Arnošt Goldflam ACHICH...

Arnošt Goldflam ACHICH...

Martin Stránský Tomáš Váhala Arnošt Goldflam ACHICH... režie scéna kostýmy hudba pohybová spolupráce dramaturgie Arnošt Goldflam David Marek Jana Zbořilová Jan Matásek Diana Toniková Martin Urban SVĚTOVÁ PREMIÉRA 9. 12. 2016 V MALÉM DIVADLE

OSOBY OBSAZENÍ Artur Otec Strýc Babička Maminka a další Soudce, Hitler, Americký král Arnošt, Kotal a další Teta (Ruda), Randál a další Teta (Karel), Macek a další Doktorka a další Milan a další Dědeček, Zlatník a další Policista, Občan Václav Helšus Martin Polách Michaela Lohniská Martin Stránský Jaromír Tlalka Markéta Tallerová Tomáš Váhala Ladislav Dušek Michal Maršík Inspice Nápověda Michal Maršík Eva Rázková Michaela Lohniská Martin Stránský Tomáš Váhala Martin Polách Václav Helšus

JAK TO VŠECHNO VZNIKLO? S Ivanem Rajmontem jsme se domluvili na potřebě uvádět původní české texty. Nejen jednotlivě, občas, ale systematicky. Nejde jen o texty, které už byly napsány, o texty osvědčených autorů vyzkoušené již v minulosti, ale také o ty, které právě vznikají tady a teď. A pro nás. Je to práce nelehká a riskantní, ale vedlo nás k ní přesvědčení, že divadla našeho typu tuto práci dělat musí. Jsou jí povinována české divadelní kultuře. Arnošt Goldflam je autorem renomovaným a ne úplně mladým. Nicméně nezaměnitelným. Jeho autorský rukopis a témata, která ho zajímají, byly, jsou a asi i budou vždy něčím odlišná od jiných našich autorů. Jeho pohled na divadlo a potřeba psát má zřejmou motivaci v jeho bytostně vlastní životní zkušenosti. To není samozřejmost všech autorů. Ať už píše sám svoji hru nebo adaptuje například Karla Poláčka. Byli jsme si toho s Ivanem vědomi a požádali jsme ho o hru pro liberecké divadlo. Scházeli jsme se nad tématem, probírali jsme všechny možnosti a přemlouvali ho. Nijak se do psaní nehrnul, pořád nabízel něco jiného, ale na druhé straně bylo vidět, že jaksi chuť má. Svrběla ho ruka. Zrozen ve Váhách, váhal. Psal se rok 2014. Hilsneriáda jako téma se nám v době opět se rozbíhajícího iracionálního xenofobismu zdála skvělým námětem i vzhledem k tomu, že Arnošt podobné téma kdysi zpracoval (Správkař divadelní adaptace Malamudova románu). Hilsneriáda, štvanice na mladého muže, takového trochu nemrcoucha nanic, křivé obvinění, odsouzení bez důkazů, zničení života, protože byl Žid. Masová nenávist k Židům, masové pronásledování i těch, kdo Židy nebyli a poukazovali na nesmyslnost obvinění. Takové vzedmutí nenávistnosti. Dávno před Hitlerem. To všechno tak půvabně po česku vytěsňováno z našeho povědomí, z našeho úžasně sebekritického, ale milého a vlídného vidění sebe samých. Sebekritických neviňátek. Atd. Arnošt nás však časem upozornil, že vzniká konkrétní historický televizní film Viktora Polesného na toto téma. Nechtěli jsme ale hru historickou. Chtěli jsme, aby si našel přes Hilsnera cestu k tématu. Jak? No to když se s autorem dohodnete, tak jste svou práci vykonali. Všechna tíha je pak na něm a ukaž, co umíš, panáčku. A vymysleli jsme společně i pracovní název. To se musí. Ach ti Hilsnerové. A protože jsme věděli, co vědí všichni, že je Arnošt dobrý, zkušený a známý režisér, tak jsme mu na jaro 2016 nabídli Šaldovo divadlo, i když jsme tak nějak cítili, že Malé by bylo lepší. Ale to on nevěděl. My o tom nemluvili. A najednou jsme dostali text. Byl srpen 2015. Přečetli jsme jej a polekali se. Téma tu bylo, i svébytná a vlastně dobrá hra, trochu literární. Mnohomluvná (to u prvních verzí bývá), ale působila na nás neuvěřitelně komorně. Měli jsme pocit, že by se měla hrát v bytovém divadle. Šaldovo? No ani omylem. Ostatní námitky byly běžné, dramaturgické, řešitelné, ale?! Nepříjemné skutečnosti nesdělují autorům šéfové, režiséři, ale dramaturgové. To je součást zase jejich práce. A tak jsem se rozjel za Arnoštem a v jeho domečku v Praze i za Prahou, nedaleko Divoké Šárky a pod letohrádkem Hvězda mu vše sdělil, navrhoval změny, opravy, vysvětloval Ladislav Dušek Markéta Tallerová Tomáš Váhala

