Výživné zletilých osob

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Výživné zletilých osob Bakalářská práce Autor: Libuše Miklínová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Josef Mužík Praha Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Výţivné zletilých osob zpracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury. V Lednici dne 14. dubna 2010 Libuše Miklínová 2

Poděkování: Děkuji vedoucímu práce JUDr. Josefu Muţíkovi za jeho ochotu, cenné rady, připomínky a metodické vedení mé práce. 3

Anotace Předmětem bakalářské práce je právní úprava zákona o rodině v oblasti všech druhů vyţivovacích povinností týkajících se zletilých osob. Jelikoţ otázka rodinných vztahů mě zajímá jiţ mnoho let, rozhodla jsem se zpracovat bakalářskou práci na téma Výţivné zletilých osob, abych hlouběji pronikla do tohoto problému, který je v poslední době stále více aktuální. Hlavním cílem práce je tedy podrobný rozbor této citlivé problematiky. Annotation In this bachelor thesis, I have focused on legal regulations of family law in the area of all types of maintenances related to adults. As I have been concerned with the issues of family relationships for quite a long time, I decided to write my bachelor thesis on the topic of Alimony of adults, in order to attain detailed knowledge about this issue, which is presently becoming more and more relevant. General objective of this thesis is a particular analysis of this sensitive issue. 4

Obsah Úvod... 7 1. Výživné z pohledu platné právní úpravy... 8 1.1. Prameny platné právní úpravy... 9 2. Subjekty vyživovací povinnosti... 10 2.1. Vzájemná vyţivovací povinnost rodičů a dětí... 10 2.1.1. Povinnosti rodičů vůči dětem... 11 2.1.2. Povinnosti dětí vůči rodičům... 12 2.2. Vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými... 14 2.3. Vyţivovací povinnost mezi manţely... 15 2.4. Výţivné rozvedeného manţela... 15 2.5. Příspěvek na výţivu neprovdané matce... 17 2.6. Vyţivovací povinnost mezi druhem a druţkou... 19 2.7. Vyţivovací povinnost mezi registrovanými partnery... 20 3. Vznik, změny a zánik vyživovací povinnosti... 21 3.1. Vyţivovací povinnosti rodičů k dětem... 22 3.2. Vyţivovací povinnost dětí k rodičům... 24 3.3. Vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými... 25 3.4. Vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely... 26 3.5. Vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely... 28 3.6. Příspěvek na výţivu neprovdané matce... 29 3.7. Vyţivovací povinnost mezi registrovanými partnery... 29 4. Řízení o určení vyživovací povinnosti... 30 4.1. Náleţitosti ţaloby... 31 4.2. Způsoby ukončení řízení o vyţivovací povinnosti... 32 4.3. Soudní poplatky... 33 4.4. Srovnání nápadu podaných ţalob... 34 5. Kritéria pro určení výše výživného... 36 5.1. Obecná kritéria vyţivovacích povinností... 37 5.1.1. Zohledňovaná kritéria na straně povinného... 37 5.1.2. Zohledňovaná kritéria na straně oprávněného... 41 5.2. Kritéria u jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti... 41 5.2.1. Vyţivovací povinnost rodičů a dětí... 43 5

5.2.2. Vyţivovací povinnost mezi manţely... 46 5.2.3. Vyţivovací povinnost rozvedených manţelů... 48 5.2.4. Vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými... 49 5.2.5. Příspěvek na výţivu neprovdané matce... 50 5.2.6. Vyţivovací povinnost mezi registrovanými partnery... 51 5.3. Vyţivovací povinnost a dobré mravy... 51 5.4. Úvahy de lege ferenda... 54 Závěr... 56 Seznam použité literatury... 57 Seznam použitých právních norem... 57 Internetové zdroje... 58 Ostatní zdroje... 58 Přílohy... 59 6

Úvod Rodinné vztahy patří ke vztahům značně sloţitým a především se týkají kaţdého z nás. Jde o velmi citlivou záleţitost rodinněprávního vztahu, který začíná narozením a jímţ procházíme v různých obměnách celý ţivot. Vyţivovací povinnost mezi rodiči a dětmi, manţely, druhy, příp. dalšími blízkými osobami je téma, které mě zajímá jiţ od mého nástupu do zaměstnání k okresnímu soudu v roce 1998, tedy v roce, kdy vešla v platnost novela zákona o rodině. Téma bakalářské práce Výţivné zletilých osob jsem si zvolila zejména z důvodu hlouběji proniknout do tohoto problému, který je důleţitou součástí vztahů mezi subjekty, které tvořily původně ucelenou rodinu. V rámci svého pracovního zařazení zapisovatelky se setkávám často s tímto problémem a je velmi zajímavé sledovat, jak k němu přistupují ti, kterých se v konkrétních případech týká. Pocházím z rodiny, která se nikdy s podobnou záleţitostí nesetkala, a to ani nikdo z blízkých či vzdálenějších příbuzných. Proto jsem tento rodinný problém začala vnímat, uvědomovat si a více se nad ním zamýšlet aţ v době, kdy jsem začala pracovat u soudu a poznávala starosti lidí, kteří jsou nuceni obrátit se o pomoc na soud. Spolu s manţelem vychováváme dvě, zatím nezletilé, děti, jejichţ věk se jiţ blíţí k zletilosti. Proto neustále srovnávám nároky účastníků řízení, zejména ve vztahu dětí a rodičů, kteří podali u soudu ţalobu na určení, zvýšení, sníţení, příp. zrušení vyţivovací povinnosti. Nejsou to však jen vztahy mezi rodiči a dětmi, které ve mně vyvolávají zájem více se tímto problémem zabývat nebo spíše snaţit se vniknout do myšlení lidí, jichţ se týká, neboť kaţdý z nás je jiný a tím pádem má také jiné potřeby a poţadavky. 7

1. Výživné z pohledu platné právní úpravy Základní jednotkou společnosti je rodina, která plní funkci biologickou, ekonomickou, citovou a výchovnou. Je moţné ji definovat jako skupinu osob, která je spojena pokrevními svazky, manţelstvím, případně adopcí. Projevem ekonomické funkce rodiny je zabezpečení výţivy pro její členy, coţ zákon řeší prostřednictvím výţivného, které je v současné době stanoveno právní úpravou rodinného práva, tedy zákonem o rodině č. 94/1963 Sb. v platném znění. Dřívější právní úprava pouţívala pojmy pro výţivné alimenty a alimentační povinnost a v zákoně o právu rodinném č. 265/1949 Sb. se dokonce v hlavě páté, 70 odstavci 1 objevuje termín úhrada na osobní potřeby. Teprve zákon o rodině č. 94/1963 Sb. zavedl pojmy výţivné a vyţivovací povinnost, které však nejsou v tomto zákoně definovány, ale dá se říci, ţe se jedná o povinnost jednoho subjektu přispívat dle svých schopností, moţností a majetkových poměrů na výţivu druhému subjektu tak, aby byly uspokojeny všechny jeho ţivotní potřeby a tím zabezpečena určitá ţivotní úroveň. Zákon o rodině nechápe výţivné, resp. vyţivovací povinnost pouze jako zabezpečení výţivy mezi jednotlivými subjekty, ale jde také o uspokojování potřeb vzdělávacích, sportovních, kulturních, rekreačních, léčebných apod. V literatuře se uvádí, ţe jde o synonyma, ale dle mého názoru je mezi těmito pojmy rozdíl. Termín vyţivovací povinnost je moţné uvádět ve fázi rozhodování soudu. Naproti tomu výţivné je jiţ stanovená částka, kterou přispívá jeden subjekt druhému buď na základě dohody nebo pravomocného rozhodnutí soudu. Dalším pojmem, který byl zapracován do novely zákona o rodině v roce 1982, byla i vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely označována jako příspěvek. Bylo to zřejmě z důvodu, ţe se jednalo o vyţivovací povinnost omezenou časově i rozsahem. 8

