmuv několik vlastních tučínských poddaných vnuku svému Karlovi. Jemu též odkázal knihovnu do Vratislavi přenešenou, pan z Vrbna r , poněvadž jednota po celém světě kterou byla rozprášena a střediska neměla, daroval městu Vratislavi. Nyní knihovna v obecní knihovně vratislavské na náměstí a jest tato jsou v ní mezi jinými: Řada biblí a kancionálů bratrských, zejména bible, již daroval do kolébky Václav Budovec synu Karlovu, Bedříškovi. Dále knížky modlitební Jana Diviše z Ž., bratra Karlova, s vyrytými písmenami J. D. z Ž. V této knihovně je dodnes obraz Karlův, jako jinocha. Hrabě František z Ž. dojížděje na svůj statek Prusy v pruském Slezsku, dal r obraz tento okresliti a kopii na zámku svém bludovském umístiti. Vnuk Karel Bruntálský z Vrbna, dostal prostřednictvím Adama z Valdštejna slavnou audienci u cisaře, v níž tento laskavě mladého pána přijal a žádal, aby ve věrnosti k rodu panujícímu děda svého za vzor si obral. Nedlouho po panu Karlovi st. z Ž., zemřela i vdova jeho Kateřina (r ), která statek svůj Třebíč odkázala Rudolfovi z Valdštejna, synu bratra svého. Z Třebíče utvořen pak valdštejnský nejstarší z rodu seniorát, kterýmž až dodnes zůstává, takže vždy Valdštejnského fideikomis třebíčský dědí. Bratru svému pak panu Bohobudovi z Lipého odkázala různé legáty, které zajistila na statku brandejském. Dědic Brandejsa pan Karel z Vrbna, dohodl se vdovou po panu z Lipého, tak že ona převzala Brandejs, splativši panu z Vrbna, ale nejsouc katoličkou přinucena byla r prodati Brandejs cizozemci hr. z Trautmansdorfu. Od této chvíle nastalo tajným zbytkům bratří pronásledování, takže restaurace katolická se provedla dokonale. Nový majitel strhnul sbor i školu bratrskou a přestavěl na nynější zámek. Kateřiny Pertolt Bohobud z Lipého byl rovněž Bratr paní horlivý bratr a proto, ačkoliv účastnil se vzácného poselství k cí-

69 saři a do Prahy r , aby smír docílen a válka odstraněna byla, přece na konec horlivě se vzpouře přidal. Jelikož byl pán znamenitý, jest vhodno o osudu jeho zmíniti. Odmítnul vyzvání císaře, aby jakožto maršálek český dědičný byl - přítomen korunovace 11a císaře německého, za to nesl meč sv. václavský před králem Fridrichem, při korunovaci jeho na. hradě pražském. Při Ladislavovi Velenovi zmínili jsme se, jak slavně nového krále na Krumlově pohostil a odejel na to ke dvoru, kde jakožto vysoký hodnostář a přebohatý pán všech slavností a radovánek dvorských byl účasten. Při generálním sněmu r šel v slavném průvodu před králem, byl za stavy moravské jedním z kmotrů nově narozeného prince královského, byl při slavnosti když prvorozený syn královský přijat za čekance království Českého. Po porážce naší však byl byl vsazen do vězení v Brně, hrdla, cti i statku odsouzen, z milosti však při životě zanechán, a odstěhoval se do Uherské Skalice, odkudž na hradě Přerově Karla z Ž., 11a Židlochoyicích bratra Adama z Valdštejna často navštěvoval. Tam přestěhoval ssebou podobizny předků a archiv pánů z Lipého z nádherného zámku Krumlovského. Za krále Jana Lucemburského a manželky jeho, Elišky Přemyslovny byl nejv. maršálkem dvoru královského pan Jindřich z Lipého, v jehož rodě odtud maršálství dědičným zůstávalo, v kteréž řadě pan Pertolt dle Volného dvacátým byl. První manželka jeho byla Anna Krajířka z Krajku, druhá Marie- Zárubovna z Hustířan, od vdovy Žerotínovy často» nejmilejší paní Mařičkou nazývaná. Z prvního manželství pošel syn Adam, který zemřel bezdětek, z druhého Čeněk Hovora, který, když matka jeho r Brandejs prodala, koupil statek Schonting v kníž. břežském. Tam navštívil ho Tomáš Pěšina z Čechorodu, kterého náš Balbín nazývá»studiorum meorum amantissismus«a s dovolením páně studoval v archivu slavného rodu pánů z Lipého a pracoval v něm 8 dni a 8 nocí téměř bez odpočinku a probral v něm pouze, jak udává, 20. díl listů vzácného rodu dědičných maršálků koruny české. Čeněk Hovora byl třikráte ženat. Za první manželku měl paní z Windišgraetzu, druhou dceru vévody břežského, třetí hr. Promnia. Jím vymřel r tento vzácný starobylý rod na malém statku a

70 v cizině, za tím co rodové panství Moravský Krumlov s Ivančicemi konfiskací knížata Lichnšteinové, dnešní majitelé, nabyli. Nicméně ještě dnes na panství krumlovském se zdá, jako by tam dosud vládl vlastenecký rod pánů z Dubé a z Lipého a o Lichtn - šteinech málo zevnějších známek tam nalézáme. Vysoká věž mocného zámku, která celému kraji vévodí, nese na železném praporci na vrcholu erb pánů z Lipého, dvě skřížené ostrve, před residencí dvoupatrovou je křídlo dvorní, na němž se čte nápis český, že stáje ty i vrata dal r zhotoviti pan Jan z Lipého, nejv. maršálek král. Českého, munšenk císařství římského. V městě Ivančicích je několik domů na náměstí s erby lipskými a písmenami P. B. z L. Tak ještě po staletích památky stavitelské hlásají neštěstí naší staročeské vypuzené šlechty, jejíž statky cizinci všech národů k škodě vlasti zaujali. Hrobka žerotínská v Brandejse. st., otce Karlova, měla linie Žerotínů Od Jana novojičínských pohřeb svůj na Brandejse. Tam kde je nyní zahrada číslo 100 stával kostelík sv. Jana Křtitele na Loukoti a pod ním v kryptě odpočívalo těchto 11 nebožtíků: 1. Libuše z Lomnice, manželka Fridricha z Ž. a bába Karlova. 2. Jan st. z Z., otec Karlův. 3. Mariána z Boskovic, manželka Jana st. a matka Karlova. 4. Libuše z Ž., sestra Karlova. 5. Bohumíra z Z., sestra Karlova. 6. Eliška Krajířka, choť Karlova. 7. Barbora Krajířka, choť Karlova. 8. Bedřich z Ž., syn Karlův. 9. Bartoloměj Vanický z Jemničky, poručník Karlův. 10. Karel st. z Ž. 11. Marie z Lipého, roz. Zárubovna z Hustířan, vdova po Pertoltu Bohobudovi z Lipého, paní Brandejská. Uvedeme dva nápisy hrobů těchto : ^ / kl. P. i 6o0? dne 24. měsíce ledna, totižto v pondělí v ho- dinu 2. v poledne na zámku v Rosicích dokonala život svůj pobožně a svatě urozená paní Eliška Krajířka z Krajku, manželka

