Park na Plzeňce, mrazivé dopoledne v půlce ledna. Čtvrtek, je tu začátek vycházky nazvané Praha kubistická, vycházky jednou již odložené pro velmi špatné počasí. Bude se vůbec někomu tentokrát chtít do mrazivých pražských ulic? Zdá se, že jsme již přivykli lecčemu. Dokonce ani nabídnutá teplejší muzeální varianta nemá podporu. Tak tedy dotoho! Parčík na Plzeňce, místo našeho srazu je na první pohled nezajímavý, přesto, nabízí něco co bychom neměli přehlédnout. Hned u stanice tramvaje, v nice zdi přilehlého domu barokní sochu se zajímavým příběhem. Svatá Aya z Montu. Barokní socha Ignáce Platzera z roku 1771 Na originálním, bohatě zdobeném soklu je osazena kopie, originál je v depozitáři Galerie Hlavního města Prahy. Sem na Plzeňskou třídu, na ne příliš vhodné místo, byla přemístěna z kaple při Radlické ulici. Kdo to tedy byla ta Aya z Montu? Byla to v 8. století hraběnka v belgickém Flámsku. Je uctívána jako patronka spravedlivých soudních rozsudků. Samotný parčík na Plzeňce, jen o pár metrů dál zdobí soška mnohem mladší. Je umístěna v kruhové nádrži poblíž Smíchovského nádraží od roku 1967. Je to bronzová plastika Chlapec s rybou, dílo sochaře Břetislava Bendy
Neméně významná památka, stále ještě v tomto parku, je památka na kvalitní práci našich techniků a dělníků. Památka industriální, lávka pro pěší přes kolejiště Smíchovského nádraží. A nebyl to tenkrát na konci devatenáctého století lehký úkol pro libeňskou Českomoravskou strojírnu. Překlenout rozsáhlá kolejiště mostem 220 metrů dlouhým a 9 metrů vysokým nad kolejemi, vyžadovalo um a velkou předvídavost. Byla zhotovena a také zprovozněna právě na přelomu století v roce 1900. Po 117 letech slouží pouze po úpravách nástupních věží bez problémů dodnes Opustili jsme park před Smíchovským nádražím a překonali dvě pro dopravu klíčové silnice Plzeňskou a Strakonickou. Cílem je Vltava, vlastně pěšina pod vltavskou navigací. Sestoupili jsme na ni stylově. Přímo v areálu České asociace ženského golfu. Vždyť naše turistky jsou z 99% vlastně jenom ženy. Registraci však odmítly, že prý je na golf trochu zima. Sestoupili jsme tedy takovým ledovým korýtkem na pěšinu podle vody. Vhodnější než boty by tu ovšem byly brusle. Pomalu, ale zvládli jsme to. Odměnou jsou pohledy na protější břeh. Bájný Vyšehrad a zamrzající zimoviště lodí na Císařské louce
To co se zdálo ráno nemožné, snad muselo přijít, mraky se začínají protrhávat a nám se tu na břehu Vltavy otevírá pohled až na pankráckou planinu kde vzniká nový soubor zajímavých výškových staveb. Nejvyšší obytná budova u nás ve tvaru písmene V. Budova o 30 patrech se 140 byty a výšce 104 metry. Dostala název City Epoque a stavba ve tvaru válce Epoque Hotel. Stavby na obzoru. Ta zledovatělá pěšina, jen lehce zasněžená nás dovedla pod jednu z nejvzácnějších technických nemovitých památek Prahy, železniční most. Jediný most v Praze který nemá své jméno. Proto je psán s malým ž.
