vydovádí jihlava peter greenway reportáž: rozhovor:

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 317 v prodeji od 11. listopadu 2008 Ať se stáří vydovádí reportáž: jihlava rozhovor: peter greenway

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři Známky zániku jsou v přírodě okolo nás nepřehlédnutlné a i ve společnosti jako by jedna éra odcházela do věčných lovišť. Proto jsme za téma tohoto Nového Prostoru zvolili stáří. Dušičkové období je jediný okamžik roku, kdy se veřejně připouští, že tu nebudeme věčně a i ta nejpokleslejší média občas přinesou materiál o jiných stránkách života, než je nekonečné konzumování nových zážitků. Se stářím si totiž nevíme rady. Seniory už většinou nezajímají módní výstřelky a technologické novinky, navíc významně klesá jejich kupní síla, co tedy s nimi? My se vám v tomto čísle snažíme naznačit trochu smysluplnější pojetí podzimu života a najít zlatou střední cestu mezi rozjuchanými seniory odmítajícími přiznat věk a nemohoucími lidskými stíny, jež společnost zajímají jen jako klienti sociálních a zdravotních služeb. Nevím jestli se na stáří těšíte. Mám kamaráda, který už asi od jednadvaceti let sní o tom, jak bude sedět v houpacím křesle u krbu, bafat z oblíbené dýmky a u nohou přikrytých kostkovanou dekou mu bude klimbat věrný baset. Musím říct, že to není špatná představa, zvlášť když se doplní veselým hemžením vnoučat a pravnoučat. Doufám, že vám i tento Nový Prostor pomůže vnímat stáří jako přirozenou součást života, která v sobě nese i kladné stránky a ještě více nám všem přeji, aby takto vstřícný postoj ke stáří dokázaly zaujmout i naše společenské instituce. Doufáme ale, že vás ještě zajímá i něco víc než jen oblíbené křeslo a výše budoucího důchodu. Tu by mohla významě ovlivnit dnešní finanční krize, proto vám přinášíme historii krachů na Wall Street. Rádi bychom se pochlubili i exkluzívním rozhovorem s režisérem Peterem Greenawayem, který v Praze uvedl svůj nový film o Rembrandtovi. Rád bych také vaší pozornosti doporučil zpověd pražského zastupitele, protože komunální politika naše životy ovlivňuje mnohdy výrazněji, než ta celostátní. Kdo se nestihl podívat do Jihlavy, jistě ocení reportáž z festivalu dokumentárních filmů a na závěr neopomeňte naši novou anglickou stránku. Přeji vám mnoho příjemných procházek šustícím listím a nezapomeňte, že už se blíží advent, radostné očekávání nové naděje a začátku. Alexandr Budka spojení Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) sms: +420 774 789 079 e-mail: redakce@novyprostor.cz www.novyprostor.cz OBSAH fejeton: zakázat /Stern/ Pošli to dál kultura: film /Procházka/ 4 5 dějiny přítomnosti: Běsi na Wall Street, poprvé /Fiala/ 12 13 ~: máma profesorkou? /Kaiserová/ 21 AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ pohádka o pěkném stáří /Křížková, Havlín, Brodilová/ 6 7 reportáž: Orgie dokumentů na Vysočině /Havlín/ 14 15 komiks: Samorost /Bažant, Novák/ křížovka Ilustrace na obálce: Jan Kříbek 22 uličníci: stalo se že... /Kusý/ AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ vzpomínka na pojdlovy /Budka/ referát: z deníku zastupitele /Pospíšil/ 16 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ vábnička na příště 8 9 23 rozhovor: peter greenway /Procházka/ 18 20 kultura: LITERATURA /Marečková/ hudba /Veselý/ 24 25 světozor: Coca-Cola crunches Olympic Games /Megaphone, Canada/ 27 28 29 30 V příštím čísle se budeme věnovat problémům ochrany autorský práv a copyrightu. Podíváme se na to, jak nám ochrana duševního vlastnictví škodí i prospívá a že zdaleka nejde jen o falešné levisky z tržnice. společnost, která neumí stárnout /Pospíšil/ SMS a E-maily: AŤ SE STÁŘÍ VYDOVÁDÍ odložené ruské stáří /Kolenovská/ 10 11 3

Autor: Jan Stern nezbytná. Bohužel, výzvědná služba našeho svazu má k dispozici zaručené informace, že ani nepřítel nezahálí. Svaz zamindrákovaných hysterek již dnes pokoutně připravuje novelizaci našeho revolučního zákona, jíž chce po převzetí moci nastolit obludnou diktaturu. Podle našich informací mají být poté zakázána tato neškodná slůvka: hm, vingl, kabáti, pentle, gamesa, kuřba, fortuna, matróna, érbegy a dokonce i rybina! Nedosti tomu, sankcionováno má býti i vyslovení tradičních slovních spojení plochá jak baterka ba i roztomilé slangové označení prdel jak koňskej valach. Nejhorší ze všeho je pohled na seznam zakázaných vět. Z něho člověku doslova běhá mráz po zádech: Potkal jsem Jardu, tak sme zašli na jedno. Dyť máš oblečení plnou skříň. Dyť ty kalhoty jsou ještě dobrý. Tohle si nevemu, nejsem teplej. Měla by ses taky někdy kouknout na porno. Jak se máš, kotě? Copak je, maličká? Tomuhle se říká zpětný zrcátko, lásko. Snad si můžu prdnout aspoň doma. Ba co hůř, ženská totalita chce po vzoru čínského režimu začít cenzurovat i informační síť zvanou internet! Máme důvěryhodné informace, že v internetových komunikacích mají být konverzace lační muži brutálně šikanováni po vyslovení následujících větiček: Nechtěla by nějaká holka pokecat o sexíku? Co máš ráda? Co máš na sobě? Jaký máš kalhotky? Zavzdycháš mi do telefonu? Nechtěla bys vidět mýho ptáka na webce? Ba dokonce i prostá neutrální esemeska ahoj, sorry, ale rozchazime se už nebude moci být doručena! Ano, je to hrůza. Nepodceňujme naše nepřátele a jejich šílené seznamy. Buďme bdělí a ostražití! Bratři, doneslo se k mým uším, že existují v Česku zákonodárci, kteří by chtěli zakázat jistá slova a jisté symboly. A já na to říkám: konečně! Tolik pokroku jsem v té naší zatuchlé kotlině ani nečekal. Chápu to jako první krok správným směrem. Těch slov, která bude potřeba zakázat, je totiž mnohem více, než se zdá. Jako dlouholetý člen Svazu šovinistických hovad schraňuji ve svazovém sejfu již drahnou dobu posvátný dokument paragrafové znění zákona o zákazu jistých slov a formulací připravené pro chvíli až vláda věcí našich zpět se k moudrým mužům navrátí. Ke slovům jednoho dne zakázaným budou bezpochyby patřit zejména tato: pejsáček, šťěňátko, miláček, lidičky, srdíčko, dušička, mocinky a impotent. Dále bude nevyhnutelné soudně postihovat užití následujících slovních spojení: príma lidičky a zejména večeře při svíčkách. Zdaleka nejdůležitější je však zákaz následujících vět: Musíme si promluvit. V jakém jsi znamení? Na světě není jen sex! Osud chtěl, abychom se potkali. Nejsem tvoje služka! Ty mě neposloucháš! Chovej se prosím tě normálně. Drobíš. Proč mi to děláš? To sis nemohl vzít jinou košili? To se mě před nima nemůžeš zastat? Ti tvoji dementní kamarádi! Taky by sis po sobě mohl ten talíř jednou umýt. Máma měla pravdu. Až se o ty boty v předsíni jednou zabiju... Bolí mě hlava. Tak si jdi za tou courou. Myslíš, že nevím o těch tvejch časopisech? Dělej si, co chceš, ale do pusy ti ho nevemu. Co na tom hajzlu tak dlouho děláš?! Podívej se na to břicho. Každej chce mít hezkej byt. Uděláme si hezkej večer. Nespi. Mobilní operátoři budou muset zabránit doručení sms zprávy s následujícím řetězcem slov: Proc mi nepises? Sem ti neco udelala? Jistě chápete, že jistá opatření jsou zkrátka 4

Rada Čro: Nepatříte do naší budoucnosti Koncem října prosvištěla českým éterem další mediální aféra. Rada Českého rozhlasu zasedla nad hodnocením rádia Wave. Diskuse, která při této příležitosti v Radě proběhla, v mnoha ohledech předčila i ty nejpovedenější kousky z dílny její známější televizní příbuzné. Krom jiného se jako problematické ukázalo odvysílání písně Swastica Eyes od britských Primal Scream v pátečním anglickém vysílání. Radní totiž usoudili (pravděpodobně i na základě diletantského překladu písně), že kapela známá svým kritickým pohledem na americkou zahraniční politiku i celkově levicovými postoji propaguje v písni fašismus. I méně pozorný posluchač schopný jednoduché abstrakce přitom pochopí, že zmínka o svastice v textu naopak z fašismu obviňuje (vládu, lhostejnou společnost ). Koneckonců Swastica Eyes je běžně k slyšení na BBC a dalších zahraničních rádiích a Primal Scream ji hráli i na známém festivalu v Glastonbury. Došlápne si snad v rámci mezinárodní pomoci v boji proti fašismu Rada Českého rozhlasu i tam? Překvapivý interpretační smyk bohužel vedl radní k už méně překvapivým úvahám o budoucnosti rádia. Je sice známo, že rádio Wave radním zrovna k srdci nepřirostlo, nepřipraveného pozorovatele však přesto zdůvodnění radního Richarda Medka zarazí. Wave je podle něj rádio zaměřené na menšinovou, alternativní skupinu posluchačů, kteří nejsou budoucností (nebo jen velmi ojediněle) tohoto národa a je třeba zvážit, zda má s tímto zaměřením a obsahem rádio právo na život. Jako kdyby tu radní měli právo rozdělovat společnost na ty, kdo jsou a nejsou budoucností tohoto národa a na základě tohoto posouzení upírat jejich hudbě právo na život ve veřejnoprávním éteru. Úderná rétorika radních evokuje právě Primal Scream i s inkriminovanou písní. Možná by tato skupina mohla svůj text Radě na nějakém příštím koncertu věnovat Zuzana Brodilová ilustrace: vojta šeda Přežijte za dvě tisícovky měsíčně Až v lednu 2009 vejde v platnost novela zákona o existenčním minimu, v neradostném životě dlouhodobě nezaměstnaných dojde k nepříjemné, poměrně razantní změně. V některých případech si totiž měsíčně pohorší o více než tisíc korun a budou odkázáni pouze na existenční minimum, které v současné době činí 2020 Kč. Pomyslným polibkem smrti už přitom nebude pasivita při hledání zaměstnání spojená s neochotou spolupracovat s úřady, ale pouze fakt, že zůstávají v evidenci nezaměstnaných déle než jeden rok. Na vysvětlenou, český sociální systém stanovuje životní minimum jako minimální společensky akceptovatelnou částku sloužící k zajištění základních životních potřeb. Jinými slovy jde o záchrannou brzdu, která zaručuje, že pokud někdo ztratí práci či ji z nejrůznějších důvodů není schopen najít, nejenže nezemře hlady, ale bude o něj přiměřeně postaráno. Slovo přiměřeně je přitom velmi ošidné, protože částka životního minima není, navzdory silně rozšířenému mýtu o bohatých parazitech sociálního systému, nijak vysoká. Pro představu, člověk žijící o samotě si v tíživé situaci ztráty zaměstnání musí vystačit s částkou 3600 Kč měsíčně. Životní minimum čtyřčlenné rodina s nezaměstnanými rodiči a dvěma dětmi ve věku 12 a 14 let je 9400 Kč. Tyto sumy slouží nejenom na zajištění stravy, ošacení a hygienických potřeb pro celou rodinu, ale také ke kontaktování potenciálních zaměstnavatelů a k dojíždění za nimi. Vystačit s těmito příjmy při stále rostoucích cenách je objektivně na hranici lidských možností. Ministerstvo práce a sociální věcí je ale jiného názoru a pro dlouhodobě nezaměstnané (s výjimkou lidí starších 55 let a rodičů dětí mladších 12 let) prosadilo vyplácení tzv. existenčního minima pohybující se těsně nad hranicí 2000 Kč. To je z definice určeno nikoli k žití, ale pouze ke krátkodobému přežívání. Rodina z předchozího příkladu bude od ledna příštího roku nucena hospodařit s částkou okolo 7000 Kč. Ministerstvo si od této změny slibuje změnu postojů k hledání práce více než 200 tisíc dlouhodobě nezaměstnaných Čechů. Ignoruje přitom často objektivní příčiny nezaměstnanosti jako je nedostatek pracovních příležitostí v některých regionech, zdravotní omezení uchazeče o práci nebo diskriminaci ze strany zaměstnavatelů. Házení všech nezaměstnaných do jednoho pytle s nálepkou příživníka je přitom nejen arogantní a demoralizující, ale také krátkozraké a nebezpečné. Jak ukazuje příklad USA, spíše než k vymizení nezaměstnanosti povede pouze k masivnějšímu zapojení nezaměstnaných do šedé a černé ekonomiky. Zarážející přitom je, že uvedená negativa spojená s touto zásadní změnou ve vyplácení sociálních dávek nejsou pouhými nezamýšlenými důsledky chvályhodné snahy o motivaci nezaměstnaných k práci zasazené do širší systémové změny v boji s nezaměstnaností, ale zřejmě cílem sama o sobě. Jak jinak totiž chápat slova ministra Nečase o důvodech změny? Ten bez obalu říká:...lidem se nelíbí, že jsou sociální dávky zneužívány. Zásah proti zneužívání bude populární. Mezi lidmi má pozitivní ohlas. Samozřejmě s výjimkou těch, kterých se přímo dotkne. Nezbývá než doufat, že ministerstvo nezaměstnané kromě hubeného balíčku bankovek vybaví také obdobou příručky pro přežití v extrémních situacích. Tomáš Malík

