Díl I. Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník, 14. března 1998 14. září 2001. Za Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil. Richard Jung Autor je Kutnohořan. V letech 1948 až 1989 žil v zahraničí. Vyučoval sociologii, psychologii, politologii a systémovou teorii na známých světových univerzitách. Po převratu působil mj. na Univerzitě Karlově a ČVUT.
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 1 ze 172 Předmluva, léto 2001 Narodil jsem se v čáslavské nemocnici, kde tehdy byla Kutnohořany oblíbená porodnice, ale za několik dnů mne převezli domů do Kutné Hory. Tu jsem celý život považoval za svůj domov. Přežil jsem válku i Malou pevnost Terezín, dodělal rychle maturity na gymnáziu a vyšší hospodářské škole, a začal studovat v Praze práva. V roce 1948 jsem odešel do exilu a v roce 1989 jsme se ze svou mladší, tehdy šestnáctiletou dcerou Arlenou vrátil do rodinného domu, který jsem po otci zdědil. Ta tam sama zůstala, a jeden rok učila v Kutné Hoře angličtinu, nejprve transformujícim se profesorkám ruštiny a pak studentům gymnázia a průmyslovky. Já se vrátil na semestr do Edmontonu, kde jsem byl na Albertské univerzitě profesorem sociologie, profesorem teoretické psychologie, a ředitelem Centre for Systems Research. Zařídil jsem si odchod do předčasného důchodu, byl jmenován Emeritním profesorem a v prosinci 1990 jsem byl zpět v Kutné Hoře. Přibyli zde dva psi, Banzai a Hurón. Po návratu s exilu jsem se první dva-tři roky hlavně věnoval akademickým úkolům a jiným intelektuálním a politickým činnostem v Praze. Byl jsem mj. profesorem politologie na nové Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Českém vysokém učení technickém v Praze prezidentem nově zřízeného Masarykova ústavu pro pokročilá (postgraduální) studia. Když se mé zdraví podstatně zhoršilo, z Prahy jsem se stáhl. Uplynulo několik zbytečně ztracených let, než mne konečně správně diagnozovali na IKEMu. Po pětinásobném srdečním obchvatu (lidově česky prý: bajpásu) jsem se posledních pět let věnoval různým zájmům v Kutné Hoře. Bylo mi nabídnuto, abych v druhých volbách kandidoval do senátu. Než jsem myšlenku zavrhl, věnoval jsem ji dost času a úsilí. Byl jsem nebo ještě jsem mj. členem Sokola a kutnohorských Oldskautů, mluvčím Nadání volného sdružení občanských iniciativ Kutnohorska, předsedou místní a poté okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedou Občanského sdružení Údolí Vrchlice, pořadatelem Kutnohorských konfrontací, místopředsedou Nadace Kutná Hora památka UNESCO, předsedou Komise životního prostředí Rady města Kutné Hory a prvním prezidentem obnoveného Rotary Clubu Kutná Hora, který sdružuje členy z Čáslavi, Kolína, Kouřimi, Kutné Hory, Prahy, Pardubic a Uhlířských Janovic. Hned na začátku existence Kutnohorských novin mne jejich první šéfredaktor pan Košárek pozval, abych týdně odpovídal na otázky v Anketě. Anketní otázka na různá místní či celostátní aktuální témata byla kladena vždy stejnému panelu místních respondentů. Tam jsem se trochu naučil psát pro noviny v omezeném prostoru a pravidelně. Do Ankety Kutnohorských novin (později Kutnohorského deníku) jsem přispíval od 8. října 1997 do 8. července 1999. Tehdy jsem skončil, a brzy po té skončila i Anketa. Se svolením redakce Kutnohorského deníku lze najít otázky a mé odpovědi na http://www.richardjung.cz/97e.pdf. Ale psát pro Kutnohorské noviny se mi nějak zalíbilo, tak jsem redakci nabídl
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 2 ze 172 vlastní týdenní sloupek vzpomínek a občasných úvah. Napadl mne název Pohlednice z 20. století a fikci, že jde o dobové pohlednice, jsem z počátku udržoval. Můj bratranec JUDr. Ladislav Jung se vrátil v roce 1990 z exilu v Austrálii. Když se konečně dostal ke třídění pozůstalosti po dávno zemřelém otci, někdy v roce 1998 mi poslal několik fotek naši rodiny. Mezi nimi byla i má dětská fotografie od kdysi známého kutnohorského fotografa naproti Kašně, pana Kutiny. Připadalo mi, že na ní vypadám opravdu jakože ve svých čtyřech nebo pěti letech jedu do světa na koloběžce, a tak jsem ji vybral jako portrét autora. Pohlednice, kterým někteří čtenáři přezdívaly koloběžka, vycházely týdně kromě dvou letních měsíců od 14. března 1998. Nevynechal jsem ani jednou. Dosud poslední vyšla 14. zíří 2001. Každá začínala motem: Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil. O tom, co jsem chtěl čtenářům říci vím jen já, a o tom co jim to řeklo vědí jen oni. Nicméně psaní Pohlednic mi poskytlo příležitost si oživit, zorganizovat a zhodnotit své vzpomínky, kterou bych jinak neměl. Za tu příležitost jsem redakci i čtenářům vděčen. Začal jsem několik řad pohlednic, které jsem ještě nedokončil. Jsou to série Český Kronštadt, Odboj, kriminál a exil, Bylo nás pět, Studie v Americe a další. Dlouho jsem chtěl a stále chci ještě psát o životech svých rodičů, příbuzných a některých lidech i z Kutné Hory pro mne významných. Mezi ně patří občas policista, za okupace člen Obrany národa a vždy bratr Skaut Augustin Štěnda Štěnička, jakož i mojí spoluvězni na Malé pevnosti Terezín legionář a člen Obrany národa bratr Josef Kubant a sestra Helena Kubantová, jeho manželka. Tyto životy jsou též významným svědectvím o podstatě 20. století. Abych to vše napsal, jeden sloupek za týden, potřeboval bych asi další tři roky. Avšak nyní, snad dočasně, pravidelnost mých sloupků v Kutnohorském deníku končí. Přestože jsem své profesní, intelektuální a přátelské styky v zahraničí přes deset let velmi zanedbával, jsem stále zván, abych se scházel, psal, a přednášel. Rád bych se tomu nyní na čas více věnoval. Pohlednice tímto nekončí. Dohodl jsem se s redakcí, že je budu psát jen občas. Prozatím ty, které vyšly od 14. března 1998 do 14. září 2001 nabízím zde čtenářům v jednom svazku. V Kutné Hoře, září 2001. Richard Jung
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 3 ze 172 Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil. New Jersey, USA, dne 22. listopadu 1963 Kutnohorské noviny, 14. 3. 1998, str. 13. Na Rutgers University přednáším v podzimním semestru jen dva dny v týdnu, ale za to od brzkého rána do samého večera. A tak mám nyní konečně více času pod vlastní kontrolou. Ačkoliv dojíždím do práce ze 72. ulice ve Výsadním městě Manhattanu v New York City proti rannímu a vracím se proti večernímu dopravnímu proudu, do svého bytu na západní straně Ústředního parku a u Přírodovědeckého muzea dorazím vždy naprosto vyčerpán. Přivleču se do bytu, shodím kabát, sáhnu do ledničky pro tam vždy schlazenou láhev Jelínkovi slivovice, spadnu do křesla a po jednom štamprdli upadnu tak na půl hodiny do spánku. Ale stejně bych to celodenní mluvení (přednášení a rozhovory se studenty) nezvládl, kdybych chodil s kolegy na jejich polední obědy s povinnými dvěma suchými a třesenými (jak je má rád James Bond) Martini. Místo toho zmizím a plavu hodinku v olympijském bazénu univerzity, kdy jsem v tu dobu obvykle s dvěma zdatnými studentkami sám. Vrátil jsem se do kanceláře pro jejich klasifikované písemky a vydal se k mým odpoledním posluchačům abnormální psychologie. Na schodech do mně vrazil jeden politolog, na kterého jsem vždy reagoval nevrle. Místo aby se omluvil, zaskřípal Zastřelili Kennedyho! a běžel dál. Stačil jsem jen na něj křiknout, že tak blbej fór si může vymyslet jen on. Když jsem vyšel na ulici a uslyšel úryvky rozhlasu pronikající z oken a uviděl několik tváří v šoku, uvědomil jsem si, že budu moci dnes přednášet z vlastní zkušenosti o psychologickém mechanizmu, nazývaném masivní popření nepřijatelných dojmů či zpráv. V přednáškovém sále měl někdo puštěné přenosné rádio, a tak jsme se kolem něj shlukli, a jako v transu poslouchali zprávy z Dallasu. Přišla i ta kterou jsme slyšet nechtěli. Před nějakou chvíli podlehl president svým zraněním. Aniž jsme si něco řekli, věděli jsme co si všichni myslíme. Že se stalo něco, co jsme dosud považovali v naši Americe za nemožné. Že pro naše generace, a to nejen v Americe, skončilo období naprostého politického bezpečí, nadšení a důvěry. Že navždy už bude svět jiný. Bylo slyšet, jak se z jiných sálů studenti šoulavými kroky předčasně rozcházejí. Ale požádal jsem své posluchače, aby ještě chvíli zůstali, a aby každý vytrhl kus papíru a na něj napsal, kdo Kennedyho zabil. Odpovědi byly různé, ale jasné a bez pochyb.