Původně byl postaven v roce 1872 jako jednokolejný Harkortovou mostovnou v Duisburgu, aby propojil nádraží Františka Josefa (dnes hlavní), s nádražím Západní dráhy (dnes Smíchovské). Měl pět polí oproti dnešním třem. Protože tehdejší Rakouskouhersko mělo na konci 19. století jednu z nejrozšířenějších železničních sítí v Evropě, přestal brzy jednokolejný most vyhovovat. Výroba a stavba nového mostu byla svěřena v roce 1900 třem libeňským firmám. První Českomoravské strojírně, Rustonově strojírně a společnosti Bratři Prášilové. Po ukončení jeho výroby a přípravných prací projel 30. září 1901 v 6 hodin ráno po starém mostě poslední vlak. Ukázalo se že skvělý koncert nutně nemusí být dílem jen dobrého orchestru, že takový koncert mohou předvést i dělníci a technici. Za pozornosti davu diváků na nábřežích, okamžitě začali s rozebíráním původního mostu a posléze montáží mostu nového. Ten nakonec spojili ze tří částí, každá vážila 56 tun. Po konečném usazení nového mostu, byl v noci na 2. října obnoven na trati železniční provoz. Přerušen byl tedy na pouhé dva dny!! Připomínám že se psal rok 1901. Dnes se píše rok 2017 a již od roku 1999 je v územním plánu Prahy výstavba mostu nového, denně totiž po něm přejede 120-150 vlaků. Takovému provozu dvoukolejný most dávno přestal stačit. Osmnáct let již posuzujeme, schvalujeme a protestujeme proti navrženým projektům rozšířeného nového mostu. Taková je doba. Most si vesele rezne dál, možná také proto že je od roku 2004 zapsán jako nemovitá kulturní památka. Most má na obou stranách chodníky pro chodce. To byl také skvělý nápad. Pro nás příležitost rozhlédnout se z výšky po okolí. Přes železnou konstrukci jsou zajímavé průhledy na město a z našeho místa pohled na Vltavu s Vyšehradem, jenž uzavírá pražskou kotlinu a vyvažuje tak neuvěřitelné pohledy na Pražský hrad. Po levé ruce potom pohled na Rašínovo nábřeží, takovou školu architektury. Těžko říci zdali to byl záměr nebo náhoda že zde vznikli v letech 1912 1913 stavby reprezentující tři architektonické styly : Secesi kubismus modernu
Naše vycházka má název Praha kubistická, proto jsme přešli ze smíchovské strany do vyšehradského podhradí. Rozhlédnout se na všechny strany a na ten kubismus se trochu podívat z blízka. Dokonce nám na to posvítilo (nesměle ale přeci) sluníčko. Rašínovo nábřeží dnes v tom mrazu téměř liduprázdné končí u vyšehradské skály zasahující až do vod Vltavy. Skála, pověstmi opředená však byla vždycky překážkou pražské dopravy. Málo se ví že na konci 19. století měla být dokonce odstřelena. To by ovšem definitivně zničilo pohled na celý komplex Vyšehradu. Odstřel nakonec nahradil tunel. Ten byl vybudován podle návrhu architekta Františka Velicha, navrhl i dům pro správce tunelu a domek výběrčího. Praze tunel hodně pomohl. I když je jenom 35 metrů dlouhý je důležitou spojnicí mezi Prahou a její stále se rozvíjející jižní částí. Je v něm silnice pro auta, jezdí zde tramvaj, (kdysi tu projížděl i trolejbus), prochází jím cyklostezka i chodník pro chodce. Kdykoliv musí být uzavřen vzniká velký problém. Nedá se vlastně nijak rozumně objet. Tak se stal opět neuralgickým bodem pražské dopravy. My jsme však sem k Vyšehradskému tunelu přišli za kubismem. A to za rodinným trojdomem s výraznými prvky kubismu od architekta Josefa Chochola.
Jistě, jsme laici, řekněme si co to vlastně je ten kubismus, vždyť pražská kubistická architektura začátku 20. století je v celosvětovém měřítku zcela unikátní. Jak jej tedy poznáme a čím se liší? Kubismus je avantgardní umělecké hnutí, jež objevuje geometrickou podstatu věcí. Naši kubisté se - každý svým způsobem snažili narušením vertikál a horizontál rozbít konvenční pojetí designu a architektury. Praha se tak stala opravdovým městem kubismu, kde se stavěly kubistické domy s byty zaplněnými kubistickým nábytkem, svítidly, sklem a porcelánem ale i hodinami a typografií. Z předmluvy expozice muzea kubismu. V Praze i v dalších našich městech tak tvořili slavní architekti-kubisté jako Ladislav Machoň, Josef Gočár, Emil Králíček, Pavel Janák, Antonín Belada, Otakar Novotný a Josef Chochol. Právě poslední jmenovaný Josef Chochol je autorem všech kubistických staveb v podhradí Vyšehradu. Od slavných kubistických staveb v centru Prahy se však liší. Tady se jedná o stavby obytné a rezidenční. Při pohledu z mostu jsme si řekli že Rašínovo nábřeží je takovou školou architektury. Vzápětí se o tom můžeme přesvědčit a srovnávat. Před námi je Vyšehradská sokolovna architekta Roitha ve stylu funkcionalistické moderny a hned proti ní na rohu Libušiny ulice secesní vila architekta Emila Králíčka Bohatou venkovní secesní výzdobu navrhl Antonín Waigant. Zajímavostí této secesní vily je že vnitřní styl je také kubistický. Vnitřní schodiště je ve stylu geometrické secese. Krásně vyvedený nápis na Libušince s reliéfem rohů hojnosti ve štítu není na mém snímku příliš zřetelný. Plastová zimní zahrada na balkoně je šílený nápad z dnešní doby jak znehodnotit dílo tehdejších autorů Sequensova vila ve stylu moderny Rodinný Sequensův dům byl postaven podle návrhu Kotěrova žáka architekta Otakara Novotného. Sequensův dům charakterizuje přísný formální asketismus racionální moderny. Tato architektura vychází z uspořádání a z funkce vnitřních místností.
Kubistická vila s kubistickou zahradou architekta Josefa Chochola Ukázek kubismu je v Praze hodně. Tato je i světově unikátní. Dům s přísně kubistickou zahradou bychom hledali jinde těžko. Detail oplocení jasný kubismus Vilu navrhl architekt Chochol pro stavitele a majitele nemovitostí ing. Bedřicha Kovařoviče. Jeho architektura představuje radikální kubismus. Průčelí domu v Libušině ulici má prý takovou dynamiku že pokud procházíte kolem máte pocit že se dům otáčí za vámi. Také jsme to vyzkoušeli. Z Libušiny ulice jsme to měli jen pár kroků do velkoryse řešené Vratislavovy ulice s palácovými domy stavitele Františka Hodka. Hned na jejím začátku nárožní lékárna jejíž průčelí navrhl architekt Ladislav Kuřák. Na klenáky umístil portréty jejích majitelů.
Vratislavova ulice není nějaká bezvýznamná ulička. Je to jedna z přístupových cest do vyšehradské pevnosti, stačí projít Cihelnou branou a jsme uvnitř historického hradiště. Z jednadvacátého století se tak přenést do druhé poloviny 10. století z počátků českých dějin. Ulice, jíž celoročně proudí tisíce turistů za národní kulturní památkou jíž byl Vyšehrad prohlášen v roce 1962, je ozdobou vyšehradského podhradí. Také díky tomu zdobí Vratislavovu ulici takovéto paláce. Lze se jen domnívat jak asi musejí vypadat jejich interiéry. Vratislavova ulice není tady v podhradí jediná která se pyšní takovou krásou. Jsou tu i další, třeba Neklanova, i tam jsou domy, dokonce slavné, architekta Josefa Chochola. Nás však čeká poslední zastavení a není to kubismus ale secese a není to zastavení nijak veselé, spíše k pláči. Nádraží Praha - Vyšehrad
Kdysi krásná secesní nádražní budova navržená začátkem 20. století pravděpodobně architektem Antonínem Balšánkem je dnes v katastrofálním stavu. Poslední vlak zde zastavil v roce 1960. Tehdejším radním se zdálo nádraží zbytečné tak jej přejmenovali na výhybnu. Tím byla nastartována jeho destrukce trvající dodnes. Co s tímto kdysi pěkným a funkčním nádražím se řeší již více jak 25 let. Vystřídalo se několik zájemců, v současné době jej vlastní komerční banka z amerického Oregonu a aby se situace ještě více zkomplikovala byla na něj v roce 2001 uvalena památková ochrana. Návrhy majitelů na jeho rekonstrukci a komerční využití jsou památkáři a Prahou 2 stále zkoumány, posuzovány a zamítány. Tak díky absenci zdravého rozumu a dobré vůle je tato památka odsouzena k postupnému rozpadu. Naše vycházka tady mezi Podskalím a Albertovem končí. Díky hodně mrazivému dni jsme ten kubismus vzali trochu hákem. Přesto si myslím že těch pár zajímavých budov které jsme viděli se lišilo od sebe natolik že kubismus od secese a moderny v pohodě rozeznáme. Proto bych si závěrem dovolil malý test. Která z těchto budov reprezentuje architektonický styl zvaný kubismus? Odpovědět mohou i ti co se vycházky nezúčastnili. Fotky v kronice jsou dostatečně průkazné. Mimochodem jedná se o nejslavnější obytnou kubistickou stavbu architekta Josefa Chochola. Výsledek testu, eventuelně názory na kubismus a kroniku si rád přečtu. V Praze pod Vyšehradem 19. ledna 2017. Kroniku napsal a zajímavá místa se snažil nafotit Mirek Bernát.