Autor: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová Pohádka o pěkném stáří Obraz českých seniorů obvykle trochu mate. Na jednu stranu jsou čím dál více líčeni jako aktivní muži a ženy, pro které zdolat Sněžku na kole, řídit firmu o tisících zaměstnancích či studovat sanskrt s hebrejštinou dohromady, není ani po šedesátce žádný problém. Na druhou stranu se ale stejně samozřejmě mluví o jejich vytěsnění na okraj zájmu společnosti a jejich nemohoucnosti, jež končí nejprve sociální a později i fyzickou smrtí kdesi v ústavu. Žít jako v ráji Jednotlivé dny pana Václava jsou si podobné možná méně, než když před osmnácti lety odešel do důchodu. Bývalý chemik se dopoledne snaží pomáhat ženě s obědem nebo pere a žehlí a odpoledne s ní chodí na zahrádku. Sám si nakoupí, emailuje si s vnučkou, a protože nemá auto, dojede si na kole ve svých osmdesáti letech všude, kam potřebuje. Kromě toho také vyřezává loutky a režíruje ochotnické divadlo s dalšími ochotníky nacvičí minimálně jedno představení do roka. S reprízami objíždí celou republiku. Ještě nedávno stíhal i zasedání zastupitelstva, kam byl opakovaně volen za ODS, dodnes pracuje na sociální komisi šestnáctitisícového města. Chodí pravidelně na koncerty a vernisáže, dvakrát do měsíce se navíc sebere a s dalšími seniory zajede do některého z divadel v nedaleké Praze. Je v důchodu rád a žije si jako v ráji, jak říká. Přestože asi ne všichni ze zhruba jednoho a půl miliónu českých seniorů by s panem Václavem souhlasili, těch, kteří tráví čas aktivně jako on, je poměrně dost. Češi nad šedesát už přeci jen neodpovídají stereotypnímu zobrazení laskavých prarodičů, co dýchají jen pro vnoučata. Nejsou ani, jak upozorňuje gerontoložka Iva Holmerová, jen zakyslými a nesoběstačnými důchodci, kteří pouze přijímají a nic nedávají, jak je často vykresluje veřejný diskurz. Dokladem nejen zvyšujícího se počtu českých seniorů, ale i jejich sebevědomí, je i stále narůstající paleta komerčních i nekomerčních služeb, která je určena speciálně jim. Od zahraničních zájezdů, univerzity třetího věku až po vylepšené vířivé protiskluzové vany. Do Česka už navíc dorazily i podobné vymyšlenosti jako je například designový obří mobil, který od listopadu prodává jeden z tuzemských telefonních operátorů. Má velká tlačítka i display a speciální červené tlačítko na zadní straně pro vytočení rychlé pomoci. Obsahuje také předvolenou bezplatnou seniorskou linku, kde se lze rychle a snadno dostat k informacím z medicíny, práva, psychologie a systému sociální podpory. Ve své kategorii to potvrzuje nový sociální statut českého seniora stejně, jako se kdysi stvrzovaly nové finanční možnosti Čechů stoupajícím počtem luxusních butiků v Pařížské ulici v Praze. Aktivismus a nabídka pro stárnoucí populaci má ale stále své limity dané i tím, že každé město může přistupovat k tématu stárnutí dost nahodile. Někdy stačí jen, aby radní přestali podporovat místní seniorský klub a výpravy do divadel, kterých se účastní i pan Václav, se stanou nedostupným snem. Přesto podle Holmerové opravdu není důvod, proč by dnešní stáří nemohlo být obdobím relativního bezpečí a užívání si. Je ale pravdou, že na něj často nejsme připraveni a neumíme se s ním vypořádat. Ať už se svým vlastním nebo našich bližních. Dokud jsou však lidé činní a dokáží se sami o sebe postarat, pak problém zůstává poněkud skryt. Maso na kostičky Charlotta Janů sportovala až do pozdního věku, chodila do hor a plavala. Od operace krčku před šesti lety to s ní jde ale podle vlastních slov z kopce. Dnes se s potížemi pohybuje po dvoupokojovém bytě na sídlišti v Jihlavě. Před pár lety by si něco takového vůbec nedokázala představit. Je jí čtyřiaosmdesát, a když musí k lékaři nebo si jednou za čas vyjde popovídat s přáteli, bere si sanitku nebo taxíka. Nikdy se neprovdala a žije sama. Třikrát týdně jí chodí pečovatelka nakoupit a jednou týdně jí uklízí byt. Nedávno měla úraz.

Spálila si ruku o plyn a má popáleniny druhého stupně, proto k ní pečovatelka dochází každý den. Pomáhá mi s oblékáním. Dneska mi krájela třeba maso na kostičky a cibuli, abych si mohla uvařit. Nebo oloupe jablka, protože to jednou rukou nezvládnu, vypráví jinak stále vitální bývalá účetní. Má vlastně docela štěstí. Jsou místa, kde podobné služby nejsou vůbec. Například na Rakovnicku. Obce totiž nemají povinnost zajišťovat servis pro seniory a často spoléhají na nevládní organizace, které ale nepůsobí všude nebo mají jen omezené možnosti. Asistentka paní Janů je zaměstnankyní nevládní organizace Život 90 Jihlava. Ve městě jsou sice i další pečovatelské služby, přesto mohou pokrýt potřeby více než 15 000 službě přes hlasovou službu spojení s operátorem. Můžeme hned zjistit, co se děje a zavolat pomoc, když klient třeba upadne, vysvětluje Netolická a pokračuje: často si ale lidé chtějí jen popovídat, což považujeme za legitimní péči a poskytujeme ji jako takovou službu navíc, usmívá se. Své tlačítko má i Charlotta Janů. Vyhovuje jí i to, že systém je zkonstruován tak, aby skrze něj bylo možné monitorovat i pohyb. V případě, že by zařízení dlouho nesignalizovalo něčí pohyblivou přítomnost, operátoři opět okamžitě volají pomoc: Měla jsem přítele, který žil sám v Praze. Našli ho mrtvého až po 17 dnech. Až umřu já, chci, aby mě našli hned druhý den, říká paní Charlotta s velkou dávkou černého humoru. narozenin vypne mozek a jeho jedinou touhou je stát se hlídačem v muzeu), až třeba po nedůstojnou péči v zařízeních léčeben dlouhodobě nemocných. Ale i kdyby vše fungovalo, jak má, základ by měl být stále v rodině, které okolí (obec či stát) pouze umožní, se o své staré příbuzné starat. Každý by si měl uvědomit, že potřebuje vedle sebe své přátele a blízké, na to ústavy nestačí, připomíná pan Václav. Jeho vlastní vnučka studuje uměleckou školu v Českém Krumlově. Zpočátku jsem měl pocit, že jí mohu něco předat, protože přece jen o kumštu ledacos vím, ale teď už je ona mnohem dál než já, říká. Ale zase mě to motivuje a posouvá dál, snažím se, abych s ní udržel krok, dodává šťastný důchodce. místních důchodců jen stěží. Jen pro představu: Život 90 má k dispozici třináct asistentů, kteří dnes pomáhají kromě jiného i čtyřem lidem v seniorském věku. Charitní pečovatelská služba v Jihlavě má stálých klientů kolem dvaceti a podobné je to i s dalšími organizacemi, jež v městě působí. Fakt, že za této situace ještě nedošlo k hromadnému kolapsu jihlavských seniorů, naznačuje, že starým lidem dost dlouho stačí i malá výpomoc, a hlavně že rodinné vztahy přeci jen v Česku fungují. Přesto ani to někdy není dost. Jihlava je sice krajské město, ale stejně tu není příliš práce, takže hodně mladých odchází za výdělkem jinam a nemohou se proto postarat o své př íbuzné, př ibližuje místní situaci vedoucí osobní asistence Života 90 v Jihlavě Blanka Netolická. V tu chvíli by právě měl nastoupit stát a umožnit lidem co nejdelší pobyt doma či alespoň v místě bydliště tak, aby za nimi jejich příbuzní a přátelé mohli docházet. Život 90 spustilo službu tísňového volání. Stovka klientů z Jihlavy a okolí má díky této Ústavy nestačí Postupnou ztrátu soběstačnosti zvládají vesměs všichni špatně, podotýká Iva Holmerová. Podle ní je to dané především tím, že se fenomén stárnutí všeobecně popírá. Nepřiznáváme si, že jsem to i já, kdo může být jednou nemocný a umírat, vysvětluje. Dokud má společnost tento popírací postoj, tak vytěsňuje i potřebu a nerozvíjí služby pro seniory. Stáří je naproti tomu zcela normální, ale je potřeba se na něj přichystat (viz rámeček). Zlepšit úděl stárnoucích občanů by měl alespoň po právní stránce právě připravovaný nový občanský zákoník. Měl by zajistit například právo na bydlení seniorům tak, aby je jen kvůli nemovitostem nevystěhovávali do domovů důchodců vlastní potomci. Tisíce dalších drobností, na které člověk po odchodu do důchodu začne narážet, ale české zákony neřeší. Od faktické nemožnosti získat praktického lékaře po případném stěhování (častěji nemocný senior se v současném zdravotnickém systému lékaři prostě finančně nevyplatí), přes téměř nulovou možnost získat odpovídající zaměstnání (ne každému úderem šedesátých pátých Rady MUDr. Ivy Holmerové, PhD. ředitelky Gerontologického centra, p.o. MČ Praha 8 - Oceňte rodinu - i rodinné vztahy jsou vzájemné. Oceňte pomoc od blízkých. I projevená radost je odměna. - Komunikujte s obcí - obec je partner k jednání. Nejen fotbalová družstva, ale i senioři mají své potřeby a měli byste o tom dát obci vědět. - Připravte se na stáří - zajistěte se ekonomicky a najděte si včas vhodné bydlení, o které se budete schopni postarat. Berte seniorský věk jako součást kariéry a doplňte si vzdělání. - Pěstujte vztahy - moje maminka říká: Pěstuj vztahy, ve stáří už ti budou jenom ubývat. - Odkazujte, ale nedávejte - pro seniory je podstatné udržet si majetek. Je základem vaší moci a dalších životních možností. - Naučte se myslet na sebe - pečujte o sebe, dopřávejte si služby. Nelitujte se. 7