71 59 urozeného pana Karla z Žerotína na Dřevohosticích a dcera někdy urozeného pána Jindřicha Václava Krajíře z Krajku a na Mladoňovicích a urozené paní Alíny z Zástřizl v létech věku svého 18. Pán Bůh rač....tuto odpočívá tělo mrtvé Bedřicha z Ž., syna prvorozeného pana Karla z Ž. na Dřevohosticích a Rosicích a urozené urozeného paní Elišky Krajířky z Krajku, kterýž se narodil na zámku Krumlově... října a dokonal život svůj na hradě znojemském 31. dne měsíce března ióoo.«když r hr. Trautmansdorf statek brandýský koupil, hned jako pravý muž své doby pobořiti všechno co čpělo kacířstvím, dal školu i sbor bratrský a také chrám sv. Křtitele na Loukoti, pod nímž odpočívali Žerotínové. Nad nimi rostla tráva a nikdo si nevzpoměl, že by tam byla krypta rodu tak slavného. Až kolem r jakýsi pasák objevil náhodou vchod do té hrobky a o nálezu svém úřadu oznámil. Nyní vedli dlouhý spor hrobku konsistoř ó a hrabě; obojí jen z lakotnosti, chtějíce se zmocniti cíno- vých rakví, zlatých rukojetí a klenotů nebožtíků. Konečně vyhrál při hr. Trautmansdorf, a to proto, že nebožtíci byli kacíři a nepatřili tudíž církvi. Ten dal rakve otevříti. Mrtvoly bylý ponejvíce setlelé. Karel st., za živobytu pán slavný, leže! zahalen v plášti aksamitovém a když hledajíce klenoty na tělo sáhli, rozsypaly se pozůstatky jeho. Hr. Trautmansdorf ponechal si klenoty, zlato a rakve a ostatky nebožtíků nabídnul hr. Janu Ludvíkovi z Ž. a na Losině. Tento dal r poslati do Brandejsa velkou dubovou rakev, do té sneseny byly kosti žerotínské a rakev dána na staré místo. O tom dověděl se v tomto století prof. Šembera, který dal v těch místech (soukromá již zahrada č. 100) kde stával kostelík sv. Jana kopati, a skutečně našli kosti; rakev byla již shnilá. Kosti tyto vyhrabali a uložili do zámku. O nálezu oznámili hr. Frant. Josefu z Ž., tehdejšímu pánu na Bludově, který r do Brandejsa cínovou rakev poslal, do niž kosti předků jeho vloženy byly, kdež v rodinné hrobce žerotínské dosud odpočívají. Jest tam tento český nápis: Zde odpočívají kosti Jana z Ž., který zemřel- 15. února r a Karla z Z., který zemřel 9. října r a příbuzenstva jejich.

72 6o Linie dřevohosticko-židlochodská. Synové rytíře Jiřího z Ž. Jan a Bernard byli r přijati. do stavu panského. Prodavše zboží otcovské rozdělili se o peníze, načež si starší Jan koupil Fulnek a Strážnici, mladší pak r od Oldřicha z Kounic Dřevohostice a stal se tak praotcem této linie. Synové jeho Bernard, Jan a Václav rozdělili se tak, že Bernard dostal Dřevohostice, Jan záhy zemřel a Václav dostal peněžitý podíl. Synové Bernarda, který r zemřel, byli Bernard a Vilém, kteří stali se pány dřevohostickými. Bernard však zemřel asi r bezdětek a Dřevohostice připadly samotnému Vilémovi. Jako všichni Žerotínové byl i tento horlivým bratrem a štědrý podporovatel kněží a škol bratrských. O tom svědčí následující nadáni (Peck):»Já Vilém z Ž. a na Dřevohosticích.. vyznávám... že. požádán od bratra Jana, správce na ten čas sboru dřevohostického, jsem i od bratří téhož sboru..., abych jim tu milosť. učinil a dům ten pod městečkem, jmenovitě sbor, kdež vedle náboženství Krystovy církve, ke cti a chvále Boží a službám svatým se scházejí i budoucně scliázeti budou, v němž také i řečený správce jejich i s čeládkou svou jest, neb jiný potom bude, jsa tu řádně od starších jednoty bratrské daný, milostmi některými obdařil, aby tu každý správce nynější i potomní, z obecních povinností jsouce vyňati, tím volněji službám spasitelným se oddávati mohli. Kdež já s dobrým rozmyslem a zdravou radou jim bratřím a jejich budoucím na svrchu dotčený dům se vším příslušenstvím tu milost činím, že dům ten ze všech dávek, platů, berní, na vojnu tažení vynímám, dokudž týž dům k téže potřebě od nich by držán i užíván byl a jináče nic, aniž k jiným držitelům, mimo bratří, toto mé obdarování se vztahovati má. A na týž způsob dávám jim kus rolí s loučkou naproti Lípové, aby od nich užívána byla vždycky za vlastní beze všech platů a jiných povinností. Item i tu milost činím, aby každý správce v tom domě bratrském mohl pacholátka učiti čisti, psáti a všelikým slušným obyčejům křesťanským a vlídnostem lidským a v tom, aby žádný jim nepřekážel,

73 ani vrchnosť světská, ani duchovní, neb to znám býti za věc dobrou a právě užitečnou svým poddaným. Na Dřevohosticích L. P * K tomuto listu, který svědčí jak bratrská, šlechta se starala blaho a vzděláni svých poddaných přitiskli své pečetě sousedé o páně: Hynek Pavlovský z Wildbachu a na Pavlovicích, Bernard Stern a na Domaželicích, Jiří z Zástřizl a 11a Veselíčku, Kunata z Vrchlabí a na Čekyni. Vilém z Ž. zemřel bez nástupců r a dědil po něm Dřevohostice Bartoloměj Vanický z Jemničky, poručník Karla št. z Ž., jehož posledního majetkem (jak při Karlovi vypsáno bylo) se Dřevohostice pak staly, dostávše se tak po druhé do rodu žerotínského. Bratr Vilémova otce, Bernarda dřevohostického, Václav, jak jsme výše uvedli, dostal po otci Bernardovi a mateři Dorotě ze Šternberka peněžitý podíl. Oženiv se s Annou z Zahrádek, jediným dítětem rytíře Zahrádeckého z Zahrádek z rodu starobylého dostal značné věno, takže maje také svůj peněžitý podíl otcovský mohl koupiti rozsáhlá panství Buchlov a Napajedla od Arkleba Drnovského z Dmovic (r ). Avšak hned krátce potom r zemřel pan Václav z Ž. zanechav syny Pavla, Jana Václava, a dcery pak Alénu a Elišku. Syn Jan Václav záhy zemřeli, a Pavel a pán 11a Napajedlích dal sestře své Elišce provdané za Jana z Zástřizl věnem Buchlov, takže Jan z Zástřizl musil čásť splatiti sestře. Pavlově, A léně, provd. za Bernarda Drnovského z Drnovic, slovutného hofrychtýře mark. moravského na Rajci a Kounicích. Pavel z Ž. zemřel r ale prodal ještě před smrtí svou Napajedla Jindřichovi z Vartenberka, po nichž krátce přišly na pány z Roupova, na to na hrabata z Rotálu, v jichž držení dlouho zůstaly. S manželkou svou Eliškou z Kunovic splodil syny Bedřicha, Bartoloměje a Jana Jetřicha, kteří se o peníze za Napajedla utržené rozdělili. Bartoloměj bez dědiců zemřel, Jan Jetřich odstěhoval se do král. Českého a Fridrich zůstal na Moravě, v níž záhy velmi vynikl, stal se zemským hejtmanem a proslavil velice rod žerotínský, stav se vynikajícím a slovutným členem rodu tohoto.

