SLÁNSKÝ OBZOR ROČENKA SPOLEČNOSTI PATRIA, VLASTIVĚDNÉHO MUZEA VE SLANÉM A STÁTNÍHO OKRESNÍHO ARCHIVU V KLADNĚ

SLÁNSKÝ OBZOR ROČENKA SPOLEČNOSTI PATRIA, VLASTIVĚDNÉHO MUZEA VE SLANÉM A STÁTNÍHO OKRESNÍHO ARCHIVU V KLADNĚ R O Č N Í K 1 1 ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA POD VEDENÍM ZORY DVOŘÁKOVÉ S L A N Ý 2 0 0 4

S L Á N S K Ý O B Z O R 3 NA PRAHU 11. ROČNÍKU OBNOVENÉHO SLÁNSKÉHO OBZORU Když začátkem devadesátých let minulého století byla založena Patria společnost pro ochranu kulturního dědictví, a jako jeden z hlavních úkolů si vytkla obnovení Slánského obzoru, umlčeného komunistickým totalitním režimem, převládaly pochybnosti, zda se to podaří. Panovalo mínění, že tato ročenka, kdysi velmi uznávaná, založená v roce 1893, a přeživší všechny složitosti doby až po začátek padesátých let, kdy ji komunisté zakázali, se už nevzkřísí. Skeptické hlasy prohlašovaly, že se na ni bude už jen vzpomínat, že patří minulosti, že současná hektická doba nemá pro něco takového pochopení a že se ani nenalezne porozumění u současných představitelů města, aby ji finanční podporou pomohli oživit. Na těchto postojích lze demonstrovat jistý rys českého myšlení, které se někdy projevuje intelektuálními úvahami, jak se věci nedaří, kdo nám hází klacky pod nohy a co všechno způsobuje, abychom se nemohli pokusit těžkosti řešit, ale naopak, abychom se odevzdaně podřídili dané souhře okolností. Naštěstí při založení Společnosti Patria existovalo i jiné mínění, byť v menšině, že je nutné se o to pokusit, být aktivním strůjcem stanovených záměrů, být sice realisticky soudným, ale současně si věřit a čelit pochybnostem, které v takovýchto případech oslabují odhodlání. A tak tedy dnes máme za sebou deset ročníků obnoveného Slánského obzoru a tímto úvodním slovem uvádíme do života ročník jedenáctý. Mohli bychom hovořit o satisfakci, ale o to nám nejde. Spíš na tomto případě chceme ukázat, že na počátku každého dobrého záměru nemá převažovat úvaha: Ono to nepůjde, ale je třeba si říci: Jak to udělat, aby to šlo. Nechť je jedenáctý ročník obnoveného Slánského obzoru povzbuzením pro ty, kteří také musí čelit pochybovačům, kteří musí čelit nejrůznějším těžkostem při realizaci svých dobře míněných záměrů. Když před deseti lety, v roce 1994, vyšel poprvé obnovený Slánský obzor, ročník 1 2 (101 102), ještě jsme si nemohli být jisti, zda jeho obnovení nebude mít jepičí trvání. Dnes věříme, že jeho existence je zajištěna a že se nadále bude významně vpisovat do kulturního profilu a kulturní historie královského města Slaného i jeho širokého okolí. Zora Dvořáková

4 S L Á N S K Ý O B Z O R S T A T Ě A P O J E D N Á N Í JANA KROTILOVÁ Inventáře selských gruntů v Třebízi v 16. a 17. století Nejstarší zprávy o selských statcích v Třebízi se objevují až v gruntovních knihách metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, které se dochovaly od roku 1541 a jsou uloženy v Archivu Pražského hradu (APH). Ze zápisů těchto knih se dozvídáme o cenách gruntů, jejich majitelích, o zajištění vdov a sirotků i výměnkářů, o koupích a směnách gruntů, o splátkách, platech vrchnosti ap. Zprávy se týkaly 15 selských a chalupnických usedlostí. 1) Současně se v uvedených gruntovních knihách vyskytují zmínky o vybavení gruntů, které se kupovaly či směňovaly s veškerým mrtvým i živým inventářem, a to nejen se zvířaty, hospodářským nářadím a zásobami obilí, ale také s nábytkem, prádlem i nádobím. Pokud si některý hospodář chtěl určitou věc ponechat, odnést nebo předat, muselo to být písemně poznamenáno ve smlouvě. A právě na základě výčtu živého a mrtvého inventáře, který zůstával na statku, byl předán dědicům či kupujícím, si můžeme udělat představu o vybavení jednotlivých usedlostí. První známý inventář z r. 1549 je velice stručný. Jíra Kroupa koupil grunt za 116 kop gr. míš. od Kuby, syna nebožtíka Vaňka krčmáře se 2 koňmi, vozem, pluhem, 8 slepicemi a kohoutem 2). V tomto případě se nedá zjistit, kterého statku se inventář týká. Jen jméno Vaňka krčmáře dovoluje vyslovit domněnku, že by se mohlo jednat o jednu ze dvou výsadních třebízských krčem dnešní čp. 5 nebo čp. 30 3). V roce 1552 koupil Kuba Kozelský Jindřichovský statek v Třebízi za 200 kop gr. míš. 4) s následujícími svršky: 3 kravami, 30 ovcemi, 12 jehňaty 5), 20 sviněmi, 20 slepicemi, 1 kohoutem, 1 husou, 12 housaty, 2 koňmi, jedním vozem se žebřinami a druhým s vahami, 1 volským řetězem a 1 zavěračkou. Smlouva z roku 1564 jedná o vyrovnání mezi matkou Kateřinou Jandovou a jejím synem Janem, který jí měl vydat podíl po otci 6). Byl to jistě bohatý statek, neboť kromě 150 kop gr. míš. měl jí Jan až do její smrti vydávat 8 slepic, 2 selátka a obhospodařovat pro ni po 10 záhonech pšenice, žita, ječmene a ovsa a starat se o 1 krávu. Také měl matce zajistit na statku byt 7) až do její smrti. V letech 1575 1577 se uskutečnila směna gruntů mezi švagry Janem Hvězdářem z Třebíze, poddaným kapituly a Janem, synem Mikuláše z Otrub, poddaným města Slaného 8). Zápis o vybavení třebízského gruntu je opět stručný. Jan Hvězdář měl zanechat na statku v Třebízi všechno obilí, slepice a celé hospodářství. Jan Mikulášův musel chovat v Třebízi 2 zádušní krávy a ostatní dobytek měl zůstat při Janu Hvězdáři. Zřejmě si Hvězdář odvedl s sebou hovězí dobytek do Otrub.

