Poděkování. Tato publikace vychází za podpory Institutu tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze.

4 Poděkování Je nám potěšením poděkovat těm, kdo nám v přípravě knihy pomáhali. Za revizi klimatologického vymezení tropů a subtropů v obecné části knihy děkujeme Ing. V. Kožnarové, CSc., z České zemědělské univerzity v Praze; za poskytnutí doplňujících fotografií Mgr. M. Hejné, PhD. RNDr. O. Vackovi, CSc., Ing. M. Kuklíkovi, Ing. V. Kubešovi, CSc. a Ing. P. Blochovi. Tato publikace vychází za podpory Institutu tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze. Libor Kunte, Václav Zelený Okrasné rostliny tropů a subtropů Vydala Grada Publishing, a.s., U Prùhonu 22, Praha 7, obchod@grada.cz, www.grada.cz, tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 jako svou 3497. publikaci Odpovìdné redaktorky Dana Rozacká, Kristýna Čechovská, Helga Jindrová Graficky upravila a obálku navrhla Markéta Mišková Sazba Markéta Mišková Fotografie na obálce Václav Zelený Fotografie v textu L. Kunte, V. Zelený, P. Bloch (1), M. Hejná (6), O. Vacek (1), M. Kuklík (1), V. Kubeš (2) Poèet stran 224 První vydání, Praha 2009 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2009 Cover Design Grada Publishing, a.s., 2009 Názvy produktù, firem apod. pou ité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami pøíslušných vlastníkù. ISBN 978 80 247 1548 3

Obsah 5 Obsah Úvod... 6 Obecná část... 7 Vymezení tropů a subtropů... 7 Tropický klimatický pás... 7 Subtropický klimatický pás... 7 Rostlinné formace tropů a subtropů a okrasné rostliny... 9 Tropické deštné lesy... 9 Poloopadavé a opadavé lesy tropů a subtropů, savany a sucholesy...10 Tropické a subtropické pouště a polopouště...12 Tvrdolisté lesy...12 Lesy vlhkého mesothermního klimatu...13 Stručné základy pěstování okrasných rostlin...14 Exotika za oknem...14 Pěstování od píky...14 Světlo...15 Teplota...15 Zálivka a voda...15 Kvalita vody...16 Vzdušná vlhkost...16 Substrát...16 Výživa a přihnojování...17 Speciální část...18 Ikony...18 Suchozemské byliny...19 Vodní byliny...37 Liány...42 Cibuloviny a hlíznaté rostliny...61 Kaktusy a sukulenty...72 Keře a polokeře...91 Stromy... 140 Palmy... 194 Seznam použité literatury... y 218 Rejstřík latinských jmen rostlin... 219 Rejstřík českých jmen rostlin... 223

6 Úvod Úvod V cestování za sluncem a poznávání jižních zemí se v posledních letech rozšířilo natolik, že si mnozí již nedovedou představit dovolenou bez palem a subtropického slunce. Jiní si exotiku dopřávají prostřednictvím netradičních pokojových rostlin, které se snaží ve svých bytech, domech a na terasách pěstovat. Pro všechny tyto zájemce je určena naše kniha. Jedněm pomůže zorientovat se v druzích, které právě obdivují například v káhirském parku, jihoamerických městech nebo v zahradách na Tenerife. Druhým pěstitelům by měla poskytnout jednoduchý návod jak zvládnout základní kultivační techniku u získané exotické rostliny. Množství okrasných rostlin tropů a subtropů je ovšem ve světovém měřítku natolik rozsáhlé, že jen samotný výběr druhů, omezený rozsahem redakčního zadání, byl pro nás velmi náročný. Podle názvu knihy bylo naším hlavním cílem představit široké čtenářské obci okrasné rostliny, s nimiž se mohou při návštěvě více či méně exotických jižních zemí nejčastěji setkat. Proto jsme do této publikace zařadili i řadu fotografií pořízených přímo na přírodních lokalitách nebo v parcích a zahradách tropů a subtropů, abychom čtenářům maximálně přiblížili jejich opravdovou velikost a růstovou formu. Najdete zde i mnoho druhů, především stromů, které se u nás pro velké rozměry nepěstují ani ve sklenících. V tropech jsou ovšem základním a neodmyslitelným prvkem okrasného sadovnictví. V tomto směru je naše kniha odlišná od běžných publikací o pokojových rostlinách a tím do určité míry originální. Z praktických důvodů jsme soubor uvedených druhů rozdělili podle životních forem do několika následujících skupin oddělených i graficky, a to na: suchozemské byliny, vodní byliny, cibuloviny a hlíznaté rostliny, kaktusy a sukulenty, liány, keře, stromy a palmy. Zdánlivě jednoznačné zařazení druhů do jednotlivých skupin však není bez úskalí. Týká se to zejména rozlišení stromů a keřů, neboť některé druhy mohou být jak jednokmenné, a tedy patřící mezi stromy, tak vícekmenné, odpovídající keřům. Některé velké rody, například starček (Senecio), zahrnují druhy jednoleté, víceleté, polokeře i sukulenty, takže se s nimi setkáváme v několika skupinách. Podobně různými životními formami se vyznačují pryšce (Euphorbia), ibišky (Hibiscus) nebo dávivce (Jatropha). Značné úsilí jsme věnovali doplnění latinských jmen ekvivalenty ve světových jazycích běžně používanými v dříve koloniálních státech. Potíž byla i s českými jmény, v některých případech neexistujícími, která jsme museli vytvořit. Knihu jsme se snažili obohatit o vlastní zkušenosti z různých tropických a subtropických zemí a podat jednoduché praktické návody k pěstování vybraných druhů. Zařadili jsme sem i méně běžné rostliny, které mohou být i pro zkušené pěstitele novinkou, přestože mnohé z nich za určitých předpokladů splňují základní požadavky kladené na efektní pokojové rostliny. Abychom v maximální míře využili představované rostliny i u nás, uvádíme u některých z nich jejich možné použití jako přenosných rostlin, které mohou bezesporu vhodně doplnit sortiment balkónových rostlin a letniček. Jsme přesvědčeni, že si kniha najde čtenáře, kteří ji budou číst se stejným nadšením, s jakým jsme ji my psali. Libor Kunte, Václav Zelený Dioon edule var. angustifolium Bauhinia variegata

Obecná část 7 Vymezení tropů a subtropů Základní vodítko pro rozdělení Země na podnebné pásy poskytuje klimatologie, která podle systému rovnoběžek a obratníků rozlišuje pásy tropický, subtropické, mírné a polární. Jejich hranice však nejsou ani nemohou být nijak přesné následkem mnoha faktorů, k nimž náleží zejména reliéf terénu (nadmořská výška) i jeho celková plocha, rozdílný příjem energie slunečního záření, cirkulace atmosféry a rozdílné rozdělení souší, ostrovů a moří na severní a jižní polokouli. Klimatické pásy jsou dále podmíněny cirkulací atmosféry a jejími ročními změnami. Tropický klimatický pás Relativně nejlépe je pomocí obratníků Raka (23 30 s. š.) a Kozoroha (23 30 j. š.) vymezen tropický pás, kde slunce kulminuje dvakrát ročně. V tropickém pásu klimatologové rozlišují ještě pět typů klimatu, z nichž nejvyrovnanější rovníkové klima mají oblasti mezi rovníkem a asi 10. rovnoběžkou severní a jižní polokoule, kde se udržuje po celý rok teplý a vlhký rovníkový vzduch. Průměrné roční teploty se při pobřežích pohybují mezi 25 28 C, minimum zřídka klesá pod 18 C, maximum jen ojediněle stoupá nad 35 C. Slunce svítí za rok asi 1600 2000 hodin. Na rozdíl od mírného pásu, například zemí střední Evropy, je tedy průměrná teplota všech měsíců v roce velmi podobná, její chod málo výrazný a nenastává střídání ročních období. Výkyvy vznikají jen mezi teplotami dne a noci. Vzhledem ke kulminaci Slunce je pro vegetaci významná prakticky stejná délka dne a noci (12 + 12 hod.). Svítání i soumrak jsou velmi krátké, tma nastává rychle. Se stoupající nadmořskou výškou teploty klesají na 100 m asi o 0,6 C, od 1500 m n. m. se již přibližují teplotám subtropického pásu. Ve výškách nad 3000 m n. m. se dost často vyskytují mrazíky. Srážkové úhrny jsou v rovníkovém pásu značné, mezi 1500 3000 mm ročně, ojediněle však mohou přesáhnout i 10 000 mm (Kamerun u Guinejského zálivu, Hawai aj.). Všeobecně platí, že nejvyšší srážkové úhrny bývají asi mezi 1000 2000 m n. m.; výše klesají. Padají během celého roku, ale nejčastěji v období rovnodenosti na jaře a na podzim. V rovníkové oblasti, kde je trvale nízký tlak, stoupá vlhký horký vzduch vzhůru, po ochlazení ve vyšších vrstvách dochází ke kondenzaci vodní páry a vzniku typické kupovité oblačnosti s četným výskytem bouřek a silných lijáků, hlavně v odpoledních hodinách. Průměrná měsíční relativní vlhkost se pohybuje mezi 80 90 %, což je v kombinaci s vysokou teplotou pro obyvatele Evropy dost nepříjemné. Na rovníkový pás navazuje k severu i jihu území okrajových částí tropů s letními dešti. Se vzdalováním od rovníku při okrajích tropického pásu se objevuje a postupně prodlužuje období sucha. Délka období sucha má zásadní význam při pěstování užitkových i okrasných rostlin. Následkem nestejného oteplování souše a vody (pevniny se v létě oteplují více než moře a v zimě naopak více ochlazují) vznikají i rozdíly tlakové. V létě je nad pevninou poměrně nižší tlak než nad mořem, a proto vzduch proudí z moře na pevninu, kdežto v zimě je tomu naopak. Tyto sezónní větrné proudy se nazývají monzuny. Mají zásadní význam pro zemědělskou výrobu a rostliny vůbec. Například v jihovýchodní Asii v letním období při silném slunečním záření proudí vlhký přízemní vzduch z oceánu na pevninu a přináší střídavě déšť na pobřeží a do vnitrozemí. Zimní, opačně proudící monzuny, jsou naopak suché a studené. Jinou formou proudění typickou pro tropy jsou celoročně vanoucí pasáty proudící ze subtropů, kde je trvale vyšší tlak, k rovníku, kde je opačně tlak po celý rok nízký. Většinou jsou to suché horké větry přinášející při jasné obloze suché počasí. Nejteplejší dny roku přicházejí často koncem období sucha. Na návětrných stranách ostrovů a pevniny jsou zejména v hor- natých oblastech pasáty příčinou vytrvalých a vydatných dešťů. Subtropický klimatický pás Vymezení subtropů ležících mezi pásmy tropickým a mírnými je podstatně komplikovanější. Subtropy se rozlišují na několik typů. Přechod od tropů k subtropům se projevuje možností krátko- dobého poklesu teploty vzduchu pod bod mrazu i na pobřežích a v nízkých nadmořských výškách.

8 Obecná část Klimatická hranice subtropických a mírných pásů se objevuje na rozhraní trvalé a nestálé sněhové pokrývky. Teplota nejteplejšího měsíce bývá vyšší než 20 C, nejchladnějšího vyšší než 0 C, minimální teploty jen ojediněle dosahují -12 až -15 C. Srážky jsou velmi rozdílné, v oblasti suchých subtropů, k nimž patří například Saúdská Arábie, nedosahují někdy ani 100 mm ročně, v monzunových subtropech Číny mají hodnoty přes 1000 mm, ve vlhkých subtropech u Černého moře v Batumi činí průměr srážek 2760 mm. Nejblíže ke střední Evropě máme subtropické středomořské klima s mírnou deštivou zimou a suchým horkým létem v Mediteránu (Středozemí). Roční amplituda průměrných teplot se zde pohybuje v rozmezí 10 25 C, přičemž v zimním období teploty krátkodobě klesají i několik stupňů pod bod mrazu, někdy i při sněhové pokrývce. Roční úhrny srážek kolísají v širokém rozmezí mezi ±120 1300 mm. Z hlediska vegetace předpokládáme, že ve Středozemí kdysi rostly přinejmenším podél pobřeží převážně neopadavé tvrdolisté lesy, které však byly lidskou činností prakticky zcela zlikvidovány. Zemědělsky je oblast charakteristická pěstováním olivovníku, citrusů, rohovníku obecného, granátovníku a hlavně v severní Africe a Arábii i datlovníku pravého. Daří se zde i mnoha okrasným subtropickým rostlinám, a to jak původním, tak i z jiných kontinentů, zejména Austrálie. Také na jiných kontinentech vznikla do určité míry podobná tvrdolistá vegetace v subtropických územích se zimními dešti, například v jižním cípu Afriky, při pobřeží střední Kalifornie, středního Chile a v jižní a jihozápadní Austrálii. Suchá území subtropů jsou většinou vyvinuta blíže k rovníku, asi mezi 20 30 C severní a jižní šířky. Sem patří Sahara, vnitřní část Arábie, Namibie, Kalahari, jihozápadní Madagaskar, Dolní Kalifornie a centrální Austrálie. Geograficky navazují na oblasti se zimními srážkami ležícími na severní polokouli severněji, na jižní jižněji. Tropický pás zaujímá asi 42 % zemského povrchu, subtropický a mírný 50 % a polární 8 %. Primární deštný les v severním Vietnamu