Autor: Alexandr Budka Vzpomínka na Pojdlovy V tradičních společnostech požívali staří lidé úcty coby nositelé paměti a cenných životních zkušeností. O tom, že je jich třeba i ve věku internetu, mě přesvědčili staří Pojdlovi. Biozemědělství za socialismu Těsně po listopadovém převratu se má sestra s rodinou rozhodla znovu osídlit pustnoucí venkov a vyměnila pohodlný pražský byt za statek v CHKO Blanský les. Naše rodina nedisponovala žádnou babičkou na venkově, a tak nebyl nikdo, kdo by uvedl na pravou míru naše romantizující představy o životě uprostřed přírody. O to tvrdší byl střet s realitou a jistě by dopadl mnohem hůře, nebýt starých, životem zmoudřelých sousedů. Mnoho jejich rad, postřehů a dovedností pro nás bylo zcela převratných, ačkoli oni sami je považovali za zcela samozřejmé. Nejdůležitější byl ale osobní příklad, který dokazoval, že se i v drsném kraji bez civilizačních vymožeností dá prožít dlouhý a spokojený život. Nejvíce ctěni v celém kraji byli staří hospodáři Pojdlovi. Z jejich osamělého statku na kopci pod lesem byl daleký výhled a ze široka daleka se k nim také sjížděli lidé. Hospodařili na půdě svých předků a nikdy se nenechali zlomit ke vstupu do družstva. O jejich kamenitá políčka v kopcích družstvo možná ani nestálo, proto mohli jako soukromí zemědělci prožít celý socialismus. Šikana úřadů jim paradoxně leckdy prospěla. Jako soukromníci totiž podléhali mnoha omezením, nesměli například ve velkém nakupovat hnojivo a postřiky, takže provozovali biofarmu dávno před tím, než se začalo mluvit o ekologickém zemědělství. Kraj byl podobně jako jiné těžce poznamenán poválečným odsunem. To ještě zvýšilo důležitost několika málo přeživších starousedlíků jako byli Pojdlovi. V nich se totiž zachoval vztah k půdě, kraji, místní paměť i specifické krajové zvyky a dovednosti. Pro nás, přivandrovalce z města, měli klíčovou důležitost. Byli pro nás důkazem, že vysněný ideál venkovské idyly skutečně existuje. Po několik let byli pravidelnou součástí našeho života. Třikrát týdně jsme k nim na samotu jezdili pro mléko od jejich čtyř kravek, k němu paní Pojdlová přidávala i domácí máslo a tvaroh. Evropské normy jejich hospodářství nesplňovalo, bio certifikáty také neměli. Mléko bylo nepasterované, s tlustou vrstvou smetany, nabírané přímo z konve, kam se nadojilo. Nedůvěřivé předsudky návštěv z Prahy braly za své hned po ochutnání a reklamní floskule o tradiční receptuře a léty prověřené kvalitě konečně získaly díky stařence Pojdlové reálný obsah. Nikoho ani nenapadlo spojovat Pojdlovic produkty s podivnými náhražkami, prodávanými v kartónových krabicích s názvy jako Selské mléko nebo Tradiční tvaroh. Šaman z české vsi Návštěva na Pojdlovic samotě byla zaběhlým rituálem, který je těžké popsat bez sentimentálních klišé - dva stařečci hodně přes sedmdesát let, zdrsnělí povětřím a těžkou prací uprostřed hospodářství, kde jedinou vymožeností byl starý traktor. Mnoho toho nenamluvili, leckterou otázku zodpovědělo jen mávnutí mozolnatou rukou nebo mrknutí živých očí. Hovor se odbýval podle stálého scénáře, probralo se počasí, úroda, pár slov o tom, jak jde život a co zase natropila koza. Nejlepší bylo, když jsme je zastihli venku při práci a hned mohli okouknout jak prořezávat stromy nebo naklepat kosu. Stařečci měli rádi, když jsme s sebou brali děti, ty vždy dostaly krajáč mléka od cesty a šly si pohladit kravičky. Některé výjevy připomínaly f ilm Na samotě u lesa, pan Pojdl občas vyhrožoval, že prodá krávy a na jaře už nezaseje, ale rok šel za rokem a nic se neměnilo. Mladí už dávno žili ve městě a jezdili pomáhat jen při žních. Na otázky, zda převezmou hospodářství, paní Pojdlová jen mávala rukou, stejně jako na naše nabídky pomoci. Nemotornost synků z města na nás byla příliš očividná, ostatně kdykoli jsme si brali pšenici či brambory, byl jsem zahanbován siláckými kousky o padesát let staršího pana Pojdla. Pytel, který já sotva vlekl k autu, si on ležérně nahodil na rameno. Největší chloubou ale byly včely. U svých úlů se stařeček Pojdl proměňoval v opravdového šamana a jeho vztah ke včelám byl dokonalým příkladem mezidruhové komunikace. I zde pohrdal veškerou chemií a moderními přípravky. V letech, kdy bylo medu málo a včelstva hynula, bylo na med ze samoty pod lesem spolehnutí a sjížděli se sem včelaři z celého kraje, aby ze stařečka vytáhli nějaké rozumy. S přibývajícími léty jsme si stále bolestněji uvědomovali, že idyla nebude trvat věčně a výpravy na samotu byly stále nervóznější. Zastihneme Pojdlovy v pořádku? Jak dlouho ještě vydrží? Všem bylo jasné, jak jsou nenahraditelní a že s nimi odejde navždy kus historie kraje. Bohužel, už několik let jsme odkázáni na mléko z krabice a samota pustne, ale příklad jak prožít aktivní plnohodnotné stáří nám všem zůstal. 8

Autor: Petr Pospíšil Společnost, která neumí stárnout Žijeme ve společnosti, jejímž ideálem je věčné mládí. Naše společnost je charakteristická neustálými inovacemi, aktualizacemi a updaty. Vše musí být nejen lepší než dříve, ale také rychlejší. Dnešní společnost zcela proměnila vztahy mezi mládím a stářím. Devalvování zkušenosti Jestliže dříve byla hlavní hodnotou stáří zkušenost, zdá se, že nyní je tato zkušenost na obtíž. Svět, který tato zkušenost zachycuje, se totiž neustále mění. Zatímco dříve, ve světě, který se neproměňoval tak rychle, měla zkušenost starších lidí praktický význam - popisovala totiž svět, který stále ještě existoval - dnes většinou připomíná ozvěnu dávno zašlých časů. Svět se nejen pobláznil do fikce věčného mládí, ale také se výrazně materializoval. Lidé kvůli lásce k hmotě ztrácí schopnost přijímat i jiné než praktické dovednosti. Zatímco babička počítač opravit neumí, její pohled na mezilidské vztahy může být velmi přínosný, neboť si nese svou odžitou zkušenost. Lidé ztratili schopnost podobné věci přijímat. Zkušenost stáří nemá praktický, ale spíš rušivý význam znesamozřejmuje, připomíná, že existoval radikálně odlišný svět a že určité věci se nikdy nezmění. Například fakt, že musíme zestárnout. Spolu s devalvováním zkušenosti přichází její zmnožení v relativně pohodlných společnostech Západu se důchodu dožívá většina lidí. V zemích, kde jim to jejich důchody dovolují, zastupují důchodci významnou kupní sílu. Představují ale také významnou sílu politickou, což může být vnímáno jako hrozba pro onen věčně mladý svět, v němž žijeme. Frank Schirrmacher hovoří ve své stejnojmenné knize o Spiknutí Metuzalémů a varuje před mezigeneračními střety. Můžeme koneckonců vzpomenout na zděšení, které roku 1998 vyvolaly takřka pětiprocentní předvolební preference Důchodců za životní jistoty. Zdánlivě byla tato hrozba hodnotově konzervativní důchodcovské strany v poslaneckých lavicích zahnána volebním neúspěchem a rituálem veřejného ponížení v podobě pojídání brouka potemníka předsedou strany na televizních obrazovkách. Odpůrci důchodcovského podílu v politice se ovšem radovali předčasně hlasům seniorů museli kvůli této konkurenci nadbíhat ostatní strany a zejména komunisté díky tomu slaví nepopiratelný úspěch. Strach ze stáří hraje svou roli i na politické scéně. Před volbami 2006 koloval po internetu vtip návod jak přispět k vítězství demokracie. Byl jednoduchý: Jak zachránit demokracii před komunisty? Zabraňte volit svému důchodci... Překonat kulturní darwinismus Je jasné, že podobné přístupy mezigenerační nedorozumění jen posilují. Přitom by stačilo relativně málo: vzájemný respekt. Stačilo by, kdyby mladí nepokládali zkušenost těch starších za nadbytečnou a nezajímavou, ale naopak za něco, co otevírá nové prostory pro přemýšlení i jim samotným. Stačilo by, aby byli přesvědčeni, že jim živou paměť doposud žijících lidí nenahradí jedna společná paměť národa vytvářená médii a jedním rádoby historickým ústavem, který má v popisu práce dělit minulost na dobro a zlo, na zločiny a hrdinství. Skutečné, živé lidské příběhy nám ukazují mnoho barev i mnoho odstínů šedé mezi neexistujícími představami o absolutním dobru a absolutním zlu. Stačilo by málo jenže to málo poněkud odporuje jednomu ze základů naší současné civilizační formy: kultu úspěchu, síly a mládí. Naše společnost překonala darwinismus v realitě, pečuje o staré a nemocné. Nepřekonala jej ale ve vlastní kultuře. Stále žijeme v představě, že je třeba vnímat svět jako střet a konkurenci, v níž slabší bude po právu poražen. Stáří je z takového souboje kontumačně vyloučeno. Nechceme-li ale žít ve světě, v němž bude v duchu návrhu kulturního historika Wolfganga Schivelbusche mít každý člověk povinnost zemřít do určitého věku, musíme tento přístup změnit. Měli bychom přestat vnímat svět jako arénu ke střetávání jednotlivých lidských zájmů, které se snaží obohatit se na úkor druhého, ale spíše jako prostor pro setkávání jedinečných lidských příběhů, které se mohou obohatit vzájemně. Namísto boje o místo na slunci je třeba, slovy postmoderního básníka Lubora Kasala, vnímat společenský život s nadějí, že slovo k slovu přileze hra, při níž poražený vyřízne srdce z vítěze, jinými slovy, že se vzájemnosti mezilidské komunikace podaří zeslabit pocity vzájemné nadřazenosti. Východiskem pro překonání kulturního darwinismu ve vztahu ke stáří se mohou stát některé prvky křesťanství ne toho zdogmatizovaného a zúředničtělého nejrůznějšími církvemi, ale onoho původního, filozofického, které upozorňují na jedinečnost každé duše a tím každého člověka a které kladou důraz na hodnotu těch slabších, poražených a přehlížených. Nemusíme věřit v Boha, měli bychom ale vidět hodnotu každého člověka, a to bez ohledu na jeho věk, stav či postavení. Autor je politolog.

