Analýza ukazatelů výkonnostních zkoušek a znaků lineárního popisu se zřetelem na odhad plemenné hodnoty u starokladrubských koní

Česká zemědělská univerzita v Praze Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů Katedra obecné zootechniky a etologie Analýza ukazatelů výkonnostních zkoušek a znaků lineárního popisu se zřetelem na odhad plemenné hodnoty u starokladrubských koní Performance test analysis and linear type trait analysis of Old Kladruby horses with consideration to breeding value estimation Doktorand: Ing. Lea Andrejsová Školitel: doc. Ing. Mgr. Ivan Majzlík, CSc. Školitel specialista: Prof. Ing. Václav Jakubec, DrSc. Praha 2011 1

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma: Analýza ukazatelů výkonnostních zkoušek a znaků lineárního popisu se zřetelem na odhad plemenné hodnoty u starokladrubských koní zpracovala samostatně a pouţila jen literárních pramenů, které cituji v přiloţené bibliografii. V Praze dne. 2

Seznam použitých zkratek HPK hlavní plemenná kniha PK plemenná kniha 1. PPK 1. pomocná plemenná kniha 2. PPK 2. pomocná plemenná kniha WBFSH - světová federace chovatelů sportovních koní (World Breeding Federation for Sport Horses) FEI mezinárodní jezdecká federace (Fédération Equestre Internationale) NH Národní hřebčín s.p. státní podnik tab. tabulka NHK Národní hřebčín Kladruby nad Labem PCH privátní chov LSM průměry odhadnuté metodou nejmenších čtverců (least square means) SE standardní chyba (standard error) GLM obecný lineární model (general linear model) VZ výkonnostní zkoušky r. rok s. v. soukromý výběr Gss Generalissimus str. strana 3

Obsah 1 Úvod... 6 2 Literární rešerše... 7 2.1 Starokladrubský kůň... 7 2.1.1 Historie starokladrubského koně... 7 2.1.1.1 Bělouši... 9 2.1.1.2 Vraníci... 11 2.1.2 Současný stav plemene starokladrubský kůň... 12 2.2 Výkonnostní zkoušky... 15 2.2.1 Historie výkonnostních zkoušek... 15 2.2.2 Výkonnostní zkoušky starokladrubských koní... 18 2.3 Hodnocení exteriéru... 22 2.3.1 Metody hodnocení exteriéru koní... 22 2.3.2 Lineární popis u starokladrubských koní... 25 3 Hypotéza... 28 4 Cíl práce... 29 5 Materiál a metody... 30 5.1 Materiál analýzy ukazatelů výkonnostních zkoušek... 30 5.2 Materiál analýzy znaků lineárního popisu... 32 5.3 Metody analýzy ukazatelů výkonnostních zkoušek... 36 5.4 Metody analýzy znaků lineárního popisu... 37 5.5 Vyhodnocení korelačních vztahů... 39 6 Výsledky... 40 6.1 Zhodnocení populace starokladrubského koně na základě výsledků výkonnostních zkoušek... 40 6.2 Výsledky analýzy ukazatelů výkonnostních zkoušek... 42 6.2.1 Zhodnocení vlivu barevné varianty... 43 6.2.2 Zhodnocení vlivu chovu... 43 6.2.3 Zhodnocení vlivu pohlaví... 44 6.2.4 Zhodnocení vlivu roku konání výkonnostních zkoušek... 45 6.2.5 Zhodnocení vlivu věku... 49 6.2.6 Zhodnocení vlivu linie... 49 6.2.7 Zhodnocení vlivu plemeníka... 52 6.3 Zhodnocení populace starokladrubského koně na základě lineárního popisu. 53 6.4 Výsledky analýzy znaků lineárního popisu... 54 6.4.1 Zhodnocení vlivu barevné varianty... 55 6.4.2 Zhodnocení vlivu chovu... 58 6.4.3 Zhodnocení vlivu pohlaví... 59 6.4.4 Zhodnocení vlivu roku narození... 61 6.4.5 Zhodnocení vlivu věku... 61 6.4.6 Zhodnocení vlivu linie... 61 6.4.7 Zhodnocení vlivu plemeníka... 62 4

6.5 Zhodnocení korelačních vztahů... 63 6.5.1 Zhodnocení korelačních vztahů mezi jednotlivými ukazateli výkonnostních zkoušek... 63 6.5.2 Zhodnocení korelačních vztahů mezi jednotlivými znaky lineárního popisu... 65 6.5.3 Zhodnocení korelačních vztahů mezi jednotlivými ukazateli výkonnostních zkoušek a znaky lineárního popisu... 69 7 Diskuze... 70 7.1 Barevná varianta... 70 7.2 Chov... 72 7.3 Pohlaví... 73 7.4 Rok narození... 74 7.5 Rok konání výkonnostních zkoušek... 75 7.6 Věk... 76 7.7 Linie... 77 7.8 Otec... 78 7.9 Korelační vztahy... 78 8 Závěry... 81 9 Literatura... 84 10 Přílohy... 93 5

1 Úvod Vyuţití koní bylo od prvopočátků jeho souţití s člověkem velmi rozmanité; od produkce masa, přes jezdectví, tah a nošení břemen aţ po vyuţití ve farmaceutickém průmyslu. Pro různé oblasti vyuţití se postupně koně více a více specifikovali. Tato specifikace byla dána tím, ţe pro určitou práci se upřednostňoval určitý typ koní byla vlastně stanovena určitá posuzovací kritéria, většinou zaloţená na výkonnosti (přesto jiţ staří řečtí filozofové odvozovali výkonnost od jednotlivých tělesných znaků). Výběr plemenných zvířat je znám uţ od starověku a jiţ tehdy mu byl přikládán důleţitý význam. S postupem času se selekce v chovu koní zlepšovala a zpřísňovala tak, aţ byla základem vzniku více neţ 100 plemen. Aţ do 19. století se chov koní vyvíjel ve dvou rovinách. Na jedné straně stál vyspělý panský (popř. církevní) chov, s propracovaným systémem šlechtění, na straně druhé zemský chov na velmi nízké úrovni. V 19. století reagovalo zemědělství na potřeby rychle se rozvíjejícího průmyslu rozvojem výroby. V této době byla značná pozornost věnována nejen koním taţným, ale i jezdeckým, vznikaly chovatelské svazy, jejichţ činnost byla podporována státem. Chovatelské svazy dbaly na kvalitu chovu, která vzrůstala se systematickou selekcí v rámci šlechtitelských programů. Licentace plemeníků se stala samozřejmostí a pro jejich výběr slouţilo široké spektrum výkonnostních disciplín dalo by se říci předchůdce výkonnostních zkoušek. Postupně vzrůstal vliv hodnocení exteriéru a tím se zvyšovala jednotnost v rámci plemene. Hodnocení exteriéru se u starokladrubských koní neprovádí pouze jako součást výkonnostních zkoušek, ale zároveň i systémem lineárního popisu. U koní je, na rozdíl od ostatních hospodářských zvířat, velmi obtíţné objektivně hodnotit výkonnost těţko můţeme jednotlivým vlastnostem přisoudit určitou ekonomickou váhu, tak jak je běţné u produkčních hospodářských zvířat. Jedním z důvodů je i ten, ţe většina vlastností je těţko objektivně měřitelná a musí být posouzena zkušenými odborníky. Ve výkonnosti koní a exteriéru se můţe odráţet celá řada interakcí genotypu a prostředí. To vše činí z hodnocení výkonnosti a exteriéru koní nelehkou záleţitost. 6

