Sociální angažovanost vybraných poreformačních církví na území ČR

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sociální angažovanost vybraných poreformačních církví na území ČR David Floryk Vedoucí práce: Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr hab. Olomouc 2018

Prohlašuji, že jsem svoji absolventskou práci vypracoval samostatně pouze s použitím pramenů uvedených v bibliografickém seznamu.

Poděkování Mé poděkování náleží především dr. Bugelovi, který pevnou rukou směroval mou práci, a dále pak mé milé rodině, která mne po celou dobu studií laskavě podporovala. Tomu pak, který může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva na věky věků!

Obsah: 0 Úvod...9 0.1 Cíl práce...9 0.2 Struktura práce... 10 1 Křesťanské základy sociální práce...13 1.1 Křesťanství jako inspirace pro zájem o svět... 13 1.2 Zrod fenoménu služby... 14 2 Poreformační církve v České republice...15 2.1 Reformace jako předěl... 15 2.2 Evangelikální hnutí... 17 2.3 Charakteristiky vybraných církví... 18 3 Sociální činnost církví v historickém a společenském kontextu...25 3.1 Počátky evangelické sociální práce... 25 3.2 Situace v období První republiky... 26 3.3 Situace po 2. světové válce... 27 3.4 Situace po roce 1989... 28 3.5 Zákon o sociálních službách a jeho dopady... 29 3.6 Církevně-právní situace po roce 1989... 30 3.7 Vztah sociální práce a sociálních služeb... 32 4 Diakonie a církev...33 4.1 Konstitutivní prvky církve... 33 4.2 Diakonie a teologie... 35 4.3 Milosrdný Samaritán jako archetyp... 37 4.4 Pokus o definici charitní práce... 39 4.5 Tři modely křesťanské sociální práce... 40 5 Možná úskalí křesťanské sociální práce...41 5.1 Falešně chápané milosrdenství... 41 5.2 Kontrola namísto pomoci... 42 5.3 Syndrom služebníka... 42 5.4 Nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců... 43 5.5 Dilemata diakonie v sociálním státě... 44 6 Členění křesťanských sociálních aktivit...47 6.1 Rozdělení sociálních aktivit podle oblasti působení... 47 6.2 Rozdělení církevních aktivit podle způsobu organizace... 49 6.3 Rozdělení sociálních aktivit podle úrovně zapojení... 50

6.3.1 Sociální angažovanost jednotlivců... 50 6.3.2. Sociální aktivity na úrovni místního sboru... 52 7 Přehled sociálních aktivit profesionálních organizací jednotlivých církví... 57 7.1 Diakonie Apoštolské církve... 57 7.2 Diakonie Bratrské jednoty baptistů... 59 7.3 Diakonie Církve bratrské... 59 7.4 Asociace Comeniana... 62 7.5 Diakonie Evangelické církve metodistické... 62 7.6 Slezská diakonie... 64 7.7 Armáda spásy... 65 7.8 Naděje... 67 7.9 Elim... 68 7.10 Sion Group v Hradci Králové... 68 7.11 Další sociální aktivity... 69 Závěr... 71 Bibliografický seznam... 73 Přílohy... 77 Seznam obrázků a tabulek... 79 Anotace... 81 Anotation... 81

0 Úvod Sociální politika každého moderního státu je koncipována, formována a realizována četnými a rozmanitými subjekty, jež působí rozmanitě, tak jak plyne z jejich rozmanité povahy (KREBBS 2015: 51). Sociální politikou moderního sociálního státu není jen to, co stát sám dělá pro své obyvatele, daleko spíše jde o vše, co se na území daného státu nabízí k řešení sociálních problémů a ke zlepšování sociálních podmínek obyvatelstva, včetně mechanismů tržních i přirozeně solidárních (MATOUŠEK 2013: 163). Subjekty sociální politiky pak jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti, předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti a kdo takové činnosti mohou a chtějí iniciovat a naplňovat. Mezi nestátní subjekty, které podstatným způsobem realizují sociální politiku ve většině Západního světa, jsou tradičně počítány i křesťanské církve. Je tomu tak i v České republice, kde se s podílem církví na realizaci sociální politiky počítá jak v teoretické, tak i v praktické rovině. Standardní učebnice vádějí, že církve mají významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o handicapované, v oblasti výchovné, vzdělávací, charitativní aj. (KREBBS 2015: 52) Vztah mezi státem a církvemi v naprosté většině demokratických států lze označit za vztah kooperace. Nejde o jednotný model, v různých zemích se v mnohém liší (např. mírou odluky církví od státu, finančním zajištěním církevních aktivit včetně charitních), vždy však je založen na zkušenosti veřejné prospěšnosti náboženské činnosti církví. České zákonodárství explicitně připouští, že existence a působení církví je pokládáno za nezbytný prvek demokratické společnosti. Zkušenost totiž praví, že náboženská činnost církví je mimořádně důležitá zejména pro jejich členy, nepostrádá však významu a je přínosem i pro tu část občanstva, která k nim nijak nepřísluší (TRETERA, HORÁK 2015: 46). Jak církve v naší zemi toto své poslání naplňují? Mají použijeme-li výše citovanou Krebbsovu formulaci dostatečný zájem, vůli, schopnosti, možnosti a prostředky k sociální činnosti? Jaké praktické sociální aktivity realizují? Co pro ně tato činnost znamená? S jakou motivací, na základě jakých teoretických východisek a jakého teologické zakotvení se této role chápou? Těmito otázkami se zabývá tato absolventská práce. 0.1 Cíl práce Cílem práce je zmapovat současný stav sociálního působení vybraných křesťanských církví v České republice, a to pokud jde o praktické aktivity, metody 9

a prostředky sociálního působení těchto církví (včetně jimi zřizovaných organizací), tak i teoretická východiska a jejich teologické zakotvení. Vymezit sociální angažovanost, jak stojí v názvu práce, nelze zcela jednoznačně. V jistém smyslu jí mohou být všechny vztahy a aktivity, kterými se křesťané a jejich církve vztahují ke světu kolem sebe, vycházejí sami se zebe a vstupují se světem a těmi, kdo jej tvoří, do smysluplného dialogu. V užším smyslu pak je možné uvažovat o angažovanosti především v sociální oblasti, tedy tam, kde se život jednotlivce dotýká, prolíná a potýká se životem společenství, společnosti, tedy v tomto našem smyslu především se společností mimo církev. A při ještě větším zúžení by bylo možno nahlížet na sociální angažovanost jako na svého druhu sociální práci zvlášť má-li být cílem sociální práce pozitivní změna v životě lidí, a sociální pracovník agentem, nositelem, iniciátorem, zprostředkovatelem této změny. Pokusím se soustředit na sociální aktivity v tomto třetím, nejužším významu a (jak bude popsáno a zdůvodněno níže) budu jimi rozumět nezištnou pomoc a službu bližním, která je motivovaná křesťanskou zvěstí a poskytována křesťanským společenstvím či jeho údy. Takovou službu je možno poskytovat zcela přirozeně, v prostředí, kde lidé žijí či pracují, dobrovolnicky, nebo v různém rozsahu profesionálně, v rámci sborového společenství, v komunitě, k níž náleží, v rámci spolku, jehož jsou členy, či jako součást (např. zaměstnanec či dobrovolník) organizace, která se na poskytování pomoci, podpory či služby výslovně specializuje. Některé z těchto činností se mohou překrývat s vnitrocírkevní službou pastorační či naopak s humanitární prací zaměřenou navenek, některé mohou splňovat kritéria sociálních služeb podle příslušného zákona, mohou být financovány ze zdrojů církevních, případně z veřejných prostředků, přerozdělovaných poskytovatelům sociálních služeb státními orgány. Veškeré tyto možné souvislosti se pokusím v práci zohlednit s cílem učinit pohled na církevní aktivity na tomto poli co nejcelistvějším. 0.2 Struktura práce Práce se zabývá nejprve historií a společenským kontextem křesťanských sociálních aktivit včetně charitativní a/nebo diakonické práce, zamýšlí se nad jejich teoretickými východisky a teologickým ukotvením, místem diakonie v celku církevního života, vztahem mezi sociální prací a křesťanskou službou. Pokouší se také definovat znaky křesťanské sociální práce a mapovat možná úskalí, s nimiž se křesťanská sociální práce musí vyrovnávat. 10

