Norské parlamentní volby 2005

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Norské parlamentní volby 2005 Bakalářská práce Radovan Kolbaba Vedoucí práce: PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 79146 Obor: PL HI Imatrikulační ročník: 2003 Brno, 2006

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně, dne 19. května 2006 Radovan Kolbaba 2

Rád bych poděkoval vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Lubomíru Kopečkovi Ph. D. za cenné rady a kritické připomínky, jichž se mi od něj dostalo, i za trpělivost kterou se mnou i mojí prací projevil. 3

Úvod...5 Politický systém...6 Volební systém...7 Aktéři voleb - politické strany...8 Norská strana práce...9 Konzervativní strana...10 Strana pokroku...11 Levicová socialistická strana...12 Křesťanská lidová strana...13 Strana středu...13 Liberální strana...14 Strana pobřeží...15 Programy stran...15 Středo-levá rudozelená aliance...16 Norská strana práce...16 Levicová socialistická strana...17 Strana středu...18 Pravo-středová aliance...19 Křesťanská lidová strana...19 Konzervativní strana...19 Liberální strana...21 Strany mimo bloky...21 Strana pokroku...21 Strana pobřeží...22 Působení stran před volbami...22 Média - televizní debaty...23 Kritika vystupování stran...24 Pohled mladých voličů...25 Odhady voličských preferencí...26 Průběh voleb...27 Výsledky voleb...29 Regionální podpora stran...30 Závěr...33 Seznam literatury...35 Práce obsahuje 78 399 znaků. 4

Úvod Norsko je v současné době jakýmsi fenoménem blahobytu. V norských mořích se nachází třetí nejbohatší ložiska ropy na světě. V posledních letech bývá vyhlašováno Organizací spojených národů (OSN) za nejlepší místo pro život. Norové tvrdošíjně odmítají vstup do Evropské unie (EU), přestože se v ní nachází většina evropských zemí, včetně jejich nejbližších sousedů Švédska a Finska a často přitom argumentují tím, že by to pro ně bylo nevýhodné. Po dlouhou dobu bylo Norsko, stejně jako další severské země, spojováno s tzv. státem blahobytu (welfare state). Ten se vyznačuje masivními státními zásahy, rozsáhlým veřejným sektorem, silným korporativismem i vysokou mírou zdanění. Navzdory tomu že tento systém prochází od 70. let pozvolnou změnou v důsledku ekonomické krize, zapříčiněné přílišnou nákladností státu blahobytu, nemělo bohaté Norsko důvod k nějaké radikální změně. Přesto, především v posledním volebním období let 2001-2005, začalo k takovýmto změnám docházet. Tradiční opora státu blahobytu - velká sociálně-demokratická strana ztrácela podporu voličů a do čela vlády se dostala pravice. Tři pravicové strany díky podpoře protestní formace hlásající již od svého založení radikální reformu státu blahobytu získaly majoritu v parlamentu a začaly prosazovat snížení daní i oslabení státní moci skrze privatizaci. Díky těmto krokům na jednu stranu posilovalo norské hospodářství, na stranu druhou ztráceli norští občané některé ze svých sociálních jistot a rostla nezaměstnanost. Sociálně-demokratická strana přehodnotila svůj postoj k řadě věcí a postavila se do čela zastánců státu blahobytu. Parlamentní volby v pondělí 12. září roku 2005 tak nabízely v podstatě dvě cesty pro norský stát. Voliči se museli rozhodnout, zda chtějí pokračovat v nastaveném kursu privatizace a snižování daní, nebo se naopak hodlají opět uchýlit pod ochranná křídla silného státu. Práce se týká především samotných voleb roku 2005. Text má deskriptivní a analytický charakter. Chce ale popsat nejen samotné volby a jejich výsledek. Nejdříve čtenáře seznámí s tím, jakou podobu mají a jak vlastně fungují základní politické mechanismy v Norském království, jaká jsou pravidla volební hry a kdo se jí vlastně účastní. Podíváme se také, co která ze stran před volbami prosazovala, jakým způsobem se snažily působit na voliče i jak se jim to dařilo. Na mušku si vezmeme i samotný průběh norských voleb 12. září 2005. Samozřejmě prozradíme jak tyto volby dopadly a jakou podobu měla nová vláda, jež z nich vzešla. 5

Politický systém Jako většina skandinávských zemí, je i Norsko parlamentní monarchií. V původní ústavě, jež vznikla již v napoleonských dobách 1, byl parlamentarismus velmi slabý. Přestože některá z jejích ustanovení již prakticky neplatí, nebyla nikdy přijata nová konstituce a stále tak platí ta původní z roku 1814, pouze s řadou změn. O faktickém parlamentarismu můžeme hovořit od roku 1884, kdy byla vláda poprvé konstituována na základě parlamentní většiny. Je tomu tak i díky, v Norsku obecně uznávané, tradici nepsaných ústavních zvyklostí. Obdobné je to i s rolí norského krále - ústavně nejvyšší osoby exekutivy, prakticky především symbolu norské státnosti. Současným králem je Harald V. z Glückburgské dynastie. Jeho faktická moc je však v nynějším systému velmi malá. Přestože se již ve třetím článku norské ústavy dočteme, že výkonnou moc má ve svých rukou král nebo královna, už dávno tomu tak není. Obdobně jako má hlava státu formální odpovědnost za vytvoření vlády, ale tuto roli již od roku 1900 vykonává předseda parlamentu 2. Norsko je jasně demokratickou zemí v níž přední roli hrají orgány, jejichž složení vychází z voleb norských občanů. Norská vláda Státní rada je závislá na důvěře parlamentu. Všeobecné volební právo platí v Norsku již od roku 1913. Tohoto roku získaly volební právo ženy, od roku 1946 mohli volit všichni norští občané starší 20 let a od roku 1979 již volí občané ve věku od18 let 3. Norové nazývají svůj parlament Storting nebo Stortinget 4. Norský parlament je v porovnání s jinými zeměmi specifický. Většinou se v souvislosti se Stortingem používají termíny jako modifikovaný unikameralismus 5, případně nepravý bikameralismus. Probíhají zde totiž pouze jediné volby a teprve poté se ustavují obě parlamentní komory. Celý Storting má v současné době 169 poslanců. Z toho 127 zasedá v Odelstingu, který funguje obdobně jako naše dolní sněmovna. Zbylých 42 zasedá v kontrolní komoře (uvozovky jsou použity proto, že i zde je stejný poměr poslanců jako v Odelstingu a i z tohoto důvodu jsou případy jejich vzájemné neshody velice výjimečné) Lagtingu. Obvykle se členy Odelstingu v rámci strany stávají spíše politici s parlamentní praxí, zatímco do Lagtingu směřují spíše poslanci prvně zvolení. Poměr 1 Norská ústava byla přijata 17. května 1814 a dnes se v Norsku 17. květen slaví jako svátek. 2 Kroupa, J.:Soudobé ústavní systémy, s.181. 3 Petersson, O.: The Government and Politics of the Nordic Countries, s. 18. 4 Stortinget. The Norwegian parliament (http://www.stortinget.no/english/index.html). 5 Kysela, J.: Dvoukomorové systémy. Teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, s. 139-144. 6