Obecná část 9 Rostlinné formace tropů a subtropů a okrasné rostliny Chceme-li co nejlépe pochopit pěstitelské požadavky jakéhokoliv druhu rostliny, je nejlépe zjistit její původní vlast a seznámit se s charakteristickými podmínkami jejího stanoviště (ekologií). Ty se pak snažíme co nejvíce napodobit v bytových podmínkách, ve skleníku, ve veřejných prostorách domů, event. ve volné půdě. Záleží ovšem i na odolnosti pěstovaného druhu, neboť některé jsou tolerantní, snášející i základní zanedbání pěstitele, např. fíkovníky, sansevierie, některé bromeliovité, kdežto jiné, např. masožravé rostliny nebo tropické orchideje, mají specifické nároky, které nám nejlépe sdělí pěstitelé na ně specializovaní. Pro lepší pochopení ekologických podmínek, z nichž pochází naprostá většina druhů uváděných ve speciální části, se seznámíme s alespoň hrubým tříděním rostlinných společenstev, která jsou výrazem klimatických a půdních podmínek na velkých územích. Nazýváme je rostlinnými formacemi a patří k nim tropické deštné lesy, poloopadavé a opadavé lesy tropů, savany a sucholesy, tropické pouště a polopouště, tvrdolisté lesy a lesy vlhkého mezotermního klimatu. Tropické deštné lesy Je to druhově nejbohatší rostlinná formace vyvinutá v klimaticky nejpříznivějších a zásadními změnami neovlivněných podmínkách. Vznikala mnoho tisíc let jako vyvážené společenstvo rostlin a živočichů s nejtěsnějšími vazbami, jejichž porušení může vést až k zániku druhů. Půdy (oxisoly) jsou hluboce zvětralé a humifikace v nich probíhá rychle. V nížinných deštných lesích občas dochází k zaplavení a zbahnění půd, takže druhově bohatší jsou svahy kopců a hor. Ve spektru rostlin převládají dřeviny, hlavně stromy, tvořící často tři patra propojená liánami. Druhová pestrost je nesmírná, na 1 ha může růst přes 100 druhů, ojediněle i více. Stromy nejvyššího patra (giganty) rostou jednotlivě a mohou přesáhnout i 50 m výšky. Některé dřeviny mají specifická přizpůsobení opěrné chůdové kořeny, květy přímo na kmenech a silných větvích (kauliflorie), bronzové nz zbarvení mladých, rychle rostoucích listů aapod. Kůra stromů je běžně porostlá epifyty; lišejníky š a mechy rostou i na listech (epifyly). Bylinné nn patro není souvisle zapojené, takže pri- Parámo v Kolumbii - Espeletia hartwegiana Nížinný primární deštný les v Amazonii 001-018 obecna cast.indd Odd1:9 18.11.2008 20:04:41

10 Obecná část mární deštný les je dobře průchodný. Ve vlhké půdě se daří mnoha houbám. Většina druhů je opylována hmyzem, některé druhy i ptáky nebo netopýry. Největší, bohužel už silně mizející plochy deštných lesů, má Jižní Amerika (Amazonie) s přesahem přes střední Ameriku do Mexika, menší plochy jsou v rovníkové Africe, jižní Asii, Indonésii, na Nové Guinei, při východním pobřeží Austrálie a na ostrovech Tichomoří. Druhová skladba tropického deštného lesa se v podstatě nemění asi do výšky 1000 m n. m., pak přibývá podhorských druhů a přibližně od 1500 m n. m. se vytvářejí nižší horské deštné lesy, často se dvěma patry stromů a bohatším bylinným patrem s větším zastoupením kapraďorostů a zejména bohatším souborem epifytů. V horských deštných lesích Venezuely byla zjištěna vůbec největší druhová bohatost (diverzita) na naší planetě. V mlžných lesích vlhkých tropů začínajících přibližně kolem 2000 m n. m. se v Andách uplatňují například dřeviny z čeledi vavřínovitých, druhy rodu podokarpus a jim příbuzné, v podrostu jsou hojné jatrovky a vranečky, kmeny jsou bohatě porostlé epifyty (zvláště z čeledi broméliovitých a vstavačovitých), ubývají naopak liány. Bylinné patro je téměř zcela zapojené. Situace je však na různých kontinentech následkem řady faktorů velmi rozdílná a i v jednom velehorském systému se může lišit o několik set metrů. Ve vyšších polohách tyto lesy přecházejí do subalpínského stupně. Stromy tvoří jediné patro, jsou již jen asi do 15 m vysoké a mají křivolaké kmeny. Proto se tomuto typu někdy říká subalpínský křivoles. Ten může v Malajsii sahat až do výše 4000 m. Na rozdíl od předchozích typů jsou v něm např. v Andách podstatněji zastoupeny jehličnany, zvláště borovice a podokarpus, a mají vysoký podíl mechorostů a lišejníků. Ve vlhkých oblastech tropů vznikl nad subalpínskými lesy pás bezlesé vegetace zvané páramo. Je vyvinuto přibližně od 3500 do 4500 m n. m. Převládají tu trávy a šáchorovité byliny známé i z evropských hor (např. kostřavy, kavyly, ostřice). Kromě toho vyniká statnými bylinami pozoruhodných tvarů, k nimž patří druhy rodů Dendrosenecio, Lobelia, Espeletia nebo Argyroxiphium. Nad pásem páramo je na nejvyšších horstvech vyvinuto ještě superpáramo; i v něm ještě roste řada druhů cévnatých rostlin. V suchých oblastech tropů ve větších vzdálenostech od rovníku vznikla v Jižní Americe puna podobná alpským loukám, ale díky drsným klimatickým podmínkám druhově jednotvárná. V páramu i puně jsou zastoupeny ještě některé kaktusy dosahující až k hranici sněhu. Původní tropické deštné lesy prakticky neovlivněné činností člověka existují však už jen v nepatrných zbytcích. Z největší části je nahradily polní kultury, byť jsou díky vysokým srážkám vyplavujícím půdní živiny výnosné jen několik málo let. Z dalších příčin patří k hlavním budování silnic a dálnic a s tím související rozvoj průmyslu zpracovávajícího místní produkty. Po opuštění polních pozemků i jiných volných ploch vznikají úhory rychle zarůstající plevelnými bylinami i dřevinami. V Africe k nim patří například Musanga cecropioides, v Jižní Americe Mora excelsa. Během několika desítek let se vytvoří sekundární tropický deštný les s jinou chudší druhovou skladbou dřevin i výskytem živočichů. Na otázku, zda na těchto místech může dojít k obnově primárního lesa, nelze odpovědět, protože tak dlouhodobá srovnání nemáme. Poloopadavé a opadavé lesy tropů a subtropů, savany a sucholesy Postupným vzdalováním od rovníku se prodlužuje období sucha a následkem toho i vzhled porostů. Perioda sucha může být u poloopadavých a opadavých lesů v rozpětí 3 8 měsíců, srážky mezi 700 2000 mm, ovšem mezi různými oblastmi světa existují velké rozdíly. V období sucha stromy ztrácejí listy a byliny usychají. Přesto právě v této době některé dřeviny rozkvétají a přinášejí plody. Dochází k redukci počtu stromových pater, ubývá počtu druhů, zvláště lián a epifytů, naopak bylinný porost je následkem prosvětlení bohatší. V Africe jsou lesy tohoto typu vyvinuty například v Angole, Namibii, Zimbabwe, Zambii, Mozambiku (lesy miombo, mopane, kdysi zalesněný pás sahelu), v Americe na Antilách, v Mexiku (např. na Yucatánu nebo v lesích s mnoha sukulenty v oblasti Oaxacy), v jižní a východní Brazílii, v Asii v monzunových oblastech indického

Obecná část 11 Welwitschia mirabilis v poušti Namib Pachypodium lealii v polopoušti severní Namibie Yucca faxoriana v polopoušti Sonora

12 Obecná část subkontinentu (např. teakové lesy tvořené Tectona grandis), v Austrálii na většině území s tropickým klimatem (lesy různých druhů rodu Eucalyptus). Omezením ročního úhrnu srážek asi na 500 800 mm při délce periody sucha od 5 do 10 měsíců dochází k dalšímu snížení počtu druhů i jedinců dřevin a převládne bylinná složka porostu, kterou tvoří především trávy. Tato fyziognomicky velmi typická formace se vyvinula mezi územím lesů a polopouštěmi tropů a subtropů. Nejznámějším příkladem jsou africké savany. Určitým přechodným stupněm mezi opadavými lesy a savanami jsou sucholesy s větším počtem sukulentů statných pryšců (např. Euphorbia candelabrum v Africe). Terminologie těchto porostů je však značně nejednotná. Jiným způsobem vznikly např. savany na Kubě, které jsou podmíněny minerálně chudým substrátem, i když roční úhrn srážek se tam pohybuje kolem 1000 mm. Podobně i venezuelská llanos jen s jednotlivě rostoucími dřevinami mají srážky vysoké. V jihovýchodní Asii zaujímaly savany původně jen nevelké plochy a rozšířily se až následkem odlesnění. Obdobná situace je i v Austrálii. Tropické a subtropické pouště a polopouště Klesne-li roční úhrn srážek až na hodnoty kolem 200 mm, je prakticky vyloučena existence zapojené vegetace, kterou následkem toho tvoří jen izolovaně rostoucí jedinci některých bylin a ojediněle i dřevin, případně rostliny zcela chybějí. Pro tuto formaci je zaveden pojem poušť, eventuálně při poněkud vyšších srážkách a vyšší frekvenci rostlin (při pokryvnosti do 25 % plochy) polopoušť; ostrá hranice mezi nimi však neexistuje. Charakteristické jsou velké teplotní výkyvy mezi dnem a nocí, které někdy mohou přesáhnout i 50 C (v noci mráz) a nízká vzdušná vlhkost (většinou mezi 10 20 %). V těchto podmínkách často převládají rostliny jednoleté a rostliny s podzemními zásobními orgány. Typická jsou morfologická i fyziologická přizpůsobení rostlin, které mají často drobné listy nebo trny omezující výpar (xerofyty), silně zvýšenou koncentraci buněčné šťávy, neboť rostou na zasolených stanovištích (halofyty) nebo naopak velmi nízkou koncentraci buněčné šťávy a značnou zásobu vody v pletivech (sukulenty). Nejširší souvislý pás pouští ze západní Afriky až do Přední Indie tvoří Sahara a pouště Arábie, pobřeží na jihozápadě Afriky lemuje poušť Namib, kde rostliny přijímají vodu prakticky jen z pobřežní mlhy; jižněji na kontinentu se rozkládá polopoušť Karoo. V ekologicky příznivějších podmínkách Sahary, například ve vádích, rostou některé druhy akácií a tamaryšky, v oázách palma duma thébská (Hyphaene thebaica) a Ficus sycomorus. Pro namibskou poušť je typickou rostlinou památná prehistorická Welwitschia mirabilis, nahosemenná dřevina vývojově zcela izolovaná. V polopoušti Karoo je velmi bohatě zastoupena čeleď Aizoaceae s mnoha sukulentními rody a druhy. V Severní Americe je nejznámější polopouští mexická Sonora přecházející na severu do Arizony a Texasu. Polopouštní vegetace s mnoha sukulenty je však silně vyvinuta i v řadě mexických států, třeba Querétaro, Coahuila, Hidalgo, San Luis Potosí nebo Puebla (např. kaktusy rodů Astrophytum, Echinocactus, Echinocereus, Mammillaria). Specifické podmínky má jihoamerická poušť Atacama v pobřežním pásmu Peru a Chile, kde následkem studeného Humboldtova proudu rovněž téměř neprší, ale klima je mnohem studenější než v poušti Namib. K typickým druhům zde náležejí některé pozemní druhy rodu Tilandsia. Obrovská území zaujímají polopouště v centrální a západní Austrálii, v nichž převažují trsnaté trávy se štětinovitými listy, např. Triodia nebo Aristida. Tvrdolisté lesy Tato formace se vyvinula v méně teplých a vlhčích oblastech subtropů obou polokoulí. Klima je charakteristické letním obdobím sucha, kdežto srážky jsou soustředěny především do zimních měsíců. Jejich roční úhrn se pohybuje v rozmezí asi 450 1200 mm, ale s velkými místními rozdíly. Původními porosty v těchto oblastech byly hlavně neopadavé listnaté lesy s bohatým podrostem keřů, polokeřů a bylin. Jehličnany rostly většinou jen ve vysokých polohách nebo na chudých písčitých či kamenitých půdách. Rozsáhlé odlesňování a pastva však vedly až k likvidaci těchto porostů a na jejich stanovištích vznikla sekundární, často jen křovinatá náhradní rostlinná společenstva, v oblasti kolem Středozemního moře zvaná makchie. Mnohé druhy z těchto lesů však mají dosud značný praktický význam, a to jako užitkové i okrasné rostliny.

Obecná část 13 Nám nejbližší oblasti lesů jsou ve Středozemí, v Zakavkazí a na ostrovech Makaronésie. Ze Středozemí pochází například borovice pinie, cypřiš vždyzelený, olivovník evropský, žumara nízká, levandule lékařská, narcisy, tulipány a mnoho dalších rostlin. Z lesů v Zakavkazí se u nás pěstují např. mišpule německá, kdouloň obecná, bobkovišeň lékařská, v chráněných polohách i fíkovník smokvoň. Specifický ráz má květena Kanárských ostrovů, odkud pochází kupříkladu datlovník kanárský, dračinec obrovský, druhy rodu Aeonium, kopretinovce, atd. K dalším oblastem původně tvrdolistých lesů patří jižní oblast Kapska, kde mají původ rod protea, mnohé vřesovce, pelargonie nebo frézie, úzký pás pobřežní Kalifornie, kde rostou například druhy rodu latnatec, část pobřeží Chile s některými druhy z čeledi vavřínovitých a pamětihodnou palmou jubeou chilskou a jihozápadní Austrálie s některými druhy rodů Eucalyptus, Banksia, Grevillea či Callistemon. Lesy vlhkého mesothermního klimatu Klima se vyznačuje vydatnými srážkami v rozpětí nejčastěji mezi 1200 2700 mm ročně, které jsou poměrně rovnoměrně rozdělené. Průměr teplot letních měsíců se pohybuje kolem 20 C, zimy jsou mírné a krátké, mrazy krátkodobě dosahující maximálně 10 C. Lesy těchto oblastí jsou druhově bohaté, mají velký podíl stálezelených druhů a bohatý bylinný podrost. Vznikly kupříkladu ve vlhkých subtropech jižní Číny, odkud pocházejí některé druhy magnolií, čajovník čínský, zeravec východní; na Floridě, kde jsou původní tisovec dvouřadý či palma Serenoa repens; v jižní Brazílii, kde kdysi byly rozsáhlé lesy Araucaria angustifolia; ve valdivijské oblasti Chile s rody Fitzroya, Podocarpus a Nothofagus nebo na jižním ostrově Nového Zélandu, odkud pochází například stromovitá kapradina Dicksonia antarctica. Tvrdolisté lesy makchie na ostrově Hvar

