Život a dílo profesora Aloise Němce

Ladislav Šmíd Ladislav Šmíd 237 Život a dílo profesora Aloise Němce Profesor Alois Němec nepatří rodem do Podorlického regionu, ale patří do něj svou láskou ke krajině, která jej k jeho druhému domovu - Kostelci nad Orlicí -' připoutala od chvíle poznání v r. 1919 na celý život. Učarovala mu Orlice a její údolí,zamiloval si lid i školu a v Kostelci n. Orlicí vznikla většina jeho prací, jimiž se řadí mezi politickou a literární avantgardu dvacátých let. Alois Němec se narodil 9. dubna 1882 v Chořelicích, č.p. 20, okres Litovel, z druhého manželství Josefa Němce a Františky, rozené Jordové. Z prvního manželstvíjosefa Němce se narodili dva synové: Josef a František. Druhé manželství uzavřel Josef Němec již ve věku přes 50 let a brzo po narození syna Aloise prodal svůj grunt se 70 korci a zakoupil v nedaleké Litovli usedlostč. p. 67, kterou přestavěl na menší hospodářské stavení s výměrou 12 měřic. Zemřel v r. 1899, když bylo nejmladšímu synu Aloisovi 17 let. Litovel byla tenkráte převážně německá a česká škola byla pouze jednotřídní. Otec jej dal později do německé školy a v roce 1893 na české gymnasium do Olomouce s cílem, aby splnil matčino přání stát se "panáčkem". Po maturitě r. 1901 odešel Alois Němec na právnickou fakultu university ve Vídni. Studium práv ho však nebavilo, proto po absolvování 3 semestrů a po jednoroční prezenční službě u pěšího pluku v Kremži nad Dunajem se dal zapsat na filosofickou fakultu. V té době se u něho spojuje mimořádné nadání pro jazyky se zájmem o jejich studium. Aby mohl po skončení studií působit na českých školách, přešel po roce na Karlovu universitu do Prahy. Studoval filologii germánskou a románskou. Nedostatek studijní literatury jej zavedl do Berlína, jehož universitní

Orlické hory Podorlicko 6 238 knihovna byla bohatěji dotována. Zapsán zůstal však v Praze, kde získal v r. 1909 aprobaci pro němčinu a francouzštinu jako předměty hlavní. Z universitních profesorů vzpomíná Al. Němec na prof. Dr. V. E. Mourka a prof. Dr. J. U. Jarníka pro jejich přátelský poměr ke studentům a jejich přesvědčivý hu.. manismus. 01:>a jmenovaní měli veliký vliv na utváření osobnosti Aloise Němce a jejich vzor ho provázel po celý život. Pobyt Aloise Němce v Berlíně měl na jeho život rozhodující vliv jednak celým svým prostředím, jednak tím, že mezi studenty různých národností nalézal nové přátele, což jej nabádalo ke studiu dalších jazyků, hlavně však uzavřením trvalého přátelství s německým malířem Sebestianem Luciem.! K náhodnému setkání došlo na výstavě Luciových obrazů. Malíře upoutala ztepilá postava a inteligentní tvář studenta Al. Němce i jeho zájem o umění a pozval jej do svého ateliéru. Tam pak docházel A. Němec častěji. V ateliéru se scházelo mnoho hostí různých národností, spisovatelů, malířů, sochařů a jiných umělců. A. Němec byl mezi nimi jediný Slovan. Tam se mu otevřel nový, bohatý svět, který jej inspiroval k stále širšímu studiu jazyků, společenskyjej vytříbil a učil jej chápat umění, jehož poznávání ve všech metropolích a kulturních centrech Evropy věnoval ve svém dalším životě všechen volný čas a všechny finanční prostředky. Sebestian Lucius také Aloise Němce několikrát portrétovala Alois Němec mu stál modelem i pro jeho tematické kompozice. Jeden z portrétů z r. 1908 je dosud ve vlastnictví A. Němce. Přátelství obou trvalo téměř tři desetiletí. I první cesta Al. Němce ze zajetí v r. 1918 vedla k Luciovi. Již v době studií i později poznával A. Němec v Luciově ateliéru i jiné významné osobnosti té doby, např. Isadoru Duncanovou.š spisovatele Karl 'I'ietsche, malíře Charles Horsfal1a, ředitele berlínské filharmonie Fielitze aj. Častý pobyt v ateliéru působil na něj i tak, že v něm probudil malířské vlohy, které pod vedením Luciovým rozvíjel a později je uplatnil zejména v ruském zajetí. Přes tyto široké zájmy ukončil A. Němec studia včas. Prvním jeho působištěm byla Chrudim, v 1. 1909-1911 dívčí lyceum, poté obchodní akademie, na níž působil až do vypuknutí první světové války s dočasným přerušením v době balkánské války, kdy byl mobilizován na půl roku do Sarajeva. V této době vrcholí jeho studium jazyků. Ovládl jich celkem 20, z toho 10 slovem i písmem. Byly to jazyky český, německý, francouzský, anglický, italský, ruský,

I I h srbský a polský, dobře ovládal i švédský jazyk, z východních jazyků, si oblíbil jazyk perský a arabský, což mu velmi pomohlo k ovládnutí tatarštiny v pozdějších letech, prožitých mezi Tatary. Mobilizace v r. 1914 jej opět povolala k 84. pěšímu pluku do Vídně a s ním na východní frontu. "Vojnu jsem měl lehkou", vzpomíná A. Němec, "pomohly mi jazykové znalosti. Dělal jsem plukovníkovi Lerchovi tlumočníka a také mé kreslířské dovednosti došly u něho ocenění. Posílal mě s oblibou na bojiště, abych tužkou a perem zachycoval bojové výjevy, zejména ty kruté.:" Dne 16. května 1915 byl Alois Němec u Opatova před Lublinem zajat. Jako doklad o vítězném postupu carské armády putovali zajatci od Lublina po ruských městech přes Brest Litevský, Moskvu až k Volze do Kazaně. Pobyt v Kazani znamenal pro Al. Němce vzrušující dojmy při poznávání sociální a kulturní struktury města a jeho politické atmosféry. V Kazani pracoval A. Němec jako metař, náhodou zrovna na úseku před universitou, kde kdysi studoval Lenin. Více než koštětem pracoval však tužkou, neboť jej přímo lákaly různé typy a kroje tatarského obyvatelstva. První peníze v Rusku si však nevydělal malováním, ale tím, že zachránil psa jakési buržujky před městským pohodným. Další zajateckou pouť nastoupil po vzduté Volze a Kamě do přístavu Velabuli a posléze do Caricynu. I na lodi lákaly nádherné kroje bohatých Tatarů k zachycení pastelkami. Kresby mu vynesly odměnu "první vydělanou pořádnou večeři v ruské zemi." Z Caricynu odvezli zajatce vlakem na místo určení do stanice Ščastlivaja poblíže Jekatěrinoslavi v Chersonské oblasti na Ukrajině. Odtud se dostal se 200 zajatci na velkostatek Feodora Feodoroviče, měřící 6000 desjatin půdy. Tam pracoval jako zemědělský dělník a pohůnek volského potahu a později, když se náhodou prozradil znalostmi řečí, stal se učitelem francouzštiny dvěma statkárovým dětem. V panském prostředí se necítil šťastně a nelítoval náhlého konce, když se prozradila jeho tlumočnická účast na lásce jiného zajatce k statkářově sestře. Oba provinilci putovali za trest na Sibiř až do Petropavlovska, kam dorazili v polovici ledna 1916. Trest to však nebyl. Byli slušně ubytováni a živeni a jako příslušníci "roty inteligentů" nemuseli pracovat. O to více však pozorovali a přemýšleli. Vzrušovaly je zprávy z fronty i kypící život v třicetitisícovém středisku světového obchodu v této oblasti. Pro zajatce byl nepochopitelný obraz rozpolcené ruské společnosti, jak jej poznali na oslavách 1. máje 1916. Buržoazie razila májové heslo: Ladislav Šmíd 239 _

Orlické hory Podorlicko 6 240 "Žádné třídní rozdíly, jde nám všem o vítězství!" A tak se v májovém průvodu zpívaly písně všech politických stran od carské hymny až po Internacionálu. Mezi zajatci začíná "třídění duchů". Alois Němec sev té době dobrovolně hlásí na žňové práce, učí kamarády francouzsky a sám se učí od konvojného tatarsky. Poručík Aziz Bulat jej získal do rodiny svých rodičů, formálně jako podomka, ve skutečnosti jako učitele řečí pro své sourozence. V této rodině mohamedánského duchovního setrval přes obě revoluce až do května 1918. Vzdělaný zajatec z Evropy - profesor, který prý umí i léčit, arabsky číst a dokonce i malovat, stal se středem pozornosti a zájmu.. Kromě vyučování v rodině a jejích známých zabývá se Al. Němec i malováním. Sotva stačil poptávce měšťanů, kteří místo obrazu cara dávali do zlacených rámů jeho obrazy, nejčastěji kopie reprodukcí slavných ruských malířů. Dochované reprodukce Němcových kreseb tatarské krajiny dokazují jeho obdivuhodné kreslířské nadání. Mysl Al. Němce je však poutána něčím jiným. Uvědomuje si všechny protiklady složitého života města a poznává bezpečně jejich třídní základ. Také přísná ustanovení koránu, utužující tělesné i duševní poddanství ženy, jsou pro.něj nejen neuvěřitelná, ale i provokující, aby nezůstal pasívním divákem. Jemu sympatická revoluční nálada, která byla větší u žen než u mužů, kteří nelibě 'nesli revoluční hesla o rovnosti žen. Mezi revolučními ženami hrála nemalou úlohu studentka Aziza, která toho tolik znala o postavení žen v západních zemích právě od svého učitele němčiny - Aloise Němce. Vlna VŘSR zasáhla Petropavlovsk se 14denním zpožděním. Dominujícím prvkem u utlačovaných Kazachů a Kirgizů byla radost z vyhlášené rovnosti národů a zrovnoprávnění ženy s mužem. Alois Němec se dostává do plné aktivity. Místní revoluční sovět vyhlásil ihned zajatcům osobní svobodu, právo na odměnu za práci, vyzval k vytváření vlastních zajateckých organizací podle národností a požádal o aktivní pomoc při poučování negramotných mas. Profesor Alois Němec se přihlásil mezi prvními zajatci, kteří byli nyní nazýváni "zahraniční proletáři" do Rudé armády a stal se velmi aktivním členem "Sociálně demokratické organizace zajatců sympatizujících s bolševiky". Jeho nedělní přednášky v kině Mír pro zajatce i pro městské obyvatelstvo byly velmi oblíbené a řiavštěvované. Účinky této politické práce byly zejména patrné, když emisaři československýchlegií marně agitovali pro vstup do čsl. vojska. Jejich úspěchy byly neveliké, ačkoliv vábili sliby a vyhrožovali vyobcováním z národa.

Prof. Alois Némec

Petropavlovsk - kresba prof. Aloise Němce

Bouřlivé diskuse ukázaly, že sympatie většiny zajatců patří bolševikům, že většina oblastí je věrná vládě a že magistrála pod záštitou Čechoslováků představuje kanál, kterým se valí spousta špíny a kalu procarské a buržoazní společnosti z Ruska do Charbinu a dále do světa. Popularita Aloise Němce mezi zajatci i u revolučního městského sovětu a jeho bohatá znalost jazyků byly příčinou, že byl zvolen jako delegát na sjezd zajateckých organizací, konaný počátkem června 1918 v Moskvě. Pokladník české sekce Šťourač, pozdější poslanec za KSC, mu vyplatil na cestu 100 rublů, od sovětu dostal volnou jízdenku, soudružka Kalužná, pověřená politickou prací mezi zajatci, mu přispěla svými 70 rubly a jeho tatarští přátelé ho vybavili nezbytným inventářem na dlouhou cestu v neklidných dobách. Z Petropavlovská vyjel Al. Němec 25. 5. 1918 a po strastiplné a nebezpečné cestě dojel šťastně do Moskvy. Sotva však byl sjezd, na němž vystupovali jako vedoucí činitelé Bela Khun, Wilhelm Pieck, Koplenig a jiní, zahájen, přišla zpráva o kontrarevolučním vystoupenícechoslováků na Sibiři. Delegáti ze Sibiře nastoupili ihned cestu zpět a s nimi i Al. Němec. Po 4 dnech cesty ve vlacích přeplněných moskevskou buržoazií, která dobrovolně opouštěla město se svým zlatem a šperky, na níž i pokus dostat se do vlaku platily desítky lidí životy, dostihli J ekatěrinburg, Dále vlaky nejely. Po nařízené evakuaci města před blížící se frontou vrátil se po 3 týdnech Al. Němec do Moskvy. Poslední den pobytu v Jekatěrinburgu stál jej málem život, když se nevědomky přiblížil k ohrazené střežené vile, v níž byl internován car se svou rodinou. Ještě před odjezdem se dozvědělo strašných zvěrstvech kontrarevolučníchkozáků, kteří v Petropavlovsku krátce po jeho odjezdu popravili celý sovět, v honbě za rudými a jejich přáteli zlikvidovali každého, o němž podle mozolných rukou usoudili, že je dělník a vyvraždili tak tisíce lidí. Již v Petropavlovsku dal Al. Němec příslib, že po návratu ze sjezdu přijme místo ředitele nově zřizovaného učitelského ústavu pro Tatary-Kazachy v Troicku. Proto i nyní v Moskvě se rozhodl dát své síly sovětské moci na úseku školství.s Školy však byly ještě zavřeny a komisariát osvěty jej doporučildo Klubu třetí internacionály, kde Naděžda Konstantinovna Krupská organizovala večerní jazykové kursy pro důstojníky Rudé armády a pracovníky komisariátů. Ta mu svěřila vedení kursu němčiny pro pokročilé za 100 rublů měsíčně a byt v hotelu spolu se dvěma bulharskými typografy na nouzovém rokokovém kanapátku. Ladislav Šmíd 241

