Pátek 11. 10. 2013 / č. 41 / samostatně neprodejné Zdeněk Svěrák Píšu, nerušit!
Obsah Žehlím jako Božena Němcová. Velký rozhovor se Zdeňkem Svěrákem. Porota Pátku LN: Vadí vám u kandidátů do sněmovny jejich komunistická minulost? Rukavičky bílé s sebou. Jak se změnily taneční za posledních třicet let? Případ ztraceného milionáře. Pátralo po něm celé Německo, našel se v Klatovech. Ženská tvář, buldočí styl. Portrét dcery Silvia Berlusconiho Mariny. + Program TV na celý týden se sloupky osobností: Kačer Zaoralová Bednářová Bosák Štindl Špátová
editorial PÁTEK LIDOVé NOVINy Ale já jsem se do té prezidentské volby vložil až tak moc, že když jsme prohráli, poprvé v životě jsem poznal, co jsou to deprese. Do té doby jsem o tom jen čet. Zdeněk Svěrák rozhovor na straně 6 Asi před půl rokem jsem dostal čtyři vstupenky do Divadla Járy Cimrmana. Dvě na Švestku a dvě na České nebe. Když jsem narychlo sháněl doprovod, jedna kamarádka mě uzemnila otázkou: A myslíš, že to má cenu? Slyšela jsem, že už to přece jen není ono... Po pravdě jsem se na chvilku zarazil. Člověk si uvědomí, že nahrávky na cédéčkách a kazetách, které pravidelně kolují mezi autorádiem a přehrávačem doma, už toho hodně pamatují. A snad i to, že pány Svěráka, Hrabětu, Bruknera nebo Weigela vlastně díky nim taky trochu vnímá jako fiktivní postavy, které vlastně vůbec nestárnou. Ta otázka dávala smysl: Co když už to po 47 letech opravdu není ono? Co když sem ty davy lidí opravdu chodí ze zvyku, z úcty nebo snad třeba proto, aby nevynechaly poslední sezonu tohohle neskutečného fenoménu? Ta myšlenka se mi honila hlavou i ve chvíli, kdy se v sále setmělo a na jevišti se objevili herci. O něco starší než na DVD, které jsem viděl o pár týdnů dříve. Mozek se k mému překvapení automaticky připravil na jistou dávku shovívavosti. Ale zbytečně. Divadlo se hned naplnilo smíchem, herci byli zase fiktivní a plní energie a lidé při odchodu znovu a znovu opakovali oblíbené hlášky, jako by je slyšeli poprvé, a ne potisící. V hlavním rozhovoru aktuálního vydání magazínu Pátek vyzpovídala Alena Plavcová hlavní postavu souboru Zdeňka Svěráka. Reálného. Sedmasedmdesátiletého herce, spisovatele a scenáristu, který vypráví, jak ho trápila paměť, o tom, jestli by jednou mohlo divadlo fungovat i bez něj, a nakonec i o depresích, které v něm vyvolala letošní prezidentská volební kampaň. Především mě bolí, že tenhle způsob politiky, obelhávání, nedodržování slibů většině obyvatelstva nevadí, ale imponuje, povzdechne si. Bohužel je to realita, ve které nejde zhasnout reflektory a přepnout se do fikce. Ondřej Suchan vedoucí magazínu ondrej.suchan@lidovky.cz OBSAH 4 porota pátku 6 zdeněk svěrák Žehlím jako Božena Němcová Alena Plavcová 14 taneční Rukavičky bílé s sebou Magdalena Sodomková 22 důchodci na útěku Případ ztraceného milionáře Marek Kerles 28 ženská tvář, buldočí styl Marina Berlusconiová. Převezme impérium? Jaroslava Synáčová 34 fejeton Padělaní lidé města pražského Iva Roze Skochová 36 konečně pátek Pátek, týdenní příloha LN. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: Ondřej Suchan. Grafik: Vladimír Dundr. Redaktoři: Marcela Pecháčková, Alena Plavcová, Magdalena Sodomková. Jazyková redakce: Petra Klimešová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. 37 komerční příloha Pozvánka na Moravu Veronika Rodriguez 50 Křížovka 3 Foto na titulu Michal Sváček
fenomén PÁTEK LIDOVé NOVINy Taneční Rukavičky bílé s sebou Tělo na tělo. Rytmus, pohyb. Zrychlený tep. Pohledy z očí do očí. Není to prý náhoda, že jiskry přeskakují zrovna v tanečních. Manželé Vojtěchovi o tom něco vědí. Text: Magdalena Sodomková Foto: Michal Sváček 14 15
fenomén PÁTEK LIDOVé NOVINy Jsou čtyři hodiny ráno. Venku sychravo, zima zalézá za nehty. Všichni ještě spí. První pacienti přijdou na polikliniku kolem půl osmé, do té doby je třeba trubkami zmrzlých radiátorů prohnat horkou vodu. Aby zubaři neměli zkřehlé prsty. René Vojtěch nabere první lopatu. První z těch dvou set padesáti, které do kotle den co den naláduje. Pořádně se u toho zapotí. Dvojí život za normalizace Když se oheň rozhoří, má tak dvě hodinky pauzu. Cvičí si v kotelně proslov. Přemýšlí, jak to té holce vysvětlit. Řekla, že mámu na prodloužené nechce. Přitom to byli její rodiče, kdo jí taneční hodiny zaplatili, byli to přece oni, kdo jí koupili ty šaty s volánkem a první boty na podpatku. Topič s tváří umazanou od uhlí tam dole v podzemí pražské polikliniky