Téma 18 Surrealismus "Protože o vědeckém poznání už víme své a inteligence už nepřichází v úvahu, jedině sen ponechává člověku všechna jeho práva na svobodu. Dík snu smrt nemá už smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív..." Po první světové válce byl ve společnosti silně pociťován klimat zlhostejnění a nevolnosti a společnost pociťovala potřebu nástupu nových hodnot a nového začátku. Zpočátku byla inspirována dadaismem, ale jeho výsměch, provokace a skandál jen pro skandál samotný nemohly vydržet dlouho. Dadaismuss zanikl na celkovou únavu extremním chováním. Po roztržce Andrého Bretona s dadaistou Tristanem Tzarou se Breton rozhodl zorganizovat nové umělecké hnutí, které si zpočátku kladlo za cíl hluboce změnit pojetí života a podnítit nový způsob citového vnímání světa. Tento umělecký směr byl oproti dadaismu založeném na odporu, negaci a destrukci založen na metafyzice. Breton se rozhodl experimentovat na poli nevědomí. Sepsal první surrealistický text Magnetická pole, který sice neměl oslnivost a rozmach pozdějších děl, ale již obsahoval jejich zárodek. Breton při jejich psaní zkoušel různá tempa praktikováním těchto odstupňovaných rychlostí, jež byly vesměs značně vyšší než normální tempo, byla zlikvidována tradiční souvislost textu a uvolnila tak místo afektivní souvislosti pudových hnutí, jež byla na první pohled nedešifrovatelná. Tato souvislost pak vyvolávala všechny vzrušivé snové impulsy vzdálených vzpomínek smíšených se zkušenostmi nedávné každodennosti. V Magnetických polích Breton rozhodujícím způsobem přiblížil nepostřehnutelný nedirigovaný sled obrazů, který bylo možno postihnout jen ve snění a v polospánku, které probíhají v nepřetržitém proudu. V roce 1922 se Bretonovi a jeho přátelům v průběhu zpočátku spontánních seancí podařilo ponořit se do jakéhosi transu. Na jednoduché dotazy dávaly z nejhlubšího nitra své osobnosti vytrysknout odpovědím naprosto matoucím v nichž logická souvislost, ba i souvislost asociací jakoby byla přervána, ale jejichž rezonance nechává nicméně vytušit, že se tu člověk dotýká skryté pravdy bytí. Breton toto fascinující parapsychické chování označil za éru spánků a později z ní přímo vycházel při formulaci manifestu surrealismu. Za historický zrod surrealismu je považován rok 1924, kdy byl André Bretonem sepsán Manifest surrealismu. Bretonova slova explodovala uprostřed poválečného světa, jejich výzva byla naléhavá a byla formulována jak pádně, tak oslnivě. Breton podporoval bádání rakouského psychoanalytika Sigmunda Freuda, které bylo zaměřeno na radikální proměnu způsobů cítění, vnímání a chápání světa. Slovo bylo ponecháno hlubinnému já a na prahu spánku byl nalézán klíč k inspiraci. V lůně podvědomí, i za ním v odlehlých oblastech nevědomí a podvědomí bylo možno zaslechnout ozvěnu úst tmy ve všech jejích příchutích a ztajených smyslech. Manifest byl definován jako deartikulace jazyka i výtvarných forem a desakralizace morálních hodnot. Surrealismus spočíval ve víře ve vyšší realitu určitých asociačních forem, které byly až do jeho vzniku pomíjeny, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směřoval k tomu, aby definitivně zničil všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo v řešení hlavních problémů života. Surrealismus není a nikdy nebyl nějakou školou, ale určitou duchovní dispozicí, komplexem zkušeností a souborem snah směřujících k tomu vrátit bytí jeho celistvost umělec se snažil popsat narcistické sny, šílené halucinace, půlnoční deliria, potlačené pudy a klamné vzpomínky, anamorfní hysterie i nejnepatrnější pocity nevolnosti. Všechny vize vědomí lidského nitra se na obrazech otevíraly v bizardních nadreálných kombinacích, vytvářejíce tak neskutečné napětí uvolňující fantazii. Vyprávěl o něčem, co bylo vzdáleno a co před námi skrývaly materiální formy, spojení zdánlivě nesourodých skutečností přidávaly na zvláštnosti a tajemnosti. Smysl obrazu byl ale hluboký, úplný souvislý a přitom mimovolný, že unikal prosté analýze přímého logického poznání. Umělci surrealismu sdružení v Curychu: Louis Aragon, Antonin Artaud, Georges Auric, Jacques Baron, Charles Baron, Jacques-André Boiffard, André Breton, Jean Carrise, René Crevel, Pierre de Massot, Joseph Delteil, Robert Desnos, Marcel Duchamp, Paul Eluard, Max Ernst, Théodore Fraenkel, Francis Gérard, Michel Leiris, Georges Limbour, Georges Malkine, André Masson, Joan Miró, Max Morise, Pierre Naville, Marcel Noll, Jean Paulhan, Benjamin Péret, Francis Picabia, Man Ray, Georges Ribemont-Dessaignes, Philippe Soupault, Roland Tual, Roger Vitrac Max Ernst
