Lloyd George Clemenceau Wilson



Podobné dokumenty
Mezi světovými válkami

Lloyd George Clemenceau Wilson

Adolf Hitler. Kdo rozpoutal válku...

SPOLEČNOST A EKONOMIKA MEZI VÁLKAMI

CZ.1.07/1.5.00/ Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKA

VY_32_INOVACE_D5_20_10. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/

Škrtni všechny nesprávné odpovědi.

DĚJEPIS 9. ROČ. OPAKOVÁNÍ Z 8.ROČ, PŘÍČINY PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY November (2).notebook 27, 2014

CZ.1.07/1.4.00/

Mgr. Blanka Šteindlerová

Škola Autor Číslo Název Téma hodiny Předmět Ročník/y/ Anotace Očekávaný výstup Druh učebního materiálu

DĚJEPIS 9. ROČNÍK POLITICKÝ SYSTÉM PRVNÍ REPUBLIKY, ZAHRANIČNÍ November POLITIKA.notebook

Témata maturitních prací z dějepisu pro školní rok

Vzdělávací oblast : Člověk a společnost. Předmět : Dějepis. Téma : Novověk. Ročník: 9

DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL

ZAHRANIČNÍ ODBOJ, pracovní list

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/ U Lesa, Karviná - Ráj

Poválečný vývoj, mírové smlouvy

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/ U Lesa, Karviná - Ráj

Československo 20. let I. část

EVROPA PO REVOLUCI 1848

Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno. Materiál je určen k probrání daného učiva.

První světová válka, vznik Československého státu

CZ.1.07/1.5.00/ Zefektivnění výuky prostřednictvím ICT technologií III/2 - Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/

Název projektu: Multimédia na Ukrajinské

Poražené Rakousko-Uhersko se rozpadlo a na jeho místě vznikly tzv. nástupnické státy.

NÁZEV ŠKOLY: ZŠ,Kopřivnice, Štramberská 189, příspěvková org.

VY_32_INOVACE_D5_20_17. Šablona III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT II. SVĚTOV

První světová válka Dohoda: Velká Británie, Francie, Rusko Ústřední mocnosti: Německo, Rakousko Uhersko

Dějepis (v bloku) (DEJb) Světové a československé dějiny od konce 19. století 4. ročník a oktáva

OBNOVENÍ ČESKOSLOVENSKA

Opakování -hospodářská krize ve světě

Předmět: DĚJEPIS Ročník: 9. ŠVP Základní škola Brno, Hroznová 1. Výstupy předmětu

První světová válka Vznik Československého státu

Učební osnovy pracovní

2581/21/7.1.4/2010 PROJEKTU: Anotace: Prověřovací test z dějin- Československá republika. Zdroj textu: vlastní

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/

Základní škola a Mateřská škola Vraclav, okres Ústí nad Orlicí

VÝVOJ HOSPODÁŘSTVÍ VY_62_INOVACE_FGZSV_PN_13

Okruhy pro závěrečné zkoušky programu DĚJEPIS pro druhý stupeň ZŠ a DĚJEPIS Učitelství pro druhý stupeň ZŠ ČESKÉ DĚJINY

KDY DO NATO VSTOUPILA ČR =? TOTALITA =? NEUTRALITA =? PROPAGANDA =? ŽELEZNÁ OPONA =?

II. SVĚTOVÁ VÁLKA, VLÁDA KSČ

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/ U Lesa, Karviná - Ráj

VY_32_INOVACE_DEJ_21. Obchodní akademie, Lysá nad Labem, Komenského Dostupné z Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR..

2581/21/7.1.4/2010 PROJEKTU: Anotace: Prověřovací test z dějin- válečná a poválečná léta. Zdroj textu: vlastní

DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL

E K O G Y M N Á Z I U M B R N O o.p.s. přidružená škola UNESCO

CESTA K PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE

Opakování Mnichovská dohoda Německu připadly Sudety, Polsku připadlo Těšínsko a část s. Slov., Maďarsko získalo část J. Slov.

PO VÁLCE ZNÁRODNĚNÍ BANK, DOLŮ A VELKÝCH VÝROBNÍCH ZÁVODŮ POZEMKOVÁ REFORMA VLASTNIT MAX. 50 HA NÁSTUP KOMUNISTŮ

Učební osnovy vyučovacího předmětu dějepis se doplňují: 2. stupeň Ročník: devátý. Tematické okruhy průřezového tématu

POLITICKÉ POMĚRY ročník oboru ZA, ročník oboru SC D/CJL/ZA+SC/ /01/6-20

Zpracování digitálního učebního materiálu bylo financováno z projektu OPVK, Výzva 1.5.

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/ U Lesa, Karviná - Ráj

VELKÁ BRITÁNIE VE 2. POLOVINĚ 19. STOLETÍ

Junáka. protinacistického odboje roku 1941 zvláštním dekretem ministr exilové londýnské vlády Juraj Slávik. Za účast v odboji zaplatilo životem na

ČSR mezi válkami VY_32_INOVACE_D_428

Svět po roce MODERNÍ A KONKURENCESCHOPNÁ ŠKOLA reg. č.: CZ.1.07/1.4.00/

Dějepis 1. Historie a historiografie 2. Prehistorické období dějin lidstva 3. Starověké východní civilizace 4. Starověké Řecko a Řím

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9

Mezinárodní situace na počátku 20. století

CZ.1.07/1.4.00/

Okruhy ke státní závěrečné zkoušce

VY_32_INOVACE_DEJ-1.MA-11-Nastup_Hitlera_k_moci. Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Dubno. Materiál je určen k probrání daného tématu.

Češi za 1. světové války

Vyspělé a rozvojové státy, politická a ekonomická charakteristika

5. ročník. Vytvořil: Mgr. Renáta Pokorná. VY_32_Inovace/8_

Téma: První světová válka

Velká válka Češi na bojištích Evropy

Vývoj cestovního ruchu v Praze v 1. pololetí 2018

REVOLUCE Revoluce ve FRANCII

SAMOSTATNÉ ČESKOSLOVENSKO

Trendy v zahraničních pracovních migracích v České republice v letech Milada Horáková

Dějiny od konce 19.století do 1. světové války. Průmyslová revoluce v Evropě. Trojspolek,Dohoda. Vývoj v koloniálních a závislých zemích

Otázka: Nejvýznamnější události 1. pol. 20. století. Předmět: Základy společenských věd. Přidal(a): Zdeňka. 1. Světová válka. Vznik Československa

Dějepis (v bloku) (DEJb) Světové a československé dějiny od konce 19. století 4. ročník a oktáva

Dějiny 20. století, totalitní režimy

VY_12_INOVACE_04_02_VL NĚMECKO

Otázkové okruhy pro státní závěrečné zkoušky. magisterského studia dějepisu

Okruhy ke státní závěrečné zkoušce

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/

- revoluce urychlena krizí v Anglii, neúroda nedostatek brambor

ANGLICKÁ BURŽOAZNÍ REVOLUCE

EXTREMISTICKÉ POLITICKÉ IDEOLOGIE. Obr. 1 Obr. 2

Období komunistické vlády

Využití ICT pro rozvoj klíčových kompetencí CZ.1.07/1.5.00/

Datum : červen 2012 Určení : dějepis, žáci 8. ročníku

OBSAH. Prolog (Karolina Adamová) Teorie o vzniku státu 11

První republika.notebook. January 23, 2014

Škola: Střední škola obchodní, České Budějovice, Husova 9. Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT

Vzdělávací oblast: Člověk a jeho svět Předmět: DĚJEPIS Ročník: 8.

Vzdělávací materiál. vytvořený v projektu OP VK CZ.1.07/1.5.00/ Anotace. Novodobé dějiny. Italský fašismus VY_32_INOVACE_D0115.

Kde a jak se učilo struktura, správa školství

Cesta Adolfa Hitlera k moci

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/

Transkript:

C. Svět podle Versailleského systému 1. Pařížská mírová konference (1919 1920) První světová válka přinesla asi 11 milionů mrtvých a obrovské hmotné škody. Zdevastovala rozsáhlé oblasti vleklých frontových bojů, přivedla do uniforem a na bojiště mnohamilionové, do té doby nevídané zástupy zdatných mužů, z nichž mnozí pak přišli o život nebo byli zmrzačeni, vystavila tíživé zásobovací nouzi početné obyvatelstvo v zázemí. Proto je samozřejmé, že po válce byla mezinárodní politika naplněna samozřejmě především z vůle vítězné Dohody rozsáhlým úsilím zabezpečit trvalý světový mír. Jeho počátky měly být položeny na Pařížské mírové konferenci, která začala dva měsíce po listopadovém vyhlášení příměří a určila podobu poválečné Evropy. Dohodové velmoci nyní rozhodly, že s každým poraženým státem Ústředních mocností bude uzavřena zvláštní mírová smlouva, která stanoví podmínky jeho poválečné existence. Na konferenci oficiálně jednalo 32 dohodových zemí: 27 států a 5 britských polokoloniálních dominií. Poražené státy se jednání nemohly aktivně účastnit, s jejich zástupci se počítalo až pro závěrečné podpisy. Pařížská konference začala 18. ledna 1919 a trvala déle než rok. Účastníci byli rozděleni na: a) mocnosti s všeobecnými zájmy (tedy velmoci): Francie, Velká Británie, Spojené státy, Itálie, Japonsko; b) mocnosti s omezenými zájmy: mezi nimi bylo i Československo; c) mocnosti, které přímo neválčily: některé jihoamerické státy, které sice za války zaujaly vůči Ústředním mocnostem nepřátelský postoj, ale své armády na žádné bojiště neposlaly. Delegace jednotlivých států vedli nejprve zpravidla předsedové vlád: nejvlivnějšími osobnostmi konference byli Francouz Georges Clemenceau (1841 1929), Brit David Lloyd George (1863 1945) a americký prezident Woodrow Wilson, jenž svými Čtrnácti body z ledna 1918 (viz VII.B.7.d.) i osobním působením na konferenci výrazně ovlivnil celkové výsledky poválečných jednání. Československou delegaci vedl první československý premiér Karel Kramář. Později premiéři předali agendu Pařížské konference do rukou ministrů zahraničí (Československo tu zastupoval Edvard Beneš). Lloyd George Clemenceau Wilson Konference jednala velmi důkladně a narýsovala zcela novou podobu mnoha částí Evropy. Nevyhnula se však rozporům ani diskutabilním krokům. Výsledky Pařížské konference můžeme ve stručnosti shrnout takto: 1. Střetly se tu dvě protichůdné koncepce poválečného míru: zatímco Francie, tedy země válkou nejvíce zasažená, požadovala mír jako odvetu, Velká Británie a Spojené státy prosazovaly mír jako usmíření. Anglosaští politici totiž počítali, že jejich státy vzhledem ke své poloze i charakteru ekonomiky nejvíce vydělají na poklidném ovzduší široké mezinárodní obchodní spolupráce, zatímco jejich francouzští kolegové si přáli rozsáhlé finanční náhrady od Německa a doufali v přináležitost celého západního břehu Rýna k Francii (část tohoto území byla ztracena ve válce 1870 1871). 2. Dohodové velmoci jednaly s Německem a s Rakouskem i Maďarskem jako s bezvýhradnými právními nástupci Německého a Rakousko-uherského císařství a záměrně přehlížely, že v Berlíně, ve Vídni i v Budapešti již vládli zcela jiní politici, kteří na podzim 1918 revolučními akcemi svrhli skutečné strůjce války.