Autor: Daniela Kolenovská Odložené ruské stáří Říká se, že celkovou kulturní úroveň země odráží vztah společnosti k seniorům a bezmocným lépe, než slavná díla jejích nejlepších umělců a vědců. Pokud se takto budeme dívat na kulturu ruskou, dozvíme se o Rusku samotném zřejmě mnohem víc, než prozradily nedávné, českými oficiálními místy podpořené, Dny Moskvy v Praze. Země plná krajností se ke svým seniorům chová více než rozporuplně. Pohodlný život nových Rusů kontrastuje s osamělým životem venkovských stařenek podobně ostře, jako zašlá a politiky dnes účelově oprašovaná sláva sovětských válečných veteránů s někdejšími privilegii členů moskevského ústředí socialistického světa. doby, než zaznamenáte, že jejich osamělé obyvatelky nepěstují na záhonech květiny, ale nezbytné potraviny. Vnoučata? Ta žijí většinou nedostupně daleko a o prázdninách dají přednost zájezdu do zahraničí. I jen pouhá cesta moskevským metrem, kde musí rozhlas co chvíli žádat, aby starým spoluobčanům uvolnili cestující místa, naznačuje, že svých seniorů-neveteránů si Rusko váží o poznání méně. Vyjádřeno poměrem výše důchodů, přesně o polovinu. Dvě kategorie seniorů Vladimir Putin rozdává seniorům automobily. Slavnou Ladu VAZ 2107 získá letos na jeho příkaz každý ruský invalida zraněný v bojích druhé světové války. Rusko své veterány ctí. Každoročně defilují na Rudém náměstí, aby zemi připomněli svůj den Vítězství, 9. květen 1945, do jehož stínu se současná moskevská administrativa snaží skrýt předválečný teror a strádání. Vztah společnosti k válečným veteránům vyvolává dojem obecné úcty a respektu ke starším, život v ruských městech a na venkově zvlášť je však mnohem složitější, než by se na přehlídkách v Moskvě zdálo. Barevné, řezbami zdobené, dřevěné domky na vesnici působí idylicky jen do té Stáří jako politický kapitál Do penze mohou ženy odejít v pětapadesáti letech, muži v šedesáti. Jestliže se tohoto věku ovšem dožijí. Nízká životní úroveň, chudoba, sebevraždy a alkoholismus způsobují, že se důchodu dožije zhruba každý druhý muž. Díky ženám však senioři přesto představují vlivnou čtvrtinu ruských voličů a vláda v Moskvě byla proto ve vztahu k nim dosud obezřetná. Příznivci Vladimira Putina rádi připomínají, že se po nástupu do funkce prezidenta v roce 2000 rychle postaral, aby byly za Jelcina zadržované důchody pravidelně vypláceny. Dva roky na to byla zahájena opatrná penzijní reforma. Ačkoliv výše běžného důchodu nedosahuje ani hranice životního minima, ruský federální rozpočet je péčí o stárnoucí obyvatelstvo příliš zatížen. Je třeba počítat s poklesem světových cen ropy, které dosud plnily státní pokladnu a zatím tak dovolovaly důchody postupně zvyšovat. Odborníci však navíc do budoucna varují před dopady dlouhodobě nízké porodnosti a také před tlakem, kterému bude sociální i zdravotní systém muset brzy čelit vinou prudkého nárůstu počtu mladých lidí nakažených HIV. Každý rubl dobrovolně uložený na osobní penzijní 10

který později vyústil v rozpad Sovětského svazu. Splácet ho musí ještě současná společnost, starší pokolení především. Plánovaná penzijní reforma totiž slibuje vylepšit stáří teprve dnešním čtyřicátníkům. Pokud ovšem bude opravdu schopna zajistit zhodnocení a včasné vyplacení uložených prostředků. Vladimir Putin nedávno schválil jejich dočasné využití k financování obnovy ruských silnic a letišť. účet proto dnes odpovědná ministryně Taťjana Goliková slibuje doplnit ze státní pokladny druhým. Chce povzbudit spoluobčany, aby sami spořili na svůj důchod a dál už nespoléhali, že jim důstojné stáří zajistí stát. Svaz ruských důchodců za to Golikovou chválí. Věří, že tentokrát jde o nadějný plán. Život na dluh Ještě v posledních desetiletích existence Sovětského svazu měli přitom ruští senioři poněkud jiné postavení. Solidní stáří garantoval loajálním občanům totalitní stát nejen finančně, ale například také organizací povinných studentských brigád, které v době sklizní přijížděly stárnoucímu a vylidňujícímu se venkovu na pomoc. V čele Sovětského svazu tehdy stál v roce 1906 narozený Leonid Brežněv. Průměrný věk jemu podřízených členů ústředního moskevského vedení dosahoval 68 let. Po Brežněvovi nastoupil osmašedesátiletý Jurij Andropov a po jeho smrti o necelé dva roky později byl do nejvyšší funkce zvolen třiasedmdesátiletý Konstantin Černěnko. Svá postavení členové tehdejší mocenské špičky dlouho budovali a vzdát se jich byli ochotni jen ze závažných zdravotních důvodů. Vrcholná jednání mohla právě s ohledem na zdravotní stav diskutujících často trvat jen něco málo přes čtvrt hodiny. Mluvilo se o gerontokracii, vládě starců. Jejich zájmy se se zájmy společnosti rozcházely. Ani luxusní péče, kterou požívali, nemohla zajistit, aby na nové trendy a potřeby země i obyvatel odpovídali s elánem, tvořivě a účinně. Stát, který přestali být schopni řídit, stagnoval politicky, ekonomicky i kulturně. Byl to dluh, Nová kultura A kam se současnými ruskými seniory? Jaký prostor jim zůstal? Menší části z nich se daří nuznému životu uniknout investicemi do cenných papírů nebo do moskevských nemovitostí a stáří pak tráví v levnějších krajích, například na mořském pobřeží Turecka. Nutno dodat, že podobný způsob života by sovětská morálka postavila mimo zákon. Většina ruských seniorů si však, dokud to zdraví dovolí, přivydělává v neatraktivních oborech hladových po levné pracovní síle. Ostatní jsou odkázáni na pomoc svých dětí, v krajních případech na almužnu z ulice. Senioři už v Rusku rozhodující slovo měli, nyní k moci nastoupila jiná generace a místo, které svým předchůdcům vymezila, není příliš důstojné. Čas na prosté vyprávění v rodinách nezbývá. Mladé nové Rusko žije dneškem. Životní zkušenosti a potřeba vyrovnat se s vlastní problematickou minulostí pro něj nejsou určující. Jaké dluhy pro budoucnost vytváří takový způsob vlády teprve uvidíme. 11

Autor: Jaroslav Fiala Běsi na Wall Street, poprvé Na konci roku 1928 prohlásil americký prezident Calvin Coolidge: Ještě žádný Kongres Spojených států se nesetkal s tak příznivými vyhlídkami do budoucna. Na domácí scéně převládá spokojenost, žijeme v období největší prosperity. To ještě netušil, že za necelých deset měsíců budou USA, stejně jako velká část světa, čelit nejhorší hospodářské krizi novodobé historie. Do chudobince v autě Americký prezident tehdy poukázal na to, že Spojené státy procházely obdobím dosud největší prosperity. Amerika se po první světové válce stala centrem světového obchodu, dosahovala takřka poloviny globální průmyslové produkce, byla největším vývozcem i dovozcem zboží a zabírala trhy evropským výrobcům. Obyčejným Američanům se zvedla životní úroveň a velkou konjunkturou si prošel zejména automobilový průmysl. Levné vozy Ford si mohli dovolit i poměrně chudí dělníci, kteří pak během krize ironicky říkali: Můžeme jezdit do útulků pro chudé v autech... Finančníci nabádali, aby lidé investovali do cenných papírů a zvyšující se bohatství přineslo užitek všem. Jedním z investorů byl i budoucí britský premiér Winston Churchill, jenž se ještě několik týdnů před vypuknutím krize v dopise manželce svěřoval, jakou má radost z toho, že se mu podařilo zbohatnout snadným nákupem cenných papírů. Jenže brzy přišlo vystřízlivění. V létě 1929 se růst cen akcií zastavil a následoval jejich strmý pokles. Začala se šířit panika a investoři hromadně prodávali cenné papíry v naději, že tím zachrání alespoň část ušlých zisků. Rovněž americké banky v té chvíli začaly po věřitelích požadovat splácení půjček ti ale neměli peníze a museli prodávat akcie bez ohledu na to, kolik za ně dostanou. Následovala pohroma. Dne 29. října 1929 ceny akcií prodělaly svůj nejdramatičtější pokles a následoval krach newyorské burzy na Wall Street. Toto datum vešlo celosvětově ve známost jako černé úterý. Pád tím ale zdaleka neskončil; naopak. Pokračoval zhruba do konce listopadu, kdy se akcie dotkly pomyslného dna. Navíc málokdo v té chvíli tušil jak dramatické budou následky že ve Spojených státech zkrachuje spousta f irem i f inančních institucí a nezaměstnanost tu dosáhne rekordních 25 % nebo že se krize rozšíří dál do světa a bude ji provázet hlad a obrovský pokles průmyslové výroby, jenž přetrvá až do začátku druhé světové války. Byznys ve vzduchoprázdnu Nad příčinami Velké deprese si odborníci dodnes lámou hlavu a málokdy se shodnou. Někteří vidí problémy v prudkém snížení peněz v oběhu nebo v příliš velkých zásazích státu do ekonomiky, jiní zase naopak v poklesu kupní 12