14 Obecná část Stručné základy pěstování okrasných rostlin Exotika za oknem Dnešní možnosti experimentování s pěstováním netradičních druhů okrasných rostlin v bytových podmínkách jsou mnohem širší než tomu bylo v nedávné minulosti. Z významných popularizátorů a propagátorů pěstování netradičních druhů odvedl asi největší práci Mgr. Jiří R. Haager (současný ředitel Botanické zahrady v Teplicích), který se od sedmdesátých let minulého století snažil představit laické, ale i odborné veřejnosti řadu perspektivních pokojových rostlin. Mnohé jsou dnes již stálým zahradnickým sortimentem, ale do českých zemí dorazily teprve nedávno a poměrně lopotně přes holandská, německá či dánská zahradnictví, kde je progresivněji smýšlející zahradníci znovuobjevili pro obchodní využití. Neustálé rozšiřování a částečná obměna zahradnického sortimentu jsou totiž logickým důsledkem výrazné snahy komerčních firem obohacovat nabídku běžně pěstovaných druhů a tím přímo ovlivnit šíři nabízeného spektra pokojových rostlin. Jinými slovy i stálý zákazník má vždy z čeho vybírat. Důkazem tohoto tvrzení budiž fakt, že i zkušený český zahradník občas smutně pokrčí rameny při hledání odpovědi na všetečný dotaz: Prosím Tě, nevíš co to je za kytku? Včera jsem si ji koupil u nás v květinářství. Dalším významným faktorem, rozšiřujícím druhovou skladbu pokojových rostlin, je existence malých soukromých firem nabízejících zájemcům opravdové pěstitelské rarity, kterými se velké pěstírny obvykle nezabývají. Nabídku těchto specialit je však nutné záměrně vyhledat prostřednictvím internetu, inzertních nabídek apod., čímž je předurčena především pro opravdové aktivní zájemce a koníčkáře, kdežto sortiment z pultů květinářství je nabízen široké veřejnosti. Právě mnohé druhy pěstované pro okrasu v tropech a subtropech jsou předmětem zvýšeného zájmu pěstitelů a zahradníků, takže naše kniha může nabídnout jednak přehled zajímavých druhů, se kterými se lze setkat v tropech, a zároveň druhy, které je možné ve většině případů pěstovat i v našich podmínkách. Pěstování od píky Z pěstitelského hlediska se tradiční i zahradnicky zcela nové druhy svými nároky příliš neliší. Všechny rostliny totiž potřebují pro svůj zdárný růst a vývoj vyvážené hodnoty základních vegetačních faktorů, kterými jsou světlo, teplota a voda (zálivka). Kromě těchto tří nejdůležitějších činitelů ovlivňuje celkový stav rostliny také pěstební substrát a výživa. To je také hlavní důvod, proč se o všech těchto faktorech podrobněji rozepisujeme v dalších kapitolách. Zcela specifickým tématem pro pěstování okrasných rostlin v interiéru je vzdušná vlhkost. Dlužno dodat, že vzdušná vlhkost venkovního prostředí tropů a subtropů se výrazně liší podle oblastí. Na zahradě v tropech je její ovlivnění pěstitelem takřka nemožné, na rozdíl od bytových interiérů. Proto i zahradníci v tropech a subtropech musí respektovat specifika daného stanoviště ať se teplot nebo vlhkosti týče. Je to zcela stejné jako v našich podmínkách žádný zahradník se nebude snažit založit meruňkový sad v Peci pod Sněžkou Světlo Pro život rostlin je světlo velevýznamný faktor, protože světelná energie je hnacím motorem fotosyntézy, jejímž prostřednictvím vytváří rostlina organickou hmotu. Ovšem světlo působí na rostlinu vlastně třemi způsoby, a to svou intenzitou, složením a střídáním resp. různou délkou dne a noci. Z hlediska nároků na intenzitu světla můžeme rostliny rozdělit do tří základních skupin. Podle tohoto členění jsou v naší knize uvedeny symboly nároků na intenzitu světla u jednotlivých druhů. Rostliny na přímé slunce skupina světlomilných rostlin, kam řadíme většinu druhů ozdobných květem, kaktusy, sukulenty aj. Rostliny do mírného zastínění (polostínu) často rostliny ozdobné listem. V případě nadměrné intenzity světla u nich dochází k popálení listů, jestliže rostou v přílišném stínu, dochází ke snížení intenzity vybarvení, popřípadě ke zmenšení listové plochy. Rostliny do stínu malá část představovaných rostlin, především kapradiny nebo

Obecná část 15 rostliny podrostové. Na intenzitu světla jsou nenáročné, často jim vadí přímé sluneční osvětlení. Světlo by mělo být ve správné korelaci právě s teplotou a zálivkou. Typickým příkladem špatných světelných podmínek při nevyrovnané teplotě a zálivce jsou rostliny s dlouhými zelenými stonky a malými listy světlé barvy. Zvláště u sukulentních druhů je toto tzv. vytažení velmi nepěkné a způsobuje růstové deformace, které nelze odstranit jinak než radikálním řezem. Tento jev je způsoben malou intenzitou světla, vysokou teplotou a nadměrnou zálivkou, která rostlinu udržuje v ještě intenzivnějším růstu. Musíme mít totiž na paměti, že sluneční záření (světlo) brzdí prodlužovací růst rostlin, ty jsou kompaktní, pěkně vybarvené a mají kratší internodia. Pozor ovšem na první intenzivnější slunce po dlouhém období zimy. Pokud rostliny včas nepřistíníme, může se stát, že dojde k jejich popálení, kterého se nemusíme bát v pokročilejším jaru a létě, kdy jsou rostliny na intenzivní sluneční záření již přivyklé. Pro vývoj a především kvetení má u některých rostlin velký význam také střídání různé délky dne a noci. Z tohoto hlediska rozlišujeme rostliny krátkodenní (kvetoucí během krátkého dne) jako je například Euphorbia pulcherrima, Chrysanthemum sp., Schlumbergera sp. aj. a rostliny dlouhodenní, které vykvétají během dlouhého dne a patří k nim celá velká skupina námi představovaných rostlin. Třetí skupinu tvoří takzvané rostliny fotoperiodicky necitlivé neboli neutrální jako je například Aphelandra squarrosa, Pelargonium peltatum, Zantedeschia aethiopica a další. Teplota Teplota patří k základním životním podmínkám a její správné hodnoty ovlivňují zdárný růst, vývoj a zakládání květů. Teplota by měla být vždy v korelaci se světelnou intenzitou a zálivkou. Obecně pak platí, že čím vyšší teplota, tím vyšší intenzita světla a vydatnější zálivka. Je-li tedy během zimy krátký den, snížíme i teplotu a omezíme zálivku. Pro pěstitele jsou tak důležité dva údaje teplotní optimum během vegetace a teplotní optimum pro zimování. Během vegetace lze jakési optimum nastavit velmi obecně mezi 20 28 C. Daleko důležitější jsou teplotní rozmezí pro období vegetačního klidu, která jsme v naší knížce rozdělili podle nároků jednotlivých rostlin do čtyř kategorií. Přezimování teplé (18 25 C) pro teplomilné rostliny pocházející většinou z vlhkých tropických oblastí (např. Adansonia sp., Etlingera elatior, Heliconia sp., Ravenala madagascariensis, mnohé orchideje aj.). Přezimování poloteplé (10 18 C) vhodné pro rostliny teplých subtropů nebo rostliny z vyšších poloh tropů, velkou většinu palem aj. Přezimování chladné (5 10 C) především pro subtropické rostliny se zimním obdobím vegetačního klidu (Nerium oleander, Agave americana, Solanum rantonnetii, Datura sp., Myrtus communis aj.). Rostliny snášející zimu střední Evropy rostliny z podmínek, kde v zimě panuje podobné klima jako v kontinentální Evropě nebo rostliny teplotně velmi nevyhraněné a přizpůsobivé (Hibiscus syriacus, některé druhy juk, a další). Zálivka a voda Množství a kvalita vody mohou mít, respektive mají, rozhodující vliv na zdravotní stav rostliny a na její zdárný růst a vývoj. Kvalita vody se ovlivňuje hůře a pracněji, ale její množství může každý pěstitel dávkovat poměrně spo- lehlivě. Zálivka během vegetace po nuceném období o vegetačního klidu probouzíme rostli- ny především zvýšenou teplotou, délkou pro- dlužujícího se dne a v návaznosti na tyto dva faktory teprve pak zvýšenými dávkami vody. Rostliny pocházející z vlhkých tropů udržujeme v mírném růstu i během zimy, ale i ony reagují na prodlužující se den a na vyšší teploty zvýše- ným mi nároky na vodu. Jsou-li rostliny v plném růstu, je důležité vodou nešetřit. Substrát by měl být u většiny rostlin stále mírně vlhký, nikoliv však přemokřený! Pokud se rozhodneme provést zálivku, vždy volíme ranní nebo večerní dobu, kdy jsou tep- loty za oknem, ve skleníku nebo i na terase ve srovnání s teplotami v odpoledním žáru nižší. Pokud bychom se rozhodli zalévat za nejvyš- ších teplot během parného dne, může vlivem značného rozdílu teplot prostředí a zálivkové vody dojít k teplotnímu šoku, který se projeví zastavením růstu popřípadě žloutnutím listů. To je však stále lepší varianta, protože mno- hé rostliny zareagují tím, že se tzv. podpaří

16 Obecná část a uhnijí jim buď kořeny, nebo měkký stonek v místě styku s půdou. Obzvlášť citlivé jsou na podpaření mladé rostliny a sukulenty. Zálivka v době vegetačního klidu i rostliny pocházející z tropického deštného lesa zaléváme během vegetačního klidu o poznání méně než v období intenzivního růstu. Řada rostlin, u kterých je doporučováno chladné přezimování, vystačí se zálivkou jednou týdně až jednou měsíčně; vždy záleží na konkrétním druhu, na teplotě zimoviště a na jeho konkrétních světelných podmínkách. Některé větší přenosné rostliny (oleandry, brugmansie, datury, abutilony aj.) často zimujeme ve světelně málo příznivých podmínkách chodeb, sklepních prostor či vytápěných garáží. V těchto případech musíme s vodou obzvláště šetřit, aby rostliny v důsledku nízkých teplot a špatného osvětlení neuhnily. Zcela specifické nároky mají kaktusy a jiné sukulenty. Větší agáve vydrží od listopadu do března zcela bez vody, což taktéž platí pro většinu běžně pěstovaných rodů a druhů kaktusů. Důležité však je, aby teplota zimoviště byla stabilní a pohybovala se v rozmezí 5 10 C. Zálivka choulostivějších sukulentních druhů zimovaných při vyšších teplotách by se měla řídit pravidlem, méně je lépe než více! Rozhodně v jejich případě postačí mírná zálivka 1 2krát měsíčně. Kvalita vody Ne každá voda tekoucí z kohoutku je vhodná pro zálivku, bohužel povětšinou obsahuje chlór, který rostliny nesnášejí. Toho se však lze zbavit jeho vyprcháním, pokud vodu necháme do druhého dne odstát (kromě toho se také vytemperuje na pokojovou teplotu!). Daleko horším problémem je tvrdost vody, která způsobuje zasolování půdy a zhoršuje příjem živin rostlinou. Její odstranění je poměrně komplikované, leč není nemožné, například metodou reverzní osmózy, kterou využívá mnoho zahradnických pěstíren a botanických zahrad. Pro domácí podmínky je však toto zařízení v současné době neobyčejně drahé. Na tvrdou vodu bezesporu nejhůře reagují epifytické rostliny (orchideje, bromélie), řada druhů pocházejících z vlhkých tropů či vřesovištní rostliny rostoucí původně na rašeliništích. Někteří pěstitelé doporučují pro tyto náročnější, kyselomilné rostliny používat vodu, ve které byla den předem vyluhována rašelina, a to v poměru 10 l vody na jeden litr rašeliny. Naprosto ideální je, pokud můžeme schraňovat v nádobě srážkovou vodu jímanou například z dešťosvodů. Nejen, že ušetříme za platbu drahé pitné vody, ale rostlinám zároveň dopřáváme poměrně kvalitní zálivku (dešťovou vodu však nechytáme ve znečištěných oblastech měst během krátkodobých dešťů, kdy dochází ke smytí veškerých usazenin a k rozpuštění mnohých znečišťujících látek). Vzdušná vlhkost Určité druhy pěstovaných rostlin vyžadují vyšší vzdušnou vlhkost než je tomu v běžném prostředí. Pro tyto rostliny buď vyrábíme speciální zařízení (epifytické skříně, skleníky apod.), nebo se je snažíme jednou či dvakrát denně rosit měkkou vodou, která alespoň částečně nahradí chybějící procenta vzdušné vlhkosti. Substrát Pěstební substrát je pro zdárné pěstování okrasných pokojových rostlin velmi důležitým faktorem, ale v posledních přibližně dvaceti letech zaznamenal vývoj jeho přípravy a složení zcela zásadních změn. Zvláště komerční pěstírny preferují v současné době pro většinu rostlin upravované rašelinové substráty, které splňují zásadní požadavky jsou vzdušné, dobře poutají vodu i živiny, za určitých podmínek mohou rychle vysychat a navíc jsou lehké, což je pro přenášení a manipulaci s rostlinami velmi důležité. Proto by jistě zahradnické klasiky minulého století překvapilo zjištění, že se dnes v pěstírnách produkují kupříkladu milióny kaktusů a jiných sukulentů v rašelině, když přece základem pro jejich pěstební substráty byla odedávna minerální složka (písek, antuka) a jen nepatrný podíl tvořila rašelina nebo zemina s vyšším obsahem humusové substance. Asi by bylo zcela zbytečné pro potřeby naší knihy popisovat dopodrobna klasické zahradnické zeminy a otrocky vyjmenovávat jednotlivé příměsi, ze kterých se různé substráty míchají. Pevně věříme, že si v dnešní době čtenář pro amatérské pěstování rostlin bez problémů vystačí s kvalitními rašelinovými substráty nakoupenými ve specializovaných obchodech. Tyto substráty jsou dnes nabízeny pro různé skupiny rostlin. Podle našich dosavadních zkušeností je však vhodné je zlehčit a provzdušnit přidáním určitého podílu agroperlitu, protože některé substráty mají po určité době v nádobách tendenci ke