Další část je věnována mapování konkrétních sociálních aktivit osmi vybraných evangelikálních církví v České republice. Na základě analýz odborné literatury, platné legislativy, dat z veřejných zdrojů, dostupných výzkumů i vlastního dotazování přináším co možná nejsouhrnnější přehled sociálních aktivit, na nichž se daná církev tak či onak podílí či které organizuje či podporuje. Rozsah práce si vynutil omezení počtu sledovaných církví. Soustředím se na vybrané církve poreformační, církve evangelikální (tak jak je evangelikalismus definován dále v mé práci). U každé z vybraných církví je dále v textu uvedena stručná charakteristika daného církevního společenství včetně stručného historického vývoje. Stranou pozornosti tak ponechávám řadu jiných aktivit, které jsou samy o sobě hodné pozornosti (např. nepřehlédnutelné sociální aktivity Římskokatolické církve či Českobratrské církve evangelické a jejich charit a diakonií). Evangelikální církve ač výrazně menšinové rozvinuly v naší zemi po roce 1989 pozoruhodně rozsáhlé sociální aktivity. Jejich zmapování může být nejen zajímavou a nevšední sondou do nitra sociální práce, ale může poskytnout také řadu inspirativních vhledů do smýšlení podstatné části soudobého křesťanstva. Předmětem mého zájmu budou sociální aktivity těchto osmi registrovaných křesťanských církví na území České republiky: APOŠTOLSKÁ CÍRKEV (AC) BRATRSKÁ JEDNOTA BAPTISTŮ (BJB) CÍRKEV BRATRSKÁ (CB) JEDNOTA BRATRSKÁ (JB) EVANGELICKÁ CÍRKEV METODISTICKÁ (ECM) SLEZSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ AUGSBURSKÉHO VYZNÁNÍ (SCEAV) CÍRKEV KŘESŤANSKÁ SPOLEČENSTVÍ (CKS) ARMÁDA SPÁSY (AS) 11

12

1 Křesťanské základy sociální práce Odkud se bere na Západě samozřejmá starost a péče o člověka? Všechny formy současné zdravotní a sociální péče a sociálního zabezpečení vůbec, stejně jako systém všeobecného vzdělávání, mají svůj původ a společný jmenovatel ve fenoménu služby. S příchodem křesťanství se radikálně mění pohled na člověka, a tedy i na sociální a zdravotní péče o něj. Křesťané jistě nejsou výhradními vlastníky hodnot, na kterých služba bližním stojí (POSPÍŠIL 2002: 78). Řečeno s C. S. Lewisem, každý dobrý náboženský myslitel v dějinách předjímal cosi z křesťanských ideálů. A jistě i mimo okruh křesťanského vlivu byli a jsou lidé, které jejich skutečné lidství, svědomí a soucit vedou k tomu, že (slovy apoštola Pavla) od přirozenosti činí, co je správné (Řím 2, 14-15). Přesto však byl přínos křesťanství pro rozvoj sociálního smýšlení klíčový. Kristus totiž přináší do světa revoluční sociální obrat, který nejlépe vystihuje právě pojem služba. 1.1 Křesťanství jako inspirace pro zájem o svět Křesťanství vstoupilo v polovině 1. století do světa tehdejší římské říše jako okrajové, někdy trpěné, často pronásledované hnutí. Přesto to byla křesťanská církev, kdo do tehdejšího světa přinášel poselství o lásce a službě. Do pozdně antického světa, který byl na jedné straně světem filosofů, právníků, vojevůdců a rétorů, ale současně i světem bezprávných otroků, světem hrubosti, sociální nerovnosti a morálního úpadku, mladá křesťanská církev přicházela s neslýchaným poselstvím: Přinášela poselství o důstojnosti a rovnosti lidí, o důstojnosti a hodnotě nevinného lidského života, který byl stvořen k Božímu obrazu a je chráněn přikázáním nezabiješ ; poselství o důstojnosti ženy a jejího manželského a mateřského údělu a o její rovnosti s mužem. A nejen učení, ale také praktické skutky lásky a milosrdenství, kdy se křesťané ujímali nemocných, chudých a opuštěných, často za pomocí finančních prostředků komunity. Vždyť pomáhat bližním, napomínat hříšníky, ukazovat cestu bloudícím, dát napít žíznivým, ujímat se pocestných, těšit zarmoucené, starat se o vdovy a sirotky to vše je dobré a správné, ne kvůli mé spáse, ale kvůli nim samým, jakožto lidským bytostem, s nimiž sdílím jeden svět, jeden morální vesmír, stvořený dobrým Bohem. Tato kulturní kontrarevoluce zakrátko podvrátila římské impérium a posléze vtiskla celé Západní civilizaci hluboké, dodnes patrné stopy v podobě židovsko křesťanských hodnot. 13

