Občanský a společenskovědní základ

Transkript

1 Občanský a společenskovědní základ PRÁVO Jaroslav Zlámal Jana Bellová Jakub Haluza Nakladatelství a vydavatelství R

2 Obsah Obsah ÚVODNÍ SLOVO...7 SEZNAM TÉMAT...7 PRÁVO A JEHO HISTORICKÝ VÝVOJ...8 PRÁVO VZNIK A JEHO PRAMENY...8 Zvykové právo 8 Vznik písemných právních norem...9 VYMEZENÍ A DEFINICE POJMU ZÁKON...9 PRÁVNÍ SYSTÉMY Evropsko-kontinentální systém normativního práva...10 Anglosaské právo (čili právo soudcovské)...10 Islámské (muslimské) právo...11 VYMEZENÍ A DEFINICE POJMU PRÁVO Společenské normy...12 Právní normy 12 Definice pojmu právo...12 STRUČNÝ PŘEHLED HISTORICKÉHO VÝVOJE PRÁVA...12 Starověké právo...12 Římské právo 14 Středověké právo...15 Novověk...16 Historie vzniku práva a právního vědomí v českých zemích...16 Československá republika a její právní vývoj...17 PRÁVNÍ NORMY...19 PRÁVNÍ NORMY; JEJICH STRUKTURA, DRUHY A KLASIFIKACE Definice právní normy...19 Struktura právní normy...19 DRUHY PRÁVNÍCH NOREM Rozdělení právních norem z hlediska funkce..21 Rozdělení právních norem z hlediska formulace dispozice...21 Další způsoby dělení právních norem...21 PRÁVNÍ VZTAHY, SKUTEČNOSTI A ÚKONY Platnost právních norem...23 Účinnost právních norem...23 Působnost právních norem...24 Právní vztahy 24 Právní skutečnost...24 Právní událost...25 Právní úkon...25 Protiprávní stavy...25 Protiprávní jednání...25 Výklad práva.25 Zákonnost...26 DEMOKRATICKÝ A PRÁVNÍ STÁT Charakteristika právního státu...27 ÚSTAVNÍ PRÁVO...29 ÚSTAVNÍ PRÁVO Součásti ústavního pořádku ČR...29 ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY Preambule...29 Základní ustanovení...30 MOC ZÁKONODÁRNÁ Poslanecká sněmovna...31 Senát...31 Výkon mandátu poslanců a senátorů...32 Legislativa tvorba právních norem...32 MOC VÝKONNÁ Prezident republiky...33 Vláda České republiky...34 Státní zastupitelství...35 MOC SOUDNÍ Soudy...36 Zásada dvouinstančnosti...37 Ústavní soud..37 3

3 NEJVYŠŠÍ KONTROLNÍ ÚŘAD, ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA Nejvyšší kontrolní úřad...38 Česká národní banka...38 ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA OBČANSKÉ PRÁVO VÝZNAM OBČANSKÉHO PRÁVA OBČANSKÉ PRÁVO VYMEZENÍ SOUKROMÉHO PRÁVA SUBJEKTY OBČANSKÉHO PRÁVA Fyzická osoba...42 Právnická osoba.42 Podnikatel...42 Zastoupení...43 OCHRANA OSOBNOSTI OBČANSKOPRÁVNÍ VZTAHY Právo vlastnické.45 Spoluvlastnictví a společné jmění...45 Nabývání vlastnictví...46 Omezení vlastnického práva služebnost (věcná břemena)...47 SMLOUVY Definice závazkového práva...47 Definice smlouvy 47 Druhy smluv...47 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU Zvláštní případy odpovědnosti za škodu...49 Náhrada škody...49 DĚDICKÉ PRÁVO Dědění ze zákona...50 Dědění ze závěti.50 Právo na povinný díl a nepominutelný dědic...51 Odmítnutí dědictví...51 Vydědění...51 Potvrzení o dědictví...52 FUNKCE NOTÁŘSTVÍ RODINNÉ PRÁVO RODINNÉ PRÁVO Prameny rodinného práva...54 MANŽELSTVÍ A FORMY SŇATKU FORMY SŇATKU Občanský sňatek 55 Církevní sňatek...55 Sňatek v zastoupení...56 Zvláštní formy sňatku...56 Registrované partnerství...56 PŘEKÁŽKY V UZAVŘENÍ MANŽELSTVÍ VZTAHY MEZI MANŽELY ZÁNIK MANŽELSTVÍ Rozvod...57 Soudní prohlášení jednoho z manželů za mrtvého 58 VZTAHY MEZI RODIČI A DĚTMI Určování rodičovství...58 Rodičovská zodpovědnost...58 Povinnosti dětí...59 Výživné...59 NÁHRADNÍ RODINNÁ PÉČE Osvojení (adopce)...59 Poručenství...60 Pěstounská péče..60 Opatrovnictví...60 Svěření dítěte do péče jiné osoby...61 Ústavní výchova.61 Kdo je osvojitel, pěstoun, opatrovník a poručník?..62 PRACOVNÍ PRÁVO PRACOVNÍ PRÁVO

4 Obsah Základní pojmy z oblasti pracovního práva..63 Základní práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu...64 PRACOVNÍ POMĚR...64 Vznik pracovního poměru...64 Obsah pracovní smlouvy...65 PŘEVEDENÍ NA JINOU PRÁCI...66 PŘESČASOVÁ PRÁCE / PŘESTÁVKY V PRÁCI...66 ZAMĚSTNÁVÁNÍ MLADISTVÝCH, ŽEN A ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH LIDÍ...67 Pracovní proces mladistvých...67 Zaměstnávání žen...68 Zaměstnávání fyzických osob se zdravotním postižením...68 MZDA...68 Minimální mzda...68 Formy odměňování...68 Výplata mzdy...69 Překážky v práci s nárokem na vyplacení mzdy...69 DOVOLENÁ...69 Nárok na dovolenou...69 Čerpání dovolené...69 Délka dovolené...69 UKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU..70 Ukončení pracovního poměru dohodou...70 Ukončení pracovního poměru výpovědí...70 Okamžité zrušení pracovního poměru...71 Zrušení pracovního poměru ve zkušební době...71 OBCHODNÍ PRÁVO OBCHODNÍ PRÁVO...73 OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI...73 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ...74 Obchodní rejstřík...74 Založení obchodní společnosti...74 Vklady společníků...74 Orgány společnosti...75 Zánik obchodní společnosti...75 TYPY OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ..76 Veřejná obchodní společnost (v. o. s.)...76 Komanditní společnost (k. s.)...77 Společnost s ručením omezeným (spol. s r. o., s. r. o.)...77 Akciová společnost (a. s.)...78 DRUŽSTVO...79 STÁTNÍ PODNIK...80 NEZISKOVÉ ORGANIZACE...81 VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ PODNIKY...82 OBCHODNÍ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY...82 ŽIVNOSTENSKÉ PRÁVO ŽIVNOSTENSKÉ PRÁVO...84 Podnikání právnických osob podle živnostenského zákona...84 Podnikání fyzických osob podle živnostenského zákona...85 PODMÍNKY PRO PODNIKÁNÍ FYZICKÝCH OSOB...85 DRUHY ŽIVNOSTÍ...86 Ohlašovací živnosti...86 Koncesované činnosti...86 ŽIVNOSTENSKÝ REJSTŘÍK...87 Vznik živnostenského oprávnění...88 Provozování živnosti...88 Zánik živnostenského oprávnění...89 Živnostenská kontrola...89 Správní přestupky fyzických a delikty fyzických a právnických podnikajících osob...89 TRESTNÍ PRÁVO TRESTNÍ PRÁVO...91 DĚLENÍ TRESTNÍHO PRÁVA...91 TRESTNÍ PRÁVO HMOTNÉ...91 Zavinění trestného činu

5 Pachatel trestného činu Trestní odpovědnost mladistvých Podmínky vylučující trestnost Promlčení trestní odpovědnosti TRESTNÍ SANKCE...95 Skutečnosti, ke kterým se přihlíží při stanovení trestu...95 Polehčující a přitěžující okolnosti...95 Druhy trestů TRESTNÍ PRÁVO PROCESNÍ, TRESTNÍ ŘÍZENÍ...98 Represivní orgány státu a orgány činné v trestním řízení Orgány činné v trestním řízení Etapy trestního řízení Odklad výkonu trestu / udělení milosti prezidenta republiky LIDSKÁ PRÁVA A SVOBODY LIDSKÁ PRÁVA A SVOBODY Listina základních práv a svobod Struktura Listiny základních práv a svobod OCHRANA LIDSKÝCH PRÁV Mezinárodní smlouvy a mezinárodní instituce ochrany lidských práv Tuzemské instituce ochrany lidských práv Veřejný ochránce práv (ombudsman) Podněty podávané veřejnému ochránci práv MOJE PRÁVNÍ POVĚDOMÍ ŠEDÁ TEORIE ZELENÝ STROM ŽIVOTA 111 Boetckerovo (nejen) finanční desatero Co není zakázáno, je dovoleno Neznalost zákona neomlouvá I při nákupu v běžném obchodě uzavíráme kupní smlouvu PŘÍLOHA Č. 1 PRACOVNÍ SMLOUVA PŘÍLOHA Č. 2 PLATOVÝ VÝMĚR PŘÍLOHA Č. 3 UKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU DOHODOU PŘÍLOHA Č. 4 KUPNÍ SMLOUVA POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

