Historie novoborské muniční výroby (4. část)

Historie novoborské muniční výroby (4. část) Autor: Marcel Pištěk Základním zdrojem informací pro vytvoření 4. části byly materiály ze Státního oblastního archivu v Litoměřicích, Archivu bezpečnostních složek v Brně, podnikového archivu ZPA, n. p. Nový Bor, internetu, historických a odborných publikací. Zdroje informací, názvy publikací a internetové stránky budou uvedeny na konci tohoto dílu. Zvlášť chci poděkovat všem pamětníkům, se kterými jsem se osobně sešel a kteří mi poskytli informace o historii Nového Boru a místní muniční výrobě. Jedná se především o tyto osoby: - Jaroslav Hloušek ve vojenské a civilní výrobě pracoval od roku 1942, nejprve na pozici soustružníka a potom jako technolog výroby, - Vladislav Jindra historik a kronikář města Nový Bor, - Miloslav Smetana po válce pracoval ve vojenské a civilní výrobě jako technolog výroby, - Zdenek Pražák ve vojenské a civilní výrobě pracoval od poloviny 70. let, - Otto Pfeifer ve vojenské a civilní výrobě pracoval nejprve jako nástrojář, a potom jako konstruktér, - Tadeáš Zatloukal po válce pracoval ve vojenské a civilní výrobě jako technolog výroby. V tomto článku se objevují kopie originálních fotografií a dokumentů, které neslouží k propagaci nacismu či komunismu, ale jako doklad k prokázání reality tehdejší doby. Konec války Co se dělo v Boru v květnových dnech roku 1945 detailně popsal v knize Dějiny Nového Boru, díl třetí, historik Vladislav Jindra. Z uvedené publikace jsem s autorovým svolením vybral tuto část: Zcela posledním místním pokusem o probuzení upadajícího nadšení a obětování se v boji za záchranu již ztracené Velkoněmecké říše byla veřejná manifestace svolaná na hlavní náměstí den po úmrtí A. Hitlera koncem dubna místní organizací NSDAP spolu s oddělením SA i dalších organizací, na náměstí nesoucí od roku 1939 Hitlerovo jméno. Těsně před jejím zahájením si mohli její účastníci přečíst černě orámovaná vydání všech čerstvých novin s vylhanou zprávou o jeho»hrdinské smrti při bojích na obraně Berlína«a o jeho závěti, kterou veškeré břemeno řízení státu přenesl na nového muže číslo jedna na velkoadmirála Karla Dönitze. Její účastníci, i když ještě stále provolávali slávu tajným zbraním i síle Prozřetelnosti, která Německo neopustí ani v této těžké chvíli, už dávno nevěřili, že by se situace mohla obrátit k lepšímu. Na tuto rozhodující chvíli se zainteresovaná část české menšiny připravovala řadu měsíců. Po skončení jednání, s jehož výsledkem byli zřejmě seznámeni všichni odpovědní činitelé z řad německého četnictva, NSDAP, SA, Volkssturmu i agilní skupiny Hitlerovy mládeže, přechází

odpovědnost za další chod věcí již na aktivisty Taisleovy skupiny, kteří označeni páskami s nápisem Revoluční národní výbor (šila je údajně již v roce 1944 manželka Františka Schneidera) vydali se za určenými úkoly: zajistit poštu, nádraží, četnickou stanici, Rachmannův zbrojní závod a zejména jeho lágr, odkud hrozilo městu největší nebezpečí v podobě vzpoury nespokojených zajatců i dalších sem zavlečených obyvatel, schopných vnést do nastalé situace nejen zmatek, ale i násilí vůči bývalým dozorcům i zničení nenáviděného zařízení zbrojních dílen. Této obtížné práce se ujal František Schneider, kterému se podařilo prostřednictvím mluvčích jednotlivých národností i pracovních skupin tuto masu natolik uklidnit, že následujícího dne 9. května nedošlo v Boru k žádným excesům. Klid a disciplína naopak umožnily zařídit v krátké době jejich urychlenou repatriaci do vlasti. Hlavní mluvčí revolučního národního výboru Josef Taiser spolu s Františkem Schneiderem