když uléhám na kopcích malvernu, sním o vás :vl no ~la my. průvodce nakladatelstvím malvern obsahující i další nevydané texty našich autorů

když uléhám na kopcích malvernu, sním o vás :vl no ~la my. průvodce nakladatelstvím malvern obsahující i další nevydané texty našich autorů

hádanka Točím se pod tíhou zákonů Polykám hvězdy, miliony záhybů Má skrytá území jsou temná a nezralá Mé tajné vzpomínky staré milion staletí Otáčej mnou cesta Cesta prochází právě tím místem, kde se nacházíš. Ale vede jen tam, kam směřují tvé myšlenky. Často jen kolem hlavy.

malvern Nakladatelství Malvern, Lublaňská 12, 120 00 Praha 2 Telefon: 222 952 115, 724 008 286 E-mail: malvern@malvern.cz www.malvern.cz pracovní kolektiv malvernu (malvern kollektif kobaian) Zleva: Vratislav Keprt: zeuhl web teknik; Alice Hlaváčková: paní vedoucí; Jakub Hlaváček: pan řídící (zeuhl direktor); Martina Miššíková: general manager, head of foreign rights depart ment 7 [ kontakt ]

[ malvern ] 8

Knihy Zdeňka Neubauera vyšlo O počátku, cestě a znamení časů /16 O svatém Františku aneb zrození ducha novověku /26 O přírodě a přirozenosti věcí /37 O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání /37 Golem a další příběhy o kabale, symbolech a podivuhodných setkáních /37 Biomoc /37 Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu (s J. Hlaváčkem) /37 Svatojánský výlet (s I. M. Havlem a M. Paloušem) /38 připravujeme Zdeněk Neubauer: Karteziánské meditace /38 Zdeněk Neubauer: O čem je věda aneb De Possest /38 Knihy Z. Neubauera (slovy I. M. Havla) vystihují ekologický postoj: totiž lidský způsob obývání světa pomocí logu, který dává vyvstat jak jednotlivým skutečnostem světa a s nimi světu jako celku, tak jednotlivým světům, jako celostným projevům skutečnosti ( ). Životním prostředím člověka, jeho přirozeným biotypem je Jedno a Vše, proto je zván svorníkem veškerenstva. Patří to k jeho ekologii, tj. k řádu (LOGOS) domova (OIKOS). Logos je schopnost uvádět jsoucnost do náležitých vztahů, člověk je pro ni odpovědným za svůj pobyt na světě, tj. schopným a povolaným vydat počet ze skutečnosti světa z jeho povahy, jednoty a celistvosti. 9 [ zdeněk neubauer ]

[ zdeněk neubauer ] 10

zdeněk neubauer (nar. 1942) Biolog posláním, myslitel nadáním, matematik h. c., syn stejnojmenného českého státovědce (*1901), významného představitele brněnské normativní školy právní filosofie. Vrozeným zájmem o živou přírodu (květiny, brouci, rybičky ) a ostentativním nezájmem o kulturu byl bílou vranou v příbuzenství i společenství. Své předsevzetí stát se přírodopiscem naplnil roku 1960 vstupem na Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie chemie s úmyslem zasvětit život houbám tajemné třetí říši, odlišné od říší rostlinné i živočišné. Očarován krásou plodnic, jejichž existencí z ničeho nic, kde se vzaly, tu se vzaly se viditelně (makroskopicky) projevuje neviditelné (mikroskopické) vlášení jejich skrytého života, zaměřil se na mykologii živořící v podnájmu oboru (a specializace) nižší rostliny. Víc trpěn než vítán, dosáhl zadání diplomové práce. Od chvíle, kdy se mu láska stala povinností, zvadla: vědecké počínání nemá s kouzlem a tajemností nic společného ani v systematických oborech. Zato na půdě mikrobiologie, kam nezvaný a nevítaný vyděděnec bezděčně zavítal, byl přivítán jako chtěný. Srdečný pozdrav pozdravil jeho srdce; vzbudil v něm touhu sdílet s moudrými a ušlechtilými lidmi zájem o podobu života ještě daleko nižšího a drobnohlednějšího než houby, zcela neviditelného nezjevného, jakou jsou mikroby a jejich viry. (I mikroby se totiž mohou nakazit: buď smrtelně, nebo dědičně v obou případech osudně.) Vlastnosti nezjevného se samy neprojevují: nelze je vnímat, poznávat, znát: nutno je ob jevovat a své objevy vyjádřit číselnými údaji prostředky rovněž neviditelnými a nezjevnými. Počty a naměřené hodnoty třeba převést na veličiny, uvést je do funkčních závislostí a příčinných souvislostí a předvést na myšlenkových konstruktech mechanických modelech. Neubauer přešel z vědy systematické na experimentální. Psal se rok 1966 a molekulární mechanismy byly v biologii na pořadu dne. Jejich objasňování bylo zábavné a inteligentní, mechanismy samy však byly abstraktní, 11 [ zdeněk neubauer ]

umělé vykonstruované, málo skutečné a ovšem: zcela neživé. Za objasnění jednoho z nich se Z. Neubauerovi dostalo jistého ohlasu a věhlasu. Šlo o mechanismus právě zmíněného smrtonosného vironosičství nakažených bakterií: genetický a regulační mechanismus řídící ustavení takového stavu a jeho předávání potomstvu. To se Neubauerovi poštěstilo za stipendijního (postgraduálního) pobytu v Neapoli (LIGB Laboratorio Internazionale di Genetica e Bofisica italského CERN Centro di Ricerca Nazionale) v letech 1967 1970. Tam i po svém návratu do Prahy (1970, co vědecký asistent své mateřské katedry genetiky, mikrobiologie a biofyziky PřF UK) se svými učiteli a kolegy tyto poznatky rozšiřoval, prohluboval a zveřejňoval ve více než padesáti publikacích, z nichž patnáct je impaktových, dodnes citovaných. Zato výsledky svého pozdějšího výzkumu tvorby a vzhledu bakteriálních kolonií, jejich dědičnosti, mnohotvárnosti a proměnlivosti, se mu uplatnit nepodařilo, jakkoliv byly daleko významnější či právě proto. Dokazovaly, že viditelným, tvůrčím způsobem se projevují nejen vyšší, mnohobuněčné organismy, ale i ty nejjednodušší a nejnepatrnější formy života: jednobuněčné, bezjaderné bakterie. Činí tak svými koloniemi (několikamilimetrovými shluky potomstva jedné buňky, čítajícími tisíc až desítky tisíc miliard jedinců), které svou podobou (stavbou, tvarem, velikostí, zbarvením, povrchovou kresbou, strukturou a skulpturou ) a její řízenou proměnlivostí s estetickou kreativitou hub nijak nezadají. Na konci dráhy experimentálního vědce tedy tam, kde to nejméně čekal se Neubauer znovu setkal se svou první láskou. A ovšem i se zklamáním nad nemožností ji sdílet, sdělit a zveřejnit: jde o skutečnost z řádu podob, kterou nelze udávat v číslech a převádět na veličiny, schémata a mechanismy. (Pravda je žena, připomíná Friedrich Nietzsche, a poznání pro změnu dle Platóna je erotický vztah: není radno je vystavovat veřejnému prostoru, či dokonce vnucovat jiným!) A tak roku 1983 opouští Z. Neubauer vědu podruhé: odchází do výpočetní techniky (kam jinam)? Z laboratorního experimentátora se stává domácí programátor, zaměstnanec podniku META (výrobního družstva invalidů) ve službách ČKD-Polovodiče, v nichž setrvá do r. 1990. [ zdeněk neubauer ] 12

Za sedm let, co u nich sloužil, pod zasvěceným vedením a neustálou, věrnou ochranou Jiřího Fialy, svého nového učitele, nabývá Neubauer nové, počítačové gramotnosti. Dotáhl to s ní až k hodnosti samostatný programátor matematik analytik, na níž si velmi zakládá, ježto se pro nedostatek nadání nikdy nedostal daleko za trojčlenku odtud samoudělený titul matematik h. c. Přitom si postupně osvojil řadu zcela nových zvyků, grifů a fíglů klíčů, jimiž konečně vstoupil do světa za obrazovkou monitoru, v němž jediném věda skutečně platí, světa, jehož skutečnost je na číselné údaje zcela převeditelná; to proto, že je na nich uměle založena. Tím mu však byl zároveň zjednán vstup do světa neskonale skutečnějšího, významnějšího a vzácnějšího: světa myslících matematiků. Sdílí společenství osobností jako Miroslav Katětov ( 1995), Petr Vopěnka, Aleš Pultr, Jiří Fiala, Ivan M. Havel, Petr Kůrka a dalších velikánů, důvěrně a vědoucně zasvěcených obyvatelů matematického světa, z něhož byl vědecký svět čísel, veličin a kalkulů druhotně odvozen a vydáván za reálný. Díky důvěrné obeznámenosti s nejvnitřnější podstatou vědecké objektivity, vytvářely a stále vytvářejí tyto osobnosti intelektuální prostor svobodné akademické půdy paralelní polis, nezávislé na vědeckém světonázoru v kterémkoliv jeho ideologickém převleku a paradigmatické podobě. Z. Neubauer byl přijat do společenství myslitelů, kteří podobně jako on byli v té či oné míře zbaveni možnosti pracovat v laboratořích, knihovnách, ústavech či jinde pod záštitou vědeckých institucí. Tím však byli vyvázáni z povinnosti pracovat na jejich vědeckých úkolech a zakázkách. Získali prostor a čas k pozastavení se a zamyšlení nad smyslem vlastní činnosti, smyslem poznání, smyslem vědy, její pravdy a skutečnosti, vlastní skutečnosti nad smyslem světa. Z oné požehnané doby pochází většina náhledů, myšlenek a zkušeností týkajících se povahy bytí, vztahu vědy a kultury, jednoty lidské zkušenosti napříč dějinami a proměnami poznání a mnohotvárnosti pravdy, uložených v tomto sborníku. Nepocházejí z autora, nýbrž odtamtud. Jakkoliv Neubauer není a nebyl matematik ani exaktní vědec, přesto si ke svému překvapení s exaktně myslícími osobnostmi rozuměl. 13 [ zdeněk neubauer ]

Byl na to připraven jinak. Zklamání první lásky vystavilo jeho zotavené srdce trvalé metaúzkosti : úzkosti z úzké specializace, strachu před fachidiocií. Ještě před zakončením studia přírodních věd (1965) se Neubauer přihlásil externě na filosofii: pokradmo, na zapřenou, bez vědomí (svolení a doporučení) zaměstnavatele, tedy per neface, jak tomu tehdy ani nemohlo být jinak. (Dělo se tak s tichým souhlasem a pod ochranou moudrých a velkorysých příznivců: Vojtěcha Závady jeho učitele, Jiřího Chaloupky jeho školitele a zejména pak taktice Ludvíka Svobody patrona libertas docendi na Filosofické fakultě, blahé paměti. Stejným vděkem je pak zavázán všem těm, kteří mu mnohem později, za oné požehnané doby sklizně, poskytli v ČKD prostor.) Neubauerova cesta za obecným vzděláním vedla zprvu pryč, co nejdále od vědy k religionistice. Tehdy ještě považoval náboženství za přímý protiklad vědy. K přerušení studia (1967 1970) ve prospěch mimořádné příležitosti k italskému pobytu se proto odhodlával bolestivě a váhavě: považoval to za regres a zradu na vytoužené šanci. Odjížděl však se zárukami prof. Svobody a s požehnáním svého velkého učitele Milana Machovce, který ho vedle cenných rad, pokynů a osobních doporučení vybavil tématem diplomové práce. Měla se týkat díla a přínosu hlavního koncilního teologa, Karla Rahnera a vytvořila náplň odvrácené leč rovnocenné strany Neubauerovy neapolské činnosti. Obohatila jeho myšlení o teologický rozměr, šťastně a včasně propojený se symbolickou a ikonografickou gramotností, které nabyl na italských cestách ve společnosti svých zasvěcených přátel: tu malířů Brázdovic (1967), jindy s architektem Petrem Vaďurou (1968). Za ona osudová tři léta vykonal Neubauer třikrát pouť do Assisi v Umbrii, kde byl počat novověk, a jednu do Sils Maria ve švýcarském Engadinu, kde povstal Nietzschův Zarathustra. (Mnohokrát jistě navštívil kumskou svatyni na Campi Flegrei u Neapole, odkud vzaly počátek dějiny psané Římem ; to si však tehdy zřejmě ještě dostatečně neuvědomoval.) Po návratu r. 1970 nebylo ovšem na podání jeho práce ani pomyšlení. (Stohy rukopisných podkladů, které s sebou přivezl, tak zůstaly ležet ladem; vlastní autorova [ zdeněk neubauer ] 14

zkušenost s věroukou, dogmatikou, bohovědou, uměnovědou, hagiografií, ikonografií apod. se přesto odrazila v řadě studií s náboženskou či ikonografickou tematikou.) Za těchto okolností využil Neubauer své jedinečné, monopolní zkušenosti s vědou a vědeckým provozem k napsání diplomové práce Zamyšlení nad vědou a filosofií, jež byla nejen přijatelná, ale i přijata a dokonce na poslední chvíli přijata jako práce rigorózní (1971). Autor v ní zastává bezděčně a zcela nezávisle obdobný postoj jako T. S. Kuhn. Shoda mezi Kuhnem a Neubauerem je o to cennější, že první je fyzik a druhý biolog, přičemž oba vycházejí z vlastní odborné zkušenosti. Neubauerovi na rozdíl od Kuhna však šlo především o pravdu. Jde mu o ni dodnes: nepopiratelnou teoretickou přetržitost a rozmanitost vědění přivádí k jednotě zkušenosti poznávajícího a kulturní souvislosti poznání. Neustále překračuje stín svých živelně kuhnovských počátků v přesvědčení, že ve filosofii na rozdíl od politiky platí, že stokrát opakovaná pravda se stává lží. Koncem roku 1989 Z. Neubauer byl revoltujícími studenty (kteří ho po léta znali z Kůrkových kurzů na VTS, Vopěnkových a Katětovových seminářů na MFF, Markošových biologických čtvrtků na PřF a jiných oblastí tzv. šedé zóny překryvu mezi oficiální a paralelní zónou) vyzván, aby se na Přírodovědecké fakultě ujal vedení katedry filosofie, tehdy zbavované tak jako na ostatních fakultách ideologického monopolu marxistů. Neubauer prozíravě nepřevzal jejich trapné dědictví, ale navázal na starší tamní tradici Emanuela Rádla, s nímž ho pojí podobný osud biologa a filosofa. Katedra filosofie a dějin přírodních věd, na které Neubauer dodnes působí, je obnovou a pokračováním Rádlova stejnojmenného ústavu, po válce ještě obnoveného a teprve komunisty protiprávně zrušeného. Z. Neubauer zde zaměřuje svou činnost na teoretickou biologii, kterou tato katedra také zahrnuje. K rozvíjení filosofických otázek přírodních věd využívá vzácné příležitosti, která mu byla tehdy nabídnuta Milanem Sobotkou na Fakultě filosofické. Při této své pedagogické činnosti a díky vzácné možnosti účastnit se na transdisciplinárním výzkumu Centra teoretických studií, na němž se podílí špičkoví vzdělanci všech oblastí a oborů, naši i zahra 15 [ zdeněk neubauer ]

