Mince českých Keltů v Itálii a italské mince u nás Eliška Kvěchová Doposud největší soubor mincí na našem území byl nalezen a nashromážděn na lokalitě Němčice nad Hanou. Na počtu celkem 424 doposud zpracovaných mincí lze demonstrovat vývoj a podobu mincovnictví na našem území a vedle toho lze též pozorovat kontakty Keltů z českého prostoru s ostatními Kelty a s antickým světem, což je hlavním předmětem zájmu tohoto referátu. Nejprve bych si však, alespoň zběžně, dovolila seznámit kolegy s vývojem a podobou mincovnictví u nás vůbec. Ke studiu této problematiky může dobře posloužit článek E. Kolníkové Význam mincí z moravského laténského centra Němčice nad Hanou pre keltskú numizmatiku 1 a článek M. Čižmáře a E. Kolníkové Němčice obchodní a industriální centrum doby laténské na Moravě 2. Obě studie pracují, jak již bylo zmíněno výše, se souborem 424 evidovaných mincí z lokality Němčice nad Hanou (dále jen Němčice). Němčice byly obchodním a výrobním centrem nadregionálního charakteru, což jen potvrzuje jeho poloha v blízkosti tzv. jantarové stezky. Lokalita se nachází vzdušnou čarou 38 km od oppida Hostýn, jež je jakýmsi západním vstupem do tzv. Moravské brány a 26 km na JV od Němčic se nachází oppidum Staré Hradisko, které na centrum Němčice navazuje časově. Vedle množství nálezů šperků, železných nástrojů, zbraní a kování byly zde nalezeny též četné polotovary, slitky a další předměty dokládající intenzívní metalurgickou výrobu. Na základě těchto archeologických nálezů lze počátek existence této lokality datovat do stupně LT B2 a její rozkvět pak do LT C1/C2 (oppidum Staré Hradisko má počátek ve stupni LT C2). Pokud by zde další výzkum prokázal opevnění, bylo by možné uvažovat o oppidu jednalo by se v tom případě o nejstarší doklad urbanizace severně od Alp. Význam souboru mincí z Němčic spočívá jednak v počtu a jednak v typologické různosti. Jsou v něm obsaženy keltské mince domácího původu, cizí keltské mince a mince jiné (antické) ražby. Ve stručnosti si dovolím jednotlivé skupiny představit. Do skupiny mincí, jejichž ražba je předpokládána na našem (tedy českém nebo moravském) území (374 exemplářů), řadíme statéry typu Athéna/Níké. Jsou napodobeninou 1 Kolníková, E. 2006: Význam mincí z moravského laténského centra Němčice nad Hanou pre keltskú numizmatiku. In: Numismatický sborník 2006. 21, 3-52. 2 Čižmář, M. Kolníková, E. 2006: Němčice obchodní a industriální centrum doby laténské na Moravě, AR 58, 261-279.
statérů makedonského krále Alexandra Velikého a jedná se o 1/3, 1/8 a 1/24 statéru. Tento typ reprezentuje nejstarší etapu ražby mincí na českém a moravském území v průběhu LT B2/C1. Vysoký počet nalezených exemplářů, doklady mincovní výroby a výrobně-obchodní charakter sídelní aglomerace nasvědčují tomu, že ražba mincí typu Níké probíhala přímo v tomto areále (Čižmář-Kolníková, 2006). Impulzy sem nejspíše pronikly přes Pomoraví z dolního Podunajska, kde vznikaly první imitace statérů Alexandra Velikého s hlavou Pallas Athény a postavou Níké. Němčický soubor tak modifikuje původní názor o místě ražby statérů typu Níké v prostoru severovýchodních Čech a severozápadní Moravy právě ve prospěch Němčic. Dalším typem domácích mincí je stříbrná (Ag) ražba s hlavou v přilbě a Athénou Alkis. Opět se jedná o 1/3, 1/8 a 1/24 statéru. Opotřebení razidla a jeho následné úpravy a opravy postupně změnily původní obraz Athény Alkis. Důvod přechodu českých a moravských Keltů od ražby statéru s Níké k mincím s Athénou Alkis nejsou známé. Není vyloučena souvislost s příchodem nových skupin keltských obyvatel (snad hornoitalští Bójové), s návratem žoldnéřských vojáků či příchod nových razičů. Dvě jmenované ražby patří do skupiny tzv. hlavních řad (dle K. Castelina), jež jsou napodobeninami řeckých a římských mincí. Vedle nich pak hovoříme o mincích tzv. vedlejších řad, ty jsou na antických motivech nezávislé a řídí se vlastní symbolikou jejich obrazy se zdají být méně dokonalé, ne však pro nezručnost svých tvůrců, nýbrž proto, že stylizace představ, jež měly zobrazovat, naprosto postačovala účelu. K. Castelin předpokládá začátek ražby vedlejších řad k roku 140 př. K. (Kolníková, 2006). K nejstarším ražbám těchto vedlejších řad patří typ en face/ torques (poprvé se objevily právě v tomto souboru z Němčic a dokládají ražbu Ag mincí už v středolaténském období). Na této minci je zobrazena zvířecí hlava, snad jelena nebo býka. Stylistické vyobrazení nevyjadřuje skutečnost, ale kultovní představu realizátorů, úroveň jejich zručnosti jistě dovolovala realističtější pojetí, nicméně, jak už bylo zmíněno, to nebylo cílem (Čižmář- Kolníková, 2006). Nízký počet exemplářů naznačuje, že byly tvořeny jen výjimečně (pro reprezentativní, votivní, kultovní účely). Nominální hodnoty, v nichž se ražba typu en face/torques vyskytují, jsou opět 1/3, 1/8 a 1/24 statéru.