1.1. Prameny platné právní úpravy Základním zdrojem současné právní úpravy rodinného práva je Listina základních práv a svobod Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., který byl převzat do ústavního pořádku České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. byl přijat 4. prosince 1963 s účinností od 1. dubna 1964. Tato právní úprava se týká kaţdého občana. V části první řeší vznik a zánik manţelství a vztahy mezi manţely. Část druhá upravuje vztahy mezi rodiči a dětmi. V části třetí, která je předmětem zpracovávané bakalářské práce, je řešena vyţivovací povinnost mezi jednotlivými subjekty, kterými se budu podrobně zabývat v následujících kapitolách. Důleţitou částí tohoto zákona jsou i společná ustanovení, která jsou obsaţena v hlavě šesté. Významným mezníkem, který vyvolal nutnost novelizovat zákon o rodině byl rok 1989. Počátkem 90. let došlo v naší zemi k velkým politickým a společenským změnám, které měly dopad kromě jiného i na rodinné vztahy a vnesly do nich nové skutečnosti, jeţ se zde nemohly dříve vyskytovat. Šlo především o soukromé podnikání, cestování, ale také o moţnost vzdělávání na soukromých školách. Bylo proto nutné stávající zákon o rodině upravit, aby vyhovoval nově vzniklým podmínkám. V roce 1998 byla přijata tzv. velká novela, a to zákonem č. 91/1998 Sb. a úplné znění zákona bylo vyhlášeno pod číslem 210/1998 Sb. Došlo především k výraznému posílení ochrany majetkových zájmů zejména nezletilých dětí, coţ zahrnuje i vyţivovací povinnost. Tato novela formulovala poprvé výslovně právo dítěte podílet se na ţivotní úrovni svých rodičů. Dnem 1. července 2006 vstoupil také v platnost zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Výše uvedeným zákonem dochází také ke vzniku nové právní úpravy mezi těmito partnery, která se týká jejich vzájemné vyţivovací povinnosti. 9

Základ rodinného práva je tvořen občanským zákonem, jde tedy o odvětví práva soukromého. V ustanovení 104 zákona o rodině je upraven vztah tohoto zákona č. 94/1963 Sb. v platném znění a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v platném znění tak, ţe podle něj je moţné pouţít ustanovení občanského zákoníku pouze tehdy, jestliţe zákon o rodině nestanoví něco jiného. 2. Subjekty vyživovací povinnosti Vyţivovací povinnost je dána přímo zákonem a vzniká jen mezi těmi subjekty, mezi kterými to zákon stanoví. V České republice rozlišuje rodinné právo několik typů vyţivovací povinnosti mezi různými subjekty, kdy nejrozšířenějším typem je vzájemná vyţivovací povinnost mezi rodiči a dětmi. Dále jde o vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými, mezi manţely, a to i rozvedenými a také příspěvek na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. Samozřejmě nesmíme opomenout také vzájemnou vyţivovací povinnost mezi partnery, které dal základ jiţ výše zmiňovaný zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Ve sféře stanovení vyţivovací povinnosti rozlišujeme podle rozsahu poskytovaných příspěvků čtyři typy nároků, a to - děti vůči rodičům, manţelé a registrovaní partneři mezi sebou mají nárok na stejnou výţivu, - rozvedení manţelé a registrovaní partneři po zrušení partnerského souţití na výţivu přiměřenou, - rodiče vůči dětem na výţivu slušnou, - ostatní příbuzní pouze na nutnou výţivu. 2.1. Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí Nejdůleţitějším a tedy i nejrozšířenějším druhem vyţivovací povinnosti je vzájemná vyţivovací povinnost mezi rodiči a dětmi. Tento vztah je upraven 85-87 zákona č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 10

2.1.1. Povinnosti rodičů vůči dětem Vyţivovací povinnost ke svému dítěti mají oba rodiče, a to, jak stanoví zákon o rodině v 85 odst. 2, podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů, neboť dítě má právo podílet se na ţivotní úrovni svých rodičů. Odstavec 1 téhoţ ustanovení zákona o rodině v platném znění řeší poměr vyţivovací povinnosti rodičů k dětem do té doby, neţ je dítě schopno se samo ţivit. Tato schopnost není vázána na dosažení určité věkové hranice a je závislá na tom, kdy se dítě stane způsobilým hradit své odůvodněné potřeby z odměny za svou práci. 1 Rodičům tedy nezaniká vyţivovací povinnost zletilostí dítěte. Věková hranice 18 let má podle zákona o rodině význam pouze z hlediska procesního, a to v tom smyslu, ţe u dětí nezletilých se můţe zahájit řízení o určení vyţivovací povinnosti i bez návrhu, kdeţto po nabytí zletilosti se toto řízení zahajuje jen na návrh oprávněného zletilého dítěte. Další odlišností je splatnost výţivného, kdy u nezletilého dítěte je výţivné poukazováno k rukám rodiče, který o něj pečuje, kdeţto stanovené výţivné pro zletilé dítě se poukazuje k rukám tohoto zletilého dítěte. Rodiče jsou odpovědni za všestranný duševní a tělesný rozvoj svých dětí. Vyživovací povinnost tak nezaniká, i když v určitém oboru by si již mohlo opatřit dítě úhradu vlastních potřeb, jestliže jeho tělesné a duševní schopnosti naznačují, že by se mohlo uplatnit z hlediska společnosti významnějším způsobem, případně v jiném společensky důležitém oboru, který však vyžaduje další odborné průpravy. 2 Z toho plyne, ţe jsou povinni zajistit dítěti, aby našlo zdroj obţivy v takovém oboru, pro který má schopnosti a v němţ se můţe uplatnit. Pokud navrhovatel po získání výučního listu si zvyšoval kvalifikaci dalším studiem a toto ukončil maturitou, zvyšoval svou odbornost za účelem lepšího uplatnění v praxi a má proto nárok na výživné proti svým rodičům. 3 Vyţivovací povinnost rodičů k dětem proto pokračuje, a to i v případě, kdy má jiţ dítě výuční list nebo maturitní vysvědčení, jestliţe jeho schopnosti ukazují, ţe se můţe uplatnit významnějším způsobem v oboru, který však vyţaduje další odbornou průpravu. Pokud tedy dítě studuje, trvá vyţivovací povinnost po celou dobu studia aţ do jeho dokončení za předpokladu, ţe ve studiu řádně pokračuje. V případě, ţe dítě po ukončení středoškolských studií nebylo přijato na vysokou školu, například pro omezený počet přijímaných uchazečů, a nastoupilo do zaměstnání 1 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích 7 Co 74/92 2 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 502/2000 3 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 549/97 11

