HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2005

HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2005 Prof. MVDr. Antonín Klobouk Vydáno u příleţitosti 120. výročí narození Autor: doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc. 1

Motto Smyslem lidského údělu je být zrnem a klasem na zemi, která je matkou i hrobem. Antonín Klobouk se svou prací zapojil beze zbytku do řetězu věčnosti, která zůstává v podstatě nekonečností ţivota. Úvod Je téměř neuvěřitelné, ţe 18. září 2005 uplyne jiţ 120 roků od narození MVDr. Antonína Klobouka, řádného profesora buiatriky a porodnictví na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, vedoucího II. interní kliniky a infekčních chorob, rektora Vysoké školy veterinární v Brně v období 1946-49, řádného člena ČSAZV, předsedy veterinární komise II. odboru ČSAZV, laureáta státní ceny II. stupně v roce 1952, člena veterinární sekce Pneumologické a ftiseologické společnosti, člena Komisji medycyny weterynaryjnej Polskiej Akademii umiejetnošci, mimořádného člena Německé akademie zemědělských věd v Berlíně. Je paradoxní, ţe při současné civilizační explozi a stále větším přístupu k informacím se často zapomíná na přínos minulých generací veterinárních lékařů k pokroku lidstva a jejich zásluhám, které lidské společenství povyšuje nad běţné standardy ţivota, chápané a hodnocené často podle nahromaděných hmotných statků a lacino získané popularity. Ve věku počítačů, kdy by se zdálo, ţe jsme dokonale vybaveni informacemi z celého světa, je mnohdy obtíţné objektivně posoudit úsilí a přínos mnoha pracovníků, kteří se zaslouţili o vědecký a profesionální pokrok v minulém období. Velká odpovědnost je na současné i příští generaci veterinárních lékařů a zejména učitelů, jejichţ úkolem je upozorňovat na přínos mnohdy skromných pracovníků, kteří si zasluhují úctu a neskonalou vděčnost za veškerý přínos československé veterinární vědě. Jednou z těchto osobností je rovněţ profesor Antonín Klobouk, který většinu svého ţivota zasvětil výchově několika generací veterinárních lékařů a vědecko-výzkumné práci. Profesor Klobouk patří mezi několik učitelů Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, jejichţ jména jsou nesmazatelně zapsána do dějin československé veterinární vědy. Úkolem této publikace je co nejvíce zpřístupnit zejména Kloboukův ţivot a jeho dílo. Ti, kteří profesora Klobouka osobně znali a měli dokonce štěstí s ním spolupracovat, si připomenou jeho velký odkaz, ostatní se mohou z předloţené publikace poučit. Studentům, kteří profesora Klobouka nepoznali, nechť uvedené vzpomínky připomenou velkého učitele a vědce, který je nesmazatelně zapsán v odborné literatuře a jehoţ jméno nikdy nevymizí z historie světové veterinární vědy. Mládí a období první světové války Kořeny Antonína Klobouka jsou hluboko zapuštěny na úrodné Hané. MVDr. Antonín Klobouk se narodil dne 18. září 1885 ve Velkém Týnci u Olomouce. Vyrostl se svým mladším bratrem Jindřichem v rolnické rodině. Jeho rodiče František Klobouk a Terezie Klobouková, rozená Podivínská, hospodařili na 10 ha úrodné hanácké půdy. Kromě jednoho páru koní chovali bernskohanácký skot, prasata a drůbeţ. Velký Týnec byla typická výstavná hanácká obec, kde byl tradičně pěstován hanácký folklór. Odtud pochází reprezentační, oceňovaná obsáhlá národopisná studie, sepsaná a publikovaná ing. Janem Bečákem, místním rodákem. Byla také rodištěm známého poslance Bečáka, arcibiskupa Prečana a významného oftalmologa prof. MUDr. Vanýska, přednosty oční kliniky 2

Lékařské fakulty MU v Brně. V roce 1967 byl rodný dům prof. Klobouka označen pamětní deskou. Největší chloubou otce Františka Klobouka byl chov skotu. Byl dlouholetým předsedou chovatelského druţstva ve Velkém Týnci. V obytné části jeho hospodářského stavení byly chodby i obytné místnosti vyzdobeny zarámovanými fotografiemi jeho dojnic a býků, vţdy s podrobným komentářem o původu, dojivosti a umístění na výstavách. Věnoval se také sadařství a včelařství. U svého včelína zemřel, stiţen náhlou mozkovou příhodou. Na doporučení týneckých učitelů a podle hanáckých tradic, starší syn šel studovat a mladší dědil grunt, stal se Antonín studentem Slovanského gymnázia v nedaleké Olomouci. Z okna své třídy viděl na svou rodnou obec. Kontakt se zemědělstvím nepřerušil. Všímal si hospodářských otázek, vţdyť i celé jeho příbuzenstvo byli zemědělci. O prázdninách pomáhal v hospodářství. Na svá gymnaziální léta velmi rád vzpomínal, na celou tehdejší atmosféru, na svérázné profesory, na botanika prof. Polívku, na studentskou burzu knih pod širým nebem. Byl výborným matematikem. Avšak nejvíce ho okouzlily klasické jazyky: latina a starořečtina. Aţ do posledních let svého ţivota uměl zpaměti přednášet dlouhé pasáţe z Ovidia, Vergilia, Horatia a především Homéra. Měl precizní znalosti gramatické a etymologické. Antonín byl skvělým šachistou, brzy vítězil nad svými šachovými učiteli. Jiţ v dětských letech se projevil u něj zájem o hudbu. Velmi rád navštěvoval hodiny houslí u týneckého učitele. Později jako vysokoškolák účinkoval občas v týneckém ochotnickém divadle, na hru Zvíkovský rarášek měl nejhezčí vzpomínky. Studium na Slovanském gymnáziu ovlivnilo Antonína Klobouka natolik, ţe kdyţ po maturitě v roce 1905 došlo k volbě vysoké školy, projevil se u něj velký zájem o studium filosofie, historie, antické kultury a klasické filologie na Karlově univerzitě v Praze. Tato skutečnost přinesla obrovské zklamání jeho otci Františkovi, který po léta ţil v představách, ţe syn Antonín nemůţe být nikým jiným neţ zvěrolékařem se specializací pro chov a choroby skotu. Antonín jako vzorný syn vyhověl otci, vţdyť péče o skot mu byla také blízká. Odešel na studium zvěrolékařství do Vídně. Málokdo však věděl, ţe v prvních letech studia zvěrolékařství ve Vídni navštěvoval současně některé přednášky na filosofické fakultě ve Vídni, samozřejmě jen jako mimořádný posluchač, neboť řádné studium na dvou fakultách nebylo dovoleno. Škola pro zvěrolékařské studium, umístěná ve III. vídeňském okrese, prodělala dlouholetý vývoj. Původně šlo o školu vojenskou. Její naléhavá potřeba vyplývala ze skutečnosti, ţe významnou a nezastupitelnou sloţkou armády byl v minulosti kůň, ať jezdecký či pro dopravu děl a vozatajstva. Právě v roce 1905, kdy Antonín Klobouk započal studium na této škole, získala tato škola statut vysoké školy a nový název K. u. k. Tierärztliche Hochschule, ve které studovali i vojenští akademici stipendisté. Studijní řád i nadále byl poznamenán vlivem armády. Interní a chirurgická klinika se zabývaly výlučně chorobami koní. Pro studium interních chorob a chirurgie skotu, vepřů, ovcí a koz byla zřízena buiatrická klinika. 3

MVDr. Antonín Klobouk vzpomínal, ţe v době jeho studií seděli na přednáškách vedle sebe vojenští studenti v uniformách a civilní studenti, většinou ze zemědělských rodin, budoucí venkovští zvěrolékaři. Vojenští stipendisté byli přijímáni ke studiu armádou, bydleli v sousedních kasárnách, měli vojenské hodnosti, byli státem placeni. Nebylo ţádným tajemstvím, ţe někteří z nich nacházeli velkou (aţ sportovní) zálibu v koních a na buiatrický obor pohlíţeli jako na obor okrajový, který nebudou nikdy potřebovat. Studium na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni ukončil 17.6.1910, kdy získal zvěrolékařský diplom. V roce 1912 sloţil fyzikátní zkoušku u dolnorakouského místodrţitelství ve Vídni, potřebnou pro vstup do definitivní pragmatikální státní sluţby. Na základě inaugurační doktorské disertace a vykonání rigorózních zkoušek byl promován v roce 1913 na doktora veterinární medicíny. Během studia na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni a později od července 1910 do 30. dubna 1912 jako asistent na buiatrické klinice u profesora Leopolda Reisingera měl A. Klobouk nevšední zájem o vědeckou práci, při které uplatňoval zejména neobyčejnou vytrvalost, houţevnatost, píli, kritický postřeh a to jak v laboratoři, tak při sledování pokusných zvířat. Od 1.5.1912 do 31.12.1912 byl vědeckým pracovníkem v nově zřízeném Státním veterinárním ústavu pro výrobu očkovacích látek v Mödlingu u Vídně, zpracovával pod vedením prof. Reisingera svou disertaci. Jeho úkolem tam tehdy bylo podílet se rovněţ na výrobě očkovací látky proti zmetání skotu (Abortin). V červenci 1913 byl promován na Dr. Vet. Med.. Rakousko-uherská monarchie měla soustředěn veterinární výzkum před první světovou válkou ve třech vysokých školách zvěrolékařských a to ve Vídni, Budapešti a Lvově. Ústav v Mödlingu byl vybudován nedlouho před vypuknutím první světové války, zaměřený na výrobu očkovacích látek, zásluhou přednosty ústavu pro hygienu Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni profesora Josefa Schnürera, jehoţ prvním asistentem byl budoucí profesor na vysoké škole zvěrolékařské v Brně MVDr. Karel Macek. Za války působil na tomto ústavu téţ MVDr. František Pfaff. Oba jmenovaní získali na ústavu v Mödlingu velké zkušenosti zejména při diagnostice a tlumení vozhřivky. Od 1.1.1913 byl Moravským místodrţitelstvím ustanoven nádraţním zvěrolékařem v Přerově. Kromě toho zastával funkci praktického obvodního zvěrolékaře, od 1.8.1914 byl jmenován veterinárním asistentem u Moravského místodrţitelství v Brně, kde ho zastihla světová válka. Od 22.11.1914 do 30.11.1918 po vypuknutí první světové války nastoupil vojenskou sluţbu jako poručík-veterinář v poli zčásti u dělostřeleckého pluku č. 6, většinou však v nemocnicích pro koně. V Plavně strávil nejdelší dobu své vojenské sluţby. V nové republice. Od 1.6.1919 byl přidělen Antonín Klobouk okresnímu hejtmanství v Prostějově a odtud po krátké době byl povolán na ministerstvo zemědělství s pověřením zajistit od 25.6. do konce srpna 1919 přednášky z buiatriky v kurzech pro posluchače zvěrolékařství na Karlově univerzitě v Praze, kteří byli nuceni opustit Vysokou školu zvěrolékařskou ve Vídni. V témţe roce zajišťoval ve funkci adjunkta výuku na nově zaloţené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Vídeň se zapsala do ţivota MVDr. Antonína Klobouka také tím, ţe se zde během studia seznámil se svou budoucí manţelkou, rodilou Vídeňačkou Hildou Samlíkovou (1891-1976). 4

