ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 14: 414 439 (2007) jejího ověření jinde, čímž autor úspěšně navazuje na svoji práci o osobnostech Vysokého Mýta. Obtížně pochopitelné zůstává, jaká motivace vedla autora k pokusu napsat knihu o městech a vsích na Vysokomýtsku, když neudělal to nejpodstatnější, co je základem každé odborné práce včetně populárně naučné. Nedal si práci s důsledným zjišťováním a následným (opět důsledným) ověřováním i nejzákladnějších informací. Důsledné, ovšem zcela nestandardní, je snad jen používání poněkud zavádějícího titulu Dr. (skutečný titul je však PaedDr.) před jménem A. Andrleho, jak se s tím setkáme třeba i na přebalu knihy. Tato důslednost pak bohužel zůstává jedinou, se kterou se čtenář v knize setkává. David Vích, Radim Urbánek, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě MARTIN ŠANDERA, PÁNI Z DOBRUŠKY A Z OPOČNA, KOLONIZÁTOŘI, DVOŘANÉ A VÁLEČNÍCI Bohumír Němec Veduta, České Budějovice 2007, 186 s., s obr. v textu a barevnou přílohou. Když se nedlouho před Vánocemi roku 2007 na knihkupeckých pultech objevila monografie východočeského šlechtického rodu, který po meči vymřel v závěru husitského revolučního hnutí, mnozí milovníci regionální historie ji s radostí zakoupili a těšili se na nový pohled na dějiny kraje v podhůří Orlických hor na Zlatém potoce. Autor mladší generace přednáší na Historickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, jejímž je absolventem, a specializuje se na období 15. století. V roce 2005 ve stejném vydavatelství publikoval knihu Zikmun dovi věrní na českém severovýchodě, Opočenská strana v husitské revoluci. Martin Šandera novou knihu rozčlenil do šesti kapitol. První přibli žuje původ rodu v západních a středních Čechách. Jeho skutečné zakladatele nelze pro nedostatek pramenů přesně identifikovat; násle dují kapitoly první páni z Dobrušky a tvůrce rodového panství Mutina, jeho následovník Sezema z Dobrušky a období závěru 14. století, kdy v osobě Štěpána z Dobrušky a Opočna rod vystoupal až do nejvyšších feudálních kruhů. Závěrečná kapitola členěná do šesti oddílů je nejroz sáhlejší, tvoří polovinu vlastního textu knihy, nepochybně i v důsledku nárůstu počtu zpráv o období 15. století, a je věnována osobě posledního mužského příslušníka rodu Jana mladšího z Opočna, zvaného Městecký (+1432). Prameny k dějinám rodu jsou přehledně shrnuty v úvodní části knihy, závěr práce tvoří obsáhlé poznámky, rodokmen pánů z Dobrušky a Opočna, kresby a fotografie jejich pečetí, seznam zkratek, 430
RECENZE A ZPRÁVY O LITERATUŘE pramenů a literatury, seznam příloh a vyobrazení, rejstříky osobních a místních jmen. Úplný závěr patří německému resumé. Kniha tak působí dojmem kvalitní fundované historické práce. Při čtení se však dobereme četných překvapení, podezření a ve druhé polovině knihy i smutných jistot. Již na s. 13 najdeme první z dlou hých latinských citací, které však nejenže nejsou přeloženy do češtiny, a to ani v poznámkách, ale autor se dokonce neobtěžuje alespoň para frázovat jejich obsah; jedna z nich o zasedání tří členů rodu na zemském soudu v roce1410 se kupodivu opakuje ve stejném znění opakuje a to dokonce na sousedních stranách (viz s. 64 a 65). Partie věnované Janu Městeckému z Opočna nepřinášejí při srovnání s jmenovanou Šande rovou první knihou nic nového. Jedná se totiž jen o její zkrácenou kopii, a to včetně poznámkového