Co z vás (ne)dělá buddhistu

Dzongsar Jamyang Khyentse Co z vás (ne)dělá buddhistu Co z vás (ne)dělá DharmaGaia

Dzongsar Jamyang Khyentse Co z vás (ne)dělá buddhistu DharmaGaia 2010

Přeložili Martin a Vladimír Vimrovi KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Khyentse, Jamyang Co z vás (ne)dělá buddhistu / Dzongsar Jamyang Khyentse ; [z anglického originálu... přeložili Martin a Vladimír Vimrovi]. -- Praha : DharmaGaia, 2010. -- 131 s. -- (Mangalam) Název originálu: What makes You not a Buddhist ISBN 978-80-7436-008-4 24-1/-9 * 24-584.5 * 165.322 * 24-4 * 17.02 * 24 * 2-31 * (34) - Buddha, ca 563-ca 483 př. Kr. - učení buddhismu - duchovní cesta -- buddhistické pojetí - duchovní poznání -- buddhistické pojetí - náboženský život -- buddhistické pojetí - smysl života -- buddhistické pojetí - náboženští zakladatelé -- Indie -- 6.-5. stol. př. Kr. - populárně-naučné publikace 22/24 - Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5] Copyright by Dzongsar Jamyang Khyentse, 2007 Translation by Martin and Vladimír Vimr, 2010 Czech edition by DharmaGaia, 2010 ISBN 978-80-7436-008-4

Úvod Seděl jsem v letadle vznášejícím se nad Atlantikem, pohodlně uvelebený na prostředním sedadle, a sympatický muž, který si sedl vedle mě, se pokusil navázat se mnou přátelský rozhovor. Podle mojí oholené hlavy a červenohnědého roucha usoudil, že jsem buddhista. Při servírování jídla mi ohleduplně nabídl, že pro mě objedná vegetariánské menu. Předpokládal, že jako buddhista nejím maso. Tím náš rozhovor začal. Let byl dlouhý, a abychom zahnali nudu, povídali jsme si o buddhismu. Postupem času jsem si uvědomil, že si lidé často buddhismus a buddhisty spojují s mírem, meditací a nenásilím. Buddhistu z vás podle mínění mnoha lidí dělá šafránové nebo červenohnědé roucho a klidný úsměv. Jako pravověrný buddhista musím být hrdý na takovou pověst, zejména na aspekt nenásilí. V naší době plné válek a zejména nábožensky motivovaného násilí to je něco velmi vzácného. Zdá se, že náboženství bylo v historii lidstva často příčinou brutality. Dokonce i dnes v televizním zpravodajství dominuje násilí páchané náboženskými extremisty. Ale myslím, že mohu směle prohlásit, že my buddhisté jsme se takovým chováním neposkvrnili. Násilí nikdy nebylo součástí šíření buddhismu. Nicméně jako vzdělaný buddhista cítím určitou nespokojenost, když je buddhismus spojován jen s vegetariánstvím, nenásilím, mírem a meditací. Úvod 7

Princ Siddhártha, který se vydal hledat osvícení a obětoval všechno pohodlí a požitky života v paláci, určitě neusiloval jen o pasivní život a o to, aby mohl pečovat o keříky na zahrádce. Přestože je buddhismus ve své podstatě velmi prostý, není snadné ho vysvětlit. Je téměř nepředstavitelně rozsáhlý, hluboký a komplexní. Ačkoli je nenáboženský a neteistický, je obtížné o něm hovořit tak, aby to neznělo teoreticky a nábožensky. Během svého šíření do různých částí světa v sobě nashromáždil rozmanité kulturní znaky, které jeho pochopení ještě více zkomplikovaly. Náboženské příkrasy v podobě kadidla, zvonků a barevných čapek mohou lidi zaujmout, ale zároveň se mohou stát překážkou. Lidé si myslí, že to je to hlavní, o co v buddhismu jde, a odvádí je to od pochopení jeho podstaty. Z pocitu marnosti nad tím, že Siddhárthovo učení neoslovuje tak, jak bych si představoval, nebo díky vlastním ambicím, se občas zabývám myšlenkami na reformu buddhismu. Uvažuji o tom, jak to udělat, aby byl přístupnější přímočarý a puritánský. Představovat si (jako občas já) buddhismus zjednodušený na předepsanou a jasně definovanou praxi, například třikrát denně meditovat, dodržovat určitá pravidla oblékání nebo zastávat jisté ideologické přesvědčení, třeba takové, že celý svět musí konvertovat k buddhismu, je chybné a zavádějící. Myslím, že kdybychom mohli zaručit, že podobné praktiky přinesou okamžité, hmatatelné výsledky, bylo by na světě buddhistů víc. Když se ale z podobných fantazií proberu (což se mi stává jen vzácně), moje střízlivá mysl mě varuje, že by svět plný lidí, kteří si budou říkat buddhisté, nebyl nezbytně lepší. Hodně lidí se mylně domnívá, že Buddha je bůh buddhismu. Dokonce i někteří lidé ze zemí považovaných za buddhistické z Koreje, Japonska nebo Bhútánu mají k Buddhovi a buddhismu teistický přístup. Proto v této knize používám jmen Siddhártha a Buddha zaměnitelně, abych připomněl, že Buddha byl jen člověk, který se Buddhou stal. 8 Úvod