niční, došel Z. Neubauer v posledku k poznání, že věda je náboženstvím novověku. Proto a v rámci něho je pravdivá: jako nedílná a neodmyslitelná součást západní kultury a dědictví křesťanské tradice, a nikoliv pro svůj monopol a nárok na všeobecnou, kulturně, historicky a lidsky nepodmíněnou pravdu. Proto je přesvědčen, že epistemologie (tázání po povaze vědeckého poznání) je přirozenou součástí religionistiky. Toto poznání uložil do své knížky o svatém Františkovi jako otci novověku. Neubauerovy odchody z rodné vsi vědy do světa kultury, filosofie a náboženství na zkušenou, sestávající z neustálých návratů zpět, jsou součástí stále jedné a téže cesty víry důvěry ve smysl, pravdivost a skutečnost světa. zdeněk neubauer: o počátku, cestě a znamení časů V roce 2009 uplyne 200 let od narození Charlese Darwina. Rozhoří se další kolo konfliktu mezi kreacionisty a evolucionisty. Nebude se jednat jenom o biologii či vědeckou pravdu, ale o způsob, jak vnímáme svět a jak s ním v čase přicházejících změn zacházíme. Biologie, jednooký stvořitel, získala schopnost dotvářet a replikovat živé tvory. Tím se stala ekonomickou silou, politickým problémem a dokonce poněkud náboženskou institucí. Současná věda lépe zvládá odborné a technologické problémy než přemýšlení o světě tedy své etické a filosofické prostředí, o kterém pojednává tato kniha. Neubauerovy texty mají tu vlastnost, že mění člověka. Čteme je a promýšlíme, docházíme k nějakému bodu na okraji světa, jdeme ještě kousek dál do zásvětí a odtud si svět prohlížíme jako hodinář, který orloj otevřel zezadu a teď konečně vidí, jak se sestaven, zatímco venku chodí turisté, otáčejí se hodinové ručičky a tomu všemu laskavě kynou dřevění apoštolové. Neubauerovy eseje doprovázejí fotografie Tomáše Rullera a Hany Rysové. [ 280 Kč ] Ukázka z knihy O počátku, cestě a znamení časů Profesora Zdeňka Neubauera část českých vědců upřímně nerada. Svými protivníky bývá označován za jednoho z hlasatelů nebezpečných postmoderních myšlenek, škodících vědě. Nevole je o to větší, že profesora Neubauera nelze jako uznávaného biologa prohlásit za šarlatána, který kritizuje vědu jen proto, že o ní nic neví. [ zdeněk neubauer ] 16

Co se vlastně v posledních sto letech s vědou stalo? Abychom to pochopili, není třeba studovat složité filosofické spisy o postmodernismu a změně paradigmatu. Stačí si jen srovnat dva autory detektivního žánru: klasika Connana Doyla a našeho Karla Čapka, jehož filosofický pragmatismus jasnozřivě předešel postmodernu více než o půl století. Doylův Sherlock Holmes je zosobněním víry ve vědeckou objektivitu, racionalismus a pozitivismus minulého století: vše je bezezbytku nejen poznatelné, nýbrž takřka nabíledni. Svět je otevřená kniha a stačí v ní umět číst; pokud jsou naše smysly příliš tupé, pomůžeme jim lupou. Záhady pro Holmese vlastně neexistují, všechna tajemství se dají převést na logicky řešitelné problémy: zdánlivě rozporuplné skutečnosti se složí v jednotný, bezrozporný a srozumitelný obraz. Naproti tomu Čapek ve svých Povídkách z jedné a z druhé kapsy předkládá jinou zkušenost světa. Nejnázorněji to vyjadřuje povídka Smrt barona Gandary. Případ dostane komisař Pitr, který se zabývá jen každodenní kriminalitou. Marně ho kolegové upozorňují, že zavražděný měl tajemné mezinárodní styky, že se kolem něj splétaly milostné aféry, podezření z vydírání, záhadné politické nitky... To vše neodpovídá Pitrovým starým osvědčeným metodám a zcela se vymyká jeho zkušenostem. A tak nakonec zjistí, že barona zabil pro peníze domovníkův synovec jak už tomu obvykle bývá. Na závěr sám připouští: Když si pomyslím, že by ten případ dostal Mejzlík, co ten by z té látky udělal! Ale já na to nemám tu fantazii, to je to. U Čapka jde o pravý opak Doylova světa, v němž je vše předem dáno a může být nanejvýš skryté ve smyslu ukryté přikryté čekajíc na své odhalení, odkrytí (odtud slovo detektiv odkryvač). Vše je objektivní to jest: tak a nejinak, nezávisle na nás, na poznávacím přístupu a postupu (metodě): ty buď vedou k cíli či nikoliv, cíl je však dán jako fakt, jako danost. Postmoderní doba však učinila zkušenost, že poznatky nějak tajemně, leč zásadně závisejí na způsobu tázání. To je v rozporu s tradiční vědeckou představou skutečnosti, v níž lze číst jako v knize; stačí znát jazyk, jímž je psána, a tímto jazykem je ovšem jazyk matematiky. Dnešní zkušenost vystihl R. Ruyer: skutečnost není tex- 17 [ zdeněk neubauer ]

tem k luštění, nýbrž jazykem k mluvení; totiž jazykem, jehož vyjadřovací možnosti jsou nevyčerpatelné. To jistě neznamená, že jím lze říkat cokoliv: má své fonetické, syntaktické, sémantické a logické meze. Má li už být svět přirovnáván k textu, tak nikoliv k lineárnímu textu knihy, nýbrž k počítačovému hypertextu, který se neustále větví, s četbou, tj. se svým vyvoláním, se mění a zároveň s ním se mění i znění a smysl ostatních příběhů přečtených i nečtených, známých i zapomenutých. Velmi záleží na způsobu a pořadí četby, tj. na poznávacím přístupu a postupu. Ty určují jazyk vědy a jsou jím zpětně určovány. Také vědecký jazyk se vyvíjí, proměňuje, diferencuje, specifikuje a větví, prodělává evoluci jako vše živé a skutečné. Spolu s ním se vyvíjí i vědecká pravda: ani matematická formalizace nezaručí její neměnnost, strnulost, definitivnost. Ani matematický jazyk není jednotný nepředstavuje žádný společný rámec, neposkytuje naprosto bezpečný základ. Poznání není o skutečnosti samo je její součástí, samo je skutečné. Takto rozumím Ruyerovu výroku, vystihujícímu rozchod vědy s představou poznávané skutečnosti jako objektivní danosti. (Komu připadá čapkovský příklad nepřiměřený a nebezpečný poznání skutečnosti jistě není totéž co policejní vyšetřování! nechť si připomene či shlédne film Cesta do Indie, který názorně předvádí, že jak totožnost pachatele, tak povaha činu závisejí jistě ne na osobě a postupu vyšetřovatele a jeho pátracích metodách, nýbrž na kulturním, náboženském a mravním kontextu, jehož je anglický právní řád zaměřený na objektivní skutečnost skutkovou podstatu jen zvláštním případem.) Normální člověk je ale přesvědčen, že všechny vědecké objevy jsou už někde v přírodě předem obsaženy a my je jen s pomocí přístrojů odhalujeme. Kdybychom mohli zopakovat dějiny západní vědy, došli bychom ke stejným vědeckým objevům jako dnes. Jistě, ale to bychom je museli skutečně zopakovat tak jako videozáznam. Tuto představu rewinding the tape nešikovně zavedl S. J. Gould a mínil tím to, co vy: spustit vývojový proces znovu. Evoluce se opakuje právě tak málo jako dějiny dějiny poznání nevyjímaje. Neodvíjí se jako [ zdeněk neubauer ] 18