Markéta Tallerová Michaela Lohniská Ladislav Dušek i reálný příběh rodiny a současně našich dějin. Lidí, kteří byli spoluobčany, sousedy, kolegy, a přesto byli vyloučeni. Měli být vyhlazeni. Ale proč? Náš mladý hrdina je takový hilsnerovský nanic typ. Prochází světem, v němž ho formují vzpomínky jeho blízkých, požadavky, s nimiž se musí vyrovnávat, hrůzy, kterými prošli jeho předkové, vyprávěné tak, že se prostě musíte smát. Nic jiného se dělat nedá. Taková je to hrůza. Je to všechno v něm a on s tím musí nějak naložit. Jak? Odpověď je skryta. Hra baví i děsí. Je hodně osobní a současně obecná. No, a když jsme se připravovali na začátek zkoušek, někdy v září, povídá Arnošt: Ty, víš, co se stalo s tím textem, cos mi hodil na hlavu? No s tou příliš komorní hrou, jak se vám tak nikam nehodila? Já jsem ju poslal jedné agentce do Londýna a představ si, že tam už letos na jaře měla premiéru v jednom malém divadle! Tak to chodí. zkrátka dramaturg. On jenom hleděl, vlídně přikyvoval, namítal zkrátka autor. Náhle vzal hru řka: Tohle nemá smysl. Já to opravovat nebudu. Napíšu něco jiného. V listopadu to máte. Ulevilo se mi a vzápětí přitížilo. Přijal námitky, ale všechno začíná nanovo. Člověk si vždycky myslí, že má veliké problémy, a vzápětí náhle zjistí, že ho čekají mnohem horší. Rakovina Ivana Rajmonta se prudce zhoršila. Jeho vzdor a práci do posledního dechu ukončila 7. prosince 2015 smrt. Vše naplánované se zhroutilo. Celý rok 2016 se musel přeorganizovat. Nicméně divadlo musí pokračovat. První by nám to důrazně řekl zcela jistě právě Ivan. A tak jsme pokračovali (i s Ivanem nad námi). Arnošt v lednu poslal slíbenou hru. Smířil se s tím, že ji nelze uvést v Šaldově divadle, a našli jsme šťastně termín v Malém. Nechtěli jsme ji odkládat na další léta. Je taková, jakou jsme ji vlastně chtěli. Skoro bych napsal, že přesně taková. Je o tématu, které jsme chtěli, ale současně nejen o něm. Je to nepravidelný tvar, v němž se mísí vzpomínky, sny a fantazie. Je to metaforický Martin Stránský Jaromír Tlalka