Yves Tanguy 1900-1955, Francie, USA Francouzský malíř Raymond Georges Yves Tanguy se narodil 5. ledna 1900 v Paříži. Jeho rodiče pocházeli z Bretaňska, jeho otec Felix Tanguy byl námořním kapitánem na odpočinku. Když jeho otec v roce 1908 zemřel, jeho matka se vrátila do svého rodného města Locronanu, kde pak Tanguy vyrůstal. Jako malý chlapec se s oblibou procházel po plážích u Douarnenez, kde čerpal inspiraci pro svoje pozdější dílo. V roce 1912 se Tanguy vrátil do Paříže, kde studoval nejdříve na Lycée Montaigne a poté na Lycée St Louis. Pod vlivem začínající první světové války a snad i kvůli pohřešování jeho milovaného bratra Henriho začal Tanguy hledat útěchu v alkoholu a rebeliích a nic s ním nesvedla ani jeho sestra Emilie, která byla učitelkou a se kterou žil v ulici Coëtlogon v šestém pařížském okrsku. V roce 1918 se Tanguy dal zapsat do obchodního loďstva a odjel jako kadet na osmnáctiměsíční plavbu, na které navštívil Anglii, Afriku a Jižní Ameriku. Po své cestě byl povolán do armády do Lunéville, i když se usilovně snažil se vojenské službě vyhnout, dokonce předstíral epileptické záchvaty a zabíjel kolem sebe neviditelné pavouky. V armádě se setkal s básníkem Jacquesem Prévertem, který se stal jeho blízkým přítelem. Tanguy pak odešel do Tunisu, kde bojoval v jednotkách Chasseurs d'afrique. V roce 1922 se Tanguy vrátil do Paříže, kde se snažil všelijak víceméně neúspěšně uživit. Žil v domě číslo 54 na rue du Château, nicméně téměř všechen svůj čas trávil na Montparnassu, kde bezstarostně navštěvoval biografy, kabarety, různá básnická představení i galerie. Právě v této době se poprvé setkal s obrazy Giorgia de Chirica, které na něj zapůsobily hlavně svou mystickou atmosférou a pod jejichž vlivem se rozhodl sám malovat. Po svatbě Jacquese Préverta se Simone Dienne se i Tanguy rozhodl v červenci 1925 oženit s Jeannette Ducrocq. Přes Préverta byl Tanguy v roce 1924 představen André Bretonovi a v roce 1925 se připojil k surrealistické skupině. První jeho samostatná výstava se konala v roce 1927 a pařížské galerii Surréaliste. V roce 1928 se společně s Jeanem Arpem, Maxem Ernstem, André Massonem, Joanem Miróem, Pablem Picassem a jinými účastnil významné surrealistické výstavy v galerii au Sacre du Printemps v Paříži. Ve 30. letech 20. století Tanguy žil v Paříži poměrně bouřlivým životem umělce, navštěvoval bary a nevěstince. Žil nejdříve v domě číslo 51 na rue du Moulin Vert, když mu došly peníze na nájem, přespával po hotelích. V roce 1937 se konečně dočkal většího úspěchu, když vystavoval v pařížské galerii Gradiva a později i v Palais des Beaux-Arts v Bruselu, kde vystavoval společně s René Magrittem a Manem Rayem. Následně si založil vlastní ateliér, který se nacházel v domě číslo 23 na rue du Moulin Vert. V roce 1938 se v Londýně seznámil s Peggy Guggenheimovou, se kterou měl poměr, jenž měl za výsledek rozvod s jeho manželkou Jeannette. V roce 1937 se Tanguy na jedné z výstav seznámil s americkou umělkyní Kay Sage, která se brzy stala jeho velkou múzou a inspirací. Po vypuknutí druhé světové války se Sage vrátila do New Yorku, kam za ní 1. listopadu 1939 odjel i Tanguy. Byli oddáni 17. srpna 1940 v Renu v Nevadě, na konci války se přestěhovali do Woodbury ve státě Connecticut, kde si na staré farmě zařídili ateliér. V roce 1948 se Tanguy stal americkým občanem, což mu nikdy neodpustil jeho přítel André Breton. Vize surrealismu byla u Tanguyho zcela zřejmá jeho objekty vytvořilo jeho podvědomí a jejich existence či podoba byla tudíž nejistá, avšak zároveň nevyvratitelná. Jeho styl byl pro surrealismus zcela unikátní jak svými barvami, tak i detaily různých abstraktních biomorfních tvarů. André Breton o Tanguyho krajinách napsal, že příliv stoupá a odhaluje nekončící pobřeží, kde se plíží neznámé patvary. Nemají žádného srovnání v přírodě a je nutno říci, že ani nezadaly příčinu k žádnému hodnotnému vysvětlení. Náměty Tanguyho maleb se vztahovaly k Bretonově myšlence o existenci neviditelných zvířat a bytostí, které unikaly běžnému spektru vidění člověka. Barevnost pozadí navozovala atmosféru noční písečné pláže, podmořského světa či měsíční krajiny. Tanguy zemřel na mrtvici 15. ledna 1955 ve Woodbury ve státě Connecticut. 