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 4 ze 172 Zabili ho členové Ku Klux Klanu odvetou za jeho podporu práv černochů. Zabili ho militantní černoši, poněvadž nechal FBI vyšetřovat jejich spiknutí s komunisty. Zabila ho FBI, poněvadž chtěl propustit jejího šéfa Edgara Hoovera. Zabili ho Kubánci v exilu, poněvadž stáhl slíbenou podporu při invasi Kuby v Zátoce sviní. Nechal ho zabít Castro za plánování a uskutečnění nepovedené invaze. A zase Castro, aby se pomstil za nezdařený pokus CIA ho zabít. Zabila ho CIA, aby zmařila vyšetřování a tresty za svá selhání při přípravě a provedení kubánské invaze. Zabila ho mafie, jíž jeho bratr, Bobby Kennedy, pronásledoval. Zabila ho mafie, neboť nedodržel co ji slíbil za její volební podporu. Zabili ho texaští olejoví milionáři, neboť chystal snížení jejích daňových úlev. Zabil ho vice-president Johnson, aby se dostal k moci. Zabili ho odpůrci Vietnamské války, do které zavlekl Ameriku. Nechal ho zabít Chruščov, neboť Kennedy ho donutil stáhnout atomové rakety z Kuby. Zabili ho generálové, ježto během kubánské raketové krize se bál a tak promarnil historickou příležitost zničit Sovětský svaz atomovými zbraněmi. To byl první výzkum reakce na náhlé a brutální roztříštění světového symbolu Kamelotu: éry mládí, odvahy, elegance, svobody a mnoho jiného co jsme si přáli a do JFK a Jacqueline vložili. U každého, jako u mně, se uplatnil psychický mechanizmus popření. V době kdy o pachateli nebyly ještě žádné informace či veřejné domněnky, vynořila se též okamžitá osobní promítnutí viny na vlastní politické nepřátele. Když jsem se vrátil úzkostně tichou otřesenou metropolí domů, ani tři skleničky mně neuspaly. Uvědomil jsem si, že to bylo snad jen díky nesmírnému všeobecnému ohromení a smutku, a vynikajícímu organizačnímu zvládnutí národní katastrofy sdělovacími prostředky a úřady, že nedošlo k okamžitému lynčování. Ale trauma, které utrpěl (snad nejen) každý Američan a vytěsnění do povědomí a promítnutí, které u něj nastaly povedou k dlouho trvající paranoické atmosféře kolem Kennedyho smrti a k mnoha konspiračním teoriím. Vždyť pokud nejsou jak oběť tak pachatel definitivně pohřbeni, oběť v podvědomí dále žije, a nás straší. Kutná Hora, 15. března 1939 Kutnohorské noviny, 21. března 1998, strana 13. Nahoře v salonu, kde se sedávalo jen při naprosto výjimečných událostech, nás bylo hodně. Byl jsem tam s maminkou a svou o pět let mladší sestrou Helenkou. Byla tam babička Jungová, která bydlela ve svém malinkém útulném výměnku Na Plevnu, kde to vždy vonělo jablky, čistotou a starou ženou. Byl tam tatínkův mladší bratr Gusta, jeho manželka a můj o rok starší bratranec Ladislav, který chodil o třídu víš do gymnasia. Bydleli s námi po útěku ze Sudet. Měli jsme s Láďou vážné rozhovory, ale hrál jsem si radši se svými žižkovskými kamarády Otou Vášou, Jirkou Michalem, Jirkou Kurkou, Jirkou Vočkem; z děvčat nejvíc s Marii Hladíkovou a Blankou Ohlídkovou. Byla tam též tatínkova mladší sestra Božena Kreisingrová a její manžel. Utekli ze Slovenska,
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 5 ze 172 a od té doby též bydleli s námi. Měli s sebou i tři dcery. Jednu dost starší a celkem nudnou. Bohu dík též dvě rozkošná nerozeznatelná dvojčata, jen o dva roky starší než já. Ta svou věkovou a pohlavní nadřazenost využívala, a marně mne stále tahala do stodoly a sváděla. Ale byla s nimi pořád zábava. Z Rumburka jako utečenci tehdy nám v baráku přibyli i maminčin mladší bratr Robert Korec, který mi byl z celé rodiny nejbližší, teta Andulka a jejich Airedale terrier. A na návštěvu přijela i Maminčina sestřenice Eliška z Brna a bratranec Ruda, který utekl z Krnova jen se svým obrovským motocyklem, což mi nesmírně imponovalo. Byla tam Mařenka, asi dvacetiletá Slovenka, která v domácnosti a v hospodářství pracovala a v domě bydlela. Byl tam samozřejmě můj malý šedý český fousek Kiwi, se kterým jsme v té době byli nerozluční. Čekal na mne i před školou a kinem. Většinu večera se tam povalovaly dvě kočky, jedna černá a jedna strakatá. Jen tatínek, v podvědomé důvěře v jehož sílu se asi všichni sešli, tam zase nebyl. Jako obvykle v takových situacích, byl údajně na generálním štábu v Praze. Seděli jsme kolem rádia a čekali na zprávy. Ty byly neurčité, ale hrozivé. Po zprávách promluvil Franta Kocourek, kterého jsme v šťastnějších chvílích s nadšením poslouchali jako reportéra fotbalu. Nyní se pokoušel utěšovat a povzbuzovat. Končil zaklínadlem, že Boží mlýny melou pomalu ale jistě. Pak jsme jen poslouchali ponurou, téměř pohřební hudbu až dlouho do noci. Moc jsme nemluvili. Měli jsme útěchu v tom, že jsme spolu. Stejně jako mne, každého asi napadlo, že kdoví kdy a zda se zase všichni sejdeme. Najednou Kiwi šťastně zakňučel, bílý čuvač Punťa na dvoře zaštěkal, zastavilo se nějaké auto, bouchly vrata a tatínek se vrátil. Obvykle mi vždycky něco z Prahy přivezl, ale tentokrát nic. Všem potřásl rukou, a vyzval nás, i nejmladší Helenku, aby jsme si s ním připili slivovicí. Popřál nám zdraví a dlouhý život, a pak nás poslal do postele. Ať se trochu vyspíme, zítra to budeme jistě potřebovat. Mařenka se mnou brzo ráno zatřásla a celá vyděšená vykoktala: Pojď k rádiu!. Vyšel jsem na verandu abych šel dolů. Na dvoře byl čerstvě napadlý sníh a v něm lidské stopy od vrat ke dveřím v konírně. Tam stál náš hlavní kočí pan Valenta a plakal. Rádio oznamovalo kapitulaci Hitlerovi. Prý máme zachovat klid a rozvahu. Ve škole nás dlouho nezdrželi. Varovali nás, abychom věrni zůstali a blbosti nedělali. Pak nás poslali domů. Napadlo mne, jak tu naší porážku prožívá můj kmotr, ruský legionář plukovník Vladimír Řeháček, velitel kutnohorské posádky. Šel jsem s Radkem Malým kolem kasáren u Barbory. Naše vojáky na stráži jsme tam však nespatřili. Sníh trochu tál. V šeru dne jsem brzo uviděl šeď německých uniforem a techniky.
