Pokoncilní kanonistická úprava postavení katechumenů vzhledem k možnosti církevního sňatku a návrhy na budoucí modifikace

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 49 Pokoncilní kanonistická úprava postavení katechumenů vzhledem k možnosti církevního sňatku a návrhy na budoucí modifikace Damián Němec OP ÚVOD Od r. 1990 vzrostl v našich zemích počet dospělých, kteří se připravují na křest. V souvislosti s touto přípravou katechumenátem je často třeba řešit otázky partnerského a manželského života; a přestože je vhodnější slavit církevní sňatek až po křtu, někdy je třeba uzavřít manželství ještě před křtem. Ze svatebních obřadů se k otázce církevního sňatku katechumenů vyjadřuje výslovně jejich druhé vzorové vydání z r. 1990. Ačkoli se český překlad této liturgické knihy teprve připravuje, jsou disciplinární ustanovení této knihy platná a účinná bez ohledu na dobu pořízení, schválení a vyhlášení překladu do národních jazyků. Protože se jedná o liturgickou knihu, jde o právo liturgické, a je spíše výjimkou, když liturgická kniha má svůj dopad i v oblasti práva kanonického; tyto souvislosti je nutné objasnit, protože vyvolávají závažné právní otázky, na něž se pokusíme najít odpově. Proto nejprve v prvé části shrneme vývoj legislativy ohledně katechumenů od 2. vatikánského koncilu do současnosti, a to se zaměřením na vymezení jejich právního statusu. V druhé části budeme podrobně analyzovat právní úpravu možnosti církevního sňatku katechumenů v právu liturgickém, v třetí části v právu kanonickém. Ve části kapitole se pokusíme cestou syntézy o harmonizaci předpisů v těchto dvou oblastech, což se ukazuje jako zásadní otázka, z jejíhož řešení pak může vycházet církevní praxe. V závěrečné páté části se pokusíme podat návrhy na budoucí právní úpravy de lege ferenda. 1. VÝVOJ PŘEDPISŮ VYMEZUJÍCÍCH POSTAVENÍ KATECHUMENŮ OD 2. VATIKÁNSKÉHO KONCILU 1.1 Dokumenty 2. vatikánského koncilu První ustanovení koncilu ohledně katechumenátu je v konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium (4. 12. 1963) v č. 64 66, kde se požaduje obnovení odstupňovaného katechumenátu doprovázeného posvátnými obřady, přičemž se připouští jeho modifikace v misijních zemích bez křes anské tradice s ohledem na místní podmínky, a revize obřadu křtu dětí i dospělých. Další krátký text o katechumenech je obsažen ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium (18. 11. 1964) v posledním odstavci č. 14, v němž se zdůrazňuje reálné

50 Damián Němec OP spojení katechumenů s církví na základě výslovné touhy po křtu a na druhé straně mateřská péče církve o ně. Nejpodrobněji pojednává o katechumenátu dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (7. 12. 1965) v dlouhém textu č. 14, v němž stanoví povahu katechumenátu i požadavek jeho spojení s obnovenou liturgií postní doby. Především požaduje jasné vymezení právního statusu katechumenů v novém kodexu kanonického práva jako těch, kdo jsou již spojeni s církví, patří ke Kristově rodině a často již žijí životem víry, naděje a lásky. Další text, spíše však pouze zmínka o katechumenech je v dekretu o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis (7. 12. 1965) v č. 6, kde je stanovena povinnost zvláš pečlivé péče o katechumeny a nově pokřtěné. 1.2 Pokoncilní dokumenty před vydáním obřadů Uvedení do křes anského života Velmi skrovně se katechumenů týká Úvod (Praenotanda) 1 liturgické knihy Obřady křtu dětí (15. 5. 1969) 2 v č. 7, kde je podtržena účast celého společenství věřících na přípravě dospělých ke křtu. Jen o málo více se praví v prvním vydání Všeobecného direktáře pro katechezi (11. 4. 1971) 3 v č. 20, kde se znovu připomíná povinnost duchovních pastýřů dbát o katechezi dospělých a katechumeny, a dále v č. 130, kde je popisováno poslání katechumenátu. V žádném z těchto dokumentů však nebylo specifikováno postavení katechumenů v církvi, jak to chtěli Otcové 2. vatikánského koncilu. Vůbec se o katechumenech nezmiňuje ani první vzorové vydání Svatebních obřadů (19. 3. 1969). 4 1.3 Obřady Uvedení do křes anského života (1972) Zásadním textem vymezujícím uvedení dospělých do křes anské dospělosti (udělení iniciačních svátostí) a přípravu na ně je liturgická kniha Uvedení do křes- anského života (6. 1. 1972). 5 1 Nadále budeme v textu používat výraz Úvod s počátečním velkým písmenem jako označení úvodních norem liturgických knih; tyto normy jsou často právně velmi významné. 2 SACRA CONGREGATIO PRO CULTU DIVINO, Ordo baptismi parvulorum, II, Praenotanda generalia (15. 5. 1969), in Enchiridion Vaticanum 3: Documenti ufficiali della Santa Sede 1968 1970, Bologna: Edizione Dehoniane, 1977, č. 1091 1157; text byl mírně upraven druhým vzorovým vydáním r. 1973. Český překlad celé liturgické knihy: Křestní obřady, Praha: Česká biskupská konference, 1999, 108 s. 3 SACRA CONGREGATIO PRO CLERICIS, Directorium catechisticum generale Ad normam decreti (11. 4. 1971), in Enchiridion Vaticanum 4: Documenti ufficiali della Santa Sede 1971 1973, Bologna: Edizione Dehoniane, 1978, č. 453 654; viz č. 490 a 640. 4 SACRA CONGREGATIO RITUUM, Ordo celebrandi matrimonium: Decretum, Praenotanda (19. 3. 1969), in Enchiridion Vaticanum 3: Documenti ufficiali della Santa Sede 1968 1970, Bologna: Edizione Dehoniane, 1977, č. 864 882. Český překlad celé liturgické knihy: Svatební obřady, Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1971, 61 s. 5 SACRA CONGREGATIO PRO CULTU DIVINO, Ordo initiationis christianae: Decretum, Praenotanda, in Enchiridion Vaticanum 4: Documenti ufficiali della Santa Sede 1971 1973, Bologna: Edizione Dehoniane, 1978, č. 1345 1420. Český překlad celé liturgické knihy: Uvedení do křes anského života, Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1987, 189 s.