s úmyslem zúčastnit se dalších přijímacích zkoušek, na základě nichţ dále pokračuje ve studiu, vyţivovací povinnost rodičů k dítěti se opět obnoví. Naproti tomu však můţe nastat situace, kdy dítě začalo po dokončení patřičného vzdělání pracovat a samostatně se ţivit, ovšem v zaměstnání skončí s tím, ţe chce získat další kvalifikaci, ale pro jiné povolání. V tomto případě se vyţivovací povinnost rodičů k dítěti neobnovuje, coţ plyne i z názoru Krajského soudu v Brně Pokud však dítě již vstoupilo do zaměstnání, které mu umožňuje samostatně se živit, ale které později přeruší za účelem studia, jímž chce nabýt kvalifikaci pro jiné povolání, neobnovuje se v zásadě vyživovací povinnost k dítěti, není-li mezi vykonávaným povoláním a novým studiem souvislost. Obdobně je tomu dle názoru odvolacího soudu v případě, že dítě ukončilo vzdělávací proces v určitém oboru, umožňujícím dítěti samostatně se živit, přičemž se dítě rozhodlo pokračovat ve studiu za účelem nabýt kvalifikaci pro jiné povolání. 4 Dalším případem, kdy pokračuje vyţivovací povinnost rodičů i v době zletilosti dítěte, je těţké tělesné nebo mentální postiţení dítěte, neboť jsou rodiče povinni zajistit jeho výţivu po celou dobu právního vztahu mezi nimi a dítětem. Stanovení vyţivovací povinnosti ve vztahu rodičů k zletilým dětem je vţdy řízení sporné, které soud rozhoduje pouze na návrh zletilého dítěte ( 86 odst. 3 zákona o rodině v platném znění). 2.1.2. Povinnosti dětí vůči rodičům Vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům upravuje ustanovení 87 odst. 1 a 2 zákona o rodině v platném znění. V odstavci 1 se uvádí: Děti, které jsou schopny samy se ţivit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výţivu, jestliţe toho potřebují. V případě, ţe děti jsou schopny samy se ţivit a jejich rodiče potřebují vypomoci, zákon tímto svým paragrafem ochraňuje jejich práva v oblasti vyţivovací povinnosti. Na rozdíl od povinnosti rodičů zajistit dítěti stejnou ţivotní úroveň jako mají oni, však v tomto případě jde pouze o povinnost dítěte zajistit rodičům slušnou výţivu. To znamená, ţe dítě jiţ nemusí své rodiče finančně podporovat tak, aby měli stejnou ţivotní úroveň jako má samo, ale jde o 4 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 502/2000 12

určitou ţivotní úroveň, jaká je obvyklá pro danou věkovou skupinu lidí v určitém místě a čase. Vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům má vlastně jen podpůrný charakter, neboť rodič má v první řadě nárok na výţivné vůči svému manţelovi, a to i rozvedenému. Pouze v případě, ţe nelze tuto vyţivovací povinnost uplatnit, můţe se obrátit s nárokem na výţivné vůči svému dítěti. Pokud má rodič, který uplatňuje nárok na výţivné, více dětí, je dle ustanovení 87 odst. 2 zákona o rodině v platném znění tato vyţivovací povinnost rozdělena mezi všechny děti, a to podle poměru jejich schopností, moţností a majetkových poměrů. V případě, ţe rodič sám dobrovolně neplní svou vyţivovací povinnost vůči svým dětem nebo se dokonce plnění této povinnosti vyhýbá, nemusí mít, aţ se sám ocitne v nouzi, vůči svým dětem nárok na výţivné, a to dle ustanovení 96 odst. 2 zákona o rodině v platném znění. Soud nárok na vyţivovací povinnost takovému rodiči nepřizná, neboť dle výše uvedeného ustanovení zákona o rodině by toto bylo v rozporu s dobrými mravy. Rodiče by proto měli usilovat o to, aby jejich dítě bylo zabezpečeno v době, kdy se připravuje na své budoucí povolání a dosáhlo vzdělání odpovídající jeho schopnostem, neboť si musí uvědomit, ţe se můţe stát, ţe se dostanou do situace, kdy si sami nebudou schopni finančně zajistit své základní potřeby a budou poţadovat po svém potomkovi, aby zabezpečil jejich slušnou výţivu. V době totalitního Československa, kdy byla všeobecná pracovní povinnost, měli téměř všichni nárok na důchod a tento od státu dostávali, takţe nebyli odkázáni na finanční výpomoc dětí. Po roce 1989 však došlo k velkým změnám v oblasti ekonomické a sociální, coţ má, a v budoucnu bude mít ještě výraznější, dopad i na rozšíření uplatnění výše uvedené vyţivovací povinnosti. V dnešní době sice ještě není tolik rozšířena vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům, neboť jsou to stále spíše rodiče, kteří se snaţí mladým finančně pomáhat, a to i za situace, ţe se sami musí dost uskromnit. Je to ale jen otázka času, kdy se situace obrátí a rodiče budou nuceni poţadovat po svých dětech, aby jim právě ony finančně vypomáhaly. Po dobu, co pracuji u soudu jsem se nesetkala se ţalobou, kdy by rodiče ţádali po svém potomkovi finanční výpomoc na svou slušnou výţivu. Tento fakt je zřejmě ovlivněn skutečností, ţe rodiče, kteří ţili a hlavně vyrůstali v době před rokem 1989, si 13

