FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ IDIOT
Díl první I Koncem listopadu k deváté hodině ráno se plnou parou blížil k Petrohradu vlak od Varšavy. Zrovna tálo a bylo tak sychravo a mlhavo, že se jen zvolna rozednívalo; z oken vagónu se nedalo ani na deset kroků vpravo či vlevo od trati nic rozeznat. Někteří cestující se vraceli z ciziny, nejvíc však byla obsazena oddělení třetí třídy, vesměs obyčejnými pracujícími lidmi z okolí. Jak to už bývá, všichni byli unavení, všem se po bezesné noci klížily oči, byli prokřehlí a měli tváře zbarvené do bledožluté jako ta mlha kolem. U okna jednoho vagónu třetí třídy od úsvitu proti sobě seděli dva cestující, oba mladí, bez větších zavazadel a nijak elegantně oblečení. Měli docela zajímavé obličeje a konečně oba toužili zapříst navzájem rozhovor. Kdyby byli jeden o druhém věděli, čím jsou právě v tu chvíli tak pozoruhodní, jistě by užasli, že je náhoda tak podivně svedla dohromady do vagónu třetí třídy petrohradsko-varšavské dráhy. První mladík byl dosti malý, asi sedmadvacetiletý, měl kudrnaté, skoro černé vlasy a šedé, malé, ale ohnivé oči. Nos měl široký a rozpláclý, lícní kosti vysedlé a tenké rty ustavičně křivil k drzému, uštěpačnému, až zlému úsměvu; vysoké a pěkně utvářené čelo zkrášlovalo neušlechtile zformovanou dolní část obličeje. V tváři byl mrtvolně bledý, a to celému jeho zevnějšku přes dosti silnou stavbu těla dodávalo značně vyčerpané vzezření a zároveň cosi vášnivého, až trpitelského, co nebylo v souladu s jeho drzým, obhroublým úsměvem ani s tvrdým sebevědomým pohledem. Měl na sobě volný černý beránčí kožich potažený látkou, proto ho v noci nesužovala zima, zatímco jeho protějšek musel na svých prokřehlých zádech pocítit celou slast sychravé listopadové ruské noci, na kterou zřejmě nebyl připraven. Na sobě měl volnou a širokou pláštěnku s obrovskou kapucí, v jakých se v zimě cestuje kdesi daleko v cizině, ve Švýcarech a snad v severní Itálii, kde se přirozeně nepočítá s takovými cestovními vzdálenostmi jako z Eytkuhnenu* do Petrohradu. Ale co se hodilo a docela stačilo v Itálii, zřejmě nebylo dost vhodné pro Rusko. Majitelem pláštěnky s kapucí byl mladý muž, také asi šestadvacetiletý či sedmadvacetiletý, poněkud vyšší postavy, s velmi světlými hustými vlasy, vpadlými tvářemi a s řídkou, špičatou, bezmála bílou bradkou. Oči měl veliké, jasně modré; jejich utkvělý pohled byl mírný, ale těžkomyslný, s oním zvláštním výrazem, podle něhož někteří lidé na první pohled poznají, že jde o nemocného stiženého padoucnicí. Mladíkova tvář byla sice příjemná, hubená a jemná, ale zcela bez barvy a v tu chvíli domodra prokřehlá. V nikou se mu houpal hubený uzlíček z vetchého vybledlého hedvábí, podle všeho obsahující celou jeho cestovní výbavu. Na nohou měl střevíce s tlustými podešvemi a kamašemi - všechno jiné, než se nosilo v Rusku. Jeho černovlasý protějšek si všechno nejspíš snad z nudy dopodrobna prohlédl a nakonec se zeptal s nešetrným úsměvem, jímž někdy lidé tak bezostyšně a neomaleně projevují uspokojení z nezdaru bližního: "Je vám zima?" * Tehdejší pruská pohraniční stanice mezi Pruskem a Ruskou říší. A pohnul rameny. "Moc," odpověděl jeho protějšek s nezvyklou ochotou, "a to je, prosím, ještě obleva. Co kdyby byl mráz? Ani jsem nemyslel, že je u nás tak chladno. Odvykl jsem."
"Jedete z ciziny?" "Ano, ze Švýcar." "Fíí! To jste si užil!" Černovlasý mladík hvízdl a hlasitě se zasmál. Rozhovor byl navázán. Světlovlasý mladík ve švýcarském plášti se podroboval výslechu svého snědého protějšku s překvapivou ochotou, jako by si ani trochu neuvědomoval bezohlednost a jalovost některých otázek. Z odpovědí mezi jiným vyšlo najevo, že opravdu už dlouho nebyl v Rusku, něco přes čtyři roky, že ho odvezli do ciziny, protože stonal, trpěl nějakou podivnou nervovou chorobou, třesem a křečemi, čímsi jako padoucnicí nebo tancem svátého Víta. Černovlasý mladík se při jeho vyprávění několikrát zasmál, zvláště když na jeho otázku: "Tak co, uzdravili vás?" blondýn odpověděl: "Ne, neuzdravili." "Cha! To jste jim tedy nadarmo cpal peníze do chřtánu, a my jim tu pořád věříme," podotkl jízlivě. "Pravda pravdoucí!" vmísil se do hovoru ošuměle oblečený pán na vedlejším sedadle, podle vzhledu úředník, který uvázl v podřízeném postavení - asi čtyřicátník, podsaditý, s červeným nosem a uhrovitou tváří. "Svatá pravda, panstvo, jenom se na ně zbytečně plýtvají všechny ruské síly!" "Ach, to se v mém případě mýlíte!" poznamenal švýcarský pacient tichým a smířlivým hlasem. "Ovšem nemohu se s vámi přít, protože neznám všechno, ale můj lékař mi ze svých posledních peněz dal ještě na cestu sem a téměř dva roky mě sám živil." "To za vás neměl kdo platit, nebo co?" zeptal se brunet. "Víte, pan Pavliščev, který mě tam vydržoval, před dvěma lety zemřel. Psal jsem potom sem, generálové Jepančinové, své vzdálené příbuzné, ale nedostal jsem odpověď. A tak jsem tedy sedl na vlak." "Kam vlastně jedete?" "Myslíte, kde budu bydlet? Opravdu ještě ani nevím... totiž..." "Ještě jste se nerozhodl?" Oba posluchači se opět zasmáli. "A tenhleten uzlík bude asi celý váš majetek, ne?" vyzvídal černovlasý mladík. "Vsadil bych se, že je to tak," škodolibě podotkl úředník s červeným nosem, "a že žádné kufiy už v zavazadlovém voze nemáte. Mějte však na paměti, že chudoba cti netratí." Ukázalo se, že měl pravdu; blondýn to hned s nezvyklým chvatem potvrdil.