Její rodina pocházela ze severní Moravy. Její matka uměla ještě česky. Měla ekonomické vzdělání, působila u velké vídeňské firmy Zuckerzentrale. Byla hudebně nadaná, obdařená lyrickým sopránem. Zpívání ve sboru bylo její velkou zálibou. K sňatku došlo po válce v Brně v roce 1919. Celý ţivot projevovala nevšední pochopení pro vědeckou práci svého manţela. Jeho práce a starost o rodinu byla pro ni prioritou. Je přirozené, ţe nově zaloţená Vysoká škola zvěrolékařská v Brně převzala při svém zřízení v roce 1919 studijní řád Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni beze změny, aby studenti z Vídně mohli plynule navázat na studium ve Vídni. K věhlasu Králova Pole u nás i v zahraničí přispělo také to, ţe zde v prosinci 1918 našla sídlo nově zaloţená Vysoká škola zvěrolékařská. Byla to tehdy první nová vysoká škola mladého státu slouţící jeho české i slovenské části. Vznikla v prvních týdnech jeho existence doslova z nutnosti v nové republice chybělo vědecké pracoviště pro veterinární medicínu. Do té doby byla pro celou monarchii jediná vysoká škola ve Vídni. Při této příleţitosti je nutné uvést, ţe před první světovou válkou byl zvěrolékařský ústav vedený profesorem MVDr. Hermanem Dealerem na praţské německé fakultě. Ústav vedený profesorem MUDr. A MVDr. Theodorem Kašpárkem byl převeden v roce 1908 z české lékařské fakulty na zemědělský obor praţské české techniky s výukovým podílem i veterinárních disciplín encyklopedického charakteru. Zvěrolékařská tematika populárního charakteru byla rovněţ přednášena na českých vyšších hospodářsko-zemědělských školách v Chrudimi a v Táboře. Přitom jiţ od sedmdesátých let předminulého století se ozývalo stále důraznější volání českých veterinářů, ale i široké veřejnosti po zřízení české vysoké školy zvěrolékařské v Praze. Zvěrolékař poslanec Václav Kotlář 22. listopadu 1907 v památné řeči ve vídeňské říšské radě ţádal zřízení české vysoké školy zvěrolékařské a diagnostického vyšetřovacího ústavu. Ze shora uvedených důvodů záhy po osvobození 12. prosince 1918 byl jedním z prvních zákonů republiky schválen zákon o zřízení vysoké školy zvěrolékařské. Současně výnosem Ministerstva zemědělství bylo rozhodnuto vybudovat ústav pro diagnostiku a výrobu očkovacích látek pro veterinární účely. V prvním období diagnostická část byla zaloţena v bakteriologickém ústavu profesora MUDr. Velicha v Praze a výroba očkovacích látek byla zajišťována v Hranicích na Moravě. Poté byla obě pracoviště dočasně umístěna v Praze v areálu bývalé kadetní školy na Hradčanech a později do pronajatého zámečku v Ivanovicích na Hané. Za první republiky úkolem tohoto jediného veterinárního ústavu v Ivanovicích byla diagnostika zvířecích chorob a současně i výroba očkovacích látek pro celou Československou republiku. Jediná pobočka pro diagnostiku chorob zvířat byla zaloţena v Uţhorodě. Kromě toho při diagnostice chorob vypomáhaly i ústavy na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Zvěrolékařská škola v Brně měla být původně v kadetce na dnešní Boţetěchově ulici. Později padla volba na jezdecká kasárna a zemskou vychovatelnu při Palackého (Brněnské) třídě. Prvním rektorem školy byl praţský fyziolog-lékař prof. Edward Babák, který sestavil první profesorský sbor z dosavadních učitelů praţské Karlovy univerzity, z českých učitelů vídeňské zvěrolékařské školy a z osvědčených osobností z českého a moravského venkova. Mezi členy profesorského sboru byl od počátku na čelném místě Antonín Klobouk, vynikající klinický diagnostik s přesným kritickým myšlením. Po vzniku školy byl v Brně naprostý nedostatek bytů a profesoři se museli spokojit s byty přímo na škole. Kdyţ byl na hlavní ulici před Kartouzskou postaven moderní obytný dům podle projektu arch. Grunta (dnešní 5

Štefánikova 63), bydlel v něm prof. Klobouk i s rodinou aţ do své smrti. Odtud docházel několikrát denně na školu. MVDr. Antonín Klobouk bydlel od roku 1924 aţ do své smrti s rodinou jen několik set metrů od školy, kde pracoval. To mu umoţňovalo být ve stálém styku s klinikou. V roce 1919 byl jmenován Antonín Klobouk adjunktem. V roce 1921 se jako soukromý docent se habilitoval pro buiatriku a porodnictví. Záhy od 1.9.1921 byl jmenován mimořádným a od 1. ledna 1927 řádným profesorem a přednostou kliniky buiatrickoporodnické s úkolem zajistit provoz a výuku pro posluchače na uvedené klinice. K tomuto účelu byly adaptovány budovy bývalých jezdeckých kasáren objektu č. 7 a 22, ve kterých zařídil pracovny a laboratoře a to jak k výuce, tak činnosti badatelské bez nároků na rozsáhlé finanční investice. Současně přednášel v kurzech pro praktické zvěrolékaře na klinice a v terénu a ve značné míře se podílel na poradenské činnosti pro státní veterinární správu a ústřední úřady. Kromě toho byl rovněţ zván ke konzultacím při řešení zdravotních problémů v praxi a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Tak například v roce 1920 s řadou dalších zvěrolékařů vykonal cestu do Polska za účelem studia a tlumení moru skotu a plicní nákazy skotu, které se u nás vyskytly naposledy v roce 1882. Několik zvěrolékařů vypomáhalo Polské státní správě v tlumení těchto nákaz, aby se zabránilo jejich rozšíření na naše území. Z tehdejší cesty do Polska se podle vyprávění jednoho z účastníků profesora MVDr. Františka Ševčíka tradovala příhoda, která se udála za jízdy vlakem. Cestující veterináři diskutovali tak soustředěně, ţe přehlédli svou cílovou stanici. Všimli si toho aţ ve chvíli, kdyţ uţ se vlak rozjíţděl. Antonín Klobouk se rychle ujal organizace výstupu. Vyzval své kolegy, aby rychle vyskočili a mezi tím jejich i svá zavazadla vyhazoval oknem. Sám vyskočil jako poslední jiţ za značné rychlosti vlaku. Vědecká činnost Podíl profesora Klobouka na vymýcení, infekčních, invazijních a neinfekčních chorob. Výzkumné práce a vědecká činnost zaměřená na veterinární problematiku byla za první republiky soustředěna převáţně na brněnskou vysokou školu zvěrolékařskou a ivanovický ústav. Vědeckou práci brzdily zejména finanční nedostatky, které omezovaly personální a přístrojové vybavení pracovišť. Po celou dobu první republiky se vlekl spor mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem zdravotnictví o úpravu a vydání sjednocených zákonů pro celou republiku. Ministerstvo zemědělství, zemědělská akademie a za nimi stojící agrární strana podporovaly vznik nových výzkumných ústavů zemědělských, ale nedbaly na poţadavky zřídit alespoň jediný výzkumný ústav veterinární. Pokud ministerstvo potřebovalo vyřešit některé aktuální otázky veterinárního charakteru, pověřovalo jejich výzkumem případ od případu osobně některého profesora z Vysoké školy zvěrolékařské a vyměřovalo jim k tomuto výzkumu téţ prostředky a osobní odměnu. Bezvýchodnost vědecky zaměřených mladých veterinářů, zejména asistentů vysoké školy, hledající existenční uplatnění ve výzkumnictví je vedla k aktivní snaze o zřízení samostatného veterinárního výzkumného ústavu. Z jejich podnětu byl poţádán profesorský sbor, aby prosazoval zřízení samostatného výzkumného ústavu. Je paradoxní, ţe 20. únor 1934 tento návrh profesorský sbor zamítl s poukazem, ţe není potřeba výzkumného ústavu veterinárního, ţe na současný výzkum stačí jiţ stávající ústavy školy a ivanovický ústav za předpokladu, ţe ministerstvo zemědělství poskytne prostředky k posílení stávajících nedobudovaných ústavů. Toto odmítavé stanovisko přispělo k tomu, ţe 16. prosince 1934 byla zaloţena převáţně mladými učitelskými pracovníky Vysoké školy zvěrolékařské Mladá generace veterinářů, jejichţ posláním bylo zabránit sloučení školy s Vysokou školou zemědělskou a zesílit úsilí k vybudování Výzkumného ústavu veterinárního podporované i II. celostátním sjezdem 6