akceptovali požadavky kladené odstupujícími představiteli města. Měly zamezit vzniku chaosu, poškozování majetku a ztrátám na životech ze strany německého obyvatelstva. S největší pravděpodobností se týkaly i Rachmannů. Dále byl ponechán na místě zástupce starosty p. Heller do doby, než byla vyřešena nová státní a místní správa. Německá městská správa se podílela na chodu města až do srpna roku 1945. Ve zdánlivě klidném městě a jeho okolí, které bylo až do konce války důležitou zbrojařskou oblastí na území Sudet a které nebylo poničeno bombardováním, rostla frustrace. Místní národní výbor spolu s Okresním národním výborem v České Lípě zcela přehlížely skutečnost, že by měli být podle Benešových dekretů potrestáni představitelé nacistické moci a válečného průmyslu (samozřejmě i Rachmannové). Spolu s tím mnoho odpůrců loajálních starému režimu porušovalo často dohodnutá pravidla a provádělo ozbrojené útoky na příslušníky Rudé armády, Československé armády a bezpečnostních složek obnoveného československého státu. V rámci protiopatření bylo v Boru vyhlášeno stanné právo, během kterého byly, často na udání, prováděny domovní prohlídky. Na základě těchto prohlídek, během nichž bylo zjištěno porušení stanného práva formou držení zbraní a zakázaného materiálu, bylo popraveno 7 osob. Mezi popravenými byl vedoucí závodu Werk II mladší z bratrů Rachmannů Heinz a vedoucí výroby Rachmannova závodu Herbert Richter. Ve stejný den byl zastřelen také starší z bratrů Albert, který podle výpovědí svědků neuposlechl výzvy k zastavení a panicky utíkal od místa popravy poté, co uviděl popraveného bratra. Současně s tím probíhalo zatýkání fanatických Němců pracujících za války v Rachmannových závodech, kteří fyzicky týrali nebo jakýmkoli způsobem šikanovali zaměstnance, nuceně nasazené nebo zajatce. Kromě již zmíněných Stefana Rachmanna a Josefa Knechtela byli zatčeni také Josef Andelt a František Schindler, kteří pracovali v Rachmannových závodech jako dílenští mistři.

Detailními okolnostmi kolem zastřelení bratrů Rachmannů a Richtera se budu zabývat v poslední části Historie novoborské muniční výroby. Počet zaměstnanců a jejich pracovní náplň krátce po skončení války Po osvobození byl podnik převeden pod správu Rudé armády a výroba byla úplně zastavena. V této době došlo k radikálnímu poklesu pracujících jak v podniku Werk I, tak ve Werk II. Zajatci, nuceně nasazení, bývalí protektorátní zaměstnanci, ale i říšští Němci se začali vracet zpět do svých domovů. Mnozí sudetští Němci odešli ze zbrojní výroby zpět k původní (předválečné) práci. Z počtu 735 osob v závodě Werk I a 1 800 osob v závodě Werk II jich v roce 1945 zůstalo celkem 336. Krátce po skončení války byli někteří zaměstnanci české národnosti využíváni v Boru a okolí při odstraňování nalezených zbraní a munice a na konci léta v zemědělství při sklizních. Odsun sudetských Němců Počátkem poválečného odsunu sudetských Němců z Československa byla neshoda dřívějších spolupracovníků Eduarda Beneše (předsedy exilové vlády) a Wenzela Jaksche (zástupce Společenstva věrných sudetoněmeckých sociálních demokratů Treuegemeinschaft Sudetendeutscher Sozialdemokraten), kteří spolu jednali v Londýně počátkem 40. let. Beneš původně počítal s Jakschem ve Státní radě exilové vlády. Protože ale jeho požadavku o autonomii pro všechny sudetské Němce nebylo vyhověno, vzdal se sám členství. Beneš ještě před válkou představil návrh na částečné přesídlení Němců za hranice v počtu jednoho milionu a současného odstoupení některých pohraničních oblastí republiky s 800 000 900 000 Němci. Zbylých 1 1,2 milionu, zejména demokratů a