1.2 Zrod fenoménu služby Omezené a nepříliš rozvinuté formy sociální a zdravotní péče byly v předkřesťanských dobách poskytovány téměř výhradně za úplatu, tedy majetným. Antický svět jistě poskytuje některé příklady štědrosti vůči chudým, ale to byla štědrost, jež usilovala hlavně o pověst a uznání dárce a byla spíše nerozlišená než specificky zaměřená na potřebné. S chudými se tehdy často zacházelo s opovržením a sama představa pomoci strádajícím bez myšlenky na reciprocitu nebo osobní zisk byla něčím cizím. S příchodem Ježíše Krista se situace radikálně proměňuje. Bližním, kterému má být poskytnuta pomoc, se stává každý člověk. V tehdejší patriarchální společnosti měla tato koncepce dalekosáhlé důsledky a zpočátku působila jako kulturní šok (BURDA 2014: 48). Vnější podoby péče o člověka jsou vždy vázány na obraz člověka, který jednotlivá společnost má. Jestliže je totiž biblický Bůh podstatně vymezen vycházením ze sebe sama, skláněním se ke stvoření a k člověku, pak také vycházení ze sebe sama souvisí s identitou člověka. Je-li člověk obrazem Božím, pak má být také tím, kdo vychází ven ze sebe a sklání se k druhému člověku (BURDA 2014: 135). To, co je učiněno jiným lidem a pro jiné lidi, je křesťany pokládáno za službu Bohu samotnému (Mt 25,40). Tento obrat je zprvu rozvíjen jen v individuálních postojích, později se stává součástí kodifikovaných církevních textů a řádů, aby se posléze ve 4. století stal východiskem prvních sociálních zákonů v dějinách lidstva (BURDA 2014: 50). Fenomén služby utváří kulturu služby, která postupně prostupuje celou euroamerickou civilizací. Tato kultura služby se v průběhu staletí rozvíjí, nabývá stále zřetelnějšího institucionálního, právního a posléze i kulturního zakotvení. Stává se součástí sociální rozpravy, stává se sociální funkcí i veřejným majetkem (BURDA 2014: 201). Hlavní zdroj, z něhož čerpá kultura služby svůj specifický charakter, je samotný obraz Boha, resp. vnitrobožského života uvnitř Boží Trojice. Člověk je theomorfní bytost. Je stvořen, uspořádán a zformován podle podoby svého Tvůrce. Také společenství mezi mužem a ženou, způsob, jakým se obě pohlaví vztahují k sobě navzájem i ke světu kolem, i to nějak odráží překypující plnost společenství, které je v Bohu samotném, uvnitř Boží trojjediné osobnosti. Idea milujícího vedení i dobrovolného podřízení je tajemným způsobem odvozena od obrazu samotného Stvořitele. Bůh sám tak jedná. Bůh sám je takový. Mimo civilizační okruh, formovaný křesťanstvím, není takové chápání světa a člověka vůbec samozřejmé. Na těchto ideových základech vyrostla celá stavba křesťanské civilizace, včetně charity jako služby bližním a posléze sociální práce jako její institucializované následovatelky. 14

2 Poreformační církve v České republice Chceme-li porozumět dynamice menších církevních společenství, jímž je tato práce především věnována, je třeba se věnovat evangelikální tradici a jejím reformačním kořenům, neboť právě v rámci této tradice řada z nich vznikla a další byla touto tradicí více či méně ovlivněna. 2.1 Reformace jako předěl Evropská reformace přinesla viditelný zánik dosavadní církevní jednoty západního křesťanstva. Znamenala rozdělení církve na několik srovnatelně silných a vzájemně si konkurujících proudů. Vedle římskokatolické církve, semknuté kolem papežského primátu, tak v důsledku reformace stanuly církve protestantské. Pojem protestanté označuje křesťanské církve a společenství, která vzešla z evropské reformace 16. století nebo na ni navazovala. Označení má původ v protestním prohlášení, které na říšském sněmu ve Špýru (1529) podaly stavy, hlásící se k reformaci. V průběhu času však se pojem rozšířil a stal se souborným označením pro téměř všechny útvary západního křesťanstva, stojící mimo církev katolickou. V podobně širokém významu se někdy užívá označení církve reformační či evangelické (FILIPI 1998: 111). V protestantismu lze (velmi zjednodušeně) rozlišit dvě tradice, rannou a pozdější. Ranný protestantismus se hlásí k odkazu Martina Luthera (1483 1546), tedy luteráni neboli církve augsburského vyznání nebo k odkazu Jana Kalvína (1509 1564), tedy kalvinisté neboli církve reformované případně k jejich předchůdcům (v podobě české husitské reformace 15. století) či následovníkům (především tedy k odkazu reformace anglické (anglikánské). Tuto rodinu protestantských církví doplňují církve pozdějšího protestantismu (který se do značné míry překrývá s pojmem evangelikalismus ), často označované jako tzv. církve svobodné, kterýžto název odkazuje historicky na církve a komunity, které vznikaly v maximální nezávislosti na státní autoritě, ať již jde o státní uznání či o státní financování. Jde o církve povětšinou vyznavačské, v nichž hraje klíčovou roli dobrovolné členství těch, kteří se pro ně sami rozhodli, povětšinou byli pokřtěni v dospělosti a chtějí svou příslušnost vědomě vyznávat (FILIPI 1998: 131). Lutherova a Calvinova reformace byla nesena nejen úsilím o nápravu společenských nešvarů a reformu církevní správy, ale přicházela i s rozsáhlou obnovou teologickou obnovou tehdejšího křesťanského smýšlení. Generace těchto prvních reformátorů byla zcela zaměstnaná fundamentálními otázkami spasení, autority Božího 15

Slova a pravomoci církve, role Boží milosti a skutků. V dalších vlnách reformace, především v anglickém puritanismu, se staly tématem důraz na růst charakteru a osobní posvěcení, praktičnost metodičnost a píle; důraz na kvalitu a hloubku osobní duchovní zkušenosti, práce s Písmem a duchovní sebekázeň. Také např. ideál křesťanské rodiny s osobní četbou Písma a zodpovědností rodičů za náboženskou výchovu dětí. Reformace tak představovala v jistém smyslu duchovní vykročení ze středověku (PACKER 1990). Tehdy se také začala rodit myšlenka církve na autoritě panovníka nezávislé, církve, která spravuje své záležitosti sama a je plnohodnotnou církví v každém svém místním sboru, nepodléhá papeži, ani králi. Tehdy se také rodil moderní baptismus s důrazem na křest dospělých na základě víry. Z tohoto kvasu se rodí to, co se dnes v protestantismu zdá samozřejmé: idea svobody svědomí jednotlivce, který je odpovědný toliko samotnému Bohu, a z ní odvozená představa církve, která si bez vlivu státu sama ze svého středu volí své správce (presbyterianismus), představa sboru, který je svéprávný a v jehož čele stojí starší, povolaní sborem (kongregacionalismus). Z církví registrovaných v České republice mají kořeny v ranném protestantismu především tyto církve: ČCE, CČSH, ECAV, LECAV a SCEAV. K nim se při posledním sčítání lidu (SLDB 2001) přihlásilo celkem 108 466 věřících, což tvoří 1,04 % obyvatel (HAVLÍČEK 2017: 74). V našich podmínkách mají své kořeny ve svobodných církvích dnešní baptisté, metodisté, letniční, Církev bratrská, adventisté. Za evangelikální lze považovat 10 církví registrovaných v České republice: AC, BJB, CASD, AB, CKS, ECM a KS, ale i celý trs církví, které mají své počátky v duchovním kvasu přelomu 90. let minulého století (Církev Nová naděje, Církev Nový život, Církev Slovo života, Církev živého Boha, Církev víry, Církev Oáza). Celkem se tehdy k evangeelikálním církvím přihlásilo 44 973 věřících, což představuje asi 0,4 % obyvatel Česka. Většinou jsou evangelikální církve sdruženy v zastřešující organizaci Česká evangelikální aliance, která však nemá žádné výkonné pravomoci, ale pouze funkci poradní a koordinační (HAVLÍČEK 2017: 78). Někdy bývají evangelikální církve dávány do protikladu s církvemi lidovými, které svými kořeny sahají do časů, kdy většina obyvatelstva náležela k jedné církvi a příslušnost k ní měla do značné míry i kulturní a sociologický význam. Členství v nich nebývá chápáno tak exkluzivně a vyznavačsky, zpravidla bývá nabýváno již samotným narozením či křtem v dětském věku (FILIPI 1998: 94). V našich poměrech by k lidovému typu církve mohly být počítány církve katolická a pravoslavná, a také evangelické církve rané reformace. Toleranční patent císaře Josefa II. (1781) přinesl toleranci, tedy strpění nekatolických vyznání na území habsburského císařství, ta se však týkala jen výslovně 16