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 6 ze 172 Oslofjord, slunovrat 1951 Kutnohorské noviny, sobota 28. března 1998, strana 13. Bjørg mne sbalila již více než před rokem, brzo potom co se mi vydíráním a lstí podařilo přimět norskou cizineckou policii (Fremmedpolitiet, která tehdy sídlila na Victoria Terasse, jako před ní Gestapo a ti policajti se od něj zřejmě něco naučili, ale o tom až jindy), aby mi konečně po roce a půl dali povolení k pobytu v Oslo, pracovní povolení, a potravinové lístky. Norsky už jsem uměl plynule, s přízvukem více hamarským než českým, ale byl jsem bez peněz. U sebe v prvním norském moderním činžáku na Wergelandsveien hned pod muzeem umění mne nechala bydlet Aslaug Vaa, hrdinka norského odboje a v té době nejslavnější norská básnířka. Byt to byl slavný, neboť tam jeden předešlý uprchlík a host (slavný Freudův žák, zakladatel charakterové analysy a autor revoluční knihy Funkce orgasmu ) Wilhelm Reich objevil v kuchyňském dřezu orgone, dosud neznámý druh kosmické energie, kterou jako všelék pak člověk mohl vstřebávat sedě každé ráno za šera v MUDr. Reichem vyrobené orgonové budce. Aslaug mně seznámila se svou dcerou sochařkou Anne Raknes, kterou měla s prvním norským psychoanalytikem Ole Raknesem. Anne znala v Norsku každého a také mne s celým Oslem seznámila. Auslag mi našla místo nočního recepčního v domě. I přes dobrou norštinu jsem na to někdy nestačil. Jednou mne vyděsila na telefonu vzrušeným hlasem žena, zřejmě v sexuální tísni. Řekněte manželovi, že dnes večer přijdu pozdě, ať uvaří dětem!. Hned práskla sluchátkem, aniž by řekla své jméno. Na čtyři měsíce do ciziny odejel nájemník, se kterým jsem se seznámil, ing. Terje Morseth. Ten my půjčil svůj byt. I tam přede mnou přebýval během svého norského exilu jiný uprchlík a přítel Terjeho, Lev Davidovič Bronštein, alias Leon Trotsky. Přivydělával jsem si dopoledním mytím nádobí u norského krále Håkona VII. Mylo se ručně a to mně nikdy moc nebavilo. Musím se přiznat, že jsem byl nevděčný, a přilepená vajíčka občas trochu rozmázl. Anne mi též našla další zdroj příjmů. Pózoval jsem, od té doby trochu urostlý, ale stejně jak jsem se narodil, pro studenty sochařství. (V čistě etnografickém zájmu musím říci, že můj typ tmavé vlasy, snědá pleť, velký nos byl pro Norky tehdy dost zajímavý. Zatím co mi jsme nadávali Němcům do plavých bestií, ony považovali za lichocení mi říkat, že vypadám jako Němec. Za války, kdy jejich muži byli v Anglii, na moři, v odboji či ve vězení, byli němečtí důstojníci a vojáci, kteří se v Norsku chovali celkem noblesně, pro ně těžko odolatelní.) Když jsem se občas protáhl abych se bránil křečím a vychlazení, nemohl jsem si Bjørg nevšimnout. Nejen že mne nějak neprofesionálně okukovala, ale i mě se tato plnoštíhlá plavá krasavice líbila. Jednoho večera počkala u východu až se obléknu, a od té doby jsme byli spolu. Život s ní byl bez kulturních potíží. Trpělivě čekala na mne, když jsem si za severské zimy v průjezdech vyměňoval mokré noviny za suché
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 7 ze 172 v děravých polobotkách, a učila mně jak se správně s těžkým ruksakem s poloskrčenýma nohama běhá do hor jako kamzík. Jen jednou s ní byla potíž. Najednou nechtěla, abych na ní po práci čekal u vchodu. A nechtěla říci proč. Nevím, zda jste se někdy z Nora pokoušeli vypáčit, co se zdráhá říci. Klidná síla na to nestačí, tu mají oni. Vyžaduje to neustálá muka kapkami na hlavu, jak se to popisuje v čínské literatuře. Je to nadlidský úkol. Nakonec se přiznala. Prý si to ona opravdu nemyslí (to bych se byl zase já divil), ale její přátelé mne považuji za homosexuála. Proč? Protože pořád nosím na stranu ten příšerný černý baret (který jsem měl z dob studentských v Praze, a bez pohlavního obtěžování s ním na hlavě ilegálně překročil několik, ne pohlavních, ale státních hranic). Nosil jsem rádiovku dál, a Bjørg se stala kulturní misionářkou. Tehdy polovina obyvatel hlavního města Norska se narodila na vesnici. Sám jsem byl svědkem historické události, když ve středu města za jásotu davu byl na rohu Slottsparken a Karl Johans Gate dán do provozu první semafor. Přestože bydlela v parku poblíž, jinak lidová královská rodina tento milník v dějinách ignorovala. Norové, snad ještě více než příslušníci jiných maličkých nárůdků s nově nabytou samostatností, se tehdy považovali za tvory naprosto světové, přirozeně demokratické a nekonečně tolerantní. Byli angažováni ve Spojených národech, Trygve Lie byl Generálním sekretářem, architekt Odd Nansen (jehož osobním tajemníkem a pisatelem řečí jsem asi půl roku byl, než mně policajti vyhnali z Osla) úřadoval z rodinné tradice jako Komisař SN pro uprchlíky, a Norové se zúčastňovali a radili při kdejaké akci na zlepšení světa. Byli dogmaticky proti jakékoliv rasové diskriminaci, hlavně v Americe. Měli svého amerického černocha, provdaného za Norku, kterého pořád vystavovali. Ale při tom nejen diskriminovali, ale (jak vím z vlastních zkušeností a mj. od svých profesorů etnografa Thora Heyerdahla a filosofa Arne Næsse) záměrnou nedbalostí decimovali Laponce. K mé osobě jsem se setkával s okázanou tolerancí, kdy nenorské chování bylo omlouváno, nebo s obdivem, kdy byly oceňovány mimořádné vlastnosti. Jednoho dne jsem to však vše pochopil. Někdo mi řekl, že poznal jiného českého studenta - uprchlíka a on je úplně stejný, jako já. Oslofjord, slunovrat 1951 (II) Kutnohorské noviny, 4. 4. 1998, str. 13. Když trpíte polární depresí, ani si to neuvědomíte. Ten kdo by v Norsku během těch čtyřech - pěti zimních měsíců její symptomy neměl záleží na tom, jak daleko na jih či sever od polárního kruhu se nacházíte by byl považován za šílence v manické fázi. V Osle jsem již druhý rok věděl přesně, kdy to začalo. Nějakou dobu jsem dělal ve fabrice a na městském plánovacím úřadě. Finančně mi bylo hej, na studium jsem však byl dost unavený. Ale teď jsem udělal pro uprchlíka v Norsku senzační kariéru. Stal jsem se
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 8 ze 172 asistentem na Sociologickém ústavu university. Konečně jsem mohl dělat, co mně zajímalo, ale plat byl ubohý. Chodil jsem tedy na obědy do Městské jídelny pro chudé. Stará kamenná zeď, která chránila městskou nemocni snad před invasí z moře, mi vždy připomínala kutnohorskou Ruthartku, ačkoliv se zdála být dvakrát tak vysoká. Ale vchod byl starodávně malý, a za ním, asi pod nemocniční zahradou, byla veliká vybílená místnost, pokud se dobře pamatuji původně hromadná márnice. Jídlo bylo za babku, porce byly skromné a jídelníček pestrý: každý den hodně převařené brambory a obden fiskepudding nebo fiskekaker. To jsou jakoby sekaná nebo karbenátky, celé bílé a slizké co převařený knedlík lehce se chvějící, splácané z blíže neurčitelného rybího prášku. Ale proteinu a jodu tam bylo dost. Kečupu, hořčice, soli a pepře bylo neomezeně dle libosti. Ale byl též luxus: občas jsme zašli s Bjørg k přístavu před radnicí na lacinou večeři. Rybáři se vraceli z celodenní práce, a prodávali v kornoutech ze starých novin cestou čerstvě svařené krevety. Rybáři se vraceli stále dřív, a náhle byl nad mořem západ slunce již odpoledne, a každý se shodl, že to zase začíná. Jak je to na polárním kruhu a v Laponsku Vám napíši jindy. V Oslu byla zima tmavá, smutná a vlhká. Lidé se vlekli špatně osvětlenými ulicemi do sucha a tepla, do hospod a domovů k alkoholu. A najednou, jakoby proutkem mávnul norský duch Trol, něco zprvu těžce uvěřitelného bylo ve vzduchu. V poledne na hodinu uliční lampy zhasly. Lidé se začali zrychlovat jako