3. Rusko nebylo na konferenci vůbec pozváno, poněvadž svoji mírovou smlouvu brestlitevskou již dávno uzavřelo. Dohodové velmoci však nyní samozřejmě nedovolily Německu, aby si ponechalo tu západní část Ruska, kterou Brestlitevským mírem původně uhájilo. 4. Byl potvrzen zánik Rakousko-Uherska a vznik nástupnických států rozkládajících se zcela nebo zčásti na jeho území: jednalo se o Československo, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 název Jugoslávie). Navíc rozsáhlé oblasti východních Uher (s národnostně smíšeným obyvatelstvem) byly připojeny k Rumunsku. 5. Turecko ztratilo pozici blízkovýchodní velmoci: bylo okleštěno o 80 % předválečného území a zbyly mu prakticky pouze oblasti osídlené Turky (v této rozloze zůstává dodnes). 6. Ústřední mocnosti musely platit vysoké reparace (válečné náhrady) v penězích i surovinách některým státům Dohody (nejvíce však Francii) jako náhradu za škody způsobené válkou. Reparace měly ochromit vojenskou, ekonomickou i politickou sílu poražených států a podpořit poválečnou ekonomickou restrukturalizaci vítězů. Největší reparace byly předepsány Německu (132 miliard marek) a jejich tíhu ještě zvýšila poválečná hospodářská krize. 7. Poražené státy byly dramaticky omezeny v možnosti vybudovat si nové ozbrojené síly. Například Německu byla povolena jen armáda o síle 100 tisíc mužů pozemního vojska a 15 tisíc mužů válečného námořnictva. Německo nesmělo vlastnit ani jednu ponorku, vojenské letadlo nebo tank. Jeho válečné loďstvo bylo zásadně zredukováno. 8. Poražené státy a opět se to týkalo hlavně Německa přišly o všechny kolonie, které tak získali do správy především Britové a Francouzi. 9. Německo ztratilo některá pohraniční území (především Alsasko-Lotrinsko ve prospěch Francie). Německá část západního břehu Rýna byla okupována vojsky Dohody a východní břeh byl do hloubky 50 km demilitarizován: Němci tam nesměli mít vojenské posádky. Na pobřeží Baltu byla nejvýchodnější část Německa oddělena od zbytku státu nově zřízeným městským státem nazvaným Svobodné město Gdaňsk: nebylo součástí Polska, ale zajišťovalo Polákům volný přístup k moři. 10. Byla založena (20. ledna 1920) Společnost národů: mezinárodní organizace, která se měla zasazovat o dodržování míru ve světě podle principu kolektivní bezpečnosti (žádný konflikt není jen bilaterální; proti útočníkovi zasáhne celé mezinárodní společenství členských států). Společnost národů sídlila v Ženevě, jejími orgány byly všečlenské Shromáždění, velmocenská Rada, Stálý sekretariát a Mezinárodní soudní dvůr (se sídlem v nizozemském Haagu). Jednání Pařížské mírové konference probíhala v prstenci zámků kolem Paříže a podle těchto zámků se také nazývají jednotlivé mírové smlouvy: Smlouva s Německem byla podepsána přímo ve slavných Versailles (28. 6. 1919), s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye (10. 9. 1919), s Bulharskem v Neuilly (27. 11. 1919), s Maďarskem v Trianonu (4. 6. 1920), s Tureckem v Sèvres (10. 8. 1920). Shrnutí: Nové, poválečné politické poměry hlavně v Evropě nastolila Pařížská mírová konference. Chtěla vytvořit trvalý mír založený na citelném zvýhodnění vítězných, dohodových národů nad národy poraženými. Ty musely podepsat mírové smlouvy, jimiž ztrácely části dosavadního území a mj. se zavazovaly k dlouhodobému placení tíživých válečných reparací. Nejvlivnějším státem v Evropě se stala Francie, ale ukázalo se, že v budoucnu nebude možné provádět evropskou politiku bez kontaktu se Spojenými státy. Otázky a úlohy: 1. Porovnejte Pařížský mír s výsledky jiných, dřívějších mírových konferencí. 2. Jak se v poválečných letech vyvíjel osud někdejších německých kolonií? Výběr z odborné literatury: Margaret MacMillanová: Mírotvorci. Praha 2004.

2. Evropa po válce Konec První světové války znamenal zásadní přelom zejména evropské civilizace v mnoha směrech: 1. Evropská populace byla čtyřmi válečnými lety velmi vysílená. Proto ji v letech 1918 1920 krutě zasáhla světová pandemie chřipky (nazývané španělská podle první vážně postižené země), kterou onemocněla asi čtvrtina lidstva a která si vyžádala ve světě více než 20 milionů životů (možná až 50 milionů), což dokonce výrazně převýšilo počet obětí právě skončené války. 2. Dramaticky byla překreslena mapa Evropy. Převážily zde národní státy: právo národů na sebeurčení se stalo hlavní zásadou pro vytváření nových státních celků. Toto právo bylo ovšem v praxi přiznáváno jen vítězům, kteří navíc mohli při rýsování svých hranic těžit i z dalších, strategických zvýhodnění. 3. Evropa se demokratizovala: zmizely pozůstatky feudalismu i absolutismu. V Evropě prudce vzrostl počet republik a ubylo monarchií: ačkoli samozřejmě i království byla demokratickými státy (konstitučními monarchiemi), přesto republikánský duch výrazně zcivilnil a liberalizoval celý veřejný prostor. Tomuto vývoji se vymykaly jen dva státy: Rusko, v němž vláda bolševiků měla ráz komunistické diktatury, a Maďarsko, které sice bylo královstvím, ale s neobsazeným trůnem, takže se stalo ostrovem politické nestability ve střední Evropě (situaci ztěžoval fakt, že Maďaři se nechtěli smířit se ztrátou drtivé většiny někdejšího uherského území). 4. Za války se zásadně proměnila společenská pozice žen: kvůli nasazení mužů v armádě musely na celé čtyři roky zaujmout místa v průmyslu (včetně tovární práce např. ve zbrojovkách) nebo v dopravě (řídily lokomotivy aj.). Obrovskou roli sehrály v nemocnicích jako ošetřovatelky raněných. Po válce již mnohé ženy vystupovaly jako sebevědomé a samostatné partnerské protějšky svých mužů a žádaly (a často získaly) rovnoprávnější podíl na politickém životě (šlo především o všeobecné volební právo). První světová válka tedy podpořila vznik a rozvoj feminismu: cíleného hnutí za rovnoprávnost žen ve veřejném životě (mimochodem: není náhoda, že právě v r. 1920 katolická církev svatořečila středověkou francouzskou bojovnici za svobodu Janu z Arcu: šlo nepochybně o vyjádření respektu k úloze žen nejen francouzských za války). 5. Zmenšil se rozsah kolonií: v bývalých německých koloniálních územích a v někdejších netureckých oblastech Osmanské říše sice rychle začali s mandátem Společnosti národů hospodařit i vládnout především Britové a Francouzi, ale přesto bylo jasné, že novověký kolonialismus je za svým vrcholem a začíná spět ke svému úpadku. 6. Shodou okolností hned po První světové válce zažil svět a zejména Evropa prudký rozvoj vědy a techniky. Velice rychle do běžného života lidí pronikly automobilová, autobusová i letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně běžnou součástí vybavení domácností se staly telefon i rozhlasový přijímač. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením filmu a biografů (jež představovaly lidovou alternativu k svátečně laděným divadlům), vznikaly však také

neformální divadelní scény (autorského divadla) s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé společenské dění, obrovský rozvoj zaznamenalo moderní výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit v rytmu exotického džezu, vycházejícího z hudby amerických černochů. Novinářství zprostředkovalo nejširším vrstvám obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo však i čtivější podobu umělecké literární tvorby. Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět módy a společenských zvyklostí. 7. Součástí politiky se stalo i úsilí o řešení sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen o práva sociální: byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se činnost odborů a začalo vyplácení podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na dovolenou a starobní důchod, objevily se dětské ozdravovny a školy v přírodě. 8. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu (atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního života. Po skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěže). Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň. 9. Celý tento vývoj však začal hlubokou poválečnou hospodářskou krizí. Idylka v poválečné Paříži (1922) Američtí filmoví komici Stan Laurel a Oliver Hardy ztělesňovali bezstarostnou rozvernost 20. let Shrnutí: Konec První světové války byl obrovským mezníkem ve vývoji zejména Evropy. Kontinent se demokratizoval, liberalizoval a modernizoval, zanikly nadnárodní říše a zrodily se nové národní státy. Trvalý mír měla zajistit světová organizace Společnost národů. Přetrvaly však kořistnické cíle vítězných velmocí a poražené státy byly zdeptány přísnými, zejména ekonomickými omezeními. Politika se začala více věnovat sociálním otázkám, ale první léta míru se odehrála pod tíhou poválečné hospodářské krize. Otázky a úlohy: 1. Najděte v okolí svého bydliště nebo školy budovy, pomníky apod. postavené záhy po r. 1918. 2. Porovnejte poválečnou mapu Evropy s dnešní a charakterizujte rozdíly. 3. Kteří světoví umělci vynikli ve 20. a 30. letech? 4. Najděte některé typy automobilů z 20. a 30. let a porovnejte je s dnešními. Výběr z odborné literatury: Zdeněk Bradáč: Zlatá dvacátá léta. Praha 1983.