povolených konfesí, jmenovitě evangelické církve augsburské (tedy zjednodušeně: luteránů) a evangelické církve helvétské (kalvínistů). Přesto, že posléze Protestantský patent (1861) přinesl těmto dvěma církvím formální rovnoprávnost s církví římskokatolickou, jiných církví se netýkal. Skupinky církví svobodných, vznikající ve druhé polovině 19. století nejčastěji z duchovního obživení (Svobodná církev evangelická, předchůdkyně dnešní CB) nebo jako plod práce zahraničních misionářů (např. zárodky budoucích sborů metodistů a baptistů) nebyly státem uznány. Některé proto zůstávaly jen neformálními komunitami, jiné skupiny využívaly možnost zakládání spolků, které by umožnily svobodné sdružování či třeba vlastnictví nemovitostí či vydávání tiskovin. To vše se změnilo vznikem Československa (1918), které svým občanům garantovalo mnohem širší občanské svobody včetně svobody náboženské. Více o historických souvislostech vzniku jednotlivých církví a o jejich teologickém profilování je uvedeno ve stručných charakteristikách v kap. 2.3. 2.2 Evangelikální hnutí Evangelikalismus je volné sdružení (koalice, síť, mozaika, paleta, rodina) protestantských křesťanů mnoha církví i samostatných sborů a církevních organizací. Vyznávají víru v nadpřirozeno, Bibli jako nepřekonatelnou autoritu ve všech záležitostech víry i praxe a Ježíše Krista jako jediného Pána, Boha a Spasitele. Věří v hříšnost člověka a v záchranu, kterou vydobyl Ježíš skrze své utrpení, smrt a vzkříšení, potřebu osobního pokání a víry, důležitost zbožného života a růstu ve svatosti a učednictví, naléhavost hlásání evangelia a proměny společnosti. Očekávají návrat Ježíše, který přijde soudit svět a ustanovit konečnou a úplnou vládu Boží. Mnozí evangelikálové by ještě něco přidali, ale žádný z nich by nic neubral. V rámci evangelikalismu spolu v pokoji spolupracují křesťané, kteří se jinak hlásí ke zcela protikladným učením v mnoha druhořadých otázkách (OLSON 2012: 13). Způsob, jakým evangelikálové vcházejí do kontaktu s moderní a postmoderní nábožensky pluralitní společností, se ukázal jako životný a úspěšný a ovlivnil mnohé další tradice (NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2016: 23). Byla to totiž právě evangelikální teologie, která na reformační straně církve ve 20. století nejnaléhavěji hledala biblické odpovědi v reakci na dvě krajnosti, s nimiž se musela sama vyrovnávat. Zatímco v 18. a ještě v 19. století stáli evangelikálové (především v anglosaském světě) v popředí sociálního dění (zrušení otroctví a obchodu s otroky, sociální a vězeňské reformy, rozvoj světové misie a šíření Biblí), ve 20. století nastal jejich ústup, a to jak pod tlakem liberálního křídla, jež zdůrazňovalo, že spása se realizuje v sociálních zápasech 17

společnosti, tak pod opačným tlakem, který zužoval spektrum misie na pouhé kázání evangelia a vnímal ji jako jedinou legitimní Boží intervenci do života jednotlivců. Tedy buď rozplynutí se ve světě a sociální evangelium jako poslání církve, nebo naopak fundamentalistický odvrat od světa a úplná rezignace na světskou kulturu a vytváření vlastní subkultury. Tento stav postupně vyvolal nespokojenost, jež našla své vyjádření mimo jiné v Mezinárodním kongresu o světové misii ve švýcarském Lausanne (1974). Šlo pravděpodobně o nejvýznamnější shromáždění evangelikálů všech dob (LANE 1996: 282), které mimo jiné hledalo odpověď na otázku: Znamená misijní poslání církve v rodícím se globálním světě předně evangelizaci, nebo sociální angažovanost? Odpověď nabídl tzv. Lausannský závazek, kde mimo jiné stojí: Vyznáváme, že k naší křesťanské povinnosti patří evangelizace a společensko politický zájem. Obojí je nutné k vyjádření našeho učení o Bohu a o člověku, o naší lásce k bližnímu a o naší poslušnosti Ježíše Krista. (Lausannský závazek [online]) K této vizi se aktivně hlásí i řada církví v ČR. Církev se má stát nositelem změny v tomto světě, která se projevuje společným, soustředěným a prozíravým úsilím o spásu celých lidí a proměnu rodin, komunit, měst a celé země. Evangelikální křesťané celosvětově znovu objevují perspektivu Božího království pro vliv evangelia ve veřejné sféře, v médiích, školství a výchově, v zaměstnání, podnikání, vědě, umění, spravedlnosti, v oblasti životního stylu, volného času, rodinného života. (ČEA [online]) 2.3 Charakteristiky vybraných církví K různým církvím a náboženským společnostem se u nás hlásí pouhých 14 % obyvatelstva, pořád je to však mnohem víc než k jakémukoliv jinému typu nestátní sociální organizace k odborům, spolkům či politickým stranám (NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2016: 9). Zdá se, že sekularizace, prostupující celým Západem v posledních staletích, výrazněji zasahuje velké, etablované, lidové církve, a naopak posiluje menší církve vyznavačské, a mezi nimi především církve evangelikální, byť jejich celkový podíl ve společnosti je stále výrazně menšinový. Počty věřících, kteří se sami k církvím hlásí při třech posledních sčítáních lidu, jsou zřejmé z TABULKY 1 v příloze. 2.3.1 APOŠTOLSKÁ CÍRKEV (AC) Apoštolská církev se řadí k celosvětovému letničnímu hnutí, které zdůrazňuje důležitost osobního prožitku křtu v Duchu svatém jako samostatné zkušenosti, následující po obrácení. Letniční hnutí vzniklo počátkem 20. století v USA a záhy (1910) našlo své stoupence i v našich končinách, zejména na Severní Moravě a ve 18

Slezsku. Jejich skupiny se zaregistrovaly jako Svaz pro rozhodné křesťanství. Během nacistických a komunistických vlád byl spolek zakázán a rozpuštěn, mnohaletá snaha o státní uznání došla naplnění až počátkem roku 1989 (FILIPI 2008: 22). V čele církve stojí biskup s radou církve. Apoštolská církev je od roku 1989 relativně nejrychleji rostoucí křesťanskou církví v ČR, a to i počtem sborů (NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2015:101). V roce 2017 církev evidovala 52 sborů, 50 misijních stanic a 71 diaspor. 2.3.2 BRATRSKÁ JEDNOTA BAPTISTŮ (BJB) Kořeny baptistické zbožnosti a životní orientace sahají až k počátku 17. století, kdy se mezi holandskými a anglickými puritány, nespokojenými s nedůslednou anglikánskou reformací, začaly vydělovat skupinky, kladoucí důraz na vyznavačský křest ponořením (řecky baptizó = křtím, odtud baptismus), důslednou odluku církve od státu a svrchovanost místního sboru, který je sám o sobě církví, nepodléhající další duchovní autoritě (kongregacionalismus). Na území pozdějšího Československa vznikaly zásluhou zahraničních misií první sbory již na konci 19. století, státního uznání dosáhla církev v roce 1919. K výraznému posílení členské základny došlo s příchodem reemigrantů z Polska, Ukrajiny a Rumunska v prvních letech po 2. světové válce (FILIPI 2008: 32) BJB jako jediná z oprávněných církví odmítla podílet se na tzv. restitucích církevního majetku v roce 1993. Bratrská jednota baptistů je sdružením samostatných místních sborů, kterých je v současnosti 39 a kazatelských stanic 19 (NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2015: 136). 2.3.3 CÍRKEV BRATRSKÁ (CB) V letech 1860 1880 proběhlo ve východních Čechách duchovní oživení, jehož plodem byl zrod křesťanského sboru v Bystrém v Orlických horách (1868). Následně v Praze vznikl sbor Svobodné církve reformované, který byl ovocem práce amerických misionářů. Oba sbory se roku 1880 spojily do Svobodné církve reformované, která po vzniku ČSR v roce 1918 přijala jméno Jednota českobratrská, čímž se přihlásila k duchovnímu dědictví české reformace. Posléze pak (v roce 1967), kvůli početnímu nárůstu členů slovenského a polského jazyka, změnila své jméno na dnešní Církev bratrská (FILIPI 2008: 34). Důvody, proč se společenství předchůdců dnešní CB oddělilo od tehdejší evangelické reformované církve, nebyly věroučné, ale týkaly se role církve a otázky, co vlastně znamená být jejím příslušníkem. Ti, kteří utvářeli pozdější Svobodnou církev reformovanou, trvali na potřebě osobního rozhodnutí, vědomého obrácení, znovuzrození, a na svobodě církve, která je samosprávná a nezávislá na světské moci 19

(NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2015: 211). Tuto dvojí charakteristiku lze považovat za klíčovou pro všechny evangelikální, svobodné, probuzenecké církve. Starost o dobré mravy a vedení k osobnímu rozhodnutí pro zbožný život stála v pozadí velmi promyšlené a rozvinuté práce s dětmi a mládeží. Jednou z prvních aktivit amerických misionářů bylo proto zřizování tzv. nedělních škol pro děti. Klíčový význam pro misijní úspěch církve mělo založení Křesťanského spolku mladíků v Čechách (1886), který svou činnost záhy rozšířil do řady měst a byl znám svou bohatou činností (NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2015: 214). I dnes se CB systematicky věnuje práci s rodinami i s dětmi a mládeží, při řadě sborů fungují kluby Awana, podporuje sportovní iniciativu Atleti v akci, práci se studenty (Studenti pro Krista) či mládežnické kluby Young Life. Současný počet svých členů udává církev 9600, z toho 6400 plnoprávných, zbytek tvoří děti a členové v přípravě na plné členství. 2.3.4 JEDNOTA BRATRSKÁ (JB) Jednota bratrská je českou součástí celosvětové protestantské církve Unitas Fratrum, zvané též Obnovená Jednota bratrská nebo Církev Moravských bratří. Jádro budoucí Jednoty bratrské vzniklo v Čechách koncem 50. let 15. století v okruhu posluchačů radikálních kazatelů. Pod jejich vlivem a pod vlivem doznívajícího táborství vzniká ve východočeském Kunvaldu (1457) komunita bratří zákona Kristova. Roku 1476 v situaci pronásledování Jednota provedla volbu vlastních kněží, čímž se jasně vzepřela tehdejší duchovní i světské autoritě. Její radikálně evangelijní dynamika a současně prostota však z ní i přes pronásledování činila přitažlivou alternativu, a ta rychle získávala stoupence v Čechách, na Moravě, ale i v Praze, a dokonce i na univerzitě. Jednota bratrská prošla pozoruhodným vnitřním vývojem, teologickým i kulturním, i mnohým vnitřním pnutím a štěpením, aby se posléze stala respektovaným duchovním hnutím, kterému byla Rudolfovým majestátem (1609) garantována náboženská svoboda. Žel, porážka stavovského povstání (1621) znamenala obnovení pronásledování a konec Jednoty bratrské na území Čech a Moravy (FILIPI 2008: 72). Počátkem 18. století zažili tajní evangelíci, potomci staré Jednoty bratrské a povětšinou německy mluvící Moravané ze Suchdolska, duchovní probuzení a pod tlakem pronásledování počínají odcházet z vlasti. V roce 1722 odcházejí v několika vlnách do Horní Lužice v Sasku a na panství hraběte Zinzendorfa zakládají obec Herrnhut (Ochranov). Po vnitřní obnově koncem 20. let 18. století zde dochází k nové vlně probuzení, které vyvrcholilo horlivou misijní činností, nejrozsáhlejší od dob novozákonní církve. Stoji za to připomenout, že pod vlivem svědectví Moravských bratři prožil své obrácení i John Wesley, zakladatel metodismu. 20

Toleranční patent císaře Josefa II. se na Jednotu bratrskou nevztahoval, až Protestantský patent umožnil vznik skupin, které se hlásily k odkazu Jednoty a roku 1880 tak byla registrována Evangelická církev bratrská. Pod tímto jménem církev fungovala až do roku 1923, kdy přijala jméno Jednota bratrská. V roce 1957 pak byla uznána jako samostatná provincie Unitas Fratrum. Koncem 20. století církev postihl věroučný rozkol, který vedl až k rozdělení církve na dvě organizačně samostatné instituce, obě se hlásící k Unitas Fratrum: Jednota bratrská v ČR a Ochranovský seniorát v rámci Českobratrské církvi evangelické (FILIPI 2008: 73). V této práci dále sleduji pouze Jednotu bratrskou, která má dnes 26 sborů, převážně ve východních a severních Čechách. 2.3.5 EVANGELICKÁ CÍRKEV METODISTICKÁ (ECM) Metodismus představuje nejranější formu evangelikálního (probuzeneckého) křesťanství, která se zrodila jako obnovné hnutí uvnitř anglikánské církve, jež ve 2. půli 18. století zasáhlo desetitisíce lidí v Anglii a posléze ve Spojených státech (NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2015: 110). Vůdčí postavou byl anglikánský kazatel John Wesley (1703 1791) se svým charakteristickým důrazem na osobní obrácení a posvěcení života, které má být ovocem pilné duchovní kázně (odtud označení metodista, zprvu míněno jako nadávka). Evangelická církev metodistická u nás vznikla působením česky hovořících misionářů americké metodistické církve a v roce 1920 byl založen její první sbor. V současnosti jich má církev přes 20, dospělých členů přibližně 1300. 2.3.6 SLEZSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ AUGSBURSKÉHO VYZNÁNÍ (SCEAV) Reformace na Těšínsku naplno propukla v polovině 16. století za vlády knížete Václava III. Adama (1540-1579). Jeho syn však v roce 1610 přestoupil do katolického tábora a nařídil vyhnání evangelických kněží. Třicetiletou válkou (1618-1648) bylo knížectví zdevastováno, následná rekatolizace postihla Těšín, nicméně venkov zůstal z valné částí evangelický. Roku 1709 švédský král Karel XII. donutil rakouského císaře (tzv. Altranstadský mír), aby povolil výstavbu evangelického kostela v Těšině. Tento Ježíšův kostel milosti se stal duchovním centrem širokého okolí, kam přicházívalo přes 40 tisíc evangelíků nejen z Těšínska, ale např. až z Valašska. Zdejší pietističtí kazatelé se významně zasloužili o obnovu Jednoty bratrské, když mnozí tajní evangelíci z Kravařska zde nalezli jistotu spaseni (např. David Nitschmann, pozdější biskup obnovené JB). 21