aparátu a výběru ilustrací. Například strany 67 73 jsou beze změny převzaty ze Zikmundových věrných (s. 18 25), strany 98 114 odpovídají stranám 68 94 a tak podobně až do konce publikace. Polovina knihy byla tedy bez již jednou publikována a nyní bez větších úprav převzata. Je jasné, že je obtížné psát dvakrát o témže tématu, ale takto by čtenář být podváděn neměl. Autor měl podle našeho názoru prostě odkázat nebo opakovaně odkazovat na publikaci již vydanou. Chápeme tuto situaci jako autorovo etické pochybení a doufáme, že se M. Šandera nechystá zpracovat v podobném stylu publikaci o rodu pánů z Častolovic nebo o Půtovi nejmladším z Častolovic, o němž také psal v Zikmundových věrných. Hlavního viníka celé situace nehledejme v tvůr cích počítačového softwaru, kteří vytvořili funkci kopírování, ale v auto rovi, který z nějakých důvodů nenapsal tyto pasáže jinak. Zda byl na vině chvat, kterému lze snad přičíst absenci některých publikací citovaných v poznámkách v seznamu literatury (např. v kapitole III pozn. 5 práce L. Hladkého Několik poznámek k počátkům města Dobrušky a jejímu opevnění ze sborníku Orlické hory a Podorlicko 11, dále práci J. Ptáčka Opočen (Opočno) a Leštná (Dobruška), hradiště (hrad) a trhová ves (město) a jejich vztahy v 11. 14. století z téhož sborníku, také práci J. Urbana Hynek Krušina z Lichtenburka a husitská revoluce, FHB 4, 1982, či příspěvek J. Šůly Opočenský rybník Broumar, jeho vznik a název, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 1978; také postrádáme závažný příspěvek F. Musila Několik poznámek ke starším dějinám Podorlicka, Orlické hory a Podorlicko 10, obsahu jící další hypotézu o vzniku písemnými prameny nedoloženého hradu Dobřany v Orlických horách), nepřesnosti typu Lipovský (kapitola I, pozn. 1, správně Likovský) či záměnu Křivic za Křovice (s. 43) anebo se jedná o hlubší nedostatky, pochopíme na právě zmíněné straně 43. Tolerujme technické chyby, zdvojení Křovic (místo správného odlišení Křivic a Křovic) či vznik osad Volské Doly a Mělčiny asi způsobené počítačovou funkcí Automatické opravy (správně Valské Doly a Mělčany), ale umístění kostelů 431
ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 14: 414 439 (2007) sv. Zikmunda do Bolehošťské Lhoty (kostel s tímto patrociniem se nachází v Králově Lhotě, která ale pánům z Dobrušky a Opočna nepatřila), kostela sv. Štěpána do Čánky či jiného kostela do zaniklého Příčna (jehož přesná lokalizace nebyla dosud provedena, odkud autor čerpá svou jistotu o kos tele?), když ani v jedné obci kostel nikdy nebyl, anebo obdobné umístění kostela sv. Václava do Křovic (uvedená poloha 2 km severně od Dobrušky vylučuje výše uvedené Křivice, kde je navíc kostel sv. Vavřince; zasvěcení sv. Václavu ukazuje k Dobrušce!) vrhá nejtemnější stíny na autorovy znalosti místopisu. Nejedná se v této partii nakonec o velmi nedokonalý přepis autorových výpisků z literatury? Na několika místech k tomu podoba textu svádí. V předchozích kapitolách také zjišťujeme, že Martin Šandera bohužel nedokázal překročit hranice svého oboru směrem k archeologii, jejíž dosavadní poznatky například u hradu Skuhrova hovoří o vzniku poněkud mladším, než je udávaná existence k poslední čtvrtině 13. století. Nepomiňme zvláštní argumentaci o jeho poloze při obchodní cestě údolím Bělé (s. 16). Kam asi v závěru 13. století tato komunikace ze Skuhrova vedla? U hradu Chábory (s. 22) je nutné připomenout, že se nenachází u obce, ale přímo nad středem její pravobřežní (kdysi dobrušské) části a navíc z jeho plochy pocházejí nečetné nálezy keramiky zařaditelné do 13. století. Množství drobnějších i závažnějších nedostatků nalezneme porůznu v celém textu. Například na s. 13 se píše o kamenném hradu v Kostomlatech, ten však je jinde uváděn jako cihelný. Obnovené použití predikátu z Dobrušky v závěru 14. století, namísto z Opočna lze jednoduše přičíst ztrátě Opočna a nemusíme konstruovat teorie o poskvrně jména násilnou smrtí Štěpána z Opočna (s. 57). Archaizujícím dojmem působí ne zcela důsledná snaha o používání jmen hradů Lanšperk a Lichnice ve starších tvarech (Landšperk, Lichtenburk). Vskutku nedostatečnou pozornost věnoval autor erbu pánů z Dobruš ky a Opočna, jehož dva kosmé stříbrné pruhy v červeném poli přešly také do štítu znaku města Dobrušky. (Je nesporně zajímavé, že věta na s. 42, v níž se hovoří o dvou kosmých stříbrných pruzích v červeném poli naprosto nelogicky pokračuje: pokosé modré pruhy ve stříbrném poli. (Zde upozorňujeme, že při popisu znaku začínáme štítem, teprve poté následuje popis heraldické figury. Autor se této zásadní chyby dopustil hned dvakrát po sobě.) Co je to však za nesmysl? Proč dvojí podoba znaku? Znamená to, že by byly alternativně možné ve stříbrném poli dva modré pruhy? Proč jednou kov na barvě a po druhé barva na kovu? Autor bohužel toto krátké spojení ponechává bez vysvětlení. M. Šan dera si znaku pánů z Dobruška a Opočna všímá ještě jednou na s. 57, kde se zmiňuje o tom, že Jaroslav z Dobrušky se oženil s Annou z Choust níka, poslední členkou tohoto rodu, po němž převzal do znaku (skoro se chce napsat aliančního, i když jsme si vědomi, že předbíháme dobu) 432
RECENZE A ZPRÁVY O LITERATUŘE červený šikmo položený (dobývací, útočný, ztečný) žebřík ve stříbrném poli, a to buď do 2. a 3. znakového pole, došlo také k alternaci 1. a 4. polem. (Zde se autor při popisu znaku dopustil stejné chyby potřetí.) Nahlédneme li do přílohy nazvané Pečeti pánů z Dobrušky a z Opočna (s. 160 162; jsou to reprodukce a kresby otisků, protože legendy v opise jsou čitelné), zjistíme, že co se týče alternace, má autor pravdu, avšak že žebřík je položený nikoliv šikmo, ale kosmo. Pokud víme, autor nikde neupozorňuje, že např. Mutina z Dobrušky (1320 a 1351) užíval střídavě čtyři šikmé pruhy, Perchta z Kostomlat (1351) střídavě pět pruhů, zatímco předpokládaný předek Mutina z Kostomlat (1284) střídavě kosmé čtyři pruhy; v těchto případech těžko můžeme stanovit, co je štít, co heraldická figura a jaké jsou tinktury. Pouze u Mutiny z Kostomlat se zdá, že kosmé pruhy od shora se střídaly v pořadí červený, stříbrný, červený a stříbrný, stejně tak u Sezemy z Dobrušky (1363), ovšem v tomto případě to byly pruhy šikmé. Sezema (1364) však užil čtyři kosmé pruhy, jejichž tinktury se opět nedají určit; nad štítem je kolčí helm, z něhož vyrůstá blíže neurčitelný klenot. Na pečetích Jaroslava z Dobrušky a z Opočna (1398, 1400) nacházíme ve čtvrceném štítu v 1. a 4. poli kosmo položený útočný žebřík, ve 2. a 3. poli čtyři kosmé pruhy; tinktury polí i figur jsou opět nezjistitelné. Jaroslav z Dobrušky a z Opočna použil jednou (1402) pečeť pouze se čtyřmi kosmými pruhy, jejichž reliéfní rozlišení (1. a 3. jsou vyšší) má jistě naznačit rozdíly v tinkturách (nižší kov, asi stříbro, vyšší barva, zřejmě