74 62 Byl účasten politických záležitostí za tří králů: Ferdinanda L, Maximiliána a Rudolfa, byl také ve vojště císařském, ve válkách proti Turkům, zbudoval uherskou pevnost Ujvár a když se vrátil do vlasti byl věhlasem svým na sněmích i soudě osobou přední. Kdykoliv Moravané vzácné poselství někam vypravili, byl pan Fridrich členem jeho, a vrcholu slávy své dostoupil když se stal r zemským hejtmanem mark. Moravského, odkudž celou zemi po stránce politické i vojenské řídil, takže na sněmu i soudu nikdo mu odporu nekladl a všechno se jeho zdáním a rozhodnutím řídilo. Ačkoliv se věnoval službě politické, přece rozmnožoval při tom statky své, jsa hospodářem výborným. S Jarošem z Zástřizl byl dvojnásobně spřízněn. Jaroš měl za manželku Elišku z Žerotína, příbuznou Fridrichovu a první manželka Fridrichova byla Mandalena z Zástřizl, strejna Jarošova. Podobizna této Mandaleny žerotínské z Zástřizl nalézá se dosud ve špitální kapli v Židlochovicích nade dveřmi. Po tomto Jarošovi z Zástřizl dědil Fridrich panství židlochovické. Židlochovice byly od nejstarších dob až do válek husitských majetkem koruny. Po markrabatech Joštovi a Prokopovi koupil je Vilém Zajíc z Valdeka, který za válek husitských, jako bojovný pán pod jednou vynikl. Koupí přešly Židlochovice na Hynka z Valdštejna, po něm na Ladislava z Boskovic, dále na Viléma z Pernštejna, jehož vnuk Vratislav z Pernštejna, řečený Nádherný, rozprodávaje statky své, Židlochovice prodal Janu z Zástřizl a na Buchlově, jehož nástupce Jaroš Židlochovice příbuznému svému panu Fridrichovi je odkázal. Tento rozmnožil statek židlochovský o Troskotovice a Pouzdřany, kromě toho koupil Mořice u Nezamyslic a r od Přerovských Přerov. Jan z Pernštejna totiž, syn a nástupce Vratislavův prodal Přerov Přerovským za zl.; poněvadž tito byli ale městem panským, čili šosním a nikoliv královským nemohli dáti si zapsati statek tento do desk zemských. Proto ihned se prodali, majíce volbu nového pána, panu Fridrichovi, poněvadž byl pán bratrský a oni byli bratři, za zl., které jim však pan Fridrich nevyplatil, nýbrž pouze zajistil, až vůbec od jednoho z jeho nástupců Karla st., syna Balcara meziříčského potomci jejich koncem století XVII. o obnos tento připraveni byli.

75 Pan Fridrich byl třikráte ženat. První manželka byla Mandalena z Zástřizl, druhá hraběnka z Biglia, třetí Mandalena Slavatovna z Chlumu a Košmberka, nevlastní matka Karla st. Ž., z druhá manželka otce jeho Jana st. z Z. na Brandejse a na Náměšti. Pan Fridrich pozoroval vzmáhající se změkčilosť mezi stavy nevšímá vosť k veřejným záležitostem, proto obával se další a o osud milé vlasti a památná jsou slova jeho, která r na sněmu jako hejtman zemský promluvil, když velmi málo sněmovníků se sjelo, takže se téměř sněm ani odbývati nemohl.»jest jistě lítostivá věc a nad niž slušně úpěti a naříkati můžeme, že v takové veliké potřebě naší, v těchto těžkých a bídných časech, v tomto zřetedlném nebezpečenství při větším díle obyvatelů tak slepá nedbanlivosť a o vlasť svou nepečlivosť mimo předešlá léta se nachází. Když bychom nejvíce na to mysliti měli, co nám potřebného a užitečného jest, v největším počtu se sjížděti, nejvíce jedni druhým nápomocni býti, kolikž nás jest jak v panském, tak v rytířském stavu, všichni viděti račte. Ale tak to bývá, když Pán Bůh chce na některou zemi pád dopustiti, že netoliko všecku chuť a rozum, než i vůli a mysl k opravdovému o obecné dobré pečování odjímá. Dejž on to z své milosti, abych byl zlým a nejistým prorokem, ale není-li to znamení brzkého neštěstí, nechť sám každý pováží. Vidíme na větším díle, že každý toliko svého pohodlí hledí, svých krátochvílí, svých vlastních užitků a zisků, na svou vlasť, na svou povinnost, na rozkaz pána svého málo se kdo ohlídá. To, co ssebou přinese, čas potomní ukáže.«šlechta tehdejší jsouc od mladosti vychovávána pro život veřejný, majíc skvělé vzory a příležitost stálou, dovedla velmi ozdobně a výmluvně řečniti. krásné formy pana Fridricha vidíme Z jeho prozíravost, s kterou tušil velké nebezpečí hrnoucí se na vlasť, které také brzy po jeho smrti přišlo. R skončil život svůj nezanechav potomstva a statky rozdělil tak, že nej větší čásť vlivem manželky jeho dostali své synové její z prvního manželství jejího. A to Karel st. z Z., nevlastní syn paní Mandaleňy z Chlumu dostal zadlužený Přerov, z kterého zesnulý Fridrich utvořil fideikomiss pro mužské členy rodu žerotínského. Velké panství Židlochovice pak dostal S3'n vlastní