Je pochopitelné, že někteří lidé považují buddhisty za následovníky konkrétního muže, kterého nazýváme Buddhou. Nicméně Buddha sám zdůrazňoval, že bychom neměli uctívat osobu, ale především moudrost, které učí. Obecně se předpokládá, že základní pilíře buddhismu tvoří reinkarnace a karma. Setkáváme se s celou řadou dalších hrubých omylů, například tibetskému buddhismu se někdy říká lamaismus a zen není občas považován za buddhismus vůbec. Lidé, kteří mají o trochu víc informací, používají termíny jako prázdnota nebo nirvána, a nechápou přitom jejich význam. Když začnete s někým mluvit, jako já se sousedem v letadle, může se stát, že se vás jako nebuddhista zeptá: Co z vás dělá buddhistu? To je ta nejtěžší otázka, jakou můžete dostat. Pokud má dotyčný opravdový zájem, není možné mu v úplnosti odpovědět během nezávazné konverzace a zobecňování může snadno vést k nedorozumění. Předpokládejme, že dotyčnému dáte přesnou odpověď, odpověď směřující k samému jádru této 2 500 let staré tradice. Buddhistou jste, pokud přijímáte následující čtyři pravdy: Všechny složené věci jsou nestálé. Všechny emoce jsou bolestné. Žádná věc neexistuje nezávisle. Nirvána je mimo koncepty. Tyto čtyři výroky, vyřčené samotným Buddhou, jsou obecně známé jako čtyři pečeti. Pečeť je obvykle považována za určitý znak stvrzující pravost. V zájmu jednoduchosti a plynulosti budeme těmto čtyřem tvrzením říkat buď pečeti, nebo pravdy, ale je třeba, abychom tyto pravdy nezaměňovali za čtyři vznešené pravdy buddhismu, které se zabývají výhradně utrpením. Ačkoli se říká, že ve čtyřech pečetích je obsažen celý buddhismus, zdá se, že se o ně lidé příliš nezajímají. Bez dalšího vysvětlení poslouží jen Úvod 9

ke zchlazení nadšení a větší zájem často nevzbudí. Rozhovor se stočí jinam, a je konec. Význam čtyř pečetí bychom měli chápat doslovně, ne metaforicky nebo mysticky a měli bychom je brát vážně. Pečeti ale nejsou nařízení, nějaké výnosy nebo přikázání. Pokud o nich trochu uvažujeme, zjistíme, že nemají nic společného s morálkou nebo rituálem. Není v nich ani zmínka o dobrém nebo špatném chování. Jsou to světské pravdy založené na moudrosti a moudrost je pro buddhistu to nejpodstatnější. Morálka a etika jsou až na druhém místě. Když si někdo párkrát potáhne z cigarety a trochu se poflakuje, nebrání mu to v tom, aby byl buddhistou. To ale neznamená, že máme právo být zlí nebo nemorální. Obecně je možné říci, že moudrost má původ v mysli, která obsahuje to, čemu buddhisté říkají správný náhled. Ale nemusíte se ani považovat za buddhistu, a přesto můžete mít správný náhled. Náhled je tím podstatným, co určuje naši motivaci i naše činy a co nás na buddhistické cestě vede. Pokud čtyři pečeti spojíme s prospěšným chováním, stanou se z nás ještě lepší buddhisté. Kdy ale buddhistou nejste? Buddhistou nejste, pokud nesouhlasíte s tím, že všechny složené nebo vytvořené věci jsou nestálé, pokud věříte, že existuje nějaká základní substance nebo koncept, který je stálý. Buddhistou nejste, pokud nejste schopni přijmout, že všechny emoce jsou bolestné, pokud věříte, že některé emoce jsou skutečně zcela bezbolestné. Buddhistou nejste, pokud nejste schopni přijmout, že všechny jevy jsou iluzorní a prázdné, pokud věříte, že některé věci existují samostatně a nezávisle. A buddhistou nejste, pokud si myslíte, že osvícení existuje v rámci času, prostoru a úsilí. 10 Úvod