červená). Stejné rozlišení pruhů vidíme i na uvedené Jaroslavově pečeti z roku 1400 a na dvou otiscích pečetí jeho bratra Štěpána z Opočna (1387, 1390), který zde také použil kosmý žebřík v 1. a 4. poli čtvrceného štítu. Na jiném otisku pečeti Jaroslava z Dobrušky (1408) je stejný štít doplněný honosnými prvky zjednodušeným kolčím helmem s náznaky fanfrnochů a klenotem se třemi kosmými pruhy. Čtvrcený štít užíval také Jaroslavův bratr Jan st. z Frymburka (1423) a zachoval jej i poslední příslušník rodu po meči, neblaze proslulý Jan Městecký z Opočna (1427), v jejichž pečetích jsou v 1. a 4. poli čtyři kosmé pruhy a ve 2. a 3. poli žebřík. Jan Městecký také použil (1427) původní a nejčastěji užívané pečetní znamení pánů z Dobrušky štít se čtyřmi kosmými pruhy střídavých blíže neurčitelných tinktur. Je přímo nepochopitelné, že autor nedokázal začlenit do své práce když už ne ucelenou kapitolku, tak alespoň exkurz věnovaný erbu a pečetím svých protagonistů. Vždyť pečeť byla v této době vlastně podpisem svého majitele, dosvědčovala jeho identitu. Dnes vycházejí dvě edice zabývající se historií našich šlechtických rodů, a sice v Nakla datelství Lidové noviny a ve Vedutě. V první edici se samostatné kapitoly či exkurzy věnované rodové heraldice a sfragistice staly více méně 433
ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 14: 414 439 (2007) pravidlem (z pěti zatím vydaných svazků chybí pouze v jednom). Jistý náznak pojednání o rodovém erbu nacházíme také v Dějinách rodu Kinských (Veduta 2004) od A. Valenty ze stejného pracoviště. (Zřejmě by to chtělo více důslednosti i ze strany nakladatele.) Na s. 30 se mezi odkazy 18 a 19 hovoří o poloze a stavební podstatě dobrušského kostela ve 14. století, ale není jasné, proč v příslušné poznámce 19 jsou uváděny Knihy erekční a práce J. Kurky (Archi diakonáty...), zatímco v textu se přímo píše o nedávném nálezu kamen ného svorníku zdobeného soukenickým znakem (asi by bylo výstižnější symboly, emblémy soukenického řemesla, soukenický znak jako takový neexistoval), který je sice důkazem vysokých stavebních kvalit dobrušského farního a i záhy i děkanského kostela (ovšem nikoliv z doby pánů z Dobruš ky, ale až z první poloviny 16. století; soukenický cech vznikl v Dobrušce až v roce 1513). Pomiňme tedy skutečnost, že tento artefakt pochází až z období pozdní gotiky a autor se o jeho existenci dozvěděl z příspěvku J. Slavíka ve sborníku Křesťanství v Podorlicku z roku 2000 (tento sborník M. Šandera chybně zařadil v seznamu literatury pod jméno autora úvodního příspěvku R. Zrůbka, zatímco editora J. Macha vynechal) nebo z dalšího příspěvku téhož autora (Výroční zpráva za rok 1998, Pardubice, Památkový ústav 1999). Není jasné, kde autor zjistil, že z řemesel zde měli význam soukeníci, kterým náležela valcha u vody, a kováři (soukenický cech se přece konstituoval až v roce 1513), také že od 14. století měla Dobruška týdenní trhy v úterý, dále výroční trhy, ovšem vše bez odkazu na prameny a literaturu. Nic z toho neuvádí ani Matouš, Václav: Dějiny města Dobrušky v datech, Dobruška 1994 (má teprve dva výroční trhy v pondělí po sv. Jiří a na den sv. Jiljí 1. září, které udělil až král Vladislav II. v roce 1495). Také není jasné, odkud autor bere přesvědčení, že správu zde, s jistotou od výše uvedeného Sezemova privilegia (1364 práva magdeburská pozn. recenzentů) vykonávali čtyři konšelé a rychtář (vše s. 42). Pochybujeme, že by městečko Frymburk(?) Hrádek (Nový od 18. století) a další městečka (Chlumec nad Cidlinou, Heřmanův Městec a Žleby), jež páni z Dobrušky a Opočna získali později, do jisté míry snesla srovnání s Dobruškou (s. 42). Autor sice zařadil Seznam zkratek (s. 163 164), v němž však bohužel nenajdeme všechny zkratky použité v poznámkovém aparátu, například často se opakující zkratku PDZ; teprve po delším pátrání v seznamu pramenů a literatury zjistíme, že se jedná o zkratku názvu Emlerovy edice Pozůstatky desk zemských roku 1541 pohořalých (Praha 1879). Je tedy zřejmé, že autor nezvládl základní techniku historické práce. Nedobrý dojem z celé knihy bohužel nevyváží velmi pěkná obrazová příloha (část fotografií v barevné příloze, ale na kresbě Opočna na s. 32 neodpovídá předloze podoba jižní části hlavní zámecké budovy srv. reprodukci in 434
RECENZE A ZPRÁVY O LITERATUŘE Musil, F. Svoboda, L.: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou, 1998) ani záslužné zveřejnění fotografií a kreseb pečetí příslušníků rodu z Dobrušky a Opočna (ovšem bez dalšího komentáře). V publikaci postrádáme nezbytný interdisciplinární přístup (archeo logie), nezbytnou důvěrnou znalost místopisu, vývoje osídlení (autor nepoužil základní práci J. V. Šimáka Středověká kolonizace v zemích českých, České dějiny sv. I/5 z r. 1938) i regionální literatury, kde by bylo možné získat řadu podnětů, případně s jejich závěry polemizovat (např. Josef Doberský: Půdorysy vesnic na Dobrušsku, in Orlické hory a Podorlicko 6, 1974, s. 393 409 nebo Jiří Slavík: Dva renesanční kostely z Opočenska, in Orlické hory a Podorlicko 9, 1999, s. 73 85). Autor osvědčil svou znalost husitského období, ale první část knihy nedopadla šťastně. Nevíme, nakolik respektoval připomínky a poznámky lektora prof. PhDr. Fran tiška Musila, CSc., ale předpokládáme, že nějaké výhrady být musely. Druhá polovina publikace je jen kopií z dříve vydané práce, zatímco hodnotu první části snižuje množství chyb a méně či více závažných nedostatků. Ladislav Hladký Josef Ptáček Jiří Slavík LANŠKROUNSKO, VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK MĚSTSKÉHO MUZEA LANŠKROUN 3. ročník 2005, Městské muzeum Lanškroun, 56 s. s obr. 4. ročník 2006, Městské muzeum Lanškroun, 56 s. s obr. Pracovníci lanškrounského muzea pokračují ve vydávání populárně laděného sborníku ve svěží podobě obsahové i grafické. Stále širší autorský kolektiv ukazuje, že zájem o vlastivědu v tomto pohraničním území, postiženém po 2. světové válce odsunem německy mluvících obyvatel a peripetiemi nového osídlování, není omezen na úzký kruh vzdělanců a staromilců. Ve 3. čísle sborníku nalezneme příspěvky F. Musila (o historii dvora Kronfeld a Kronhof), Věry Sekotové (dějiny lanškrounské farnosti), smutné výročí roku 1950 připomíná skupina článků o lanškrounském hokeji a Ing. Bohumilu Modrém, členu československého hokejového mužstva. Zaujmou i životopisný příspěvek o rodině Erxlebenů a na něj navazující příspěvek o záhadné sbírce fosílií. Ve sborníčku nalezneme i příspěvky z novodobých dějin, nechybějí ani informace o výtvarném umění či současné architektuře Lanškrouna. Čtvrtý ročník sborníku otevírají rozsáhlejší historické práce. V první F. Musil přibližuje dějiny tvrze v Petrovicích a V. Sekotová pokračuje v líčení dějin lanškrounské farnosti. J. Slavík referuje o nálezech ve 435