mezi Odelstingem a Lagtingem je tedy přibližně ¾ parlamentu proti ¼ 6. Tento poměr je zachováván i při změně celkového počtu poslanců 7. Parlament je volen na čtyři roky. Právo být volen má každý občan žijící v Norsku alespoň 10 let, mající právo volit a je-li nominován některou z politických stran. Lagting i Odeslting zasedají odděleně a volí si své vlastní představitele. Mimo to funguje i šestičlenné prezidium celého Stortingu, v němž jsou předseda a místopředseda Stortingu a předsedové s místopředsedy Lagtingu a Odelstingu. V norském parlamentu ustavují 13 stálých výborů, v nichž mohou zasedat zástupci obou částí parlamentu. Návrhy zákonů nejdříve projednává a schvaluje Odelsting, který je poté posílá Lagtingu. Ten je může buď schválit, nebo vrátit, s odůvodněním proč tak učinil. Odlesting smí vrácený zákon změnit, nebo se rozhodnout ponechat návrh v původním znění a po odsouhlasení jej opět dává k projednání a hlasování Lagtingu. Pokud ten ani tentokrát zákon neschválí, dojde ke společnému zasedání obou komor. Vysloví-li se zde 2/3 poslanců pro, zákon je přijat. V opačném případě definitivně zamítnut. Díky tomu, že panovník již 100 let (od roku 1905) neužívá práva veta, bývá rozhodnutí parlamentu konečné. Jedná-li se o změnu v rámci Ústavy, schází se obě komory společně. V tom případě musí být přítomny alespoň 2/3 poslanců Stortingu a také alespoň 2/3 přítomných poslanců se musí vyslovit pro navrhovanou změnu, aby ta byla přijata 8. Kromě nepravého bikameralismu, má Storting ještě další specifika. Především to, že nemá samorozpouštěcí právo a ani sám panovník jej nemůže rozpustit. I díky tomu je v Norsku obvyklá praxe menšinových vlád, tolerovaných některými dalšími stranami v parlamentu. Volební systém Jak již bylo napsáno, v Norsku smí volit občan od 18 let. Jsou také ústavně zakotveny případy, v nichž může občan o svoje právo volit přijít. Stane se tak pokud spáchá trestný čin, který je dle zákona trestán odnětím volebního práva. Dále pokud vstoupí do služeb zahraniční moci bez souhlasu vlády. A nakonec pokud podvádí u voleb (kupuje cizí hlasy, prodává vlastní, či hlasuje na více místech). Volby se konají každé čtyři roky v září 9. Tuto pravidelnost zaručuje právě nemožnost rozpuštění Stortingu. Je-li vládě vyslovena nedůvěra, získá 6 Tento poměr bývá dodržován i stranami, v současné době se počet členů Lagtingu pohybuje mezi 20-30% celkového počtu poslanců strany. 7 Například před volbami v září 2005 měl Storting 165 poslanců. 8 Stanovy norského parlamentu (http://www.stortinget.no/english/rules_of_procedure.html). 9 Článek 54 norské ústavy - The Constitution of the Kingdom of Norway (http://www.odin.dep.no/odin/engelsk/norway/system/032005-990424/). 7

předseda největší opoziční formace právo sestavit nový kabinet.. Norsko je rozděleno do 19. volebních okrsků, které jsou zároveň i administrativními kraji 10. Počet mandátů v těchto okrscích závisí na velikosti území a počtu obyvatel, přičemž nejvíce mandátů 17 se přerozděluje v Oslu, zatímco nejméně 4 má kraj Aust-Agder 11. I zde se hlasy rozdělují proporčním systémem. Ze 169 míst se nejprve rozhodne o 150 mandátech. Zbylých 19 12 doplňkových mandátů, jeden za každý volební okrsek, se po volbách rozdělí dle celostátního poměru tak, aby byl co nejvíce dodržen proporční princip. Z tohoto dělení jsou však již vyloučeny strany, které získaly celostátně méně než 4% voličské podpory. Přesto může dojít k situaci, kdy strana mající větší celostátní podporu získá méně mandátů, nežli jiná, celkově slabší, ale se silnější podporou v mandátově větších okrscích. Od roku 1953 se pro výpočet výsledků voleb užívá modifikovaného Sainte-Laugeho dělitele 13. Jednotlivé kandidáty vybírají místní organizace stran a celostátní vedení do tohoto jejich výběru nijak nezasahuje. Tento postup je dodržován i přes to, že zákony říkající stranám jak mají postupovat při nominaci kandidátů jsou pouze fakultativní a strany se jimi nemusejí řídit. Obdobně zase mají norští voliči právo měnit pořadí nominovaných na jimi volené kandidátce, ale nijak to neovlivní samotné volby, či pořadí kandidátů. Spíše má tento úkon pouze informativní funkci a vypovídá o náklonnosti voličů k tomu kterému kandidátovi. Aktéři voleb - politické strany Norských voleb roku 2005 se zúčastnilo 23 uskupení. Samozřejmě že do parlamentu se dostalo pouze několik z nich. V parlamentu působícímu v letech 2001-2005 zasedali poslanci z 8 stran. Protože se po dalších volbách do Storingu nedostala žádná nová strana, budu hovořit pouze o těchto osmi, jakožto o důležitých aktérech norských parlamentních voleb roku 2005. 10 Norsky se tyto kraje nazývají fylke, celá země je dále rozdělena na 434 samosprávných území (norsky komunne). 11 Storting Election 2005. Number of representatives and valid votes per representative, by county. Storting elections 1973-2005. on-line text (http://www.ssb.no/english/subjects/00/01/10/stortingsvalg_en/arkiv/tab-2005-10-27-04-en.html). 12 Ve volbách roku 2001 bylo nejen celkově 165 mandátů, ale také pouze 8 doplňkových, samotný počet norských poslanců se ale měnil po celé 20. století. 13 Říchová, B.: Úvod do současné politologie, s. 152. 8