přemítá, jak rád vlastní maminku, operní pěvkyni, na své taneční zval. Bývala šťastná, pokaždé i když už hodně stonala si umyla vlasy, nastrojila se. Už ví, řekne to všem, ale koukat se přitom bude na tu odbojnou holku. Já kdysi dostal dobrou radu, že se z první výplaty sluší mamince koupit deset deka bonbonů. Nemusejí to být bonbony, určitě by ji potěšila i vstupenka na taneční parket. Rodičům udělá radost, když jim řeknete, že si s nimi chcete zatančit sólo, přeříkává si v duchu René Vojtěch. Nezní to příliš kazatelsky? Mělo by to mít trošku vtip. A rozhodně se s tím musí počkat na správnou chvíli, aby to vzali, přemítá. Je třeba vyvézt škváru. Z kotle sálá žár, rozehřívá mu tváře do ruda. Po čele mu stékají kapky potu. Dveře ale musejí být otevřené. Do kotelny proniká mrazivý vzduch. Flanelová košile mu přimrzá k zádům. Druhá je hodina proměny. Dělí jeho den, na dvě asymetrické části. Tak jako se z pojišťováka Kafky stával umělec, z upjatého poštovního úředníka Gellnera dekadentní básník. Vstupenkou do druhého života Reného Vojtěcha je horká vana. Kde smyje špínu uhlí, vlasy sčeše dozadu. Oblékne bílou košili, motýlka, smoking. Navlékne bílé rukavičky. A s lehkostí se protančí až k půlnoci. Dřevo Když byl René malý kluk, vyvážely ho soudružky učitelky po továrnách. Děti tehdy jezdily zpívat a tancovat pro dělníky. Na VŘSR. A zdálo se, že mu tohle vystupování docela jde. Tedy až do chvíle, než se ho jedna spolužačka pokusila naučit foxtrot. Jsi dřevo. Absolutní dřevo! Ty nikdy nechoď do tanečních, rozčilovala se. A malý René se tehdy rozhodl, že bude prvním z rodiny, kdo poruší tradici. Nepůjde ve šlépějích svých starších bratrů, kteří se walz učili u tanečního mistra Josefa Trubače na pražských Vinohradech. Jenže tehdy zasáhla právě maminka. Neptala se. Přihlásila ho. I jej tedy nakonec v sále přivítal taneční mistr. Chlapců bylo jako obvykle méně než dívek, a aby je Josef Trubač uspokojil, nabídl chlapcům, že mohou chodit na druhý kurz zadarmo, eventuálně se dostavit, ve smokingu, i v jiné dny. Když chodíte už na druhý kurz, máte náskok. Šlo mi to, byl jsem žádanej. Tréma opadla. Šel jsem z náruče do náruče. Měl jsem oblek a mohl jsem chodit zadarmo, využíval jsem toho maximálně, vzpomíná René Vojtěch. Provést slečny v kole byl ochoten i čtyřikrát týdně. Jeho maminka nestačila prát a žehlit košile. Mistr jej angažoval pro svá předtančení. A tak se mu taneční kroky staly vstupenkou na nejlep- ší plesy v Praze. V honosných prostorách. Ples mediků, myslivců, vojáků I zaměstnání šlo stranou. Ne, nebude pracovat jako železničář. I když se tomu vyučil. To by musel chodit na směny, nemohl by tančit. Vezme první práci, která se namane. Stane se topičem. Bude se živit prací disidentů. Měl bys jít na taneční konzervatoř, slýchává. Sám si ale není jistý. Podat si přihlášku se neodvažuje. Až jednoho dne zazvoní v kotelně telefon. Na druhém konci drátu partnerka v tanci: Ve Taneční. Místo jako stvořené pro lásku. dvě máš dodatečné přijímací zkoušky. Neptala se. Přihlásila ho. René je rád. Nestačil se ztrémovat. Představuje si, že na dodatečných zářijových zkouškách už sotva bude celá ta komise, jako bývá v červnu. Jenže v sále sedí všech jeho 37 budoucích spolužáků. A profesor Josef Chrastil. Jeho kroky pozoruje 38 párů očí. Má předvést walz, pak sambu. Topič René v botách zetorkách pluje třídou tam a zpět, podlaha pod ním skřípe. Je přijat. Lidová konzervatoř obor společenský tanec pro pracující. Model 70 První šaty Aťka ušila z ponožky. Byly na panenku. První sukni už pro sebe, když jí bylo dvanáct. Látky, metr a nůžky. To bylo její. Slabost měla pro spodničky. Takové z NDR. Nebo z Tuzexu. Vždycky když jsem šla do tanečních, loučila jsem se s maminkou slovy Doufám, že dneska upadnu, vzpomíná. Strašně si přála, aby je někdo zahlédl. Ocenil. Pokaždé měla jiný model. 16 17
Chcete si to dočíst? PLNÁ VERZE V TRAFICE Magazín pátek ln dostanete i tento pátek společně s lidovými novinami ve své trafice Chcete si přečíst víc? PŘEDPLAŤTE SI PÁTEČNÍ LN S MAGAZÍNEM JEN ZA 75 KČ MĚSÍČNĚ Předplaťte si Lidové noviny na epaper.lidovky.cz nebo na lince 225 555 577. Nebo stačí poslat SMS na číslo 902 11 ve tvaru PRE PAT JMENO a ADRESA. A od příštího pátku máte své Lidové noviny s magazínem po čtyři týdny do 7.30 ve schránce. A levněji než na stánku. Technicky zajištuje ATS. Cena služby je 75 Kč včetně DPH. Lidové noviny si můžete TAKÉ přečíst v: LIDOVÉ NOVINY - NOVINY OSOBNOSTÍ