8. ledna 1963 spáchala zoufalá a osamělá Kay Sage sebevraždu. Její popel byl smíchán s Tanguyho a rozprášen jejich dlouholetým přítelem Pierre Matissem na pláži v Douarnenez v Bretaňsku. André Masson 1896-1987, Francie, Francouzský malíř a grafik André-Aimé-René Masson se narodil 4. ledna 1896 v Balagny-sur-Thérain poblíž Senlis v Picardii, vyrůstal však v Belgii. Umění studoval nejdříve v Bruselu, pak v Paříži. Po vypuknutí první světové války byl povolán do francouzské armády a vážně zraněn v bojích. Ve svých
raných pracích si Masson oblíbil kubismus a techniku automatismu, maloval také na písku, ale později tento styl odmítnul jako příliš svazující. Massonova díla se zprvu jeví jako jednoduše dekorativní, nicméně po bližším přezkoumání odhalí hlubší prvky surrealismu pod nákladným povrchem prvního pohledu se objeví destruktivní podněty přírody. Se surrealismem Massona spojuje také jeho jedinečná kombinace destrukce předmětů s dekorativním stylem. Massonova umělecká činnost zahrnuje také tvorbu divadelních kulis a litografií. Aby dosáhl zajímavých podnětů a inspirací, pracoval často Masson za přísných podmínek, které si sám stanovil pracoval pod vlivem drog, často dlouho nespal a nejedl. Věřil, že takové zkušenosti osvobodí jeho mysl od myšlenkové kontroly, aby pak mohl pracovat ve spojení se svým podvědomím. V průběhu druhé světové války bylo Massonovo umění nacisty prohlášeno za zvrácené. Masson díky pomoci amerického novináře Variana Frye odešel na francouzský ostrov Martinique, odkud se plavil dál do Spojených států. Jeho umění se nedočkalo pozitivních reakcí ani v New Yorku při celní kontrole v jeho zavazadlech celníci našli jeho erotické kresby, které považovali za pornografii a před Massonem je roztrhali. Ve Spojených státech žil Masson v New Prestonu v Connecticutu, kde svou tvorbou inspiroval nastupující generaci amerických abstraktních expresionistů. Maloval tehdy především abstraktní kompozice inspirované afroamerickými a indiánskými mýty. Po válce se Masson vrátil do jižní Francie, kde maloval zejména krajiny. Joan Miró 1893-1983, Španělsko, Francie Španělský malíř a sochař Joan Miró i Ferrà se narodil 20. dubna 1893 v Barceloně, ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným zlatníkem a hodinářem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky. Již v mládí Miró oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával, a tak musel mladý Miró v sedmnácti letech nastoupit jako úředník v kanceláři. Navštěvoval také Escuelu de Bellas Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé byli v úžasu nad jeho talentem, Miró se ale nemohl věnovat umění s takovou intenzitou, s jakou by chtěl. Byl tak nešťastný, že v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Jeho pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny. Když se Miró vrátil v roce 1907 z venkova, začal studovat na Escuele de Arte v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesco Galí. Galí měl na Miróa velký vliv, naučil ho opravdově milovat a rozumět umění, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl inspirován pojetím francouzského umění, básnictví a malířství se pro něj staly jednou neoddělitelnou veličinou. Byl silně přitahován Francií, byla však válka a tak Miró musel zůstat ve Španělsku. Neklid a frustrace ho nutily malovat v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito. V roce 1918 Miró v Galerias Dalmau uspořádal svou první samostatnou výstavu. Vzbudil úžas u všech návštěvníků svým nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel přesně stejnou techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu vedoucího oko diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova, využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě však byly jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró v nich opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala reprezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech. Výstava však nebyla úspěšná, jeho obrazy udělaly dojem jen na malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. Apatie a nevšímavost lidí v Barceloně Miróa plně přesvědčila opustit domov a v roce 1919 odjet do Paříže. První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěchem, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Miró dokonce ani neměl peníze na jídlo a žil ve veliké chudobě. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života. Léto 1919 Miró strávil v Montroig. Zdokonalil se ve svém stylu s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Své obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů, začínal rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice. V roce 1921 se Miró vrátil do Paříže, aby tam vystavoval svoje obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž vsak jeho díla nepřijala o nic lépe, a tak výstava skončila fiaskem. Miró se osudově setkal s André Bretonem, Paulem Éluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době zakládali surrealismus. Přesvědčili Miróa, že po všem utrpení a krutostech první světové války bylo třeba objevit nové metody umění a způsobu života. Přáli si proniknout hlouběji do základní povahy a inspirace v umění. Jelikož všechny pokusy o logickou analýzu reality
selhaly, přístup k hlubšímu porozumění vědomí byl, jak podotknul Freud, skrze podvědomí v jakémkoliv možném úhlu. Manifest surrealismu byl sepsán André Bretonem roku 1924. Miró se myšlenky surrealismu ve svém umění chopil s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali vidin snů, halucinací, hysterie a šílenství k proniknutí do hloubky podvědomí, Miró se nechával vést svou představivostí. V Paříži neměl peníze ani na jídlo, za den se živil jen několika suchými fíky. Byl příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc, tak jen sedával hodiny ve svém studiu, zíral do zdi a pak jen maloval na kus papíru nebo plátna, veden představivostí vyvolanou hladem. Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se pro něj stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou, Miró objevil symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné. V roce 1923 se Miró seznámil s Ernestem Hemingwayem, Jacquesem Prévertem a Henry Millerem. Došlo ke zlomu v jeho chudobě jeho díla se stala slavnějšími a tak pomalu začínal prodávat svoje malby. V březnu 1926 se dokonce objevil na seznamu nové Galerie Surrealisté společně s umělci jako byl Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rrose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Miró zjednodušoval své malby, nacházel lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého podvědomí. André Breton o jeho stylu dokonce prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů. Zjednodušením struktur obrazu se Miró dostal do období tzv. snových maleb. Potlačoval symboly, vytvářel nový styl abstrakce, popisoval své sny z pamětí. Jeho malby byly plné napětí mysteriózní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližovaly katastrofu nebo zjevení, vše bez předstírání. Jeho malby byly často zjednodušeny až do užití pouhé černé a bílé, pozadí dělalo dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Miró také ve svých snových malbách používal pod vlivem Apollinaira kaligramy. V roce 1927 se Miró přestěhoval do nového ateliéru na Rue Blomet. Na dveře si přibil desku s nápisem train passant sans arret (vlak projíždějící nonstop). Přátelil se s Arpem, Éluardem i Ernstem. Z této doby pochází historka, která mohla skončit neštěstím. Ernst ukazoval Miróovi svoje nejnovější obrazy, s do té doby nevídanou koláží. Na oplátku pak po Miróovi chtěl, aby mu ukázal jeho obrazy. Miró mu však řekl, že mu je jeho dealer zakázal komukoliv ukazovat. Ernstovi to vadilo, a tak pozval k sobě do ateliéru ostatní surrealisty a opili se vínem. V náladě se rozhodli navštívit Miróa a vymámit z něj jeho díla. Miró si však jen maloval na zemi a nevšímal si jich. Ale Ernst a jeho přátelé svou opilostí agresivní odtáhli Miróa na schodiště, kde Ernst našel Miróův horolezecký provaz, a chtěli Miróa oběsit. Miró se zachránil tím, že mezi smyčku a svůj krk dal ruce, vysmekl se jim a utekl. Nikdo ho následně neviděl po celé tři dny. Miró a Ernst zůstali i po této poněkud drastické události dobrými přáteli. Léto 1929 Miró trávil v Katalánsku, 12. října si vzal za ženu Pilar Juncosu ze starobylé mallorské