"Tak přece není váš uzlík tak úplně bezvýznamný," pokračoval úředník, když se dosyta nasmáli (zajímavé bylo, že i majitel uzlíku se při pohledu na ně nakonec dal do smíchu, což ještě zvýšilo jejich veselí), "ačkoliv bych se klidně vsadil, že v něm nemáte cizokrajné sloupky zlatých dvacetifranků a friedrichsdorů, ani holandské lišáky*. Důkazem jsou třeba jen tyto kamaše, zdobící vaše cizokrajné boty, avšak... máte-li nádavkem ke svému uzlíku vskutku takovou příbuznou, jako je generálová Jepančinová, to samosebou rázem zvýší i význam vašeho zavazadla, pakliže je generálová vaše příbuzná a nepopletl jste si to z roztržitosti, což se tuze často stává lidem... no řekněme... s nadbytkem fantazie." * Lidový název holandské zlaté mince. "Opět jste se dovtípil," přisvědčil světlovlasý mladík, "opravdu se možná mýlím, ona totiž ani není má příbuzná. Vlastně jsem se tenkrát vůbec nedivil, když mi neodepsali. Čekal jsem to." "Zbytečně jste vyhodil peníze za známky. Hmm. Aspoň jste nezáludný a upřímný, což vám slouží ke cti! Hmm! Generála Jepančina bych tedy znal, vašnosti, zejména proto, že je to muž věhlasný, ba i nebožtíka pana Pavliščeva, který vás ve Švýcarech vydržoval, jsem znával, pakliže to ovšem byl Nikolaj Andrejevič Pavliščev, neboť měl ještě bratrance. Ten doposud žije na Krymu, ale onen Nikolaj Andrejevič, nebožtík, byl vážený pán s velkými styky a svého času míval na čtyři tisíce duší..." "Právě tak se jmenoval, Nikolaj Andrejevič Pavliščev," odpověděl mladík a podíval se na pana Vševěda s pozorným zájmem. Tito páni Vševědové se občas, ba dosti často vyskytují v jistých společenských kruzích. Všechno, všecičko vědí, jejich čilá, zvídavá mysl a schopnosti nezadržitelně tíhnou jediným směrem, ovšem z nedostatku hlubších životních zájmů a názorů, jak by prohlásil soudobý myslitel. Pod slovy "všechno vědí" musíme rozumět okruh značně omezený: Kde slouží ten a ten, s kým se zná, jaký má majetek, kde byl gubemátorem, s kým se oženil, co vyženil, kdo je jeho bratr, kdo bratranec atd. atd. a tak podobně. Přečasto mívají tito Vševědové odrbané lokty a sedmnáct rublů služného měsíčně. Lidé, o nichž tak zevrubně všechno vědí, ovšem netuší, proč jsou tak sledováni, nicméně mnohým Vševědům skýtají jejich znalosti, tvořící celou vědu, značnou potěchu, sebeúctu, ba vyšší duchovní uspokojení. Tato věda velmi přitahuje. Znal jsem vědce, literáty, básníky, i politické činitele, kteří v ní hledali a nalezli spásnou metu, ba dokonce jim dopomohla ke kariéře. Zatímco hovor plynul, brunet znuděně zíval, bez zájmu se díval z okna a netrpělivě čekal na konec cesty. Byl nějak roztržitý, dokonce velmi roztržitý, snad i zneklidněný, ba dokonce se choval jaksi podivně; poslouchal a zas neposlouchal, díval se a nedíval, smál se a chvílemi ani nevěděl, čemu se směje. "A račte dovolit, s kým mám tu čest?" obrátil se najednou uhrovitý pán na mladíka s uzlem. "Kníže Lev Nikolajevič Myškin," odpověděl mladík s naprostou pohotovostí a bez otálení. "Kníže Myškin? Lev Nikolajevič? Neznám, prosím. Ba ani jsem o něm neslyšel," povídal zamyšleně úředník, "nemyslím totiž samo jméno, jméno je dozajista historické, můžeme a musíme je najít v Karamzinových dějinách, ale míním přímo osobu. S knížaty Myškinovými se už vůbec nikde nesetkáváme, ani se o nich nemluví."
"Samozřejmě," potvrdil hned mladík, "knížata Myškinové dnes už vůbec neexistují, až na mě, myslím, že jsem poslední. A co se týče mých otců a dědů, ti většinou hospodařili na menších usedlostech. Ale můj otec byl podporučík, odchovanec vojenské akademie. Ani vlastně nevím, jak se generálová Jepančinová dostala mezi Myškiny. Také je poslední svého druhu..." "Hihihi! Poslední svého druhu! Vy jste tomu dal!" zahihňal se úředník. Také mladík v kožiše se zasmál. Blondýn byl maličko udiven, že se mu povedla taková nevalná slovní hříčka. "Ujišťuji vás, vůbec jsem to tak nechtěl říci," omlouval se udiveně. "Však rozumíme, však rozumíme," vesele přisvědčil úředník. "A to jste tam, kníže, u toho profesora také studoval?" zeptal se zničeho nic brunet. "Ano... studoval..." "To já nikdy nic nestudoval." "Já také jen sem tam něco," ddodal kníže, jako by se omlouval. "Pro nemoc mě neuznali za schopného soustavného studia." "Znáte Rogožinovy?" zeptal se chvatně brunet. "Ne, neznám, vůbec ne. Já přece v Rusku málokoho znám. Vy jste Rogožin?" "Ano, jsem Parfen Rogožin." "Parfen? Snad ne z té rodiny Rogožinových...," naddhodil velmi důležitě úředník. "Ano, z té, právě z té," rychle a s nezdvořilou nedůtklivostí ho přerušil brunet; do této chvíle na uhrovitého úředníka ani jednou nepromluvil, obracel se výhradně ke knížeti. "Jak... opravdu?" Úředník ztuhl jako solný sloup, oči mu vylezly z důlků a na obličeji se mu najednou objevil uctivý, podlízavý, skoro ustrašený výraz. "Tedy vskutku potomek Semjona Parfenyče Rogožina, váženého měšťana, jenž se před měsícem odebral na věčnost a zanechal po sobě dva a půl milionu v hotovosti?" "Jak to víš, že po sobě zanechal dva a půl milionu v hotovosti?" přerušil ho brunet, který ani teď nepoctil úředníka pohledem. "Podívejte na něj (mrkl na knížete), co z toho vlastně mají, že hned dolézají jako vrtichvosti? Pravda je taková, že mi otec zemřel a já za měsíc nato jedu domů ze Pskova div ne bos. Ani bratr, neřád, ani matka nejenže neposlali peníze, ale vůbec mě neuvědomili, zkrátka nic! Jako psa. Celý měsíc jsem proležel v Pskově v horečkách." "A teď vám spadne do klína miliónek, přinejmenším miliónek, propána krále!" spráskl ruce úředník.
"Co je mu po tom, řekněte, prosím vás!" podrážděně a zlostně kývl na knížete zase Rogožin. "Nedám ti přece ani groš, ani kdyby ses na hlavu postavil!" "Taky že to udělám, taky že se postavím!" "Vida ho! Nic ti nedám, nic, i kdybys kolem mě tancoval třeba týden!" "Nedávej! Jen tak na mě! Nedávej! Ale tancovat budu. Opustím ženu a děti a budu kolem tebe křepčit. Dopřej mi tu radost!" "Tfuj," odplivl si Rogožin. "Před pěti týdny jsem tak jako tady vy," obrátil se opět ke knížeti, "s pouhým uzlíčkem utekl od rodičů do Pskova k tetě, kde jsem ležel v horečkách a otec zatím umřel beze mě. Klepla ho mrtvička. Věčná sláva nebožtíkovi, ale předtím mě div neumlátil k smrti! Věřte mi, kníže, jako že tu sedím! Kdybych tenkrát nebyl utekl, určitě by mě zabil." "Něčím jste ho rozzlobil?" otázal se kníže a se zvláštním zájmem si prohlížel milionáře v beraním kožiše. 1 když je milionové dědictví snad již samo o sobě cosi pozoruhodného, knížete překvapilo a zaujalo ještě něco jiného. Také Rogožin se dal do řeči s knížetem zřejmě rád, snad potřeboval s někým mluvit spíš z pohnutek mechanických než vnitřních; snad z jisté roztěkanosti než srdečnosti, nebo jen z neklidu a touhy se na někoho dívat a o něčem klábosit. Zdálo se, že má ještě horečku, neboje přinejmenším horečně rozrušen. Úředník na něho strnule zíral, netroufal si ani vydechnout a vážil každé jeho slovo, jako by v něm hledal démanty. "Rozhněval se, ano, a snad měl i proč," odpověděl Rogožin, "ale nejvíc mě dohřál bratr. Maminka, no prosím, je to stará ženská, čte si životy svátých, vysedává s babkami, a co řekne bratr Seňka, platí. Proč mi nedal včas vědět? Však já dobře vím. Dobrá, byl jsem v tu dobu v mrákotách. Kromě toho prý poslali telegram. Jenže co teta s telegramem! Už třicet let žije vdovským životem a od rána do noci vysedává s božími prosťáčky. Něco jako jeptiška a ještě hůř. Lekla se telegramu, ani ho neotevřela, odnesla na policii a tam se válí dodnes. Pomohl mi jedině Koněv, Vasilij Vasiljič mi všechno napsal. Z brokátové pokrývky na otcově rakvi v noci bratr odřezal zlaté lité třepení. Stojí prý hrůzu peněz! Ale jen za to se přece může dostat na Sibiř, budu-li chtít, to je přece svatokrádež! Hej, ty hastroši," obrátil se na úředníka, "co říká zákon, je to svatokrádež?" "Svatokrádež! Hotová svatokrádež," bez váhání přisvědčil úředník. "Je za to Sibiř?" "Sibiř! Zajisté! Rovnou na Sibiř!" "Oni myslí, že ještě stůňu," obrátil se Rogožin ke knížeti, "ale já nikomu ani muk, hezky potichoučku, ještě nemocný, jsem sedl do vlaku a jedu; tady mě máš, bratře Semjone! Pomlouval jsi mě u nebožtíka otce, vím to. Ale že jsem kvůli Nastasje Filippovně tenkrát otce rozčilil, to je taky pravda. To zas je má vina. Stalo se."