Orlické hory' Podorlicko 6 242 Al. Němec žasl, jak Moskva ohrožovaná kontrarevolucí a povstáním eserů žije plným životem. Přednášky, kina, divadla, výstavy, galerie - všude nabito lidmi. Měl možnost slýchat Lunačarského, Maxima Gorkého, ale také i Lenina, když kráčíval po Tverské z Kremlu do moskevského sovětu a na Sovětském náměstí z cihlového obelisku prvního památníku revoluce hovořilk lidu o situaci. Slyšel jej asi desetkrát. Také J. V. Stalina v jeho doprovodu vídal. Novou náplň života v Moskvě přineslo Al. Němcovi jeho setkání s Františkem Kozou, vojenským politickým vedoucím českého oddílu Rudé armády, pozdějším redaktorem královohradecké Pochodně. Koza jej získal jako překladatele článků ze zahraničního tisku pro týdeník "Průkopník svobody" - ústřední orgán československých komunistů v Rusku, který začal vycházet po roztržce československéhovojska se sověty místo dřívějšího buržoazního Slovana a Cechoslovana. V Průkopníku svobody uveřejnil Al. Němec i své první politické prózy. Jedním z jeho prvních úkolů bylo přeložit z německého originálu dóčeštiny Komunistický manifest. Pro lepší možnost spolupráce přestěhoval se do bytu Františka Kozy na dělnickém předměstí Presno a sdílel s ním i strasti bydlení v podkrovní světnici bez kamen. V redakci Průkopníku svobody spolupracoval m. j. se soudruhy Munou, Haisem, Hůlou a Knoflíčkem. Pro sovětské orgány přeložil z ruštiny do němčiny Leninovu výzvu ke kielským námořníkům, v níž je Lenin m. j. varuje, aby si dali pozor na důstojníky, nepřijímali je do strany a upozorňuje jmenovitě na ty, kteří se do strany vloudili a pracují proti. Brzo po mohutných oslavách prvního výročí Velké říjnové socialistické revoluce, na nichž v průvodu defilovaly před Leninem i české jednotky Rudé armády, viděl a slyšel Al. Němec Iljiče Lenina naposled. Mluvil o revoluci v Německu, o naději na konec války a o perspektivách sovětského státu. Tato Leninova řeč vzbudila v něm silnou touhu po domově. Svěřil se Naděždě Konstantinovně, která citlivě pochopila jeho touhu, propustila jej a zároveň pozvala, aby se zase vrátil, nebude-li se mu doma líbít.f Se smíšenými pocity se rozloučil i se svými redakčními druhy a dne ll. prosince 1918, vybaven doklady rakouského vyslanectví jako civilní zajatec, s úsporami 2000 rublů v kapse, vydává se na dobrodružnou cestu domů vzdor varování před nebezpečnou cestou po "zemi nikoho" a přes německou frontu, která dosud stála. Vlakem se dostal přes Smolensk, 'Oršu až do stanice Príjamino, kde vlaky na ruském území' končily. Přes dese- -------

tikilometrový pás území nikoho převedl ho ještě 'se dvěma kamarády jakýsi sedlák za 100 rublu za osobu až do města Borissova - prvního města za Berezinou. Byla to víc než dobrodružná cesta. Peníze si zašili doobrub šatu, ale jeden z nich - pekař z Prostějova - si je ukryl spolu se zlatými věcmi do vydlabaného bochníku chleba a baťoh si zavěsil na saně. Cestou lesem, když se holemi bránili proti vlkům a _saně uháněly, baťohněkde ztratili. Zděšený pekař jej utíkal zpět hledat, ale víc se nevrátil. Přechod přes Berezinu_si _vyplatili u německých.stráží ruskými cigaretami a vydali se na 70kilometrovoupouť do Mínska, odkud teprve jezdily pravidelně vlaky> Kráčeli podle trati při 20 mrazu vyšlapanou cestou přes mrtvoly zmrzlých -lidí a od téhož osudu je na hranici vyčerpání zachránil strážný trati, který je za zprávyo Moskvě a o tom, že Lenin přežil atentát,z radosti přepravil vláčkem na dopravu dříví až do Minska. Bez potíží pak dojel Al. Němec až do Berlína, vánoce prožil vu přítele Lucia v Berlíně a konec roku již u bratra v Litovli. Počátkem roku 1919 odjel Al. Němec do Prahy, aby se přihlásil do služby. Ale nepřihlásil. První pohled, na poměry v mladém Československu byl pro něho skličující. Vyjádřil to ve vzpomínkách slovy: malost a ideologická mlhovina. Vzpomíná na slova loučení s Krupskou. Místo na zemskou školní radu za~ěřil své kroky do Ústředního dělnického knihkupectví a nakladatelství k A.- Svěcenému. Tam byl přijat jako objev. Jeden z redaktoru jej, dovedl k Dr. Bohumilu Šmeralovi, který jej s vášnivým' zaujetím doslova zpovídal, aby si doplnil, ověřil a dotvářel představy o novém ruském státu a přiměl jej, aby zatím školní službu nenastupoval a aby o tom všem" co v Rusku viděl a prožil, psal a přednášel, Déle než' půl roku tak Alois Němec činil. První svou přednášku měl na Kladně pro učitelstvo na téma, jak se sovětská vláda stará o vyhledávání a výchovu talentu. Za třídenního pobytu na Kladně poznal i Antonína Zápotockého, navázal styky s politickými pracovníky sociálně demokratické levice a do kladenské Svobody začal později psát své vzpomínky. V Praze ho uvedl Dr. Bohumil Šmeral do sociálně de-. mokratické organizace na Žižkově a vyvíjel, veliké úsilí, aby jej zapojil do politicko-organizační práce a učinil jej vedoucím pracovníkem." To se mu však nedařilo, jak doznává i sám Al. Němec, ale s jeho literárně politickou prací byl Dr, Šmeral velmi spokojen. Déle než-dva roky týden co týden psal Al. Němecpod pseudonymem A. Nemy do Sociálního demokrata, do Květů, do~vobody, později do Rudého práva a Pochodně." Jeho-besedy.iúva- Ladislav Šmíd 243

Orlické hory Podorlicko 6 244 hy, kratší i dlouhé politické i umělecké prózy, zřídka i básně svým obsahem jej právem řadí do politické a literární avantgardy dvacátých let, jak vysvítá i z připojené komentované bibliografie. V září 1919 nastoupil Al. Němec učitelské místo na reálce v Kostelci n. Orlicí, ale ve své literární činnosti vytrvale pokračoval. Zde jej několikrát navštívil i Dr. Šmeral. Také s básníkem a redaktorem Ant. Mackem udržoval nadále přátelské styky. Na přání Dr. Smerala přeložil ve spolupráci s profesorem Josefem Píčem a K. Hůlou Leninovu knihu "Revoluce 1917", která vyšla v r. 1924 jako 2. svazek Leninovy knihovny a obsahuje články a projevy ze XIV. dílu Leninových spisů, většinou z období mezi dvěma revolucemi 1917. Alois Němec přednášel i v místní organizaci sociálně demokratické strany, účastnil se jejích schůzí,alenedostatek organizačních schopností, jak sám doznává, a přílišná lokálnost náplně schůzí jej natrvalo k organizačnímu životu nepřipoutala. MUDr. František Albert a JUDr. Theodor Tomášek byli v Kostelci n. Orl. první, kdo dychtivě čerpali z bohatých zážitků přímého svědka VŘSR. Debatních kroužků levých intelektuálů u Dr. Alberta se účastňoval také profesor Josef Píč a Josef Howosz, úředník fy Kaufmann, ideový bolševik maďarské národnosti, o němž policie zjistila, že se dříve jmenoval Oestereicher a že je bolševickým agitátorem. Mnohé z diskutovaných problémů použil Dr. Albert i prof. Píč ve svých veřejných projevech a některé použil i Dr. Albert ve svých článcích, např. Kreml a Hradčany (Rudé právo ze 14. a 21. ll. 1920). Srovnáním některých prací Dr. Alberta a profesora Němce nalezneme vzájemnou tematickou a obsahovou shodnost, přičemž práce prof. Němce časově předcházejí práce Dr. Alberta. Práce Dr. Alberta jdou však více do hloubky a jsou formou útočnější. (Dra Fr. Alberta Sebrané spisy. Připravili Josef Píč a Boh. Šmeral, 1924. Nákladem Komunistického knihkupectví a nakladatelství v Praze.) Po náhlé smrti Dr. Alberta v r. 1923 se debatní kroužek rozpadl. Všechny své práce podpisoval Alois Němec pseudonymem A. Nemy. Toliko u jedné práce se nedopatřením vedle jeho pseudonymu objevilo i jeho pravé jméno. (A. Nemy - A. Němec: Růženec a lopatka. Pochodeň č. 47-50 z r. 1920.) Tato práce následovala v Pochodnibez prostředně po Němcově studii o Petru Chelčickém, uveřejňované pod názvem "Ceský bolševik před 500 lety", která pobouřila kosteleckou reakci, sdruženou kolem klerikálního časopisu Orličan.