neuvědomují, ţe tento nárok vůči svým potomkům mají. Od revoluce však jiţ uběhlo 20 let, coţ představuje jednu generaci, podmínky se zcela změnily a tato nová generace se bude postupem času dívat na rodinné vztahy z úplně jiného úhlu pohledu, k čemuţ bude donucena i existujícími podmínkami ve společnosti. 2.2. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Při čtení nadpisu hlavy druhé části třetí zákona č. 94/1963 Sb. o rodině v platném znění jsem se domnívala, ţe do vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými patří i povinnost mezi sourozenci a dalšími vzdálenějšími příbuznými. Při bliţším seznámení se s touto částí zákona, tedy ustanovením 88 odst. 1 zákona o rodině v platném znění jsem zjistila, ţe pojem ostatní příbuzní zahrnuje pouze potomky a předky, tedy příbuzné v řadě přímé, kteří mají vůči sobě vzájemnou vyţivovací povinnost. Znamená to tedy, ţe mezi sourozenci, vzdálenějšími příbuznými, ani mezi dítětem a nevlastním otcem nebo matkou, ze zákona vyţivovací povinnost nevzniká. Pokud nemohou potomci splnit své vyţivovací povinnosti, přechází tato povinnost ze zákona na předky. Toto je upraveno v ustanovení 88 odst. 2 zákona o rodině v platném znění, který dále pokračuje: Příbuzní vzdálenější mají vyţivovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bliţší. Jestliţe je několik příbuzných v témţe stupni, plní kaţdý z nich vyţivovací povinnost dílem, který odpovídá poměru jeho schopností, moţností a majetkových poměrů k schopnostem, moţnostem a majetkovým poměrům ostatních ( 89 zákona o rodině v platném znění). V praxi jde zřejmě nejčastěji o stanovení vyţivovací povinnosti prarodičů vůči vnukům, pokud nejsou rodiče sami schopni plnit tuto vyţivovací povinnost vůči svým dětem. Soud zkoumá schopnosti, moţnosti a majetkové poměry u všech ţijících prarodičů. Nárok na výţivné u tohoto uvedeného druhu vyţivovací povinnosti je však omezený, neboť oprávněný má nárok pouze na nutnou výţivu ( 90 zákona o rodině v platném znění). S určením vyţivovací povinnosti prarodičů vůči zletilým vnukům a naopak jsem se však zatím nesetkala. 14

2.3. Vyživovací povinnost mezi manžely Vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely je dalším rozšířeným druhem vyţivovací povinnosti, který řeší ustanovení 91 odst. 1 aţ 3 zákona o rodině ve znění pozdějších předpisů. Vychází z rovnosti obou manţelů a zároveň má základ i v obecně stanovené povinnosti obou manţelů navzájem si pomáhat a podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů uspokojovat potřeby rodiny. Zabezpečuje stejnou ţivotní úroveň obou manţelů po celou dobu trvání jejich manţelství. Mezi manţely je tedy vyţivovací povinnost zaloţena na zásadě vzájemnosti, z čehoţ plyne, ţe tento druh vyţivovací povinnosti na rozdíl od ostatních nevyţaduje pouze nemoţnost sám se ţivit, ale stačí, kdyţ je ţivotní úroveň manţelů odlišná. Vyţivovací povinnost mezi manţely je většinou plněna v peněţité formě, ovšem můţe být plněna i formou péče o domácnost. Právo na výţivné uplatňují vůči svým manţelům spíše manţelky, coţ je zřejmě způsobeno skutečností, ţe ţeny mají niţší příjem neţ muţi, pracují častěji na kratší úvazek neţ muţi a především po dobu mateřské dovolené a zejména rodičovské dovolené jsou odkázány i na další příjem v rodině. Podle odstavce 3 výše uvedeného ustanovení zákona o rodině vyţivovací povinnost mezi manţely předchází vyţivovací povinnosti dětí. V běţném ţivotě to znamená, ţe pokud se dítě, které se stále připravuje na budoucí povolání a vyţivovací povinnost tedy spadá na rodiče, vdá oţení, přechází tato povinnost na manţela. 2.4. Výživné rozvedeného manžela V době totalitní měli zákonodárci na vyţivovací povinnost vůči rozvedenému manţelovi zajímavý názor. Pro ilustraci cituji z důvodové zprávy k návrhu zákona: Pokud jde o příspěvek na výživu rozvedeného manžela, ustanovuje návrh zákona takovou zásadu, že v naší společnosti, kde je většina žen v pracovním poměru a je výdělečně soběstačná, je třeba, aby povinnost jednoho manžela k druhému byla po rozvodu omezena jen na takovou dobu, která stačí k tomu, aby si manžel, který nebyl výdělečně činný, opatřil zaměstnání a 15

prostředky k vlastní obživě. 5 Vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely byla v 60. letech 20. století výjimkou a byla tehdy zákonem o rodině omezena na dobu pěti let po rozvodu, pouze ve výjimečných případech mohl soud lhůtu prodlouţit, a to dokonce bez časového omezení. Vysvětluji si to tím, ţe tehdejší právní úprava zřejmě vycházela z přesvědčení, ţe pro oprávněné osoby časový limit pěti let je dostačující pro to, aby tyto dotčené subjekty mohly získat ekonomickou nezávislost. Nedovedu si však představit, ţe především matka s malými dětmi byla schopna po finanční stránce zajišťovat sobě a dětem dobrou ţivotní úroveň, kdyţ byla nucena se o tyto děti starat. Tuto nepříznivou situaci vyřešila novela zákona o rodině v roce 1982, která nejen, ţe zrušila pětiletý limit poskytování výţivného, ale také rozšířila rozsah vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely z nutné na přiměřenou výţivu. Jestliže zákon o rodině pro vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely použil název příspěvek na výživu rozvedeného manžela, pak se to stalo proto, aby tato vyživovací povinnost byla odlišena od povinnosti manželů poskytovat si vzájemné výživné za trvání manželství. Jde o jinou kategorii vyživovací povinnosti s jinými zákonnými podmínkami a zejména s jiným rozsahem této povinnosti. 6 V současné době řeší vyţivovací povinnost k rozvedenému manţelovi ustanovení 92 94 zákona o rodině v platném znění. Jde vlastně o vyrovnání nestejné moţnosti zabezpečit si přiměřenou ţivotní úroveň, jejíţ původ vychází z existence manţelství. Výţivné pro rozvedeného manţela není nárok, který by vznikal automaticky rozvodem manţelství, ale má určité zákonem stanovené podmínky. Rozvedený manţel, jenţ není schopen se sám ţivit, můţe od bývalého manţela ţádat, aby mu přispíval na přiměřenou výţivu, a to podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů, kterou se nerozumějí jen nutné náklady na stravování, ale také na uspokojování dalších nezbytných životních potřeb rozvedeného manžela vyplývajících z jeho věku, zdravotního stavu, způsobu života apod. 7 Pokud se rozvedení manţelé nedohodnou sami, rozhodne o tomto výţivném soud na návrh některého z nich ( 92 odst. 1 zákona o rodině v platném znění). U rozvedených manţelů se většinou jedná o stanovení vyţivovací povinnosti na manţelku, a to nejen z důvodů, které jsou jiţ výše uvedeny, kdy můţe být příčinou nepříznivý zdravotní stav rozvedené manţelky, která si vzhledem k tomuto handicapu nemůţe najít práci, ale také z důvodu péče o malé dítě, případně dítě invalidní nebo které vyţaduje stálou péči, apod. 5 Veselá, R. a kolektiv, Rodina a rodinné právo, 1.vydání, Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2003, 98 s. 6 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 36/77 7 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 36/77 16