Židů, mělo v republice zůstat. Když v roce 1940 britští představitelé navrhli Benešovi úplné vysídlení všech Němců, ostře proti tomu protestoval. Chtěl zachovat územní celistvost meziválečného Československa s určitými ústupky, ale s návrhem britských představitelů a zástupců sudetských Němců nesouhlasil. Německý požadavek nebyl přijatelný také pro domácí odboj, především pro organizaci Obrana národa. Její členové naléhali na Beneše, aby návrh zamítl. Podle Benešových vzpomínek došlo k rozhovoru s Jakschem ještě dva dny po atentátu na Heydricha, jenže vypálením Lidic a Ležáků spolu s následnou heydrichiádou byl požadavek sudetských Němců natrvalo zamítnut. S každými dalšími nacistickými zločiny proti obyvatelům Protektorátu klesal zájem Čechů doma i v exilu rozlišovat mezi dobrými a špatnými Němci. Z těchto důvodů Beneš pokládal dřívější spor za vyřízený a nic ho už nevedlo k jakékoli komunikaci s Němci. Ještě v červnu 1942 mu Jaksch zaslal dopis, který byl formou protestu proti všemu, co se mělo po válce v Sudetech uskutečnit. Velmi důležitým krokem bylo prohlášení britské vlády v srpnu 1942, ve kterém se distancovala od mnichovské dohody a jejich následků, včetně vynucených změn hranic. O měsíc dříve vyslovil britský kabinet souhlas s principem transferu německých menšin ze střední a východní Evropy do Německa, pokud se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí. Souhlas USA s odsunovým plánem získala československá vláda v květnu 1943, bohužel bez písemného dokladu. Představitelé Sovětského svazu vyjádřili souhlas s odsunovým plánem při Benešově návštěvě v Moskvě v prosinci 1943. Vyžadovali ale projednání problematiky odsunu s dalšími velmocemi. Odsun byl spolu s požadavkem Polska a Maďarska potvrzen v srpnu 1945 během dohody USA, Velké Británie a SSSR v Postupimi. Pravidla postupu vůči německé menšině po osvobození stanovil Košický vládní program. Podle programu neměli být postihováni němečtí občané loajální Československu. Oproti tomu měli být viníci potrestáni přísně. Státní občanství měli získat zpět antifašisté německé národnosti, kteří již před Mnichovem vedli aktivní boj proti Henleinovi. U ostatních československých občanů, kteří se přihlásili k německé národnosti, mělo být státní občanství zrušeno. Tito občané mohli znovu žádat o udělení občanství, ale úřady si ponechávaly právo individuálního rozhodnutí. Mezi žadatele byli zařazeni i partneři smíšených manželství. Němci, u kterých se předpokládalo jejich souzení za zločiny proti

republice, měli být zbaveni občanství a vypovězeni z republiky navždy. Pokud se přistěhovali na území Československa po Mnichovu 1938 a nepodléhali trestnímu stíhání, měli být s výjimkou osob pracujících ve prospěch státu vykázáni z republiky ihned. V období mezi koncem války a srpnem 1945, kdy byla podepsaná dohoda v Postupimi, probíhal tzv. divoký odsun, který byl doprovázen četnými násilnostmi, vraždami, lynči a lidovými soudy. Na divokém odsunu se často podílely samozvané ozbrojené skupiny, ale i příslušníci československé armády. Velitel pražského velitelství Alex (vytvořeno za květnového povstání v Praze) generál Zdeněk Novák vydal v květnu 1945 rozkaz, který nařizoval vykázat všechny Němce z území historických hranic. Chování vojáků vůči německému obyvatelstvu určovala armádní směrnice Desatero pro československého vojáka v pohraničním území, podle které zůstal občan německé národnosti spolu s hitlerovskou mládeží nesmiřitelným nepřítelem. Vzorem směrnice byly pokyny ve formě brožur, které dostávali také britští nebo američtí vojáci v Německu. Na druhou stranu napomáhalo divokému odsunu