Brzo poté presidium zemské politické správy v Praze přípisem z 29. 1. 1921, Č. 2605 upozorňuje okresní politickou správu v Rychnově n. Kněžnou na Aloise Němce a Dr. Alberta, kteří prý společně píší do kladenské Svobody a Sociálního demokrata pod pseudonymem A. Niemy. I policejní ředitelství v Praze přípisem ze 16. 5. 1921, Č. 6591 přikazuje vyšetřit, zda Aloise Němce navštívil bolševik Svarc z Prahy a zda Alois Němec přijel z Ruska za účelem komunistické propagandy. V odpovědi okresní politické správy se uvádí na základě šetření četnické stanice v Kostelci n. 01'1., že Alois Němec je znám jako zarytý komunista, že byl činný v Rusku při bolševické vládě a že četnictvo jeve sledování Aloise Němce ve stálém spojení se zdejším Sokolem. Cas od času navštěvovali prof. Němce různí političtí pracovníci, redaktoři a komunističtí poslanci, odnášeli si různé informace, ale do politického života již Al. Němec nevplul. Nedostatek denního spojení s dělnickými masami, návštěva oportunisty Bolena v Kostelci n. Orl. a jeho tvrzení, že pro přítomnou dobu je vše ztraceno a jakýkoliv boj je zbytečný, dále smrt Dr. Alberta a jiné okolnosti způsobily, že Al. Němec přerušil svou literární činnost, i když neztratil víru v Sovětský svaz a v příchod nového společenského řádu - komunismu i u nás. I když přestal prof. Němec dočasně psát, nepřestal však po všechna další léta vypravovat svým studentům, co všechno zažil, co všechno nové a veliké se zrodilo v Rusku. Studenti milovali svého profesora a vynucovali si prosbami a dobrou prací vypravování na konci téměř každé vyučovací hodiny, neboť to, co získávali, jim nemohla dát žádná učebnice. Profesor Němec ve svých vzpomínkách o tom říká: "Studenti přijímali vždycky mé názory s velikým zájmem, - vypravujte, vypravujte, často prosili. Nesetkal jsem se s opozicí vůči Sovětskému Rusku, naopak, myslím, že se mi podařilo nejednoho studenta přesvědčit o pravdě..." (Pochodeň z 16. 10. 1966, K. Klouda: O autorovi Všedního života v nevšední době.) Jak pevné pouto se vytvářelo mezi profesorem Němcem a jeho žáky, svědčí četná jeho korespondence. Jeho první abiturienti v Kostelci n. Orl. z r. 1923, s nimiž se dosud pravidelně schází, vydali "na počest 82. narozenin ušlechtilého člověka, třídního profesora Aloise Němce" vzpomínkový tisk a prof. Němec se jim za projevenou úctu a lásku odvděčil tím, že pro ně napsal v r. 1965 svou povídku "Zapadlý kout venkovský" formou "jako byste byli přede mnou ve školních lavicích a volali při mém vstoupení do třídy: Vypravovat! Erzahlen l Racontez!" Ladislav Smíd 245

Orlické hory Podorlicko 6. 246 V prvních letech po válce, když se poměry v Rusku po VŘSR zkonsolidovaly, pomýšlel Alois Němec na cestu do Sovětského svazu, k přátelům na Sibiř, kde prožil tak vzrušující roky. Ale nebylo už přátel. Dopis od typografa Mažita Bulatova byl smutný.f Skvrnitý tyf a Kolčakova krutovláda vyhubily půl Petropavlovska. Zahynula téměř celá rodina, v níž 2 roky žil, popraven byl předseda Kalužný s celým sovětem i se svou sestrou i ostatní přátelé. Touha po poznání světa a jeho proměn, udušená léty války, hnala jej do světa; neklidnýahasver je každýrok, každé prázdniny jinde. Navštívíl všechny evropské země kromě Španělska a Holandska, zhlédl jejich umělecké poklady, navštěvoval divadla, koncerty, výstavy a v neposlední řadě se těšil jejich přírodními krásamlposlední větší cestu podnikl v r. 1937 do Turecka. O všechny své dojmy a zkušenosti se stále dělil se svými přáteli a jmenovitě se svými žáky, ale jeho pero, bohužel,nadále mlčelo. Po dlouhou řadu let pracoval Al. Němec v místní sekci Alliance řrancaise, jejímž byl jednatelem a v níž často předčítal své poutavé povídky a přednášelo Rusku a o svých cestách. Ve třicátých letech nasycen a znechucen západním světem nalézá po několik let klid a osvěžení nervů "na konci civilizace" v podkarpatské vesnici Boroňavě nedaleko Chustu. Tento pobyt zachytil později ve zmíněné již povídce "Zapadlý kout vesnický." V období tzv. Protektorátu byl dán profesor Němec v r. 1941 předčasně do důchodu, ale při nedostatku profesorů v důsledku pracovního nasazování byl v r. 1943 znovu povolán jako učitel němčiny. Přirozeně, že svou dřívější činností neunikl pozornosti německých okupantů a byl pod dozorem místního důvěrníkasicherheitsdienstu Anderleho. Osvobození Československa Sovětskou armádou v r. 1945 vrátilo Aloise Němce do plné aktivity. Vstupuje do Komunistické strany Československa, stává se předsedou odbočky Svazu čsl.-sovětského přátelství a jeho přednášky o Sovětském svazu, jichž bylo bezpočet, stávají se známými a velice oblíbenými v celém kraji. Také.jeho žáci ve škole znovu bohatě získávají z pokladnice jeho obrovských znalostí světa, z jeho přesvědčení o správnosti vědeckého světového názoru a cesty lidstva k socialismu a komunismu. I po odchodu do důchodu v r. 1948 zůstal až donedávna častým hostem na školách na besedách se žáky. Po r. 1945 vrátila se mu i chuť k psaní a kromě různých menších novinářských článků napsal dvě divadelní hry: Tatarská svatba a Město na magistrále.

V r. 1966 napsal pro Pochodeň své poslední delší vyprávění "Všední život v nevšední době", které je nejen částečným životopisem, ale i dokumentem o životě předrevolučního a revolučního Ruska. Po tomto roce poskytl ještě redaktorům Světa socialismu, Pochodně a Jiskry Rychnovska možnost zachytit na magnetofonový pásek některé detaily svých vzpomínek. V r. 1969 namluvil francouzsky na magnetofonový pásek dvěma francouzským novinářům své vzpomínky na francouzskou učitelku J eanettu Labourbe," s níž praooval u N. K. Krupské a která byla umučena důstojníky francouzské intervenční armády v Oděse r. 1918, když přemluvila francouzské vojáky, aby vydali zbraně a tanky Rudé armádě. Události u nás v r. 1968 Aloise Němce zneklidňovaly. Jasnozřivě viděl nebezpečí našeho vývoje a mnohým soudruhům vysvětloval kontrarevolučnísituaci ještě před jejím vyvrcholením. vývoj jeho názory potvrdil. Jeho marxisticko-leninské myšlení ani požehnanými léty neztratilo nic na přesnosti a spolehlivosti, jak dokázal i v den svých 90. narozenin dne 9. dubna 1972, když byl jako zasloužilý člen strany přijat na Okresním výboru KSČ, aby převzal diplom s projevem úcty, lásky a poděkování za vše, co jako ušlechtilý člověk, oblíbený učitel a věrný člen strany v životě vykonal. Na otázku, co jej přivedlo k vědeckému světovému názoru, když ho rodiče dali na studium, aby se stal knězem, a co jej přivedlo k pevné víře v nový společenský řád, profesor Alois Němec odpověděl: "Otevřené oči, samostatné myšlení. Mnoho jsem četl, mnoho cestoval, mnoho viděl, zažil a uvědomoval jsem si společenské protiklady již od malička. Bylo mi líto, když tatínek vysokými nedobře očištěnými botami šlapal po nedomyté podlaze, na níž spočívaly ještě zedřené a rozbolavělé ruce služky, cítil jsem něco nevyslovitelného při pohledu na těžkou prací znetvořenouruku matčinu, upadal jsem do rozpaků nad mým namazaným krajícem chleba a spolužákovýma hladovýma očima, poznal jsem z vlastní zkušenosti život ve všech společenskýchvrstvách, poznal jsem život i smrt v jejich strašných protikladech, a tu konečnou pravdu, tu lidskou pravdu jsem poznal v revolučním Rusku. A když jsem si už v Rusku uvědomoval, a zejména po návratu domů, že ta Leninova pravda je i naší národní pravdou už od dob Chelčického, stala se i mou pravdou a zůstanu jí věren do konce života." Dokreslit osobnost profesora Aloise Němce však může jen jeho vlastní dílo, byť skromné vzhledem k jeho možnostem, jako byl skromný po celý život on sám. Ladislav Srníd, 247

Orlické hol1y' Podorlická 6 248 S jeho pomocí přinášíme v dalším výčet j-eho literárních prací a jejich stručnou obsahovou charakteristiku. Výčet je uspořádán podle názvu časopisů, v nichž byly práce otiskovány, a v přibližném časovém sledu. A. Nemy: SELSKA KYTIČKA, VRABČAK PROLETAR, INDICKA MOUDROST A MALCíK S GAZETAMI Průkopník svobody, roč. 1918, Moskva. Uloženo v Ústavu marxismu.jentnismu ÚV KSSS, Moskva Přetiskla Pochodeň, IV. roč., r. 1921, čís. 40 až 42. Umělecká próza, třídně zaměřená. Autor sedí v Moskvě na Kudrinském plácku a v duchu hovoří se slunečnicí, která tam vyrostla proti vůli zahradníka a připomíná mu dětství, hovoří s vrabčákem, s nímž diskutuje'.o pojmu filolog a proletář, připomíná si indickou moudrost: "Jsi všechno jen Ty sám," uvažuje nad rozdělením lidstva verši: "Vy ve svých vrabčích podobách nemáte ani zdání, co člověk vymyslel: zde sluhové, zde páni." Ze snění jej vyrušuje volání malčíka s gazetami: Řádění Čechoslováků na Sibiři! Přisedá námořník-kronštadtský matros, v němž vidí autor novodobého barbara, rozbíjejícího modlu evropské lživé kultury. Veršovaný monolog námořníka je krutou obžalobou dosavadního společenského řádu a výzvou k nástupu pod prapor revoluce. Závěrečná vzrušující báseň je jedinou delší básní autora. Ústy námořníka projevuje i svůj světový názor, a aby o tom nebylo pochyb, dodává básnickými slovy: Mám rudý kvítek rád vesnické ze zahrádky, jsem český proletář a věřím v dílo spásy." kontrarevolučnímuvy v téže básni je i pasus, určený stoupení čsl. legií: "Vy čeští vojáci, s tím štykem proti nám se.ženete jen za přízrakem bludným a zpozdile tu hledáte v něm včerejší už den, jste příbuzní, co přišli s křížkem po funusu, kdy zatím z mrtvých vstal náš genij omlazen." A. Nemy RUKA, ZDRAVí, KRASA Umělecká próza, uctívající upracovanou ruku, z níž jedině se rodí dílo, zdravía krása. Autor vzpomíná na upracovanou a prací znetvořenou ruku své maminky, jíž ho

hladila a pobízela: "Jen se, chlapče, uč, vidíš, co jsem se nadřela, abys aspoň ty byl pánem." Ale v zajetí dosyta okusil, co je těžká práce a.vzklíčila v něm láska a úcta ke každé upracované ruce. Vzpomíná na všechny klasické ruce, které viděl v muzeích Evropy a vybavuje si hluboký dojem, jaký na něho učinily. Moderní člověk však neoceňuje těžkou práci rukou, stopy na nich poznamenané prací uměle zahlazuje, ale ani náhražka práce - sport nezachrání skleníkovou panskou třídu. Kde je spása? "Mohutně se zvedá z neznámého podzemí svalnatá ruka, vynořuje se pěstí ocelově sevřenou, trhá okovy... znám tu ruku. Je to ruka Praxitelova Myslitele, je to ruka dělnická. Do práce, dělníci, proletáři! Vám postavili věčný pomník Polyklet, Michel Angelo, Rodin... S mocnou živou krásou sloučena jsi byla ve všech dobách jedině ty, těžká ruko dělnická!" Průkopník svobody, roč. 1918, Moskva. Uložen v Ústavu marxísrnu -leninismu ÚV KSSS, Moskva Přetiskla Pochodeň, IV. roč., r. 1921, čísla 42 až 46. A. Nemy: MOSKVA - BERLÍN - PRAHA Podle paměti autora námětem je srovnání rozdílných nálad lidových mas, jak je autor poznal na zpáteční cestě ze zajetí z Moskvy přes Berlín do Prahy koncem r. 1918 a počátkem r, 1919. V Moskvě u Kremelské zdi kladou lidé aspoň papírové květy k hrobům padlých revolucionářů i kontrarevolucionářů a kolem už kypí nový život. V Berlíně narůstá "revoluční hnutí, vše spěje ke třídní srážce, ale v Praze mají hlavní "revoluční" starost o pánbíčka, zda má být římský či československý. První příspěvek Aloise Němce, zveřejněný Dr. Boh. Šmeralem pravděpodobně v některé příloze Práva lidu v lednu neb únoru 1919, se nepodařilo zatím nalézt. A.Nemy TATAR, ČECH AKIRGIZ - BOLSEVIK V 10 kapitolách je vylíčen s historickou přesností obraz života tatarské rodiny, v níž autor téměř 3 roky žil, dále líčena národnostně smíšená společnost v Petropavlovsku a její protichůdné národnostní problémy mezi Kirgizy a Tatary, poměry.a život zajatců, jejich aktivita po vyhlášení revolučním sovětem,že nejsou více zajatci, nýbrž zahraničními proletáři, příjezd československýchlegií do Sociální demokrat, I. roč., r. 1919, číslo 1 až 6.

Orlické hory Podorlicko 6 250 města a jejich vystupování, 1. máj 1918 a posléze tragické důsledky kontrarevolučního vystoupení čsl. legií v červnu 1918, s nimiž ruku v ruce kozácké bandy připravily krvavé jatky i v Petropavlovsku. Cechoslováci zvítězili, inteligenti a buržoazie se stali jejich obdivovateli, ale tím nemilosrdný boj za falešné nacionální heslo "Za vlast a národ"a za revoluční heslo proletářů "Za lidskost a bratrství" teprve začal. V práci jsou osoby. uváděny skutečnými jmény s výjimkou štábního kapitána Františka, též děje jsou skutečné a celá práce, připomínající v mnohém Kratochvílovy Prameny, je dokumentem. Pokud se týká postavy Jana, je dílo autobiografické. A. Nemy NÁRODNí KROJE Sociální demokrat, I. roč., r. 1919, číslo 8. Obsahem fejetonu je nemilosrdná kritika popřevratové kýčovitosti v národním folkloru, způsobené nevědomostí, obchodní mazaností sudetských i zahraničních továrníků, kteří válkou ztratili vývoz do Orientu, falešným vlastenectvím i nevkusným módním karikováním krásy ženského těla. Pravého národního umění je vidět málo, ale český národ jásá, i když má jen maškary. A.Nemy SERAFINKA CIL! JAK SE ZE DVOU PÁNŮ STALI PROLETÁŘI Sociální demokrat. I. roč., -.'1919, čís. 7 až 15. Rozmarná povídka na základě skutečných prožitků, o níž autor sám v úvodu říká: "Bude to trochu popletená historie. Už v úvodu poznáte, že ani nemá pravého konce. Začíná současně na dvou místech, na dvou lázeňských ostrovech zhýčkané Evropy a rozvíjí se na hromádce slámy pod chladným třpytem hvězdnaté oblohy, halící planiny asijské tajemným snem; vypravuje o rozmanitých pamlscích těla i duše, o lásce a věrnosti, o kráse, radosti a odříkání, o kultuře, pravdě a štěstí. Jednají v ní bytosti lidské a zvířecí a důležitou úlohu hrají také stromy, tráva, voda, vítr, země i slunce. Ale jejími hlavními postavami jsou dva výtvory přejemné panské duševní módy předvojnové a roztomilá stepní slzička, šestnáctiletá Serafinka." Ty dvě postavy jsou autor sám - Jan - a jeho přítel Karel. Povídka líčí poutavým způsobem jejich cesty