V roce 1906 vznikl spolek Křesťanské společenství (pod stejným jménem funguje dodnes), jehož členové vyvíjeli řadu činnosti, které církev zanedbávala: organizovali biblické hodiny a pěvecké soubory, vyučovali na nedělních besídkách, rozvíjeli diakonickou práci mezi chudými a nemocnými. Křesťanské společenství je dodnes nositelem vyznavačského, evangelikálního étosu uvnitř SCEAV a hybatelem řady misijních a vzdělávacích aktivit. Setkání s letničním hnutím v Německu (1910) vedlo ke vzniku Spolku rozhodných křesťanů a ke zrodu letničního hnutí na Těšínsku (viz kapitolu věnovanou Apoštolské církvi). Vznik samostatné ČSR (1918) byl významným impulzem nejen pro vznik nových, nově se formujících církevních hnutí a komunit, ale také pro nové uspořádání církví již existujících, kdy obnovné proudy uvnitř stávajících struktur hledaly co nejpřiměřenější nové vyjádření. Sloučením českých sborů tehdejší evangelické církve reformované (helvetského vyznání) a evangelické církve augsburského vyznání vznikla v prosinci 1918 Českobratrská církev evangelická (ČCE), tehdy i v současnosti nejpočetnější evangelická církev u nás. Evangelíci augsburského vyznání z části bývalého těšínského seniorátu celorakouské evangelické církve, který byl územně připojen k Československu, se do tohoto sjednocování nezapojili a založili Augsburskou evangelickou církev evangelickou ve východním Slezsku a v Československu (dnes SCEAV). Z reformních snah části katolického duchovenstva vznikla v roce 1920 Církev československá, později přejmenovaná na Církev československou husitskou (CČSH). Zajímavým postřehem je, že zatímco ČCE ani CČSH, které se hlásí k odkazu tzv. první reformace (tj. Husovské), nemají s tehdejším reformním hnutím žádnou historickou kontinuitu, ale spíše jde o programová navázání na jeho dědictví (FILIPI 1998: 115), evangelická církev na Těšínsku se může vykázat přímou historickou kontinuitou. Slezská církev evangelická augsburského vyznání dnes eviduje 5 seniorátů, kolem 20 farních sborů, 2 diakonické organizace (Diakonický institut, Slezská diakonie) a Evangelizační centrum M.I.S.E. 2.3.7 CÍRKEV KŘESŤANSKÁ SPOLEČENSTVÍ (CKS) Křesťanská společenství jsou svazkem samostatných evangelikálních sborů a misijních skupin (celkem 47), hlásících se k letničně-charismatickým teologickým důrazům. Kořeny Křesťanských společenství sahají k počátku 80. let 20. století, kdy se nejmenší pražský sbor Českobratrské církve evangelické v Holešovicích postupně stal centrem duchovního obživení. Rostoucí sbor, otevřený mnoha charismatickým projevům (křest v Duchu svatém, modlitby v jazycích) a zdůrazňující potřebu 22

intenzivního duchovního společenství členů sboru v rámci tzv. domácích skupinek, se záhy stal inspirací a vzorem pro mnoho dalších, často poloilegálních charismatických skupin. Proto poté, co pro narůstající věroučné neshody (zejména ohledně křtu dětí a oprávnění vysluhovat Večeři Páně) holešovický sbor v roce 1990 pokojně opustil ČCE a byl registrován (coby občanské sdružení) pod názvem Křesťanské společenství Praha, stal se centrem postupně se rodícího církevního společenství. Ve svobodných poměrech v 90. letech vzniklo v Československu asi 60 samostatných charismatických sborů, tvořených nejen nově příchozími, ale i nezanedbatelným počtem bývalých členů zejména CB, ČCE i dalších církví. Řada z nich se postupně připojila ke svazku Křesťanských společenství, která byla nejprve registrována jako občanské sdružení (1992), posléze (2002) jako Církev Křesťanská společenství v ČR (NEŠPOR, VOJTÍČEK 2015: 270). Křesťanská společenství jsou jedinou církví mezi sledovanými, která jakožto etablovaná až po roce 1989 nepobírala a nepobírá státní dotace a nepodílí se na církevních restitucích. 2.3.8 ARMÁDA SPÁSY (AS) Armáda spásy byla založena roku 1865 metodistickým kazatelem Williamem Boothem. Dnes působí ve 127 zemích světa. V Československu zahájila Armáda spásy práci roku 1919, ale v roce 1950 byla její činnost komunistickým režimem násilně ukončena. K obnovení práce došlo v roce 1990, kdy se Armáda spásy v ČR zaregistrovala jako občanské sdružení. V roce 2013 byla registrována jako církev a dnes má 9 místních sborů v Praze, Brně, Ostravě, Havířově, Karlových Varech, Krnově, Opavě, Přerově, Šumperku, Frýdku-Místku, Jirkově, Chodově, Bohumíně a Kopřivnici. Cílem Armády spásy v České republice je fyzická, sociální, morální a duchovní podpora lidí všech věkových kategorií, a to na křesťanských principech. Cílovou skupinou Armády spásy jsou všichni ti, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, ale také ti, kteří hledají jakoukoliv duchovní pomoc či oporu. Armáda spásy je křesťanským hnutím, které šíří evangelium Ježíše Krista mezi lidi tím, že s nimi sdílí Boží lásku a prakticky jim pomáhá. 1 AS má v současnosti 9 sborů, působí v 13 městech, provozuje 70 sociálních služeb, zaměstnává téměř 1000 pracovníků. Provozuje sociální zařízení a komunitní centra, ve kterých poskytuje více než 60 registrovaných sociálních služeb. 1 http://armadaspasy.cz/wp-content/uploads/2017/10/armada_spasy_vz2016_doplneni_01.pdf 23