myšky jimž se natáhlo pero. Na ulicích a v kancelářích byly vidět ženské nohy, které vyčnívaly ze sukní. Život se stále zrychloval, ženy byly hezčí, stále lehčeji oblečené a vstřícnější, mezi Zámeckým parkem a Národním divadlem se znovu otevřela zahradní kavárnička Pernille, a dalo se tam bez umělého osvětlení číst a na ubrousky psát pracovní nápady dlouho do noci. A pak přišel ten oficielní vrchol radosti, národní svátek 17. května, s dětským průvodem s norskými vlajčičkami. Nastal poslední dlouhý lyžařský víkend na chatách v probouzejících se horách. Prudkost jara s květy nořícími se ze sněhu a rozvodněnými horskými potůčky je závratná. Když přeje počasí, ve dne září slunce a v noci se řasí polární zář, je to severský ráj, kde se zapomene na zimní očistec. Zaměstnání na Sociologickém ústavu mělo mnoho výhod. Jedním z nich byl Sverre Holm, první profesor sociologie v Norsku, a prototyp norských ctností, od něhož jsem se o zemi a lidu neustále učil. Spřátelil jsem se z vynikajícími mladými norskými vědci. Pak se zde navštěvovali prý více než jinde v Evropě neustále američtí profesoři v rámci tehdy začínajícího Fullbrightova programu intelektuální pomoci Západní Evropě. Mezi nimi byl i Paul Lazarsfeld z Kolumbijské a Talcott Parsons z Harvardovi university, světové špičky v metodologii a teorii. Měl jsem příležitost se dobře seznámit z jejich prací i s nimi osobně. Hned kousek za rohem byl Nobelův institut s úžasnou knihovnou a časopisy z celého světa. Tam jsem trávil své večery, a brzo si začal přivydělávat psaním do norských časopisů jako dobře informovaný odborník na Indii a Jihovýchodní Asii. (Několik tamních politiků jsem již znal ze své práce ve hnutí pro světovou vládu a v sociálně-demokratické internacionále, a tak jsem
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 9 ze 172 měl někdy také výjimečné informace.) Ale tehdy pro mne byla hlavní výhoda, že jsem nemusel platit za byt, neboť jsem v institutu mohl spát každou noc v zasedací místnosti pod konferenčním stolem. Oslofjord, slunovrat 1951 (III) Kutnohorské noviny, 11. 4. 1998, str. 17. Konferenční sál Sociologického ústavu university v Løkkeveien měl mj. dvě krásné dlouhé pohovky, na kterých by se jistě dobře spalo. Ale na čtyřech velkých oknech byly jen lehké čiré záclony. A tak od května do září tam v severské noci svítilo sluníčko. Každý večer jsem sundal matrace z pohovek a udělal jsem si pod obrovským stolem, kde byl jedině spolehlivě stín, svůj pelech. V neděli jsem mohl spát jak dlouho jsem chtěl, ale jinak mne každé ráno příjemně vzbudila uklízečka s hrnkem kafe a dvěma čerstvými bagetami, které pro mne cestou do práce koupila. Popovídali jsme si při snídani, a když přišli kolegově do práce, našli mne vždy jako prvního v kanceláři. Jednou ráno jsme měl dojem, že slyším příšerný vrkot, a pak že se pode mnou hýbe matrace. Pohnul jsem se, a v tu ráno mne vyděsilo příšerné ječení, jak když je nějaká žena blízko vražděna. Zahlédl jsem jen mladou ženu, s křikem dveřmi vybíhající. Za chvíli se vrátila s domovníkem ozbrojeným holí a s jeho manželkou mávající válkem na těsto. Byla to dcera v ten den nemocné uklízečky, která ji o mě zapomněla říci. Vše se smíchem vysvětlilo. Ale stejně už bylo teplo, a čas se stěhovat. Tak jsme se telefonicky domluvili a s ruksakem a spacákem jsem se po práci sešel s Bjørg na nádraží. Vzali jsme lokálku k jejímu domu na předměstí. Sebrali jsme stan, věci na táboření a jejího tím ruchem již nadšeného nádherného rezavého irského setra, který se jmenoval Fanden (ďábel, vyslovuje se Fánen) a někdy tak vypadal. Bjørg napsala matce vzkaz, a šlo se dolu k vodě. V přístavním krámku jsme koupili pár věcí a naplnili pitnou vodou. S koje jsme zvedli Bjørgčinu červenou kanoí a vložili ji do moře. Fanden tam skočil první a po něm Bjørg. Podal jsem ji věci a sebe. Začali jsme zvolna pádlovat na jihovýchod, do obrovského Oslofjordu. A pak jsme tábořili pokaždé jinde, a ráno kanoi dojížděli do práce v Osle. Někdy je norské počasí tak nádherné, že je nezapomenutelné. Poslední den jara byl teplý, jasný, slunečný a bez jediného vánku. Fjord se před námi otvíral, a pobřeží velkých skal a syté zeleně se proměnilo ve výpary zvlněnou šedohnědou hranici mezi mořem a nebem. Byli jsme v prostoru naprostého ticha, hladina vody byla jako napjatá, pádla jsme ponořovali lehce a opatrně, abychom svět neporušili. Téměř nepoznatelně jsme se klouzali pod bleděmodrým baldachýnem po stříbrném zrcadle. Přistáli jsme u ostrova daleko odnikud. S radostným štěkáním Fanden protrhl magickou hranici mezi nebem, mořem a zemí a rozběhl se po ostrově bez lidí za králíkem, který tam v jeho snu na něj čekal. Po-
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 10 ze 172 stavili jsme stan, zapálili oheň, a chytli pár ryb k večeři. Pomalu jsme užívali víno, ochlazené v moři cestou, a zvolna pekli a pochutnávali ryby. Alchymie času převládla nad skutečností. Slunce se blížilo k moři, a se zbývajícím vínem jsme v kanoi opustili pevninu a bez cíle se nechali hladce unášet proudem fjordu. Obrysy pobřeží ztmavěly, a všude se začaly zjevovat plameny fater. Do ticha ze všech stran se po moři začaly linout zvuky harmonik a hlasy zpěvu. Slunce zapadlo asi ve 22:15 a svět se zrodil znovu v krvavém východu o hodinu později. Asi ve tři ráno jsme přistáli, zaplavali jsme si a ohřáli si na znovu rozpáleném ohni několik norských buřtů zvaných pølser. Podělili jsme se s Fandenem, chvíli jsme mu házeli klacek do moře, a lehli ke spánku ve spacácích mezi oheň a stan, jak pravidla kážou. Než se zavřela víčka, do paměti se ještě vloudili záře ohňů a odezvy zpěvů oslavující tuto nejdůležitěji noc v severském kalendáři. Český Kronštadt (I), květen 1945 Kutnohorské noviny, 18. 4. 1998, str. 17. Po odvšivení nás z Malé pevnosti 4. května převezli do opuštěných německých kasáren v Terezíně. Leželi jsme na dlažbě po chodbách, většinou těžce nemocní. Naši chodbou se nesl hrdelní zpěv, téměř pohřební vytí kavkazských žen, které se tam záhadně dostaly. Našel jsem tam tatínka, který byl už v deliriu. Já jsem měl ještě dost síly spojit se s maminkou. Ta nás nějakým zázrakem dostala na první autobus, který měl jet i do Kutné Hory. Ale daleko jsme se nedostali. 5. až 7. května jsme se skrývali před Němci ustupujícími do Bavorska v zahradní restaurací pod Řípem. Přes vysoké horečky a bolesti jsme se kochali ze svobody a z barev a vůně kvetoucích šeříků. Trpěli jsme úzkostmi s Prahou, zoufale volající rozhlasem o pomoc. Řidič se odvážil dál až 8. května. I tak jsme se jen v poslední chvíli vyhnuli německé koloně. A pak konečně jsme potkali vytoužený sovětský tank. Kdo mohl se vyhrnul z autobusu. Nikdy jsem neměl víc rozvahy než odvahy, a tak jako první jsem se potácel uvítat svého osvoboditele. Ten se sice objevil až když bylo po všem, ale přece. Byl to důstojník, stejně mladičký jako já. Před zatčením jsem se učil u paní Platonové na Václaváku její jazyk, a v kriminále jsem využil každou příležitost mluvit s ruskými vězni. Tak jsem mu řekl Zdravstvujte, továryš! a ještě něco. Bohužel, on byl hrdý na němčinu, kterou se naučil od zajatců, a tak na mně chtěl, abych mluvil německy. V tom okamžiku bych se raději byl nechal zabít, a on se rozhodl, že tak učiní. Prohlásil, že jsem Germáněc. Vytáhl pistoli, já jsem se ho pokusil chytit za krk, ale zapotácel jsem se, a spolu-osvobození mne odtáhli do autobusu. Po uložení v kutnohorské nemocnici museli k vůli mně odstranit z oddělení německé zajatce, kteří tam pomáhali. Ve svém deliriu jsem běsnil, jakmile jsem uslyšel němčinu.