Z' lázní před vypuknutím války až na žně do sibiřské pustiny, kam se dostali jako váleční zajatci. Uměleckou náplň povídky nejlépe vystihl autor sám výše citovaným úvodem. Ladislav Šmíd 251 PROVOLÁNí: ZŘIZUJEME RADU DUŠEVNíCH PRACOVNíKŮ Provolání je výzvou k duševním pracovníkům, aby se semkli a přispívali k vytváření proletářské kultury. Rada duševních pracovníků má mimo jiné sledovat všechny otázky kulturní, umělecké a etické, dbát o ochranu duševních hodnot, předávat je lidu a chránit lid před hesly obratných spekulantů ve službách kapitalistů. Provolání podepsali za přípravné komité Antonín Macek, A. Burian, Dr. Fr. Vorel, A. Nemy, Bohumil Šafář, Josef Novák, red. Spravedlnosti z Chicaga. Na formulaci provolání se podílel hlavně A. Macek a Al. Němec, jak je patrno i ze srovnání myšlenek provolání a myšlenek, rozvedených v práci Al. Němce "Výchova lidová uměleckým požitkem" a jinde. K ustavení Rady duševních pracovníků však nedošlo, ale provolání vzbudilo velký ohlas a přispělo jistě k tomu, že krátce poté, 19.7. 1919, v Sobotě - příloze Práva lidu byl uveřejněn Manifest socialistických spisovatelů, podepsaný J. Horou, Hel. Malířovou, Fr. Němcem, Ant. Sovou a jinými, který rozvlnil rovněž důkladně kulturní frontu. Sociální demokrat, 1. roč., r. 1919, č. 15 z6. 6. A.Nemy M~ŠŤÁK - UM:ItLEC - D:ItLNfK Autor uvažuje nad obrazem, který byl po osvobození r. 1918 "šlágrem dne" pod titulem "Píseň vítězství Svobody". Autor hodnotí obraz jako nevkusnou kramářskou apoteózu, na níž jsou směstnáni naši národní velikáni se sokoly a legionáři s prapory a vrcholem všeho: president Masaryk podává Boženě Němcové diplom za osvobození vlasti. Ke kritice připojuje úvahu, jak čeští proletáři milují své básníky, o nichž vědí, že byli proletáři svého druhu a své doby, a zamýšlí se nad posláním a postavením umělců v lidské historii, jak umělci byli váženi i vládci, ale jak v minulém století po nastolení měšťáctví, jehož cílem je mamon, veškeré umělecké hodnoty se měří jen cenou Sociální demokrat, 1. roč., r. 1919, Č. 15 - úvodník.

Orlické hory Podorlicko 6 252 peněz a měšťáckou morálkou, která umělce i umění mnohdy zabíjí. Svou obžalobu dokumentuje na tragických osudech K. H. Máchy, Bedřicha Smetany a Boženy Němcové, podobně jako to učinil později Zdeněk Nejedlý. (Komunisté dědici velikých tradic českého národa. Československý spisovatel, 1950.) A.. Nemy KDE DOMOV MÚJ? Sociální demokrat, 1. roč., r. 1919, čís. 16 až 21. V 5 kapitolách fejetonového stylu: I. Užitečnost přírodopisu, II. Touha po domově, touha po dáli, III. Lokální patriotismus domácí, IV. Lokální patriotismus zahraniční, V. Hrr! Na měštákal medituje Jan na téma naší hymny. Svůj domov vidí každý jinak, lokální patriotismus domácí i cizí má svou patinu, pravou i falešnou, ale ruská proletářská revoluce ukazuje Janovi, a on to chápe, novou pravdu o domově, o domově utiskovaných a urážených, a otvírá před ním nedozírný obzor: spojení všeho pracujícího lidu v jednotnou vlast bez hranic. Návrat Jana z porevolučního Ruska do vlasti jej šokuje tím, že místo svobodné vlasti nalézá jen zmenšenou nebožku Austrii, jejímž pánem je měšťák, který ze strachu o "svůj" domov přivolává na ruského proletáře "Ukřižuj!" Třídně pojatou meditaci končí autor nezlomnou vírou ve vítězství proletářské pravdy, na niž se těší, ač se bojí, "že v chvíli té srdce mu radostí zemře." Závěr meditace je napsán ve verších. A.Nemy NEJKRÁSNĚJší PRAŽSKÝ KOUTEK Sociální demokrat, I. roč., r. 1919, číslo 22 a 23. Po dlouhé odloučenosti válkou se sytí autor procházkami Prahou a vnímá ji všemi smysly i na lavičce pod ořechem u Staroměstských mlýnů či na kameni uprostřed Vltavy. Vmýšlí se do postavy cizince před panoramatem 'Hradčan, malíře a umělce v zahrádce u Zlaté studně, pana Aloise na Starých zámeckých schodech, žabce na. Petříně i marnotratného synečka v pasáži. Naslouchá protikladným politickým debatám měšťáků a studentů. Zatím corněšťáci spojují jména Bela Khun, Muna se šibenicí, studentům diskutujícím o politice a názorech Sv. Machara a

T. G. Masaryka se líbí Khunova slova: "Jsme proletáři, neznáme hranic, máme všude bratry." Autor myslí i na děti, milence, ženy a ve svém srdci chce obsáhnout všechno a všechny. Ladislav Šmíd 253 A.Nemy INTELIGENTI V ZAJETí Próza "Inteligenti v zajetí" předchází dějově povídku "Tatar, Čech a Kirgiz - bolševik" a zahrnuje období od mobilizace 1914 až po revoluční události na počátku r. 1918. Prvních 9 kapitol líčí kolem skutečné postavy Bruna válečnou psychózu od šovinistického běsnění vídeňského obyvatelstva při mobilizaci až po panický strach "hrdiny" Bruna při setkání se smrtí na frontě a cestě na Sibiř do zajetí. Od 10. kapitoly je povídka i při zachování uměleckéformy věrným obrazem událostí, jimiž soustavně prolíná myšlení a jednání příslušníků inteligence, jejich mentalita a postoje ke všemu, co doba přinesla. Jeto krutý soud nad sobectvím, podivným vlastenectvím, nad mravní bídou a nad netečností k ohromným proměnám společnosti u většiny příslušníků "roty inteligentů", vyjádřený i citátem z Míchel Angela: Sociální demokrat, 1. roč., r. 1919, Č. 24 až 52, (do 26. 2. 1920), II. ročník, r. 1920, Č. 1-2, (do 11. 3). "Chci spáti zas dál, ba kamenem spíše být, zatím co zhouba i děs kolem' stojí. Nic nevidět, neslyšet, touhou je mojí. Nebuď mě, příteli! Oh, mluv jen tiše!" Od 15. kapitoly převládá opět autobiografické líčení osudů a událostí, zavádí nás do tatarské rodiny a společnosti, líčí různý ohlas VŘSR mezi inteligenci. Autor, v povídce Jeník, líčí svůj definitivní přechod k ideálům VŘSR a když revoluční vlna zasáhla Petropavlovsk, stává se jejím spolubojovníkem, zatímco typy a la Bruno prchají dále na východ se svými šperky i se svou mravní bídou. Všechny události i osoby v povídce jsou skutečné, toliko jméno nadporučíka Svobody je krycí.