síly a v tom, že stát v rozhodující chvíli krachujícím bankám nepomohl. Americký ekonom John K. Galbraith tvrdil, že hospodářský růst ve Spojených státech vyvolal v lidech touhu příliš rychle zbohatnout za minimální náklady. Důkazem tohoto trendu byl obchod s pozemky na Floridě (zejména v Miami a Palm Beach). Lidé věřili, že z těchto oblastí udělají turistický ráj a přes nerovnoměrnou kvalitu zdejší půdy se ceny místních parcel vyšplhaly neúměrně vysoko. Stalo se, že pozemky, které byly označeny jako pobřeží, byly od moře vzdálené víc jak šedesát mil, ale prodávaly se za cenu přímořského letoviska. Někdy se dokonce obchodovalo s parcelami, jež vůbec neexistovaly. Rozmach takového byznysu s sebou přinesl vlny spekulativního kapitálu. Lidé si kupovali nadhodnocené akcie a prodávali je ještě dráž, čímž jejich ceny na burze dál stoupaly. Cenné papíry však ve skutečnosti velkou hodnotu neměly. Kromě toho vzniklo mnoho bank, jež neměly pravidla pro to, kolik mají vlastnit a kolik peněz mohou půjčovat. Americká centrální banka (Fed) a Bílý dům místo toho prosazovaly, aby bankovní domy snižovaly úrokové sazby. Výsledkem bylo, že klesala hodnota peněz a lidé si čím dál víc půjčovali. Zadlužil se tehdy kdekdo právě kvůli nákupu akcií, o nichž si lidé mysleli, že porostou donekonečna a pomohou jim zbohatnout. Podniky rozšiřovaly výrobu, produkovaly velké množství zboží a zdálo se, že prosperují. Jenže se žilo z neexistujících peněz a vyráběl se artikl, který nebylo za co koupit. Když pak vyšlo najevo, že akcie jsou bezcenné, bylo příliš pozdě dluhy nebylo z čeho splácet. Následovaly bankroty, konfiskace majetku a prudký nárůst nezaměstnanosti. Krize se šířila dál Hospodářská krize příliš nezasáhla Asii, ale o to více se projevila v Evropě. Jelikož ekonomická obnova západoevropských zemí po první světové válce závisela především na přílivu amerického kapitálu, byly tu cítit důsledky krize obzvlášť bolestně. Když v roce 1931 v Rakousku zkrachovala jedna z nejvýznamnějších evropských bank, Creditanstalt, mělo to za následek vlnu paniky, vybírání peněz a dominový efekt v podobě pádu dalších bank a podniků. Vlády se snažily na krizi reagovat různě. Americký prezident Roosevelt vyhlásil Nový úděl pro americký lid, jenž vedl ke kontrole akcií, stanovení minimální mzdy, zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne či k vyplácení starobních důchodů. Roosevelt též vyzval k ukládání peněz do bank a na chvíli dokonce fungující bankovní pobočky uzavřel, aby zamezil výběrům vkladů. V Británii zase vsadili na deflační politiku a ve Francii na znárodňování bank či železnic. Žádný z těchto receptů ale trhy neuzdravil a krizi dočasně ukončila až zvýšená výroba způsobená další světovou válkou. Velká deprese asi nejtíživěji zasáhla Německo. Třicetiprocentní nezaměstnanost a obrovský pokles životní úrovně tu vyvolaly sociální neklid, přispěly k masivní popularitě Hitlera a k vítězství nacistů ve volbách. V tehdejším Československu krize vedla ke čtyřicetiprocentnímu poklesu průmyslové výroby, ale k hlubší destabilizaci politického systému nedošlo. Stále chceme bohatnout Uvedené skutečnosti vybízejí ke srovnání s dneškem. Přestože k finančním panikám dochází od doby, co na světě existují organizované ekonomiky, najdeme v dnešní krizi řadu společných témat s černým úterkem. Podle týdeníku The Economist bylo jednou z hlavních příčin obou recesí nakupování nemovitostí za přemrštěné ceny v naději, že si je pak koupí někdo další ještě dráž. Jako by se opakovala Galbraithova slova: Chceme stále víc a chceme to co nejrychleji. A protože jsme nespořili, hodně jsme se zadlužili. Kvůli Velké depresi došlo k zavedení řady nástrojů a finančních regulátorů, jež měly krizím zamezit. Ve Spojených státech, stejně jako v řadě dalších zemí vznikly komise pro cenné papíry a burzy, došlo k zavedení pojištění a podpor v nezaměstnanosti. Na druhé straně dnes mnoho ekonomů hovoří o tom, že se fondům a bankám stejně dařilo a daří žít mimo jakékoli kontrolní mechanismy. A dále, podobně jako před osmdesáti lety, obrovské množství střadatelů chtělo vydobýt zisk z ničeho vložilo peníze do akcií zdánlivě výnosných fondů, které kryly leda hypoteční dluhy. Dnešní krize se prý ale s největší pravděpodobností projeví jinak. Stratég velké americké banky Merill Lynch Michael Hartnett přirovnal současný stav na finančních trzích k ucpanému potrubí: Globální bankovní trh je zavřený, tvrdí. Banky, především ty hypoteční, byly totiž vystaveny útoku vkladatelů, soukromý sektor jim přestal půjčovat a záchranným kruhem se staly centrální banky nebo vlády. Jenže po těchto zásazích z venku klesla důvěryhodnost trhů, a tím pádem i celkový objem investic. Americké firmy ztrácejí nárok na krátkodobé půjčky, navzdory tomu, že mnohé z nich mají dluhy a zoufale potřebují hotovost. Je nasnadě, že řada firem ve víru krize zkrachuje, ale koordinovaný postup vlád, jež budou do ekonomik nalévat finance, naopak mnohé zachrání. Problém podle The Economist spočívá v tom, že v takové situaci je těžké plánovat investice nebo rozšiřovat výrobu, a firmy tedy budou zřejmě hromadit peníze a méně investovat. Dá se očekávat omezený růst zisků a hospodářský pokles na celosvětové úrovni, byť zdaleka ne tak dramatický jako ve třicátých letech. Otázkou ale je, jak dlouho finanční trhy v takovém spánkovém režimu vydrží. Ukazuje se, že neviditelná ruka trhu nedokáže zabránit spekulativním snahám, které mají blízko ke katastrofě. Na druhé straně i to, že se banky a firmy dokáží regulacím a státním zásahům vyhýbat a dělají si, co je napadne bez ohledu na budoucí vývoj a vlastní zadluženost (což ale platí i o vládách včetně americké). Buď tedy dojde k lepšímu vyvážení volného trhu a státních regulací, a nebo k celkové proměně ekonomiky na globální úrovni. Jedno je však zřejmé: přijdou změny, aniž tušíme, jaké budou následky. Autor je historik, působí na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. 13

Autor: Tomáš Havlín Orgie dokumentů na Vysočině Šest dnů, pět sálů a dvě stě čtyřicet filmů. V Jihlavě proběhl dvanáctý ročník festivalu dokumentů. 14 Cesty stopařů jsou nevyzpytatelné, a tak byly první obrázky z Jihlavy poněkud šokující. Podzemní garáže jihlavského nákupního centra City Park. Stavba za 1,25 miliardy a první den otevřeno. Konečně nebudeme muset jezdit až do brněnské Vaňkovky, pochvalovaly si ženy odposlechnuté v trolejbusu ještě o dva dny později první jihlavský mall. Událost významem přesahující hranice kraje stáhla populaci z města i širého okolí jako magnet železné piliny. Davy proudily, fotobuňky zažívaly perné chvíle, nekonečné travelátory (odlišuj od eskalátorů!) nekonečně rotovaly. Jen ty košíky se příliš neplnily. Přijeli jsme z Humpolce. Dnes se nám tu moc nelíbí. Je tady hodně lidí, ale to časem opadne. Ani nic nekupujeme, spíš se jen tak rozhlížíme, vykládá mladší pár s kočárkem, bezprizorně postávající na ochozu galerie. Dole pod ním, hned vedle show místního hair studia, už ladí kytaru Tomáš Klus. Folkový zpěvák mě sotva před hodinou naložil na havlíčkobrodském nádraží. Odskočil jsem si z turné s Chinaski, říká. Dvojku vína a teď už se chystá na pódiu, kde se před ním činili pražští rapeři Orion a James Cole. Je čas jít a vyměnit 113 obchodů za 240 dokumentů. Otázka je kudy. Pravdu měl muž, jenž si den předtím stěžoval Jihlavskému deníku: Chybí tu tabule. Člověk neví kudy kam a nemůže se dostat ven. Štěstěna stála poblíž a hned druhý pokus otevírá cestu ke svobodě. Stačí projít vylidněným, podzimním městem a vydat se přes náměstí, na němž se kašna vodního boha Neptuna snoubí s budovou Prioru, považovanou za největší architektonickou hrůzu Vysočiny. Pak minout morový sloup obklíčený osmi opadanými lipami. Na jeho místě stával pranýř. Jihlavský kulturák, srdce festivalu, je na dosah. U vchodu obligátní prodej opékaných kaštanů. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji hlava Ji hlava International Documentary Film Festival East European Forum / East Silver / Doc-air 24. 29.10.2008 / www.dokument-festival.cz Šestidenní dilema Festival dokumentárních f ilmů si s City Parkem zjevně nekonkuroval. Jak potvrdila sondáž, obě akce o sobě téměř nevěděly. Devět z deseti zákazníků nového nákupního centra nemělo o festivalu tušení nebo se na něj nechystalo. To samé jde říct i o f ilmových fanoušcích vybavených roztomile antishoppingovými názory. Do Jihlavy začali proudit už v den pátečního zahájení. Špička přišla o víkendu, což potvrdila hustota spacáků v sokolovně přeměněné v noclehárnu. V sobotu a v neděli tu byla hlava na hlavě, lidé spali v nejzvláštnějších polohách, ve dveřích, na schodech i na chodbách. Až na pár neutišitelných chrápačů podivuhodná ohleduplnost. S omezenými kapacitami se nejspíš potýkali i organizátoři. Jak jinak si vysvětlit, že dokumentarista Lukáš Kokeš, později oceněný zvláštním uznáním poroty za snímek Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech, nocoval v nevěstinci. Ale vůbec mi to nevadilo. Pokoje vypadaly úplně normálně. Na to, k čemu běžně slouží, poukazovaly jen do červena laděné chodby s fotkami nahých žen a taková zářivka nad vchodem, signalizující, je-li pokoj obsazen, vzpomíná. Festivalová rána se nesou ve znamení bolestivé selekce. Než začnou návštěvníci křižovat bílou linkou na chodníku vyznačené stezky mezi projekčními sály, s těžkým srdcem váhají u snídaňové housky s čajem, co oželet. Jít raději na f ilm o japonských prostitutkách nebo o nacionalistických bolševicích v Rusku? Nikdo nestihne všechno. Nejdřív se chci jít podívat na Krátké filmy z Iráku, pak na Reného a večer na Českou RAPubliku, plánuje pražská studentka Magda. Ačkoli si pečlivě zaškrtává do festivalové broužury, do hry vstupuje faktor náhody. Už po prvním filmu se jí staví do cesty vinárna a přátelé, které doma nevidí, jak je rok dlouhý. Modelový příběh. Nejen filmem živ je člověk. A stále se lze navíc ještě utěšovat možností zhlédnout uniklé dokumenty ve festivalové mediatéce. Je sice přednostně určená pro filmové profesionály, ale kdo si přivstane nebo si udělá čas večer, volnou židli u jednoho z třiceti počítačů najde. Divák s digest Největší hvězdou letošního festivalu se stal Frederick Wiseman. Je to něco, jako kdyby přijel do Karlových Varů Fellini, přibližuje laikovi význam filmařovy návštěvy produkční Pavlína. Třiaosmdesátiletý dokumentarista, který v 50. letech vystudoval práva, aby foto: MFDF JIHLAVA