už existující záznam (stále ta nutkavá, zavádějící představa knihy hotového textu!), ale spočívá v jedinečných, osudových/osudných událostech, jejichž výsledek teprve vzniká. Je to zvláštní představa objev, který dosud nikdo neučinil, k němuž nedošlo, a který je přesto v přírodě obsažen. Jak? Snad jako možnost tj. jedna z mnohých možností. Pravda, nikým nevyslovená, a přesto někde jsoucí. Kde? V platónské říši idejí či v Boží mysli? Snad je taková představa objevů či pravd normální tj. spadá pod normy současných pravd, vědění, představ o světě jako skladišti faktů, dat a pravd ku obrazu pravd zjevených. Rozhodně to však není představa přirozená. Přirozená pravda musí teprve povstat; její povaha přirozenost závisí na způsobu tohoto povstání, na tom, jak se co stane, závisí, co se stane a co povstane. To je míněno přírodou FYSIS, natura: vznik, růst, stávání se toho, co se rodí při rodí. Kde se skrývala reálná čísla před svým objevem? Co dělá vítr, když nefouká? Kde se nachází částice, již nikdo nepozoruje? Jaká je forma myšlenky dosud neformulované? Na všechny tyto otázky má smysl se ptát stejně málo jako na vzhled tohoto textu, jehož výtisk právě čtete, před jeho vytisknutím, dokud byl ještě uložen do počítače či na tvar stromu ukrytého v semeni. A přesto: vyvrátit fatalistické přesvědčení, že věci už nějak jsou, tak a nejinak, nezávisle na tom, než k nim dojde, či zda se vůbec uskuteční, je patrně stejně těžké, jako učinit pro pravověrné křesťany pochopitelným, že i jiná náboženství mohou být pravdivá, že i jejich nauka vyjadřuje autentické, skutečné zjevení. Věda je dědicem oné misijní činnosti, která místo radostné zvěsti hlásala hotovou pravdu. Trpíme nutkavou představou, že všechny kultury jen různě vyjadřují stejnou povahu téhož světa. Přitom je tomu právě naopak: v různosti kultur se zračí rozmanitost světů tj. způsobů lidského bytí a pobývání, obývání mnohorozměrné skutečnosti. Současné vědecké znalosti, které jsou výsledkem specifického vývoje našeho světa, jsou v jiných kulturních a duchovních souvislostech nemístné nenáležité, protože nenáležejí k jejich příběhu, nejsou pravdami, do nichž vývoj těchto odlišných kultur přirozeně vyústil. 19 [ zdeněk neubauer ]

Kdyby neexistovala kulturní výměna, mohla by tedy být podoba vědy v různých částech světa různá? Bezpochyby. O tom poskytují dějiny poznání nesčetně příkladů. Poznatky, k nimž dospěly například tradiční tibetské nauky, jsou vůči objevům západní vědy zcela mimoběžné. A přesto jde o vědění vyznačující se stejnou soustavností, závazností a návazností tj. možností předávat je a dále rozvíjet, jak je tomu u vědy západní. Není ostatně třeba chodit tak daleko: znalosti, postupy a pokusy rolníků žijících blizoučko na českém venkově v nichž přetrvává hluboké vnímání přírody z dob patrně ještě předkřesťanských, jsou do dnešního souboru přijímaných znalostí nezařaditelné, neboť dávají smysl jen na pozadí lunární kosmologie. Přesto jsou užitečné a účinné. Pravděpodobnost, že by se vědění jiné kultury (třeba mimozemské civilizace) týkalo mechaniky či elektromagnetismu, je stejně nepatrná, jako že by tato kultura mluvila anglicky. Jsme přesvědčeni, že náš prostor je geometrický; a přesto byla geometrie objevena pouze jednou v Řecku. Ne jako popis našeho světa, ale jako zvláštní, jiný svět. Teprve za renesance došlo ke ztotožnění námi obývaného prostoru se světem geometrickým; teprve tehdy také vznikl pojem geometrický prostor. Ve škole nás učili, že sovětští kosmonauti v nebi žádného Boha nepotkali a tím vědecky vyvrátili jeho existenci. Vědci prý už brzy poručí větru dešti, obrátí toky sibiřských řek a naučí nás za Uralem pěstovat meruňky. Pozná jednou věda svět natolik, abychom se my sami stali bohy a dokázali jej řídit? V době, kdy to sovětská věda v rámci ideologické propagandy o sobě prohlašovala, západní vědci se už o kontrolu nad počasím pokoušeli. Přečtěte si o tom na začátku Gleickovy knihy o chaosu. Představa řiditelnosti světa předpokládá redukovatelnost veškeré skutečnosti na objektivní realitu, poznatelnou racionálními postupy. Přečtu li si program světa, budu se moci postavit za jeho ovládací pult. Dnes už víme, že něco takového není možné, a to ani v rámci tradičního vědeckého obrazu světa. Teorie chaosu pojednává právě o tom. Takový program [ zdeněk neubauer ] 20

by musel disponovat nekonečnou informací. Kdyby byl na světě, musel by obsahovat i sama sebe. To vede k nesčetným sporům a paradoxům, s nimiž racionalismus tradičních vědeckých obrazů světa nepočítal, vůbec jejich možnost nepřipouštěl. Ve vašich statích se píše o tom, že nastává soumrak vědeckého obrazu světa. A spolu s ním i soumrak vědecké civilizace určované vědou k obrazu tohoto obrazu. Soumrak moci vědy, která převzala od církve administrativu pravdy a výlučný nárok určovat její podobu. Dnes se takový nárok na výlučnost jeví iluzorní. Skutečnost je neskonale hlubší a bohatší, než aby se vešla do jediného obrazu světa. Některými kolegy jste za tato slova označován za zrádce, černou ovci, která rozbíjí chrám vědy. Jak se vám s tímto cejchem žije? Není mi o tom nic známo; jsem si však naopak jistý, že opravdovými kolegy tj. těmi, kteří mne zblízka znají, z ničeho podobného podezírán nejsem a být nemohu. Spíše mi bývá od nich předhazováno mé zaujetí, ba fascinace vědou. Byla řeč o soumraku vědeckého obrazu světa a vědecké civilizace, nikoliv o soumraku vědy. Ani křesťanství nezaniklo spolu se středověkem. Svůj život jsem zasvětil vědě; ta se pochopitelně těší mé úctě, neboť znám její význam a hodnotu jejích poznatků. Vím z vlastní zkušenosti, jak je objektivní poznání náročné a také jak je užitečné pro svou spolehlivost, přesnost a obecnost. Objektivita však představuje pouze určitý rozměr tenounkou slupku mnohorozměrné skutečnosti. Co kritizuji, je scientismus postoj, který redukuje skutečnost na objektivní realitu, a tak ji celou zahrnuje pod pravomoc vědy, jíž přisuzuje monopol na pravdu. Takový totalitní nárok vědu diskredituje. Naproti tomu kritičnost ohled k předpokladům poznání a mezím jeho platnosti snad patří či alespoň patřívala k vědeckým ctnostem. Pokud však někdo o mně něco podobného opravdu prohlašuje, je to výmluvné. Už to, že se mluví o vědě jako o chrámu, to, že někdo v ní může být označen za čer 21 [ zdeněk neubauer ]

