- 113- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Česká televize, se sídlem Praha 4, Kavčí hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované dne 1.12.2009 č.j. BUR/512/2009, t a k t o : I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č.j. BUR/512/2009 ze dne 1.12.2009 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5.000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včas podanou žalobou dne 22.2.2010 domáhal zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 1.12.2009 č.j. BUR/512/2009, kterým byla provozovateli televizního vysílání uložena pokuta ve výši 300.000 Kč, neboť odvysíláním pořadu Události, resp. reportáže Srážka vlaků, dne 19.5.2008 v 19:00 hod. na programu ČT1 ve které byly prezentovány neaktuální a navíc i tři hodiny před vysíláním vyvrácené informace o příčině srážky vlaků, se dopustil porušení 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které ukládá povinnost zajistit, aby ve zpravodajských a politickopublicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti. Předmětem jednání, za které byla žalobci uložena sankce je reportáž, která pojednávala o srážce vlaků, ve které byly prezentovány neaktuální informace o příčině srážky vlaků, navíc informace již před vysíláním reportáže vyvrácené.
pokračování 2 Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí především z důvodu nezákonnosti s tím, že před vydáním napadeného rozhodnutí nebyl upozorněn na porušení 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., a že žalovaná v odůvodnění rozhodnutí nedokládá žádné konkrétní upozornění, které by bylo řádně doručeno. Namítal nepřezkoumatelnost, že rada pouze převzala hodnocení obsažené v analýze, a že závěr rady o porušení zákona nelze dovodit z podkladového materiálu. Dále namítal, že Rada nedostatečně posoudila jednotlivá kritéria pro uložení sankce. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 13.8.2010 navrhl žalobu zamítnout a dovolával se svého rozhodnutí ze dne 1.12.2009. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 16.12.2010 a posléze dne 22.11.2011. Žalobce při jednání dne 16.12.2010 odkázal na doplnění žaloby po lhůtě a uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, že bylo vydáno v době, kdy již uplynula zákonem stanovená jednoroční preklusivní lhůta pro uložení sankce. Ze správního spisu vzal soud za prokázané, že do něho byla dne 10.4.2009 v 13:26 založena informace získaná z internetové stránky http://www.ceskenoviny.cz/archiv/index vydáno: 19.05.2008, 16:10 aktualizace: 19.05.2008 16:13, v níž se uvádí, že lokomotiva společnosti ČD Cargo narazila v Moravanech na Pardubicku do osobního vlaku. V lokomotivě zahynul strojvedoucí, v osobním vlaku byly tři osoby lehce zraněny. Škoda je předběžně odhadnuta na pět milionů korun. Podle první verze drážních inspektorů nehodu mohl zavinit strojvedoucí lokomotivy, který nerespektoval zákaz jízdy na vjezdovém návěstidle. Později ale zjistili, že návěst svítila a signalizovala povolení vjezdu, přestože byl osobní vlak stále ve stanici. Ze správního spisu vzal soud za prokázané, že zástupce provozovatele nahlíželi před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí dne 1.10.2008, 13.1.2009 a 9.6.2009, a tedy měli možnost seznámit se s ve spise založenou internetovou informací o zavinění nehody. Soud proto musel jako nepatřičnou odmítnout námitku žalobce, že závěry Rady byly nepodložené, a že vycházela pouze z analýzy analytického odboru. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji rozsudkem č.j. -49 ze dne 16.prosince 2010 zamítl.
pokračování 3 Nicméně Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobce a rozsudkem č.j. 7As 56/2011-88 ze dne 2.června 2011 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 8A 45/2010-49 ze dne 16.prosince 2010 s tím, že není vyřešena otázka, zda bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno se zachováním prekluzívní lhůty dle 61 odst. 1 věta třetí zákona č. 231/2001 Sb. Podle 61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle 32 odst. 1 písm. l). Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 27/2004-71 správní orgán, jehož rozhodnutí o uložení pokuty vázané na subjektivní a objektivní lhůtu bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, může ve věci znovu meritorně jednat jen tehdy, pokud ještě neuplynula subjektivní, popř. objektivní lhůta k uložení pokuty. Jinak musí řízení o uložení pokuty zastavit podle 30 správního řádu. Pro účely rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, kde je třeba zkoumat dodržení jednoroční subjektivní lhůty. Nejvyšší správní soud měl za to, že tuto lhůtu je třeba počítat ode dne, kdy se Rada na příslušném zasedání usnesla zahájit správní řízení s konkrétním podezřelým. Ústavní soud se dne 17. března 2010 k věci vyjádřil svým nálezem I. ÚS 947/09, kde dovozuje, že dle 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, v předchozím znění, platí, že "pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let, kdy k porušení zákona došlo". Jasné a jednoznačné znění tohoto ustanovení tedy nevyžaduje, že by se mělo jednat o zjištění porušení zákona ve vztahu k určitému, konkrétnímu subjektu, nýbrž pouze zjištění porušení zákona jako takového (rovina jazykového výkladu). Správní soudy tak vyložily a aplikovaly ustanovení 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy v rozporu již s jeho jazykovým výkladem, aniž by přitom předložily jakoukoliv argumentaci pomocí jiné metody výkladu, která by byla s to konkurovat metodě výkladu jazykového, či by byla způsobilá jazykový výklad prolomit. Proto nelze než takový postup - pro absenci jakýchkoli úvah objektivně způsobilých odůvodnit správními soudy přijatý výklad právní normy - hodnotit jako libovůli, a tudíž porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jazykový výklad - sám o sobě - však zpravidla není dostačující. Především si totiž správní soudy nepoložily otázku po smyslu a účelu ustanovení 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, tedy nezkoumaly význam a účel jimi dovozené právní normy (rovina teleologického výkladu). Stejně tak nezkoumaly ani její ústavní konformitu. Smyslem uvedené jednoroční prekluzívní subjektivní lhůty je přimět správní orgán k aktivní činnosti - včetně zjišťování a prokazování, kdo je za porušení zákona odpovědný - bezprostředně od okamžiku, kdy se dozví o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového; to platí s ohledem na ústavní princip právní jistoty a na povinnost správního orgánu rozhodnout bez zbytečných průtahů. Výklad správních soudů - který má za následek, že (prekluzívní subjektivní) jednoroční lhůta nezapočne nutně běžet od získání shora uvedené vědomosti (tj. o skutkových okolnostech v
pokračování 4 takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona), nýbrž až od okamžiku získání vědomosti správního orgánu o porušení zákona ze strany určitého, konkrétního subjektu - zakládá důsledky nerozumné. Takový výklad totiž umožňuje správnímu orgánu nečinnost v podobě absence či neadekvátního zjišťování a prokazování, kdo je odpovědný za porušení zákona, i po dobu dlouhé řady měsíců. Výklad správních soudů tak v podstatné míře ponechává volný proud libovolnému prodlužování řízení ze strany správního orgánu na úkor účastníka řízení. Správní soudy tak v dané věci vyložily a aplikovaly 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy - jak již bylo uvedeno - v rozporu se zárukou právní jistoty stěžovatelky dle čl. 1 odst. 1 Ústavy; založily tedy pro stěžovatelku ztrátu jistoty, že může být veřejnou mocí sankciována jen v limitovaném časovém prostoru, který je stanoven právním předpisem. Z citovaného nálezu Ústavního soudu tedy vyplývá, že počátek lhůty je nutno počítat již ode dne, kdy někdo z pracovníků Rady zjistil, že došlo k porušení zákona, i když zatím nebude vědět, kdo se jej dopustil. Předpokladem je to, že taková skutečnost bude ze spisu zjistitelná. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že je zde založena kopie oznámení o odvysílání předmětného pořadu doručeného žalované dne 19.května 2008 ve 23:17 hodin, oznámení o zahájení správního řízení ze dne 18.srpna 2008, vyjádření žalobkyně k zahájení správního řízení ze dne 29.září 2008, analýza pořadu ze dne 18.listopadu 2008 a žalobou napadené rozhodnutí č.j. vos/3273/09 ze dne 8.dubna 2009 doručené žalobkyni dne 18.5.2009. Subjektivní prekluzívní lhůta tedy v inkriminované věci začala běžet dne 20.5.2008 a skončila by dne 20.5.2009. Nicméně dne 8.4.2009 Rada poprvé rozhodla o správním deliktu, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci doručením dne 18.5.2008. Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 9 Ca 212/2009-40 ze dne 21. října 2009 vyhověl žalobě České televize a napadené rozhodnutí zrušil. Nové rozhodnutí. které žalovaná Rada vydala až dne 1.12.2009 pod č.j. BUR/512/2009, a které nabylo právní moci doručením dne 21.12.2009, bylo vydáno opožděně, tedy celkem 25 dní po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty. Městský soud v Praze byl při svém rozhodování v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ( 110 odst. 3 s.ř.s.), a proto ve věci rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí zrušil podle ust. 78 odst. 1 soudního řádu správního pro nezákonnost, když správní orgán rozhodoval o uložení sankce po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty. Současně soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude správní orgán při rozhodování vycházet z právního názoru Ústavního soudu, který předestřel v nálezu I. ÚS 947/09. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce měl ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 5.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku z podané žaloby a kasační stížnosti.
pokračování 5 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není kasační stížnost přípustná ( 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s.). V Praze dne 12. listopadu 2011 Za správnost vyhotovení: Marcela Brabcová JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu