Sada pramenů 1 - Chmelařovi TŘETÍ ODBOJ Dokument 1: Závěrečná zpráva 1/2
Dokument 1: Závěrečná zpráva 2/2
Dokument 2: Dobrozdání
Dokument 3: Žádost o milost
Dokument 4: Žádost o milost
Dokument 5: Ze vzpomínek Josefa Chmelaře TŘETÍ ODBOJ Jsem synem rolníka, který byl úspěšný v chovu koní a známý nejen po celé republice, ale i v zahraničí. Žili jsme spokojeně až do roku 1948. Po velkých slibech, co komunisté rozdávali dělníkům a zemědělců m, nastal velký obrat. Samé násilí a diktatura. Podnikavé a úspěšné zemědělce chtěli za každou cenu znemožnit a dostat je do JZD. Na Opočensku a kolem Dobrušky se to rolníkům nelíbilo, a tak zorganizovali protestní průvod na okresní úřad. Delegace šla vyjednávat podmínky, za kterých by bylo možné dále hospodařit. Vše proběhlo v klidu a při slibech, kterých se dostalo asi třem stovkám protestujícím, se tito rolníci rozešli. Vzápětí nastalo a přišlo pravé peklo. V noci po druhé hodině k nám přišli tři estébáci, probudili rodiče a otce bez vysvětlení zatkli. Čekali jsme, že přijde do večera domů, ale druhý den přišli znovu a zatkli maminku. Odebrali nám všechny dělníky. Mně (18 let) i bratra (20 let) nechali na celém statku samotné. Věřili jsme, že se vše nakonec vysvětlí a dřeli jsme 14-16 hodin denně, jen abychom statek udrželi. Vždyť se jednalo o 22 koní, 120 prasat, 35 ks hovězího dobytka a všechny práce kolem statku. Když to trvalo už asi 1 rok a nebylo to možné ve dvou zvládnout, tak nám statek zabavily státní statky. Několik dnů před otcovým soudem u nás večer zastavilo auto. Přišli tři muži a začali vykládat, že jsou přátelé našeho otce a máme se připravit na situaci, která nastane, až budou tatínka převážet z Hradce Králové do Prahy, že bude auto přepadeno. Při tom nám popsali, kdy a kam přiletí letadlo a otce ještě s několika obviněnými přepraví do západního Německa. Byli jsme z toho velice překvapeni, co že se to chystá, ale naštěstí jsme si všimli, že přijeli stejným autem, jako když zatýkali maminku. Na místo plánovaného přepadení auta jsme samozřejmě nešli. Byl to šalebný plán soudruhů, jak mně a bratra zatknout a zlikvidovat tak celou naši rodinu při jednom soudním procesu najednou! Nastal den soudu. Pozavírali 18 rolníků. Otec dostal 22 roků vězení za tzv. rozvracení republiky a protistátní činnost. Maminka, aby mohli zabavit i její majetek, dostala 3 roky vězení. Vůbec se divím, že jsme to s bratrem přežili! Nás oba poslali na vojnu k praporům PTP. Bratra do dolů v Ostravě, mě do Mostu. Po měsíci řadového výcviku jsem byl převelen na letiště k Žatci, kde jsem pracoval s krumpáčem a lopatou tři roky! Nejprve nás ubytovali v dřevěných boudách, kde byla hejna štěnic. Nespali jsme celé noci. Bylo to, jako když se lehnete do mraveniště. Vydrželi jsme to několik dní. Nevyspalí jsme neměli sílu pracovat, a tak nás přestěhovali do hotelu Moskva v Postoloprtech. Tam nás spalo asi 35, ale byli jsme v suchu a teple. Na dovolenku a na Vánoce jsem neměl kam jít. Měli jsme zákaz vstupu do okresu Dobruška. Maminku pustili po dvou letech z vězení. Byla nemocná. Po tom, co si prožila, nebylo divu. Po 14 dnech zaměstnání v továrně pro ni přijelo nákladní auto, naložili na její nej-
nutnější a dováželi ji, aniž by věděla kam. Šofér měl zakázáno s ní mluvit! Odvezli ji do 230 km vzdáleného Teršova, kde musela pracovat na státním statku. Mně přišel od tety telegram.,,maminku odvezli, nevíme kam. Věděl jsem, že je na nervy vyřízená. Když ji poprvé zatkli, přivezli nám ji domu po sedmi hodinách úplně nepříčetnou. Nevěděla, kde je a co se s ni děje! Ihned jsme zavolali lékaře, který ji dal trochu do pořádku. Druhý den nám vyprávěla, že ji 7 hodin v jednom kuse vyslýchali křížovým výslechem tři estébáci. Chtěli, aby se přiznala, že byli spojeni se západem a jiné zcela nepravdivé věci. Otec byl rozený zemědělec, který se o politiku nikdy nestaral. Zažádal jsem u velitele o nutnou dovolenku a on moji situaci pochopil. Jel jsem tedy na Okresní úřad v Rychnově a tam se teprve dozvěděl, že maminku odvezli do západních Čech, do obce Terešov. Okamžitě jsem za ní jel. Sešli jsme se s velikou radostí. Za nějaký čas jsme přišli s bratrem z vojny a oba přijeli do Terešova za maminkou. Zde nás na statku zaměstnali. Maminka krmila dobytek a my jezdili s traktorem. Otce jsme mohli navštívit až po dvou letech v Jáchymově. Jeli jsme tam 350 km a mluvili s ním jen tři minuty za přísného dohledu u nás stojícího bachaře! Otec se vrátil po 11 letech věznění na amnestii v roce 1960. Pamatuji si, když přišel domu, do Terešova, jel jsem s ním do Rokycan vyřídit pro něho doklady. Při přecházeni vozovky jsem ho musel vzít za ruku a převést ho jako malé děcko. Člověk, který měl procestovanou cizinu se bál přejít silnici! Vůbec neznal peníze! Neuvěřitelné, co dovedli komunisté z normálně zdravého člověka udělati. Jako rodina jsme se všichni sešli až po 11 letech! Přitom víme, že jsme žádný trestný čin nespáchali. Jako sedláci jsme se poctivě živili. Pomáhali jsme živit národ! Trpká odměna. Později jsme se dozvěděli, že po celou dobu našeho pobytu v Terešově jsme byli hlídáni a sledováni místními přisluhovači. To je můj příběh jako ukázka toho, jak jednají komunisté, když se dostanou k moci. Dnes se zase dělají hodní a chtějí pomáhat chudým, ale podle mého názoru jsou stejní, jen nemají tu moc a podporu Sovětského svazu. (RŮŽIČKA, Miloslav a RŮŽIČKA, Tomáš. Vyhnanci: akce Kulak : zločin proti lidskosti!. Žďár nad Sázavou, 2008. s. 132 135)