"Kvůli Nastasje Filippovně?" podlézavě prohodil úředník, jako by o čemsi uvažoval. "Tyji stejně neznáš," netrpělivě ho odbyl Rogožin. "A znám," vítězně zvolal úředník. "Jdi! Kolikpak je Nastasjí Filippoven! Poslouchej, ty jsi ale drzej chlap! Víte, bylo mi jasné, že se na mě co nejdřív přilepí takovýhle neřád," povídal knížeti. "A přece ji možná znám," nadskakoval úředník. "Koho by Lebeděv neznal! Vy mě, vašnosti, ráčíte tupit, ale co když vám to dokážu? Cožpak to není právě ta Nastasja Filippovna, kvůli níž vám váš otec ráčil dát ponaučení kalinovou holí. Jmenuje se Nastasja Filippovna Baraškovová, je to možno říci urozená dáma, taktéž svého druhu kněžna, která se stýká s jistým Tockým, Afanasijem Ivanovičem, a s nikým jiným; Tockij je velevýznačný statkář a velkokapitalista, člen obchodních družstev a společností, a tudíž důvěrně spřátelený s generálem Jepančinem..." "Podívejme se," vážně užasl Rogožin. "Zatracenej prevít, doopravdy všechno ví." "Všechno ví! Lebeděv ví všechno! Já, vašnosti, celé dva měsíce jezdil s Alexaškou Lichačevem, taky když mu zemřel otec, a protože výborně znám všechna zákoutí a uličky, nakonec už beze mě neudělal ani krok. Dneska sedí pro dluhy, ale já měl tehda příležitost poznat i Armanci, i Koralii, i kněžnu Packou, i Nastasju Filippovnu a mnoho jiných." "Nastasju Filippovnu? Copak ona s Lichačevem..." Rogožin se na něho zle podíval a rty se mu zachvěly a zbledly. "Nic takového! Nic takového! Vůbec ne!" horlivě a chvatně ho ujišťoval úředník. "Žádnými penězi Lichačev ničeho nedosáhl! Nikoli, to není Armance. Tady jedině Tockij. A večer sedává ve Velkém nebo ve Francouzském divadle ve vlastní lóži. Důstojníci si mezi sebou leccos šuškají, ale ani ti nemohou nic říci. Tohle prý je ta Nastasja Filippovna a dost. Co se týče dalšího nic! Protože taky nic neexistuje." "Ano, tak je to," zamračeně, se svraštělým čelem potvrdil Rogožin, "takhle mi to tenkrát taky řekl Zaljožev. Já tehdy, kníže, v otcově předloňském utíkáčku přebíhal Něvský a ona zrovna vycházela z obchodu a nasedala do kočáru. Jako by se ve mně všecko vzňalo. Potkám Zaljoževa, kam já se na něj hrabu, chodí si jako vlásenkářský příručí s lorňonem, kdežto nás otec odchoval v namaštěných botách a na nemastné polívce. 'Ta není pro tebe,' povídá, 'je to kněžna, jmenuje se Nastasja Filippovna, příjmením Baraškovová, a žije s Tockým. Jenže on teď neví, jak se jí zbavit, protože je zrovna v letech na ženění, je mu pětapadesát a chce si vzít první petrohradskou krasavici.' A pak mi poradil, že ten den bych ji mohl vidět ve Velkém divadle, na baletu, v její lóži v přízemí. Říci takhle našemu otci, že chci jít na balet, spráskal by mě v tu chvíli, jako psa! Přece jsem se na hodinku nějak vytratil a znova jsem spatřil Nastasju Filippovnu; celou noc jsem pak nespal. Ráno mi nebožtík dal dva pětiprocentní úpisy, každý na pět tisíc, a povídá, jdi a prodej je, sedm tisíc pět set zanes k Andrejevovým do kanceláře na splátku, a zbytek z deseti tisíc mi přineseš rovnou sem, nikde se nestavuj, čekám
tu na tebe. Úpisy jsem prodal, peníze vzal, do kanceláře k Andrejevovým jsem nešel, ale rovnou jsem si to namířil do anglického obchodu a za všechno jsem vybral pár náušnic, v každé briliant jako ořech. Čtyři sta rublů jsem zůstal dlužen, ale přece mi je dali, když jsem řekl své jméno. S náušnicemi letím k Zaljoževovi: Tak a tak, povídám, pojďme, hochu, k Nastasje Filippovně. Šli jsme. Kudy jsem tenkrát šel, co bylo přede mnou a co za mnou - nic nevím a nepamatuju se. Vešli jsme rovnou do salonu a ona tam přišla za námi. Tenkrát jsem se nepřiznal, že jsem to já. Zaljožev řekl, tohle je od Parfena Rogožina, račte to přijmout na památku na včerejší setkání. Otevřela etuji, podívala se a usmála. 'Poděkujte vašemu příteli, panu Rogožinovi, za jeho milou pozornost!' Uklonila se a odešla. Proč jen jsem v tu chvíli neumřel! K odchodu mě pohnulo jen to, že jsem si říkal: Je to jedno, živý se stejnak nevrátím. Nejvíc mě mrzelo, že ten prevít Zaljožev shrábl všechen vděk. Jsem menší než on, oblečený jako vandrák, jenom stojím a mlčím a třeštím na ni oči, protože se stydím, a on vyfintěný podle poslední módy, navoněný, naondulovaný, v kostkovaném nákrčníku, se rozplývá a uklání. Ona si jistě myslela, že jsem to já! 'Poslouchej,' povídám, když jsme vyšli, 'ne aby ses opovážil na ni myslet, rozumíš!' Zasmál se: 'A jak teď budeš účtovat s tatíčkem?' Opravdu, nejradši bych rovnou skočil z mostu a domů se vůbec nevracel, ale pak jsem si řekl: Teď už je stejně všechno jedno a jako odsouzenec jsem se vrátil domů." "Achich! Uchich!" šklebil se úředník, a dokonce se otřásl. "Nebožtík byl přece nejen pro deset tisíc, ale i pro deset rublů hotov poslat člověka na věčnost," vysvětloval knížeti. Kníže si se zájmem prohlížel Rogožina, který byl v tu chvíli ještě bledší. "Na věčnost," opakoval Rogožin, "co ty víš! Hned se všecko dověděl," vyprávěl dál knížeti. "Zaljožev to vykládal kdekomu na potkání! A tehda mě otec zamkl nahoře a celou hodinu mi dával 'ponaučení'. 'Tohle je jen příprava,' povídá, 'ještě se s tebou zajdu rozloučit na noc.' A co myslíš? Zajel si, šedivej dědek, k Nastasje Filippovně, k zemi sejí ukláněl, prosil a plakal, až nakonec přinesla krabičku a hodila mu ji pod nohy: 'Tumáš,' povídá, 'ty svoje náušnice, dědku, teď jsou mi ještě desetkrát dražší, když vím, co pro ně Parfen musel podstoupit. Vyřiď můj dík a pozdravení Parfenu Semjonyči!' No a já mezitím s maminčiným požehnáním a s dvaceti rubly, co jsem si půjčil od Serjožky Protušina, sedl na vlak a ujížděl do Pskova a tam jsem už dorazil s horečkou. Babky nade mnou četly modlitby ze zpěvníku a já jsem tam dřepěl opilý, protože jsem se za poslední groše tloukl po hospodách, celou noc jsem se napůl bez sebe proválel na ulici, k ránu už mi bylo dočista zle a ještě k tomu mě v noci pokousali psi. Sotva jsem se probral." "No buďsi, ale zato teď Nastasja Filippovna něco uvidí!" hihňal se úředník a mnul si ruce. "Kdepak teď tamty náušnice! Teď ji přece za ně nějak odškodníme..." "Poslouchej, jestli si jen dovolíš o Nastasje Filippovně slůvko, tak tě, jako že tu sedím, spráskám, i když jsi jezdil s Lichačevem!" zvolal Rogožin a pevně mu sevřel ruku. "Spráskáš, ale nazaženeš! Jen mi dej co proto! Napráskáš mi, a tím víc připoutáš... Hleďme, už jsme tady." Opravdu vjížděli do nádraží. Ačkoli Rogožin tvrdil, že ujel potajmu, čekal na něho hlouček lidí. Volali na něho a mávali čepicemi.
"Vida, i Zaljožev přišel," zamumlal Rogožin s vítězným, dokonce trochu zlostným úsměškem a náhle se obrátil ke knížeti: "Kníže, nevím proč jsem si tě oblíbil. Snad proto, že jsem tě potkal v takové chvíli, ale potkal jsem přece i tady toho," ukázal na Lebeděva, "a jeho jsem si neoblíbil. Navštiv mě, kníže. Tyhle kamaše ti sundáme, oblečem tě do prvotřídního kuního kožichu, dám ti ušít frak, taky prvotřídní, vestičku bílou nebo jakou budeš chtít, kapsy ti nacpu penězi... a pojedem k Nastasje Filippovně. Přijdeš?" "Neodmítejte, Lve Nikolajeviči!" důrazně a slavnostně se ujal slova Lebeděv. "Neodmítejte a nepromeškej te. Nepromeškej te..." Kníže Myškin povstal, zdvořile podal Rogožinovi ruku a řekl mu přívětivě: "Přijdu velmi rád a děkuji vám za to, že jste si mě oblíbil. Možná že přijdu už dnes, jestli mi to vyjde. Protože, upřímně řečeno, vy jste se mi také velice zalíbil, zvlášt když jste vyprávěl o briliantových náušnicích. Dokonce už předtím jste mi byl sympatický, ačkoliv jste se mračil. Děkuji vám i za slíbený oděv a kožich, protože to opravdu brzy budu potřebovat. Ale nemám teď skoro ani kopejku." "Peníze budou, budou k večeru, přijď!" "Budou, budou," opakoval úředník, "k večeru, do setmění budou!" "A co ženské, potrpíte si na ně, kníže? Ven s tím!" "Ne, ne! Já přece... snad to nevíte, ale já kvůli své vrozené chorobě vlastně ženy vůbec neznám." "No když je to tak," zvolal Rogožin, "to jsi hotový boží prosťáček, kníže, a takové má Bůh rád!" "Takové má Pánbůh rád!" opakoval úředník. "A ty plav za mnou, vráno," řekl Rogožin Lebeděvovi a všichni vystoupili z vozu. Lebeděv tedy přece dosáhl svého. Brzy se hlučný houf vzdálil směrem k Vozněsenské třídě. Kníže musel zabočit do Litějné. Bylo sychravo a vlhko. Vyptal se kolemjdoucích, a když zjistil, že má k cíli tak hodinu cesty, rozhodl se vzít si kočár. II Generál Jepančin bydlel ve vlastním domě, trochu stranou od Litějné, směrem k chrámu Proměnění Páně. Kromě toho (nádherného) domu, jehož pět šestin pronajímal, patřil generálovi ještě veliký dům na Litějné, který mu též skýtal skvělý příjem. Mimo tyto dva domy měl v nejbližším okolí Petrohradu velice pěkný a výnosný statek; dále vlastnil v petrohradském újezdu ještě jakousi továrnu. Všeobecně se vědělo, že generál Jepančin za starých dob sjednával pachty. Dnes byl podílníkem několika solidních akciových společností a měl v nich rozhodující slovo. Proslýchalo se, že je velmi zámožný, velmi podnikavý a velmi vlivný. Dokázal se téměř všude učinit nepostradatelným, mimo jiné ve službě. Bylo však
rovněž všeobecně známo, že Ivan Fjodoroviě Jepančin nemá zvláštní vzdělání a je vojenské dítě. Tato okolnost mu nepochybně mohla sloužit jen ke cti, ale přestože byl generál muž rozumný, přece měl jisté zcela odpustitelné slabůstky a nerad slyšel určité narážky. Rozumný a chytrý však byl bezesporu. Například se nikdy nechoval okázale tam, kde bylo radno počínat si nenápadně, a mnozí si ho vážili právě pro jeho prostotu, proto, že vždycky věděl, kde je jeho místo. Kdyby však byli jeho soudci věděli, co se leckdy děje v duši Ivana Fjodoroviče, i když tak dobře znal kam patří! Třebaže se uměl výborně ohánět v praktickém životě a měl jisté velmi pozoruhodné schopnosti, přece raději vystupoval jako vykonavatel cizí myšlenky a neblýskal se vlastním rozumem. Chtěl, aby ho všichni pokládali za "oddaného bez obmyslu" a - podle požadavků doby - dokonce za ryzího, upřímného Rusa. Co se týče posledního, dokonce zažil několik směšných příhod. Nic ho však nezkrušilo, ba ani směšné příhody, mimoto měl příslovečné štěstí i v kartách a hrál nesmírně odvážně, a nejenže se nijak netajil touto svou zdánlivou slabůstkou, jež mu tak podstatně a mnohdy v pravou chvíli posloužila, nýbrž ji okázale dával najevo. Pohyboval se ve smíšených, ovšem majetných a vlivných společenských kruzích. Ale to hlavní teprve měla přinést budoucnost, mohl čekat, mohl dlouho čekat na pravou chvíli, jen ať jde pěkně všechno svým pořádkem. I věkem byl generál, jak se říká, v nejlepších letech, právě dovršil šestapadesátku, byl tedy opravdu v rozkvětu mužných sil, kdy podle dnešních názorů pravý život teprve začíná. Kypící zdraví, kvetoucí tváře, pevné, byť zahnědlé zuby, statné podsadité tělo, ustaraný výraz dopoledne ve službě a lehkovážný večer při kartách či u Jeho Výsosti - to vše podporovalo současné i budoucí úspěchy a stlalo růže na cestu Jeho Excelence. Generál měl utěšenou rodinku. Pravda, zde nekvetly jen růže, ale zato mnoho takového, k čemu se již dávno upínaly hlavní naděje a cíle Jeho Excelence. A je snad nějaký cíl důležitější a posvátnější než cíle rodičovské? K čemu přilnout, ne-li k rodině? Generálova rodina sestávala z manželky a tří dospělých dcer. Vzal si před drahnými lety, ještě v hodnosti poručíka, dívku téměř stejného stáří, jež nevynikala krásou ani vzděláním, a vyženil s ní pouhých padesát nevolníků, na nichž nicméně založil svůj příští blahobyt. Nikdy později nežehral na svůj časný sňatek, nikdy jej pohrdavě neoznačoval za neblahý omyl mládí, a své manželky si tak vážil a tak sejí někdy i bál, že ji bezmála miloval. Generálová pocházela z knížecího rodu Myškinů, i když nijak znamenitého, přesto velmi starobylého, a na svém původu si velmi zakládala. Kdosi z tehdejších vlivných osob, nějaký ochránce, kterého jeho úsluhy nic nestojí, projevil ochotu dopomoci mladé kněžně k vdavkám. Otevřel branku mladému důstojníkovi a postrčil ho, aby jednal; ten však ani tolik nepotřeboval, stačil jedinký pohled a neminul by se s účinkem! Až na nepatrné výjimky prožili manželé celá dlouhá léta společného života ve shodě. Již v raném mládí si uměla generálová jako urozená kněžna, poslední svého rodu, a snad i pro své osobní vlastnosti najít několik velmi vlivných ochránkyň. Později, když její muž zbohatl a dosáhl významného postavení, dokázala v těchto vyšších kruzích i zdomácnět. V posledních letech vyrostly a dospěly všechny tři generálovy dcery - Alexandra, Adelaida a Aglaja. Pravda, všechny tři byly pouze Jepančinovy, ale po matce knížecího původu, s nemalým věnem, s otcem, jenž snad záhy zaujme velice vysoké postavení, a nelze ani podceňovat, že všechny tři byly krásné, nevyjímajíc nej starší Alexandru, které právě minulo pětadvacet let.