veterinárních lékařů v červnu 1936. Ministerstvo zemědělství bylo při dalších jednáních ochotno zřídit výzkumné veterinární pracoviště v rámci jiţ stávajících zemědělských ústavů v Praze. Je nutno uvést, ţe uvedený postup byl značně ovlivněn i zhoršující se mezinárodní situací. Výsledky vědeckého bádání profesora Klobouka měly vţdy praktický význam a pomáhaly řešit aktuální problémy zaměřené na etiologii, patogenezi, diagnostiku a účinnou terapii a prevenci infekčních, nenakaţlivých a parazitárních chorob přeţvýkavců. K dosaţení hodnosti doktora veterinární medicíny předloţil Antonín Klobouk první vědeckou práci, kterou zpracoval na klinice profesora Reisingera ve Vídni a v Mödlingu týkající se serologické diagnostiky infekčního abortu krav, uveřejněné pod názvem Beitrag zur serologischen Diagnose des infektiösen Abortus des Rindes. Došel k závěru, ţe aglutinace i vazba komplementu jsou diagnostické metody, kterými lze určit nakaţení a podle titru a druhu protilátek stanovit i aktivitu procesu a pravděpodobnost zmetání. Při studiu uvedené nákazy se zaměřil zejména na způsoby eliminace brucelózy u skotu včetně objasnění významu vakcinace pro ozdravení chovů. Je nutno uvést, ţe za první republiky nebyla tato nákaza povinná hlášením. Metody tlumení b r u c e l ó z y podrobil profesor Klobouk intenzivnímu studiu zejména po druhé světové válce. V padesátých letech minulého století při zakládání velkochovů se tato nákaza při nekontrolovaném přesunu zvířat podílela na značném hynutí mláďat zejména u skotu. Plody nakaţených matek hynuly často jiţ v děloze, přicházely na svět mrtvé při zmetání nebo jako neduţivá telata, ţivota neschopná při předčasných nebo zdánlivě normálních porodech, hynoucí krátkou dobu po narození. Přitom prasnice, ovce i kozy byly mnohem vzácněji postiţeny brucelózou. Vypracováním preventivních a zdolávacích opatření proti brucelóze, na kterých se velkou měrou podílel profesor Klobouk, klesla prevalence této nákazy záhy po válce zejména na státních statcích. V průběhu let 1952-54 se sníţil výskyt v celostátním měřítku o 22,5% a na některých státních statcích s menším stupněm zamoření aţ o 53,8%. Tento stav prokazoval, ţe navrţený způsob tlumení brucelózy se osvědčil, přestoţe v soukromém a druţstevním sektoru ani na státních statcích nebylo moţno dosáhnout ve všech případech jejich důsledného dodrţování. K zamezení hromadného hynutí telat a zmetání doporučil profesor Klobouk v chovech skotu, kde počet nakaţených zvířat přesahoval 20%, ochranné očkování vakcínou B 19. Touto vakcinací bylo podstatně sníţeno zmetání a hynutí telat na úkor prodlouţení doby nutné k ozdravení chovu. Vybudování laboratoře pro infekční a neinfekční choroby navazovalo na zřízení Československé akademie zemědělských věd, ve které předsedou veterinární komise II. odboru ČSAZV byl jmenován profesor Klobouk. Vytvořením samostatného pracoviště pro výzkum infekčních chorob bylo moţno dokonaleji řešit problémy související s tlumením nejzávaţnějších nákaz v uvedené době, t.j. nakaţlivé obrny prasat, brucelózy, tuberkulózy a respiračních chorob skotu a prasat. Zaměstnanci uvedeného pracoviště v čele s profesorem Kloboukem se aktivně zúčastňovali vyšetřování a tlumení brucelózy v některých zemědělských druţstvech okresu Břeclav, na školních statcích VŠZ v Brně, hospodářstvích Výzkumného ústavu krmivářského a na státních statcích okresu Rosice. Ve shora uvedených chovech byly ověřovány různé metody tlumení nákaz. 7

Laboratorní pokusy při tlumení brucelózy byly zaměřeny na studium antigenních a biologických vlastností vypěstovaných kmenů brucel na laboratorních zvířatech a pokusném skotu s cílem získat kmeny k výrobě inaktivní vakcíny k ochrannému očkování. K vydaným směrnicím proti brucelóze profesor Klobouk za vědeckou základnu zaručoval jejich úspěch, budou-li tyto pokyny správně prováděny a dodrţovány. Současně kladl důraz na zvýšení hmotné zainteresovanosti k dosaţení lepších výsledků v boji proti této nákaze. Za značný prohřešek povaţoval nekontrolované přesuny skotu, ovcí, prasat a to jak při svodech zvířat do druţstevních stájí, tak do soukromého sektoru. Společným úsilím pracovníků v ţivočišné výrobě státních statků, zemědělských druţstev, soukromě hospodařících rolníků, veterinárních lékařů se podařilo v úzké spolupráci s ostatními organizacemi a finanční podpory státu v roce 1964 úspěšně dokončit úkol započatý profesorem Kloboukem, tj. celostátní vymýcení brucelózy skotu v bývalém Československu. Nákaze, které věnoval profesor Klobouk mimořádnou pozornost, byla s l i n t a v k a a k u l h a v k a (SLAK). Výskyt epizootie SLAK v letech 1922-1933 na území našeho státu vyuţil k soustavnému studiu této nákazy. Výsledky pokusného bádání uveřejňoval v celé řadě publikací v letech 1921-27 ve Zvěrolékařském obzoru a Zvěrolékařských rozpravách. Biologické vlastnosti viru SLAK studoval se svými spolupracovníky pasáţováním na morčatech do roku 1943, tj. po více neţ 20 roků. Výzkum prováděl s pečlivostí sobě vlastní, o čemţ svědčí skutečnost, ţe během mnohaletého trvání pokusů ve skromně vybavených laboratořích na klinice nikdy nedošlo k rozvlečení nebezpečného viru SLAK na vnímavá zvířata hospitalizovaná v sousedních stájích. Opětovné ohroţení našich chovů SLAK bylo zaznamenáno v roce 1937, kdy byla tato nákaza zavlečena v dubnu do Francie a hrozivě se začala šířit po celé západní Evropě. Jednání o opatřeních proti této nákaze naráţelo na nedostatek finančních prostředků a utápělo se v poradách. Prezident Zvěrolékařské komory zaslal 3. prosince 1937 alarmující dopis ministrovi zemědělství, ve kterém upozorňoval na bezprostřední nebezpečí s poţadavkem zřízení ţádaného ústavu v Praze pro sběr rekonvalescentního séra a přípravu očkovací látky, který by byl k dispozici co nejblíţe západním krajům republiky, ve kterých se předpokládala největší incidence nákazy, První ohniska SLAK se však vyskytla 10. ledna 1938 v okrese Opava, ve kterém bylo zamořeno v prvních dnech 9 dvorců v 8 obcích. Protislintavkové komité navrhlo pokračovat ve vědeckém studiu SLAK na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně a ivanovický ústav pověřilo výrobou rekonvalescentního séra a umoţnilo jeho řediteli návštěvu Německa, Holandska a Dánska k získání zkušeností při tlumení této nákazy. Při posledním hlášení o stavu promoření našich chovů SLAK 15. září 1938, kdy do posledního dne před kapitulací bylo zamořeno v Československé republice 211 okresů, 6 578 obcí a 140 672 dvorců. V okleštěné republice k 30. listopadu 1938 bylo hlášeno zamoření ve 146 okresech, 5 415 obcích a 100 772 dvorcích, přičemţ pouze ve dvou týdnech se zvýšila incidence o 449 obcí a 13 632 dvorců. Na počátku roku 1938, kdy se SLAK zavlekla do ČSR, počal vyrábět vakcínu proti SLAK na základě svých vlastních studií a metody ukrajinského badatele Dědulina, později však postupoval vlastní cestou. V roce 1927 měl profesor Klobouk moţnost navštívit rovněţ ústavy zaměřené na výzkum SLAK. Ve zprávě z této cesty se pochvalně zmiňuje o ústavu na ostrově 8