2 Literární rešerše 2.1 Starokladrubský kůň Starokladrubský kůň je původním českým plemenem koní, které svým významem překračuje hranice České republiky. Je genetickým zdrojem (MACHEK A ROUBALOVÁ, 2006) a zároveň je od 28. 2. 2001 kladrubský bělouš prohlášen národní kulturní památkou. Starokladrubští koně se vyuţívají i ve sportu, zejména ve vozatajství, kde dosahují významných úspěchů na mezinárodní úrovni. Současně je i v dnešní době zachováno jejich původní poslání: přítomnost starokladrubských koní dělá ze slavnostních příleţitostí nezapomenutelný záţitek. 2.1.1 Historie starokladrubského koně Starokladrubský kůň nese jméno po místě, kde byl jeho chov zaloţen a po celá staletí soustředěn. Národní hřebčín Kladruby je se starokladrubským koněm nerozlučně spjat a i název starokladrubský ukazuje na dlouholetou tradici chovu koní v Kladrubech jde o jeden z nejstarších evropských hřebčínů. Byl zaloţen císařem Rudolfem II. v kladrubské oboře na pardubickém císařském panství v roce 1579 na místě hřebčína z roku 1562 zaloţeném jeho otcem, císařem Maxmiliánem II., který zde choval koně starošpanělského původu (a ještě před ním zde byl proslulý perštýnský chov jehoţ základem byl opět starošpanělský kůň). Věrné kopie zakládající listiny hřebčína v Kladrubech nad Labem je moţno shlédnout v hipologickém muzeu ve Slatiňanech (http://www.nhkladruby.cz/index.php ). Úkolem tohoto hřebčína byla produkce koní španělského typu pro potřebu císařského dvorního ceremoniálu a pro potřebu vojenskou. Tehdy byly ve značném rozsahu zakládány hřebčíny v celé Evropě a chovní koně do nich byli importováni převáţně ze Španělska. Španělští koně vyhovovali přísným etiketním poţadavkům dvorských ceremoniálů nejen svým exteriérem, ale i vynikající výkonností, velkou přizpůsobivostí a tvrdou konstitucí (DUŠEK ET AL., 1992). Vliv španělských předků je patrný i na blízce příbuzném plemeni lipicán, jehoţ chov byl soustředěn v hřebčíně Lipizza na kamenité krasové planině na území dnešního Slovinska (MICHAL, 1972). V kladrubském hřebčíně se odchovávali koně pro zápřeţ, a proto bylo nutné, aby byli většího rámce. Z tohoto důvodu byli do Kladrub importováni i koně z Itálie, kteří odpovídali těmto poţadavkům. Kromě těchto bylo v kladrubském hřebčíně 600 koní ze smrkovického 7

hřebčína, který vybudoval Albrecht z Valdštejna a který po jeho smrti Ferdinand II. připojil ke kladrubskému hřebčínu. Byli to koně s vysokým podílem španělských genů: koně neapolitánští, mantovští, dánští, nizozemští, dále pak koně holštýnští, fríští, oldenburští a těţší koně českého chovu. V chovu koní v Kladrubech se samozřejmě odráţely významné události tehdejší doby, období rozvoje a prosperity se střídala s dobou úpadku. Největšího rozmachu zaznamenal kladrubský chov za vlády císaře Karla VI. Kromě výrazného kvalitativního zlepšení v kladrubském chovu, díky nově importovaným koním španělského původu, byla v roce 1722 zahájena i přestavba hřebčína a zámku. V Kladrubech bylo v této době chováno kolem 1000 koní. Naproti tomu dobou největšího úpadku bylo období sedmileté války za vlády Marie Terezie. V té době bylo stádo přemístěno do slovenských Kopčan a uherského Enyedu, kde zůstalo aţ do r. 1771 (DUŠEK et al., 1992). Z Kopčan pocházejí i nejstarší kmeny starokladrubských běloušů (ZÁLIŠ, 1997). Při oslavách Laudonova vítězství nad pruskými vojsky u Kolína 10. června 1757 hřebčín vyhořel - shořely i veškeré plemenářské záznamy. Teprve neúspěchy chovu v Kopčanech a v Enyedu podnítily císařovnu na popud jejího syna Josefa II. k opětovnému vybudování kladrubského hřebčína (1770) a k převedení koní z Kopčan zpět do Kladrub. V r. 1771 se kladrubský hřebčín rozšiřuje o Josefov (DUŠEK et al., 1992). Starokladrubští koně vynikali především tvrdostí a vytrvalostí. Obě tyto vlastnosti tito karosiéři museli vykazovat, protoţe jejich vyuţití spočívalo v tahu těţkých povozů po špatných silnicích a na dlouhých tratích, které museli urazit. Jedním z důleţitých úkolů hřebčína bylo doplňovat a udrţovat ve dvorní stáji ve Vídni 36 kladrubských hřebců, z nichţ byla polovina běloušů a polovina vraníků. Z těchto hřebců byla sestavována dvě osmispřeţí bílá a vraná, která byla zapřahána při slavnostních příleţitostech podle španělského ceremoniálu do skleněných, zlatem zdobených kočárů (JAKUBEC et al., 2000). Kladrubští koně v 19. století byli původně kratšího rámce, vysokonozí, s lehkou kostrou, dlouhou holení, vysoko nasazeným krkem a silně klabonosou hlavou. Kladrubský kůň míval rozmanitou, střechovitou či plochou záď, rovnou s vystouplými kyčelními klouby, takţe měl hranatou pánev. Z profilu byla záď většinou krátká s vysoko nasazeným ohonem. Přední postoj kladrubských koní býval sevřený, takţe končetiny v klusu rozmetaly. Při pohybu dopředu nebyla kopyta vedena přímým směrem, nýbrţ se pohybovala obloukem vně dopředu. Tento popis uvádí LERCHE (1956). Zpočátku se v kladrubském hřebčíně chovali koně různých barev. Za vlády Karla VI. byli nejvíce zastoupeni vraníci, dále tmaví hnědáci (nejlépe bez odznaků), v menší míře bělouši a ojediněle koně za baroka velmi oblíbených barev jako jsou isabely, plaváci, albíni či strakáči. Za vlády Františka II. docházelo k prosazování chovu anglických koní na úkor koní španělského typu a to vedlo k postupnému úpadku jejich chovu (DUŠEK, 8

1980). Starokladrubští hnědáci se v kladrubském stádě vyskytovali aţ do roku 1830, kdy však byli kříţením s holandskými hřebci znehodnoceni (holandští hřebci přinesli slabší fundament a horší kopyta), a následkem toho ze stáda vymizeli. Jejich místo v kladrubském hřebčíně zaujal clevelandský hnědák (Cleveland Bay), plemeno pocházející z Anglie. Do roku 1918 se tedy zachovaly dvě varianty starokladrubského koně, bílá a vraná. DUŠEK (1992) uvádí, ţe o oblibě a značném rozšíření původního starokladrubského koně hovoří hrabě Erdelyi ve své knize Beschreibung der einzelnen Gestüte des Oestereichischen Kaiserstaates. V první polovině 19. století bylo v různých soukromých hřebčínech chováno přes 400 klisen starokladrubského koně. V roce 1856 působilo v rolnickém chovu v Čechách 201 starokladrubských hřebců a ještě v roce 1920 bylo v zemském chovu zařazeno 52 hřebců. V roce 1918 přešel hřebčín do drţení Československé republiky. Toto období je charakteristické odporem proti Rakousko-Uherské monarchii, a to se a odrazilo v rozhodnutí o likvidaci vraných i bílých starokladrubských koní, jakoţto i stáda clevelandských hnědáků. Přesto se nakonec podařilo udrţet stádo starokladrubských běloušů jako unikát, o který se zajímali i lidé ze zahraničí. Bělouši byli více ušlechtilí, coţ bylo dáno větším podílem španělských genů. V roce 2001 byl kladrubský hřebčín uznán spolu s kmenovým stádem běloušů národní kulturní památkou (http://monumnet.npu.cz/chruzemi/rozobsah.php?cis=2001132). Na základě zákona č 154/1991 Sb. O šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat, který zahrnuje paragraf o genových rezervách hospodářských zvířat a jeho příslušné vyhlášky, jeţ přímo uvádí seznam genových zdrojů ČR, patří starokladrubský kůň do plemen hospodářských zvířat zahrnutých do genetických zdrojů České republiky (http://genetickezdroje.cz.linux20.ignum.cz/index.php?p=zakony_a_predpisy). 2.1.1.1 Bělouši Za zakladatele populace ţijící do nynější doby ve stádě běloušů se povaţuje hřebec Generale. Jeho linie se udrţela aţ do dneška. Narodil se v Kopčanech r. 1787. Z jeho četných potomků byli do plemenitby zařazeni i čtyři jeho synové. První, narozený r. 1797 z klisny Bellona, byl pojmenován Generalissimus a stal se zakladatelem později samostatného kmene (DUŠEK, 1992). Posledním plemeníkem linie Generalissimus byl Generalissimus Almada XXII (1920), který však neměl samčího pokračovatele linie, a proto uzavřel tuto otcovskou linii, která měla v kladrubském hřebčíně více neţ 130 let trvající zastoupení. Ve stádě běloušů byly však dvě klisny linie Generalissimus, z nichţ klisna 407 Generalissimus dala s hřebcem 9

