Univerzita Karlova Právnická fakulta Mgr. Markéta Jarošová Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů Rigorózní práce Vedoucí rigorózní práce: JUDr. Tomáš Pohl Občanské právo procesní Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 25. dubna 2017
Prohlašuji, že předloženou rigorózní práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Mgr. Markéta Jarošová
Na tomto místě bych ráda poděkovala panu JUDr. Tomáši Pohlovi za vedení této rigorózní práce a za jeho vstřícný přístup a odborné rady.
Obsah Úvod... 1 1. Vymezení relevantních pojmů... 4 1.1 Mimosoudní řešení sporů... 4 1.2 Spotřebitel a jeho právní ochrana... 4 1.3 Podnikatel... 6 1.4 Spotřebitelská smlouva a spotřebitelský spor... 10 2. Metody mimosoudního řešení sporů... 11 2.1 Hlediska dělení metod mimosoudního řešení sporů... 12 2.2 Charakteristika jednotlivých metod mimosoudního řešení sporů... 13 2.2.1 Prosté vyjednávání... 13 2.2.2 Ombudsman... 14 2.2.3 Konciliace... 14 2.2.4 Mediace... 15 2.2.5 Minitribunál... 16 2.2.6 MED-ARB, ARB-MED, MEDALOA... 16 2.2.7 Arbitráž / Rozhodčí řízení... 17 2.3 Výhody a nevýhody mimosoudního řešení sporů se zaměřením na spotřebitelské spory... 18 2.4 Vliv ADR na běh promlčecích lhůt... 20 3. Právní úprava mimosoudního řešení sporů se zaměřením na spory spotřebitelské... 22 3.1 Tuzemská právní úprava... 22 3.2 Právní úprava v kontextu unijního práva... 25 3.3 Právní úprava v kontextu mezinárodního práva... 28 4. Specifika rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech... 29 4.1 Právní povaha rozhodčího řízení a arbitralita... 30
4.1.1 Teorie rozhodčího řízení... 33 4.1.2 Druhy rozhodčího řízení... 35 4.2 Rozhodčí smlouva... 35 4.2.1 Specifické požadavky kladené na rozhodčí smlouvy a informační povinnost vůči spotřebiteli... 37 4.2.2 Neplatnost rozhodčí smlouvy... 40 4.3 Rozhodování spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení... 43 4.3.1 Zásady rozhodčího řízení a záruka procesních práv spotřebitele... 44 4.3.2 Rozhodci pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv... 46 4.3.3 Rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech z pohledu rozhodovací činnosti soudů... 48 4.4 Srovnání se zahraniční právní úpravou... 49 4.4.1 Polsko... 49 4.4.2 Slovenská republika... 50 4.4.3 Velká Británie... 51 5. Mediace ve spotřebitelských sporech... 52 5.1 Styly mediace... 53 5.2 Druhy mediace... 55 5.3 Principy mediace... 55 5.3.1 Princip dobrovolnosti... 56 5.3.2 Princip důvěrnosti... 56 5.3.3 Princip nestrannosti... 56 5.3.4 Princip neutrality... 57 5.3.5 Ostatní principy mediace... 57 5.4 Mediátor... 57 5.4.1 Osoba mediátora... 57
5.4.2 Role mediátora... 59 5.4.3 Povinnosti mediátora... 59 5.5 Etapy mediačního procesu... 60 5.5.1 Zahájení a průběh mediace... 60 5.5.2 Ukončení mediace... 62 5.6 Srovnání se zahraniční právní úpravou... 62 5.6.1 Slovenská republika... 63 6. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů podle zákona o ochraně spotřebitele... 66 6.1 Implementace Směrnice o alternativním řešení... 68 6.1.1 Promítnutí požadavků Směrnice o alternativním řešení do zákona o ochraně spotřebitele... 72 6.2 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů před Českou obchodní inspekcí... 75 6.2.1 Návrh na zahájení mimosoudního řešení spotřebitelského sporu... 77 6.2.2 Průběh konciliace před Českou obchodní inspekcí... 81 6.3 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů před pověřenými subjekty... 85 6.3.1 Česká advokátní komora... 85 6.4 Srovnání se zahraniční právní úpravou... 88 6.4.1 Polsko... 88 6.4.2 Slovenská republika... 89 6.4.3 Velká Británie... 91 6.5 Zhodnocení novelizace zákona o ochraně spotřebitele v důsledku implementace Směrnice o alternativním řešení... 92 7. Další subjekty a způsoby mimosoudního řešení spotřebitelských sporů... 94 7.1 Finanční arbitr... 94 7.1.1 Pravomoc a působnost finančního arbitra... 95 7.1.2 Řízení před finančním arbitrem... 96
7.2 Český telekomunikační úřad... 100 7.2.1 Rozhodování podle zákona o elektronických komunikacích... 100 7.2.2 Rozhodování podle zákona o poštovních službách... 102 7.3 Energetický regulační úřad... 103 7.4 Platforma pro řešení sporů on-line (on-line dispute resolution)... 104 7.5 Spotřebitelský ombudsman... 105 7.6 Evropské řízení o drobných nárocích... 106 Závěr... 108 Seznam zkratek... 112 Seznam použité literatury a jiných citovaných zdrojů... 115 Příloha č. 1: Počet a průběh řešených návrhů ADR při České obchodní inspekci (stav od 1.2.2016 do 31.10.2016)... 129 Příloha č. 2: Počet a průběh řešených návrhů ADR při České advokátní komoře (stav od 5.2.2016 do 30.11.2016)... 130 Příloha č. 3: Počet stížností podaných spotřebiteli s bydlištěm na území České republiky proti podnikatelům se sídlem v Evropské unie prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line (stav ke dni 14.4.2017)... 131 Resumé... 134 Abstract... 136
Úvod Předmětem předkládané rigorózní práce je analýza právní úpravy mimosoudního řešení spotřebitelských sporů na základě dílčích analýz jednotlivých metod mimosoudního řešení sporů a jejich významu pro oblast řešení spotřebitelských sporů. K volbě tématu této rigorózní práce mne vedl především osobní zájem na proniknutí do dané problematiky a to zejména, nikoliv však výlučně, v reakci na přijetí některých souvisejících významných právních předpisů na úrovni Evropské unie, které mají podstatný význam pro řešení spotřebitelských sporů. 1 Problematiku spotřebitelských sporů považuji za vysoce aktuální, a to i z toho důvodu, že se spotřebitelskými spory se setkáváme v každodenním životě. Přestože spotřebitelské spory vyvstávají dennodenně, dochází nezřídka kdy k tomu, že spotřebitelé upouští od toho, aby se domáhali svých práv a to mimo jiné z důvodu obavy z dlouhotrvajících a finančně náročných soudních sporů. Prostá vyjednávání vedená mezi spotřebiteli a podnikateli pak často končí neúspěšně již v jejich úplných začátcích. Oblast spotřebitelského práva lze označit za oblast dynamickou a rychle se rozvíjející, přičemž právní předpisy, ať již na vnitrostátní úrovni či na úrovni unijní anebo mezinárodní, procházejí poměrně rychlým vývojem, a proto je pro řadu spotřebitelů obtížné se v platné právní úpravě správně zorientovat. Otázky pak vyvolává též stále narůstající právní ochrana spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která leckdy koliduje s oprávněnými zájmy podnikatelů a vyvolává pochybnosti o tom, zda je ještě taková právní úprava vhodná, spravedlivá a žádoucí. Při vypracování této práce předně provedu formou kvantitativního výzkumu zhodnocení dostupné literatury v podobě monografických publikací, odborných článků a jiných zdrojů, na základě čehož zhodnotím právní úpravu jako takovou. Na učiněné závěry navážu exkurzem do výsledků rozhodovací činnosti soudů, neboť v některých 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 524/2013 ze dne 21. května 2013 o řešení spotřebitelských sporů on-line a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (nařízení o řešení spotřebitelských sporů on-line). 1
otázkách sehrává dle mého názoru judikatura nezastupitelnou roli. Bude tomu tak především v případě rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech, ve vztahu k němuž existuje nepřeberné množství judikatury. K naplnění cílů této rigorózní práce budu využívat především metodu analýzy a deskripce. Při vypracování této práce budu rovněž využívat metodu jazykového výkladu a dále metodu komparativního výkladu, na jejímž základě nastíním korespondující zahraniční úpravu a to zejména právní úpravu Polska, Slovenska a Velké Británie. Protože komparace se zahraniční právní úpravou není primárním cílem této rigorózní práce, uchýlím se pouze ke stručným poznatkům ve vztahu k některým konkrétním otázkám zahraniční právní úpravy a to zejména takových, které by mohly být pro českého zákonodárce inspirativní, a jež by mohly být de lege ferenda převzaty do českého právního řádu. Problematika tzv. spotřebitelského práva, včetně oblasti mimosoudního řešení spotřebitelských sporů spadá nejen do oblasti práva soukromého, a sice práva občanského, nýbrž rovněž do oblasti práva veřejného a to práva správního. S přihlédnutím k této skutečnosti a vzhledem k tomu, že si kladu za cíl předložit co možná nejkomplexnější analýzu, není možné se při vypracování této rigorózní práce vyvarovat částečnému veřejnoprávnímu přesahu. V souladu s výše uvedenými cíli a metodami použitými k jejich dosažení se pokusím o předložení komplexního výkladu, analýzy a zhodnocení právní úpravy jednotlivých metod mimosoudního řešení sporů se zaměřením na spory spotřebitelské a to v takovém rozsahu, v jakém bude možné učinit s ohledem na omezený rozsah této práce. Vedle toho bych ráda prostřednictvím této práce vyjádřila rovněž své osobní názory a případné náměty na změny právní úpravy (de lege ferenda). V prvé kapitole vymezím za pomoci metody deskripce základní relevantní pojmy, které mají pro následné uchopení celé práce podstatný význam. Ve druhé kapitole se zaměřím na metody mimosoudního řešení sporů jako takové a pokusím se je vhodně klasifikovat z různých hledisek. Současně v rámci této kapitoly přistoupím k obecnému výkladu a stručné charakteristice, včetně podstatných znaků, jednotlivých metod mimosoudního řešení sporů, které právní úprava a právní teorie rozlišují, tedy 2
nikoliv výhradně takových, která jsou pro řešení spotřebitelských sporů vhodná či standardní. Rovněž stručně zhodnotím výhody a nevýhody mimosoudního řešení sporů. Vzhledem k tomu, že oblast spotřebitelského práva a především alternativního řešení spotřebitelských sporů je regulována řadou předpisů na všech úrovních, budu se ve třetí kapitole věnovat stručnému úvodu do jednotlivých relevantních právních předpisů a jejich výčtu, přičemž na ně budu následně v dalších kapitolách rigorózní práce navazovat a rozvádět je do bližších podrobností. Počínaje čtvrtou kapitolou přistoupím již k vybraným metodám mimosoudního řešení sporů. Předmětem čtvrté kapitoly bude problematika rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech včetně analýzy a zhodnocení dostupné judikatury. V páté kapitole se budu zabývat mediací ve spotřebitelských sporech. V šesté kapitole se budu věnovat relativně nové možnosti mimosoudního řešení spotřebitelských sporů dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů představující tzv. konciliaci. Předmětem poslední kapitoly bude analýza a zhodnocení dalších specifických způsobů mimosoudního řešení sporů. V sedmé kapitole se budu rovněž věnovat některým dalším subjektům mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, o nichž nebude blíže pojednáno na jiných místech této rigorózní práce. V neposlední řadě se budu v dané kapitole věnovat tzv. on-line dispute resolution, neboli on-line řešení sporů, které představuje vysoce aktuální záležitost. 3
1. Vymezení relevantních pojmů 1.1 Mimosoudní řešení sporů Mimosoudní či alternativní řešení sporů neboli Alternative Dispute Resolution (dále také jen alternativní řešení sporů či ADR ) lze v obecné rovině vymezit jako systém, který při řešení sporů umožňuje alternativní postup bez ingerence moci soudní. Mimosoudní řešení sporů je možné blíže definovat prostřednictvím jeho pojmových znaků. Jedná se o systém řešení sporů za účasti třetí osoby, jenž je alternativou k rozhodování sporů autoritativně soudní cestou a který se vyznačuje dobrovolností ze strany jeho subjektů. Strany, kterými budou v tomto případě spotřebitel a podnikatel, se za účelem vyřešení sporu obrací na jiný subjekt, nežli na soud. Pokud jde o vžitou zkratku ADR, pak ta bývá vedle tradičního označení Alternative Dispute Resolution používána též pro označení Amicable Dispute Resolution či Appropriate Dispute Resolution. 1.2 Spotřebitel a jeho právní ochrana Na vymezení pojmu spotřebitel je třeba nahlížet z více hledisek. V prvé řadě se jedná o výklad soukromoprávní, který vychází z právní úpravy zakotvené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník či OZ ), jenž s účinností od 1.1.2014 nahradil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen starý občanský zákoník či OZ 1964 ), a dále o výklad veřejnoprávní, který má právní oporu v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně spotřebitele nebo ZOS ). Vzhledem k tomu, že vymezení pojmu spotřebitel dle starého občanského zákoníku bylo nevyhovující a v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora 2, zvolil zákonodárce po vzoru německé a nizozemské 3 právní úpravy ucelenější pojetí pojmu spotřebitel, které zařadil do hlavy II. OZ. Evropský soudní dvůr již v roce 2001 2 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. listopadu 2001 ve věci C-541/99 (Cape Snc proti IdealService Srl) a ve věci C-542/99 (IdealService MN RE Sas proti OMAI Srl). 3 Důvodová zpráva k 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 4
vyložil, že spotřebitelem může být jen osoba přirozená, tj. osoba fyzická. Starý občanský zákoník však fakticky připouštěl i případy, kdy spotřebitelem byla právnická osoba. Platný a účinný občanský zákoník považuje za spotřebitele jen fyzické osoby, což koresponduje s unijním právem 4. Spotřebitelem se tak rozumí každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná 5. Ochrana osoby jako spotřebitele je však dle Soudního dvora Evropské unie poskytována pouze v případě, kdy byla smlouva uzavřena mimo rámec podnikatelské či obchodní činnosti této osoby, a současně byla uzavřena za jejím soukromým účelem. 6 Účel jednání spotřebitele (jakož i jeho protistrany) se posuzuje objektivně, například vzhledem k formulaci či obsahu a předmětu smlouvy. 7 Obdobně se k této problematice vyjadřuje též soudní praxe 8, dle níž není rozhodující pouze formální postavení, ale skutečný účel jednání, přičemž spotřebitelem je ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a to zejména své, ale i jiných osob. Podstata tkví dále v tom, že postavení spotřebitele je člověku přisouzeno pouze tehdy, pakliže jakkoliv jedná s podnikatelem, tedy osobou ve smyslu 420 a násl. OZ. Soudní praxe dovodila, že sama skutečnost, že fyzická osoba není podnikatelem, ještě neznamená, že musí být chráněna jako spotřebitel. Rozhodující je účel jednání dané osoby. Nese-li jednání znaky podnikání či je-li učiněno za účelem připravovaného podnikání, pak se na danou osobu nemůže vztahovat ochrana spotřebitele, třebaže po formální stránce podnikatelem není (nemá podnikatelské oprávnění). 9 Legální definici spotřebitele předkládá zákonodárce rovněž v zákoně o ochraně spotřebitele, jakožto ve veřejnoprávním předpise. Dle 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele je spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své 4 Článek 2 písm. b) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 5 Ustanovení 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 6 LAVICKÝ, Petr aj. Občanský zákoník I. Obecná část ( 1 654). Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2014. 1599 s. ISBN 978-80-7400-529-9. 7 MELZER, Filip; TÉGL, Petr aj. Občanský zákoník velký komentář. Svazek III, 419 654. 1. vyd. Praha : Leges, 2014. 6 s. ISBN 978-80-7502-003-1. 8 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013, dostupné na www.nsoud.cz. 9 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013, dostupné na www.nsoud.cz. 5
podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Vymezení pojmu spotřebitel dle občanského zákoníku a dle zákona o ochraně spotřebitele je tedy v současné době, oproti dřívějšímu zákonnému znění, velice blízké. Definice spotřebitele lze však nalézt i v jiných právních předpisech. Takový výklad pojmů slouží výhradně pro účely aplikace daných předpisů. 10 Pro pochopení pojmu spotřebitel a pro účely posouzení jeho právní ochrany je třeba vyzdvihnout také tzv. model průměrného spotřebitele, kterým se rozumí zejména takový zákazník, který má dostatek informací, je v rozumné míře pozorný a opatrný, a to s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory a lze od něho očekávat, že přihlédne k podstatným rozdílům mezi značkami, označením výrobků apod. 11 Model tzv. průměrného spotřebitele však nelze generalizovat, ba naopak musí být jednání spotřebitele posuzováno na individuální bázi. Důvodem, který vede k potřebě chránit spotřebitele prostřednictvím zákonných ustanovení je především základní východisko spočívající v tom, že spotřebitel se jako slabší smluvní strana nachází v nerovném postaveném vůči podnikateli, který vystupuje jako profesionál. 1.3 Podnikatel Podnikatelem se rozumí ten, kdo fakticky samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským či obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku a to se zřetelem k této činnosti. 12 Oproti někdejší právní úpravě tak již neplatí, že by byla podnikatelem pouze osoba disponující podnikatelským oprávněním. Tím došlo rovněž k odchýlení se od někdejší právní úpravy obsažené v 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ). Z předmětného ustanovení lze v prvé řadě dovodit jednotlivé znaky podnikání, kterými jsou samostatnost, výkon výdělečné činnosti, a to na vlastní účet 10 Například zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. 11 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, dostupné na www.nsoud.cz. Obdobně též v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. června 1999 ve věci C-342/97 (Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH proti Klijsen Handel BV). 12 Ustanovení 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 6
a odpovědnost, živnostenským nebo obdobným způsobem, za účelem dosažení zisku, a se záměrem činit tak soustavně, přičemž se vyžaduje jejich kumulativní naplnění. Za podnikatele je však osoba považována pouze se zřetelem k této činnosti a je tedy třeba rozlišovat, zda osoba v daném případě jedná v rámci své podnikatelské činnosti, nebo v rámci svého soukromého života. Toto rozlišení pak bude mít význam u fyzických osob, které mohou být dle konkrétních okolností považovány jak za podnikatele, tak za nepodnikatele. Podnikatelé právnické osoby zásadně nepodnikatelskou stránku mít nebudou. 13 Lze shrnout, že pro posouzení, zda je daná osoba podnikatelem či nikoliv není rozhodné, zda zisku skutečně dosahuje, když postačuje, že má takový záměr. Stejně tak požadavek soustavnosti je třeba vykládat v tom smyslu, že daná osoba cílí vykonávat činnost soustavně, byť ve skutečnosti může být činnost vykonávána i nepravidelně. S ohledem na zájem zákonodárce na poskytnutí zvýšené právní ochrany spotřebitelům a zajištění výkladu pojmu podnikatele konformně s evropským právem rozšířil zákonodárce výklad tohoto pojmu v rámci občanského zákoníku. Důvodem pro rozšířené pojetí osoby podnikatele je i skutečnost, že leckdy nedojde k naplnění veškerých znaků podnikání vymezených v 420 odst. 1 OZ, ačkoliv se tak vůči spotřebiteli jeví, v důsledku čehož by byla slabší smluvní strana ochuzena o zvýšenou právní ochranu. Spotřebitel musí být chráněn i v případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné: např. při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti (např. při provozu nemocnic, veřejné dopravy, při provozování veřejně prospěšných ústavů) osobami, které ve vztahu k této činnosti status podnikatele nemají, např. proto, že náleží do veřejného sektoru. 14 Občanským zákoníkem tak byla stanovena fikce, dle níž je pro účely ochrany spotřebitele podnikatelem též každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého podnikání, popřípadě osoba, která jedná jménem podnikatele nebo jménem svým, ale na účet podnikatele. 15 Je nutné podotknout, že podnikatel odpovídající definici uvedené 13 LAVICKÝ, Petr aj. Občanský zákoník I. Obecná část ( 1 654). Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2014. 1608 s. ISBN 978-80-7400-529-9. 14 Důvodová zpráva k 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 15 Ustanovení 420 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 7
v 420 odst. 2 OZ může být podnikatelem i pouze ve vztahu ke spotřebitelům, přičemž kritériím dle 420 odst. 1 OZ nevyhoví. Ze zákonné dikce je dále možné dovodit i to, že pro posouzení, zda je daná osoba podnikatelem či nikoliv, není rozhodné, zda je osobou fyzickou nebo právnickou, osobou soukromého či veřejného práva, což potvrzuje i důvodová zpráva k OZ, dle níž se návrh ustanovení spokojuje s výrazem každá osoba, kterým se dává najevo, že soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný. Významná je skutečnost, že osoba uzavírá smlouvy s určitým obsahem. Osobou, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností tak může být například i veřejnoprávní korporace. Zůstává však otázkou, zda průměrný čtenář bez znalosti důvodové zprávy a unijních předpisů, v nichž má tato úprava původ, dovodí, že zákonodárce označením každá osoba směřoval rovněž na diferenciaci osob soukromého a veřejného práva a nikoliv výhradně na rozlišení fyzických a právnických osob, které se nabízí. Co se týká evropského práva a promítnutí jeho požadavků do české legislativy, pak tyto mají svůj původ v evropském pojetí profesionála ve smyslu příslušných směrnic. Dle čl. 2 písm. c) směrnice Rady ES 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též Směrnice o nepřiměřených podmínkách ) se prodávajícím nebo poskytovatelem rozumí fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje Směrnice o nepřiměřených podmínkách, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povoláním. Občanským zákoníkem byla implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (dále jen Směrnice o právech spotřebitelů ), která naproti spotřebiteli staví tzv. profesionála, jehož občanský zákoník nahradil pojmem podnikatele. 16 V českém překladu citované směrnice se však hovoří o obchodníkovi, jímž je fyzická nebo právnická osoba bez 16 MAISNER, Martin aj. Řád rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky : komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2015. 232 s. ISBN 978-80-7478-969-4. 8
ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání v souvislosti se smlouvami, na které se vztahuje tato směrnice. Ustanovením 420 odst. 2 OZ se tak český zákonodárce přiblížil tomuto definičnímu vymezení. Na pojem podnikatele je třeba taktéž vztáhnout ustanovení 5 OZ, neboť lze vycházet z toho, že podnikatel se svou činností hlásí k odbornému výkonu činnosti a je tedy možné od něj požadovat péči pro tuto činnost obvyklou, neboli kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou prohlásí za podnikatele, má při nejmenším v tomto konkrétním vztahu postavení podnikatele s důsledky z toho vyplývajícími, i kdyby jím nebyl. Otázkou, která však vyvolává mezi odbornou veřejností diskuze, je výklad dovětku 420 odst. 2 OZ a to konkrétně uchopení slovního spojení osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele resp. dosah jeho aplikace. Podkladem je pojetí vyplývající z unijních předpisů na ochranu spotřebitele, například ze Směrnice o právech spotřebitelů, jak bylo uvedeno výše. Dle mého právního názoru by pak měl výklad odpovídat záměru zákonodárce, a sice snaze poskytnout spotřebiteli co možná nejširší rozsah ochrany a zajistit tak soulad s unijními předpisy. Ustanovení OZ na ochranu spotřebitele coby slabší smluvní strany jsou aplikovatelná i v případě jednání v zastoupení, čímž zákonodárce zřejmě směřoval na tzv. smlouvy příkazního typu. Někteří autoři dovozují, že by se mělo jednat též o osoby, které jednají za podnikatele, aniž jsou k tomu oprávněny ( 440 OZ), což zdůvodňují tím, že je namístě, aby osoba, se kterou bylo takto jednáno, byla chráněna jako spotřebitel stejně, jako by tomu bylo v případě, kdyby byla tato osoba skutečně oprávněna k zastupování podnikatele. 17 S těmito závěry se lze plně ztotožnit. Nad rámec výše uvedeného je podnikatelem taktéž osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Jedná se o tzv. formální podnikatele, neboť jejich postavení podnikatele je dovozováno na základě formálního znaku zápisu v obchodním rejstříku. V tomto smyslu byla právní úprava převzata z někdejšího obchodního zákoníku. 17 LAVICKÝ, Petr aj. Občanský zákoník I. Obecná část ( 1 654). Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2014. 1609 s. ISBN 978-80-7400-529-9. 9
Vedle toho byla stanovena vyvratitelná právní domněnka, podle níž je podnikatelem osoba, která má živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. Ačkoliv tedy není takové veřejnoprávní oprávnění podmínkou pro vymezení podnikatele ve smyslu 420 odst. 1 OZ, zakládá tuto vyvratitelnou právní domněnku. S ohledem na povahu vyvratitelné právní domněnky, může nastat situace, kdy bude prokázán opak tím, že osoba podnikatelskou činnost neprovozuje a to i přesto, že má příslušné veřejnoprávní oprávnění. 1.4 Spotřebitelská smlouva a spotřebitelský spor Obecně platí, že výraz spotřebitelská smlouva je pojmem zavedeným do českého právního řádu novelou starého občanského zákoníku provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. 18 Spotřebitelskou smlouvu lze vymezit nikoliv jako smluvní typ, nýbrž jako smlouvu uzavřenou mezi specifickými osobami, jimž jsou vždy spotřebitel, na straně jedné a podnikatel, na straně druhé. 19 Občanský zákoník se omezuje výhradně na vymezení spotřebitelských smluv prostřednictvím smluvních stran, naproti tomu starý občanský zákoník v 52 obsahoval mimoto rovněž demonstrativní výčet spotřebitelských smluv, mezi nimi výslovně smlouvu kupní a smlouvu o dílo. Namísto podnikatele pak OZ 1964 používal pojmu dodavatel. Spotřebitelským sporem je spor vzniklý mezi spotřebitelem a podnikatelem, který může být buď v rovině vnitrostátní a to v případě, že oba subjekty jsou subjekty tuzemskými, či v rovině mezinárodní (spor přeshraniční, resp. spor s mezinárodním prvkem). Mezinárodním prvkem pak nejčastěji bývá bydliště či sídlo jednoho ze subjektů mimo území České republiky. Typickým spotřebitelským sporem vedeným mezi spotřebitelem a podnikatelem bývá spor o uznání reklamace vad zakoupeného zboží. Zákon o ochraně spotřebitele používá legislativní zkratku spotřebitelského sporu pro účely mimosoudního řešení spotřebitelského sporu z kupní smlouvy nebo ze smlouvy o poskytování služeb. 18 MAISNER, Martin aj. Řád rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky : komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2015. 232 s. ISBN 978-80-7478-969-4. 19 Ustanovení 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 10
2. Metody mimosoudního řešení sporů Mezi charakteristické znaky alternativního řešení sporů bývá řazen prvek dobrovolnosti, ačkoliv u některých metod ADR je dobrovolnost pouze částečná, neboť jedna ze stran (zpravidla se bude jednat o podnikatele) nemá možnost o své vůli rozhodnout, zda mimosoudního řešení sporu využije či nikoliv. Ba naopak je k tomu ze zákona povinna. Příkladmo se jedná o konciliaci na základě zákona o ochraně spotřebitele, v níž je účast podnikatele na základě návrhu podaného spotřebitelem povinná, či řešení sporu finančním arbitrem dle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o finančním arbitrovi nebo ZFA ). Dalším znakem, který metody ADR vykazují, je to, že dochází ke jmenování osoby či osob, které zprostředkovávají jednání stran. To platí s výjimkou prostého vyjednávání, o němž bude pojednáno v kapitole 2.2.1 níže. Kladným výsledkem ADR je pak v obecné rovině dohoda. V závislosti na zvolený způsob mimosoudního řešení sporů a případně též na charakter předmětu plnění smlouvy je možné, aby pro jeden spor bylo konsekutivně vedeno i vícero různých mimosoudních řešení, resp. zvoleno více metod ADR. Zejména se bude jednat o případy, kdy nejprve bude stranami vedeno prosté vyjednávání a teprve poté, co nebude tímto způsobem dosaženo kýženého výsledku, využijí smluvní strany například mediaci, konciliaci na základě zákona o ochraně spotřebitele či rozhodčí řízení. Z povahy některých metod ADR přímo vyplývá kombinace dvou metod, které jsou obvykle realizovány samostatně. Takto je tomu v případě MED-ARB či ARB- MED. Naopak některé ze způsobů mimosoudního řešení sporů nebude možné využít ve všech případech, a to například z toho důvodu, že jejich vedení je podmíněno povahou daného sporu 20. O jednotlivých metodách mimosoudního řešení sporů, jakož i o jejich charakteristikách a možných hlediscích jejich dělení bude pojednáno v rámci kapitoly 2.1 a 2.2 této rigorózní práce. 20 Například spory projednávané Českým telekomunikačním úřadem dle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů; nebo finančním arbitrem dle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. 11
V neposlední řadě je třeba podotknout, že skutečnost, že se strany uchýlí k některému ze způsobů alternativního řešení sporů, není překážkou následného rozhodnutí sporu soudní cestou. Právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen Listina základních práv a svobod nebo LZPS ) a právo na spravedlivé řízení zaručené článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 21, zůstává stranám zachováno. Naopak podání návrhu na zahájení soudního řízení či vedení takového řízení je často překážkou pro následnou volbu ADR. 2.1 Hlediska dělení metod mimosoudního řešení sporů Metody, resp. způsoby mimosoudního řešení sporů, lze dělit dle různých kritérií, především se jedná o níže uvedené. Tradiční či novodobé pojetí Tradiční metody alternativního řešení představují rozhodčí řízení (arbitráž), mediace a konciliace. 22 Naopak jako novodobé metody alternativního řešení sporů lze dle mého názoru hodnotit především metody MED-ARB a ARB-MED, které se v českém právním prostředí doposud příliš neujaly a odborná veřejnost je k jejich aplikaci pro účely řešení vnitrostátních sporů spíše skeptická. Jedná se o metody, jež jsou využívány převážně ve Spojených státech amerických. Hledisko formalizace řízení Z hlediska toho, nakolik je daná metoda ADR formalizována, můžeme rozlišovat metody ADR, které se vyznačují vyšší mírou formálnosti, typicky rozhodčí řízení a oproti tomu metody ADR, pro něž je příznačná neformálnost. Těmito jsou především prosté vyjednávání, konciliace či mediace. 21 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášená Radou Evropy, kterou ČSFR podepsala dne 21. února 1991 a vyhlásila pod č. 209/1992 Sb. 22 WINTEROVÁ, Alena; MACKOVÁ, Alena aj. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. vyd. Praha : Leges, 2015. 557 s. ISBN 978-80-7502-076-5. 12
Hledisko závaznosti řešení Stěžejní vliv na subjekty uvažující využití některé z metod ADR má nezřídka kdy závaznost výsledku takového mimosoudního řešení sporů. Z tohoto úhlu pohledu skýtá nejvyšší míru závaznosti a vymahatelnosti rozhodčí řízení, resp. rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení. Oproti tomu, například u konciliace, konciliátor nevydává žádné závazné rozhodnutí a v ideálním případě dojde na základě konciliace mezi stranami sporu k uzavření soukromoprávní dohody, nejčastěji dohody o narovnání. Ryzí a smíšené metody (hybridy) MED-ARB a ARB-MED, které jsou poměrně recentními metodami, spočívají v kombinaci a propojení vícero odlišných, jindy samostatně využívaných, metod, a sice mediace a rozhodčího řízení, přičemž se vzájemně odlišují v závislosti na jejich pořadí. Podobně je tomu i v případě tzv. metody MEDALOA. Tyto hybridní metody pak těží z výhod mediace i rozhodčího řízení, což lze hodnotit velice kladně. Zbývající metody lze označit jako ryzí. 2.2 Charakteristika jednotlivých metod mimosoudního řešení sporů 2.2.1 Prosté vyjednávání Prosté vyjednávání neboli negociace je nejzákladnější metodou ADR, která spočívá v pokusu nejméně dvou subjektů o vyřešení jejich vzájemného sporu dohodou a vyznačuje se neformálností jednání a absencí závazných pravidel. Kladně lze hodnotit především minimální náklady na řešení sporu a diskrétnost řešení bez nutnosti přítomnosti třetí osoby. Naproti tomu ne vždy jsou strany ochotny ze své vůle činit nezbytné ústupky, v důsledku čehož se toto vyjednávání míjí účinkem. V případě spotřebitelských sporů, které jsou charakteristické faktickou nerovností stran, při níž spotřebitel vystupuje v postavení slabší smluvní strany, nemá tato metoda nijak velký potenciál pro řešení sporu, ledaže se podnikatel snaží vyjít spotřebiteli vstříc s vidinou zachování své dobré pověsti. 13
2.2.2 Ombudsman Ombudsmanem je osoba s potřebnými odbornými vlastnostmi a profesní kvalifikací v určité oblasti, která byla na tuto funkci jmenována. Ve spotřebitelských sporech sehrávají ombudsmani a jejich činnost nikoliv zanedbatelnou roli. Spory mezi spotřebiteli a podnikateli jsou fakticky výhradním polem jejich působnosti. Tato metoda ADR vychází nejčastěji z iniciativy podnikatelů v určité oblasti služeb, přičemž největšímu zájmu se těší sektor bankovnictví a pojišťovnictví. Oproti poměrům v zahraničí, například ve Velké Británii, kde mají ombudsmani v oblasti finančních služeb dlouholetou tradicí, je situace v České republice odlišná. I přesto má počet ombudsmanů působících na území České republiky vzestupnou tendenci. Jejich činnost se zpravidla řídí listinou označenou jako Charta. Ačkoliv jsou to přímo podnikatelé, kteří post ombudsmana zřizují, má takřka vždy ombudsman postavení nezávislého orgánu 23 a pakliže jsou jeho rozhodnutí závazná, pak jen vůči podnikateli, nikoliv vůči spotřebiteli. Od této charakteristiky ombudsmana, jakožto osoby, je třeba odlišit tzv. spotřebitelského ombudsmana (dále jen spotřebitelský ombudsman ). Spotřebitelský ombudsman je nikoliv osobou jako takovou, nýbrž se jedná o systém, který za pomoci kontaktních míst na Živnostenských úřadech /ŽÚ/ a jejich spolupráce s nevládními neziskovými organizacemi /NNO/ umožní především seniorům efektivně, rychle a bezplatně se domoci spotřebitelských práv. 24 Výklad tohoto systému bude předmětem kapitoly 7.5 této práce. 2.2.3 Konciliace Jedná se o způsob řešení sporů, který je velice podobný mediaci, pročež s ní bývá často zaměňován. Ve srovnání s mediací a činností mediátora lze činnost konciliátora hodnotit jako aktivnější, neboť konciliátor nejenže vede konciliaci, čímž zprostředkovává komunikaci mezi stranami, ale současně též v omezené míře aktivně 23 Přeshraniční řešení sporů v Evropě postřehy z praxe o jeho potřebě a dostupnosti. [online]. 2009. [cit. 2016-03-25]. Dostupné z WWW: <http://www.amcr.cz/dokumenty/adr_studie-ceska_verze_- _priloha_c.5.pdf>. 24 Informace o systému Spotřebitelského ombudsmana. [online]. 2013. [cit. 2016-11-02]. Dostupné z WWW: < http://www.mpo.cz/dokument141062.html >. 14
zasahuje do sporu. 25 Oproti mediaci pak konciliátor v závěru zcela nezávazně navrhuje stranám řešení sporu a to takové, které on sám považuje za spravedlivé. Mediátor takové závěry nečiní. Konciliace probíhá neformálně a nemá závazná pravidla, vyjma částečné právní regulace v případě konciliace upravené zákonem o ochraně spotřebitele, doprovázené pravidly upravujícími postup při mimosoudním řešení spotřebitelských sporů, vydanými příslušným orgánem mimosoudního řešení sporu na základě 20x ZOS, tj. pravidla pro postup při mimosoudním řešení spotřebitelských sporů. Stejně jako arbitráž se i konciliace velmi blíží posuzování právních aspektů sporu osobou právně vzdělanou, a sice konciliátorem. 26 Pro účely řešení spotřebitelských sporů lze tuto metodu doporučit. 2.2.4 Mediace Mediaci lze charakterizovat jako proces, na jehož základě by měly strany za účasti mediátora, jakožto třetí nestranné osoby, dospět k takovému řešení, které bude pro obě strany akceptovatelné. V průběhu procesu mediace však mediátor nevyslovuje žádný návrh na řešení sporu, ani spor nerozhoduje. Mediace jako metoda ADR je koncipována na bázi úplné dobrovolnosti. Princip dobrovolnosti není dotčen ani v případech, kdy soud využije svého práva a v rámci soudního řízení nařídí účastníkům setkání s mediátorem, neboť nařízení setkání s mediátorem nelze zaměňovat s nařízením mediace. V daném případě nejsou strany povinny řešit svůj spor mediací, pakliže se pro takový postup po setkání s mediátorem společně nerozhodnou. Pro proces mediace je charakteristické, že probíhá v jednotlivých fázích, které směřují k nalezení dohody. Právě uzavření mediační dohody je kýženým výsledkem mediace. V některých případech dojde k uzavření mediační dohody ohledně veškerých sporných otázek, v jiných alespoň k uzavření mediační dohody o některých sporných otázkách. Může se však stát i to, že se stranám vůbec nepodaří dospět k dohodě o řešení sporu a mediace je ukončena bez žádoucího výsledku. 25 HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2011. 132 s. ISBN 978-80-247-3134-6. 26 WINTEROVÁ, Alena; MACKOVÁ, Alena aj. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. vyd. Praha : Leges, 2015. 567 s. ISBN 978-80-7502-076-5. 15
2.2.5 Minitribunál Minitribunál neboli mini-trial spočívá v jednání, které se vede před tříčlenným senátem složeným ze zástupců každé ze stran a z třetí osoby, která je vybrána společně těmito zástupci a plní funkci nestranného odborníka. Před tímto pomyslným senátem pak vystupují právní zástupci jednotlivých stran, kteří prezentují své právní názory a argumenty. Vzhledem k nastíněné podobě a průběhu jednání, bývá tato metoda někdy přirovnávána k řízení soudnímu. Výsledkem však není autoritativní rozhodnutí a proces se vyznačuje jen částečnou formalizací. Minitribunál je metodou, která má svůj význam převážně v zahraničí a to při řešení obchodních sporů. Pro účely řešení sporů spotřebitelské se však jedná o metodu zcela nevhodnou. 2.2.6 MED-ARB, ARB-MED, MEDALOA Jak již bylo uvedeno výše, je pro tyto metody příznačný jejich kombinovaný charakter vyplývající z propojení více samostatných metod ADR. MED-ARB je metodou alternativního řešení sporů, při níž strany souhlasí s řešením jejich sporu formou mediace a současně udělují souhlas s řešením sporu rozhodcem pro případ, že by nebylo v rámci mediační fáze dosaženo očekávaného výsledku. Cílem je pokusit se o vyřešení sporu smírnou cestou s pomocí mediátora, přičemž je zaručeno, že spor bude vyřešen i v případě nezdaru mediace pokud fáze mediace nepovede ke smírné dohodě, mediátor se změní v rozhodce a o sporu rozhodne sám. 27 Výhodu této metody ADR pak lze spatřovat v tom, že stranám poskytuje garanci vyřešení sporu. Častým problémem však bývá skutečnost, že strany, vědomi si toho, že nejpozději v závěru procesu dojde vždy k vyřešení sporu rozhodcem, vynakládají zpravidla pouze minimální snahu na vyřešení sporu již v mediační fázi, a ta se míjí účinkem. V České republice není tato kombinovaná metoda ADR dosud příliš využívána a to i z toho důvodu, že zde stále vyvstává četné množství sporných právních otázek, jako například, zda může být mediátorem a rozhodcem tatáž osoba. Z platné 27 DOLEŽALOVA, Martina. Institut Med-Arb a jeho uplatnění v českých podmínkách. Bulletin advokacie. 2015, č. 1-2. 40 s. 16
právní úpravy zákaz takové situace nevyplývá, je však otázkou, zda by taková skutečnost nebyla spíše kontraproduktivní. 28 Jak již z označení vyplývá, metoda ARB-MED je vystavěna na opačném pořadí dílčích fází, kdy nejprve probíhá rozhodčí řízení, jehož výsledkem je rozhodčí nález a teprve poté následuje mediace. Obsah rozhodčího nálezu zůstává zpočátku stranám utajen, neboť rozhodčí nález je rozhodcem uložen do zapečetěné obálky, ke které nemají strany přístup 29. Strany se s obsahem rozhodčího nálezu seznámí pouze v případě, kdy se jim nepodaří dojít následnou mediací k dohodě. Pakliže kýžené dohody dosáhnou, je obálka i s rozhodčím nálezem zničena, aniž by se strany seznámily s jejím obsahem. Nevýhodu lze spatřit, stejně tak, jako v případě metody MED-ARB, v nedostatečné motivaci stran aktivně řešit spor v mediační fázi vzhledem k tomu, že jsou si vědomi existence již vyhotoveného rozhodčího nálezu. MEDALOA (Mediation and last offer artibration) je tzv. mediace a arbitráž poslední nabídky. V tomto případě je po neúspěchu mediace jmenován rozhodce, který má ovšem omezený mandát. Rozhoduje totiž pouze o tom, který ze závěrečných návrhů na urovnání z mediace je lepší a jeho obsah pojme do rozhodčího nálezu. 30 Kladně lze hodnotit skutečnost, že rozhodce fakticky již pouze vybírá, který z návrhů stran je vhodnější a nedochází tak již k dalšímu projednávání věci v rozhodčím řízení. 2.2.7 Arbitráž / Rozhodčí řízení Právní názor na povahu arbitráže neboli rozhodčího řízení není jednotný a názory panující mezi odbornou veřejností se různí. Někteří autoři jsou toho názoru, že rozhodčí řízení nelze klasifikovat jako metodu ADR, a proto tvoří třetí kategorii vedle již zmiňovaných metod alternativního řešení sporu a vedle soudního řízení 31. Dle odlišného názoru je rozhodčí řízení řazeno mezi metody alternativního řešení sporů. 32 28 JANOTOVÁ, Magda. Mediace. 1. vyd. Praha : Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2014. 40 s. ISBN 978-80-87974-07-0. 29 Jedná se o tzv. ARB-MED zapečetěné obálky na základě obálkové klauzule neboli envelope clause. 30 WINTEROVÁ, Alena; MACKOVÁ, Alena aj. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. vyd. Praha : Leges, 2015. 574 s. ISBN 978-80-7502-076-5. 31 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. 21 s. ISBN 978-80-7357-324-9. RŮŽIČKA, Květoslav. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. 2003, č. 5. 32 s. 32 CHOLENSKÝ, Robert. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vyd. Praha : Linde, 2013. 24 s. ISBN 978-80-7201-901-4. 17
Podle mého mínění lze rozhodčí řízení chápat spíše jako způsob alternativního řešení sporu, nežli jako samostatnou kategorii, pročež se k takovému právnímu názoru přikláním a pro účely této rigorózní práce jej považuji za výchozí tezi. Je sice pravdou, že závazností výsledku vzešlého z rozhodčího řízení se rozhodčího řízení diferencuje od ostatních metod ADR, nicméně to nemění ničeho na tom, že se jedná o proces, který je alternativou k soudnímu řízení a který se realizuje na bázi dobrovolnosti. Jak již bylo uvedeno výše, mírou formalizace procesu a mírou závaznosti výsledku se arbitráž ze všech metod ADR nejvíce blíží soudnímu řízení a současně nejvíce odlišuje od ostatních metod ADR. Rozhodčí řízení je podmíněno jednak tím, že spor musí být arbitrální, tedy lze jej projednat v rozhodčím řízení, jednak vůlí stran, aby o daném předmětu řízení probíhalo rozhodčí řízení. Ve srovnání s řízením soudním lze jako výhodu vyzdvihnout mimo jiné to, že strany mohou, při respektování platných právních předpisů, o své vůli rozhodnout o tom, kdo bude osobou rozhodce. Pokud jde o řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení, pak se jedná o poměrně palčivou otázku, kdy ze strany zákonodárce došlo v průběhu několika let k postupnému omezování autonomie stran, když byla z důvodu ochrany spotřebitele v jistých konkrétních otázkách stanovena pro podnikatele přísnější právní úprava, která straní spotřebitelům, a která se završila úplným vyloučením spotřebitelských sporů z projednání a rozhodnutí v rozhodčí řízení. 2.3 Výhody a nevýhody mimosoudního řešení sporů se zaměřením na spotřebitelské spory Alternativní způsoby řešení konfliktů se vyznačují snahou vytvořit co největší rovnováhu mezi účastníky. 33 Hlavní výhody mimosoudního řešení sporu jsou spatřovány zejména v nižších nákladech ADR oproti nákladům vynaloženým v rámci soudního řízení, a v rychlosti řízení. Především nižší náklady jsou spotřebiteli hodnoceny velice kladně, neboť leckdy dochází k tomu, že spotřebitelé právě v důsledku zvážení finanční a časové náročnosti soudního řízení upouští od domáhání 33 HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2011. 132 s. ISBN 978-80-247-3134-6. 18
se svých práv. V případě spotřebitelských sporů totiž často dochází k tomu, že náklady soudního řízení se fakticky blíží ekonomické hodnotě předmětu sporu. Pro alternativní řešení sporů je příznačné i to, že obě strany zpravidla činí určité ústupky, a je-li dosažena dohoda, pak ta mívá kompromisní charakter. Jestliže si strany nejsou úspěšností uplatnění svého nároku u soudu zcela jisty, jeví se ADR jako vhodnější řešení. Další výhoda ADR pak spočívá v tom, že jednání probíhá neveřejně a je zachována důvěrnost sdělených informací. Za nevýhodu ADR lze označit absenci závazného a vykonatelného rozhodnutí, s výjimkou rozhodčího řízení (případně smíšených metod jako například MED-ARB), které však již dle stávající legislativy není ve spotřebitelských sporech přípustné, a dále s výjimkou hmotněprávní dohody promítnuté do notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti či mediační dohody předložené soudu ke schválení (v podobě tzv. prétorského či soudního smíru). Důsledkem toho je situace, kdy strany buď nedojdou k žádnému akceptovatelnému řešení, nebo sice řešení dosáhnou, avšak není bez dalšího vykonatelné a v některých případech je třeba se následně obrátit na soud, aby ve věci autoritativně rozhodl. V obou případech je důsledkem prodloužení celého procesu, marně vynaložený čas na mimosoudní řešení sporu, a leckdy též vyšší náklady. Další nevýhodou pak může být nedostatek právních institutů, na základě nichž by byla druhá strana vůbec nucena o řešení sporu mimosoudně jednat či absence právních institutů v rámci samotného jednání vyplývající z neformálnosti jednání. Navzdory rozmanitosti metod ADR lze s ohledem na specifika spotřebitelských sporů a zejména, nikoliv však výlučně, s přihlédnutím k postavení spotřebitele jakožto slabší smluvní strany, doporučit pouze některé z výše uvedených metod ADR. Podle mého mínění lze jako metody s velkým potenciálem hodnotit především rozhodčí řízení, konciliaci a v určitých případech též mediaci a prosté vyjednávání. Nutno podotknout, že mediace je vhodnější k použití u sporů, v nichž mají strany takřka rovné postavení, a že převážná většina podnikatelů nejeví o mediaci ve spotřebitelských sporech zájem. 19
2.4 Vliv ADR na běh promlčecích lhůt Argumentem pro zvolení ADR namísto předložení sporu k rozhodnutí soudu může být rovněž jeho vliv na běh promlčecích lhůt. Dle ustanovení 647 občanského zákoníku, počne promlčecí lhůta v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, plynout poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat a počala-li promlčecí lhůta plynout již dříve, po dobu jednání neběží. Z jazykového výkladu citovaného ustanovení pak vyplývá, že se tento dopad na promlčecí lhůtu týká vícero metod ADR, a nikoliv výlučně mediace, jak tomu bylo v případě předchozí právní úpravy obsažené v 112 starého občanského zákoníku. Na základě 112 OZ 1964 totiž docházelo ke stavení promlčecí doby výhradně po dobu mediace podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci). Naproti tomu dlužno podotknout, že ustanovení 647 OZ nedopadá na rozhodčí řízení, neboť dle 3017 OZ se ustanovení občanského zákoníku, která se týkají uplatnění práva u soudu nebo soudního řízení či soudního rozhodnutí, obdobně použijí i pro uplatnění práva před rozhodcem, pro rozhodčí řízení nebo pro rozhodčí nález. Z toho vyplývá, že veškerá ustanovení o promlčení, jež se týkají uplatnění práva u soudu, platí stejně i pro uplatnění práva před rozhodčím soudem. Proto pro rozhodčí řízení není třeba zvlášť upravovat právní institut promlčení cit. ustanovením. 34 Obdobné závěry jako z 3017 OZ lze dovodit i z ustanovení 14 ZRŘ, podle kterého má podání žaloby tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Současně je třeba poukázat na přechodná ustanovení občanského zákoníku, dle nichž se podle dosavadních předpisů, tj. podle ustanovení starého občanského zákoníku, posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti OZ, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti OZ. 35 34 LAVICKÝ, Petr aj. Občanský zákoník I. Obecná část ( 1 654). Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2014. 2265 s. ISBN 978-80-7400-529-9. 35 Ustanovení 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 20
Lze tedy shrnout, že v souladu s ustanovením 647 OZ, za předpokladu, že promlčecí lhůta ještě nezačala plynout a současně strany uzavřely dohodu o mimosoudním jednání v dané věci, začne promlčecí lhůta plynout teprve až poté, co některá ze stran odmítne pokračovat v jednání. A v případě, kdy již promlčecí lhůta začala běžet, se zastavuje a pokračuje v běhu až poté, co některá ze stran odmítne pokračovat v jednání. Promlčecí lhůta však neskončí dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet. 36 Občanský zákoník nevyžaduje pro dohodu o mimosoudním jednání písemnou formu. Nicméně, z praktického hlediska a z důvodu případného dokazování se však jeví písemná forma jako vysoce žádoucí. S nastíněnou problematikou promlčecích lhůt souvisí i recentní judikatura Nejvyššího soudu České republiky, která bude předmětem samostatné kapitoly této práce týkající se rozhodčího řízení. V neposlední řadě je nezbytné uvést, že nastíněná právní úprava má oporu též v unijních předpisech regulujících ADR ve spotřebitelských sporech. 37 36 Ustanovení 652 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 37 Článek 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů). 21