6 Co se v kapitole dozvíte Budete pak umět: objasnit pojem právo, jeho podoby vymezit a definovat pojem zákon pojednat o právních systémech, které jsou uplatňovány ve světě pojednat o historickém vývoji práva ve světě a u nás pravěk Počátky právního chování lidstva 8 starověk středověk novověk Prvotní znaky regulace chování člověka jsou známy již z pravěku. Další rozmach právních regulí nastal v období starověku, kdy vznikají prvotní ucelené zákony. Prvopočátky socializace lidského rodu a jeho společenské regule Už lov mamuta vyžadoval určitou organizaci práce. Někdo musel vykopat jámu, někdo ji musel zakrýt větvemi, část bojovníků (mladých lovců) musela mamuta zabít, rozporcovat, a dopravit k obydlí. Někdo musel určit, kdo získá obživu přímo, komu bude dále rozdělena atd. Pospolitost ně- jakým způsobem řešila otázku starých a nemocných, žen, které se musely postarat o oheň a ošacení atd. Od počátků nám známé historie byla tato lidská pospolitost určitým způsobem organizována, řízena, vytvářela se jistá pravidla chování. ZVYKOVÉ PRÁVO POJEM Zvykové právo je právní systém založený na obyčejích a zvyklostech daného společenství lidí. Tyto zvyky se většinou ustálily a byly všeobecně akceptovány. Uplatňuje se i v dnešní době, a to především u domorodých kmenů. VENDETA POJEM Pojem vendeta pochází z italštiny (vendetta dtt = msta). Používá se především pro krevní mstu. Právo a jeho historický vývoj Po prostudování této kapitoly poznáte: stručnou charakteristiku právních systémů definici pojmu práva charakteristiku základních dějinných období z hlediska práva právo v českých zemích vývoj právního systému po vzniku Československé republiky Úvodní kapitola se zabývá stručným historickým vývojem práva od nejstarších právních regulací, prvních dokumentů až po současnost. Přináší charakteristiku práva a vysvětluje jeho základní pojmy. Právo vznik a jeho prameny Lidská pospolitost se vyvíjela postupně. Nejstarší etapu života lidí můžeme označit jako boj o přežití. Lidé museli čelit nejen nepřízni podnebí, ale ohrožoval je i častý nedostatek potravy, zvířata i jiné skupiny lidí. Přežít mohly pouze silné a dobře organizované skupiny, tedy lidé, kteří se mezi sebou dorozumívali a vytvářeli postupně základní organizační formy. Už prapředci člověka žili v tlupách, rozdělili si úlohy, a to nejen v obraně, útoku, sběru, ale i v dělbě úkolů mezi starými a mladými, mezi muži a ženami, silnými a slabými. Postupně se tak vytvářela určitá organizace kolektivního života, která vyžadovala systém určitých pravidel přiměřeného a všeobecně akceptovatelného chování a jednání, a tím pádem také systém sankcí, trestů pro jedince, kteří neplnili své funkce. Tímto evolučním způsobem postupně vznikaly první systémy společenské regulace, první právní a ekonomické systémy, které můžeme charakterizovat právě jejich pravidly, jimiž se tyto pospolitosti řídily. Všeobecně přijímané způsoby chování, pravidla i metody vyžadování, sankce v případě porušení, to vše se přejímalo a přenášelo ústním podáním z generace na generaci. Prvním systémem práva bylo (a částečně ještě v některých zemích je) právo zvykové. Zvykové právo Toto právo, přenášené pouze ústní tradicí, se dále vyvíjelo, i když jeho pozůstatky nalezneme často i dnes v určitých komunitách, uzavřených společnostech, popřípadě i větších celcích typu kmen nebo národnostní entita. Zvyk je potřeba odlišovat od pojmu konvence nebo obyčej. Ani zvyk ani konvence nejsou jevy, které by byly považovány za společensky vynutitelné, tj. donucující. Proto se zvyk postupně přeměnil na obyčej, přesněji řečeno právní obyčej, který tuto vlastnost již má. Zvyk můžeme respektovat nebo nerespektovat, můžeme jej změnit. Za toto chování může (ale i nemusí) následovat postih. Právní obyčej však již obsahuje (jako svou základní charakteristiku) společensky donucující, zavazující aspekt chování a jednání tedy vynutitelnost takového způsobu jednání, jehož nerespektování je sankcionováno. Vendeta Jako příklad uvádíme (ještě i dnes přežívající) povinnost a právo vendety odplaty. V historii se v Evropě vendeta uplatňovala v určitých částech Albánie, Srbska a jižní Itálie (na Sicílii). V praxi představovala mstu za příkoří, které bylo učiněno. V případě, že viníka křivdy či zločinu nebylo možno dopadnout, rozšiřovalo se právo vendety na další členy rodiny viníka. Tento fenomén je spjat i s pojmem mafi e. Tyto zvyky se uplatňují i dnes bez ohledu na rozpor a konfl ikt s moderními způsoby práva ve formě zákonů. Můžeme se s ním setkat v zemích s velmi nízkou vymahatelností práva, kdy postižený formou vendety bere do svých rukou spravedlnost. Na obrázku vpravo vidíte kamennou věž v Albánii, do které byli ukrýváni viníci, jimž hrozila vendeta postižených. Zůstávali zde do doby, než byli právoplatně odsouzeni. ZAJÍMAVOST

7 Právo a jeho historický vývoj Shrneme-li tuto pasáž, můžeme říci, že základním, historicky nejstarším způsobem právní regulace lidské společnosti se stal právní obyčej, který se vyvinul ze zvyklostí přenášených ústním způsobem z generace na generaci. K tomu, aby se obyčej stal právním obyčejem, je zapotřebí: 1. aby obyčejové chování vykazovalo znaky dlouhodobého generačního užívání. Musí být dlouhodobě zakořeněno v chování lidí, kteří jej přijímají, dodržují a respektují, cítí se jím být vázáni, povinováni jej dodržovat a jsou přesvědčeni o jeho závaznosti, 2. aby existovala moc, síla vynutitelnosti takového chování. Tedy moc, která dbá na dodržování těchto právních obyčejů, aby existovala (byť nepsaná) pravidla chování a především síla, která by v případě porušování těchto pravidel donutila jedince či kolektivy k obnově dodržování těchto pravidel. Již právní obyčej tedy v sobě nese jeden ze znaků práva, tj. možnost a zároveň nutnost sankce. Lidská společnost se postupně rozrůstala, navazovala obchodní vztahy formou výměny produktů, vršily se různé obyčeje apod. Bylo zřejmé, že tato pravidla je zapotřebí sepsat, dát všem na vědomí a rozšířit právní povědomí mezi obyvatelstvo. Zkrátka vývoj a lidská historie si vynutily vznik právních norem neboli sepsaných pravidel lidského chování a společenské regulace. Vznik písemných právních norem Právní normy v sepsané podobě představují historicky vyšší stadium společenské regulace, které platí dodnes a řídí se jím většina zemí a jeho obyvatel. Právo, které je kodifikováno ve formě textů a je veřejně přístupné, označujeme jako právo normativní. Normativní právo je charakteristické existencí písemného dokumentu, který vznikl normotvorným právním aktem. Nejvýznamnějším druhem právních normativních aktů je pak právní norma označovaná jako zákon. Vymezení a definice pojmu zákon Definic pojmu zákon je samozřejmě více, záleží na tom, zda se jedná o zákon v oblasti práva, vědy, zákony humanitních věd, zákony logiky, náboženské zákony apod. V následujících kapitolách se budeme věnovat pouze zákonu v oblasti práva. Z pohledu práva je zákon obecně závazný právní předpis stanovující (předepisující) chování jednotlivce i celého společenství lidí. Typické charakteristiky zákona: Zákon je stanoven nejvyšším představitelem (představiteli) státní moci a je závazný pro všechny. Zákon stanovuje chování lidí, úřadů i státu. Zákon tedy stanovuje, jaké chování má být (smí být), zakazuje, co nemá být (nesmí být), deklaruje chování přípustné, oprávněné, nežádoucí a nepřípustné. Zákon je úzce spjat s mocí, především politickou a vojenskou. Mocenská autorita (stát, panovník) zákony stanovuje, případně je modifikuje (mění, doplňuje, ruší), ale především sankcionuje jejich porušení. Zákon je tedy právní normou formálně určující pravidla, jejichž zachovávání je zajišťováno institucionalizovaným donucováním mocenskou autoritou. Zákony existovaly již před naším letopočtem. Prvky obyčejového chování ve výchově Přestože nynější civilizovaná společnost má jiné způsoby právní regulace, při vývoji z dítěte do dospělého člověka procházíme způsobem vnímání světa, vztahů a jevů pomo- cí svých rodičů, vychovatelů a později učitelů. Představuje to seznamování se se společenskou regulací pomocí příkazů a zákazů oby- čejového chování. Vzpomeňte si na své dětství a způsoby uvádění do života dospělých, na charakteristické projevy rodičovské regulace pomocí ustálených výrazů typu: to se nesmí, tam nechoď, mohlo by se ti něco stát, na to si nesedej, zašpiníš se, toto musíš udělat, protože... atd., jimiž se rodiče snaží připravit svého potomka již odmalička na společensky přijatelné jednání a chování. ZÁKON POJEM Zákon jako pojem může mít tyto podoby: Zákon (právo) soubor právních norem s obecnou závazností. Zákon (humanitní vědy) sada pravidel či norem platících ve všech či v některých případech. Zákon (vědecký) výrok popisující obecně či pravidelně se opakující popsatelné vztahy mezi pozorovanými fenomény (fyzikální, matematické, chemické zákony). Zákon v náboženství v křesťanství Starý a Nový zákon, v židovství Tóra, v islámské víře Korán. Zákon (logika) myšlenková cesta vedoucí k vyvození daného závěru. Přírodní zákony apod. Sbírka zákonů Sbírka zákonů je označení úředního oznamovatele (většinou v podobě tzv. věstníku), v němž se vyhlašují nebo uveřejňují zákony. Ve výchozí podobě mají tištěnou podobu, existu- jí rovněž v elektronické formě (digitalizované podoby sbírek zákonů v databázích na internetu či optických nosičích CD/DVD). Zákon jako pojem: 9