Generale XXXIII syna, který byl přejmenován na Generalissimus XXIII (1938). Druhá sublinie kmene Generalissimus byla zaloţena obdobným způsobem, tedy přejmenováním vyřazeného syna klisny 817 Generalissimus (Inkvizice) z Favory IV-12 na Generalissimus Inkvizice XXIX. Protoţe Generalissimus XXIII našel přímé pokračovatele aţ do současnosti, zdá se, ţe změna pojmenování nebyla volbou krajní nutnosti. Má dnes dvě větve Generalissimus: jednu odvozenou od původní linie Generale, druhou od lipické linie kladrubského původu Favory. Bílá linie Sacramoso má stejný původ jako vraná aţ po hřebce Sacramoso XXX (1927). Druhý syn Sacramosa XXX, Sacramoso XXXIII (1944) zaloţil v Kladrubech bílou linii Sacramoso. Narodil se jako černý hnědák a později vybělil na šedého bělouše. Je zajímavé, ţe přes dobré zkušenosti s lipickým plemenem jiţ za Rakouska nebyl pouţit ani jeden lipický hřebec i přesto, ţe z počátku byli v Kladrubech evakuování lipičtí koně a i v Topolčiankách by jistě vhodný hřebec byl (REGNER, 2008). To se stalo aţ 20. 12. 1951, kdy byl z Maďarska dovezen plemeník Favory. Původ linie Favory se vztahuje ke hřebci stejného jména, který se narodil r. 1779 v Kladrubech nad Labem. Byl ale importován do hřebčína Lipica, kde zaloţil i samostatnou linii, která se záhy rozšířila i do ostatních hřebčínů, chovajících lipické koně a odkud se rozšířila i do maďarského hřebčína Bábolna. Jak se ukázalo při výběru lipického hřebce pro Kladruby v roce 1951 a jak se potvrdilo při opětovném výběru v Maďarsku v roce 1967, přestavuje kmen Favory koně nejbliţší kladrubskému bělouši svým typem i svým rámcem (DAVID, 1987). Kromě zaloţení samostatné linie Favory se v bílém stádě pouţili lipičtí koně pro rozšíření genové základny. Vycházelo se při tom z předpokladu, ţe lipičtí koně jsou starokladrubským koním výrazně fylogeneticky bliţší, neţ koně arabští. Dodnes je moţné většího a mohutnějšího lipicána snadno zaměnit s koněm starokladrubským. Proto bylo v roce 1950 nakoupeno 5 lipických klisen, náleţející k liniím Pluto, Siglavi, Neapolitano a Maestoso (JAKUBEC et al., 2000). Linie Rudolfo vznikla dovezením lusitánského hřebce Rudolfo (1968), který v kladrubském hřebčíně působil v letech 1977 1985. Jeho import měl sníţit nebezpečí příbuzenské plemenitby. V letech 1951-1977 se v chovu starokladrubských koní uplatnili i tři plemeníci orlovského klusáka, kteří poslouţili pouze k rozšíření genové základny, do stáda byly zařazeny pouze jejich dcery. V bílé variantě se uplatnili i koně arabští, jejichţ pouţití lze rozdělit na dvě etapy. První z nich probíhala v letech 1825 1888. Smyslem kříţení v těchto letech byla produkce uţitkových koní, většinou kočárových. Druhá etapa proběhla v letech 1921 1946, zejména za pouţití kmene Shagya. Od první se liší v tom, ţe v chovu kladrubských koní zanechali 10

spoustu potomků, přesto však nezaloţili samostatnou linii. Jejich potomci byli v typu značně nevyrovnaní, na druhé straně se ovšem přilití krve odrazilo v lepší krmitelnosti, rozšíření genové základny a genetické variability, coţ vedlo ke sníţení nebezpečí příbuzenské plemenitby a zvýšení selekce v poţadovaných směrech. Přilití krve se osvědčilo a přiblíţilo starokladrubského koně typu polokrevníka dobře pouţitelného v zemědělství (KOUBEK ET AL.,1975). Po druhé světové válce tvořilo stádo starokladrubských běloušů 5 pepiniérů, 26 plemenných klisen a 15 hříbat v odchovu (REGNER, 1998). Početní stav stáda kladrubských koní se sniţoval, aţ v 60. letech dosáhl minimálního počtu 60 koní, z toho 20 plemenných klisen (DAVID, 1987). 2.1.1.2 Vraníci Původní vraníci byli oproti běloušům hrubší, méně ušlechtilí. Měli válcovitý trup, s kratším, často obráceným krkem a sráznější střechovitou záď. Rozdíly byli i v klabonosu, vraníci jej měli výraznější. Celkově měli vraníci těţší hlavy a lišili se i v mechanice pohybu, vraníci měli prostornější chody (DUŠEK, 1992). Celkově tedy byli původní vraníci méně okázalí, avšak tahaví, vytrvalí a konstitučně pevní, vhodní nejen pro ceremoniální účely, ale i pro vyuţití v dopravě a zemědělství. Toho vyuţili maďarští hipologové při tvorbě chovu noniů, ve kterém je dodnes patrný vliv původních starokladrubských vraníků. Zakladatelem kmene starokladrubských vraníků byli dva hřebci stejného jména Sacramoso. Prvním z nich byl Sacromoso narozený r. 1780 v hřebčíně solnohradského arcibiskupa v Riessu. Tato linie zanikla r. 1861 hřebcem Sacramoso XVII, narozeným z matky Porata r. 1855. Druhý hřebec stejného jména, jehoţ linie přeţila aţ do současnosti, se narodil v Kroměříţi v hřebčíně olomouckého arcibiskupa v roce 1880. V chovu starokladrubského vraníka se tato linie uchovala jediným plemeníkem Sacramoso XXXI-Solo senior, jehoţ potomci nesou název Solo s kmenovým pořadovým číslem I a výše. Plemeníci linie Solo jsou tedy přímými pokračovateli vrané linie Sacramoso. Dalším plemeníkem, který zaloţil novou linii vraníků byl Napoleone, narozený r. 1845 a koupený o deset let později u Říma. Tato linie zanikla hřebcem Napoleone VI-Solo 1. 1. 1922. Potomci linie Napoleone nebyli příliš korektní a vyrovnaní. Byli pouţiti k alternaci s potomstvem hřebců Sacramoso k zabránění uţší příbuzenské plemenitby. V letech 1925 1930 došlo k velké restrikci starokladrubských vraníků, která vedla téměř k jejich zániku. BÍLEK (1925) vyvrací předsudky týkající se špatných vlastností starokladrubských koní fundamentu, plodnosti a nízké odolnosti. Od 30. let se snaţil prof. Bílek shromáţdit poslední jedince tohoto plemene 11