Další moţnost, kdy můţe soud rozvedenému manţelovi přiznat výţivné je uvedena v ustanovení 93 odst. 1 zákona o rodině v platném znění, který zní: Soud můţe rozvedenému manţelovi, který se porušením manţelských povinností na rozvratu manţelství převáţně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závaţná újma, přiznat proti jeho bývalému manţelovi výţivné ve stejném rozsahu, jako je vyţivovací povinnost mezi manţely podle 91 odst. 2.. Jedná se o tzv. sankční výţivné, které lze přiznat pouze na dobu 3 let od právní moci rozvodového rozsudku. V této souvislosti je však nutné brát v úvahu, tak jako ve všech ostatních případech stanovení vyţivovací povinnosti, ustanovení 96 odst. 2 zákona o rodině v platném znění, neboť tuto povinnost nelze přiznat, pokud by došlo k rozporu s dobrými mravy. Například pokud manţel, který se domáhá výţivného, byl tím, který zapříčinil rozvrat manţelství. Záleţí však na jednotlivých případech stanovení vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely. V praxi se stále častěji setkávám s případy, kdy si manţelé v rámci smluveného rozvodu ( 24a zákona o rodině v platném znění) dohodnou podmínky vyţivovací povinnosti na dobu po rozvodu, tedy sami se dohodnou na výši výţivného. 2.5. Příspěvek na výživu neprovdané matce Zákon o rodině upravuje vzájemnou vyţivovací povinnost pouze mezi těmi subjekty, které jsou spjaty rodinněprávním vztahem, případně předešlým rodinněprávním vztahem. Mezi matkou a otcem dítěte, kteří nejsou manţely, sice výše uvedený vztah nevzniká, ale zákon o rodině, zřejmě s ohledem na jejich společné dítě, tento vztah neopomíná, pouze s tím rozdílem, ţe jej nemůţeme přirovnat ke vztahu, který vzniká mezi manţely. Znamená to tedy, ţe zákon o rodině neupravuje vzájemná práva a povinnosti mezi muţem a ţenou, kteří nejsou manţely, a to ani v případě, ţe ţijí ve společné domácnosti. Předpokládá se, ţe v tomto případě zajišťují svoji vzájemnou výţivu dobrovolně a není tedy nutné, aby tento vztah řešil zákon. 17

Ustanovení 95 zákona o rodině ve znění pozdějších předpisů upravuje příspěvek na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matky, jehoţ účelem je především ochrana neprovdané matky ve smyslu zajištění potřebných příjmů, které jsou spojeny s těhotenstvím a slehnutím. Pro rozsah příspěvku je stanoveno, že musí být přiměřený, tj. takový, aby hmotné zajištění matky v podstatě odpovídalo stavu, jaký má těhotná matka v manželství. 8 Neprovdaná matka se v tomto období můţe dostat do obtíţné osobní a sociální situace, proto by nebylo dobré, aby zvýšené náklady, které jsou s tímto těhotenstvím a porodem spojeny, nesla pouze sama. Uplatnění těchto nároků u soudu je časově omezeno na období těhotenství ženy. Povinným k uspokojení uvedených nároků je muž, jehož otcovství je pravděpodobné; nezjišťuje se tedy, zda označený muž je nebo není otcem dítěte. Rovněž při posuzování výše příspěvku se vychází z předpokládaných nákladů, které bude třeba vynaložit na výživu těhotné ženy a matky, na výdaje spojené s těhotenstvím a slehnutím a na výživu dítěte. 9 Zákon o rodině se svým citovaným ustanovením snaţí o zachování srovnatelných poměrů, jaké má matka, která je provdána. Příspěvek na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matce je upraven v ustanovení 95 odst. 1 3 zákona o rodině v platném znění. Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výţivy po dobu dvou let, jakoţ i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím ( 95 odst. 1 zákona o rodině v platném znění). Zákon sice hovoří o přiměřeném příspěvku na výţivu, ale tento musíme chápat v širším slova smyslu tak, aby pokryl všechny odůvodněné potřeby matky, neboť tato většinou nemůţe po narození dítěte nastoupit ihned do zaměstnání, protoţe musí pečovat o novorozence. Do roku 1998, tedy do novely zákona o rodině byl povinen otec dítěte přispívat matce na výţivu pouze po dobu jednoho roku. Zřejmě praxe ukázala, ţe roční doba je nepřiměřená, a proto touto novelou došlo k prodlouţení doby, po kterou je otec povinen přispívat matce na tuto výţivu, na dva roky. Otec dítěte je také povinen přispět matce na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Jde o náklady matky, které jsou spojeny s těhotenstvím a porodem, jako je například pořízení těhotenského ošacení, obuvi, náklady spojené s léčebnou péčí, které nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou a podobně. Náklady na pořízení nutných věcí pro dítě, například postýlka, kočárek, výbavička pro dítě, plenky, Sunar hradí otec dítěte 8 Holub,M.a kolektiv.zákon o rodině,komentář a předpisy související. 7.vydání.Linde Praha,a.s.,2005, 235 s. 9 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 306/84 18

v rámci své vyţivovací povinnosti vůči dítěti, coţ znamená, ţe tyto výše uvedené náklady potřebné pro dítě nejsou součástí nákladů matky. Podle odstavce 2 téhoţ ustanovení zákona však můţe soud na návrh těhotné ţeny, která se ocitne v tíţivé sociální situaci, uloţit pravděpodobnému otci dítěte, aby jí potřebnou částku poskytl předem. Uvedené nároky však musí být u soudu uplatněny ještě před porodem. Jde o zvláštní případ předběţného opatření, kdy účelem tohoto ustanovení zákona o rodině je zajištění prostředků k úhradě výživy těhotné ženy a matky, ke krytí nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím, jakož i k zajištění výživy dítěte tak, aby tyto prostředky měla neprovdaná žena včas k dispozici. 10 Pokud je pravděpodobným otcem označen bývalý manţel, ale po porodu se zjistí, ţe není biologickým otcem dítěte, můţe se tento muţ, který hradil náklady matky spojené s těhotenstvím a porodem i výţivu dítěte, domáhat úhrady toho, co uhradil, vůči skutečnému otci dítěte. V případě, ţe by nedošlo k určení otcovství, můţe dokonce poţadovat vyplacenou úhradu po matce dítěte. V tomto případě se však nejedná o vrácení bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku, ale výše uvedená úhrada výţivného poskytnutého za jiného je upravena v ustanovení 101 zákona o rodině v platném znění. Nárok na uplatnění výše uvedených nákladů musí být u soudu matkou uplatněn nejpozději do tří let od porodu, jinak dojde k promlčení ( 95 odst. 3 zákona o rodině v platném znění). 2.6. Vyživovací povinnost mezi druhem a družkou Ţádný právní předpis v naší republice neupravuje vyţivovací povinnost mezi druhem a druţkou. Je to způsobeno tím, ţe zákon o rodině vymezuje pouze taxativně subjekty vyţivovací povinnosti, přičemţ druh a druţka mezi tyto subjekty řazeni nejsou. Poskytování výţivného mezi druhem a druţkou je zaloţeno pouze na vzájemné dobrovolnosti, kdy záleţí hlavně na morálních normách. Nárok na výţivné druha nebo druţky nevzniká ani v případě, ţe jeden z nich opustí společnou domácnost a druhý není schopen se samostatně ţivit, například z důvodu péče o společné nezletilé děti. 10 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 306/84 19