nou ovci nebo dokonce za zrádce, a to jen proto, že ví o existenci jiných, starších či odlišných nauk, či pro úctu, kterou chová k archaickým podobám vědění, k níž ho jeho vzdělání a rozhled přímo zavazují, nebo snad z toho důvodu, že se jeho cesta k pravdě ukazuje neobvyklým směrem, vine se méně nezvyklými oblastmi zkušenosti, že odmítá prohlásit za klam, podvod či šarlatánství nauky, všechny teorie a postupy, které používají jiných východisek, předpokladů a důvodů, než jaké jsou dnes běžné a uznávané, nevidí důvod prohlásit soustavy s jinou racionální architekturou za projev iracionalismu, to vše jsou pochmurné příznaky zcírkevnatění vědy. Připomíná to konec středověku, kdy v každé pochybnosti bylo spatřováno kacířství a v každém novém pohledu ďáblův svod. Dnes vystřídalo ďábla strašidlo postmodernismu. Co je to ale za pravdu, která se musí obávat odlišných pravd, která se vyhýbá konfrontaci s jinými pohledy? Nedávno prý jeden náš významný vědec vyjádřil pohoršený podiv, jak mohu jako biolog nebýt darwinistou?. Vždy jsem byl přesvědčen, že vědecký postoj není slučitelný s žádným ismem! Přednášíte filosofii na škole, která produkuje úzce omezené odborníky. Obrovská specializace vědy způsobuje, že přírodovědci zasvětí celý svůj život třeba zkoumání endoplazmatického retikula v buňce a o zbytku reality už nevědí vůbec nic. Snad je to vaše zkušenost za sebe bych ji takto nezobecňoval. Záleží jak na oboru, tak na osobnosti učitelů i studentů, na hloubce vzdělání a šíři rozhledu: právě tomu se snažíme napomoci. Filosofie a dějiny vědy, kultury, náboženství ap., s nimiž výuka zajišťovaná naší katedrou studenty seznamuje, se snaží ukázat přírodní vědy v širším kontextu a v hlubších souvislostech, které se odborné výuce nutně vymykají a ztrácejí ze zřetele. Nazývám to s Gregory Batesonem ekologie idejí. Ve svých přednáškách o biologickém myšlení se snažím jednak vysvětlit, proč se dnes jako biologové ptáme tak, jak se ptáme: například po molekulárních mechanismech. Proč děláme právě molekulární biologii nebo genetiku, proč si zakládáme na biochemii, evoluci či informaci, proč od [ zdeněk neubauer ] 22

mítáme holismus či vitalismus. Upozorňuji na jiné biologické přístupy minulé i současné, na odlišnost poznatků, k nimž dospívají, a odlišné pojetí života, které z nich plyne. Totéž činí kolega S. Komárek, který navíc ukazuje, jak se v pojetí přírody a života zrcadlí lidské sebepochopení té které doby zkrátka, že věda je nedílnou součástí kultury dříve stejně jako dnes. Nejde o žádnou relativizaci či zpochybňování smyslu odborné formace; poukazy na takové podobnosti a jinakosti, povědomí o tom, na jaké původní otázky jsou naše současné znalosti odpověďmi, z jakých představ se zrodily naše odborné pojmy, jaká filosofická, náboženská, mytická, jazyková východiska se bezděčně zračí v našich vědeckých názorech, dávají vlastnímu oboru vyniknout v jeho plasticitě a dynamice. Znalci, odborníci, specialisté si mohou uvědomit, že jsou účastníky a tvůrci velkého příběhu vědění; věda přestává být soustavou hotových poznatků, stává se dramatickým dobrodružstvím poznání. Vědomí, že to, co je považováno za osudovou danost, je toliko jednou z bezpočtu možností, dává podnět k novým pohledům, odvahu k jinakosti. Ty jsou vlastním zdrojem objevů a úspěchů, ne pokračování v zaběhaných kolejích. Dále je zde síť analogií, podobností, souvislostí kulturních, náboženských, dějinných, společenských: žádná věda nežije sama ze sebe, nestaví na sobě samotné. Každé vědění zapadá do zkušenostního kontextu. Smysl pro tento hlubší soulad, vnímavost k organické sounáležitosti vědění týkajícího se oblastí na první pohled tak odlišných, jako jsou třeba biologie a jazykověda, znamená zahrnout pokladnici veškeré lidské zkušenosti mezi bezprostřední zdroje inspirace odborně zaměřeného poznání. Naším cílem je probudit ve studentech cit a vnímavost pro takové trans disciplinární souvislosti nebo na ně alespoň upozornit. Jenže studenti přicházejí ze středních škol na přírodovědeckou fakultu s naivní představou, že věda je nejlepším, nejspolehlivějším a privilegovaným způsobem poznání. Vy jim tu představu rozbijete. Z hlediska vědy vlastně studenty zkazíte. Budiž. Poslání kazit mládež a zavádět jiné bohy dostala filosofie do vínku už od kolébky: tak totiž zněla obžalo 23 [ zdeněk neubauer ]

ba proti Sókratovi. Ukazujeme studentům, že vedle vědy existují i jiné podoby poznání a vědění; upozorňujeme též na mnohotvárnost a proměnlivost samotné vědecké pravdy. Zastáncům té jediné, definitivní, to může připadat zhoubné, ale pro duchovní rozvoj a vzdělání je to stejně důležité jako třeba cestování. To také vede k poznání, že za humny je to jiné. Za svého pobytu v Neapoli jsem prodělal šok: místní hřbitov nezapadl do mé představy českých hřbitůvků za kostelem, společenské obřady, zvyklosti, mravy to všechno mi v Itálii připadalo jiné. Ovšemže setkání s novým může být nebezpečné. Ale pokud člověk toto nebezpečí přečká, učiní je součástí své zkušenosti, pak porozumí i domovu jinak, lépe hlouběji, v jeho jinakosti a jedinečnosti. Studenta, kterému dáme nahlédnout za hranice vědy, jako bychom poslali do zahraničí: porozumí své vědě lépe než ten, kdo za humna vědeckého poznání nikdy nevyšel. O něčem podobném se píše i ve vaší filosofické studii o Tolkienovi. Co vás vlastně na jeho Hobitovi tak zaujalo? Kdysi, když ještě v Čechách o Tolkienových knihách nebylo ani ponětí, se mi dostaly do rukou dva díly Pána prstenů v originále s doporučujícím poučením, že je to ve světě velmi známé a slavné. Četl jsem, četl jsem zdlouhavě, dokonce jsem se prokousal do druhého dílu abych toho nakonec stejně nechal; nezaujalo mě to. Pak přišel český Hobit a nebylo to o moc lepší. Málem jsem četbu opět přerušil, když tu při návštěvě mé sestry mne její početné ratolesti obklopily, začaly kolem mne nadšeně poskakovat a recitovat trpasličí říkanky. Tehdy jsem zažil něco podobného, co se přihodilo klasikovi postmoderní epistemologie, nedávno zesnulému T. S. Kuhnovi, který v rozhovoru pro Scientific American vzpomíná, jak byl zděšen Aristotelovou Fysikou: to nebyla jen fyzika nerozvinutá, primitivní, plná omylů, jakou očekával; všechno v ní bylo úplně špatně! Jak se mohl jeden z největších géniů lidstva tak dalece mýlit? Tu mu náhle došlo: Aristotelova fyzika není naprosto mylná, nýbrž prostě odlišná, klade si jen jiné otázky, zajímá se o jiné stránky skutečnosti. Celé Kuhnovo další hledání se odvíjelo od onoho ohromujícího [ zdeněk neubauer ] 24

náhledu. I já jsem tehdy z nadšeného rytmu oněch amuzikálních popěvků vyposlouchal a z rozzářených dětských očí vyčetl, že Hobita prostě špatně čtu. Tak mi nakonec tolkienovský svět ukázal, že mytické vyprávění, které bylo základem všech starých společností, může být vyšším, pravdivějším a srozumitelnějším přístupem ke světu než vědecká faktografie a že mytopoetické myšlení, mytická mentalita není věcí minulosti, nýbrž stále přítomnou vrstvou současného prožívání, chápání, myšlení. Mýtus je substrát podklad a živná půda, v němž každé jiné smýšlení koření a z něhož každé vědění vyrůstá. Chybí li živná půda mýtu, je naše zkušenost bez kořene: vegetuje v podobě povrchních názorů, na kterých sice můžeme trvat, samy však trvání nemají. Proto je snadno přejímáme, měníme, vyměňujeme. A není li v nás mytická zkušenost včas zdravě zabudována, stává se nenaplněnou, frustrovanou potřebou, z níž těží nejen konzumní reklamy, ale jejíž místo snadno zaujmou nezažité duchovní proudy a nebezpečné ideologie. Spisy Tolkienovy, C.S. Lewise a dalších vycházejí vstříc přirozené mytopoetické potřebě lidské duše. V tom vidím důvod jejich úspěšnosti. Napsal jste, že i věda je novodobým mýtem... Nevzpomínám si. Spíše jsem naznačil, že na vědu lze pohlížet jako na náboženství novověku. Mnozí mi to mají za zlé, ačkoliv jsem výslovně upřesnil, že jednak jde o možný, netradiční pohled a jednak že pod náboženstvím, do něhož se vejde i věda, míním religio v širokém slova smyslu. Věda, tak jako dříve náboženství v užším smyslu, spojeném s výslovnou vírou v Boha, plní v moderní společnosti úlohu administrátora a cenzora pravdy, kterou převzala po Církvi. Vědecká podoba pravdy je ovšem jiná: těžiště vědecké religio odpovědného vztahu, tj. zpětné vazby (od religare) ke skutečnosti tkví v racionalitě a nikoliv v narativitě. Vědeckým žánrem je vědění LOGOS: pojmový, racionání, soustavný výklad, zatímco žánrem mýtu je MYTHOS do minulosti promítnuté vyprávění. Jde o dva rozdílné způsoby vyjádření našeho porozumění světu. Jejich odlišnost však nespočívá jak se obvykle má za to v tom, že by věda říkala, jak to je, zatímco mýtus by po 25 [ zdeněk neubauer ]

mocí vymyšlených bájí naznačoval, jak to na světě chodí, nebo dokonce jen, jak by to chodit mělo. Vždyť ani věda nám nesděluje, jaký je svět skutečně: cílem vědeckého poznání jsou obecná pravidla, přírodní zákonitosti, ideální modely, formální popisy, praktické pokyny a metodické předpisy což je jen jiný způsob sdělení, jak to na světě chodí. K tomu užívá věda právě tak pomyslných představ, jako hmotný bod, dráha planety apod., jako pohádky a mýty. Tělesa, na něž nepůsobí žádné vnější síly, existují právě tak málo (či rovněž tak?) jako draci, skřítci či víly. Požadavek závaznosti, souvislosti, bezrozpornosti platí jak pro výklad, tak pro vyprávění. Právě Tolkien se snažil vytvořit celistvý, vnitřně konzistentní popis světa Středozemí a jeho dějin. Jeho perfekcionismus se mu stal nakonec osudným: z jeho titánského podniku kosmické nadstavby zbyly toliko rozvaliny jako z babylónské věže. Podobné novověké pokusy vědy o vševědění potkává tentýž osud: shromažďuje vědomosti tak dlouho, až se její původní zdánlivě bezrozporná a jednoznačná stavba začne komplikovat a její obrysy, zprvu tak jasné a zřetelné, zamlžovat. Musí pak být uměle udržována při životě tím, že se z ní násilně vylučují nové poznatky, které se do staré podoby vědy nevejdou. zdeněk neubauer: o svatém františku aneb zrození ducha novověku Současná věda může být nahlížena jako dědic učení sv. Františka a Joachima da Fiore; duchovní stav věcí stvrzený zaměřením novověké vědy byl totiž již Joachimem da Fiore ohlášen a zrodil se coby světelný fantom Františkovy inscenace betlémské události. [ 240 Kč ] Ukázka z knihy O svatém Františku... Svatý František rozuměl teorii díků do jejích největších hlubin a její hlubiny jsou bezednou propastí. Věděl, že oslava Boží stojí na svém nejspolehlivějším základu, když nestojí na ničem. Věděl, že můžeme nejlépe změřit vznešený zázrak existence, uvědomíme-li si, že bez jakési zvláštní milosti bychom ani nesměli existovat. (G. K. Chesterton) [ zdeněk neubauer ] 26

Počátek třetího, duchovního stavu světa stanovil Joachim da Fiore na rok 1280. Od té doby byl Joachimův výpočet mnohokrát revidován odsouván do budoucnosti. Zdálo, že se jeho nástup nekoná. Nikoho asi nenapadlo, že by ke zrození Novověku došlo dokonce ještě dřív, než kalabrijský opat předpokládal. Na Narození Páně Léta tisícího dvoustého dvacátého třetího, u osady Greccio v italské Umbrii. K tomuto prvnímu zjevení došlo mysterijně ve skrytosti horské jeskyně uprostřed lesů. Novověk se narodil nepoznán v jesličkách sv. Františka. Zjevil se nebo se zrodil? Či se toliko ohlásil znameními a zázraky? Sdělil svou přítomnost oživením dřevěné figuríny, homunkula? Nebo zjevením světelné podoby božského Dítěte jeho vzkříšením a probuzením? V duchovním světě, jehož skutečností je Duch pánem a oživujícím (dominus et vivificans) není mezi těmito způsoby vyvstávání do bytí (ek-sistence) zásadní rozdíl. Dokladem je různost podání. Vyprávění o vánočním zázraku sv. Františka je celá řada. A nevypravují příběh ledajaký: zanechal po sobě magické kouzlo našich Vánoc, jež dodnes, přes propast více než sedmi století, neztratilo nic na své účinnosti. Dojímá, oslňuje, podmaňuje si mysl většiny příslušníků naší kultury. Většina už nevěří ve skutečnost betlémské události. Skutečnost Vánoc však prožíváme všichni; nutkavě a samozřejmě se na tomto mysteriu podílíme mnohdy dokonce proti své vůli. Jisté je, že zvyk stavět betlémy a sloužit půlnoční mši svatou k oslavě Narození Páně u jesliček má svůj přímý či nepřímý původ v oné noci, kdy sv. František oslavil slavnost Narození Páně u jesliček, v horské jeskyni, zvláště k tomuto účelu vypravené jako chlév: telátko, oslík, krmelec a v něm seno (namísto slámy), aby zvířátka netrpěla hlady. Jde o počin tehdy zcela neobvyklý. Mše svaté byly slouženy výlučně v chrámových prostorách. Tato událost je bezpečně historicky doložena. A pojí se k ní zázrak s dřevěnou soškou děťátka umístěnou v jeslích. Ve Františkově náruči prý figurína ožila. Takto to znázorňuje známý výjev na Giottově obraze. Nejstarší Františkův životopisec Tomáš Celano považuje celou záležitost za ryze soukromé vidění jednoho z účastníků. Světec si obléká jáhenská roucha byl to 27 [ zdeněk neubauer ]