Norská strana práce Je poněkud ironické, že nejsilnější strana voleb roku 2001 zaznamenala v těchto volbách svůj historicky nejhorší výsledek 24,3%. Na druhou stranu nemůžeme říci, že by dopadla tak špatně jako den poté věže WTC 14. Touto formací je Norská strana práce 15 (DNA - Det norske Arbeiterpartiet). Sociálně demokratická strana měla v 50. a 60. letech 20. století predominantní postavení v systému. Dle Giovanni Sartoriho, je Norsko společně se Švédskem na hranici, ale jejich dlouhodobý výkaz svědčí o predominanci 16. Historik Jens Arup Seip označil dobu trvající více než dvacet let od skončení druhé světové války za období státu jedné strany 17 Mezi lety 1945 a 1993 byl průměrný výsledek, jehož dosahovala ve volbách, 41,3% 18. I přes tento propad je DNA stále největší norskou stranou. Počet jejích členů byl v roce 2004 odhadován na asi 70 000 19. Ale jaká je vlastně historie této strany? Strana práce byla založena roku 1887 v Arendalu a do politického systému přinesla nový vítr v podobě první masové strany 20 a konce soutěže dvou buržoazních stran. Její zástupci se do parlamentu poprvé dostali v roce 1903 a už roku 1927, po ukončení roztržky mezi příznivci komunismu a zastánci sociálně-demokratických principů, byla DNA jasně největší norskou stranou. Přes rozsáhlou podporu mezi voliči a díky většinovému volebnímu systému sestavovali první vládu až roku 1928. Ta ale vydržela pouhé dva týdny. Roku 1930 DNA opustila revolucionářskou image antisystémové strany a snažila se profilovat spíše jako strana reformistická. Tato změna přinesla jasně patrné výsledky a DNA stála v čele vlády od roku 1935 až do roku 1965. Během válečných let 1940 1945 působila v exilu. Díky výjimečné situaci se také spojila s ostatními, dříve opozičními, parlamentními stranami a vytvořila celonárodní vládu 21. Ve vládě byli také v letech 1971-1972, 1973-1981, 1986-1989, 1990-1997 a 2000-2001. Byli to právě členové vlád DNA, kteří nastartovali a udržovali kurz budování státu blahobytu, severského specifika s rozsáhlým veřejným sektorem a minimálními sociálními rozdíly ve společnosti, díky němuž je dnes Norsko dle průzkumů OSN považováno za nejlepší místo pro život. Po debaklu roku 2001 nastoupili sociální demokraté novou cestu. Pod vedením současného lídra Jense Stoltenberga vyhlásili na 60. kongresu strany v srpnu 2005 program nové většiny a nové solidarity. 14 Volby roku 2001 se v Norsku konali 10. září. 15 Norská strana práce (http://www.dna.no). 16 Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, s. 213. 17 Hroch,M. Kadečková,H. Bakke,E.: Dějiny Norska, s.261. 18 Vycházím z tabulky obsažené v článku: Lane, J.-E. Ersson, S.: The Nordic Countries, in: Colomer, J. M. (ed.): Political Institutions in Europe, Routledge, s.250. 19 Strmiska, M. Hloušek, V. Kopeček, L. Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy, s. 233. 20 Od počátku byla jak politickou stranou, tak odborovou organizací. 21 Hroch,M. Kadečková,H. Bakke,E.: Dějiny Norska, s.237. 9

Stoltenberg je právem považován za modernistu a před tím, než prosadil svoji vizi, musel až do roku 2002 soupeřit s bývalým předsedou DNA Thorbjørnem Jaglandem a tradicionalistickým křídlem. Toto soupeření vedlo k znejistění tvrdého jádra dělnických voličů strany a propadu ve volbách 2001. 22 Nový program znamenal několik výrazných změn. První z nich bylo otevření se případným povolebním koalicím 23 tak, aby v Norsku byla po dlouhé době většinová vláda. Tento krok lze považovat za převratný, neboť všechny vlády od roku 1945 tvořila DNA bez jakéhokoliv koaličního partnera. Upřednostňovala vždy spolupráci s dalšími levicovými stranami na parlamentní a nikoliv vládní úrovni. Konzervativní strana Druhou nejsilnější stranou voleb roku 2001 byla norská Konzervativní strana (Høyre) 24. Konzervativci získali 21,2% a fakticky se stali vítězi těchto voleb. Nejen že výrazně zvýšili volební zisk 25, ale stali se také nejsilnější stranou vládní koalice 26, kterou kromě nich tvořili dvě další pravicové strany - Křesťanští demokraté a Liberálové. Právě jako protiváha, v té době nejsilnější, Liberální strany také Høyre roku 1884 vznikla. Ve 20. století se však stali hlavními oponenty DNA a s jedinou výjimkou 27 byli přítomni ve všech nesocialistických vládách. Dodnes obhajují především snížení daní a podporu soukromého podnikání. Stejně jako Strana práce i Konzervativní strana zaznamenala několik markantních výkyvů voličské podpory. Nejrazantnější přišel roku 1981 kdy Konzervativci získali 31,7%, nejvíce od roku 1924, a na dva roky sestavila vlastní menšinovou vládu bez dalších stran vedenou K. Willochem. Od té doby však volební zisky Høyre klesaly až na 14,3%, jež získala v parlamentních volbách roku 1997. Nikdy po roce 1945 se Konzervativní straně nepodařilo získat ve volbách více hlasů, než Straně práce. Høyre je konzervativně-liberální politická formace, jež vystupuje především proti nadměrné státní regulaci ekonomiky. Kladou také důraz na osobní svobodu a odpovědnost jedince. 22 Strmiska, M. Hloušek, V. Kopeček, L. Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy, s. 232. 23 Úspěšně dopadla jednání o případné povolební spolupráci s Levicovou socialistickou stranou a agrární Stranou středu. 24 Konzervativní strana (http://www.hoyre.no). 25 Oproti minulým volbám si polepšili o 6,9% a získali dalších 15 křesel dohromady 38. 26 Přestože nezískali post ministerského předsedy, měli jasnou převahu, neboť 10 z 19 členů vlády byli zároveň členy Konzervativní strany. 27 Roku 1972 v protievropské vládě vedené L. Korvaldem. 10

Strana pokroku Žádná další strana již ve volbách roku 2001 nezískala přes 20%. Třetí nejsilnější Strana pokroku 28 (Frp Fremskrittspartiet) obdržela 14,6%. Frp se výrazně vymyká v porovnání s ostatními stranami, jimž se podařilo probojovat do parlamentu. Jak historicky, tak programem a hodnotami, jež hodlají prosazovat. Strana pokroku vznikla v srpnu roku 1973 jako Strana Anderse Langeho pro snížení daní a veřejných výdajů 29. Její zakladatel Anders Lange byl takřka sedmdesátiletý charismatický kritik politiky norské vlády. Jeho strana se okamžitě zařadila mezi subjekty, s nimiž je nutno počítat a ještě téhož roku dosáhla ve volbách 5% a 4 poslaneckých mandátů. Lange však roku 1974 zemřel a v roce 1977 došlo ke změně jména na Stranu pokroku, podle sesterské dánské strany. Přes smrt oblíbeného vůdce i neúspěch v následujících volbách se Frp podařilo udržet a od roku 1981 má vždy své zástupce v parlamentu. V následujících volbách získala pouze dva mandáty, její vliv však rapidně narostl, díky vyrovnanosti dvou soupeřících parlamentních bloků. A tak právě na nich záleželo, jaká vláda se roku 1985 ujme úřadu 30. Zatím největšího úspěchu dosáhla Frp ve volbách roku 1997, kdy se stala druhou nejsilnější stranou za DNA 31. Díky svojí protestní orientaci se však nikdy nestala členem vládní koalice. Její vyděračský potenciál je ale dostatečný na to, aby dokázala ovlivnit norskou politickou scénu.. Ve volebním období 2001-2005 se o její hlasy opírala pravicová vláda. Již roku 2004 však vedení Frp deklarovalo, že případnou vládu těchto stran i v dalším volebním období již podporovat nehodlá. Současným lídrem strany je Carl Ivar Hagen, který se do jejího čela dostal těsně po jejím přejmenování 32. Strana pokroku je také silně kritizovanou norskou politickou stranou. Je jí vyčítána především vysoká míra populismu a někdy až xenofobní vystupování. Pojí se s tím především stranou často zmiňovaná témata zpřísnění trestů za kriminální činy a restriktivní imigrační politiky, jež však straně přinesly řadu voličů. Stejně tak ale přispěla k rozdělení strany na dvě křídla, liberální a autoritativně-populistické 33. Frp je právem považována za nejpravicovějšího člena Stortingu, přestože její přiřazení k radikální pravici není zcela jednoznačné 34. Většina badatelů se však přiklání k tomu, že se opravdu jedná o radikálně pravicovou stranu, ovšem 28 Strana pokroku (http://frp.no). 29 Kroupa, J.:Soudobé ústavní systémy, s. 164. 30 Petersson, O.: The Government and Politics of the Nordic Countries, s. 49. 31 Rozdíl mezi nimi byl však propastný DNA 35%, zatímco Frp 15,3%. 32 Hagen byl zvolen v roce 1978, po dvou nevýrazných vůdcích se do čela opět dostala osobnost jíž se podařilo vrátit stranu zpět do Stortingu. 33 Pettersen, P. A.: Parties, the Public, and Imigrants. Responses to New Political Issues. in: Strøm, K. Svåsand, L. (eds.): Challanges to Political Parties. The Case of Norway, Michigan, The University of Michigan Press 1997, s. 266. 34 Dočekalová, P.: Norská Strana pokroku: součást stranické rodiny extrémní pravice?, Politologický časopis, ročník XII., č. 4, 2005, s. 384-402. 11