Riems, ve kterém v roce 1897 Loeffler prokázal virovou etiologii této nákazy a tím vyvolal zájem o studium nákaz virového původu na celém světě. V květnu 1938 předloţil Klobouk veterinárnímu oddělení ministerstva zemědělství návrh na zřízení samostatného výzkumného ústavu pro SLAK. Po uzavření vysoké školy zvěrolékařské byl zřízen v roce 1939 ministerstvem vnitra Protektorátu Čechy a Morava, kam byla tehdy veterinární správa přeřazena, Ústav pro výrobu vakcíny proti SLAK a to v prostorách normální anatomie Vysoké školy zvěrolékařské v Brně, jehoţ ředitelem byl jmenován prof. Klobouk. Podruhé navštívil profesor Klobouk ústav na ostrově Riems v roce 1943, aby se seznámil s novými metodami výroby očkovací látky proti SLAK. Počátkem roku 1945 byla u nás vyrobena první série vakcíny. Po osvobození ČSR výzkum SLAK pokračoval na klinice a zároveň zaváděna výroba vakcíny v Terezíně. Vynikající znalosti profesora Klobouka o SLAK, získané během několika epizootií, které postihly území naší republiky byly uplatněny zejména při výrobě vakcíny proti SLAK v nově zřízeném ústavu, který byl vybudován v Terezíně za jeho vedení a spolupráce původně jako Státní ústav pro výrobu vakcíny proti SLAK. Do roku 1952 bylo vyrobeno více neţ 35.000 litrů vakcíny, kteréţto mnoţství se v dalších letech zvýšilo na trojnásobek. Od 1.1.1953 se ústav změnil na národní podnik Bioveta v Terezíně. Aktivní imunizace proti SLAK se příznivě projevila nepoměrně malým šířením nákazy a nízkými ztrátami ve srovnání s dřívějším obdobím. Za zásluhy o úspěšné zdolávání této nákazy se stal profesor Klobouk v roce 1952 laureátem státní ceny. V ústavu vyráběná vakcína byla bivalentní, obsahující typy A a 0, které se u nás vyskytovaly. Vyuţitím tuzemských očkovacích látek při tlumení SLAK byly ušetřeny značné devizové prostředky a podstatně sníţena incidence této nákazy ve srovnání s epizootií v roce 1938, kdy v Československu bylo zamořeno nákazou 211 okresů, 5.678 obcí a 140.672 hospodářství. Vědecké poznatky o SLAK přesahují svým významem hranice naší vlasti. Z uveřejněných výsledků výzkumu profesora Klobouka měly uţitek i další státy, ve kterých se SLAK vyskytovala. Nejvýznamnějším vědeckým dílem profesora Klobouka byl nesporně soubor prací o n a k a ţ l i v é o b r n ě p r a s a t. Práce byly triumfem české veterinární vědy třicátých let minulého století a zapsaly se nesmazatelně do světové veterinární historie. V roce 1929 bylo pozorováno v okolí Českého Těšína dosud neznámé onemocnění prasat projevující se ataxií a ochrnutím končetin. Onemocnění se hrozivě šířilo a veterináři stáli před problémem, jak této chorobě čelit. O etiologii onemocnění kolovaly různé hypotézy, mezi nimiţ převládal názor, ţe jde o intoxikaci solaninem z brambor. První informace o výskytu této choroby na těšínsku pochází od MVDr. Leopolda Trefného, který popsal hromadný výskyt onemocnění prasat všech věkových kategorií projevující se nervovými příznaky. K systematickému studiu onemocnění přistoupil profesor Klobouk v roce 1930. Své výzkumné poznatky zveřejňoval v tehdejším odborném tisku Zvěrolékařský obzor a Zvěrolékařské rozpravy. Práce vycházely na pokračování v letech 1931 aţ 1936 a kaţdá publikace byla ucelenou kapitolou popisující experimentální poznatky. Jiţ v předběţném sdělení z roku 1931 popsal Klobouk na základě klinických a histologických vyšetření onemocnění pod názvem Encephalomyelitis enzootica suum (Těšínská nemoc). V prvé sérii prací byly zhodnoceny pokusy o přenos onemocnění pomocí suspenze rozmělněných orgánů na zdravé vepře, z nichţ vyplynulo, ţe onemocnění je přenosné. Nejvnímavější při experimentální infekci byla prasata po intracerebrální nebo subdurální inokulaci mozkomíšní suspenze získané od nemocných prasat. Vyvrcholením experimentálních prací byl přenos onemocnění filtrátem z mozkomíšní suspenze z nemocného prasete. K filtraci bylo pouţito 9

Berkefeldových filtrů. Těmito pokusy byl v roce 1933 přesvědčivě prokázán virový původ obrny prasat. V témţe roce byly podrobně popsány klinické projevy u experimentálně infikovaných prasat, které autor rozdělil do čtyř stadií: inkubační, prodromální, iritační a paralytické. V následujících dvou studiích autor prokázal neurotropní afinitu viru infekční obrny prasat. V řadě experimentů prováděných na různých druzích zvířat byla prokázána hostitelská specifičnost viru, přičemţ nikdy se nepodařilo přenést onemocnění na jiný ţivočišný druh kromě prasat. V závěrečné části pokusů se prof. Klobouk zabýval otázkou perorální infekce vepřů orgány z vepřů obrnou onemocnělých. Po zkrmování mozků a mích nemocných prasat onemocněla část pokusných zvířat, přičemţ onemocnění odpovídalo klinickým průběhem a příznaky, patologicko-anatomickým nálezem i histologickými změnami v centrálním nervovém systému, spontánnímu onemocnění. V pokusech, ve kterých bylo pouţito více neţ sto vepřů představuje kaţdá stručná věta závěru nový objev. V dalším soustavném studiu nakaţlivé obrny prasat se zabýval prof. Klobouk otázkou aktivní imunizace. V předběţném sdělení z roku 1935 uvedl, ţe podkoţní aplikací inaktivované očkovací látky bylo moţno docílit spolehlivé imunizace proti umělé subdurální infekci. Vývoj přípravy očkovací látky k aktivní imunizaci byl během II. světové války znemoţněn, její rozvoj pokračoval aţ po osvobození. Popisy objevných výsledků bádání o infekční obrně prasat z let 1931-36 i dnes po 70 letech jsou naprosto srozumitelné a přesvědčivé, coţ svědčí o originálním logickém myšlení a skvělém stylistickém umění profesora Klobouka. Vědecké poznatky prof. Klobouka o nakaţlivé obrně, označované dnes mezinárodně nemocí Kloboukovou, se staly základem pro další bádání, coţ potvrzuje, ţe všechny jeho poznatky o této chorobě byly obecně uznány a potvrzeny řadou autorů.objevem nakaţlivé obrny prasat jako choroby sui generis přispěl prof. Klobouk k věhlasu československé veterinární vědy na mezinárodním poli. Potvrdil se i názor, důsledně zastávaný prof. Kloboukem a ovšem ne u nás obecně uznávaným, ţe vědecké práce publikované jen v českých vědeckých časopisech najdou si cestu do zahraničí a na mezinárodní vědecké forum, jsou-li hodnotné a významné. Po druhé světové válce došlo ke značnému rozšíření infekční obrny prasat nejen na území bývalého Československa, ale i v celé Evropě. Ve Velké Británii bylo onemocnění nazváno Talfan disease dříve neţ byla prokázána jeho totoţnost s infekční obrnou prasat. Rovněţ benigní enzootická paréza prasat popsaná v Dánsku byla identifikována jako mírná forma infekční obrny. Tato mírná forma onemocnění byla zjišťována také v Kanadě, Austrálii a v USA. Na území jiných světadílů se infekční obrna prasat endemicky prokázala v některých asijských a afrických oblastech, ostrovech Madagaskaru, Réunion a v jiţní Americe. O endemickém výskytu obrny prasat a rozdílných názorech na etiologii tohoto onemocnění, svědčí i dopis profesora L.E. Boley z univerzity v Illinois v roce 1956, se kterým seznámil MVDr. Jaroslav Tykal z Jičína profesora Klobouka. Podle sdělení profesora Boley-e Encephalomyelitis enzootica suum nepovaţovali na uvedené univerzitě za samostatné onemocnění, ale uvedený patologicko-anatomický obraz mohl být vyvolán vícero chorobami. Většina virologických laboratoří zaměřila pozornost na řešení infekční obrny prasat, aniţ by zpochybňovala prioritní poznatky profesora Klobouka. Poslední práce profesora Klobouka o infekční obrně prasat byla uveřejněna v letech 1950-1 v českém a polském veterinárním časopise. V této práci byly uveřejněny poznatky o biologických vlastnostech viru a vzniku imunity po podkoţní aplikaci inaktivované mozkomíšní suspenze. V roce 1952 byla do protinákazových opatření zařazena imunizace prasat adsorbátovou vakcínou připravovanou z mozkomíšní suspenze uměle nakaţených prasat, přičemţ k inaktivaci byl pouţíván 10

formaldehyd. K výrobě vakcíny bylo vybudováno speciální pracoviště Biovety v Opavě. Realizací shora uvedených opatření došlo k prudkému poklesu výskytu tohoto onemocnění. Profesor Klobouk jiţ nebyl mezi námi, kdyţ se v roce 1960 uskutečnilo mezinárodní sympozium o infekční obrně a sípavce prasat. Na něm bylo konstatováno, ţe zatímco ještě v roce 1952 činily ztráty v Československu v důsledku úhynu a nutného poraţení prasat z chovů s výskytem nakaţlivé obrny 124.417 zvířat, v roce 1959, jiţ činila incidence u této nákazy pouze 7.000 prasat. Konečná likvidace infekční obrny prasat v českých zemích se datuje k roku 1966. Přitom úplná eradikace této nákazy v Československé republice byla oficiálně vyhlášena v roce 1973. Stejný osud stihl infekční obrnu prasat i v jiných zemích Evropy, kde v podstatě navazovali na československé zkušenosti. Úloha profesora Klobouka v tomto procesu byla plně zhodnocena a bylo navrţeno, aby infekční obrna prasat byla nazvána Kloboukovou chorobou a v literatuře uváděna pod názvem Kloboukova nemoc. Podobnost viru infekční obrny prasat s dětskou obrnou, na kterou upozornil jiţ v roce 1948 profesor Lukeš, inspirovala většinu badatelů aplikovat pokroky ve výzkumu dětské obrny do problematiky obrny prasat. Jednalo se zejména o kultivaci viru na buněčných kulturách a jeho vyuţití k diagnostickým a imunizačním účelům. Konkrétní výsledky na tomto úseku byly rovněţ předneseny profesorem Patočkou na mezinárodním sympoziu v roce 1960. Z praktického hlediska k výrobním účelům zavedl tkáňovou kultivaci viru infekční obrny prasat na pracovišti Biovety v Opavě MVDr. Vojtěch Mádr, ţák asistent profesora Klobouka. Podle současné nomenklatury Mezinárodního úřadu pro epizootie (OIE) v Paříţi je infekční obrna prasat vyvolána virem Enterovirus encephalomyelitis patřící do skupiny porcine enterovirů typu 1. Virus u nemocných prasat se vylučuje nosním hlenem a trusem. Jednotlivé kmeny se značně liší ve virulenci. Vzhledem k tomu, ţe infekční obrna prasat byla objevena československým vědcem profesorem Kloboukem, navrhl profesor Václav Kouba, vedoucí veterinárních sluţeb FAO, vybudování mezinárodní referenční laboratoře pro tuto chorobu na Výzkumném ústavu veterinárního lékařství v Brně. Tato laboratoř se od roku 1983 úspěšně podílela na konečné likvidaci nákazy v posledním hlášeném ohnisku na Madagaskaru. Z dalších chorob, kterým bylo nutno věnovat pozornost, byla d i s t o m a t ó z a. Potřeba účinné terapie a vymýcení distomatózy u zvířat podnítilo prof. Klobouka k intenzivnímu a soustavnému studiu tohoto onemocnění, zejména se zřetelem ke klinické a laboratorní diagnostice, způsobu nakaţení, účinné terapii a asanaci pastvin. Výsledky pokusů o distomatóze uveřejnil prof. Klobouk v letech 1926-30 ve 13 publikacich. Rozsáhlými pokusy objasnil vliv různých léčebných prostředků a došel k závěru, ţe výborným a spolehlivým prostředkem je zejména hexachlorethan (perchlorethan), které byly pouţívány v přípravku Motolit. Z výsledků pokusů o účincích různých prostředků na vajíčka a larvy motolic i jiných cizopasníků, poloţil pevnější základy k provádění asanace pastvin, které má pro prevenci distomatózy i jiných parazitárních invazí velký význam. Při hodnocení činnosti prof. Klobouka na úseku motoličnatosti je nutno zdůraznit, ţe jako první a jediný se plně věnoval boji proti této parazitóze a to v dobách, kdy patřila k nejzávaţnějším zdravotním problémům u skotu a malých přeţvýkavců na našem území. Jeho komplexní pojetí studia fasciolózy, její léčby, ale i ověřování prostředků a postupů omezujících vývoj ve vnějším prostředí je důkazem jeho nesmírné pečlivosti a širokého odborného rozhledu. Převáţná většina těchto prací byla publikována jiţ koncem dvacátých a začátkem třicátých let, kdy motoličnatost byla značně rozšířena ve velmi početných oblastech 11