s úmyslem pokračovat v čistokrevné plemenitbě v Průhonicích u Prahy. Plemenných zvířata však bylo málo a byla přestárlá, takţe čistokrevná plemenitba nepřicházela v úvahu. Do počátku regenerace v roce 1941 se zachovali pouze 3 pepiniéři polobratři, 2 kladrubští hřebci - 297 Sacramoso XXIX (později Sacramoso XXXI-Solo senior) a 530 Sacramoso XXIX-3 Avara a kladrubolipicánský Sacramoso XXX. K plemenitbě bylo pouţito celkem 54 klisen, z nichţ byly pouze 2 starokladrubské vranky (13-Sabina, 28-Aja), 23 starokladrubských bělek a klisen s částečným podílem starokladrubské krve, 18 čistokrevných lipicánek, 3 teplokrevné klisny, 5 klisen bez původu a 3 klisny importovaného orlovského klusáka (http://www.nhkladruby.cz/dokumenty/regenerace.rtf). Linie Solo vznikla tak, jak je uvedeno výše, tedy odštěpením z linie Sacramoso. V letech 1957 1967 působil v chovu starokladrubského vraníka vraný lipický hřebec Siglavi Pakra, narozený r. 1946 v hřebčíně Djakovo v Chorvatsku, a zaloţil samostatnou linii. Po roce 1977 byl v chovu vyuţit i Nonius, s podílem starokladrubské krve, nezaloţil sice novou linii, ale rozšířil genovou bázi (REGNER, 1998). Zakladatelem linie Romke je fríský hřebec narozený 1966 v Nizozemí a importovaný v roce 1973 (DUŠEK, 1979a). Působil ve vraném stádě v letech 1974 1985 (JAKUBEC et al., 2000). 2.1.2 Současný stav plemene starokladrubský kůň DYKOVÁ (2009) uvádí, ţe k 20. 1. 2009 bylo v populaci starokladrubského koně: - 55 plemenných hřebců (27 běloušů, 28 vraníků) - 455 plemenných klisen (227 bělek, 228 vranek) - 158 registrovaných chovatelů plemenných starokladrubských koní Do genetických zdrojů starokladrubských koní je, z celkového stavu 455 plemenných klisen, zařazeno 337 klisen (74,1%) - 159 bělek a 178 vranek. Plemenné klisny jsou zatříděné takto: - 126 klisen HPK (27,7%) - 210 klisen PK (46,2%) - 53 klisen 1.PPK (11,6%) - 66 klisen 2.PPK (14,5%) K 20. 1. 2009 celkem bylo 1508 starokladrubských koní, 767 běloušů a 741 vraníků. ŘÁD PLEMENNÉ KNIHY (2005) uvádí šlechtitelský cíl takto: Kůň středně velkého aţ velkého obdélníkového rámce s korektní stavbou těla, harmonickými proporcemi a typickou klabonosou hlavou s výrazným velkým tmavým okem. Vyznačuje se pravidelnými kadencovanými chody s typickou vysokou akcí hrudních končetin v klusu. 12

Cílem je zachování jediného původního českého plemene koní v typu galakarosiera, s vyuţitím k ceremoniální a reprezentativní sluţbě, soutěţím spřeţení, drezuře, baroknímu a rekreačnímu jeţdění. Standardy hmotnosti a tělesných měr uvádí tabulka 1. Tab. 1.: Standard základních tělesných znaků ve věku 4 let Pohlaví Hřebci Klisny Kohoutková výška pásková (cm) 172 185 169 181 Kohoutková výška hůlková (cm) 162 174 159 171 Obvod hrudi (cm) 190 205 190 207 Obvod holeně (cm) 21,5 24 20,5 23 Hmotnost (kg) 560 680 550 670 Barva Ţádoucí jsou dvě barevné varianty - bělouši a vraníci. Bělouši - Jedná se o vybělující bělouše, jejichţ kůţe je tmavošedě pigmentovaná, s výskytem bílých odznaků (růţová kůţe), s chlupovým pokryvem těla, který vykazuje u hříbat při narození základní barvy s různými odstíny a s odlišným stupněm prokvetlosti. Vraníci - Kůţe je tmavošedě pigmentovaná, vyjma odznaků, které jsou růţové barvy. Výskyt bílých odznaků je neţádoucí. Menší bílé odznaky jsou přípustné na spodní části končetin a na hlavě. Vyskytují se tři typy vraníků, a to: vraník s uhlově černou a lesklou barvou po celé roční období vraník s černou barvou bez lesku vraník s černou barvou bez lesku, který v letním období vykazuje hnědý nebo ryzý nádech černé barvy Z plemenitby se nevylučují ani jiné barevné varianty - hnědáci a ryzáci. Znaky exteriéru Hlava Suchá s jasně zřetelnými konturami krajin, s typickým klabonosem, s výrazným velkým tmavým okem. Krk Vysoko nasazený, přiměřeně dlouhý, klenutý a dobře osvalený. Kohoutek Méně znatelný, dobře utvářený. Hřbet Středně dlouhý s dobrou vazbou beder. Hrudník 13

Středně hluboký i široký se zaúhlením lopatky, které umoţňuje typickou vysokou akci. Středotrupí je oválné s dobře klenutými ţebry. Záď Středně široká, zezadu oválná, eventuálně mírně střechovitá, dobře osvalená. Končetiny Korektní, přiměřeně kostnaté s výraznými suchými klouby, se středně dlouhou holení, někdy se strmějšími spěnkami a pravidelnými, velkými a pevnými kopyty. Chody Pravidelné, kadencované s typickou vysokou akcí hrudních končetin v klusu. Prostornost chodů v klusu není na úkor typické akce starokladrubského plemene. Užitkové vlastnosti Plemeno se vyznačuje pozdním dospíváním, dlouhověkostí, dobrou plodností, pevnou konstitucí, adaptabilitou pro různá prostředí a dobrou krmitelností. Psychické vlastnosti Zvířata jsou ţivého temperamentu, vyrovnaného charakteru, snadno ovladatelná, učenlivá, pracovitá a dobře spolupracující s lidmi. Původ starokladrubského koně je moţno vysledovat zpět k osmi zakladatelkám čistokrevných klasických rodin (Africa, Rava, Deflorata, Almerina, Sardinia, Ragusa, Cariera, Madar VI) a 7 zakladatelkám čistokrevných neklasických rodin (15 Narcis (I), 67 Xandra, 154 Bárta, Favora Č3912, Dana (G) Č3934, 292 Ritorna, Gita (G) Č399). Současná populace je rozdělena na pět čistokrevných klasických kmenů (Generalissimus, Sacramoso, Napoleone, Solo, Favory) a tři čistokrevné neklasické kmeny (Siglavi Pakra, Romke, Rudolfo), z nichţ jsou Generale, Favory a Rudolfo bělouši, Solo a Siglavi Pakra vraníci a Generalissimus, Sacramoso a Romke se vyskytují v obou barevných variantách (bělouši i vraníci). Čistokrevný klasický kmen Napoleone zanikl v r. 1922. Strukturu a charakteristiku plemene uvádějí JAKUBEC A VOLENEC (2003) takto: v průměru mají klisny hřebčinského chovu větší rámec a silnější kostru a dosahují i větší hmotnosti neţ klisny chované v privátním chovu. Průměrné koeficienty inbrídingu se pohybovaly v roce 1993 v rozpětí 2,4 11,3%, zatímco v roce 2003 činilo toto rozpětí 2,63 7,03%. Pokud budeme uvaţovat hodnotu 6,25% za mezní, pod kterou je příbuzenská plemenitba hospodářských zvířat přípustná, potom se prokázalo, ţe v roce 2003 všechny linie, kromě linie Generale (7,03%), měly průměrné koeficienty příbuznosti pod touto hodnotou. 14

U starokladrubských běloušů je nejvíce zastoupen podíl genů linie Favory (26,7%), dále Generale (25,2%), Generalissimus (15,5 %), Sacramoso (14,6%), Rudolfo (5,3%) Siglavi Pakra (4,9%), Napoleone (4,3 %), a v poslední řadě linie Romke (0,8%). U vraníků je nejvíce zastoupen podíl genů linie Sacramoso (29,5 %), dále pak Generale (14 %), Romke (12%) Solo (11,8%), Napoleone (10,3 %), Favory (9,6%), Siglavi Pakra (7,9%), Generalissimus (4,6%) a v poslední řadě linie Rudolfo (0,2%). Za alarmující uvádí JAKUBEC A VOLENEC (2003) stav, kdy podíl genů jedné z klasických vraných linií Solo je v současné vrané populaci na úrovni 1/3 genů linie Sacramoso starokladrubských a odpovídá zbytkovým podílům genů před 80 lety zaniklé linii Napoleone. Zastoupení podílů jmenovaných linií je podle JAKUBECE a VOLENCE (2003) v současné populaci starokladrubského koně zcela nevyváţené a naprosto nevyhovující, a to především z pohledu po několik desítek let realizovaného základního systému připařování, a to systému skupinového rotačního připařování (circular group mating), kdy dochází ve sledu generací k připařování klisen jedné linie hřebci linie druhé v pravidelném sledu. Při vyuţití tohoto systému se předpokládá, ţe výsledkem by mělo být vzájemné rovnoměrné a vyváţené zastoupení genů jednotlivých linií v populaci (JAKUBEC a VOLENEC, 2003). 2.2 Výkonnostní zkoušky U koní na rozdíl od jiných hospodářských zvířat, nemůţe být většina ţádoucích vlastností váţena, měřena anebo nějakým jiným způsobem zjišťována. Zároveň působí značný rozsah proměnlivých faktorů na projev výkonnosti a svou roli sehrává i malý rozsah testované populace (DUŠEK, 1997). To platí nejen pro vlastnosti temperament, charakter, ochota, jezditelnost, ale i pro četné znaky tělesné stavby (GLODEK ET AL., 1975, BRUNS 1988, HUIZINIGA, 1990). V některých zemích se do hodnocení výkonnosti rutinně zahrnuje i zhodnocení charakteru a temperamentu (KOENEN A ALDRIDGE, 2000). Snahou jak vědy, tak i dlouholeté praxe je provádět subjektivní hodnocení a posouzení uţitkových vlastností, jakoţ i znaků tělesné stavby, pokud moţno co nejobjektivněji. Značným příspěvkem k objektivizaci vlastností a znaků je komisionelní hodnocení a posuzování koní, tj. za účasti více trenérů, soudců a jezdců (SCHWARK ET AL., 1992). 2.2.1 Historie výkonnostních zkoušek Výkonnost se v chovu koní testovala jiţ v dávnověku. Jiţ ve 14. století př. n. l. vrchní štolba chetitského krále Kikkuliš popisuje nejen výcvikové zásady, ale i výběr koní, který je 15

podmíněn vyzkoušením jejich konstituce a výkonností v zátěţových testech (DUŠEK, 1970). Testování koní nabývalo později v jednotlivých zemích různé formy a vyvíjelo se podle lokálních potřeb (DUŠEK ET AL., 1999). Aţ do středověku byl plemenný výběr zaměřen hlavně na hřebce. O jejich výběru vţdy rozhodovala jejich výkonnost, ať uţ se jednalo o výkonnost v tahu, v nošení břemen či v jezdectví. Při středověkých křiţáckých výpravách proniklo do tehdejší Evropy mnoho novinek. Mimo jiné se vliv Orientu v chovu koní odrazil v mnohem větším důrazu, který začal být kladen na význam klisen jako matek příštích generací koní. Pro vyuţití v chovu byli vybíráni takoví hřebci, kteří svou výkonnost prokázali např. v turnajích a ve válečných akcích. Výběr plemeníků byl záleţitostí majitele chovu. U klisen se patrně výkonnost vůbec neprověřovala; tato zásada trvala prakticky aţ do 19. století, kdy se při vzniku chovatelských svazů a uplatňování zkušebního systémů výkonnostní zkoušky aplikovaly převáţně jen u hřebců. Tato forma selekce byla podmíněna ekonomickými důvody. Rytířské turnaje ve středověku byly tehdy velmi významnými výkonnostními zkouškami a pro zvelebování chovu koní měly značný význam. Hodnocení výkonnosti koní v takových turnajích udávalo na staletí směr vývoje chovu, který vytvářel výchozí základnu pro šlechtění koní v následujícím novověku (DUŠEK, 1992). Nejvýznamnějšího pokroku v evropském testovacím systému bylo dosaţeno na prahu 19. století. Tento rozvoj byl ovšem podmíněn celkovým rozvojem nejen v zemědělství, ale i v průmyslu. Na jedné straně se rozvíjely testovací systémy pro taţné koně to bylo jednou z odpovědí na prudký pokrok v zemědělství a na poptávku po taţné síle coţ zapříčinilo prudký nárůst v chovu chladnokrevníků. Na druhé straně se rozvíjel chov těţších teplokrevníků, kteří by byli pouţitelní jak v armádě, tak v zemědělství ti vlastně byli základem dnešních moderních sportovních plemen koní. Mohutnost většiny teplokrevných evropských plemen je dána rozdílnými poţadavky armády a zemědělců na koně. Zatímco v armádě byli upřednostňováni postupem času lehčí polokrevní, temperamentní a pohyblivější koně, v zemědělství byl zájem o silné a spolehlivé tahouny. Samostatnou kapitolou byly dostihy testování rychlosti u anglických plnokrevníků (rychlostní závody koní jsou známy jiţ od starověku). DUŠEK (1992) uvádí, ţe značným pokrokem bylo zřizování chovatelských svazů, které spolupracovaly se státními hřebčinci při prosazování chovných záměrů. Velmi pozitivní úlohu sehrály tyto chovatelské svazy i při zajišťování testace hřebců, tedy hodnocení jejich výkonnosti. Právě výkonnostní zkoušky hřebců byly významným kvalitativním pokrokem při zlepšování výkonnostního potenciálu chovných populací koní. Tyto výkonnostní zkoušky 16

byly zpočátku velmi jednoduché a byly zaměřeny hlavně na hodnocení taţné síly; teprve postupně se počet hodnocených vlastností zvyšoval. Zkušební systémy se tak zdokonalovaly. Všechna tato opatření směřovala tedy jednoznačně k systematickému zvyšování výkonnosti koní (DUŠEK 1992). První výkonnostní zkoušky se konaly v hřebčíně Tlumačov a v Přerově v roce 1928. MATOUŠEK (1976) uvádí, ţe starokladrubští hřebci se v poválečných letech vůbec nesedlali, zkoušky výkonnosti probíhaly pouze v tahu. Na základě studijních cest prof. Michala, MVDr. Sejkory a ing. Hartmana do zahraničí byla v roce 1952 vydána první československá norma pro plemenné koně, ve které byla i směrnice o výkonnostních zkouškách (MATOUŠEK 1976). ČSN 46 6310 rozdělila testování výkonnosti u koní podle uţitkového typu plemene na tři skupiny: mnohostranně uţitkový (kladrubský kůň), jednostranně uţitkový dostihový a jednostranně uţitkový taţný typ (DUŠEK 1992). Ve vícestranných zkouškách není hodnocena pouze vlastní výkonnost koně, ale přihlíţí se i k exteriéru a typu a pohlavnímu výrazu. Výsledná známka zkoušek je dána součtem známek z jednotlivých disciplín po vynásobení patřičnými koeficienty. Disciplíny a významové koeficienty se liší v závislosti na plemeni testovaných koní jiné disciplíny a jejich významnost platí pro chladnokrevné koně, jiná pro teplokrevné koně (a i mezi teplokrevnými plemeny existují rozdíly v disciplínách a významových koeficientech). Popis výkonnostních zkoušek s hodnocenými disciplínami a jejich významovými součiniteli najdeme v řádech plemenných knih jednotlivých plemen. Podstatou všech výkonnostních zkoušek by měla být zásada zajištění co moţná nejvíce stejných a standardizovaných podmínek pro testované koně. Mají absolvovat stejný výcvik vedený kvalifikovanými stejně výkonnými jezdci a vozataji a absolvovat stejné zkušební disciplíny. Čím více se tyto základné poţadavky dodrţují, tím jsou výsledky těchto testů pro chov významnější (DUŠEK ET AL., 1999). Od konce 80. let minulého století směřuje tendence k chovu plemen, v jejichţ případě se těţiště ocenění přesouvá z hodnocení výkonnosti k posouzení exteriéru a původu (DURUTTYA, 1997). V současné době je úspěšné absolvování výkonnostních zkoušek nutnou podmínkou pro zařazení do plemenitby většiny plemen koní, jedinou výjimku tvoří hobby plemena, kde jsou koně hodnoceni pouze podle exteriéru. Zhodnocení výkonnosti hraje důleţitou roli při selekci a šlechtění koní (STOCK AND DISTL, 2007). Na nutnost správného hodnocení zvířat, která je základem pro veškerou šlechtitelskou práci, upozorňuje i PŘIBYL ET AL. (2004), přičemţ nutným předpokladem je vyuţití všech dostupných údajů o zvířeti. Pro zhodnocení výkonnosti a mezinárodně platný odhad plemenných hodnot sportovních teplokrevných plemen koní (parkur, drezura, všestrannost) byl v roce 1998 zaloţen výbor Interstallion, který 17