76 64 paní Mandaleny z Chlumu Jan Diviš z Ž. Vdově své zůstavil Troskotovice a Pouzdřany, dcerám bratra svého Jana Jetřicha odkázal legáty po zl., rovněž Jetřichovi z Ž. a na Strážnici a Ladislavovi Velenovi z Z. odkázal peněžité částky a Mořice odkázal bratřím Viktorínovi a Vilému Fridrichovi z Ž. jičínským. Závěť jeho, z níž vysvítá vroucí zbožnost', věrnosť k bratrství a šlechetná mysl k poddaným je velmi pozoruhodná, pročež z ní vynímáme:»předkem Pánu Bohu, stvořiteli svému z nesmírné milosti a darův, kteréž mi na tomto světě dávati ráčil, srdečně děkuji, v jehož božské ruce přede všemi věcmi svou milou duši poroučím a jakožto stvořiteli svému zase ji obětuji a oddávám, cele tomu věře, že mi hříchové moji odpuštěni budou a on, že touž jedinou duši mou pro Pána Ježíše Krysta nevinné za mne hříšného krve prolití v své svaté -rííce přijíti a mezi vyvolenými svými v král. nebeském v tvář svou svatou patřiti a na věky s ním se radovati příti ráčí.«dále otcovsky pečuje v závěti o poddané :»0 tom obzvláště poroučím a přikazuji, aby páni strýcové moji, kterým statky své dávám a odkazuji, takových statků svých v bázni boží spravedlivě užívali, lidi poddané na škodu nezavazovali a je mimo slušné a náležité v ničemž neobtěžovali a žádné jim křivdy nečinili a činiti nedopouštěli. Kteřížto lidé, věrní poddaní moji, ke všem statkům mým náležití, aby na památku mou na ten celý rok, v kterémž by mne koliv Pán Bůh z tohoto světa povolati ráčil, platů žádných pánům svým podávati povinni nebyli.* Chudé také v závěti obmyslil a ustanoviv o svých statcích a penězích nařídil o pohřbu svém:»tělo mé beze všech zbytků a nákladů, aby dole v tom sboru, který jsem udělati dal, zhotovíce k tomu nějaký sklep, pochováno bylo a těla dobré paměti paní máteře mé, prvních manželek i dítek mých, aby ke mně přiloženy byly.. Byl tedy od r pánem na Židlochovicích Jan Diviš, Karla st., horlivý bratr, který se však veřejných záležitostí bratr stranil, jsa také dnou trápen. V arch. židlochovském jsou dodnes obdarování česká a výsady, které pan Jan Diviš sboru, škole bratrské a správcům bratří učinil, sprostiv je veškerých platů, dávek a povinností. Byl ženat s Veronikou z Zerdtína, dcerou Kašpara

77 Melichara z Ž. novodvorského a když r bezdětek zemřel, odkázal Židlochovice veškerým tehdejším Žerotínům, již statek tento ihned prodali Adamovi z Valdštejna, nejv. tehdy hofmistru král. Českého. V rodě valdštejnském zůstaly Židlochovice až do r kdy je koupil hr. Sinzendorf, který nynější zámek postavil a park založil. Nynějším majitelem je arcivévoda Bedřich. V archivu zemském král. Českého nalézá se tlustý kopiář listů Jana Diviše z Ž., které tam z bibliothéky hraběcí v Bludově darovány byly. Jsou to listy z r inclusive. Z listů těchto jest viděti celý život bohatého šlechtice tehdejšího věku jak v rodině, tak ve veřejnosti a také je patrný ryze český ráz předbělohorských rodin šlechtických. Jan Diviš psával císařům, hrabatům z Thurnu, z Althanu, z Ditričhštajna, Solmsu, staré z paní Pernštejnské, rozené Manriquezovně de Lara, dámě španělské, dále Brňanům, znojemským, jihlavským atd. výhradně česky. V jednom listu (tuto neuvedeném) přeje Divišovi Slavatovi svatbě mnoho štěstí a posílá mu svat. daru»1 koně a kšír k k saním», v jiném (rovněž neuvedeném) píše svému štolmistru Erenfriedovi z Berbisdorfu o svých stájích. Tento' Erenfried z Berbisdorfu po smrti Jana Diviše odstěhoval se do Prahy, dal se živiti různými bohatými českými kavalíry nekatolickými a pomáhal Thurnovi v jednáních stavu rytířského na sněmu zemském, aby se tento přidal ke vzpouře. Mezi jiným obojetného Krištofa Karla z Roupova na Heralci a Humpolci hrozil- na paláce vyhodiťi oknem. Největší čásť listů týká se záležitostí peněžních, celá řada týká se Frydryška z Ž., dědice strážnického, jehož poručníkem Jan Dráb byl a ze všech listů vybráno je tuto několik nejzajímavějších : Panu A d a m u S l a v a t o v i. dávného času žádného psaní od Vsti. Již od nemajíc, ač by nic milejšího nebylo a příjemnějšího, než abych o V. Msti. mi slyšeti mohl, že se V. Msti. jak při zdraví, tak při všem dobře a šťastně vede. Nechtěl jsem této příležitosti pominouti, bych V. Mst. svého velice milého na mne laskavého ujce a otce a skrze tuto kartu svou navštíviti a zdraví přezvěděti a vedle toho na tento již nastávající bohdá nový rok štěstí a zdraví nejlepšího na Pánu Bohu vinšovati.

78 66 Já před V. Mstí. o své velké a těžké žalosti, kterouž mne Bůh navštívil, tajiti nemohu ač o tom počátku ani konce Pán nyní nevím. Předně že její Mst. paní Máteř má milá již od delší doby v těžké nemoci od Pána Bohá jest postavena a zimnici míti ráčí, k tomu těžké dření rukou i nohou trnutí snáší a od takových nemocí ruce i nohy její klesly, díky Pánu Bohu, nyní zase se jí poněkud polepšilo. Dále pak o těžkým, velkým a nenadálým zármutku mém, jímž mne Pán Bůh navštíviti a mě i s mou milou manželkou syna mrtvého v pátek minulý o poledni jest dáti ráčil, nad čímž všichni nemalou lítosť a zármutek máme. Však to Pánu Bohu poručiti musím raději tomu se těšiti, že jakž nás Pán Bůh a tím zármutkem navštíviti ráčil, tak že nás potěšitedlnější a radostnější novinou navštíviti, potěšiti a požehnáním svatým obdařiti ráčí. S tím etc. Váš volný ujec, syn atd. (bez data). Panu Václavovi Žalkovskému. Službu etc. Nepochybuji, že Vám v paměti zůstává, jakož předešle u soudu v Olomouci se mnou mluvili oznamujíc, jste že statek vícoměřický od nebožtíka pana Fridricha st. z Žerotína pana otce, strejce mého dobré paměti, který jste od něho koupili do desk zemských vložen není, kterýž, abych Vám do desk, jakožto nápadník statku po témž nebožtíku panu strejci svém zůstalého, vložiti dal, mne o to žádali. A poněvadž se soud olomoucký blíží, rád bych věděl, jest-li jakých věcí k takovému vkladu potřebí bude, abych to za sebou měl a dal vyhledati. S tím (bez data). Panu Janu F r y d r y š k o v i z Žerotína na učení v Bazyleji píše o novinách v Moravě a končí : Však toto Vám v krátkosti dotknouti musím, stran téhož Vašeho psaní, že jest v pravdě po švejcarsku napsáno, ale já Vám toho nepřičítám, nežli tomu bachantu preceptoru Vašemu,

