Překážky manželství v kodexech kanonického práva a v Kodexu kánonů východních církví

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Žofia Benická Překážky manželství v kodexech kanonického práva a v Kodexu kánonů východních církví Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera Katedra právních dějin V Praze dne

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne Žofia Benická

Překážky manželství v kodexech kanonického práva a v Kodexu kánonů východních církví 1. Kanonické manželství pojem, vlastnosti a cíle.. 5 2. Překážky manželství obecně.. 6 2.1 Pojem, účinek a cíl manželských překážek. 6 2.2 Historický vývoj. 8 2.3 Typologie manželských překážek.. 8 2.4 Zákonodárce. 13 2.5 Subjekty.. 14 3. Dispenze 15 3.1 Obecně o dispenzích.. 15 3.2 Dispenzace manželských překážek podle CIC/1983. 16 3.3 Dispenzace manželských překážek podle CCEO. 18 3.4 Dispenzace manželských překážek podle CIC/1917 19 3.5 Porovnání úpravy. 21 4. Vylučující překážky jednotlivě 22 4.1 Překážky, které se vztahují k lidské důstojnosti.. 23 4.1.1 Věk. 23 4.1.2 Únos.. 25 4.1.3 Zločin. 27 4.2 Překážky, které souvisí s cíli a vlastnostmi manželství 30 4.2.1 Impotence. 30 4.2.2 Manželský svazek. 32 4.3 Překážky, které se týkají náboženského přesvědčení a náboženských závazků 35 4.3.1 Rozdílné náboženství 35 4.3.2 Svěcení. 39 4.3.3 Řeholní sliby. 41 3

4.4 Překážky, které chrání integritu lidské osoby 43 4.4.1 Pokrevní příbuzenství. 43 4.4.2 Zákonné příbuzenství. 48 4.4.3 Švagrovství. 50 4.4.4 Veřejná počestnost.. 52 4.4.5 Duchovní příbuzenství 54 5. Manželství vyžadující licenci ordináře kvazipřekážky 56 Literatura 60 Prameny. 61 Použité zkratky.. 62 Summary 63 4

1. Kanonické manželství pojem, vlastnosti a cíle Manželství bývá v právnické literatuře definováno jako trvalé životní společenství muže a ženy uznané právem. V pojímání manželství lze vystopovat dvojí aspekt: společenský a osobní (personální). Z hlediska společenského, tedy též právního, bylo vždy manželství chápáno jako smlouva, a to smlouva velmi významná pro společnost (zvláště díky plození a výchově dětí), a proto ji společnost chrání. Přitom je kladen důraz na to, že obsah této smlouvy je dán povahou a cílem manželství jako stabilní instituce, a proto není závislý na vůli jednotlivců jde tedy o specifickou smlouvu. Z hlediska personálního je položen důraz na intenzivní osobní společenství muže a ženy. 1 Kanonické právo nejčastěji definuje manželství jako svazek (foedus), kterým muž a žena mezi sebou uzavírají nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, a je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost 2 (CIC/1983, can. 1055, podobně CCEO can. 776, CIC/1917 can. 1012). Pro zvýraznění výjimečnosti a posvátnosti manželské smlouvy kanonické předpisy na některých místech sekulární výraz contractus nahrazují výrazem foedus, což v latině znamená posvátnou smlouvu s posvátným posláním. 3 Definice manželství podle CIC/1917 (can. 1012) se poněkud liší, mluví se v něm o smlouvě (contractus), avšak kanonisté se shodují, že i tady není míněná smlouva běžná, ale smlouva sui generis. 4 CCEO pojímá manželství stejným způsobem jako CIC/1983. Podle uvedené definice jsou podstatnými vlastnostmi manželství jednota (manželství je výlučný svazek jednoho muže a jedné ženy) a nerozlučitelnost (nemožnost manželský svazek rozloučit ani zevnitř samotnými manžely ani zvenčí prohlášením vnější církevní autority). 5 Cíle manželství vycházejí z manželské smlouvy, ta je svou přirozenou povahou zaměřená na společné přirozené dobro manželů a na plození a výchovu potomků. 6 Všechny tři kodexy se shodují v definici vlastností a cílů manželství, mluví o nich takřka totožnými slovy. Kanonické pojetí manželství se tedy liší od toho, jak je pojímá světské právo. Sekulární manželské právo, jako poměrně mladá součást občanského práva, však v mnohých směrech 1 NĚMEC, Damián, Manželské právo katolické církve s ohledem na platné české právo, s.12 2 NĚMEC, Manželské právo katolické církve, s.14 3 viz TRETERA, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, s.236 4 viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.15 5 viz DUDA, Ján, Katolícke manželské právo, s.19, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.16-17, viz KRAJČI, Jozef, Veľké tajomstvo, s.30-31 6 viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.17-18 7 viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.231 5

na kanonickou tradici navazuje. 7 Hlavní rozdíl spočívá v tom, že sekulární právo připouští možnost ukončení manželského svazku rozvodem. Zásada monogamie je v tomto případě z hlediska kanonického práva oslabena nedůsledností. 8 Kanonické právo problematiku rozvodu neupravuje (na rozdíl například od práva pravoslavných církví). Problematice polygamních sňatků se kanonické právo věnuje jenom okrajově, zejména se jedná o přechod z polygamního na monogamní sňatek. Tato práce je zaměřena na překážky manželství v kodexech kanonického práva vztahujících se ke katolické latinské církvi a v Kodexu kánonů východních církví, a proto se v následujícím textu bude mluvit vždy o manželství, jak jej pojímá katolická církev. 2. Překážky manželství obecně 2.1 Pojem, účinek a cíl manželských překážek Právo uzavřít manželství patří k základním lidským právům člověka. Zmiňuje se o něm již Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948 v čl. 16. Hovoří se v něm o tom, že muži i ženy způsobilí uzavřít sňatek mohou bez jakékoliv diskriminace sňatek uzavřít a do manželství vstupují pouze svobodným a plným souhlasem. Podobně se o základním právu na manželství (tedy na právo na uzavření manželství ius connubii) pro všechny, kterým to právo nezakazuje, zmiňují všechny tři kodexy (CIC/1917 can. 1035, CIC/1983 can. 1058 a CCEO can. 778). Přesto světské i kanonické právo tuto svobodu omezují jak v zájmu společnosti, tak v zájmu jednotlivců a stanovují požadavky, které muž a žena musí splnit, aby mohli manželství uzavřít. 9 Tyto požadavky, resp. okolnosti, které brání platnému uzavření manželství, se nazývají překážkami manželství. Přesnou definici manželské překážky podle kanonického práva najdeme v CIC/1983 v can. 1073 (obdobně CCEO can. 790 a CIC/1917 can. 1036). Podle této definice je to překážka, která brání platnému uzavření manželství, a to tím způsobem, že činí danou osobu nezpůsobilou. Je tedy třeba považovat jednotlivé kánony upravující manželské překážky za zneplatňující nebo nezpůsobilost stanovující zákony ve smyslu can. 10 CIC/1983: výslovně říkají, že jednání (v tomto případě uzavření manželství) je neplatné a že osoba (zde nupturient) je nezpůsobilá. 10 Starší literatura rozlišovala mezi 8 TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.232 9 viz KAŠNÝ, Jiří, Zneplatňující překážky De impedimentis dirimentibus, s.169 10 viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.247 6