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 5 K Cífkovu statku čp. 1 (původně Linhartovskému gruntu) patřily koncem 16. století 2 páry koní a v kuchyni se používalo cínové nádobí. O prodeji výsadní krčmy v Třebízi (dnes čp. 30) vypovídá zápis z r. 1580 9). Šimon Hvězdář s manželkou Kateřinou prodali krčmu v těch mezích a hranicích, jak jsou předkové jich v držení a užívání byli s těmi povinnostmi a poplatky Matějovi příjmím Chloupkovi za 519 kop gr. míš. Při krčmě měl zůstat 1 kůň, vůz lesní, 1 pluh se železy, 3 brány s železnými hřeby, 3 krávy, 4 svině, 4 ovce, 15 slepic, 20 kop snopů pšenice, 14 kop snopů žita, 15 kop snopů ječmene, 8 kop snopů a 8 mandelů ovsa, 1 stůl a 2 stolice. Manželé Hvězdářovi si zakoupili statek v Klobukách a z poznámky na konci zápisu se dozvídáme, že si s sebou vzali 4 krávy, 2 telata, 5 sviní, 10 ovcí, 4 husy, 1 koně a 20 kop snopů pšenice. Při koupi gruntu Douši Pušpána v r. 1580 získal nový majitel Jan Tkadlec ze Slaného za 490 kop gr. míš. poměrně málo svršků: 1 svini, 1 husu, 6 slepic, 1 kohouta a 5 kuřat 10). Další zápis nás infomuje jak o prodeji statku hospodářem zeťovi, tak i o zajištění výměnkářů. V r. 1581 prodal Jakub Čapek grunt a statek svůj v Třebízi, tak jak ho sám drží a užívá zeťovi Jiříkovi, jenž měl jeho dceru Mandalénu za ženu, za 650 kop gr. míš. 11) Na gruntu Jakub zanechal tyto svršky: 2 krávy, 2 jalovice, 7 ovcí, 6 sviní, 1 husu, 5 housat, 2 pluhy i železa, 6 bran se železnými hřeby a 2 vozy. Jakub s manželkou Markytou si pak vymínili na statku byt a 3. mandel ječmene na zimu setého a 3 kopy snopů ječmene setého na jaře. A dalších 30 záhonů ozimů a 30 záhonů jařin jim měl Jiřík orati a osívati. Výměnkáři si však dávali vlastní osivo a chovali krávu.

6 S L Á N S K Ý O B Z O R Mnoho se nedozvíme o vybavení starodávného Pytlaského gruntu, dnes čp. 31 12), který v r. 1585 prodal Jan Pytlas Klimentovi jinak Klimešovi za 425 kop gr. míš. se vším příslušenstvím, které od starodávna k němu náleželo 13). Další zápis se týká Cífkova statku čp. 1, který se tentkrát nazýval Linhartovský. V roce 1588 došlo k porovnání mezi bratry Janem a Šimonem a jejich matkou Reginou 14). Grunt byl ohodnocen na 600 kop gr. míš. a měly při něm zůstat tyto svršky: 4 dělný koně, 3 dojné krávy, 8 jalovic, 20 ovcí, 10 sviní, 29 slepic s kohoutem, 1 husa, 3 kachny, 3 vozy, 1 sešlý pluh branný se vším železem, stoh pšeničný nemlácený ve 20 kopách, 1 stoh žitný nemlácený ve 20 kopách, 1 stoh ječný nemlácený ve 12 kopách, 1 stoh ovesný nemlácený ve 20 kopách, dědiny orné 2,5 lánu, 3 louky, 15) na zimu oseto pšenice 19 strychů, žita 12 strychů, šatů ložních na 3 lože 16), 2 cínové konvice, 2 cínové mísy a 6 cínových talířů. Tento inventář představuje poměrně bohaté vybavení selské usedlosti. O sedm let později v roce 1588 se opět setkáváme se jménem Jakuba Čapka. Tentokrát neprodává grunt zeti Jiříkovi, ale synovi Jiříkovi, a to za nižší cenu než grunt předchozí, t.j. za 500 kop gr. míš. 17) I vybavení statku bylo odlišné. Jakub zanechal synovi 4 koně s nádobím (rozuměj s postroji), 2 brány a 2 vozy, pluh se železem, 2 krávy, 30 slepic, 9 ovcí, 10 sviní a co všechno na statku bylo, to mu otec zanechává. Jiřík měl svého otce chovati u sebe a příkoří mu nečiniti a každého roku mu na zimu měl osíti žitem nebo pšenicí 30 záhonů a zjara buď ječmenem nebo ovsem také 30 záhonů. O Jakubově manželce Markytě není již zmínka, zřejmě zemřela; u zetě Jiříka byl asi Jakub nespokojen, a proto si vymínil u syna i slušné zacházení. Podle všeho měl tedy Jakub Čapek 2 grunty, které rozdělil mezi děti asi mezi dceru a syna. Při dalších 2 směnách gruntů čili frejmarcích z let 1591 1593 se dozvídáme o vybavení usedlostí ještě méně 18). V prvním případě si vyměnili statek dva třebízští sousedé Jiřík Šégl a Jiřík Čapek. Jiřík Čapek, zřejmě syn Jakuba Čapka, měl Šéglovi předat 1 koně, 1 vůz, 1 pluh a brány se železy. Další směna z roku 1593 byla opět přespolní. Statek směňovali mezi sebou Jiřík Tkadlec z Třebíze a Vít Krejčí z Čeradic. Vít Krejčí se ujal Jiříkova gruntu se všemi povinnostmi a poplatky, se vším osením zimním a jarním bez výminky. Jiné hospodářství, svršky a nábytky si má každý své vzíti. Na konci 16. stol. přibývá výminek, kdy si hospodář odnáši menší či větší část inventáře s sebou (podle toho, jak si to vymínil, jak to bylo smluveno). Během třicetileté války jsme nenašli o inventářích usedlostí v Třebízi žádnou zmínku. Jen pro zajímavost je možné uvést, že vlastník domkářské tedy nikoliv selské usedlosti, čp. 26, která vznikla v Třebízi na počátku 17. stol., byl povinnen chovat 1 krávu a 3 svině 19). Při převzetí gruntu čp. 5 Martinem Bláhou v r. 1680 je opět uvedeno pouze, že se ujal gruntu v ceně 500 kop gr. míš. se vším obilím a dobytkem a s přikoupenými rolemi 20). V roce 1682 umírá na statku čp. 8 Šimon Zábranský a předává grunt staršímu synovi Pavlovi, aby hospodařil za mladšího bratra Jana, kterému, až doroste, má předat statek 21). Ten byl ohodnocen na 200 kop gr. míš. a měl následující příslušenství: 1 kopu a 41 mandelů pšenice, 1 kopu 36 mandelů žita, 1 kopu 4 mandele ječmene, 40 mandelů ovsa, 4 vozy hrachu, 2 koně, 2 krávy a 10 sviní. Mladšímu bratru Janovi měl Pavel v době jeho plnoletosti vydat 2 krávy, 2 voly, 2 ovce a maceše Dorotě měl dát na zimu lůj na palivo. Poslední zápis týkající se statku čp. 25, kdy Kateřina Švandrlíková postupuje v roce 1685 grunt synovi Janu Hladíkovi jinak Švandrlíkovi, neobsahuje již se-

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 7 Při selském statku čp. 30 v Třebízi bývala v 16. 17. století výsadní krčma; jeho majitel vlastnil mj. pár koní. Fotografie zachycuje stav před 1. světovou válkou, kdy statek vlastnili Bakalářovi. znam zvířat, obilí ani nářadí 22). Jedná se hlavně o majetkové vyrovnání (zabezpečení) matky a ostatních sourozenců. Kateřina si na statku vymínila byt až do své smrti a osetí 1 strychu na zimu i na jaře. Jan se pak musel vyrovnat s ostatními sourozenci. Václav dostal 1 vola, 1 svini a 3 ovce, Jakub 1 vola a sestra Rejna 2 jalovice a 2 ovce. Z uvedených případů je jasně patrné, že údaje o vybavení selských domácností v daném období jsou dosti skrovné. Celá staletí se směňovaly grunty se všemi právy i povinnostmi a také s veškerým inventářem (svršky), jak bývá často v zápisech uváděno. Postupem času si však někteří hospodáři vymiňovali, která zvířata, obilí či nářadí ponechají na gruntu, která si vezmou s sebou na nově zakoupený (směněný) statek anebo předají svému dědici. Pro poznání, jak byly vybaveny selské či chalupnické usedlosti, mají význam i zápisy, které zajišťují hmotné zabezpečení výměnkářů a ostatních sourozenců. Průzkum archivních pramenů nám nepřinesl dostatečný zdroj informací, jak bychom si přáli, ale i tak jsou dochované inventáře gruntů cenným přínosem pro historické bádání v oblasti života zemědělského obyvatelstva v době feudalismu. Poznámky: 1) Krotilová Jana, Vývoj třebízských gruntů v době feudalismu SO č. 10/110/2002. 2) APH Urbář vsí kapitulních 1541 COD XXVI 1.