úzce spolupracuje s WBFSH (World Breeding Federation for Sport Horses) a FEI (Fédération Equestre Internationale) (PŘIBYL 2008, interstallion.org). Vlastní analýze výkonnostních zkoušek u koní se věnovala WALLIN ET AL (2001), která se zaměřila na vztah výsledků výkonnostních zkoušek a dlouhověkosti u švédského teplokrevníka. Výsledky ukázaly na jedné straně významné vztahy mezi hodnocením exteriéru, výkonnosti a zdraví na dlouhověkost hodnocených koní, na druhé straně moţnost z těchto dat předvídat preventivní veterinární péči. Největší vliv na dlouhověkost měl stav končetin u mladých koní, nezanedbatelný byl ale i vliv pohlaví. Zdůrazňuje, ţe exteriér a výkonnost, stejně jako zdraví musí být hlavními kritérii při selekci mladých koní pro sportovní vyuţití WALLIN ET AL. (2003) uvádí, ţe z výsledků dobře vytvořených výkonnostních zkoušek (stavba těla, výkonnost, zdraví) lze spolehlivě předpovídat pozdější výkonnost testovaných koní v parkurovém a drezurním sportu. Parametry a trendy při výkonnostních zkouškách klisen meklenburského teplokrevníka se zabýval DIETL ET AL. (2004), jako vysoce významné uvádí vliv faktorů rok, měsíc, věk, a místo konání výkonnostních zkoušek na většinu ukazatelů výkonnostních zkoušek. 2.2.2 Výkonnostní zkoušky starokladrubských koní Metodika výkonnostních zkoušek u starokladrubských koní navazuje na podobné metodiky v jiných evropských státech. Výkonnostním zkouškám starokladrubských koní musí předcházet minimálně desetiměsíční výcvik, musí být posouzen celkový tělesný vývin a splněn stanovený poţadavek minimální kohoutkové výšky a obvodu holeně podle růstového standardu (viz Tab. 1). Testovaná zvířata musí být nejméně čtyřletá a musí mít oboustranně prokazatelný původ do páté generace předků při splnění čistokrevné plemenitby u hřebců a klisen. Hřebci a klisny zařazení ke zkouškám výkonnosti musí být zdraví, prosti zjevných dědičně podmíněných konstitučních vad a chorob (NH KLADRUBY, 2005). Výkonnostní zkoušky u starokladrubských koní jsou dvoudenní, čímţ je zajištěna stejná pracovní zátěţ za stejných podmínek (DUŠEK, 1981). Při výkonnostních zkouškách jsou posuzovány tyto vlastnosti: původ typ a pohlavní výraz exteriér výkonnost 18

Kromě původu se všechny uvedené vlastnosti hodnotí komisionelně za pouţití 10 bodové stupnice. Komise je nejméně pětičlenná, přičemţ minimálně dva členové nejsou zástupci Národního hřebčína Kladruby. Nejlepšímu hodnocení odpovídá známka 10, nejhoršímu známka 1. Hodnocení ukazatelů je vyjádřeno následovně: nedostatečný (1-2 body), podprůměrný (3-4 body), průměrný (5-6 bodů), nadprůměrný (7-8 bodů), vynikající (9-10 bodů). V říjnu 2007 odsouhlasila rada PK starokladrubského koně hodnocení disciplín výkonnostních zkoušek na půlbody (www.nhkladruby.cz/dokumenty/2007/rpk071008.rtf). Původ Je hodnocen slovně komisí při zkouškách výkonnosti, v písemné formě je součástí výsledků výkonnostních zkoušek kaţdého koně. Při hodnocení se posuzuje chovná a uţitková hodnota předků, stupeň a účelnost pouţití příbuzenské plemenitby, homogenita předků apod. Typ a pohlavní výraz Typ se posuzuje s ohledem na plemennou příslušnost a na základě charakteristiky stanovené šlechtitelským cílem a plemenným standardem. Při výběru se pohlíţí nejen na tělesný rámec, ale i na posuzování vlastností, charakterizujících plemeno. To vše při zachování respektu k limitním hodnotám. Pohlavní výraz je určen pohlavním dimorfismem a při jeho zeslabení není vhodné pouţívat takovéto jedince v plemenitbě. Exteriér Do roku 2005 se hodnotily tělesné linie, fundament a celkový soulad. Od roku 2005 se v rámci tělesných linií hodnotí krk, hřbet, bedra a záď, v rámci fundamentu pánevní a hrudní končetiny, včetně kopyt. Pro vlastní analýzu byla z dílčích dat (krk, hřbet, bedra a záď) vypočtena jedna známka - tělesné linie. Stejně tak bylo vypočítáno hodnocení fundamentu. V celkovém souladu je hodnocena harmonie tělesné stavby, ušlechtilost a rámec, a to vše s ohledem na plemenný standard. Výkonnost Celková výkonnost je podmíněna dílčími částmi. Je to hodnocení výcviku a dále hodnocení v disciplínách zkoušek výkonnosti: přijeţděnosti, mechanice pohybu, maratonu, ovladatelnosti spřeţení a zkoušky spolehlivosti v tahu. Výcvik Známky za výcvik stanoví vedoucí výcviku během desetiměsíčního průběhu výcviku. Při vlastních zkouškách výkonnosti můţe být provedena korekce udělených známek komisí na základě okamţitého projevu hodnoceného hřebce nebo klisny. Známky z této disciplíny nejsou do analýzy výkonnostních zkoušek zahrnuty, neboť jejich objektivní vypovídací schopnost je velmi malá hodnocení této vlastnosti nelze dostatečně standardizovat. 19