překážkami v širším a užším smyslu. Překážka manželská v širším smyslu měla za předmět nejen osobní způsobilost snoubenců v zákoně vymezenou, ale též vady ze strany daného souhlasu při sňatku, nebo i nedostatek zákonné formy oddavek. Překážkou manželskou se podle přesného pojmu kanonického práva kodifikovaného, tedy podle CIC/1917, uznávala pouze osobní vada jednoho nebo obou nupturientů, pocházející z daného zákona. 11 Dnes už toto dělení ztratilo svůj význam, CIC/1983 i CCEO z osnovy překážek manželství vady osobního souhlasu i nedostatky ze strany vnější formy uzavření manželství vylučují a věnují jim pozornost na jiných místech. CIC/1917 rozděloval překážky manželství na dvě skupiny. První se nazývala překážky zabraňující - impedimenta impedientia, někdy v literatuře označovány jako zákonné zápovědi, druhou skupinu tvořily překážky vylučující - impedimenta dirimentia. CIC/1983 ani CCEO takové rozdělení neznají, oba definují jenom překážky, které znemožňují uzavření platného manželství. Český překlad CIC/1983 uveřejněný roku 1994 pro ně používá překladovou variantu zneplatňující překážky. 12 Pro překážky zabraňující dnes docent Damián Němec používá pojem zákaz, i když někteří kanonisté dávají přednost opisnému výrazu pro lepší vystihnutí obsahu daného pojmu. 13 Toto rozdělení je nutné zmínit, jestliže chceme mluvit o účincích manželských překážek. Zatímco překážky zneplatňující způsobují neplatnost uzavření manželství, zákonné zápovědi nebránily vzniku platného manželství, ale bez jejich prominutí zákonnou autoritou (místním ordinářem) bylo takové manželství uzavřeno nedovoleně, za což nesl odpovědnost příslušný oddávající. 14 Cílem překážek není omezovat svobodu jednotlivců při uzavírání manželství, ale dlouhá historická zkušenost ukazuje, že jednotlivé překážky jsou komponovány tak, aby rozumně a užitečně chránily jednotlivce, společnost i církev od sňatků, které by nemohly naplnit své poslání. Ani nejpropracovanější systém manželských překážek mnohdy ovšem nezabrání zamilovaným nupturientům, aby manželství ve smyslu světského práva (a pro církev neexistující) mezi sebou uzavřeli, a to i za cenu sankcí ze strany církve. 11 viz PEJŠKA, Josef, Církevní právo se zřetelem k partikulárnímu právu československému, 3.svazek, s.92 12 viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.247 13 viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.246 14 blíže viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.259-262 7

2.2 Historický vývoj Za subsidiární pramen práva se v minulosti považovalo právo římské 15, avšak manželské právo římské a kanonické se od sebe diametrálně liší, proto právě v oblasti manželského práva římské právo nehrálo velkou roli. Církevní právo se ovšem inspirovalo systémem překážek manželství, a to hlavně těmi, které byly slučitelné s církevním pojetím manželství. Způsobilost uzavřít manželství podle římského práva neměli nedospělci, duševně choří, impotenti a kleštěnci, jakož i ti kdo žijí v manželství, které nebylo rozvedeno. Tyto překážky byly řazeny mezi absolutní. Mezi relativní patřily pokrevní příbuzenství,agnace, tj. pokrevní příbuzenství v mužské linii, dále švagrovství, rozdíly ve stavu, poručenství, rozdíly v náboženství a trestný čin. 16 Navíc během prvních staletí křesťané uzavírali manželství podle zvyků místa, kde žili (svědčí o tom např. dopis Diognetovi, V: 6-7: Křesťané se žení a vdávají jako všichni ostatní. ). V Novém zákoně můžeme najít zmínky o zákazu manželství, které odpovídaly novému křesťanskému pojetí manželství. Jednalo se např. o zákaz manželství mezi blízkými příbuznými, manželství mezi věřícím a nevěřícím a manželství, které by následovalo po rozvodu. 17 Postupně byly další překážky formulovány jednotlivými papeži nebo koncily. Některé se vyvinuly z místních obyčejů. Stále však neexistovala jednotná terminologie, ještě Gracián používal různé opisné výrazy, když pojednával o okolnostech, ve kterých byli muž a žena nezpůsobilí uzavřít manželství. Až Bernard z Pavie ve svém díle Summula de matrimonio (kolem roku 1177) 18 začal používat pro označení takových situací dodnes používaný termín impedimentum - překážka. 19 Taxativní výčet manželských překážek, jenž s malou změnou přetrval dodnes, obsahuje až CIC/1917. 2.3 Typologie manželských překážek Manželské překážky je možné dělit podle různých kritérií do několika skupin. 1. Podle původu, resp. autora překážky ve smyslu církevní dogmatiky se překážky dělí na překážky božského a církevního práva. Podle nauky katolické církve je přirozené právo právem božským. Proto se překážky manželství, které mají původ v přirozeném právu, 15 viz KINCL, Jaromír, Římské právo, s.177 16 viz KINCL, Římské právo, s.136 17 viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.170 18 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.93 19 viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.170 8

nazývají překážky práva božského. Mezi kanonisty převládá názor, že je sem možné zařadit překážku impotence, předcházejícího platného manželského svazku, a pokrevního příbuzenství v přímé linii prvního stupně. 20 Mezi kanonisty panuje neshoda ohledně překážky pokrevního příbuzenství ve druhém stupni bočné linie. Někteří autoři říkají, že jde o překážku práva božského, jiní, že jde o překážku práva církevního. Podle profesora Jána Dudy je nutno se přiklonit k názoru prvnímu, odkazuje na ustanovení can. 1078 CIC/1983, podle kterého se v tomto případě neuděluje dispenz, stejně jako v případě příbuzenství v linii přímé. 21 Někteří kanonisté mezi překážkami práva božského uvádějí i pokrevní příbuzenství přímé linie dalších stupňů, jelikož se od ní nikdy nedispenzuje. 22 Josef Pejška do této skupiny (překážky práva božského) řadí i nedostatek věku, pokud je snoubenec duševně neschopen vyjádřit manželský souhlas, na rozdíl od tělesné zralosti. 23 Na tento problém, tedy to, zda je překážku věku nutné řadit mezi překážky práva božského nebo církevního, a že mezi autory převládají menší rozdíly, upozorňuje docent Damián Němec (blíže viz kapitola o překážce věku). Ostatní překážky jsou řazeny mezi překážky práva církevního, tedy mezi ty, jejichž autorem je katolická církev. 2. Z hlediska právní zjistitelnosti je možné překážky rozdělit na veřejné a tajné. Toto dělení má význam především pro otázky udělování dispenzí a konvalidace manželství. Za hlavní kritérium je považována skutečnost, zda je možné překážku dokázat ve vnějším oboru, tj. před veřejností. Taková překážka bude veřejná, naproti tomu překážka, kterou před veřejností dokázat nelze, bude tajná. Pojmem vnější obor je nutno chápat např. církevní soud, diecézního biskupa atd. 24 Není tedy důležité, zda je překážka veřejně známá, ale zda je možné ji veřejně prokázat, 25 tedy zda je k dispozici důkazní materiál zabezpečující možnost zjistit existenci překážky. Za takový materiál je možno považovat soudní doznání stran, prohlášení svědků, výrok znalců, listiny soukromé nebo veřejné, např. matriky. 26 Kanonisté se kdysi rozcházeli v názorech, zda veřejně známý skutek, z něhož překážka vzniká, 20 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.135 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.101 21 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.136 22 viz KRAJČI, Veľké tajomstvo, s.83, viz ŠKURKA, Emil, Manželské právo, s.47, viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.251 23 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.101 24 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.134 25 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.134 26 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.96 9