její radikalismus není tak silný, což dokazuje například i striktní dodržování formálních pravidel politické hry. Levicová socialistická strana 12,5% se podařilo získat Levicové socialistické straně 35 (SV, Sosialistisk Venstreparti). Přestože strana jako taková vznikla roku 1975, její kořeny můžeme nalézt už na začátku 60. let, ve skupině členů Norské strany práce, kritizující zahraniční politiku DNA. Ti nesouhlasili především se vstupem Norska do NATO 36. Sama SV říká, že tato skupina chtěla, aby Norsko stálo mimo oba tehdejší soupeřící nadnárodní bloky východní i západní. Nakonec se tato frakce oddělila. Vznikla tak nová strana - Socialistická lidová strana (SF, Sosialistisk Folkeparti), jež získala ve volbách roku 1961 2,4% podpory a dva mandáty. O čtyři roky později navýšila podporu voličů na 6%, ale stále měla pouze dva mandáty. V dalších volbách však strana propadla a nezískala zástupce v parlamentu. Před volbami roku 1973 se SF spojila s Norskou komunistickou stranou (Norges Kommunistiske Parti) a nezávislými socialisty. Vznikla tak Socialistická volební koalice (Sosialistisk Valgforbund) jíž se podařilo získat nejen slušnou podporu mezi voliči 11,2%, ale především 16 poslaneckých mandátů. K oblibě koalice přispěl i její negativní postoj ke vstupu Norského království do Evropské unie. Na jaře následujícího roku byla započata jednání o transformaci spojenců v jednu stranu. K tomu došlo na konferenci v Trondheimu v roce 1975. Nová strana dostala název Levicová socialistická strana. Jejím prvním předsedou byl zvolen Berit Ås. Zpočátku nebyla strana příliš úspěšná, ale dařilo se jí udržet několik svých zástupců v parlamentu. V 80. letech podpora pomalu rostla a po propadu let 90. přišel razantní nástup ve volbách 2001, kdy se SV podařilo zdvojnásobit svůj volební zisk z 6% roku 1997 na 12,5%. Příčinou tohoto úspěchu byla především změna orientace strany na ekologická témata a mládež. Tento nový kurz nasadila nynější předsedkyně Kristin Halvorsen. Pod jejím vedením také strana vstupovala do voleb 2005. I přes tuto změnu je však SV stále radikální levicovou stranou striktně odmítající liberální hospodářství. 35 Levicová socialistická strana (http://www.sv.no). 36 Urwin, D. W.: The Norwegian Party System from the 1880s to the 1990s. in: Strøm, K. Svåsand, L. (eds.): Challanges to Political Parties. The Case of Norway, Michigan, The University of Michigan Press 1997, s. 41-42. 12

Křesťanská lidová strana Jen o jednu desetinu procenta méně než SV získala strana stojící mírně napravo politického spektra Křesťanská lidová strana 37 (KrF, Kristelig Folkeparti). Ta je také ve Skandinávii nejsilnější křesťansko-demokratickou stranou, neboť žádné jiné se v tomto prostoru nepodařilo ustálit své výsledky nad 8% 38. V posledních dvou volbách sice posílili švédští lidovci, ale relativně stabilním výsledkům KrF již od období po druhé světové válce se nemohou rovnat. Strana vznikla roku 1933 ovšem pouze s lokálním zakotvením. Od roku 1945 se přeorientovala celostátně 39 a, jak již bylo napsáno, udržuje si stabilní voličskou podporu kolem 10%. Její vliv narostl po volbách roku 1997, kdy sice nezískala nijak velké preference 40, ale její bývalý předseda Kjell Magne Bondevik se díky úspěšné prezentaci vlastní osoby stal premiérem. Stejný post zaujal i v dalším volebním období po krátkém vládním intermezzu DNA na přelomu let 2000 a 2001. V té době byl ministerským předsedou Jens Stoltenberg. Ve vládních koalicích tak KrF byla již se všemi pravicovými či středovými stranami, mimo kontroverzní Strany pokroku. V období 1997 2000 spojili síly s liberály a Stranou středu, v letech 2001 2005 tvořili koalici s konzervativci a liberály. Strana velmi lpí na tradičních hodnotách a s jejich konzervativními názory můžeme také například spojit pozdní přijetí, v norských stranách poměrně běžných a v 70. a 80. letech přijímaných, ustanovení o minimálním procentu osob něžného pohlaví ve stranických orgánech. Tyto pravidla přijala až v roce 1993 41. KrF je tedy křesťansko-konzervativní politická formace, jež prosazuje především morálně-etické a náboženské hodnoty. Strana středu Jedinou další stranou jíž se podařilo překročit 4% hranici byla roku 2001 Strana středu 42 (Sp, Senterpartiet), jež získala 5,6% podpory voličů. Toto politické uskupení vzniklo roku 1920 jako Agrární strana (Bondepartiet). Od začátku se jasně orientovala na obyvatelstvo žijící mimo hlavní norská centra, jejichž zájmy se rozhodla hájit. Na svých internetových stránkách píše, že chtěli chránit venkovskou kulturu a hodnoty, proti tlaku městských elit. Roku 1959 si strana změnila jméno na nynější a přibližně o deset let později upřela svoji pozornost nejen na zájmy venkova, ale též ekologické otázky. Jejich volební výsledky se pohybovaly mezi 6 37 Křesťanská lidová strana (http://www.krf.no). 38 Gallagher, M. Laver,M. Mair, P.: Representative Government in Modern Europe, s. 216. 39 Hroch,M. Kadečková,H. Bakke,E.: Dějiny Norska, s.256. 40 13,7% ovšem bylo zlepšení o 5,8% oproti minulému roku. 41 Heidar, K.: Norwegian Parties and the Party System: Steadfast and Changing in Norway: The Transformation of a Political System, West Europian Politics, vol. XXVIII, No 4, September 2005, s. 812. 42 Strana středu (http://www.senterpartiet.no). 13