3. Poválečná krize (1918 1923) a) Ekonomické problémy Po každé velké válce přicházejí pro vítěze i poražené hospodářské těžkosti, protože je třeba zmírnit válečné škody a přeměnit válečnou výrobu zpět na mírovou (řečeno známým biblickým příslovím: překovat meče na pluhy). Krize po mimořádně rozsáhlé První světové válce byla také mimořádně hluboká a zasáhla léta 1918 1923. Například ve Spojených státech klesla produkce v průmyslu o třetinu. V Československu byla průmyslová výroba v r. 1920 na 75 % v porovnání s r. 1913. Hodnota národních měn byla destabilizována: nejhůře v Německu, kde došlo k hyperinflaci. b) Vítězství bolševiků v občanské válce Za této situace se pokusily o vzestup nové politické proudy. Na prvním místě to byl komunismus. Bolševická vláda v Rusku dokázala (po odjezdu československých legií) zvítězit nad svými domácími odpůrci i nad dohodovou vojenskou intervencí a dosáhla celkového vítězství v občanské válce 1917 1922. Bolševici chápali svůj boj jako počátek celosvětové komunistické (proletářské) revoluce. V některých nově vzniklých evropských státech skutečně došlo k pokusům nastolit komunismus. c) Pokusy o komunistický převrat v Německu (boje v Berlíně a Bavorská republika rad) V republikánském Německu byl kancléřem (předsedou vlády) a pak od února 1919 prvním německým prezidentem byl předseda sociální demokracie Friedrich Ebert (1871 1925). Usiloval o spolupráci politické levice s pravicí. Na přelomu let 1918 a 1919 komunisticky orientovaní sociální demokraté, vedení Karlem Liebknechtem (1871 1919) a Rosou Luxemburgovou (1871 1919), založili Komunistickou stranu Německa. Vzápětí došlo hned ke dvěma pokusům nastolit komunistickou vládu: v Berlíně a Mnichově (zde na necelý měsíc vznikla sovětská republika nazvaná Bavorská republika rad). Obě komunistické akce byly krvavě potlačeny: hlavní roli přitom hrály namísto slabé německé armády ozbrojené dobrovolnické oddíly zvané Freikorps (Svobodný sbor), vytvořené pravicovými silami krátce předtím z válečných navrátilců: nyní v Berlíně zavraždily i Liebknechta a Luxemburgovou. Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová Násilnosti v Německu 1918 1919 přinesly celkem několik tisíc obětí na životech. Situaci v zemi stabilizoval až parlament vzešlý z voleb, když v červenci 1919 vydal na svém zasedání v historickém městě Výmaru (Weimaru) v Durynsku německou republikánskou ústavu: odtud se období německých dějin v letech 1918 1933 označuje jako výmarská republika. d) Maďarská republika rad a její válka s Československem a Rumunskem Poměry v Maďarsku byly ještě neklidnější. Pařížská mírová konference odebírala Maďarům bezprecedentně velké území: ztratili nejen všechny jazykově nemaďarské oblasti někdejších Uher, ale k Československu, Jugoslávii a Rumunsku byly připojeny dokonce některé maďarsky hovořící regiony. V maďarské veřejnosti tak vznikl silný odpor k politice západních velmocí. Na podzim 1918 se do Maďarska vrátil Béla Kun (1886 1938/1939): maďarský voják, který byl za války zajat Rusy, stal se komunistou a účastnil se Říjnové revoluce. V listopadu založil v Budapešti Maďarskou komunistickou stranu, zorganizoval sérii násilných demonstrací proti

republikánské vládě, a přestože se na čas ocitl ve vězení, využil mohutného veřejného odporu proti oklešťování maďarského území, v březnu 1919 svrhl prozápadní republikánskou vládu a nastolil komunistickou Maďarskou republiku rad. V téže době (také v březnu 1919) bolševici založili v Moskvě za účasti komunistů z některých evropských zemí Komunistickou internacionálu (Kominternu): mezinárodní organizaci komunistických stran, která měla všestranně podporována bolševickou vládou iniciovat komunistické revoluce v Evropě. Maďarsko bylo první příležitostí vyzkoušet tuto politiku v praxi: Lenin a Kun byli v pravidelném telegrafickém kontaktu. Maďarská republika rad vyhlásila znárodnění veškerého průmyslu a převod zemědělské půdy do družstevního vlastnictví. Dramaticky snížila daně a natiskla inflační peníze. Následoval odpor části veřejnosti a Kun dal z řad nespokojených popravit asi 500 lidí. Vyhlásil opozici vůči Dohodě, což vedlo k vojenskému vpádu československé a rumunské armády. Československou ofenzivu Maďaři zprvu odrazili a protiútokem obsadili jihovýchodní část Slovenska, kde pod ochranou maďarských zbraní byla vyhlášena Slovenská republika rad (v jejím čele stál český novinář Antonín Janoušek). Maďarská republika rad chtěla znovu připojit Slovensko k Uhrám a spojit se se sovětskou Rudou armádou. V červenci však Čechoslováci Maďary ze svého území vyhnali a v srpnu Rumuni dobyli Budapešť, čímž Maďarská republika rad zanikla (Kun uprchl). V listopadu 1919 vládu v Maďarsku převzal někdejší admirál rakousko-uherského námořnictva Miklós Horthy (1868 1957) a v r. 1920 byla v zemi obnovena monarchie (království), ovšem s neobsazeným trůnem: Horthy byl hlavou státu jako regent (správce). e) Polsko-sovětská válka V počátek bolševického tažení do Evropy se měla proměnit Polsko-sovětská válka 1919 1921. Polský maršál a nejvyšší představitel (náčelník státu) Polské republiky Józef Piłsudski (1867 1935) totiž zaútočil na Rusko s cílem dobýt Ukrajinu a posunout polskou východní hranici na někdejší linii z doby Polsko-litevského království. V květnu 1920 Poláci dokonce dobyli Kyjev. Avšak Rudá armáda (generál Semjon Buďonnyj, 1883 1973) podnikla mohutnou ofenzivu, která rychle zatlačila Poláky na jejich území. Rusové dobyli severovýchodní polovinu Polska a v létě 1920 se pokusili obklíčit Varšavu. Teprve tam je Piłsudski porazil (klíčovou bitvu Poláci označují jako Zázrak na Visle) a Rudá armáda se stáhla do Ruska. Cílem ruské zahraniční politiky však zůstalo až do 40. let posunutí západní hranice Ruska na linii, již kdysi dosáhli ruští carové, a exportovat komunistickou revoluci do Evropy. Komunistické strany v jednotlivých státech rychle vznikaly především z ultralevých křídel sociálnědemokratických stran. Shrnutí: Poválečná hospodářská krize v Evropě vedla k pokusům o komunistické převraty v poražených státech Německu a Maďarsku. Ruský bolševický režim založil Kominternu: mezinárodní sdružení komunistických stran usilující s ruskou podporou o úspěšné komunistické revoluce v Evropě. Ruské válečné tažení do střední Evropy však zastavili Poláci. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte podrobnosti o poválečné hyperinflaci v Německu. 2. Jak vypadala veřejná činnost Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové před r. 1919? 3. Které oblasti náležely ke Slovenské republice rad a které město bylo jejím centrem? Výběr z odborné literatury: Norman Davies: Bílý orel, rudá hvězda. Praha 2006. Kevin McDermott Jeremy Agnew: Kominterna. Praha 2011.