automaticky způsobuje veřejnost překážky. Papežská komise pro úřední výklad zákonů posléze rozhodla, že již známost pouhého faktu působí překážku veřejnou. 27 Není vyloučeno, aby se časem stala z překážky veřejné tajná. Od obou musí být kontrahenti osvobozeni. 28 Některé překážky se za všech okolností považují za veřejné. Jsou jimi překážka věku, manželského svazku, rozdílnosti náboženství, vyššího svěcení, řeholních slibů, švagrovství, veřejné počestnosti, zákonného příbuzenství, v CIC/1917 a CCEO i překážka příbuzenství duchovního. 29 3. Překážky je možné rozdělovat na jisté a pochybné, podle toho, zda existuje kvalifikovaná a vážná pochybnost o existenci překážky, kterou nelze odstranit dostupnými prostředky. Pochybnost může mít původ v okolnostech právních nebo skutkových. Někdy můžou splývat v jedno. 30 Je-li předmětem pochyby překážka práva božského, lhostejno, zda jde o pochybnost skutkovou nebo právní, nemohou snoubenci být oddáni, dokud pochybnost neustoupí jistotě. 31 Jedná-li se o pochybnost, která má původ v právu církevním, je postup odlišný při pochybnosti právní nebo skutkové. Jestliže se jedná o pochybnost právní, je možné manželství uzavřít, má se za to, že byla mlčky udělená dispenz. Jde-li o pochybnost skutkovou, je nutné požádat o dispenz. V případě splynutí pochybnosti právní i skutkové by manželům neměl být sňatek odepírán. 32 V případě, že se pochybnost vyskytne až po uzavření manželství, platí, že manželství požívá přízně práva (podle can. 1060 CIC/1983, stejně CCEO can. 779, CIC/1917 can. 1014) a je považováno za platné, pokud se neprokáže opak. 33 4. Rozdíl mezi překážkou trvalou a dočasnou spočívá v tom, zda překážka může sama od sebe zaniknout. Dočasná překážka sama uplynutím doby zaniká (např. nedostatek věku, únos nebo taky stávající manželství). Pokud se nepočká na uplynutí potřebné doby, je nutno žádat o dispenz. Doktor Michal řadí do skupiny dočasných překážek všechny ty, které je možné dispenzovat. 5. Překážky absolutní a relativní, v starší literatuře nazývané také povšechné a osobní. 34 27 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.97, viz MICHAL, Jaroslav Josef, Kanonické manželské právo s přihlédnutím k platnému právu v Československu, s.26 28 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.97 29 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.100 30 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.100 31 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.100 32 viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.174 33 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.98, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.27 34 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.99 10

Dělíme je podle toho, zda zabraňují osobě uzavřít sňatek s kteroukoli osobou (překážka absolutní) nebo jenom s určitými osobami (relativní překážka). Mezi absolutní překážky řadíme např. nedostatek věku, trvající manželský svazek, řeholní sliby nebo svěcení. Jelikož podstatou relativní překážky je zvláštní vztah k určitým osobám, řadíme sem především překážky, jejichž podstata spočívá v některém druhu příbuzenství. 6. Podle toho, zda je možné udělit od překážky dispenz, se překážky dělí na dispenzovatelné a nedispenzovatelné. Obecně platí, že všechny překážky práva církevního jsou dispenzovatelné. Někteří kanonisté do skupiny nedispenzovatelných řadí i překážky, od kterých by sice mohl papež žadatele osvobodit, ale podle praxe Svatého stolce tak nikdy nečiní (např. nikdy není udělována dispenz od překážky svěcení biskupů). Docent Damián Němec sem řadí i překážku únosu. 35 7. Podle CIC/1917 se překážky dělily na zabraňující (zákonné zápovědi) a vylučující. Vylučující překážky způsobovaly neplatnost manželství, zákonné zápovědi měly za následek sice platnost, ale nedovolenost manželství. Mezi zákonné zápovědi byly řazeny překážka jednoduchého slibu (can. 1058), adopce neboli zákonné příbuzenství ( can. 1059), smíšeného manželství (can. 1060-1064), manželství s odpadlíky a se členy zakázaných spolků (can. 1065), a konečně překážka manželství s veřejným hříšníkem a s osobou stiženou církevním trestem (can. 1066). 36 a) Jednoduchý slib: šlo o slib panenství, dokonalé čistoty, svobodného stavu, přijetí vyšších kněžských svěcení, vstup do řehole. b) Osvojení: zde se církevní právo přizpůsobovalo právu civilnímu. Církev vždy uznávala předpisy moci světské o osvojení, sama však o věci vlastní normy nevydala. 37 Když světské právo považovalo adopci za překážku zabraňující, byla za takovou považována i podle práva církevního. Naopak když byla adopce překážkou vylučující podle světského práva, církevní právo na ni hledělo stejně. c) Smíšené vyznání: šlo o manželství s pokřtěným nekatolíkem, tj. o manželství mezi křesťany různého vyznání. Smíšené manželství je nutno důsledně odlišovat od manželství, které je uzavřeno s překážkou různého náboženství, tam se jedná o manželství pokřtěné osoby s osobou nepokřtěnou (bez vyznání nebo jiného náboženství). Zápověď sňatku pro smíšené vyznání nelze rozšiřovat na manželství 35 viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.82 11