Václav Helšus Jaromír Tlalka Michaela Lohniská Martin Polách Ladislav Dušek

ARNOŠT GOLDFLAM (narozen 22. 9. 1946 v Brně) Je znám jako herec divadelní, filmový, televizní i rozhlasový, režisér, autor divadelních her a adaptací prozaických děl pro divadlo, vlastních prozaických děl pro dospělé i děti. Podílel se též na publicistických televizních pořadech a rovněž i na pořadech zábavných. Dodejme ještě, že po roce 1989 se stal pedagogem režie na JAMU v Brně a posléze začal vyučovat i na pražské DAMU. V roce 2007 byl jmenován profesorem v oboru. Vraťme se v čase. V roce 1977 ukončil Arnošt Goldflam na DAMU studium režie. Během studia (i po něm) spolupracoval s Divadlem Husa na provázku, které se po dobu vlády doktora Gustáva Husáka muselo jmenovat pouze Divadlo na provázku. Píše: Během studia jsem hodně spolupracoval s Husou, hrál jsem tam malé role a učil se od tamních režisérů a herců, byla to moje paralelní škola. Svou poetiku a jazyk jsem nacházel a snad i našel v Hanáckém divadle, později HaDivadle, ve zdůraznění principu divadla nepravidelného, autorského, studiového a tzv. hledajícího, experimentálního. Bylo to divadlo tématu, metaforické, obrazové, tragikomické a tak trochu groteskní. Hanácké divadlo v Prostějově založil S. Vála a Josef Kovalčuk právě v roce 1977 jako amatérskou studiovou scénu, která se postupně profesionalizovala. Arnošt Goldflam do něj přišel v roce 1978 a velmi výrazně se podílel na jeho vedení, specifické divadelní poetice i na jeho profesionalizaci a pozdějším přechodu do Brna. Byl jeho hercem, režisérem a autorem až do roku 1993 kmenovým. Vedle Divadla Husa na provázku, Ypsilonky, Divadla na okraji to bylo jedno z nejvýraznějších studiových experimentálních divadel, kromě jiného vzdorující duchu pozdního hnijícího totalitního socialismu. Později s HaDivadlem spolupracoval několik let externě. Během těch asi osmnácti let vytvořil základ svého svébytného jevištního výrazu i autorského stylu, jímž se prosadil mezi nejvýraznější české divadelní tvůrce. Život ze sametu barvy lila, Bylo jich 5 a ½, Guma, Dcery národa, Písek, Proces, Lidská tragikomedie, Idiot; to je namátkou několik Goldflamových titulů z repertoáru HaDivadla pro pamětníky. Když v roce 1993 odešel, pracoval v různých divadlech na velmi různorodých projektech. Spolupracoval též průběžně s pražským divadlem Archa (Sladký Theresienstadt, Masochista, Voyeur, Maniak). Říká: Hostoval jsem od té doby v různých divadlech, nejraději tam, kde se naskytla možnost kontinuální práce. Tak jsem mohl být u začátků Dejvického divadla, posléze Divadla v Dlouhé, Divadla Komedie, divadla Nablízko, Sedm a půlky, několik let jsem se velmi rád, na popud Vladimíra Morávka, podílel režijně na práci hradeckého Klicperova divadla. Hostoval jsem též občas v brněnském i pražském Národním divadle, ve Studiu Y, v Divadle Na zábradlí atd. Několik režií jsem měl také v Rakousku, Německu a Polsku. Jeho texty byly překládány do němčiny, polštiny, angličtiny, ruštiny, dánštiny, bulharštiny a rumunštiny a dost se jich v cizině hrálo. Jeho záběr je velice široký. Také proto, že nepíše nějaká klasicky stavěná dramata, ale s divadlem vlastně nakládá jako s uměleckou dílnou, kde vedle drobných textů a divadelních scénářů, velkých textů pro jednoho herce leží adaptace stěžejních děl české i světové literatury: Poláčka, Klímy, Kafky, Musila, Malamuda, Rotha, Werfela, Verna a jiných. Těch divadelních textů je přes Markéta Tallerová

O nepotřebných věcech a lidech, Málo uvěřitelná příhoda, 3 x Agátka Kulhánková), jednotlivé divadelní hry a dva tlusté svazky sebraných spisů. Arnošt Goldflam byl oceněn několika významnými nominacemi na ceny, či přímo cenami. Magnesia Litera 2005 za knížku Tatínek není k zahození, Cena A. Radoka dvě nominace za Doma u Hitlerů a Ředitelskou lóži, Sukova cena, Cena křepelek a řada dalších, naposledy byl v roce 2011 oceněn jako Živoucí poklad, jak sám dodává ovšem jen českého divadla. Václav Helšus osmdesát. Přibližně polovinu tvoří adaptace a druhou polovinu autorské texty. Vedle humoru jako postoje ke světu v jeho díle najdeme smysl pro tragiku, tragikomiku, trapno, grotesku, hrůzu z neznámých lidských hlubin. Najdeme v něm ale vždy nezaměnitelného autora. Arnošt Goldflam je také svérázný herec známý široké veřejnosti z filmů a televize. Ve filmech a televizi hraje od počátku osmdesátých let minulého století od dejme tomu Jakubiskovy Tisícročné včely, Něžného barbara přes Dědictví aneb Kurvahošigutentag Chytilové k Lotrandovi a Zubejdě Karla Smyczka a mnoha jiným. V televizi také moderoval seriál vlastních kulturně-publicistických pořadů nazývaných střídavě Za dveřmi je A. G., Ve dveřích je A. G. a Mezi dveřmi je A. G. Výčet autorských počinů by nebyl ani přibližně úplný, kdybychom nezmínili Arnoštovo prozaické dílo. Zatím vyšly tři povídkové knihy (Pořád o jednom, Osudy a jejich pán, Tata a jeho syn) a knihy pro děti (Standa a dům hrůzy, Tatínek není k zahození, Tatínek 002, Sny na dobrou noc, Ale vraťme se v čase. O tom, jak na celou úctyhodnou tvorbu došlo, Arnošt Goldflam napsal: Sotva jsem se naučil číst, stal jsem se vášnivým čtenářem, čítal jsem jednu dvě knihy denně, bez výběru. Také jsem nadšeně kreslil vše, co jsem viděl, a hlavně četl. Myslím, že jsem byl i družným hochem, pokud byla příležitost přijít mezi děti, také jsem rád sportoval, bez velkých výsledků ovšem. Tak jsem vyrůstal až do 17 let, kdy mi těsně před maturitou zemřela maminka. Jakž takž jsem odmaturoval a dle rodinné tradice jsem šel studovat medicínu. Ztroskotal jsem brzy na chemii a fyzice. Stal jsem se pak dělníkem ve slévárně, ve skladech brněnského výstaviště, pak cenovým referentem v Královopolské-IDZ, napřed pomocným, pak dokonce i samostatným v Cheposu. Přitom jsem se osamostatnil, opustil jsem domácnost otce, který se znovu oženil, a celou tu dobu jsem se vedle své oblíbené četby věnoval taky výtvarnému umění, později dokonce tak trochu poloprofesionálně. Též jsem byl jedním z údů tzv. Brněnské bohémy, sdružení přátel s uměleckými ambicemi, tak trochu tvůrčí a též zčásti mystifikující brněnskou veřejnost, malinko i provokativní. Stýkal jsem se též s divadelníky, hlavně z řad amatérů a z Provázku, čili z hnutí progresivnějších a studiových divadel, čemuž mé srdce patří dodneška, i když jsem vícekráte pracoval i v divadlech velkých a tradičnějšího typu. Inspirován uměleckým prostředím jsem se přihlásil ke studiu činoherní režie na JAMU, kam jsem byl kupodivu přijat, a školu jsem též vystudoval a posléze i absolvoval.