Problematikou hodnocení koní za výcvik se zabýval i DUŠEK (1979b), uvádí, ţe výcvik nemůţe být komisí objektivně zhodnocen, přesto je nutné sledovat a zaznamenávat reakce jednotlivých koní na průběh výcviku a koně s nevhodnou adaptabilitou vyselektovat. Ke stejnému názoru došel i DIETL ET AL. (2005), který poukazuje na neschopnost komisařů tuto vlastnost dostatečně posoudit, relevantní je zhodnocení trenéra, zároveň potvrdil nízkou heritabilitu jezditelnosti. Přiježděnost Je posuzována na základě jednoduché předepsané drezurní úlohy (viz příloha 1) na drezurním obdélníku 20 40 m. Doba potřebná na splnění této úlohy je přibliţně 5 minut. Mechanika pohybu Komise tuto vlastnost hodnotí v průběhu celých výkonnostních zkoušek. Posuzuje se takt, prostornost, pruţnost, akce a kadence. DUŠEK (1981) uvádí mechaniku pohybu za nejdůleţitější vlastnost výkonnosti a zároveň se zabývá nalezením co nejobjektivnějšího způsobu hodnocení. Zároveň navrhuje standardy k hodnocení mechaniky pohybu, které spočívají v měření délky, rychlosti a frekvence kroku (DUŠEK, 1974). Porovnáním hodnocení mechaniky pohybu u starokladrubských a lipických koní se zabývala ŠIŠKOVÁ (2007), lipičtí koně mají vyšší průměrné hodnocení. Maraton Je jednou z vozatajských disciplín, většinou ji koně absolvují v páru, výjimečně i v jednospřeţí. Jde o terénní jízdu s předepsaným počtem a délkou krokových a klusových pasáţí. Rychlost a překáţky jsou rovněţ stanoveny (viz příloha 2). V maratonu se výkon kaţdého koně hodnotí zvlášť jednou komplexní známkou. Výsledná známka z maratonu se získá odečtením penalizací. Penalizací se trestá: nedodrţení stanoveného chodu (za kaţdých 10 s jiného chodu 0,25 bodu), překročení stanoveného času (v kterémkoli úseku za kaţdých 30 s překročení 0,5 bodu), neposlušnost či odepření pohybu (1. neposlušnost 0,5 bodu, 2. neposlušnost 1 bod, 3. neposlušnost 2 body, 4. neposlušnost se hodnotí vyloučením z výkonnostních zkoušek). V případě váţné poruchy v postrojení či kočáru během maratonu je měření času na dobu nutnou k opravě přerušeno. Na kaţdé spřeţení určí předseda komise jednoho rozhodčího, který v jednotlivých úsecích maratonu na stopkách sleduje čas a zaznamenává udělené trestné body. Ovladatelnost spřežení Je hodnocena v disciplínách: drezurní zkouška a vozatajský parkur pro dvojspřeţí nebo jednospřeţí. Po absolvování drezurní úlohy se ihned navazuje vozatajským parkurem 20

na vymezené ploše 100 x 40 m. Kaţdý kůň spřeţení je hodnocen samostatně, jednou známkou z drezurní zkoušky (viz příloha 3) a druhou z vozatajského parkuru (viz příloha 4). Z porovnání starokladrubských vraníků s ostatními teplokrevnými plemeny vyplynulo, ţe starokladrubští vraníci měli průměrné vyšší bodové hodnocení při výkonnostních zkouškách vynikali nejen temperamentem, charakterem, krmitelností, mohutností a konstituční tvrdostí, ale i výkonností v těţkém tahu při zachování dostatečné rychlosti (DUŠEK, 1970). Analýzou výkonnostních zkoušek u starokladrubských koní se zabývala ŠIŠKOVÁ (2007), ve své práci analyzovala vliv faktoru barevná varianta, pohlaví, linie, rodina, chovatel a rok výkonnostních zkoušek na následující ukazatele hodnocené při výkonnostních zkouškách: mechanika pohybu, temperament, charakter, konstituce, krmitelnost, pracovní ochota a učenlivost, přijeţděnost, maraton, vozatajský parkur, spolehlivost v tahu, kohoutková výška hůlková a obvod holeně. Autorka uvádí, ţe bělouši mají lepší úroveň mechaniky pohybu neţ vraníci, vysvětluje to kratším předrámím a delším metakarpem starokladrubských běloušů, jistý vliv přikládá selekci koní během celé historie šlechtění - dřívější vyuţití běloušů pro potřeby císařského dvora. Významné a vysoce významné rozdíly mezi hřebci a klisnami byly zjištěny u průměrů všech vlastností kromě maratonu, ve všech vlastnostech hřebci vynikali. Významné a vysoce významné rozdíly mezi zástupci jednotlivých linií byli v krmitelnosti, kohoutkové výšce a obvodu holeně, zároveň ale upozorňuje na neobjektivitu výsledků z důvodu malého početního zastoupení v některých liniích, podobné výsledky uvádí i u rodin. Efekt chovatele je zajímavý, neboť koně privátních chovatelů vynikali v hodnocení pracovní ochoty a učenlivosti a charakteru nad koňmi hřebčínského chovu, obráceně tomu bylo v disciplínách přijeţděnosti a spolehlivosti v tahu, dále ţe státní koně jsou vyšší a mají větší obvod holeně. Nejvyšší vliv vykazuje faktor rok absolvování výkonnostních zkoušek - statisticky dokázané rozdíly jsou ve všech hodnocených znacích. Analýzou výkonnostních zkoušek starokladrubských koní se zabývali ANDREJSOVÁ ET AL (2008), analyzovány byly tyto fixní faktory: varianta, otcovská linie, chov, pohlaví, rok narození, věk koně v době výkonnostních zkoušek, interakce varianta chov a interakce otcovská linie chov. Do analýzy byly zahrnuty následující vlastnosti: typ a pohlavní výraz, exteriér charakterizovaný těmito znaky: tělesná linie, fundament, celkový soulad, přijeţděnost, celkový dojem a znaky výkonnosti a to: krok, klus, cval, maraton, drezurní zkouška, vozatajský parkur, první zabrání, druhé zabrání a třetí zabrání. Autoři uvádějí, ţe bílá varianta oproti vrané vyniká v mechanice pohybu a v celkovém dojmu. Faktor chovu byl významný nebo vysoce významný u čtyř hodnocených vlastností. Do celkového hodnocení 21

varianty a chovu ovšem zasahují významné interakce varianty chov v kroku a cvalu. Přesto můţeme konstatovat, ţe koně státního chovu oproti koním z privátních chovů vynikají exteriérově. Interakce linie x chov jsou významné u jedné disciplíny a vysoce významné u sedmi disciplín. Faktor roku narození se jevil významný u dvou disciplín, vysoce významný pouze u jedné dílčí vlastnosti. Faktor věku koní v době konání výkonnostních zkoušek byl významný u čtyř vlastností a vysoce významný u jedné vlastnosti. Pro cílené a objektivní sledování vlivu věku na hodnocení starokladrubských koní u výkonnostních zkoušek by bylo třeba vyšší zastoupení koní v méně početných třídách. Vliv faktoru linie na vlastnosti výkonnosti u starokladrubských koní byl významný nebo vysoce významný u devíti vlastností. 2.3 Hodnocení exteriéru 2.3.1 Metody hodnocení exteriéru koní MARŠÁLEK A ZEDNÍKOVÁ (1996) uvádí, ţe vlastní nauka o exteriéru, jako součást zootechnické vědy, se začala rozvíjet v 18. a 19. století. Další dynamický rozvoj nastal aţ začátkem tohoto století v souvislosti se zvyšující se intenzitou ţivočišné výroby, se vznikem nových plemen a s novými vědeckými poznatky. Jednou z nejrozšířenějších metod hodnocení exteriéru na světě je systém zaloţený na lineárním popisu zevnějšku. Tento systém se nejvíce pouţívá u mléčných plemen skotu a byl vyvinut v USA pro holštýnské plemeno, kde se vyuţívá od roku 1977 (MARŠÁLEK A ZEDNÍKOVÁ, 1996), protoţe vyuţití tradičních způsobů hodnocení exteriéru se ukázalo jako neefektivní (NORMAN ET AL., 1983; PEARSON ET AL., 1987). DIERS (1992) uvádí poţadavky na znaky zařazené do lineárního popisu takto: mají lineární průběh na zvolené biologické stupnici, jde o znaky jednotlivé, jsou dědivé, mají ekonomickou hodnotu, lze je lineárně popsat na místo subjektivního hodnocení a jsou základní důleţitosti. LANGLOIS (1979), SAASTAMOINEN (1991) a HOLMSTRÖM ET AL. (1990) uvádí, ţe utváření zevnějšku koně má vliv na výkonnost, stavba těla koně neovlivňuje pouze mechaniku pohybu, ale i to jak odolává stresu (SAASTAMOINEN A BARREY, 2000; MCILWARTH, 2003). Selekce mladých koní na základě exteriéru se provádí v mnoha zemích, zároveň se prokázalo, ţe koně, kteří mají lepší hodnocení exteriéru od zkušených komisařů, mají i lepší výkonnost (WALLIN ET AL., 2003). STASHAK (1987) upozorňuje na nutnost hodnocení tělesné stavby u hřebců i klisen kvůli korekci a zlepšení exteriéru u jejich potomstva. 22