Co z vás tedy dělá buddhistu? Nenarodili jste se v buddhistické zemi nebo buddhistické rodině, nenosíte mnišské roucho a neholíte si hlavu, jíte maso a vašimi idoly jsou třeba Eminem a Paris Hilton. To neznamená, že nemůžete být buddhistou. Abyste byli buddhistou, musíte pochopit, že všechny složené věci jsou nestálé, všechny emoce jsou bolestné, nic neexistuje nezávisle a osvícení je mimo koncepty. Není nezbytné si tyto čtyři pravdy bez přestání donekonečna uvědomovat, ale je třeba, aby se ve vaší mysli usadily. Během dne si také neustále nepřipomínáte svoje jméno, ale když se vás na něj někdo zeptá, okamžitě si ho vybavíte. Nepochybujete o něm ani chvíli. Každý, kdo uznává tyto čtyři pečeti, třeba i nezávisle na Buddhově učení a aniž kdy slyšel jméno Buddha Šákjamuni, je na stejné cestě jako on. Po chvíli, kdy jsem se pokoušel vysvětlit to všechno svému sousedovi v letadle, jsem zaslechl tiché chrápání a uvědomil jsem si, že tvrdě spí. Náš rozhovor jeho nudu očividně nezahnal. S oblibou zobecňuji, a během čtení této knihy se s tím setkáte mnohokrát. Omluvou mi může být skutečnost, že zobecňování je jeden z mála způsobů, pomocí kterých můžeme my lidé komunikovat. Ale i to je samozřejmě jenom zobecnění. Při psaní této knihy není mým cílem přesvědčit lidi, aby následovali Buddhu Šákjamuniho, stali se buddhisty a praktikovali dharmu. Záměrně neuvádím žádné meditační techniky, praxi nebo mantry. Mým hlavním záměrem je poukázat na jedinečnou část buddhismu, která ho odlišuje od ostatních pohledů na skutečnost. Co řekl tento indický princ, že si vysloužil tolik úcty a obdivu dokonce i od některých moderních skeptických vědců, například od Alberta Einsteina? Co řekl, že přiměl tisíce poutníků, aby se klaněli celou cestu z Tibetu až do Bódhgaji? Čím se buddhismus liší od ostatních světových náboženství? Věřím, že jsou to právě čtyři pečeti, a já jsem se pokusil tyto složité koncepty vyjádřit v rámci svých možností co nejsrozumitelněji. Úvod 11

Siddhártha se chtěl především dostat k jádru problému. Buddhismus není vymezený určitou kulturou. Prospěch, který z něj plyne, není omezený na určitou společnost ani nikterak spojený s vládou nebo politikou. Siddhárthu nezajímala akademická pojednání a vědecky prokazatelné teorie. Nestaral se o to, zdali je svět kulatý nebo plochý. Šlo mu o něco jiného. Chtěl se dostat k základům utrpení. Rád bych ukázal, že jeho učení není grandiózní intelektuální filosofií, o které si přečteme a dále ji nenásledujeme, ale funkčním, logickým náhledem, který může v praxi užít úplně každý. Proto jsem se pokusil používat příklady z nejrůznějších oblastí života od milostného poblouznění až po vznik nám známé civilizace. Tyto příklady se liší od příkladů používaných Siddhárthou, poselství jeho učení je ale platné dodnes. Siddhártha však také řekl, že jeho učení by nemělo být přijímáno bezmyšlenkovitě, takže slova někoho tak obyčejného, jako jsem já, by měla být určitě pečlivě prozkoumána, a proto vás vybízím, abyste důkladně analyzovali obsah následujících stran. 12 Úvod

Kapitola I Vznikání a nestálost Buddha nebyl bůh, ale obyčejný člověk. Nebyl ale tak úplně obyčejný, protože pocházel z královského rodu. Jmenoval se Siddhártha Gautama a mohl mít všechno, na co si jen vzpomenul. Ve městě Kapilavastu měl nádherný palác, milující ženu a syna, rodiče, kteří ho zbožňovali, věrné poddané, kvetoucí zahrady plné pávů a zástupy vnadných kurtizán. Když byl Siddhártha ještě malý chlapec, jeden astrolog předpověděl, že by se princ mohl v dospělosti stát poustevníkem. Siddhárthův otec Suddhódana byl ale pevně rozhodnut, že po něm princ nastoupí na královský trůn, a tak dbal na to, aby byl ve zdech paláce splněn každý princův požadavek a každé jeho přání. Život v paláci byl pohodlný, plynul bez námahy a vcelku pokojně. Siddhártha svou rodinu velmi miloval, nikdy se svými příbuznými neměl rozepře a s láskou se o ně staral. Kromě občasných neshod s jedním z bratranců byl vždy se všemi zadobře. Jak Siddhártha dospíval, začal se zajímat o svoji zem i svět za jejími hranicemi. Král nakonec podlehl synovým prosbám a dovolil mu vypravit se na projížďku za zdi paláce, ale vozataji Čannovi nařídil, aby princi ukázal pouze to, co je krásné a zdravé. Siddhártha spatřil hory, řeky i ostatní krásy přírody a byl velmi šťastný. Na zpáteční cestě ale narazili na venkovana sténajícího při kraji cesty, zničeného bolestí, kterou mu působila trýznivá choroba. Po celý svůj život byl Siddhártha obklopen statnými strážci a udržovanými dvorními dámami. Sténání a pohled na tělo zmučené nemocí jím silně otřásly. Poznání zranitelnosti lidského těla na něj hluboce zapůsobilo a do paláce se vrátil s těžkým srdcem. Vznikání a nestálost 13