Prostřední bylo třiadvacet a nejmladší, Aglaje, rovných dvacet. Nejmladší byla dokonce vyslovená krasavice a začínala vzbuzovat ve společnosti nevšední pozornost. Nadto ještě všechny tři vynikaly vzděláním, rozumem a nadáním. Vědělo se, že k sobě nesmírně lnou a vzájemně si pomáhají. Dokonce se mluvilo o jakýchsi obětech obou starších ve prospěch společného rodinného bůžka, nejmladší. Nejenže se nerady blýskaly ve společnosti, ale byly až příliš skromné. Nikdo jim nemohl vytknout nadutost či domýšlivost, ale zároveň se nepochybovalo o tom, že jsou hrdé a znají svou cenu. Nejstarší měla zálibu v hudbě a prostřední výborně malovala, o tom však se dlouhá léta nevědělo a vyšlo to najevo teprve v poslední době, a to ještě náhodou. Zkrátka šířilo se o nich velice mnoho chvály. Ale našli se i závistlivci. Zděšeně se mluvilo o tom, kolik knih dívky přečetly. S vdavkami nespěchaly, vyšší společenské kruhy měly v úctě, ale zase ne přespříliš. Právě to bylo velmi zajímavé, neboť kdekdo znal plány, povahu, cíle a tužby jejich otce. Když kníže zazvonil u dveří generálova bytu, šlo již na jedenáctou. Generál bydlel v prvním patře; rozlohou byl jeho byt skromný, nicméně však odpovídal jeho společenskému významu. Knížeti otevřel sluha v livreji; dlouho musel tomu člověku, jenž se od počátku na něho i na jeho uzlík díval s jistým podezřením, vysvětlovat důvod své návštěvy. Po opětovném jasném prohlášení, že je skutečně kníže Myškin a že nutně musí mluvit s generálem ve velmi naléhavé věci, zavedl ho udivený lokaj do sousední malé předsíňky, vedoucí do předpokoje pracovny, kde se ho ujal jiný sluha, který tam měl dopolední službu a ohlašoval generálovi návštěvníky. Onen druhý lokaj byl ve fraku, asi čtyřicátník, s ustaraným obličejem; byl to komorník Jeho Excelence v pracovních hodinách, vědomý si své důležitosti. "Posečkejte v přijímacím pokoji a uzlík ponechte tady," řekl pomalu a důležitě, uvelebil se ve svém křesle a s přísným údivem si měřil knížete, který se posadil na židli vedle něho s uzlíkem v ruce. "Jestli dovolíte," řekl kníže, "počkal bych raději zde s vámi, co tam mám sedět sám?" "V předsíni se to pro vás nesluší, jelikož jste návštěvník, jinak řečeno host. Tedy k samotnému generálovi?" Lokaj se zřejmě nemohl smířit s myšlenkou, že má uvést takového návštěvníka, a raději se znovu zeptal. "Ano, víte, v záležitosti..." "Neptám se vás, v jaké záležitosti, mou povinností je pouze vás ohlásit. Ale jak jsem řekl, bez tajemníka vás neohlásím." Zdálo se, že je lokaj čím dál víc na pochybách; kníže ani trochu nezapadal do rámce každodenních návštěvníků, a třebaže generál dosti často, ba téměř denně v jistou hodinu přijímal zejména v jistých záležitostech hosty velmi rozmanité, měl komorník přes tyto značně volné zvyklosti velké obavy: Ano, nutně musí ohlásit příchozího prostřednictvím tajemníka.
"Tak vy jste opravdu... přijel z ciziny?" vyhrkl nakonec a vzápětí bezděčně a rozpačitě zmlkl; chtěl se možná zeptat: Tak vy jste opravdu kníže Myškin? "Ano. Jdu rovnou z vlaku. Zdá se mi, že jste se chtěl zeptat, zda jsem opravdu kníže Myškin? Ale nezeptal jste se jen ze zdvořilosti." "Hm.. " zabručel udiveně lokaj. "Ujišťuji vás, že jsem vás neobelhal a nepříjemnosti kvůli mně mít nebudete. A že jsem takto oblečen a s uzlíkem, tomu se také nedivte; v přítomné chvíli nejsou mé poměry zrovna utěšené." "Hm! O to nejde, že bych se bál. Mou povinností je vás ohlásit a pak vás přijme tajemník, jestli ovšem... A v tom je právě ten háček, jestli ovšem... Směl bych se zeptat, nejdete snad generála prosit o výpomoc?" "O ne, můžete být naprosto klidný. Přicházím v jiné záležitosti." "Promiňte, napadlo mi to, když se na vás dívám. Počkejte si na tajemníka; pán má teď u sebe plukovníka, ale za chvilinku tu bude tajemník... obchodní společnosti." "Budu-li tedy dlouho čekat, nemohl bych si tu, prosím vás, někde zakouřit? Dýmku a tabák mám s sebou." "Za-kou-řit?" opakoval s pohrdavým údivem komorník, jako by nevěřil svým uším. "Zakouřit? Ne, tady se kouřit nesmí, a je vůbec trapné na to pomyslet. Hm... to jsou mi věci!" "Nemyslím přece v tomhle pokoji, to já vím, ale vyšel bych, kam byste mi ukázal, poněvadž, víte, jsem zvyklý kouřit a teď jsem už skoro tři hodiny nekouřil. Konečně jak myslíte, přece známe přísloví: jak jde kroj..." "Ale copak vás mohu takto ohlásit?" zahučel bezděčně komorník. "Předně se nesluší, abyste čekal tady, máte sedět v přijímacím pokoji, protože jste návštěvník, jinak řečeno host, a já jsem za to odpovědný. Ostatně, hodláte se u nás ubytovat?" dodal a znovu úkosem pohlédl na uzlík, který ho zřejmě znepokojoval. "Ne, nehodlám. Dokonce i kdyby mě pozvali, odmítnu. Přišel jsem se jen seznámit, nic víc." "Jak? Seznámit se?" udiveně, s rostoucím podezřením se ptal komorník, "cožpak jste prve neřekl, že přicházíte v nějaké záležitosti?" "O, vlastně ne! Ostatně ano, rád bych se v jisté záležitosti trochu poradil, ale hlavně bych se chtěl představit, protože jsem kníže Myškin a generálová Jepančinová je také poslední kněžna Myškinová, mimo nás dva už žádní Myškinové nejsou." "Tak vy jste dokonce příbuzný?" řekl lokaj, zděšením již nadobro zkoprnělý. "Ani snad ne. Ostatně, kdyby se to vzalo hodně zdaleka, jsme ovšem příbuzní, ale tak vzdálení, že to snad ani neplatí. Jednou jsem generálové napsal z ciziny, ale ona mi
neodpověděla. Přece však myslím, že bych se tu měl po svém návratu ohlásit. A vám to teď vysvětluji proto, abyste neměl obavy, vidím přece, že se stále ještě znepokojujete. Ohlaste knížete Myškina a v tom ohlášení bude již patrná příčina mé návštěvy. Budu-li přijat, dobře, ne-li, také dobře, a snad i velmi dobře. Ale není snad možné, aby mě nepřijali; generálová jistě bude chtít poznat nej staršího a jediného představitele svého rodu, neboť je na svůj původ hrdá, jak jsem slyšel." Kníže mluvil zdánlivě velmi prostě, ale čím byla jeho řeč prostší, tím se zdála v daném případě nevhodnější, a ostřílený komorník, pro něhož bylo něco naprosto patřičného, když si povídal sluha se sluhou, musel vycítit nepatřičnost v tom, vyprávěl-li si sluha s hostem. A protože služebnictvo bývá mnohem důvtipnější, než o nich zpravidla panstvo soudí, napadlo komorníkovi, že tu může jít o jedno z dvojího: Buď je kníže nějaký poběhlík a určitě přišel žebrat, neboje to prostě hlupáček bez ambicí, neboť rozumný kníže, který má ambice, by neseděl s lokajem v předsíni a