rodiny. Jejich jediná dcera Dolores se narodila 17. července 1931. V tomto období štěstí byl Miró nesmírně produktivní a vytvořil nespočetné množství obrazů. Miróova technika snové malby se však pro něj stala nedostačující, a tak rezolutně odmítl olej a temperu. Jeho malby byly absolutně abstraktní, užíval koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Politická situace ve Španělsku se také začínala měnit, a tak Miró svou technikou reagoval na politické události. Jeho plátna byla plná monster vyvedených v drásavých barvách na černé nebo červené obloze konfliktů absurdit války. Miró zobrazil násilí maximální abstrakcí, v malbách využíval abstraktní prvky jako ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy. Se začátkem druhé světové války se Miró ze Španělska přestěhoval do Normandie, do vesničky Le Clos des Sansonnets. Musel však odtamtud odejít, neboť Němci na Normandii útočili bombardováním. Ze svého umění zachránil na útěku pouze Konstelace. Tyto malby vznikly v hluboké depresi, Miró nevěřil, že by Němci mohli nevyhrát válku, vytratily se pro něj všechny důvody žít. Miró se v Konstelacích snažil hledat nacisty ztracenou jistotu v harmonii symbolů svých obrazů. Symboly na plátnech obsahovaly hledání jednotnosti, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působily klidem a vyrovnaností. Po válce v roce 1947 Miró odjel na osm měsíců do New Yorku, kde byla na jeho počest v Museum of Modern Art uspořádána výstava. Jeho práce vzbudily takový ohlas, že byl Miró požádán, aby dělal rozsáhlé nástěnné malby. Nacházel úspěch i v sochařství a tak se jeho návštěva USA stala rozšířením jeho uměleckých obzorů. V roce 1974 Miró vytvořil tapiserii pro World Trade Center v New Yorku, i když se technice tapiserie zpočátku velmi bránil. Jeho tapisérie byla vystavena v budově dvě, byla zničena při teroristickém útoku 11. září 2001. Miró byl jedním z největších surrealistů, našel cestu z neznámých uliček podvědomí i nesmírnou sílu symbolů a kombinací barev svou tvořivostí. Miró zemřel 25. prosince 1983 v Palmě, byl pohřben na hřbitově del Sud-Oest v barcelonské čtvrti Montjuïc.
Alberto Giacometti 1901-1966, Švýcarsko, Švýcarský sochař, malíř, kreslíř a grafik Alberto Giacometti se narodil 10. října 1901 v Borgonovu poblíž italských hranic. Jeho otec Giovanni byl známým postimpresionistickým malířem. Giacometti byl nejstarším ze čtyř dětí, nejbližší vztah měl se svým mladším bratrem Diegem. Giacometti studoval umění nejdříve v Ženevě, v roce 1922 se přestěhoval do Paříže, kde studoval na École de la Grande Chaumière pod vedením sochaře Antoine Bourdella, který byl studentem Auguste Rodina. V jeho ateliéru se seznámil s kubismem a surrealismem, které se staly hlavními směry v jeho tvorbě. V roce 1925 si Giacometti společně se svým bratrem Diegem zařídil vlastní ateliér. V roce 1927 se pak v Curychu v galerii Aktuaryus konala první Giacomettiho samostatná výstava a v tom samém roce se oba bratři přestěhovali do svého stísněného bytu na rue Hippolyte-Maindron, kde společně žili až do Albertovy smrti. V roce 1929 byl Giacometti přizván do surrealistické skupiny. Na rozdíl od svých tehdy úspěšnějších kolegů se však musel živit také poněkud praktičtějším navrhováním dekorativních předmětů, které vytvářel pro interiérového designéra Jeana-Michela Franka. Aby pokryl poptávku, začal vytvářet busty, ke kterým mu stál modelem jeho bratr Diego, což však ostatní surrealisté považovali za zradu surrealistických ideálů. V roce 1934 na setkání, na které byl Giacometti vylákán pokoutně, byl ze skupiny surrealistů kvůli tomuto svému prohřešku oficiálně vyloučen. Ve 30. letech 20. století Giacometti téměř nepracoval nejdříve utrpěl nepříjemné zranění, když mu přejel chodidlo automobil, a poté mu v práci zabránila válka. V této době se však seznámil s Jeanem-Paulem Sartrem, což významně obohatilo jeho tvorbu a náhled na umění. Koncem roku 1941 Giacometti přesídlil do Ženevy, kde pracoval na zakázkách pro svého bratra Bruna, který byl architektem. V Ženevě se také seznámil s Annette Armovou, která se později stala jeho manželkou. Giacometti byl ovlivněn jak neoimpresionismem, tak kubismem a surrealismem, nejdůležitější z jeho tvorby je však jeho období suprematismu. Giacometti se výlučně snažil o zachování nekonečna