2.7. Vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery Naproti tomu nový druh vyţivovací povinnosti a tedy i další subjekt, kterého se tato problematika týká, vnesl v roce 2006 zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, a to v ustanovení 10 aţ 12. Nejdříve však musím objasnit pojmy registrované partnerství a partner, jenţ jsou v tomto případě definovány v ustanovení 1 odst. 1 a 2 zákona č. 115/2006 Sb. v platném znění. Ustanovení 1 odst. 1 citovaného zákona uvádí: Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem (dále jen partnerství ) s tím, ţe v odstavci 2 téhoţ ustanovení zákona je dále upřesněno: Partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela partnerství. Nejedná se tedy o partnerský vztah mezi jakýmikoliv spolu ţijícími osobami, ale zákon přímo specifikuje, kterých konkrétních osob se týká. Ustanovení paragrafů výše citovaného zákona, týkající se vzájemné vyţivovací povinnosti, se projevuje obdobně jako je tomu u vyţivovací povinnosti mezi manţely. Vzájemnou vyţivovací povinnost mezi partnery upravuje ustanovení 10 odst. 1 uvedeného zákona a týká se celé doby trvání jejich partnerského souţití. V odstavci 2 téhoţ ustanovení zákona se uvádí: Neplní-li jeden z partnerů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemţ přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyţivovací povinnosti se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou partnerů byla zásadně stejná. Zde je moţné obsahově srovnat toto ustanovení s ustanovením 91 odst. 2 zákona o rodině v platném znění. Vyţivovací povinnost mezi partnery předchází vyţivovací povinnosti dětí vůči rodičům ( 10 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů). I v tomto případě by vyživovací povinnost mezi partnery předcházela vyživovací povinnosti dětí, tedy v první řadě je partnerovi povinen poskytovat výživné druhý partner, a teprve pokud to partner z jakýchkoli důvodů nečiní, nastupuje vyživovací povinnost dětí, pokud připadá v úvahu. 11 11 Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 532 s. 20

V případě registrovaného partnerství má však stanovení vzájemné vyţivovací povinnosti mezi partnery velký význam, neboť v partnerství nevzniká žádné zákonné majetkové společenství partnerů, na rozdíl od existence společného jmění manželů. 12 Podobně jako je tomu u vzájemné vyţivovací povinnosti mezi partnery po dobu trvání jejich partnerského souţití, výše uvedený zákon o registrovaném partnerství upravuje podmínky vyţivovací povinnosti těchto partnerů i po zrušení jejich partnerského souţití, a to opět v obdobném duchu právní úpravy jako mezi rozvedenými manţely. O výši výţivného a samozřejmě o samotném nároku rozhoduje soud na návrh jednoho z bývalých partnerů. Zákon také zvýhodňuje toho partnera, který se na rozvratu partnerského souţití nepodílel, a to tím, ţe mu přizná výţivné ve stejném rozsahu jako za trvání partnerského souţití, a to po dobu tří let. 3. Vznik, změny a zánik vyživovací povinnosti Vyţivovací povinnost mezi jednotlivými, výše uvedenými, subjekty vzniká ze zákona, a to za splnění podmínek, které vyţadují právní normy pro vznik jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti. Pokud dojde ke změně v podstatných okolnostech, například ke změně příjmů nebo majetkových poměrů, případně zdravotního stavu na straně oprávněného nebo povinného, jsou tyto skutečnosti podkladem pro změnu rozsahu vyţivovací povinnosti. Můţe dojít buď ke sníţení nebo zvýšení výţivného. Vyţivovací povinnost zaniká v případě, ţe odpadly zákonem stanovené důvody pro její existenci. Zánik vyţivovací povinnosti je konkrétně upraven u všech jednotlivých druhů vyţivovací povinnosti. Obecně však platí, ţe vyţivovací povinnost zaniká v případě, ţe oprávněný subjekt je schopen se sám ţivit nebo k němu vznikne vyţivovací povinnost jinému subjektu. Dále můţe zaniknout vyţivovací povinnost také tehdy, pokud povinný 12 Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 533 s. 21

není schopen výţivné nadále poskytovat. Rovněţ smrtí oprávněného nebo povinného subjektu dochází k zániku vyţivovací povinnosti, neboť jeho existence je vázána na existenci osobního vztahu. Jsou však i případy, kdy o zániku vyţivovací povinnosti rozhoduje soud, a to zejména v případě, kdy dojde k podstatným změnám poměrů mezi subjekty, jichţ se vyţivovací povinnost týká a tyto nejsou schopny se samy dohodnout. Jsou-li splněny podmínky pro zánik vyţivovací povinnosti, soud o této skutečnosti rozhodne k datu, kdy podstatné změny nastaly. 3.1. Vyživovací povinnosti rodičů k dětem Vyţivovací povinnost rodičů k dětem vzniká se vznikem rodičovského právního vztahu, tedy u matky okamţikem narození dítěte a u otce na základě určení otcovství. Uvedená vyţivovací povinnost je stanovena oběma rodičům, a to bez ohledu na to, zda jsou manţely či nikoliv s tím, ţe tato povinnost vzniká ze zákona. V případě, ţe nedojde k určení otcovství k dítěti, vyţivovací povinnost k dítěti má pouze matka. Také můţe dojít ke vzniku vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými za splnění zákonných podmínek, a to dle ustanovení 88 zákona o rodině v platném znění. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe vyţivovací povinnost rodičů vůči dítěti vzniká narozením dítěte a trvá aţ do té doby, pokud není dítě schopno se samo ţivit s tím, ţe mezníkem není, jak si většina rodičů myslí, věk, tedy především plnoletost, dítěte. Nabytí zletilosti dítěte nelze proto brát jako automatický zánik vyţivovací povinnosti rodičů k dítěti, ale tato povinnost trvá po celou dobu, kdy se dítě připravuje na své budoucí povolání. V ţádném případě tedy ukončením povinné školní docházky nebo maturitou vyţivovací povinnost rodičů vůči dětem automaticky nemusí končit. Důleţitým faktorem, který má vliv na existenci uvedené vyţivovací povinnosti, je také situace v zaměstnanosti. Není výjimkou, kdy dítě, které sice jiţ získalo kvalifikaci potřebnou pro své uplatnění v pracovním procesu, ale vzhledem k tomu, ţe nemůţe získat zaměstnání, pokračuje dále ve studiu. K tomuto zaujal své stanovisko Krajský soud 22