24

3 Sociální činnost církví v historickém a společenském kontextu Význam sociální práce církví lépe vynikne zasazením do celkového historického a společenského kontextu sociální práce na území dnešní České republiky. 3.1 Počátky evangelické sociální práce Reformace měla obrovský dopad na sociální cítění evropské společnosti a postavila základy pro diakonickou práci ne už pouze almužnickou, nýbrž koncepční, systematickou. Položily základ pro vývoj směrem k tomu, co dnes nazýváme sociálním státem. Později v období pietismu se církevní sociální práce více institucionalizuje, začínají vznikat nejrůznější diakonické ústavy, pozoruhodná byla v tomto smyslu například činnost obnovené Jednoty bratrské v Ochranově (BÁRTA 2014: 5). Protestantské církve u nás po Tolerančním patentu (1781) byly zaneprázdněné starostí o vlastní přežití. Při sborech fungovala pečlivá křesťanská služba, navenek se však sbory příliš neobracely. Počátky diakonické činnosti v Českých zemích lze hledat zhruba v polovině 19. století. Marie Karafiátová z Jimramova (sestra Jana Karafiáta, spisovatele Broučků) byla v Německu vysvěcena na diakonku (1865) a stala se tak vůbec první českou diakonkou moderní doby. Kaiserswerthská nemocnice, kde získávala profesní zkušenosti, byla vzorovým střediskem diakonie té doby, které vstupovalo do velmi neutěšeného prostředí: tehdejší špitály vynikaly nedostatkem vybavení, nečistotou a nevalnou pověstí osob, které ošetřovaly nemocné (ŠTĚPÁN: 13). Tento Kaiserswerthský model etabloval v diakonii prototyp pracovnice jako obětavé a pokorné služebnice, kde diakonie je vnímaná jako nesobecká, pokorná, obětavá služba bližním v nemoci či jiné strázni, služba motivovaná křesťanským éthosem a chápaná jako osobní, konkrétní a především duchovní odezva na Boží povolání (FILIPI 2014: 29). Vedle těchto německých zkušenosti byl inspirací pro rozvoj křesťanské sociální práce v Čechách i sirotčinec, který v Krabčicích pod Řípem vybudoval v roce 1865 evangelický farář Václav Šubert, spoluzakladatel (1874) první Evanjelické společnosti pro dobročinnost křesťanskou ku pěstování křesťanské lásky a dobročinnosti na základě Slova Božího v národu českoslovanském (BÁRTA 2014: 6). Druhá polovina 19. století byla charakteristická rozsáhlou činností křesťanských spolků, které se kromě misijní a vydavatelské práce stále častěji věnovaly i sociální činnosti, především zakládání ústavů pro sirotky a seniory. K sociální práci a zájmu o chudé a vyloučené povzbuzovali i tehdejší zahraniční misie u nás (především metodisté) (NEŠPOR, VOJTÍŠEK 2014: 214). 25

Milníkem se stal rok 1903, kdy byla založena Česká diakonie, předchůdkyně dnešní Diakonie ČCE. K tomuto kroku vedl kromě skutečné potřeby i inspirující příklad katolických charitativních institucí, jakož i velmi úspěšná diakonická práce evangelické církve v Německu (BÁRTA 2014: 7). Česká Diakonie, spolek evanjelický pro ošetřování nemocných a chudých, byla založena s cílem sloužit nemocným a chudým jednak prostřednictvím profesionálních diakonek, jednak skrze zřízení útulku a nemocnice, čehož se podařilo dosáhnout v roce 1912. Na založení se podíleli zástupci čtyř evangelických církví: bratrské evangelické církve (dnešní Jednota bratrská), luterské, reformované a svobodné reformované církve (dnešní Církev bratrská). Spolek přijal zásadu, že nebude výdělečným podnikem. Chtěl uplatňovat službu křesťanské lásky všem trpícím a tím i spolupracovat na šíření království Božího v našem národě. (ŠTĚPÁN, 13) Česká Diakonie pak pokračovala v činnosti až do roku 1952, kdy byly zrušeny všechny spolky v komunistickém státě a církve nesměly provozovat veřejné sociální služby. 3.2 Situace v období První republiky Vznik Československé republiky (1918) přinesl mimo jiné obnovu duchovního života, jež se projevila mimo jiné také ustavením řady nových církví, jejichž řádná existence byla rakouským právem dosud znemožňována. Nové poměry přály rozvoji občanské společnosti, což se projevilo také nárůstem počtu spolků, sdružení a občanských iniciativ. Také diakonická služba církví (jako komunitně zaměřená forma sociální práce v sociálních a zdravotnických službách, která překračuje pouhou individuální dobročinnost), prožívala tehdy své nejplodnější období. Právě v období první republiky se objevuje termín charita pro označení církevně organizované pomáhající práce (DOLEŽEL 2011: 21). Převážná část církevní sociální práce v té době byla zcela logicky realizována katolickou církví (a jejími organizacemi), ke které se stále nominálně hlásilo přibližně 75% obyvatelstva. Nově vznikající katolická Charita kopírovala model, uplatněný v Rakousku, Švýcarsku, Německu, Francii a USA. Celostátní síť vznikla v roce 1928 a soustředila do té doby nekoordinované aktivity ve společné organizaci s národním ústředím a regionálními pobočkami v jednotlivých diecézích. Podobný vývoj vidíme také v protestantských církvích, ale v menším měřítku. Křesťanská sociální služba se v té době rozvíjela především prostřednictvím farních úřadů a farních charit (sbírky ve farnostech a rozdělování podpory místním chudým a starým, atd.), prostřednictvím tzv. Ludmil, což byly organizační jednotky charitativních sítí v jednotlivých katolických diecézích. Věnovaly se charitativní práci 26