11%. Výjimku tvořil pro Sp jednoznačně nejúspěšnější rok 1993, v němž získala 16,7% a přestože zaostala za Høyre o tři desetiny procenta, díky více koncentrované podpoře v některých regionech měla o 4 poslance více 43. Tento skvělý výsledek byl spojen se znovu nastolenou otázkou vstupu Norska do EU. Strana středu vystupovala jasně proti. To že se postavila na vítěznou stranu potvrdilo referendum, v němž norští občané již podruhé EU odmítli. Zarytou odpůrkyní evropské integrace je i současná předsedkyně strany Åslaug Haga. Ve svém předvolebním programu Sp přímo označila EU za zásadně nedemokratickou organizaci mající příliš mnoho moci. Sp je sice původně agrární stranou, do svého programu však postupně přijala i environmentální, liberální a komunitární prvky. Liberální strana Předposlední stranou jíž se podařilo dostat v roce 2001 svého zástupce do parlamentu byla norská Liberální strana 44 (Venstre). Přestože obdržela pouhých 3,9%, díky podpoře v kraji Hordaland a v hlavním městě Norského království Oslu získala dva mandáty 45. V obou případech se jedná o velké volební okrsky s větším počtem voličů a silnější hustotou obyvatel. I když Venstre znamená v překladu z norštiny levice jedná se o liberální, pravicovou stranu. Vznikla v lednu 1884 a je nejstarší stranou Norského království. Obhajovala parlamentarismus a byla opozicí k bloku, jež se později označil jako Høyre (což můžeme přeložit jako pravice ). Zatímco Levice se snažila omezit moc panovníka, Pravice odmítala ustanovení vlády parlamentní většinou. Liberálům se však boj o demokratizaci podařilo vyhrát. Jejich lídr Johan Sverdrup se také stal prvním ministerským předsedou, jenž byl jmenován na základě parlamentní většiny. Ještě šest dalších předáků Venstre stálo v čele norských vlád. Všichni však do roku 1935. Straně sílila konkurence v podobě sociálních demokratů a navíc byla oslabena několika secesemi, když z její členské základny vznikla roku 1920 Agrární strana a o třináct let později Křesťanská lidová strana. Po druhé světové válce podpora liberálů nezadržitelně klesala od 14% k pouhým 3%. Tento trend se jim nepodařil zvrátit ani poté, co do čela strany zvolili první ženu v norské historii. Byla jí Eva Kolstad a došlo k tomu v roce 1974. Přes propad voličské podpory strana působila v několika pravicových vládách jako slabší koaliční partner. V letech 1985 1993 dokonce neměla ani jediného zástupce ve Stortingu. Venstre je dnes sociálně-liberální centristickou stranou, kladoucí důraz na osobní svobodu jedince. 43 Sp získalo 32 křesel, Konzervativní strana 28. 44 Liberální strana (www.venstre.no). 45 Rozdělení mandátů v jednotlivých krajích ve volbách 2001 lze nalézt na Psephos (http://psephos.adamcarr.net/countries/n/norway/norway2001.txt). 14

Strana pobřeží Poslední stranou jež se probojovala do norského parlamentu byla Strana pobřeží 46 (Kystpartiet). I s pouhými 1,7%. V kraji Nordland však získala 10,9% a díky tomu i jeden z tamějších 12 mandátů. Nordland je jednou z pobřežních řídce osídlených oblastí v níž se řada lidí živí rybolovem. Strana se staví právě do role obhájce obyvatel odlehlých oblastí. Největší podporu také získává ve třech z nich. Jsou to severní provincie Nordland, Finnmark a Troms. Hustota osídlení 47 se v těchto místech pohybuje mezi pouhými 2 7 obyvateli na km 2. Kystpartiet je monotematickou stranou, zaměřenou na obhajobu zájmů norských velrybářů v těchto oblastech. Až do voleb roku 2005 strana nikdy nekandidovala ve všech 19. krajích. Přestože formálně vznikla až v roce 1999, subjekt z nějž se transformovala, přes několik změn názvu i programu, byl založen roku 1973. Prvním předsedou Kystpartiet byl bývalý rybář i velrybář Steinar Bastesen. Díky tlaku uvnitř strany však odstoupil a do voleb tak Kystpartiet vedl Roy Waage, dřívější člen KrF. Strana pobřeží je kuriozitou mezi ostatními politickými formacemi ve Stortingu, už jen tím, že zcela postrádá jak koaliční, tak vyděračský potenciál a orientuje se v podstatě na jediné téma. Programy stran Samotný předvolební souboj se bral především jako soupeření mezi středo-levou koalicí, a vládní pravo-středovou koalicí. V čele levých stál Jens Stoltenberg a kromě DNA ji tvořili SV a Sp. Pravice, tvořená KrF, Høyre a Venstre, za svého kandidáta na post ministerského předsedy prohlásila tehdejšího premiéra Kjella Magne Bondevika. Zatímco opozice si za svůj cíl vytkla především další zvelebování modelu státu blahobytu, chtěla vláda pokračovat v nastaveném kurzu snižování daní a růstu ekonomických pobídek. Díky každoročnímu zisku z těžby ropy pohybujícímu se kolem 38 miliard dolarů si Norové mohou dovolit obojí, bez výraznějšího ohrožení životní úrovně norských obyvatel 48. Za jakéhosi černého koně byla považována Strana pokroku, stojící mimo ty dva bloky. Přestože dříve podporovala vládní koalici a umožnila jí získat parlamentní většinu, před volbami otevřeně prohlásila, že s politikou vlády nesouhlasí a nehodlá ji podporovat i v dalším období. 46 Strana pobřeží (http://www.kystpartiet.no). 47 Informace o jednotlivých krajích převzaty z internetové encyklopedie Wikipedia (http://en.wikipedia.org/wiki/norway#subdivisions). 48 V Norsku probíhají parlamentní volby, on-line text (http://www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2005/09/050912_norway_elex_1731.shtml). 15