f) Nová ekonomická politika v Rusku a vznik Sovětského svazu Po svém vítězství v občanské válce bolševická vláda nahradila neefektivní válečný komunismus (který spočíval v totální státní kontrole nad ekonomickým životem země; viz VII.B.6.d.) Novou ekonomickou politikou (NEP; 1921 1928), která znamenala mírnou ekonomickou liberalizaci: povolila soukromé podnikání zemědělců a malých výrobních i obchodních firem, což znamenalo lepší zásobování venkova a vzestup životní úrovně ve městech. Zároveň si ovšem bolševici pojistili úplnou politickou kontrolu nad celým Ruskem. Zlikvidovali ostatní politické strany tím, že jejich vůdce přinutili emigrovat. Bolševici-komunisté se tak stali jedinou politickou stranou v Rusku. A o potírání jejich skrytých protivníků se postarala nově zřízená komunistická tajná policie: založil ji v prosinci 1917 Felix Dzeržinskij (1877 1926) a byla označována jako Čeka (ČK Črezvyčajnaja komissija = Mimořádná komise); známější se stal její pozdější zkratkový název KGB. V letech 1920 1931 ruská vláda realizovala gigantický ekonomický projekt GOELRO (Gosudarstvennaja komissija po elektrifikaciji Rossiji = Státní komise pro elektrifikaci Ruska). Šlo o vůbec první celostátní hospodářský plán (elektrifikace venkova tehdy probíhala i jinde v Evropě, ale tam se děla jako souhrn na sobě nezávislých projektů). GOELRO byl úspěšný (v r. 1932 se v Rusku vyrábělo téměř sedmkrát víc elektrické energie než v r. 1913) a podnítil v Rusku úsilí řídit podle celostátních plánů celé národní hospodářství. V r. 1922 se bolševické Rusko přejmenovalo na Svaz sovětských socialistických republik (zkráceně: Sovětský svaz): složitý název zdůrazňoval, že jde o komunistický stát složený z několika různých zemí (svazových republik) s určitou (zejména kulturní) autonomií. Zároveň se jednalo o jediný stát na světě, který ve svém názvu neměl zeměpisné určení: měl totiž přerůst v celosvětovou komunistickou říši (hlavním motivem státního znaku byla zeměkoule s rudými kontinenty a kolem ní rudá stuha s nápisem převzatým z Komunistického manifestu: Proletáři všech zemí, spojte se!). g) Vznik fašismu a politický převrat v Itálii Státní znak SSSR V nejisté atmosféře poválečné doby vznikl další politický směr fašismus (it. fascio = svazek; symbolem italského fašismu se stal odznak moci starořímských konsulů: svazek prutů se sekerou). Fašismus je politický a myšlenkový směr, který se snaží nahradit tržní demokracii, protože jí klade za vinu ideový chaos i hospodářský úpadek v krizové době. Fašismus se stal ve 20. a 30. letech dosti populární. Jeho hlavní rysy lze charakterizovat takto: 1. Celý politický systém svobodného šíření idejí, svobodných voleb a zastupitelské demokracie je považován za nedokonalý a pokrytecký, protože ve skutečnosti slouží jen nadvládě hrstky vlivných boháčů nad drtivou většinou společnosti. 2. Zásadně je odmítnuto veškeré myšlenkové dědictví osvícenství, z něhož tržní demokracie vychází; místo toho jsou oživovány (domnělé) starodávné tradice související až s pohanstvím nebo s ultrakonzervativním pojetím církevního života. 3. Návrh nového společenského uspořádání stojí na požadavku nahradit soustavu politických stran jiným, pevnějším a prospěšnějším společenstvím. 4. Tímto společenstvím je národní pospolitost, zbavená cizích, kořistnických vlivů; vlastní národ je vždy nahlížen jako biologicky i kulturně hodnotnější než národy sousední. Fašismus často vyúsťuje v otevřený rasismus (velkou inspirací jsou např. názory Arthura Gobineaua). 5. Do čela národa se postaví vynikající osobnost vůdce; pochází z nenápadných, ale nikoli nuzných poměrů, jeho vzestup je výrazem dějinné prozřetelnosti, a je tedy zákonitý; vůdce je vybaven až iracionálními schopnostmi vést národ k vítězství a prosperitě.

6. Prostředníkem mezi vůdcem a národem je politická strana: není řízena demokraticky, protože demokracie by jen zdržovala prosazování vůdcovy výjimečné vůle, která se pro své jedinečné kvality musí uplatnit tak jako tak; velký důraz se klade na efektní veřejné rituály (shromáždění, přehlídky ), které posilují davovou masovost hnutí. 7. Strana prosazuje ve společnosti nacionalistický kolektivismus a usměrňuje veřejnou aktivitu obyvatelstva do polovojenských organizací, které sama ovládá. 8. Ačkoli fašismus rádi podporují leckteří představitelé velkého byznysu, těžiště stoupenců fašismu spočívá ve středních vrstvách, které byly v krizi poníženy poklesem materiálního zabezpečení i společenské prestiže (malopodnikatelé, nižší úředníci, učitelé, malozemědělci ). 9. Součástí fašistického řešení je diskriminace nositelů odlišných národnostních i kulturních vlivů, velký důraz se klade na patriarchálně organizované společenské vazby; v podmínkách moderny se však k fašismu často přidává i mladší generace (italský básník Gabriele d Annunzio, 1863 1938, aj.) fascinovaná tím, že moderní technická civilizace umožňuje snadno vyniknout mimořádným osobnostem. 10. Výsledkem je totalitní diktatura, která likviduje veškerou politickou i ideovou opozici a ovlivňuje také hospodářský život, byť neusiluje o zestátňování; součástí řešení domácích problémů je expanze do zahraničí. Fašismus se zrodil v Itálii, která patřila mezi vítězné dohodové státy, ale při dělení poválečného vlivu byla ponechána dosti stranou. Italský učitel a posléze novinář Benito Mussolini (1883 1945) založil v r. 1919 militantní organizaci Fasci Italiani di Combattimento (Italské bojové svazy), s kterou v r. 1921 pronikl do parlamentu a vzápětí ji přeměnil na Fašistickou národní stranu. Demokratická většina italské společnosti byla vývojem natolik pobouřena, že se proti rostoucímu vlivu fašistů dokonce uskutečnila generální stávka. Fašisté s podporou ozbrojených složek své strany (zvaných černé košile) zorganizovali a uskutečnili působivý davový pochod na Řím. Mussoliniho podpořily podnikatelské špičky a král Viktor Emanuel III. jej jmenoval předsedou koaliční vlády. V r. 1925 premiér Mussolini proměnil svou vládu v otevřenou diktaturu. Benito Mussolini V r. 1920 vznikla fašistická strana v Německu. Nazývala se Nacionálně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) a v jejím čele stál rodilý Rakušan Adolf Hitler (1889 1945). Shrnutí: Bolševické Rusko se v r. 1922 přejmenovalo na Sovětský svaz, aby tak zdůraznilo své expanzionistické cíle, upevnilo svůj politický systém komunistické diktatury, ale zároveň poněkud liberalizovalo Novou ekonomickou politikou malopodnikání. V Itálii se zrodil nový směr politického totalitarismu, fašismus: je založen na ultrapravicovém, antiosvícenském a xenofobním až rasistickém pojetí politiky. Otázky a úlohy: 1. Bolševici z propagandistických důvodů sáhli k přejmenovávání řady ruských (sovětských) měst; mnohá z nich se na přelomu 20. a 21. století přejmenovala zpět. Najděte několik takových případů a zjistěte o nich podrobnosti. 2. Napište krátké zamyšlení nad tím, zda i dnes existují podmínky pro růst fašismu. Výběr z odborné literatury: Václav Veber: Komunistický experiment v Rusku 1917 1991. Praha 2001. Robert O. Paxton: Anatomie fašismu. Praha 2007.

4. Budování Československé republiky a) Nejvyšší orgány státu a jeho hranice Provolání Národního výboru 28. října 1918: Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu. ( ) Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a na Sibiři. ( ) Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československá legie. Bud' si stále vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi. Nový stát mohl od samého začátku těžit z hospodářské vyspělosti zejména Čech a Moravy, ze vzdělanosti obyvatelstva i z fungujícího systému státní správy, ale neexistovala tu tradice republikánského života, armáda vznikala teprve postupně, jak se vojáci vraceli z válečných front, svou krutou daň si i zde vybrala epidemie španělské chřipky a zcela nečekaně se objevila vážná nejistota týkající se budoucích státních hranic. Ačkoli západní hranice Českých zemí je vůbec nejstabilnější státní hranicí evropských dějin, došlo hned po 28. říjnu 1918 k tomu, že čeští Němci začali vyhlašovat odtržení českého, jazykově většinou německého pohraničí od právě vzniklého Československa a připojení k Rakousku. Tyto své oblasti označovali jako provincie pod různými jmény, mezi nimiž se poprvé objevil i pojem Sudety (něm. Sudeten): jde o starý keltský název (s významem Les kanců?), který se přibližně vztahoval na horská pásma obklopující České země. 13. listopadu se Národní výbor rozšířil o další slovenské zástupce a prohlásil se za první (ještě nevolený) československý parlament: jednokomorové Národní shromáždění. 14. listopadu v Praze Národní shromáždění poprvé zasedalo. Oficiálně vyhlásilo sesazení Habsburků z českého trůnu, prohlásilo Československo republikou a jejím prvním prezidentem zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka (který ovšem ještě pobýval v zahraničí). Parlament ustavil první československou vládu v čele s Karlem Kramářem, vydal zákon o zrušení všech šlechtických titulů i privilegií a zákonem stanovil osmihodinovou pracovní dobu. Zároveň se začala připravovat agrární reforma, která měla omezit obří pozemkové vlastnictví především bývalých šlechtických rodů a církevních institucí a podpořit menší zemědělská hospodářství. V listopadu a prosinci 1918 československá armáda obsazením pohraničí zlikvidovala separatistické pokusy sudetoněmeckých provincií: došlo i k ozbrojeným střetům, které ojediněle pokračovaly i na začátku r. 1919: bylo při nich zastřeleno několik desítek lidí. 21. prosince 1918 přijel vlakem do Prahy Masaryk a byl s bouřlivým nadšením uvítán (svůj první československý nocleh strávil předtím v Českých Budějovicích). V letech 1919 1920 se na Pařížské mírové konferenci postupně potvrzovaly hranice nových států. Československo jako jedna z vítězných mocností se stalo dobrým příkladem postupu, který mezi mírotvorci převládl. Základní princip práva národů na sebeurčení byl v praxi přizpůsobován zřetelům strategickým (území státu muselo mít podobu, která se dala dobře vojensky hájit) a ekonomickým (hranice byly narýsovány tak, aby pohraničí nového dohodového