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 51 Pro nás má podstatný význam, že v Úvodu této knihy je v č. 14 20 podrobně vymezen katechumenát, kde je v č. 18 podtrženo spojení katechumenů s církví a jeho důsledky v liturgické oblasti výzva k časté účasti na bohoslužbě slova, žehnáních a svátostinách, především však právo na církevní sňatek v případě svatby dvou katechumenů nebo katechumena s nepokřtěnou osobou a právo na katolický pohřeb. Je tedy možno konstatovat, že tato liturgická kniha již podrobně stanoví právní postavení katechumenů. Pro pochopení kontextu jejích norem je významné, že zapadá do období tzv. pokoncilní legislativy, která doplňovala a často i měnila právní disciplinu stanovenou dosud Kodexem kanonického práva z r. 1917. 1.4 Kodex kanonického práva (1983) a Kodex kánonů východních církví (1990) Kodex kanonického práva promulgovaný 25. 1. 1983 završil období pokoncilní legislativy a stanovil základní postavení jednotlivých osob v církvi. Je třeba připomenout, že již kán. 1 stanoví závaznost norem CIC pouze pro katolíky latinského obřadu; kán. 11 připomíná, že zákony ryze církevní, pokud neobsahují božské právo, zavazují pouze pokřtěné v latinské církvi nebo do ní (po platném křtu jinde) přijaté, pokud mají užívání rozumu; kán. 96 nadto stanoví, že fyzickou osobou v katolické církvi jsou pouze osoby pokřtěné, ne tedy katechumeni. Postavení katechumenů proto musí být vymezeno speciálně. Obecnou zásadu zvláštního spojení katechumenů s církví, a v důsledku toho prokazování péče ze strany církve i přiznání různých práv patřících katolíkům (praerogativae, quae christifidelibus sunt propriae), vyjadřuje kán. 206. Je však pro přesnost třeba konstatovat, že se tu nikterak nehovoří o povinnostech katechumenů. Podrobněji hovoří o katechumenech kán. 788 zařazený ve stati pojednávající o misijní činnosti církve. Zde je velmi významné, že je tu 3 biskupská konference zmocněna vydat předpisy stanovící řád katechumenátu i stanovící to, co se od katechumenů požaduje (quaenam a catechumenis sint praestanda) a která oprávnění jim patří (quaenam eis agnoscantur praerogativae). Poslední kodexové ustanovením pro katechumeny se nachází v kán. 1183 1, kde se stanoví, že ohledně katolického pohřbu jsou katechumeni postaveni naroveň katolíkům. Mnohdy je užitečné nahlédnout do druhého platného kodexu kanonického práva určeného pro východní katolické církve: Kodex kánonů východních církví CCEO (18. 10. 1990), protože v některých případech je tu zřetelně rozvinutější a přesnější pojednání o jednotlivých právních otázkách, a pokud se jedná o skutečnosti obecně platné pro všechny katolické obřady bez rozdílu, je třeba k tomu přihlédnout. CCEO obsahuje prakticky shodná ustanovení ohledně katechumenů: kán. 9 téměř stejnými slovy jako CIC kán. 206 stanoví jejich postavení v církvi, obdobně kán. 587 takřka doslovně opakuje ustanovení CIC kán. 788 o katechumenech ve spojitosti s misijní činností církve (včetně oprávnění k bližší specifikaci požadavků na katechumeny a jejich oprávnění partikulárním právem) a kán. 875 stanoví

52 Damián Němec OP věcně shodně s CIC kán. 1183 1, že katechumeni mají stejné právo na katolický pohřeb jako katolíci. Navíc je v CCEO ustanovení kán. 588 pojednávající o svobodě katechumenů na volbu obřadní příslušnosti. Ustanovení CCEO tedy neobsahují rozvinutější či přesnější pojednání o právním statusu katechumenů. Je tedy nutno konstatovat, že kodexové normy dávají pouze zásady pro právní postavení katechumenů, jen v případě katolického pohřbu obsahují podrobné vymezení; nepojednávají tedy tuto látku ex integro. 1.5 Druhé vzorové vydání Svatebních obřadů (1990) Druhé vzorové vydání Svatebních obřadů (19. 3. 1990) 6 obsahuje jak v Úvodu (č. 36), tak v úvodní rubrice k obřadu svatby katolíka s katechumenem či nepokřtěným (č. 152) podrobnější ustanovení, podle nichž může církevní sňatek mimo mši slavit jak katolík s nepokřtěnou osobou, tak dva katechumeni či katechumen s nepokřtěnou osobou. Zde je tedy po věcné stránce v otázkách manželství opakována dispozice obsažená v Úvodu knihy Uvedení do křes anského života v č. 18. Tato skutečnost vypovídá o kontinuitě disciplíny církve v této speciální oblasti. 2. OSOBY OPRÁVNĚNÉ ŽÁDAT O CÍRKEVNÍ SŇATEK DLE LITURGICKÉHO PRÁVA Ačkoli by bylo nasnadě očekávat, že pro nás budou výchozím textem pouze výše zmíněná vzorová vydání svatebních obřadů, z hlediska věcného jak již bylo poukázáno v 1. části je třeba vzít v úvahu předpisy liturgické knihy Uvedení do křes- anského života. 2.1 Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle prvního vzorového vydání svatebních obřadů z r. 1969 Pro všechny formy uzavření je zde vyžadováno, aby alespoň jeden ze snoubenců byl katolík; o katechumenech se v této liturgické knize vůbec nehovoří. Svatba ve mši je určena pro sňatek dvou katolíků, výjimečně se souhlasem místního ordináře pro smíšené manželství (srov. č. 6 a 15); svatba beze mše se může konat pro dva katolíky, je-li k tomu náležitý důvod (č. 15), jinak je svatba beze mše určena jako základní forma pro smíšená manželství (č. 15) a jako jediná dovolená forma pro ta manželství, která uzavírá katolík s nepokřtěnou osobou (č. 17). 6 CONGREGATIO DE CULTU DIVINO ET DISCIPLINA SACRAMENTORUM, Ordo celebrandi matrimonium: Editio typica altera, Roma: Typis Polyglottis Vaticanis, 1991, VI + 110 s.; Dekret a Úvod též in Enchiridion Vaticanum 12: Documenti ufficiali della Santa Sede 1990, Bologna: Edizione Dehoniane, 1992, č. 181 225.

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 53 2.2 Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle obřadů Uvedení do křes anského života z r. 1972 Tato liturgická kniha pojednává jak o přípravě na iniciační svátosti, tak také v Úvodu zevrubněji o situaci katechumenů, kterou konkrétně vymezuje č. 18. 7 Český překlad pro nás nejvýznamnějšího textu zní: Od té doby [tj. od přijetí do katechumenátu] katechumeni, které už matka církev objímá svou láskou a péčí, jsou s ní spojeni a patří do Kristovy rodiny: vždy církev je živí Božím slovem a při liturgii se za ně modlí. Oni a se tedy snaží často se účastnit bohoslužby slova, žehnání a svátostin. Kdyby dva katechumeni nebo katechumen s nepokřtěným uzavírali manželství, stane se tak podle příslušného obřadu (Svatební obřady, č. 55 66). Jestliže zemřou během katechumenátu, budou pohřbeni křes ansky. Odkaz na svatební obřady je zaměřen zcela jednoznačně na svatbu beze mše. 2.3 Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle druhého vzorového vydání svatebních obřadů z r. 1990 Druhé vzorové vydání svatebních obřadů neupřesňuje postavení katechumenů v Úvodu, ale až v úvodních rubrikách 4. kapitoly samotných obřadů Svatební obřad pro katolíka s katechumenem nebo s nepokřtěným v č. 152: Uzavírá-li manželství katolík s katechumenem nebo nekřes anem, nebo dva katechumeni mezi sebou, nebo katechumen s nekřes anem, koná se svatba bu v kostele, nebo na jiném vhodném místě. Použije se přitom následujícího obřadu. Tento obřad použije jak kněz, tak jáhen, který dostal od ordináře nebo faráře příslušnou delegaci. Slaví-li se obřad manželství podle směrnice uvedené v č. 25, tj. s laickou asistencí toho, koho pověřil diecézní biskup, použijí se stejné obřady, jen s určitými obměnami pro modlitbu za manžele. 8 Je tedy vidět, že zde svatební obřady pouze rozvinutě opakují to, co již bylo stanoveno v knize Uvedení do křes anského života, a také preferují duchovní pouto s církví, vzniklé na základě žádosti o křest přijaté církví, před plným právním poutem vzniklým přijetím křtu. 3. OSOBY OPRÁVNĚNÉ ŽÁDAT O CÍRKEVNÍ SŇATEK DLE KANONICKÉHO PRÁVA Při hledání řešení této otázky je možný dvojí přístup: vycházet z toho, že právo uzavřít manželství je přirozeným lidským právem, kde však je ryze církevním zákonem omezena možnost jeho platného uzavření, 9 a toto omezení tedy vykládat ve smyslu CIC kán. 18 striktně; 7 Enchiridion Vaticanum 4, č. 1363; Uvedení do křes anského života, s. 20. Za připomenutí této skutečnosti vděčíme doc. Ignáci Antonínu Hrdinovi OPraem. 8 Překladatelská skupina tu navrhuje doplnění textu o možnost svatby katechumena s nekatolickým křes anem viz níže podkapitolu 4.6. 9 Obdobně je přirozené právo uzavřít manželství omezeno v oblasti světského práva požadavky na platné uzavření manželství v České republice se jedná o ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, především 1 10.

54 Damián Němec OP anebo vycházet z toho, že uzavření manželství kanonickou formou je individuální správní akt (actus administrativus), a proto brát v úvahu ustanovení CIC kán. 35 47 stanovící podmínky pro jeho platnost. Jsme hluboce přesvědčeni, že přirozeně-právní přístup (tedy přístup materiálně-právní) má mít přednost před přístupem hodnotícím prioritně splnění formálních náležitostí právního aktu (tedy před přístupem formálně-právním), a proto v dalším pojednání prioritně vycházíme z prvého zde naznačeného východiska. Jako podpůrný argument pro tento svůj postoj uvádíme, že v nouzové situaci, tj. v situaci ohrožení života jednoho ze snoubenců a v případě praktické nedosažitelnosti kompetentního oddávajícího, jsou dány v kán. 1116 výjimky vedoucí k tomu, že manželství je možné platně uzavřít pouze před dvěma svědky; zákonodárce vychází tedy dle našeho soudu vstříc přirozenému právu na uzavření manželství. 10 3.1 Osoby zavázané kanonickou formou sňatku k platnosti manželství Základní ustanovení je obsaženo v kán. 1108, který stanoví kanonickou formu uzavření manželství pro všechny katolíky, by zároveň stanoví výjimky odkazem na další kánony kodexu (uplatnění zásady supplet Ecclesia kán. 144, nouzová forma sňatku kán. 1116 a smíšená manželství, pokud ze závažných důvodů je dána dispens od kanonické formy). Další důležité výjimky stanoví další kánony: povinnost kanonické formy neplatí pro ty katolíky, kteří formálním úkonem odpadli od katolické církve kán. 1117; pro smíšené manželství s nekatolickou stranou východního obřadu je při dodržení formy uzavření manželství v nekatolické církvi východního obřadu katolická kanonická forma předepsána pouze k dovolenosti kán. 1127 1. 11 V každém případě je však nutno vyjít z obecných norem, kde kán. 96 jasně stanoví, že katolíkem se rozumí pouze pokřtěná osoba, nikoli katechumeni. Dále je v kán. 206 stanoveno, že církev přiznává katechumenům různá práva (praerogativas) patřící katolíkům, nehovoří však nikterak o právních povinnostech. 12 Z toho jasně vyplývá, že katechumeni jako takoví nejsou vázáni povinností uzavřít manželství kanonickou formou. 10 Je vhodné připomenout, že české rodinné právo připouští pouze jedinou výjimku, a to v případě ohrožení života jednoho ze snoubenců, a že i v tomto případě k platnosti vyžaduje přítomnost kompetentního oddávajícího, jímž může být zástupce kteréhokoli obecního úřadu ( 4 odst. 3 zákona o rodině). Protože pro uznání církevního sňatku ze strany státu je nezbytně nutné naplnění podmínek stanovených zákonem o rodině ( 4b odst. 1 zákona o rodině), církevně platné manželství uzavřené pouze před dvěma svědky nelze ze strany státu uznat jako platné. 11 Toto ustanovení věcně identicky a s výslovným odkazem na tuto kodexovou normu opakuje Direktář k provádění ekumenických principů a norem (25. 3. 1993) v č. 153. Zde cítíme potřebu poukázat na to, že v českém překladu se do druhé věty tohoto textu (patrně působením tiskařského šotka) vloudila hrubá věcná chyba. Text druhé věty v českém překladu hovoří o tom, že pro platnost takových manželství je třeba dodržet (katolickou) kanonickou formu, přitom tam má být místo slova platnost slovo dovolenost ; v originálním francouzském znění je tu slovo licéité srov. CONSEIL PONTIFICAL POUR L UNITÉ DES CHRÉTIENS, Directoir pour l application des Principes et des Normes sur l Oecuménisme La recherche de la unité (25. 3. 1993), in Enchiridion Vaticanum 13: Documenti ufficiali della Santa Sede 1991 1993, Bologna: Edizione Dehoniane, 1995, č. 2169 2507; náš text je v č. 2436. 12 Viz podkapitolu 1.4.

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 55 3.2 Osoby, které mohou uzavřít manželství kanonickou formou Zdánlivě není na toto téma v CIC žádné ustanovení, a proto je nutné vyjít z obecných norem. Především je třeba připomenout, že již kán. 1 stanoví, že normy CIC zavazují pouze katolíky latinského obřadu; kán. 11 připomíná, že zákony ryze církevní, pokud neobsahují božské právo, zavazují pouze pokřtěné v latinské církvi nebo do ní (po platném křtu jinde) přijaté, pokud mají užívání rozumu. Fakticky se účastníkem právních vztahů řízených kanonickým právem mohou stát i nekatolíci a nepokřtěné osoby, pokud vstupují do právního vztahu s katolíkem. To jistě platí i pro případ uzavření manželství, na což poukazují především normy pro smíšené sňatky a pro sňatky s nepokřtěnou osobou (po udělení dispense od překážky různosti náboženství). Z pohledu kanonického práva se tedy zdá, že do církevního (kanonického) manželství mohou nepokřtěné osoby vstupovat pouze tehdy, pokud vstupují do manželství s katolíkem, protože o postavení katechumenů v oblasti církevního uzavírání manželství není v kodexu žádná výslovná zmínka. Toto mínění je možné posílit také výkladem kán. 1109, který stanoví, že místní ordinář a farář oddává platně pouze tehdy, pokud alespoň jedna osoba je latinského obřadu, což ergo dle dikce normy vede k přesvědčení, že se již musí jednat o osobu pokřtěnou. 3.3 Osoby, na něž se vztahuje nutnost dispense od překážky různosti náboženství Skutečnost, že katolík, který neodpadl od církve formálním úkonem, uzavírá manželství s nepokřtěnou osobou, je právní překážkou pro platnost takového manželství (CIC kán. 1086). Historie této překážky ukazuje, že tu jde především o ochranu víry katolické strany, proto se obdobně jako u smíšených manželství vyžadují přísliby od katolické strany, od nekatolické strany se požaduje, aby s těmito přísliby byla seznámena a nevylučovala podstatné vlastnosti a prvky manželství. I když je situace dost často taková, že nepokřtěná strana je ve skutečnosti více věřící než strana pokřtěná což může a fortiori platit při sňatku katolické strany s katechumenem, trvá tu právo na kritériu křtu, protože všechna ostatní kritéria (by fakticky často mnohem důležitější než křest sám) jsou velmi obtížně verifikovatelná, a proto nemohou dostatečně sloužit pro právní rozlišování existence či neexistence překážky. K tomu přistupuje ustanovení obecných norem, především kán. 18, podle něhož se zákony omezující svobodný výkon práv nebo obsahující výjimku ze zákona musí vykládat striktně, a proto je nutno konstatovat, že tato překážka platí pouze pro případ, kdy jeden z partnerů je katolík tím ale zároveň i pro případ, kdy druhý partner je katechumen.

56 Damián Němec OP 4. HARMONIZACE VÝŠE ZMÍNĚNÝCH PŘEDPISŮ LITURGICKÉHO PRÁVA A KANONICKÉHO PRÁVA A JEJÍ PRAKTICKÉ DŮSLEDKY Jak je vidět, ustanovení liturgického práva a kanonického práva se zdají být v částečném rozporu. Proto je třeba se snažit tuto spornou situaci právně vyjasnit. 4.1 Principy harmonizace úpravy v liturgickém právu a kanonickém právu Pro správnou harmonizaci norem liturgického a kanonického práva je nutno vyjít z obecných norem CIC. Prvním východiskem je ustanovení kán. 2, podle něhož CIC obvykle neupravuje obřady při liturgických úkonech, a proto předkodexové liturgické zákony zůstávají v účinnosti, pokud některý z nich není v rozporu s kánony CIC. Druhým východiskem jsou dvě kolizní pravidla obsažená v ustanovení kán. 20 lex posterior abrogat priorem aut eidem derogat a lex universalis minime derogat iuri particulari aut speciali. Třetím východiskem je harmonizační pravidlo obsažené v kán. 21 v pochybnosti nelze předpokládat zrušení dřívějšího zákona, ale je nutno porovnat dřívější a pozdější zákony a dle možnosti je uvést v soulad. Čtvrtým východiskem je ustanovení kán. 6 1 odst. 4, které stanoví, že jsou zrušeny předchozí univerzální normy, pokud kodex příslušnou látku nově pojednává ex integro. 4.2 Otázka povahy norem liturgického práva ve srovnání se zákony kanonického práva V této souvislosti je třeba zodpovědět otázku, zda ustanovení liturgického práva lze považovat za zákon ve (formálně) právním slova smyslu. Ve své odpovědi vycházím jak z povahy liturgického práva, tak z textu CIC. Je jisté, že liturgické normy jsou převážně normami jiného charakteru než normy práva kanonického, a proto je také liturgické právo vyčleněno z obvyklé působnosti CIC, tedy i působnosti jeho obecných norem, které velmi striktně rozlišují, která norma je, či není zákonem. Na druhé straně je v samotném textu kán. 2 řeč o liturgických obřadech, přičemž předpisy řídící tyto obřady jsou výslovně nazvány leges liturgicae. Z toho vyvozujeme, že je nutno liturgické předpisy obsažené v liturgických knihách, tedy především ustanovení obsažená v dekretech, úvodech a rubrikách, považovat za zákony, by v technickém neboli formálním smyslu pouze analogicky ve srovnání se zákony práva kanonického.

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 57 4.3 Nebyly účinností CIC z r. 1983 zrušeny předpisy o možnosti církevního manželství katechumenů s jinou osobou než katolíkem? Odpově na tuto otázku vidíme jako klíč k řešení celé harmonizace norem liturgického a kanonického práva v této věci. Nejprve je třeba vyjít z toho, že dle kán. 2 CIC obvykle neupravuje normy (zákony) liturgického práva výjimečně to však může udělat. Proto je třeba z hlediska obsahové (materiální) stránky zkoumat, zda liturgické zákony nejsou v rozporu s kanonickými předpisy, a zda tedy CIC výjimečně nezrušil dřívější liturgické zákony v námi zkoumané věci. Přitom použijeme i dvou dalších tzv. kolizních principů z kán. 20, třetího východiska harmonizačního principu obsaženého v kán. 21 i čtvrtého východiska z kán. 6 1 odst. 4. 13 Jak jsme ukázali výše, 14 kodex se výslovně nevyslovuje k oprávnění katechumenů uzavřít manželství církevní formou, přičemž se na základě výkladu znění kán. 1109 jeví, že tuto možnost nepřipouští; na druhé straně nelze předpokládat a priori, že tuto možnost explicitně zrušil. Proto je nutno postupovat dále podle kolizních principů a harmonizačního principu. Z pohledu prvého kolizního principu obsaženého v kán. 20, tj. časového hlediska, je nepochybné, že ustanovení norem CIC jsou leges posteriores; z tohoto hlediska se zdá, že by tu ke zrušení předchozích norem mělo dojít. Na odpově má však bezesporu také vliv to, zda jde o obsahově obdobné zákony proto je nutné zkoumat druhé kritérium univerzálnosti či speciálnosti jednotlivých právních úprav. Užití druhého kolizního principu z kán. 20, tj. pravidla o vztahu mezi univerzálním a speciálním zákonem, tu také není na první pohled jasně zřetelné. Ačkoli na jedné straně je sice CIC rozhodně obecnějším zákonem, přece je třeba vzít v úvahu, že jeho jednotlivá ustanovení jsou často velmi podrobná a často mají povahu legis specialis. Na druhé straně je patrné, že normy Úvodu liturgické knihy Uvedení do křes anského života se snaží komplexně specifikovat postavení katechumenů v církvi v č. 14 20, v případě ustanovení č. 18 především z hlediska účasti na liturgii církve obecně, nejenom na iniciačních svátostech. Proto se odvažujeme konstatovat, že předpisy této liturgické knihy mají ve srovnání předpisy kodexu ráz legis specialis, která nebyla žádným ustanovením CIC výslovně zrušena, a proto mají dle našeho soudu přednost před kodexovou úpravou. Svou odpově však stavíme především na užití harmonizačního principu rozpor (a následně zrušení starších norem) nelze předpokládat, ale je třeba normy porovnat a dle možnosti je uvést v soulad (srov. kán. 21). Je nesporné, že CIC dle své dikce nepředpokládá možnost církevní svatby katechumena s jinou osobou než pokřtěným katolíkem, na druhé straně však takovou možnost výslovně nevylučuje a nezakazuje. Ustanovení o povinné kanonické formě obsažené v kán. 1108 slouží primárně pro stanovení toho, která manželství musí být k platnosti uzavřena kanonickou formou, sekundárně pro rozlišení toho, kdy je tedy nutná dispens pro jejich platné uzavření jinou než kanonickou formou; nijak nehovoří o způsobu uzavření man- 13 Viz podkapitolu 4.1. 14 Viz podkapitolu 3.2.

58 Damián Němec OP želství tehdy, kdy tato forma není povinná k platnosti, a proto tu kodex možnost církevní svatby katechumena s jinou osobou než katolíkem výslovně nezakazuje. Závažnější je však ustanovení kán. 1109, který hovoří o tom, že platně může oddávat místní ordinář nebo farář své podřízené, pokud alespoň jeden ze snoubenců je latinského obřadu, což vede k závěru, že se tu musí jednat o pokřtěnou osobu. Na druhé straně se však v mimokodexových normách 15 výslovně stanoví odpovědnost místních ordinářů a farářů za katechumeny, kteří vyjádřili svou vůli být pokřtěni v římském obřadu, a dále v samotném kodexu je řečeno, že biskupské konference jsou kodexem oprávněny stanovit pro ně podrobnější závazné normy. 16 Tím dle našeho přesvědčení jsou katechumeni de facto i de iure podřízeni místním ordinářům, 17 a tím zprostředkovaně i farářům, a proto můžeme znovu konstatovat, že tu kodex možnost církevní svatby katechumena s jinou osobou než katolíkem výslovně nezakazuje. To vše dle našeho soudu vede k závěru, že ustanovení kanonického a liturgického práva v této věci nejsou v rozporu, protože je lze uvést v soulad. Ještě je třeba zaujmout stanovisko ke čtvrtému principu stanovenému v kán. 6 1 odst. 4 zrušení předchozích univerzálních norem, pokud kodex některou látku nově pojednává ex integro. Z výše uvedené analýzy je patrné, že CIC tímto způsobem nepojednává otázku postavení katechumenů. 18 Otázku kanonické formy uzavření manželství kodex pojednává sice podrobně, přičemž však ze srovnání s kodexem z r. 1917 je patrné, že se tu nejedná o nové zpracování této látky, ale pouze o některé dílčí úpravy, přičemž velká část dřívější právní úpravy byla do nového kodexu převzata. Proto jsme přesvědčeni, že ani na tomto základě CIC nezrušil dřívější liturgické zákony v námi zkoumané věci. Navíc vidíme jako potřebné znovu položit důraz na materiálně-právní přístup oproti formálně-právnímu přístupu; 19 to vede k posílení právě řečeného závěru. Proto se odvažujeme konstatovat, že dle našeho přesvědčení CIC z r. 1983 nezrušil možnost uzavření církevního manželství katechumeny s jinou osobou než pokřtěným katolíkem neboli normu Úvodu obřadů Uvedení do křes anského života. 20 15 Viz podkapitolu 1.2. 16 Srov. CIC kán. 788 3; viz též podkapitolu 1.3. 17 Vycházíme tu z právní povahy biskupských konferencí a z jejich pravomoci vůči jednotlivým diecézním biskupům, což nevidíme potřebné tu znovu připomínat. Srov. CIC kán. 447 459, především kán. 455; viz též JOANNES PAULUS II, Litterae apostolicae motu proprio datae Apostolos suos de theologica et iuridica natura Conferentiarum Episcoporum (21. 5. 1998), in Enchiridion Vaticanum 17: Documenti ufficiali della Santa Sede 1991 1993, Bologna: Edizione Dehoniane, 2000, č. 808 850. 18 Viz podkapitolu 1.4. 19 Viz 3. kapitolu, úvodní text. 20 Toto přesvědčení chceme doložit srovnáním s obdobným případem, kdy norma z oblasti liturgického práva se dotýká normy práva kanonického. Jedná se o jáhenské svěcení, konkrétně o rozsah povinnosti složit výslovný slib celibátu. CIC tu stanoví v kán. 1037, že z této povinnosti jsou vyňati ti kandidáti svěcení, kteří složili trvalé (doživotní) sliby v řeholním institutu. Dekret vyhlašující druhé vzorové vydání obřadů svěcení biskupa, kněží a jáhnů však výslovně stanoví, že se tato dispozice kán. 1037 upravuje tak, že nyní jsou touto povinností vázáni všichni svobodní kandidáti jáhenského svěcení (výjimkou jsou tedy pouze ženatí muži směřující k trvalému jáhenství). Přitom se text č. 5 tohoto dekretu výslovně odvolává na speciální papežské pověření: De speciali autem mandato summi pontificis Ioannis Pauli II, disciplina mutata est ita ut etiam electi, qui in instituto religioso vota perpetua emiserunt, posthac teneantur in ipsa ordinatione diaconorum, dero-

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 59 Je však nepochybné, že tu není právní materie zřetelně uspořádána: CIC ani první vydání svatebních obřadů nic o možnosti církevního manželství katechumena s jinou osobou než katolíkem nehovoří, toto ustanovení je obsaženo v liturgické knize pojednávající o křes anské iniciaci dospělých (a nezletilých) a text stanovící tuto možnost je takřka dovedně skryt v Úvodu této liturgické knihy. Není proto divu, že se následně tato možnost nejen běžně neobjevila v právních pojednáních, ale také se běžně neuplatňovala v praxi. Tato situace je jistě nežádoucí. 4.4 Právní stav po promulgaci druhého vzorového vydání svatebních obřadů Druhé vzorové vydání svatebních obřadů na možnost církevních sňatků katechumenů výslovně poukazuje, ba dokonce ještě rozvíjí a upřesňuje ustanovení dosud obsažená v Úvodu obřadů Uvedení do křes anského života. 21 Tím posiluje naše přesvědčení o existenci možnosti církevního sňatku katechumena s jinou osobou než katolíkem, jak jsme se právě snažili prokázat, 22 protože se jednak jedná o pozdější normu (lex posterior), jednak také o speciální normu (lex specialis) i o normu vydanou týmž univerzálním zákonodárcem se znalostí právní úpravy obsažené v CIC. 23 Protože už právní stav před vydáním této liturgické knihy byl takový, že pro katechumeny existovala možnost uzavřít manželství kanonickou formou, je velmi žádoucí, aby tyto normy byly obsaženy právě v liturgické knize upravující svatební obřady, protože tam budou adresáti norem snadněji hledat příslušná ustanovení. I zde však vidíme jako nedostatek, že toto podrobnější ustanovení není v latinské předloze obsaženo v Úvodu liturgické knihy (č. 36) ten je všeobecně chápán jako text svou povahou značně právní, ale pouze v rubrice na začátku 4. kapitoly knihy popisující samotný obřad (č. 152). Proto překladatelská skupina navrhuje v českém překladu doplnění Úvodu o tato ustanovení. Z toho všeho vyvozujeme jednoznačný závěr: normy liturgického práva a kanonického práva tu nebyly a nejsou v rozporu. Dle našeho soudu však není žádoucí, že liturgické normy natolik rozvíjejí normy manželského práva, které je velmi citlivou právní oblastí, aniž by tato rozvinutá právní úprava byla zanesena do základní sbírky kanonického práva CIC. gato praescripto canonis 1037 Codicis iuris canonici, sacrum caelibatum amplecti tamquam peculiare propositum ordinationi de iure coniunctum. Toto speciální papežské pověření je nutné, protože se tu jasně mění (deroguje) ustanovení kodexu proto je třeba zásah téže autority, která kodex vyhlásila. To však není dle našeho přesvědčení případ ustanovení o možnosti církevní svatby katechumena s jinou osobou než katolíkem, protože se tu výslovně neruší kodexová legislativa, ale spíše se doplňuje. Viz CONGREGATIO DE CULTU DIVINO ET DISCIPLINA SACRAMENTORUM, Decretum Ritus ordinationum quo editio altera Pontificalis romani de ritu ordinationis episcopi, presbyterorum et diaconorum promulgatur et typica declaratur, Prot. n. CD 145/89 (29. 6. 1989), in Enchiridion Vaticanum 11: Documenti ufficiali della Santa Sede 1988 1989, Bologna: Edizione Dehoniane, 1991, č. 2282 2290, citováno z č. 2287. 21 Proto je jistě nutné ustanovení této liturgické knihy chápat ve vztahu k CIC jako lex specialis. 22 Viz podkapitolu 4.3. 23 Zde je třeba připomenout, že kromě technické stránky legislativního procesu, kdy je jistě diskutována otázka shody či rozporu s dosavadní legislativou, jsou tyto normy před svou promulgací představeny papeži, který s nimi vyjadřuje souhlas a nařizuje jejich promulgaci. Srov. CONGREGATIO DE CULTU DIVINO ET DISCIPLINA SACRAMENTORUM, Decretum Ritus celebrandi matrimonium de editione typica altera Ordinis celebrandi matrimonium (19. 3. 1990), in Enchiridion Vaticanum 12, č. 181.

60 Damián Němec OP 4.5 Je pro sňatek katechumena potřebná dispens nebo povolení? Jak jsme již uvedli v podkapitolách 3.1 a 3.2, katechumen je povinen uzavřít manželství kanonickou formou pouze v případě, kdy uzavírá manželství s katolíkem, který je vázán povinností kanonické normy jde tedy o zprostředkovanou závaznost. V ostatních případech je to dáno jako možnost, ne jako povinnost. Obdobně je třeba posuzovat i otázku nutnosti dispense pro platnost manželství uzavíraného katechumenem. Jediný případ, u něhož z dikce zákona tato nutnost vyplývá, je v případě uzavření manželství katechumena s katolíkem na základě ustanovení kán. 1086. V ostatních případech, tedy při svatbě dvou katechumenů, při svatbě katechumena s křes anem jiného vyznání a při svatbě katechumena s nepokřtěnou osobou, tato nutnost není, protože se opět jedná o podmínku omezující svobodný výkon přirozeného práva uzavřít manželství (srov. kán. 18). Rovněž v otázce nutnosti povolení pro dovolenost manželství uzavíraného katechumenem je nutno vyjít z toho, že se jedná o normy omezující svobodný výkon práv. Z toho tedy vyplývá, že striktně dle dikce zákona katechumen není vázán nutností žádat povolení pro své manželství. Pouze v případě manželství katechumena s katolíkem je nutná dispens. Protože všechny ostatní důvody pro zákaz manželství jsou ryze církevního práva, nevztahují se na katechumeny. 5. NÁVRHY V OBLASTI BUDOUCÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY DE LEGE FERENDA 5.1 Otázka potřebnosti či vhodnosti povolení církevní autority pro sňatek katechumena Jiná je však otázka, zda je žádoucí, že katechumen nemusí žádat o povolení svého církevního sňatku konkrétně řečeno, zda se v některých případech fakticky neuplatňují normy práva božského, a to alespoň principiálně. Proberme si z tohoto hlediska faktické eventuality svatby katechumena s jinou osobou než katolíkem, a to nejenom dvě eventuality, které uvádí druhé vydání svatebních obřadů, ale všechny tři možné eventuality. První možnost je sňatek dvou katechumenů. Tato situace se svou povahou blíží svatbě dvou katolíků oba snoubenci již požádali o křest a byli přijati do katechumenátu, a nemělo by se tedy jednat o lidi nevěřící. 24 V této situaci se jednak kloníme k tomu, že z pastoračního hlediska by jistě bylo vhodnější počkat se svatbou až na dobu po přijetí křtu, na druhé straně neshledáváme žádný závažný důvod, pro který by bylo nutné žádat o povolení sňatku je tu přece společenství téže víry, což je církví jednoznačně preferovaná situace. Druhou možností uvedenou ve svatebních obřadech je sňatek katechumena s nepokřtěnou osobou. Zde je nutno předpokládat faktickou různost náboženství; a stejně jako v případě manželství pokřtěných katolíků s nepokřtěnou osobou se církev snaží chránit jejich víru, možnost tuto víru vyznávat a možnost v této víře vychovávat své děti, tak i zde se principiálně jeví svrchovaně žádoucí žádat faktické 24 Srov. již jednou citovaný text Úvodu obřadů Uvedení do křes anského života, č. 18, ale též tamtéž č. 15, kde se výslovně hovoří o počínající víře a počínajícím obrácení.

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 61 záruky což vede k otázce, zda by nebylo vhodné či dokonce žádoucí, aby tyto záruky byly právně stvrzeny způsobem popsaným v kán. 1125. Osobně se kloníme ke kladné odpovědi na tuto otázku. Třetí možností neuváděnou v druhém vzorovém vydání svatebních obřadů je sňatek katechumena s pokřtěným nekatolíkem. 25 Jednak se domníváme, že i v této situaci je dána možnost církevního uzavření manželství pokud je tato možnost dána pro sňatek katechumena s nepokřtěnou osobou, platí tu zásada qui potest plus, potest ac minus. Na druhé straně faktická situace se velmi blíží situaci smíšeného manželství dvou pokřtěných osob a i zde je principiálně potřebné žádat faktické záruky což vede opět k otázce, zda by nebylo vhodné či dokonce žádoucí, aby tyto záruky byly právně stvrzeny způsobem popsaným v kán. 1125. Osobně se také zde kloníme ke kladné odpovědi na tuto otázku. Je vidět, že novější úprava dávající katechumenům možnost uzavřít manželství kanonickou formou klade velký důraz na duchovní a také již faktické pouto katechumena s katolickou církví (založené přijetím do katechumenátu), a proto na něj pohlíží jako na osobu věřící. To vyvolává praktické otázky. 5.2 Otázka vyžadování záruk v případě povolování sňatku katechumena s nepokřtěnou osobou nebo pokřtěným nekatolíkem V závěru předchozího úseku textu jsme vyjádřili své přesvědčení, že by bylo vhodné, ba žádoucí, aby se v případě svatby katechumena s nepokřtěnou osobou nebo pokřtěným nekatolíkem vyžadovaly záruky dle kán. 1125, tedy obdobně jako v případě žádosti o dispens od překážky různosti náboženství či dovolení pro smíšené manželství. Pro praxi však rozhodně nestačí mínění soukromé osoby. Je možné jít cestou stanovení partikulárního práva pro tyto případy; pokud bychom však chtěli zůstat na poli univerzálního práva či zjistit míru shody takové partikulární úpravy s univerzálním právem, bylo by velmi potřebné požádat Papežskou radu pro výklad zákonných textů církve o autentickou interpretaci kodexových ustanovení (nebo o vyvolání legislativního procesu v oblasti univerzálního práva) či posouzení míry shody nově stanovené partikulární úpravy s univerzálním právem. 26 25 Jsme toho názoru, že neuvedení této možnosti vychází z předpokladu, že v tomto případě lze očekávat snahu konat sňatek v církvi či církevním společenství nekatolického křes ana. Nelze však vyloučit situaci, že dosud nepokřtěná osoba katechumen je de facto daleko více věřící než pokřtěný snoubenec nebo že pokřtěný snoubenec je fakticky nevěřící, a proto nemá zájem na křes anském uzavření manželství. Pokud tento zájem má katechumen, je třeba hledat cesty, jak mu vyjít vstříc, protože zde již jde o životní praxi vycházející z víry, což je plně žádoucí. 26 V případě kladné odpovědi by ovšem bylo jistější a systematičtější rozšířit samotný text kánonů než podat pouze autentickou interpretaci, která s velkou pravděpodobností zůstane většině adresátů i přes její uveřejnění v Aktech apoštolského stolce a následně v diecézních oběžnících neznámá, pokud by se nepřistoupilo k praktickým administrativním krokům, o nichž hovořím v následujícím úseku textu. Kompetenci Papežské rady pro výklad zákonných textů církve explicitně stanoví apoštolská konstituce Jana Pavla II. Pastor bonus v čl. 155 a 157. Viz IOANNES PAULUS II, Constitutio apostolica de Romana Curia Pastor bonus (28. 6. 1988), in Enchiridion Vaticanum 11: Documenti ufficiali della Santa Sede 1988 1989, Bologna: Edizione Dehoniane, 1991, č. 987 a 989.

62 Damián Němec OP 5.3 Otázka udílení dispense od překážky různosti náboženství v případě sňatku katolíka a katechumena Jako další se nabízí otázka: nakolik je adekvátní vyžadovat pro sňatek katolíka s katechumenem dispens od překážky různosti náboženství? Vždy by tu měli uzavírat manželství dvě věřící osoby! V případě takového sňatku je navíc často otázkou, zda je náležité vyžadovat záruky katolické strany a prohlášení o notifikaci ze strany katechumena, když bohužel dost často je to právě katechumen, kdo dává větší záruku křes anského manželského života. Nebylo by pravdivé a přiměřené zrušit pro případ sňatku katolíka s katechumenem platnost překážky různosti náboženství, či alespoň dát možnost vynechat řízení dle kán. 1125, protože postoj víry je možné u katechumena předpokládat? 27 Rozhodnutí v této záležitosti je pastorační povahy, kde je nutné preferovat některý z aspektů této situace; pouhé postupování podle litery dosavadního práva se nám však každopádně nejeví adekvátní skutečné situaci. I zde vidíme jako vhodné jít cestou stanovení partikulárního práva pro tyto případy; pokud bychom chtěli zůstat na poli univerzálního práva či zjistit míru shody takové partikulární úpravy s univerzálním právem, bylo by velmi potřebné požádat Papežskou radu pro výklad zákonných textů církve o autentickou interpretaci kodexových ustanovení (nebo o vyvolání legislativního procesu v oblasti univerzálního práva) či o posouzení míry shody nově stanovené partikulární úpravy s univerzálním právem. 5.4 Potřeba revize snubních protokolů Pokud by došlo k alespoň prvému ze dvou výše navržených řešení, tj. vyžadování záruk, jaké jsou specifikovány v kán. 1125 pro sňatek katechumena s pokřtěným nekatolíkem či nepokřtěnou osobou, plyne z toho také potřeba revize dosavadních snubních protokolů. Vtírá se tu neodbytně velmi praktická otázka: kdo vlastně je tou stranou, která má svým příslibem ručit za zachování katolické víry, za život podle ní a za snahu v ní vychovat své děti? V případě svatby dvou katechumenů se nám jeví adekvátní nevyžadovat záruky vůbec, protože situace je velmi blízká situaci svatby dvou pokřtěných osob. V případě svatby katechumena s pokřtěným nekatolíkem se nám jeví samozřejmé, že záruky má dát katechumen. Prakticky stejná situace nastává v případě svatby katechumena s nepokřtěnou osobou i zde je zřejmé, že záruky může dát pouze katechumen. Stále zůstává otázka, jak by to mělo být se zárukami a prohlášením o notifikaci tohoto závazku druhému snoubenci v případě svatby katolíka s katechumenem; i to by se mělo projevit ve snubním protokolu. Je tedy zřejmé, že tu vyvstává dost právních i praktických otázek. 27 Nabízí se sice také druhé možné řešení naopak v tomto řízení vyžadovat záruky z obou stran, od katolíka i katechumena, k čemuž CIC zmocňuje partikulární legislativní autoritu, konkrétně biskupskou konferenci (kán. 788 3). Toto zpřísnění se nám však nejeví adekvátní.

STUDIA THEOLOGICA, VI, jaro 2004 63 ZÁVĚR Zabývali jsme se postavením katechumenů v oblasti církevního sňatku, a to zvláště s ohledem na důsledky, jaké přináší druhé vydání svatebních obřadů, jehož vzorové latinské vydání bylo vyhlášeno v r. 1990. Z analýzy postavení katechumenů v liturgickém a kanonickém právu se jeví, že tyto dvě úpravy jsou v částečném rozporu: před publikací CIC z r. 1983 nebyla liturgická úprava katolického sňatku katechumenů obsažena v prvním vydání svatebních obřadů z r. 1969, ale v obřadech uvedení do křes anského života z r. 1972; následně byla tato úprava r. 1990 pouze precizněji formulována v druhém vydání svatebních obřadů; v kanonickém právu nejenže není možnost církevní svatby katechumenů upravena, ale dokonce se zdá, že je dikcí CIC (zvl. kán. 1109) vyloučena. Na základě obecných norem CIC, zvláště na základě tzv. harmonizačního pravidla stanoveného v CIC kán. 21, obě úpravy porovnáváme, přičemž preferujeme materiálně-právní přístup, vycházející z chápání kanonické úpravy jako úpravy omezující přirozené právo na uzavření manželství, před formálně-právním přístupem, pohlížejícím na církevní sňatek především jako na právní úkon. Konstatujeme, že úpravy v liturgickém právu a v kanonickém právu nejsou v rozporu, ale doplňují se. Přitom však nezakrýváme formálně právní problematičnost roztříštěné právní úpravy. Ve spíše praktické (či kazuistické) části textu dále řešíme otázku, zda je pro církevní sňatek katechumena nutná dispens či povolení; docházíme k závěru, že je podle současné legislativy nutná pouze dispens od překážky různosti náboženství, a to jedině v případě svatby katechumena s katolíkem. Proto předkládáme praktické otázky dosud neřešené nebo dle našeho soudu neuspokojivě řešené právními normami, z čehož vycházejí návrhy de lege ferenda. Jako první je řešena otázka, zda by bylo žádoucí, aby pro sňatek katechumena s nepokřtěnou osobou nebo s pokřtěným nekatolíkem bylo vhodné vyžádat dovolení obdobně, jak to CIC kán. 1125 vyžaduje pro žádost o dispens od překážky různosti náboženství nebo pro žádost o dovolení smíšeného manželství konstatujeme vhodnost a potřebnost takového řízení. Jako druhá je řešena otázka, zda, od koho a jakým způsobem v tomto řízení požadovat záruky ve smyslu CIC kán. 1125 ukazujeme velkou vhodnost vyžadování těchto záruk od katechumena. V třetí otázce, zda je adekvátní v případě sňatku katolíka s katechumenem žádat o dispens od různosti náboženství, se kloníme bu ke zrušení této překážky pro tuto situaci, anebo aspoň k možnosti vynechání vyžadování záruk dle CIC kán. 1125. Ve všech těchto třech případech je možné bu vyvolat legislativní iniciativu, anebo jít cestou partikulární právní úpravy, jejíž konformitu s obecným právem by bylo vhodné řešit dotazem na Papežskou radu pro výklad zákonných textů církve. V případě uplatnění alespoň jedné z výše navrhovaných možností by pak bylo nutné změnit a doplnit snubní protokoly určené pro církevní předsňatkové řízení.

Powered by TCPDF (www.tcpdf.org) 64 Damián Němec OP Canonical Arrangement of the Status of Catechumens Concerning the Possibility of Church Marriage after the 2 nd Vatican Council and Suggestions for Future Modifications Key words: Sacraments; Rites; Liturgy; Marriage; Wedding; Catechumen; Liturgical law; Canon law; Ecumenism Abstract: This article describes the canonical situation of catechumens, especially their possibility to celebrate their marriage in the Catholic Church. After a recapitulation of Church-documents concerning catechumens since the Second Vatican Council, the author describes specifically the regulation of their possibilities to celebrate a Church-marriage both in the area of liturgical law, and in the canon law. The liturgical law gives large possibilities for such celebrations in the Catholic Church, while it seems that the text of C.I.C. excludes it. It is necessary to harmonize these two regulations. Using the principles of the canon law, especially the principle of the limitation of the natural right to marriage by the law, and the principle of harmonization of the actual law and the pre-existent one (C.I.C. can. 21), the author concludes that the regulation by canon law and by liturgical law are not in contradiction, but that they complement each other. Otherwise the author does not hide the problems caused by the actual legislative regulation. The author gives a description of problematic questions: the suitability of the license of marriage of catechumens and of the procedure according to C.I.C. can. 1125 (the mixed marriage), the question of the necessity of dispensation of the impediment of disparity of cult in the situation of marriage of a catholic and a catechumen, as well as proposals for their solution proposals de lege ferenda. For the marriage of a catechumen and a catholic, the author prefers the abolition of the impediment of disparity of cult. For the marriage of a catechumen and non-catholic (both baptized and non-baptized) he prefers the request for permission, which would be very convenient and useful. The realization of these two proposals can be realized either by the particular legislation, or by the specification and supplement of the universal canon law. If at least one of these proposals would be realized, it ought to change and to supply the forms used in the preparation of marriage.