Hlavními tématy volebních debat i kampaní se staly kromě státu blahobytu, či snížení daní i školství, ekologie, či decentralizace státní správy. Samotné programy stran nám odhalí velice mnoho. Přestože jsme zatím hovořili především o soupeření dvou bloků a jedné strany, nejedná se o volební koalice, ale proklamované aliance parlamentní, či v případě úspěchu vládní. Každá z osmi zmiňovaných stran šla do voleb sama za sebe. Přesto je, dle mne, lepší variantou dát vedle sebe programová prohlášení stran, jež byly považovány za spojence. Středo-levá rudozelená aliance Norská strana práce V rámci volebního programu Nová solidarita 49, jež bývá srovnáván i s třetí cestou Tonyho Blaira 50, vyhlásilo vedení Norské strany práce 5 základních témat, jež hodlají obhajovat. Prvním a dle DNA nejdůležitějším má být plná zaměstnanost Norů. Slibovali nejen dostatek pracovních příležitostí pro každého, ale též lepší pracovní podmínky tím, že budou chránit pracující lepší legislativou. Na jednu stranu navrhovali zjednodušit systém přijetí do práce, na druhou požadovali, aby nebylo tak snadné pracujícího propustit. Hodlali také zvýšit věk v němž by norští občané odcházeli do důchodu. Druhým bodem, souvisejícím s prvním, díky nutnosti stále vyšší kvalifikace, je podpora vzdělání, kultury, výzkumu a vývoje. Mimo jiné odmítli podporu soukromých škol tehdejší vládní koalice. Chtěli zajistit menší počet žáků ve třídě tak, aby se každý učitel mohl více věnovat tomu kterému studujícímu. Kromě finančních pobídek pro školství, navrhli pomoci lepšímu vzdělání norských občánků i navýšením času, jež stráví učením na základní škole. Mimo tato opatření prosazovali řadu dalších jako volný přístup k počítačům pro všechny studenty i profesory, ovoce a zeleninu ve školních jídelnách zdarma, zvýšit kvalifikaci učitelů a mnohá další. Obdobně důkladně se věnovali i vysokoškolskému vzdělání, vědě a výzkumu, či celoživotnímu vzdělávání. Dále chtěli co nejstabilnější a nejspravedlivější penzijní systém, skrze legislativní reformy. Ve čtvrtém bodě hlásali co největší rovnost mezi norskými občany včetně příslušníků menšin a nakonec navrhovali, aby se Norsko více zapojilo do mezinárodní politiky. V ní se chtěli zasadit za mírová řešení světových konfliktů a bojovat proti bídě a nespravedlnosti. Věnovali se i otázce EU, k níž se stavěli poměrně zdrženlivě. Přestože připomněli, že v obou 49 New Solidarity. The Norwegian Labour Party s Platform 2005-2009, on-line text (http://www.dna.no/asset/26931/1/26931_1.pdf). 50 Sitter, N.: Election Briefing No.20. The Norwegian General Election of 12 September 2005, s.6. on-line text (http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-eb-norway2005.pdf). 16

referendech doporučovali stát se členy Evropské unie, před volbami uznali, že i uvnitř samotné strany se mísí oba názory a prohlásili, že DNA bude respektovat rozhodnutí občanů. Přestože do těchto hlavních bodů nepatří řada témat, neznamená to, že je DNA opomenula. Pouze jim nepřikládala takovou důležitost. Pokusíme se věnovat již spíše pouze tématům, jimž se věnovala i většina ostatních stran. Co se regionální politiky týče, navrhli dát více moci a zodpovědnosti jednotlivým samosprávným jednotkám. Těchto 434 komunne je ale dle nich natolik malých, že je potřeba rozdělit Norské království na nové větší regiony, jimž potom budou přiřknuty i větší pravomoci. V otázce energií požadovali větší využití vlastního zemního plynu a méně jej vyvážet. Stejně tak podporovat zavádění obnovitelných zdrojů energie. Jedním z důležitých bodů voleb byla i otázka daní. V ní DNA odmítla pomáhat podnikatelům a chtěla dle vlastních slov, co nejspravedlivější daňový systém. Zaměřit se hodlali i na potlačování černé ekonomiky a neplatičů daní. Samotnou Novu solidaritou mínila DNA vztahy mezi norskými občany. Jejich nekonfliktnost byla prý narušena posledními vládami a jejich hospodářskou politikou, jež díky snižováním daní upřednostňovala bohaté a navíc mezi občany podporovala spíše řevnivost, než pochopení. Za lepší motor hospodářského růstu, než je soutěživost, prohlásila DNA spolupráci. Nová solidarita se ale také dotýká například stárnutí norské populace. Stále více Norů jde do důchodu a stále méně jich je v produktivním věku. Je tedy nutné, aby se obě tyto skupiny k sobě chovaly s pochopením. Mimo tato programová témata se členové norské sociální demokracie shodli na tom, že ve všech stranických orgánech budou stejnou měrou zastoupeni jak muži, tak ženy a také že se pokusí zaručit více práv homosexuálům. Levicová socialistická strana Na začátku svého programu 51 se Levicová socialistická strana ostře postavila proti vládním pravicovým stranám a jejich politice. Snížení daní dle nich pomůže pouze nejbohatším skupinám obyvatel. Odsoudili obchodní liberalismus, jež považují za brutální soutěž, v níž se lidé honí za stále větším ziskem a který vede k nerovnosti mezi lidmi, společně s vyčerpáváním přírodních zdrojů. Svoboda jednotlivce nemá být omezována svobodou trhu. Tehdejší vládě také vytýkali sbližování se s USA a s její agresivní politikou. Obdobně jako DNA i oni ve svém programu zdůrazňovali nutnost solidarity mezi norskými občany. Na rozdíl od strany práce ale navrhovali prvky solidarity vnést také do mezinárodní politiky 52. 51 Different people. Equal opportunities. Election Manifesto of the Socialist Left Party of Norway (SV), 2005-2009, on-line text (http://www.sv.no/politikken/program/english/dbafile89396.html). 52 Například navrhují odpustit státům Třetího světa jejich dluhy státům Třetího světa. 17

V ní požadovali maximální nezávislost Norského království, s čímž také souvisí jejich odpor ke vstupu do EU. Dle SV v Norsku stále existují utlačované skupiny jako ženy 53, etnické, náboženské, či sexuální menšiny, případně osoby s nějakým postižením. Pro všechny tyto chtěli zajistit stejné podmínky. Socialisté se sami nazývají zelenou stranou. Ve svém volebním programu kladli důraz na ochranu životního prostředí. Plně mu věnovali pátý článek. Mimo jiné chtěli omezit emise škodlivých látek, podporovat k přírodě šetrné technologie a chránit obnovitelné zdroje. Pomocí spolupráce s pracujícími a odbory hodlali rozvíjet stát blahobytu. Jeho rozvoj byl dle SV narušen privatizací a deregulací části veřejných služeb, což musí být co nejdříve zastaveno. Chtěli dát rovné příležitosti všem občanům, podporovat plnou zaměstnanost a při tom dbát na efektivní rozdělování státních peněz. Tomu také měla napomoci decentralizace. Stejně jako řada dalších stran horovali za posílení moci regionálních orgánů a v návaznosti na to oslabení orgánů centrálních. Obdobně s tím chtěli častější užívání prvků přímé demokracie především referenda. Ve školské oblasti odmítali posilování pozic soukromých škol. Naopak jich chtěli méně než dosud a proto hodlali prosadit legislativní změny týkající se jejich financování. Školství plně věnovali osmý článek svého programu, v němž také navrhli zrušení systému hodnocení žáků pomocí známek na základních školách. Dle nich je spravedlivější systém komplexního vyhodnocování, který podporuje opravdové učení a ne biflování se před zkouškami. Strana středu Program 54 druhého spojence DNA Strany středu se kromě postoje k EU věnoval posílení pravomocí krajů. Toho chtěla dosáhnout především větším přísunem zdrojů a rozšířením pravomocí regionálních orgánů. Například i tím, že by si v některých případech kraje sami vyměřovaly velikost daní. Kromě celkového oslabení státní moci požadovali i decentralizaci škol. V zájmu venkova chtěli raději více malých státních škol, místo rozšiřování stávajících. Stejně tak se stavěli proti vzniku škol soukromých. Tím odmítli vládní plán rozvoje soukromého školství. Vycházeli z předpokladu, že menší školy mohou nabídnout žákům lepší vzdělání a více se budou věnovat každému jednotlivci. Věrni svému elektorátu požadovali více finančních zdrojů do zemědělství. Největší akcent ale pokládali na ekologické otázky, přičemž apelovali na osobní odpovědnost norských občanů. Požadovali více používat vlastní 53 Stejně jako se v programu prohlašují za zelenou stranu, říkají, že jsou stranou feministickou, chtějící plnou rovnoprávnost obou pohlaví. 54 Senterpartiets prinsipp- og handlingsprogram 2005 2009, on-line text (http://www.senterpartiet.no). 18