státu zahrnovalo důležité dopravní uzly, pohraniční železniční tratě i vodní cesty to vše mělo tehdy i vojenský význam). Pro Československo to konkrétně znamenalo: 1. Rozdělení slezského Těšínska a i samotného města Těšína na československou a polskou část. Podobně byla vyřešena otázka blízkého Hlučínska. 2. Návrat jihočeské části Vitorazska (ztraceného ve 12. století ve prospěch Rakouska) k Čechám: z nádražní čtvrti rakouského pohraničního městečka Gmündu se stala československá obec České Velenice, sloužící jako významný železniční uzel, v němž se trať z Vídně větvila jednak na České Budějovice, Plzeň a Cheb, jednak na Veselí nad Lužnicí, Tábor a Prahu. 3. Zcela nečekané připojení dolnorakouského Valticka, které k českému státu nikdy nenáleželo, k jihomoravské části Československa: důvodem byla potřeba zachovat na československém území celou železniční trať Znojmo Břeclav (Valticko bylo ovšem od 19. století architektonicky a krajinářsky spojeno s jihomoravskou Lednicí: celý Lednicko-valtický areál je dnes jako součást světového kulturního dědictví pod ochranou Organizace spojených národů). 4. Severní část maďarského území byla připojena ke slovenské části Československa proto, aby část československé hranice ležela na toku Dunaje. K slovenské metropoli Bratislavě (nový název od r. 1920 namísto předchozího německého Pressburg/Prešpurk a maďarského Pozsony) byla přičleněna dokonce i malá část pravého dunajského břehu (dnes známá jako Petržalka) a o výjimečnosti situace svědčil také fakt, že Bratislavu s Vídní (vzdálenou 60 km) spojovala (již od r. 1914) elektrická železnice tramvajového typu. 5. Mezi Československo a Polsko byly rozděleny Orava a Spiš: hornaté regiony v blízkosti Vysokých Tater. 6. Jako svou nejvýchodnější část získalo Československo Podkarpatskou Rus: jedná se o část západní Ukrajiny, jejím centrem je město Užhorod, do r. 1918 byla součástí Uher. Rozhodující část obyvatelstva tvoří Rusíni: někdy považovaní za nářečně odlišnou skupinu Ukrajinců, jindy za samostatný národ. Myšlenka o připojení k Československu se objevila během První světové války v řadách rusínské emigrace ve Spojených státech. Území Československé republiky ve 20. a 30. letech 20. století Shrnutí: Československo bylo již od r. 1918 demokratickou a všestranně rozvinutou republikou. Vrchol státní moci tvořily vláda, jednokomorový parlament (Národní shromáždění) a prezident republiky. Prvním prezidentem (1918 1935) byl T. G. Masaryk, prvním premiérem (1918 1920) Karel Kramář. Československo jako vítězný stát získalo četná menší strategická území, stalo se však státem s několika výraznými národnostními menšinami. Otázky a úlohy: 1. Na mapě Československa ukažte strategické regiony připojené k novému státu a objasněte jejich význam. 2. Která veřejná prostranství či instituce ve vašem okolí jsou pojmenovány podle významných (nejen politických) osobností Československé republiky? Čím tyto osobnosti vynikaly? Výběr z odborné literatury: Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky, 1 3. Praha 2000 2003. Ferdinand Peroutka: Budování státu, 1 4. Praha 2003.

b) Státní symboly Hlavním městem Československé republiky se samozřejmě stala Praha. Prezident sídlil na Pražském hradě, který se ovšem nacházel v opuštěném a zanedbaném stavu (jeho posledním stálým politickým uživatelem byl císař Rudolf II.). Probíhaly tu však (již od poslední třetiny 19. století) velkorysé práce na dostavbě chrámu svatého Víta. Tomáš Masaryk vyřešil velmi šťastným způsobem otázku, jak skloubit monarchistickou tradici Hradu s demokratickým charakterem mladé republiky. Získal slovinského architekta Josipa Plečnika (1872 1957), který tehdy působil v Praze, pro obnovu a úpravu hradního areálu. Plečnik celý hrad revitalizoval a v dohodě s Masarykem zakomponoval do jeho architektury řadu nových prvků odkazujících na tradici antického Řecka kolébky demokracie. Architektem Pražského hradu byl v letech 1920 1934 a dnes je řazen mezi světově významné stavitele. Státní znak byl odvozen od erbu českých králů. Český stříbrný dvouocasý lev ve skoku na červeném pozadí měl ovšem nyní přidán srdeční štítek se znakem Slovenska. Velká podoba znaku obsahovala erby všech zemí, z nichž se Československo skládalo, a státní heslo (devizu) Pravda vítězí, převzatou z výbavy husitského poselstva do Basileje v r. 1433. Státní vlajka byla totožná s dnešní vlajkou České republiky. Bílý a červený pruh byly odvozeny z tradičních českých heraldických barev (stejné ovšem měli i Poláci), modrý klín v evropské vlajkové tvorbě zcela unikátní byl doplněn z estetických důvodů (sahá do poloviny délky vlajky), neoficiálně býval vykládán jako symbol Slovenska. Vlajka má poměr stran 2:3, při svislém zavěšení je červený pruh vpravo. Státní hymna měla 2 části: českou tvořila jedna sloka populární obrozenecké písně Kde domov můj (text Josef Kajetán Tyl, hudba František Škroup; z divadelní hry Fidlovačka, 1834), slovenskou část sloka z písně Nad Tatrou sa blýska (text Janko Matúška na lidovou melodii, 1844). Pro české Němce existovala i německá verze (Wo ist mein Heim, mein Vaterland / Ober Tatra blitz es ). Měnová jednotka byla ze setrvačnosti pojmenována monarchistickým názvem koruna (dělila se na 100 haléřů), který se vžil již za Rakousko-Uherska. Autorem prvních československých poštovních známek byl proslulý secesní výtvarník Alfons Mucha: jejich motivem byly Hradčany. c) Hospodářské reformy Velký význam pro atmosféru československého veřejného života měla pozemková reforma, uzákoněná v letech 1918 1920. Rozloha velkostatků byla omezena na nejvýše 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec. Zbytek stát odkoupil za předválečné ceny, rozdělil a za výhodnou cenu nabídl především malozemědělcům, ale i obcím, družstvům apod. Pro ilustraci: před r. 1919 rodina Schwarzenbergů vlastnila 248 tisíc ha, Liechtensteinové 173 tisíc ha, pražské arcibiskupství 23 tisíc ha atd. Reforma poskytla drobné příděly půdy do 30 ha 640 tisícům lidí. Provádění reformy ovládli politici z České strany agrární, která se nyní přejmenovala na Republikánskou stranu rolnického a malozemědělského lidu, stala se nejvlivnější stranou českého venkova a posílila svou pozici i ve městech (zabraná, ale ještě nerozdělená zemědělská půda zůstávala ve formě zbytkových velkostatků, které výnosně spravovaly osoby nebo organizace spojené právě s agrární stranou, jež tak získala velký ekonomický potenciál). Pozemková reforma probíhala v letech 1919 1938, nejintenzivněji v letech 1923 1926, ale nikdy nebyla dokončena.

Podobný význam jako pozemková reforma v zemědělství měla v oblasti průmyslu a obchodu nostrifikace: všechny firmy zahraničních vlastníků mohly v Československu hospodařit jen jako účetně samostatné společnosti se sídlem na československém území. Nostrifikace trvala zhruba 10 let, proběhla především v letech 1921 1924, největší význam měla ve finančním sektoru. d) Kulturní a vzdělávací instituce Teprve vznik a počátky Československa ukázaly v úplnosti, jak obrovské dílo za sebou nechaly obrozenecké generace 18. 19. století a na ně navazující kultura konce století. Čechoslováci se vyznačovali vysokou měrou kvalitní vzdělanosti (byť ve školách bylo možné nalézt nejen moderní vyučovací trendy, ale i zatuchlé přežitky autoritářské habsburské monarchie). Města a venkov disponovaly rozsáhlou a slušně zásobenou sítí veřejných knihoven, existovalo nepřeberné množství spolků (od ochotnického divadla až po okrašlovací spolky pečující o estetickou podobu měst a městeček). Velký rozmach zaznamenaly sport a tělovýchova: masovým hnutím se stal Sokol (jehož obdobou byl katolický Orel a Dělnické tělovýchovné jednoty), sport klubový i reprezentační začal sklízet úspěchy také na mezinárodní scéně. Právním oříškem se stal statut české a německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity (česká část vznikla po pobělohorské germanizační pauze až r. 1882). V r. 1920 byl přijat zákon, jímž byly obnovený název Univerzita Karlova a právní kontinuita od r. 1348 přiřknuty české části. Německá univerzita nyní již zcela oddělená si však svévolně ponechala historické insignie (hodnostní odznaky) a archiv, což se stalo zdrojem přetrvávajícího národnostního napětí. Vysokoškolské studium se ovšem všestranně rozrůstalo (vysoké školy se šířeji otevřelo také dívkám), v Praze přibyly nové univerzitní budovy i fakulty, byly založeny další vysoké školy na různých místech republiky (Masarykova univerzita v Brně r. 1919, Univerzita Komenského v Bratislavě 1919). Vzniklo několik významných badatelských ústavů, v jejichž centru působila Česká akademie věd a umění (pokračovatelka někdejší Královské české společnosti nauk, založené na konci 18. století Josefem Dobrovským aj., a předchůdkyně dnešní Akademie věd České republiky). Již v r 1918 vznikla Národní galerie jako ústřední umělecká sbírková a výstavní instituce československého státu: jejím základem se staly starší sbírky různých vlasteneckých společností. Shrnutí: Československo si vybudovalo vlastní politické symboly i tradice, které navazovaly na vývoj evropské demokracie, na aktivní společenské dění národního obrození i na slávu českých králů. Souběžně se zajišťováním rozvoje české kultury v nejširším smyslu byl uplatňován také zřetel k sociálním otázkám: osmihodinová pracovní doba měla zamezit výstřelky podnikatelské bezohlednosti vůči zaměstnancům, pozemkovou reformou byly neodůvodněně velké pozemkové majetky (šlechtické a církevní) omezeny ve prospěch běžných zemědělců, nostrifikace cizího kapitálu zabraňovala únikům vytvořeného bohatství ze země. Otázky a úlohy: 1. Kde na Pražském hradě (nebo i jinde) najdete doklady tvůrčího úsilí Josipa Plečnika? 2. Které kulturní instituce ve vašem okolí zaznamenaly zřetelný rozvoj v době Československé republiky? Doložte příklady. 3. V kterých objektech sídlí Národní muzeum nebo Národní galerie? Jak jsou tyto expozice specializovány? Výběr z odborné literatury: Zbyšek Svoboda: Československá státní a vojenská symbolika. Praha 1991.