dvou katolíků různého obřadu. 38 d) Manželství s odpadlíkem a s členem zakázaných spolků: faráři a ordináři měli povinnost před takovým manželstvím přísně varovat. Šlo v první řadě o společnost svobodných zednářů, členy anarchistických a nihilistických organizací. 39 e) Manželství s veřejným hříšníkem a osobou stiženou církevním trestem: v použité literatuře jsem nalezla, že za veřejného hříšníka byla považována osoba, která si počínala jako osoba nekatolická, zvláště tím, že se nezúčastňovala bohoslužeb, nepřistupovala ke svátostem, žila pohoršujícím životem atd. Osoba stižena církevním trestem byla taková osoba, která se nacházela ve veřejném církevním trestu. 40 8. CIC/1917 rozděloval jednotlivé překážky na překážky vyššího a nižšího stupně. Tuto novinku zavedl papež Pius X. předpisem o úpravě římské kurie v roce 1908 (Ordo servandus ze dne 29. září 1908). 41 Překážky nižšího stupně Apoštolský stolec snáze dispenzoval, protože šlo o méně závažné důvody, a dispenz byla platná, i když byl v žádosti hlavní důvod zatajen nebo byl uveden nepravý důvod. K těmto překážkám se řadily: a) pokrevní příbuzenství v bočné linii v tehdejším třetím stupni a) sešvagření v bočné linii v tehdejším druhém stupni b) veřejná mravopočestnost přímé linie v tehdejším druhém stupni c) duchovní příbuzenství d) zločin, který pocházel z cizoložství se vzájemným příslibem anebo s pokusem uzavřít manželství, byť jen civilním způsobem Všechny ostatní vylučující překážky byly vyššího stupně. CIC/1983 a CCEO takovéto rozlišení už nezná. Nutno ale upozornit, že všechna manželství uzavřená před účinností nového kodexu se řídí úpravou z roku 1917. 42 9. Manželské překážky se podle CIC/1917 dělily také na překážky soukromého a veřejného práva. Rozdíl se týkal žalovatelnosti nezákonného sňatku. 43 Překážky náležející do skupiny 36 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.138-159, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.31 37 PEJŠKA, Církevní právo III, s.144 38 PEJŠKA, Církevní právo III, s.156 39 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.159 40 viz KRAJČI, Veľké tajomstvo, s. 52-53 41 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.99 42 viz KRAJČI, Veľké tajomstvo, s.51 12

veřejných dávaly církevní autoritě (diecéznímu biskupovi a z jeho pověření ochránci spravedlnosti- promotor iustitiae) právo, aby proti neplatnosti svazku zakročila sama z moci úřední. Soukromé osoby mohly takovou překážku pouze oznámit, nebyly právními žalobci. Na překážku práva soukromého podával žalobu výlučně poškozený. Do této skupiny byly řazeny např. impotence či násilí. 44 Tohle dělení mělo význam jenom v řízení o neplatnosti manželství. V CIC/1983 a CCEO takovéto dělení nenajdeme. Zahájení řízení o neplatnosti manželství je svěřeno výlučně do rukou manželům, ovšem s tou výhradou, že ochránce spravedlnosti může podat návrh na zahájení řízení z důvodu ochrany dobrých mravů. 2.4 Zákonodárce Manželské překážky můžou mít podle kanonického práva svůj původ v zákoně božském nebo církevním. Podle toho se pak překážky dělí na překážky božského nebo církevního práva. Božský zákon, který zavádí překážku manželství, může být dvojího druhu. Může jít o božský zákon přirozený, tj. vepsaný do přirozenosti člověka (Bůh jako auctor naturae) 45. Za takové překážky jsou považovány nedostatek věku (který způsobuje duševní neschopnost vyjádřit manželský souhlas), tělesnou neschopnost a pokrevní příbuzenství přímé linie prvního stupně. 46 Nebo může jít o božský zákon pozitivní, tj. stanovený podle nauky katolické církve pozitivním Božím příkazem. Překážkou tohoto druhu je kanonisty považována překážka trvajícího manželského svazku zakotvená v Novém zákoně. 47 Překážky manželského práva může závazně stanovit jenom Nejvyšší autorita (čili papež prostřednictvím kongregací a všeobecný sněm spojený s papežem). 48 Překážky pocházející z práva božského papež jako zákonodárce pouze prohlašuje, kdežto překážky pocházející z práva ryze církevního může stanovit (konstituovat). 49 Taková úprava napomáhá právní jistotě a jednotné praxi v rámci celé církve. Tento prerogativ papeže zakotvují shodně CIC/1917 a CIC/1983 (viz can. 1038 CIC/1917 a can. 1075 CIC/1983). Odlišnou úpravu obsahuje CCEO (can. 792). Ve východních obřadech je možno stanovit další manželské překážky partikulárním právem autonomní 43 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.97 44 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.97, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.27 45 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.139 46 viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.30, viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.101 47 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.102, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.30, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.47 48 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.139, viz ŠKURKA, Manželské právo, s.23 49 viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.247 13

církve, ale jen z těch nejzávažnějších důvodů, po dohodě s biskupy ostatních církví sui iuris a po konzultaci s Apoštolským stolcem. 50 Povinná konzultace s Apoštolským stolcem však v praxi snižuje tuhle pravomoc na případy zcela výjimečné. 51 Nižším církevním autoritám, tedy biskupům, právo stanovovat manželské překážky nepřísluší. Je zachována jenom pravomoc dočasně zakázat sňatek určitým snoubencům, a to jen v zvláštních případech. Tuto jurisdikci biskup vykonává nad svými diecézany, i mimo hranice své diecéze, na území své diecéze i nad peregriny (CIC/1917 can. 1039, CIC/1983 can. 1077, CCEO can. 794). Tento zákaz má však vliv pouze na dovolenost sňatku, ne na jeho platnost. 52 Ani jeden z kodexů nepřipouští, aby nové překážky manželství vznikaly cestou obyčejového práva (CIC/1917 can. 1041, CIC/1983 can. 1076, CCEO can. 793). Ohledně překážek, které zavádí civilní, tj. státní právo, je nutná krátká poznámka. Svatý stolec má výlučné právo ukládat překážky manželství před církví pro členy církve. Toto právo není omezeno ani ve prospěch státu. 53 Avšak církev dbá o to, aby manželství uzavřené církevním způsobem bylo uznané a platné i podle státních zákonů, aby se manželé neobírali o výhody, které plynou z civilního práva. 54 Manželství, které by snoubenci uzavřeli před církví a nemohlo by být uznáno podle norem světského práva, se může uzavřít jenom se souhlasem místního ordináře. Porušení tohoto ustanovení má však za následek pouze nedovolenost, ne církevní neplatnost uzavřeného manželství. Nutno ovšem počítat s tím, že v takovém případě před světskou veřejností manželství podle světského práva vůbec nevznikne. 2.5 Subjekty Překážky práva božského, pozitivního i přirozeného, zavazují podle kanonického práva všechny lidi bez rozdílu. Překážky práva ryze církevního váží pouze katolíky (osoby pokřtěné v katolické církvi nebo osoby, které byly po svém křtu v jiném společenství do plného společenství katolické církve 50 viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.47, viz POLÁČEK, Vladimír, Východní manželské církevní právo se zřetelem k právu latinskému, s.38 51 viz POLÁČEK, Východní manželské církevní právo, s.39 52 viz POLÁČEK, Východní manželské církevní právo, s.39, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.30, viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.103, viz ŠKURKA, Manželské právo, s.25 53 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.104 54 viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.31, viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.258 14