79 ~.h.~ kterýž Vám je spisoval, v kterémž mi místem právě po selsku vyká a místem zase ráčí, Vy bezpochyby víte a pamatujete co píšete, toliko že corecte není, ač tam máte při sobě toho našeho Pieriusa, kterýžto listy Vaše přehlídati má, vidím, že jest v té věci velmi chybil, když jest on svou pejchou a vysokomyslností pozdvižen a v ní zůstává. Ne proto já toto píši, abyste Vy od něho skrze toto trestáni aneb domlouváni býti měli, nestanouc se to chtěním Vaším, nýbrž jeho přehlídáním, nýbrž proto, že to píši, by se on podruhé napravil a lépe listy corigoval. S tím etc. (bez data). P. S. Vím o tom, že preceptor Váš je tak směle opovážlivý, když toto psaní uhlídá, že by Vás trestati směl, avšak jak jestkoli, co by Vám ublížil, buď nyní neb napotom oznamte mi o tom, budu věděti jak s troupem dáleji začínati, to psaní mu ukažte, nebude-li tomu rozuměti, ať sobě dá to pčeložiti doktoru Amandovi, neb se ví o jeho všech spádech, ačkoliv je daleko. B r a n d ý s k ý m n./orl. Jakož jsem panství své Brandýské urozenému Bernardu Rožnovskému z Křtěnova, úředníku svému, svěřil a jemu plnou a dostatečnou moc dal, aby cokoliv by nařídil a při Vás dle dobrého svého zdání způsobil, aby tak pevné bylo, jako bych tam osobně přítomen byl. Srozumívám pak tomu, že 'se někteří vytrhují a to, což vůli mé jest před sebe béřou, rozkaz můj- a nařízení jeho proti zlehčují, čemuž neřád jsem. Protož Vám o tom přísně poroučím, byste obec brandejskou na rathous obeslali a vší přísností se na to vyptali a jemu o tom oznámili, by se takový slušně strestati mohl. Neboť se na to nepamatuji, že bych Vám, svým poddaným proti vůli jeho se sprotivovati, dovolovat! měl. Jest-li že jest komu od něho se nějaké ublížení stálo, aneb že by se ještě našlo, přístupu volného k sobě jsem nikdy nebránil a nebráním a pokud pak se v pravdě našlo, vím dobře, jakožto pán Váš dědičný, jak Vás uchrániti a zastati. Protož vědouc o této vůli mé tak a nejináče se zachovejte. 20I10 listopadu na Židlochovicích.

80 De (lato na Náměšti, II, října J e h o Milosti Císařské. Nejjasnější, nejnepřeraoženější římský císaři, uherský a český králi, pane a pane můj nejmilostivější. Nejmilostivější císaři, psaní Vaší císařské Msti. v příčině Markusa Schretle, krejčího i suplikace jeho V. Cské. Msti. podané, kterýž sobě stěžuje, že bych jemu ještě za nějaké dílo go zl. dlužen byl, se vší náležitou uctivostí jsem přijal a milostivé vůli a poručení V. Cské Msti. jsem porozuměl. I před Vaší C. Mstí. v poníženosti netajím, že já žádné vědomosti nemám, abych témuž Markusovi Schretlovi co dlužen býti měl, nýbrž jsem dluh jeho na sebe, totiž 90 zl., který dlužen zů tával nějakému Ludvíkovi Moravigliovi, měštěnínu v městě Brně, za něj zastoupil a na místě jeho zaplatil, za kterou příčinou V. C. Msti. tím svjm suplikováním bezpotřebně a daremně zaměstknání činí; kdybych jemu co spravedlivě povinen byl, nechtěl bych dopustiti V. C. Milost a to zaneprazdňovati, což jsem před V. C. Msti odpovědi pro zprávu v poníženosti k tejna učiniti nechtěl. S tím se lásce a ochraně V. C. Msti podané poručena činím. Panu Karlovi z Žerotína. Službu svou povolnou, hotovou, upřímnou V. Msti. vzkazuji, urozený pane, pane bratře můj nejmilejší. Pán Bůh nebeský rač V. Msti. dáti zdraví a jiné vše nejlepší i se vším domem V. Msti. upřímně a věrně přeji. Nic milejšího a příjemnějšího by mně nebylo, než abych mohl každou chvíli při V. Msti. svým laskavým panu bratru býti a na službu V. Msti hleděti. Jakož pak dnešního dne jsem celého toho úmyslu byl k V. Msti. se dostaviti, avšak že Její Mst. paní Strážnickou dnes očekávám, mně úmyslu mého vykonati zbraňuje. Poněvadž se to však státi nemůže, nemohouc osobně, aspoň skrze toto psaní se s V. Mstí. žehnám a jakž 11a tu cestu do král. Českého, tak k té při V. Msti., božské pomoci a požehnání i

81 ( 9 zase při dobrém zdraví domů navrácení upřímné vinšuji a na jeho božské Msti. žádati nepřestávám. Že tak tu lásku mi prokázati a tu odranou chalupu na Brandejse, kteráž zprosta, ničímž pro pohodlí takových velikých, nejmilejších a na mne laskavých pánů přátel zaopatřena není, přijeti a tu se staviti račte, V. Msti. svému nejmilejšímu panu bratru velice děkuji, však tu naději mám, že to laskavě a vděčně, co dům dá, přijíti račte. A cokoliv V. Msti. tam potřebí bude, račte svobodně poručiti sobě dáti rozkázati, tak jako byste v domě V. Msti. býti ráčili. S tím etc. De dato Náměšť 21. Novemb Panu Petrovi Vokovi z Rožmberka, paní K a t e ř i n ě H r d e c k é a paní Lucii O til i i. a Službu svou V. Mstem. vzkazuji Vysoce urozený, pane, pane šva"ře ke mně laskavý a urozené paní švakrové mně zvláště milé, zdraví etc. Z psaní Vašeho o smrti urozeného pana Joachyma Oldřicha z Hradce 11a Hradci a Telči; J. Msti císařské rady, komorníka a purkrabí Karlštýnského pána ujce mého zvlášť velice milého nerad jsem porozuměl a pánu smrti, Vám zármutku bych srdečně nepřál, nýbrž by jej Pán Bůh mezi svými pány přátely na další čas zanechati ráčil, ale když se jeho Božské Msti. líbilo jej z tohoto plačtivého údolí bohdá k Své slávě a radosti povolati, což jiného než to jeho Božské Milosti poručiti a s jeho vůlí svatou se srovnati. Co se pak žádosti V. Msti., bych na zámek Hradec 30. Máje přijel a s jinými pány a přátely k hrobu doprovodit pomohl. Ačkoliv uznávám se povinen býti tu lásku a povinnosť křesťanskou témuž tělu mrtvému prokázati, což bych vskutku rád učinil, však před V. Mstí. netajím, že i s manželkou svou do Teplic odjeti a tam některý čas zůstati strojím, pročež nebude mi možné žádosť V. Msti. vykonati a přátelsky V. Mst. žádám, mne za tou příčinou omluvena míti lačte. Mohu-li však jiném potěšitelnějším V. Mstem sloužiti, račte mne vždycky volného švagra a služebníka míti. Židlochovice, 22. Aprila 1604.