D. Velká hospodářská krize a) Příčiny Období Zlatých 20. let rozsáhlé prosperity (ačkoli se ve skutečnosti jednalo jen o 6 7 roků) bylo náhle ukončeno Velkou hospodářskou krizí. Viditelně začala hromadným a prudkým krachem cen akcií na newyorské burze na Wall Street od 24. října 1929 (Černý čtvrtek) následujícího dne ohlas tohoto otřesu dorazil do Evropy (Černý pátek). Pád akcií destabilizoval na mnoho let celou ekonomiku západního světa a jeho dozvuky měly celoplanetární působnost. Došlo k největší hospodářské krizi moderních dějin. Jaké byly její příčiny? O příčinách Velké krize se diskutuje dodnes. Můžeme říci, že v těchto diskusích se vyprofilovaly 2 hlavní proudy nynějšího ekonomického myšlení. První proud, označovaný jako keynesiánci podle britského ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883 1946), konstatoval, že hlavní příčinou bylo neregulované působení tržních sil. Naproti tomu druhý proud, označovaný jako monetaristé, tvrdí, že krize mohla proběhnout jako málo dramatická přirozená fáze hospodářského cyklu, ale že ji katastrofálně zhoršily státní zásahy s cílem uměle ovlivňovat hodnotu dolaru. Chaos na Wall Street v říjnu 1929 Pokusíme-li se o stručné shrnutí nesporných faktů, zjistíme, že: 1. Poválečný růst produkce v oblasti průmyslu, obchodu i zemědělství byl ve 20. letech značný. Například v Československu hodnota průmyslové výroby vzrostla v letech 1923 1929 (podle různých odhadů) o 70 90 %. 2. Mzdy zaměstnanců však stagnovaly. V Československu se průměrná měsíční dělnická mzda zvýšila v letech 1923 1929 z 534 Kč na 630 Kč (tedy o 18 %), ale její reálná hodnota (odpovídající kupní síle) narostla ve stejném období jen o 6 %. Zároveň však dělnická časová mzda klesla o 3 %, takže v období, kdy prudce rostly zisky podnikatelů, dělníci museli pracovat déle, aby si alespoň udrželi dosavadní životní úroveň (pro srovnání: v r. 1929 si československá úřednice vydělala měsíčně 840 Kč a její mužský kolega 1550 Kč). 3. Za této situace není divu, že koupěschopnost obyvatelstva prudce zaostávala za tržní nabídkou. Například ve Spojených státech se jen v letech 1928 1929 objem zásob neprodejného zboží ztrojnásobil. 4. Firmy však pokles koupěschopné poptávky podcenily a plánovaly další expanzi, pro niž jim banky ochotně půjčovaly další peníze: z průmyslu i bankovnictví se stala nafouknutá, ale vnitřně prázdná bublina nerealistických očekávání. 5. Celní aj. přehrady v mezinárodním obchodu znemožňovaly uplatnit domácí nadprodukci na volnějších trzích v některých jiných zemích. 6. Americká centrální Federální banka (Federal Reserve System; Fed) považovala za svůj hlavní úkol udržet pro dolar zlatý standard, tedy přísnou vázanost hodnoty dolaru na objem státních zlatých rezerv. Proto nesáhla k devalvaci (řízenému snížení hodnoty měny), která by přehřáté ekonomice ulevila zvýšením množství peněz v oběhu. b) Ekonomické a sociální škody Vliv akciového krachu se ze Spojených států přelil prakticky do celého světa. Poněkud stranou zůstal jen Sovětský svaz, soběstačný v surovinách a obchodně uzavřený vůči zahraničí. Důsledky Černého pátku byly dalekosáhlé:

1. Bezprecedentně poklesla průmyslová výroba: ve světovém měřítku asi o třetinu (takový pokles nebyl nikdy předtím ani potom zaznamenán), ale ve Spojených státech a v Německu o téměř polovinu. Některé obory (ocelářství, výroba lokomotiv, stavebnictví, nábytkářství, sklářství, výroba porcelánu ) zaznamenaly pokles i 50 85 %. 2. Pro rodiny průmyslových dělníků znovu po 15 letech od války vyvstala hrozba hladu: sociální zabezpečení mohlo jen zmírnit akutní strádání. 3. Prudce klesly ceny obilí a dalších zemědělských produktů (v Kanadě stejně jako např. v Československu zhruba na polovinu), což zdevastovalo příjmovou situaci malých zemědělců. 4. Obrat zahraničního obchodu se celosvětově snížil na 65 %. Docházelo ke zdánlivě paradoxním situacím, že zatímco lidé ve městech hladověli, ve Spojených státech se na venkově či v lokomotivách topilo obilím a v Brazílii spalovali bavlnu a do kamen přikládali kávové brikety. 5. Nejzřetelnějším a nejtragičtějším projevem Velké krize se stala masová nezaměstnanost. Celosvětově přesáhla v r. 1932 (ve vůbec nejhorším krizovém roce) 20 % práceschopného obyvatelstva (podle statistik, které však často situaci podhodnocovaly). Ve Velké Británii byla tehdy nezaměstnanost 24 %, ve Spojených státech asi 30 % (11,4 14,7 milionu lidí), v Německu dokonce přes 40 % (5,2 milionu lidí). Pokud se náhodou proslechlo, že některá továrna přijme alespoň dočasně několik jednotlivců do pracovního poměru, před jejími branami se dopředu přes noc utábořily stovky a tisíce zoufalých uchazečů. Československo mělo v r. 1929 nezaměstnanost vcelku nízkou: 55 tisíc lidí. Avšak za pouhé 3 roky se zdesateronásobila (na 554 tisíc v r. 1933) a o rok později počet nezaměstnaných přesáhl tři čtvrti milionu (738 tisíc v r. 1933 = asi 35 %). 6. Ztichlé a opuštěné továrny chátraly a rezivěly, což ztěžovalo jejich pozdější obnovu. 7. Tíha krize zasáhla i soukromý život. Nezaměstnaní otcové rodin propadali beznaději a ztrátě sebedůvěry a čelili i manželským krizím. Mládež hledala útěchu a seberealizaci v povrchních sexuálních vztazích. Mladí manželé se vyhýbali početí dítěte. Celým západním světem prošla silná vlna sebevražd. Snížily se šance na studium a na promyšlené budování profesního i soukromého života. John M. Keynes v r. 1932 v odpovědi na otázku, zda už v minulosti bylo něco podobného jako tato krize: Ano. Říkalo se tomu doba temna, nastalo to po pádu říše římské a trvalo to čtyři sta let. Americká dělnická rodina (asi 1935) Shrnutí: V r. 1929 vypukla Velká krize nejhlubší ekonomický propad moderních dějin. Byla způsobena různými faktory, od extrémně nerovnoměrné distribuce společenského bohatství až po zastaralou měnovou politiku velmocí. Krize znamenala přinejmenším třetinový propad makroekonomických ukazatelů, situace zaměstnanců a jejich rodin však byla často mnohem horší (zavládla masová nezaměstnanost). Otázky a úlohy: 1. Zjistěte a zaznamenejte, jaké vzpomínky na Velkou krizi se tradují ve vaší rodině. 2. Porovnejte Velkou krizi s krizí po první světové válce. 3. Najdeme podobné krizové jevy i v dnešním světě? Objasněte. Výběr z odborné literatury: Milan Vodička: Den, kdy došly prachy. Praha 2009.

c) Politické důsledky Prudká Velká krize (1929 1937; její závěr se lišil podle zemí) samozřejmě ovlivnila i politiku. Demokratické systémy byly destabilizovány. Například ve Francii se za 9 let (1929 1937) vystřídalo 21 vlád. Významným okamžikem se stal nástup nového prezidenta Spojených států Franklina Delano Roosevelta (1882 1945; Demokratická strana). Poprvé byl zvolen v r. 1932 a pak ještě třikrát: svůj úřad zastával v letech 1933 1945 (až do své smrti), tedy nejdéle ze všech amerických prezidentů. Tento právník získal sice již v mládí nemalé politické zkušenosti, ale přesto nebyl na první pohled disponován k tomu, aby právě on provedl Spojené státy vůbec nejsložitějšími roky jejich historie: v r. 1921 onemocněl dětskou obrnou a od té doby téměř nemohl chodit. Proslul jako houževnatý bojovník proti korupci a do Bílého domu přišel s jasnou představou, jak sociálně citlivým způsobem skoncovat s krizí. Proto měl řadu nepřátel ve vlivných a majetných kruzích a již na začátku r. 1933 čelil atentátu: nastrčený střelec se jej pokusil zabít během návštěvy města Miami na Floridě. Roosevelt smrti unikl, protože jej vlastním tělem uchránil populární politik Demokratické strany, starosta Chicaga Antonín Čermák (český emigrant), který však na následky střelby zemřel. Roosevelt vyhlásil hned na počátku svého prezidentství program rázného řešení Velké krize. Tento program nazval New Deal (Nový úděl) a během prvních 100 dnů své vlády prosadil jeho právní rámec. New Deal byl obecně postaven na principu 3 R (Relief Recovery Reform): Pomoc (nezaměstnaným a chudým) Obnova (ekonomického růstu) Reforma (finančních a měnových pravidel). Konkrétně to znamenalo: Placka s FDR 1. Zlatý standard pro dolar byl zrušen a došlo k devalvaci dolaru (tím se do ekonomiky dostalo více peněz). 2. Vláda umožnila snadnou očistu bankovního sektoru od zkrachovalých bank (tím vznikly podmínky pro bezproblémové bankovní úvěry v budoucnu). 3. Vláda omezila vládní výdaje: především snížila platy státních zaměstnanců a výsluhy válečným veteránům (tím získala peníze na financování celého programu). 4. Vláda poskytla finanční podporu farmářům, kteří nechali část půdy neobdělanou (tím se zvýšila cena potravin i příjmy zemědělců). 5. Vládní úřady stanovovaly minimální mzdy, minimální ceny i maximální pracovní dobu, a přispívaly z veřejných rozpočtů podnikům na mzdy (tím byla snížena nezaměstnanost a zkvalitněny pracovní podmínky zaměstnanců). 6. Vláda vytvořila podmínky pro vyšší zaměstnanost žen. 7. Vláda podpořila z veřejných peněz rozšiřování dopravní infrastruktury přibyly nové silnice, letiště apod. (tím se výrazně snížila nezaměstnanost, usnadnila se cesta za prací a zlevnil transport zboží). 8. Vláda finančně podpořila kulturní aktivity a uměleckou tvorbu (tím se zlepšila celková atmosféra ve společnosti). New Deal vyvedl Spojené státy z krize do r. 1937 (tehdy ekonomická produkce převýšila hodnoty z r. 1929 a nezaměstnanost se smrskla na 14 %). Jeho jedinou slabinou byla skutečnost, že se sice podařilo zastavit, ale již nikoli zvrátit růst státního dluhu, jenž se v prvních letech krize vyšplhal na 40% hrubého národního produktu. Přesto ohlas celého projektu byl značný: ve Spojených státech nastartoval dlouhou éru neotřesitelné popularity Demokratické strany (náleželi k ní 4 z 5 prezidentů, kteří se v Bílém domě vystřídali v letech 1933 1969).

