KUK-u-řice Po stupních civilizace V neděli ráno se vydáváme Po stupních civilizace s divadelním souborem KUK-u-řice. Na diváky čekají uprostřed jeviště malé barevné plastové sesličky. Hra začíná. Herci chaoticky pobíhají a dodělávají poslední drobnosti. Ozve se hra na klavír, poté klarinet. Děj začíná. Projekce spouští jedno zpravodajství za druhým. Londýn, Moskva, Paříž, Berlín, tyto země hlásí invazi mloků. Zasáhli vše, jen do Prahy se jim nechce. Mloci postupně ovládají planetu. Nadměrně se rozmnožují. Lidstvo neví, co s nimi. Proč je tedy nevyužít? Nebo lépe řečeno, nezneužít? Znamenitý nápad je poslat mloky lovit perly. Jenže co s nimi, až všechny perly vyloví? Hlavním hrdinou inscenace, který se sice objeví až tak po první čtvrtině, je vrátný. Má ženu, dceru, zetě a spokojený život postaven na vystřihování článků o mlocích z novin (výstřižky mimochodem chce zanechat jako odkaz na sebe sama). Na pozadí probíhá válka s mloky. Ti se vyvíjí, roztahují a utlačují lidstvo. Ne úplně čitelným tématem je obchodování s čímkoli. Burza, akcie, peníze, zisk. Představení bylo teprve předpremiérou a má ještě několik nedostatků. Malé plastové sesličky neposkytují pohodlí ani pro sezení, ani pro otáčení se do různých koutů scény. Obrácený ring je ale podle mě velmi působivý. Nabízí se tolik příležitostí, jak využít kontakt s divákem. Nevýhodou však je, když reflektory oslňují diváka natolik, že nevidí, co se kolem něj děje. A stejně tak není vždy hercům ve chvíli, kdy nestojí čelem k vám či hned za zády, dobře rozumět. Na již zmíněné projekci je vidět kus práce, nicméně je opravdu nutná? Pokud soubor doladí těchto pár nedokonalostí a přidá hře trochu drajv, budou si ji moci zařadit do své sbírky vydařených a originálně pojatých inscenací. Karolína Pavloková
Divadlo Hysterie Cesta kolem světa za 80 dní Viděl jsem všechny dosavadní inscenace Divadla Hysterie, takže jsem tušil, nač se mám připravit. Skvělé herectví plné vystupování z rolí, hodně volná práce s příběhem, přímo ohňostroj nápadů na ovšem dlouhé ploše, kde tempo někdy začíná váznout, výborné partnerství obou herců. A proč píšu o svých očekáváních a ne rovnou o viděném představení? Docela jednoduše proto, že má divácká očekávání dost ovlivňují, jak hodnotím to, co jsem viděl. Někdy je to ovlivnění pozitivní; jelikož divadlo znám a jeho poetika se mi líbí, dokázal jsem se bavit i ve chvílích, kdy se během Cesty kolem světa pouze vaří a téměř se neděje nic jiného. Jiný divák by mohl být víc netrpělivý a propadnout nudě. Ostatně, tentokrát jde o příběh poměrně málo. Na začátku jeden z protagonistů začne monologicky odříkávat klasickou Cestu kolem světa, v pěkném dobovém kostýmu, až několik výpadků textu a první komunikace s publikem naznačí, že to možná celé bude jinak. Pro mne však tyto výpadky byly dost ledabylé, málo zřetelné, tedy to skutečně vypadalo jako nepřipravenost herce, než tradiční humor. Krátce po monologu se strhnou látky ze stolů a jde se vařit. Divadlo se promění ve velkou sázku s diváky o to, jestli herci stihnou za 80 minut uvařit několik jídel (žel není dopředu řečeno, kolik jich má být, což je myslím škoda). Zpočátku je tempo docela pomalé. Pánové vaří, je vidět, jak jsou v tom nešikovní útlocitnější kuchaři v publiku vyloženě trpí. Je poznat, že některé omyly jsou záměrné, na můj vkus až moc okaté. Humor zde je, ale není ho zdaleka tolik, na kolik jsem u Hysterie zvyklý. Čas pro herce letí jako splašený, publikum je přesvědčeno, že to nemohou stihnout, ale zde jsou herci pánem situace mnohem více, než se divákům zdá. Závěr je tak napínavý, povede se jim to, nebo ne? Přijde mi škoda, že není během inscenace více míst, kde se hraje příběh cesty a zároveň vaří. Etuda s vajíčky je výborná, zdaleka nejsilnější je pro mne propojení, kdy se telegrafuje zpráva a zároveň krájí cibule; tempo krájení klape v duchu zprávy. Kdyby takových nápadů, propojení, bylo v inscenaci