82 JO Panu Karlovi z Žerotína, Václavovi z Zástřizl a a Bohušovi z Zástřizl, společně. Službu etc. V. Mstem. oznamuji, že jsem toho celého úmyslu byl na Strážnici tyto dny přijeti a v těch věcech sirotčích, což by k dobrému jeho bylo, podle své možnosti s Vašimi Milostmi pracovati a pomáhati, avšak před V. Mstmi. netajím, že jest mne Pán Bůh zimnicí těžkou navštíviti ráčil, kteráž ačkoliv na díle již ode mne odstoupila, ale však velmi mne zemďela, takže ještě ani z lůžka svého nevstávám a také na cestu a na vítr abych si více neuškodil s radou doktora se vydati nesmím. V. Msti. svých zvi. milých pánův bratra a ujce za to přátelsky žádám, že ty věci sirotčí bez přítomnosti mé, jakž se V. Mstem. nejlépe viděti bude, k dobrému sirotčímu vyříditi a spravovati račte a budete. Já k tomu ke všemu, jako bych tam přítomen byl, cokoliv zaříditi a na čemkoliv se spolu ustanoviti račte, dovolení dávám. V. Msti. pak prosím, že mne u sebe omluveného míti račte a budete a mám naději, že jedna i druhá žádost' má při Vás své místo míti bude. Já toho zase, popřeje-li mi Pán Bůh zdraví, V. Mstem. volností svou odsloužiti a vším dobrým a přátelstvím odsluhovati neopominu. Náměšť, 23. dubna Panu F r y d r y š k o v i z Žerotína. (sirotek Strážnický). Urozený pane, pane strejče a švakře zvlášť milý, zdraví etc. Poněvádž se nyní na učení do Vratislavi s radou a dovolením nás všech poručníků vypraviti máte, vidělo se mi za dobré, abych Vás skrze toto psaní své, nemohouce osobně toho pro mnohé příčiny vykonati, napomenul. Abyste předně pokojně a pobožně se chovali, Pána Boha svého se báli, na dobrých cnostech, mravách a jiných poctivých věcech. Ku kterýmž od preceptora Vašeho Vám představeného vedeni budete, pilně poslušni byli, nebo to k Vašemu dobrému, bohdá, se hoditi bude. Což já i druzí Vaši páni poručníci seznajíce takovou Vaši pilnost' a poslušnost', vším dobrým na to vzpomínati, ve všech věcech dále Vám nápomocni a na Vás laskavi býti chceme.

83 Jakož pak o Vás nepochybuji, nežli že tak poslušně a chvalitebně ve všech věcech se chovati budete. K čemuž na cestě i tam v městě Vám Pán Bůh rač dáti své požehnání. 3. Oct. na Náměšti P á n ů m Brňanům, Službu svou etc. moudří a opatrní páni... Odpověď Vaši, kterouž mi na žádost' mou skrze pana Matouše Židlochovského strany dopřání a prodání mi domu v okršku města Vašeho jsem přijal. A poněvadž Jste týž dům tomu barvíři, kterémuž jej, jak porozumívám, pustiti chcete, ještě neprodali a ani v smlouvu s ním nevešli, vidí se mi, že byste mi ho mohli tak dobře jako jemu dopříti. Také porozumívám, že byste se nad tím pozastavovali mi domu toho příti, že bych již v okršku města již dům svůj měl a mohu Vám oznámiti, že tu domu nemám, nebo týž který jsem měl a po pí. mateři své již nebožce byl dostal, manželce své jsem daroval i do kr.ih Vašich, o čemž vědomost bezpochyby máte, vepsati dal. A tak vždy ještě přátelsky Vás za to žádám že mi to přátelství prokážete a takový dům vedle smlouvy, kteráž jest mezi Jich Mstmi. pány stavy vyššími a městy v onen čas učiněná, o níž bezpochyby vědomí jest, koupiti dovolíte a jakožto jednomu obyvateli podle též smlouvy příti budete. Netřeba se pranic obávati, že by Vám z toho nějaké povinnosti vzcházeti měly, já chci vše dobře spravovati,' takže se mnou spokojeni budete. Což že 11a žádosť mou slušnou, též pro dobré přátelství a sousedství, kteréž k Vám vždycky mám a Vám se odměňovati chci, tak učiníte, o čemž odpověď Vaši příjemnou očekávám. S tím atd. 11. Oct Paní S t r á ž n i c k é (umřela r ). Službu... Vědouce o tom, že přímluva každému svobodna jest, takž také nemohouce svého zvlášť milého p. švakra a důvěrného bratra, pana Kryštofa Karla z Roupova žádosť a prosbu

84 vyslyšeti, nemohouc se na ten čas osobně k V. Msti. se vypraviti, jakž bych rád chtěl. Tedy skrze toto své psaní sprostné, však upřímné činím, vědouc o pánu, že jest to vůle Páně a V. Msti. se za nahodilého služebníka v službu postaviti a zakázati míní, pokudž by v tom vůle Boží předně a potom V. Msti. byla, abyste se Pánu za manželku dostati ráčili, se pány přátely V. Msti. dostatečně a náležitě, jakž toho obyčej jest, jednati dáti chtíti ráčí. Tak nyní se za něj přimlouvám a V. Msti synovsky upřímně radím, že Pána za svého věrného a upřímného služebníka přijati a lásku k němu prokázati ráčíte. Neb v pravdě a nejináč V. Msti. oznámiti mohu, že jest poctivý, dobrý, z rodu starožitného, živnosť také má poctivou Pán a jak zprávu mám bezpečnou, bez dluhů. Náboženství pak s V. Mstí. jednomyslný a tím zavírajíc vší chvály hodný. A tak bych Vaši Milost tím svým psaním víceji nezaneprazdňoval, V. Mst. v mocnou ochranu božskou poroučím, aby všemohoucí Pán Bůh štědrý dárce, jak všech věcí dobrých dáti, takž také tohoto šlechetného Pána za Pána a manžela V. Msti. obdařiti ráčil, toho V. Msti. věrně přeji. S tím atd. De dato na Náměšti 12. Octob Panu A d a m o v i Slavatovi. Službu etc. můj laskavý a milý pane otče a ujče tajiti nemohu. Před V. Mstí. tajiti nemohu, že mi tyto dny o smrti pí. Strážnické, dcery V. Msti. oznámeno bylo, (z té povolnosti ujcovské a poslušnosti synovské) jsem hned na Strážnici jel a co tomu tělu mrtvému zapotřebí bylo jsem zřídil a opatřil. Dnešního pak dne ráno odtud se domů zase navrátil. Toto V. Msti. v důvěrnosti přátelské oznámiti se mi vidělo, kterak jsem tam na Strážnici zpraven byl, že by nebožka paní dcera V. Msti. asi 5 hodin před smrtí svou poručenství statečku a svršků svých učiniti měla, což jsem přezvěděl a poznamenání, co by komu odporučiti měla, v důvěrnosti dostal. Kteréžto poručenství nezdá se mi pořádné, dle pořádku a zřízení zdejšího. Jakož v zřízení