Obecná část 17 sléhání. Zároveň je třeba počítat také s častějším přesazováním než tomu bylo u klasických substrátů na bázi různých zahradnických zemin. U zakoupených směsí pro kaktusy a sukulenty doporučujeme přidat kromě agroperlitu ještě část propraného říčního písku nebo antuky. Jako vhodné se nám osvědčilo přimíchávání hydrogelu do substrátů především pro přenosné rostliny. Hydrogely na sebe váží vodu, kterou rostlinám uvolňují v době sucha, čímž může rostlina lépe přečkat výpadky zálivky ze strany pěstitele. Pro přenosné rostliny a pro truhlíky má přídavek hydrogelu velký význam, neboť odpařovací plocha těchto rostlin je většinou velká a s tím souvisí i zvýšená spotřeba vody! Z praxe máme ověřeno, že ne každý nabízený substrát je kvalitní. V případě nulových zkušeností s výběrem substrátu může být pro nakupujícího určitým vodítkem cena a pak také složení substrátu, přičemž vždy preferujeme vyšší podíl rašeliny nad zpracovanou kůrou. Pokud by chtěl čtenář přece jen experimentovat s mícháním vlastního substrátu (k čemuž později pro náročnější rostliny stejně asi dojde), uvádíme velmi zjednodušené rozdělení rostlin podle jejich nároků na ph půdního roztoku. substrát velmi kyselý substrát kyselý substrát mírně kyselý substrát neutrální substrát přibližné ph ph 4 ph 5 ph 6 ph 7 rostliny čeleď Bromeliaceae, masožravé rostliny, vřesovištní druhy kamélie, mnohé orchideje, blahovičníky, citrusy aj. velká část pokojových a přenosných rostlin většina kaktusů a ostatních sukulentů keramzit, přičemž živiny dodáváme rostlinám formou živného roztoku. Tato metoda není mezi amatérskými pěstiteli uplatňována příliš často. Ve velkovýrobě se její různé obměny využívají například při pěstování skleníkových kultur plodové zeleniny (rajčata, papriky) nebo okrasných rostlin k řezu (růže, gerbery aj.). Výživa a přihnojování Základní hnojení můžeme provést dlouhodobě působícími plnými hnojivy, která zamícháme do substrátu již při sázení či přesazování. Tato hnojiva obsahují vyvážený poměr základních živin (N, P, K, Ca, Mg) včetně stopových prvků a mohou působit od dvou měsíců až po půl roku, což je prakticky celá vegetační sezóna! Tato hnojiva jsou běžně k dostání v zahradnických prodejnách, pouze pěstitelé nejsou dostatečně obeznámeni s jejich obrovským potenciálem a snadnou obsluhou. Přihnojování během vegetace provádíme plnými minerálními hnojivy jejichž výběr na trhu je taktéž dostatečný. Pravidelně přihnojujeme rostliny produkující velké množství zelené hmoty nebo intenzivně kvetoucí druhy. V tomto případě doporučujeme o přihnojovat jednou za 10 14 dní, vždy však v koncentracích uvedených v návodu. Nikdy koncentraci nezvyšujte! Lépe je hnojit čas- těji roztokem o menší koncentraci, než opačně. Pak je to stejné, jako byste na člověka trpícího nedostatkem vitamínů vysypali v dobré víře plný nákladní vůz jablek či citrusových plodů. Rostliny, které přirůstají nebo kvetou méně, přihnojujeme jen jednou za 3 4 týdny, většinu kaktusů a sukulentů pouze 1 2krát za vegetaci. Přihnojujeme jen za vegetace, první přihnojení provádíme asi 14 dní po přesazení, kdy si rost- lina již vytvořila nové kořenové vlásky a hnojivo jí neublíží. Zcela specifickým způsobem pěstování rostlin je hydroponie. Jedná se o metodu, při které pěstujeme rostliny bez klasické zeminy či substrátu, pouze v inertní minerální složce jako je křemičitý písek, štěrk, čedičová vata, liapor nebo

18 * Speciální část Ikony MORFOLOGICKÉ: Pohlavnost květu oboupohlavný jednopohlavný Souměrnost květu pravidelný (alespoň 3 roviny souměrnosti) souměrný (1 rovina souměrnosti) nesouměrný (žádná rovina souměrnosti) Postavení listů střídavé listy vstřícné listy listy v přeslenech listová růžice PĚSTITELSKÉ: Náročnost na světlo plné slunce polostín stín Pěstitelská náročnost nenáročný druh středně náročný druh náročný druh Teploty pro přezimování druh snášející zimu střední Evropy chladné 5 10 C poloteplé 10 18 C teplé 18 25 C Erythrina coralloides

SUCHOZEMSKÉ BYLINY Suchozemské byliny 19 Acalypha akalyfa, palnice Čeleď: Euphorbiaceae pryšcovité Angl.: Copperleaf, Fire-dragon, Joseph s Coat Něm.: Nesselblatt, Katzenschwanz Franc.: acalyphe, ricinelle Špan.: acalifa, felpilla Rod zahrnuje přes 400 druhů bylin, keřů i stromů velmi proměnlivého vzhledu. V tropech se často pěstuje A. wilkesiana (akalyfa Wilkesova) z tichomořských ostrovů. Až 3 m vysoký hustý keř se střídavými, dekorativními, velmi proměnlivými, vejčitými až okrouhlými a tupě pilovitými listy, které jsou u některých odrůd bronzově až červeně naběhlé nebo skvrnité, často s bíle lemovanými okraji. Drobné nevýrazné jednopohlavné květy v klasovitých květenstvích jsou většinou skryty mezi listy. Plody jsou trojpouzdré tobolky. V pokojových podmínkách jsou dost náročné, vyžadují plné osvětlení, teploty 20 25 C a kromě pravidelné zálivky je důležité časté rosení, neboť nesmí přeschnout. Starší rostliny na jaře seřezáváme. Vhodnější je pěstování ve skleníku. Množí se vrcholovými řízky na spodním teple v jarním období. Hlavně pro okrasné květenství se v jižní Evropě volně pěstuje A. hispida (akalyfa srstnatá), jednodomý keř vysoký asi 1 m. Jeho původ je nejasný, nápadný je úzce válcovitými nicími květenstvími podobnými dlouhým jehnědám. Většinou jsou červená, někdy i bílá. Podle nich se tomuto druhu říká i kočičí ocásek. V kultuře má podobné nároky jako A. wilkesiana. Acalypha hispida Acalypha wilkesiana

20 Suchozemské byliny Ananas comosus ananas chocholatý Čeleď: Bromeliaceae broméliovité Angl.: Ananas Něm.: Ananas Franc.: ananas Špan.: ananasa Pro nás spíše známé tropické ovoce než okrasná rostlina, ovšem v případě ananasu lze s úspěchem kombinovat obojí. Vytváří přízemní růžici tuhých mečovitých listů dlouhých přibližně 1 m, jejichž okraj je obvykle pilovitý. Barva listů je většinou šedozelená, ale pěstují se i barevnolisté okrasné odrůdy. Ze středu listové růžice vyrůstá v dospělosti pevný stonek zakončený vejcovitou šišticí krytou střechovitě uspořádanými listeny. V jejich úžlabí se objevují modrofialové květy. Po opylení a oplození se z každého květu vytvoří jedna bobule; bobule pak srůstají v dužnaté plodenství ananas. Jelikož je většina hybridních odrůd triploidních, jsou bobule bezsemenné. Na vrcholu plodenství se objevuje z prorostlého vřetene nová růžice listů. Vzhledem k tomu, že ananas je víceletá monokarpická rostlina, znamená to, že po odkvětu mateřská rostlina odumírá, ale vytváří velké množství odnoží, které lze použít k dalšímu pěstování. Původní druh pochází z oblastí Jižní a Střední Ameriky, ale dnes je rozšířen ve všech tropech světa. V parcích se vysazují také pestrolisté odrůdy, například A. comosus Variegatus. Pěstování je jednoduché a lze ho doporučit i do místností s horšími světelnými podmínkami, protože ananas snese bez větší újmy i rozptýlený polostín. Pěstujeme ho v rašelinovém substrátu s přídavkem písku. Novou rostlinu získáme buď z odnoží po odumření odplozené mateřské rostliny, nebo odříznutím vrcholové růžice listů nad plodenstvím. Tu však nesmíme zakořeňovat ve vodě, ale například posazenou na hrdlo sklenice s malým množstvím vody, která umožní vznik adventivních kořenů, případně ji položíme přímo na vlhký písek. Pozor však, abyste nekupovali ananas prodávaný v zimě ve stáncích; podchlazená či dokonce namrzlá růžice po odříznutí bez zjevné příčiny uhnije. Ananas comosus Ananas comosus Variegatus

Suchozemské byliny 21 Anigozanthos humilis anigozantos, klokaní tlapka Čeleď: Haemodoraceae Angl.: Kangaroo Paws Něm.: Katzenpfote Franc.: patte de kangourou Špan.: pata de canguro Arundo donax trsť rákosovitá, arundo rákosovité Čeleď: Poaceae lipnicovité Angl.: Giant Reed Něm.: Pfahlrohr Franc.: grand roseau Špan.: caña gigante Anigozanthos humilis Vytrvalá, trsnatě rostoucí bylina s přízemní růžicí trávovitých lysých listů, mezi nimiž vyhání přes 1 m vysoké květenství oboupohlavných květů. Okvětní lístky srůstají nad semeníkem v dlouhou, mírně prohnutou trubku. Okrasná hodnota rodu spočívá v nezvyklém sestavení květů v květenství (připomíná klokaní tlapku) a v krátkých červených chlupech hustě pokrývajících (jako samet) květní stopky i květy. Na rozdíl od čeledi liliovitých, s nimiž je čeleď Haemodoraceae příbuzná, mají květy tři tyčinky. Jsou to význačně medonosné rostliny. Rod pochází ze západní Austrálie, kde roste asi v 11 druzích. V posledních letech se některé druhy a jejich kříženci rozšířily do kultury (například žlutokvěté A. pulcherrimus a A. flavidus; z červenokvětých třeba A. rufus). Výhodou je, že květy na vysokých stvolech vydrží velmi dlouho. Množí se dělením trsů, semenem a velmi se osvědčily i tkáňové kultury. V Austrálii se používají do skalek nebo jako okrasné rostliny zahrad v sušších oblastech. Dnes se dostávají do kultury také jako hrnkové rostliny vyžadující lehčí propustnou půdu a větší nádobu, ve které je můžeme pěstovat bez přesazování po delší čas. Statná, 3 6 m vysoká vytrvalá tráva, původem pravděpodobně ze střední Asie, ale hojně rozšířená na březích toků, v příkopech a terénních prohlubních v celém Středozemí a zavlečená i na jiné kontinenty. Z hlíznatých oddenků rostou mohutná, 1 4 cm široká stébla podobná rákosovým a nesoucí mnoho plochých, dlouze zašpičatělých listů. Listy jsou dlouhé až 60 cm a 6 cm široké, postavené dvouřadě. Květenství tvoří hustá, asi 30 70 cm velká lata klásků, často stříbřitého vzhledu. Stébla mají podobné použití jako rákosová, ale druh má i značný význam okrasný. V chráněných polohách teplejších oblastí, například u zdí obrácených k jihu či východu, se dá volně pěstovat i ve střední Evropě. Množí se dělením trsů. Arundo donax

22 Suchozemské byliny Asplenium nidus sleziník hnízdovitý Čeleď: Aspleniaceae sleziníkovité Angl.: Bird s Nest Fern Něm.: Nest Farn (Nestfarn) Franc.: fougére nid-d oiseau Špan.: helecho nido Bambusa bambus Čeleď: Poaceae lipnicovité Angl.: Bamboo Něm.: Bambus Franc.: bambous Špan.: bambusa Asplenium nidus Celý rod čítající přibližně 650 druhů roste téměř na celém světě, některé druhy najdeme i v naší přírodě (ty jsou vhodné především k pěstování na skalce). Představovaný druh je tržně asi nejvýznamnější sleziník, který se uplatňuje v pokojové kultuře, ale i jako okrasná kapradina v parcích a zahradách tropů. Původně roste jako epifyt. Podlouhlé až jazykovité listy dorůstají délky i přes 1 m a vytvářejí netěsnou nálevkovitou růžici. Plodné listy mají na spodní straně šikmo uspořádané řady výtrusnic. Pochází především z vlhčích tropů Starého světa. Této okolnosti musíme přizpůsobit také pěstování. Velmi dobře snáší přistíněné stanoviště, ovšem s dostatečnou vzdušnou vlhkostí. V případě příliš suchého vzduchu mohou nově se vyvíjející listy zakrňovat. Sleziník sázíme do rašelinového substrátu, který udržujeme neustále mírně vlhký. Rozmnožování svěříme raději do rukou odborníků (provádí se výsevem výtrusů) a spokojíme se s nákupem rozpěstovaného materiálu. Podobným druhem je A. australasicum původem z Austrálie a ostrovů jižního Pacifiku, který roste rovněž jako epifyt na kmenech stromů a na skalách. Má také nedělené, až 1,5 m dlouhé listy, v průřezu mírně do tvaru písmene V. Tropický až subtropický rod, jehož druhy se nedají ve střední Evropě volně pěstovat. Jsou to statné, trsnatě rostoucí trávy vytvářející spleť vodorovně rostoucích oddenků až neproniknutelné houštiny a lesíky bez jiného podrostu. Systematika rodu dosud není dořešena, hlavně vzhledem k obvyklé absenci pohlavních orgánů, neboť některé druhy kvetou během dlouholetého života jen jednou. Pod jménem B. vulgaris (Feathery Bamboo) se pěstují statné trávy s velmi tvrdými, pevnými a lehkými dutými stébly, které mohou při tloušťce 10 15 cm dosáhnout výšky přes 20 m. Jejich povrch je zprvu zelený, později přechází do žluté. Trávovité listy dlouhé do 0,5 m vytrvávají převážně v horní části stébel. Tento bambus roste hlavně v tropických oblastech Starého světa. Bambusové výhonky některých druhů z jihovýchodní Asie jsou pochoutkovou zeleninou. V tropické Americe se vyskytují podobné druhy rodu Guadua. Kromě okrasného významu poskytují bambusy materiál ke stavbě lehkých Bambusa

Suchozemské byliny 23 pevných konstrukcí, zahradního nábytku i různých ozdobných předmětů. Převážně z jižní Číny pocházejí jiné bambusovité trávy, zejména z rodů Phyllostachys, Arundinaria, Sinarundinaria, Sasa či Pseudosasa, které snášejí i klima naší republiky. Máme s nimi mnohaleté zahradnické zkušenosti a existuje i odborná literatura s vysvětlením pěstitelských podmínek. Nejlepší evropská sbírka volně rostoucích bambusovitých trav v Evropě je v jižní Francii v Generagues poblíž Ales. ` Carludovica palmata karludovika dlanitá Čeleď: Cyclanthaceae Angl.: Panama-Hat Plant Něm.: Panamahut-Pflanze Franc.: panama hat palm Špan.: paja toquilla, jipi japa Statná dekorativní bylina podobná malé palmě. Dorůstá výšky 2,5 3 m. Listy má dlouze řapíkaté, vyrůstající již od země. Jejich čepele jsou vějířovité, od řapíku členěné do několika klínovitých segmentů, do poloviny dělených v široce čárkovité špičaté úkrojky. Rostliny jsou jednodomé, s drobnými květy v palicích obalených toulcovitým listenem. Bobule srůstají v plodenství. Pochází z tropické Ameriky, kde se z jejích listů splétají panamské klobouky, košíky, rohožky apod. Ve Střední a Jižní Americe se často vysazuje i pro okrasu. V našich podmínkách se druh pěstuje pouze ve sklenících botanických zahrad. Carludovica palmata Cortaderia kortaderie Čeleď: Poaceae lipnicovité Angl.: Pampas Grass Něm.: Pampasgras Franc.: herbe de la pampa Špan.: cola de zorro, cortadera Gigantická vytrvalá tráva tvořící obrovské trsy tuhých, dlouze zašpičatělých, asi 3 až 6 mm širokých převislých listů, na okrajích silně drsných. V době květu vyhání četná stébla zakončená nádhernou péřovitou stříbřitou latou 30 80 cm dlouhou, složenou z drobných klásků, jejichž listenovité pluchy mají dlouhou osinu. Výška rostlin může dosáhnout až 5 m. Květy jsou jednopohlavné, rostliny dvoudomé. Laty samičích rostlin jsou ozdobnější. Cortaderia Rod zahrnuje asi 24 druhů původem hlavně ze subtropické a temperátní části Jižní Ameriky, ale i Nového Zélandu. Zejména v Argentině tvoří rozsáhlé porosty v pampách proto se také nazývají pampové trávy. Nejčastěji pěstovaná je jihoamerická C. selloana (syn. C. argentea) s listy dlouhými až 2 m, kterou pro větší estetické působení předsazujeme například před kulisu tmavých vzrostlejších jehličnanů, na vyvýšené místo u rybníčků apod. Kvete až koncem léta a na podzim. V našich klimatických podmínkách se kortaderie dají volně pěstovat v lehkých půdách ve směsi písku a kompostové zeminy (v poměru 1 : 1). Problémem je přezimování, rostliny nesnášejí přemokření a silnější mrazy. Lze je však udržet pod tlustou vrstvou suchých opadaných listů překrytých větvemi a navrch folií. Trs listů přitom svazujeme jako drdol. Výhodné je pěstování rostlin ve větším kontejneru, který na zimu umístíme na světlé, chladné, ale bezmrazé místo a velmi mírně zaléváme. Zahradní odrůdy množíme pouze dělením trsů, protože potomstvo získané výsevem nemá stejné vlastnosti jako rodiče.