nemusel válčit v Koreji, působil jako prototyp nezdolného seniora. Pro toto číslo Nového prostoru ideální vzor. Účastnil se vlastních projekcí, živě a vtipně diskutoval s diváky, neúnavně traverzoval mezi jednotlivými sály. Dostat ho na festival byl podle všeho těžký úkol. Je to práce na několik let, prozrazuje ve frontě na čínské nudle ředitel festivalu Marek Hovorka a dodává, že Wiseman festivaly obvykle vypouští. Přestože produkuje stále nové filmy - naposledy před dvěma lety Státní legislativu o fungování zákonodárného aparátu v americkém státu Idaho - do Jihlavy přivezl zejména práce ze 70. let. Leitmotivem Wisemanových filmů jsou instituce, život člověka v nich a způsob, jakým ovlivňují jeho chování. V jednotlivých snímcích mapuje modelingový byznys v New Yorku, klášterní život benediktinských mnichů, život policejního okrsku v Kansas City, základní výcvik v americké armádě nebo frustrující fungování systému sociální péče. Církev, policie, armáda - téměř foucaultovská témata. V tříhodinových černobílých opusech, které k závisti českých tvůrců odkázaných na nedobrovolnou šetrnost představují sotva jednoprocentní koncentrát celého natočeného materiálu, vládnou dlouhé, statické záběry nahlížející do střev instituce. Žádné pokládané otázky, žádná inscenace. Wiseman se téměř nepřipravuje - na několik týdnů odjede na místo a točí. Můj názor je, že dokumenty jsou ideologické, předsudečné, kondenzované, komprimované, ale přitom spravedlivé. Snažím se dělat filmy, které nejsou v nějakém objektivním smyslu přesné, avšak jsou přesné v tom, že vypovídají o zkušenosti, kterou jsem během jejich natáčení udělal, říká. A jihlavské publikum mu evidentně přišlo na chuť. I přes hraniční délku dokumentů - tři hodiny jsou ještě milosrdné, nejdelší Wisemanův film trvá jednou tolik - byly sály plné a diváci se dobře bavili. Všechny mé filmy jsou koneckonců komedie, přiznal jejich autor v diskusí po promítání. Utajený festival Vedle Fredericka Wisemana sklidily velkou pozornost české dokument y zařazené do soutěžního bloku Česká radost. Největší šance na festivalové vavříny držela Helena Třeštíková se časosběrným dokumentem René. Ten navíc předtím obdržel evropského Oscara, ocenění Evropské filmového akademie za nejlepší letošní dokument starého kontinentu. Osudy recidivisty René Plášila, který strávil většinu života ve vězení, sledoval našlapaný sál. Diváci měli možnost vidět i neobv yklé záběr y z valdických cel nebo vycházkových kójí. Točit ve Valdicích bylo velmi složité, protože vězení nemá žádný zájem na tom, aby se o něm př íliš vědělo. Příhodná doba k natáčení byla po převratu v roce 1989, kdy vládla uvolněná atmosféra, a pak když jsem byla ministryní kultury. To na ředitele věznice působilo, v ysvětluje Třeštíková. S podobným zájem jako René se setkala Česká RAPublika režiséra Pavla Abraháma. V inscenovaném a komediálním dokumentu se hiphop střetává s vysokou kulturou. Pražští rapeří Orion (PSH), Hugo Toxxx a James Cole (oba Supercrooo), na kterých f ilm stojí, navštěvují výuku univerzitní lingvistky, besedují se spolkem Slovo a hlas, jenž ústy svého předsedy Vladimíra Justla podporuje kulturu mluvního projevu a pracuje k jejímu zlepšení a v koncertní síni stanou proti komornímu triu. Konfrontačně modelované scény nakonec odráží překvapivou národní jednotu. Lingvistka, která bez uzardění žongluje slovem zmrd, klukům ukáže, že ve skutečnosti nejsou tak sprostí, jak by chtěli být, opatrovatelé mluvy zařadí rapery do jedné linie s Šrámkem a Gellnerem a když houslistka rozpozná ve scratchingu jednoho s DJs řadové staccato, probleskne sympatie i mezi klasickými hudebníky a hiphopery. Spojení starého a mladého, tradice a inovace, korunuje společný track s Hanou Hegerovou Kde domov můj. Poprojekční diskuse by mohla tvořit jednu z f ilmových scén. Festivalové publikum se přeci jen lišilo od toho, které rapeři znají z klubů. Ale bylo to v pohodě. Jsou to lidi, glosoval Hugo Toxxx. Spolu s Jamesem Colem stojí v snadno rozpoznatelném hloučku před kinem. Kruh akusticky odděluje z mobilu puštěný rap, čichově ho uzavírá kolující joint. Pochválil nás Magor Jirous. To je nejlepší reference, dodává Cole. Cenu za nejlepší český dokument si nakonec odvezl Vít Janeček za f ilm Ivetka a hora. Snímek o slovenské dívce, které se pět let zjevovala Panna Marie, získal cenu poroty za nepředstavitelnou religiozitu, cosi bytostně potřebného v naší ateistické zemi. Reného a RAPubliku přesto stojí zato zmínit ještě v jedné souvislosti. Oba totiž zabodovaly v odborné sekci, která, ačkoli ji běžný divák vůbec nemusí zaregistrovat, představuje rovnocennou část festivalu. V rámci f ilmového trhu East Silver mohli filmoví profesionálové shlédnout dokumenty ze středo- a východoevropské produkce a zajistit si je na vlastní festival. Nejvíc se klikalo na Reného, říká Miriam Šimková z produkčního týmu. Česká RAPublika byla hned v závěsu, ale zajímavá je ještě jednou věcí. Jedná se o dítě programu East European Forum, ve kterém se filmoví tvůrci učí prezentovat připravované projekty a nabízí je k finanční účasti producentům. Abrahámův film je jeden ze čtyřiceti úspěšných, které se letos podařilo pomocí fóra natočit. Jihlava tak filmy nejen promítá, ale také jim pomáhá na svět a distribuuje je. Právě tyto aktivity, které pomáhají zviditelnit český dokument způsobem, který mohou další obory tiše obdivovat, naznačují, na co se můžeme těšit za rok. Na East European Forum letos nejvíc zabodoval radarový dokument dvojice Vít Klusák/Filip Remunda. Po Českém snu přijde Český mír. Zájem o něj už mimo jiné projevil fond Sundance nebo televizní síť Arte. foto: MFDF JIHLAVA V České RAPublice natočí hiphopeři s Hanou Hegerovou společný track Kde domov můj. Helena Třeštíková přivezla do Jihlavy dokument o recidivistovi Reném Plášilovi. 15

Autor: Filip Pospíšil Z deníku zastupitele Jaké je to být v opozici na radnici prvního pražského obvodu? Je nemocniční karta zdarma úplatkem? Co se děje, když místostarosta nehlasuje podle svých stranických kolegů? Angažovaný zastupitel přibližuje jeden den ze zákulisí malé politiky. Filip Pospíšil Nemocnice Na Františku Copa Centrum mediálního a realitního magnáta Když není čas číst Zastupitelstvo se schází zhruba jednou za měsíc, většinou v honosných prostorách malého sálu na Žofíně. Jednání začíná ráno a zabere někdy i celý den. Od svého zaměstnavatele dostávám obvykle volno. Ušlou mzdu mi městská část uhradí. Pro mě ale začíná příprava na zastupitelstvo již několik dní předem, kdy si ze své schránky na úřadě městské části vyberu stoh materiálů, které se budou projednávat. Po práci se snažím po večerech najít chvilku, abych si několika set stránkový fascikl alespoň v rychlosti prošel. Pak se nad dokumenty sejdu s mými dvěma kolegy, se kterými v zastupitelstvu reprezentujeme malou opoziční stranu. Tentokrát je setkání mimořádné tím, že dva roky od voleb, přesně v polovině našeho funkčního období, má kolegyně odstupuje a odjíždí za studiem do zahraničí. Setkávám se proto s jejím náhradníkem a při té příležitosti přemýšlím, co jsem se vlastně sám naučil a jaké zkušenosti mu mohu předat. Nezačínám zrovna nejlépe. Vrazím mu do ruky dvanáctistránkový jednací řád s tím, že by si ho měl co nejrychleji prostudovat, protože procedurálními triky se dá průběh i výsledek jednání zastupitelstva výrazně ovlivnit. Společně v rychlosti procházíme materiály a říkáme si, na co je třeba si dát pozor, kde budeme hlasovat proti či podávat pozměňovací návrhy a podobně. Po chvíli si uvědomím, že mám hlavně potřebu předat kritický, či přímo podezíravý přístup ke všemu, co se nám objeví na stole. Druhý den ho na Žofíně čeká slib zastupitele. Při zápisu prezence mi paní u stolu dává podepsat dokument, kterým stvrzuji převzetí kartičky Nemocnice Na Františku. Na mém místě leží vedle hlasovacího zařízení další materiály, které nám místostarosta dodal na poslední chvíli. A už se schvaluje minulý zápis a hlasuje o pořadí více než dvaceti bodů, které se mají dnes projednat, takže nemáme čas si nové dokumenty prostudovat. Špinavé prádlo na doma Následují interpelace. Během minulého jednání zastupitelé vládnoucí koalice zamítli návrh, aby starosta odstranil do konce roku všechna závažná pochybení a porušení zákona při hospodaření, které byly zjištěny při auditech v posledních letech. Starosta ale přesto sám slíbil, že pro nás zastupitele připraví zprávu o tom, jak náprava postupuje. Nic takového však nemáme k dispozici, a tak se ho ptám, kdy svůj slib splní. Prý do příštího zastupitelstva. I kolegové z druhé opoziční strany mají dotazy. Jen z vládní koalice se nikdo na nic neptá. Pokud mají nějaké výhrady či nejasnosti, řeší je v rámci zastupitelských klubů jednotlivých stran. Před veřejností, která má na zastupitelstvo volný vstup, nebo si může přečíst zápis na webových stránkách, pochopitelně špinavé prádlo raději nevytahují. Během jednotlivých bodů jednání zastupitelé odlehčují připravenému občerstvení a přitom více či méně pozorně sledují, co se probírá a jak kdo hlasuje. Po prvních hlasováních dojde k nepříjemnému incidentu. Zvláště opoziční zastupitelé, kteří nemají výhled na obrazovky monitorů u předsednického stolu, upozorňují, že na projekčním plátně, které zobrazuje průběh hlasování pro zbytek sálu, nejsou v pořádku barvy, a tak se pohledem na ně nedá zjistit, jak kdo hlasuje. Koaliční zastupitelé problém nejprve bagatelizují, v zápětí ovšem zpochybňují vlastní hlasování. Špatně vybarvená políčka s hlasy jednotlivých zastupitelů totiž popletla 16