v prostoru jeho postavy jak v sochařství, tak i v malbě, které se Giacometti také věnoval, vyjadřují jeho izolovanost a útlum. Giacomettiho sochy často stály v osamění a zdůrazňovaly izolaci jednice, čehož Giacometti dosahoval především výrazným ztenčením proporcí. Pozměněné figury, někdy osamělé, někdy stojící ve skupinkách, vyjadřovaly bolestivou zranitelnost. Tento prvek osamělosti vedl spisovatele Jeana- Paula Sartra (který byl Giacomettiho blízkým přítelem) k tomu, aby Giacomettiho označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců. V roce 1962 byl Giacometti oceněn velkou cenou za sochařství na bienále v Benátkách, což mu přineslo velký zájem veřejnosti. I když byl velmi obdivován a jeho sochy byly vyhledávané, nepřestával o svých dovednostech sochaře pochybovat a se svými sochami nebyl příliš spokojen, a tak je neustále přepracovával a někdy dokonce i ničil. Navzdory svému zhoršujícímu se zdraví se Giacometti v roce 1965 vydal do New Yorku, kde pro něj Museum of Modern Art uspořádalo velkou retrospektivní výstavu. Po svém návratu se věnoval práci na knize Paris sans fin, ve které uspořádal více než sto padesát litografií, které byly jakýmisi vzpomínkami na místa, kde žil a tvořil. Giacometti zemřel 11. ledna 1966 v nemocnici Kantonsspital v Churu ve Švýcarsku na srdeční chorobu komplikovanou chronickou bronchitidou. Byl pohřben ve vesničce Borgonovo, kde odpočívá vedle svých rodičů. René Magritte 1898-1967, Belgie, Svět potřeboval přes čtvrt století, aby objevil nevšední talent Reného Magritta. Nyní Magritte získává stále větší uznání a dosahuje významného místa v umění dvacátého století. Svými tajemnými surrealistickými díly představuje fascinující světy viditelného světa, ukazuje nové pohledy na věci s výzvou pro myšlení diváka. Belgický malíř René François-Ghislain Magritte se narodil 21. listopadu 1898 v Lessines v rodině krejčího Léopolda Magritta a jeho manželky Adeline, která pracovala jako kloboučnice. Rok po jeho narození se jeho rodina přestěhovala do Gilly, kde jediným vytržením z každodenního života bylo přistání horkovzdušného balónu na střeše domu rodiny Magrittových. V roce 1910 se Magrittovi přestěhovali do Chatelet, kde Magrittova matka začala trpět vážnými psychickými problémy. V roce 1912 spáchala sebevraždu utopením v řece Sambre, byla nalezena s noční košilí zakrývající její hlavu. Dále je o Magrittově dětství známo jen málo, neboť Magritte téměř nikdy o své minulosti nemluvil. Události z jeho
dětství však bezpochyby musely být důležitým a silným zdrojem jeho podvědomých procesů. Hledání vysvětlení pro jeho dílo v traumatech nebo jiných událostech jeho dětství by však zajisté bylo přesným opakem toho, co Magritte ve svých malbách vědomě dokazoval. Rok po matčině tragické smrti se Magritte spolu se svým otcem a dvěma bratry přestěhoval do Charleroi. Tam se také na pouti seznámil s Georgette Bergerovou, která se později v roce 1922 stala jeho manželkou. Magritte docházel na gymnázium a docházel na odpolední lekce v kreslení a malování. Jeho výtvarné vzdělání pokračovalo i v novém bydlišti v Bruselu, kde v letech 1916 až 1917 studoval na Akademii des Beaux-Arts. V Bruselu také poprvé vystavoval, a to v Galerii Le Centre d'art. Na živobytí si přivydělával návrhářstvím tapet a reklam pro drobné obchodníky, až v roce 1926 se jeho štěstí obrátilo podařilo se mu získat smlouvu s Galerií la Centaure v Bruselu, která od něj odkupovala jeho obrazy. V roce 1926 Magritte namaloval svůj vůbec první surrealistický obraz, Ztracený žokej (Le jockey perdu). Ten pak vystavil o rok později na své první výstavě v Bruselu. Výstava byla kritiky naprosto ztrhána a Magritte se následně odstěhoval do Paříže, kde doufal v lepší uměleckou atmosféru. Magritte dal přednost rebelské atmosféře surrealismu, který pro něj měl zároveň hravost dadaismu i vážnost vyvolanou první světovou válkou. Magritte byl do kruhu surrealistů přijat s nadšením, v roce 1929 byl dokonce spolu s Buñuelem a Éluardem pozván Dalím na prázdninový pobyt v Cadaques. V Paříži se také seznámil s Tanguym, Prévertem a Miróem, ke kterému však choval spíše chladné city. Magritte se svým pojetím surrealismu lišil od ostatních umělců tohoto hnutí. Byl dokonce odpůrcem malování z podvědomí a snů, neboť nevěřil v metody