24 Suchozemské byliny Dasylirion longissimum dasylirion nejdelší Čeleď: Dracaenaceae dracénovité Angl.: Mexican Grass Tree, Toothless Sotol Něm.: Mikadopflanze, Rauschopf Franc.: dasylire `a longues feuilles, dasylire `a feuilles de jonc Špan.: sotol Dendrocalamus giganteus dendrokalámus obrovský Čeleď: Poaceae lipnicovité Angl.: Giant Bamboo Něm.: Riesenbambus Franc.: bambou géant Špan.: bambusa gigante, bambú gigante Dasylirion longissimum V přírodě vytváří velké chocholy listů na kmínku, který dorůstá maximální výšky 2 m. Listy jsou trávovité, asi 1 cm široké a až 1,5 m dlouhé. Staré uschlé listy se sklánějí ke kmínku a chrání jej před chladem, ale také před občasnými požáry. Vzpřímené květenství složené z jednotlivých drobných trojčetných květů bílé barvy bývá 3 6 m vysoké. Malá světle hnědá semena velmi ochotně klíčí. Jeho domovinou jsou například mexické státy Nuevo León, Tamaulipas, San Luis Potosí či Hidalgo. V parcích a zahradách se s ním setkáváme v sušších subtropech, občas bývá vysazován také ve Středozemí. Větší rostliny jsou překrásnou, velmi nenáročnou dominantou, která skvěle plní funkci mobilní zeleně. Druh můžeme pěstovat od druhé poloviny května do konce září pod širým nebem a pak ho přenést do chladnějšího zimoviště s teplotami neklesajícími dlouhodobě pod 10 C. Rozhodneme-li se dasylirion pěstovat v bytě, je nutné počítat s dostatečně velkým a slunným prostorem. Pro pěstování volíme propustný substrát s přídavkem agroperlitu, písku či jiné minerální substance. Kromě představovaného druhu se v zahradách a parcích uplatňují ještě D. acrotrichum, D. glaucophyllum či D. longifolium. Skutečnost, že se jedná o největší trávu světa si uvědomuje každý botanik, ale pro většinu laiků je příbuznost s běžnou lipnicí nebo obilím téměř nepředstavitelná. A přece! Tato dřevnatějící bambusovitá tráva je svým utvářením stonku i generativních orgánů s běžnými trávami blízce příbuzná. Dendrocalamus giganteus však vytváří mohutná dřevnatějící stébla dorůstající maximální výšky 30 35 m! V horních částech stébla vyrůstají ještě do stran směřující jemná stébla. Listy jsou úzce kopinaté, asi 45 cm dlouhé a 3 6 cm široké. I tento bambus vykvétá, podobně jako jiné druhy bambusů, nepravidelně. Poměrně velké množství trojčetných oboupohlavných květů je uspořádáno v bohatých vrcholových latách. Původně pochází z jihovýchodních oblastí Asie, ale dnes se pěstuje v parcích všech tropických zemí. Je nesmírně efektní a velmi rychle rostoucí solitérou. V příznivých podmínkách může nově rašící stéblo vyrůst každý den až o 70 cm. V mnoha zemích se jeho stonků využívá jako velice cenného stavebního materiálu pro jednoduché mostní konstrukce, lešení apod. Dutá stébla s kolénky se užívají třeba jako popelníky nebo nádoby. Pěstování v našich podmínkách je možné pouze ve sklenících. Dendrocalamus giganteus

Suchozemské byliny 25 Etlingera elatior etlingera vysoká Syn.: Nicolaia elatior, Phaeomeria magnifica, Amomum capitatum Čeleď: Zingiberaceae zázvorovité Angl.: Philippine Wax Flower, Torch Ginger Něm.: Fackelingwer, Kaiserzepter Franc.: rose de porcelaine Špan.: lirio de antorcha Fittonia verschaffeltii fitónie klasnatá Čeleď: Acanthaceae paznehtníkovité Angl.: Mosaic Plant, Nerve Plant, Painted Net Leaf Něm.: Fittonie, Mosaikpflanze Franc.: fittonie Špan.: fitonia Etlingera elatior Pokud se s touto vytrvalou bylinou setkáte v tropech, můžete si připadat jako trpaslík ve vysoké trávě. Je to totiž mohutná, 3 5 m vysoká tropická bylina původem z Malajsie. Z plazivého rozvětveného oddenku vyrůstají nepravé lodyhy tvořené pochvami střídavých listů složených přes sebe a těsně k sobě přitisklých. Úzce podlouhlé až široce čárkovité listy jsou asi 50 80 cm dlouhé, na okrajích zvlněné a obloukovitě přepadavé. Rostliny tvoří trsy široké několik metrů. V době květu roste z oddenku stvol zakončený velkým hlavatým květenstvím připomínajícím šištici (10 12 cm v průměru). Květenství je složeno z mnoha kožovitých, růžově červených listenů s bílým okrajem. V jejich úžlabí vznikají drobné květy specifické stavby, v nichž jediná tyčinka srůstá s červeným, na okraji žlutě lemovaným pyskem. Opylování umožňují kolibříci. V tropických oblastech má kromě okrasné i užitkovou funkci, protože mladá nerozkvetlá květenství se připravují jako salát. Řezaná květenství dlouho vydrží. V našich podmínkách se etlingera hodí pouze jako dominantní okrasná rostlina do větších interiérů nebo jako exotická upoutávka v tropickém skleníku botanických zahrad, neboť kvete téměř po celý rok. Zajímavý druh s několika odrůdami, který je i v tropických zahradách pěstován jako půdopokryvný podrost vyžadující stinné nebo polostinné stanoviště. Původní druh je vytrvalá, nízká a poléhavá bylina se vstřícnými, vejčitými a jemně plstnatými listy s karmínovou žilnatinou. Drobné bílé květy vyrůstají z paždí listenů ve vztyčeném klasu. Pěstují se nejrůznější odrůdy. Jednou z nejefektnějších je F. verschaffeltii Minima s drobnými vejčitými listy se stříbřitě bílou žilnatinou nebo Janita, která je typická tmavšími listy a výraznou červenou žilnatinou. Fitónie rozmnožujeme velmi snadno oddělením již zakořeněných rostlin nebo na jaře vrcholovými řízky, které spolehlivě zakořeňují v čistém agroperlitu pod fóliovým krytem. Fitónii můžeme pěstovat samostatně v misce, ale velmi se osvědčila také jako podrost větších pokojových rostlin, kde rychle zaplní jinak většinou nevzhledný povrch substrátu v květináči. Jakkoliv se jedná o nenáročný druh, nesnáší suchý vzduch, na kterém zasychají špičky, ale i celé listy, proto je nutné občasné rosení. Fittonia verschaffeltii

26 Suchozemské byliny Glebionis coronaria zlateň věncová, kopretina věncová, pinardie Syn.: Chrysanthemum coronarium Čeleď: Asteraceae hvězdnicovité Angl.: Crown Daisy Něm.: Kronen-Wucherblume, Speisechrysantheme Franc.: chrysantheme couronné Špan.: crisantemo silvestre Glebionis segetum zlateň osenní, kopretina osenní Syn.: Chrysanthemum segetum Čeleď: Asteraceae hvězdnicovité Angl.: Corn Marigold Něm.: Saat-Wucherblume Franc.: chrysantheme des blés Špan.: ojos de los sembrados Statná, jednoletá až dvouletá, 40 až 100 cm vysoká a aromatická bylina. Listy jsou střídavé, přisedlé, v obrysu podlouhlé, 1 2krát peřenosečné v úzce trojúhelníkovité špičaté úkrojky. Úbory na ztlustlých stopkách mají 3 7 cm v průměru. Květy v paprsku jsou bílé, u báze či celé mohou být i žluté. Terč je žlutý či zelenožlutý. Plod tvoří křídlatá nažka. Pochází pravděpodobně ze Středozemí, kde roste jako plevel na polích, v zahradách, na úhorech a podobných stanovištích, někdy v masovém množství, takže celá pole mohou být žlutá. Pěstuje se jednak jako letnička pro okrasu, jednak jako salátová zelenina. Byla vyšlechtěna řada odrůd: Bicolor nebo Primrose Gem se žlutobílým paprskem, Golden Gem s poloplným žlutým úborem aj. Pěstování je shodné s G. segetum. Glebionis coronaria Glebionis segetum Jednoletá, sivozelená, mírně dužnatá bylina. Listy má střídavé, dolní a střední řapíkaté a peřenoklané v pilovité špičaté úkrojky, horní poloopadavé, eliptické až kopinaté, řídce pilovité nebo i celokrajné. Úbory dorůstají 3 7 cm v průměru, květy jsou v terči i paprsku žluté. Plodem je nažka, z terče hranatá, z paprsku křídlatá. Jedná se o obecně rozšířený druh v celém Středozemí, v Makaronésii i jinde. Roste jako plevel na polích, úhorech, v zahradách i jinde. Ve střední Evropě se dá pěstovat jako letnička vhodná i k řezu, neboť ve váze dlouho vydrží. Kvete od července až do mrazů. Někdy se udrží samovýsevem, vhodnější je však předpěstování v truhlících a výsadba na stanoviště koncem května. Bylo vyšlechtěno několik odrůd, například Eldorado se zlatožlutým paprskem a červenohnědým terčem.

Suchozemské byliny 27 Grindelia squarrosa grindélie rozkladitá Čeleď: Asteraceae hvězdicovité Angl.: Curly-Top Gumweed, Curly-Cup Gumweed Něm.: Goldkörbchen Franc.: herbe a ` gomme, épinette de prairie, grindélie squarreuse Špan.: grindelia Gunnera manicata gunera rukatá Čeleď: Gunneraceae gunerovité (Haloragaceae zrnulovité) Angl.: Umbrella Leaf, Gunnera Něm.: Mammut Blatt Franc.: rhubarbe géante Špan.: gunnera Víceletá bylina vysoká 0,5 0,7 m, která od báze dřevnatí. Lodyhy má vzpřímené nebo rozložené, v horní části větvené. Listy jsou střídavé, podlouhlé, tupé a nepravidelně pilovité. Úbory vyrůstají na krátkých stopkách, mají 4 5 cm v průměru, polokulovitý zákrov a zákrovní listeny s drápkovitou špičkou. Květy v terči i paprsku jsou citrónově žluté. Plodem je nažka. Celá rostlina, a zvláště zákrov, jsou lepkavé. Ze zahradnického hlediska má význam jako řezaná květina do váz, protože dlouho vydrží. Kdysi se u nás běžně pěstovala jako léčivka, postupně však téměř vymizela, ačkoliv má prokázané účinky při chronickém zánětu průdušek, astmatu apod. V USA, odkud pochází, je oficiální drogou v lékopisu. Množí se nejjednodušeji samovýsevem, takže v blízkosti starší rostliny se nachází až souvislý porost semenáčků. Na stanovišti vydrží několik let. Běžně se pěstuje zejména v subtropech, kde může i zplaňovat. Grindelia squarrosa Gunnera manicata Svým vzhledem představuje opravdu exotickou trvalku a vlastně i největší perenu, kterou lze za určitých Květenství podmínek pěstovat v našem klimatu. V celém rodu čítajícím asi 50 druhů najdeme jak malé zástupce, tak obry v pravém slova smyslu. Představovaná G. manicata vytváří v příznivých podmínkách 1,5 m široké okrouhlé čepele na téměř dvoumetrových řapících. List je výrazně laločnatý, na povrchu řídce ostnitý. Květenství je mohutné, válcovité, s mnoha drobnými, zpravidla bezobalnými květy. Semeník má dvě čnělky, plody dozrávají koncem léta. Tento druh roste v horách jižní Brazílie, kde osídluje břehy vodních toků, popřípadě horská prameniště. Jeho pěstování v parcích subtropů a tropů je omezeno na vlhčí plochy, které jsou v létě pod zálivkou. To samé platí i o možnostech pěstování u nás. Druh vyžaduje chráněnou polohu, během vegetace vlhko a dostatek živin, v zimě naopak dobrý kryt a sucho! To je také důvod, proč gunera patří v našich podmínkách k velmi náročným trvalkám. Exotický vzhled této rostliny vybízí nadšence k pokusům s pěstováním tohoto giganta. V Andách roste ještě řada dalších druhů vázaných na vlhká stanoviště horských lesů.