V Evropě se situace vyvíjela jinak. V reakcích na Velkou krizi bylo možné snadno rozlišit, že západní část kontinentu zaujímají státy s velkou demokratickou tradicí, zatímco střed a východ tuto zkušenost do značné míry postrádá. V západní Evropě se cesta z krize hledala prostřednictvím velmi širokých vládních (a samozřejmě i parlamentních) koalic. Naproti tomu ve střední, jižní a východní Evropě převládla víra ve vládu pevné ruky. Vznikly zde autoritativní až diktátorské režimy, které se vzpírají jednoduché klasifikaci, ale nešlo přehlédnout, že tu velký prostor získaly myšlenky fašismu. Někde se tento vývoj odehrál ještě před Velkou krizí (a byl tedy reakcí spíše na poválečnou situaci), ale ekonomické obtíže jej jen upevnily: nyní bylo snadné přesvědčit velkou část obyvatelstva, že krize je důsledkem rozmařilé liberální záliby v lákadlech moderní společnosti (a že tedy jsme trestáni za zhoubný odklon od uměřených konzervativních tradic) nebo že hlavní vinu nesou okolní země či přistěhovalí cizinci. Takový vývoj postihl Maďarsko (od 1919), Itálii (od 1922/1925), Bulharsko (od 1923), Litvu (od 1926), Polsko (od 1926), Portugalsko (od 1926), Řecko (od 1926), Jugoslávii (od 1929), Německo (od 1932/1933), Rakousko (od 1932/1933), Estonsko (od 1934), Lotyšsko (od 1934), Rumunsko (od 1938). Jediným plně demokratickým státem ve střední a východní Evropě zůstalo Československo.

d) Nástup německého fašismu (nacismu) V r. 1920 vznikla v Německu tamější fašistická strana. Nazývala se Nacionálně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) a v jejím čele stál rodilý Rakušan Adolf Hitler (1889 1945). Pocházel z rodiny celníka a narodil se v městě Braunau am Inn na hranici mezi Rakousko-Uherskem a Německem; s obtížemi absolvoval základní vzdělání a ve Vídni se neúspěšně pokoušel o přijetí na výtvarnou akademii a pak tam několik let prožil jako bezdomovec. Silně ovlivněn německým nacionalismem odešel z multikulturní habsburské monarchie do německého Mnichova, kde po vypuknutí První světové války vstoupil dobrovolně do armády. Bojoval na západní frontě jako řadový německý voják a po návratu do Mnichova vstoupil do původně nepatrné strany, kde zaujal schopností získat rázným řečněním přízeň málo vzdělaných posluchačů. Stal se předsedou strany, výrazně zvýšil její popularitu a sblížil ji s prostředím někdejších poválečných ultrapravicových freikorpsů. Podle jejich vzoru vybudoval stranické ozbrojené síly nazývané Sturmabteilung (Útočný oddíl; SA; v čele Ernst Röhm, 1887 1934). Na podzim 1923 se Hitler a jeho NSDAP zúčastnili pokusu o politický převrat v Bavorsku: podnětem bylo srpnové jmenování nové celoněmecké vlády vedené kancléřem (a zároveň ministrem zahraničí) Gustavem Stresemannem (1878 1929), který posílil dosavadní středovou liberální politiku prezidenta Eberta (v r. 1926 pak byla Stresemannovi udělena Nobelova cena míru). V konzervativním Bavorsku se velká část veřejnosti bouřila proti takovému vývoji německé vlády. Hitler tehdy využil situaci: společně s dalšími funkcionáři NSDAP se svým stranickým pobočníkem Rudolfem Hessem (1894 1987) a známým válečným letcem Hermannem Göringem (1893 1946) a s proslulým generálem Erichem Ludendorffem přepadli se zbraněmi v rukou veřejné zasedání předních bavorských politiků ve velké mnichovské pivnici a pokusili se vydíráním dosáhnout svého zapojení do bavorské zemské vlády (zjevně byli inspirováni Mussoliniovým Pochodem na Řím z r. 1922). Celý pokus o tento Pivní puč však policie rozehnala střelbou a Hitler i Hess skončili na necelý rok ve vězení: Hitler tu napsal své politické programové dílo Můj boj (Mein Kampf). Přihlásil se tu ke všem základním rysům fašismu, které ovšem přizpůsobil svému vidění německé situace v poválečném světě. Zdůrazňoval tedy jednak ve své knize, jednak v brzké návaznosti na ni: a) vypjatý německý nacionalismus: byl zaměřen jednak proti tržním demokraciím (označeným za plutokracie, tedy za režimy vládnoucích boháčů), jednak proti komunismu (obviňovanému ze spiknutí k ovládnutí světa); b) ostrý antisemitismus: Hitler nahlížel euroamerický Západ i Východ jako pevnosti mezinárodního židovstva, jež usiluje o likvidaci hodnotné evropské kultury a o zbídačení širokých vrstev obyvatelstva. c) rasismus a šovinismus: ačkoli ve světě existuje přirozená nadřazenost Indoevropanů (označovaných jako Árijci nebo árijská rasa), i mezi nimi najdeme kvalitativní rozdíly; zatímco na nižších vývojových stupních stojí např. Slované nebo Romové, na vrcholu ční nordická rasa, která se k vysoké kvalitě vyvinula v drsných podmínkách evropského severu (zahrnujícího i Německo) a jejíž příslušníci se v ideálním případě vyznačují světlou pletí, světlými vlasy, modrýma očima atd. d) sociální segregace: kvůli cíli zachovat čistou, kvalitní árijskou rasu je třeba ze společnosti likvidačně vyloučit menšiny, jako jsou zdravotně handicapovaní, homosexuálové apod. e) revanšismus: Německo, které v První světové válce sice bylo poraženo, ale uhájilo své území před vpádem nepřítele, prohrálo vinou neschopnosti císaře a nespolehlivosti spojenců; nyní zbytečně trpí pod tíhou válečných reparací a navíc přišlo o zaslouženou velmocenskou pozici, takže spravedlnost v tomto směru může zajistit jen nová, odvetná válka. f) pangermanismus: prvním krokem k nápravě bídného postavení Německa musí být sjednocení Němců v jediném státě; je tedy třeba připojit k Německu Rakousko a německy mluvící oblasti jiných, sousedních států.

Hitlerův typ fašismu se začal označovat s využitím značné dobové obliby socialismu jako nacionální socialismus (zkráceně nacismus). Poznámka: výraz Nationalsozialismus by se dal do češtiny dobře přeložit také jako národní socialismus, ale tento výraz se nepoužívá: přívlastek nacionální jednak zdůrazňuje hitlerovský nacionalismus, jednak zabraňuje záměně s československými národními socialisty, což byla demokratická a intelektuálně laděná politická strana. Velká hospodářská krize dopadla na Německo s nebývalou tvrdostí. Kromě obecných příčin, společných i mnoha jiným zemím, tu působily i závislost země na importech, tíha válečných reparací a ekonomické i mentální rozdíly mezi průmyslově-zemědělským, protestantským a liberálním severem (Berlín, Hannover aj.) a tradicionalisticky agrárním, katolickým a konzervativním jihem (Bavorsko). Jedním z výrazných důsledků této situace byla značná politická nestabilita a neschopnost demokratických politických sil vytvořit účinné koalice. Vnějškovým projevem této rozpolcenosti byl fakt, že levostředové vlády výmarské republiky musely od r. 1925 koexistovat s ultrakonzervativním prezidentem: byl jím někdejší úspěšný vojevůdce, generál Paul von Hindenburg (1847 1934, prezidentem od 1925 až do své smrti). Nacisté využili zklamání řadových voličů z toho, že demokratické strany se věnují planému politikaření, místo aby řešily důsledky krize (připomeňme 40 % nezaměstnanost!). Působivá vizuální stránka nacistických předvolebních akcí, vyvolávání davové sounáležitosti lidí v zájmově roztříštěné společnosti, sliby nových pracovních míst v průmyslu to vše nacházelo až nečekaně příznivou odezvu (heslo z volebních plakátů NSDAP: Hitler unsere letzte Hofnung; Hitler naše poslední naděje). Hitler si udržoval odstup od běžné politiky: až do r. 1932 si ponechával rakouské občanství, což mu sice znemožnilo kandidovat do parlamentu, ale na druhé straně se nezašpinil každodenními politickými půtkami. Místo sebe nasadil válečného leteckého hrdinu Herrmanna Göringa a údajného intelektuála Josepha Goebbelse. Na druhé straně nacisté měli i řadu odpůrců: ti poukazovali na nečitelnost donedávna neznámé strany, na její nezakotvenost v tradičním politickém spektru, a na nejasnosti v osobní minulosti některých členů, na prvním místě Hitlera samotného, a odpuzoval i teatrální, mobilizující styl stranických kampaní a netolerantnost vůči jiným stranám. V letech 1928-1933 žádná německá vláda nepřežila víc než několik měsíců. Popularita NSDAP prudce rostla. Volební výsledky nejvýznamnějších německých stran vypadaly takto: 1928 1930 1932 čnc 1932 list SPD 30 25 22 20 DNVP 14 7 6 8 DVP 9 5 3 2 Z 12 12 12 12 KPD 11 13 14 17 NSDAP 3 18 37 33 Vidíme, že v r. 1932 se dokonce konaly dvoje parlamentní volby. NSDAP je vyhrála, když získala zhruba třetinu hlasů (druhé volby ovšem znamenaly určitou ztrátu). Demokratické strany mohly sestavit funkční většinovou vládu, ale pravice se nedokázala dohodnout s levicí. Nacistické nebezpečí bylo podceňováno i poté, co se Hitlerův nejužitečnější muž Hermann Göring stal předsedou parlamentu. Nakonec rozhodli vlivní podnikatelé, spojení s císařskými nostalgiky. Přesvědčili prezidenta Paula von Hindenburga (někdejšího maršála císařského Německa), že NSDAP vyvede zemi z krize pomocí efektivní vlády pevné ruky. Hindenburg pak v lednu 1933 jmenoval Hitlera (jenž si mezitím konečně opatřil německé občanství) říšským kancléřem (předsedou vlády).