Nejvíce zastoupeným typem jsou drobné zlaté (Ag) oboly, na přední straně většinou bez obrazu, někdy s hlavou Pallas Athény, zobrazené podle Alexandrova statéru. Na straně druhé se střídají různé motivy (převažuje kůň) většinou jde o typ Roseldorf (dle eponymní lokality), nicméně početné zastoupení na němčickém areálu napovídá, že byl ražen i zde. Datován je do stupně LT C1 (tedy první pol. 2. stol. př. K.). Další skupinu tvoří cizí keltské mince (10 exemplářů). Jedná se o tetradrachmy s lyrovitým znakem (jezdec/lyra, lyra/lyra). Řazeny jsou do období LT C1, a to na základě nálezu mincí tohoto typu na jiných datovatelných lokalitách především jihozápadního Slovenska (hrob v Bánově). Dále je to jedna Ag tetradrachma s audoleonským monogramem z území dnešního Maďarska z konce 3. stol. př. K., Ag tetradrachma z dnešního Moldavska z konce 3. a pol. 2. stol. př. K. a tři Ag mince typu ptačí kůň ze Sedmihradska přibližně z pol. 2. stol. př. K., tři galské mince, Ag drachma languedockého typu z jihozápadní Galie z 1. pol. 2. stol. př. K. Poslední skupinou jsou mince z antického prostředí (40 exemlářů). Některé mají zastoupení pouze jediným exemplářem. Zkorodování nezanedbatelného počtu těchto mincí značně znesnadnilo jejich určení, přesto bylo 9 mincí určeno jako kartáginských, 7 jich pochází z Egypta, 5 ze Syrakus, 4 území z Římské republiky a 3 z Massalie. Tyto mince poukazují na směry obchodních zájmů. Poklad z Campiglie Marittimy 3 R. 1912 byl ve střední Itálii mezi obcemi Campiglia Marittima a San Vincenzo v provincii Liverno nalezen soubor keltských mincí ražených na našem území. Poklad je jedním z prvních, jimž byla věnována důslednější odborná pozornost. Údaje o nálezových okolnostech pokladu z Campiglie Marittimy chybí. Soubor byl navíc rozdělen mezi několik osob a institucí, což je asi hlavní důvod, proč nebyl celý nález bohužel nikdy publikován. 3 Nemeškalová-Jiroudková, Z. 1975: Keltské zlaté mince z českých zemí ve střední Itálii, AR 66, 383-412.