chování ideologicky zfanatizovaných osob nebo příslušníků bývalých ozbrojených organizací včetně Hitlerovy mládeže. Nesmířeni s porážkou nacistického Německa prováděli ozbrojené útoky na sovětské a československé jednotky, případně na jiné státem zřízené organizace. Často také porušovali nařízení o držení zakázaného materiálu vypsaného vojenskými veliteli, které zavdávalo příčinu k následným represím, spojeným se zvýšenou agresivitou vůči proviněným. Divoký odsun, podobný jihomoravskému, se Boru překvapivě vyhnul. Dopomohla tomu již zmíněná dohoda mezi bývalými představiteli města a Taislerovou skupinou. V Boru žilo v květnu 1945 celkem 10 196 obyvatel různých národností, přičemž naprostou většinu tvořili Němci. První fázi odsunu německého obyvatelstva prováděla československá armáda a příslušníci SNB, kteří spolupracovali s místním národním výborem. Písemný doklad o odsunech od května do června 1945 se ale nedochoval. Podklady byly vytvořeny na základě ústního svědectví vedoucích představitelů a úředníků MNV p. Kučírka, Macury, Bendy, Žižky a Šinera. Jednalo se o 3 velké transporty s počtem asi 1 000 1 500 osob. Někteří Němci odešli nelegálně. Celkový počet odsunutých byl v tomto období přibližně 4 350 osob. Je ale písemně doloženo, že kvůli ozbrojeným útokům a porušování nařízení ze strany problematického německého obyvatelstva, bylo počátkem června 1945 narychlo odsunuto 24 občanů s rodinami. Hlavní zdroj informací o borském odsunu (datovaný od 5. 7. 1945 do 29. 3. 1949) vytvořil v dubnu 1949 učitel J. Kopecký. Ten uváděl, že v Boru žilo: - k 31. 12. 1945 4 471 Němců, 3 002 Čechů a 139 cizinců, - k 31. 12. 1946 4 065 Čechů, 1 402 Němců, 320 Slováků - a 72 cizinců, - k 31. 12. 1947 4 480 Čechů, 1 184 Němců, 362 Slováků - a 59 cizinců, - k 31. 12. 1948 4 584 Čechů, 964 Němců, 279 Slováků - a 110 cizinců, - k 29. 3. 1949 4 570 Čechů, 960 Němců, 308 Slováků - a 113 cizinců. Oproti tomu byly vytvořeny seznamy osob německé národnosti, které neměly být posílány do odsunu, osob potřebných pro znovuobnovení poválečné průmyslové výroby. Utvářely je národní výbory spolu s vedoucími představiteli narychlo vytvořené národní správy. Kopie seznamu nepostradatelných Němců závod 1

Stejným procesem prošel i bývalý podnik Rachmannů. Dochovaly se kopie seznamů nepostradatelných Němců pro závod 1 a 2 (bývalý Werk I a Werk II). Kopie byly bohužel ve velmi špatném stavu, a proto jsou jejich seznamy osob neúplné. I když seznam nepostradatelných Němců pro Werk II zahrnoval necelých 60 osob, ve skutečnosti v podniku zůstalo jen 5 osob, přičemž dvě z nich byly ale pro pozdější znovuobnovení muniční výroby osobami důležitými. Nepostradatelní zaměstnanci německé národnosti byli až do podzimu 1945 označeni bílými páskami a jejich režim volného pohybu byl omezen do 20. hodiny. Ze mzdy jim byla prováděna 20% srážka za následky války. Znárodnění podniku Kopie seznamu nepostradatelných Němců - závod 2 Původně měly být podle Benešových dekretů znárodněny pouze závody 1 a 2 (za války Werk I a II). Rachmannové se po válce pokusili o likvidaci dokumentů dokladujících rozsah jejich zbrojní výroby. Částečně se jim to podařilo. Úplnému spálení kompromitujících materiálů zabránil ale jeden z vězňů Rachmannů. Na konci války vyváděli Rachmannové z podniku značně vysoké finanční částky, čímž ho vystavovali do platební neschopnosti. Paní Rachmannové zapůjčili vysokou finanční hotovost. K jakému účelu byly finance použity, informace nejsou. Je možné se ale domnívat, že to byla další forma vyvedení financí. Rachmannové se pokusili ukrýt u svých přátel nebo dodavatelů v Boru a okolí některé stroje a vybavení. Doložením využití ostatních provozů pro účel válečné výroby a souhrnu výše uvedených skutečností došlo ke konfiskaci i ostatního majetku. OPIS 851/1946 Ú. l. VYHLÁŠKA ministra průmyslu ze dne 27. prosince 1945. Na základě 1, odst. 4 dekretu presidenta republiky ze dne 24. října 1945, č. 100 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků vyhlašuji, že podnik Kovodělné závody Rachmann, maj. Vilém Rachmann, kom. spol. (Rachmann Metallwerke, Inhaber Wilhelm Rachmann, K.G.) se sídlem v Boru u České Lípy, byl dnem 27. října 1945 znárodněn zestátněním, poněvadž jde o podnik průmyslu kovodělného s více než 500 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1942 až 1944 podle 1, odst. 1, č. 6 tohoto dekretu. Znárodněním nabývá československý stát vlastnictví znárodněného podniku a to veškerých nemovitostí, budov a zařízení, sloužících provozu znárodněného podniku, veškerého příslušenství podniku, počítajíc v to všechna práva (patenty, licence, živnostenská oprávnění, známky, vzorky apod.), směnky, cenné papíry, vkladní knížky, hotovosti a pohledávky k podniku náležící, jakož i všech hotových i nedokončených výrobků, polotovarů, zásob a hmot, které patří podniku v den počátku účinnosti tohoto dekretu. Ložisek a nalezišť surovin a movitostí a práv sloužících trvale provozu podniku se týká znárodnění, i když náleží někomu jinému než vlastníku podniku.

Zároveň s podnikem se znárodňují v rozsahu plynoucím z ustanovení 4, odst. 2 dekretu i veškeré pomocné podniky a pomocné závody, náležící vlastníku podniku, jakož i veškeré podniky a závody, které tvoří s podnikem znárodněným nerozlučný hospodářský celek. O tom dávám věděti s účinkem doručení. Ministr průmyslu: B. Laušman v. r. Ještě před samotným znárodněním byl určen národním správcem bývalých Rachmannových závodů Jaroslav Tříska, bývalý zaměstnanec ASAP Mladá Boleslav, Karel Fialka a Jaroslav Jelínek, bývalí zaměstnanci podniku. Oficiálně ustanovenými národními správci k 27. říjnu 1945 byli Josef Klíma, Jaroslav Tříska a Bohumil Chmela. Podnik vedli až do reorganizace, která proběhla k 1. červnu 1946. Bohužel nově zvolení představitelé národní správy nezabránili nepříznivému hospodářskému výsledku podniku v letech 1945-1946, jehož příčiny byly především: - v odchodu nebo odsunu velkého množství odborných specialistů po skončení války, - v neplánovaném vysokém výběru financí ze strany bývalých majitelů a jejich společníků v roce 1945, - ve vysoké finanční zadluženosti podniku od doby jeho založení, - v mládí a nezkušenosti vedoucích představitelů podniku (věk 25-30 let) a jejich zaměstnanců, - v absenci administrativního vedení, - v nedostatečném vedení evidence materiálu, započaté už na konci války, - v nedostatečné kvalifikaci často samozvaných dílovedoucích i jejich dělníků, - v nedostatečné kontrolní činnosti výrobků, vyústěné v jejich vysoké zmetkovosti, - ve špatné pracovní kázni a odpovědnosti řadových zaměstnanců a jejich příliš velké přátelské atmosféře s nadřízenými, - v nedostačujícím přidělování ubytovacích kapacit pro nové zaměstnance. Oproti tomu byl závod zabezpečen novým strojním a materiálovým vybavením. Budovy byly ve velmi dobrém stavu. Podnik disponoval movitým a nemovitým majetkem, který zahrnoval jak původní závody Werk I, II, III a sklárnu v Josefově Dole, tak ostatní majetek původně v soukromém užívání Rachmannů. Rachmannové vlastnili také značný majetek v cizině. V Berlíně to byl vlastní obchodní dům, v Miláně pobočka skláren s provozem a sklady. Vlastnili také luxusní vily v Neapoli a v rakouských Alpách. I tyto nemovitosti byly znárodněny.