ve všech oblastech lidské bídy a chudoby, zvláště tam, kde ostatní humanitární instituce nezasáhly. V rámci katolických farností na Moravě a ve Slezsku působilo již od roku 1930 na 300 charitativních jednotek a více než 16 tisíc lidí se zabývalo poskytováním pomoci mnoha tisícům chudým, zranitelným a potřebným lidem. Pozornost zasluhují zejména sociálně zdravotnické instituce, kde byla diakonická práce poskytována hlavně řádovými sestrami a zahrnovala sirotčince, domovy pro péči o děti, denní školky, instituce pro zdravotně a mentálně postižené, útulky pro au pair, domácí pracovníky a studenty, sanatoria, nemocnice, stanice domácí péče. Údaje z roku 1938 uvádějí 338 institucí v českých zemích. 3.3 Situace po 2. světové válce Poválečné období začínalo nadějně. Hlavní pozornost křesťanské sociální práce byla zaměřena na zmírňování následků války, především na rozdělování hmotné pomoci, ale i distribuce přikrývek, oblečení, obuvi a léků. Důležitým zdrojem podpory byla mezinárodní pomoc. Obnovovala se činnost institucí ústavní péče, do roku 1948 se zvýšil počet těchto organizací na 380. Rozvíjela se rovněž tzv. domácí péče, tedy ošetřovatelská a zdravotní služba v rodinách. Komunistický převrat v roce 1948 znamenal převzetí totální kontroly nad celou společností, a také nad všemi církevními institucemi i církvemi samotnými. Kontrola charitativní práce a diakonických institucí vedla k materiální likvidaci církevně organizovaných aktivit. Následoval státní dohled nad všemi institucemi pro práci s dětmi a mládeží. Církve byly postupně vytlačeny z veřejného života za zdi kostelů a jejich aktivity omezeny jen na ty čistě náboženské, a i nad těmi bděl přísný státní dohled. Přesto stále pokrčovaly alespoň vnitrocírkevní aktivity, zaměřené zejména na práci s mládeží (nedělní besídky, neoficiální tábory mládeže). Po roce 1948 byl zrušen institut domovského práva. Starost a péče o znevýhodněné přešla zákonem č. 174/1948 Sb. z obcí na stát a jednotný systém sociálního zabezpečení kodifikoval zákon č. 55/1956 Sb. o sociálním zabezpečení a převedl téměř veškerou sociální péči na stát a jeho orgány. Výjimkou byla ústavní péče, kde bylo umožněno provozování ústavů církvím a dobrovolným organizacím. Celý systém charitativních a diakonických svazů byl rozpuštěn, na rozdíl od sousedních zemí sovětského bloku (Východní Německo, Polsko a Maďarsko), kde některé formy přetrvaly. Rozvinutou síť služeb domácí péče stát převedl do správy Červeného kříže. Katolické charitě bylo nadále dovoleno provozovat jen instituce, poskytující služby fyzicky a mentálně postiženým, případně kněžím. K definitivnímu zániku došlo 31.12.1959, kdy zbývající charitativní instituce byly převedeny do správy národních výborů (BÁRTA 2014: 7). 27

Zákonem č. 100/1988 Sb. (O sociálním zabezpečení) je sociální péče definována takto ( 73 odst1): Sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry. Církve nesměly organizovat sociální službu, avšak uvnitř řady místních sborů existovala určitá forma křesťanské sociální práce vykonávané zpravidla dobrovolníky. V rámci církevních společenství se utvářela neformální uskupení odborníků i laiků, kteří promýšleli různé možnosti sociální práce a stali se tak předchůdci dnešní diakonické práce. 3.4 Situace po roce 1989 Po změně politické situace v roce 1989 došlo k velkému nárůstu počtu nestátních neziskových organizací, které začaly poskytovat sociální služby. Byla odstraněna státní kontrola a sociální práce církví vstoupila do fáze nebývalého růstu. Dle legislativních možností vznikaly převážně jako občanská sdružení (podle zákona 83/1990 Sb.), později jako obecně prospěšné společnosti (dle zák. č. 245/1997 Sb.). Církve a církevní organizace se začaly v oblasti sociálních služeb angažovat velmi výrazně. Dá se říci, že zatímco nejrozmanitější občanská sdružení vyplňovala zejména sektor terénních a ambulantních služeb, církevní instituce v té době pokrývaly spíše ústavní zařízení (domovy důchodců, azyly pro bezdomovce a pro matky s dětmi, později i hospice). Výhodou mnoha z nich byla možnost využívat metodické postupy a také finanční podporu od svých partnerů ze zahraničí. Sponzorství a dárcovství, které po letech komunistického panství nemělo žádnou tradici, se zvolna a nejistě rozbíhalo, mnoho organizací proto usilovalo o získávání podpory ze zahraničních zdrojů. Nestátní poskytovatelé sociálních služeb byli závislí na finančních zdrojích, které stát přiděloval formou dotací, ale pouze na jeden rok, což vedlo k nejistotě, ale i k řadě faktických problémů. Katolická charita se postupně stala největším nevládním poskytovatelem sociálních služeb v zemi. Armáda spásy, Naděje, ADRA a další menší diakonie zahájily svou činnost a reagovaly na nové potřeby a oblasti služeb sociální péče. Po rozsáhlé prezidentské amnestii v lednu 1990 musely církve reagovat na řadu sociálních problémů, které česká společnost dosud neznala. Byly založeny první útulky pro bezdomovce spolu s poradenskými kancelářemi, oděvními bankami a zařízeními pro distribuci potravin, vznikaly programy pro romské děti. Rozvíjejí se i zcela nové 28

služby, dříve u nás neznámé, poradenské služby pro ženy, pro rodiny, uprchlíky a bezdomovce; programy prevence drog ve školách a nízkoprahové kluby pro mládež, začala se rozvíjet hospicová péče. V reakci na válku v bývalé Jugoslávii (1991) se začala prudce rozvíjet i humanitární pomoc. Od roku 1994 rostla práce s žadateli o azyl a migranty. Počet charitativních zařízení a agentur zajišťujících individuální sociální a zdravotní služby se za uplynulých 30 let dramaticky zvýšil. Po roce 1989 se začal bouřlivě rozvíjet i samotný obor sociální práce, která začala usilovat o své sebedefinování. V letech totality sociální práce vymizela z vysokých škol jako samostatný obor a byla degradována na práci administrativní. Po nelehkém hledání byly počátkem 90. let vytvořeny minimální standardy vzdělávání v sociální práci a poté v roce 1995 ustaven první Etický kodex Společnosti sociálních pracovníků. Modernizace sociálních služeb tedy proběhla víceméně úspěšně, bylo tomu však do jisté míry živelně, bez náležité opory v právních předpisech. Zákon č. 100/1988 Sb., neposkytoval potřebný právní rámec pro rozvoj sociálních služeb a nezaručoval jejich dostupnost ani neposkytoval zásady pro sledování jejich kvality (MATOUŠEK 2007). 3.5 Zákon o sociálních službách a jeho dopady Zákon o sociálních službách (od 1. 1. 2007) znamenal zásadní přelom. Spolu s dalšími právními předpisy (zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a zák. č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi) výrazně proměnil celý systém sociální pomoci. Došlo tak mimo jiné ke změně filozofie sociálních služeb. Sociální služby jsou podle zákona činnosti, jimiž se zajišťuje pomoc osobám v nepříznivé sociální situaci a které zabezpečují poskytovatelé sociálních služeb na základě oprávnění. Zákon je dělí na tři skupiny: sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Mají směřovat k zabezpečení sociální ochrany lidí, kteří se dostali často bez vlastního přičinění do nepříznivé životní situace, do situace, kterou často z důvodu svého postižení nemohou a ani nemají schopnost ji samostatně vyřešit. Sociální služby spadají do mnoha resortů státní správy a týká se jich široká oblast právních norem (MATOUŠEK 2007: 9-10). Prostřednictvím sítě registrovaných poskytovatelů služeb jsou profesionální sociální pracovníci zaměstnávání rozmanitými subjekty coby poskytovateli sociálních služeb. Mezi klientem a poskytovatelem vzniká smluvní princip. Vznikla nová kategorizace sociálních služeb, vznikl systém registrace poskytovatelů i centrální registr příjemců služeb a standardy pro výkon povolání sociálního pracovníka. Došlo ke zrovnoprávnění státních a nestátních poskytovatelů sociálních služeb, a to především v přístupu ke státním dotacím. Příspěvek na péči, který je adresován přímo klientovi, posílil roli 29