Orlické hory Podorlicko 6 254 Dobrodružné zápolení citu s rozumem Sociální demokrat, U. roč., r. 1920, číslo 13, 14, 15, 17, 19, 20, 25, 27, 29, "32 až 40, 42,44, A.Nemy PŘEVRATY A NÁVRATY Próza "Převraty a návraty" je vlastně první díl nedokončeného románu. Úvodem je líčení petropavlovské tragedie, v níž počátkem června 1918 bělogvardějské kozácké hordy povraždily celý revoluční sovět a tisíce.dělriíků, kdy z rozkazu čsl. důstojníka byli po stříleni i někteří za [atci-internacionalisté.i'' Nastává bílá hrůza pod ochranou Čechoslováků, prý v zájmu humanity, hlásané T. G. Masarykem. Své stanovisko vyjádřil autor básní v jejích závěrečných verších: "Já vracím se; jsem barbarem, ne více než hrstka citu. Jsem-nejsem; mizím v převratu a vírem žhavých vznětů zas brodím se k návratu - už s kytkou jarních květu;" Všech dalších 13 kapitol má charakter umělecké prózy. Tři hlavní osoby: Jan (= autor), Margot a její bratr Otto jsou spojeny jen fiktivním dějem, v němž jsou autobiografické jen detaily, umělecky zasazené do cizího prostředí, autorovi dobře známého. Románově pojatý děj však nevyjadřuje hlavní myšlenku, kterou autor zamýšlel rozvinout jako kontrast v II. dílu, to je myšlenku permanentní revoluce. Podle vysvětlení prof. Němce upustil od pokračování především proto, že koncepce permanentní revoluce byla zdiskreditována vystoupením Trockého a nabyla protimarxistického charakteru, což autor' včas rozpoznal. Tak toto dílo má význam především svým úvodem dokumentární ceny. Ostatní kapitoly jsou příjemnou četbou o uměleckých památkách ltalie a o citovém životě mladých lidí, ještě nedotčených proměnami světa. Autor použil i svých znalostí z ateliérů svého přítele - německého malíře Sebestiana Lucia, který měl své ateliéry v Berlíně, Paříži i Římě. A.NemY CETERUM AUTEM CENSEO CONTRA TABU "Vlastenci" si vypůjčují různá římská hesla a vyvozují sterá poučení ze starověkých dějin na zastrašování před společenskými změnami. Autor si vypůjčuje jejich metodu, mění však výrok římského konsula Cato Staršího "Ceterum autem censeo: Karthaginem esse delendam"

(Můj konečný názor: Karthago musí být zničeno) na "Ceterum autem censeo contra Tabu". To znamená, že víra v nadpřirozené božské síly kmenového náčelníka - zázračného a mstivého, která se v různých formách dochovala dodnes, musí být zničena. Tohoto hesla používá autor k objasnění třídní společnosti a odvěkého zápasu utiskované menšiny s vykořisťovatelskou většinou. Počíná. od římských dějin, přes křesťanství, reformaci,renesanci, odhaluje různá Tabu, jejich třídní podstatu a vzájemný boj až do příchodu socialismu. Ten však svou parlamentní účastí ztrácí na revolučnosti a jedině rodící se kultura proletářská, prýštící z krvavé lázně revoluce, může boj se všemi Tabu definitivně vítězně ukončit.. Studie končí výčtem charakteristických znaků proletářské kultury, jak ji formuloval Lunačarský, a projevem víry, že i v oblasti umělecké najde proletariát svého Marxe. Sociální demokrat, II. roč., r. 1920, číslo 3 až 12. Knižní vydání vyšlo nákladem čsp. Sociální demokrat v Praze 1920 pod názvem: Ceterum autem censeo proti Tabu. (Universitní knihovna v Praze, sig. 54 K 3506) A.Nemy KOTEL ČILI SHLEDÁNí NA ROZLOUČENOU Kazaň je tatarské slovo a značí kotel. Kazaň byla přestupní stanicí zajatců, putujících na Sibiř. Tak ji poznal i autor. Pyšné město několika pánůbohů s různou vykořistovatelskou pravomocí a bohatstvím, vybudované rukama Rusů, Tatarů, Cuvašů, Mordvinů a Čerernisů. Naplněný kotel neměl ohně, až přišla revoluce a s ní tanec všech pánůbohů, "vlastenců", moralistů, ale v největší tísni pro ně přišli "heroji - Čechoslováci" a plamen pod kotlem uhasili, Proč? V Kazani byl uložen zlatý poklad Rusi. Tento úvodní obraz, dokreslovaný v dalším koloritem města a životem' zajatců v něm, je podnětem, že zajatec' Miloš vykládá svým druhům o třídním rozdělení společnosti a činí tak rozborem Chelčického spisu Sieť viery pravé. Charakteristiku rot šlechtických, měšťanských taškářů, mnišských rot, mistrů kolejních a universitních, kteří všem těm ostatním rotám přispěchají vždy na pomoc, když jejich panství je ohroženo, ilrovnávámiloš (= autor) s tím, co viděli a co se děje v Kazani. Závěr práce nebyl otištěn. Snad proto, že došlo v redakci Svobody ke změnám, snad proto, že se v' něm autor cyklicky vracel ke' Kazani a k ožehavému problému: k dalšímu osudu ruského zlatého pokladu v rukou legionářů, což bylo oficiálně nežádoucí. Svoboda, Kladno, roč. 1920, Č. 92, 96, 100, 104, 108, 112, 115.

Orlické hory Podorlicko 6 256 Svoboda, Kladno, čís. 127 z 19. 9. 1920. A.Nemy ŠATY A IDEALY Fejeton je kritikou "nejrafinovanějšího výkvětu kapitalistické kultury: pařížské kokoty a oficírgigrle, loutky vychované estétstvím sexuálních lahůdkářů". Autor srovnává oblek a duši rakouského oficíra a prostého vojáka. Zaznamenává proměny, které vyvolala válka v duši prostého vojáka a odhaluje marnou taktiku vládnoucí třídy pěkným oblečením dohodových vojáků udržet si jejich oddanost. Ale do vlasti se vracejí nejen vyfintění legionáři, slavnostně vítaní hodnostáři, ale i vojáci, zbavení brýlí "demokratické" dohodové svobody, dělníci, sice v hadrech, ale "s duší svobodnou", nekompromisní bojovníci za spravedlivý společenský řád. A.Nemy PES ČLOVĚKEM Čl ČLOVĚK PSEM? Rudé květy, roč. 1919/20,č.1 z 25. 6. 1919. Ruský pes je proletář, nikomu nepatří a nic nemá. Za cara byl jediným přítelem zajatců kromě mužíků a dělníků. Skutečná příhoda z ukrajinského statku líčí, jak zajatec Toník si láskou získal psa za přítele. Když při vzpouře zajatců policejní strážník psa zastřelil, udeřil Toník strážníka, začež mu hrozil trest smrti oběšením, proměněný pak v deportaci na Sibiř. A.Nemy VÝCHOVA LIDOVA UMĚLECKÝM POŽITKEM. (BIOGRAFY.) Rudé květy, roč. 1919;'20, Č. 2 z 2. 7. 1919. Úvaha je věnována filmovému umění jako významnému prostředku lidové výchovy. Sleduje filmovou tvorbu před 1. světovou válkou od primitivního nevkusu až po filmy umělecké. Filmy charakterizuje podle místa vzniku: francouzské, italské, anglické, americké a německé. V závěru autor líčí, s kterými filmy se setkal po revoluci v zajetí na plátnech kin v Sibiři. Hodnotí filmy světové i ruské produkce, "burcující ruskou duši zesna" a zabývá se tematikou ruských filmových tvůrců, která se zdaleka netýká jen problematiky diktatury proletariátu, nýbrž jejich filmy jsou především dobrým dokumentem jako díla umělecká a literární.