Můj otec trval na patriarchálním uspořádání rodiny, byl jejím neomezeným vládcem a netrpěl žádné vzpoury. Byl technikem, inženýrem a uznávaným odborníkem, typický příklad Žida, v podstatě asimilovaného a zakořeněného ve společnosti rakousko-německého prostředí i způsobu života. Má maminka byla zase vychována v rodině, v podstatě ortodoxně židovské, na východě Polska. Byl v tom určitý rozpor, nicméně rodina držela pohromadě, doma se mluvilo česky jakž takž a já jsem vyrůstal v podstatě jako jedináček, i když jsem měl nevlastní sestru Zosiu, která u nás byla jen občas. Takže jsem vyrůstal v prostředí českém, s židovskými, polskými a rakouskými vlivy, v podstatě tak trochu mimo dobu, mimo čas a prostor, víceméně ve svém světě a domově. Arnošt Goldflam žije nyní v Praze s manželkou scénografkou Petrou Goldflamovou Štětinovou a jejich dvěma dětmi. Martin Polách Václav Helšus A na závěr něco, co mohlo být klidně na začátku. O své rodině, do níž se narodil, píše: Můj otec, ing. Otto Goldflam, se narodil ve Vídni, ve středostavovské rodině s dominantní matkou a submisivním otcem. Měl osm sourozenců, kteří vesměs i se svými rodinami zahynuli ve válce, v koncentračních táborech. Otec a několik jeho bratrů však válku přežili, byli vypravení tzv. Niskotransportem do koncentračního tábora v Polsku, pak zahnáni přes hranice do tehdejšího SSSR a tam posléze zařazeni do československé jednotky pod velením gen. Ludvíka Svobody. U Lvova, v Sokalu, se seznámil s mou maminkou, která se po válce se svou matkou a sestrou přestěhovala do ČSR za poměrně složitých okolností, a v r. 1946 jsem se narodil já, Arnošt Goldflam. Mému otci bylo již 47 let, mé mamince Soni 31 let.

Markéta Tallerová Technická spolupráce Light designer Pavel Hejret Osvětlovač Zdeněk Úlehla Vedoucí zvukař Miloš Vondráček Zvukař a korepetice Jaroslav Němec Jevištní mistr Jan Šimonka Rekvizity Ladislav Říha Vlásenky Iva Šebelíková Vedoucí výprav Luděk Hora Vedoucí výroby scénických kostýmů Taťána Hrustinczová. Scénu vyrobily dílny DFXŠ. Ředitelka Ing. Jarmila Levko Šéf činohry Šimon Dominik Redakce Martin Urban Grafika Martin Taller Fotografie ze zkoušek Roman Dobeš Fotografie na titulní straně Pavel Dušek. Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. 2016 / cena 23 Kč / náklad: 400 ks www.evstupenka.cz Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL Ladislav Dušek Michaela Lohniská

www.saldovo-divadlo.cz