Do roku 1996 bylo utváření zevnějšku koní v České republice zaznamenáváno pouze měřením, váţením a ve formě bodového a slovního vyjádření, v němţ byly popisovány především výrazně patrné přednosti nebo nedostatky jednotlivých koní. Od roku 1996 se v České republice začal vyuţívat lineární popis zevnějšku koní a od roku 1998 je tento popis uplatňován u všech plemen koní, jejichţ plemennou knihu vede Asociace svazu chovatelů koní ČR (http://www.horses.sk/konfer/k-sltk-cz.htm). Vlastní lineární popis pro tato plemena zahrnuje 22 znaků (viz příloha 5). SAMORÉ ET AL. (1997) uvádí, ţe lineární popis pro haflingy v Itálii zahrnuje 26 znaků exteriéru (viz příloha 6), stejně jako lineární popis pro KWPN (KOENEN ET AL., 1995). Pro shetlandské poníky v Nizozemí (viz příloha 7) zahrnuje systém lineárního popisu 28 znaků a 40 bodovou škálu (VAN BERGEN AND VAN ARENDONK., 1993). Analýzou exteriéru u populace norických koní v Rakousku se zabýval DRUML ET AL. (2008), je to plemeno, jehoţ šlechtění je zaloţeno hlavně na exteriéru. Do analýzy bylo zahrnuto 10 znaků lineárního popisu a 4 tělesné rozměry. Byl uvaţován vliv těchto faktorů: region chovu, zbarvení, chovné zařazení jedince. Významné rozdíly byly potvrzeny pro všechny tyto faktory. Vztahy mezi 7 ukazateli exteriéru, 7 tělesnými mírami, celkovým dojmem, temperamentem a mechanikou pohybu u andaluských koní se zabýval MOLINA ET AL. (1999), nejvyšší variability bylo dosaţeno u obvodu holeně, zatímco nejmenšího variačního koeficientu bylo dosaţeno u kohoutkové výšky. Nejvyšších variačních koeficientů pro znaky lineárního popisu bylo dosaţeno u těchto znaků: hrudník, postavení končetin, celkový soulad a bedra. Znaky s nejvyšším variačním koeficientem označují autoři za nejproblémovější v současné populaci andaluských koní. Vztahy mezi znaky lineárního popisu a tělesnými mírami klisen trakénského koně v Německu se zabýval VONBUTLETWEMKEN ET AL. (1992), uvádí, ţe korelace mezi výškou v kohoutku a znaky exteriéru byla pozitivní, ale nízká, korelace mezi obvodem hrudi a holeně a znaky exteriéru negativní a nízká. KOENEN ET AL. (1994) popisuje vztahy mezi tělesnou stavbou a výkonností u holandských teplokrevníků. Rozdíly v exteriéru způsobené vlivem pohlaví se zabýval PINTO ET AL.(2008) u populace brazilského plemene koní Mangalarga Marchador, bylo analyzováno 25 měr a 11 úhlů. Jako míry ovlivněné pohlavním dimorfismem uvádí autoři obvod holeně, šířku hrudi, obvod hrudi, délku beder, šířku pánve, délku paţní kosti, délku zadní spěnky, šířku hlavy, délku lopatky a délku těla. Úhly ovlivněné pohlavním dimorfismem uvádí autoři takto: úhel kloubu ramenního, úhel kloubu loketního, úhel kloubu hleznového, úhel kloubu kolenního. 23

Hodnocením exteriéru u blízce příbuzného plemene lipický kůň se zabýval ZECHNER ET AL. (2001), data k zhodnocení populace byla získána měřením. Byly zjištěny rozdíly mezi koňmi chovanými v jednotlivých hřebčínech pro většinu znaků (34 z 37 u klisen, 29 z 37 u hřebců), tyto rozdíly jsou způsobeny rozdílnými šlechtitelskými cíly a rozdílnou strategií managementu. Rozdíly mezi liniemi byly neprůkazné. Největší rozdíly byly shledány mezi hřebčínem Piber a Szilvásvárad. Piber je zaměřen na chov lipicánů pro klasickou drezůru reprezentovanou španělskou jezdeckou školou ve Vídni, zatímco Szilvásvárad se zaměřuje na chov kočárových koní s vysokou úrovní výkonnosti. Koně chovaní v ostatních hřebčínech jsou spíše podobné koním chovaným v Piberu - to je zapříčiněno častou výměnou chovného materiálu. Zcela mimo hodnoty plemene jsou koně rumunského chovu, změřeni byli pouze hřebci. BABAN ET AL. (1998) se zaměřil také na lipického koně, ve své práci se zaměřil na dědivost morfologických vlastností. Většina prací, týkající se zhodnocení exteriéru v jednotlivých populacích koňských plemen, byla prováděna na základě měření koní. Populací arabských plnokrevníků z hřebčína Alzahraa v Egyptě se zabýval SADEK ET AL. (2006), uvádí, ţe vliv pohlaví byl zdrojem variance pro většinu znaků kromě délky krku, obvod holeně, délku přední a zadní spěnky. Věk ovlivnil délku přední a zadní spěnky a obvod holeně. Analýzou populace plemene murgese v Itálii DARIO ET AL. (2006) uvádí, ţe za posledních 20 let došlo ke zvětšení kohoutkové výšky plemene o 5 cm, přiměřeně k tomu se zvětšil i obvod hrudi a obvod holeně. Populací plemene campeiro v Brazílii MCMANUS ET AL. (2005), uvádí, ţe pohlaví a zbarvení nemělo vliv na varianci v rámci plemene, nejvíce hodnocených znaků bylo ovlivněno věkem. CHABCHOUB ET AL. (2004) zhodnotil populaci berberských koní v Tunisku, zjistil, ţe odpovídá plemennému standartu a převládající barvou jsou ryzáci. Populací brazilských poníků se zabýval COSTA ET AL. (2001), výsledky ukázaly statisticky významné zmenšení některých proporcí těla. PRETORIUS ET AL. (2004), uvádí, ţe pro všechny tělesné míry kromě délky těla u populace fríských koní v Jihoafrické republice platí, ţe nejvyšších hodnot dosáhli hřebci, nejniţších klisny. Práce je zajímavá tím, ţe zahrnuje i valachy, hodnoty jejich tělesných rozměrů uvádí přesně mezi hodnoty klisen a hřebců, jedinou délku těla uvádí autoři u klisen průkazně delší. Vlivem inbreedingu na tělesné míry v populaci andaluských koní ve Španělsku se zabýval GOMEZ ET AL. (2009), uvádí, ţe byly nalezeny rozdíly mezi hřebci a klisnami. Variační koeficienty tělesných rozměrů byly nízké aţ střední, coţ poukazuje na vysokou homogenitu plemene. Zároveň autoři potvrdili význam inbrední deprese na tělesné rozměry andaluských koní. Metodami hodnocení exteriéru u irských taţných koní se zabývala ve své diplomové práci BREEN (2009), upozorňuje zejména na důleţitost zhodnocení exteriéru pro selekci plemenných koní. 24