Po nějaké době se zdálo, že princův život bude stejný jako dřív, ale Siddhártha zatoužil vydat za zdi paláce znovu a Suddhódana s tím nakonec zdráhavě souhlasil. Tentokrát princ spatřil bezzubou stařenu, belhající se podél cesty, a okamžitě Čannovi přikázal, aby zastavil. Zeptal se ho: Proč jde ta žena tak podivně? Je stará, můj pane, odpověděl Čanna. Co to je stará? zeptal se Siddhártha. Její tělo bylo po dlouhou dobu používané a opotřebovávané, řekl Čanna. Siddhártha, šokovaný takovým pohledem, nechal Čannu, aby ho dovezl domů. Siddhárthovu zvědavost už nebylo možné utišit. Co všechno se ještě skrývá za zdmi? A tak se s Čannou vydali na třetí cestu. Princ se znovu těšil z krásy krajiny, hor a řek. Když se ale vraceli zpět, potkali čtyři pohřební nosiče vlekoucí na nosítkách bezvládné tělo. Princ nikdy v životě nic takového neviděl. Čanna mu vysvětlil, že to ochablé tělo je mrtvé. Siddhártha se zeptal: Zemřou i ostatní lidé? Čanna odpověděl: Ano, pane, všichni zemřou. I můj otec? Dokonce i můj syn? Ano, každý. Ať jsi bohatý či chudý, ať pocházíš z kasty vysoké nebo nízké, smrti uniknout nemůžeš. To je úděl všech, kdo se zrodí na této zemi. Když poprvé slyšíme příběh o počátcích Siddhárthova poznávání, může se nám zdát, že byl mimořádně prostoduchý. Připadá nám podivné, že princ, který má jednou vládnout celému království, pokládá tak jednoduché a naivní otázky. Ve skutečnosti jsme ale naivní my. Dnešní doba je přeplněna informacemi a obrazy smrti a zániku na nás dorážejí ze všech stran: stínání hlav, býčí zápasy i krvavé vraždy. Tato podívaná slouží zisku a zábavě, a ani v nejmenším nám nepřipomíná náš úděl. Smrt se stala spotřebním produktem. Většina z nás o povaze smrti hlouběji neuvažuje. Neuvědomujeme si, že naše tělo a vše kolem se skládá z nestabilních částí, které se mohou rozpadnout kvůli tomu nej- 14 Vznikání a nestálost

nepatrnějšímu impulsu. Samozřejmě víme, že jednoho dne zemřeme, ale pokud nezjistíme, že trpíme nevyléčitelnou chorobou, žijeme většinou v domnění, že jsme pro tuto chvíli mimo nebezpečí. Ve vzácných okamžicích, kdy na smrt pomyslíme, nás napadá: Kolik asi zdědím?, nebo: Kde rozpráší můj popel? V tomto směru jsme velmi prostoduší. Po třetí cestě byl Siddhártha hluboce sklíčený, trápil se, že není schopen ochránit své poddané, svou rodinu a především svou milovanou ženu Jašódharu a syna Ráhulu před neodvratnou smrtí. Mohl je zabezpečit před chudobou, hladem a ztrátou domova, ale stárnutí a smrt zastavit nemohl. Stravován těmito myšlenkami se Siddhártha pokusil hovořit o smrtelnosti s otcem. Král byl pochopitelně bezradný, když viděl, že princ je tolik zaujatý problémy, které on sám považoval jen za teoretické. Také v něm vzrůstala obava, že se vyplní proroctví a jeho syn si zvolí cestu askety, místo aby usedl na trůn jako jeho právoplatný dědic. V těch časech nebylo nijak výjimečné, aby se bohatý, vysoce postavený hinduista stal asketou. Navenek Suddhódana Siddhárthovo zaujetí přehlížel, ale na proroctví ve skutečnosti nikdy nezapomněl. Siddhárthu nesužovala pouze nějaká přechodná deprese, byl doslova jako posedlý. Suddhódana chtěl prince uchránit dalšího trápení, a tak mu řekl, aby palác už neopouštěl a sloužícím tajně přikázal prince bedlivě sledovat. Jako každý starostlivý otec zatím dělal, co mohl, aby princ na své trápení zapomněl a odstranil z jeho dohledu všechny známky smrti a zániku. Dětská chrastítka a jiná rozptýlení V mnoha ohledech jsme jako Suddhódana. Pokoušíme se chránit sebe i ostatní před pravdou a očividných známek zániku si nevšímáme. Snažíme se sami sebe povzbuzovat; říkáme si, že bychom Vznikání a nestálost 15