Čech a Moravy, na Slovensku i Podkarpatské Rusi. V prvních exaktních pokusech se jednalo o kapraďové extrakty (Distol), které představovaly první spolehlivou léčbu u ovcí. Na to bezprostředně navazovaly pokusy s ověřováním terapie prostředky na bázi chlorovaných uhlovodíků a sice tetrachlormethanem a hexachlormethanem. Právě zkušenosti prof. Klobouka z těchto výzkumů byly plně vyuţity jeho ţáky v poválečných letech, kdy byla na bázi těchto sloučenin připravena účinná antifasciolika pro skot a ovce (Motolit B a O a Tetrafinol tetrachlomethan).. Prof. Klobouk vyvíjel i výzkumnou aktivitu na úseku diagnostiky motoličnatosti, především se zajímal o moţnosti kvantitativního hodnocení na základě počítání vajíček v trusu a jako klinik dovedl velmi kvalifikovaně vyhodnotit i význam klinického vyšetření. Nelze opomenout ani jeho pedagogickou a osvětovou činnost. Jiţ v roce 1928 na výzvu tehdejší Zemské správy zorganizoval první kurz o motolici jaterní pro veterinární lékaře, který vlastně představoval zahájení postgraduální výuky absolventů. Za tím účelem sestavil i první sbírku fotografií střevních parazitů přeţvýkavců. Všechny tyto aktivity představovaly přínos pro zlepšení zdraví a uţitkovosti skotu a ovcí a byly nesmírnou pomocí zemědělcům v tehdy velmi těţkých a v některých oblastech doslova primitivních podmínkách. Svojí příslovečnou důsledností a pečlivostí na úseku výzkumu, hledání a ověřování dostupných léčiv, diagnostiky a epizootologie motoličnatosti představovaly jeho práce průkopnický postup a staly se základem pozdějšího systematického a celostátního tlumení motoličnatosti a omezení jejího výskytu a především minimalizace přímých i nepřímých ztrát. Výzkumnými pracemi o r a c h i t i d ě a o s t e o m a l a c i i se prof. Klobouk jako první pokusil objasnit etiologii osteomalacie a přispěl k terapii a prevenci uvedeného onemocnění. Rozbory krmiv, sledováním obsahu minerálních látek v krvi, moči a ve výkalech pokusných zvířat vyřešil otázku rachitogenního účinku některých krmiv a tím také problém vzniku rachitidy a osteomalacie a jejich prevenci správnou výţivou. Výsledky výzkumu o rachitis a osteomalacii uveřejnil prof. Klobouk v letech 1924-31 ve Zvěrolékařském obzoru a Zvěrolékařských rozpravách. V oblasti poruch minerální výměny látkové pokračoval prof. Klobouk ve studiu etiologie porodní parézy u krav. Zjistil, ţe uvedené onemocnění je provázeno akutní poruchou v rovnováze elektrolytů Ca, P, a Mg, přičemţ dominující postavení mají ionty hořčíku. V pokusech došel k závěru, ţe porodní paréza je vyvolána akutní poruchou vyvolanou zvýšenou hladinou Mg v krvi, nebo sníţením jeho dynamických antagonistů Ca a P. V exaktních pokusech prokázal, ţe pokusná magneziová narkóza, kterou vyvolal na králících, ovcích, prasatech a kravách roztokem síranu hořečnatého, je klinicky shodná s porodní parézou a ţe porodní paréza je v podstatě magneziová narkóza. Tyto pokusy provedl prof. Klobouk jiţ v roce 1931 před uveřejněním prací Seeklese a Sjollemy o vztahu mezi vápníkem a hořčíkem při vzniku magneziové narkózy u telat v časopise Biochemische Zeitschrift v roce 1932. Kloboukova priorita v pojetí vzniku porodní parézy je popsána v knize Hutyry, Marka, Manningera Spezielle Pathologie und Therapie der Haustiere vydaná v roce 1938 a přepracovaná Markem a Mócsym v roce 1952. T u b e r k u l ó z a s k o t u se stala záhy předmětem vědeckého zájmu prof. Klobouka, zaměřeného zejména na studium klinických forem, diagnózu a metody tlumení. Výsledky studia o tuberkulóze uveřejnil jiţ v letech 1921-23 v několika publikacích. Zájem prof. Klobouka o tlumení tuberkulózy byl vyvolán vysokou prevalencí této nákazy zejména na 12

velkostatcích a jeho přesvědčením, ţe na výskytu této anthropozoonózy zejména u dětí má značný podíl i tuberkulóza skotu. Československý vědecký spolek proti tuberkulóze, který se stal středem zájmu vědeckých pracovníků v oboru tuberkulózy a jehoţ součástí byla zvěrolékařská sekce, byl zaloţen v roce 1919 z iniciativy profesora MUDr. Ivana Honla, který se narodil 23. dubna 1866 ve Zbýšově na Moravě. Za svého 37 letého působení na Karlově univerzitě v Praze jako docent a profesor byl prvým budovatelem čsl. bakteriologie jakoţto samostatné disciplíny. Společně se svým učitelem prof. Hlavou byl horlivým propagátorem myšlenek Pasteurových a Kochových. Po první světové válce vybudoval Pasteurův ústav v Praze a charitativní ústavy pro nemocné plicními chorobami včetně tuberkulózy v Čechách. Na mezinárodním protituberkulózním sjezdu v Berlíně v květnu 1899 předloţil návrh vybudovat sanatorium pro postiţené tuberkulózou, který spolu s Dr. Vlasákem předal Spolku českých lékařů. S pomocí manţelů Colloredo-Mansfeldových vybudoval Zemský svaz pomocných spolků pro nemocné plicními chorobami v Čechách protituberkulózní sanatorium na Pleši, který se podílel rovněţ na výstavbě Lukesova Albertina v Ţamberku. Ve třicátých letech minulého století bylo vystavěno v Ţamberku moderně vybavené sanatorium pro tuberkulózní ţeny nazvané Domem Honlovým. Vedle čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze vznikl v roce 1928 na podnět prof. Honla Čsl. mikrobiologická společnost, kde se stal prvním předsedou. Prof. Honl zemřel náhle v Bělovsi u Náchoda 7. června 1936. Za zvěrolékařskou sekci se rozloučil v den pohřbu 12.6. v Praze-Vinohradech prof. Klobouk, který uvedl, ţe pokračováním v díle jím započatém bude postaven prof. Honlovi pomník nejtrvanlivější. Zásluhou profesora Honla byl uspořádán v roce 1923 I. čs. protituberkulózní sjezd v Praze, na němţ i mladá zvěrolékařská sekce za předsednictví profesora Lenfelda a jednatele MVDr. Karla Hrušky velmi čestně obstála. Ve III. sekci zvěrolékařské se samostatným programem týkající se veterinární problematiky přednesl hlavní referát dr. J. Ţivotský, zemský veterinární referent v Brně a prof. Klobouk, který navrhl přesný metodický postup na tlumení tuberkulózy skotu, opírající se o vlastní zkušenosti a přihlíţející také kriticky k metodě Ostertagově a Bangově. Za nejdůleţitější článek v boji proti tuberkulóze skotu pokládal včasné odstranění zvířat s otevřenou klinickou formou onemocnění. Přitom zdůrazňoval význam metody navrţené Bangem na mezinárodním zvěrolékařském kongresu v Haagu 1909. V závěru referátu shrnul v 10 bodech hlavní opatření nutná proti tuberkulóze skotu. Zvěrolékařům se dostalo při hodnocení sjezdu čestného zastoupení v předsednictvu. Bohuţel návštěva veterinárních lékařů zejména z praxe byla velmi malá. Zvěrolékaři, jak bylo konstatováno dr. Syllabou, si stěţují na malé celospolečenské ocenění, aniţ by se snaţili veřejnost přesvědčit o významu a důleţitosti práce veterinárních lékařů. Z podnětu I. čsl. protituberkulózního sjezdu konaného v roce 1923 v Praze, byla 12.10.1924 zaloţena Zvěrolékařská odbočka v rámci čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze se sídlem v Brně. Předsedou odbočky byl zvolen Dr. Fr. Ševčík a jednatelem asistent Dr. Jan Kolda. Do výboru odbočky byli zvoleni prof. Klobouk, ministerský rada Dr. J. Ţivotský a Dr. K. Hruška z Ivanovic. Ustavující schůze tohoto spolku se konala v neděli 12.10.1924 dopoledne v posluchárně interní kliniky. Prof. Klobouk, jako předseda zvěrolékařské sekce čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze upozorňoval na nutnost spolupráce s Masarykovou ligou proti tuberkulóze (MLT), která byla zaloţena několik dní po návratu T.G. Masaryka (1918) do vlasti z nadšení a vůle lékařů, státníků a politiků i veřejných činitelů různých směrů a vyznání. Návrh na zaloţení MLT 13