85 našem zdejším zemském o poručenství, jak se říditi má, to doloženo jest, kdož by koli poručenství činiti chtěl, ten má míti list mocný J. Msti. královské, dovolující, aby mohl statek svůj všecken, jakýžkoliv má, odporučiti dáti komužkoliv se dobře líbí a tak vedle toho poručenství na pergamcně pod pečetí jeho a při tom jiných pečetí 6 dobrých lidí bud panských neb rytířských dožadujíce se jich za živobytí svého, aby pečetě své jim. přitiskli, může učinili. Jest-li pak nad to co komu ještě poručili, neb z prvího rozkázání co vzíti, aneb změniti chtěl, to aby učinil na papíře pod pečetí svou a dobrých lidí 2 neb 3 a to poručenství přiložiti k listu mocnému, aby při něm zůstávalo. Ještě pak se jiné poručenství činí, kdož by co komu od peněz hotových poručiti chtěl, což se má učiniti u přítomnosti 2 neb 3 osob, kteřížby o tom vědomost' měly. Pakli že zápisné listy 11a jakoukoli sumu dáti chce, tehdy dobrými vůlemi, jak ten pořádek jest zde, je dáti má. Také i to vyměřeno jest, žc témuž poručenství, kteréžto se tak pořádně učinilo, žádný k pečetě přitisknouti nesmí, jemuž by v tom poručenství odkázáno neb odporučeno bylo. Toto poručenství co nebožka učinila, je všecko proti zřízení a pořádku zemskému. Předně jak zprávu mám, že není 11a pergaméně, nežli 11a papíře psané. Druhé, ačkoliv jest pečetí nebožky pečetěno, druzí toliko dekryty své k němu přitiskli a ne pečetě. Třetí pan Jan Fajdýn, jemuž v tom poručenství něco odkázáno jest k tomu poručenství také dekryt svůj přitištil, to vše proti našemu obyčeji jest. Jakkoliv pak nebožka takový list mocný měla, však jeho v tom poručenství nic se nedotkla, jest-li pak jakou zmínku o něm učinila, tedy velmi namálo, tehdy když jiné věci, jak nahoře podotčeno jest opominuty jsou, žádné moci nemá. Z těch tehdy příčin oznámených, jakož i z jiných, kteréž se v pořádku zdejším a zřízení nacházejí a zochovávají, uznávám to poručenství nepořádné býti. Však jakkoliv jest V. Msti. svému laskvému panu otci a z svý důvěrnosti ujcovské a poslušnosti synovské nepřejíc ujci V. Msti. nic zlého, nýbrž sloužíce V. Msti. každého času upřímně

86 jakož Jste to seznati ráčili a bohdá ještě shledati račte. Radu V. Msti. dávám, abyste toto poručenství na sebe vzíti, jakž také toho všeho statečku neb nápadu, jsouce V. Mst. nejbližším a krevním přítelem a nápadníkem po paní dceři ujiti se ráčil. Nebo v tom poručenství jenom na větším díle pánům synům a pannám dcerám V. Msti poručeno jest kromě špatná a malá věc sirotku strážnickému, kterýž jsouce syn nebožky dcery V. Msti. také od toho nápadu dcery V. [Msti. odloučený býti by nemohl. Proto, aby vždy památku Její Msti. mateře své měl, V. Mst. pak dítkám V. Msti. také z lásky otcovské a štědré ruky V. Msti. jakožto krvi své ne z po vinnosti než dobrovolně co se V. Msti. líbiti bude vydati moci ráčíte. Pročež vidí mi se, abyste s tou věcí dlouho neprodlívali, nýbrž pokud při zdraví býti ráčíte, sem neprodleně ke mně na Náměšť přijeli tak, abych k V. Msti dáleji ústně promluviti mohl. Neb nejsem na jiném než V. Msti. ve všech příčinách jak prve V. Msti 'sloužiti. Však také to na V. Mst. vzkládám, poněvadž po nebožce dotčené paní dceři V. Msti. a mé zvlášť milé paní tetě a máteři šest klisen hnědých, kterýmiž se paní vozila, zůstalo, abyste mi z lásky otcovské, kterouž u V. Msti. vždy seznávám, darovali ráčili, tak abych po ní také památku míti mohl, pokudž by pak to býti nemohlo, tehdy račte mi za peníze prodati, je což jest-li vůle V. Msti. tedy toliko za malou cedulku prosím, abyste ji napsati a mi odeslati ráčili, že ty klisny hnědé po jmenované paní dceři V. Msti. zůstalé mi dávati račte, aby mi bez odpornosti vydány byly. Kteréžto lásky a volnosti atd... Náměšť, 6. února Bratr Fridricha z Ž., zemského hejtmana Jan Jetřich, který dostav peněžitý podíl po otci se do Cech odstěhoval, koupil tam Černíkovice a Heřmanův Městec a vyženil s první manželkou svou Barborou z Bibrštejna, vdovou po Vilému Trčkovi panství smiřické a byl r přijat za obyvatele král. Českého. Po smrti první manželky své oženil se podruhé s Ludmilou z Kolovrat, s níž měl dcery Veroniku, záhy zesnulou a Elišku, později provdanou za tuhého papežence Ladislava Berku a 11a Velkém Mezi-

87 říčí, bratra Václava Berky a na Rychnburce. Jan Jetřich zemřel před r , neboť toho roku Ludmila z Kolovrat, již vdova, prodala Smiřice sirotkům Trčkovským, sama se odstěhovala na statek Černíkovice a dceři své dala Heřmanův Městec. Manžel dcery její Elišky, Ladislav Berka, byl z Moravy vyhnán a na Heřmanově Městci se usadil. Berka měl s pány z Žerotína dlouhotrvající spor, poněvadž bez svolení jejich sirotka bohatého odvezl»k oltáři a odtud zrovna do komory«, tak, aby se ničeho více měniti nemohlo. Páni z Ž., strejcové panny nevěsty, veskrze horliví bratři, by jistě nebyli připustili, aby se provdala za tak jízlivého ve Španělsku vychovaného katolíka a přečinil se Berka tím proti zemskému zřízení, které nařizovalo, že sirotek jen s vůlí poručníků a přátel provdati se smí. Tak smrtí Fridricha, Bartoloměje a Jana Jetřicha, kteří mužských potomků nezůstavili, vyhasla tato bohatá a slavná linie rodu žerotínského již koncem XVI. věku.

88 d o d a t e k ;. V archivu zemském markrabství moravského v Brně nalézá se itinerarium Ladislava Velena z Ž., jehož poručníci byli Bedřich z Ž. na Zidlochovicích, Jetřich z Ž. na Strážnici a Bernard z Drnovic na Kounicích a Rajci. V něm popisuje, kterak po smrti matky své Kuňky z Boskovic jel na Židlochovice, Náměšť, Bystré, Jelení, Pardubice do Prahy, kde prohlédl si menažerii a zahradu císařskou, jakož i hroby panovníků českých v chrámě sv. Víta. V Praze na paláce viděl často Rudolfa II. a byl představen ministrům Rumpfovi a Trautsonovi koncem roku Po novém roce 1602 jel na Beroun, Rokycany, Plzeň, Horšův Týn a Přimdu do Heidelberka na universitu, na níž přednášel tehdy Grynaeus. Na dvoře falckraběte byl váženým hostem a často byl k stolu jeho zván. Odtud jel na učení do Basileje. Po dvouletém pobytu v cizině vrátil se do vlasti, přijel do Olomouce, navštívil soud zemský, k němuž právě z Uher zavítal Karel st. z Ž. S tímto z Olomouce odjel na návštěvu do Dřevohostic; tam navštívil sbor a bratry starší a rozloučil se se svým hostitelem. Odjel na to na Napajedla, Uh. Hradiště, do Strážnice. Dověděv se, že Jetřich z Z., pán strážnický, není doma, zůstal hospodou v městě. Avšak paní strážnická pozvala Ladislava Velena k obědu na zámek, kde shledal se s Emerichem Docim, Karlem Křineckým z Ronova a mladým Frydryškem strážnickým. Po obědě urozené panstvo se procházelo v parku strážnickém; na to odjel domů na statek svůj břeclavský. Se svolením poručníka svého Frydrycha z Ž. směl také bydleti na statku svém zábřežském. Ze Zábřeha navštívil strýce Jana