to neměli brát tak vážně, a ujišťujeme se, že nakonec všechno dobře dopadne. Narozeniny oslavujeme sfouknutím svíček, a ani nás nenapadne, že právě zhasnuté svíčky mohou být také připomínkou faktu, že jsme smrti zase o rok blíž. Nový rok vítáme šampaňským a ohňostrojem a odvádíme tím svou pozornost od skutečnosti, že starý rok se už nikdy nevrátí a nový je plný nejistot, protože stát se může cokoli. Když se pak přihodí něco nepříjemného, svoji pozornost od toho záměrně odvádíme, stejně jako maminka rozptyluje dítě chrastítky a hračkami. Když nejsme ve své kůži, jdeme nakupovat, dopřejeme si nějaké potěšení nebo vyrazíme do kina. Sníme o dosažení svých celoživotních cílů: o domech na pobřeží, pamětních deskách a trofejích, brzkém odchodu do důchodu, krásných autech, laskavých přátelích a rodině, slávě, o tom, že se zapíšeme do Guinessovy knihy rekordů. V dospělém věku toužíme po věrném partnerovi, se kterým bychom se mohli plavit po moři nebo chovat čistokrevné pudlíky. Časopisy a televize vytvářejí a dál posilují podobné modely štěstí a úspěchu, a aby nás upoutaly, vynalézají další a další iluze. Tyto iluze jsou jako naše dětská chrastítka pro přestárlé. Téměř nic z toho, co celé dny děláme nebo o čem uvažujeme, nenaznačuje, že si jsme vědomi křehkosti života. Čas trávíme v multikině, kde čekáme na začátek špatného filmu, nebo spěcháme domů, abychom se mohli podívat na televizní reality show. Sedíme, díváme se na reklamy... a život nám zatím uniká mezi prsty. Jediný letmý pohled na stáří a smrt vzbudil v Siddhárthovi touhu odhalit pravdu v její úplnosti. Po návratu ze třetí cesty se několikrát pokusil z paláce uprchnout, ale jeho útěk byl pokaždé odhalen. Avšak jedné pozoruhodné noci, po večeru naplněném jako obvykle oslavami a veselím, obestřelo královský dvůr tajemné kouzlo a přemohlo všechny kromě Siddhárthy. Princ bloudil komnatami paláce a zjistil, že všichni, králem Suddhódanou počínaje a nejnižším služebníkem konče, upadli do hlubokého spánku. 16 Vznikání a nestálost

Buddhisté věří, že celý palác usnul díky společným zásluhám celého lidstva, protože tento spánek byl počátečním podnětem ke zrodu velké bytosti. Kurtizány, které nemusely oblažovat dvořany, chrápaly s ústy otevřenými dokořán, ruce bezvládně svěšeny, s prsty ozdobenými prsteny namočenými v miskách kari. Ztratily všechen půvab jako uschlé květiny. Siddhártha se nesnažil dát všechno do pořádku, jak bychom se možná pokoušeli my. Ta podívaná jen posílila jeho odhodlání. To, že kurtizány přišly o svoji krásu, bylo jen dalším důkazem pomíjivosti. Zatímco všichni spali, mohl princ konečně nepozorovaně opustit palác. Naposledy pohlédl na Jašódharu a Ráhulu a vytratil se do noci. V mnoha ohledech se Siddhárthovi podobáme. Nejsme sice princové a nemáme pávy, máme ale svoji kariéru, domácí kočky a spoustu povinností. Máme i svoje paláce : jednu místnost někde ve slumu, mezonetový byt na předměstí nebo podkrovní byt v Paříži; a máme i svoje Jašódhary a Ráhuly. Neustále se objevují další a další problémy, domácí spotřebiče nefungují, sousedé se hádají a do střechy zatéká. Naši blízcí umírají, možná že ráno před probuzením oddechují s pokleslými čelistmi stejně jako Siddhárthovy kurtizány a vypadají jako mrtví. Nebo páchnou po vyčpělých cigaretách a česnečce z předešlého večera. Komandují nás, a přitom přežvykují s otevřenou pusou. Takový život většinou vedeme dobrovolně a nijak se nesnažíme jej změnit. Někdy se ale rozzlobíme, pomyslíme si, že toho už bylo dost, a se svým partnerem se rozejdeme. Jenže za chvíli si začneme znovu to samé s někým jiným. Ten koloběh nás nikdy neomrzí, protože věříme a doufáme, že tam někde na nás čeká naprosto dokonalý partner nebo Shangri-la bez jediného kazu. Myslíme si, že každodenní problémy můžeme vyřešit, že jsme schopni dát vše do pořádku. Všechno je možné napravit, zuby je možné vyčistit, a můžeme být zase šťastní. Vznikání a nestálost 17