předloţil prezidentu Masarykovi MUDr. Č. Jeţdík společně s docentem MUDr. Zahradnickým, kteří seznámili prezidenta s návrhem programu ligy, vypracované prof. MUDr. Hamzou, zakladatelem Léčebny dětské tuberkulózy v Luţi-Košumberku. Prezident věnoval lize do vínku téměř 1 milion Kč. Nezbytnost shora navrţené spolupráce vyplynula ze značného podílu původce bovinní tuberkulózy na onemocnění lidí přesahující zejména na venkově 10 i více %. Výše uvedená neutěšená situace byla důvodem, ţe se vkládala naděje i v očkování zvířat BCG vakcínou. Ze zkušeností z pokusů prof. Klobouka a dalších členů zvěrolékařské sekce čsl. vědeckého spolku proti tuberkulóze se rozhodlo ministerstvo zemědělství přikročit k ověření vakcinace ve velkých a silně zamořených chovech, ve kterých prevalence tuberkulózy přesahovala 40%. Neškodnost a imunogenní vlastnosti BCG vakcíny u skotu studoval prof. Klobouk v letech 1925-26. Uvedené pokusy prokázaly její neškodnost a byly podnětem k povolení vakcinace skotu. V praktických pokusech pokračovali Dr. Nesvadba a Dr. Marek, kterým v roce 1931 dodala sekce čsl. vědeckého spolku proti tbc 86 dávek BCG vakcíny. Do roku 1927 dodával BCG vakcínu do ČSR Pasteurův ústav v Paříţi, od roku 1928 vakcínu vyráběl bakteriologický ústav Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a později Veterinární ústav v Ivanovicích na Hané. V podmínkách pro povolení vakcinace se kladl hlavní důraz na vyšetření veškerého skotu v chovu pomocí tuberkulinace úředním veterinářem. Vzhledem k válečným událostem byla vakcinace skotu proti tbc zastavena, aniţ bylo moţno její efektivnost vyhodnotit. Po druhé světové válce navzdory velkému zaneprázdnění se prof. Klobouk aktivně podílel na přípravě celostátní akce tlumení tuberkulózy skotu. Přitom největší důraz kladl na zdokonalení intravitální diagnostiky této nákazy. Pro ţivočišnou výrobu bylo ozdravení chovů skotu od tuberkulózy nanejvýš naléhavým úkolem a to nejen z hlediska zvýšení rentability chovů skotu mléčné a masné produkce, ale rovněţ z důvodů zdravotních, k ochraně zdraví člověka a zvířat před tuberkulózou. Prof. Klobouk zdůrazňoval, aby tento obrovský boj proti tuberkulóze byl veden na všech zájmových úsecích soustavně a s potřebnou rozhodností všemi pracovníky v ţivočišné výrobě ve spolupráci s příslušnými činiteli sluţby zdravotní. V Československu se veterinární věda zabývala problémy tuberkulózy velmi intenzivně, jak o tom svědčí četné literární práce a I. a II. čsl. sjezd protituberkulózní s rezolucemi navrhující proti tuberkulóze opatření, která se však nepodařilo realizovat. V období první Československé republiky, jako konečně i v jiných státech se v tlumení tuberkulózy zvířat jen přešlapovalo téměř na jednom místě. Chyběla odvaha a finanční prostředky. Velkostatky pařeniště tuberkulózy skotu neměly o důslednější opatření zájem, poněvadţ se obávaly hospodářských škod při radikální likvidaci nákazy. Naproti tomu drobní chovatelé neměli potřebného vlivu, aby se mohli s úspěchem postavit za uskutečnění navrhovaných opatření. Kromě toho zemědělská veřejnost nebyla dostatečně poučena a na velkorysou akci připravena. Teprve po druhé světové válce při přechodu na velkovýrobu, bylo nezbytné k zajištění dostatečného mnoţství zdravotně nezávadných potravin zbavit velkochovy zvířat stájových nákaz, z nichţ na prvním místě byla tuberkulóza skotu. Opatření proti tuberkulóze zvířat vydaná výnosem ministerstva zemědělství ze dne 27. dubna 1956 č.j.112195/1956 je nepochybně moţno označit za elaborát, který proti dosavadním ustanovením znamenal v boji proti tuberkulóze rozhodný pokrok. Je nutno zdůraznit, ţe na vypracování shora uvedeného výnosu se v nemalé míře podílel a byly uplatněny jeho zkušenosti. Veterinárním lékařům se 14

citovaným výnosem ukládaly odpovědné úkoly, jejichţ rozhodnutí byly podkladem veškerých opatření,, která se na základě shora uvedeného výnosu MZLH zaváděly. Základní podmínkou zdařilého uplatnění navrţených opatření bylo dokonalé zvládnutí diagnostiky tuberkulózy. Při zdokonalovaní alergických testů, které byly základní diagnostickou metodou, povaţoval prof. Klobouk za velmi důleţité věnovat ve výzkumu pozornost výrobě specifických a standardních tuberkulinů. V posledních letech svého ţivota se prof. Klobouk velmi aktivně podílel na přípravě celostátní akce tlumení tuberkulózy skotu. O bezpříkladné snaze řešit úkoly, které měly vztah k praxi, zaměřené na celospolečenský význam svědčí i časté návštěvy vedoucích pracovníků státní veterinární správy, Československé akademie zemědělských věd, Ministerstva zemědělství, veterinárních lékařů a chovatelů. Jeho mimořádná snaha po metodické originalitě a volba výzkumného programu vyvěrající přímo z lokálních poměrů nebo oblastí by mohla býti vzorem i v současné době pro mnohé vedoucí pracovníky výzkumu a veterinární správy. Pro širší informaci vydal prof. Klobouk v kniţnici Zábrany škod Státní pojišťovny v roce 1956 zvláštní publikaci, jednající o tuberkulóze hospodářských zvířat, přičemţ hospodářské ztráty způsobované tuberkulózou skotu vyčíslil na 146.983.850 Kčs ročně. V této částce však nebyly zahrnuty ztráty chovatelské a z dalšího šíření tuberkulózy na člověka a mladý skot. V důsledku tuberkulózy skotu pozbývalo naše zásobování 44.165.000 litrů mléka a 1.925.000 kg masa ročně. O pravdivosti těchto údajů svědčí statistické údaje které uvádí průměrnou dojivost v roce 1953 na 1 krávu 1.428 litrů mléka, zatímco v roce 1974 po celostátním ozdravení skotu nakaţeného tuberkulózou, dosahovala produkce mléka 2.843 l na 1 dojnici. Ke značnému zlepšení došlo rovněţ při hodnocení reprodukčních ukazatelů, kdy počet telat odchovaných na 100 krav se zvýšil ve shora uvedeném období o 24 zvířat. Je však nutno uvést, ţe na tomto příznivém zvýšení uţitkovosti se podílela i kvalitnější výţiva ovlivněná masivním pěstováním siláţní kukuřice, které začalo v letech 1969-70 a kříţení s mléčnými býky. Přestoţe prof. Klobouk se jiţ plošného ozdravení skotu v roce 1968 nedoţil, podílel se svými poznatky a zkušenostmi, které byly vyuţity v plné míře při přípravě boje proti této nebezpečné nákaze. Dnes po téměř 40 letech, po dosaţení eradikace tuberkulózy u skotu v našem státě můţeme konstatovat, ţe tento sen se panu prof. Antonínu Kloboukovi splnil, i kdyţ se vítězných fanfár při vyhlášení úplného vymýcení této nákazy nedoţil. Je nutno si však uvědomit, ţe po druhé světové válce do roku 1956 vychoval pro protinákazovou sluţbu 1.800 veterinárních lékařů, kteří se stali dobře vycvičenou armádou pro boj proti tuberkulóze. V této armádě byli vedoucí a přední pracovníci Státní veterinární sluţby a tvůrci celé konstrukce a eradikace tuberkulózy, při které byly pouţity zcela nové, velmi účinné metody postupného vytlačování nákazy ze země. Tato armáda a její učitelé si bezpochyby zasluhují věčný pomník za zásluhy o ozdravení hospodářských zvířat a velmi racionální pohledy na ekonomiku eradikace nebezpečných nákaz. Vymýcením brucelózy skotu koncem roku 1964 a dokončením eliminace bovinní tuberkulózy o čtyři roky později, jsme se v ochraně zdraví skotu a lidí zařadili mezi přední státy na světě. Státní subvenční politika byla při tlumení tuberkulózy zcela originální. Stát poskytl na celý program ozdravení do konce roku 1968 jednu miliardu 52 milionů Kčs. Tyto finanční prostředky však byly nesporně jednou z nejefektivnějších investic do našeho zemědělství. Vědecký zájem a pracovní okruh prof. Klobouka obsáhl celý jeho obor a pronikl téměř do všech jeho úseků. Ţádné onemocnění, kterýkoli klinický nebo vyšetřovací postup, jakákoli 15