i je, mysleli si, že hlasují jako obvykle stejně se svými kolegy, kteří ovšem ve skutečnosti hlasovali jinak. Po krátké pauze je technická závada napravena. Na řadu přicházejí problematické body. Zástupce starosty předkládá Koncepci nakládání s bytovým fondem městské části, opozice ale materiál kritizuje jako příliš popisný a nic neřešící. Jsou v něm ale některé zajímavé údaje například o úbytku počtu obyvatel na Praze 1 ještě v roce 1999 tu podle dat statistiků žilo 35568 obyvatel, loni již jen 30714. zamítány. Hned proto nastupují i pochybnosti odhalili jsme dobře podstatu materiálu? Nepřispěl jsem svým hlasem k prosazení záměrů, s nimiž nechci mít nic společného? Dalším bodem, okolo kterého je dnes více rozruchu, je pronájem Malostranské besedy. Na minulém zastupitelstvu neprošlo schválení smlouvy se společností 2media. Kolegům z opoziční strany i některým koaličním se nelíbilo příliš nízké nájemné, jiným zase program, který vypadá alternativně. Vedení radnice chce znovu vypsat nové výběrové řízení a sehnat nového Pawlowského. Patří mu i Škodův palác v Jungmannově ulici. Malostranská Beseda Dokument také hovoří o tom, že městská část momentálně hospodaří s 2253 byty, ale neuvádí, kolik z nich je momentálně volných. Po zastupitelstvu slavit V dokumentu je také, že v předchozím období bylo přiděleno 40 sociálních bytů, 65 bytů pronajato pro vybrané profese (zvláště policisty a strážníky a zaměstnance Nemocnice Na Františku či úřadu MČ) a 83 bytů bylo pronajato z jiných důvodů, než jsou důvody u bytů sociálních. Jaké to byly důvody a komu byly byty pronajaty mi místostarosta není schopen vysvětlit. Protože se materiál vůbec nezabývá problémem deregulace nájemného, které se týká i sociálních bytů, navrhuji, aby nájemné bylo v sociálních bytech přiměřené možnostem nájemníků. A také, aby byla radě uložena povinnost zpracovat projekty nákupu či výstavby nových sociálních bytů. Seznam žadatelů o ně (často vyhnaných vysokým nájemným z domů se soukromými vlastníky) totiž několikanásobně převyšuje nabídku. Podpoří mě nejen kolegové z opozice, ale dokonce i místostarosta, takže je vše schváleno. Je to mimořádný úspěch, protože většinou bývají návrhy opozice bez většího rozvažování nájemce, který by již od příštího roku mohl Malostranskou besedu provozovat. Straší je ovšem případ Werichovy vily, kde se výběrové řízení protáhlo na dost dlouho. Ovšem ani v koalici neexistuje jednotný názor, jak by měl provoz v Malostranské besedě vypadat a kdo by jej měl zajišťovat. Starosta tedy o přestávce vyjednává s opozicí. Prý se snaží proces maximálně urychlit, zastupitelstvo má proto schválit předložený návrh, podle kterého vybere konečného zájemce rada. Tím by ovšem zastupitelé zcela ztratili kontrolu nad tím, zda se Malostranská beseda stane místem pro kulturní vyžití místních nebo atrakcí pro turisty. Navrhuji tedy alespoň, aby rada byla povinna předložit projekt vítěze ke schválení zastupitelstvu. I tentokrát návrh projde a zdálo by se, že můžeme po zastupitelstvu opravdu slavit. Kartičky a investoři Jenže se začne projednávat návrh na změnu zřizovací listiny Nemocnice Na Františku. Otvírám obálku, kterou jsem dostal na začátku jednání spolu s kartou a zjišťuji, že mi nemocnice jako jejímu držiteli nabízí nadstandartní služby. Ptám se proto přítomného ředitele nemocnice, zda podobnou výhodu získají všichni občané Prahy 1, když nepřisvědčí a naopak se zmíní o tom, že ji chtějí jiným prodávat za 30 tisíc, kartu odmítám. Podobně činí i ostatní opoziční zastupitelé, kteří upozorňují na nepřípustné výhody. Koaliční zastupitelé ujišťují, že se o žádný úplatek nejedná. Kolik jich ale kartu vrátilo, nevím. Sousedé u stolu opozice předkládají k projednání petici občanů proti uzavření metra na Národní třídě, kterou již podepsalo 5588 obyvatel. Nechvalně známý podnikatel Sebastian Pawlowski tu chce vybudovat své Copa Centrum, při jehož výstavbě má být stanice uzavřena, či její provoz omezen nejméně na 16 měsíců. Ve výsledku zde má vyrůst obří, převážně administrativní komplex, který neúnosně zatíží oblast v sousedství obchodního domu Tesco. Jak se ale ukazuje v diskusi, se stavbou už městská část nic udělat nemůže, nepřihlásila se totiž z nechopitelných důvodů do stavebního řízení. Zastupitelstvo se nakonec usnáší, že Praha 1 bude prosazovat vybudování bezbariérového přístupu ze stanice metra na Národní třídě směrem do Lazarské. Starosta o tom má jednat s dopravním podnikem a magistrátem. Jenže na stavbu nemá peníze ani městská část, a zřejmě ani Dopravní podnik či magistrát. Způsob, jak donutit investora komplexu, aby stavbu zaplatil sám, s největší pravděpodobností neexistuje. Poslední body programu už projednáváme bez problémů. Zastupitelstvo končí tentokrát už okolo páté hodiny. Mám tedy ještě chvilku na to, abych se vrátil k rozdělané práci do své kanceláře. Autor je zastupitel na Praze 1. 17

Autor: Petr Procházka Rembrandt byl filmař a taky outsider Do Prahy přijel uvést svůj poslední film Rembrandtova Noční hlídka. Klasik filmového novátorství a jeden z nejexcentričtějších britských režisérů Peter Greenaway. Vést s ním rozhovor je boj. Nahozenou otázku střídá dlouhý monolog. Greenaway je znám perfekcionalismem v přípravách na každé své dílo. Je posedlý filmem jakožto formou. Obrazová dokonalost, strhující výtvarné provedení a inspirace slavnými malířskými mistry jsou automatickou složkou jeho filmů. Stejně tak často kruté a sexuální příběhy. Filmařem se rozhodl stát, když v šestnácti letech zhlédl Bergmanovu Sedmou pečeť. Před patnácti lety jste na Filmové škole v Uherském Hradišti řekl: Jestliže chcete vyprávět příběhy, staňte se spisovatelem, ne filmařem. Znamená to, že příběh je až druhotným sdělením filmového díla? Ano. A vždy dodávám: Diváci si pamatují prostředí, herecké výkony, atmosféru, nikoli příběh. Jsem přesvědčen, že filmová tvorba je mnohem zajímavější v oblastech, které nejsou v první řadě narativní. Příběh však, tedy stavba, filmem musí procházet. Divák musí mít možnost držet se nějaké linie, aby z kina neodcházel ve zmatku. Nicméně esence výrazného pocitu z obrazů, emoce, potažmo nahozené silné filozofické sdělení pro divákovo zamyšlení, je na prvním místě filmařova úsilí. Jste také autorem několika knih. Bohužel jsem neměl možnost žádnou si přečíst. Tam stavíte na první místo příběh? Zajímalo by mě také, jak vyprávíte příběh ve svých scénářích. Jak herci chápou váš způsob vyjadřování? Jistěže. Jsou to skvělé příběhy (úsměv). Scénář je poněkud jiná káva. Bohužel pro mne jsou mé scénáře poměrně dost literární a film hodně závisí na hercích. Proto trávím s herci nad scénářem dlouhý čas příprav. Vysvětluji a předehrávám jim emoce a charaktery postav tak dlouho, dokud se postavou nestanou. Renesanční rocková hvězda v pohodě Jak vybíráte herce? Do Noční hlídky jste díky koprodukci obsadil i herce z Kanady a Polska. Nakolik byla tato spolupráce obtížnější oproti vašim předchozím filmům? Hlavní rozdíl vůči ostatním filmovým zpracováním je, že Rembrandta zobrazují jakožto zralého nebo starého muže, zatímco v mém filmu je mu pouhých třicet čtyři let. To jsem musel zohlednit. Okolnosti výběru jsou ale vždy na mém osobním vkusu. Herci jsou to všichni výborní. Jen jsme je museli všechny předabovat. I ty kanadské pro jejich silný přízvuk. Ale jinak Martin Freeman se zhostil role Rembrandta van Rijna výtečně. Musíme si uvědomit, že Rembrandt byl ve své době velmi slavný a úspěšný, takový Bill Gates nebo Mick Jagger. Každý se s ním chtěl znát. A Martin ve filmu vystupuje jako taková rocková hvězda renesance. 18

Rozhovor s Peterem Greenawayem Noční hlídku jste natočil v široké mezinárodní koprodukci a k některým dokončovacím pracím jste využil i pražské postprodukční studio Avion. Kolorista Geoffrey Case popisoval, že jste po nich chtěl téměř neproveditelné (okem neviditelné) technologické postupy. Potřeboval jsem zachytit šero. Plátno Rembrandtova obrazu je šerosvitné, stíny nikdy nejsou zcela černé. Je to niterný kontrast, které lidské oko možná nepostřehne, ale je v tom právě ta emoce, podprahový pocit mystéria, něčeho možná neviditelného, ale pocitově vnímaného. S kameramanem Reinerem van Brumelenem jsme perfekcionisté. Potřebovali jsme, aby výsledek nevypadal jako film, ale jako malba, jako obraz. Proslýchá se, že byste rád v Česku natočil svůj další film. Co je na tom pravdy? Byl jsem v Praze před dvanácti lety a myslím, že odpovídá mým záměrům na film o malíři Oskaru Kokoschkovi. Věřím, že mi Praha má co nabídnout. Nosím to téma v hlavě už několik let. Kokoschka, můj oblíbenec, žil v Praze tři roky. Miloval vdovu po Gustavu Mahlerovi, ale nemohl s ní být, a tak si vyrobil loutku s autentickými tělesnými otvory, která mu suplovala jeho lásku. Tenhle životní příběh mě zajímá. Ano, uvažuji o tom, že se sem někdy přesunu a natočím o něm svůj f ilm. Rád bych do něj obsadil do hlavní role Johna Malkoviche. Využijete české herce? Samozřejmě. Vím už, že někteří vaši herci umí perfektně anglicky, takže by odpadly komplikace s dabováním. Vystudoval jste malířství. Kam spadají vaše první úvahy na téma Noční hlídky a jak dlouho jste potom pracoval na scénáři? To je dlouhá historie. Měl bych asi začít v 60. letech, kdy jsem studoval na umělecké škole ve východním Londýně. Všichni moji profesoři zbožňovali Rembrandta, což mi dávalo dobrý důvod, abych ho nenáviděl. Dostal jsem se k němu, jak to tak bývá, když mi přestal být předhazován. Zjistil jsem, že ať je to jak chce, jeho vliv na další generace malířů je nesporný. Právě to mne přimělo se jím podrobně zabývat. Řeknete si, že Rembrandt byl jedním z mnoha, že třeba mnozí méně známí renesanční malíři ho předčili, nemluvě o dalších generacích. Podstata jeho génia totiž spočívá v tom, jaký vůbec byl. Podrobně je znám jeho životopis, jeho trable s obživou, se ženami či establishmentem. Jaký tedy podle vás byl? Rembrandt byl demokrat, republikán, humanista a dá se říci, že i postfeminista a určitě také postfreudista. Maloval děti s pokakanými prdelkami, staré lidi, anonymní děvečky, zkrátka neskrýval nikoho a nic. Zajímal se i o italské hrdinské eposy a římskou mytologii. Zkrátka byl v pohodě. Nemusíte mít doktorát z klasické literatury, abyste mu porozuměli. Jeho obrazy vzbuzují reakci u kohokoliv stejně silně už celých 400 let (pozn.: v r. 2006 uběhlo 400 let od Rembrandtova narození). Satirický obraz zmateného Amsterodamu Vaše filmy jsou zjevné inspirací renesančních malířů, dokonalostí detailů, skladby či šalby světla a tmy, šerosvitu. V čem je pro vás Rembrandt odlišný a jedinečný? Musel jsem si vyřešit svůj osobní problém s nizozemskými mistry. Mým oblíbencem je totiž Vermeer, kterému jsem složil poctu ve svých filmech a udělali jsme o něm operu, takže z čistě pracovních důvodů jsem se od něho musel odpojit. Problém byl v tom, že Vermeer mi připadá jako moderní malíř, omylem zasazený do 17. století, kdežto Rembrandt je čistým produktem své doby. Jeho barvy jsou jiné, a proto i film o něm musí být v jiných barvách. Jeho svět je černé plátno, které postupně osvětluje stále víc různých světelných zdrojů. Tady mi došlo, že Rembrandt byl vlastně filmař. Jelikož kinematografie je vlastně o tom samém, o černém okénku, které postupně zaplňuje světlo, a také filmové okénko je jako obraz v rámu. Tedy shrnuto: Rembrandtova Noční hlídka je jediný filmový rámeček, který jsem já přenesl na filmové plátno. Nakolik se film shoduje s historickou skutečností? Nakolik byl přizpůsoben scénáři a příběhu? Historie neexistuje. Existují jen historici. Podívejte se na spisovatele a autory her, jak si hrají a bravurně manipulují s historií! Vůbec nejlepší je v tom Shakespeare, který počínaje Richardem III. představil světu značně pokřivenou vizi anglické historie a profilu jejích králů. Na jeho omluvu lze říci, že nebyl historik, ale dramatik, který chtěl zaujmout a pobavit diváky. Zároveň ale byl ve službách politické propagandy. Takže, shrneme-li to, nejlepší historici jsou vlastně ti nejlepší píárkáři. Zpochybněte jakýkoli historický detail ve filmu a já vám dokážu, že mi to nemůžete dokázat. Zkuste nastínit zápletku Noční hlídky? Nastínit... Noční hlídka byla namalována v roce 1642. Je na ní vyobrazeno celkem 34 lidí v jakémsi organizovaném zmatku. Na první pohled se jedná o cvičnou střelbu mušketýrů. To je ovšem velmi průhledný první plán. Pak si všimnete malého adolescenta ve vojenské uniformě šité na míru. Je k nám otočen zády a střílí z muškety v opačném směru. Tedy zjevná hloupost! Něco jako kdybyste stříleli na Piccadilly z opačné strany. To byla první důležitá věc, která mě zaujala malá, ale značná disproporce. Začalo mne zajímat, co a proč se stalo. Vzpomněl jsem si, že historikové nazvali Noční hlídku souborem 51 mystérií. To mi dodalo. Řekl jsem si, že se pokusím všechna tajemství odhalit naráz. Z obrazu vytahujete několik rovin. Dlouho jste jej studoval. Můžete seřadit ony roviny, vrstvy či mystéria podle důležitosti? První, a možná hlavní tajemství je, že obraz je satira. Když jsem se na něj pořádně podíval v muzeu (pozn.: Rijksmuseum v Amsterodamu), zjistil jsem, že je to řízený zmatek, výsměch tradici a pořádku. Říkal jsem si, že policejní dohled je tam právě proto, aby si toho lidé nevšimli. Rembrandt se vysmívá a žaluje. Ukazuje na vrstvu dvanácti vládnoucích rodin, které v jeho době znamenaly Amsterodam. Střílející mušketýři tedy možná představují členy nizozemské společnosti bojující o své místo na slunci. Proto muškety střílí každá jiným směrem. Další, chcete-li historický, rozměr je ten, že Amsterodam byl ve 40. letech 17. století bylo čerstvě konstituovaným městem na vzestupu, které se krátce po vyčerpávající nizozemsko-španělské válce teprve začalo utvářet. Pro současné srovnání tehdejší Amsterodam byl jako dnešní celkově zmatené Rusko. Právě proto je Rembrandtův obraz momentka, protože za dalších třicet let to bylo už zcela jiné město. Uklidněné a vyrovnané. Noční hlídka, obraz hlavní hrdina. 19