přijaty 55 ). Podle úpravy z roku 1917 byli překážkami ryze církevními vázáni také pokřtěný nekatolíci. Nová úprava respektuje závěry Druhého vatikánského koncilu a od této vázanosti pokřtěné nekatolíky osvobozuje. CIC/1983 rovněž zavedl výjimku ohledně osob, které formálním úkonem odešli od katolické církve. Tyto osoby nejsou vázány překážkou rozdílného náboženství, nejsou povinny uzavřít sňatek kanonickou formou 56 a neplatí pro ně zábrana smíšeného manželství. CCEO právně nezohledňuje skutečnost odpadu od společenství katolické církve formálním úkonem. Výše zmíněná uvolnění z účinnosti právní normy tedy platí pouze pro katolíky latinského obřadu. 57 3. Dispenze 3.1 Obecně o dispenzích V některých případech by se přesné dodržování zákonů mohlo stát škodlivým a neúčelným. Proto se přísnost zákona v některých případech mírní a uděluje se dispenz. 58 Dispenzí rozumíme zrušení zákona vzhledem k určitému poměru, který by jinak podléhal zákonnému pravidlu 59 Zákon tedy zůstává v platnosti, ale subjekt je v konkrétním případě uvolněn zpod jeho závaznosti. 60 Dispenz můžeme definovat pomocí následujících znaků: 1) uvolnění z vázanosti zákonem, 2) uvolnění je možné jenom ze zákona ryze církevního, 3) dispenz se uděluje v konkrétním případě, 4) uděluje ji příslušná autorita moci výkonné nebo zákonodárné, 5) na základě rozumných důvodů. V případě uvedení nepravdivého důvodu nebo neuvedení důvodu se rozlišuje, zda dispenz udělila autorita moci zákonodárné nebo výkonné. V prvním případě je dispenz platná, ve druhém případě by byla neplatná. 61 Rozeznáváme několik druhů dispenzí. 1. pravé a nepravé dispenze. Ty pravé byly uděleny před sňatkem, nepravé po něm (jde 55 viz Canon Law Letter & Spirit (A practical guide to the Code of Canon Law), s.598 56 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.139, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.24 57 NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.25 58 viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.33 59 MICHAL, Kanonické manželské právo, s.33 60 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.140 61 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.140 15

vlastně o konvalidaci manželství); 2. dispenz pro externo (když se dispenzuje od překážky veřejné) a dispenz pro foro interno (v případě tajné překážky); 3. je možné dělit dispenze i podle toho, zda byly uděleny prosebníkovi přímo Apoštolským stolcem (in forma gratiosa), nebo byly uděleny prostřednictvím ordináře (in forma comissoria); 4. CIC/1917 rozeznával dispenz udělenou od překážky vyššího nebo nižšího stupně. 62 3.2 Dispenzace manželských překážek podle CIC/1983 Úprava dané materie je obsažena v can. 1078-1080. V zásadě se rozlišují tři různé situace: 1. Běžné okolnosti. V těchto případech je udělována řádná dispenz. 2. Nebezpečí smrti. Jde o mimořádnou situaci, ve které hrozí smrt alespoň jednomu z nupturientů a uděluje se dispenz mimořádná. 3. Nebezpečí závažné škody. Zde se jedná o mimořádnou situaci, kdy už je všechno připraveno na svatbu a není možné ji oddálit bez toho, aby pravděpodobně nedošlo k těžké škodě (může jít o škodu ekonomické povahy, ale také o ztrátu dobré pověsti). 63 Ad 1. Běžné okolnosti Dispenz v zásadě uděluje místní ordinář (římský velekněz ve vztahu k celé církvi, a ve vztahu k partikulární církvi diecézní biskup a jiné církevní autority postavené na roveň diecéznímu biskupovi, tedy: územní opat, územní prelát, apoštolský vikář, apoštolský prefekt, apoštolský administrátor v apoštolské administratuře, generální vikář, biskupský vikář, administrátor diecéze, administrátor jiné partikulární církve, apoštolský administrátor jinde než v apoštolské administratuře). 64 Místní ordinář může dispenzovat ode všech překážek církevního práva, kromě těch, které si k dispenzaci vyhradil Apoštolský stolec (svěcení včetně jáhenského svěcení, věčné řeholní sliby v institutu papežského práva a překážka zločinu). Místní ordinář uděluje dispenz svým podřízeným všude na světě a také všem, kteří se nacházejí na jeho území. 65 62 viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.34 63 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.148-150, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.79 64 viz TRETERA, Konfesní právo a církevní právo, s.134, viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.143 65 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.143-145, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.82 16

Ad 2. Nebezpečí smrti alespoň jednoho z nupturientů a) Místnímu ordináři náleží pravomoc dispenzovat ode všech překážek, od kterých může dispenzovat v řádném případě, a navíc i od překážky zločinu, řeholních slibů v institutu papežského práva a od jáhenského svěcení. b) Farář místa konání sňatku, oddávající kněz nebo jáhen a kněz nebo jáhen pouze přítomný uzavření manželství mohou dispenzovat ve stejném rozsahu jako místní ordinář, ovšem jenom za předpokladu, že není možné se na místního ordináře řádným způsobem obrátit. Nutno poznamenat, že za řádný způsob se nepovažuje komunikace prostřednictvím telefonu nebo telegrafem. 66 c) Zpovědník může dispenzovat všechny tajné (ve vnitřním oboru) překážky církevního práva, a to jak při zpovědi, tak mimo ni. Udělená dispenz bude rovněž platná jenom pro vnitřní obor. 67 Ad 3. Nebezpečí závažné škody. a) Místní ordinář může dispenzovat všechny překážky, které může dispenzovat v řádném případě, a navíc ještě od překážky zločinu. b) Farář místa konání sňatku, oddávající kněz nebo jáhen a kněz nebo jáhen pouze přítomný při uzavření manželství mohou dispenzovat stejně, jako místní ordinář, ovšem jenom za předpokladu, že místního ordináře není možné zastihnout řádným způsobem. c) Zpovědník má právo dispenzovat ode všech tajných překážek církevního práva při zpovědi i mimo ni. Je-li udělena mimořádná dispenz, je nutné ji oznámit místnímu ordináři. Pokud byla dispenz udělena pro vnější obor (je tedy veřejná), farář místa sňatku odpovídá za to, že udělení dispenze je ihned (do tří dnů) oznámeno místnímu ordináři. Ten pak zařídí její zapsání do knihy oddaných. Pokud byla dispenze udělena od překážky tajné při zpovědi, je její oznámení vyloučeno z důvodu zachování zpovědního tajemství. V případě, že se později překážka stane veřejnou, je nutná nová dispenze. 68 Dispenze udělené od tajných překážek mimo svátost smíření se zaznamenávají v tajném archivu diecézní kurie nebo se oznamují Apoštolské 66 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.120, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.79 67 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.149, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.79 68 viz ŠKURKA, Manželské právo, s.26-27, 29 17