léčebná metoda a operační zásah, neušel jeho kritickému posouzení a experimentálnímu zhodnocení. Přes 70 vědeckých publikací představuje bohatou ţeň vědecké práce prof. Klobouka vedle 20 populárních publikací a celé řady biografií napsaných u příleţitosti ţivotních jubileí vědeckých pracovníků. V roce 1955 mu byl za celoţivotní vědeckou a pedagogickou činnost a dosaţené výsledky udělen Řád práce. V řadě jeho vědeckých prací a publikací nacházíme poznatky o diagnóze březosti, o kastraci krav, o vyuţití pituitrinu v porodnické praxi, o umělé inseminaci krav, o hlízách jaterních a slezinných u skotu ve vztahu k hlízám původu traumatického, o technice epidurální anesthezie u skotu, o stájových chorobách, o laktační tetanii u krav, o chřipce vepřů, o chorobách mláďat, o osutině selat, o echinokokóze a dalších onemocněních. Na klinice prof. Klobouka bylo pod jeho vedením vypracováno téměř 140 vědeckých prací, většinou dizertačních. Vědecké práce tvořily v pravém smyslu ţivotní náplň prof. Klobouka. Byl z těch, kteří o vlastní práci méně mluvili, ale mnoho jí vykonali. Vědecké práci se věnoval plně od mládí a jí také obětoval všechno osobní pohodlí. Za celou tu dlouhou řadu let působení na klinice neznal nedělního klidu, neznal dovolené na zotavenou, neřídil se vyměřenou pracovní dobou. Velmi často se skláněl do pozdních nočních hodin nad mikroskopem v laboratoři, prohlíţel narostlé kultury, zaznamenával výsledky pozorování. Tajemství vědeckých úspěchů prof. Klobouka spočívalo ve vynikajícím nadání, ve vytrvalosti, v píli a přísném kritickém postoji k experimentálním výsledkům. Antonín Klobouk v úloze vědce a učitele Prof. Klobouk byl vynikajícím pedagogem. Přednášky prof. Klobouka byly navštěvovány posluchači zejména pro věcný obsah vyvěrající z jeho dlouholetých zkušeností. Kaţdé jeho slovo dokladovalo jeho hlubokou moudrost, dokonale seznamující posluchače s danou problematikou. Na ţádné jeho přednášce se posluchači nesetkali se čtením textu z učebnice nebo skript, které bylo obvyklé na přednáškách některých jiných disciplin. Charakterové vlastnosti prof. Klobouka mohly být příkladem pro ţáky a všechny jeho spolupracovníky. Byl především disciplinovaný vůči sobě a tuto vlastnost se snaţil nenásilným způsobem vyţadovat rovněţ u ostatních spolupracovníků. Jeho sebekritičnost k vlastní práci a pečlivá analýza dosaţených výsledků v experimentální práci umoţňovala reprodukovatelnost jeho pokusů a platnost zveřejněných poznatků na neomezeně dlouhou dobu. Skromnost a smysl pro racionálnost vedla k řešení výzkumných programů, které měly bezprostřední vztah ke zdravotním problémům zvířat a lidí celostátního významu. Proto byl vyhledávanou osobností nejen pracovníky státní veterinární správy, veterinárními lékaři pracujícími v ústavech a v praxi, včetně odborníků a chovatelů v ţivočišné výrobě. Srovnámeli minulé období, ve kterém aktivně působil profesor Klobouk se současnou situací, s lítostí musíme konstatovat, ţe v současné době je rozsah výzkumných prací na pracovištích pověřených výukou posluchačů a výzkumem zaměřeného na bezprostřední zdravotní problémy hospodářských zvířat v praxi výrazně menší ve srovnání s předcházejícím obdobím. K tomu je nutno poznamenat, ţe úkoly v dřívějším období se řešily v daleko skromnějších podmínkách. O skromnosti a odpovědnosti prof. Klobouka při plnění svých úkolů na výtku svých asistentů, ţe nevyuţil své tehdejší funkce rektora k lepšímu vybavení kliniky, svědčí i jeho odpověď Toţ proboha, to by bylo zneuţití rektorské funkce. Výzkum a výuka se můţe realizovat i ve skromnějších podmínkách. 16

Pro praktické veterinární lékaře pořádal prof. Klobouk četné kurzy, přednášky a semináře o časových otázkách ze svého oboru. Jako obecně uznávaná vědecká autorita ve svém oboru prof. Klobouk vypracoval mnoho zpráv, posudků, směrnic a návrhů pro veterinární správu ministerstva zemědělství, zdravotnictví, vnitra a jiné úřady. Navštívil celou řadu mezinárodních vědeckých kongresů a sjezdů a mnoho studijních cest do zahraničí, aby tam získal důleţité poznatky, kterých u nás plně vyuţil. Po řadu let byl místopředsedou a později předsedou Zemského spolku ligy proti tuberkulóze v Brně. V roce 1946 byl jmenován ministerstvem zdravotnictví řádným členem státní zdravotní rady při ministerstvu zdravotnictví. Prof. Dr. Stubbe, prezident Německé akademie zemědělských věd (Deutsche Akademie der Landwirtschaftswissenschaften zu Berlin), v srpnu 1955 sdělil prof. Kloboukovi, ţe plénem akademie byl schválen za dopisujícího člena. Oficiální jmenování bylo uskutečněno na slavnostním zasedání a vědeckých dnech 17.-19.10.1955 v Berlíně. Nelze nevzpomenout zásluhy, které má prof. Klobouk o české odborné názvosloví. Svědčí o tom zavedení celé řady nových českých názvů do veterinární terminologie nahrazující nevyhovující názvy vzniklé překladem cizojazyčných termínů, neodpovídajících duchu českého jazyka a mnohdy ne dosti výstiţné. Publikace prof. Klobouka, vědecké nebo populární, mohou být vzorem, jak lze uţívat českého jazyka v jeho ryzosti, výstiţnosti a srozumitelnosti a to jak ve vědeckém, tak v populárním sdělení. Lásku k rodné řeči prokazoval prof. Klobouk i tím, ţe svá pojednání uveřejňoval převáţně jen v českých odborných časopisech, ačkoli by jistě byla přijata v redakcích zahraničních vědeckých časopisů pro svůj odborný význam. Prof. Klobouk byl tak zaneprázdněn výzkumem, výukou a prací na klinikách, ţe neměl bohuţel čas na sepsání svých poznatků a závěrů výzkumu v kniţní formě. Jen s potíţemi mohl napsat některá skripta. Kdyţ v roce 1955 mu předloţil bývalý jeho asistent Dr. V. Kouba, který byl v uvedené době inspektorem vysokých škol zemědělských, návrh, ţe by se mu vytvořily časové podmínky pro sepsání učebnice v kniţní formě tím, ţe by po dobu jednoho roku prof. Klobouka zastupoval na klinice první asistent, a tak by mohl v klidu zpracovat své zkušenosti a poznatky, prof. Klobouk odpověděl Pane kolego, jak mohu nechodit denně na kliniku. Co kdyby se tam vyskytl případ onemocnění, který jsem ještě neviděl? Nechuť ke psaní svých poznatků v kniţní formě vyplývala snad i z jeho hesla Kdo umí dělá, kdo ne, ten učí a kdo neumí ani dělat ani učit, ten o tom píše. Ministru Kohoutovi při přebírání Řádu práce se ţertem vymlouval, ţe nemá tuţky a papír. V posledních letech svého aktivního ţivota prof. Antonín Klobouk, jak to vyjádřil při příleţitosti svých sedmdesátých narozenin, si stále více uvědomoval, ţe čím je člověk starší, tím častěji a zřetelněji se u něho projevuje určitá nutnost jednat zcela samostatně. Prof. Klobouk byl přesvědčen, ţe tento pocit se začne objevovat u kaţdého člověka s přibývajícím stářím s krystalizací jeho individuality. Tyto invenční vlastnosti se mnohdy stávají hybnou silou pokroku ve prospěch a někdy i v neprospěch společnosti. V úloze vynikajícího vědce a učitele prof. Klobouk kladl na srdce svým spolupracovníkům a ţákům, ţe kaţdý začínající vědecký pracovník by měl přemýšlet nejenom o své vlastní vědecké práci a pracovních metodách, coţ je první jeho povinností, ale rovněţ studovat tématiku a pracovní metody nejvýznačnějších pracovníků zejména ve svém oboru. V období 17

vrcholných objevů zejména v lékařství se obzvlášť oceňovala invenční metodická originalita slouţící potřebám lidské společnosti. V nemalé míře to platilo rovněţ v oblasti kultury. Byla to zejména česká hudba a čeští hudební umělci, kteří v minulosti získali českému národu obdiv a úctu celého civilizovaného světa. Za nepochopitelné bylo proto moţno povaţovat chování některých vynikajících vědeckých pracovníků a to i v oboru veterinární medicíny, kteří společenství českého národa opustili. Prof. Klobouk byl přesvědčen o povinnosti současných vědeckých a pedagogických pracovníků odhalovat zásluhy a význam starších generací pro národní kulturu a to zejména ve své profesi, ve které pracují. Lze říci, ţe v jeho osobnosti převládaly introvertní rysy s těmi kvalitami, které charakterizují osobnostní strukturu vědce. Jeho poţadavky na preciznost a perfekcionistické nároky se projevovaly nejen v jeho vědecké práci, ale i při plnění běţných úkolů. Jeho práce mu byla nejzajímavější činností a ţivotní potřebou. Pokud se naskytly volné chvíle, dal jim vţdy kvalitní náplň. Nesnášel marnění času neúčelnou činností a planými řečmi. Letní dovolenou si dopřál jen zřídka. Chodil s rodinou na Valašsku po horách a při odpočinku na pařezu uprostřed lesa studoval literaturu svého oboru nebo aspoň nějaké cizojazyčné texty. V neděli odpoledne nechodil na kliniku. Věnoval se hudbě. Odpočinkem mu byla hra na housle s doprovodem klavíru. V rozhlase rád poslouchal symfonie, zejména Smetanovu Mou vlast, kterou sledoval s partiturou v ruce. Znal kaţdý její takt. Večery v opeře byly pro něho svátkem. Sluţební cesty do Prahy nebo zahraničí byly podle moţností vţdy zakončeny návštěvou opery. Rád měl sborový zpěv. Způsob Dvořákovy instrumentace byl předmětem jeho bezmezného obdivu a úvah: Jak to ten Dvořák jen komponoval!! O lásce Antonína Klobouka k hudbě svědčí i příhoda, na kterou vzpomenul prof. Přibyl při jedné sluţební cestě do Vídně, kdy její účastníci se dohodli, ţe popřejí večer v restauraci prof. Kloboukovi k narozeninám. Dočkali se však zklamání, protoţe oslavenec nevypil ani kapku vína., které nechali přinést. Domnívali se, ţe prof. Klobouk je abstinent. Příští den navštívili Veterinární ústav v Mödlingu u Vídně a současně i nedaleký dům, kde bydlel kdysi Beethoven. Průvodkyně nalila hostům do selských dţbánků víno a Antonín Klobouk byl první, kdo pozvedl dţbánek a vyprázdnil jej se slovy Na velkého Beethovena. V širší rodině nebyl sám, kdo byl silně zaujat hudbou. Byly zde jistě některé genetické dispozice: jeho bratranec kapitán Rudolf Klobouk byl kapelníkem při Vojenské akademii v Hranicích. Dva jeho synové byly vynikajícími klavíristy. Z nich Jaromír vystudoval u prof. Kalicha v Praze a působil jako profesor hudby a sbormistr na konzervatoři v Plzni. V ţivotních postojích a koncepci MVDr. Antonína Klobouka bylo patrné hluboké ovlivnění antickou kulturou a filosofií, zejména učením Sokratovým: Myšlenky antických filosofů hrály u něho významnou roli. Znal je přímo z originálních pramenů a řídil se jimi. Prof. Klobouk započal svou vědeckou práci jiţ v roce 1910 na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni, kde čerpal ještě před první světovou válkou své první vědecké vědomosti. Od začátku vědecké činnosti po návratu do vlasti si vytkl za úkol objevovat vědeckými metodami biologické vlastnosti zejména původců nakaţlivých chorob a příčiny vzniku poruch zdravotního stavu zvířat neinfekční povahy. Přitom vyhledával ke svému studiu problémy 18