více, byla by pro mne mnohem zábavnější. Vyloženě otravná mi přišla hudba, protože mi přehlušila dobrou čtvrtinu toho, co se na place řeklo, a to je hodně. Také si myslím, že scéna, kdy se hraje do čtyř stran, hře moc nepomáhá, vždycky je některá strana v něčem vynechaná. Že šlo o teprve první reprízu, rád se časem podívám, kam se inscenace pohnula; ostatně už tak je jasné, že pokaždé bude trochu jiná. Alexandr Průša DS Diverzanti Nechtěná útěcha Závěrečné představení festivalu se zabývalo u nás málo známou tematikou takzvaných utěšitelských domů v Japonskem okupovaných zemích za druhé světové války. Pod rafinovaným eufemismem se skrývaly zařízení, která měla poskytovat sexuální vybití vojákům japonské císařské armády. Pokud si pod touto definicí představíte nevěstince, budete pravdě stejně vzdáleni, jako k ní budete blízko. Přimyslete si trochu koncentračního tábora a dostanete poměrně přesnou představu. Téma nepochybně silné. Představení sleduje osudy několika dívek, které se pod záminkou nabídky práce v administrativě dostanou právě do jednoho z těchto zařízení a prožijí v něm celou válku. Znásilňování, mučení, neustálé lékářské prohlídky (opět poněkud eufemický pojem), nucené potraty, smrt, popravy, neúspěšné pokusy o útěk, zvuk sirény, štěkot psů jsou na denním pořádku. Herec a herečky operují se znakem, metaforou, ale někdy sklouznou až k realistickému prožívání situací. Představení na tématu staví a snaží se diváka co nejvíc zasáhnout, a to až do té míry, že je velmi snadné se od něj emočně odstřihnout. Autor těchto řádků s tímto problém neměl a představení si prožil, byť i dva dny po představení neustále přemýšlí nad citovým vyděračstvím. Z reakcí některých ostatních diváků i lektorů je ale patrné, že dojem z představení kvůli tomu bude značně individuální. I ve světle
toho zvažuji, zda by mě při druhém zhlédnutí představení zasáhlo stejnou silou. Pravděpodobně ne. Musím tedy přiznat, že s názory lektorů souhlasím, bylo by vhodné trochu ubrat. Optimističteji pojatý úvod by v kontrastu k následnému peklu rovněž mohl pomoct. Projekce části dokumentu v samém závěru hry však pro mě nepřidala už téměř nic nového. V tomto momentě jsem měl představení uzavřené a již jen čekal na definitivní závěr. Přesto všechno šlo o subjektivně nejsilnější představení celého festivalu. Díky za něj. Slovo závěrem A je to. Sedmý ročník našeho festivalu je u konce. Ten nepoměr, jak dlouho se festival připravuje, pracuje se na něm, řeší se vše potřebné, a jak rychle potom uteče Jsme rádi, že jste za námi přijeli a učinili festival právě takový, jaký byl. A stejně, jako se inscenace dočkaly svých rozborů, budeme teď rozebírat letošní ročník; nemyslíme si, že jsme dosáhli dokonalosti a že není co zlepšovat, proto budeme vymýšlet, co napříště udělat jinak a lépe. Pokud se k tomu sami budete chtít nějak vyjádřit, budeme jen a jen rádi. Jak se tvrdě šilo do divadel, tak teď šijte vy do nás! Na facebooku, do mailu, vážně budeme rádi za každou reakci. Děkuji všem organizátorům a dobrovolníkům, kteří festival připravovali a poté na něm čtyři dny pracovali. Děkuji divákům, kteří k nám zavítali! Děkuji všem divadlům, která k nám vážila cestu, hrála i dívala se a diskutovala. Děkuji lektorům za jejich postřehy a nasazení, které opravdu nebylo malé. Děkuji Kulturnímu centru Líšeň, že jsme opět mohli být v jejich skvělém Dělňáku a místním lidem za velkou ochotu při řešení všech záležitostí. Velký dík také našim partnerům, Nadaci život umělce, která nás podpořila částkou, která nám celou práci na bafu dost usnadnila, velký dík pro Líšeňský pivovar za sponzoring a ochotu, pro Idoll.cz za skvělý tisk, pro A2 kulturní čtrnáctideník, Tvar, Kult.cz a Univerzitní kino Scala, kteří nás propagovali, pro Varhoo.cz za hosting a pro Kavárna Anděl za materiální podporu! Sáša Průša ap17@seznam.cz
Říkáte mi, že jsem příliš arogantní a bohorovnej. Tak já děkuju a omlouvám se klíčenky došly.
tiráž šéfredaktor typografie sazba komix redaktoři Karolína Pavloková, Alexandr Průša podpořili nás