8 Příklady norem kodexového práva Jako typické příklady právních norem spadajících do oblasti tzv. kodexového práva můžeme uvést: Ústavu České republiky, zákoník práce, trestní zákon, zákon o přestupcích, vyhlášku Ministerstva zdravotnictví ČR o úhradách za léky, vyhlášku krajského úřadu o udržování čistoty na území obce, hygienicko-epidemiologické předpisy krajské hygienické stanice o provádění dezinfekce ve zdravotnických zařízeních atd. Právní systémy V současném světě dělíme normativní právo na následující tři právní systémy: 1. Evropsko-kontinentální systém práva 2. Anglosaský systém práva (označovaný také jako soudcovský systém práva) 3. Islámské (muslimské právo) založené na formulacích svaté knihy Korán. Evropsko-kontinentální systém normativního práva Je založen na existenci celého systému písemných právních norem (zákony, vyhlášky, předpisy atd.), kdy právní norma pro určitou oblast společenské regulace je souhrnně sepsána v obecné rovině. Evropsko-kontinentální právní systém je označován také jako kodexové právo. Britský Commonwealth 10 Commonwealth neeboli Společenství národů (Commonwealth of Nations) je volným sdružením Velké Británie a jejích bývalých kolonií (území získaná zámořskými objevitelskými plavbami,která měla Velká Británie dříve v državě a pod svou správou). Označení Commonwealth se používá zpětně na celou dobu existence tohoto společenství. Formální autoritou byl britský pa- novník; v současnosti je to tedy britská královna Alžběta II. Největšího územního rozmachu doznalo toto společenství ke konci 19. století. Byla to zejména celá Austrálie, Indie, Pákistán, Nepál, Bangladéš, Malajsie, rozsáhlé části východní, západní i jižní Afriky, Kanada, Nový Zéland apod. Po druhé světové válce bylo hodně těchto území dekolonizováno. Většina z nich však i nadále zůstala členy Commonwealthu a zachovala také řadu zvyklostí z dřívějších dob, kdy byly pod přímou správou Velké Británie (včetně prvků jejího právního systému). K dnešku je členy Commonwealthu na 53 zemí celého světa. Na obrázku vidíte historický pohled na část mapy světa z roku Území pod britskou správou jsou vyznačena růžovou barvou. Mapu překrývá vlajka Commonwealthu. PRECEDENS POJEM Pojem precedens pochází z latiny (praecedens) ) a znamená předchozí, dřívější podobný případ. Kodexové právo znamená, že určitá oblast je regulována v kodifikované formě na základě normativních právních aktů (jakožto výsledků normotvorné činnosti mocenských státních orgánů, dříve panovníků), jimiž se stanoví, mění nebo ruší právní normy. Kodexové právo nyní realizuje většina zemí světa, užívá je i Česká republika. Kodexové právo má za sebou tisíciletou tradici, vznikalo a vyvíjelo se postupně v řadě státních celků, nejprve vždy s platností pro určitý státní celek (jeho vznik by se tedy dal sledovat společně se vznikem nejstarších států), v moderní době i v rozsahu mezinárodního práva platného pro skupiny států, které je uznávají. Zejména tomuto systému práva budeme v této učebnici věnovat naši pozornost, neboť to je naše historie i naše současnost. Anglosaské právo (čili právo soudcovské) Právo v Anglii se vyvíjelo jiným způsobem než v ostatních částech Evropy. Současně s tím, jak se Anglie stávala světovou velmocí, tj. vznikem britské koloniální říše, se anglické pojetí práva a právního myšlení rozšířilo i do všech zemí se silným vlivem Anglie. Tento systém práva je dnes uplatňován nejen v samotné Velké Británii, ale i v USA, Austrálii, na Novém Zélandu a v dalších zemích. Podstatou tohoto práva je precedens. V Anglii mělo a má rozhodování soudů neobyčejnou vážnost. Společenská prestiž soudu má své historické kořeny, soudce je oslovován například Vaše ctihodnosti, soudní jednání je podloženo určitým soudním rituálem (soudci používají paruky, samozřejmě taláry, průběh soudu má určitý scénář atd). Precedenty jsou považovány za pramen práva. Znamená to, že všechny následující soudy, které budou rozhodovat stejnou anebo podobnou věc v budoucnosti, se mají řídit prvním rozsudkem, prvním rozhodnutím, kterým byl daný případ v minulosti vyřešen. Soudy tedy mají zachovávat historickou kontinuitu a všechny stejné či podobné případy soudit stejně. Tento princip je založen na neměnnosti lidské povahy, stejného jednání (vždyť pojmy jako krádež, loupež, vražda atd. jsou pojmy, které provázejí lidskou společnost od nepaměti). Precedens je možné definovat takto: Je to rozhodnutí soudu, který již v minulosti stejný anebo podobný případ poprvé řešil a vynesl rozsudek. Precedentem se tedy rozumí: individuální právní akt soudního nebo správního orgánu, jímž se poprvé řešil do té doby neupravený společenský vztah nebo jev toto první rozhodnutí se pak stává právní normou, v budoucnosti se v případech stejného nebo podobného charakteru pak precedens stává obecně závaznou normou, pramenem práva a rozhoduje se stejně. Rozhodování podle tohoto systému práva je obtížné a složité, například jen ve Velké Británii existuje zhruba precedentů. Najít odpovídající případ je časově zdlouhavé a pracné.

9 Z DĚJIN Upřednostnění psaného práva před právem zvykovým Z věrohodných pramenů je známo, že i po kodifi kaci zvykového práva měla jeho nepsaná podoba větší váhu. Teprve až římský císař Konstantin I. Veliký vydal nařízení, z něhož vyplývalo, že zvyky nemohou rušit nové zákony a jejich platnost. Zákon dvanácti desek Plebejci požadovali, aby bylo zvykové právo sepsáno, patricijové se tomu naopak bránili a nepsané právo často využívali ke svému prospěchu. Tento nejstarší záznam římského práva tak vznikl vlastně na základě nutnosti přijetí kompromisu mezi požadavky obou stran. Toto sepsané právo mělo podobu dvanácti bronzových desek (byly očíslovány číselnou řadou I. XII.); ty byly umístěny na centrálním římském náměstí (Forum Romanum). Na obrázku vidíte část desky č. VIII., která se týkala přečinů bezpráví a křivd. Z tohoto zákoníku mimo jiné pocházejí i zásady, které jsou obsaženy v právních kodexech civilizovaných demokratických a právních zemí i dnes. Například: co není zakázáno, je dovoleno, pro nedostatek důkazů omilostněn (in dubio pre reo ) presumpce neviny podezřelého (až do vynesení právoplatného rozsudku) atd. Římské právo Problematika římského práva je složitá a zároveň velmi důležitá pro studium právní problematiky vůbec. Právní systém, který se vyvinul v období římském, představuje základní stavební kámen pro soudobé právo. I naši studenti práva mají již v prvním ročníku povinný předmět Římské právo. Jedná o velmi propracovaný systém práva, z něhož vycházeli tvůrci práva ve středověku i novověku. Stěžejní bylo také pro evropské právní kultury. Právo zvykové tvořily tehdejší obyčeje, které byly velmi úzce spjaty s náboženstvím. Proto se také největší znalost zvykového práva přisuzovala právě kněžím. Ústní podoba tohoto práva byla velmi snadno manipulovatelná. Důsledkem byly korupce a mnohdy protiprávní rozhodnutí ve prospěch vlivnějšího a bohatšího účastníka sporu. Právo psané (kodifikované) vycházelo v plné míře ze zvykového práva a jeho počátky datujeme od roku 454 př. n. l., kdy došlo k sepsání slavného zákoníku byl to Zákon dvanácti desek (Lex Duodecim Tabularum). Zákon dvanácti desek Autorem tohoto významného dobového právního dokumentu (tedy Zákonu dvanácti desek) byla desetičlenná komise, kterou volilo lidové shromáždění na dobu jednoho roku. V první fázi vzniklo deset tabulí, které byly popsány zákony (v roce 449 př. n. l.). To se však ukázalo jako nedokonalé a bylo potřeba sepsat ještě doplňky. Za tímto účelem se zvolila nová komise, která sepsala další dvě desky. Obsah zákonů dvanácti desek byl shrnutím základních nebo nejspornějších pravidel soudního procesu, práva trestního, správního, dědického, rodinného, závazkového a dědičného. Zákon dvanácti desek se označuje jako ius civile (právo občanské). Dnešní pohled na zákon dvanácti desek je rozporuplný. Liší se v pojetí jednotlivých autorů. Pro nás je však důležité sjednocení v obsahu. Zavedením jeho podoby byly bezpochyby položeny základy práva dědického, rodinného a trestního. Vycházelo to samozřejmě z potřeb tehdejší společnosti, kdy majetek byl tehdy důležitý ve všech směrech. Zákon dvanácti desek byl formulován v období republiky. V dalším období se v Římské říši právo vyvíjelo především aplikací těchto zákonů. Za určitou obnovu zákoníku dvanácti desek je považován Justiniánův zákoník. Byzantský císař Justinián I. se padesát let po pádu Západořímské říše pokusil o sjednocení celého impéria pod svou vládu. Jedním z kroků směřujících k tomuto cíli byl i pokus o sjednocení všeobecně platného práva pro celou říši. Na tomto úkolu pracovala řada tehdejších právníků, kteří práci ukončili vydáním textu označovaného právě jako Justiniánův zákoník (Codex Iustinianus). Především tento kodex byl velmi důležitý pro pozdější přejímání četných zásad římského práva při tvorbě právních norem v Evropě. Císař Justinián I. Veliký, zpodobněný na mozaice v chrámu San Vitale (Řím, Itálie). Justinián I. pilný zákonodárce Po vydání Justiniánova zákoníku císař zaměřil pozornost na setřídění a záznam komentářů a odpovědí význačných římských právníků. Byl to rozsáhlý soubor padesáti knih. Jeho hlavním přínosem byla výpomoc soudcům při posuzování právních případů. Tento sborník byl posléze povýšen na samotný zákon. Za spolupráce slovutných právníků (zejména Triboniana) pracoval Justinián I. rovněž na učebnici pro studenty práv. Jeno pozornosti neušel ani samotný Justiniánův zákoník, který dále dopracoval a aktualizoval. Tato tři díla měla v budoucnu zásadní dopad na formování evropského práva. Na obrázku vlevo vidí- te dobovou zlatou minci s vyobrazením císaře Justiniána. Justinián I. se zasloužil i o vz nik takových architektonických skvostů, jako je například chrám Hagia Sofi a (dnešní Istanbul, Turecko). 14 Konstantin I. Veliký: Justinián I.:

10 Právní normy Právní normy Po prostudování této kapitoly poznáte: co je právní norma, klasifikaci norem strukturu právní normy druhy právních norem právní vztahy, skutečnosti, úkony, základní pojmy s nimi spojené co je podstatou demokratického a právního státu V této kapitole se zabýváme již pouze systémem evropsko-kontinentálního práva, které je založeno na existenci písemných právních norem. Tyto právní normy mají určitý proces vzniku, různou právní sílu, definují požadované chování právních subjektů, vztahy mezi nimi, různé formy právních úkonů a skutečností, obsahují sankce. Právní normy; jejich struktura, druhy a klasifikace Definice právní normy Právní normu můžeme definovat jako předpis a pravidla chování, která se jednak vyžadují, předepisují, oceňují, připouštějí, jsou přijatelná a oprávněná, a jednak určují i způsoby chování, které se zakazují, nepřipouštějí a sankcionují. Právní normy stanovuje a porušování těchto norem chování sankcionuje mocenská autorita státu. Jejich zachovávání a dodržování je tedy zajišťováno institucionálním donucováním kompetentních a k tomu určených orgánů státní moci. Struktura právní normy Pokud má právní norma skutečně plnit svou funkci, musí obsahovat určité nezbytné části. Jejich formulace je závislá na tvůrci normy, tj. na výsledku normotvorného procesu. Ten může mít celou řadu autorů, pozměňovatelů, schvalovatelů (návrhy právních norem procházejí různými komisemi, stupni řízení atd., a to v závislosti na tom, kdo je předkladatelem právní normy, který kompetentní mocenský orgán normu vydává). Obecně však platí, že každá právní norma by měla obsahovat tři povinné části. Jedná se o tzv. trojčlennou strukturu právní normy. Jsou to tyto součásti (v následujícím pořadí): 1. Hypotéza... (jestliže) Obecný mechanismus platnosti právní normy: 2. Dispozice... (pak) (Jestliže) jsou takové podmínky, ( pak) je třeba se 3. Sankce... (jinak) chovat takto, ( jinak) přijde tato sankce. 1. Hypotéza právní normy stanovuje mantinely, podmínky, hranice (atd.), které jsou podstatné pro požadované společenské chování, které je pak definováno v dispoziční části. Zákonodárce (resp. tvůrce právní normy) tak stanovuje významný, nutný a povinný předpoklad pro řešení situace danou dispozicí. Tyto podmínky stanovené v hypotéze mohou být například: časové dosažení určitého věku prostorové určité místo situační místní okolnosti, které podmínky ovlivňují podle subjektů práva podle dalších hledisek. Co se v kapitole dozvíte Budete pak umět: popsat hierarchii právní síly norem zařazených v právním systému definovat pojmy právní vztahy, právní skutečnosti a právní úkony popsat procesy spjaté s tvorbou právních norem v ČR popsat právní řád ČR Monopol legitimního násilí státu Známý německý ekonom a sociolog Max Weber ( ) defi nuje stát jako společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí. Pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, pak by stát zanikl a místo něj by nastoupila anarchie. ANARCHIE POJEM Pojem anarchie pochází z řečtiny (arché bezvládí, rozklad řádu). Anarchie a anarchismus ve společnosti osti K tomu, aby se společnost a její členové řídili určitými pravidly, slouží právě právní normy. V případě jejich absence společnost ohrožuje bezvládí a anarchie. K anarchii dochází absen- cí či selháním autorit státu. Může to být v okamžicích politické nestability státu (revoluce, občanská válka), kdy stará pravidla a normy již neplatí a nová ještě nebyla vytvořena. Anarchismus je pak politickou ideologií, která usiluje o vznik společnosti, která by nebyla hierarchizována, byla by bez existence společen- ské, ekonomické či jiné podoby nadřazenosti. Má velmi blízko k levicovým ideologiím a k dosažení cíle často i legitimizuje použité násilí. Anarchie: Anarchismus:

11 Příklady stanovení podmínek v hypotéze právní normy Časové podmínky například patří dosažení 15 let, 18 let věku, případně důchodového věku. Prostorové podmínky vymezení chráněné krajinné oblasti (stanovují se povinnosti a způsob chování subjektů v tomto prostoru), vymezení vojenského prostoru (v dispozici může být stanoven zákaz vstupu nebo vstup na vlastní nebezpečí) atd. Situační podmínky například konání voleb, vyhlášení stavu ohrožení státu (např. válečného stavu), vyhlášení stupně ohrožení v podobě pandemie, odběrů krve (například dobrovolný dárce má právo na daňový odpis stanovený v dispozici) atd. Podle subjektů práva určení subjektů, například státu, fi rmy (právnických osob), fyzických osob, občanů, zaměstnavatelů, zaměstnanců, příslušníků ozbrojených složek, profesí (lékaři) apod. Například daňové zákony v dispozici přikazují zaměstnavateli úhradu povinné části zdravotního a sociálního zabezpečení jeho zaměstnanců, stát má v dispozici předepsanou úhradu tohoto zabezpečení za studenty a jiné skupiny občanů atd. Příklad dispozice v právní normě 20 Ustanovení v 1051 Nového občanského zákoníku říká: Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji. V těchto souvislostech následující 1052 dále praví: (1) Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného. (2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů;... V této dispozici jsou tedy jednoznačně zmíněné povinnosti. Další příklad sankce za porušení právní normy V ustanovení 158 (rvačka) trestního zákoníku ČR je uvedeno: (1) Kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, je-li při činu uvedeném v odstavci 1 jinému způsobena těžká újma na zdraví. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, je-li při činu uvedeném v odstavci 1 jinému způsobena smrt. Opět tedy vidíme přesné vymezení sankcí při spáchání daného skutku. Skutkem není míněna rvačka samotná, nýbrž újma na zdraví. Hypotéza tedy představuje nezbytnou úvodní část každé normy, stanovuje koho se norma týká, kdy a kde se ho týká atd. Na ni pak navazuje dispozice. 2. Dispozice řeší vlastní pravidla chování (co se zakazuje, co je přípustné, co je oprávněné). Dispozice tedy vymezuje konkrétní práva a povinnosti subjektů, jichž se norma týká, a to nastanou-li podmínky a skutečnosti předvídané (stanovené) v hypotéze právní normy. Dispozice by měla obsahovat úplné řešení požadovaného chování. Čím komplexněji řeší daný společenský problém, tím více působí na žádoucí vývoj chování v zájmu celé veřejnosti. Spolu s dispozicí však musí právní norma stanovit i zmíněnou třetí složku, kterou jsou sankce. 3. Sankce definuje, jakým způsobem daná společnost sankcionuje porušení žádoucí normy chování. Sankce stanovuje výši nebo druh trestu, důsledky nesprávného chování, pokud někdo poruší právní normu uvozenou hypotézou, tj. za podmínek stanovených právní normou. Příklad sankce za porušení právní normy Pokud by například některý občan nerespektoval zákaz vstupu do střeženého vojenského prostoru, mohl by být stíhán za spáchání přestupku nebo potrestán pokutou až do předem stanovené výše. Pokuta také bývá často na informační tabuli stanovena například v případě úmyslného poškození fl óry či fauny v lokalitách chráněného území či při poškození chráněné památky apod. Předem stanovená sankce patří k základní charakteristice řádné právní normy. Smyslem sankce není pouze potrestání toho, kdo normu porušil, ale rovněž i její preventivně výchovné poslání. Vědomí sankce by mělo přispět k osvojení si řádného chování všech subjektů, k návyku dobrovolně plnit požadavky právních norem. Proto sankce musí být obsažena v dobré právní normě předem. Druhy právních norem Klasifikace právních norem do jednotlivých druhů znamená jejich členění podle určitých kritérií. Těch je několik; důležité je rozdělení podle: hlediska funkce hlediska formulace dispozice dalších způsobů dělení právních norem.