Hitler se však chopil příležitosti způsobem, jenž všem zúčastněným vyrážel dech. SA a SS, tedy ozbrojené oddíly NSDAP, dočasně zajaly rozhodující podíl demokratických poslanců těsně před prvním zasedáním parlamentu po Hitlerově nástupu. Okleštěný, ale stále usnášeníschopný sbor pak jednal výhradně v Hitlerově režii. Především přijal zmocňovací zákon: jím se parlament vzdával zákonodárné moci, kterou převáděl na vládu. Vláda mohla dokonce přijímat i zákony, které byly v rozporu s ústavou! Vláda pak okamžitě zakázala všechny politické strany kromě NSDAP a pod nacistickou kontrolu sjednotila i další společenské organizace, např. odbory. Byla zavedena cenzura, začalo zatýkání politických odpůrců, kteří se nestihli připojit k silné vlně emigrace. NSDAP se však vzápětí ocitla před krizí, která po převzetí moci nevyhnutelně čeká na každou totalitní organizaci: po zavedení diktatury totiž mizí nepřítel a bez jeho obrazu ztrácí totalitní politika smysl. Řešení diktátoři pak spatřují ve vyhledávání spiklenců za každou cenu, často i v řadách svých dosavadních spolupraocvníků. Ani Hitler nebyl výjimkou. Ztratil důvěru v SA, ovládané Ernstem Röhmem (jehož homosexualita nabourávala nacistické představy o stoprocentních Árijcích), a nechal vedoucí činitele SA-manů vyvraždit spolehlivějšími SS-many (noc dlouhých nožů r. 1934). Úsilí o sjednocení obyvatelstva proti společnému protivníkovi pak vedlo k vystupňování protižidovských nálad. V r. 1935 byly vydány Norimberské zákony: soubor represivních opatření proti obyvatelům židovského původu (včetně jejich rodinných příslušníků). Židé museli odejít z úřednických, učitelských apod. míst, byly jim vyhrazeny obchody, které pouze směli navštěvovat, začalo se s izolací Židů v ghettech (vymezených městských čtvrtích). Židé museli na veřejnosti nosit na oděvu žlutou hvězdu, která usnadňovala jejich pronásledování. Ve stejné době se ovšem ve zcela jiné oblasti ve sportu odehrály dvě události, které znamenaly významný úspěch fašistických režimů v oblasti prezentace na veřejnosti: v r. 1934 Itálie pořádala a vyhrála MS ve fotbale (ve finále porazila v neobjektivně pískaném zápase Československo) a v r. 1936 Německo uspořádalo Letní olympijské hry (německá výprava skončila v medailovém pořadí druhá za USA). Přesto však, viděno z globálního pohledu, se v průběhu 30. let se naprostá většina evropských států od demokracie odvrátila. Podobný vývoj probíhal i v jiných světadílech: v Latinské Americe již delší dobu převládaly militaristické diktatury, v Asii pokračoval vzestup Japonska, jež se pod novým císařem Hirohitem (1901-1989, vládl od r. 1926) stalo militaristickou velmocí s expanzivní zahraniční politikou: v r. 1931 začalo japonské dobývání Číny (již od počátku 20. století Japonci ovládali Koreu). V r. 1932 Japonci dobyli kraj Mandžusko, zaujímající severovýchodní Čínu, a proměnili jej ve formálně samostatný, ve skutečnosti však loutkový stát. V mimoevropském světě zbývaly jediné tři demokratické státy: Spojené státy, Austrálie a Nový Zéland. V Evropě hájily demokracii již jen Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko, Velká Británie, další ostrovní státy (Irsko, Island), státy severské (Dánsko, Norsko, Švédsko a Finsko) a Švýcarsko. A na východ od Rýna zůstal pouze jediný demokratický stát - Československo. Souhrnně řečeno: pod vlivem versailleského míru, velké hospodářské krize, komercionalizace a reklamy a také pod vlivem případů, kdy demokraticky zvolení politikové dospěli ke zneužívání svých úřadů či podlehli korupci, vytoužená demokracie pro všechny, jež po celé 19. století byla velkým ideálem, ztratila nyní mnoho ze své přitažlivosti. Většina obyvatel světa se nechala přesvědčit, že prosperující budoucnost spočívá ve vládě silné ruky výrazných osobností, jež se díky svým výjimečným schopnostem nemusejí ohlížet na deformované veřejné mínění a jež zároveň nejsou dotčeny úpadkovou moderní morálkou.

Československo ve 30. letech I situace v Československu odrážela okolní vývoj. Hroucení evropské demokracie vyvolávalo obavy z budoucnosti a posilovalo nostalgii po minulých časech. Projevem těchto nálad byla i skutečnost, že ještě r. 1934 se čtyřiaosmdesátiletý (!) Masaryk nechal znovu zvolit prezidentem. Avšak již o rok později celý koncept jeho státu dostal zásadní trhlinu, když v parlamentních volbách r. 1935 v celostátním měřítku zvítězila prohitlerovská Sudetoněmecká strana, poutající sympatie velké části českých (sudetských) Němců a vedená bývalým tělocvikářem Konradem Henleinem. Vítězství domácích, československých nacistů vyrazilo dech celé zemi, byť bylo velmi těsné: první místo v počtu hlasů znamenalo díky složitému volebnímu systému druhé místo v počtu poslaneckých mandátů, a tak zůstala zachována vedoucí pozice agrární strany, což některé krátkozrace uvažující pozorovatele ještě vedlo k domněnce, že se zase nic tak tragického nestalo. Na konci r. 1935 Masaryk abdikoval, a ačkoli se všeobecně očekávalo zvolení jeho dlouho dopředu neoficiálně designovaného nástupce Edvarda Beneše, byl to ještě tvrdý boj. Tváří v tvář německé hrozbě vystoupilo najednou nečekané množství politických i kulturních osobností s tvrdou kritikou dosavadní jednoznačně prozápadní orientace československé zahraniční i kulturní politiky. Mimořádně zesílily katolicko-nacionalistické hlasy, zdůvodňující, že Československo by se kvůli svým historickým kořenům mělo co nejvíce přimknout k Německu a zbytečně ho neprovokovat neuváženým liberalismem. Proslulým se tu stal publicistický spor mezi katolickým spisovatelem Jaroslavem Durychem a vždy prozápadně liberálním a promasarykovským Karlem Čapkem (Durych posléze neváhal vysmát se Čapkovi za to, že se svými díly snažil vzdoroval nacistické agresi, ačkoli pro své zdravotní potíže nikdy nebyl v armádě). Beneš nakonec v prezidentské parlamentní volbě proti silně konzervativním agrárním protikandidátům zvítězil jen díky tomu, že dostal hlasy komunistů, kteří v rozhodujícím okamžiku podpořili moderní demokracii, kterou považovali za slabší variantu buržoazní republiky. Henleinovi čeští nacisté ovšem pokračovali v ofenzivě. Hitler k nim posílal své poradce, kteří jim radili, jak vytvářet mediální obraz sudetoněmeckého pohraničí jako zchudlé a diskriminované oblasti (mezi těmito instruktory sehrál významnou úlohu i jeden z nejschopnějších Hitlerových mužů, Adolf Eichmann, který si dokonce v Mladém u Českých Budějovic v jedné německé rodině našel manželku). Německá a italská expanze v předvečer nové války Mussolini a Hitler dlouho sondovali, zda jejich země jsou schopné ovládnout Evropu i další části světa. První, opravdu jen prestižní události se odehrály ve sféře vědecké a sportovní. V r. 1928 Mussolini vyslal vzducholoď Italia pod velením admirála Umberta Nobileho k severnímu pólu. Výprava, v jejíž mezinárodní posádce byl i Čech František Běhounek, však na zpáteční cestě ztroskotala v Arktidě a její zbytky zachránil až sovětský ledoborec Krasin. V r. 1934 Italové zvítězili v domácím prostředí na mistrovství světa ve fotbale, když ve finále zdolali výborné mužstvo Československa (v brance s legendárním Františkem Pláničkou). V r. 1936 se v Berlíně konaly letní olympijské hry a Adolf Hitler, jásající na tribuně, přihlížel triumfu německých sportovců, kteří obsadili první místo v medailovém hodnocení národů (radost Vůdci zkazil pouze nejúspěšnější jednotlivec her - stal se jím americký černoch Jesse Owens). To už však šlo do tuhého. V r. 1935 se obyvatelé Sárska, sporného kraje na německofrancouzském pomezí, vyslovili v referendu (plabiscitu), jež naplánovala Společnost národů, pro připojení k Německu. R. 1936 německá armáda obsadila Porýní, kdysi určené versailleskou konferencí jako demilitarizované pásmo mezi Francií a Německem. V témže roce 1936 zahájil ve Španělsku fašistický generál Francisco Franco občanskou válku proti demokratické vládě. Záhy se mu dostalo vydatné pomoci z Itálie i Německa (německá letadla