psychoanalýzy jakožto subjektivního postoje k umění. Magrittovo umění bylo uměním objektivním a vizuálním, chtěl být srozumitelný skrze jednoduché věci, nehledal sny, nýbrž objevoval vize polospánku a nečekaných situací. Jeho poetické kombinace byly tedy spíš vědomé a viditelné než surrealisticky symbolické. Technika Magritta spočívala v realismu, zobrazovala banální situace v úžasuplných strukturách, které často rozčarovávaly diváka. Jeho díla na první pohled působila jednoduchostí, která však byla jen zdánlivá. Magrittovy obrazy byly ve skutečnosti plné mystiky života a osvobozovaly konvenční myšlení světa. Předměty se nacházely v naprosto neočekávaných situacích a polohách, každodenní situace byly přeložené do magických cifer v novém filosofickém a zároveň poetickém obsahu. Magritte volal diváka k přehodnocení očekávání, nikdy ve svých dílech neukazoval samozřejmosti a neuspokojoval požadavky konvencí. V umění objevil nástroj, kterým si lidé prostřednictvím šoku a překvapení měli uvědomit, co leží za všedností, měli najít cestu zpět do mystické podstaty věcí, které by normálně shlédli jen zběžně a nepřemýšleli by o nich. Magritte často nacházel názvy pro svá díla v konverzacích s přáteli. Napadaly ho na večírcích, při rozhovoru po telefonu, ze slov v dopise, kdy byl předmětem konverzace daný obraz. Velkou inspirací pro Magrittova díla byla také literární tvorba Edgara Allana Poea, na kterém Magritta zaujala jeho geniální mystérie a fantazie světa neobvyklých krajin, nebývalých událostí, nečekaného chování, šílenství, zločinu a bizardních příběhů o rakvích a hřbitovech. V roce 1930 se Magritte pro nedostatek finančních prostředků vrátil zpět do Bruselu, kde dále tvořil a vystavoval. Po skončení druhé světové války byl dokonce pod vlivem Bretona nadšen komunismem, avšak jeho záměr spolupracovat s komunistickou stranou byl pro něj zklamáním a tak se od jejich politiky brzy odvrátil. Magrittův talent byl kritiky uznán až v šedesátých letech. Ze svého úspěchu se Magritte netěšil dlouho, neboť zemřel po krátkém boji s rakovinou slinivky 15. srpna 1967 v Bruselu. Byl pohřben na tamním hřbitově Schaarbeek. Paul Delvaux 1897-1994, Belgie, Belgický malíř Paul Delvaux se narodil 23. září roku 1897 v Antheitu v rodině právníka. Už jako malý chlapec měl Delvaux v oblibě knihy Julese Vernea, které bezpochyby podporovaly jeho bezbřehou představivost, jež byla zásadním prvkem jeho další tvorby. Měl také rád antickou poezii a jeho první obrázky byly založeny právě na této mytologii. Jeho rodiče nesouhlasili s tím, aby studoval umění, a tak mladý Delvaux nastoupil na bruselskou Académie royale des Beaux-arts, kde studoval architekturu. Delvaux se malování věnoval ve svém volném čase, maloval především krajiny, kterých měl nakonec tolik, že v roce 1925 mohl v galerii Breckpot uspořádat svoji první samostatnou výstavu. Na konci 20. a na počátku 30. let 20. století začal Delvaux do svých krajin malovat akty, což odráží vliv vlámského expresionismu a metafyzického umění Giorgia de Chirica. Další zásadní inspirací byla pro Delvauxe návštěva Spitznerova muzea v Bruselu, což bylo muzeum lékařských kuriozit. Po roce 1935 začal Delvaux používat prvky, které jasně odrážely vliv jeho přítele René Magritta. Po experimentování s
impresionismem a expresionismem našel Delvaux zalíbení ve zvláštním a nádherném světě snů surrealismu. V módních uměleckých kruzích byl oblíben hlavně pro svoje neobvyklé pojetí surrealismu, v němž je skutečnost předváděna v úžasných souvislostech a vždy se silným erotickým nábojem. Akty v jeho tajemných krajinách vypadají jakoby zhypnotizované, procházejí se bez ducha klasickými budovami. Někdy je doprovázejí kostry nebo muži v buřinkách, což jen navozuje atmosféru snového surrealismu. Mnohé z Delvauxových obrazů jsou inspirovány jeho návštěvou Itálie v roce 1939 často používal pozadí s římskou architekturou, která jen umocňovala výrazný dojem perspektivy a snového prostoru. V padesátých letech Delvaux namaloval celou řadu nočních výjevů, kde malá holčička pozoruje projíždějící vlak. Tyto obrazy odrážejí Delvauxovu fascinaci vlaky, které ho zajímaly už od dětství. V letech 1950 až 1962 Delvaux vyučoval na bruselské École Nationale Superieure d Art at d Architecture. V roce 1965 byl jmenován ředitelem Académie