12 Právní normy Demokratický a právní stát Demokracie je forma vlády (jedna z několika možných). Jejím opakem je pak diktatura. Demokracii můžeme stručně definovat jako vládu lidu, formu vlády, která uznává rovnost a svobodu občanů, podřízení menšiny vůli většiny a určité možnosti podílu občanů na moci. Podle možností podílu občanů na řízení státu a uplatňování vlivu a moci občanů rozeznáváme pak různé varianty a rozdíly mezi demokraciemi. Všechny tyto varianty jsou ale založeny na právních normách, jejich respektování, dodržování a kontrole. Demokratický stát je založen na ochraně jedince či různých skupin (etnických, zájmových atd.) před násilím jiných jedinců, jiných skupin nebo i celého státu. Charakteristika právního státu Právní stát je charakterizován těmito znaky: a) Stát je výlučným tvůrcem práva, stát je zákonodárcem, představitelem a realizátorem zákonodárné moci. V okamžiku, kdy právo vzniklo, je závazné i pro státní moc. b) Stát realizuje své pravomoci prostřednictvím státních orgánů na základě platných právních norem. Existuje přijatá legislativa tvorby práva, tj. přesné stanovení legislativní pravomoci a postupů při realizaci práva. c) Samotná tvorba norem je přesně vymezena mezi určité řídicí složky státu a patří mezi specifickou formu řízení společenských vztahů kompetentními státními orgány. Ty jsou oprávněny vydávat, měnit či rušit právní normy v rámci svých pevně daných a jasných pravomocí. d) Právo je nezávislé na politických změnách (střídání vlád, převahy těch či oněch politických stran). Hovoříme o trvalosti práva. e) Zajištění svobody a soukromí lidí. Stát respektuje hranice osobní svobody člověka, respektuje jeho soukromí, nezasahuje (pokud se právní subjekt nechová protizákonně, to platí obecně pro kterýkoliv subjekt včetně státu, resp. státního orgánu) do soukromí (hranice soukromí jsou přesně vymezeny v právní normě). f) Právní stát zajišťuje a garantuje právní jistotu všem bez rozdílu. Každý může znát svá práva a povinnosti, každý má jistotu, že bude vůči všem subjektům postupováno stejně (zásada rovnosti), má jistotu, že každému bude poskytnuta ochrana proti eventuálnímu nezákonnému zásahu státní moci. Hovoříme pak o tzv. vymahatelnosti práva. g) Právní norma může být regulátorem chování pouze v případě, že je platná a účinná. Nelze tedy vymáhat tzv. zpětné působení práva (zákaz retroaktivity). ad. d) Nezávislost práva na politických změnách Zásada trvalosti práva a jeho nezávislosti na momentální politické moci (v demokratických státech se vlády v různých intervalech střídají) je respektována všemi demokratickými politickými stranami. Právní norma trvá, pokud není zrušena, a ani to, že není využívána, neznamená její zánik. ad. e) Zajištění svobody a soukromí lidí Například 86 Nového občanského zákoníku ČR říká: Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, jiného nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. ad. g) Nepřípustnost retroaktivity práva V praxi to například znamená, že občan nemůže být trestán podle momentální právní normy, pokud v době spáchání přestupku dosud neexistovala nebo nebyla účinná. DEMOKRACIE Termín demokracie pochází z řečtiny (demos = lid a kratein = vládnout) a označuje vládu lidu. Může být přímá a nepřímá (např. parlamentní). DIKTATURA VÍTE, ŽE...? POJEM POJEM Diktatura je autoritativní (nedemokratickou) k formu vlády, kdy moc je v rukou diktátora. Budova maďarského parlamentu Jednou z nejproslulejších a architektonicky velmi hodnotných budov je Zemský či Republi- kový dům (v maďarštině Országház), ve kterém sídlí současný maďarský parlament. Parlament je jedním z národních symbolů Maďarska, symbolů jeho návratu ke svobodě a demokracii. Je také jednou z nejstarších parlamentních budov v Evropě. Celý dům i přilehlé náměstí zabírají plochu o rozloze m². Duch stavby se nese v novorenesančním slohu. Stavba byla započata v roce 1885 a dokončena až v roce Stěny jsou zdobeny plastikami maďarských králů, vojvodů a významných vojevůdců. Nakonec, posuďte krásu této budovy sami... ad. a) Stát jako výlučný tvůrce práva... Zákonodárný postup patří k pilířům právního státu, je předepsán, podložen příslušnou právní normou (například Ústavou ČR). ad. b) Stát coby realizátor práva... Úloha státních orgánů, jako jsou ministerstva, soudy, státní zastupitelství (žalobci), policie, je dána a opírá se opět o právní normy. Žádný jiný orgán ve státě nemůže zastupovat k tomu určené instituce. Například nejsou jiní soudci než ti jmenovaní státem, rovněž nesmí působit žádná soukromá policie atd. ad. c) Stát jako tvůrce právních norem... Samotná tvorba právních norem má předepsaný postup, oprávněné subjekty, které mají kompetenci normu tvořit, měnit, rušit. Nemohou existovat žádná další práva než ta, která jsou obsažena v obecně platných normách. Například si nemůže žádný občan ČR ve své rodině nastolit vztahy, které by byly v rozporu s obecně závaznou právní normou, jako by bylo dvojí manželství, což je možné například u církve mormonů v USA apod. 27

13 Ústavní právo Ústavní právo Po prostudování této kapitoly poznáte: Ústavu ČR realizaci zákonodárné moci v ČR systém výkonné moci v ČR organizaci moci soudní v ČR jaké funkce zastává Nejvyšší kontrolní úřad a Česká národní banka systém samosprávy v ČR Tato kapitola se zabývá stručným rozborem Ústavy ČR (především jejími základními principy) a dále rozdělením státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Popisuje rovněž organizaci státu a funkce jednotlivých orgánů státní moci včetně skladby územní samosprávy. Ústavní právo Ústavní právo je souhrn právních norem, které upravují právní poměry ve státě, zejména základní práva a svobody občanů, uspořádání státu a rozdělení státní moci a její výkon. Základními prameny ústavního práva jsou Ústava ČR a ústavní zákony. Ke změně Ústavy ČR, jakožto nejvyššího zákona České republiky, může dojít jen ústavním zákonem. Všechny ostatní právní normy nižší právní síly nesmějí být v rozporu s ústavou. O tento soulad všech právních norem dbá Ústavní soud České republiky. Součásti ústavního pořádku ČR Součástí ústavního pořádku ČR jsou: Ústava ČR Listina základních práv a svobod ústavní zákony (přijaté podle ústavy). Je nutné také připomenout, že před ústavním právem ČR má přednost pouze právní směrnice EU (tzv. komunitární právo) a ostatní mezinárodní právo. Tato skutečnost je také zakotvena v Ústavě ČR. Ústava České republiky Ústava ČR nabyla účinnosti 1. ledna Skládá se z preambule (úvodu, prohlášení), její ustanovení jsou rozdělena do osmi hlav, v rámci nichž se pak obsah dělí do 113 článků. Preambule Preambule obsahuje úvodní prohlášení o věrnosti občanů Čech, Moravy, Slezska k tradicím dávné státnosti České koruny. Dále pak v prohlášení stojí, že občané budou Českou republiku chránit v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných svobodných občanů. Tito občané si jsou vědomi svých povinností vůči druhým i zodpovědnosti jako celku. Součástí prohlášení je také zmínka o střežení a rozvíjení zděděného přírodního, kulturního, hmotného a duchovního bohatství. To vše by se mělo řídit osvědčenými principy právního státu. Ústava ČR: Co se v kapitole dozvíte Budete pak umět: pojednat o základních součástech Ústavy ČR definovat a vymezit, co je to zákonodárná moc, výkonná moc a moc soudní v systému práva ČR pojednat o významu, postavení a poslání Nejvyššího kontrolního úřadu a České národní banky popsat mechanismy fungování systému samosprávy ČR ÚSTAVNOST POJEM Ústavnost (neboli konstitucionalismus) značí vládu lidu prostřednictvím demokratické ústavy. Z DĚJIN Z historie vzniku ústavnosti v Evropě Pokud pojmeme konstitucionalismus v původním historickém významu, pak v podstatě označoval snahu o prosazení jasně dané ústavy jako právní normy s nejvyšší právní silou ve státě. Tuto psanou právní normu by pak museli všichni (včetně v té době absolutistického panovníka) respektovat a řídit se jí. Ústavnost je tedy nedílně spjata se snahou vytvořit právní stát založený na působnosti ústavy. Tato myšlenka byla postupně rozvíjena, hlavně pak v období vzniku prvních konstitučních mo- narchií v 19. století. Jen na okraj konstituč- ní monarchie je právě moc panovníka vymeze- ná ústavou (na rozdíl od absolutní monarchie, ve které si ponechává absolutní moc samotný monarcha). V českých zemích se snahy o zavedení ústavnosti objevují v souvislosti s revo- lučním rokem V tehdejší době bylo naše území součástí Rakouského císařství (v rámci habsburské monarchie). Bylo to za období panování císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, kterého revoluční události donutily k významným ústupkům. Byla vydána Dubnová ústava, první v historii rakouské monarchie. Nesplnila však očekávání a Ferdinand I. byl ještě během roku 1848 vystřídán císařem Františkem Josefem I. (na obr. vpravo). Právě František Josef I. v roce 1860 otevřel tzv. Říjno- vým diplomem cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii. 29