Hlavní náplní výroby po skončení války v závodech 1 a 2 byly elektrické hodiny, fotouzávěrky, elektrické pájky, koupelnové armatury, cestovní a holičské soupravy. Největší objem zakázek ale směřoval na výrobu rozprašovačů, před válkou významného výrobního artiklu. Podniky dále vyráběly drobné mechanické součásti. Polotovary z válečné výroby byly nabídnuty představitelům vojenských úřadů, ale ty o ně neprojevili zájem. Bohužel velká zmetkovost výrobků vedla k reklamacím. Firma Barclay vrátila 50 tis. kusů kleštin pro patentní tužky z důvodu vadné funkce. Výrobce nástěnných hodin Kienzle z Chomutova vrátil 700 kusů rámů, protože neodpovídaly požadovaným rozměrům. 10 tis. elektrických synchronních hodin bylo vráceno k přepracování, protože měly vadná ozubená soukolí. I když byla realizována úprava hodinkového strojku, k další výrobě už nedošlo. 100 tis. ks fotouzávěrek pro podnik Meopta vykazovalo vadu v konstrukci. Zkušený mechanik bohužel potřeboval ke složení jednoho kusu asi hodinu práce. Jejich výrobu pak odkoupilo výrobní družstvo Druopta. V květnu 1946 navštívil podnik tehdejší ministr informací poválečné vlády Václav Kopecký. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 byl jedním z nejvlivnějších představitelů KSČ. Byl nechvalně známý tím, že se aktivně podílel na přípravě politických procesů, jejichž oběťmi se stali i představitelé vlastní strany Slánský a spol. Národní správce J. Tříska (vlevo) a ministr V. Kopecký

Založení podniku Chronotechna, n. p. Po skončení války bylo v Československu přibližně 25 podniků na výrobu hodin. 5 podniků, které se nacházely na území bývalých Sudet, disponovalo největší výrobní kapacitou. Protože za války vyráběly pro zbrojní průmysl, byly na základě Benešových dekretů zkonfiskovány. Mezi ně patřily také Rachmannovy kovodělné závody. Do této skupiny ještě patřily bývalý Messap v Meziměstí u Broumova, který byl postaven ve stejném období jako podnik Werk II a svojí kapacitou výroby byl s borským podnikem srovnatelný. Dále firma Franz Pohl, Metallwarenfabrik (později Doba) v Jablonci nad Nisou, která se zabývala už od roku 1935 jemnomechanickou výrobou, a podniky Uhrenfabrik Gebr. Junghans A. G. v Nové Vsi u Broumova a Jakob Kienzle, továrna na hodinky v Chomutově, které byly v meziválečném období významnými výrobci hodinek na našem území. Výše uvedené podniky spolu s ostatními hodinářskými provozy se staly základem pro vybudování poválečného československého hodinářského průmyslu. V březnu 1946 byla na základě vládního nařízení č. 6 založena Chronotechna, závody na výrobu hodin, národní podnik, se sídlem v Liberci. Novým ředitelem podniku byl ustanoven Ing. Stanislav Chmela, který ale neakceptoval zřizovací listinu a zvolil si za své ředitelské sídlo jeden z objektů nacházející se v areálu bývalého Werk II. V období, kdy se staly Rachmannovy závody součástí národního podniku, byly přejmenovány na Chronotechna, závod Bor u České lípy. Jejich vedoucími byli ustanoveni: - Ing. Jaroslav Gause do 30. 9. 1946, - Ing. Josef Snětivý 1. 7. 1946-30. 6. 1947, - Ing. Jindřich Hájek od 1. 7. 1947. Zděněk Martínek v Historii československého hodinářského průmyslu I a II uvádí, že Chmela spolu s vedením pracovali laxně, a že z tohoto důvodu bylo pravděpodobně vládní komisí v dubnu 1947 rozhodnuto o přemístění ředitelství do Šternberka. Dalším z důvodů, tím nejpravděpodobnějším, byly politické tlaky ze strany vládních stran. Chmela se změnami nesouhlasil a v červenci 1947 na funkci ředitele rezignoval. Budova bývalého ředitelství současnost