Nalezené keltské třetinky statéru, pocházející z tehdejšího Boiohaema, byly zpracovávány a tříděni v rámci několika prací, jež chtěly postihnout celkový vývoj keltského mincování na našem území. R. Paulsen označil všechny jemu známe ražby z pokladu z Campiglie Marittimy za bójskou zlatou ražbu mušlovité řady (Paulsen, 1933). Typologie: Kresba je na první pohled nesrozumitelná. U řady různých typů keltských mincí se podařilo prokázat přejmutí obrazu určité antické mince, tento obraz pak byl postupně přetvářen a v nejmladších ražbách těchto vývojových řad ztrácel svůj původní charakter. R. Paulsen pozoroval postupnou změnu obrazu Athény Alkis na třetinkách statéru do podoby jakéhosi čtyřnohého zvířete (Paulsen, 1933). Dalším vývojovým stupněm jsou pak právě mince z Campiglie Marittimy. Protože jejich ražba je již vzdálená původnímu obrazu Athény Alkis, lze předpokládat, že tyto ražby měly již jiný myšlenkový obsah a odrážely i změnu v myšlení keltské společnosti. O tom, že tyto a podobné ražby měly svůj význam, svědčí řada razidel se stejným obrazem. A lze tedy také tušit, že ztvárnění mincovního obrazu nebylo věcí rytce mincovních kolků. Mince byly zhotoveny z drahého kovu, vytěženého a zmincovaného v době vrcholného hospodářského i kulturního rozkvětu keltské společnosti v českých zemích, a pozornost si zasluhují především proto, že byly exportovány téměř do středu tehdejšího antického světa. Při hodnocení tohoto nálezu hraje rovněž roli to, že poklad je analogií velkého pokladu odkrytého v Čechách ve Starém Kolíně. V obou případech byla použita stejná razidla, srovnání těchto nálezů tedy umožňuje nové řešení různých otázek. Dle F. Pošepného poskytovaly surovinu jihočeské řeky (Pošepný, 1895). Je velmi pravděpodobné, že zlato bylo rýžováno na Českomoravské vysočině, u Jílového, na Sedlčansku, ale také ve Slezsku (Nemeškalová, 1975). Důvodu jejich ukrytí: Některé mince jsou sice ulomené, ale většina z nich nenese známky toho, že by byly delší dobu v oběhu. Dále výskyt mincí, jež mnohé prokazatelně vznikly za pomoci téhož nebo velmi podobného razidla, dává tušit, že vznikly současně. Lze proto předpokládat, že nešlo o dlouho tvořený poklad, soubor proto nejspíše odpovídá majetku obchodníka (Čižmář- Kolníková, 2006.
Nález dokládá hospodářskou sílu Keltů obývajících naše země. Jeho uložení však může též svědčit o obavách z hrozícího nebezpečí, které za několik desetiletí přivodilo pád keltské moci. Důvod jejich nalezení v Itálii: Autoři, kteří se keltským mincovnictvím zabývali jsou toho názoru, že keltské ražby se do střední Itálie dostaly obchodem jako protihodnota za zboží, které bylo z Itálie dováženo do země Bójů na konci 2. a v 1. desetiletí 1. stol. Vzhledem k hospodářské vyspělosti keltské společnosti sídlící na našem území je víc než pravděpodobné, že obchodní styky byly nejen mezikmenové, ale dosáhly až ke Středomoří, tento rozměr je však bohužel historicky nepodložený. Jsou i tací, kteří jej považují za záhadný K. Castelin. Podle své chronologie nález datuje na konec 1. desetiletí 1. stol., a protože podle archeologických výzkumů došlo k přímému obchodnímu spojení Čech s Itálií až v dalším průběhu 1. stol., spojuje nález spíše s válečnými událostmi okolo r. 90 př. n. l. (Castelin, 1965). Campiglie Marittima leží v oblasti bývalé Etrurie, v blízké vzdálenosti se nalézala četná ložiska rudy a výzkumy bylo zjištěno, že již v 6. a 5. stol. tu probíhala rozvinutá těžba, jež měla vrcholit mezi 4. a 3. stol. př. n. l. a trvala až do změny letopočtu. Dík těžbě a zpracování kovů bohatla okolní města, spolu s Campignií Marittimou především Vetulonie a Populonia. Z. Nemeškalová na základě těchto skutečností předpokládá, že střední Etrurie byla tedy pro soubor zlatých mincí z Boiohaema definitivní místem určení. Proti funkci mincí jako směnného prostředku hovoří fakt, že není známo, že by se keltské mince objevily v jednom nálezovém celku spolu s domácími ražbami (Čižmář-Kolníková, 2006). Jejich ryzost z nich ale jistě dělala cenný majetek, mohly být použity k příležitostným velkým platům, v dálkovém obchodu nebo jako samostatné zboží. V oblasti, kde se zpracovávalo zlato mohly být též dobře využity jako surovina. Soubor lze datovat bohužel pouze na základě časového zařazení ražeb. Zpracování hmotných pramenů ukázalo, že období vrcholné rozkvětu oppid začalo před koncem 2. stol. a skončilo před polovinou 1. stol. Právě toto období je třeba považovat za dobu nejintenzívnější mincovní produkce. Mincovní typy vyskytující se v našem nálezu jsou v českých zemích velmi časté, proto je možné se domnívat, že byly raženy v době, kdy byla mincovní produkce intenzívní. Z. Nemeškalová se proto domnívá, že k ražbě těchto mincí a k jejich uložení mohlo dojít až v mladší fázi období, kdy mincovní produkce vrcholila.