nerozmlouval s ním o svých záležitostech. Nebude se za něho tudíž v tomto, i v onom případě muset zodpovídat? "Opravdu byste se měl obtěžovat do přijímacího pokoje," poznamenal pokud možno důtklivě. "Ale kdybych tam seděl, nebyl bych vám mohl všechno vysvětlit," vesele se zasmál kníže, "a vy byste se ještě strachoval při pohledu na můj uzlík a plášť. Teď snad už ani nemusíte čekat na tajemníka a můžete mě generálovi ohlásit rovnou." "Návštěvníka, jako jste vy, bez tajemníka ohlásit nemohu a kromě toho mi pán onehdy zvlášť přikazoval, abych ho nevyrušoval, ať přijde kdo chce, dokud je u něho plukovník, jen Gavrila Ardalionyč tam smí bez ohlášení." "To je tajemník?" "Jako Gavrila Ardalionyč? Ne, slouží ve Společnosti. Aspoň ten uzlík položte semhle." "Už jsem na to myslel, tedy s dovolením. Víte co, sundám si i plášť." "Ovšem, v plášti tam nemůžete." Kníže vstal, chvatně svlékl plášť a zůstal v dosti slušném, dobře ušitém, byť poněkud obnošeném obleku. Na vestě měl kovový řetízek, na němž visely stříbrné švýcarské hodinky. Třebas byl kníže přihlouplý - lokaj se už přiklonil k tomu mínění -, přece jen se generálovu komorníkovi zdálo krajně nevhodné pokračovat v rozhovoru s návštěvníkem, i když se mu kníže líbil, ovšem jen částečně. Z druhé strany v něm budil nesporné a značné pohoršení. "A kdy přijímá paní generálová?" zeptal se kníže, když si sedl na své dřívější místo. "To už není má věc, vašnosti. Ráčí přijímat různě, jak koho. Švadlena smí přijít třeba už o jedenácté. Taky Gavrila Ardalionyč smí přijít dřív než ostatní, dokonce i k první snídani."
"Tady je v zimě v pokojích tepleji, než bývá v cizině," poznamenal kníže, "zato venku je tam tepleji než u nás; ale v bytech si tam Rus v zimě nikdy nezvykne." "Netopí se?" "Topí, ale domy jsou tam jinak zařízeny, mají totiž kamna a okna." "Hmm. Ráčil jste být dlouho venku?" "Čtyři roky. Ale byl jsem téměř stále na jednom místě, na venkově." "Odvykl jste domovu?" "Ba ano. Víte, sám se divím, že jsem nezapomněl ruský. Teď tu s vámi mluvím a v duchu si říkám: Vida, jde mi to docela hezky. Snad proto tolik mluvím. Opravdu, od včerejška se mi pořád jen chce mluvit ruský." "Hmm. Cheche! A dřív jste taky bydlel v Petrohradě?" Ať se lokaj jakkoli zatvrzoval, nemohl přerušit takový zdvořilý a slušný rozhovor. "V Petrohradě? Takřka vůbec ne, jen jsem tudy kdysi projížděl. Ani dříve jsem město neznal, a teď prý je zde tolik nového, že i ten, kdo se tu předtím vyznal, se musí znovu přiučovat. Mnoho je tu teď slyšet o soudech." "Hm... Soudy. Ono se řekne soudy. A co říkáte, soudí tam spravedlivěji, nebo ne?" "Nevím. Slyšel jsem mnoho dobrého o našich soudech. U nás přece zrušili trest smrti." "A tam popravují?" "Ano. Viděl jsem to ve Francii, v Lyonu. Vzal mě tam s sebou Schneider." "Věší?" "Ne. Ve Francii stínají hlavy." "To je asi křiku?" "Kdepak! Trvá to chvilku. Člověka položí na stroj, říkají tomu gilotina, a hned sjede takový široký nůž a ztěžka dopadne... Hlava odskočí, že člověk ani okem nestačí mrknout. Strašné jsou ale přípravy. Když vyhlašují rozsudek, odsouzence oblékají, poutají a vyvádějí na popraviště, to je vám hrůza! Lidé se sbíhají, i ženy, přestože tam nemají rádi, když se ženy dívají." "Není to nic pro ně."
"Ovšem. Ovšem, taková hrůza!... Ten zločinec byl člověk už v letech, rozumný, nebojácný a silný, jmenoval se Legros. No a říkám vám, věřte nebo ne, když vystupoval na popraviště, byl bílý jako křída a plakal. Cožpak je tohle možné? Není to strašné? Kdopak pláče strachy? Nikdy jsem si nepomyslil, že by strachy mohl plakat pětačtyřicetiletý muž, dospělý člověk, který snad v životě nezaslzel. Co prožívá v takové chvíli ve své duši, do jakých křečí ji dohnali? Rouhají se duši, nic jiného! Přikázání zní: 'Nezabiješ' a za to, že zabil, mají zabít i jeho? Ne, to se nesmí. Víte, já to viděl před měsícem a dodnes to mám před očima. Snad pětkrát se mi o tom zdálo." Kníže se při svém vyprávění vzrušil, tváře mu prostoupil jemný ruměnec, přestože mluvil tiše jako dřív. Komorník mu naslouchal s účastným zájmem, zřejmě se již nemohl odtrhnout, snad i on měl živou fantazii a rád hloubal. "Ještě dobře, že se dlouho netrápí, když jim hlava hned odletí," poznamenal. "Poslyšte," se zápalem mu odpovídal kníže, "to, co jste právě podotkl, říkají všichni, i ten stroj, gilotina, byl kvůli tomu vymyšlen. Ale mně tehdy napadlo něco jiného: Co když je to dokonce horší! To vám snad připadá směšné a podivné, ale zamyslíte-li se nad tím, může vás napadnout i taková věc. Tak třeba při mučení je utrpení, bolest, tělesná trýzeň, ale člověka to odvádí od duševních útrap, takže ho trýzní jedině rány, dokud nezemře. Ale přece hlavní, nejprudší bolest nepochází od mučení, ale z vědomí, že už za hodinu, potom za deset minut, potom za půl minuty, potom za vteřinu, potom teď hned opustí duše tělo, a nebudeš už víc člověkem a víš to s naprostou jistotou, ano, nejhorší je ta jistota. Když kladeš hlavu rovnou pod ostří a slyšíš, jak ti nůž sklouzne nad hlavou, ta čtvrtina vteřiny je ze všeho nejhroznější. Víte, že to není jen moje fantazie, že to říká mnoho lidí? A já tomu věřím, proto vám otevřeně říkám svůj názor. Zabíjet za vraždu je nepoměrně větší trest než sám zločin. Zabíjet podle rozsudku je mnohem strašnější než úkladná vražda. Ten, koho zabíjejí lupiči, podřezávají ho v lese nebo podobně, pořád ještě doufá, že se zachrání, doufá do poslední chvíle. Byly případy, že někdo už měl proříznuté hrdlo a ještě doufal, utíkal, prosil. Jenže zde tuto poslední naději, s níž se stokrát lehčeji umírá, neodvolatelně berou; je tu rozsudek a v tom, že jsi mu bezvýhradně podroben, tkví právě nejhroznější utrpení, nad které na světě není. Přiveďte vojáka a postavte ho za boje přímo před hlaveň děla, střílejte na něho, on stále ještě bude doufat, ale přečtěte témuž vojákovi neodvolatelný rozsudek a on zešílí nebo se rozpláče. Kdo chce tvrdit, že tohle může lidská přirozenost vydržet a nepropadnout šílenství? Proč takové nesmyslné, zbytečné, marné hanobení? Snad by se našel člověk, kterému přečetli rozsudek, nechali ho chvíli trpět a potom řekli: Jdi, je ti odpuštěno! Takový člověk by asi mohl vyprávět! O takové trýzni, o takové hrůze mluvil i Kristus! Ne, takhle se nesmí jednat s člověkem." Komorník, i když by to nedovedl tak vyjádřit jako kníže, pochopil ne-li všechno, přece aspoň to hlavní, což se zračilo i na jeho dojaté tváři.