Z archivů se mi podařilo zjistit, že 20. listopadu 1946 byl podán na základě vyhodnocení stavu podniku Chronotechna návrh na řešení situace. Byl reakcí na rozhodnutí pražských představitelů ze dne 31. května 1946 o přemístění ředitelství a výroby. Na hodnocení se podepsaly i negativní vztahy mezi politicky orientovanými skupinami v podniku Tříska (komunista) a Snětivý (sociální demokrat). Z dokumentu jsem vybral tuto část: Střídáním národních správců a v poslední době i pověřeným ředitelstvím byli postaveni na vedoucí místa zaměstnanci s nedostatečnou kvalifikací a zkušenostmi. Technické vedení závodu 2 (jemná mechanika) bylo svěřeno p. Třískovi, který byl jmenován prokuristou. Jeho opatření, která učinil v závodech v Boru, nasvědčují tomu, že se na toto místo nehodí. Doporučuji, aby mu byla v nejkratší době vymezena činnost, na kterou by postačil, např. určitý výrobní úsek. Zaměstnanci poukazují na tento stav a netrpělivě čekají, až bude sjednána náprava. Jeho činnost je ztěžována i tím, že je v Boru od května 1945 a svojí revoluční činností je závislý na celé řadě zaměstnanců, u kterých nemá autoritu. Technický vedoucí závodu 1 (rozprašovače a kovové zboží), kterým je p. Uher, podobné místo nezastával. Závod nemá žádnou dílenskou organizaci, potřebnou pro technické a organizační řízení. Výrobní program závodu 1 má dostatečný příliv zakázek na staré tradiční výrobě rozprašovačů, je potřeba vyměnit některé technické síly za schopnější. Obsazení přípravy výroby (postupy, úkoly, kalkulace apod.) je z důvodu chybějící kvalifikované síly nedostatečné. Konstrukční kancelář, jejíž borská část má nejvíce konstruktérů, nemá vlastně konstruktéra jemné mechaniky. V závodě 2 doporučuji postupně zavést tuto výrobu: - elektrických hodin synchronní, bateriové, automobilní atd., - fotouzávěr nejvýše třech typů a tachometrů pro automobily, - různých speciálních elektrických hodin a součástí hodin pro závody Chronotechny, - jemně mechanických součástí pro cizí firmy, - hodinářského nářadí a nástrojů pro celý koncern. V návrhu se také objevuje řešení užívání bývalého Werk III v České Kamenici, a to: Protože závod 2 je přeplněn obráběcími stroji všeho druhu, což znemožňuje postavení výrobních linek a nedá se sloučiti s výrobou hodin (výroba lamp apod.), doporučoval bych přemístění části strojního parku, hlavně těžkých strojů (lisy, revolvery) do závodu 3. V novém závodě 3 bych plánoval soustředění výroby hrubší mechaniky, např. výroba hořáků a lamp, výroba součástí na těžkých strojích, doplňky pro skláře a skelné hutě. K tomuto účelu by se dala použít celá řada strojů od firmy Messap v Meziměstí. V závodě 3 by bylo také možno instalovati boxy pro stříkání hliníku, které jsou uskladněny v Messapu, a případně i