8 S L Á N S K Ý O B Z O R 3) Ne ve všech případech se podařilo identifikovat grunt, kterému inventáře patřily. V pozitivním případě je uvedeno číslo popisné stabilního katastru, které odpovídá současnému číslování. 4) APH Urbář vsí kapitulních 1541 COD XXVI 1. 5) Chov ovcí na Slánsku byl před třicetiletou válkou hojně rozšířen. Teprve potom začal postupně upadat. 6) APH Kniha sirotčího soudu vsí kapitulních 1550 1565 COD XXIX. 7) Bytem se rozumělo jak bydlení (světnička) přímo na statku, tak i samostatné výměnkářské stavení. 8) APH Gruntovní kniha poddaných na panství kapitulních 1565 1612 COD XLI 1. 9) APH Kniha koupí i prodejů pozemků poddaných kapitulních 1580 1620 COD XLI 2. 10) tamtéž 11) tamtéž 12) Statek byl v 60. letech 20. stol. zbořen. 13) APH Gruntovní kniha poddaných na statcích kapitulních 1565 1612 COD XLI 1. 14) APH Kniha koupí i prodejů pozemků poddaných kapitulních 1580 1620 COD XLI 2. 15) Zde se objevuje první zmínka o rozsahu polností. Termínem dědina orná je míněna půda v nedílném vlastnictví rodu: zahrady, role a luka byly dědinou, společným majetkem rodin jednoo rodu. 16) Rozlišovaly se šaty ložní (povlečení) a šaty chodící (oblečení). 17) APH Kniha koupí i prodejů pozemků poddaných kapitulních 1580 1620 COD XLI 2. 18) tamtéž 19) APH Kniha urburní bílá 1614 1685 COD CXXIV. 20) tamtéž 21) tamtéž 22) tamtéž

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 9 ZDENĚK KUCHYŇKA Druhý život Budče (Zamyšlení nad jednou historickou tradicí) Raně středověké hradiště Budeč s nejstarší dosud stojící stavbou u nás rotundou sv. Petra a Pavla, prožilo své hvězdné okamžiky v průběhu několika málo let na přelomu 9. a 10. století. Po roce 895 nechal kníže Spytihněv po návratu od bavorského krále Arnulfa postavit v areálu knížecího dvorce na Budči třetí křesťanský kostel v zemi a zasvětil ho svatému Petrovi. Zřejmě to byl už tento kníže, kdo svěřil bohoslužby v něm do rukou kněze, jehož jméno je dodnes pro badatele hádankou, protože ve staroslověnských legendách zní Učen a v latinských Uenno nebo Ucino. Zatímco část badatelů hledá v těchto trochu zkomolených tvarech epitheton ornans, které vyjadřuje kvality tohoto kněze jako učitele, jiní se v nich stále snaží dešifrovat skutečné jméno. 1) Nebývalou kvalitou výuky probíhající u budečského kostela pak badatelé vysvětlují, proč kníže Vratislav poslal svého syna toužícího po vzdělání právě na Budeč. Nemusel to být ale jenom tento důvod. Jak upozornil J. Sláma, mohlo jít i o snahu rozmístit členy knížecího rodu po jednotlivých hradech přemyslovské domény, jejímiž mocenskými centry byla v té době čtyři hradiště Praha, Budeč, Levý Hradec a hradiště u Klecan (Pravý Hradec?). 2) Ale právě Václavova výuka na Budči položila základ pozdější tradici o nejstarší škole u nás, kterou v 19. století oživoval v několika svých projektech Karel Slavoj Amerling. Jestliže se tedy dnes zamýšlíme nad budečskou tradicí, musíme především zdůraznit, že slovo tradice chápeme v historickém slova smyslu jako to, co je předáváno z generace na generaci a snaží se z minulosti vybrat to, co zůstává živé a nač je možno navázat, anebo naopak to, co je třeba odmítnout. 3) Nejprve si ale trochu zevrubněji připomeňme základ této tradice, vycházející ze středověkých svatováclavských legend. Jak už jsme se stručně zmínili v úvodu, veškeré informace o Budči a Václavově výuce ve škole při tamním kostele mohli čerpat badatelé až do 70. let 20. století jenom ze svatováclavských legend staroslověnského i latinského původu, o jejichž stáří vedli urputné spory. Z nich asi nejznámější je spor o pravost tzv. Kristiánovy legendy, jejíž vznik kladla část badatelů do závěru 10. století, jiná část do 12. a poslední do 14. století. Dnes je spor rozhodnut ve prospěch pravosti této legendy, a ta se tak stává jedním z důležitých pramenů pro naše nejstarší dějiny. 4) Uveďme si nyní, co se v těchto legendách můžeme o Budči dočíst: 5) Vratislavův starší syn, blahoslavený Václav, božím vnuknutím již od útlého věku vždy toužil po vzdělání. Jeho otec, přeje si vyhovět touze synova srdce, poslal jej do města jménem Budeč, aby ho tam cvičil v žaltáři jistý kněz, zvaný Učen 6). (Crescente fide)

10 S L Á N S K Ý O B Z O R Jakmile tento hoch (Václav pozn. aut.) nápadné sličnosti a roztomilé povahy dospěl jarého věku jinošského, ještě za života otcova přál si býti vzdělán v znalosti písma, a když byl častým žadoněním obměkčil srdce otcovo, byl dán s jeho dovolením na hrad Budeč, aby se tu přiučil umění číst. Jelikož pak jeho rozum byl od Boha nadán rychlou chápavostí, naučil se po krátkém studiu důkladně knize žalmů i četným jiným knihám Písma a vše si vštípil hluboce v paměť. (Gumpoldova legenda) Svého pak staršího syna Václava, hocha vroucí mysli, dal na vzdělání v zákoně božím a v písmě na hrad, jenž se nazývá Budeč, kde byl a je kostel zasvěcený od jeho bratra a předchůdce Spytihněva ke cti knížete apoštolů blahoslaveného Petra. A když, bystrého jsa rozumu, všechno, co mu učitel vykládal, přispěním Ducha svatého hluboko do paměti si vštípil a když mezitím jeho otec asi v třiatřiceti letech z tohoto světa odešel, byl povolán do hlavního hradu Prahy a na stolec otcovský od všeho lidu byl povýšen. (tzv. Kristiánova legenda) A jeho bába Ludmila ho dala vyučovati knihám slovanským podle návodu knězova; a dobře si osvojil (jejich) smysl. Odvedl (jej) pak Vratislav na Budeč; a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře. (První slovanská legenda o sv. Václavu) A tento chlapec podivuhodné jasnosti i přitažlivé krásy, když dosáhl prvního období kvetoucího mládí, ještě za života otcova, touže po knižní vzdělanosti, častými prosbami přemohl otcovu duši i rozum i mysl, že ho poslal na hrad zvaný Budeč, ke knězi jménem Učen, aby ho naučil číst a psát. (K němu) byl dán na učení a jeho uměním byl zajisté usměrněn k rychlejšímu pochopení božských věcí: dík bystré chápavosti prošel knihy žalmů i všechno ostatní a vnitřní pamětí si je pevně osvojil. (Druhá slovanská legenda o sv. Václavu) A když otec odešel z tohoto světa, otcovského stolce se ujal Václav. Tehdy zlovolní lidé začali bratry znesvařovat. Nejprve navedli Václava, aby vyhnal svou matku, řkouce: Chce tě s bratry zabít; vždyť ta již dříve zabila tvou bábu Ludmilu. I vyhnal svou matku na Budeč. Ale zakrátko se dal na pokání a přivedl ji k sobě. (Proložní legenda o sv. Václavu) Jak z těchto pasáží svatováclavských legend vidíme, mluví se v nich pouze o tom, že se Václav měl na Budči naučit žaltáři, čtení a psaní. J. Sláma na základě jen o něco málo mladších svatovojtěšských legend doložil, že tyto znalosti představovaly pouhý počátek vzdělání, který bylo možno získat od kněží při místních chrámech. Skutečnou školou se ale ve středověku nazývalo zařízení, kde se vyučovalo sedmero svobodných umění (gramatika, rétorika, logika, aritmetika, geometrie, astronomie a musica, tedy nauka o harmonii) 7). Výuka, kterou kněžic Václav na Budči absolvoval, spočívala v tom, že se nejprve naučil memorovat nazpaměť několik desítek žalmů, naučený text pak porovnával se zápisem, a tímto způsobem se naučil číst. Poslední krok pak představovalo obkreslování jednotlivých písmen, respektive jejich rytí do vosku, kterým byla pokryta dřevěná destička. K tomuto obkreslování sloužila kovová nebo kostěná pisátka nazývaná už od antiky stilus, která měla na jednom konci hrot, kterým se rylo do vosku, a na druhém konci byla zploštělá, aby touto plochou bylo možno vosk na tabulce znovu uhladit. Nález těchto pisátek (9 kovových a 1 kostěné) a kostěného rámečku dřevěné tabulky při archeologickém výzkumu v letech 1972 1990 v prostoru před rotundou sv. Petra a Pavla potvrzuje, že na Budči musela probíhat takto organizovaná výuka. 8) To M. Šolle podporuje dalším nálezem, tentokrát přímo z hlavní lodě rotundy, kde před vítězným obloukem odkryl dva přístavky, na nichž žáci tamější školy sedávali. 9) Na základě všech těchto zjištění dospěl J. Sláma k lapidárnímu závěru, že výjimečnost Budče tkví pouze ve výjimečnosti žáka, kterým byl budoucí

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 11 Budečská rotunda na pohlednici z doby kolem roku 1910 kníže. 10) A my k tomu dodáváme: i budoucí světec. Protože jenom díky tomu byly o sv. Václavovi sepsány legendy a v nich zachycena jeho výuka na Budči. V této souvislosti je třeba připomenout, že s výjimkou Proložní legendy o sv. Václavu, která byla na Rusi sepsána ve 12. století, ale zřejmě podle starší předlohy, pocházejí všechny zmínky o Budči z legend vzniklých ve druhé polovině 10. století. 11) V těch mladších už jméno Budče nenajdeme, mlčí o ní i jinak velmi dobře informovaný kronikář Kosmas na počátku 12. století, takřečený Dalimil na prahu 14. století 12) i všichni kronikáři doby Karla IV. Stejně tak nenajdeme jméno tohoto hradiště v listině Soběslava I. pro vyšehradskou kapitulu z roku 1130, v níž jsou jmenovány hrady, o které se podle J. Slámy opírala správa přemyslovského státu 13). Druhý život Budče tak začal až v 16. století a zasloužila se o něj jedna z nejkontroverznějších postav našeho dějepisectví, Václav Hájek z Libočan. Ten ve své Kronice české z roku 1541, která byla nejoblíbenější historickou četbou až do 19. století, položil založení budečského hradiště do doby bájného soudce Kroka a jméno Budeč odvodil od dřevěných staveb búd, které Krokovi lidé na hradišti stavěli. Možná právě Hájkem povzbuzené vědomí o starobylosti hradu na Budči vedlo k tomu, že v roce 1594 propůjčil císař Rudolf II. básníku Šimonu Lomnickému erb s přídomkem z Budče. I když je ve Státním ústředním archivu v Praze dochován originál příslušného erbovního listu, nevyplývá z něj, proč se do přídomku dostala právě Budeč. 14) Pouhý rok po udělení erbu zřejmě Šimon Lomnický navštívil kostelík na Budči a zanechal tu na nedávno dokončené renesanční kamenné kazatelně vyrytý autogram. V poli nad reliéfem sv. Petra a Pavla je dodnes čitelný podpis Simon Lomniczaen a Budcze Anno 1595. Prokázat jeho autentičnost je ale nemožné.

12 S L Á N S K Ý O B Z O R Václav Hájek z Libočan se ale prokazatelně zasloužil o jinou tradici spojovanou s Budčí. V souladu s údaji svatováclavských legend o učení sv. Václava na Budči poznamenal, že na tomto hradě veliké učení literám latinským bylo. 15) Bohuslav Balbín k tomu doplnil, že tuto školu na Budči navštěvovala bájná kněžna Libuše a jejím spolužákem (condiscipulus) byl její pozdější manžel Přemysl. 16) Další autoři včetně Jana Amose Komenského už myšlenku významné raně středověké školy na Budči brali jako hotový fakt. A z této transformované tradice vycházel při rozvíjení svých pedagogických plánů MUDr. Karel Slavoj Amerling (1807 1884). Jméno Budeč dal nejprve velkolepě založenému ústavu pro další vzdělávání učitelů, který začal v první polovině 40. let 19. století budovat na Novém Městě pražském. Když záměr kvůli nedostatku peněz zkrachoval, nazval Amerling Budčí další pedagogický ústav, na němž působil hlavní chlapeckou školu v Panské ulici v Praze. V Amerlingově pozůstalosti, uložené v pobočce Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, zaznívá jméno Budeč v mnoha dopisech, které Amerling dostával od svých žáků vždy však jde o jméno ústavu, nikoli o Budeč skutečnou. Z této korespondence také vyplývá, že si Amerling dopisoval s tehdejším minickým farářem a pozdějším českobudějovickým biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem. Zjišťoval, zda by bylo možno koupit pozemek na akropoli budečského hradiště a vybudovat tam školu podobnou té, kterou se mu nepodařilo realizovat na Novém Městě pražském. Ani v tomto případě však Amerling neuspěl, stejně jako s návrhem, aby čestné pohřebiště národních velikánů Slavín, bylo vybudováno v sousedství kostelíka sv. Petra a Pavla na Budči. Tak si alespoň zakoupil na tamějším hřbitově místo pro vlastní hrob, v němž dnes odpočívá spolu s manželkou Svatavou. 17) Ještě než zemřel, dostalo se mu v souvislosti s Budčí jistého zadostiučinění. V Zákolanech byla 23. srpna 1884 slavnostně otevřena Obecná škola pod Budčí, což Amerling uvítal vřelým dopisem, v němž vyslovil přání, aby nezůstalo jenom u školy obecné, ale aby na hradišti srovnávaném s athénskou Akropolí více než nynější česká universita... stála. 18) A neopomněl uvést i své oblíbené heslo, vlastně jakousi slovní hříčku: Budeč kýž nejen bdí, budí a buduje, ale i pobádá k činům vlasti velebným. 19) Povědomí o Budči jako kolébce české vzdělanosti se Amerlingovi podařilo rozšířit v učitelských kruzích natolik, že jméno Budeč bylo v závěru 19. století nejoblíbenějším pojmenováním učitelských spolků a předstihlo i jméno Komenský. Ve Slaném vznikla učitelská jednota Budeč už v roce 1869 a v Kladně byla jako budečská pojmenována sokolská župa. A v samotných Zákolanech byl v roce 1884 založen učitelský spolek Amerling. Prezentace Budče jako nejstaršího střediska vzdělání u nás podnítila i zájem archeologů o toto památné místo. Jako téměř všude v okolí Prahy byl prvním archeologem, který na Budči v roce 1846 podnikl archeologický výzkum náhodně odkrytých hrobů, P. Václav Krolmus. Šlo skutečně jenom o první nesmělé krůčky nově vznikajícího oboru historické vědy, a proto i v dalších letech byly archeologické poznatky o Budči velice skrovné. To platí i o výzkumech Josefa Ladislava Píče, jejichž výsledky publikoval v III. díle monumentálních Starožitností země české. 20) Řada nálezů z hradiště byla také uložena v Kolči, kde vyvíjel aktivní činnost Muzejní odbor spolku Kaplíř. 21) S trochou nadsázky by bylo možno říci, že k průkopníkům archeologického bádání na Budči patřila i rodina pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého. Už zmíněný P. Václav Krolmus si zapsal, že v roce 1832 vykopal chalupník Zápotocký ze vsi Kovár na východní straně pod budečským hradištěm lidskou kost-

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 13 Plakát jedné ze slavností na počest milénia založení kostela na Budči v roce 1905 (ze sbírek Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně). ru, u níž byla nádoba a meč. Donesl vše domů, ale jeho žena se bála, že si rytíř v noci pro meč přijde, a tak chalupník svůj nález opět zakopal pod planou hruškou v poli na východním konci budečských valů. 22)

14 S L Á N S K Ý O B Z O R Závěr 19. století pak přinesl nové oživení budečské tradice v souvislosti s chystanými oslavami milénia budečské rotundy. Protože podle Václava Hájka z Libočan byl budečský kostel sv. Petra a Pavla založen Spytihněvem I. roku 905, měly se oslavy konat roku 1905. Za účelem jejich důstojného průběhu byla v roce 1896 založena Společnost přátel staroslavné Budče, která si podle stanov jako další úkoly vytkla podporu snah o vědecké prozkoumání budečského hradiště, zřízení dobrých cest na Budeč, vybudování pavilónku pro odpočinek na akropoli hradiště, postavení rozhledny a památníků na hradišti i v jeho okolí, zalesnění do té doby holých strání hradiště, vytvoření muzejní sbírky z nálezů učiněných na Budči nebo se k ní vztahujících a konečně vydání publikace k oslavám milénia rotundy. 23) Iniciátorem založení společnosti byl řídicí učitel ze Zákolan Václav Dlouhý, který 15. prosince 1895 pronesl přednášku O významu Budče jak v ohledu historickém, osvětovém, národopisném a místním. K samotnému ustavení společnosti pak došlo 22. března 1896 na valné hromadě, která zvolila prvním starostou společnosti kovárského děkana Josefa Chába (1854 1936). 24) Prakticky okamžitě byly zahájeny přípravy na zbudování cest na Budeč ze Zákolan, Kovár, Mozolína a Týnice, začalo i zalesňování svahů, na něž část sazenic věnovaly mimo jiných okresní výbory ve Slaném a v Kralupech, arcibiskupská lesní správa v Dolních Břežanech a knížecí schwarzenberská správa na Orlíku. Celkem bylo do roku 1905 osázeno asi šest hektarů 145 tisíci sazenic. Společnost uvažovala i o přestavbě rotundy sv. Petra a Pavla do původní podoby (co ale rozuměla původní podobou, není jasné, zřejmě by šlo o zboření barokního presbytáře a sakristie). Zemským výborem byl už dokonce vybrán jeden z návrhů, ale kvůli nedostatku peněz se naštěstí přestavba neuskutečnila. Stejně tak se navzdory několikerému důraznému připomenutí nerealizoval ani návrh spolku Palacký z Poličky, aby byl kostel nejenom opraven, ale i zvětšen. 25) Rotunda byla pouze nově vymalována a pořízeny nové varhany od firmy Schiffner v Praze. Zároveň s výše uvedenými činnostmi pokračovala i příprava vydání jubilejní publikace Budeč a okolí, pro niž se Společnosti přátel staroslavné Budče podařilo získat autory jak mezi významnými odborníky té doby J. Herain, F. Hýbl, F. Lehner, Z. Nejedlý, F. Velc, J. Voborník, kteří sepsali první část věnovanou historii Budče a jejím architektonickým památkám, tak mezi místními znalci poměrů, kteří v části publikace nazvané Okolí Budče podrobně popsali vývoj obcí až do počátku 20. století. 26) Tím se ale publikační aktivity členů Společnosti přátel staroslavné Budče zdaleka nevyčerpaly. Znovu byla vydána drobná publikace Václava Švarce Budeč a řídicí učitel v Zákolanech Václav Dlouhý veršem napsal a vlastním nákladem vydal Jubilejní Pohádku o Budči. 27) Vlastní oslavy milénia budečské rotundy začaly slavnostní poutí na svátek patronů kostela 29. června 1905 a pokračovaly dalšími slavnostmi (sokolskou, kněžskou, živnostníků, hasičů, dělnictva) až do 3. září, kdy skončily slavností rolnickou, na níž promluvili poslanci zemského sněmu statkář Antonín Zázvorka a Stanislav Kubr. Při slavnosti kněžské na svátek sv. Cyrila a Metoděje 5. července kázal Antonín Cyril Stojan, tehdy říšský a zemský poslanec a farář v Dražově na Moravě, pozdější arcibiskup olomoucký (1921 1923). 28) P. Josef Cháb k tomu v Kronice Kovárské farnosti poznamenal: Všechny slavnosti se vydařily a já vítal všechny účastníky jako předseda Společnosti přátel staroslavné Budče v Zákolanech, mimo dělníky, kdy jejich řečník p. Modráček z Prahy nechtěl tomu připustiti a pak dle toho řečnil. 29) Určitou představu o obsahu projevu je možné si učinit z aktivity téhož Františka Modráčka v období oslav milénia zavraždění

