Stručný přehled vývoje české krajiny

Č e s k é v y s o k é u č e n í t e c h n i c k é v P r a z e, F a k u l t a s t a v e b n í K a t e d r a u r b a n i s m u a ú z e m n í h o p l á n o v á n í Stručný přehled vývoje české krajiny Člověk v minulosti, stejně jako v současnosti, po sobě zanechává ohromné množství stop, které podléhají různě rychlým procesům zániku. Přesto zůstává místo, v němž prakticky každý zásah člověka zůstává nesmazatelně zapsán a za vhodných podmínek se může dříve či později projevit. Tímto místem je krajina. To, co v ní vnímáme, je, aniž si to uvědomujeme, výsledkem dlouhodobého procesu působení člověka na přírodu. Změny klimatu a lidské hospodaření proměňovaly viditelnou podobu krajiny, ovšem na povrchu i nehluboko pod povrchem země se vzájemně proplétá nekonečné množství rozmanitých jam a linií, které jsou neviditelnými stopami minulosti lidské společnosti. Jsou to relikty snahy našich předků obydlet a kultivovat své životní prostředí, udržovat vzájemné společenské a obchodní styky. Někdy byl vývoj a změny postupné, jindy skokové. I když dnešní stav krajiny je především výsledkem procesů v historické době, někdy dokonce v moderní době, na mnoha místech se objevují stopy využívání krajiny od samého vzniku zemědělství, někde i starší. Britský historik Frederic William Maitland (1850-1906) koncem 19. století výstižně označil anglickou krajinu za kouzelný palimpsest. Palimpsestem je mj. označován materiál (pergamen, papyrus), ze které bylo původní písmo záměrně odstraněno (vyškrabáním, omytím) a nahrazeno novým textem. Z důvodu úspory materiálu (např. drahého pergamenu) bylo toto druhotné používání obvyklé již v období antiky a velmi se rozšířilo ve středověku. Palimpsesty jsou zajímavými historickými dokumenty, protože speciální lampy umožňují čtení původního vyškrabaného textu (staršího a tedy zpravidla historicky cennějšího). Maitland tím vyjádřil skutečnost, že kulturní krajina skrývá ve svém celkem plochém povrchovém a podpovrchovém horizontu hlubinu časových vrstev, ale také to, že za určitých okolností je nám umožněno do vzájemně neuspořádaných projevů těchto vrstev podzemního archivu nahlédnout, zdokumentovat je a posléze se je pokusit rozluštit. Přirovnáním krajiny ke středověkému pergamenovému rukopisu, jehož stránky byly nejprve popsány, pak po určitém čase vymazány a znovu opatřeny novými zápisy, vystihl Maitland fakt, že kulturní krajiny nejsou ničím jiným než mnohokráte přepisovanými stránkami historie lidského rodu. Jsou jakousi čítankou o zabydlování krajiny, někdy je v souvislosti s kulturní krajinou používán termín interpretovaný text. V souvislosti s tímto se častokrát objevuje pojem paměť krajiny. Paměť je definována Slovníkem spisovné češtiny (Academia, Praha 1994) jako způsobilost uchovávat vjemy a vybavovat je. Podobně jako středoevropská krajina je něco mezi člověkem a divočinou, tak i paměť krajiny má složku přírodní a složku kulturní. Na úrovni přírody závisí paměť na reliéfu, klimatu, substrátu a půdě a zejména na síti vodních toků a ploch. Na úrovni kultury závisí paměť na zachování všech druhů památek a jejich zapojování, třeba ve změněném významu, do života současné komunity. Patří sem tedy veškeré komponenty jak přirozeného, tak antropogenního původu, které se tím či oním způsobem podílely na utváření krajinné podoby od pravěku do současnosti. Dnešní krajina je výsledkem jejího tisíciletého zabydlování, ovlivňování. Napřed obvykle přichází rychlá změna kultury, a pak teprve změna krajiny, která je vždy pomalejší, ale zato zpětně ovlivní, rozvine a stabilizuje daný kulturní model. Krajina je konzervativní a reaguje se zpožděním, protože paměť krajiny působí proti inovacím. 1

Podobu dnešní krajiny i její problémy jsme schopni pochopit tehdy, když pochopíme procesy, jež vedly k jejímu vzniku. Následující kapitola má pomoci k tomuto pochopení. Nakonec lze říci, že i v této oblasti platí okřídlené, Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat! PREHISTORIE neboli pravěk je značně dlouhé resp. nejdelší období dějin lidstva, ze kterého nejsou známy či se nezachovaly žádné písemné prameny. Jde tedy o období do vzniku písma, tj. namísto chybějících písemných pramenů jsou zdrojem bližšího poznání pro období pravěku kosterní pozůstatky a hmotné památky dávných kultur. V tomto období proběhla postupná proměna předkulturní osídlené krajiny na krajinu kulturní, a to velmi postupně, nesouvisle, mnohdy ve vlnách. Zásahy člověka do krajiny, její zabydlování a její následná záměrná kultivace jsou spojeny s přítomností člověka na našem území již od pravěku, zejména od neolitu, byť výrazné zásahy do krajiny lze předpokládat už v mezolitu, ačkoli omezené tehdejším řídkým osídlením. Velkoplošný vliv nastupuje především tehdy, když na místo sběračů a lovců nastupují zemědělci, neboť právě zemědělství se stalo až do konce 18. století rozhodující krajinotvornou činností. Harmonická kulturní krajina je nakonec ve své podstatě z větší části nezáměrným produktem života agrární společnosti, spojeným s technologickou zkušeností tradičního zemědělství. Vždyť i to, co dnes vnímáme jako přírodu, není vesměs již po staletí původní krajinou, přičemž nejvýraznější antropogenní změnou v plošném měřítku je přeměna vegetačního pokryvu krajiny. Byť zanechal v krajině své nezanedbatelné stopy i člověk mezolitický (mezolit = střední doba kamenná), zásadní přelom ve vývoji naší krajiny je spjat s procesem tzv. neolitizace (cca 6.