tiž diakonem a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas, zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno Ježíš, říká pln převeliké lásky Děťátko betlémské. A když vyslovuje slovo Betlém, zní to jako mečení jehňátka. Víc než slovy přetékají jeho ústa láskou. [ ] Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí, jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil, a znovu uvedl do jejich vědomí. Přes toto oslavení je zde prvek jiné verze příběhu. Namísto oživení panenky se mluví o zjevení Božského Dítěte. Obě verze budou pro novověk příznačné: oživování soch, automatů, robotů, počítačů a vyvolávání světelných efektů: od laterny magiky po virtuální realitu. Zato se Celano v kontrastu s demytologizující psychologizací a alegorizací Františkova zázraku zjevení/probuzení/oživení Dítěte v následujícím, závěrečném odstavci první knihy podrobně zmiňuje o zázračných účincích sena, které si účastníci z Františkových jesliček rozebrali: léčilo nejen neduhy zvířat, nýbrž pomáhalo ženám sužovaným těžkými a dlouho trvajícími porodními bolestmi. Zprvu mi právě tyto údaje připadaly podružné a vpravdě pověrčivé. Jejich skutečného, klíčového významu jsem se dobral poté, když jsem na výstavě Magister Theodoricus v Anežském klášteře (11/97 až 04/98), spatřil svazek stébel slámy z betlémské stáje, opatřený autentikou pečetí s osvědčením pravosti relikvie, jež zřejmě pochází z Karlových sbírek. Našinec si o této pravosti této podezřelé kuriozity může myslet své. Jenže Karel IV. nebyl žádný hlupák, ale znalec a zkušený sběratel. I když měl zajisté odlišné představy o historické pravosti, s podvrhy a padělky měl své zkušenosti. Původ a stáří musely být jistě v rámci dobových kritérií dobře doloženy. Co ale pak? Čím osvědčit, že tato stébla byť i z doby Kristovy, byť i nakrásně z Betléma, jsou z těch, na nichž spočíval Ježíšek? Nepátral jsem po tomto zvláštním případě. Lze si však představit [ zdeněk neubauer ] 28

vposledku, tam, kde se svědecké doklady nutně musí vytratit, jen jediné osvědčení: zázračnou účinnost. Použila ji sv. Helena pro odlišení Kristova kříže od křížů obou lotrů. Celanova podivná a na první pohled bezvýznamná, nepřiměřeně rozsáhlá zpráva o zázračném účinku sena z Františkových jesliček, jíž uzavírá své vyprávění o Františkově slavnosti jesliček, legitimuje toto vánoční mysterium pravosti Františkem inscenované Kristovo narození: činí i obsah onoho soukromého vidění skutečným. Zázrak oživení či zjevení Božského Dítěte bývá v dochovaných dobových kronikách kupodivu jen málokdy zmiňován snad pod vlivem Celanova alegorizujícího oslabení, či proto, že působí až příliš dojmem dodatečného výplodu naivní lidové zbožnosti. I samotná událost v Grecciu bývá nezřídka opomíjena. Nezmiňuje ji žádná z klasických sbírek františkánských legend a anekdot: Kvítky sv. Františka, ani Zrcadlo dokonalosti, ba dokonce ani Legenda Tří druhů, přestože tato poslední byla sepsána již roku 1246 právě v klášteře v Grecciu! Chybí i ve Voraginově Zlaté legendě (Legenda aurea) stejně jako v nedávno vydaném obsáhlém hagiografickém kompendiu. Ani česká monografie zaměřená na vánoční tématiku v umění zázrak oživení či zjevení Dítěte neobsahuje tehdy (1988) snad ještě z cenzurních důvodů. Autorka však příznačně hovoří o Františkově vánočním mysteriu v Grecciu užívajíc obratu živý obraz. Na jiném místě téže knihy v souvislosti s moderním uměním (J. Šerých) se dokonce mluví o tématu narození Páně jako prameni osvobodivé kosmické síly! Natolik nutkavý je mysterijní, kosmogonický ráz oné události. Překvapivě a v rozporu s tradicí cudného mlčení činí z události v Grecciu, včetně zázraku, východisko svého pojednání o sv. Františkovi náš Petr Pracný. Text k svátku sv. Františka (4. října) začíná takto: Kdo by nemiloval vánoční jesličky? Odedávna připomínají lidem této planety zrození lásky, radosti a pokoje, narození Ježíška v Betlémě. Také sv. František [ ] si přál svatou noc Narození Páně. Nedlouho před svou smrtí přivítal v r.1223 Vánoce na cestě z Říma [ ] do svého kláštera v Assisi, v osadě Greccio, kde svěřil zámožnému občanu Giovannimu Velittovi své přání oslavit příchod Syna Bo 29 [ zdeněk neubauer ]

žího na svět na příhodném místě v jeskyni u jesliček naplněných senem. Velitto našel vhodné místo 3 km od vsi, postavil v lesní jeskyni jesle, za nimi přivázal ovce a osla. Večer před výročím Narození Páně bylo vše připraveno. O půlnoci se z okolních obcí sbíhaly zástupy lidí, kteří sv. Františka znali. Kněz Silvestr odsloužil před světcem, mnichy a venkovany památnou mši svatou. Evangelium předčítal sám František. Když volal Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle, zalil jesličky jas světla a zjevilo se v nich Boží Dítě. Lidé vstávali v úžasu, každý se chtěl dítěte dotknout. V ten moment však dítě zmizelo. Jesličky se ponořily do tmy. Až do rána lidé bděli a hledali Františka. Teprve za svítání ho našli opět v Grecciu, zahleděného ke Svaté zemi. Takové vskutku archetypální líčení dramatu teofanie je v této příručce ojedinělé. Je zaměřena na historické (či historicky přípustné), geografické a jiné faktografické údaje. Zázraky, legendy, stejně tak jako resort přímluv a pomoci nejsou zmiňovány. O to je básnické líčení vánočního zázraku překračující tradiční zdrženlivost pramenů výmluvnější. Příznačný je též způsob, jímž se od mnohem prozaičtějších starších líčení nejen Celanova odchyluje. Nevím, o jaké prameny se jinak faktograficky přísný a přesný autor opíral. Nejpodobnější je však beletristickému zpracování Kazantzakisovu: Když otec Silvestr, čtoucí evangelium, přišel k místu»i porodila syna svého prvorozeného, a plenkami ho ovinula, a položila jej v jeslích,«namodralá záře se rozprostřela nad jeslemi a všichni jsme viděli Františka sklánějícího se a zvedajícího do výše nemluvně. Vesničané vykřikli a nepříčetně mávali loučemi. Všichni jsme padli na tvář, nemohli jsme snést pohled na ten zázrak. František zvolal:»bratři, hle, Spasitel světa!«všichni jsme se vrhli kupředu a chtěli se dotknout svatého dítěte. Ale modravá záře pohasla, jesle zahalila tma a František zmizel. Odešel a vzal s sebou i dítě. Vesničané se vyhrnuli z jeskyně s rozsvícenými loučemi, hledali Františka v lese. Leč marně. Nebe bledlo, na východě tančila osamělá jitřenka, rodilo se světlo. Našel jsem Františka, klečícího před svou chatrčí s obličejem obráceným k Betlému. [ zdeněk neubauer ] 30

Na tomto zpracování z doby současné je nápadný důraz na světlo: modravá záře, pochodně, jitřenka-světlonoš, oznamující zrození světla. Světla, či světa? Podobnost obou slov prozrazuje příbuznost. Přijít na svět spatřit světlo dne: sluneční světlo, dávající jak bytí, tak poznání. Různost světů lze vystihnout růzností světla, v němž skutečnost vystupuje tj. vyvstává a zjevuje, nikoliv se pouze jeví. Uvidíme, že v novověkém světle, z duchovního hlediska obé splývá. Duch se zjevuje: v tom spočívá jeho bytí. Novověká skutečnost není tělesné, nýbrž duchovní povahy. Splývá se světlem. Zázrak v Grecciu ať zjevení Dítěte, či oživení sošky, ať kolektivní zážitek, či soukromé vidění, je kosmologickým znamením Příštího Věku, kosmogonickou událostí Zrození Světa. A jako taková je vším tím zároveň a nerozlišeně. Podoba novověké skutečnosti se nedává jinak než jako vnitřní náhled osobní zkušenost. Se sluneční symbolikou se u svatého Františka setkáváme neustále ve viděních i zázracích, v mnohotvárných projevech jeho úcty, víry a zbožnosti. Příznačně je nejznámější Františkovo dílo, Chvalozpěv stvoření Cantico delle Creature, znám jako Zpěv na Bratra Slunce Cantico del frate Sole, což lze přeložit též jako Zpěv Bratra Slunce. A to lze bezděčně přenést na jeho autora. Odtud název Zefirelliho filmu o svatém Františkovi a svaté Kláře Bratříček Slunce a sestřička Luna Il fratello Sole e la sorella Luna. Se sluncem je František spojován již v dobových pramenech. Světelností (nechci říkat jen světelnou symbolikou či metaforikou) je prodchnuta veškerá františkánská spiritualita: počínaje tou nejprostší a nejpokornější až k výsostným výkonům ducha. Ano ducha, neboť v budoucnu se religiozita-zbožnost bude nazývat spiritualitou-duchovností a bude zahrnovat také intelektualitu vědění a rozumění. Zdá se to být vzdálené ideálům prostého chudáčka z Assisi. Zcela však v duchu (sic!) jeho spirituality, jak záhy pochopíme. Vraťme se k Zázraku v Grecciu. Z Kazantzakisova líčení se zdá, jako by slavnostní mše k Narození Páně byla přerušena: k proměňování nedošlo, obřad vrcholí světelným zjevením! V této souvislosti uveďme výrok, který vkládá Kazantzakis do úst Františkovi kráčejícímu k jes 31 [ zdeněk neubauer ]

kyni: Včera v noci se mi zdálo, že mi Panna Maria vložila do náruče své dítě. Tajemství Božího Narození základ světa křesťanské éry jako by bylo delegováno Františkovi. Jde o výplod pisatelovy fantazie. Ta však vyhmátla smysl Františkova vánočního mysteria. Ostatně doklady připisující Františkově svatosti nejen kristovské-vykupitelské ale mariánské-mateřské rysy a rozměry jsou v dobových pramenech hojné. Ještě se s nimi setkáme. Právě tak Chesterton se zdrženlivou skepsí geniálně vyjádřil výstižnost Františkova vánočního zázraku pro novověk: Vypráví se, že když sv. František postavil svým vlastním prostým způsobem vánoční betlém [ ], udál se zázrak plný františkánského věhlasu. Jezulátkem byla dřevěná loutka, bambino, a vyprávělo se, že ji objal a soška v jeho náruči ožila. Jistě nemyslil na nic podřadnějšího; smíme však alespoň říci, že jedna věc v jeho náruči ožila, a tuto věc nazýváme dramatem. A pokračuje v bezděčném náhledu zrození duchovního světa: [ ] On byl duchem, jenž byl ztělesněn. On byl duchovní esencí a substancí, která chodila světem dříve, než kdokoliv viděl tyto věci ve viditelných formách z něho odvozených: putující oheň jako z neznáma, od něhož materialističtí lidé mohli si rozžehnout pochodně i svíce. A vskutku: od těch časů se vánoční jesličky šířily světem spolu s františkánskými řeholemi. Zprvu jako vánoční výzdoba kostelů, kde se postupně rozrůstaly v celé betlémy. Poté, co osvícenecký mocnář Josef II. jejich stavění v kostelech zakázal jako údajně nedůstojné chrámových prostor, odstěhovaly se do domácností. Tehdy nastal jejich rozkvět. V minulém století dosáhly betlémy v Evropě takové obliby, že v chudých podhorských oblastech u nás vznikla celá betlémářská centra lidových řezbářů: země Koruny české se staly jakousi betlémářskou velmocí! Odborníci poukazují na to, že Františkův památný čin a františkánská spiritualita nejsou jediným důvodem rozšíření této podoby Vánoc a že se na tomto kulturně-náboženském jevu podílelo více činitelů vliv živých obrazů, vznik lidových náboženských her apod. Jistě právem. Tvrdíme v Chestertonově duchu, že tito činitelé mají společ [ zdeněk neubauer ] 32

ného jmenovatele: mimetickou tj. obrazovou a teatrální povahu novověké skutečnosti, jež se odrazila na odpovídajícím prožívání světa. Svatá noc v Grecciu léta Páně 1223 musela být mohutnou událostí. Účastníci a současníci ve Františkově jeskyni (grotta) instinktivně rozpoznali mysterijní svatyni. V jejich očích se tehdy odehrál iniciační obřad pod světcovým mystagogickým vedením. Mějme na paměti, že František byl svým okolím opatrně leč výslovně vnímán jako Ježíšův avatar, nové Kristovo Vtělení. Hodnotíme-li onu událost jako kosmogonické zjevení, odpovídá to nejen specifické perspektivě našeho eschatologického ohlédnutí, je to i v souladu s dobovým přijetím. O Františkovi se mluvilo jako o druhém Kristu (alter Christus) či o novém člověku (homo novus). Tehdy, v Umbrii, v jeskyni, uprostřed lesů, z klína uměle sbitých latěk, protínajících se jako světelné paprsky geometrické perspektivy, poprvé zazářilo světlo nové podoby světa, proměnou umělé figuríny v Boží Logos Bůh z Boha, světlo ze světla cařihradského vyznání. Světcova vroucí, přirozená zbožnost tehdy proměnila dětskou hru na Ježíškovo narození ve skutečnost: pomocí divadelní inscenace z kulis, náležitých rekvizit a vhodného sroubení dřevěné konstrukce krmelce odhalila ve vzpomínce na narození Ježíše Nazaretského za císaře Augusta obecnou podobu zrození boha, probudila dřímající archetyp v duších lidí. Celanův alegorický výklad vystihuje to, co se událo pravdivěji, než sám tušil! I Chesterton si toho všiml: Sv. František [ ] měl v sobě něco, co tvoří zakladatele náboženství, poznamenává o něco výš na tomtéž místě. Vánoční událost v Grecciu roku 1223 lze považovat za prvopočátek Novověku jeho početí. Prorokován kalabrijským opatem, povstal tehdy novověký svět ve skrytosti a intimitě jaksi v laboratorních podmínkách Františkovy inscenace. Kosmogonický experiment se zdařil: účastníci nočního shromáždění spatřili zárodečnou podobu budoucího věku jako světelné, nehmatné dítě či jako oživlou figurínu panenku, robota, androida. Stalo se tak v horské jeskyni uprostřed umbrijských hvozdů (umbra znamená stín v názvu Umbria lze zaslechnout něco jako země stínů, stínový kraj ). 33 [ zdeněk neubauer ]