28 Suchozemské byliny Heliconia rostrata helikónie zobanitá Čeleď: Heliconiaceae helikoniovité (Strelitziaceae streliciovité) Angl.: Hanging Lobster Claws, Crab's Claws Něm.: Geschnäbelte Heliconie Franc.: bec de parroquet Špan.: patuju, platanillo Exoticky vyhlížející květenství a jednoduché pěstování předurčilo helikónii zobanitou k tomu, že je ve vlhkých tropech vysazována často jako okrasná rostlina. Je to statná, až 3 m vysoká vytrvalá bylina vyhánějící z oddenku velké, až přes 2 m dlouhé řapíkaté listy podobné banánovníkovým. Jejich pochvy tvoří zdánlivý kmen a čepele se často třepí podle souběžných příčných žilek až ke střednímu žebru. Květenství je tvarem i barvou velmi efektní. Představuje převislý, dvouřadý, až 1 m dlouhý klas. Jednotlivé trojčetné květy rostou v úžlabí střídavých, člunkovitých, červeně a žlutě zbarvených listenů připomínajících ptačí zoban. Opylování umožňují drobní ptáci. Plodem je tobolka. Tento i jiné druhy rodu rostou při okrajích deštných lesů a při březích řek tropické Střední a Jižní Ameriky, kde se také často vysazují pro ozdobu v parcích a zahradách. Rostou i na plochách vykácených primárních deštných lesů. V tropech Latinské Ameriky se poměrně hojně pěstuje také H. stricta typická vzpřímeným květenstvím původně červené barvy. V současnosti jsou nabízeny různobarevně kvetoucí odrůdy, například oranžově žlutá Canary Yellow nebo červenožlutá Slash and Burn (v katalozích firem již najdeme přes 20 nabízených odrůd tohoto druhu!). V našich podmínkách se pro svůj poněkud mohutnější vzrůst pěstuje poměrně zřídka. Vyžaduje celoročně vyšší teploty okolo 25 C a vlhčí vzduch. Velmi efektně působí ve sklenících s režimem vlhkých tropů. Rozmnožujeme ji silnými oddenky nebo výsevem semen. Heliconia rostrata Hypoestes phyllostachya podrostovka listoklasá Čeleď: Acanthaceae paznehtníkovité Angl.: Polka-Dot Plant, Freckle Face Něm.: Hypoestes, Punktblatt Franc.: bouclier persan, hypoeste Špan.: filostaquia, hypoestes Barevnost této krásné rostliny je natolik proměnlivá, že ji můžeme směle přirovnat k jakémusi chameleónovi rostlinné říše. Zbarvení je totiž velmi závislé na pěstovaném klonu a také na intenzitě osvětlení, takže se může během roku částečně měnit. Listy jsou vejčité, špičaté, se srdčitou bází, asi 5 7 cm dlouhé. Latovité květenství je složeno z malých, světle fialových květů. Původní druh pochází z Madagaskaru a v současné době je hojně pěstován jako podrostová rostlina v parcích a zahradách vlhčích tropů. Základním předpokladem pro pěstování podrostovky je poměrně stabilní teplota, která by ani v zimních měsících neměla klesat pod 18 20 C. Roste velmi spolehlivě v mělčí misce s rašelinovým substrátem s přídavkem perlitu. Dobře snáší řez, přičemž odebrané vyzrálé vrcholové řízky je možné použít k dalšímu množení. Hypoestes phyllostachya

Suchozemské byliny 29 Lagenaria siceraria lagenárie, kalabasa Čeleď: Cucurbitaceae tykvovité Angl.: Bottle Gourd, Calabash, Calabash Gourd Něm.: Flaschenkürbis Franc.: calebasse, gourde pelerine, cougourde Špan.: mate, calabaza, cajombre Leonotis leonurus leonotis oranžový Čeleď: Lamiaceae hluchavkovité Angl.: Lion s Ear Něm.: Löwenohr Franc.: queue de lion Špan.: cola de león Mohutná jednoletá tykvovitá bylina původem snad z jižní a jihovýchodní Asie. Patří k nejstarším kulturním rostlinám. Lodyhy má popínavé, listy srdčité, téměř okrouhlé nebo i ledvinité, hustě chlupaté. Rostliny jsou jednodomé. Pětičetné květy jsou dlouze stopkaté, korunní lístky srostlé, s trojbokými cípy, bílé, s okraji nepravidelně vroubkovanými. Samičí květy poznáme podle protáhlého semeníku. Velmi Lagenaria siceraria zajímavé jsou plody, které mohou být kyjovité, hruškovité, válcovité apod., někdy až přes 1 m dlouhé. Zvláštní tvar se dá docílit zaškrcením mladých plodů. Při dozrávání oplodí velmi tvrdne (podobně jako u tykví), takže se zralé plody v různých zemích využívají jako naběračky, nádoby na vodu, hudební nástroje a u některých domorodých kmenů na ostrově Papua Nová Guinea ke krytí mužských genitálií. Ačkoliv je lagenárie značně teplomilná, lze ji v našich podmínkách pěstovat nejen ve skleníku nebo fóliovníku, ale i v chráněných polohách ve volné půdě. Množí se semeny, která při předpěstování vyséváme do truhlíků a po dosažení asi pěti listů vysazujeme na vhodné místo. Pokud chceme rostliny využít jako zeleninu, musíme je sklidit dříve než dorostou asi poloviny obvyklé velikosti. Z praktického hlediska je zajímavé, že odřízneme-li ze sklizeného plodu část ke konzumu, zbývající se nekazí a je použitelná později. Jedlá jsou i semena. Některé starší publikace se o tomto druhu zmiňují jako o pokojové květině. V současnosti ji ale využíváme především jako atraktivní letničku, ačkoliv v přírodě je to na bázi dřevnatějící trvalka, která dorůstá výšky okolo 2 m. Její vstřícné, kopinaté a drsné listy jsou při dostatečné zálivce až 10 cm dlouhé; pokud má rostlina přísušek, tak mnohem menší. V příznivých podmínkách, s dostatkem vláhy a tepla během zimy, listy neopadávají. Rostlina je zajímavá pyskatými oranžovými květy uspořádanými do lichopřeslenů. Ty se objevují především na konci léta, poněvadž rostlina je krátkodenní. Pochází ze sušších oblastí jižní Afriky, ale dnes je rozšířena, dokonce i jako plevel, snad po celém světě (v tropech a subtropech). V našich podmínkách ji můžeme na jaře vysévat do skleníku (březen), aby stihla během léta vykvést. V případě, že při nižších teplotách (5 10 C) matečná rostlina přezimuje, můžeme ji použít jako ideální přenosnou rostlinu, kterou na jaře upravíme hlubším řezem. Rozmnožování je možné i bylinnými řízky odebíranými v červnu nebo červenci, ale tato metoda je zbytečná, máme-li k dispozici dostatek semen. Pro pěstování potřebuje větší nádobu, případně můžeme rostlinu po 15. květnu sázet i do volné půdy. Pro bohatou násadu květů je potřebná dostatečná zálivka a chráněné teplé stanoviště. Leonotis leonurus

30 Suchozemské byliny Musa uranoscopos banánovník červený Syn.: Musa coccinea Čeleď: Musaceae banánovníkovité Angl.: Red Banana, Scarlet Banana Něm.: Scharlachrote Banane, Zierbanane Franc.: bananier rouge Špan.: bananero rojo, platanero Banánovník je jedním z nejvýznamnějších ovocných druhů pěstovaných v mnoha tropických oblastech světa. Má však také druhy, které se pěstují především pro okrasu. Jedním z nejkrásnějších je právě M. uranoscopos z Číny a Indie. Tato asi 1,5 2 m vysoká bylina má nepravý kmen tvořený pochvami a částečně i řapíky listů. Čepele jsou dlouhé až 1 m. Rostlinu zdobí vzpřímené klasovité květenství s oranžovočerveně zbarvenými listeny. Plodem je vejcovitě podlouhlá bobule nevhodná ke konzumaci; obsahuje tvrdá černá semena. Banánovník je typická víceletá monokarpická rostlina, která po vykvetení a odplození odumírá, přičemž kromě semen vytvoří mnoho odnoží, kterými se dále množí. Většina odrůd ovocných banánů je partenokarpická, tudíž v plodech nejsou semena, takže se množí pouze vegetativně právě prostřednictvím odnoží. Kromě uváděného druhu se v tropech můžeme setkat také s dalšími zástupci okrasných banánovníků (například Musa Bronze ). Jako pokojové rostliny jsou pěstovány nejrůznější méně vzrůstné odrůdy, které v dobrých podmínkách velmi rychle rostou. Oba uvedené příklady jsou k těmto účelům velmi vhodné. Vyžadují větší nádoby, vlhký živný substrát a pravidelné a vydatné přihnojování. V sušším prostředí mohou zasychat okraje listů, což výrazně snižuje estetickou hodnotu rostlin. Musa Bronze Musa uranoscopos

Suchozemské byliny 31 Pteris cretica křídelnice krétská Čeleď: Polypodiaceae osladičovité Angl.: Pteris Fern, Cretan Brake Něm.: Saumfarn, Flügelfarn Franc.: ptéride de Crete, Špan.: helecho temblón, helecho orlado Puya raimondii puja Raimondova Čeleď: Bromeliaceae bromeliovité Rod Puya si v obrovské americké čeledi bromeliovitých získal obdiv zejména gigantickým druhem P. raimondii původem z Peru a Bolívie, kde roste v pásu alpínské vegetace (páramo) ve výškách 3500 4000 m n. m. Tento druh vytváří na vrcholu kmínku obrovskou hustou růžici trávovitých, velmi pevných a na okraji i špičce ostnitých listů. Ze středu růžice teprve po několika desítkách let vyrůstá pár metrů vysoká lata s tisíci malými, trojčetnými a žlutozelenými květy opylovanými kolibříky. Po vytvoření semen rostlina odumře (podobně jako agáve). Tento památný druh jihoamerické flóry je kriticky ohrožen vyhubením, takže je přísně chráněn. Z několika dalších druhů je pěstitelsky nejvhodnější P. mirabilis nebo P. alpestris. Pteris cretica Albolineata Tento rod elegantních kapradin čítající asi 250 druhů se uplatňuje nejen v subtropických a tropických zahradách, ale své významné místo má i mezi pokojovými kapradinami pěstovanými v našich bytových podmínkách. Běžně pěstované jsou především oba zde uvedené druhy a jejich odrůdy. Z oddenku vyrůstají zpeřené, většinou tuhé listy, které mohou dosahovat délky až 1 m. Na jejich rubu se tvoří výtrusnice. Křídelnice krétská, původem z Kréty a dalších oblastí Středozemí, má velký počet zahradních odrůd (na snímku Pteris cretica Albolineata ), které se pěstují na zastíněných místech a zároveň je jednou z nejrozšířenějších pokojových kapradin vůbec. Další zástupce Pteris quadriaurita Argyraea je vzrůstem mohutnější druh, pěstovaný v podrostu vyšší vegetace tropů celého světa. V našich pokojových podmínkách můžeme oba druhy s úspěchem pěstovat v nádobách s rašelinným substrátem při zimní teplotě okolo 15 C. Rozmnožování jednotlivých odrůd je prováděno především metodou in vitro v laboratořích, proto je vhodnější nákup rostlin než snaha o složitý výsev výtrusů.

32 Suchozemské byliny Ravenala madagascariensis ravenala madagaskarská Čeleď: Strelitziaceae streliciovité Angl.: Traveller s Palm, Traveller s Tree Něm.: Baum der Reisenden Franc.: arbre du voyageur Špan.: árbol del viajero Překrásná bylina stromovitého růstu vytvářející až 8 m vysoký štíhlý kmen s chocholem vějířovitě uspořádaných listů. Ty jsou podobné listům banánovníku. Jejich čepel je podlouhlá, 1 2 m dlouhá, často podél příčných žilek potrhaná. Mohutný řapík (až 3 m dlouhý) má pochvy tvarované do písmene V. V pochvách se zachycuje voda, která může poskytnout záchranu žíznícímu, proto také bývá nazývána stromem poutníků. Květenství vyrůstá mezi řapíky listů a je až 0,75 m dlouhé. Sivě zelené člunkovité pochvy obalují krémově bílé, asi 20 cm velké trojčetné květy. Plod tvoří trojpouzdrá dřevnatá tobolka s tvrdými černými semeny se zářivě modrým osemením obsahujícím olej s antiseptickými účinky. Domovem druhu je ostrov Madagaskar a snad i Réunion, ovšem dnes je rozšířen ve všech tropických a teplých subtropických oblastech světa. Patří totiž vůbec k nejkrásnějším okrasným druhům parků a zahrad. V Jižní Americe roste velmi podobná, ale menší R. guayanensis. Dlouhodobé pěstování v bytových podmínkách není reálné. Vyžaduje větší prostory, a proto se hodí především do expozic botanických zahrad. Je citlivá na pokles teploty, která by se neměla dlouhodobě pohybovat pod 15 C. Rozmnožujeme ji pouze semeny, která poměrně neochotně klíčí. Strelitzia nicolai strelicie natalská Čeleď: streliciovité Angl.: Natal Wild Banana, Bird of Paradise Něm.: Paradiesvogelblume Franc.: oiseau de paradis Špan.: flor ave del paraiso Ravenala madagascariensis Poněkud přerostlejší příbuzná mnohem známější Strelitzia reginae. Dorůstá totiž výšky až 10 m a využívá se jako krásná solitéra v tropických parcích a zahradách i v nejteplejších oblastech Středozemí. Obrovská květenství bílých květů jsou krátce stopkatá, proto zůstávají ukrytá ve spleti čepelí a řapíků. Původně byla rozšířena v poměrně úzkém pásu po celém východním pobřeží Jihoafrické republiky. Druh je v tamních oblastech úživnou rostlinou pro housenky motýla Moltena fiara. V mnohém podobná je také Strelitzia alba (S. augusta), která dorůstá jen asi šestimetrové výšky a má dvouřadě uspořádané listy, které se větrem příčně trhají. Obě strelicie se v našich podmínkách hodí především do expozic botanických zahrad nebo do velkých prosvětlených hal komerčních interiérů. Strelitzia nicolai

Suchozemské byliny 33 Strelitzia reginae strelicie královská Čeleď: Strelitziaceae streliciovité Angl.: Bird of Paradise Něm.: Paradiesvogelblume Franc.: oiseau de paradis Špan.: flor ave del paraiso Bizarní květenství dalo této rostlině na celém světě lidový název květina rajského ptáka, poněvadž hlavu ptáka s chocholkou opravdu připomíná. Pro tuto statnou, až 2 m vysokou vytrvalou bylinu jsou typické dvouřadě uspořádané a vejčitě podlouhlé listy s tuhou kožovitou čepelí na metr dlouhém pevném řapíku. Střední žebro čepelí je velmi silné, někdy červenavé. Vrcholičnaté květenství zprvu obaluje velký, zploštělý, na okrajích červenavě či modrofialově zbarvený a téměř vodorovně postavený listen (toulec). Trojčetné květy v něm rozkvétají postupně. Vnější okvětní lístky jsou výrazně oranžové nebo žluté, asi 8 10 cm velké; vnitřní dva fialové a protažené v kopinaté špičky obklopující pět tyčinek a čnělku, třetí vnitřní lístek je menší. Plodem je kožovitá trojpouzdrá tobolka obsahující semena s masitým oranžovým přívěskem. Všech pět zástupců tohoto rodu pochází z oblastí jižní Afriky. Představovaný druh je dnes významnou okrasnou a produkční rostlinou, jejíž jedinečná květenství patří k žádaným řezaným květinám. Sklízí se v době, kdy se otevře první květ v květenství. Pro pěstování vyžaduje velkou pěstební nádobu nebo raději volnou půdu v nestíněném skleníku. Dužnaté kořeny mohou při nižších teplotách zahnívat. Vyžaduje dostatečné hnojení, pravidelnou zálivku a přezimování nejlépe v rozmezí teplot 10 15 C. Obvykle ji rozmnožujeme výsevem semen, která dobře klíčí při 20 25 C, ale je možné i vegetativní množení dělením trsů starších rostlin. Netrpí mnoha chorobami ani škůdci (občas se vyskytne jen sviluška), pozor však na příliš hlubokou výsadbu a nadbytek vody během zimního období! Strelitzia reginae