14 STI Státní symboly České republiky Jsou vymezeny zákonem číslo 3/1993 Sb., o stát- ních symbolech České republiky. Je jich sedm: Velký a malý státní znak Preambule Ústavy České republiky My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky. Základní ustanovení Státní barvy (trikolóra) Státní vlajka Vlajka (standarta) prezidenta republiky V základním ustanovení se zmiňuje charakteristika České republiky jako svrchovaného, samostatného a demokraticky založeného státu, který se hlásí k právům a svobodám člověka. Základním principem ústavy je nedotknutelnost lidské důstojnosti a svobody všech občanů v právním státě. V základním ustanovení je také zakotvena již uvedená hlavní zásada, podle níž může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jinými slovy státní moc i občan mohou být ve své činnosti omezováni pouze zákonem. Politické rozhodování vychází z demokratického principu, tj. vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním, ale za respektování a ochrany práv menšiny. Zmínka je zde také o území České republiky, které je podle Ústavy nedělitelným celkem a hranice mohou být měněny pouze ústavním zákonem. Prahu prohlašuje základní ustanovení ústavy za hlavní město a stanovuje, jaké máme státní symboly. Mezi ně řadíme velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajku, státní pečeť, státní hymnu a vlajku prezidenta republiky. Veškerou moc v České republice vykonává lid nepřímo, prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Existuje však i varianta, že by byla moc vykonávána přímo, a to formou tzv. referenda. Státní pečeť Referendum v České republice Referendum představuje přímé rozhodnutí občanů státu v zákonodárných či výkonných otázkách. Případy, kdy se může referendum konat, stanovuje ústavní zákon. V České republice se například rozhodovalo v referendu o přistoupení k Evropské unii. Hlasování se uskutečnilo ve dnech 13. a 14. června 2003 a pro přistoupení se tehdy vyslovilo 77,33 % a proti 22,67 % obyvatel ČR. Aktivně mohou občané (i když nejde přímo o referendum) přímým hlasováním volit hlavu státu, tedy prezidenta ČR (viz Souvislosti, str. 34). 77,33 % 22,67 % PRO PROTI Moc zákonodárná Zákonodárná moc přísluší v České republice Parlamentu. Ten se skládá ze dvou komor, a to Poslanecké sněmovny a Senátu. Státní hymna Hlavním úkolem Parlamentu jako nejvyššího zákonodárného orgánu je legislativní činnost, tedy tvorba, projednávání a přijímání zákonů. O návrzích zákona se v obou komorách Parlamentu hlasuje. Komory jsou usnášeníschopné, pokud je přítomna jedna třetina poslanců (prostá většina). Pokud se však jedná o zákon ústavní nebo ratifikaci mezinárodní smlouvy, vyžaduje se přítomnost tří pětin celkového počtu zvolených zákonodárců (ratifikovaná většina). 30 Státní symboly ČR:

15 Prezidenti našeho státu Tomáš Garrigue Masaryk 1 prezident Československé republiky V úřadu prezidenta: Edvard Beneš 2 prezident ČSR V úřadu prezidenta: Emil Hácha 3 prezident ČSR a Protektorátu Čechy a Morava V úřadu prezidenta: Klement Gottwald 4 prezident Československé republiky V úřadu prezidenta: Antonín Zápotocký 5 prezident Československé republiky V úřadu prezidenta: Antonín Novotný 6 prezident Československé socialistické republiky V úřadu prezidenta: Ludvík Svoboda prezident Československé socialistické republiky V úřadu prezidenta: Gustáv Husák prezident Československé socialistické republiky V úřadu prezidenta: Václav Klaus 2 prezident České republiky V úřadu prezidenta: Z DĚJIN Václav Havel 9 prezident České a Slovenské Federativní Republiky V úřadu prezidenta: prezident České republiky V úřadu prezidenta: Miloš Zeman 3 prezident České republiky V úřadu prezidenta: od Mechanismus volby prezidenta ČR Podle schváleného návrhu vlády ČR (který schválil v prosinci roku 2011 Parlament ČR a v únoru 2012 i Senát ČR) je prezident České republiky volen tzv. přímou volbou. Znamená to, že občané ČR mohou sami vybírat z prezidentských kandidátů. Prezidentské kandidáty může navrhnout min. 20 poslanců Parlamentu ČR, případně 10 senátorů Senátu ČR anebo občané formou petice s alespoň podpisy u daného kandidáta. Historicky první přímá volba prezidenta ČR Zvolený prezident republiky skládá slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor. Prezident ČR se může svého úřadu vzdát, ale nemůže být Poslaneckou sněmovnou odvolán. Jak již bylo řečeno, pravomoci prezidenta republiky jsou poměrně velké. V současné době je připravována změna Ústavy ČR, která by měla obsahovat jejich omezení. Tento zásah do ústavy však musí projít celým legislativním procesem a pozměněná ústava pak musí být schválena dvoutřetinovým přijetím obou komor Parlamentu. Současné pravomoci prezidenta ČR, k nimž není nutný podpis jiné strany: jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi svolává zasedání Poslanecké sněmovny rozpouští Poslaneckou sněmovnu pověřuje vládu v demisi prozatímním vykonáváním jejích funkcí jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního podepisuje zákony jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje členy Bankovní rady České národní banky vyhlašuje referendum o přistoupení ČR k Evropské unii a jeho výsledek. Jeho další pravomoci upravuje zákon a ke všem rozhodnutím, které učiní prezident České republiky, se (ke stvrzení platnosti) vyžaduje spolupodpis předsedy vlády (nebo jím pověřeného člena vlády). Vláda České republiky První přímá volba prezidenta byla dvoukolová a proběhla ve dnech a O post 3. prezidenta ČR se celkem ucházelo devět kandidátů. Ve druhém kole se volilo ze dvou postupujících, kterými byli Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Ve druhém kole voleb byl prezidentem ČR zvolen Miloš Zeman. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Skládá se z předsedy vlády, místopředsedů a ministrů. Za svou činnost je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Tato skutečnost je také příčinou toho, že může být vládě vyslovena nedůvěra. Pokud jí Poslanecká sněmovna vysloví nedůvěru, je pak vláda nucena podat demisi. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na návrh předsedy vlády pak dále jmenuje ostatní členy vlády a zároveň je pověří řízením ministerstev. Vláda musí do 30 dnů od jmenování předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a požádat o vyslovení důvěry. Pokud ji nezíská, celý postup se znovu opakuje. Členové vlády skládají slib do rukou prezidenta republiky. Celá vláda rozhoduje ve sboru, jde tedy o kolektivní orgán moci výkonné. K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů. Oficiální stránky prezidenta ČR: Prezident ČR:

16 Co se v kapitole dozvíte Budete pak umět: popsat poslání a podstatu občanského práva pojednat o důležitých občanskoprávních vztazích pojednat o podstatě a omezení vlastnických práv, odpovědnosti za škodu a dědickém právu pojednat o důležitých součástech smluvních vztahů, do kterých občan vstupuje popsat mechanismus notářské činnosti OBČANSTVÍ Občanství znamená příslušnost ke skupině lidí žijících na území určitého státu. S občanstvím se vážou i příslušná práva a povinnosti platící na území tohoto státu. 40 POJEM Státní občanství a státní příslušnost st Tyto dva pojmy se často nesprávně zaměňují. Občanství je (jak již bylo uvedeno v pojmech výše) poměrně úzký a dlouhodobý svazek člově- ka s danou zemí včetně oboustranné platnosti práv a povinností. Občan může mít i více občan- ství různých států. Státní příslušnost je právní vztah fyzické oso- by s daným státem, který se nabývá buď naroze- ním, nebo tzv. naturalizací (např. sňatek cizince s občanem daného státu nebo udělení státního občanství cizinci). Státní příslušnosti se nejčastěji pozbývá úmrtím nebo propuštěním z občan- sko-státního svazku na žádost daného občana. Osoba může (v rámci právního vztahu s daným státem) úřední cestou nabýt dvou i více státních příslušností. V některých případech také nemusí mít státní příslušnost k žádnému státu (tzv. osoba bez státní příslušnosti). Většinou se jedná o osoby na okraji společnosti, často běžence z jiných zemí, osoby, které nemohou prokázat svoji identitu ke státu apod. Občanské právo Po prostudování této kapitoly poznáte: čím se zabývá občanské právo subjekty občanskoprávních vztahů a důležité občanskoprávní vztahy zásadní pojmy v oblasti smluvních vztahů, odpovědnosti za škody, řešení dědického práva podstatu práce notářství a notáře Kapitola se zabývá občanským právem a hlavními zásadami, jevy a ustanoveními občanského zákoníku ČR. Jsou v ní popsány důležité občanskoprávní vztahy a vybrané úseky jejich úpravy v občanském zákoníku. Význam občanského práva Občanské právo je považováno za základ právního státu. Právě toto odvětví práva vymezuje a zabezpečuje onu hlavní zásadu právního státu, tj. nedotknutelnost lidské důstojnosti a svobody všech občanů v právním státě (deklarované již v Ústavě ČR). Toto základní postavení v systému práva demokratických a právních států zřetelně vyplývá z celé historie lidstva i historie vývoje občanského práva a jeho postavení v různých dobách a v různých státech. Je příznačné, že v autoritativních společenských systémech je právě občanské právo silně potlačováno, redukováno či nedodržováno. Důležitost občanského zákoníku také dokazuje to, že se jedná o nejstarší druh práva. Z historie vzniku občanských zákoníků Snahy zakotvit práva člověka v právním předpisu jsou velmi staré. Prvopočátky tohoto naplňování můžeme spatřit již v právní normě Corpus iuris civilis, kterou vydal byzantský císař Justinián v 6. stol. Ke skutečnému naplnění myšlenky vydat ucelený právní předpis s charakterem občanského zákoníku došlo až v 19. století. Podepsaly se na tom i ideje osvícenství. Vůbec prvním skutečným občanským zákoníkem z tohoto období je francouzský Code Napoléon z roku Významně ovlivnil vznik podobných právních předpisů v dalších evropských zemích. V českých zemích platil rakouský Všeobecný zákoník občanský (1811, na obrázku vpravo), který platí v Rakousku dodnes. U nás byla jeho právní ustanovení prakticky v platnosti až do roku 1964, kdy byl nahrazen Občanským zákoníkem. I ten byl nedávno podstatným způsobem novelizován (jeho nová podoba je v platnosti od 1. ledna 2014). Občanské právo Z DĚJIN Od vstoupila v účinnost nová úprava občanských (ale i obchodních práv) označovaná jako Nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb. Podstané přeformulování soukromého práva tvoří osu nového zákona, neboť jím se řeší původní dualita (tedy dvojitost) obou předchozích zákoníků (občanského i obchodního zákoníku) a soukromé právo, týkající se práv občanů, fyzických osob, ale i jejich práv ke spolčování a tím vzniku i osob právnických. Podle nového občanského zákoníku jsou tyto záležitosti řešeny v co největší univerzálnosti. Nový občanský zákoník řeší nejen problematiku původního občanského zákoníku (do níž provedl zákonodárce určité úpravy), ale zahrnuje kromě podstatné části původního obchodního zákoníku také několik dalších, do té doby samostatných zákonů. Jedná se například o: Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor, Zákon o vlastnictví bytů, Zákon o rodině, Zákon o sdružování občanů, Zákon o obecně prospěšných společnostech, Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, Zákon o cenných papírech a další.