zdroje vodní energie a norské ekonomice by dle nich měla pomoci lepší dopravní síť, čítající moderní vlaky i dobré silnice po celé zemi. V rozporu se svými spojenci navrhovali například snížit daň z příjmu. V rámci podpory dobrovolné práce vedené kraji chtěli tuto práci vyvázat z daňové povinnosti zcela. Pravo-středová aliance Křesťanská lidová strana Program 55 Křesťanské lidové strany byl založen na konzervativním základě. Na prvním místě zdůrazňuje křesťanskou víru a křesťansko-demokratickou ideologii. Více než decentralizaci a posílení moci regionálních orgánů chtěla KrF posílit jejich vzájemnou spolupráci a provázanost. Naopak decentralizaci doporučovali na úrovni základních škol. Chtěli solidní základnu menších škol spravovaných státem, jež by měla většina dětí blízko místu svého bydliště. Soukromé školy by k nim tvořily doplněk či alternativu, například náboženských škol, jež si zaslouží pomoc od státu. Více by ale do škol komerce proudit neměla, ani v podobě reklamy. Křesťanští demokraté hodlali pokračovat v progresivním zdanění. Naopak prosazovali zvýšení daní u některých komodit. Například na alkoholické nápoje a pokud možno v co nejvyšší míře. Přestože ve svém programu doporučili spolupráci s EU, ke členství Norského království se stavěli skepticky. Mezi další tradiční hodnoty jež podpořili patří rodina a rodinný život. Podporovali například zvýšení státních dávek pro matky, jež se rozhodnou zůstat doma s dítětem, místo aby chodily do práce. Ostře vystupovali nejen proti prodeji alkoholu, ale třeba i pornografii a potratům. Můžeme říci, že program KrF narozdíl od programů ostatních stran více vyzdvihoval etické hodnoty a apeloval na morálku lidí. Konzervativní strana Do voleb roku 2005 šli konzervativci s novou předsedkyní i programem. Pod vedením Erny Solberg představili svůj program Nové příležitosti 56. Za samotné nové příležitosti považovali především více osobní svobody pro každého obyvatele Norského království, i pro regionální orgány. Tyto příležitosti měly zajistit především lepší školy a nižší daně, díky nimž bude vznikat stále více pracovních příležitostí. Tomu všemu by navíc mělo pomoci členství v EU. 55 Politisk program 2005-2009 Nynosrsk, on-line text (http://www.krf.no/portal/page?_pageid=33,206851&_dad=portal&_schema=portal). 56 Nye muligheter. Hoyres Stortingsvalgprogram 2005-2009, on-line text (http://www.hoyre.no/saker/hoyreprogram2005_2009/1117013209.15). 19

V programu se zaměřili především na tři témata. Zajímavé je, že hned na první místo položili otázku mezinárodního postavení Norského království, které je, přece jen z vlastní vůle, mírně izolovanou zemí. Před touto izolací však Høyre varovala a nejenže chtěla větší zapojení do mezinárodních otázek, ale přímo otevřela v Norsku nepříliš populární téma Evropské unie. Otevřeně řekla, že by se Norsko mělo stát jejím členem, jak nejdříve to bude možné. Konzervativci také poukázali na to, že se norskému státu stále nedaří přilákat zahraniční investory, kterým se ani trochu nelíbí vysoké daně, jež by byly na překážku jejich podnikání. Úroveň zdanění by tedy měla být tak vysoká, jak je nezbytné a tak nízká, jak je jen možné 57. Přestože je Norské království díky těžbě ropy a zemního plynu velice bohatou zemí, nemusí tomu tak být za několik let a proto Høyre nedoporučovala orientaci jen na vlastní píseček. Naopak prohlašovala za nutné začít více integrovat norské hospodářství do nadnárodních struktur. Tak jako chtěli do země přilákat cizí investory, považovali za pozitivní jev i migraci lidí z dalších států. Tito cizinci se mohou nejen aktivně zapojit do pracovního procesu, ale také dát nové impulsy norské společnosti a tím ji obohatit. V sociální oblasti nabádali k, již zmiňované, větší míře osobní svobody, méně rovnostářskému přístupu, oslabení centrální moci a více prostoru pro samosprávná území. Vláda Norského království by se měla zaměřit především na základní otázky státu a nepřibírat si zodpovědnost za věci, jež nohou lépe vyřešit místní orgány. K oslabení centrální vlády dle Høyre mělo dojít také v ekonomické rovině. V současné době je vláda největším vlastníkem norských podniků. Konzervativní strana chtěla prosadit privatizaci velké části těchto podniků a předat je do soukromých rukou. Posledním z hlavních témat programu bylo zajištění blahobytu. Blahobytem ale nemínili pouze materiální zázemí občanů, ale také zajištění jejich nezávislého žití, i skrze to, že budou pracovat a nebudou tak závislí na dávkách od státu. Počet norských nezaměstnaných považovali konzervativci stále za nepřiměřeně vysoký. Například v roce 2004 to bylo 4,4% a celé procento více než před čtyřmi lety 58. Pro posílení hospodářského růstu hodlali především podporovat soukromé podnikání a pro snížení nezaměstnanosti revidovat příslušnou legislativu. V oblasti školství chtěli prosadit větší variabilitu a v součinnosti s principem maximální svobody jedince podporovat soukromé školy, jakožto alternativu k státnímu školství. K řešení ekologických problémů nehodlali přistupovat samostatně, ale více spolupracovat s mezinárodními institucemi. Na domácím poli chtěli prosadit například i zelené daně 57 Programme of Principles, on-line text (http://www.hoyre.no/saker/1055842224.82). 58 Unemployed persons as per cent of the labour force, on-line text (http://www.ssb.no/english/yearbook/tab/tab- 225.html). 20