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 15 Sociálnědemokratická slavnost na Budči v roce 1913. Foto ze sbírek Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně. sv. Václava. Ten v parlamentu odmítl svatováclavský kult, který měl podle jeho názoru zakrýt památku Jana Husa. Vzhledem k tomu není zcela jasné, co sociální demokraty vedlo k tomu, že se Budeč stala jedním z míst, kde se konaly tábory lidu jako jedna z forem boje sociální demokracie za zlepšení životních podmínek dělníků. 30) Oslavy tisíciletí budečské rotundy byly skutečným vyvrcholením činnosti Společnosti přátel staroslavné Budče. Poté už pokračovalo jenom zalesňování svahů, což dokumentovala i změna názvu v roce 1933 na Okrašlovací spolek Přátel staroslavné Budče. Nerealizovala se už ani myšlenka na postavení sochy sv. Václava, na niž byly peníze shromažďovány od roku 1904 a v roce oslav dokonce vyplacena záloha sochaři Františku Hnátkovi, místnímu rodáku působícímu v Praze. Vzhledem k tradici spojující Budeč se sv. Václavem by bylo možno očekávat, že i ona bude pojata do programu oficiálních oslav tisícileté památky zavraždění tohoto světce v roce 1929, k nimž bylo směrováno i dokončení dostavby Svatovítské katedrály. Nestalo se tak, 31) ale katolická církev, vědoma si významu Budče pro počátky českého státu, srovnatelného s Pražským hradem, věnovala mimořádnou pozornost alespoň nové úpravě interiéru rotundy sv. Petra a Pavla. Na její výzdobě se podíleli umělci, kteří pracovali i na dokončení katedrály sv. Víta prof. Štěpán Zálešák a řezbář František Vavřich vytvořili pro svatovítskou katedrálu střední vrata v Kanovnické kapli a nový oltář v Kůrové kapli a pro budečskou rotundu nový oltář, zpovědnici, Boží hrob a lavice. Ústředním bodem nového oltáře se sochami patronů kostela sv. Petrem a Pavlem v nadživotní velikosti se stal korpus Ukřižovaného Krista 32) z konce 16. století, který do té doby visel vedle kropenky u vchodu do kostelní lodě.

16 S L Á N S K Ý O B Z O R Stěny rotundy byly vyzdobeny kombinací českého lva a svatováclavské orlice, nad nimiž probíhal pás s modlitbou Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím a vše vrcholilo v kupoli obrazy českých patronů sv. Ludmily, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa a bl. Anežky České. Citát z Hájkovy kroniky nad vrcholem vítězného oblouku byl nahrazen malbou s dvěma anděly, držícími praporec s obrazem sv. Václava. Na stěny presbytáře byly namalovány výňatky z Gumpoldovy legendy o sv. Václavu a biblické žalmy. 33) I k oslavám tisíciletí mučednické smrti sv. Václava najdeme v Kronice Kovárské farnosti zajímavé postřehy, které zaznamenal P. Jan Vystrčil, administrátor farnosti od roku 1912:... jednotnost oslav zmizela, náboženské oslavy přenechány pouze katolíkům, státní oslavy pořádány společně s nekatolíky. Katolíci oslavovali Svatého Václava, pokrokáři Knížete Václava. A stávalo se, že v den oslavy katolické pořádali pokrokáři v téže obci nebo v její blízkosti svou vzdoroslavnost, jako se stalo ve Slaném, kde v den, kdy katolíci pořádali na oslavu průvod s Nejsvětější Svátostí, agrárníci pořádali závody selské jízdy. Katolíci tam oslavovali sv. Václava, agrárníci jeho brůnu; tak říkali lidé. 34) V roce svatováclavského jubilea roku 1929 také začaly na Budči archeologické vykopávky, vedené tehdejším oficiálem Státního archeologického ústavu Jaroslavem Böhmem, při nichž byla odkryta část pohřebiště a základů zbořeného kostela Panny Marie. Tím se začal naplňovat další ze záměrů Společnosti přátel staroslavné Budče, jak jsme uvedli výše. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že ještě v roce 1934 byl jeden z největších znalců raně středověké církevní architektury u nás, Josef Cibulka, pevně přesvědčen, že nejstarší sakrální stavby byly dřevěné a že i kamenná rotunda sv. Petra a Pavla teprve později nahradila původní dřevěnou stavbu Spytihněvovu. 35) Teprve archeologické výzkumy, které na Budči probíhaly o padesát let později, a s nimi spojený průzkum stavebně historický zcela nepochybně prokázaly, že loď rotundy je od základu až po klenbu zachovanou původní stavbou Spytihněva I., a tedy nejstarší dosud stojící stavbou u nás. 36) Bohužel, nic konkrétnějšího zatím nevíme o zasazení Pekařovy lípy na budečském hřbitově v roce 1937, při němž měl přednášku vynikající Pekařův žák Zdeněk Kalista. 37) Období Protektorátu Čechy a Morava znamenalo definitivní konec někdejší Společnosti přátel staroslavné Budče, která se sešla na posledním jednání 13. 7. 1941 a v září téhož roku administrátor farnosti Jaroslav Vosátka požádal, aby společnost vyklidila skříň s materiály spolku na faře v Kovárech. Tužkou psaný koncept dopisu obsahuje žádost, aby administrátor skříň prozatím na faře ponechal, neboť výbor se nemůže z důvodů válečných sejít. Co se s obsahem skříně dělo potom, nevíme. Písemnosti uložené v jednom kartonu ve Státním okresním archivu v Kladně, kam je předal dr. Václav Davídek, jsou zjevně jenom torzem toho, co archiv společnosti mohl obsahovat. O osudech Budče ve válečných letech mlčí i Kronika Kovárského děkanství, v níž dobové zápisy končí červnem 1938. Ostatně samotný administrátor farnosti P. Jaroslav Vosátka byl od března 1944 do května 1945 vězněn v koncentračních táborech. V této souvislosti připomeňme, že se nacisté pokusili využít svatováclavské tradice, ale v jiném duchu, než jaký symbolizovala Budeč. Z událostí Václavova života vyzdvihli jeho spojení s německou církví a německou říší jako doklad dávného podřízení českého státu německé říši. 38) V tomto duchu si vybrali i symbol sv. Václava, Svatováclavskou orlici, pro vyznamenání těm, kdo s okupanty spolupracovali. V takovémto účelovém zkreslování skutečné historie Budeč naštěstí místo neměla. Krátce po skončení války spatřila světlo světa drobná publikace archiváře Václava Davídka, která shrnovala dosavadní poznatky různých vědních oborů o Bud-

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 17 Výzdoba interiéru rotundy z roku 1927. Foto Jaroslav Vyšín. či a mimo jiné zdůraznila význam zprávy staroslověnského Prologu o sv. Václavu, týkající se Drahomířina vyhnanství na Budči. 39) Z kontextu této strohé informace V. Davídek dovodil, že Budeč byla věnem kněžny Drahomíry, která na něm po ovdovění žila až do doby, kdy ji její syn Václav povolal k sobě na pražský hrad. Kněžně Drahomíře autor také připsal založení druhého budečského kostela zasvěceného Panně Marii. Vše přitom slíbil rozvést v obsáhlejší publikaci, která ale vyšla až po celém čtvrtstoletí. 40) Možná tato prodleva souvisela i s určitým odcírkevněním budečské tradice po roce 1948, vyplývajícím ze státních zásahů proti katolické církvi. Budeč byla v roce 1962 prohlášena národní kulturní památkou jako jedno z center raně středověkého českého státu, spojované s existencí nejstarší školy, a v této souvislosti se dostala i na zápalkové nálepky. Ovšem žádné masové poutě ani oslavy světce Václava se na Budči až do roku 1989 nekonaly. Duchovní význam tohoto místa budil ještě na prahu 80. let takovou hrůzu, že pouhý náznak účasti kardinála Františka Tomáška na červnové pouti v roce 1982 vyvolal taková bezpečnostní opatření, že se většina věřících bohoslužeb v rotundě zú-