17 Subjekty občanského práva Jak již bylo řečeno, občanské právo uvádí tři subjekty práva: fyzické osoby, právnické oso- by a stát. Fyzická osoba občané, jednotlivci, kteří vstupují do četných právních vztahů a za sebe (jako za osobu) jednají a řeší své právní záležitosti. Právnická osoba Právnická osoba subjekt s právní subjektivitou. Typicky je to např. společnost vyvíjející obchodní činnost (například nakladatelství) vstupující ve vztahu k občanskému právu do právního vztahu k fyzické osobě (např. vztahy dodání produktu koncovému zákazníkovi, uživatelská podpora a zajištění práv občana zákazníka). Stát rovněž ten (jako právnická osoba) vstupuje do řady občanskoprávních vztahů. Příkladem může být vstup státu do dědického řízení (viz kapitola Dědické právo, str ). Navenek stát reprezentuje např. prezident republiky, vládní a ministerští úředníci, instituce a úřady. Působnost právnické osoby v občanském zákoníku Občanský zákoník defi nuje v rámci své působnosti právnickými osobami: Korporace korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob. Tato část má své naplnění v samostatném zákoně o obchodních korporacích (v našem případě podrobněji uvedeném v kapitole o obchodním právu). Spolky hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže. Název spolku musí obsahovat slova spolek nebo zapsaný spolek, popř. zkratka z. s.. Fundace jedná se o právnické osoby vytvořené majetkem vyčleněným k určitému účelu. Mezi fundace patří zejména nadace a nadační fondy. Ústavy ústav je právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky, s využitím své osobní a majetkové složky. Zisk může ústav použít jen k podpoře činnosti, pro níž byl založen a k úhradě nákladů na vlastní správu. Subjekty občanského práva Nový občanský zákoník rozlišuje tyto subjekty, které vstupují do společných vazeb v občanském právu: fyzické osoby právnické osoby. Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. V občanskoprávních vztazích mají všichni účastníci rovné postavení. Fyzická osoba Fyzické osoby jsou jednotlivci. Jejich právní osobnost vzniká narozením a zaniká smrtí. Svéprávnost je způsobilost vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a nést majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vznikající. Podstatné je, že žádná z fyzických osob nemůže být zcela zbavena právní svéprávnosti. Svéprávnost lze však omezit. Nový občanský zákoník zrušil možnost zbavit člověka svéprávnosti (dle současné terminologie způsobilosti k právním úkonům), nově je možné svéprávnost pouze omezit, a to vždy nejvýše na tři roky. Omezit svéprávnost člověka může jen soud. Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu (která není jen přechodná) schopen právně jednat. Soud také vymezí rozsah, v jakém omezil způsobilost člověka samostatně právně jednat. Způsobilost k právním úkonům (svéprávnost) je daná od 18 let. Plně svéprávným se tedy člověk stává zletilostí. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzat v úvahu i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou přiměřené rozumové vyspělosti odpovídající jejich věku. Avšak Nový občanský zákoník umožňuje získat plnou svéprávnost i nezletilé osobě, které je alespoň 16 let, pokud je schopna se sama živit a obstarávat si své záležitosti a pokud s návrhem na přiznání svéprávnosti souhlasí i jeho zákonný zástupce. Nový občanský zákoník tedy zavedl tzv. institut emancipace. I šestnáctiletý člověk tak může např. oficiálně podnikat. Právnická osoba Právnickou osobou se nazývá uměle vytvořený subjekt, kterému je a základě zákonů a norem přiznána tzv. právní osobnost. Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. Podnikatel Z původního obchodního zákoníku a živnostenského zákona přejal Nový občanský zákoník definici podnikatele a jeho základní práva. Zrušením původního obchodního zákoníku byla tato pasáž v upravené podobě přenesena právě do této novelizované podoby občanského zákoníku. Podnikatel je ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Má se za to, že podnikatelem je i osoba, která má k podnikání živnostenské (nebo jiné) oprávnění podle jiného zákona (například licenci či koncesi). 42 Obchodní rejstřík:

18 Problémy podílového spoluvlastnictví Podílové spoluvlastnictví je častou příčinou konfliktů a sporů, které jsou vesměs řešeny tím, že se jeden z nich (obvykle ten, který má největší podíl) stane výlučným vlastní- kem a ostatní spoluvlastníky vyplatí. Není to však nutností, naopak, zákon preferuje nej- prve rozdělení věci podle výše podílů (je-li rozdělení věci možné a nebylo by tím dosaženo podstatného snížení hodnoty věci). Pokud se jeden ze spoluvlastníků rozhodne prodat svůj podíl, ostatní spoluvlastníci nebo spoluvlastník mají ze zákona po dobu šesti měsíců od vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník převádí podíl jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé. Předkupní právo maji spoluvlastníci i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu. Podílové spoluvlastnictví je založeno na vzniku podílu, jeho výši (velikosti). Právě podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech souvisejících s vlastnictvím věci. Veškeré právní úkony týkající se věci nejsou závislé na velikosti podílu vlastníci jsou oprávněni a povinni k věci nerozdílně. Společné jmění otázka společného jmění manželů je v Novém občanském zákoníku řešena v části týkající se rodinného práva. Jedná se o podkapitolu nazvanou Manželské majetkové právo ( 708 až 753), kde se především říká, že to, co manželům náleží, má majetkovou podobu (a není vyloučeno z právních poměrů) je součástí společného jmění manželů. Společné jmění manželů vzniká jen mezi manžely, a to ode dne podpisu oddacího listu bez ohledu na to, který z manželů se o pořízení vlastnictví přičinil. Součástí společného jmění manželů je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkami definovanými v zákoně. Příklad nabytí věci do společného jmění manželů Manžel pracuje a vydělává peníze, manželka je na mateřské dovolené a nepracuje. Nově pořízená věc je zahrnuta do společného jmění manželů bez ohledu na to, z které peněženky byla uhrazena. Smlouva je smlouva Předmanželská smlouva musí být uzavřena formou notářského zápisu. V předmanželské smlouvě může být také stanoven správce spo- lečného jmění, například jeden z manželů. Předmanželská smlouva se uzavírá především v situacích, kdy jeden z manželů nese majetková rizika (např. podniká). Tím jeden z manželů chrání rodinu před riziky závazků aj. Příklad a souvislosti posouzení problematiky nabytí vlastnictví V cukrárně zaplatíte tři kopečky zmrzliny v kornoutu. Uskutečnili jste výběr zboží, souhlasíte tím i s cenou, kvalitou a místem dodání (to jsou atributy kupní smlouvy). Při předávání dojde k situaci, že zmrzlina spadne na zem a zůstane vám pouze kornout. Je teď otázkou, v kterém momentě se tak stalo: 1. V případě, že se kupující kornoutu ještě ne- dotkl, nebyla realizována objednávka ( kupní smlouva ), zboží nebylo převzato, avšak kupující zaplatil. Má tedy právo na novou zmrzlinu. 2. V případě, že se kornoutu dotkl a převzal zboží, objednávka byla splněna. K pádu zmrzliny došlo v době, kdy již věc příslušela do vlastnictví kupujícího, ten nemá právo na vrácení peněz. Musel by si zmrzlinu znovu zaplatit. Okamžik převzetí má tedy zásadní vliv v občan- ském i obchodním právu. Nutno dodat, že ve většině případů však majitelé cukrárny řeší takovýto případ novou porcí zdarma, je to však jen marketingové opatření, navíc se jedná o drobnost. Ve větším rozsahu a za podstatně vyšších cen by jistě bylo realizováno právo prodávajícího. Manželé mohou písemnou smlouvou rozšířit nebo zúžit rozsah společného jmění. Takto se děje hlavně před uzavřením manželství a jedná se o tzv. předmanželskou smlouvu. Zákon tuto možnost označuje jako smluvený režim. Vlastní úpravu manželského majetkového režimu mohou však ujednat nejen snoubenci, ale i manželé, kteří si upraví své povinnosti a práva týkající se již existujícího společného jmění. Smlouvy vyžadují formu veřejné listiny (tedy tu, kterou vydává orgán veřejné moci, např. notářství). Do společného jmění nepatří věci získané před manželstvím, dědictví, věci osobní potřeby a věci související s výkonem povolání, dary a restituce. Na druhé straně však zákon říká, že součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů. Nabývání vlastnictví Vlastnické právo k věci lze nabýt několika způsoby. Nejčastějším způsobem nabytí majetku je koupě, která v případě nemovitostí je podložena kupní smlouvou. Nabýt vlastnictví lze však i jinými zákonnými způsoby, jak je uvedeno například dědictvím, darem, řádným vydržením, rozhodnutím orgánu veřejné moci (například soudem) apod. Pokud se nabytí vlastnického práva týká movité věci, k nabytí vlastnického práva dochází až v momentu převzetí věci. K tomu je třeba dodat, že i závazná objednávka má právní charakter, především svými důsledky (je to obdoba kupní smlouvy), jakožto i převzetí zboží je splněním povinností nabízejícího. Souvislosti příkladu uvedeného v levém infoboxu je třeba si uvědomit vždy, kdy se jedná o velké zásilky zboží, a to především ze zahraničí. Akt předání je skutečně zásadním bodem splnění kupní smlouvy. Akt předání zboží v obchodní praxi Jen pro vaši představu, jak je uplatňována zásada předání v obchodní praxi. Pro snazší provádění zahraničních operací se členské státy Meziná- rodní obchodní komory dohodly na tzv. jednotném výkladu dodacích pod- mínek zvaných Incoterms. Na obrázku níže vidíte použití značek Incoterms v praxi na tomto konkrétním případu to znamená VYPLACENĚ K BOKU LODI ( = ujednaný přístav nalodění). Prodávající splní svou povinnost dodání tím, že dodá zboží (k možnosti naložení) k boku lodi v ujednaném přístavu nalodění. TI