Možná si myslíme, že jednoho dne díky našim životním zkušenostem dosáhneme úplné zralosti. Předpokládáme, že budeme dokonalými mudrci jako mistr Yoda z Hvězdných válek, ale neuvědomujeme si, že zralost je jen dalším příznakem rozkladu. Podvědomě nás přitahuje představa, že jednou přijde čas, kdy už nebudeme muset nic řešit. Jednoho dne dosáhneme věčného štěstí. O možnosti nalezení konečného řešení jsme skálopevně přesvědčeni. Jako by vše, co jsme dosud prožili, celý náš život, byl jen generálkou. Věříme, že naše velká chvíle teprve přijde, a tak nežijeme současností. Pro většinu lidí jsou nekonečná řešení, předělávání a vylepšování definicí života. Ve skutečnosti vlastně čekáme na to, až život začne. Pokud se nás někdo zeptá na to, oč usilujeme, většina z nás připustí, že naše úsilí je zaměřeno na dosažení nějaké dokonalé budoucnosti: důchodu, který budeme trávit ve srubu na pobřeží nebo v chýši na Kostarice. Možná sníme o tom, že svoje stáří prožijeme v idealizované lesní krajině, jakou známe z čínských maleb, v poklidné meditaci v čajovém pavilonu s výhledem na vodopád s jezírkem, ve kterém budou plavat exotické rybky. Často si také myslíme, že po naší smrti bude svět pokračovat dál. Bude vycházet stejné slunce a kolem něj budou kroužit ty samé planety právě tak, jak tomu podle našich představ bylo od počátku věků, a naše děti tuto zemi zdědí. To prozrazuje, jak málo toho víme o neustalých proměnách tohoto světa i všech jevů. Děti vždy nežijí déle než rodiče, a pokud jsou naživu, nemusejí nutně odpovídat ideálům svých rodičů. Naše malinké, roztomilé, dobře vychované děti se mohou změnit ve výtržníky šňupající kokain, kteří si domů vodí pochybné milence. I nejspořádanější rodiče mohou zplodit výstředního homosexuála, a naopak nejbezstarostnější hippies mohou mít nakonec ty nejkonzervativnější děti. Přesto dál lpíme na archetypu rodiny a sníme o svých rodokmenech, charakteristických rodových rysech, příjmeních a tradicích, ve kterých musí pokračovat naši potomci. 18 Vznikání a nestálost

Hledání pravdy může vypadat jako něco špatného Je třeba si uvědomit, že princ neutíkal před svými rodinnými povinnostmi, nesnažil se vyhnout odvodu, aby se mohl přidat ke komunitě hospodařící na biofarmě nebo jít za jakýmsi romantickým snem. Opouštěl rodinu s odhodláním muže, který obětuje své pohodlí, aby rodině mohl darovat cosi nesmírně cenného, i když z pohledu ostatních to tak možná nevypadalo. Jen těžko si můžeme představit Suddhódanův zármutek a zklamání příštího rána. Asi se cítil podobně jako rodiče, kteří zjistí, že jejich dospívající děti, v honbě za nějakými utopickými, idealistickými vizemi, utekly do Káthmándú nebo na Ibizu podobně jako květinové děti v šedesátých letech. (Z nichž mnoho pocházelo z dobře situovaných bohatých rodin.) Siddhártha se vzbouřil, ale místo kalhot do zvonu, piercingu, fialových vlasů a tetování spočívala jeho vzpoura v tom, že odložil svoje nádherné šaty a šperky. Odhodil věci, podle kterých bylo možné poznat, že je vzdělaný aristokrat. Oblékl se do odhozené látky a stal se žebrákem bez domova. Tato společnost zvyklá posuzovat lidi spíš podle toho, co mají, než podle toho, jací jsou, by od Siddhárthy očekávala, že zůstane v paláci, povede život plný radovánek a naváže na rodinnou tradici. Naším vzorem úspěchu je Bill Gates, Gándhího si s úspěchem spojujeme jen výjimečně. V určitých vrstvách asijské společnosti, a občas i na Západě, nutí rodiče děti k úspěchu ve škole daleko víc, než by bylo možné považovat za rozumné. Děti musejí mít dobré známky, aby se dostaly na výběrové školy, a diplomy z těchto škol zase potřebují k tomu, aby mohly zaujmout vysoké posty v bankách. A to všechno jen proto, aby zůstala sláva rodinné dynastie navždy zachována. Zkuste si představit, že se váš syn zničehonic vzdá skvělé, lukrativní kariéry, protože si náhle uvědomí nevyhnutelnost stáří a smrti. Najednou mu přijde nesmyslné pracovat čtrnáct hodin Vznikání a nestálost 19