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 11 ze 172 Proč, ptáte se snad, je tato pohlednice z Českého Kronštadtu? Pokud myslíte, že jste tam nebyli, na mapě to nehledejte. V dějinách 20 století najdete aspoň jméno. Je to též jméno brány, která je ve Vás. Projít ji je nezaměnitelné, jako obrácení na víru, první polibek či orgasmus, první otřes z nevěry milovaného. Zasvěcení si někdy důvěrně sdělují: Můj Kronštadt nastal, když. I když jí prošlo mnoho již před tím, jméno dostala brána mezi komunisty a přívrženci Sovětského svazu po povstání Kronštadtské námořní základny na jaře 1921. Původně proleninští námořníci podpořili stávkující městské dělníky a požadovali sověty bez bolševiků. Ti, vedeni Trockým a Tuchačevským, vzpouru krvavě potlačili. Lenin pak na 10. Sjezdu strany prosadil zákaz frakcí a platforem a tak umožnil Stalinovu uzurpaci moci. Na druhé straně se ustoupilo od marxistického hospodářského programu, a byla zavedena NEP. Tehdy již někteří pochopili, že v SSSR se internacionalistický komunismus změnil ve velkoruský šovinismus a imperialismus a diktatura proletariátu v totalitní fašistický systém. Tehdy nastala první vlna odvratu od komunismu a Sovětského svazu. Pro některé z nás to bylo opakované a úporné brodění se z bahna obluzení, ve kterém jsme dobrovolně zabředli. U jiných stačilo jedno natržení kulisy a byli jako bleskem osvíceni. Český Kronštadt (II), květen 1943 Kutnohorské noviny, 26. 4. 1998, str. 17. Pokud jste nebyli vždy nadáni jasnozrakostí, nebo jste šťastná batolata postkomunistických generací, jako miliony jiných mohli jste i vy prožít svůj Kronštadt událost, která rozbila iluse o komunizmu, potažmo nacionalizmu. Brzo po invazi Sovětského svazu německé zpravodajství přinášelo reportáže a filmy o jeho primitivním a zbídačelém stavu. I k nám přivezli putovní výstavy údajně autentických ruských vesnic, které vypadaly jako skanzen z raného středověku, jen hodně špinavější. Přirozeně jsem to považoval za falsifikát. Byly též vyvěšeny plakáty s portréty sovětských zajatců. Měli mnoho asijských rysů a oholené hlavy. Velkými písmeny byla vytištěna otázka: To jsou Vaši bratři?. Sehnal jsem pár kamarádů, dali jsme si oholit hlavy, a v hloučku jsme s tichou odpovědí postávali před plakáty. Po vpádu Němců do Sovětského svazu v červnu 41 Stalin povolil vytvoření polské armády na svém území. Generál Wladyslaw Anders požádal aby 15,000 polských vojáků zavřených v táborech u Smolenska bylo převedeno pod jeho velení. Měla to být první část z mnoha desítek tisíc, kteří padli Sovětům do rukou při předešlém, s Hitlerem dohodnutém Stalinovu vpádu do Polska, nebo kteří se tam dobrovolně uchýlili útěkem z Němci okupované západní části Polska. V říjnu 41 Andersovi sovětská vláda sdělila, že většina Poláků uprchala do Mandžuska, a není je možné je najít. 13. dubna 43 Němci oznámili že našli masový hrob v Katyni u Smolenska se 4,433 mrtvolami polských důstojníků zastře-
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 12 ze 172 lených do týla Sověty v květnu 40. Přes veškeré důkazu předložené Němci i švédským a švýcarským Červeným křížem, sověti to popřeli a obvinili Němce. Polská vláda v exilu žádala o vyšetření Mezinárodním červeným křížem a zprávu o osudu zbývajících desítek tisíců nezvěstných zajatců. Sověti s ní za to přerušili styky 25. dubna 43 a brzo na to sestavili z polských komunistů polskou trucivládu v Moskvě. Tomu jsem nějak nerozuměl, ale cokoliv přišlo od Němců, bylo od ďábla. A tak jsem nakonec přijal sovětskou verzi událostí. V té době jsem už převedl veškeré mnou dosud vedené odbojové skupiny pod velení Ústředí Odboje československé mládeže, a stal se jeho členem. Jako pojistku jsem však utajil a nechal pod svým velení řadu skupin, která mj. vytvořily útěkovou cestu z Prahy přes Hanou na Slovensko. (Na Hanou jsem jezdil snad více než jsem měl, neboť mne nutila, vedle zodpovědnosti, též místní krásná velitelka). Můj zvláštní úkol pro Ústředí bylo udržovat styk, informace a pokud možno navázat spolupráci s ilegálními komunistickými skupinami. To poslední možné nebylo. O boj proti okupantům zájem neměly. Zabývaly se spisováním seznamů kolaborantů, kam zařazovali nejen ty, kteří prokazatelně spolupracovali s Němci, ale i jiné své možné odpůrce: sedláky, úředníky, učitele, obchodníky. Jinak se výlučně připravovaly na převzetí moci a vybíraly si objekty pro zabrání po očekávané porážce Německa. Byl jsem podrobně a přesně informován, ale pořád jsem nebyl donucen o tom zodpovědně samostatně rozhodovat. Na "můj Kronštadt" to ještě nestačilo. Český Kronštadt (III), říjen 1944 Kutnohorské noviny, 2. 5. 1998, str. 17. Díky náletu na Drážďany-Budyšín kdy byla zničena vězeňská kartotéka a když, pro mne dosud záhadně též kolínské Gestapo ztratilo jeho spis, tatínek v kriminále přežil popravy během Heydrichiády a vrátil se domů. Místo hospodářství jsem se mohl věnovat odboji. Už před rokem jsem se přesunul z čáslavské hnojárny do poděbradské, kde mé chození za školu a časté cesty vlakem byly pod menším dozorem špiclů. V březnu 1944 Němci okupovali svého dosavadního spojence Maďarsko. Invaze Francie západními spojenci přišla dle očekávání za úplňku 6. června. Sovětská vojska byla před Varšavou, a se souhlasem exilové polské vlády v Londýně vydal 1. srpna generál Bór-Komorowski povel k boji Armiji krajowe. Začalo druhé Varšavské povstání. Sověti se blížili Karpatům, a dosud fašistické Slovensko se připravovalo na změnu stran. Slovenská národní rada za účastí komunistů a v souladu s londýnským i moskevským exilem připravovala povstání, a aktivita partyzánů sílila. Pod tlakem okolností 29. srpna pplk. Ján Golian dal rozkaz slovenské armádě, partyzánským jednotkám a odbojovým organizacím na Slovensku k zahájení otevřeného boje proti Německu. Ten večer, myslím v deset hodin, jsem jako obvykle poslouchal nahoře české vysílání z Moskvy. Po zprávě o povstání vystoupil z výzvou k českému národu jeden z vedoucích čes-