18 S L Á N S K Ý O B Z O R Předseda české vlády Václav Klaus se 26. září 1992 zdraví na Budči s papežským nunciem Giovannim Coppou. Foto Zdeněk Kuchyňka. častnit nemohla. A to i přesto, že kardinál Tomášek nakonec na Budeč v tomto roce a bohužel ani jindy nepřijel. V této souvislosti je třeba připomenout, že protiváhou církevní Budče byla jiná národní kulturní památka v její těsné blízkosti rodný dům druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého v Zákolanech. Teprve sametová svoboda po listopadu 1989 umožnila obnovit tradici Budče spojenou s počátky křesťanství u nás a vyjádřit ji slavením Národních svatováclavských poutí, z nichž první se konala 27. října 1990 za účasti světícího biskupa pražského Jana Lebedy. Následné pouti byly posunuty k zářijovému svátku patrona české země svatého Václava a Budeč od té doby uvítala jako poutníky arcibiskupa Miloslava Vlka, papežského nuncia Giovanniho Coppu, biskupy Jaroslava Škarvadu, Antonína Lišku, Františka V. Lobkowicze, Václava Malého, Jiřího Paďoura a další církevní představitele. Při své pouti po zemích českých zavítaly na Budeč ostatky sv. Václava (24. 9. 1994) a lebka sv. Vojtěcha (28. října 1997). Budečská rotunda hostila ve svých zdech i představitele veřejného a kulturního života v září 1992 tehdejšího předsedu české vlády Václava Klause, rektora Univerzity Karlovy Radima Palouše, v závěru svého působení ve funkci ministra kultury navštívil v březnu 1996 toto památné místo Pavel Tigrid. 41)

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 19 V době konání 3. národní svatováclavské pouti 26. září 1992 už bylo jasné, že se společný stát Čechů a Slováků rozdělí na dva samostatné státní útvary. Předseda české vlády Václav Klaus ve svém vystoupení po poutní mši svaté přirovnal tuto situaci k době sv. Václava, kdy i naši předkové volili, na kterou stranu se mají přiklonit. A zvolili tehdy západní křesťanskou civilizaci. 42) Přiléhavěji o budečské tradici ve spojení se sv. Václavem při této příležitosti promluvil rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš. Verš svatováclavského chorálu Nedej zahynouti nám, ni budoucím vysvětlil takto: Teprve vysoká odpovědnost, a to nejen vzájemná, nýbrž odpovědnost výškám, které neurčuje člověk, ale které naopak určují míru našeho lidství, je tím, zač chceme se brát a oč prosíme, abychom to dokázali. 43) Dnes na Budeč přicházejí desítky, ba stovky bezejmenných poutníků, v nichž toto památné místo, spojené se sv. Václavem, žije více než v návštěvách populárních osobností. Chtějí tu načerpat novou sílu ke každodennímu životu, který dnes příliš nedbá o hodnoty ducha, ale jednou se k nim musí vrátit. A z jejich putování na Budeč lze čerpat víru ne nepodobnou té, kterou vyjadřoval Karel Slavoj Amerling, že bude Budeč, budoucnost veselá, velebná, duchovní. Poznámky: 1) K tomu například Sláma Jiří, Příspěvek ke kulturním dějinám raně středověkých Čech, Sborník Kruhu přátel Muzea hl. m. Prahy, 1, 1988, s. 68; Třeštík Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1997, pozn. 114 na s. 548. 2) Za laskavé upozornění na dosud nepublikované výsledky archeologického výzkumu hradiště u Klecan děkuji dr. Ivanu Krutinovi z Okresního muzea Praha-východ v Brandýse nad Labem, který spolu s dr. Naďou Profantovou výzkum prováděl. 3) O vymezení pojmu tradice např. Pešková Jaroslava, Role vědomí v dějinách, Praha 1998, s. 27 32; Kandert Josef, Poznámky k výzkumu a chápání tradice, Český lid, 85, 1999, č. 3, s. 197 213. 4) Přehled o jednotlivých stanoviscích ve sporu o Kristiána s odkazem na bohatou literaturu shrnuje D. Třeštík, c. d., s. 117 137. 5) Legendy označujeme vžitými názvy, které najdeme např. u D. Třeštíka, c. d., passim. K citaci jsme použili běžně dostupných českých překladů těchto legend: Nejstarší legendy přemyslovských Čech (uspořádal Oldřich Králík), Praha 1969 Crescente fide, Gumpoldova legenda; Kristiánova legenda (k vydání připravil Jaroslav Ludvíkovský), Praha 1978 tzv. Kristiánova legenda; Staroslověnské legendy českého původu (k vydání připravili Emilie Bláhová a Václav Konzal), Praha 1976 První slovanská legenda, Druhá slovanská legenda, Proložní legenda o sv. Václavu. 6) V latinském textu bavorské recenze této legendy vydaném Josefem Emlerem v Pramenech dějin českých, díl I., sv. 2, Praha 1872, s. 183 je uvedeno výše zmíněné jméno kněze jako Uenno a jméno Václavovo jako Uendezlaus; v české recenzi vydané Václavem Chaloupeckým, Prameny X. století legendy Kristiánovy o sv. Václavu a sv. Ludmile, in: Svatováclavský sborník vydaný na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého II.2, Praha 1939, je na s. 495 jméno kněze přepsáno jako Ucenus a Václavovo jako Wenceslaus. 7) Sláma J., c. d., s. 70 71; týž, Budeč v raném období českých dějin, Posel z Budče č. 10, 30. června 1996, s. 7 8. 8) Srovnej např. Váňa Zdeněk, Přemyslovská Budeč. Archeologický výzkum hradiště v letech 1972 1986, Praha 1995, s. 129, 144. 9) Šolle Miloš, Rotunda sv. Petra a Pavla na Budči, Památky archeologické 81, 1990, s. 175, 202; Váňa Z., c. d., s. 144. 10) Sláma J., Budeč v raném období... s. 8. 11) K filiaci a datování svatováclavských legend srovnej Třeštík D., c. d., zejména s. 117 248. 12) Takřečený Dalimil například píše o Drahomířině vdovském sídle, ale na