z nichž by se financovaly ekologické projekty. Mimo to si norští konzervativci velice zakládali na tradičních křesťanských hodnotách. Církev označili za nositele a šiřitele morálních hodnot. Také z tohoto důvodu má být dle Høyre zajištěna její nezávislost na státu. Liberální strana Stejně jako většina ostatních norských stran hlásala Venstre decentralizaci moci, posílení místních úřadů pravomocemi i větším přísunem peněz a odstranění zbytečných státních zásahů. V souladu s liberálními principy požadovali maximální svobodu každého jedince. Nelíbila se jim například přebujelá byrokracie. Ještě stále dle nich nebyl dokončen proces zrovnoprávnění žen s muži a proto požadovali, aby v každém výboru státního podniku bylo zastoupeno alespoň 40% žen. Navrhli také více podporovat malé a střední podniky. V daňové oblasti chtěla Liberální strana snížení daní pracujícím, snížit daň z odbytu, či zrušení daně z kapitálu. Jeden z požadavků jímž se liberálové lišili od ostatních stran je návrh udělit volební právo již od 16 let. V pátém článku programu se Venstre důkladně zabývala ekologickou otázkou, emisemi CO 2, či nutností dokončení jaderné elektrárny. V zahraniční politice prosazovali více aktivní přístup, bližší vztahy s Rusku federací, i nové referendum o vstupu do EU. Přesto se nedá říct, že by Liberální strana byla nějak pro evropská. V otázce školství se přikláněli spíše k silné pozici veřejného školství a nechtěli posilovat školství soukromé. Strany mimo bloky Strana pokroku Frp sama sebe představila jako liberální stranu, navazující na norské kulturní a křesťanské dědictví. Její hlavní aktivity stále směřovaly proti modelu státu blahobytu. Tedy především proti vysokým daním společně se silnými státními zásahy. Proto v rámci svého programu 59 upřednostňovali individuální práva občana, decentralizaci a princip referenda. Za svá zásadní témata prohlašovali nejen snížení daní a poplatků, ale i větší podíl přímé demokracie na chod země. V opozici k požadavkům Sp chtěli Frp omezení dotační zemědělské politiky. K oživení ekonomiky by dle Strany pokroku nemělo dojít za dohledu státu, ale spíše redukcí státních zásahů, jež činí trh nepružným. K uvolnění současných bariér by bylo nejlepší dát velkou část podniků, jež jsou v rukou státu, nebo jsou státem omezovány, ve svém programu mluvili 59 Prinsipp- og handlingsprogram, on-line text (http://www.frp.no/?module=articles;action=article.publicshow;id=8402). 21

například o bankách, do soukromé správy a to cestou privatizace. Obdobně nesouhlasili s obecně vysokým zdaněním v Norském království a naopak chtěli daně pokud možno co nejnižší. Oslabení role státu byl jedním ze základních předpokladů, jež dle Frp povede k lepšímu vývoji Norského království. Proto podporovali posílení regionálních orgánů. Stejně jako Høyre chtěli pomoci rozvoji soukromých škol a dát tak maximální volbu školákům i rodičům co se místa studia týče. Dokonce navrhli systém, v němž by norští žáci i jejich rodiče hodnotili své učitele. Strana pokroku se nevyhýbala ani ekologii. V rámci životního prostředí chtěli podporovat ekologické formy dopravy, ale například také neomezený rybolov v mořích. Podobně jako DNA ani Frp nezaujala ke vstupu do EU jasné stanovisko a odvolávala se na to, že bude respektovat vůli občanů. Což, jak se zdá, je, u obou stran jež vstup do EU spíše podporují, jakousi uhýbavou taktikou, jak si neznepřátelit ty voliče, kteří nejsou evropské integraci příznivě nakloněni. Strana pobřeží Přestože se tato strana rozhodla ve volbách roku 2005 poprvé kandidovat na celostátní úrovni, byl v jejím programu 60 kladen akcent především na problémy spojených s rybolovem a velrybářstvím. Zde hájila zájmy jí věrných severních oblastí. Můžeme říci, že na ostatních místech Kystpartiet zaostávala. A i v její doméně neměla jasnou pozici, neboť zájmy norských rybářů slibovaly ochraňovat, i když ne v takové míře, i některé velké norské strany. Například Frp. Působení stran před volbami Samotný program je sice hlavní devizou politické strany před volbami, ale nelze opomenout fakt, že velká část voličů, si samotný program ani nepřečte. Na většinu nerozhodných voličů působí spíše sliby politiků, předvolební kampaň, případně vystoupení zástupců politických stran v médiích. To vše nejen reflektuje program s nímž jde strana do voleb, ale může reagovat na programy jiných stran, případně akcentovat témata, jež jsou dle strany zásadní. 60 Program for Kystpartiet, on-line text (http://www.kystpartiet.no/docs/hovedprogram2005-2009.pdf). 22

Média - televizní debaty Hlavní prostor v médiích byl dáván především dvou největším rivalům předsedovi současné norské vlády a Křesťanské lidové strany Kjellu Magne Bondevikovi a předsedovi Norské strany práce Jensi Stoltenbergovi. V tomto duelu byl favorizován mladší Stoltenberg, jenž byl ve výzkumu konaném Berntem Aardalem v červnu 2005 vyhodnocen jako nejpopulárnější kandidát na nového norského ministerského předsedu. Stoltenberg získal 56% podpory dotazovaných, zatímco Bondevik se musel spokojit s pouhými 21% důvěry 61. I přes to vůdce křesťanských demokratů zabodoval v první společné debatě konající se v polovině srpna. V nezávislém průzkumu agentury InFact 62 51,3% dotázaných označilo Bondevika za přesvědčivějšího. Stoltenberg, hájící se tím, že narozdíl od svého soupeře neskákal do řeči, získal 9,5% 63. Představitel DNA však slíbil, že v příštím vzájemném klání už tak hodný nebude. A již dva dny poté svůj slib dodržel. V debatě jíž se kromě obou jmenovaných účastnili i Carl I. Hagen za Frp, Erna Solberg za Høyre a Kristin Halvorsen za SV již potvrdil roli favorita. Výzkum stejné agentury ukázal, že za nejschopnějšího z debatujících jej považovalo 35,9% dotázaných. Druhým však nebyl Bondevik, nýbrž předseda Strany pokroku Hagen, jemuž by vítězství přiřklo 19,5% dotázaných 64. Nelze však říci, že by to Stoltenbergovi jeho oponenti jakkoliv usnadňovali. Například od předsedkyně Konzervativní strany si musel vyslechnout mimo jiné i kritiku vůči koalici DNA, SV a Sp. Erna Solberg ji označila za cáry mlhy. Poukázala na to, že případní vládní partneři se nedokáží dohodnout na ropné, školní i bezpečnostní politice. Jediné na čem se dle jejího názoru shodnout dokáží je to, že žádný z těchto sporů nebudou prezentovat před volbami. Na druhou stranu Stoltenberg kritizoval současnou vládu za nárůst nezaměstnanosti, zvýšení etnických a sociálních rozporů mezi norským obyvatelstvem díky privatizaci škol, či to že se nedostatečně stará o občany v důchodovém věku 65. V posledním kole debat, jehož se účastnili představitelé šesti největších politických stran, ale zabodoval černý kůň voleb do Stortingu Strana pokroku a její předseda Carl Ivar Hagen. Dokázal, že se Frp stále opírá o charismatické osobnosti, stejně jako v době svého založení. Za vítěze debaty jej dle výzkumu InFact zvolilo 31,5% dotázaných. Druhý v pořadí byl Jens Stoltenberg s 20,8% 66. 61 Stoltenberg people's choice, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1072124.ece). 62 Agentura InFact (http://www.infact.no/). 63 Bondevik won a TV-duel, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1097323.ece). 64 Stoltenberg struck up, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1097942.ece). 65 Hard election debates, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1101414.ece). 66 Election debates roll on, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1103029.ece). 23