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 13 ze 172 kých komunistů v moskevském exilu, pokud se správně pamatuji, Gottwald. Vyzval k všeobecnému povstání a slíbil v nejbližších nocích zásoby zbraní a munice a posily výsadkáři. Co mi proběhlo hlavou si pamatuji přesně: Londýn jsem slyšel před chvíli, žádná otevřená výzva, kód kterému bych rozuměl, nebo zvýšená kódová aktivita nebyla. Nakreslil jsem si na mapu uloženou v mysli rozložení sil a pohyb na západní frontě, pak na jihu, a pak na východě. Uvědomil jsem si již zoufalý stav Varšavského povstání, a dosavadní neúspěch jak 1. polské armády v SSSR tak sovětské armády překročit Vislu a přijít polskému odboji na pomoc. Co se dělo na Slovensku mělo jen nejasnou politickou, ale žádnou vojenskou spojitost se stavem v Protektorátu. Ústředí Odboje čs. mládeže v Praze, kde jsem byl den před tím, o možném slovenském povstání nic nevědělo, a o přípravách na akci v tomto roce se neuvažovalo. Obdobný stav byl ve vojenské organizaci Obrana národa. O bojové nepohotovosti komunistů jsem psal již minule. Partyzánské skupiny se daly sečíst na půl prstu, a skupiny uteklých vojenských a jiných vězňů na všech prstech. Otec mého blízkého přítele byl velitel místní české posádky plk. Tockstein. Ten přes Tondu informoval jak mne, tak Obranu národa o stavu ve Vládním vojsku. Tam se vzpoura očekávat určitě nedala měli jsme jen plán jak jim ukrást zbraně, a pokud by nešli sebou, je odzbrojit. Ale z opatrnosti Němci většinu jich již v květnu nakomandovali do severní Itálie. Pomoc se dala čekat od četníků, policie a hasičů. Jediné další skupiny o kterých jsem věděl, že jsou ve stálé pohotovosti a schopny reagovat okamžitě a samostatně, tvořily tu útěkovou trasu z Prahy na Slovensko. Ale tuto myšlenku jsem už dokončil běže po schodech k telefonu. Bez ohledu na možnost odposlechu Gestapem volal jsem začínaje Prahou jednu jednotku po druhé, a na osobní zodpovědnost jim nařídil zůstat v hluboké ilegalitě, a nepomáhat utečencům, neboť ti nyní by mohli být provokatéry. Jen u dvou jednotek blízko Slovenska bylo pozdě. Brzo se ukázalo, že mé rozhodnutí bylo oprávněné. Nikdo nepovstal. Z Moskvy místo zbraní a posil se chrlily jen výmluvy. Jedna z mých nezvěstných jednotek se probojovala se ztrátami na Slovensko, druhá, s mou milou v čele, byla při pokusu o přechod na Slovensko Němci postřílena. Osud Varšavy, polské armády v SSSR, naši u Dukly, slovenského odboje a Maďarů, kteří se Němcům pokusili postavit, byl vždy stejný. Sovětská pomoc přišla až když byli rozdrceni. Život se vrátil k okupačnímu normálu. Jezdil jsem znovu do hnojárny a byl jsem zvědav, kdy půjdu do kriminálu. Dlouho to na sebe čekat nedalo. Gestapo i SD toho už věděli hodně. Dávali to najevo i tím, že někdy trochu ironicky, ale obvykle se zřejmou úctou mně oslovovali při výsleších Herr Jugendgeneral. Ale ani tehdy mně ještě nedošlo, že srpnová výzva z Moskvy k českému povstání byl zrádný pokus o vraždu výkvětu národa, o předchozí odstranění očekávaného odporu proti jimi již plánovanému převzetí moci.
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 14 ze 172 Kinderstube (I), 1931-38 Kutnohorské noviny, 9. 5. 1998, str. 17. Někdy je třeba odskočit do minulosti, aby přítomnost byla srozumitelnější. Co předcházelo mému Kronstadtu, a jako obvykle zbarvilo všechny pozdější důležité osobní zážitky, bylo moje dětství. Němci říkají, že se člověk pozná dle svého dětského pokoje, své Kinderstube. To platí i o těch, kteří vlastní dětský pokoj neměli. Prvorepublikový kapitalismus z pohledu malého obchodníka v malém městě jsem okoukal od otce. Náš obchod s uhlím (mezi Uhelnou a Nádražní ulici) byl věnem od dědečka Korce. Maminka držela pytle. Tatínek nakládal lopatou. Po kariéře v rakouské armádě u bosenského pluku, čs. legiích v Itálii a na Slovensku, hamburském loďařství a pařížské spedici, se otec učil maloobchodu s uhlím a dřívím od piky. Pozvolna se obrat a s ním příjmy násobili. Maminka stále držela pytle, a mnoho místních dostávalo uhlí na úvěr, který někdy pozdě a někdy vůbec neplatili. Stále jsme vykládali uhlí na kutnohorském nádraží přímo za Pipkovou trafikou, a vozili je koňským potahem přes ulici do skladu. Ale pozvolna se většina vagónů vykládala do nákladních automobilů, které nám nepatřily, a uhlí se vozilo jinam. A více a více vagónů si už vykládala posádka, školy, pivovar, okresní úřad atd. samy. Pak už chodily vagóny široko daleko, nejprve přes kolínského velkoobchodníka pan Roudnického (měli vilu u Vidláku, a Išku a Ivana jste mnozí znali), pak přímo z dolů a ke konci I. Republiky tatínek koupil podíly v dolech a kutní práva. Vyrostlo několik konkurenčních obchodů, např. pan Linhart pod Kouřimskou branou, či sklad paní Čáslavské. A tak, když už maminka nemohla držet pytle, nespokojení zákazníci mohli chodit jinam. Jenže účetnictví pro všechny tyto obchody dělala naše slečna Šafaříková, s pomocí paní Čáslavské. Nevím, jakou finanční účast či podíl na výdělku měli tito maloobchodníci. Má první dětská vzpomínka. Myslím, že mi bylo pět. Bylo po koupeli v plechové vaně, kam se nalévala vroucí voda z velkých hrnců na plotně, a kde ve stejné vodě se nejdříve koupala maminka, pak (později) sestra Helenka, potom tatínek a nakonec já. Tatínek mne vždy mučil ( otužoval ) rejžákem. Snad proto, když mně maminka na stole sušila ve velkém žlutém froté ručníku, jsem se mu pomstil. Vytáhl šrajtofli, a začal počítat velmi tlustý štos bankovek, které prý za ten den vydělal. Řekl jsem mu zřetelně a jasně, že to považuji za vulgární vychloubání. On se usmál a sdělil mi: Ty hošíčku, ty si myslíš, že mně na těch penězích záleží? Přece většinu toho co vydělám investuji, půjčím aniž bych čekal, že to lidi vrátí, nebo to rozdám. Vždyť vidíš, jak skromně žijeme. Peníze jsou ale jedinou objektivní a přesnou mírou toho, co kdo za ten den dokázal. A skromně jsme skutečně žili. Dodnes, když chci udělat nějaké kuchařce poklonu, musím se zadržet, abych neřekl, že vaří chudě jako má maminka. Byla velká deprese a nezaměstnanost. Kamarádi (někteří z velmi chudých rodin) jedli u nás nebo já u nich doma. Když jsem si šel ven hrát, vždy jsem se musel najíst buď předtím, nebo jsem dostal se-