v Českých Budějovicích, který uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí: Jestliže navrhovatelka sama zvolila při nedostatku vhodných pracovních příležitostí pro absolventy škol nejprve cestu, kdy si sama hledala zaměstnání, a posléze se rozhodla pro další středoškolská studia v jiném oboru, po jehož absolvování se již jeví nově získané vzdělání jako perspektivnější z hlediska pracovního uplatnění, pak je to situace, kterou nelze navrhovatelce klást k tíži, protože sama tento stav nevyvolala, a která nesvědčí ani o nějakém záměru vyhýbat se zaměstnání Proto v těchto případech může vyživovací povinnost rodičů k dítěti trvat i po další dobu. 13 Změny ve vyţivovací povinnosti jsou, stejně jako i v ostatních případech, obecně dány změnami v poměrech oprávněného a povinného subjektu. Tyto změny nastávají především na straně dětí, které mají stále vyšší náklady spojené se studiem jako jsou například skripta, doprava, ubytování a samozřejmě i stravování, ošacení, obutí apod. Vyţivovací povinnost rodičů k dětem zaniká v případě, ţe zanikne mezi nimi rodinněprávní vztah, kdy přirozeným zánikem tohoto vztahu je smrt jednoho z nich. Jednou z moţností zániku vyţivovací povinnosti rodičů k dětem je i osvojení dítěte jinou osobou, kdy tato vyţivovací povinnost přechází na osvojitele, a to právní mocí rozsudku o osvojení. Rodičům zaniká vyţivovací povinnost vůči dítěti také např. uzavřením manţelství dítěte, a to i v případě, ţe toto ještě není schopno samo se ţivit. V tomto uvedeném případě přechází vyţivovací povinnost na manţela a je zaloţena na stejné ţivotní úrovni. Ovšem i zde se můţe stát, ţe rodiče jsou povinni nadále přispívat výţivným potomkovi, ale pouze podpůrně, pokud manţel dítěte není schopen mu zabezpečit výţivné v potřebném rozsahu. Pokud dojde k zániku vyţivovací povinnosti rodičů k dětem, jde o relativní zánik této povinnosti. Je totiţ moţné, ţe dítě, které jiţ bylo schopné samo se ţivit, můţe z nejrůznějších důvodů tuto schopnost ztratit, a to nejen například váţnou nemocí, invaliditou, studiem apod., ale velmi často se stává, ţe ztratí zaměstnání. V tomto případě ovšem dochází k obnově vyţivovací povinnosti rodičů k dětem jen za určitých podmínek, 13 Rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 7 Co 74/92 23

tedy v první řadě je nutné zkoumat, zda má nárok na podporu, příp. jiné dávky v rámci státní sociální podpory. Za situace, ţe jsou naplněny výše uvedené podmínky, dochází k obnovení vyţivovací povinnosti rodičů k těmto dětem. Není v dnešní době výjimkou, právě naopak stává se stále častěji, ţe rodiče, kteří jiţ pobírají starobní důchod, jsou nuceni ţivit svého potomka, jenţ přišel o zaměstnání. V případě, ţe tento ţije ve společné domácnosti s rodiči, nemá nárok na sociální dávky a proto se rodičům obnoví vyţivovací povinnost ke svému potomkovi, i kdyţ je v produktivním věku a nepřipravuje se na budoucí povolání. V případě, ţe je dítě schopno samo se ţivit jiţ před nabytím zletilosti, např. nastoupí do zaměstnání nebo vlastní majetek, z něhoţ má takové příjmy, ţe z nich hradí veškeré své potřeby, vyţivovací povinnost rodičů končí. Nedávno jsem se v praxi setkala se zajímavým případem, kdy byl otec prohlášen pravomocným rozsudkem soudu za mrtvého, tím tedy ze zákona zanikla jeho vyţivovací povinnost, kterou měl k tehdy nezletilému synovi. Po více jak deseti letech se však otec najednou objevil ţiv a zdráv, neboť ţil po celou dobu mimo území České republiky. Výše uvedený rozsudek, kterým byl prohlášen za mrtvého, byl proto zrušen. Vzhledem k tomu, ţe syn se ještě připravoval na své budoucí povolání, podal u soudu ţalobu na určení výţivného. Podle mého názoru má nárok na výţivné tři roky zpětně, neboť zrušením výše uvedeného rozsudku vyţivovací povinnost otce k němu nezanikla. 3.2. Vyživovací povinnost dětí k rodičům Vznik této vyţivovací povinnosti je zaloţen, stejně jako u povinnosti rodičů k dětem, na existenci rodinněprávního vztahu. V praxi to znamená, ţe na výţivné vůči dětem mají nárok oba rodiče za předpokladu, ţe jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro vznik nároku na výţivné. Nárok kaţdého z rodičů se posuzuje zvlášť podle okolností, které jsou dány na straně oprávněného rodiče. Vychází to ze skutečnosti, ţe nárok na výţivné je nárokem osobním a slouţí k uspokojování konkrétních odůvodněných potřeb rodiče. Jak jiţ je výše uvedeno, vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům nastupuje aţ v případě, ţe 24

není moţné toto řešit v rámci vyţivovací povinnosti mezi manţely, případně rozvedenými manţely. Nárok na výţivné vůči dětem náleţí rodičům v případě, ţe tito nemají dostatečný zdroj příjmů, z kterého by mohli uspokojovat své potřeby. Můţe se tak stát zejména v případě, ţe rodičům nevznikl nárok na důchod z důchodového pojištění nebo tento přiznaný důchod je s ohledem na jejich specifické potřeby tak nízký, ţe není moţné z něj uspokojit jejich základní potřeby. Vyţivovací povinnost dítěte k rodičům můţe vzniknout pouze za podmínky, ţe dítě je jiţ schopno se samo ţivit. Z tohoto vyplývá, ţe jde ve většině případů o dítě zletilé, ale můţe nastat i ta moţnost, ţe vyţivovací povinnost vůči rodičům vznikne i nezletilému dítěti, které jiţ nabylo schopnost samo se ţivit. Ke změnám v rámci této vzájemné vyţivovací povinnosti dochází opět za splnění podmínky, ţe došlo k zásadní změně na straně oprávněného nebo povinného. Vyţivovací povinnost dětí vůči rodičům můţe zaniknout z několika důvodů. Jedním z nich je například vznik nároku rodiče na starobní nebo invalidní důchod v takové výši, ţe je schopen si z tohoto důchodu zajistit uspokojení svých potřeb. Dále zánikem vyţivovací povinnosti dětí vůči rodičům je uzavření manţelství oprávněného rodiče. V tomto případě přechází tato povinnost na vzájemnou vyţivovací povinnost mezi manţely. Pokud povinné dítě ztratí schopnost a moţnost výţivné poskytovat, je toto také důvodem k zániku povinnosti a samozřejmě smrtí jednoho z nich končí tato vyţivovací povinnost. 3.3. Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Vznik vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými je spojen se splněním určených zákonných podmínek, kdy základní z nich je stanovena v ustanovení 90 zákona o rodině v platném znění, tzn. ţe právo na výţivné přísluší oprávněným jen v případě, ţe toto nutně potřebují. Jde o tzv. stav odkázanosti, čímţ můţeme rozumět situaci, kdy oprávněný není schopen samostatně zabezpečovat a uspokojovat ani své základní, nutné potřeby. Rozsah 25

vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými omezuje výše uvedené ustanovení zákona o rodině pouze na nutnou výţivu, coţ je ve srovnání s ostatními druhy vyţivovací povinnosti stanoveno na pokrytí všech odůvodněných potřeb oprávněného, nikoli však nejzákladnějších, ale pouze v nutném rozsahu. Je nutné také zohlednit, jestli ţije oprávněná osoba v manţelství, neboť samozřejmě vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely, případně rozvedenými manţely předchází vyţivovací povinnosti příbuzných. Ţádné konkrétní ustanovení týkající se zániku vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými zákon o rodině neobsahuje. Z logiky věci se však dá usoudit, ţe k zániku můţe dojít na základě několika skutečností. Jednou z nich je situace, ţe oprávněný nabude schopnosti samostatně uspokojovat všechny své potřeby nebo naopak povinný ztratí schopnost a moţnost toto výţivné poskytovat. Další moţností zániku uvedené vyţivovací povinnosti je uzavření manţelství oprávněného, čímţ vznikne vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely, případně pokud se následně rozvedou, tak vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely, kdy obě tyto vyţivovací povinnosti předchází vyţivovací povinnosti mezi ostatními příbuznými. V neposlední řadě zanikne vyţivovací povinnost také v případě, ţe zanikne rodinněprávní vztah mezi oprávněným a povinným smrtí jednoho z nich. Je nutné však podotknout, ţe v případě, ţe je povinno vyţivovací povinnost plnit několik osob ve stejném stupni a jedna z nich zemře, jsou zbývající osoby povinny plnit vyţivovací povinnost v takovém poměru, v jakém jim to jejich moţnosti a schopnosti dovolují, a to s ohledem na odůvodněné potřeby oprávněného. 3.4. Vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely Existence manţelství je základní podmínkou vzniku vzájemné vyţivovací povinnosti mezi manţely. Z toho plyne, ţe tato povinnost vzniká zároveň se vznikem manţelství a nemůţe tedy vzniknout mezi druhem a druţkou, tedy osobami, které ţijí v tzv. nesezdaném souţití. Dalším důleţitým předpokladem vzniku uvedené vyţivovací povinnosti je nestejná ţivotní úroveň manţelů, neboť právní úprava zajišťuje zásadně stejnou ţivotní úroveň obou manţelů. Předpoklady pro uplatnění vzájemné vyživovací povinnosti jsou dány i tehdy, 26

jestliže oba manželé jsou zásadně schopni sami uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby, ale v rozdílné míře. 14 Vyţivovací povinnost mezi manţely však nemusí vzniknout v případě, pokud by byla v rozporu s dobrými mravy. Například tehdy, pokud manţel svévolně opustí společnou domácnost a odejde za jinou ţenou nebo také v případě, kdy se dopustí úmyslného trestného činu vůči své manţelce. V této souvislosti byl také vysloven názor, že manžel, který je ve výkonu trestu, zásadně nemá vůči manželu, který je na svobodě, nárok na výživné, a proto se nemůže dovolávat vyrovnání životních úrovní. 15 I mezi těmito subjekty je změna poměrů, případně zdravotní stav u jednoho z nich, důvodem změny vzájemné vyţivovací povinnosti. Zánik vyţivovací povinnosti je spojen se zánikem manţelství, které můţe nastat smrtí jednoho z manţelů, příp. prohlášením jednoho z manţelů za mrtvého, ale také rozvodem nebo prohlášením manţelství za neplatné. Spolu se zánikem manţelství tedy zaniká i vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely, ale tato můţe být příčinou vzniku vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely (viz čl. 3.5.). V případě, ţe dojde k zániku manţelství rozhodnutím soudu, chci zde upozornit na skutečnost, ţe vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely zanikne aţ dnem právní moci tohoto rozhodnutí. Mnoho manţelů, kteří se rozvádí, se mylně domnívá, ţe v den jednání soudu, kdy tento vynesl rozsudek o rozvodu, jsou jiţ rozvedeni. Je otázkou, zda moţným způsobem zániku vyţivovací povinnosti mezi manţely je zánik manţelství způsobený změnou pohlaví jednoho z manţelů. Judikatura tuto situaci neřeší, a proto jsem se zajímala o názory odborníků z oblasti teorie i praxe. Zjistila jsem, ţe, jak uţ to často bývá, se rozcházejí. Shrnu-li názor soudců, dospěli k tomu, ţe manţelství musí zaniknout, neboť jde o trvalé společenství muţe a ţeny a tedy změnou pohlaví jednoho z nich nemůţe být tento manţel subjektem uvedeného právního vztahu a toto manţelství by mělo být zřejmě prohlášeno za neplatné. K jejich názoru se přikláním i já, neboť pokud manţelství nemůţe plnit svou funkci biologickou, musí zaniknout. Z toho také plyne, ţe se 14 Hrušáková, M., Králíčková Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 1998, 96 s. 15 Hrušáková, M., Králíčková Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 1998, 96 s. 27

zánikem manţelství musí zaniknout i vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely. Názor teoretiků byl ale odlišný, neboť říká, ţe zákon o rodině upravuje zánik a zrušení manţelství striktně s tím, ţe o tomto způsobu se nezmiňuje. V případě, ţe nemůţe takové manţelství zaniknout, nezaniká také vyţivovací povinnost mezi manţely (byť nejde jiţ o manţela). 3.5. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely Vyţivovací povinnost mezi rozvedenými manţely vzniká, jak jiţ výše uvádím, rozvodem manţelství. Tato povinnost však, na rozdíl od vzájemné vyţivovací povinnosti mezi manţely, je dána předpokladem, ţe rozvedený manţel se není sám schopen ţivit, coţ znamená, ţe zde zákonná úprava pouze zmírňuje nestejnou ekonomickou úroveň manţelů po rozvodu. Obecně zde zároveň platí, tak jako u ostatních vyţivovacích povinností, ţe oprávněný manţel poţádá svého bývalého manţela o poskytování výţivného a naproti tomu povinný, tedy bývalý manţel je schopen toto výţivné poskytovat. Novela zákona o rodině platná od 1.8.1998 vnesla do tohoto zákona ustanovení 93, podle něhoţ vznikne vyţivovací povinnost jednoho z manţelů k druhému také za předpokladu, jestliţe se na rozvratu manţelství převáţně nepodílel porušením manţelských povinností a byla mu způsobena rozvodem újma. Zde tedy nejde jen o podmínku, ţe se není sám schopen ţivit. Poskytování výţivného rozvedenému manţelovi zaniká za splnění určitých předpokladů. Jedním z nich je ta skutečnost, ţe oprávněný manţel nabude schopnost sám se ţivit. V tomto případě jde většinou o oprávněné rozvedené manţelky, které po skončení rodičovské dovolené nastoupí do práce a mají svůj pravidelný příjem nebo oprávněnému manţelovi vznikne nárok na důchod ať jiţ starobní nebo invalidní, apod. Další moţností zániku uvedené vyţivovací povinnosti je uzavření nového manţelství oprávněného manţela, kdy v tomto případě přechází tato povinnosti na vzájemnou vyţivovací povinnost mezi manţely. Smrtí oprávněného nebo povinného manţela také zaniká vyţivovací povinnost, jelikoţ tato nepřechází na dědice. 28