Ztotožňujete se ve filmu více s Rembrandtem nebo s jeho dobou? Zřejmě s obojím. Zajímám se o outsidery. Stejně jako kreslíř v mém prvním filmu Umělcova smlouva byl i Rembrandt outsider. Syn mlynáře z Leidenu, který se chce prosadit ve velkém a bujícím Amsterodamu. Na rozdíl od postavy v Umělcově smlouvě, která ve snaze zařadit se mezi smetánku činí vždy opačné kroky, Rembrandt měl štěstí. Svůj nesporný talent prodal s pomocí správných lidí. Než namaloval Noční hlídku, scházel se s intelektuály a sobě rovnými, ale pak, navzdory tomu, co obraz zřejmě představuje, doslova padl do náruče bohaté vrstvy, která ho začala zahrnovat žádostmi o portréty atp. Rembrandt satirik se stal zároveň Rembrandtem pragmatikem, který věrně maluje portréty boháčů, aniž by se jim přímo vysmíval. Proto zůstal nad věcí. Můžete popsat vztah mezi Saskií a Rembrandtem? A jaký prostor dostal ve filmu? Po Saskiině smrti představujete v příběhu Rembrandta coby sexem posedlého... Ve filmu jsou zobrazeny tři hlavní vztahy, které Rembrandt udržoval. Každý z nich představuje konkrétní typ řekněme spíše pragmatické vazby. Vztah se Saskií je nejdůležitější. Saskia je schopná obchodnice s obrazy a Rembrandt je nadaný malíř, který jí přináší zisk. Nikdo však neříká, že by mezi nimi nebyla vášeň. Druhý vztah je čistě sexuální. Rembrandt, který se Saskií nikdy sexuálně neexperimentoval, dostal po Saskiině smrti až úchylný prostor. A do třetice sentimentální vztah mezi zralým mužem a o dvacet let mladší dívkou. Vztah jistě o sexu, ale více o protektorství a ideálu čisté lásky. Tento vztah však tragicky uzavíral jeho život bez žen, jež mu zemřely a Rembrandt se vrací zpět na okraj společnosti. Vášeň, rozum, peníze Jak se vám podařilo vizuálně vytvořit svět Noční hlídky? Znáte to. Historické filmy bez hollywoodského rozpočtu nejsou historické filmy. Nechtěl jsem být terčem posměchu jenom proto, abych kvůli nedostatku peněz nemohl uhlídat věrnost tašek na střechách. Co mi tedy zbývalo? Vsadit obraz na divadelní prkna? Udělat z toho divadlo? Divadelní jeviště je přece také zprvu tmavé, má potom postupně také temné a světlem přepálené kouty. Zkrátka, divadelní jeviště, a to nejen z finančních důvodů, bylo ideální pro plastické zpodobnění Rembrandtova plátna. Statisté z obrazu v křečovitých pózách, afektovaní, to je přesně to, co divadlo dovoluje. Takže o čem film vlastně je? O sexu a smrti! O čem jiném!? A o penězích, které když jsou, tak to nevadí, a pokud nejsou, tak to vadí fakt obrovsky. Peníze naruší sex a v důsledku celý vztah. Pro život jsou nebezpečnější peníze, nikoliv smrt! Jak jste pracoval s hudbou a se zvukem vůbec? Vyhnul jsem se obrovským těžkostem při hledání dobové hudby. Doboví autoři pro mne zkrátka nebyli nic moc. Nakonec jsem vybral hudbu italského skladatele Giovanniho Solamara, kterou jsem spolu s Wlodzimierzem Pawlikem částečně upravil. Podle mě dodává filmu tu správnou atmosféru. Co by mohlo odradit potenciálního diváka, aby film nenavštívil? Myslím, že nic. Film má několik rovin, které bezpochyby osloví každého diváka. Není to jen suchý rozbor malířské techniky 17. století. Je to film o sympatiích a empatii, o muži, který se navzdory společenským překážkám prosadil. A jako tradičně také o rozumu, svědomí a smrti. Co víc byste si chtěli od mého filmu přát? Peter Greenaway * 5.4.1942 v Newportu, Wales. Vystudoval malířství a v letech 1965-76 pracoval jako střihač dokumentů britské Ústřední informační služby. Natáčel krátké filmy, maloval a psal knihy. Prvním hraným filmem byla tříhodinová surrealisticko-patafyzická mozaika o ptačím viru přenášeným na lidi a dávajíc jim výjimečné schopnosti Fallové (1980). Coby režisér příběhových filmů však debutoval v roce 1982 historickým snímkem Umělcova smlouva divácky zřejmě nejvstřícnější vražednickou šarádou, odehrávající se koncem 17. století na venkovském sídle, kde pozvaný kreslíř má vyhotovit dvanáct obrazů domu, ale postupně se sám stává předmětem sázek a intrik, ze kterých není úniku. Manýristicky pečlivou monotónnost vyprávění, založenou na principu opakování týchž úkonů, zvýrazňuje hudba Michaela Nymana, který se následně bude podílet na všech důležitých Greenawayových filmech. Je to příběh o smyšlenkách a pletichách, o kresbách a o tom, co se stane, když je spojíme v číselné soustavě od jedné do dvanácti, komentuje film režisér. Prakticky každé jeho další dílo je nejen složitým rébusem, ale také šokující výpovědí sbírající různé sexuální, vražedné i jiné zvrácenosti včetně kanibalismu. Svými stylizovanými filmy s dominující vizuální složkou se zařadil k nejzajímavějším současným tvůrcům. Jeho práce s barvami a osvětlením záměrně prozrazuje jevištní konvence často se od jasného osvitu určitých rekvizit či částí prostoru přechází k naprostému zatemnění, kdy zůstávají patrny kromě komíhajících se lidských postav jen rozžaté svíce. Pak následovaly filmy Zet a dvě nuly (1986), Architektovo břicho (1987), adaptace vlastního románu Topení po číslech (1988) a především vynikající spektákl, opět podle vlastní knihy, Kuchař, zloděj, jeho manželka a její milenec (1989). Děj makabrózního příběhu se odehrává v rozmezí osmi dnů v prostředí luxusní restaurace, kam pravidelně dochází gangster Spica s manželkou Georginou a svou suitou. Žena si tu pod nenápadnou patronací majitele podniku najde milence, s nímž se zde miluje na nejrůznějších místech. Její nevěra je ale odhalena a gangster muže zabije. Konečné slovo má však mstící se manželka ještě než svého manžela před stolujícími popraví, donutí jej sníst sousto z upečeného milence. Než Greenawayova posedlost statickými obrazy a kaligrafií přerostla hranice únosnosti filmového vyprávění, natočil ještě Prosperovy knihy (1991) a především, opět podle své knižní předlohy, vrcholné dílo Dítě z Maconu (1993). Film je předveden jako velkolepé divadlo s prologem, třemi dějstvími a velkolepým finále. Základem je schéma her o zázraku, jež byly v barokní době uváděny katolickou církví s cílem oslabit reformační proudy. Je to podobenství o zneužívání dětí, o moci církve, která má patent na zázraky, i o snadném ovládání zfanatizovaného davu. Ve formě výpravných obrazů statických seskupení postav, s bohatým hudebním doprovodem, liturgickými, rituálními a krutými obřady a s využitím iluzionismu a archetypálních kulturních prvků, vznikla sugestivní a dokonalá podívaná. Z množství filmů je dlužno uvést ještě u nás uvedený film perverzní feérii 8 1/2 ženy (1999) a neobvyklý pohled na projekt Evropské unie Člověk ve sprše (2001). Zatím posledním a u nás právě uváděným režisérovým dílem je v polsko-kanadsko-nizozemsko-německé koprodukci natočený výpravný film o příběhu z Rembrandtova obrazu Noční hlídka (2007). 20