denně, pochlebovat nadřízeným, neúprosně likvidovat konkurenci, devastovat životní prostředí, přispívat k využívání dětské prácea žít v neustálém stresu jen kvůli několika týdnům dovolené v roce. Řekne vám, že chce v hotovosti vyplatit svoje akcie, dát všechno sirotčinci a stát se tulákem. Co byste dělali? Dali byste mu požehnání a známým se pak chlubili tím, že váš syn konečně přišel k rozumu? Nebo byste mu řekli, že je naprosto nezodpovědný, a poslali ho k psychiatrovi? Pouhý odpor vůči stáří a smrti nebyl pro prince dostatečným důvodem k tomu, aby dal sbohem svému životu v paláci a vykročil do neznáma. K takovému drastickému kroku ho vedla skutečnost, že si nebyl schopen logicky vysvětlit fakt, že stáří a smrt jsou osudem všech lidí, kteří se kdy narodili a kteří se v budoucnu narodí. Pokud je vše, co se zrodí, předurčeno k rozkladu a smrti, pak všichni ti pávi v zahradách, klenoty, baldachýny, kadidla a hudba, zlatý podnos na jeho trepky, karafy z dalekých zemí, jeho láska k Jašódhaře a Ráhulovi, jeho rodina a země nemají žádný smysl. Jaký je účel toho všeho? Proč by měl soudný člověk prolévat krev a slzy pro něco, o čem předem ví, že to nakonec zmizí nebo to bude muset opustit? Proč by si měl dál v paláci užívat falešného štěstí? Možná nás napadne otázka, kam se Siddhártha mohl vydat. Ani uvnitř, ani vně paláce nemohl najít místo, kde by se vyhnul smrti. Dlouhý život by si nemohl koupit ani za celé své královské bohatství. Vydal se pátrat po nesmrtelnosti? Dobře víme, že ji nikde nalézt nemohl. Fantastické mýty o řeckých bozích, příběhy o svatém grálu a nápoji nesmrtelnosti i příběh Ponce Leona, vedoucího conquistadory na bezvýslednou výpravu za pramenem věčného mládí, nám slouží spíše k pobavení. Čínský císař Čchin Š -chuang-ti, který vyslal panice a panny do vzdálených krajů hledat elixír dlouhého života, nám je k smíchu. A možná že si myslíme, že Siddhárthovi šlo o něco podobného. Pravda, jeho odchod z paláce byl svým způsobem naivní, věčný život by své ženě a synovi nedokázal zajistit nikdy. Jeho pátrání však nebylo marné. 20 Vznikání a nestálost

Co Buddha zjistil Bez jakýchkoli vědeckých prostředků (a pomůcek) usedl princ Sidd hártha na trávu kuša pod posvátnou smokvoň ( ficus religiosa) a zkoumal lidskou přirozenost. Po dlouhé kontemplaci došel k poznání, že vše, co má formu, včetně našeho masa a kostí, všech emocí a veškerého vnímání, je složené vše vzniká spojením dvou nebo více prvků. Když se spojí jakékoli dvě nebo více složek, vzniká něco nového z hřebíků a dřeva se stane stůl, z vody a listí čaj a ze strachu, z oddanosti a spasitele se stává Bůh. Výsledný jev ale nemůže existovat nezávisle na jednotlivých částech. Věřit, že jev existuje skutečně nezávisle, je ten největší omyl. Jednotlivé součásti se mezitím změnily. Jejich vlastnosti se proměnily jen tím, že se spojily s jinými částmi, a společně se tak staly něčím jiným něčím složeným. Poznal, že to platí nejen pro lidskou zkušenost, ale i pro všechno hmotné, celý svět a vesmír, protože to vše je vzájemně závislé, všechno to podléhá změně. Ani jediná věc v celém vesmíru neexistuje v autonomním, stálém, čistém stavu. Ani kniha, kterou držíte v rukou, ani atomy, dokonce ani bohové. Znamená to, že vše, co může naše mysl obsáhnout, včetně našich představ, například člověka se čtyřma rukama, je závislé na existenci něčeho jiného. Tak Siddhártha objevil, že pomíjivost neznamená smrt, jak si obvykle myslíme, znamená změnu. Vše, co se ve vztahu k něčemu jinému třeba jen nepatrně mění, podléhá zákonu nestálosti. Díky tomuto poznání Siddhártha nakonec našel způsob, jak se vymanit z područí utrpení smrtelnosti. Přijal skutečnost, že změna je nevyhnutelná a smrt je jen částí celého cyklu. Uvědomil si, že neexistuje žádná všemocná síla, která by mohla zvrátit cestu ke smrti, a díky tomu se nemohl dát oklamat falešnými nadějemi. Pokud nepodléháme marným nadějím, nejsme ani zklamáni. Ve chvíli, kdy víme, že je všechno pomíjivé, na ničem nelpíme, a když na ničem nelpíme, neomezuje nás pocit, že něco máme nebo že něco postrádáme, a žijeme proto plně. Vznikání a nestálost 21