34 Suchozemské byliny Tillandsia cyanea tilandsie tmavomodrá Čeleď: Bromeliaceae broméliovité Angl.: Pink Quill Něm.: Blaue Tillandsie Franc.: tilandsia Špan.: tilansia, clavel del aire, flor del aire Tillandsia ionantha tilandsie fialovokvětá Čeleď: Bromeliaceae broméliovité Tillandsia ionantha Více než 550 popsaných druhů tohoto rodu představuje velmi pestrou škálu tvarů a forem. Tilandsie jsou častým předmětem pěstitelského zájmu a v tropech se některé z nich uplatňují i jako doplněk okrasných zahrad. T. cyanea je právě jednou z nejčastěji pěstovaných a komerčně využívaných. Vytváří asi 40 cm širokou růžici úzkých trávovitých listů pokrytých jemnými přisedlými šupinami. Listy jsou zpočátku vzpřímeně rostoucí, později na koncích převislé. Ze středu listové růžice vyrůstá nevětvené, klasovité a zploštělé květenství. Květní listeny jsou eliptické, růžovofialové; okvětní lístky široce kosočtverečné, špičaté, tmavě fialové barvy. Ačkoliv druh roste ve své domovině v západním Ekvádoru jako epifyt, v kultuře jej můžeme pěstovat i v květináči s lehkým propustným rašelinovým substrátem. Výhodou je, že velmi dobře snáší zastínění. Rozmnožujeme ho výsevem nebo odnožemi, které se vytvářejí na bázi rostliny po odkvětu, kdy původní mateřská rostlina odumírá (víceletý monokarpický druh). Tillandsia cyanea Jedna z nejkrásnějších a pěstitelsky nejatraktivnějších tilandsií, které se dobře daří za okny bytů stejně jako v zahradách tropů i subtropů. Druh je poměrně proměnlivý, což vedlo k tomu, že bylo popsáno několik variet (var. scaposa, var. vanhyningii), přičemž zahradníci se zasloužili o vyselektování i několika odrůd, například Druid, Fuego nebo Pinto. Původní druh je charakteristický mírně sukulentními listy v růžici, které jsou obvykle 6 až 8 cm dlouhé, na průřezu trojboké, šídlovitě se zužující, pokryté vrstvou šedostříbřitých šupinek. Velmi efektní je zabarvení středních listů do fialovočervena během květu. Stopka květenství je velmi krátká, tyčinky i blizna z květu vyčnívají. Plodem je válcovitá tobolka. Rozšíření této tilandsie je obrovské, sahá od severního Mexika až po Nikaraguu. Roste jako epifyt a tak ji také pěstujeme. Během zimního období vegetačního klidu snáší pokles teplot (12 15 C), ale v této době nesmíme příliš rosit a zalévat, protože hrozí zahnití středu růžice. V našich podmínkách je možné rostlinu s úspěchem letnit zavěšenou na osluněném místě. Tilandsii rozmnožujeme především odnožemi tvořícími se po odkvětu nebo dáváme přednost nákupu kvalitních rostlin ve specializovaných obchodech.

Suchozemské byliny 35 Trichosanthes cucumerina trichosantes okurkovitý Čeleď: Cucurbitaceae tykvovité Angl.: Serpent Gourd, Snake Gourd Něm.: Schlangengurke, Haarblume Franc.: courge serpent Špan.: calabaza de culebra Xanthorrhoea žlutokap Čeleď: Xanthorrhoeaceae žlutokapovité Angl.: Grass Tree Něm.: Grasbaum, Gummilackpflanze Špan.: acaroide Další z druhů, který si také u nás začíná nacházet uplatnění jako netradiční a snadno pěstovatelná letnička. Rod obsahuje asi 45 druhů, přičemž některé mají v tropech nezastupitelné místo jako plodová, popřípadě listová zelenina. Například v Indii se využívá T. dioica (tzv. parval), ze které se po kuchyňské úpravě jedí jednak nezralé plody, ale zpracují se i mladé listy a výhony. T. cucumerina (tzv. chichinda) je v našich podmínkách typická letnička, ale v přírodě může přežít i několik sezón. Vytváří popínavou jednodomou rostlinu vysokou 3 6 m, se střídavými, chlupatými, dlanitě laločnatými listy, asi 7 15 cm velkými. Z estetického hlediska jsou zajímavé jednopohlavné samčí bílé květy s dlouhou trubkou, hvězdovitě rozloženou v pět cípů s třásnitými okraji. Květy jsou nejozdobnější navečer, kdy se otevírají. Samičí květy nejsou výrazné a vyvíjejí se v paždí listů. Plodem je až 30 cm dlouhá dužnatá bobule, která se ve zralosti barví do oranžovočervena. Druh pochází z Asie, ale jeho přesný původní výskyt se již nedá zjistit, jelikož se pro okrasu i užitek pěstuje v teplých oblastech téměř všude. Jako zelenina se využívá nejvíce T. anguina (tzv. hadí tykev), jejíž plody dorůstají délky až 150 cm. Ke zdárnému vývoji potřebuje teplé stanoviště, živnou zem, občasné přihnojení, vydatnou zálivku a oporu. Optimální je, když vysejeme semena na počátku dubna ve skleníku či za oknem a na stanoviště již sázíme vzrostlejší rostlinku. Druh je velmi chutný pro slimáky a často bývá ke konci sezóny napadán sviluškou či molicí. Trichosanthes cucumerina Xanthorrhoea Podivuhodné jednoděložné rostliny původní v aridních oblastech Austrálie, Tasmánie a Nové Kaledonie, kde rostou asi ve 28 druzích. Habitem jsou podobné malým stromům s krátkým kmenem, někdy téměř zakrnělým, na jehož vrcholu vyrůstá chochol čárkovitých až štětinovitých a velmi pevných listů, někdy až přes 2 m dlouhých. Z vrcholu kmene vzniká i několik metrů vysoký stvol zakončený klasovitým květenstvím s nenápadnými drobnými květy s listenovitým okvětím. Plodem je tobolka. Na bázích listů se u některých druhů tvoří žlutá nebo červená pryskyřice zvaná akaroidová (např. u X. hastilis nebo X. australis), dříve místně využívaná při výrobě fermeží, laků, jako přísada do mýdel apod. Některé druhy rodu se pěstují jako kuriozita, hlavně v botanických zahradách.

36 Suchozemské byliny Xanthosoma robustum xantosoma obrovská Čeleď: Araceae áronovité Angl.: Cocoyam, Elephant s Ear Něm.: Xanthosome Franc.: xanthosome Špan.: coconame, oreja de elefante Obří áronovitá bylina vyhánějící z hlíznatého oddenku dlouze řapíkaté listy charakteristické trojbokou, na bázi až k řapíku srdčitě vykrojenou (střelovitou) čepelí dorůstající délky přes jeden metr. Její okraje jsou zvlněné, plocha výrazně žilnatá, tmavozelená, lesklá. V době květu se na oddenku na krátkém stvolu objevuje toulec, který je ve spodní části kornoutovitě uzavřený a zelený, kdežto nad zaškrcením do plochy rozevřený a bílý. Z něho ční prstovitá palice s drobnými jednopohlavnými květy dosahující délky toulce. Tento obdivuhodný druh je domácí v jižním Mexiku, kde roste na vlhkých stanovištích v podrostu lesů. V Evropě se pro zajímavost pěstuje v teplých sklenících některých botanických zahrad. Množí se dělením oddenků. V době vegetačního klidu se rostliny nezalévají. Z Mexika pocházejí i jiné druhy rodu, např. X. sagittifolium, která se pěstuje pro jedlé škrobnaté hlízy. Xanthosoma robustum na Yucatánu

Vodní byliny 37 Cyperus papyrus šáchor papírodárný Čeleď: Cyperaceae šáchorovité Angl.: Egyptian Paper Plant Něm.: Papyrusstaude Franc.: papier de Nil Špan.: papiro VODNÍ BYLINY Eichhornia crassipes eichhornie zduřená, vodní hyacint Čeleď: Pontederiaceae modráskovité Angl. : Water Hyacinth Něm.: Wasserhyazinthe Franc.: jacinte d eau Špan.: buchón de agua, camalote Památný a nejznámější druh z velkého rodu šáchor čítajícího asi 300 druhů. Je to statná, 2 5 m vysoká bylina z tropické střední Afriky a Súdánu. Roste na březích řek i mělkých stojatých vod. Z plazivého oddenku v bahně vyrůstají trojboké lodyhy zakončené širokým hustým chocholem dlouhých, úzce čárkovitých a obloukovitě přepadavých listenů. Nad nimi vzniká zdánlivý okolík s mnoha paprsky nesoucími dvouřadé hnědavé klásky drobných květů. Plodem je nažka. Měkkou bílou dřeň lodyh využívali již staří Egypťané ve 3. tisíciletí před Kristem. Dřeň nakrájeli na úzké proužky, které se překrývaly ve dvou křížících se vrstvách, z nichž po navlhčení a silném stlačení vznikl papír. Jeho výroba se dosud předvádí turistům v Egyptě. Tento dekorační druh můžeme vidět na okrajích vodních ploch i v jižní Evropě, u nás se s ním setkáme většinou jen v botanických zahradách. V kontejnerech s trvale mokrou zeminou, při plném osvětlení a zimní teplotě alespoň 10 C je použitelný i v prostorných interiérech. Menší druhy, např. C. involucratus (syn. C. alternifolius), se dají pěstovat jako pokojové rostliny. Cyperus papyrus Vytrvalá plovoucí nebo tenkými kořeny zakotvená vodní bylina. Listy jsou charakteristické nafouklými řapíky vyplněnými pletivem, které umožňují plování rostlin. Široce vejčité až okrouhlé čepele s obloukoběžnými žilkami dorůstají šířky až 12 cm. Působivé jsou velké a blankytně modré květy v krátkém, max. 15 cm dlouhém klasovitém květenství z 8 12 květů. Jednotlivé květy jsou trojčetné, Eichhornia crassipes s okvětím na bázi srostlým, se šesti nestejnými široce rozevřenými a vně lysými cípy (nejširší má uprostřed žlutou skvrnu) a stejným počtem tyčinek. Plodem je trojpouzdrá tobolka. Množí se vegetativně, pomocí výběžků v paždí listů. Druh pochází z tropické Jižní Ameriky. Byl však introdukován do tropů všech světadílů, kde se invazně rozšířil na řekách a jiných vodních plochách až do té míry, že znemožňuje dopravu, lov ryb a vůbec působí destrukci vodních společenstev. Je využitelný jako krmivo, především pro prasata. Pravděpodobně nejúčinnější je likvidace souvislých porostů vodního hyacintu pomocí nosatců dovezených z Ameriky, jak se osvědčilo v Africe. V našich podmínkách masové rozrůstání tohoto nádherně kvetoucího druhu nehrozí. V letním období může růst v zahradních nádržích, přes zimu se nejlépe uchová na vlhké půdě v nádobě. Teplotně náročnější je E. azurea, která nemá nafouklé řapíky listů a má tmavší (až fialovou) barvu květů. Rod byl pojmenován po pruském ministrovi A. F. Eichhornovi (1779 1856).

38 Vodní byliny Nelumbo nucifera lotos pravý (indický) Čeleď: Nymphaeaceae leknínovité (Nelumbonaceae lotosovité) Ang.: Sacred Lotus Něm.: Lotusblume Franc.: lotus Špan.: lotus Lotos je na první pohled křehká rostlina opředená nejrůznějšími bájemi a pověstmi. Její symbolika pronikla do umění, architektury, ale i náboženství. Tato vodní bylina vynáší nad hladinu dlouze řapíkaté, štítnaté a ploché listy (až 50 cm v průměru), které vyrůstají ze ztlustlých dužnatých oddenků. I když často roste ve špinavých vodách, listy lotosu jsou stále čisté díky sivé voskové vrstvičce zabraňující usazení nečistot (tzv. lotosový efekt). Květy na dlouhých a pevných stopkách Nelumbo nucifera jsou oboupohlavné, až 20 cm široké, zdánlivě pravidelné, s velkým množstvím korunních lístků a tyčinek, bílé, růžové, méně často i červenavé barvy. V obkuželovitém masitém květním lůžku jsou v jamkách zapuštěny jednotlivé pestíky, v nichž se po oplození vyvíjí vždy po jednom semenu. Květní lůžko bývá široké až 12 cm. Ačkoliv původně lotos pocházel ze stojatých vod Asie, dnes je rozšířen prakticky po celém světě. Pro pěstování potřebuje teplotu vody v rozpětí 20 25 C. V našich podmínkách rostliny sázíme do větší nádoby, kterou na konci léta vyjmeme z vody a zimujeme v mrazuprosté místnosti v řádně vlhkém substrátu. Rozmnožujeme buď výsevem skarifikovaných semen (narušených nejlépe napilováním), nebo vegetativně dělením oddenků. V Asii se lotos dodnes pěstuje i jako užitková rostlina, k jídlu se využívá její dužnatý oddenek, ale také nezralá semena, která se vaří, pečou nebo kandují. Pro hinduisty a buddhisty je lotos posvátnou květinou symbolizující čistotu, dokonalost a nesmrtelnost (znovuzrození), neboť věří, že vyrostl přímo z pupku boha Višnu. Nelumbo nucifera v plodu