89 st. z Z. na Losině, kde strávil se syny pana Jana celý den a dostal darem od jednoho»bombardam«t. j. malé dělo, od druhého psa Toto itinerarium je opis originálu římského. Na konci opisovatel připsal: ícollationatum in Palazetti Falionieri 3 Aprilis 'Dr. B. Dudík. V arch. zemském moravském chová se dále originál diaria st. z Ž. latinského, uprostřed českého, a na konec opět latinského. Karla R jel Karel" št. na námluvy do Prahy. Na cestě navštívil ve Smiřicích strejce svého Jetřicha z Ž., bratra Fridricha na Židlochovicích. V Praze často obědval u Petra Voka z Rožmberka, poručníka sirotků pannen šlechtičen Krajířek z Krajku. Petr Vole představil panu Karlovi na paláci ministry císařské Rumpfa a Trautsona, kteří mu zjednali audienci u císaře Rudolfa II., od něhož byl milostivě přijat. Na to jel do Drážďan, tam byl pozván k tabuli u kurfirsta obědval s mnohými kurfirsty a knížaty říšskými. Z Drážďan jel a do Míšně a dne 21. ledna r vrátil se do Prahy a píše :»Měl jsem na staroměstském rynku hospodu pohodlnou, však ne velkou.«22. ledna jel jsem na zámek a JMst. Cskou. do kostela doprovodil, odkudž se navracujíc JMst. mi ruku podati ráčil. Přestěhoval jsem se do druhého logumentu k divokému muži, protože mi první byl tuze těsný a daleko ode dvora. Po obědě navštívil jsem pana Adama z Hradce, nej vyššího kanclíře. 24. ledna. Ráno o 11. hodině jel jsem na kázání bratrské, odtud vrátil jsem se ke dvoru. 31. ledna. Shledal jsem se na paláce starými známými, se jsem od mnoha let neviděl, s panem Václavem Smiřickým a jichž hrabětem Martinem z Thurnu, jež jsem k obědu pozval. Přišel potom s nimi pan Jindřich z Donína. Zůstali u mne i u večeře, až dvě hodiny po půlnoci přišly. 5- února. Ráno u dvoru jsem byl, odtud potom jel jsem k pannám šlechtičnám Krajířkám. Potom jsem dal oběd přistrojiti, k němuž jsem pozval pana Adama Slavatu, pana Jetřicha z Ž., item

90 obědval tu pan Karel Švihovský, který večer před tím panu Markétu Krajířku byl zamluvil.«konečně chová se v arch. mor. v Brně řada listin rodu Žerotínského se týkajících. Jest tam řada dlužních úpisů Kašpara Melichara z Ž.,»pána na Nových Dvořích, Pouzdřanech a Strážnici*, list Elišky Polyxeny Švihovské a Mandaleny Berkové dcer jeho, v němž 21. dubna r oznamují o smrti otce i matky a žádají úředníka lomnického, aby dobře opatroval svršky, ažby jakožto dědičky na statek přijely. Německým listem z r dává Ferd. III. svolení Přemyslu z Ž., aby během r směl bydleti ve vlasti. Podepsán kancléř Jiří hr. Martinic a sekretář Pachta. Českým listem dto. 17. března r dovoluje Ferd. III., aby závěť Kateřiny Žerotínské z Valdštejna směl si do desk vložiti Rudolf z Valdštejna a Marie Zárubovna z Hustířan. Podepsán kancléř Vilém hr. Slavata. Pro politickou zajímavost sluší uvésti český list Karla st. z olomúckým dto. na Náměšti 24. dubna Ž.»Službu atd.... Moudří a opatrní páni a přátelé moji zvláště milí, zdraví a všeho jiného 11a Pánu Bohu Vám žádám. Před Vámi netajím, že jest mi od některých služebníkův a poddaných mých zpráva podána, že by nemalá summa obilí nařízením rychtáře JMC. a purkmistra Vašeho do domu mého svobodného, který v městě Olomúci mám dána, a ačkoliv hospodář téhož domu mého dosti zbraňoval, však pro mnohé přísné pohrůžky tomu předce odpořiti nemohl, takže do mých vlastních pokojů, kteréž já obývám, takové obilí s nemalou škodou svršků těch, beze všeho ušetření ochráněno jest, a jináče mysli ti si nemohu, než že se mi to ku posměchu stalo, což se žádnému měšťanu neděje, aby mu na dům jeho bez jeho vědomí saženo býti mělo, kdežto já jak víte, byv JMC. pánu našemu nejmilostivějšímu vždycky věren a pro tu věrnost mnoho trpěv, aby mne taková lehkost potkati měla, nikdy jsem se nenadál.* Pročež dříve než, atd.

91 O B S ^ H. Stránka ^ Úvod. 1 4 sfcrážnieká 8 18 břeelavská (strufiný životopis Ladislava Velena z Ž.) kolinsko-novodvorská starojíeká / jo meziříčská novojieko-brandýská (stručný životopis Karla z Ž.) st... Hrobka žerotínská v Brandejse Lilnie dřevohostieko-židloehovská Dodatek obsahující výpisy z mor. archivu zemského Brně v.. tst

92 flrubší omyly tiskové. Na.str. 15. má stáli na řádce 3; zdola místo zbavili zbavil..», 28.»» 6." shora» Doníno Don f na.» 31. " > 15.'»» Bernard Bernarda.»" 31». -» 13. zdcxja.» Tylovec'-- Tylo'vi : c>. '» a :». 12.'»<» v poddanosti.. z. p-ď-člitl<i:ň-o s t i.».37-» IĎ -» hrabě hrubě. :» 48.»» 11.» '» vlídné ; lidné.»- 59.»» 12. shora»- šv. Křtitelé" šv."jana Křtitele.». ' 59.. doplň na řádce 4/zdoJa za byly a n a "B1 u-d o V-o ďv é z e n y.». 65. má státi na řádce 11. zdola místo.jan Dráb Jan D.iviš.» 72.»» 1. shora» vyslyšeli osl.yšeti.

93 NÁHROBEK JANA ST. z ŽEROTÍNA, OTCE KARLA STARŠÍHO V BRANDÝSE NAD ORLICÍ V ČECHÁCH.

94

95 [pkfirairswfjofíostpííka iroí)kod3řro(tnskou. ZBYTEK BRATRSKÉHO KOSTELÍKA S HROBKOU ŽEROTÍNSKOU V BRANDÝSE NAD ORLICÍ.

96

97

98

99

100

101 0 ' - w

102