"Ráčíte-li opravdu mít takovou chuť na kouření," řekl, "snad by to šlo, ale musel byste si pospíšit. Co když vás najednou pán zavolá, a vy tu nebudete. Tadyhle pod schody, vidíte ty dveře? Vejdete do nich a vpravo je komůrka: tam si zakuřte, jenom otevřete okýnko, protože se to přece jen nepatří..." Ale kníže se už ke kouření nedostal. Do předpokoje najednou vešel mladý muž s listinami v rukou. Komorník mu svlékal kožich. Mladík úkosem pohleděl na knížete. "Tadyhle, Gavrilo Ardalionyči," začal důvěrně a téměř familiárně komorník, "ten pán se ráčil ohlásit jako kníže Myškin a příbuzný naší paní, právě přijel vlakem z ciziny, s ranečkem v ruce, jenže..." Další kníže neslyšel, protože komorník začal šeptat. Gavrila Ardalionovič pozorně poslouchal a prohlížel si knížete s velikým zájmem; nakonec přestal poslouchat a chvatně k němu přistoupil. "Kníže Myškin?" zeptal se neobyčejně mile a zdvořile. Byl to velmi hezký mladík, také asi osmadvacetiletý štíhlý blondýn, spíše vysoké postavy, s malou napoleonskou bradkou a inteligentní, velmi sličnou tváří. Jeho úsměv však, přes všechnu přívětivost, byl až příliš uhlazený, zuby se leskly až příliš hladkou perletí a pohled, ač zjevně veselý a dobrosrdečný, byl až příliš pozorný a zkoumavý. O samotě se asi vůbec takhle nedívá a snad se ani nezasměje, napadlo náhle knížeti. Kvapně mu vysvětlil všechno, co mohl, téměř totéž, co předtím vyložil komorníkovi a ještě dříve Rogožinovi. Gavrila Ardalionovič jako by se na cosi rozpomínal. "Neráčil jste snad," zeptal se, "asi tak před rokem nebo ještě před kratším časem poslat dopis Jelizavetě Prokoljevně, tuším ze Švýcar?" "Zcela správně." "Tak to vás zde znají a určitě se na vás pamatují. Jdete k Jeho Excelenci? Hned vás ohlásím... Za okamžik bude volný. Jenom kdybyste... se snad zatím obtěžoval do přijímacího pokoje... Proč je pán tady?" přísně se obrátil na komorníka. "Povídám, sám tam nechtěl..." Vtom se otevřely dveře pracovny, vyšel odtamtud jakýsi důstojník s aktovkou, hlasitě hovořil a ukláněl se. "Jsi tady, Gaňo?" ozval se hlas z pracovny, "pojď, prosím, dál!" Gavrila Ardalionovič kývl knížeti a rychle vkročil do pracovny. Asi za dvě minuty se dveře znovu otevřely a ozval se zvučný, příjemný hlas Gavrily Ardalionoviče: "Kníže, račte dál!"
Generál Ivan Fjodorovič Jepančin stál uprostřed své pracovny a velmi zvědavě hleděl na vcházejícího knížete, dokonce mu vyšel dva kroky vstříc. Kníže k němu přistoupil a představil se. "Tak prosím," odpověděl generál, "čím mohu sloužit?" "Nepřicházím v žádné neodkladné věci; rád bych se prostě s vámi seznámil. Nechci vás obtěžovat, neznám ani váš přijímací den, ani časový rozvrh... Ale jdu rovnou z vlaku... přijel jsem ze Švýcar..." Generál jako by se chtěl maličko pousmát, ale rozmyslil si to a ovládl se; znovu se zamyslel, přimhouřil oči, změřil si hosta od hlavy k patě, rychle mu ukázal na židli, sám usedl poněkud stranou a v netrpělivém očekávání se k němu obrátil. Gaňa stál v koutě pracovny u psacího stolu a probíral se v listinách. "K seznamování mám celkem málo času," řekl generál, "ale jelikož jistě sledujete nějaký cíl, tedy..." "To jsem právě tušil," přerušil ho kníže, "věděl jsem, že budete spatřovat v mém příchodu nějaký zvláštní úmysl. Ale kromě potěšení seznámit se s vámi nemám opravdu žádný osobní cíl." "Potěšení je ovšem i pro mne převeliké, ale nejsme na světě jen pro zábavu, jak víte, občas se musíme věnovat i povinnostem... A mimoto stále mezi námi nevidím společný... jak bych to řekl... důvod..." "Důvod není naprosto žádný a společného je ovšem málo. Neboť i když jsem kníže Myškin a vaše manželka pochází z našeho rodu, není to samozřejmě důvod. Docela to chápu. Přivádí mě k vám jediná pohnutka. Nebyl jsem přes čtyři roky v Rusku, a jak jsem odjížděl! Div ne pomatený. Ani tenkrát jsem tu nikoho neznal, a teď znám ještě méně. Potřebuji dobré lidi, dokonce mám na srdci jistou záležitost a nevím, kam se s ní obrátit. Už v Berlíně jsem si říkal: Jsou to téměř příbuzní, půjdu napřed k nim, snad si navzájem budeme i k užitku - oni mně a já jim, jsou-li to dobří lidé. A slyšel jsem, že jste všichni dobří lidé." "Jsem vám velmi vděčen," odpověděl generál nevycházeje z údivu, "smím se zeptat, kde jste se ubytoval?" "Ještě nikde." "Tedy rovnou z vlaku ke mně? I se... zavazadly?" "Mám všehovšudy malý uzlík s prádlem, jinak nic. Obvykle ho nosívám stále s sebou a nocleh si mohu najít i večer." "Tak vy stále ještě máte v úmyslu vyhledat si nocleh?"