nezpracované nebo nedokonale propracované mající bezprostřední vztah a význam pro praktický ţivot. Zásluhou vědeckého zaměření prof. Klobouka a jeho spolupracovníků byly v krátké době získány četné nové poznatky důleţité pro praktickou potřebu veterinárních lékařů, pracovníků veterinární správy a ţivočišné výroby. Od roku 1919 se převáţně zabýval experimentální virologií a to SLAK a nakaţlivou obrnou vepřů. V roce 1938 na základě dosaţených poznatků se snaţil uplatnit aktivní imunizaci proti SLAK vlastní metodikou a to virem typu A, který pasáţoval na tehdejší klinice na morčatech. Dnešní generace mladých veterinářů neví a snad ani nechápe dosah vskutku světové výjimečnosti prof. Klobouka, který po dobu 22 let pasáţoval na morčatech virus proti této velmi nebezpečné nákaze. Poslední, poměrně jen krátké období vědecké práce prof. Klobouka spadalo do politicky změněných poměrů v naší vlasti. Období 1. republiky pokládal za nejplnější a nejplodnější. Tehdy vznikly jeho nejvýznamnější badatelské práce o nakaţlivé obrně vepřů. Kladné ocenění přicházelo z domova i z ciziny. Zvláště si cenil hodnocení francouzského veterináře profesora Bouriera, který vyslovil návrh, aby tato choroba byla pojmenována jako Kloboukova. V období 2. světové války zvláště na něho dolehla smrt dvou jeho kolegů prof. Jana Bečky a prof. Tomáše Vacka, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Krátce před ukončením 2. světové války došlo k příhodě, která svědčí o tom, ţe plnění úkolů mu bylo nade vše. Bombardování stále hrozilo. Do ústavu na výrobu očkovací látky proti slintavce a kulhavce došla zpráva, ţe na hlavním nádraţí je zásilka biologického materiálu od Veterinárního ústavu v Ivanovicích k vyzvednutí. Jeho zaměstnanci pokládali riziko za příliš velké. Antonín Klobouk šel pro zásilku sám a šťastně ji přinesl. Druhý den bylo pracoviště plné diskusí, ţe se stalo něco, co se stát nemělo. Poválečná léta Po uvolnění prostorů armádou v květnu 1945 byl Antonín Klobouk zdrcen tím, ţe kompletní rukopis o chorobách ovcí a koz, připravený k vytištění, se ztratil a nikdy jiţ nebyl nalezen. Poválečná léta po roce 1945 proţil Antonín Klobouk spíše neklidně. Byl nucen vynaloţit maximum úsilí obnovení provozu klinik a ústavů Vysoké školy veterinární, kdyţ byla opuštěna armádou. Podle náhledu Antonína Klobouka to nebyla doba dosti příznivá k plnému soustředění na vědeckou práci. Po druhé světové válce nejasná léta koalice Národní fronty nebyla příznivá pro budování samostatného výzkumného-badatelského veterinárního ústavu. Bylo třeba napravovat válečné škody a značné ztráty personální, zaviněné persekucí veterinárních lékařů a šestiletou přestávkou vysokoškolské výchovy nových absolventů. Za prvořadý úkol bylo povaţováno vybudování diagnostických ústavů, nemocnic a ošetřoven a zajištění postgraduálního studia. Bylo třeba se zaměřit na aktivity administrativní a organizační a především na poţadavek vybudování veterinárního ústavu v Terezíně. Od roku 1950 postupně prodělávalo naše zemědělství přestavbu na velkovýrobní formu hospodaření. V uvedeném období po zestátnění veterinární sluţby v roce 1952 byla veterinární sluţba postavena před mimořádný úkol, vypořádat se s hromadnými, zejména nakaţlivými chorobami skotu a prasat, které ohroţovaly uţitkovost hospodářských zvířat. Po vydání prvního zákona o vysokých školách č. 58 v roce 1950 vysoká škola přispěla k řešení tohoto úkolu na tuto výzvu zaloţením kliniky infekčních chorob, jejímţ vedením byl pověřen prof. Klobouk, který tento úkol přijal s nevšední 19

odpovědností, i kdyţ byl jiţ v letech, kdy jiní odcházeli na odpočinek. V krátké době se mu podařilo vybudovat v prostorách budovy 3 a 4 pracoviště zaměřené rovněţ na praktickou výuku nakaţlivých chorob. Na základě zákona o vysokých školách č. 58 vydaného v roce 1950 se postupně dotvářela struktura VŠV jak po stránce organizační, tak výukové-výzkumné. Vznikly katedry jako základní pedagogicko-výzkumné a provozní jednotky, v nichţ zůstaly zachovány ústavy a kliniky. Vznikaly nové obory a výukové disciplíny, postupně se zvyšoval počet učitelů a pracovníků pro provoz a výzkum, vědecká činnost kateder byla orientována na řešení základních otázek jednotlivých disciplín, přispívajících k objasnění etiologie, zpřesnění diagnostiky infekčních a invazních chorob, zdokonalení terapeutických metod s cílem ozdravení našich chovů od významných chorob. Dalším krokem k rozšíření vědeckovýzkumné základny bylo téţ zřízení samostatného výzkumného ústavu pro maso a ryby, který vznikl na katedře hygieny a technologie potravin. O jeho vznik se zaslouţil doc. MVDr. J. Hökl. V roce 1949 se podařilo obnovit sborník Spisy Vysoké školy veterinární, který navázal na Spisy vydávané před válkou. Po různých změnách názvu vychází dodnes jako Acta veterinaria Brno. V roce 1952 nastaly významné změny v organizaci a řízení vysoké školy. VŠV Brno byla zrušena jako samostatná vysoká škola přičleněním k Vysoké škole zemědělské v Brně jako veterinární fakulta. Řízení vysokých škol zemědělských bylo vyjmuto z působnosti Ministerstva školství, věd a umění a převedeno včetně veterinární fakulty na Ministerstvo zemědělství, lesů a dřevařského průmyslu. I kdyţ v roce 1956 se VŠZ vrátily do řízení Ministerstva školství, ovlivnila tato změna na dlouhou dobu výzkumnou činnost na VŠV. Změnou zásadního významu z hlediska rozvoje vědecko-výzkumné základny ČSR bylo v roce 1952 zřízení Československé akademie věd (ČSAV) a téhoţ roku i zaloţení Československé akademie zemědělských věd (ČSAZV). Mezi prvními řádnými členy akademiky ČSAZV byli jmenováni učitelé veterinární fakulty VŠZ prof. MVDr. Antonín Klobouk a prof. MVDr. Jan Kolda. Dopisujícími členy zemědělské akademie se stali prof. MVDr. V. Jelínek a doc. MVDr. M. Pařízek. Předsedou veterinární komise ČSAZV byl jmenován prof. Klobouk. V roce 1955 vznikl z této komise samostatný veterinární odbor, jehoţ předsedou byl krátce A. Klobouk a po jeho smrti prof. Přibyl, který byl od roku 1954 dopisujícím členem ČSAV. V roce 1959 byl prof. Jelínek zvolen řádným členem ČSAZV. Na veterinární fakultě pracovištích členů ČSAZV byla zřízena výzkumná oddělení a to infekčních chorob, patologické anatomie a patologické fyziologie, fyziologie a patologie reprodukce a oddělení zoohygieny. Rozhodnutím ministra zemědělství na doporučení prof. Klobouka a prof. Lebdušky se začalo v roce 1956 s výstavbou Výzkumného ústavu veterinárního lékařství. Na fakultě vybudovaná výzkumná pracoviště se tak stala základem nového výzkumného ústavu. Prvním ředitelem byl jmenován učitel fakulty prof. J. Lebduška, DrSc. V prvním období činnosti VÚVeL se učitelé školy včetně prof. Klobouka podíleli na výzkumné činnosti a řízení rozvoje veterinárních věd v rámci čs. vědecko-výzkumné základny. Poslední čtyři roky ţivota prof. Klobouka byly vyplněny nesmírnou prací. Za jeho přímé účasti byly zpracovány metodiky a směrnice k ozdravování chovů hospodářských zvířat a preventivní opatření k zamezení hynutí mláďat zejména ve velkochovech. K tomu byly experimentálně rozvíjeny nové diagnostické metody, imunoprofylaktické postupy a způsoby 20