Siddhárthu nazýváme Buddhou nebo Probuzeným, protože se probudil z iluze stálosti. Dnes, po dvou a půl tisících letech, vidíme, že jeho objev a jeho učení jsou nesmírně cennými poklady inspirující miliony lidí, vzdělané i negramotné, bohaté i chudé, od krále Ašóky po Allena Ginsberga, od Kublaj-chána po Gándhího, od Jeho Svatosti dalajlamy až po Beastie Boys. Na druhé straně, kdyby tu byl Siddhártha dnes, asi by byl poněkud zklamaný, protože většina jeho objevů zůstává bez povšimnutí. Ne proto, že by moderní technologie byla tak skvělá a jeho objevy zastaralé. Nesmrtelným se nikdo nestal. Všichni musí jednou zemřít, každý den umírá okolo 250 tisíc lidí. Lidé, kteří jsou nám blízcí, umírají a budou umírat, a i když jsme otřeseni a zarmouceni jejich odchodem, přece stále hledáme pramen mládí nebo návod k dlouhému životu. Naše cesty do obchodů se zdravou výživou, lahvičky retinolu a deanolu, korejský ženšen, power jóga, plastická chirurgie, kolagenové injekce a zvlhčující pleťové vody jsou jasným důkazem, že s císařem Čchinem tajně sdílíme touhu po nesmrtelnosti. Princ Siddhártha už nepotřeboval elixír věčného života nebo ho nechtěl. Poznáním, že všechny věci jsou složené, že jejich přetváření je nekonečné a že žádný z jednotlivých komponentů neexistuje nezávisle, trvale a v čistém stavu, dosáhl osvobození. Všechny složené věci (a tím máme na mysli naprosto všechno) a jejich nestálá povaha jsou spojeny v jedno, stejně jako voda s kostkou ledu. Když vhodíme kostku ledu do sklenice, dáme do ní současně led i vodu. Stejně tak když Siddhártha někoho uviděl, a mohl to být docela zdravý člověk, viděl současně, jak žije i jak se rozpadá. Možná se vám zdá, že to není zrovna veselý pohled na život, ale vidět obě stránky současně může být úžasné. Takový pohled může být zdrojem hluboké spokojenosti. Ani v nejmenším se to nepodobá horské dráze naděje a zklamání, která bez přestání uhání hned nahoru a hned zas dolů. Pokud se na věci díváme tímto způsobem, začnou se rozpouštět. Budeme svět vnímat jinak a v určitém ohledu jasněji. Snadno pochopíme, proč lidé nedokáží se- 22 Vznikání a nestálost

stoupit z horské dráhy, a budeme s nimi soucítit. Jednou z příčin, proč pocítíme k lidem soucit, je skutečnost, že pomíjivost je přímo před jejich očima, ale oni ji přesto nevidí. Dočasnost Proces skládání je přirozeně vymezený časem, má počátek, střed a konec. Tato kniha dříve neexistovala, momentálně zdánlivě existuje, a nakonec se rozpadne. Podobně je i naše včerejší já jiné než já dnes. Naše špatná nálada se změnila v dobrou, možná jsme se něco naučili, máme nové vzpomínky a oděrka na našem koleni se trošku zahojila. Naše zdánlivě nepřetržitá existence je sérií časem vázaných začátků a konců. Dokonce i samotný akt vznikání je podmíněný časem: dobou před počátkem existence, dobou vznikání a ukončením vznikání. Lidé, kteří věří ve všemocného Boha, své pojetí času často neanalyzují, protože se obecně má za to, že Bůh je na čase ne závislý. Avšak abychom ve všeovládajícího, všemocného Stvořitele mohli uvěřit, musíme faktor času brát v úvahu. Kdyby svět existoval odjakživa, nebylo by třeba ho stvořit. Nemohl proto existovat v době před stvořením a existuje proto v rámci vymezeného časového úseku. Protože se Stvořitel, řekněme Bůh, musí nevyhnutelně řídit zákony času, musí i on sám podléhat změnám, i kdyby tou jedinou změnou bylo stvoření tohoto světa. Všemocný a věčný Bůh není schopen změny, a je tedy lepší mít Boha, který věčný není, který je schopen vyslyšet naše modlitby a měnit počasí. Pokud jsou boží činy tvořeny souborem začátků a konců, pak je Bůh nestálý, jinak řečeno, je zdrojem nejistoty, a není spolehlivý. Pokud není papír, není ani kniha. Pokud není voda, není ani led. Pokud není začátek, není ani konec. Existence jednoho je do značné míry závislá na existenci druhého, skutečná nezávislost proto není možná. Pokud se jen maličko promění nebo pohne jediná sou- Vznikání a nestálost 23