Vodní byliny 39 Nymphaea leknín Čeleď: Nymphaeaceae leknínovité Ang.: Water Lily Něm.: Seerose Franc.: nénuphar Špan.: nenúfar Popsat a vysvětlit v několika odstavcích problematiku, přesnou charakteristiku a členění tak obsáhlého a člověkem ovlivněného rodu je nezvládnutelný úkol. Celý rod obsahuje asi 50 druhů rozšířených především v tropech a tisíce odrůd, pěstovaných a vyšlechtěných i pro mírné klima. Listy vyrůstají z oddenku zakořeněného ve dně vodní nádrže, jsou většinou okrouhlé nebo oválné s vykrojením u řapíku, splývající na hladině. Řapík je dlouhý u některých odrůd (druhů) jen několik cm, ale může dosahovat i délky 2 m! Nad hladinou se objevují vejcovitá nebo kuželovitá poupata, která se rozvíjejí v překrásný květ se čtyřmi nebo pěti zelenými kališními lístky a korunními lístky všelijakých barev uspořádanými ve šroubovici. V té vyrůstá i velké množství tyčinek kolem bliznového terče. Barva květů druhů mírného pásu je většinou bílá nebo narůžovělá. Tropické druhy hýří různými barvami od bílé přes žlutou až po fialovomodrou. Květy leknínů mírného pásu se otevírají ve dne, některé subtropické a tropické druhy v noci. Většinou příjemně voní. Plody dozrávají pod hladinou, protože stopky opylených květů se spirálovitě stáčejí. Památným druhem je leknín posvátný (N. lotus), původem z povodí Nilu, ale rozšířený na mnoha vodních plochách tropické Afriky. Patří k prastarým kultovním rostlinám Egypťanů i Asyřanů, kteří ho uctívali již před několika tisíci lety. Průměr jeho bílých vonných květů dosahuje až 15 cm. Lekníny množíme většinou dělením trsů, ale je to možné i semenem. Plané druhy z mírného pásu lze bez problémů pěstovat ve vodních nádržích s nezámrznou hloubkou. Subtropické a tropické druhy (např. N. gigantea nebo N. capensis), které se v těchto oblastech pěstují velmi hojně pro zkrášlení vodních ploch zahrad a parků, musíme zimovat ve vodách s teplotou okolo 15 C. Konkrétní podmínky pěstování jsou určeny především jednotlivými druhy a kultivary. Hlavní hledisko při volbě leknínu pro naše podmínky je jeho schopnost přezimování a hloubka vody v nádrži, kde bude vysazen. Naše dva druhy jsou chráněné. Nymphaea Tiger Lotus Nymphaea lotus

40 Vodní byliny Pistia stratiotes pistie plovoucí Čeleď: Araceae áronovité Angl.: Water Lettuce Něm.: Wassersalat Franc.: laitue d eau Špan.: lechuga de agua Pontederia cordata modráska srdčitá Čeleď: Pontederiaceae modráskovité Angl.: Pickerel Weed Něm.: Hechtkraut Franc.: pontédérie bleue Špan.: pontederia Pistia stratiotes Akvaristé pistii dobře znají, neboť tento jediný druh rodu je naprosto nezaměnitelný. Rostliny tvoří růžice široce klínovitých či trojbokých, až 20 cm širokých, na obvodu zaokrouhlených nebo laločnatých listů s podélně probíhajícími žilkami v hlubokých rýhách. Jejich povrch je hustě sametově chlupatý, odpuzující vodu, světle zelený. Nitkovité kořeny většinou ve vodě volně splývají. Příslušnost k áronovitým se ukazuje jen při zřejmě nepodstatném pohlavním rozmnožování, kdy vytváří miniaturní, na vnitřní straně bělavý toulec s nepatrnou palicí s jediným samičím a několika samčími kvítky se srostlými tyčinkami. Hlavní způsob rozmnožování je vegetativní, neboť rostliny vyhánějí z úžlabí listů krátké výběžky, na kterých velmi rychle vyrostou nové růžice. V krátké době je proto tento druh schopen souvisle porůst obrovské plochy, podobně jako vodní hyacint. Růžice se přitom kornoutovitě zvedají. Kromě akvárií a vodních nádrží v tropických sklenících je možno tento zajímavý druh pěstovat v letním období i v mělkých zahradních nádržích, kde lépe roste po zakořenění. Svědčí mu spíše polostín, neboť na plném slunci jeho listy žloutnou. Pochází z tropické Ameriky, ale invazně se rozšířil na mnoha řekách i jezerech, zejména v tropické Africe. Tam se listy využívají jako krmivo pro prasata, kachny apod. Vytrvalá okrasná vodní bylina původem z jižních států USA. V Evropě je volně pěstovatelná jen v letním období, jinak v teplém skleníku. Má plazivý oddenek, řapíkaté střelovité nebo srdčité listy dlouhé až 25 cm, buď ponořené, nebo rostoucí nad vodou. Klasovité husté květenství vyrůstá na tlustém vzpřímeném stvolu. Trojčetné souměrné květy mají tmavě modré okvětní lístky na bázi trubkovitě srostlé ve dvě části, každou členěnou na tři podlouhlé a vně chlupaté cípy. Opylování umožňuje různý hmyz. Z biologického hlediska je zajímavé, že se na rostlinách vyskytují tři kombinace květů s nestejně dlouhými tyčinkami a čnělkami (heterotristylie), což představuje zábranu proti opylení vlastním pylem (autogamii). Plodem je oříšek uzavřený v bázi okvětí. Pěstujeme ji v mělkých, maximálně 30 cm hlubokých nádržích a rybníčcích, množí se dělením. Druh může přezimovat i v našich klimatických podmínkách v hlubší vodě s výškou hladiny nad oddenkem asi 50 cm. Rod byl pojmenován po italském botanikovi G. Pontederovi (1688 1757). Pontederia cordata

Vodní byliny 41 Victoria cruziana viktorie Cruzianova Čeleď: Nymphaeaceae leknínovité Ang.: Santa Cruz Water Lily Něm.: Paraná Riesenseerose Franc.: nymphea géant Špan.: irupé Možná, že je pro většinu čtenářů známějším druhem V. amazonica (syn. V. regia), kterou objevil v Amazonii v zálivu řeky Mamoré slavný český učenec, rodák ze Chřibské na Děčínsku, Tadeáš Haenke (1761 1817). V botanických zahradách je většinou pěstována její menší příbuzná V. cruziana. Obě leknínovité rostliny jsou typické velkými okrouhlými listy se zdviženým okrajem, přičemž největší z nich dosahují u V. amazonica průměru až 2 m, u V. cruziana asi 1,5 m. Rub listů je vyztužen vystouplými žebry, která jsou porostlá tvrdými ostny. Květy vyrůstají nad vodní hladinu a mají čtyři výrazné kališní lístky ochraňující poupě. Po rozvinutí se objevují četné bělorůžové korunní lístky rostoucí ve šroubovici. Ve středu květu se kolem bliznového terče nachází velké množství tyčinek. Květy vydrží kvést asi dvě noci. Plody uzrávají pod vodou. Oba druhy pocházejí z Amazonie, kde rostou v klidných teplých vodách. V evropských podmínkách je pěstujeme jako jednoleté rostliny ve velkých skleníkových nádržích. Semena uchováváme pod vodou. Teplota pro výsev by měla dosahovat cca 35 C, teplota vody pro pěstování by neměla dlouhodobě poklesnout pod 25 C. Victoria cruziana je teplotně méně náročná než V. amazonica. Victoria cruziana

42 Liány Allamanda cathartica alamanda počistivá Čeleď: Apocynaceae toješťovité Angl.: Buttercups, Yellow Allamanda, Golden Trumpet, Common Trumpet Vine Něm.: Goldtrompete Franc.: monette jaune, liane a lait, trompette d or Špan.: amanda, copa de oro, campana V mnoha zemích Střední a Jižní Ameriky se neobejde snad žádný, i sebemenší dvoreček u vesnické chaloupky bez alamandy, která dokáže svou krásou vykouzlit atmosféru udržované rozkvetlé zahrady. Patří totiž mezi jedny z nejkrásnějších pnoucích dřevin, její žluté květy se objevují téměř po celý rok. Vytváří stálezelený, šplhavý, až několik metrů vysoký keř, který lze LIÁNY sestříháváním dobře udržovat v poměrně nízkém tvaru. Listy vyrůstají v přeslenech po 3 4, jsou obvejčité až podlouhlé, 10 15 cm dlouhé, špičaté, kožovité, lysé, na líci lesklé. Pětičetné květy se tvoří v terminálních zdánlivých okolících. Koruna je nálevkovitá, se širokým jícnem a zlatožlutá. Plodem je vejcovitá ostnitá tobolka. Vzácněji se pěstuje podobná A. schottii (A. neriifolia). Pěstování je vhodné ve větší nádobě, ovšem v současnosti nabízený zahradnický sortiment, např. odrůda Hendersonii, není již tak vzrůstný jako původní botanický druh. Velmi dobře snáší řez po odkvětu. Pro dobrou násadu květů je totiž zapotřebí nechat narůst delší výhony a rostlinu pravidelně hnojit komplexními hnojivy. Roste v každém dobrém zahradnickém substrátu. Z vyzrálých částí ostříhaných výhonů můžeme upravit řízky se dvěma nebo třemi očky (dle délky) a pokusit se je zakořenit v teplé a vlhké množárně. Pozor, celá rostlina je silně jedovatá! Allamanda cathartica

Liány 43 Antigonon leptopus antigonon mexický Čeleď: Polygonaceae rdesnovité Angl.: Coral Vine, Coral Creeper Něm.: Mexikanischer Knöterich Franc.: liane corail Špan.: coralillo, San Diego Aristolochia gigantea aristolochie obrovská, podražec obrovský Čeleď: Aristolochiaceae podražcovité Angl.: Dutchman s Pipe Vine Něm.: Riesen Pfeifenblume Franc.: aristolochia géant Špan.: aristoloquia Antigonon leptopus Šplhavý, až do výšky 10 m rostoucí polokeř s hlízovitými kořeny původem ze západního Mexika. Má tenké, čtyřhranné, od báze dřevnatějící lodyhy. Listy jsou téměř trojboké, na bázi srdčitě vykrojené, 3 15 cm dlouhé, na okrajích často zvlněné a matně zelené, žilnatina je vmáčklá. Květenství tvoří úžlabní i vrcholové hrozny s velmi tenkými větévkami zakončenými úponkami. Květy mají tři vnější okvětní lístky zvětšené, vejčité, špičaté, na bázi hluboce srdčité, někdy až přes 2 cm velké, papírovité, světle nebo tmavě růžové až červené (i na jedné větvi), tři vnitřní užší. Vytrvávají až do zralosti plodů. Nitky tyčinek na bázi srůstají v prstenec, plodem je trojboká hnědá nažka.tento velmi hezký, nenáročný a rychle rostoucí druh kvete skoro celoročně. Je vhodný na porůstání zdí, pergol, loubí a jiných zahradních staveb, nicméně jen v oblastech tropů a teplejších subtropů, neboť nesnese mráz. Je jen málo tak exotických květů, jako jsou ty, kterými oslňuje představovaný druh. Je to bujně rostoucí ovíjivá dřevnatějící liána, která bez velkých potíží doroste během dvou až tří sezón do výšky 7 8 m! Na dlouhých stoncích nese velké, srdčité nebo široce vejčité, na rubu jemně chlupaté listy. Největší ozdobou jsou však květy s trubkovitým okvětím. Jsou až 20 cm dlouhé a 15 cm široké, s purpurovým lemem protkaným bělavým žilkováním, připomínají plíce. Jeho barva i zápach mají za úkol lákat opylovače dvoukřídlý hmyz, který vleze do úzké trubky, v níž dojde k uvolnění pylu. Ten posléze přenese opylovač na bliznu jiné rostliny. Plodem je válcovitá tobolka s mnoha semeny, která poměrně dobře klíčí. Jako okrasnou rostlinu můžeme tento druh spatřit v mnoha parcích a zahradách vlhčích tropů nebo ve sklenících botanických zahrad. Ačkoliv dobře roste i v našich bytových podmínkách, květů se dočkáme jen výjimečně, protože k jejich vytvoření potřebuje rostlina dostatečně narůst, což je v limitovaných prostorách obývacích pokojů asi největší problém. Poměrně snadno se množí řízkováním. Aristolochia gigantea

44 Liány Asarina erubescens asarina narůžovělá Čeleď: Scrophulariaceae krtičníkovité Syn.: Lophospermum erubescens Angl.: Creeping Gloxinia, Twining Snapdragon Něm.: Kletter Gloxinie Franc.: maurandie rose Špan.: asarina Asarina scandens asarina popínavá Čeleď: Scrophulariaceae krtičníkovité Syn.: Maurandya scandens, Lophospermum scandens Angl.: Creeping Snapdragon Něm.: Gloxinienwinde Franc.: asarine grimpante, muflier grimpante Špan.: picardía, embustera Asarina erubescens Její okrasné hodnoty si všimli zahradníci v USA již před mnoha lety a právě tam pěstují v teplejších oblastech asariny velmi často; nazývají je pnoucí gloxínie. Je to popínavá nedřevnatějící bylina pocházející z jižních oblastí Mexika, kde dorůstá výšky do 3 m. Má stálezelené, trojboké, plstnatě chlupaté listy. Květy vyrůstající z jejich paždí mají trubkovitou prohnutou korunu světle růžové barvy. Plodem je tobolka, drobná semena ochotně klíčí. Množení řízky nebývá vždy úspěšné. Asarina nesnáší časté přesazování (zřejmě kvůli ztlustlým kořenům), proto je vhodné ji zpočátku zasadit do větší nádoby a postupem doby vyčerpanou zem doplňovat roztokem komplexních hnojiv. Asarinu proto pěstujeme buď jako přenosnou zeleň ve větší nádobě nebo jako pokojovou bylinu. Ztlustlé kořeny srůstají do polokulovitého hrbolatého kaudexu, na jehož vrcholu jsou adventivní pupeny, z nichž rostlina spolehlivě obráží. Pokud tedy zcela ostříhanou rostlinu zazimujeme při teplotách 10 15 C, můžeme kořeny zasadit do větší nádoby a jejich horní části nechat nad povrchem substrátu. Získáme tak velmi efektní pokojovou bonsaj s kaudexem. Nutný je však řez rychle rostoucích výhonů. Tento druh je předchozí asarině velmi podobný, ale na první pohled se liší lysými srdčitými listy a květy. Ty jsou širší a kratší, s výrazně chlupatými kališními lístky, koruna je tmavě fialová se světle fialovým až bělavým jícnem (například odrůda Joan Lorraine na snímku). Kromě fialově kvetoucích existují i bělokvěté odrůdy ( Snow White ). I asarina popínavá má v tobolkách velmi jemná semena. Původní druh pochází z Mexika a dnes se pěstuje jako popínavá bylina. V našich podmínkách ji však pěstujeme jako letničku, jejíž semena musíme vysévat časně na jaře do skleníku, aby rostlina stihla v našem klimatu vykvést. Rostliny je možné přezimovat při teplotách kolem 15 C. Asarina scandens