royale des Beaux-arts v Bruselu a v roce 1982 bylo v belgickém Saint- Idesbaldu otevřeno Delvauxovo muzeum. Delvaux zemřel 20. července 1994 ve Veurne. Balthus 1908-2001, Francie, Švýcarsko Francouzský malíř Balthasar Klossowski de Rola se narodil 29. února roku 1908 v Paříži na Rue Boissonade poblíž Montparnassu. Jeho otec Erich Klossowski byl uznávaným historikem umění a jeho matka Elisabeth Dorothea Spiro, zvaná Baladine, byla známou organizátorkou společenských dýchánků. Balthusův starší bratr Pierre byl filosofem a spisovatelem a středem jeho celoživotní tvorby byl markýz de Sade. Prvním Balthusovým uměleckým počinem bylo sepsání knihy Matsou, kterou napsal a ilustroval jako dvanáctiletý a která pojednávala o chlapci a kočce. Milence jeho matky, básníka Rainera Mariu Rilkeho, tato sbírka fascinovala natolik, že k ní napsal předmluvu. Rilke mu pak otevřel dveře pařížských salónů přijímali ho literáti André Gide nebo Paul Eluard, přátelil se s výtvarníky Braquem a Giacomettim. Picasso o Balthusovi dokonce řekl, že je mnohem lepší než všichni ti mladí autoři, kteří nedělají nic jiného, než že mě kopírují. V roce 1926 odjel Balthus za uměleckou inspirací do Florencie, kde ho zaujaly především obrazy Piera della Francescy a dalších starých mistrů, jejichž vliv se na Balthusových obrazech odrážel po celý jeho život. V letech 1930 až 1932 Balthus žil v Maroku a v roce 1933 se vrátil do Paříže. Tam si pronajal ateliér nejdříve na Rue de Furstemberg a později další na Cour de Rohan. Jeho ateliér se brzy stal důležitým centrem pařížského uměleckého života a navštěvovala ho celá řada významných malířů, spisovatelů i filosofů. V roce 1940 obsadila Francii nacistická vojska a Balthus byl nucen odejít z Paříže do Savojska, kde se usadil na farmě Champrovent poblíž Aix-les-Bains. V roce 1942 Balthus se svou rodinou odešel do Švýcarska, kde se nejdříve usadil v Bernu a poté v Ženevě. Do Francie se vrátil v roce 1946 a žil nejdříve v Paříži a o tři roky později přesídlil na zámek Chateau de Chassy v Burgundsku. V roce 1964 se přestěhoval do Říma, kde působil jako president francouzské Akademie. Balthus přestal malovat v roce 1977, kdy také odešel na odpočinek do švýcarského městečka Rossinière. Ačkoliv Balthusovo malířské dílo neotevíralo žádné nové perspektivy modernímu umění ani neurčilo žádný umělecký směr, svou znepokojivostí zůstává aktuální hodnotou umění 20. století, neboť ukazuje a dokládá vliv vizuální podoby skutečnosti na vnímání moderního člověka. Balthusův styl odráží inspiraci díly starých mistrů a díly Pierra Bonnarda, André Deraina a Giorgia de Chirica, nicméně jeho předměty jsou často troufale moderní a navozují atmosféru jakoby freudovského prostředí. Na mnoha Balthusových plátnech jsou zachyceny mladé dívky v zajímavých erotických pózách, nicméně sám Balthus vždy odmítal narčení, že by zobrazoval pornografii. Balthus se vždy stavěl proti trendům v moderním umění když téměř všichni avantgardní abstraktní malíři odmítali figurativní umění, maloval Balthus právě klasické postavy. Balthus se těšil obrovské oblibě v USA, kam ale nikdy osobně nepřijel. Balthus byl celkem dvakrát ženatý jeho první manželkou se v roce 1937 stala Antoinette de Watteville, která pocházela ze staré aristokratické rodiny z Bernu. Balthus se s Wattevillovou seznámil už v roce 1924 a Wattevillová mu seděla modelem k několika obrazům a portrétům. Z tohoto manželství se narodili dva synové Thaddeus a Stanislas (Stash). Druhou Balthusovou ženou se v roce 1967 stala Japonka Setsuko Ideta, která byla o třicet pět let mladší než on. Měli spolu dvě děti syna Fumia, který se narodil v roce 1968 a který se dožil pouze dvou let a dceru Harumi, která se narodila v roce 1973. Balthusův otec pocházel z urozeného polského rodu Rola, který po celé generace sídlil v Prusku. Balthus si tedy později za své příjmení přidal de Rola a na svoje župany si nechával vyšít starý rodový erb. Mnoho životopisů se zmiňuje o Balthusově
židovském původu ze strany matky, který však Balthus sám nikdy přímo nepotvrdil ani nevyvrátil. Odpovědí na tuto otázku by mohl být Balthusův syn Fumio, který zemřel na Tay-Sachsovu chorobu, což je genetické onemocnění, které se vyskytuje pouze u Židů Aškenaziů. Balthus zemřel 18. února 2001 v Rossinière ve Švýcarsku.