moderní kruhové lázně, nainstalované v Boru a Meziměstí. Do vyprázdněné budovy bych doporučoval přemístit postupně fy Kienzle z Chomutova a Messap z Meziměstí. Tím by se vytvořil čistě jemněmechanický podnik v Boru a oproti tomu podnik střední mechaniky v České Kamenici. Další alternativou by bylo možno uvažovati o přemístění závodu 1 do České Kamenice a v uvolněné budově by se instalovala výroba elektrických hodin. Do uvolněných prostor závodu by se nastěhovaly fy Kienzle a Messap. V archivu jsem objevil zajímavý dokument o trvajícím pronájmu bývalého Werk III. I když Ing. Chmela navrhoval pronajmout objekt č. 42 Českokamenickým cementářským podnikům, k podpisu smlouvy ale nedošlo, protože byla v platnosti smlouva o pronájmu s firmou Weser Flugzeugbau G.m.b.H. Brémy. Smlouva byla ukončena až novým majitelem Škodovými závody. Kopie návrhu nájemní smlouvy objektu č. 42

Kopie mapy s popisy objektu č. 42 příloha nájemní smlouvy Kopie oznámení o ukončení pronájmu Závěrem návrhu je sumarizace předností navržených alternativ oproti realizaci přestěhování výroby do Šternberka. Náklady na přemístění byly vykalkulovány na 10 mil. Kč, zatím co náklady na navrhované změny byly poloviční. K výše uvedeným změnám ale nedošlo. Hlavními důvody negativního hodnocení byly vysoké finanční náklady na přesun výroby do objektu bývalé tabákové výrobny ve Šternberku, která se nacházela ve velké vzdálenosti od ostatních závodů Chronotechny a nízký personální stav kvalifikovaných pracovníků v nově zřízeném provozu. Z Boru do Šternberka přešlo pouze 5 pracovníků. Chybělo málo a centrem československého hodinářského průmyslu by se nestaly Šternberk spolu s Novým Městem nad Metují, ale Nový Bor. Rozhodnutím o přemístění hodinářské výroby na Moravu se tento plán zhatil. Krátce po tomto rozhodnutí bylo realizováno přemístění značného množství strojového vybavení pro jemnou mechaniku do Šternberka. Celkový počet strojů a jejich typů se mi nepodařilo zjistit. Pro potřeby přípravy specialistů v oboru hodinářské výroby byli dokonce do podniku přizváni dva specialisté ze Švýcarska. Vztah k zaměstnancům ale nenašli a na jejich nátlak byli propuštěni. Hlavní náplní výroby v tomto období byly elektrické hodiny, kterých se vyrobilo asi 5 mil. kusů a fotouzávěry. Značná část hodin byla určena na export. Na konci roku 1946 došlo ke sloučení provozů (závod 1 a 2) a nově byly získány zakázky pro podnik Lustry, n. p. Kamenický Šenov. Výroba na obráběcích automatech se rozšířila na dvousměnný provoz.

Budova Chronotechny Šternberk v roce 1947 Rezignací Ing. Chmely se rozvoj národního podniku Chronotechna nezastavil. Novým ředitelem byl k 1. říjnu 1947 jmenován Vladimír Pokorný, odchovanec Zbrojovek Brno a Vsetín. Během necelého roku naplnil šternberské ředitelství zkušenými zbrojováky a s počátečními problémy výrobu rozběhl. Soupis nemovitého majetku Chronotechny, závodu Nový Bor k 31. 12. 1946 Další zdroje informací: - T. Staněk, Odsun Němců z Československa 1945-47 - K. Nová, Odsun německého obyvatelstva z Československa po 2. světové válce - Z. Martínek Historie československého hodinářského průmyslu I a II - cs.wikipedia.org