20 S L Á N S K Ý O B Z O R rozdíl od Proložní legendy za ně nepovažuje Budeč, ale Stochov. O Stochově jako rodišti sv. Václava srovnej např. Procházka Karel, Stochov. Legendární rodiště sv. Václava, Praha 1902. 13) Sláma J., Střední Čechy v raném středověku. II. Hradiště, příspěvky k jejich dějinám a významu, Praehistorica XI, Praha 1986, s. 50, kde i odkaz k edici této listiny. 14) K tomu Frolíková Miluše, Šimon Lomnický z Budče, Jihočeský sborník historický XXXII, 1963, s. 101. 15) Václava Hájka z Libočan Kronika česká. II. Zánik pohanství. R. 905 1100, vyd. V. Flajšhans, Praha 1923, s. 14. 16) Balbin Bohuslaus, Historia de ducibus, ac regibus Bohemiae. Pragae 1735, s. 14. Tento Balbínův údaj přebírali i další autoři, takže zaznívá i v árii Přemysla v 2. dějství Smetanovy opery Libuše. 17) Více o K. S. Amerlingovi i jeho vztahu k Budči v Hoffmannová Eva, Karel Slavoj Amerling, Praha 1982 a v příloze časopisu Posel z Budče, č. 7, 24. září 1994. 18) Citováno podle ŠVARC Vácslav, Budeč. Historicko-místopisná črta, Koleč, b. d., s. 23. 19) Tamtéž, s. 25; v ještě zvukomalebnější verzi tuto myšlenku rozvinul v dopise svému žákovi Janu Dufkovi z 26. 9. 1878: Buďte, bděte, bádejte, bodejte, budujte, bídu trpte a bude Budeč. Budoucnost veselá, velebná, duchovní a ovládající celý svět. (LA PNP Staré Hrady, bez signatury). 20) PÍČ Josef Ladislav, Starožitnosti země české. Díl III.1 Čechy za doby knížecí, Praha 1909, s. 307, 364. 21) K tomu Šťovíček Jan, Budeč a regionální vlastivědná práce na Slánsku koncem 19. a počátkem 20. století, Středočeský sborník historický 16, 1981, s. 139 154. V poznámce 77 na s. 154 autor uvádí, že muzejní sbírka z Kolče byla někdy po roce 1920 předána do muzea ve Slaném. 22) Sklenář Karel, Hromové klíny a hrnce trpaslíků, Praha 1999, s. 70. 23) Viz Stanovy Společnosti přátel staroslavné Budče v Zákolanech z 1. 2. 1886, SOkA Kladno, fond Společnost přátel staroslavné Budče; jak vypadala Budeč před zalesněním svahů si můžeme udělat představu z olejomalby Otakara Lebedy z roku 1895 (?) v Obrazárně Pražského hradu Štech Václav Vilém, Z Obrazárny Pražského hradu. České malířství 19. století, Praha 1950, s. 124, obr. 89; Kuchyňka Zdeněk, Budeč, b. d. (1995). 24) Zpráva o založení Společnosti přátel staroslavné Budče od V. Švarce publikována v Časopise Společnosti přátele starožitností českých, 4, 1896, s. 55. 25) Dopis spolku Palacký z Poličky z 3. 1. 1902, SOkA Kladno, fond Společnost přátel staroslavné Budče. 26) Budeč a okolí. Spis vydaný na oslavu tisícileté památky založení kostela sv. Petra a Pavla v Budči, Zákolany 1905. 27) Švarc V., Budeč. Historicko-místopisná črta, Koleč 1905; Dlouhý Václav, Jubilejní Pohádka o Budči, Zakolany 1905. 28) O A. C. Stojanovi např. Tkadlčík Vojtěch, Antonín Cyril Stojan, in: Bohemia sancta, Praha 1990, s. 273 285. 29) Chronik für den Kowarer Pfarrbezirk vom 1. Jänner 1836 anfangend, s. 159 160. O vystoupení sociálně demokratického předáka Františka Modráčka na Budči se nepodařilo zatím nic zjistit. O jeho postoji ke svatováclavské tradici ale vypovídají některé jeho další projevy např. Modráček František, Legenda o svatém Václavu ve světle pravdy, Praha 1929, kde jako senátor protestuje proti zneužívání svatováclavské tradice kruhy klerikálními, protože nelze připustiti, aby tradice svatováclavská byla fedrována proti památce Husově... Hus není jen velikánem našeho národa, je velikánem evropského lidstva, je velikánem pravdy a pokroku. A co je svatý Václav? Tento postoj sociálních demokratů ke svatováclavské tradici překvapuje o to více, že mezi prvními členy Společnosti přátel staroslavné Budče najdeme i jméno zakladatele Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické Ladislava Zápotockého, žijícího tehdy v domovské obci Zákolanech. 30) Na Budči se tábor lidu konal 31. srpna 1913. 31) P. Jan Vystrčil to v Kronice Kovárské farnosti (Chronik für den Kowarer Pfarrbezirk vom 1. Jänner 1836 anfangend, s. 196) vysvětlil takto: Budeč nebyla pojata do programu oslav, asi pro odlehlost a malý prostor. Jedině Kladenský Sokol oslavoval před kostelem

S T A T Ě A P O J E D N Á N Í 21 knížete Václava a agrární dorost na poli Šubrtově. Katolická oslava bylo triduuum doporučené pořadatelstvem oslav v Praze. 32) Fajt Jiří, Ukřižovaný z Budče, in: Monumenta rediviva. Památky restaurované v letech 1990 1993 na Kladensku a Slánsku, Kladno 1993, s. 49 50. 33) Popis vychází z publikace Davídek Václav, Vévodská Budeč, Slaný b. d., s. 13. 34) Chronik für den Kowarer Pfarrbezirk vom 1. Jänner 1836 anfangend, s. 196. O snahách o oddělení občanských a katolických oslav tisíciletí mučednické smrti sv. Václava v roce 1929 nejnověji Placák Petr, Svatováclavské milénium, Praha 2002, s. 42 60. 35) Cibulka Josef, Václavova rotunda sv. Víta na hradě Pražském, in: Svatováclavský sborník vydaný na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého I, Praha 1934, s. 230 685; nově se k tomuto názoru vrací Sommer Petr, Začátky křesťanství v Čechách, Praha 2001, s. 76 85. 36) Líbal Dobroslav, Novosadová O., Muk Jan, Budeč. Kostel sv. Petra a Pavla. Stavebně historický průzkum, SÚRPMO Praha 1979, strojopis; Líbal D., Raně středověký vývoj kostela sv. Petra a Pavla na Budči, Umění 29, 1981, s. 395 398; Šolle Miloš, Rotunda sv. Petra a Pavla na Budči, Památky archeologické LXXXI, 1990, s. 140 207; Macek Petr, Rotunda sv. Petra a Pavla na Budči, Zprávy památkové péče 52, 1992, č. 1, s. 6 13. 37) Kalista Zdeněk, Po proudu života (2), Brno 1996, s. 187. 38) Využili k tomu zejména proněmecký výklad raných českých dějin profesora pražské německé university Augusta Naegla, uvedený v knize Der heilige Wenzel, der Landespatron Böhmens, Warnsdorf 1928. 39) Davídek V., Vévodská Budeč, Slaný b. d. 40) Davídek V., Co bylo před Prahou, Praha 1971; k tomu srovnej Sláma J., K historickému významu budečského hradiště, Archeologické rozhledy XXVI, 1974, s. 34 50. Nejnověji se pokusil D. Třeštík spojit Budeč nikoli s kněžnou Drahomírou, ale s její tchýní sv. Ludmilou (Počátky Přemyslovců, Praha 1997, s. 366 367). I když Třeštíkovy vývody působí na první pohled logicky, při bližším zkoumání se objeví jejich slabiny, naznačující, že v tomto případě bylo nejspíše přání otcem myšlenky (blíže k tomu autor této stati v článku Budeč a svatá Ludmila, Posel z Budče č. 17, 30. 9. 2000, s. 4 7). 41) Nejdůležitějším pramenem pro historii Budče v posledních deseti letech je časopis Posel z Budče, vydaný poprvé referátem kultury Okresního úřadu Kladno ve spolupráci s Římskokatolickou farností u kostela sv. Petra a Pavla v Unhošti k 2. národní svatováclavské pouti 28. září 1991. Od roku 2001 vydává Posla z Budče coby Almanach poutníků na staroslavnou Budeč jedenkrát ročně Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. 42) Takovéto zjednodušení budečské tradice už ale o půl století dříve odmítal V. Davídek, Vévodská Budeč, s. 24, 33. 43) Palouš Radim, Svatý Václave, nedej nám zahynouti, Posel z Budče, č. 4, 27. 6. 1993.