"Ó ano, ovšem." "Podle vašich slov jsem měl dojem, že jdete rovnou ke mně." "To by bylo možné jedině po vašem pozvání. Ale upřímně řečeno, nezůstal bych, ani kdybyste mě pozval, ne z nějakého určitého důvodu, ale... ze zásady." "Nuže, je tedy dobře, že jsem vás nepozval a nezvu. Dovolte, kníže, abychom si vše ujasnili. Právě jsme se domluvili, že o příbuzenství nemůže být mezi námi řeči, i když by mi bylo velkou ctí, a tak..." "Mám odejít?" Kníže vstal a dokonce se nějak vesele rozesmál přes zjevnou trapnost své situace. "Víte, generále, ačkoli se nevyznám ve zdejších zvycích a vůbec nevím, jak tu lidé žijí, přece jsem si, věřte, myslel, že to mezi námi dopadne tak, jak to právě dopadlo. No což, snad to tak musí být... Na dopis jste mi tehdy také neodpověděli... Proto sbohem a odpusťte, že jsem vás vyrušil." Kníže vypadal v tu chvíli tak mile a jeho úsměv byl tak upřímný, bez stínu utajeného nepřátelství, že se generál náhle zarazil a jako by viděl svého hosta jinýma očima. Tato změna se udála v mžiku. "Víte co, kníže," řekl docela jiným hlasem, "já vás ještě neznám, a Jelizaveta Prokoíjevna by možná ráda viděla svého jmenovce... Počkejte, chcete-li a nemáte-li naspěch." "Vůbec nemám naspěch, jsem naprostým pánem svého času," a kníže ihned položil svůj měkký klobouk s kulatým dýnkem na stůl. "Upřímně řečeno, spoléhal jsem na to, že si Jelizaveta Prokotjevna možná vzpomene na můj dopis. Váš sluha před chvílí, když jsem čekal v předsíni, pojal podezření, že jsem k vám přišel prosit o pomoc. Všiml jsem si toho, mají jistě v tomto ohledu přísné instrukce, ale já opravdu kvůli tomu nepřišel, opravdu jsem přišel jen proto, abych vás poznal. Ale teď se trochu obávám, že jsem vás vyrušil z práce, a dělá mi to starost." "Podívejte se, kníže," řekl generál s veselým úsměvem, "jste-li skutečně takový, jakým se zdáte, bude snad i příjemné seznámit se s vámi blíže. Jenže, víte, jsem člověk zaneprázdněný, teď hned sednu, abych si tu něco pročetl a podepsal, a potom hned musím k Jeho Výsosti, pak do úřadu a z toho plyne, že i když se rád setkám... s dobrými lidmi, přece... chápete... Ostatně, jsem si tak jist vaší dobrou výchovou, že... Kolik je vám let, kníže?" "Šestadvacet." "Tak! Já myslel, že mnohem méně." "Ano, prý vypadám mladě. Brzy se naučím nevyrušovat vás, protože to sám nemám rád... A pak myslím, že jsme oba tak rozdílní... podle mnohých známek, že nemůžeme mít mnoho společného, ale víte, sám této myšlence docela nevěřím, protože se velmi často pouze zdá, že styčné body neexistují, ale ve
skutečnosti je jich velmi mnoho... to pramení z lidské lenosti, že se lidé od sebe odtahují jen na oko a nenacházejí nic... Ale nenudím vás snad? Vy třeba..." "Ještě něco, prosím. Máte nějaký majetek? Nebo snad hodláte přijmout nějaké zaměstnání? Odpusťte, že tak..." "Naopak, prosím, já si vaší otázky velmi cením a úplně ji chápu. Zatím nemám žádné jmění ani zaměstnání, ač bych je velmi potřeboval. Peníze jsem měl od této chvíle cizí, Schneider, můj profesor, u kterého jsem se ve Švýcarech léčil a studoval, mi dal něco na cestu, ale taktak jsem vystačil, takže teď například mi v kapse zbylo všehovšudy několik kopejek. Mám sice jakousi naději a velmi bych se potřeboval s někým poradit, ale..." "Řekněte, z čeho míníte být zatím živ a jaké máte plány?" přerušil ho generál. "Chtěl bych pracovat." "Vím, jste filosof, ale... máte nějaké nadání, schopnosti, myslím takové, které skýtají obživu? Zas mi odpusťte..." "Ne, neomlouvejte se. Myslím, že nemám ani nadání, ani zvláštní schopnosti, ba naopak, jsem přece nemocný a nestudoval jsem soustavně. Co se týče obživy, jsem přesvědčen..." Generál ho znovu přerušil a znovu se ho vyptával. Kníže mu opakoval všechno, co tu již bylo řečeno. Vyšlo najevo, že generál slyšel o nebožtíku Pavliščevovi, a dokonce ho znal i osobně. Proč se Pavliščev staral o výchovu knížete, nemohl mladý muž vysvětlit, snad ze starého přátelství s nebožtíkem otcem. Po smrti rodičů byl kníže ještě malý chlapec a celý život pak trávil a rostl na vsi, protože jeho zdraví vyžadovalo venkovský vzduch. Pavliščev ho svěřil jakýmsi starým statkářkám, svým příbuzným, které mu zpočátku obstaraly vychovatelku, později vychovatele. Kníže podotkl, že ačkoli si všechno pamatuje, těžko může podat uspokojivé vysvětlení, protože si mnoho věcí jasně neuvědomoval. Časté záchvaty nemoci z něho udělaly téměř idiota (kníže to přesně tak řekl: idiota). Nakonec vyprávěl, že Pavliščev se jednou v Berlíně setkal s profesorem Schneiderem, Švýcarem, který se zabývá právě takovými chorobami, má ústav ve Švýcarsku, ve Valliském kantonu, léčí svou vlastní metodou - studenou vodou a tělocvikem - idiotismus i šílenství, přitom též vyučuje a vcelku pečuje o duševní rozvoj svých pacientů; Pavliščev ho tedy poslal k tomuto profesorovi do Švýcar asi před pěti lety, avšak sám před dvěma lety zemřel, náhle, bez závěti. Schneider pak knížete dál léčil a vydržoval ještě asi dva roky; docela ho nevyléčil, ale velmi mu pomohl, a teď ho na jeho vlastní přání a kvůli jisté nahodilé okolnosti vypravil do Ruska. Generál udiveně poslouchal. "A v Rusku nemáte nikoho, naprosto nikoho?" zeptal se.
"Teď nikoho... ale doufám... kromě toho jsem dostal dopis..." "Snad jste se přece něčemu naučil," přerušil ho generál, "a vaše nemoc vám nebrání přijmout nějaké, dejme tomu méně namáhavé místo v úřadě?" "Jistě mi nebrání. Dokonce bych šel do místa velmi rád, protože bych se chtěl přesvědčit, k čemu se hodím. Přece jsem studoval celé čtyři roky, i když ne naprosto souvisle, ale podle Schneiderova zvláštního systému, a přitom jsem přečetl mnoho ruských knih." "Ruských? Tedy znáte pravopis a umíte psát bez chyb?" "Ano, to velmi dobře umím." "Výborně. A co písmo?" "Písmo mám pěkné. Snad právě k tomuhle mám nadání, zkrátka jsem krasopisec. Dovolte, abych vám napsal něco na zkoušku," pronesl kníže vzrušeně. "Ale prosím. Je to dokonce nutné... Líbí se mi vaše ochota, kníže, opravdu jste velice milý." "Máte tu skvělé psací náčiní, a těch tužek, per a takový pěkný tuhý papír... A ta nádherná pracovna! Tuhletu krajinu znám, je to ve Švýcarech. Určitě ji malíř maloval podle skutečnosti a určitě jsem ji viděl, je to v Uriském kantonu..." "Může být, ač je to koupeno zde. Gaňo, dej knížeti papír; račte prosím sem ke stolku. Co je to?" obrátil se generál ke Gaňovi, který zrovna vytáhl ze své aktovky fotografii velikého formátu a podával mu ji. "Ach tak! Nastasja Filippovna! To ti sama poslala, sama?" vyptával se Gani živě a velice zvědavě. "Právě teď mi ji darovala, když jsem jí byl blahopřát. Dávno jsem ji o ni prosil. Nevím ovšem, není-li to z její strany výtka, že jsem v takový den přišel s prázdnou, bez dárku," dodal Gaňa s rozmrzelým úsměvem. "To ne," s jistotou ho přerušil generál, "co tě to napadlo! Kdepak ona... není přece ani trochu zištná. A potom, co ty bys jí mohl darovat, na to by člověk potřeboval tisíce! Snad ne podobenku? Ostatně, říkala ti někdy o podobenku?" "Ne, neříkala a možná že nikdy neřekne. Ivane Fjodoroviči, nezapomněl jste doufám na dnešní večer? Jste přece mezi zvlášť pozvanými." "Nezapomněl, nezapomněl, ovšemže přijdu. Jakpak ne, má přece narozeniny, pětadvacet let! Hm...! A víš, Gaňo, budiž, řeknu ti vše. Připrav se. Slíbila Afanasiji Ivanoviči i mně, že dnes na svém večírku řekne poslední slovo: buď - anebo! Tak abys věděl." Gaňa se náhle tak zarazil, až maličko zbledl. "Určitě to řekla?" zeptal se a hlas se mu nepatrně zachvěl.