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 15 ze 172 bou tolik jídla, abych se mohl rozdělit. Co se jedlo v rodinách kamarádů bylo v podstatě stejné jako u nás. Jen kromě nás se každý štítil kukuřice (ta byla prý jen pro prasata) a maminka uměla více jídel a pečiva z brambor než kdokoliv jiný. Z našich zaměstnanců v uhlírně jsem měl nejraději dva, Eichlera a Macha. Kočímu panu Eichlerovi vždy vysela z pravé strany úst zapálená dýmka, a stále měl na hlavě masarykovskou modrou čepici s ohmataným štítkem. Tatínek stále válčil z berňákem, a v dopisech jím vždy tvrdil, že má nejdokonalejší podvojné účetnictví a dvě nejlepší účetní v Kutné Hoře. Ale i furážka pana Eichlera měla svou roli, podle vyprávění, předaného mi jeho v Hoře žijícím vnukem. Při místních dodávkách byly účtenky všechny schované ve vnitřní kapse, a jen ta patřičná připravena pod čepici na hlavě. Když berňáci udělali kontrolu na místě, stačilo jím jen smeknout. Když si pan Eichler chtěl pronajmout od táty štráfku a koně, aby si něco přivez domů, dostal vždy stejnou odpověď: Ano, zdarma, ale jen mimo pracovní dobu nebo v neděli.. Když onemocněl rakovinou pravé části spodního rtu, bydlel za velmi málo v domě babičky Jungové u Koliňáčku. Každý den jsem mu nosil oběd, který mu vařila maminka. Kromě polévky to byly kaše občas s masem na kostičky rozkrájeným. Pivo bylo od babičky, čerstvé a zdarma z výčepu Na plevně. Kinderstube (II), 1937 až 1941 Kutnohorské noviny, 16. 5. 1998, str. 17. Na jaře jsem se ulejval ze školy a v létě pracoval na polích. V té době jsme měli doma ustájeny vojenské koně, a já musel tři denně projíždět. Nejhezčí vzpomínky jsou však na Herynkův rybník. Tehdejší pán z mlynářské dynastie Herynků, fešák Jarda s plavým plnovousem, mne na bydle raz, dva, tři naučil plavat. Sdíleli jsme kabinu číslo 11 se sousedy Benešovými. Táta tam chodíval pozdě odpoledne s panem pekárníkem. Občas přišla Marta, a vždy tam byli kluci Benešovi, Mirek a Honza. Generačně uspořádání jsme leželi na prknech. Přímo před jedenáctkou bylo prkno na skákání, a přímo po svléknutí do plavek jsem tam jednou hrdě vyšel, a při zpětném saltu si rozbil ksicht. Pokud na to někdo měl, jezdilo se na lodičkách. V onen den, kdy vesloval Radko Malý, skočil jsem z ní po hlavě. Pod čtvrt metrem bahna bylo tvrdé dno; vyrazil se mi dech, a než jsem dostal hlavu nad vodu, prožil jsem zajímavé pocity. Chytali se raci v Páchu. Vždy jsme si dávali pozor, abychom se moc neponořili, neboť raci prý nejraděj štípají v rozkroku. Hráli jsme si na kovboje a indiány a život probíhal normálně V neděli jsem šlapal na kole domů na Žižkov pro oběd, který mně (většinou s mým milovaným okurkovým salátem) v esšálcích předala maminka, a pak se přišla též koupat. Největší tragedie byla, když jsem uviděl svou lásku, dceru místního rasa a kartářky, jak na druhém břehu Herynčáku v rákosech a doutnících se s někým cumlá. Ale stále více jsme v neděli odpoledne, na radiu z plavčíkova domečku, místo češtiny Franty Kocourka a fotba-
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 16 ze 172 lu, poslouchali stále děsivější němčinu Adolfa Hitlera. Pak přišly dvě mobilizace, odstoupení Sudet a okupace. A vše se změnilo. Dříve jsem dostal peníze jenom na časopis Punťa a Kiki (pokud by z Vás někdo měl stará čísla, rád bych je viděl). Ale najednou, mysle že je to náhradou za čas, který se mnou přestal trávit, otec mne nechal kupovat všechny možné dětské časopisy u Olafa, jak všichni skauti zvali pana Pipka z trafiky u nádraží. Nejdříve jsem je ovšem musel přinést jemu; vyhradil si právo prvního předčtení v soukromí za účelem mravní censury. Teprve mnoho později jsem se dověděl, že tam Olaf vkládal tajné zprávy, které přišly přes železničáře. Tatínek začal často jezdit pryč, a vždy při návratu mi něco přinesl, známky do sbírky, konzervu s meruňkami, balón. Tak jsem se vždy těšil. Jednou nepřinesl nic, a nic nevysvětlil. Cítil jsem se opravdu zrazen. Teprve později jsem se dověděl, že při invasi Francie našli Němci, od našich diplomatů v moci pudu sebezáchovy opuštěném českém konsulátu, seznam velitelů ilegální vojenské organizace Obrana národa. Teď bych rád sál dýmky vonný dech, a kdybych byl nepřestal kouřit, sál volně znova, než z úst vypustím ta slova: Jo, čtenáři drazí, to Vám tehdy byli komunisti. Náš dělník Bedřich Mach nepil, nekouřil, jen občas se potěšil malou mléčnou čokoládou, netřískal manželku, byl vždy čistý a nepáchl starým potem jako ostatní naši dělníci. Četl, ne Rodokaps, ale z knižnice Svobodné myšlenky. Když nyní táta byl pořád někde pryč a matka se místo mne a Helenku starala o obchod a o hospodářství, v mé opuštěné Kinderstube se z Macha najednou a v jednom stali můj babysitter, guvernantka, přítel a učitel. Pomohl mi postavit na zahradě špatnou imitaci Karlštejnu z betonu, která měla trvat navěky a nazývat se Jungstein. Učil mě jezdit na kole, a vázat pšenici. Ale co mně nejvíce bavilo, bylo jeho povídání o ráji dělníků a zákonném vývoji dějin. Uměl to dobře. Zatím co si jiné děti říkali o pohádky, já jsem chtěl slyšet více o marxismu. Teprve později jsem se dověděl, že mu mne dal táta do úschovy. Komunistům dodával materiál na letáky, pistole a střelivo. Pod vedením Josefa Chudoby je učil střílet ve sklepě Komenského školy. Nakonec jsem byl zřejmě vyměněn za kartotéku okresní organizace komunistů, část archivu KSČ, a protokoly Dělnické tělocvičné jednoty, které mu byla předána k ukrytí. Oba se asi domnívali, že ten druhý má větší šanci vyhnout se kriminálu a předčasné smrti. Táta ale byl v tom seznamu na okupovaném českém konsulátu, a udala jej též novomanželka kolínského poručíka Karla Končela, aby se pokusila zachránit svého zatčeného manžela. On byl stejně popraven, a ona se oběsila. Tak otce 26. února 1940 Gestapo odvezlo (a čáslavské velitele Obrany národa npor. v.z. Václava Hluchého a prof. Rudolfa Formana). Pak zavřeli Macha. Oba nepromluvili. Otec jim sdělil, že je český důstojník, a že ho mohou umlátit k smrti, ale stejně nic neřekne. Jak se vyjádřil Mach nevím, ale po mnoha výsleších byl umučen v kasselské káznici dne 5. dubna 1944. A tak v kutnohorské oblasti většina členů Obrany národa a Komunistické strany přežila bez zatčení válku.
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 17 ze 172 Český Kronštadt (IV), listopad 1945 Kutnohorské noviny, 23. 5. 1998, str. 17. Od 8. května jsem ležel na infekčním (dnes dětském) oddělení kutnohorské nemocnice. Měl jsem střevní, skvrnitý a ještě nějaký (para) tyfus, zlomené pravé předloktí, těžce poraněnou bederní a krční páteř, zápal plic, růži a kdoví co ještě. Většinu té doby jsem byl v deliriu. S počátku jsme byli tři. Ležel jsem u okna. Na posteli napravo byl otec, též s tyfem. Za několik týdnu ho pustili domů. Přede mnou ležel poručík v.z. Karel Vysypal. Na rozkaz Obrany národa během totálního nasazení v Děčíně spoluorganizoval tamní ilegální akci francouzských válečných zajatců. Po různých věznicích skončil též na Malé pevnosti a pak zde s tyfem. Jednoho dne jsem slyšel ošetřovatelky, jak si říkají, že Karlovi už nemohou dávat injekce, neboť se mu tělo zaživa rozpadá. Pak k němu pustili na návštěvu jeho ženu Ádu. Znal jsem ji už před jejich svatbou, a spolupracoval s ní v odboji. Za organizování komunistické mládeže si již odseděla dva a půl roku káznice. S nehybnou krásnou tváři, vzpřímeně v posledním stadiu těhotenství, jako symbol života Áda u Karla seděla dokud neumřel. Pak jsem zůstal na pokoji sám. Několik dní jsem si hrál se šlachami na mých naprosto vyhublých dlaních, a uvažoval o tom, zda se už také začínám rozpadat. Ale injekce do mne šly dále. A přišla ta noc, kdy jsem se díval na úplňkem osvícenou kachlíčkovou stěnu přede mnou, a rozhodoval se zda mám dále žít. Až když kachličky zrůžověly od vycházejícího slunce jsem se rozhodl ještě chvíli žít, abych nezpůsobil zármutek mamince, ale hlavně všemu natruc. Druhý den mně spadly horečky. (O Nietzschem a Freudovi jsem tehdy nevěděl nic. Některé své měsíční a jiné zážitky z dětství a mládí jsem vyprávěl slavné americké spisovatelce Jean Craighead Georgeové. Z téměř celé police jejich knih pro děti, dvě jsou inspirovány mými příběhy. Jedna se jmenuje Třináctý úplněk. Pokud ještě máte tištěnou versi mé minulé pohlednice (Kinderstube II), prosím všimněte si, že se tam místo elipsis (tří teček) za slovy to Vám tehdy byli komunisti objevil otazník. E-mailový či tiskařský šotek nepochopil, že mým úmyslem nebylo zpochybnit, nýbrž vyjádřit můj obdiv k tehdejšímu chování některých místních komunistů, jak jistě vyplývá z textu.) Asi za tři neděle mne pustili domů, a pak jednoho dne jsem mohl sejít ze schodů a jít na zahradu. Koncem října první cesta z vrat byla do České ulice, za Ádou. Bez úvodu jsem ji řekl: Přišel jsem, abych vstoupil do Komsomolu. Na to ona: Komsomol nebude. Dostali jsme (neřekla kdo, ale nemusela) pokyny (neřekla od koho, ale bylo to už tehdy jasné), že místo toho bude masová celostátní organizace mládeže. Ty jsi teď z Obrany národa a Odboje čs. mládeže slavný, a my jsme jen čekali až Ti bude líp. Máš nejen naši důvěru, a tak Tě chceme udělat celostátním předsedou.. Zarazil jsem se, a ježto to bylo poprvé, co mne chtěl někdo něčím udělat, zmohl se jen na to, abych řekl: Ale Ádo, podívej se na
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 18 ze 172 mne. Vždyť můžu sotva chodit.. To nevadí!, řekla Áda. My to uděláme všechno za Tebe. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, ale věděl jsem, že nepotřebuji. Do Komunistické strany ani do Svazu čs. mládeže jsem nevstoupil. Byl to téměř můj Kronstadt, ale pořád něco chybělo. Soustředil jsem se na přípravu k opožděným maturitám. Musel jsem nejdřív dohnat sextu, septimu i oktávu na gymplu, a pak čtvrtý ročník hnojárny. Áda se stala osobní sekretářkou Tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa, Rudolfa Slánského. Naposledy jsem ji na ÚV viděl někdy v létě 1948, než jsem odešel do exilu. Byla ještě krásnější než dřív a stejně efektivní. Mluvila se mnou a do tří telefonů najednou. Její Kronštadt přišel až později. Princeton University (I), podzim 1959 Kutnohorské noviny, 30. 5. 1998, str. 17. Když začátkem ledna 1959 byl svržen kubánský diktátor Fulgencio Batista y Zaldívar, bylo to dílem nejen Junty jednoty, do které Hnutí 26. července, jehož členem byl i Fidel Castro Ruz, v roce 1958 vstoupilo. Malá skupina která v 26. červenci" pokračovala na Kubě, v podstatě předstírala guerillovou válku. I v tom největším střetnutí s kubánskou armádou ztratila jen 40 osob. Byla to válka propagandy, kterou povstalci vedli mistrně. Velký podíl na svržení měli kubánští liberálové, Vatikán a kubánská katolická církev. Rozhodující byl postoj Spojených Států. Po nepřátelském přijetí, kterého se dostalo v 58mém roce vice-presidentovi Nixonovi v Caracasu a Limě, Amerika přestala podporovat jihoamerické diktátory. Do Havany poslala nového velvyslance s příkazem řídit odstranění Batisty. Americké ministerstvo zahraničí v březnu 1958 veřejně vyhlásilo embargo na dodávky zbraní podpůrcům Batisty a snažilo se jej všemožně isolovat. Americké tajné služby začaly dodávat všem odpůrcům Batisty, včetně hrstky povstalců v Sierra Maestro, informace a zbraně. Američané vyjednali na Silvestra Batistův odchod do exilu, takže Castro mohl v novém roce 1959 bez jakéhokoliv boje vstoupit triumfálně do Havany. To vše tehdy v Kubě, i když ne jinde, bylo známo a uznáváno. Castro se i doma představoval jako buržoasní kubánský nacionalista a úzce spolupracoval s kubánskými liberály. Naproti tomu Ernesto Guevara de la Serna, přezdívaný Che, který (ježto nebyl Kubánec a k bratřím Castrovým se přidružil až v jejich mexickém exilu) se stylizoval jako mezinárodní profesionální revolucionář. Jeho vliv prudce stoupal. Bylo nutné se dovědět, jaké úmysly a možnosti v Kubě skutečně má. Jsou ženy, jejichž exotická krása, mimořádná inteligence, znalost řečí a společenský um je přímo předurčuje aby sehráli svou roli, většinou veřejnosti neznámou, v zahraniční politice. Můj život byl obohacen tím, že jsem se z několika tvory tohoto vzácného druhu setkal. Olivia Maldonado je Argentinka, a poznal jsem ji když studovala na Vassar College.
R. Jung 1998a POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 19 ze 172 Zprostředkovala mi styk s Guevarou. Pracoval jsem tehdy na projektu o povstaleckých organizacích v rozvojových zemích. Rozhovory probíhaly dobře. Mezitím byl Castro pozván na přednáškovou cestu po Spojených Státech. Všude byl vítán s nadšením. Pro Američany jakoby nosil bílý kovbojský klobouk, zatím co již dlouho americký tisk Batistu představoval jako a zkorumpovaného tyrana, zloducha s kloboukem černým. Povídku měl jako na Ameriku ušitou - statečná banda mladých vlastenců se probila z hor do hlavního města, aby nastolila svobodu, demokracii a rovnou příležitost pro všechny. On byl latinskoamerický liberál a sociální reformátor; jeho vzor byl Simón Bolívar. O Marxovi, komunismu a Sovětském svazu ani zmínka. Jednou z jeho posledních zastávek byla Princetonská Universita. Byl to důležitý večer, nejen k vůli významu Princetonu, ale protože ho tam pozval George Frost Kennan, tehdy již jen v nevládní funkci jako trvalý profesor historických studii při Institutu pro pokročilá studia Princetonské University (kde byl od roku 1933 až do smrti v roce 1955 též Albert Einstein). Na tentýž večer byl rovněž pozván Dean Gooderham Acheson, také již jen soukromý advokát ve Washingtonu, DC, aby přednášel o nové politice Spojených Států vůči Latinské Americe. Ježto nebylo žádoucí, aby se společně veřejně objevili, bylo sjednáno že se sejdou po svých přednáškách na cocktail party pořádané pro vybrané hosty na Institutu. Od schůzky se očekávalo mnoho, snad dovršení spousty rozhovorů v pozadí o Americké hospodářské podpoře Kubě a o neutralizaci komunistických tendencí. Princeton University (II), podzim 1959 Kutnohorské noviny, 6. 6. 1998, str. 17. Onen večer měli na Princetonu přednášky Fidel Castro Ruz a Dean Gooderham Acheson. Professor George Frost Kennan je oba pozval na následnou cocktail party. Ta měla být dovršením téměř celoročních tajných nebo zákulisních jednání. Castro se tam mohl poprvé setkat v soukromí mj. s dvěma Američany v zahraniční politice na neformální úrovni nejvýznamnějšími. O závaznosti slov všech účastníků nebylo přes všechnu neoficiálnost možno pochybovat. O hostiteli Kennanovi tehdy ještě veřejnost nevěděla, že je to proslulý autor doktríny Containment, americké strategie zadržení či držení v šachu Sovětského svazu po světové válce. Již v únoru 1946, když byl velvyslancem v Moskvě, poslal tajný kabelogram ve kterém po detailním rozboru sovětské psychologie a diplomacie kodifikoval cíle sovětů a místo dosavadních snah o ukojení a ukonejšení Moskvy, navrhl jak jejímu vítězství zabránit a dovést Sovětský Svaz ke zhroucení a rozpadu. Návrh byl přijat, a tak vlastně začala studená válka. V roce 1947 se Kennan stal ředitelem plánovacího štábu ministerstva zahraničí, a tentýž rok v červenci zveřejnil svou doktrínu v měsíčníku Foreign Affairs. Podepsal