A.Nemy ANNA PETROVNA Jak podtitul říká, jsou to obrázky ze života našich Zajatců v Rusku, skloubené v románovou podobu života na ukrajinském velkostatku Feodora Feodoroviče v obci Ščastlivaja. Osoby a příběhy stejně jako místo děje jsou skutečné. Osudy zajatce Jeníka jsou autobiografické. Román Anna Petrovna byl v rozšířené podobě zpracován autorem ještě jednou. Rukopis se však někdy ve třicátých letech ztratil v redakci Světa sovětů. A.Nemy PĚSTĚNí MATEŘSKÉHOJAZYKA U BOLSEVIKÚ Ladislav Smíd ' 257 Rudé květy, roč. 1919;'20, od Č. 2 z 2. 7. 1919 do Č. 10. Knižně vydalo Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (A. Svěcený), Praha, 1920. Archivní fond universitní knihovny v Praze, síg. 54 J 4753. V pojednání odmítá autor buržoazní tvrzení, že internacionalismus zabíjí lásku k rodnému jazyku a vysvětluje, jak sovětské republiky řeší jazykové problémy. Popisuje systém jazykové výchovy a, s ní související péči o literární a jiné talenty, jimž i mladý sovětský stát poskytuje bezplatné zaopatření a další odbornou výchovu za spolupráce věhlasných.umělců všech oborů. Rudé květy, roč. 1919/20, Č. 13 ze 4. 12. 1919. A.Nerhy LENIN CI MUCHAMED? Jak je v podtitulu uvedeno, jde o obrázek ze života tatarských žen. Dějovým pásmem povídky je kruté nevolnictví ženy, nucený sňatek za výkupné, drama a vzpoura ženské duše, srážky s pronikajícími revolučními názory na postavení ženy. Negramotný lid však těžko chápe a přijímá revoluční proměny a domnívá se, že "Lenin nebo Muchamed, to je koneckonců jedno' a totéž". Rudé právo, 1. roč., r. 1920, čís. 6, 18, 24, 30. (Dělnická besídka Č. 39 až 42) A.Nemy PAN PROFESOR S TRAKAŘEM Námět čerpá ze studentského a školského prostředí z autorova působiště na reálce v Kostelci n. Orlicí. Mnozí žáci z kvarty 1919-1920 tam najdou svá jména a své

Rudé právo, r. roč., r. 1920, Č. 35, 4:5, 51, 57, 64. (Dělnická besídka Č. 44 až 48) příběhy. V humorném vyprávění profesora Mráčka o životě třídy se skrývá autor sám, ale v líčení dalších jeho osobních trampot a příhod je povídkovým hrdinou skutečná postava profesora F., člověka na výsost dobrého, ale klasicky nepraktického, pro nějž každá drobná starost, zvětšená ještě poválečnými potížemi, se stává životním problémem.. Konec povídky se při prosincových událostech v Lidovém domě v Praze ztratil. Profesor Němec ale vzpomíná, že konec povídky mu navrhl odchylně od skutečnosti Dr. Albert takto: Žák, kterého profesor soustavně přísně stíhal, mu nakonec v tísni pomůže s trakařem a profesor jej v návalu citu vděčnosti a vědomí viny za to políbí. A. Nemy (Al. Němec) ČESKÝ BOLŠEVIK PŘED 500 LETY Pochodeň, roč. 1920, Č. 41, 42, 43. Je to nejútočnější autorova politická próza, minci primo proti buržoazně třídní podstatě čsl. státu a jejímu představiteli T~ G. Masarykovi. Petr Chelčický byl jedním z tvůrčích duchů, hlásících se k mase utlačovaných. Sám T. G. Masaryk byl kdysi nadšen nejzralejším dílem P. Chelčického Sieť viery pravé a nadchl jím i L. N. Tolstého. P. Chelčický byl bolševikem XV. století svým učením o státě, zhoubné instituci, která brání bratrské rovnosti lidí, učením o společenských vrstvách-rotách všeho druhu, které vnikly do sítí víry, když ji císařové a papežové protrhli svým bohapustým životem. Jak to poznal před staletími Chelčický, tak to poznal v současnosti Lenin. Ale nepoznal to Masaryk. "A týž profesor, jenž před lety donesl myšlenky Chelčického do Ruska, nepoznal, že se tam dnes ozval hlas jeho bývalého uctívaného myslitele, nepoznal,že se z ruských okopů ozývá volání úplně souhlasné s myšlenkami. českého bolševika XV. století. A místo, aby vyslechl tento známý kdysi hlas, přičiňoval se o to, aby Cechůmvzrostly v Rusku nekonečně krvavější a nezměrně truchlivější druhé Lipany! Pryč se státem, když slouží jen vyděračům! Pryč s obranou vlasti vykořisťovatelů, vlasti šlechticů, statkářů, keťasů, církevních a universitních chytráků! Nechť stane se práce vladařem nového světa!"

A. Nemy (Al. Němec) RŮZENEC A LOPATKA Umělecká sugestivní, antimilitaristická próza, líčící psychologii frontového vojáka a konfrontující kalendářní příběh o "hrdinné smrti za víru a vlast poručíka hraběte Walburga" se syrovou skutečností, jíž byl autor svědkem. Mariánský kalendář na r. 1915 dojemně popisuje, jak hrabě Walburg v čele svých vojáků, s růžencem v jedné ruce a revolverem ve druhé, hrdinně padl pro slávu boží a za císaře u Ravy Ruské. Podle fotografie v. kalendáři poznal autor, že hraběte Walburga dobře zná pod jménem. Graf Mukky, že zná jeho život na frontě i jeho nehrdinský konec u vesnice Pavlušovo u Jaroslavi v Polsku. V náhlé dělostřelecké palbě byla pro vojáky nejcennější zbraní lopatka k zakopání. Autor ji půjčuje vojínu Rumunovi, který odhazuje růženec a zakopává se. Tu se k němu připlazil zdecimovaný hrabě Mukky, nabízí mu za lopatku lahev, bankovky a nakonec namíří na Rumuna revolver. Ten jej lopatkou zabíjí. Prsty umírajícího křečovitě hrabaly v hlíně a nabraly i růženec, který pak sanitáři dali hraběti do kapsy spolu s revolverem, jenž nebyl ani nabit. Ladislav Šmíd 259 Pochodeň, roč. 1920, Č. 47 až 50 a r. 1921, Č. 1, 2. A. Nemy HROM DO TĚCH SOVĚTŮ Veselý satirický obrázek z Petropavlovska z doby po Ríjnové revoluci, kdy se sovět postupně ujímá moci, ale městští zbohatlíci se marně snaží všemožným způsobem unikat postihům za různé přestupky a dále hromadit majetek. Boháči upínají své zraky na čsl. vojáky, v nichž vidí své ochránce. A. Nemy SOUDRUZI MEZINÁRODNÍ BURŽOAZIE Autor dumá nad opuštěnými barokními paláci Malé Strany, v jejichž zdech je tolik umělecké krásy a práce lidských rukou, přemýšlí, kde jsou právě teď páni velko.statků, lesů a dolů a kam plyne výnos z těchto hodnot. Dělnický kalendář čsl. sociál. demokratické strany dělnické na r, 1921. Nákladem Ústřed. děl. knihkupectví, A. Svěcený, Praha, str. 45-50. Ilustrátor neznámý. Pochodeň, roč. 1921, číslo 46 až 50.