-5. tis. př. Kr., neolit = mladší doba kamenná). V té souvislosti je někdy používán termín neolitický balíček (neolithic packet) jakožto souhrn nových technologických a výrobních návyků (broušená industrie, keramika a tkaní, usedlý způsob života, stavění domů) či termín neolitická revoluce charakterizující přechod od společnosti lovců a sběračů k společnosti usedlé, jejíž hospodářství je založeno na zemědělství, které vyžaduje soukromé vlastnictví. Právě stav a vývoj zemědělství byl až do konce 18. století pro dějiny kulturní krajiny nejvýznamnější. V té době byly na našem území osídleny (nadále už trvale) nejsušší a nejteplejší oblasti státu (lesostepní ráz), tj. úrodné nivy Labe, Ohře, Moravy a Dyje (tzv. stará sídelní oblast, též stará sídelní ekumena). Pro nejstarší sídla byla typická poloha na vyvýšeninách na okrajích údolních niv, v blízkosti vodních toků (sídlo kampus kulturní les prales). Objevuje se první zemědělská soustava známá jako soustava žárová (cyklické zemědělství). Různí autoři mají na její průběh a zejména trvání jednotlivých fází různé názory. Je jasné, že byly jistě v souvislosti s podmínkami dané lokality výrazné lokální rozdíly a na různých územích byly jednotlivé fáze různě dlouhé. První fází bylo vyžďáření lesa (způsob získání zemědělské půdy pomocí vypálení lesního porostu nebo křovin), následně byla plocha 3 až 4 roky využívána (pšenice, proso, žito, oves), po vyčerpání a zaplevelení půdy byla 5 až 7 let ponechána ladem ( příloh ) a následně opět 3 až 4 roky využívána. Poté bylo celé území ponecháno 12 až 20 let ladem, kdy se vrátila počáteční stadia lesa, který mohl být znovu vyžďářen a cyklus se opakoval. Po několika desetiletích obvykle došlo k delšímu opuštění lokality a přemístění osady jinam. V té době se ještě neoralo, používaly se tyče či motyky ( kopaničářské hospodaření s chovem dobytka lesní pastva dobytka). Eneolit (cca 3 tis. př. Kr., pozdní doba kamenná, doba měděná = chalkolit) s sebou přináší pokročilejší nástroje. Nastupuje rádlo (dřevěný hák) a tudíž se v krajině objevuje do té doby neznámý prvek, přímka a pravý úhel (orba křížem). 2

Prehistorická kolonizace na našem území vrcholí v době bronzové (cca 2300 př. Kr. 800 př. Kr.), kdy došlo k překročení hranic staré sídelní oblasti (výskyt rud). Naproti tomu následující doba železná (u nás cca 750 př. Kr. přelom letopočtu) znamenala na mnoha územích ústup obyvatelstva. V souvislosti s orbou, v době železné opět dokonalejší díky dokonalejším nástrojům, se objevuje i pokročilejší zemědělská soustava, a to soustava přílohová. V ní již odpadá lesní fáze, stromy a keře jsou vyklučeny definitivně a na získané půdě se střídají fáze pole (3 až 7 let) a přílohu (5 až 15 let), který se využívá k pastvě. S touto novou technologií souvisí požadavek trvalého usazení (z polí jsou díky orbě postupně odstraňovány kameny, vytváří se kamenné snosy v okolí políček, tj. pole se stabilizují) a tudíž vznik pevných zemědělských obvodů (= plužin) v docházkové vzdálenosti od sídla a pevné cestní sítě (v některých částech západní Evropy se dokonce hovoří o tom, že hlavní směry cest byly vytyčeny právě již v době železné). Nejznámějším etnikem té doby na našem území byli Keltové, zdatní řemeslníci, obchodníci i válečníci. Podle keltského kmene Bojů nakonec dostaly české země svůj latinský název Boiohaemum, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století. Po Keltech se zachovaly i další zeměpisné názvy na území Čech (Labe, Vltava, Ohře, Jizera). Keltové již budovali trvalá sídla (útočištná hradiště) a především na vyvýšených místech v blízkosti řek oppida (opevněná hradiště /města např. Závist, Stradonice, Hrazany, Třísov), dále obchodní stezky a enklávy útočišť a dolů v zalesněných oblastech. Někdy v průběhu 1. a 2. století bylo Keltské osídlení postupně vytlačeno kmeny Germánů. STŘEDOVĚK. Tisíc let trvající období středověku přineslo velké a revoluční změny v naší krajině. Středověkem se tradičně označuje dějinná epocha mezi koncem antické civilizace (obvykle pád Západořímské říše v roce 476) a začátkem novověku (pád Konstantinopole v roce 1453 případně objevení Ameriky v roce 1492), tj. deset století od šestého po patnácté. Raný středověk (cca 500 1000) je na našem území spjat s příchodem starých Slovanů (od cca r. 400 po Kr.), navazujících na kultury Keltů a Germánů. Osídleny byly nadále zejména zemědělské krajiny staré sídelní oblasti s převahou plužiny (nivy Moravy, Dyje, Ohře, Labe). Slované často v návaznosti na starší lokality také budují hradiště = doba hradištní (blatná hradiště v mokřinách či výšinná hradiště na kopcích a ostrozích) a postupně utvářejí první nadkmenové státní útvary v úrodných nížinách (Sámova říše v 7. století, Velká Morava v 9. století) Románská doba (cca 1000-1200), kdy je stále nejintenzivněji osídleno zejména staré sídelní území, přináší využívání těžkého pluhu (hluboká orba = Přemysl Oráč!). V krajině jsou zakládány hromadné vsi (domy jsou uspořádány v nepravidelných shlucích) s úsekovou plužinou, kdy jsou oddělené areály zemědělských usedlostí (které se daly obvykle obejít) obklopeny pozemkovými bloky (úseky). Pro vesnickou lokaci byl důležitý přístup k vodě a dosažitelnost kostela (vesnické románské kostely). Objevují se však i mnohem výraznější a ve své době impozantní dominanty jako správní hrady (hradská soustava = soustava zeměpanských kastelánských hradisek), kostely a kláštery, první opevněná tržní města (na křižovatkách dálkových cest, u přechodů přes řeky, u feudálních sídel). Zásadní krajinná revoluce je však spjata až s obdobím velké středověké kolonizace (cca 13. a 14. století). Již do počátku 13. století došlo k dosídlení staré sídelní oblasti a začalo postupné osvojování lesní krajiny ve vyšších polohách sítí enkláv (vznik plužiny), a to nejčastěji na dálkových cestách, proti proudu vodních toků a při obranných zemských hradech. Důležitou roli hrály i kolonizační kláštery mnišských řádů. Rozlišuje se nejčastěji vnitřní kolonizace (starousedlíci ze staré sídelní oblasti) a vnější kolonizace (zejména Němci), která ovlivnila především pohraniční a vnitrozemské lesy (kolonizace vrchovin). Podmínkou lokace byla dostatečná plužina (= hospodářsky využitelná část 3

krajiny náležející k vesnici, souhrn polí, luk a pastvin propojených navzájem cestami; nepatří do ní občiny a vrchnostenské lesy), dostatek vody a příhodná půda (vzdálenost sídel cca 2,5 km). Zásadní roli při zakládání měl lokátor (povinností lokátora bylo najít lidi ochotné se v novém sídlišti usadit, zastupovat je a zorganizovat veškerou činnost související bezprostředně se vznikem osady). Ne vždy byla lokace úspěšná a uvádí se, že téměř třetina založených vsí v pozdějších dobách zanikla. Vrcholně středověké vesnice byly oproti starým hromadným vsím raného středověku stabilnější, větší a pravidelně uspořádané (ustálené prostorové struktury vesnic a ustálené struktury plužiny). S příchodem kolonistů z rozvinutějších částí západní Evropy se začíná objevovat nová zemědělská soustava, trojpolní (trojhonná). Ta je založena na rozdělení plužiny na tři díly (jařina ozim úhor nejčastěji využívaný pro obecní pastvu dobytka). Vzniká tím trojice ucelených částí tratí (traťová plužina). Neméně významná je kolonizace městská, byť není její popis smyslem tohoto předmětu. Ve stručnosti lze pouze připomenout, že středověká města vznikala jednak na místech starších řemeslnických a kupeckých osad, kdy hlavním atributem pro vznik města bylo získání městských práv (privilegií), jednak na zeleném drnu (města založená). Dle osoby zakladatele a množství privilegií lze rozlišit královská města, věnná královská města, královská horní města a poddanská města (církev, šlechta). Lidskými dominantami a uzly středověké krajiny tehdy byly feudální hrady (odlesněná návrší), opevněná města (rostlá, zakládaná) s věžemi gotických kostelů, opevněné kostely, kláštery, tvrze (s plužinou) a poplužní dvory. Ve středověku kulminuje odlesnění (středověk je civilizací dřeva, lesům ale neprospívá ani pastva vepřového dobytka či provoz stříbrných dolů s velikou spotřebou dřeva). Výsledkem je odlesnění a celková změna rázu krajiny. Již Karel IV. proto zavádí přísná pravidla na ochranu lesů. Od 13. století (i dříve) se jako součástí feudálních panství objevují rybníky. Zejména od poloviny 14. století lze sledovat výrazný rozvoj rybníkářství (výstavbu rybníků podporoval císař Karel IV.). Starou sídelní oblast na konci středověku můžeme popsat jako bezlesí obklopené lesem (ostrovy lesa v otevřené krajině s funkcí otopu i pastvy), v nivách louky (eroze a akumulace přeměna niv), na svazích pastviny, s pevnou sídelní strukturou a s novou krajinnou formou, městem. Naproti tomu v krajinách pozdní středověké kolonizace ještě převažují lesy prostoupené nesouvislými enklávami plužin. Asi čtvrtinu území nadále tvoří neosídlené oblasti vrchovin a středohor (Český les, Šumava, Jizerské hory, Krkonoše, Jeseníky, Beskydy ) Velká středověká změna krajiny oproti předchozímu období byla změnou kontrastní, mající dosah do novověku, změnou rychlou (12.-14. století) a náhlou (import, ne vývoj). Na našem území je konec středověku spjat s husitskými válkami (15. století) znamenajícími rozvrácení hospodářství, úbytek asi třetiny obyvatelstva a výraznou regresi v zemědělství. RENESANCE A BAROKO. Období navazující na středověk bývá v historii a umění nazýván renesance, což je umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století (u nás cca 1500-1620). Vyznačoval se mimo jiné zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Protože byl v počátečním období po husitských válkách pociťován nedostatek pracovních sil a tradiční formy zemědělského hospodaření nebyly dostatečně výnosné, zvyšuje se podíl režijního hospodaření šlechty (dominikál). V krajině a vesnicích se objevují režijní velkostatky (polovinu obdělávané půdy vlastní 11 rodů), ale i panské pivovary (monopol), panské mlýny, pily, ovčíny, hutě, krčmy, sklárny, hamry, valchy. Více se rozšiřuje i chov ovcí (využití neúrodných oblastí). Dochází proto ke snížení výměry polí na úkor úhoru (pastva), louky se mění na trvalé pastviny. 4

V tomto období je snad nejvýznamnějším zásahem do krajiny mnoha regionů stavba rybníků a rybničních soustav, které přes vysoké vstupní náklady následně přinášely při minimální péči vysoký výnos. Kvůli jejich nákladnému budování se to ve větší míře dělo především na velkých a bohatých panstvích (Rožmberkové, Pernštejnové). Vrchol rybníkářství představuje konec 15. a 16. století, doba slavných rybníkářů (Josef Štěpánek Netolický 1460 1538, Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan 1535 1604, Mikuláš Ruthard z Malešova? 1576) a nejslavnějších realizací (Svět, Rožmberk, Zlatá stoka, Nová řeka, Sánský kanál). Dnes si jen stěží představíme rozsah těchto krajinářských úprav, protože oproti roku 1587 ubylo cca 4 miliardy m 3 vody akumulované v rybnících (koncem 16. století je doloženo kolem 25.000 rybníků o celkové výměře kolem 180.000 ha, tj. více než trojnásobek současného stavu). Od té doby celé rybniční krajiny zanikly (např. rozsáhlé soustavy rybníků ve východních Čechách). V souvislosti s budování hrází se objevuje další nový krajinný prvek, a to linie stromořadí (hráze rybníků, lemují přístupy, podél lesních loveckých průseků). V souvislosti s rozvojem střelných zbraní ztrácí účinnost staré středověké opevnění. Objevuje se proto nový typ opevnění ( zakopáno ). Řada měst však už opevněno není (první otevření intravilánu do krajiny). Také středověké hrady a tvrze jsou přestavovány na zámky, kolem nichž se zakládají zahrady, po vzoru Itálie si šlechta buduje předměstské vily se zahradami (Ohrada). Objevení Ameriky způsobuje cenový skok vedoucí k rychlému úpadku horních měst. Pokračuje kolonizace, a to stále do vyšších poloh (vnější zejm. Němci, vnitřní). Novověká kolonizace podhorských oblastí probíhá v oblastech méně vhodných pro rostlinnou výrobu, proto je spjata především s prací v lese, sklářstvím, železářstvím, těžbou nerostů, chovem dobytka či textilní výrobou. V lesích se objevují drobné uhlířské a dřevorubecké osady (rostoucí spotřeba dřeva a dřevěného uhlí). Jsou zakládána i nová renesanční města na pravidelných půdorysech (montánní oblast Krušných hor a Podkrušnohoří). V kolonizovaném podhůří jsou lesy postupně redukované sídly s plužinami (úsekové hospodářství). Osady leží na dnech údolí (hamry, pily), v jejich okolí převažují travní porosty (pastva), svahy a vrcholky jsou zalesněné. Svébytnou formu představuje valašská kolonizace (Beskydy, Javorníky, Bílé Karpaty) probíhající od 14. do 17. století pastýřskými kmeny z oblasti dnešního jižního Rumunska. Je pro ně typické rozptýlené osídlení, úsekové plužiny (hospodářství přílohové) a především využívání do té doby nevyužívaných náhorních planin (posunutí horní hranice lesa dolů). Dochází zde k míšení domorodého a nově příchozího obyvatelstva (nížiny obývali původní Moravané horští zemědělci, kopce nově příchozí pastevci Valaši). Nejvyšší polohy zejména okrajových horstev (Krkonoše, Šumava, Český les, Krušné hory) zůstávají nezalidněné. Renesanční etapa vývoje naší krajiny je násilně přerušena třicetiletou válkou (1618-1648), po které se začíná v mnohém znovu, na jiných principech (často i s jinými lidmi). Třicetiletá válka představuje největší katastrofu v naší historii (zmizelo přes 40% obyvatel, plenění, zánik řady sídel). Po válce přichází mohutná vlna konfiskací (čtyři pětiny panství) a následná vlna privatizace, proměňuje se majetková držba, vzniká řada obrovských panství (cca 350). Po válce nastupuje velkorysá krajinná revoluce, v rámci které je krajina zdevastovaná třicetiletou válkou plánovitě přeměněna na intenzivně využívanou kulturní krajinu. Nový přístup charakterizuje její racionální uchopení, plánovité budování, krajina stává artefaktem, vliv člověka v ní je velkoplošný a razantní. Krajina se stává skutečně kulturní. V kultuře a umění se hovoří o období baroka, což je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě v 17. a 18. století. Sílí kolonizace krajiny, sílí využití půdy, integrace krajiny i hustota osídlení (vznik mozaikovité krajiny). V zemědělství dominují šlechtické velkostatky (dominikál), utužuje se nevolnictví a robota (až 150 dnů, odvody až 70% výnosů). Útlak poddaných vede k četným vzpourám a revoltám. Snahu o poddanskou a pozemkovou reformu představuje tzv. raabizace (1775-1790), nazvaná dle rakouského 5

národohospodáře Franze Antona Raaba, spočívající v doporučení vrchnostem převádět robotní povinnosti poddaných na peněžní dávky. Cílem bylo zefektivnění zemědělský výroby, zvýšení výnosů, daní a porodnosti. Vrchnostenské dvory měly být rozděleny mezi sedláky, kteří by byli na pozemcích v dědičném nájmu. Pro odpor šlechty byla tato reforma provedena jen na komorních, ex-jezuitských a městských velkostatcích a následně byla odvolána. Přesto v rámci ní vzniklo více než dvě stě (245) nových vsí uprostřed nově rozparcelované zemědělské půdy. Jsou typické pravidelným seskupením chalup, často typovými projekty domů (dvojdomů) a racionálními geometrickými půdorysy (geometři). Snaha po zvyšování úrodnosti půdy vede ke hnojení, odvodňování, melioracím (stružky se stavítky). Rozšiřují se do té doby známé, ovšem běžně nechované nové živočišné druhy, hospodářské (králík, perlička, krůta ) i lovné (daněk, muflon), stejně jako nové plodiny (brambory, kukuřice, pícniny, rajčata, fazole), opět již po staletí známé, ale běžně nepěstované. Stále převládá trojpolní soustava, byť je alespoň teoreticky již známa soustava střídavá. Dochází k definitivní diferenciaci luk a pastvin (pravidelné dvousečné hospodaření), objevují se první formy průmyslu (pily, hamry, mlýny maximální rozšíření vodních mlýnů vede k výrazným změnám niv potoků). Kulturní krajina proniká stále do vyšších poloh (extenze kulturní krajiny osídlení vysokých poloh, okrajových horstev, lesnatých oblastí). Výrazně ubývají plochy lesů (železářství, sklářství). Masivní těžba a špatný stav lesů (těžba toulavým způsobem, nekontrolovaná lesní pastva, těžba lesního steliva, pastevní řídkolesy a porostliny mýceny každých 8-20 let) způsobuje kulminaci odlesnění a následné kroky k řízené obnově lesů (vysokokmenný les), jsou vydávány první lesní řády (1754). Dominantami krajiny jsou panovnické rezidence, pevnostní města, zámky (centra panství se zahradami), dominantní věže kostelů. Ve vesnicích se rozšiřují zděné stavby (farní kostely, fary, hospodářské dvory, selské usedlost, panské statky, velkostatky, pivovary, cihelny, sýpky, špýchary). V panských lesích se staví myslivny a hájovny. Jsou zřizovány rozsáhlé obory a početné bažantnice. Nejde však již jen o jednotlivé stavby a soubory. Specifickým krajinným typem období baroka se stává krajina komponovaná (viz kap. 1). Vznikají velkolepé krajinářské kompozice (sakrální i profánní, zámek park krajina) s důrazem na uzly (dominanty) a linie (průhledové osy, osy tvořené alejemi linie). Krajinu obohacují jedinečné stavební počiny (zámky, klášterní areály) i četná sakrální architektura v takovém množství, že lze hovořit o jakési sakralizaci české krajiny v období baroka (drobná sakrální architektura, boží muka, zastavení, poklony, kříže, sochy, kapličky, svaté obrázky, sochy svatých, morové sloupy)). Svébytným příkladem komponované sakrální krajiny a svébytným barokním fenoménem je poutní krajina, přičemž odraz barokních poutí v krajině je dodnes patrný, a to v podobě poutních chrámů a celých poutních areálů (výrazné krajinné dominanty, harmonické zasazení do krajinného rámce), vč. ambitů (odpočinek a úkryt poutníků, pobožnosti), pobočních poutních míst, loret, božích hrobů, kalvárií, křížových a pašijových cest, ale i alejí a stromořadí (výrazné krajinné osy). Poutní cesty doplňovaly zájezdní hostince a hospice, špitály, kaple pro poutníky (ekonomický přínos poutí). 19. STOLETÍ je obdobím průmyslové revoluce. Je spjato s výraznou industrializací země (hutnictví, parní stroj = století páry ), s tím související velkoobjemovou těžbou (těžební revíry s rozptýlenými doly), budováním husté sítě železnic (zářezy, náspy, tunely, viadukty), ale i kritikou města (nové teorie reagující na skokovou urbanizaci a neutěšené podmínky v městech gründerského období). 6

I města, která byla dosud obehnaná hradbami (Praha, Hradec Králové, Olomouc), je postupně boří (růst aglomerací) a začínají rychle růst. Můžeme sledovat první formy (či předchůdce) suburbanizace (kovozemědělci / kovorolníci), vznik hromadné dopravy vytvářející urbanizační koridory i vznik nového typu krajiny urbanizované (Ostravsko, Pražsko, Brněnsko, Liberecko ). Naproti tomu na venkově lze v 19. století výrazně vnímat kulminaci (tzv. selské baroko), ale i začátek konce lidové architektury. Obecný nedostatek dříví v osídlených oblastech (ubývání lesů, nárůst populace, zvyšování poptávky, ještě v roce 1847 tvoří palivové dřevo 90% vytěženého dřeva v Čechách, plavení dřeva z velkých vzdáleností spojený s budováním děl typu Vchynicko-tetovského či Schwarzenberského kanálu na Šumavě), spojený mj. například s uhlířstvím (výroba dřevěného uhlí, které je od 19. století nahrazováno uhlím kamenným, éra uhlířství končí ve 30. letech 20. století), dehtářstvím (výroba dehtu suchou destilací dřeva, končí v polovině 19. století), draslařství (výroba potaše z popela spáleného dřeva pro sklářství, na 1 kg potaše jsou potřeba 2 tuny dřeva) či smolařství (těžba smoly způsobuje poškozování porostů, 1 borovice poskytne 1-2 kg pryskyřice ročně, dalšími produkty terpentýn a kalafuna), vede k jisté formě energetické krize a vzniku lesního hospodářství jak ho známe dnes (vznik semenářských závodů, princip stejnověkého lesa věkových tříd s monokulturami ze sadby, které se kácí jednorázově tzv. holou sečí). Již v 1. polovině 19. století se masivně provádí těžba na velkých holých sečích s následnou obnovou. Bučiny a doubravy nahrazují smrčiny a bory, leckdy z dovezeného osiva, čímž je ovšem přerušeno přirozené zmlazování a zakládání smrkových a borových monokultur i v nižších polohách (stanovištně nevhodných) vede k pozdějším problémům (větrné a kůrovcové kalamity apod.). V tomto období dochází k vyhubení velkých šelem (1856 poslední medvěd, 1874 poslední vlk, 1836 poslední divoká kočka, 1882 poslední bobr), z nichž mnohé se po mnoha desetiletích do naší přírody opět vrací. Zemědělství musí splňovat zvýšené nároky na produkci potravin, což vede k intenzifikaci výroby (nové nářadí a stroje na zvířecí i lidský pohon mlátičky, řezačky, šrotovníky, od poloviny 19. století i na pohon parní), snaze po získávání nových pozemků, hnojení (průmyslová i organická), ale i vzniku odborného zemědělského školství (od 50. let 19. století). Rozšiřují se meliorace (povrchové svodnice: úzké, ručně hloubené stružky, systémy sestavené z hatí, široké kanály a příkopy, štěrkové drény), přičemž jejich objem je u nás největší v Rakousku. Objevují se snahy po lepším uspořádání pozemků (scelování pozemků = komasace). Nové zemědělské stroje vedou k větší unifikaci a typizaci krajiny. Vzniká agrárně-průmyslové soustava, ve velkém se ruší rybníky (jetel, vojtěška, čekanka), snižuje se význam luk. Šíří se nové plodiny (kukuřice, brambory, chmel, cukrová řepa) a vytváří se celé specializované zemědělské výrobní oblasti (kukuřičná, řepařská, bramborářská) s navazujícím průmyslem (cukrovary). Rozšiřuje se všeobecně střídavá zemědělská soustava (čtyřpolní, čtyřhonná), která již zcela vypouští fázi úhoru. Střídá se cyklus pícniny (jetel) + jař (ječmen) + okopaniny (řepa, brambory) + ozim (pšenice). Díky těmto změnám se o polovinu zvyšují výnosy. V 19. století je nastartována řada procesů, které dovedené ve 20. století do důsledků (scelování lánů, hnojení, meliorace, monokulturní lesy) přinášejí dnes řadu problémů (řešených například v rámci pozemkových úprav). Lze tedy říci, že 20. století je svým způsobem myšlenkovým nástupcem století 19. Ve 20. STOLETÍ se udála řada politických zvratů, které v důsledku měly významný vliv na podobu naší krajiny. Prvním velkým zásahem do tradičního způsobu hospodaření byla pozemková reforma 7

(1919-1935) prováděná po vzniku ČSR. Po první světové válce přitom byly pozemkové reformy provedeny v 22 evropských zemích. Již v roce 1918 byl vydán zákon o odstavení velkostatků a následující rok záborový zákon (velkostatky mohly vlastnit jen 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy). S tzv. záborem měl stát právo nakládat. Původně se zábor týkal výměry přes 4 milióny hektarů veškeré půdy, což bylo 29 % území ČSR. Z toho 2,3 milionu hektarů bylo později vráceno původním vlastníkům. Pro reformu zůstalo 1,8 milionu hektarů. V témže roce 1919 byl vydán zákon o Státním pozemkovém úřadu (hlavní organizátor) a o rok později zákon o způsobu rozdělování půdy velkostatků. Na příděl nebyl nárok, kritériem byla záruka dobrého hospodaření (drobní zemědělci a bezzemci). Přidělovat se mělo 6 až 15 ha půdy. V drobném přídělu dostalo půdu 638.000 nových nabyvatelů, průměrný příděl byl nakonec 1,2 ha. V programu reformy byla i kolonizační akce, zřizování nových zemědělských usedlostí o výměře 10 až 15 ha (bylo zřízeno 3.068 nových zemědělských usedlostí, z toho 2.000 na Slovensku). U hospodářských budov (dvorů) měla zůstat odpovídající výměra půdy ( zbytkové statky ). Bylo vytvořeno 2.291 zbytkových statků o průměrné velikosti 100 ha. Ačkoli kvůli korupci a různým záminkám mnohé velkostatky záboru unikly, výsledkem reformy byl vznik prosperující vrstvy sedláků a také nárůst popularity Agrární strany, zmenšení počtu nejmenších zemědělských závodů (nesoběstačných), vzrůst počtu středních rolnických hospodářství a statků do 100 ha. Výměra bývalých velkostatků byla zmenšena na polovinu. Další majetkové přesuny v držení zemědělské půdy nastaly v souvislosti s odsunem Čechů ze Sudet v roce 1938. Bylo to poprvé, kdy byl na základě politického rozhodnutí zabaven venkovským obyvatelům jejich historický majetek. Odsun se týkal více než 200.000 Čechů, kteří byli nuceni Sudety opustit a odejít do vnitrozemí. Drobné změny v osídlení se udály i v době Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945). Vedle výjimečných o to ovšem tragičtějších událostí zničení celých vsí (Lidice, Ležáky), je nejvýznamnějším příkladem vysídlení části středních Čech (1942-1944) pro zřízení výcvikového prostoru Zbraní SS (SS-Truppenübungsplatz Böhmen). Postiženo bylo 65 obcí, 144 osad, 8.619 rodin, 30.986 osob, 5.682 domů. Nejvýznamnější demografickou změnou 20. století, která měla nesmazatelný vliv na podobu velkých částí naší krajiny, byl následný odsun Němců z pohraničí v letech 1945-1947 jako výsledek politického rozhodnutí o budování národního státu. Dramatický divoký odsun, který započal hned po válce (1945), se dotkl cca 0,5 mil. Němců a byl spojen i s různými excesy (např. masakr na Švédských šancích svojí bestialitou se vymyká všem ostatním zvěrstvům, k jakým v moderních dějinách Moravy došlo, nemá obdobu dokonce ani v žádném z masakrů, které na Moravě spáchali nacisté (Staněk, 2005). Následoval organizovaný odsun (1946). Dotkl se asi třetiny území Česka a cca 3 mil. obyvatel. Jeho důsledkem byla výrazná ztráta kulturní a sociální kontinuity a naprostá změna vlastnických vztahů. Dokonalé vysídlení venkova Sudet vedlo k totálnímu propadu zemědělství (regres kulturnosti krajiny), velkému propadu průmyslové výroby, dlouhodobému poklesu počtu obyvatel (nikdy nebylo dosídleno úplně), přičemž noví obyvatelé vykazovali vysokou míru migrace, malou sociální soudržnost a spolupráci i vyšší kriminalitu. Dalším hmatatelným důsledkem odsunu byla změna sídlištní struktury, zánik stovek obcí a pokles počtu obyvatel u řady sídel pod kritickou mez, jež způsobil jejich pozdější zánik. V průběhu 20. století ovšem zanikala další sídla, a to z řady jiných důvodů. Jedním z nich bylo vytvoření neprostupného hraničního pásma (rozšířeno v 70. letech), další obce zanikaly ve vojenských výcvikových prostorech (Doupovsko, Oderské vrchy), v povrchových hnědouhelných dolech (Podkrušnohoří, Sokolovsko), v územích zatopených vodou přehrad (zejména na Vltavě), při realizaci velkých investic (Temelín, Dukovany). Jde přitom asi o 1800 obcí a osad (počty se značně různí). 8

Dlužno dodat, že v tomto období ojediněle vznikaly i nové vesnice (účelová sídla pro zaměstnance, náhrada např. zatopených vesnic atd.). Po roce 1945 bylo pokračováno v realizaci pozastavené prvorepublikové pozemkové reformy, nejvyšší přípustná pozemková držba však byla snížena na 50 ha. Po komunistickém puči v roce 1948 je pak zahájena kolektivizace zemědělství v sovětském duchu. S myšlenkou, že na větších pozemcích lze dosáhnou vyšší produktivity, byla zakládána jednotná zemědělská družstva (JZD) a státní statky (centrálně administrativní systém řízení), přičemž byly užívány velmi razantní postupy vůči sedlákům (kulakům): propaganda, administrativní nátlak, nucená výměna kvalitních pozemků, uvalení pachtu či nucené správy, nucený výkup mechanizace, zvyšování povinných dodávek a kriminalizace jejich neplnění, zákaz poskytovat úvěry i násilné přesídlení tisíců rolnických rodin (cca 4.000) a politické procesy s kulaky. Proces kolektivizace byl rychlý a razantní, spojený s řadou excesů i odporem ze strany sedláků. Jestliže v roce 1949 bylo v kategorii 20-50 ha 35.159 usedlostí (1.032.992 ha) o osm let později (1957) to bylo pouhých 1.251 usedlostí (29.881 ha). Tzv. kulacká hospodářství (nad 15 ha) hospodařila v roce 1949 na 21,6% zemědělské půdy, v roce 1958 to bylo pouze na 1,5% (v roce 1989 hospodařila JZD a státní statky na 98,5% zemědělské půdy). Kolektivizace tedy byla provedena velmi rychle a téměř bezezbytku, ekonomicky byla nakonec úspěšná (zvýšení rozlohy, scelení polností, zvýšení produktivity), ovšem její důsledky jsou nezvratné. Vznikly nezměrné škody lidské a mravní (zničení mnoha životů a nespočet osobních tragédií). V roce 2006 označil ústavní soudce Ant. Procházka vyhánění selských rodin zločinem proti lidskosti, jak je definován v mezinárodním právu. Kolektivizace představuje obrovský a nevratný ekonomický a společenský zásah do stabilního a konzervativního venkovského způsobu života (úplná likvidace selského stavu) a zničení osobního vlastnictví. Rozorání mezí, které se stalo symbolem kolektivizace, vedlo k významnému vzrůstu eroze, přičemž asi polovina orné půdy je ohrožena vodní erozí, asi 7,5% erozí větrnou. Uvádí se, že v druhé polovině 20. století u nás probíhají nejintenzivnější erozní procesy od konce doby ledové. Důsledkem scelování pozemků do velkých lánů je také změna cestní sítě, úbytek zeleně a zhoršení prostupnosti krajiny. Na venkově došlo k přerušení dosavadní dlouhodobé kontinuity. Byly mj. omezeny aktivity sdružení a spolků a obecní autority se staly občany druhé kategorie (sedláci, faráři, drobní živnostníci). Vyprázdnění hospodářských budov původních statků vedlo ke vzniku mnoha chátrajících a opuštěných venkovských objektů (zemědělské brownfieldy). Na osobní rovině došlo k posunu ve vztahu člověka a krajiny od úzkého sepětí s krajinou k odloučení, od respektování (respekt a souznění s krajinou, rodinná sounáležitost s půdou, identifikace s dědictvím krajiny) k odcizení (orientace na hmotné hodnoty, zodpovědnost jen za produkci, chybí citová vazba k půdě). Multifunkčnosti (pole, pastva, stromy) a stabilní mozaikovité uspořádání byly nahrazeny segregací funkcí (monofunkční specializace). Biodiverzita byla podřízena produkci. Kulturní diverzita pak mizí stejně jako diverzita přírodní. Od poloviny 50 let se situace na venkově stabilizuje a stát nad ním přebírá plnou kontrolu. Pod heslem přiblížení venkova městu nastupuje rychlá industrializace venkova a unifikace životního stylu na vesnici (důsledkem jsou mj. nevhodné architektonické vzory, nevhodné stavební a urbanistické postupy, přestavby historických jader vesnic, odklon od venkovského domu k městské vile s balkonem, prosazení kulturních domů, později nákupních středisek, výstavba bytovek, později panelových). Začíná postupný pokles počtu obyvatel na vesnici, odcházení do měst (mj. masivní propaganda náboru do těžkého průmyslu, těžby a strojírenství). Sedmdesátá a osmdesátá léta můžeme na českém venkově vnímat jako období koncentrace. Dochází k výrazné integraci obcí (byrokratické, administrativní a násilné slučování). Jestliže v roce 9

1950 bylo u nás 11.459 obcí, v roce 1989 to bylo již jen 4.104 obcí. V zemědělství jde o koncentraci aktivit, kdy vznikají velké zemědělské závody (původně bylo v každé obci jedno družstvo, od 70. let dochází ke slučování podniků do velkých celků, kdy jedno družstvo obhospodařuje území mnoha obcí). Vzniká síť středisek zemědělské výroby (někde zabírají třeba až 80% rozlohy původního venkovského sídla) s administrativní koncentrací vedení. Z rolníků se stávají definitivně zaměstnanci velkých podniků. Objevují se velkokapacitní stáje a velkoobjemové sklady. Menší závody se ruší, jejich objekty často chátrají (problematika zemědělských brownfields). Lze hovořit o industrializaci zemědělství ( tovární stavby zemědělských komplexů na vsi), kterou charakterizuje také chemizace rostlinné výroby (pokles biodiverzity), automatizace a rozvinutý krmivářský průmysl (centrální výroba krmných směsí). To vše vytváří zcela nové dominanty v krajině (sila) a nové měřítko v krajině ( bloky orné půdy o rozloze stovek hektarů). Je přeceněn význam meliorací (široké kanály a příkopy, štěrkové drény, drenážní trubky, keramika, plast), kdy jsou odvodňována a zúrodňována i rašeliniště. Důsledkem je dramatická homogenizace a fragmentace krajiny s potřebou velké dodatkové energie (průmyslová hnojiva a pesticidy). V této době vrcholí ekologická destabilizace a estetická degradace české krajiny 20. století. Dochází též ke koncentraci obchodu a služeb (nákupní střediska 70. a 80. let ovšem většinou nerespektují původní architektonický a urbanistický ráz vesnic a výrazně narušují jejich strukturu) a s tím spojenému rušení malých provozů, restaurací, provozoven (mlýny, mlékárny, pivovary). Potřeba koncentrace investičních akcí (vodovody, kanalizace, bytové domy, školy) vede k zavedení tzv. střediskové soustavy osídlení. Šlo o vytvoření hierarchické soustavy tzv. střediskových sídel, která byla cílem investic, tvořila ohniska rozvoje a poskytovala občanskou vybavenost pro své spádové území. Soustavu tvořila střediska osídlení místního významu (SOMV), nestředisková sídla trvalého významu (NSTV) a nestředisková sídla ostatní (NSO), která byla víceméně odsouzena ke stagnaci a postupnému zániku. Dnes se převážně setkáme s kritikou střediskového systému vedoucího usměrňováním výstavby jen do vybraných sídel k umělému potlačování rozvoje sídel menších (nestřediskových). Středisková soustava se v podmínkách totalitního státu aplikovala jako direktivní a příliš schématická, proto byla víceméně chápána spíš jako regresivní nástroj k potlačení menších sídel, nikoli jako stimulační nástroj podpory větších. Proto byla i přes svou logiku po roce 1990 všeobecně odmítnuta (definitivně zrušena 1993). Fenoménem doby 70. a 80. let 20. století je chalupaření a chataření, koncentrované do turisticky atraktivních oblastí (chatové osady). Okres Praha-západ je údajně územím s nejhustší chatovou zástavbou na světě (po roce 1990 časté přestavby chat na trvalé bydlení, v současnosti vytlačování chatové zástavby satelitními městečky). Díky chalupaření spojenému s postupně uvolňovaným bytovým fondem na vesnicích byla zachráněna řada starších venkovských objektů (často ovšem řadou velmi nešetrných přestaveb). Velké změny do české krajiny a na venkov přináší pád socialismu v roce 1989. Po roce 1990 obnovuje řada obcí svou samosprávu. Nastává vlna masivní desintegrace, kdy mezi lety 1990 až 1991 vzniká asi 2000 nových obcí (dnes asi 6200 obcí), přičemž asi 60% obcí má pod 500 obyvatel a 28% má dokonce pod 200 obyvatel, což vyvolává pochybnosti o schopnostech takto malých obcí zajišťovat územní a ekonomický rozvoj (velmi malé příjmy bez státních dotací neumožňují investiční činnost). Také v zemědělství probíhá zásadní transformace. Mění se vlastnické vztahy (restituce), transformují se původní JZD a státní statky. Držba zemědělské půdy se vrací ke stavu roku 1949, což vede k velkému počtu vlastníků (ideální podíly), kteří většinou půdu pronajímají pokračovatelům JZD (za relativně malou rentu). Důsledkem toho krajinu u nás neobdělávají vlastníci, ale nájemci (s.r.o., 10

a.s., ZD), kteří nehospodaří na svém, krajina je pro ně výrobním prostředkem (80% půdy v zemědělských podnicích je pronajímáno). Podíl rodinných farem je relativně malý. Po roce 1990 se snižuje intenzita využívání zemědělské půdy (zalesňování, zatravňování: dotační tituly, zvyšování zaplevelení). Vzrůstá také tlak na zastavování zemědělského půdního fondu zejména v okolí velkých měst či dopravních tepen (suburbánní výstavba: rodinné domy, markety, sklady, fotovoltaika). Důsledkem je rychlý úbytek rozlohy zemědělského půdního fondu (mezi lety 2000 až 2008 roční úbytek 3900 ha). Dochází k postupné redukci veřejné dopravy na venkově. Jestliže do roku 1990 zabezpečovalo spojení okresního města 5 až 10 spojů denně (jízdné neodpovídalo nákladům, výrazné dotace), po roce 1990 dochází k omezení počtu linek i spojů (mnohde dva spoje denně, o víkendu nic). Obce jsou navíc tlačeny ke spoluúčasti na hrazení ztrát (někde až 1/3 rozpočtu). Omezení počtu spojů vede k nárůstu individuální dopravy, která vyvolává další úbytek uživatelů a následně další omezování veřejné dopravy. V řadě vesnic dochází k rušení velkých nákupních center (i pojízdných prodejen, restaurací, služeb), ovšem po obnově malých obchůdků je relativně malá poptávka (supermarkety v okolí měst, kam většina obyvatel venkova dojíždí za prací). Z počátku byl zřejmě přeceněn význam agroturistiky, která hraje a zřejmě bude hrát okrajovou doplňkovou roli a nelze předpokládat, že výrazně přispěje k revitalizaci a rehabilitaci venkova. Naproti tomu došlo po roce 1990 alespoň statisticky ke zvýšení kvality ochrany životního prostředí. Od roku 1989 se podíl ekologicky stabilizujících prvků krajiny zvýšil cca o 4,8% (2007). Lze vnímat i zvýšený důraz na ekologii (vč. ekologického zemědělství, bio). Důležitým nástrojem obnovy venkovské krajiny se stávají komplexní pozemkové úpravy. Jiří Kupka, 2018 11