19 50 Zřeknutí se dědictví není totéž co vzdání se dědictví Dědic se předem (ještě za života jeho předka-zůstavitele, po kterém by dědil) nemůže zříci svého dědického práva. Teprve po zůstavitelově smrti může dědictví odmítnout (zřeknout se jej). Dědic, který se dědictví nezřekl (neodmítl jej) se může před soudem tohoto dědictví vzdát, a to ve prospěch druhého dědice. Dědí se i dluhy? Ano. Dědické právo stanoví přechod práv, ale i závazků (!) zemřelého na právní nástupce. Pokud tedy dědic přijal dědictví jako takové (nezřekl se jej), pak v zásadě ze zákona pře- bírá i dluhy zůstavitele. Do jaké výše je dědic povinen uhradit dluh zůstavitele? Přechod dluhů na dědi- ce se opírá o jeho povinnost hradit zůstavitelův dluh pouze do výše nabytého dědictví. Předmětem pozůstalosti je ovšem jen to, co dědicové musí nezbytně přihlástit (např. nemovitosti či zůstavitelovo vozidlo tyto věci byly zapsány v katastru nemovitostí či registru vozidel na zůstavitele; obdobně je tomu u peněžních zůstavitelových vkladů či jeho vlastnictví cenných papí- rů apod.). Naopak, to co zůstane doma v bytě zůstavitele (např. movité věci v podobě staro- žitností, obrazů, sbírek známek či peněz pod polštářem ), o těch se ofi ciálně neví a dědici je většinou nepřiznají; nehrozí jim totiž za toto jednání prakticky žádné sankce. Tím se ovšem ale krátí i práva věřitelů vůči zůstavitelově pů- vodnímu dluhu. V případě, že by se věřiteli podařilo prokázat, že do pozůstalosti nebylo dědicem zahrnuto po zůstaviteli vše, dojde jen k rozšíření pozůsta- losti o tyto věci. Povinnost k úhradě dluhů se tak rozšíří o jejich hodnotu. Nový občanský zákoník tuto oblast paragrafově dále upřesňuje, např. v úhradě zůstavitelo- vých dluhů nad rozsah nabytého dědictví, v dědicově právu vyhražení soupisu pozůsta- losti (pokud tak učiní do 1 měsíce, kdy jej soud o tomto právu vyrozuměl apod.). V této souvislosti se zdá, že dědic opět může cíleně manipulovat s rozsahem pozůstalosti (kdy na svých právech bude případný věřitel opět krácen), ale není tomu tak. Pokud by dodatečně věřitel opět zjistil (a prokázal), že dědic neuvedl do soupisu pozůstalosti některé věci po zůstaviteli, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu zajišťoval původní vyhrazený soupis pozůstalosti. Dotyčný dědic pak bude muset uhradit zůstavitelovy dluhy v plné výši. DLUH Dědické právo Dědické právo obsahuje souhrn všech právních norem upravujících přechod práv a závazků zemřelého na právní nástupce. V souvislosti s dědickým právem stojí za zmínku zejména dědění ze zákona, dědění ze závěti, stav odmítnutí dědictví, vydědění a potvrzení o dědictví. Dědění ze zákona Komu náleží dědické právo, je dědic a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Dědit lze na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona, ovšem nutné zmínit, že tyto důvody mohou působit i vedle sebe. Dědění ze zákona vzniká v případě, že nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti. V tom případě nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části. Zákon pak v posloupnosti dědění ze zákona rozeznává několik dědických tříd: 1. V první třídě dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka. 2. Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti (a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitle). ZŮSTAVITEL POJEM Zůstavitel je fyzická osoba, jejíž jíž práva a závazky přešly po její smrti na jejího dědice. 3. Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti (a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele). 4. Ve čtvrté třídě pak se stanovuje, že nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele. 5. Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. 6. V šesté třídě dědí (v případě, že nedědí žádný z dědiců páté třídy) děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti. Důvody vedoucí k rozšíření dědických tříd Oproti původnímu znění občanského zákoníku došlo k rozšíření dědických tříd (ze 4 na 6), kdy obě poslední třídy jsou zcela nové. Rozšíření okruhu zákonných dědiců si vyžádalo několik fak- torů, které se promítly do ustanovení o několikerém příbuzenectví. Je to především prodlužu- jící se délka lidského života na jedné straně, a na straně druhé pak případy hromadných havá- rií a smrti mladých lidí. Zákonodárce pak v tomto případě vycházel z předpokladu, zda v případném přežívání starších lidí není zapotřebí řešit podporu a péči obvykle důchodců a neponechat je tak vyloučené z ná- roku na dědictví. Dědění ze závěti Závěť definuje 1494 Nového občanského zákoníku v odstavci 1) takto: Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Pro dědění ze závěti platí několik významných ustanovení zákona, ze kterých vybíráme tyto: Dědění ze závěti je spolu s dědickou smlouvou prioritním právem vůči dědění ze zákona, neboť plní rozhodovací právo občana. Dědění ze zákona tak plní podpůrnou funkci. TI

20 Co se v kapitole dozvíte Budete pak umět: stručně vysvětlit čím se zabývá rodinné právo vyjmenovat možné formy sňatku i zániku manželství určit základní povinnosti mezi rodiči a dětmi stručně charakterizovat formy náhradní péče o děti. Rodinné právo Po prostudování této kapitoly poznáte: podstatu rodinného práva a čím se zabývá formy sňatku i zániku manželství základní povinnosti mezi rodiči a dětmi z pohledu práva charakteristiky forem náhradní péče o děti Rodinné právo je nyní z velké části nově obsaženo v Novém občanském zákoníku. Tématický celek se zabývá základní problematikou občanského práva, především manželstvím, vztahy mezi rodiči a dětmi, povinnostmi rodičů i dětí a náhradní péčí o děti. Rodinné právo JAK JE TOMU VE SVĚTĚ? Instituce věnující pozornost dodržování lidských práv a práv dítěte Předmětem rodinného práva jsou právní normy spojené s rodinou, tedy upravující vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi, mezi dalšími příbuznými a vztahy při náhradní rodinné péči. Prameny rodinného práva Za základní prameny rodinného práva (právní normy, ze kterých rodinné právo vychází) považujeme zejména: Nový občanský zákoník, Zákon o pěstounské péči, Listinu základních práv a svobod a Úmluvu o právech dítěte. Zakotvení rodinného práva v Novém občanském zákoníku Jednou z celosvětově nejznámějších nevládních institucí je organizace Amnesty International. Poslání této instituce vychází z faktu, že člověk má disponovat právy, která mu deklaruje Všeobecná deklara- ce lidských práv. Tato obecně deklarovaná práva Amnesty International porovnává s jejich dodržováním v dané zemi. V jejím zorném poli jsou především země, ve kterých jsou lidská práva hrubě porušována (totalitní režimy, diktatury), všímá si však i obchodu se zbraněmi, zasazuje se o zrušení trestu smrti, usiluje o zákaz najímat děti jako vojáky či o dodržování svobody slova na internetu apod. Symbolem Amnesty International je hořící svíce omotaná ostnatým drátem. Amnesty International má své pobočky ve 150 zemích světa včetně České republiky. Dodržováním práv dítěte a zlepšováním životních podmínek a podmínek rozvoje dětí se zbývá především Dětský fond organi- zace spojených národů (UNICEF United Nati- ons Children s Fund). UNICEF je součástí Organizace spojených náro- dů (OSN) Do Nového občanského zákoníku (v platnosti od ) byla zakomponována celá řada dalších, předtím samostatných zákonů. Jedním z nich byl například (do té doby samostatný) zákon o rodině. Pro pochopení základní problematiky rodinného práva si nejprve objasněme pár základních pojmů: Rodina základní společenské prostředí, jehož základním účelem je životní společenství dvou lidí, muže a ženy, výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Sňatek uzavření manželství. Pravidla jsou určena zákonem, na jeho základě vzniká manželství. Manželství právní vztah mezi mužem a ženou, trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem. Rovněž jeho zánik je určen zákonem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Náhradní rodinná péče výchova dítěte, kterou soud svěřil někomu jinému než biologickým rodičům. Manželství a formy sňatku Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství (dále jen snoubenci), že spolu vstupují do manželství. Toto prohlášení musí být učiněno před obecním úřadem pověřeným vést matriku (popřípadě úřadem, který plní jeho funkci) nebo před orgánem církve, který je k tomuto aktu oprávněný. Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní, činí se v přítomnosti dvou svědků. 54 Amnesty International: Amnesty International - ČR: UNICEF: