O zatoulaném lvíčkovi V jedné krásné veliké zahradě stál domeček a v tom domečku bydlela babička s dědečkem. A protože dědeček rád maloval, byl v zahradě ještě menší domeček, ve kterém dědeček pracoval a říkal mu ateliér. Babička milovala květiny, stromy i zvířátka, proto na zahradě, ale i v domečku byla spousta nádherně zbarvených kytek, rostly tam zdravé stromy a zvířátka velmi ráda navštěvovala zahradu i babičku a když jim to babička dovolila, tak si v zahradě stavěla svá obydlí. Babička totiž nebyla jen taková normální babička, rozuměla řeči zvířat i rostlin, byla to kouzelná babička. Jednoho rána přišla babička do zahrady a co nevidí? V zahradě stojí lev. Co tady děláš, lve, kde ses tu vzal? Měl bys být buď v zoologické zahradě nebo v Africe. Já žiji v zoologické zahradě, ale můj ošetřovatel zapomněl zavřít dvířka, tak jsem utekl. Už mě to nebavilo být stále zavřený v kleci. Dostávám sice žrádlo, nemusím se o nic starat, mohu lenošit, ale já chci poznat skutečný svět a proto jsem utekl, odpověděl lev.
To půjde těžko, poznávat svět, všichni se tě bojí, jsi lev, král zvířat, jak si to vůbec představuješ? Že se budeš jen tak toulat ulicemi a vystrašíš lidi nebo zvířátka? A co budeš jíst, to je chceš sežrat? Babičko, vždyť já jsem naprosto krotký lev, já nikoho nechci žrát a lekat, namítl lev. To ale nikdo neví, odpověděla babička. Jestli toužíš po svobodě, tak se budeš muset vrátit do Afriky, do domoviny, odkud jsi přišel. No jo, ale jak tě tam dostaneme, když se tě všichni bojí? Možná kdybys měl náhubek, jako mají psi na tlamě, možná by tě nějaké letadlo odvezlo do Afriky. Víš ty co? Já se pozeptám a uvidíme, co se dá pro tebe dělat, řekla babička. Zatím se schovej v ateliéru, hlavně ať tě nikdo nevidí a buď potichu. Jak babička slíbila, tak učinila. Telefonovala všem leteckým společnostem a prosila je, aby odvezli lvíčka do Afriky, ubezpečovala je, že bude v kleci a s náhubkem. Nakonec umluvila jednu leteckou společnost a tak se stalo, že se lvíček skutečně do Afriky dostal a musel se začít starat sám o sebe. Zpočátku byl hrozně šťastný a nadšený, kolem sebe měl volný širý prostor, mohl běhat, skákat, řvát, jak chtěl, zkrátka byl naprosto svobodný. Byl to pocit, který neznal a po kterém v zajetí vždycky moc toužil a tak si ho vychutnával.
Vykračoval si krajinou a potkal modro-bílou žirafu. Ahoj žirafo, nejdříve jsem si myslel, že špatně vidím. Žirafy znám, ale modrou jsem fakt ještě nikdy neviděl. Žirafa se rozplakala: No vidíš, všichni se mi smějí, protože jsem modrá a ne žlutá, ale copak za to můžu, nevím, proč mám jinou barvu, stěžovala si žirafa. Neplač, vždyť to je na tobě báječné, že jsi jedinečná. Hrdě natáhni svůj dlouhý krk, ať si může každý prohlédnout tvou krásu a originalitu, žádná jiná žirafa není stejná jako ty. Děkuji ti, lve, když jsi mi to teď tak hezky vysvětlil, máš pravdu, vlastně jsem krásná a výjimečná, děkuji, radostně zvolala žirafa. Lev se rozloučil se žirafou a pokračoval dále. Kde se vzalo, tu se vzalo, stálo před ním zvíře, které neznal. Tebe neznám, kdopak jsi? zeptal se. Pche, odkud jsi spadl, že mě neznáš? Já jsem přece pštros. Spadl jsem ze zoo a pštrosy jsem v ní neviděl. Chceš být můj kamarád?, zeptal se lev. Pštros si pomyslel, že je dobré mít lva za kamaráda, mohl by ho chránit. Tak jo, řekl mu. Budu rád tvým kamarádem. Vidím, že jsi
tady nový a moc se tu nevyznáš, pojď, ukážu ti, kde je jezero s vodou, kam můžeš chodit pít. Lev byl rád, že má nového kamaráda, šel s ním a spolu došli na místo, kde rostly palmy na břehu jezera. Najednou lvíčkovi něco bolestivě přistálo na hlavě. Podíval se nahoru na palmu a uviděl opičáka, který po něm hodil kokosový ořech. Au, vykřikl lvíček. Co to děláš? Dávej pozor, bolí to. Druhý opičák, který seděl pod palmou, se chechtal, až se za břicho popadal. Zásah, dostal jsi přímý zásah, to je legrace, smál se opičák. Nech toho, víš jak to bolí? zařval lev. Pozor, zvolal pták, který letěl kolem. Nahoře. Lvíček se podíval nahoru po ptáčkovi a uviděl, jak z palmy vystartoval had, který ho chtěl kousnout. Lvíček jen tak tak stačil uskočit. No už toho mám dost, vztekal se lev. Půjdu se napít, abych se vzpamatoval a uklidil, řekl si pro sebe. Naklonil se nad hladinu jezera, ale co to? Z jezera vyskočil krokodýl. Lev se strašně lekl a v panice začal utíkat, krokodýl za ním. Bylo to dost dobrodružné, lev i krokodýl jsou velmi rychlí, zvířátka přihlížela a ani nedutala, potom se začala sázet, kdo vyhraje.
Už se zdálo, že vyhraje krokodýl, protože lvíček byl hladový a unavený, ale potom mu vítr zašeptal do ucha: Jsi přece obávaný král zvířat, dej to krokodýlovi poznat a neutíkej. Lev si řekl: To je vlastně pravda, děkuji ti, větře, zastavil se a zařval silným hlasem na krokodýla. A dost, kliď se. Krokodýl se zarazil, lekl se a upaloval zpátky do vody. Lev mu ještě přikázal: Všechna zvířátka necháš na pokoji, aby se mohli kdykoliv napít vody, nebo tě sežeru. Ano, ano, sliboval krokodýl. Zvířátka lvovi děkovala, děkoval mu i hrošík, který žil v jezeře a kterému krokodýl dělal, co nejhoršího mohl. Lev už měl opravdu velikánský hlad a nastal problém. Kde seženu něco k jídlu? pomyslel si. Kolem letěl ptáček a řekl lvíčkovi: Nemůžeš se kamarádit se všemi zvířátky, jsi masožravec, musíš nějaké zvíře ulovit a sežrat, jinak umřeš hlady. Nešťastný lev uviděl v trávě užovku, skočil po ní a sežral jo. Moc se ale nenajedl, stále mu kručelo v břiše. Vzpomněl si na zoo, kde dostával pravidelně najíst a poprvé zapochyboval, zda udělal
správné rozhodnutí, když dal přednost svobodě před jistotou. Vzpomněl si i na babičku, co by mu asi poradila. Babička měla dar, že když zavřela oči, všechno viděla. Viděla proto i lvíčka, jak se trápí a hladoví. Koupila celé nákladní auto masa a poslala ho do Afriky lvíčkovi. S masem mu poslala i tento vzkaz: Já vím, že prožíváš těžké chvíle, ale věř, že nebude dlouho trvat a sám budeš vědět, co máš dělat.