Penitenciárii, podle toho, komu původně přísluší právo dispenze. Pokud se překážka později stane veřejnou, udělení nové dispenze není třeba. 69 3.3 Dispenzace manželských překážek podle CCEO Materie je upravena v can. 795-799. Úprava je v podstatě shodná s latinským CIC/1983, liší se jenom v některých podrobnostech. 1. Řádnou dispenz uděluje místní ordinář s výjimkou překážky svěcení, zločinu (vraždy manžela) a řeholních slibů v institutu papežského práva, v těchto případech je právo dispenzace vyhrazeno Apoštolskému stolci. Na rozdíl od latinských kodexů je právo udělovat dispenz od překážek zločinu a řeholních slibů rozšířeno i na patriarchu. Východní ordinář však může na území své diecéze dispenzovat toliko příslušníky své východní církve. 2. V případě nebezpečí smrti se právo místního ordináře dispenzovat od překážek rozšiřuje na všechny věřící, kteří se zdržují na území jeho diecéze. Může dispenzovat ode všech překážek církevního práva, s výjimkou kněžského svěcení, a od formy uzavření manželství. V případě, že není dosažitelný (za nedosažitelného je považován, když se s ním není možné spojit dopisem nebo osobně), má stejnou dispenzační pravomoc farář, jiný oddávající kněz a katolický kněz. Zpovědník může dispenzovat jenom od překážek tajných, a to při zpovědi i mimo ni. Na rozdíl od latinských kodexů se dispenzační pravomoc v těchto mimořádných situacích nepřiznává oddávajícím jáhnům. 70 To proto, že ve východních církvích nejsou jáhnové vůbec oprávněni oddávat. 3. CCEO zná taky mimořádnou situaci neodkladnosti svatby, tj. když ji není možné oddálit bez nebezpečí vzniku velké škody. Místní ordinář má právo dispenzovat ode všech překážek církevního práva, s výjimkou překážek řeholního svěcení v institutech papežského práva a vyššího svěcení. V případě, že se jedná o tajný případ a místní ordinář není dosažitelný, mají tuto pravomoc ve stejném rozsahu farář místa sňatku, oddávající kněz a katolický kněz a zpovědník. Stejná pravidla platí pro konvalidaci 69 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.152, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.79-83, viz ŠKURKA, Manželské právo, s.29 70 viz POLÁČEK, Východní manželské církevní právo, s.40 18

manželství, když hrozí nebezpečí z prodlení a není čas obrátit se na příslušnou autoritu. Co se týče oznámení a zapisování mimořádných dispenzí, platí stejná pravidla, která jsou zavedena v CIC/1983. 71 3.4 Dispenzace manželských překážek podle CIC/1917 CIC/1917 dispenzaci od manželských překážek upravoval v can. 1040-1045 a tato úprava se od novější (CIC/1983) lišila v některých podstatných rysech. Udělování dispenzí bylo výlučním právem Apoštolského stolce. Toto výlučné právo vycházelo z toho, že když je Apoštolský stolec jediný kompetentní manželské překážky ukládat, jako jediný má právo od nich v konkrétním případě osvobozovat. 72 Svatý stolec toto své výlučné právo vykonával přímo nebo nepřímo. Přímý způsob představovalo vyřízení žádosti snoubenců reskriptem. Příslušnými úřady byly kongregace sv. Officia, kongregace svátostí a sv. Penitenciárie. V manželském dispenzačním právu byl pravidlem styk s římskou kurii prostřednictvím faráře nebo zpovědníka. 73 Nepřímé způsoby dispenzace byly dva: a) sám Kodex uděloval zplnomocnění nižším církevním orgánům, aby dispenzovaly za zákonem stanovených okolností. b) Svatý stolec uděloval indulty (tzv. fakulty či kvinkvenálky). Uděloval je diecézním biskupům a jiným světským nebo řeholním prelátům z vlastního popudu nebo na jejich žádost. Šlo tedy o přenesenou pravomoc osvobozovat od manželských překážek. Indulty byly udělovány všeobecné nebo časově omezené, k jednotlivým případům nebo obecné. 74 Udělené fakulty mohly být biskupy subdelegovány, ovšem jenom v mezích v dekretu stanovených. 75 Apoštolský stolec nemohl dispenzovat překážky pocházející z božského práva a taky nikdy neuděloval dispenz, když šlo o překážku biskupského svěcení, zločinu zabití manžela, když byl skutek veřejně znám, a od překážek pokrevního příbuzenství prvního stupně přímé i boční linie podle starého počítání a od švagrovství přímé linie. Jenom ve výjimečných případech 71 viz POLÁČEK, Východní manželské církevní právo, s.39-41 72 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.112 73 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.126 74 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.112-113, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.34-35 75 viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.39 19

osvobozovala římská kurie od překážek nedokonaného manželství, vyššího svěcení (zvláště kněžského), zločinu zabití manžela, když byl skutek tajný, pokrevního příbuzenství boční linie druhého stupně smíšeného se stupněm prvním, od překážky švagrovství prvního stupně boční linie a duchovního příbuzenství. 76 Samotný Kodex uděloval místním ordinářům právo dispenzovat od manželských ohlášek, od překážky pochybné, nejisté, měli také právo dispenzovat od soukromých slibů, které nebyly rezervovány Apoštolskému stolci. Ve smyslu can. 81 mohl místní ordinář udělit kteroukoliv dispenz, a to v případě, že styk s Apoštolským stolcem byl nemožný, bylo zde nebezpečí z prodlení a Apoštolský stolec v daných případech pravidelně dispenz uděluje. 77 V případech mimořádných situací se řádná dispenzační pravomoc místních ordinářů ještě rozšiřovala. V případě hrozícího nebezpečí smrti (alespoň jednoho z nupturientů) mohl místní ordinář dispenzovat od zevní formy uzavření manželství, ode všech překážek církevního práva (veřejných i tajných), kromě překážky kněžského svěcení a švagrovství přímé linie. Mohli také dispenzovat překážku různého náboženství, avšak bez poskytnutí potřebné záruky byla udělená dispenz neplatná. 78 V případě, že místní ordinář nebyl dosažitelný (pro dosažitelnost platila stejná pravidla jako dnes, viz výše), měl dispenzační pravomoc ve stejném rozsahu farář místa sňatku a asistující kněz. Zpovědníkovi toto právo příslušelo jenom při zpovědi a muselo jít o tajnou překážku. 79 Druhou mimořádnou situaci představovala neodkladnost oddavek. Místní ordinář zde měl pravomoc dispenzovat ode všech církevních manželských překážek v případě, že Řím od nich pravidelně dispenzoval a přípravy ke sňatku pokročily do té míry, že nelze čekat na papežský reskript (řízení v Římě trvalo přibližně tři týdny). V případě překážky různého náboženství se opět vyžadovalo poskytnutí záruky a dispenz od zevní formy uzavření manželství se neudělovala (v praxi to většinou ani nebylo třeba). 80 Farář místa sňatku, asistující kněz nebo zpovědník mohli dispenzovat jenom od tajných překážek a za podmínky, že přístup k místnímu ordináři nebyl písemně nebo osobně možný, nebo taky v případě, že případ nelze ordináři předložit kvůli zachování zpovědního tajemství. 81 76 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.113-114 77 viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.35 78 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.118, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.36 79 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.120, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.37 80 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.120, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.36 20

Pravidla pro oznamování a zapisování mimořádných dispenzí byla stejná, jako jsou dnes, zde tedy nová úprava přebírá dosavadní. 3.5 Porovnání úpravy Jak je možné vidět z výše uvedeného, pravidla pro dispenzování od manželských překážek se značně změnila. Přísnější starší úprava zakotvená v CIC/1917 byla nahrazena pružnější úpravou v CIC/1983 a CCEO/1990. Základní pojmy a situace a jejich výklad zůstaly stejné. Všechny tři kodexy znají dispenz řádnou, udělovanou za běžných okolností, a dispenz mimořádnou, o kterou se žádá ve dvou výjimečných situacích, a to v případě nebezpečí smrti, ve kterém se nachází alespoň jeden z nupturientů, a v případě neodkladnosti oddavek, tj. v situaci, kdy je už vše připraveno ke svatbě a odložením svatby by došlo ke vzniku velké škody. Shodně je vykládán i pojem nedosažitelnosti místního ordináře, a stejná zůstala i pravidla ohledně oznamování i zapisování udělených mimořádných dispenzí. Základní rozdíl mezi starší na novější úpravou je v tom, že podle té starší měl výhradní dispenzační pravomoc Apoštolský stolec. Jemu primárně příslušelo právo od překážek církevního práva osvobozovat. Pokud tak v řádném případě činil někdo jiný, tj. jiná církevní autorita, bylo to vždy nepřímo, na základě zplnomocnění samotným kodexem nebo na základě udělených fakult. Dnešní úprava rezervuje Apoštolskému stolci právo dispenzovat jenom od taxativně vyjmenovaných nejzávažnějších překážek (CIC/1983 can. 1078, CCEO can. 795). Výčet daných překážek je v obou kodexech stejný, CCEO jenom rozšiřuje právo dispenzace od překážek, které jsou rezervovány Apoštolskému stolci, i na místního patriarchu. V případě ostatních překážek uděluje podle dnešní úpravy dispenz místní ordinář. Zde je opět nutné poukázat na rozdíl v právu latinském a právu východním. Latinský místní ordinář uděluje dispenz svým podřízeným všude na světě a všem, kdo se na jeho území nacházejí. Východní místní ordinář sice může na svém území udělovat dispenz od manželských překážek věřícím, připsaným jiné církvi, ale musí jít o církev jeho vlastního obřadu (CCEO can. 795 1). V případě nebezpečí smrti a neodkladnosti oddavek se ve všech kodexech dispenzační postup zjednodušuje a urychluje. Místní ordinář v těchto dvou výjimečných situacích získává právo dispenzovat i od některých překážek, které jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci. Dispenzační moc je udělována i jiným církevním osobám, 81 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.121 21

ovšem vždy za předpokladu, že místní ordinář není dosažitelný. Těmito jinými církevními osobami jsou farář místa konání sňatku, asistující nebo oddávající kněz a zpovědník, podle CIC/1983 i oddávající (asistující) jáhen a podle CCEO i katolický kněz. Zpovědník dispenzuje při výkonu svátosti smíření (podle CIC/1917) nebo i mimo ni (CIC/1983 a CCEO), a dispenzuje jenom od tajných manželských překážek (v této otázce je úprava všech tří kodexů stejná). Od překážky příbuzenství přímé linie prvního stupně a boční linie druhého stupně se nikdy dispenz neudělovala a neuděluje, mluví o tom shodně všechny tři kodexy. Stejná je i praxe při překážce biskupského svěcení, zde se taky nikdy dispenz neudělovala a neuděluje. 4. Vylučující překážky jednotlivě CIC/1917, CIC/1983 i CCEO obsahují taxativní výčet manželských vylučujících překážek, jejichž existence v době uzavírání sňatku způsobuje neplatnost manželství. Překážky zabraňující (dnešní zákazy nebo kvazipřekážky ), které upravoval jenom starší z latinských kodexů a jejichž výčet je uveden výše, způsobují pouze nedovolenost manželství a k jejich odstranění je dnes potřebná licence/povolení příslušné církevní autority. Vylučujících manželských překážek, kterými se budeme zabývat, je celkem třináct. Dvanáct jich upravují všechny tři kodexy, poslední třináctou pouze CIC/1917 a CCEO. Jednotlivými překážkami jsou: 1. věk (aetas) 2. tělesná neschopnost (impotentia coeundi) 3. manželský svazek (vinculum prioris matrimonii, ligamen) 4. rozdílné náboženství (disparitas cultus) 5. svěcení (ordo sacer) 6. řeholní sliby (votum religiosum) 7. únos (raptus) 8. zločin (crimen) 9. pokrevní příbuzenství (consanguinitas) 10. švagrovství (affinitas) 11. veřejná početnost (publica honestas) 12. zákonné příbuzenství (cognatio legalis) 13. duchovní příbuzenství (cognatio spiritualis) 22

Kodexy stanoví jednotlivé překážky, avšak neřadí je do žádných skupin. Kanonisté je pak zařazují do skupin pro přehlednost a lepší orientaci podle různých kritérií. 82 Tato práce se inspirovala studií docenta Jiřího Kašného a rozděluje překážky manželství do čtyř skupin podle hodnot, ke kterým se vztahují. První skupinu tvoří překážky, které se vztahují k lidské důstojnosti. Vyžadují alespoň minimální fyzickou, psychickou a sociální zralost nezbytnou pro život v manželství a chrání osobní svobodu a život jednotlivce v souvislosti s uzavíráním manželství (kánony 1083, 1089, 1090). Jiné překážky souvisí s podstatnými cíli a vlastnostmi manželství (k. 1084, 1085). Další překážky souvisí s náboženskou vírou a mají chránit náboženskou stabilitu rodiny a společnosti (k. 1086, 1087, 1088). Jiné překážky chrání integritu lidské osoby a zakazují sňatky mezi příbuznými nebo jinak blízkými osobami (k. 1091-1094). 83 4.1 Překážky, které se vztahují k lidské důstojnosti 4.1.1 Věk Manželství je celoživotní závazek, a aby ho člověk mohl na sebe vzít, potřebuje dosáhnout určité minimální fyzické a rozumové zralosti. 84 Osoba, která chce uzavřít kanonické manželství, musí jednak rozumem chápat institut manželství, a musí být dostatečně tělesně (fyzicky) zralá, aby byla schopna řádně plnit povinnosti a úkoly manželství. 85 Cílem překážky věku je zabezpečit potřebnou minimální fyzickou zralost nupturientů. 86 Duševní zralost řeší kánony upravující ustanovení o vadách manželského souhlasu na jiných místech kodexů. Zda nupturientů dosáhl potřebnou fyzickou zralost je možné zjistit dvojím způsobem, a to přímým prozkoumáním tělesných schopností snoubence inspectio corporis (užívané v předkřesťanském Římě, ale také v českých zemích ve středověku 87 ) nebo zákonným stanovením všeobecné věkové hranice, která vychází z obecné zkušenosti, že určité stáří zaručuje duševní vyspělost i pohlavní zralost k manželství. 88 Církev zpočátku neměla vlastní normy, které by se týkaly minimálního věku pro uzavření manželství. Křesťané 82 viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.170 83 KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.169 84 viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.171 85 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.160, viz MICHAL, Kanonické manželské právo, s.47 86 viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.48 87 viz ŠTACHOVÁ, Naďa, HORÁK, Ondřej, Problematika zletilosti a římskoprávní vlivy, s.87 88 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.161 23

se řídili místními zvyklostmi a právem, které bylo často nejednotné. Až později byla přijata norma římského práva: 12 let u ženy a 14 let u muže. Tento pevný věk ustanovil císař Justinián I. roku 529. 89 Staré kanonické právo ještě před přijetím CIC/1917 ovšem připouštělo i sňatky osob, které nedosáhly předepsané věkové hranice, ale projevovala se u nich předčasná tělesná a duševní zralost. 90 Kodex z roku 1917 zvýšil předepsané stáří o dva roky a tuto normu převzaly i CIC/1983 a CCEO. Od roku 1917 je tedy neplatné manželství, které by uzavřeli žena před dovršením čtrnáctého roku a muž před dovršením šestnáctého roku života (CIC/1917 can. 1067, CIC/1983 can. 1083, CCEO can. 800). Pro počítání času se požívají pravidla kanonického práva shodná s pravidly práva světského, tj. že osoba dosáhne potřebného věku až den po narozeninách. Hranice je to dosti nízká, avšak je třeba mít na paměti, že tato hranice je stanovena pro celý svět a že v různých zemích, kulturách a zeměpisných prostředích mladí lidé dosahují tělesné a duševní zralosti různě. 91 Církev dbá o to, aby manželství mladými lidmi před ní uzavřené bylo platné i podle práva světského. CIC/1917 doporučoval vyšší stáří snoubenců v krajích, kde toho obyčej žádá (can. 1067 2). 92 Nová úprava jde dál a kolizím se světským právem brání tak, že manželství, které nelze uzavřít nebo uznat podle norem světského práva, vyžaduje povolení místního ordináře (CIC/1983 can. 1071 2, CCEO can. 789). CIC/1983 v can. 1083 a CCEO v can. 800 navíc dávají možnost biskupským konferencím stanovit vyšší věk pro uzavření manželství (ve východních církvích tak může stanovit partikulární právo každé církve vlastního práva). Toto ustanovení slouží k tomu, aby se církev přizpůsobila civilnímu či obyčejovému právu na daném území. Takto stanovená hranice však nemá vliv na platnost, ale pouze na dovolenost manželství. 93 Z hlediska dispenzační praxe je důležité určit původ překážky věku, tj. zda se jedná o překážku práva božského či církevního. Mezi kanonisty nepanuje v této otázce shoda. 94 Většina kanonistů se vzhledem ke stanovení fixní věkové hranice kloní k názoru, že se jedná o překážku církevního práva. Na druhé straně uznávají, že vzhledem k účelu manželství je ze samotné povahy manželství (tedy z přirozeného práva) nutné, aby nupturienti měli alespoň 89 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.161, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.48 90 viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.172, viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.162 91 viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.48, viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.172 92 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.162 93 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.155, viz NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.49, viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.173, viz Canon Law, s.599 94 srov. DUDA, Katolícke manželské právo, s.155, ŠKURKA, Manželské právo, s.30, opačně KRAJČI, Veľké tajomstvo, s.62, PEJŠKA, Církevní právo III, s.101 24

základní tělesnou zralost. Proto je tato překážka dispenzovatelná, ale pouze do hranice dané přirozeným právem (což je nutno v případě eventuální dispenze určit individuálně). 95 Podle dostupných pramenů je tedy možné konstatovat, že se jedná o překážku pocházející částečně z práva církevního a částečně z práva božského. 96 A podle toho se odvíjí i její dispenzovatelnost. Dispenz uděluje podle CIC/1983 a CCEO místní ordinář, podle CIC/1917 ji udílel výhradně Apoštolský stolec. Jinak je manželství uzavřené s překážkou věku neplatné a dosažením potřebného předepsaného věku se nezplatňuje. 97 Překážka věku zavazuje podle CIC/1983 a CCEO pouze katolíky, podle úpravy obsažené v CIC/1917 jsou překážkou vázáni všichni křesťané. 98 Sekulární právo také určuje minimální věkovou hranici pro vstup do manželství, v některých zemích je dokonce nižší, než je stanoveno kanonickým právem. V České republice je touto hranicí věk 18 let, tj. zletilost. Pouze zletilé osoby mohou platně uzavřít manželství. Se souhlasem soudu může manželství uzavřít i osoba starší šestnácti let, soudy ovšem souhlas udělují jenom z důležitých důvodů, které jsou v souladu se společenským účelem rodiny. 99 4.1.2 Únos Prakticky ve všech právních systémech je zakotvena zásada, že do manželství je možné vstupovat jenom na základě svobodného a plného souhlasu obou snoubenců. Mluví o tom právo mezinárodní (např. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 ve čl. 16 nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 v čl. 23) 100, právo sekulární (v ČR zákon č.94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů, 3) a také právo kanonické (např. CIC/1983 can. 1057). Manželská překážka únosu reaguje na situaci, kdy je jedna osoba unesena nebo zadržena s cílem vynutit, aby uzavřela s druhou osobou sňatek. Za únos je považována situace, kdy je osoba násilně odvedena z místa svého pravidelného pobytu na místo, které podléhá moci únosce. Zadržením se pak myslí situace, kdy je osoba násilím zadržena a je omezena svoboda jejího pohybu. Překážku působí okolnost, že unesená nebo zadržená osoba nemůže volně a 95 NĚMEC, Manželské právo Katolické církve, s.49 96 viz Canon Law, s.598, viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.101 97 viz DUDA, Katolícke manželské právo, s.156 98 viz PEJŠKA, Církevní právo III, s.162-163, viz KRAJČI, Veľké tajomstvo, s.67 99 viz KAŠNÝ, Zneplatňující překážky, s.173 100 viz č.120/1976 Sb. 25